Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra filosofie
Studijní program: Specializace v pedagogice
Studijní obor: Humanitní studia a Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání
Politický systém Velké Británie a Severního Irska
Political system of Great Britain and Northern Ireland
Bakalářská práce: 12-FP-KFL-188
Autor: Podpis:
Anna Pavlů
Vedoucí práce: Mgr. Ing. Martin Brabec, Phd.
Konzultant: Mgr. Ing. Martin Brabec, Phd.
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
58 0 0 0 30 0
V Liberci dne: 11. 12. 2012
Čestné prohlášení
Název práce: Politický systém Velké Británie a Severního Irska Jméno a příjmení autora: Anna Pavlů
Osobní číslo: P09000219
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 11. 12. 2012
Anna Pavlů
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Ing. Martinu Brabcovi Phd. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. Dále také svým blízkým a rodině za trpělivost a podporu.
Anotace
Tato bakalářská práce se zabývá problematikou politického systému Velké Británie a Severního Irska. První část práce obecně vymezuje pojem politický systém a rozebírá jednotlivé složky moci. Druhá část představuje politický systém Velké Británie a Severního Irska, jeho principy a instituce podílející se na tvorbě politiky. Práce byla provedena ze 17 literárních zdrojů a 13 zdrojů internetových, jejichž fakta byla kriticky hodnocena a tříděna.
Klíčová slova
politický systém, Spojené království Velká Británie a Severní Irsko, legislativa, exekutiva, jurisdikce, místní správa, politická strana, volební systém
Abstract
This Bachelor Degree Thesis is discussing the political system of Great Britain and Northern Ireland. The first part deals with the term political system in general and it describes the main components of political power. The second part deals with the political system of Great Britain and Northern Ireland; it defines the main principles and institutions that have direct influence on the policy-making. This work was made on the base of 17 literary sources and 13 online sources. All facts were critically studied and evaluated.
Key words
political system, The United kingdom of Great Britain and Northern Ireland, legislation, executive, jurisdiction, local government, political party, electoral system
7 Obsah
1 Úvod ... 9
2 Úvodem k první kapitole ... 9
3 Politický systém ...10
3.1 Legislativa ... 11
3.1.1 Struktura parlamentů ... 12
3.2 Exekutiva ... 13
3.3 Jurisdikce ... 14
3.4 Politické strany ... 15
3.5 Volební systémy ... 16
4 Úvodem k druhé kapitole ...18
5 Politický systém Velké Británie ...19
6 Legislativa Velké Británie ...21
6.1 Sněmovna lordů ... 22
6.1.1 Lord Speaker ... 23
6.1.2 Leader Sněmovny lordů ... 23
6.1.3 Tajemník Sněmovny lordů ... 23
6.1.4 Black Rod ... 24
6.1.5 Historie Sněmovny lordů... 25
6.2 Dolní sněmovna ... 27
6.2.1 Mluvčí Dolní sněmovny ... 28
6.2.2 Leader Dolní sněmovny ... 29
6.2.3 Výbory Dolní sněmovny ... 29
6.3 Zákonodárný proces... 30
7 Exekutiva Velké Británie ...32
7.1 Předseda vlády... 33
7.1.1 David Cameron ... 34
7.2 Kabinet ... 36
7.3 Státní správa ... 37
8
7.4 Panovník ... 39
7.4.1 Královna Alžběta II. ... 40
8 Místí správa ...41
8.1 Historie ... 41
8.2 Struktura... 41
8.3 Financování ... 42
9 Politické strany Velké Británie ...43
9.1 Konzervativci ... 44
9.2 Britská konzervativní strana ... 44
9.3 Sociální demokraté ... 46
9.4 Labouristická strana (New Labour) ... 46
9.5 Liberálové ... 48
9.6 Liberálně demokratická strana ... 48
9.7 Regionální strany ... 49
9.7.1 Skotská národní strana ... 49
9.7.2 Plaid Cymru ... 49
9.7.3 Politické strany Severního Irska ... 50
10 Volební systémy Velké Británie ...51
10.1 Systém prosté většiny (First Past the Post) ... 51
10.2 Systém dodatečných míst (Additional Member System) ... 52
10.3 Systém jednoho přenosného hlasu (Single Transferable Vote) ... 52
10.4 Systém kandidátních listin (Closed Party List System) ... 53
11 Jurisdikce Velké Británie ...54
11.1 Historie ... 54
11.2 Soudní struktura Anglie a Walesu ... 55
11.3 Soudní struktura Severního Irska ... 56
11.4 Soudní struktura Skotska ... 56
12 Závěr ...57
13 Seznam použité literatury ...58
9
1 Úvod
Tato bakalářská práce by měla sloužit každému, kdo chce lépe porozumět problematice politického systému Velké Británie a Severního Irska. Politický systém Británie představuje modelový příklad parlamentní monarchie, systému, kde existují dvě komory parlamentu, bipartismu nebo premiérského parlamentismu. Pro svou unikátnost je tento systém studován politology, studenty i laickou veřejností. Vybrala jsem si toto téma, jelikož jsem se sama obtížně orientovala ve velkém množství literatury týkající se této problematiky, která mne zajímá. V první kapitole je rozebrán politický systém jako obecný jev s jeho rysy a jednotlivými složkami. Tato kapitola je důležitá pro následující část, která detailně rozebírá politický systém Velké Británie a Severního Irska a ukazuje jeho jedinečnost, vývoj a hlavní charakteristiku klíčových složek. Výsledkem práce je rešerše literárních pramenů, které jsou zkoumány a hodnoceny z politologického hlediska.
2 Úvodem k první kapitole
V následující kapitole bude obecně definován politický systém a budou nastíněny jednotlivé klasifikace systémů. Podrobněji pak bude rozebrána klasifikace na základě dělby moci na systémy parlamentní a prezidentské, jejich hlavní znaky a principy.
V dalších třech kapitolách budou popsány jednotlivé složky moci, tedy moc zákonodárná, výkonná a soudní. V kapitole nazvané Legislativa je definována zákonodárná moc a její hlavní funkce, v druhé části kapitoly je popsána struktura zákonodárných sborů, která má značný vliv na fungování legislativy. Kapitola Exekutiva obsahuje popis výkonné moci, její funkce a strukturu. Poslední ze tří složek moci je popsána v kapitole Jurisdikce, která obecně představuje soudní moc a věnuje se odlišnostem práva anglického a římského.
Následující kapitola ukazuje politické strany jako důležité aktéry moderních demokracií, a tedy jako podstatnou součást politického systému. Je zde současně nastíněno rozdělení politických stran do stranických rodin. Poslední kapitola se zabývá volebními systémy a jejich rozdělením na většinové, proporcionální a smíšené. V souhrnu tato část ukazuje základní strukturu politického systému a představuje tak obecný základ pro kapitolu druhou, která se detailně věnuje politickému systému Velké Británie a Severního Irska.
10
3 Politický systém
Podle Heywooda je politický systém síť vztahů, prostřednictvím nichž vláda produkuje
„výstupy“, kterými reaguje na „vstupy“ - požadavky nebo podporu ze strany veřejnosti.1 Jednotlivé politické systémy však nejsou totožné, a proto byly vytvořeny četné klasifikace, které mapují jednotlivé systémy a jejich rysy. Klasifikace politických systémů tvoří velmi důležitý nástroj pro hodnocení a komparaci jednotlivých systémů. Je zde však také nebezpečí, že z důvodu nutného zobecnění rysů dojde ke zjednodušení, a tím přehlédnutí určitých zásadních znaků politického systému. Novou typologií se stala klasifikace tří světů, která již nezahrnuje pouze dvě hlavní hlediska, ale je řízena vzájemně propojenými ekonomickými, ideologickými a politickými vztahy. Podle této teorie je svět rozdělen do tří sfér. První představuje kapitalistický svět, druhý komunistický svět a třetí rozvojový svět. Typologie politických systémů se nadále vyvíjela a postupně přestal existovat jeden jediný faktor, podle kterého se politické systémy hodnotí. Podle sítě faktorů se dělí režimy:
západní polyarchie, nové demokracie, východoasijské režimy, islámské režimy a vojenské režimy.
Dnes je nejběžnějším dělením politických systémů klasifikace podle dělby moci. Tato kategorizace se stala velmi populární převážně pro svou jednoduchost, jelikož je založena pouze na jednom hlavním hledisku, a to vztahu mezi exekutivou a legislativou. Podle tohoto principu se systémy dělí na dvě čisté podoby, parlamentní a prezidentské systémy.
Vedle toho někteří autoři vymezují také kombinaci čistých forem tzv. poloprezidentský (semiprezidentský) systém. Obecně ovšem tato kategorie není přijímána. Prezidentský politický systém je charakteristický republikánskou formou státního zřízení, což znamená, že hlavou státu může být pouze přímo volený prezident. Exekutiva a legislativa je zde striktně oddělena. Typickým příkladem prezidentského systému jsou Spojené státy americké. Typickým příkladem parlamentního systému je Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Parlamentní systém ovšem nemusí být sloučen pouze s monarchií, ale může existovat i při republikánském státním zřízení. Hlavními principy tohoto modelu jsou svrchovanost zákonodárné moci a princip sdílené moci, který je dán vztahem mezi legislativou a vládou. Jednotlivé složky politických systémů budou rozebírány v následujících kapitolách.
1 HEYWOOD, Andrew. Politologie. vydání 3. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-115-1 s. 46
11 3.1 Legislativa
Podle teorie oddělené moci existují v demokratických zemích tři na sobě formálně nezávislé státní orgány. Výkonná moc, soudní moc a moc zákonodárná. Zákonodárná moc je ve většině zemí spojena s parlamenty, někdy také nazývané zákonodárné sbory nebo shromáždění. Tyto instituce se v minulosti těšily velkému respektu, jelikož představovaly jádro demokracie neboli samotný lid. Ve 20. století tato popularita a úcta k parlamentům značně klesá a s tím také moc parlamentů zasahovat do dění politiky. I přes to, že mnoho kritiků přisuzuje shromážděním pouze funkce potvrzovací a přikyvující, mají parlamenty ve vytváření politiky své nezastupitelné místo.
Hlavní funkcí zákonodárných sborů je vytváření zákonů, tedy legislativní pravomoc.
V minulosti byly parlamenty orgány zákony vytvářející, tato funkce však dnes přešla z velké části na výkonnou moc a parlamenty disponují převážně negativní zákonodárnou pravomocí. Parlamenty mohou zákony pozdržet, zamítnout nebo pozměnit jejich znění.
I přes to, že návrhy zákonů mohou být iniciovány z řad poslanců, až 90 % zákonů je navrhováno mocí výkonnou.
Další velmi důležitou funkcí, která parlamentu náleží, je kontrola exekutivy. Parlament tak představuje brzdy, které usměrňují moc výkonnou. Ve většině zemí kontrola probíhá skrze parlamentní výbory pomocí dotazování a diskuze. Kontrola parlamentu nad vládou je také realizována tím, že nová vláda musí být parlamentem přijata a parlament ji také může z funkce odvolat. Mnozí kritici však tvrdí, že funkce kontrolní přešla ve vztah kooperativní, jelikož politické strany, jejichž moc roste, ovlivňují jak exekutivu, tak legislativu.
Neoddělitelnými funkcemi parlamentu jsou také reprezentace a legitimizace. Parlament jako orgán má představovat fórum utvořené z lidu a reprezentující zájmy společnosti. Má být fórem, kde probíhají debaty o nastalých problémech a kde existuje výměna názorů.
Parlamenty spojují vládu a lid a přenášejí mezi nimi komunikaci. Legitimita parlamentu je odvozena od voleb. Právě shromáždění má utužovat legitimitu daného režimu státu a to tím, že schvaluje zákony v zájmu celé veřejnosti.
Výběr elit a příprava důležitých osobností politiky také není funkcí parlamentu, která by měla být opomenuta. Z řady poslanců se stávají významní ministři, vůdci nebo prezidenti.
Parlamenty jsou místy, kde poslanci sbírají zkušenosti do svých dalších funkcí. I přes to někteří kritici tvrdí, že jde spíš o negativní vliv, jelikož poslanci zde sbírají pouze rétorické
12
dovednosti, které jsou důležité během debat ve sněmovnách a nedostává se jim potřebných znalostí manažerských a byrokratických.
3.1.1 Struktura parlamentů
Struktura parlamentů je ovlivněna mnoha faktory, díky čemuž existuje velké množství typů shromáždění. Ty se mohou lišit v počtu svých členů a ve svých pravomocech. Členové parlamentu mohou být voleni, mohou svůj status dědit po předcích nebo být do své funkce jmenováni. Nejdiskutovanějším faktorem ovlivňující fungování parlamentu je jeho vnitřní struktura, tedy zda je parlament složen z jedné komory tzv. unikameralismus nebo ze dvou komor tzv. bikameralismus.
Unikameralismus je možné nalézt například v Dánsku, Portugalsku a na Slovensku.
Zastánci tohoto uspořádání parlamentu vyzdvihují především jeho úspornost, akceschopnost a demokratičnost. Naopak bikameralismus je parlamentní systém založen na existenci dvou na sobě závislých komor. Ve většině zemí byl jeho vznik podmíněn historicky a je dán dlouhou tradicí. Toto uspřádání existuje například ve Spojeném království, České republice, Německu či v Itálii. Mezi hlavní přednosti druhé komory je řazena zvýšená kontrola výkonné moci a existence kontroly první komory, čímž se zabraňuje vládě většiny. Další výhodou je pak důkladnější čtení návrhů zákonů a tím odstranění případných chyb a nejasností. Tato výhoda však pro mnohé kritiky představuje překážku, jelikož proces schvalování zákonů prodlužuje, zvyšuje náklady a snižuje efektivnost parlamentu. Druhé komory bývají často nevolené, což značně snižuje demokratičnost vládnutí.
13 3.2 Exekutiva
Výkonná moc patří vedle moci zákonodárné a soudní mezi důležité složky státní moci.
Exekutiva má za úkol především formování a realizaci politiky, která byla vytvořena zákonodárnou složkou. „Nejobecněji vzato je exekutivou ta část státního mechanismu, která odpovídá za realizaci shromážděním schválených zákonů a politických opatření.
Sahá od hlavy vlády, resp. Státu až k příslušníkům donucovacích složek, jako jsou například policie a armáda, a patří k ní jak ministři, tak pracovníci státní služby“2 Jak již bylo napsáno, exekutiva je velmi rozsáhlý pojem, proto mnozí autoři dělí exekutivu na politickou a nepolitickou. Nepolitická neboli byrokratická exekutiva má za úkol zajistit administrativní průběh politiky. Politická exekutiva ve smyslu vlády je odpovědná za tvorbu politiky a její následné uvedení v praxi.
Podle Heywooda má exekutiva těchto pět funkcí: ceremoniální, tvorbu politiky, politické vedení, řízení byrokracie a rychlé reagování na krize ať už mezinárodní nebo vnitropolitické. Ceremoniální funkce náleží nejvíce hlavě státu, která reprezentuje stát navenek. Formální zastupování státu během slavnostních událostí, státních svátků nebo mezinárodních jednání patří mezi důležité funkce především pro veřejnost, ukazuje jednotu státu a pomáhá získávat podporu občanů. Většina návrhů zákonů přichází od vlád, které tak ovlivňují tvorbu politik. Vláda má také četné zákonodárné pravomoci jako například vydávat dekrety, vyhlášky a nařízení.3
Výkonná moc má ve většině případech pyramidovou strukturu. Nejvyšší postavení spadá pod funkce dvou institucí a to hlavy státu a hlavy vlády. Tyto funkce mohou být sjednocené pod jedinou osobou nebo jsou v častějším případě rozděleny. V takové situaci hlava státu představuje formální pravomoci a hlava vlády je reálně nejvyšší institucí vlády.
Šéfovi exekutivy jsou podřízeni jednotliví ministři. Často je i mezi nimi určena hierarchie, ta je dána resorty, za které odpovídají. Význačné postavení se obvykle dostává ministrům ekonomie a zahraničních záležitostí. Nejvlivnější ministři se mohou slučovat ve výbor, který se nazývá Kabinet. Tento systém existuje například ve Velké Británii. Nejníže na pomyslné pyramidě je možné najít byrokraty a úředníky zajištující každodenní chod a silové složky policie a armády.
2 HEYWOOD, Andrew. Pozn. 1, s. 410.
3 HEYWOOD, Andrew. Pozn. 1, s. 412-413.
14 3.3 Jurisdikce
Vedle moci výkonné a zákonodárné je soudní moc jednou ze složek, která tvoří moderní demokratický stát. Soudní moc vykonávají nezávislé soudy různých úrovní a zaměření.
Soudní moc zajišťuje občanům jejich lidská a občanská práva a dohlíží na jejich dodržování. Justice ve státě zajišťuje řád a pořádek a to nejen dohledem nad individuálními subjekty, ale také nad politickými institucemi. Každý občan má přístup k soudní moci a může se dožadovat svého práva. Moderní soudy musejí být nezávislé nestranné orgány.
Což znamená, že nezávislé a neutrální soudy musejí zacházet s chudým občanem stejně jako s bohatým, nikdo nesmí být preferován. Rozhodování soudů nesmí být nikým manipulováno nebo ovlivňováno. Ale i přes to, že soudci jsou nadpolitičtí, nejsou zcela neutrální, jelikož vycházejí z určité kultury a vlastních hodnot. Soudci vykládají a realizují právo. „Právo je soubor veřejně vyhlášených a vynutitelných pravidel platných v určitém politickém společenství; právo se zpravidla uznává za závazné.“4 Právo každé země se ve své koncepci liší, i přes to je možné nalézt společné znaky a rozřadit právo do dvou velkých právních systémů: Románsko-germánský typ práva a Anglické právo. Románsko- germánský typ je založen na římském právu. Jeho moderní základnou je Evropa 13. století.
Tento typ práva je založen na obecných a abstraktních pravidlech, které byly utvořeny převážně na základě morálky. Východiskem práva se pak stávají zákony, které jsou aplikovány na jednotlivé případy. Zákony mohou být v některých případech až příliš obecné a široké, proto je možné je upravit dodatečnými právními normami. Soudci tohoto systému pouze následují právo a aplikují je na jednotlivé soudní případy. Oproti tomu má soudce anglického práva složitější úlohu, jelikož v tomto typu není možné pouze aplikovat předem dané zákony. Soudce se ve většině anglicky mluvících zemí opírá o precedenty, tedy rozhodnutí soudců v minulých případech, které je možné aplikovat na stávající soudní spory. Soudci hledají v minulosti model, který by byl obdobný tomu současnému.
Neexistuje zde obecný rámec, kterým by se řešily jednotlivé případy, naopak se skrz dílčí případy hledá pravidlo použitelné pro současný problém. Pro soudce se tak nejdůležitější stává praxe, studování soudních případů a sledování práce svých kolegů.
4 HEYWOOD, Andrew. Pozn. 1, s. 374.
15 3.4 Politické strany
Politické strany patří mezi nejdůležitější aktéry politické soutěže a jakákoliv moderní demokracie je bez nich zcela nemyslitelná. I přes toto dominantní postavení není lehké je definovat. Hlavním kritériem politické strany je její funkce pojítka mezi státem a společností. Dalším znakem je pak politická soutěž mezi jednotlivými stranami, která je v demokratických režimech založena na regulérních a dobrovolných volbách.
Za jednu z klasických definicí platí teorie W. Hasbacha „politická strana je organizace lidí se stejnými politickými názory a cíli, kteří se snaží získat politickou moc, jež by jim umožnila uskutečnit jejich záměry.“5 Nejčastěji se však politologové pokouší vytvořit tzv.
obecnou definici, jedná se o vymezení, které se snaží definovat politickou stranu vyčerpávajícím způsobem a zároveň musí být použitelné a platné ve všech situacích, tedy nesmí být časově ani geograficky podmíněno. Takovouto definici se pokusil vytvořit například von Beyme „politické strany jsou společenské organizace, které si navzájem konkurují ve volbách, aby získaly podíl na vládní moci.“6
I tato definice je však nepřesná, jelikož neumožňuje rozlišení politické strany a zájmové skupiny. Mnozí autoři proto rezignují na obecné a vyčerpávající formulace a používají tzv.
minimální definice politických stran, které se vyznačují co nejmenším počtem specifických příznaků a tíhnou k obecnosti. V tom je také ovšem jejich hlavní riziko, neboť definice může být natolik zobecněna, že ztratí svou vypovídající hodnotu.
Nejvíce zpopularizovaná minimální definice byla vytvořena italským politologem Giovannim Sartorim „politická strana je politická skupina, jenž se účastní voleb a jenž je schopna jejich prostřednictvím prosadit své kandidáty do veřejných úřadů.“ 7
Politické strany jsou spojovány do stranických rodin, a to především podle původu stran a jejich ideově-programového profilu. Jedním z nejznámějších dělení je pravolevé socioekonomické členění politického spektra. Do levice patří: sociální demokraté, komunistické strany a zelení. Do pravé strany politického spektra je pak možné řadit křesťanské demokraty, konzervativce, liberály a krajně pravicové strany.
5Hasbach in FIALA, Petr, STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno:
Barrister&Principal, 1998. ISBN 80-85947-31-5 s. 23.
6Beyme in FIALA, Petr, STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno:
Barrister&Principal, 1998. ISBN 80-85947-31-5 s. 27.
7Sartori in STRMISKA, Maxmilián, et. al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko- politických systémů. vydání 1. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-038-0 s. 11.
16
Mimo toto pravolevé spektrum stojí politické strany regionální a etnické. Některé politické strany stojí zcela mimo toto členění, jsou to především strany monotématické, které mají svůj program zaměřen pouze na jeden jediný problém.
3.5 Volební systémy
Jádro demokracie je tvořeno svobodnými volbami, ty nejsou podmínkou jedinou, ale zajisté jsou podmínkou nutnou. „Volby jsou časově a místně sladěný, v základních otázkách právně upravený proces ustanovení zastupitelských sborů jako kolegiálních představitelů suverenity nebo samosprávy těch, kteří je ustanovují.“8 Volby fungují především jako prostředek legitimace politického systému, dále jako prostředek k výběru politických elit a v neposlední řadě posilují občanské vědomí a nutí politické zastupitele k odpovědnosti vůči svým voličům. Volby jsou ovlivněny četnými faktory, mezi základní patří, kdo má hlasovací právo, jak se hlasuje, zda jsou volby soutěživé nebo tvoří pouhou formalitu a především, jak se volby provádějí, tedy jaká technika je použita. Tyto faktory zahrnuje tzv. volební systém. „Volební systém upravuje způsob, jakým voliči rozhodují o složení orgánů, které je reprezentují, resp. u nepřímých voleb stanovuje techniku, jejímž prostřednictvím se vůle volitelů transformuje do složení voleného orgánu.“9 Volební systémy jsou děleny na většinové, proporcionální a smíšené. V západních demokraciích mezi nejčastěji se vyskytující patří proporcionální a většinové volební systémy.
Proporcionální volební systémy, také nazývané poměrné, jsou založeny na přepočtu hlasů na křesla, kde procentuální počet hlasů odpovídá počtu získaných mandátů. Tento způsob by měl co nejvěrněji odrážet názory voličů, a tak ukázat průřez politické podpory celé společnosti včetně menšin. Touto technikou zpravidla vznikají parlamenty s více politickými stranami, čímž se snižuje jejich akceschopnost.
Většinové volební systémy vytváří vládu pouze vítězné strany. To značně zvyšuje akceschopnost vlády, která může sama realizovat svůj vládní program. Naopak největší kritikou této techniky je propadnutí velkého množství hlasů.
Smíšené volební systémy tvoří kombinaci obou technik, při které se část mandátů přiděluje většinově a zbylá část je rozdělována na základě poměru. Platí zde dvě podmínky.
8ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úvod do současné politologie . vydání 2. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80- 7367-348-2 s. 131.
9 HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK Lubomír; ŠEDO Jakub. Politické systémy. vydání 1. Brno:
Barrister&Principal, 2011. ISBN 978-80-87474-23-5 s. 161.
17
Obě složky musí mít reálný vliv na složení daného orgánu a musí se podílet alespoň 5 % na celkovém mandátu.
18
4 Úvodem k druhé kapitole
V první kapitole byly nastíněny hlavní složky politického systému, jejich rysy a funkce.
Druhá kapitola na tento základ navazuje a rozebírá politický systém Velké Británie a Severního Irska, který představuje modelový příklad premiérského parlamentismu.
V jednotlivých kapitolách jsou popsány hlavní složky, které systém utvářejí. Legislativní moc Velké Británie je zastoupena především parlamentem sídlícím ve Westminsteru, jehož struktura a vývoj jsou detailně popsány v kapitole nazvané Parlament Velké Británie a Severního Irska. Některé legislativní pravomoci ovšem náleží také autonomním parlamentům Skotska, Walesu a Severního Irska, které jsou popsány v kapitole Volební systémy. Následující kapitola Exekutiva Velké Británie se snaží ukázat důležité složky vlády a představuje Kabinet a předsedu vlády jako klíčové prvky výkonné moci. V této části je také popsána role panovníka, která i přes své převážně ceremoniální pravomoci tvoří velmi důležitou funkci, a to nejen v britské vládě, ale také v celém politickém systému. Důležitým prvkem systému se stala místní správa, která tvoří druhou vrstvu vlády, jenž získala legitimitu díky voličům. V kapitole Místní správa je popsána historie, struktura a také způsoby financování samosprávy. Následující kapitola se zabývá politickými stranami Velké Británie, které hrají ústřední roli v systému. Pozornost je dále věnována straně Konzervativní, New Labour a Liberálně demokratické straně, které představují nejdůležitější aktéry politické soutěže v Británii. O přízeň voličů bojují také regionální strany Skotska, Walesu a Severního Irska, jenž jsou popsány v následující kapitole. Politický systém je ukazován jako modelový příklad systému dvou stran. Proč je tomu tak, je vysvětleno v kapitole Volební systémy Velké Británie, které ukazují druhy volebních systémů a jejich aplikaci v prostředí politického systému Velké Británie.
Poslední kapitola zmiňuje jurisdikci země, která nemá značný vliv na tvorbu politiky, ale hraje důležitou složku v její realizaci a aplikaci. Politický systém Velké Británie představuje jedinečný úkaz prostoupený tradicí, zkušeností, ale také přizpůsobení se měnícím se podmínkám a neustálým vývojem. Tento systém je výjimečný a ať již je člověk jeho příznivcem, nebo ho považuje za „zkostnatělý“, je důležité znát jeho hlavní rysy a charakteristiky.
19
5 Politický systém Velké Británie
Spojené království je řazeno mezi západní polyarchie, jelikož je zde zastupitelská demokracie a kapitalistická ekonomika. Také zde existuje vysoká možnost účastnit se politiky skrz volby. Země tohoto typu jsou silně ovlivněny ideologií západního liberalismu, což se projevuje v důrazu na individualismus a práva jedinců. Západní polyarchie se dále dělí na demokracie majoritní a konsensuální. Británie patří mezi majoritní demokracii westminsterského typu, který se vyznačuje jednobarevným kabinetem, systémem dvou stran, nekodifikovanou ústavou a nepřítomností dělby moci mezi mocí zákonodárnou a výkonnou.
Politický systém Velké Británie představuje klasickou formu parlamentního uspořádání.
Úzký vztah legislativy a exekutivy je určen závislostí vlády na parlamentu, který jí musí vyslovit důvěru, nebo má právo hlasovat o nedůvěře a tím fakticky vládu rozpustit.
Předseda vlády má také možnost rozpustit parlament, což se reálně stává velmi často.
V parlamentním systému má přímou legitimitu pouze legislativa, tedy zákonodárná moc, zatímco legitimita exekutivy je od parlamentní pouze odvozena. V monarchiích jako je například Spojené království, se legitimita hlavy státu odvozuje od dědičné příslušnosti ke královské rodině. Hlava státu je součástí exekutivní moci. Pravomoci Jejího Veličenstva jsou formální, zatímco reálná exekutivní moc náleží předsedovi vlády. Parlamentní systémy jsou dále děleny podle toho, která instituce má politickou převahu: premiérský parlamentismus, parlamentismus s převahou zákonodárného sboru a stranicky kontrolovaný parlamentismus. Spojené království je příkladem premiérského typu. Tento typ je charakteristický značnou převahou vlády a jejího předsedy. Role panovníka je oslabena na minimum, na schvalování rozhodnutí jiných institucí. Vyvinul se zde bipartismus, kde hlavní roli má dolní komora parlamentu. Vláda vychází z parlamentu, a to nejen hlasováním o důvěře, ale také personálně.
Politický systém Spojeného království je dán dlouhou tradicí a respektováním zvyklostí.
To je dáno také typem ústavy, která je v zemi ustanovena. Zatímco ústavy většiny moderních demokracií byly vytvářeny teprve v nedávné době, například ústava České republiky vznikla roku 1993 a vytvoření německé ústavy je datováno k roku 1949, vývoj britské ústavy byl zcela odlišný, a je naopak založen na kontinuitě a tradici země. Ústava neboli konstituce představuje nejvyšší právo země, které ustanovuje uspořádání významných politických institucí a jejich vzájemné vztahy, dále vztahy občanů a státu, především pak stanovuje občanské svobody a práva. V neposlední řadě se ústavy zabývají
20
procesní stránkou nejvyšších veřejných organizací a systému jejich kontroly. Konstituce se dělí na rigidní neboli tuhé a flexibilní neboli pružné. Toto dělení je založeno na typu procedury, která je vyžadovaná ke změně zákonů. Zákony rigidní ústavy mají vyšší právní sílu než ostatní zákony a vydání takovýchto zákonů vyžaduje speciální procedury, naopak zákony flexibilní ústavy jsou vydávány stejným způsobem jako zákony ostatní. Ústavy je také možné dělit na psané a nepsané neboli obyčejové. Zatímco psané ústavy mají výslovně určený status ústavy, konstituce obyčejové vznikly na základě zvyklostí a zkušeností.
Ústava Spojeného království je nepsaná a není tvořena pouze jedním dokumentem, který by představoval komplexní shrnutí. Konstituce Velké Británie je složena z rozdílných dokumentů, kterými jsou: parlamentní zákony, precedenty, ústavní zvyklosti a královské prerogativy. Precedenty jsou modelová rozhodnutí soudů, která jsou použitelná a respektovaná v současných obdobných případech. Ústavní zvyklosti nemají formálně právní charakter, proto jsou nevynutitelné a nežalovatelné. Je ovšem zvykem je přísně respektovat. Mezi takové zvyklosti patří například princip kolektivní odpovědnosti během jednání Kabinetu. Královské prerogativy jsou výsady panovníka, které jsou ovšem uskutečňovány na doporučení předsedy vlády. Do této kategorie je řazeno například vyhlášení války, rozpuštění parlamentu nebo jmenování ministrů. Britská ústava pozbyla svou suverénnost se vstupem Spojeného království do Evropské unie. Britská ústava se stala podřízena právu evropskému. Žádný zákon nesmí být v rozporu s právem Evropské unie, a pokud se tak stalo, musí být zrušen, pozměněn nebo vykládán v souladu se zákony Evropské unie.
21
6 Legislativa Velké Británie
Legislativu Velké Británie představuje parlament Spojeného království, který je nejvyšším zákonodárným orgánem v zemi. Tato instituce je tvořena: dolní komorou, horní komorou a Jejím Veličenstvem. Parlament sídlí ve Westminsterském paláci, který pochází z dob středověku. Zatímco historie paláce sahá až do 11. století, parlament v dnešní podobě vznikl až v roce 1800 po sjednocení Velké Británie s Irskem.
Britský parlament je dvoukomorovým systémem s převahou dolní volené komory. Horní komora (Sněmovna lordů) je orgán veřejností nevolený a její členové jsou jmenováni monarchou. Pravomoci dolní komory parlamentu jsou natolik výrazné, že je systém někdy považován za jednokomorový. Do zákonodárného orgánu patří také monarcha, který ovšem nemůže zákony navrhovat ani je vetovat. Naposledy byl návrh zákona zamítnut za vlády královny Anny v 18. století. Královna má mnoho ceremoniálních funkcí, jako například slavnostní otevírání parlamentu a jeho zrušení před vyhlášením voleb. Její Veličenstvo také hraje formální roli při schvalování návrhů zákonů. V poslední fázi návrhu zákona, který musí být schválen oběma komorami (v případě, že nejde o finanční zákon), koruna udělí návrhu tzv. Royal Assent, a tím se návrh stane platným zákonem.
Parlament má nejvyšší zákonodárnou autoritu v zemi. Tento legislativní orgán může, bez omezení ze strany soudů, měnit, navrhovat nebo zrušit jakýkoliv zákon. Na adresu rozsáhlých pravomocí parlamentu bylo řečeno: parlament dokáže cokoliv, kromě toho, udělat z muže ženu a z ženy muže. Parlament kromě funkce legislativní disponuje také kontrolními pravomocemi. Pomocí dotazování, prověřování a průzkumu parlament prověřuje práci a činnost vlády. Kontrolní aktivita probíhá buď v celém parlamentu, nebo v jednotlivých parlamentních výborech. Metody kontroly obou komor jsou obdobné a ministři mohou svá rozhodnutí vysvětlovat na jednání nazvané Question time.
22 6.1 Sněmovna lordů
Sněmovna lordů tvoří horní komoru britského parlamentu sídlící ve Westminsterském paláci. Jde o důležitý zákonodárný a kontrolní orgán. V současné době je komora složena z 825 nevolených členů. Členové Sněmovny lordů pocházejí z odlišného kulturního, sociálního a politického prostředí. Mezi lordy je možné najít specialisty například z prostředí medicíny, výchovy a vzdělání, vědy a techniky nebo diplomacie.
Majoritní skupinu členů Sněmovny lordů tvoří doživotní šlechtici, jejichž počet je kolem 700 členů. Tito lordi jsou jmenováni královnou na radu předsedy vlády. Doživotní šlechtictví není přenosné na potomky a zaniká se smrtí lorda. Kandidátem na titul doživotního šlechtice může být občan Británie, Irska nebo Commonwealthu, který dosáhl věku 21 let a má bydliště ve Velké Británii.
Druhou nejpočetnější skupinou jsou dědiční lordi, jejichž počet byl v roce 1999 omezen na pouhých 92 členů, kteří byli zvoleni ostatními lordy v komoře. Dědiční lordi jsou do své funkce jmenováni monarchou na návrh předsedy vlády. Všichni dědiční lordi nemají stejnou hodnost, ale dělí se na titul: vévoda, markýz, hrabě, vikomt a baron. Tituly jsou přenosné na potomky, většinou na nejstaršího syna nebo bratra. Titul je možné po smrti lorda získat v jakémkoliv věku, ale zasednout ve sněmovně lordů je možné až po dosažení 21 let.
Třetí skupinu horní komory tvoří tzv. Spiritual Lords neboli představitelé anglikánské církve. Původně patřila tato skupina mezi nepočetnější, avšak v roce 1847 byl maximální počet členů ustanoven na 26 lordů. Mezi představiteli jsou dva arcibiskupové – yorský a canterburský. Zbylé představitele tvoří nejstarší biskupové. Po odchodu do penze je titul přenesen na dalšího služebně nejstaršího biskupa.
Mezi hlavní funkce horní komory patří kontrola a schvalování navrhovaných zákonů.
Sněmovna lordů má více času a odborných znalostí, díky čemuž je možné detailní přezkoumání návrhů. I přes to, že většina návrhů pochází z Dolní sněmovny i Sněmovna lordů disponuje pravomocemi zákony navrhovat.
Sněmovna lordů tvoří debatní fórum, kde je možné otevřeně diskutovat o nastalých problémech. Horní komora představuje také kontrolní orgán. Lordi hodnotí a posuzují práci vlády během tzv. Question time. Mezi horní komoru patří také stálé výbory specializující se na jednotlivá odvětví veřejné politiky země. Mezi hlavních pět výborů
23
zkoumající problematiku: Evropy, vědy a technologií, ekonomiky, komunikace a konstituce.
6.1.1 Lord Speaker
Mluvčí lordů tzv. Lord Speaker je funkce Sněmovny lordů britského parlamentu. Tuto funkci v minulosti zastával lord kancléř, v roce 2005 však díky zákonu Constitutional Reform Act byla ustanovena role samostatného mluvčího horní komory. Od roku 2011 tento úřad zastává Baroness D´Souza. Mluvčí horní komory je pozice politicky nestranná a po svém zvolení musí lord z jakékoliv strany vystoupit. Obdobnou funkcí je mluvčí dolní komory, ten má však oproti mluvčímu lordů podstatně širší pravomoci. Mezi hlavní funkce mluvčího lordů patří předsednictví během jednání horní komory. Funguje také jako poradce lordů a mluvčí na ceremoniálních událostech ve jménu horní komory.
V neposlední řadě mluvčí funguje jako velvyslanec v záležitostech horní komory a to jak doma tak v zahraničí. Mluvčí lordů je funkce volená jednotlivými členy komory. Mluvčí může být zvolen pouze na 2 období, z nichž každé může trvat maximálně 5 let. K této funkci se také váže mnoho symbolických povinností, mezi hlavní symboly spojované s rolí mluvčího patří tzv. woolsack – červený polštářek vycpaný vlnou, na kterém mluvčí sedí během předsedání horní komory.
6.1.2 Leader Sněmovny lordů
Lídr Sněmovny lordů je vládní ministr a člen kabinetu vedoucí tým ministrů a whipů. Lídr je odpovědný za vládní práci ve sněmovně lordů, je také poradcem a asistentem lordů.
Vůdce sněmovny vyjadřuje během slavnostních ceremoniálů kolektivní pocity komory jako např. gratulace a blahopřání. Do této funkce lorda jmenuje předseda vlády. Nynějším lídrem horní komory je Rt Hon Lord Strathclyde.
6.1.3 Tajemník Sněmovny lordů
Tajemník Sněmovny lordů je nejvyšším úředníkem v komoře. Stávajícím tajemníkem je David Beamish, který stejně jako jeho předchůdci byl do funkce jmenován Jejím Veličenstvem. Tajemník Sněmovny lordů má mnoho administrativních a manažerských povinností a pravomocí. Mezi hlavní patří schvalování účetnictví a vedení oficiálních záznamů o členství a práci v komoře.
24 6.1.4 Black Rod
Black Rod je vyšší úředník horní komory, který je jmenován Jejím Veličenstvem. Tato funkce byla pojmenována podle černé hole se zlatým lvem na konci, která symbolizuje autoritu úřadu. Black Rod má vedle administrativních povinností jako udržování pořádku a bezpečnosti v komoře také povinnosti symbolické, ceremoniální. Black Rod je jednou z nejviditelnějších postav během slavnostního otevírání parlamentu. Tradičně přichází do dolní komory vyslechnout si královninu řeč. Zde jsou mu před obličejem zavřeny dveře, aby byla symbolicky ukázána nezávislost dolní komory. Poté co Black Rod třikrát zaklepe holí na dveře, poslanci otevřou a společně vyposlechnou slavnostní řeč monarchy. Tuto funkci od roku 2010 zastává Arundell David Leakey.
25 6.1.5 Historie Sněmovny lordů
Historii Sněmovny lordů je možné sledovat až do 11. století, v této době vznikl poradní orgán krále zvaný Witans. Zde se scházeli šlechtici a duchovní, aby projednávali usnesení krále a především odsouhlasili zákony týkající se daní. Ovšem až ve 14. století je možné zaznamenat formu parlamentu podobnou dnešní. V tomto století byl parlament rozdělen na dvě komory. Dolní komora byla složena ze zástupců měšťanstva a druhá horní komora tzv.
Sněmovna lordů byla reprezentována arcibiskupy, biskupy, opaty a šlechtou. Horní komora lordů disponovala značně větším počtem pravomocí než komora dolní.
V 17. století během občanské války byli biskupové vyloučeni z komory. Tato změna však byla zachována pouze do roku 1661, kdy díky zákonu nazvanému Clergy Act byli lordi do horní komory vráceni. Po roce 1688 parlament získal nezávislé postavení a také kontrolní pravomoci vůči moci výkonné. V 19. století se nejvýznamnějším reformním zákonem stal The Bishopric of Manchester Act z roku 1847, který omezil počet biskupů, majících právo zasedat v horní komoře, na pouhých 26 členů.
Ve 20. století byly výrazně omezeny pravomoci Sněmovny lordů a to především zásluhou labouristů a liberálů. Na počátku století Labour party považovala horní komoru za nedemokratický orgán, který zatěžuje jinak demokratický systém vládnutí. Labouristé usilovali o zrušení komory, avšak v průběhu století postupovali méně radikální cestou a podařilo se jim Sněmovnu lordů reformovat. Roku 1909 zamítla Sněmovna lordů zákon o rozpočtu navržený liberální stranou. Tento zákon se týkal větší sociální podpory obyvatel a zvýšení daní bohatých vlastníků půdy. Po této události liberálové uveřejnili zákon požadující ztrátu práva veta pro finanční zákony a pouze odkladné právo pro zbylé typy zákonů. Tento návrh zákona vešel v platnost 18. srpna 1911. V poválečném období se díky zásluze labouristů opět zvýšily pravomoci Dolní sněmovny a Sněmovna lordů ztratila značný vliv na legislativní proces. Roku 1949 vyšel zákon, který zkrátil dobu odkládajícího práva veta ze dvou let na pouhý jeden rok. Nadále byla reformována také vnitřní struktura a členství horní komory. V roce 1958 byl uveden zákon The Life Peerages Act, který umožnil jmenovat členy s doživotním titulem, který není možné předat svým potomkům.
Díky tomuto zákonu mohly také ženy poprvé zasednout a hlasovat ve Sněmovně lordů.
Titul doživotního členství ovšem nebylo možné pouze získat, ale díky zákonu z roku 1963 bylo možné také se jej vzdát. To uplatňovali lordi především, aby jim bylo umožněno stát se členy dolní komory, kde měli větší legislativní pravomoci.
26
K modernizaci horní komory přispěl také zákon z roku 1999 The House of Lord Act, který ustanovil počet dědičných lordů na pouhých 92 členů, kteří byli vybráni ostatními lordy.
Počet doživotních šlechticů změněn nebyl.
Ve 21. století nadále probíhá reforma Sněmovny lordů. V roce 2005 byla oddělena soudní moc od parlamentu a v roce 2009 byl ustanoven nejvyšší soud, kde se prvními soudci stali právní lordi (law lords). Nejnovějším návrhem zákona reformující horní komoru se stal draft bill on House of Lords Reform z roku 2011. Ten požaduje reformovat členství horní komory na pouhých 300 členů, z čehož 80 procent by mělo být volených na základě jednoho přenosného hlasu a 20 procent členů má být jmenovaných.
27 6.2 Dolní sněmovna
Dolní sněmovna parlamentu Velké Británie a Severního Irska tzv. House of Commons má své kořeny již ve 14. století. Původně byla dolní komora podřazena svými pravomocemi komoře horní (House of Lords). Během 17. století se začal zvyšovat význam dolní komory, ovšem až ve 20. století Dolní sněmovna získala značnou převahu v legislativním procesu nad horní komorou a to zejména díky zákonům z roku 1911 a 1949.
Dolní sněmovna je volený zákonodárný orgán. Každý z 650 obvodů skrze volby posílá do parlamentu svého poslance. Poslanci jsou voleni v jednomandátových obvodech pomocí systému prosté většiny. Každý člen komory má povinnosti jak v parlamentu, tak v obvodě, kterým byl zvolen. Jednotliví členové dolní komory jsou slučovány v tzv. výbory, které mají díky menšímu počtu členů větší šanci řešit nastalé problémy. Výbory se dělí na stálé výbory, které řeší projednávané návrhy zákonů a na výběrové výbory, které se specializují na jednotlivá odvětví. Politická strana, která získá většinu v dolní komoře, se stává vládou.
Díky tomu vzniká úzká vazba mezi Dolní sněmovnou parlamentu a vládou.
Zákonodárné sbory jsou ve většině zemí uspořádány do polokruhového tvaru. Na rozdíl od tohoto systému je dolní komora britského parlamentu sestavena do dvou dlouhých řad, kde poslanci sedí proti sobě. Pro Dolní sněmovnu jsou typické zelené kožené lavice. V čele a ve středu místnosti sedí mluvčí komory, který předsedá jednáním. Po mluvčího pravici zasedá vláda. Ministři jsou usazováni do předních lavic, zatímco členové bez ministerského křesla tzv. backbenchers zasedají v zadních řadách. V lavicích na levé straně od mluvčího se nachází opozice se stínovým kabinetem v předních lavicích. Sál Dolní sněmovny sídlící ve Westminsterském paláci byl roku 1941 poničen během bombardování Němci. Bylo zapotřebí sál z velké části postavit znovu, i přesto si zachoval původní ráz, který má podle mnohých kritiků dopad na průběh jednání.
Mezi hlavní funkce Dolní sněmovny patří podpora a kritika vlády. Dolní sněmovna přezkoumává a hodnotí práci vlády, komora také může požádat jednotlivé ministry, aby zdůvodnili svá rozhodnutí. Příležitost pro vznášení dotazů mají poslanci během Question time. Otázky musejí být předem známy a jsou předkládány alespoň 3 dny před konáním samotného jednání. Mluvčí komory vyvolává poslance, aby mohli přednést svou otázku a v případě potřeby vznést doplňující otázky. Celé jednání je přenášeno televizí a vydáváno v tištěné podobě.
28
Dolní komora disponuje důležitou legislativní funkcí, návrhy zákonů nejen navrhuje ale také je jejich hlavním schvalovatelem, jelikož horní komora v průběhu 20. století ztratila většinu svých zákonodárných pravomocí.
6.2.1 Mluvčí Dolní sněmovny
Mluvčí dolní komory je jednou z nejprestižnějších funkcí Velké Británie s velmi dlouhou tradicí. Tento úřad se datuje již od 14. století. V 17. století se mluvčí Dolní sněmovny stal jednatelem s králem. Tehdy se jednalo o funkci značně nebezpečnou, pokud se králi zpráva z parlamentu znelíbila, často mluvčího nechal popravit. Během 18. století byla role mluvčího zcela distancována od vlády a také k ní přibylo mnoho pravomocí. V 19. století bylo rozhodnuto, že mluvčí dolní komory musí stát mimo politickou stranu.
Úřad mluvčího dolní komory je volená funkce skrze tajný hlasovací systém. Každý poslanec obdrží kandidátní listinu, na kterou umístí křížek vedle jména zvoleného kandidáta. V případě, že již v prvním kole jeden z kandidátů získá více než 50 % hlasů, stane se mluvčím komory. V opačném případě jsou vyřazeni kandidáti s méně než 50 % hlasy a hlasování probíhá se zúženou kandidátkou. Takto se postupuje až do doby, kdy jeden kandidát získá více než polovinu hlasů. Po zvolení je mluvčí povinen vystoupit z politické strany, aby mohl zastupovat komoru jako jednotný orgán. Svou roli zastává až do odchodu do penze, pokud je opětovně zvolen do parlamentu.
Mluvčí dolní komory má mnoho administrativních a slavnostních pravomocí. Mezi hlavní povinnosti mluvčího patří předsedání dolní komoře během zasedání. Mluvčí organizuje zasedání a vyvolává jednotlivé poslance k řeči a řídí jejich proslovy, je-li potřeba je zkrátit nebo umírnit. Mluvčí musí zajistit pořádek během diskuze, proto je do funkce obsazována osoba se silným charakterem. Mluvčí by měl dohlížet na to, aby každý poslanec získal možnost vyjádřit své názory a přidělit všem politickým stranám stejný čas a prostor na svá vyjádření. V případě závažného porušení pravidel může mluvčí poslance suspendovat nebo v případě obecného nepořádku zrušit celé zasedání. Mluvčí dolní komory funguje jako prostředník mezi korunou a dolní komorou a reprezentuje dolní komoru jakožto celek.
Během slavnostních záležitostí nosí mluvčí tradiční šat s rouchem a parukou.
V době nepřítomnosti mluvčího je zastupován svými zástupci. Celkem existují tři zástupci mluvčího dolní komory parlamentu. V roce 2000 byl zvolen mluvčím Rt Hon John Bercow.
29 6.2.2 Leader Dolní sněmovny
Lídrem dolní komory britského parlamentu je stranický politik a vládní ministr, který zajišťuje práci vlády v dolní komoře. Do funkce lídra komory jmenuje předseda vlády. Do určité doby předseda vlády tuto funkci zastával sám. V době nepřítomnosti předsedy vlády a zástupce premiéra může autoritu a pravomoci převzít právě lídr dolní komory. Mezi obvyklé povinnosti lídra patří manažerské a administrativní záležitosti. Během zasedání lídr sděluje členům komory program na následující týden. Stávajícím lídrem je Rt Hon Sir George Young Bt.
6.2.3 Výbory Dolní sněmovny
Pro zefektivnění práce v dolní komoře jsou utvářeny výbory. Mezi nejdůležitější patří výběrové výbory (Select Committees) a obecné výbory (General Committees). Výběrové výbory mají především kontrolní funkci. Výbory existují pro každý stávající vládní obor a prověřují 3 hlavní aspekty a to politiku, administrativu a výdaje. Pro správné fungování výborů je zapotřebí volný přístup k informacím. Členové mají přístup k psaným dokumentům a veřejným záznamům, také mohou přezkoumávat individuální osoby např.
ministry nebo státní pracovníky. Výbory svá zjištění uveřejňují na webových stránkách a v tištěné podobě. Vláda má přibližně 60 dní na odpověď. Obecné výbory jsou nezbytné pro projednávání veřejných návrhů zákonů. Pro každý projednávaný návrh je zřízen nový výbor, který je pojmenován podle daného návrhu.
30 6.3 Zákonodárný proces
Hlavním zákonodárným orgánem Velké Británie je parlament sídlící ve Westminsteru.
Návrh zákona, předcházející samotnému zákonu, musí být schválen ve stejném znění v obou komorách parlamentu, aby mohl vejít v platnost. Ve Velké Británii existují čtyři druhy návrhů zákonů: veřejné (Public), soukromé (Private), smíšené (Hybrid) a soukromý členský návrh (Private Member´s Bill). Veřejné návrhy zákonů jsou navrhovány vládou a jejími ministry. Tyto návrhy zákonů se zabývají otázkami týkající se celé společnosti a vytvářejí majoritní skupinu návrhů zákonů. Private Member´s Bills také projednávají veřejné záležitosti, ale jsou podávány individuálními poslanci nebo lordy. Tyto návrhy mají pouze vzácně šanci stát se zákonem. Druhou a podstatně menší skupinu tvoří návrhy soukromé. Tyto návrhy zákonů ovlivňují omezené území, specifické skupiny nebo jednotlivce a jsou navrhované soukromými organizacemi. Smíšené návrhy zákonů v sobě spojují jak prvky veřejných tak soukromých návrhů.
Každý zákon musí začínat jako návrh zákona tzv. Bill. Před tím, než je daný návrh dán na papír, probíhá rozsáhlá diskuze v příslušných vládních výborech. Vláda po prodiskutování návrhu vydá kompletní shrnutí diskuzí, které se nazývá Green Paper. Tento dokument informuje občany v parlamentu i mimo něj a umožňuje jim daný problém posoudit. Vláda může vydat také tzv. White Paper, který detailně shrnuje záměry navrhovaného zákona a řeší jeho důležitost. Po prodiskutování návrhu nastává samotné navrhnutí zákona, které spadá pod odpovědnost parlamentních právníků, kteří jsou na navrhovací techniky specializovaní. Navržený zákon může dále pokračovat do jakékoliv komory parlamentu, častější je ovšem první čtení v komoře dolní. První čtení tvoří v zákonodárném procesu pouhou formalitu, návrh je vytištěn a předložen parlamentu, kterým ve většině případů projde bez diskuzí. Rozprava nastává až při druhém čtení návrhu zákona, zde se projednávají jeho klady a zápory. Nejdetailnější kontrola návrhu nastává až v následujícím čtení v příslušném výboru tzv. Committee Stage. 18 až 25 poslanců nehodnotí potřebnost a vhodnost návrhu, jak tomu bylo při druhém čtení, ale kontroluje jednotlivé věty, které mohou být zachovány, změněny či zcela vyňaty. Při této fázi mohou být navrhnuty dodatky k danému zákonu. V průměru zabere tento krok v zákonodárném procesu dobu šesti týdnů.
Po skončení Committee Stage nastává fáze nazvaná Report Stage. Zde mohou poslanci navržené dodatky zavrhnout nebo navrhnout další změny návrhu zákona. Po skončení
31
tohoto období probíhá třetí čtení. Během třetího čtení už není možné navrhovat žádné změny a tím se z něho stává pouhá formalita, kde je návrh zákona potvrzen.
Po všech procesech v dolní komoře návrh zákona přechází do Sněmovny lordů. Jednotlivé fáze v projednávání návrhu zákona jsou podobné fázím v dolní komoře parlamentu. Jednou z významnějších odlišností je třetí čtení, kdy mohou lordi navrhovat změny a dodatky k návrhu zákona. Pokud jsou změny lordy skutečně navrhnuté, návrh se vrací zpět do dolní komory. Pokud Dolní sněmovna návrh zákona přijme v 2. kole, návrh se stane zákonem i bez souhlasu Sněmovny lordů. V případě, že lordi nenavrhnou žádné změny, návrh získá královský souhlas od monarchy a stane se zákonem. Královský souhlas tzv. Royal Assent je závěrečná fáze zákonodárného procesu. Tento proces probíhá u všech zákonů, kromě zákonů týkajících se finančních otázek, na které Sněmovna lordů nemá žádné pravomoci.
32
7 Exekutiva Velké Británie
Vláda spojeného království Velké Británie a Severního Irska je tvořena pěti hlavními složkami, mezi které patří panovník, předseda vlády, kabinet, vláda a státní správa.
Exekutiva má hierarchickou strukturu, na jejímž vrcholu stojí předseda vlády. I přes to, že panovník je oficiální hlavou státu, náleží mu pouze formální pravomoci. Vláda čítá kolem 100 členů, kteří jsou jmenováni panovníkem na doporučení předsedy vlády. Spadají sem ministři, kteří nejsou členy kabinetu, dále ministři zastávající funkci státního tajemníka, mladší ministři titulováni jako státní tajemníci nebo podtajemníci a vládní whipové.
Většina členů vlády jsou poslanci z Dolní sněmovny parlamentu, ale mohou být i členy Sněmovny lordů. Počet ministerstev není pevně stanoven a může se měnit podle potřeby a rozhodnutí předsedy vlády. V čele každého ministerstva stojí ministr nebo státní tajemník. Počet pracovníků jednotlivých ministerstev se liší. Nejdůležitější ministerstva jsou ta, která mají nejvíce zaměstnanců. Každý ministr je odpovědný za svůj vládní resort a musí ve svém postavení spojovat funkce politické, administrativní a organizační. Ve funkci ministrovi pomáhá stálý tajemník, který je rádcem a informátorem ministra. Stálý tajemník odpovídá za každodenní chod ministerstva. Ministr je odpovědný za činnost svého resortu parlamentu, kterému se zodpovídá na pravidelných zasedáních a svá rozhodnutí zdůvodňuje. Mezi další povinnosti ministra patří reprezentace vládního resortu v hromadných sdělovacích prostředcích, návštěva konferencí a účastnění se mezinárodních návštěv.
33 7.1 Předseda vlády
Přesné datum vzniku funkce předsedy vlády není známé. Je ovšem předpokládáno, že se tato funkce vyvinula během vlády Jiřího I. v 18. století. Ten se často neúčastnil zasedání Kabinetu a místo sebe posílal vybraného ministra. Tento zástupce byl jmenován králem a jeho pravomoci záležely zcela na vůli Jeho Veličenstva. Pokud se král rozhodl, mohl ministra z funkce kdykoliv odvolat. Funkce předsedy vlády začala být odvozovaná od vůle voličů až v polovině 19. století.
Britský předseda vlády tvoří vrchol výkonné moci v zemi i přes to, že je označován jako první mezi rovnými. Tento výraz je používán pro zdůraznění demokratické povahy funkce premiéra. Je však nepřesný, jelikož předseda vlády má značně vyšší pravomoci než jeho kolegové. Předsedu vlády jmenuje Její Veličenstvo a i přes to, že může vybrat kohokoliv, je zvyklostí jmenovat lídra politické strany, která zvítězila ve všeobecných volbách.
Premiér musí být členem Dolní sněmovny parlamentu. Funkce předsedy vlády vyžaduje dlouholeté ministerské zkušenosti. Současný premiér David Cameron je označován za nejmladšího předsedu za posledních 200 let. O rok mladší (42 let) byl pouze Robert Banks Jenkinson při vstupu do své funkce v roce 1812.
Předseda vlády musí být silnou charismatickou osobností, která dosahuje vysokých intelektuálních kvalit. Měl by také být odpovědný, odvážný a mít dobré organizační a přesvědčovací schopnosti. Tyto vlastnosti potřebuje nejen k vedení své politické strany a Kabinetu, ale také k získání respektu opozice. Britský premiér hraje spolu s monarchou také reprezentativní roli v zemi. Účastní se mezinárodních zasedání, návštěv a prezentuje se v hromadných sdělovacích prostředcích. Premiér se snaží budovat svůj mediální obraz pomocí rozhovorů, záznamů z jednání nebo náhodných setkání s reportéry během výletu s dcerou či na nákupu. To, jak vnímá premiéra společnost, je důležité nejen pro samotného předsedu, ale také pro jeho politickou stranu. V současné době se stalo trendem, že veřejnost volí více podle individuálních osobností než celé politické strany.
Po jmenování premiéra do své funkce je předseda pozván Jejím Veličenstvem do Buckinghamského paláce, kde ho monarcha požádá o vytvoření vlády. Jde pouze o formální otázku, která se ve většině případů setká s kladnou odpovědí.
Předseda jmenuje ministry, členy Kabinetu a také je odvolává ze svých funkcí. Premiér je při své volbě ministrů omezen spíše zvyklostmi, než přesně stanovenými pravidly výběru.
34
Do kabinetu jsou vybíráni ministři nejdůležitějších resortů. Premiér předsedá jednání Kabinetu a určuje pořadí projednávaných otázek. Na závěr zasedání kabinetní ministři nehlasují, premiér celé jednání shrne a ohlásí výsledek. Premiér musí být silnou osobností, aby dokázal prosadit svou politickou linii a přesvědčit o tom ostatní ministry. Konečné závěry musí všichni ministři veřejně podporovat, v opačném případě musí ze své funkce rezignovat.
Předseda vlády musí udržovat úzký vztah se svou politickou stranou, díky které byl do funkce jmenován. Řídí její program a dbá na celkový obraz a jednotu strany. Předseda vlády udržuje také blízké vztahy s Jejím Veličenstvem. Alespoň jednou týdně probíhá jednání mezi monarchou a premiérem. Zde premiér informuje Její Veličenstvo o vládní práci a celkovém vývoji vládní politiky. Předseda vlády je také poradcem monarchy, a to nejen v záležitostech politických, ale také soukromých s dopadem na veřejnost. Premiér dává monarchovi doporučení týkající se jmenování nebo odvolávání osob do šlechtického stavu či hodnostáře anglikánské církve. Premiér je také poradcem ve věcech královských sňatků, mezinárodních návštěv a věcí týkajících se královské rodiny.
Pravomoci britského předsedy vlády jsou velmi rozsáhlé, v jejich organizaci a realizaci mu pomáhá jeho kancelář. Tato instituce čítá kolem 40 zaměstnanců. V čele stojí soukromý tajemník. Kancelář zajišťuje každodenní chod a informuje premiéra o důležitých záležitostech. Také zajišťuje, aby byl předseda zcela informován před zasedáním Kabinetu.
Kancelář předsedy má na starosti veškeré příchozí dokumenty a písemnosti.
Stávajícím premiérem Spojeného království je od roku 2010 David Cameron. Mezi další významné a silné osobnosti britského moderního předsednictví patřila například Margaret Thatcherová (1979-1990) za konzervativce nebo Tony Blair (1997-2007) za labouristy.
7.1.1 David Cameron
David Cameron je současným předsedou vlády Spojeného království. Do své funkce byl jmenován královnou Alžbětou II., poté co konzervativní strana, které je lídrem, vyhrála v roce 2010 všeobecné volby.
David Cameron se narodil v roce 1966 do velmi bohaté rodiny, která své předky může sledovat až ke králi Vilémovi IV. Díky tomuto předkovi je D. Cameron vzdáleným příbuzným současné královny Alžběty II. Podle vlastních slov měl D. Cameron šťastné dětství. Mladý D. Cameron vystudoval prestižní školu Eton, po které nastoupil na Oxford, kde úspěšně graduoval v roce 1988 z oboru filosofie, politika a ekonomie.
