ALEJE - SYMBOL A VÝZNAM V KRAJIN Ě ALLEY – THE SYMBOL AND MEANING IN THE LANDSCAPE Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Geografe

Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: Geografie – Humanitní studia

ALEJE - SYMBOL A VÝZNAM V KRAJINĚ ALLEY – THE SYMBOL AND MEANING IN

THE LANDSCAPE

Bakalářská práce: 12–FP–KGE– 022

Autor: Podpis:

Alice KOLÁŘOVÁ

Vedoucí práce: RNDr. Jaroslav Vávra, Ph.D.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

64 0 24 0 54 0

V Liberci dne: 25. 4. 2012

Originál zadání bakalářské práce

Čestné prohlášení

Název práce: Aleje - symbol a význam v krajině Jméno a příjmení autora: Alice Kolářová

Osobní číslo: P09001186

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji- li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 25. 4. 2012

Alice Kolářová

Poděkování

Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu své bakalářské práce panu

RNDr. Jaroslavu Vávrovi, Ph.D. za informace, připomínky a cenné rady důležité k vypracování bakalářské práce.

V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině za trpělivost, zázemí

a vynaložené prostředky po dobu celého studia.

Anotace

V bakalářské práci se autorka věnuje tématu Aleje-symbol a význam v krajině.

Cílem práce je objasnit a přiblížit symbol stromořadí naší krajiny v průběhu dějin a porovnání alejí v Čechách a na Moravě. Hlavní text je rozčleněn do 4 kapitol: Použitá terminologie, Historie alejí, Druhová skladba stromů a Srovnání alejí Čech a Moravy.

Autorka vychází především z odborné literatury týkající se problematiky alejí a literatury k tématu krajiny. V závěru práce se snažila vysledovat souvislost mezi vztahem či péčí o aleje a procentuelním zastoupením věřících obyvatel v jednotlivých krajích České republiky.

Klíčové slova: alej, stromořadí, význam, symbol, krajina, krajinný ráz, prostor, historie vzniku alejí, baroko, víra

Annotation

In the thesis the author deals with the topic Alley - the symbol and the meaning in the landscape. The aim is to clarify and bring a symbol of alley in our country throughout the history and to compare alley in Bohemia and Moravia. The main text is divided into 4 chapters: the terminology, history of alleys, tree species composition and comparison alleys of Bohemia and Moravia.The author is mainly based on literature concerning the problems of alleys and on literature to the topic landscape. In conclusion, the author tried to trace the connection between the relationship or care about the alleys and the percentage representation of the faithful population in different regions of the Czech Republic.

Key words: alley, trees in line, meaning, symbol, landscape, landscape character,

space, history of formation of the alley, Baroque, faith

Seznam zkratek

aj. ^{a jiné}

atd. a tak dále

č. ^číslo

km ^kilometr

např. ^například

s. ^strana

stol. ^století

tj. ^{to jest}

tzv. ^takzvaně

Obsah

1   ÚVOD ... 9  

2   HYPOTÉZY A CÍLE PRÁCE ... 10  

3   METODY A POSTUP PRÁCE ... 11  

4   TERMINOLOGIE ... 12  

4.1   STROMOŘADÍ, ALEJ ... 12  

4.2   KRAJINA ... 16  

4.2.1   Krajinný ráz ... 17  

4.2.2   Paměť krajiny ... 18  

4.2.3   Kulturní krajina ... 19  

4.2.3.1 Barokní komponovaná krajina ... 20

5   HISTORIE ALEJÍ ... 21  

5.1   ALEJE V MĚNÍCÍ SE KRAJINĚ STŘEDOVĚKU ... 22  

5.2   PRVNÍ ALEJ ... 23  

5.3   STROMY NA HRÁZÍCH A U ŘEK ... 23  

5.4   ALEJE V BAROKNÍ KRAJINĚ ... 25  

5.4.1   Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna ... 28  

5.4.2   Komponovaná krajina F. J. Šlika ... 37  

5.4.3   Komponovaná krajina F. A. Šporka ... 39  

5.5   ALEJE PRO VOJENSKÉ ÚČELY ... 43  

5.6   ZÁKON O VYSAZOVÁNÍ A OCHRANĚ ALEJÍ ... 44  

5.7   ALEJE VE 20. STOLETÍ ... 45  

6   DRUHOVÁ SKLADBA STROMŮ V ALEJÍCH... 47  

6.1   ALEJE NEOVOCNÝCH LISTNATÝCH DŘEVIN ... 48  

6.1.1   Lípa ... 48  

6.1.2   Topol ... 49  

6.2   OVOCNÁ STROMOŘADÍ ... 50  

7   SROVNÁNÍ ALEJÍ ČECH A MORAVY ... 51  

7.1   PAMÁTNÉ ALEJE ... 51  

7.2   TRADICE ALEJÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ ... 52  

7.2.1   Tradice alejí založena na víře obyvatelstva ... 52  

8   ZÁVĚR ... 56  

9   POUŽITÉ ZDROJE ... 58  

9 1 ÚVOD

B akalářská práce se věnuje alejím z hlediska jejich významu v krajině. Snaží se objasnit a přiblížit symbol stromořadí naší krajiny v průběhu dějin. Po všechna minulá staletí aleje dotvářely náš prostor, lemovaly naše cesty, rozčleňovaly krajinu nebo nás do provázely k poutním místům. A až dnes, ve 21. století, si klademe otázky: mají v dnešní době aleje stále své místo v krajině? Mají pro nás ještě nějaký význam? Nejsou pouze přežitkem doby minulé? Proto se práce dále zabývá změnou významu a symbolu alejí v dnešní postmoderní krajině 21. století.

Námět bakalářské práce jsem získala již v prvním ročníku svého studia, kdy se mi do ruky dostala knížka od Václava Cílka s titulem Dýchat s ptáky (2008). V této knize jsem se poprvé setkala s tématem alejí jako symbolem krajiny, které mě inspirovalo jako téma bakalářské práce. Díky této práci jsem začala více vnímat a všímat si stromů kolem sebe, rozjímat o nich, přemýšlet o jejich významu a symbolu pro místo, kde desítky, někdy i stovky let rostou.

Téma práce vychází z humánní geografie. Jedná se o jednu z částí geografie, jež se vyčlenila poměrně nedávno (okolo poloviny 20. století) a od té doby lze zaznamenat její rychlý vývoj. Jedním z prvních geografu, který se tématem člověka a zeměpisu zabýval, byl Král. Sám t uto oblast označuje jako zeměpis člověka, Antropogeographii či anglickým termínem Human Geography .(Král 1945, s. 7). Král říká, zeměpis člověka řeší problémy rozšíření člověka na zemi a vzájemné vztahy člověka a k přírodě, tj. zeměpisnému prostředí, a zeměpisného prostředí k člověku, který tu vystupuje jako zeměpisný činitel.

(Král 1945, s. 7) . Dnes bychom mohli humánní geografii vymezit jako vědu zabývající se vztahem člověka a prostředí, které lidé (svou kulturou, aktivitami, potřebami…) ovlivňují.

Nesmím e však opomenout, že vztah člověk-prostředí je oboustranný. Nutně tedy platí:

člověk ovlivňuje prostředí, stejně jako prostředí ovlivňuje člověka.

Celá práce je rozdělena do tří bloků, ve kterých lze vždy vymezit několik částí.

V prvním bloku jsou definovány cíle, vymezeny metody a postupy práce.

Druhý blok je teoretický. Obsahuje charakteristiku alejí a dalších v práci

používaných termínů. Poté následuje kapitola o historii: kdy se aleje v krajině objevily,

kdy se s nimi poprvé setkáváme v Českých zemích… Obsáhlá podkapitola se věnuje

10

významu a symbolu alejí v krajině v období baroka, které je považováno za éru největšího rozkvětu alejí. Dnes, kdy je význam alejí nejasný, se zamýšlíme nad tím, proč z naší krajiny tak rychle a snadno mizí. Následná část se zabývá problematikou stromořadí z pohledu druhu využívaných dřevin, které se do alejí vysazovaly. Z jakého důvodu to byly zrovna lípy, duby atd.?

Ve třetím bloku, v praktické části práce, se snažím porovnat krajinu alejí v Čechách a na Moravě.

2 HYPOTÉZY A CÍLE PRÁCE

Na začátku práce je nutné zamyslet se nad hypotézou, se kterou budu po celou dobu pracovat a snažit se ji potvrdit či vyvrátit. Předpokládám, že význam, a do jisté míry i funkce alejí, se v krajině od doby barokní změnily, ale domnívám se, že stále do ní patří, i když s jinými významy a funkcemi. Své významy neztratily a p rávě proto je důležité o ně pečovat. Druhý předpoklad se vztahuje k porovnání alejí v Čechách a na Moravě. Usuzuji, že více zachovalých alejí se bude nacházet na území Moravy a to v návaznosti na větším procentuelním zastoupení věřících obyvatel v této oblasti.

Hlavním cílem práce je pochopení významu alejí v průběhu dějin, především

v období baroka a úvaha nad jejich udržováním či likvidací v době dnešní. Dále si práce

klade za cíl vysledovat a porovnat tradici alejí na území Čech a Moravy.

11 3 METODY A POSTUP PRÁCE

Pro napsání teoretické části práce bylo nutné nejprve vyhledat a poté nastudovat odbornou a tematickou literaturu týkající se tohoto tématu. Vhodnou literaturu bylo nutné analyzovat, reflektovat a následně interpretovat. Nezbytné bylo kritické zhodnocení získaných informací. Výsledkem práce s odbornými texty je jejich kompilace. Nezbytné pro mou práci bylo také zhlédnutí dokumentárního filmu o alejích, jehož autoři považují aleje za součást naší krajiny.

Do druhé části byly aplikovány poznatky z části teoretické. V praktické etapě bylo podstatné vyhledávat v databázích: Ústředním seznamu ochrany přírody, Databázi Národního památkového ústavu. Pro doplnění informací bylo nezbytné pracovat s Českým statistickým úřadem. Český statistický úřad poskytl data využitá v grafu náboženského vyznání obyvatelstva v jednotlivých krajích České republiky.

Jednotlivé úseky b akalářské práce jsem konzultovala s vedoucí práce Jaroslavem

Vávrou, který vždy poskytl cenné rady.

12 4 TERMINOLOGIE

4.1 STROMOŘADÍ, ALEJ

Dle Ottova slovníku naučného je stromořadí neb aleje řada (obyčejně však dvě řady) stromů vysázených vedle cesty. Bývají to stromy košaté buď lesní (duby, lípy, kaštany aj.) aneb ovocné (jabloně, švestky, višně, třešně aj.) (Otto 1906, s. 267). Dnes nevnímáme velký rozdíl mezi pojmy alej a stromořadí, často je chybně používáme jako synonyma. Že se jedná o dva různé pojmy, bylo známé již v minulosti, dokladem může být zákon z roku 1884 o vysazování alejí kolem veřejných cest: podél veškerých silnic říšských, zemských, okresních a obecních musí býti aleje anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí (Zákon č. 72 1884).

Optimální definici aleje respektive stromořadí nabízí česká technická norma s názvem sadovnictví a krajinářství (ČSN 83 9001). Dle této normy je alej dvou nebo víceřadé stromořadí podél pozemní komunikace a stromořadí je liniová výsadba stromů, zpravidla jednoho druhu, obvykle v pravidelných rozestupech; často tvoří doprovod liniového prvku nebo stavby (např. vodoteče, komunikace, oplocení nebo hranice pozemku). (ČSN 83 9001 1999).

Shrneme-li výše uvedené definice, jsou aleje dvou či víceřadé linie stromů (jednořadé linie-stromořadí), které se vysazovaly a vysazují i dnes kolem cest. Jedná se zpravidla o stromy stejného druhu a stáří.

Pojem alej není původem české slovo, ale jak uvádí český krajinářský architekt Velička (2010, s. 19): název alej pochází z francouzského slova „allée, které sám překládá jako cesta, chůze, vycházka, někdy i chodba. Ekvivalentem je latinské slovo ambulare- procházet se. Velička (2010, s. 19) dále vysvětluje, že v přeneseném slova smyslu se tedy jedná o doprovod komunikace, cesty, pěšiny... Pojem alej se se stromy, jak je dnes vnímán, pojí až od 18. století. V publikaci Alleen. Ein Gewinn an Vielfalt für Kultur und Natur je uvedeno, že aleje měly nejdříve funkce prvků, jež rozdělovaly zahradu. Až později byly prvky kulturní krajiny (Lehmann 2008, s. 6).

Má práce se věnuje pouze alejím v dnešním pojetí (aleje stromů). Někdy bývá za

aleje považována i linie soch, například cyklus barokních soch od Matyáše Bernarda

Brauna před kostelem v Kuksu. Zabývám se tedy alejemi stromů a to převážně podél cest.

13

V naší krajině existují ale také aleje či stromořadí kolem vodních ploch a řek, i o těchto typech alejí se v práci zmiňuji, ale spíše okrajově. Aleje lemující vodní tok nejsou z mého pohledu alejemi v pravém slova smyslu, neboť i z Veličkova (2010, s. 19) překladu je patrná jejich typická funkce a to funkce doprovodná, lemují cesty, pěšiny, silnice, …

Jednoduché dělení alejí nabízí Gaida – Rothe (2000, s. 10), kteří aleje rozdělují na uzavřené a otevřené. Stromům v uzavřených alejích srůstají koruny nad cestou, tvoří se přírodní klenba, tunel, který nás vede a nenechá nás z cesty sejít. Spojené větve stromů nám mohou připomínat spojené ruce milenců, drží se a nepustí. Pro tento typ alejí jsou nejvhodnějším druhem dřeviny se širokými korunami, např. lípy, duby, … Pěkným příkladem je lipová alej v Komárně (Zlínský kraj). Na obrázku je dobře patrné, jak semknuté větve lip vytváří přírodní tunel.

Obrázek 1: Lipová alej v Komárně

Zdroj: AOPK Zlín 2010

Otevřené aleje nalezneme kolem širokých cest či se jedná o aleje z úzkých stromů

(Gaida, aj. 2000, s. 10). Nejtypičtějším příkladem dřeviny, která tento typ alejí vytváří, je

topol. Především topol černý se svým úzkým pyramidálním tvarem koruny. Často se

otevřené aleje z topolů vysazují do ploché krajiny, kde plní funkci větrolamů. Jako příklad

uvedu, bohužel již vykácenou, topolovou alej v P ečkách u Kolína.

14

Obrázek 2: Topolová alej v Pečkách u Kolína

Zdroj: Emílie Puldová 2007

Gaida – Rothe (2000, s. 10) d ále rozlišují „allée double“ (čtyřřadé aleje), díky kterým lze střídat aleje otevřené s uzavřenými. Nejlepším příkladem „allée double“ je Valdštejnova alej v Jičíně, které se podrobněji věnuji v podkapitole s názvem Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna. Proto zde pro představu uvedu jinou méně zná mou čtyřřadou, rovněž lipovou alej a to alej v Komenského sadech v Ostravě.

Obrázek 3 : Čtyřřadá alej v Komenského sadech v Ostravě

Zdroj: Anežka Hrušková 2010

15

Storm (2010, s. 6-8) vypracoval str učný přehled forem stromořadí. Rozlišuje nepravidelné, pravidelné oboustranné a jednostranné aleje. Nepravidelné aleje s e někdy označují jako anglické, jsou charakteristické rozptýlenou, smíšenou výsadbu a většinou se za aleje nepovažují. Klasickými alejemi, kterými se i tato práce ve v ětší míře zabývá, jsou pravidelné oboustranné aleje. Pravidelné oboustranné aleje mají svůj největší rozkvět v období baroka. Aleje vzniklé v době baroka byly vždy monokulturní, tj. byly tvořeny jedním druhem stromů, nejčastěji lipami, duby, javory nebo ovocnými druhy dřevin. Aleje smíšené (převážně z ovocných druhů stromů) se začaly objevovat až později a to kolem státních silnic. Storm (2010, s. 6-8) tvrdí: Jednostranné aleje u nás velkou oblibu nenašly, a proto vznikaly jen zřídka. Účelová výsadba jednořadých větrolamů proběhla v 50. letech 20. století (stalinské větrolamy).

Dále Storm (2010, s. 6-8) vyčleňuje městské aleje a připomíná, že v dnešní době z měst mizí, i když právě ony dotvářely urbanismus města. Jako příklad zmiňuje aleje známých bulvárů: avenue de Champs Elysées v Paříži (viz obrázek) či Unter den Linden v Berlíně a bývalou čtyřřadou alej na Václavském náměstí.

Obrázek 4 : Avenue de Champs Elysées v Paříži

Zdroj: pariz.poznej.com: Avenue de Champs Elysées v Paříži 2012

Je velká škoda, že dnes je tato původně čtyřřadá alej na Václavském náměstí jen

dvouřadou, ale i tak se domnívám, že vhodně dotváří a oživuje prostor náměstí. V této

době se jedná o nové koncepci Václavského náměstí, ve které se počítá s výsadbou aleje do

středu náměstí. Musím souhlasit s názorem Dvořáka (Dům & zahrada: Nová podoba

Václavského náměstí 2006), zastupitele městské části Praha 1, který je přesvědčen, že nová

16

alej stromů bude Václaváku slušet. Vegetace totiž vnáší i do hlučícího a pulzujícího města jisté uklidnění a vlídnost. Mnohdy tvořily aleje ve městech jedinou zelenou složkou. Pro lepší představu přikládám ilustrace.

Obrázek 5: Nová podoba Václavského náměstí

Zdroj: Cigler Marani Architects 2006

4.2 KRAJINA

Co je to krajina zdařile prezentuje Cílek (2004, s. 10) v knize Vstoupit do krajiny:

Krajina je dlouhodobě stabilizovaný soubor přírodních a antropogenních charakteristik vázaný na určitý reliéf a mající nějaký společný historický základ. Krajina je však víc-zcela reálný základ našich životů i po generace dotýkaný a proměňovaný kus země, který pro nás-její obyvatele- byl vždy předmětem zvláštní péče, úcty a obdivu. Krajina je tedy prostor, ve kterém na sebe po delší dobu působí přírodní a lidské faktory, z toho vyplývá, že krajina se rozděluje na dvě složky: kulturní ¹ a přírodní ²

1 Kulturní složkou krajiny se zabývá Simon Schama ve svém díle Krajina a paměť, 1995

. Pro Evropu je vznik mnoha rozmanitých krajin charakteristický. To dokládají i různé mezinárodní dokumenty na jejich ochranu,

2 Přírodní složkou krajiny se zabývá Vojen Ložek ve svém díle Zrcadlo minulosti. Česká a

Slovenská krajina v minulosti, 2007

17 nejvýraznější z nich je Evropská úmluva o krajině ³

Definici krajiny uvádí i zákon číslo 114/1992 Sb. (zákon o ochraně přírody a krajiny), či přední český geograf Demek. Dle zákona (Zákon č. 114/1992 Sb. §3) je krajina část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně pr opojených ekosystémů a civilizačními prvky. Podle Demka (1974) je krajina svérázná část zemského povrchu naší planety, která tvoří celek kvalitativně se odlišující od ostatních částí krajinné sféry. Má přirozené hranice, svérázný vzhled, individuální vnitřní strukturu, určité chování (fungování) a specifický vývoj.

(2000). Právě tento dokument také definuje krajinu. Pro účely Evropské úmluvy o krajině znamená krajina část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, a jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů (ETS 176 2000 s. 3).

Definice krajiny Cílka i zákona o ochraně přírody a krajiny v sobě naznačují, že v krajině nejde jen o přírodní faktory, jenž ji utváří, ale také o faktory lidské. Antropogenní činitelé se na utváření a přetváření krajiny bezpochyby účastní. Právě lidské vlivy jí vtiskují její neza měnitelný charakter. Demkova definice krajiny lidský faktor i veškeré antropogenní vlivy o pomíjí, je více přírodovědecká, ale i ona připouští, že krajina se od ostatních částí krajinní sféry odlišuje.

4.2.1 Krajinný ráz

Krajinný ráz po právní stránce upravuje zákona o ochraně přírody a krajiny. Dle něj je krajinný ráz zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické m ěřítko a vztahy v krajině ( Zákon č. 114/1992 Sb. §12).

Ráz krajiny je podle Löwa a Kučery (1996, s. 35) vytvářen a charakterizován souborem typických přírodních a člověkem vytvářených znaků, které jsou lidmi vnímány a určitý prostor pro ně identifikují. M ezi typické znaky řadí přírodní vlastnosti dané krajiny a

3 Česká republika podepsala Evropskou úmluvu o krajině v roce 2002.

18

krajinotvorné způsoby jejího využívání, tím vznikají krajiny s různým, ne snad horším či lepším, ale odlišným krajinným rázem.

Použijeme- li britský přístup pro definování rázu krajiny, lze zjednodušeně říci, že krajinný ráz (charakter krajiny) ⁴

Aleje jsou často vnímány jako symbol středoevropské krajiny, dotváří její charakteristické scenérie a projevují se i v celkových panoramatech krajiny. Je to také ch arakter porostů odpovídající přírodním podmínkám toho či onoho místa nebo oblasti. . Aleje dotváří vizuální scénu krajiny.

je to, co dělá hodnocenou oblast jedinečnou (Natural England: What is Landscape Character Assessment? 2012). Proto bychom neměli krajinný ráz svými neuváženými kroky znehodnocovat, ale spíše ho máme za povinnost chránit, poněvadž je významnou hodnotou dochovaného přírodního a kulturního prostředí.

Dle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny (Zákon č. 114/1992 Sb.) se aleje stávají kulturní dominantou a tím jsou neoddělitelnou součástí hodnot krajiny. Vorel (2010, s. 5) tvrdí: z hlediska ochrany krajinného rázu tedy aleje v četných případech musí být považovány za zákonná kritéria ochrany krajinného rázu – mohou se podílet na vzniku přírodní a estetické hodnoty, mohou být kulturní dominantou, významným krajinným prvkem, mohou spoluvytvářet harmonické měřítko a harmonické vztahy v krajině.

4.2.2 Paměť krajiny

Na úrovni krajiny je to schopnost návratu k původnímu stavu (na místě smrkového porostu se opět časem objeví bučina), na úrovni kultury je pak schopnost vyvolávat staré historie, pohádky, pocity a okouzlení (na Tetíně si automaticky vzpomeneme na svatou Ludmilu, což nás normálně ani nenapadne). Úzce souvisí s autenticitou a časovým rázem krajiny, říká Cílek (2008, s. 82), který považuje mapy za základ paměti krajiny ⁵

Paměť krajiny má dvě složky: přírodní a kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni

.

4 Britský přístup mluví spíše o charakteru krajiny než o krajinném rázu, ovšem tyto dva pojmy lze vnímat jako totožné.

5 V. Brůnovi se podařilo dostat soubory historických map na internet a tím zpřístupnil historickou

tvář krajiny (http://oldmaps.geolab.cz/).

19

kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve změněném významu, do života současné komunity (Cílek 2004, s. 9-10).

Velička (2010, s. 26) tvrdí, že aleje jsou historicky podstatnou součástí paměti krajiny. Proto si myslím, že bychom měly aleje, byť s jinými významy, do našeho moderního života opět plně začlenit, aby se nemohlo stát, že o paměť krajiny nenávratně přijdeme. Mimo jiné právě památné stromy a aleje neodmyslitelně patří k paměti krajiny a jsou dokladem její existence. Staré, historické aleje jsou němými svědky naší minulosti.

4.2.3 Kulturní krajina

Hájek (2003, s. 9) říká, že kulturní krajinu modelují dva základní činitelé:

přírodní síly a přítomnost člověka. Člověk do krajiny zasahuje svou kulturou, náboženstvím a dalšími aktivitami, jež se do ní promítaly a ovlivnily ji. Přírodní síly fo rmulují krajinu od počátku vzniku naší Země. Kdežto my, lidé, začínáme svými činnostmi krajinu ovlivňovat přibližně od doby před necelými dvěma miliony lety (Hájek 2003, s. 9). Hájek (2003, s. 9) tvrdí, že s největší pravděpodobností se právě v té době začal utvářet lidský způsob života a spolu s ním i první vazby mezi člověkem a jeho prostředím.

První velké přetváření krajiny přichází se vznikem zemědělství, kdy lidé začínají zakládat pole a pastviny, budovat obydlí. Prostor pot řebný pro získání potravy se zmenšuje a rozvíjejí se v něm nové vazby a vtahy. Dle Hájka (2003, s. 9) vzniká krajina, již utvářejí a určují přírodní živly za významného přispění jedinečných tvůrčích zásahů lidských společenství, krajina v dnešním slova smyslu kulturní.

Do kulturní krajiny se promítá jak víra, tak i historie lidí, kteří v ní žijí. Použiji-li slova Hájka (2003, s. 10): kulturní krajina v sobě nese „otisk“ kultury, která ji obývá.

Hájek (2003, s. 10-12) dále vymezuje tři výrazné otisky, které se podílely na utváření české kulturní krajiny. Prvotní otisk vtiskli krajině první zemědělci před 8 tisíci lety, druhý středověká kolonizace (2. polovina 12. – 14. stol.), třetí otisk přineslo období baroka v 17.

století. Baroko je pro českou kulturní krajinu výjimečné.

20

Kulturní krajina se tedy vyvíjí za neustálých potkávání, na s třetech mezi přírodními silami, zájmy a aktivitami lidí. Česká kulturní krajina se nejvíce utvářela v období baroka, kdy lidé poprvé začali s přetvářením venkovské krajiny .

4.2.3.1 Barokní komponovaná krajina

Barokní komponovaná krajina zahrnuje specifický způsob utváření kulturní krajiny v období baroka. V této době, jak je již zmíněno výše, člověk poprvé zasahuje do krajiny venkova. Dle Sádla a Hájka (2004a, s. 29-33) tyto zásahy do venkovské krajiny nutně vycházely z jediného existujícího vzoru, a sice z městské zástavby. A tak stavební principy města úspěšně expandovaly za jeho hradby. Městské vzory, jimiž míníme komunikace usnadňující pohyb, geometrizace půdorysů či ostré a přehledné dělení prostorů, se promítaly do celého pojetí barokní krajinné kompozice.

Nejlepšími příklady komponovaných krajin nesoucích prvky geometrizace jsou krajinné úpravy hraběte Albrechta z Valdštejna na Jičínsku a komponovaná krajina Kuksu hraběte Františka Antonína Šporka. Obě kompozice jsou v krajině patrné i dnes.

K omponovaná krajina je tvořena syntézou několika církevních a sakrálních prvků,

jež jsou propojeny sítí cest lemovaných alejemi. Mezi prvky komponované krajiny řadíme

architekturu (světské stavby i objekty církevní), zámecké komplexy se zahradami a

oborami, ale také zemědělská území.

21 5 HISTORIE ALEJÍ

Historický vývoj alejí lze vysledovat již u prvních pěšin a cest, které vznikaly od nepaměti. Ne vždy se jednalo o aleje stromů, například ze Starověkého Egypta jsou známé aleje sfing (Cílek 2008, s. 68). První rozvoj alejí a jednoduchých stromořadí souvisel se změnami krajiny ve středověku (13. století). První pravá alej, alej v pravém slova smyslu na našem území, se nacházela v Praze, kde ji na konci 16. století nechal vysázet Rudolf II.

Habsburský (1552 – 1612) (Hendrych, aj. 2008, s. 39). Aleje a stromořadí se objevují i na hrázích rybníků, kde slouží k jejich zpevnění.

Největší rozkvět alejí přineslo období baroka (počátek 17. až do konce 18. století).

V této době podléhaly aleje značné oblibě a to jak u šlechty, tak i poddaných. Popularitu alejí dokládá i ustanovení z roku 1752 od Marie Terezie (1717 – 1780). Zákon ukládal povinnost vysazovat (z mnoha důvodů ⁶

Aleje měly svou funkci při vojenských strategiích, vojsko v aleji mohlo nejen pojíst ovoce, byla-li tedy alej ovocná, ale také se ukrýt a lépe se orientovat. Toho například při svých taženích využíval Napoleon Bonaparte.

) aleje kolem cí sařských cest a tak vzniká nová komponovaná barokní krajina (Kuks, Jičínsko, Lysá nad Labem).

Se symbolem alejí se setkáme na mnohých obrazech, jež zachycující malebnou barokní krajinu. Aleje lemující cesty, r ozčleňují krajinu. Právě polohu dnes zaniklých alejí a stromořadí dosvědčují historické obrazy, mapy, písemné dokumenty atd.

Na počátku 19. století se do alejí stále častěji vysazuje rychle rostoucí topol.

Zahrady se díky novému krajinářskému stylu z Anglie výrazně oddělují od přírody. Avšak aleje mají stále v krajině své místo. To dokládá i zákon z roku 1884 o vysazování a ochraně alejí aneb jednoduchých stromořadí podél veřejných silnic.

Aleje se kolem silnic vysazují i ve 20. století, jejich funkce i druhové složení se však mění, Vysazují se převážně ovocné dřeviny a to z důvodů ekonomických. Dříve dělily obhospodařovanou krajinu na malá políčka, s nástupem kolektivizace tuto funkci ztrácí. 20. století a s ním spojený rozvoj automobilové dopravy sebou přináší nutnost rozšiřovat cesty, aleje kolem nich musí ustoupit. Na některých místech jsou obnoveny, ale

6 Viz kapitola Aleje v barokní krajině

22

mnohdy nikoli. V této době se s alejemi častěji setkáváme ve městech, používají se v parcích a lemují městské ulice. Zde plní svou původní estetickou funkci či vytvářejí stín korzujícím lidem. Aleje ve městech tak prakticky tvoří jedinou cíleně zakládanou zeleň vedle lesa. O staré aleje v krajině se nikdo nestará, mnoho lidí je povoláno do válek. Noví lidé k alejím vztah nemají a možná proto je jim jejich osud lhostejný.

5.1 ALEJE V MĚNÍCÍ SE KRAJINĚ STŘEDOVĚKU

Velké změny krajiny u nás probíhají v období vrcholného středověku od 2.

poloviny 12. až do 14. století. Je to doba významného vývoje a zhušťování sítě cest a doba, kdy se výrazně mění tvář naší krajiny. S růstem počtu obyvatelstva ⁷

Karel IV. (1316 – 1378) nechává stavět tzv. silné cesty (silnice) o šířce 5 metrů.

Z některých pramenů se dozvídáme o vysazování vegetace kolem těchto silnic, ale za jisté se nejedná o takové aleje, které známe později. Doba Karla IV. byla nebezpečná. Porosty kolem cest se častěji odstraňovaly, než uměle vysazovaly, aby se za nimi nemohli schovávat lapkové a lupiči. Udává se, že se stromy odstraňovaly od cest, coby kamenem dohodil nebo vystřelil z pistole, vysvětluje Vysloužil (2006).

souvisí zvýšený počet nově založených dvorů a měst. Nová města je nutné propojit sítí cest, kolem nichž se začínají objevovat první ,,aleje“.

V období vrcholného středověku se mění celkový ráz krajiny. Probíhá intenzivní proces odlesňování a mnohé plochy jsou zemědělsky využívané - plužiny, pastviny, louky, zahrady… Vzniká nová rozměřená krajina, kde jsou jasně patrné bloky polí s pevnými hranicemi. P rávě stromořadí se často užívalo pro vymezení hranic. V zemědělství se uplatňuje nový způsob hospodaření s půdou tzv. trojpolní ⁸ (trojhonný) systém, který spočívá v rozdělení obdělávané půdy na tři části, první se oseje na jaře (jařina), druhá na podzim (ozim) a třetí se nechá ladem (úhor), po roce dojde k posunu. (Klápště 2005)

7 Mezi lety 1150 a 1400 se počet obyvatel v průměru ztrojnásobil

8 Vystřídal dříve používaný dvojpolní (úhorový) systém

23 5.2 PRVNÍ ALEJ

Za první opravdovou alej na našem území, jak již bylo zmiňováno výše, je považována alej v Praze, kterou nechal vysázet Rudolf II. koncem 16. století. Jedná se o jedno z prvních záměrných plánování krajiny. Dle císařova přání byla cesta mezi Pražským hradem (Lvím dvorem) skrz ulici Pod Kaštany a Zámečkem ve Stromovce (Královskou oborou) osázena alejí (Vysloužil 2006).

Jakého druhu byly stromy v aleji, se lze pouze domnívat, jelikož alej se nezachovala. V polovině 18. století ji zničilo francouzské vojsko. S největší pravděpodobností se jednalo o lípy, i když název ulice Pod Kaštany napovídá něco jiného.

Alej ve svém díle „Velká veduta Prahy“ zachytil v roce 1635 český barokní rytec a kreslíř Václav Hollar (1607 – 1677).

Obrázek 6: V. Hollar, výřez z Velké veduty Prahy, 1647

Zdroj: Hollar 1647, s. 39

5.3 STROMY NA HRÁZÍCH A U ŘEK

Šl echtický rod Rožmberků nechal ve druhé polovině 15. a v 16. století zakládat převážně v jižních Čechách, na Třeboňsku, rybníky a celé rybniční soustavy. Budování rybníků je v této době úzce spjato se jmény Josef Štěpánek Netolický (1460 – 1538) a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 – 1604). Oba pánové pracovali ve službách Rožmberků (Liebscher 2010, s. 4 – 17).

Na hrázích rybníků nalezneme různé druhy stromů. Některé se na hrázích samy

v průběhu času uchytily, jiné plánovitě zasadil člověk. Objevují se zde olše, lípy … Však

24

nejčastěji člověk na nově vzniklé hráze vysázel duby. Snad pro jeho lepší hluboký kořenový systém, mohutnost, dlouhověkost. Hlavním důvodem je jeho voděodolné dřevo.

O této vlastnosti věděli už stavitelé hrází z dob Netolického a Krčína. Dokladem je zpráva o výstavbě rybníků od biskupa Jana Doubravy ze Skály: nejlepší je používati dubu, protože vydrží nejdéle bez porušení. (Liebscher 2010, s. 22).

Stromořadí a někdy i celé aleje dubu se vysazovaly na čerstvě navezené hráze, jejich úkolem bylo prorůst hráz kořeny a tak ji zpevnit. Příkladem je hráz rybníka Starý vdovec, na kterou nechal Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan vysázet právě duby, do dnešní doby se zachovaly dva a jsou staré téměř 400 let. Na hrázi bývalého rybníčku Hrádečku najdeme hrázný dub, který nese jméno po n ejznámějším českém rybníkáři Jakubu Krčínovi (Krčínův dub) (Munzar 2003).

Také kolem řek se z důvodů zpevňování břehů sázely řady stromů. Díky kořenovému systému dřevin méně často docházelo k sesuvům břehu do koryta řek. Tato stromořadí lze vnímat jako pravé aleje a mnozí je tak i vnímají, například Vysloužil (2006), který mezi nejčastější uplatnění alejí a stromořadí, mimo zámecké a parkové úpravy, řadí mimo jiné linie stromů podél potoků a jiných vodotečí. Já jsem ale toho názoru, že alej kolem řeky není alejí v pravém slova smyslu. Snad jediným příkladem aleje kolem řeky lze uvést alej lemující uměle vytvořený Opatovický kanál ⁹

9 Jedná se o vodní dílo pernštejnské rybniční soustavy vybudované mezi lety 1498 – 1521 na přání Vilémem z Pernštejna. Původní délka kanálu byla 34,42km (Liebscher 2010, s. 43).

. Stromy nebyly

vysázené po celé jeho délce, ale pouze na rizikových místech sesuvů. Dokladem je i

zakreslení aleje podél kanálu na mapě III. vojenského mapování. Zde bych se přikláněla

k názoru, že o alej se jedná a to z toho důvodu, že kanál byl uměle, lidským řičiněním

vybudován, stejně jako je tomu u rybníků .

25

Obrázek 7: Opatovický kanál

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001

5.4 ALEJE V BAROKNÍ KRAJINĚ

Baroko do našich zemí přichází v období, které se označuje jako doba pobělohorská (po bitvě na Bílé hoře ¹⁰ ). České stavovské povstání je definitivně potlačeno a k moci se opět dostávají Habsburkové. Pro náš národ nastává doba, kterou Balbín ¹¹

P robíhá politický rozvrat země, proces násilné katolizace a germanizace, to má za následek odchod mnoha vzdělanců do exilu, například odchod Jana Amose Komenského

vnímá a označuje jako období úpadku našeho národa a kultury. Dle Forsta a kol. (1985, s. 120 – 122) došel Balbín k názoru, že pobělohorská doba znamená pro Čechy úpadek, ztrátu kulturního světa, který rekatolizace nemůže nijak vyvážit. Balbínův postoj je patrný v jeho dílech, například v díle později označovaném jako Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, proecipue Bohemica, neboli Obrana jazyka slovanského, zvláště českého.

12

10 Bitva na Bílé hoře proběhla 8. listopadu 1620 nedaleko Prahy.

(Forst, aj. 1993, s. 812 – 820). Toto období vnímá podobně jako Balbín i Jirásek, jejž ho označuje ,,dobou temna“. Těžká doba pro náš národ a vlastenecké cítění je ale pro naši

11 Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné (1621 – 1688) byl český spisovatel, kněz, zeměpisec, pedagog a jezuita. Mimo to byl také vlastenec, který se snažil o zachování českého jazyka a literatury před násilnou germanizací. Bez pochyby je právem řazen mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka (Forst, aj. 1985, s. 120 – 122)

12 Jan Amos Komenský (1592 – 1670), poslední biskup Jednoty bratrské, odchází v roce 1628 do

polského Lešna (Forst, aj. 1993, s. 812 – 820)

26

krajinu dobou ,,zlatého věku“. Vzniká nová komponovaná krajina, která je záměrné rozplánovaná , promýšlená a člověk do ní vnáší řád.

Sádlo a Hájek potvrzují, že období baroka je pro naši krajinu něčím zásadním a významným. Říkají, nebudeme-li se na období baroka dívat jen jako na dobu úpadku, můžeme ho vidět jako: velkorysou krajinnou revoluci, během níž se Čechy stále mění od země devastované třicetiletou válkou až po detailně a plánovitě budovanou kulturní krajinu.

Hájek (2003, s. 27) ve své knize o české krajině a baroku píše: Barokní krajina je už svým přirozeným tíhnutím k úplnosti, celistvosti, k jednotě krajinou komponovanou.

První aleje v krajině se dle Hendrycha (2008, s. 4) objevují již v antickém Řecku a Římě, lemují cesty k venkovským vilám, ale objevují se i kolem starých cest. Aleje lemovaly i prastarou římskou cestu Via Appia Antica. Nejčastěji vysazované stromy v alejích byly n apříklad pinie, platany, kaštany, ale i lípy či duby. Druhová skladba častokrát odpovídala geobotanickým podmínkám oblasti či měla svůj základ v mýtech.

N apříklad podle báje o Héráklovi se od pohoří Pontios až k moři u Argu rozprostíral posvátný platanový háj, kde pod jedním z platanů měla své doupě vodní obluda Hydra (Hageneder 2006, s. 152).

Dle Hendrycha (2008, s. 4) to byl u ž římský architekt Vitruvio, který zdůrazňoval důležitost vysazování stinných alejí při veřejných promenádách a hlavních cestách. Nebýt renesančních architektů Albertiho a později Palladia a mnohých dalších, možná bychom aleje kolem cest nevysazovali, právě oni tuto tradici objevili pro současný svět. V této době k nám byly ze severní Itálie , přesněji z okolí měst Luccy, Janova a Mantovy tyto tradice doneseny. Proto není divu, že páni Albrecht z Valdštejna či Špork na přetváření krajiny svých panství spolupracovali s italskými architekty. Libosad ve Valdicích pro Albrechta projektuje Nicolo Sebregondi a na Kuksu pro hraběte Šporka tvoří architekt Alliprandi.

Právě alej Albrechta z Valdštejna v Jičíně je považována za první alej ve volné krajině ¹³

13 Více o aleji a komponované krajině Jičínska v kapitole Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna.

.

27

Borský (2010, s. 27) uvádí: b arokní aleje jsou přímočaré liniové, uměle vytvořené útvary a jeden z hlavních nosných pr vků komponované barokní krajiny. Aleje tvoří v barokní krajině výrazné krajinné osy a právě baroko je obdobím, kdy se na aleje začíná pohlížet jako na symbol české kulturní krajiny.

Ani v minulosti, ba ani dnes, aleje nevznikaly samovolně, vždy za nimi stálo nemalé úsilí lidí, k teří je vysázeli a následně o ně pečovali. První, kdo aleje do krajiny zakomponoval , byla šlechta a církev. Přístupové cesty k zámkům nově lemují aleje vyjadřující důstojnost a velkolepost sídla. Aristokracie nejčastěji vysazuje stromy majestátné, mohutné, dlouhověké, které mají symbolizovat její moc. Formuluje se nová mocenská estetika. Nejoblíbenějšími stromy jsou lípy, duby a později topoly. Také církev vytváří svou církevní estetiku. Církevní aktivity v krajině spočívají ve vysazování alejí kolem cest vedoucích k poutním místům. Typické jsou alejemi olemované cesty ke kapličkám, kostelu či aleje kolem křížových cest. (Velička 2010, s. 22 – 23) Dle Cílka (2007) mají stromy a aleje na spirituálních místech jeden důležitý význam: jsou to jakoby sloupy, zast ávky na cestě člověka, starozákonní proroci nebo sloupy výstražné.

Aleje mnohdy ústí na významné body v okolí, tvoří jakýsi tunel, na jehož konci se nám otvírá pohled na důležitá architektonická díla (zámek, kapličku, věž, kostel, …). Alej může také propojovat vesnici a místo, kam její obyvatelé často chodí. Takovým místem bývala kovárna, bělidlo či mlýn. Vesnice a okolní krajina nejsou odděleny, ale díky alejím spolu srůstají a tvoří jeden organický celek. Ve snaze vyrovnat se šlechtě a její mocenské estetice, si také prostí lidé z venkova vysazují své aleje, utváří se tzv. lidové krajinářství.

Venkované sází takové druhy stromů, které jsou hospodářsky využitelné, proto jsou nejoblíbenějšími druhy ovocné dřeviny (hrušně, jabloně, ořešáky, třešně, …). (Velička 2010, s. 22 – 23).

Cílek (2008, s. 68) odkrývá ještě jeden důvod, proč venkované aleje vysazovali.

Na alej bylo možné dívat se i jako na investici do budoucnosti. Sedlák vysází alej a až jednou jeho vnuci budou mít svatbu, pokácí alej a zaplatí veselku.

Díky alejím se také lidé v krajině lépe orientovali. V baroku se nevídaně

velkorysým způsobem použilo alejí k rozdělení krajiny, krajina se stává dokonale

průchodnou, že v ní posléze bez mapy vandruje kocour Mikeš, Mácha, nebo Švejk (Sádlo,

aj. 2004b, s. 45-49). Aleje lidem na cestách nesloužily jen pro lepší orientaci v krajině a

28

jako zdroj potravy, ale také poskytovaly jim a koním ve slunných dnech tolik vyhledávaný stín. Naopak při nepřízni počasí mohly bránit prudkému větru.

K. H. Mácha, který jediný z předešlé trojice skutečně vandroval, se na své krkonošské putování vydal koncem srpna. (Padevět 2010, s. 169 – 263). Tato cesta mu dodala podklad pro vznik díla Pouť krkonošská (1833 – 1834). Můžeme se jen domnívat, proč si Mácha pro své putování zvolil až sklonek léta. Myslím si, že nemalý vliv na naplánování doby cesty měla také dozrávající úroda. Nejen vojáci vracející se z válečných tažení, ale také poutníci se na svých cestách často živili právě ovocem z cest.

V pozdním baroku, za panování Marie Terezie ¹⁴ , vychází roku 1752 v platnost zákon o povinnosti vysazovat aleje kolem nových císařských cest. Důvodů je známo několik a to jak již dříve zmiňované důvody hospodářské a orientační, tak i důvody bezpečnostní a estetické. Vysloužil (2006) píše, kolem císařských silnic celostátního významu se doporučovalo vysazovat lípy, moruše, jeřáby, jasany, ořešáky, buky, jilmy a divoké ovocné stromy ¹⁵ .

5.4.1 Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna

Významný šlechtic, státník a vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583 – 1634) se podílel na potlačení stavovského povstání a po boku císaře bojoval ve třicetileté válce (1618 – 1648). Roku 1622 jako konfiskát kupuje (mimo jiná) i frýdlantské.

N a Jičínsku začíná působit od roku 1624, kdy si Jičín volí za své sídelní město. Je zajímavé, že si za své správní a sídelní město volí Jičín, i když neleží v geografickém středu panství, které se nacházelo v severovýchodní části Čech. Ve prospěch Jičína hrála jeho výhodná poloha na rozhraní ploché a hornaté části (krkonošské podhůří) pozdějšího frýdlantského vévodství. (Morávek, aj. 1946, s. 9 – 20)

14 Marie Terezie (1717 – 1780) se vlády ujala v roce 1740 na základě Pragmatické sankce Karla VI., který neměl mužského potomka. Vládla jako arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká až do roku 1780. (Jůzlová, aj. 2008, s. 170 – 171)

15 Vzdálenost mezi jednotlivými stromy se doporučovala 6 sáhů, to by dnes odpovídalo 11,4m

(Vysloužil 2006).

29

Obrázek 8: Albrecht z Valdštejna, neznámý malíř, okolo roku 1620, olej na měděném plechu

Zdroj: CityOut Prague: Výstava Albrecht z Valdštejna 2010

Dle Hájka (2003, s. 13 – 16) měl proces utváření kulturní krajiny jako krajiny trv ale obdělávané a obývané probíhat na Jičínsku již od 12. století př. Kr., kdy zde svá první sídliště založili lidé kultury popelnicových polí, ovšem zdaleka nejvýraznějším způsobem vstoupilo do jičínské krajiny baroko. Od roku 1624 začíná rozsáhlá přestavba Jičína na důstojné, dnes bychom mohli říci hlavní město celého frýdlantského panství (od roku 1627 vévodství). V Jičíně měla sídlit nejen vláda, ale také náboženské, kulturní a charitativní instituce. Valdštejn zamýšlel v Jičíně založit mimo jiné biskupství, školy (gymnázium, univerzitu), špitál, mincovnu, banku…

Město bylo proto nutné rozšířit. K tomu Albrechtovi z Valdštejna měli postupně napomoci tři věhlasní italští architekti Giovanni Battista Pieroni de Galliano, Andrea Sppeza a Nicolo Sebregondi (Hájek 2003, s. 20 – 43). Domnívám se, že inspiraci pro přestavbu Jičína mohl Valdštejn získat nejspíše na svých cestách po cizině, které podnikl po neúspěšných studiích na akademii v Altdorfu.

Veškeré snažení mělo dle Šedinové (2009, s. 212) za cíl: vytvořit kompozici

šlechtické rezidence , která ovládne krajinu Jičína a jeho blízkého okolí a dodá mu pevný

řád, viditelný každému poutníkovi.

30

Obrázek 9: Plán města Jičína od N. Sebregondiho-důraz na geometrizaci, diagonální osa v pravém horním rohu, 1633

Zdroj: Sebregondi 1633, s. 11

V nově vznikající barokní komponované krajině měla své místo také alej, která dotvářela osu celé kompozice. Alej je tvořená lipami vysázenými ve čtyřech řadách v délce 1716 metrů. Díky čtyřem řadám stromů je celý prostor monumentální příjezdové cesty rozčleněn na tři rovnoběžné linie. Výsadba aleje proběhla v roce 1632, kdy, jak uvádí Cílek (2007), vojáci na povel vztyčili naráz všechny stromy. Lipová alej je téměř geometricky přesná linie od Valdštejnské hrobky, respektive od komplexu kartuziánského kláštera s kostelem sv. Josefa ve Valdicích, skrze Valdštejnskou loggii (letohrádek Libosad ¹⁶

16 Název Libosad se začíná používat až v 18. století.

) k centru města, kde ústí na kostel sv. Jakuba (Šedinová 2009, s. 212).

31

Obrázek 10: Osa celé barokní kompozice

Zdroj: Uličný 2007, s. 227

Šedinová (2009, s. 212) uvádí: je zajímavé a ne patrně náhodné, že prvky Valdštejnovy osy vedou i k bodům na horizontu, kde v době slunovratu zapadají či vycházejí astronomická tělesa. Je prokázáno, že lipové aleje míří k čedičovému vrchu Veliš do míst, kde slunce za zimního slunovratu zapadá. Je vysoce pravděpodobné, že o náhodu se nejedná, poněvadž pokaždé v čase slunovratů prochází Slunce přesně středem loggie.

Podobné je to i s úplňkem Měsíce, který za letního slunovratu vychází v ose zahrady nad glorietem a zapadá za vrchem Veliš. Při zimním slunovratu vychází úplněk Měsíce za klášterem ve Valdicích. Celá tato kompozice dokazuje Valdštejnovu lásku k astronomii, ale i promyšlené a přesné naplánování Florenťanem Giovannim Pieronim (1586 – 1654).

Vrch Veliš je nejvyšším místem Valdštejnovy zahrady a zároveň jednou

z charakteristických dominant jičínské krajiny.

32

Obrázek 11: Čtyřřadá lipová alej v Jičíně

Zdroj: pprokes 2007

Důležitost a význam lipové aleje dokazuje i fakt, že se objevuje na Müllerově mapě Čech z roku 1720. Tuto mapu vytvořil Jan Kryštof Müller (1673 – 1721) a jedná se svým obsahem, k artografickým i uměleckým zpracováním o velmi hodnotné dílo. ¹⁷

17 Müllerova mapa vznikla na základě vojenských, správních a hospodářských požadavků státu (rakouské monarchie). Proto jsou na ní podrobně zakresleny kromě topografického obsahu (sídla, vodstvo, schematicky reliéf a zeleň, komunikace) také zemědělské usedlosti, zaniklé osady, mlýny, vinice, doly na nerostné suroviny, hutě, sklárny, poštovní stanice a mnoho jiných informací, vysvětlených v bohaté legendě mapy (Oldmaps- Staré mapy: Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 2001).

33

Obrázek 12: Výřez z Müllerovy mapy Čech, 1720

Zdroj: Oldmaps- Staré mapy: Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 2001

Müllerova mapa posloužila jako podklad I. vojenského mapování, tzv. Josefského

(1764 – 1768 a rektifikace 1780 – 1783), kdy metodou "a la vue" (od oka), tj. pouhým

pozorováním v terénu vznikají mapy v měřítku 1: 28 800 zachycující kulturní krajinu

v období vrcholného baroka. (Oldmaps- Staré mapy: I. vojenské mapování – josefské

2001). I na této ma pě nalezneme Valdštejnovu alej a to, dle mého názoru, opět dokládá její

důležitost.

34

Obrázek 13: Výřez z mapy I. vojenského (josefského) mapování, 1764 – 1768

Zdroj: Oldmaps- Staré mapy: I. vojenské mapování – josefské 2001

. Lipová alej komponované krajiny Jičína se objevuje také v mapách II.

Františkova (1836-1852) a III. Františkovo – josefského (pro Čechy 1877-1880) vojenského mapování. II. vojenské mapování probíhalo již na geodetickém základu, který tvořila triangulace. Díky ní vznikly mapy s přesnějšími údaji ¹⁸

Mapy III. vojenské mapování vznikly na popud armády rakouské monarchie, která potřebovala přesnější a aktuální mapy.

(Oldmaps - Staré mapy: II.

vojenské mapování – Františkovo 2001).

19 Novinkou těchto map je znázornění výškopisu vrstevnicemi a výškovými kótami ²⁰

18 Z výsledků tohoto mapování byly odvozeny mapy generální (1: 288 000) a speciální (1:

144 000) (Oldmaps - Staré mapy: II. vojenské mapování – Františkovo 2001).

(Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001).

19 Vznikly mapy speciální (1 : 75 000) a generální (1 : 200 000), které již byly tištěny černobíle (Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001).

20 Ve starších mapách je reliéf znázorněn pouze šrafami. V mapách III. vojenského mapování se

kromě šraf nově objevují vrstevnice a kóty (Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-

josefské 2001).

35

Obrázek 14: Výřez z mapy II. vojenského (Františkova) mapování, 1836-1852

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: II. vojenské mapování – Františkovo 2001

Obrázek 15: Výřez z mapy III. vojenského (Františkovo-josefského) mapování, pro Čechy 1877-1880

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001

Porovnáme-li jednotlivá výše zmiňovaná mapová díla, zjistíme, že nejen název

města Jičín, ale i vyobrazení lipové aleje se v průběhu času mění. Müllerova mapa uvádí

36

označení města Jičín jako Gitschin, mapa I. vojenského mapování jako Jitschin a teprve u map II. a III. vojenského mapování se setkáme s názvem Jičín. Na Müllerově mapě je zakreslena pouze alej, nikoli cesta, kterou by lemovala. To nám, dle mého názoru, dokládá s kutečnost, že viděl-li tehdejší člověk na mapě alej, automaticky si ji s cestou spojil. Věděl, že alej vždy cestu lemuje. Druhá možnost, která se nabízí pro vysvětlení ne-zakraslení cesty do mapy, je význam aleje, který převyšoval význam cesty. Autor mapy zakreslil pouze prvek významnější a důležitější a to alej. Mapy I. vojenského mapování kladou velký důraz na komunikace, ale i tak se na mapě alej objevuje. Vyobrazena je jak alej, tak i cesta, kterou lemuje. O všem alej je stále výraznější, jako by nad cestou. U map II. a III.

vojenského mapování pozorujeme, jak alej na významu ztrácí a naopak posiluje cesta.

Komunikace je vyobrazena silněji než na starších mapách a stromy kolem ní spíše jako malé neznatelné body.

Druhým doložením významu a jedinečnosti jičínské aleje je zmínka v díle B.

Balbína ²¹

„U Jičína rostou lípy, jež trojitou širokou alejí vedou z města k vévodově zahradě.

Je to dílo tak ušlechtilé, že mu v celých Čechách, ba ani v sousedních zemích nenalezneš nic rovného. Víc než sedm set lip, vysázených úhlopříčně, otevírá čtyřmi řadami trojitou cestu, a to prostřední, vhodnou pro povozy, jakoby královskou, a dvě menší, postranní.

Samotné stromy jsou všechny stejného stáří, mají stejnou korunu, pod nimi pak je tráva a květiny, slovem je to hésiodovská cesta rozkoše, od níž se odchýlil po konečném rozhodnutí mladý Prodikův Herkules.“ (Balbín 1986, s. 139)

z roku 1679, kdy píše:

Okolo roku 1633 je Albrecht z Valdštejna jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě.

V ěrně stojí po boku císaře, ovšem záhy se stává nepohodlným a je prohlášen za zrádce.

25. února 1634 je pak v Chebu zavražděn. V době své smrti trpěl zákeřnou nemocí syfilis, tou se s největší pravděpodobností nakazil při uherských taženích. (Čepička 2007) Díky předčasné smrti vojevůdce, státníka, ale také významného stavitele Albrechta z Valdštejna, nebyly všechny jeho velkolepé projekty na přestavbu sídelního města Jičína a jeho okolí zrealizovány, ale i tak se mu podařilo vnést do krajiny pevný řád.

21 Balbín do Jičína přichází jako reformní pedagog jezuitského řádu (po roce 1653). (Forst, aj.

1985, s. 120 – 122)

37 5.4.2 Komponovaná krajina F. J. Šlika

Stavební činnost na Jičínsku bezprostředně po smrti Albrechta z Valdštejna ustává, ale netrvá dlouho a jižní část původního panství kupuje ve druhé polovině 40. let 17. století česká šlechtická rodina Šliků, jednalo se o panství Veliš, panství Staré Hrady a Kopidlno. (Šedinová 2009, s. 213)

Snad genius loci místa způsobil, že pozdější urbanistické, architektonické i umělecké záměry především Františka Josefa Šlika (1656 – 1740) bezprostředně navázaly na odkaz Albrechta z Valdštejna.

František Josef hrabě Šlik nechal ke konci 17. století vystavět několik sakrálních a světských staveb. Největší stavební činnost probíhala pod dohledem architekta Jeana Baptisty Matheye (1630 – 1696) a pražského stavitele Filipa Spannbrucknera v jižní části jičínské pánve a v okolí Jičiněvsi. Soubor nově vzniklých staveb spolu se staršími stavbami a výraznými krajinnými dominantami se podařilo propojit čtyřmi lesními průseky (cestami) v jeden komponovaný celek , jehož střed tvořila kaple zvaná Loreta ²²

Do krajiny se dle Hájka (2003, s. 45) podařilo načrtnout kříž, jehož nepravidelně se rozbíhající ramena sepjala území všech zmiňovaných panství a stala se významnými úběžníky duchovního života jejich obyvatel. Loretu nechal hrabě Šlik vystavět na čedičovém suku velišského hřbetu v roce 1694. Čedičový suk nebyl hrabětem vybrán náhodou, na tomto místě se již v mladší době železné měly odehrávat náboženské obřady.

Kaple, pravděpodobně dle plánů Jeana Baptisty Matheye, představuje, podle názoru Hájka (2003, s. 45), jednu z mnoha variant Santa Casy, svatého domku, místa narození Panny Marie, jenž byl podle legendy přenesen anděly z palestinského Nazaretu do italského Loreta.

(Hájek 2003, s. 43 – 51).

Jaký byl původní význam Šlikova kříže v krajině? To dnes není zcela jasné.

Můžeme se jen domnívat. Jednou možností, jak objasnit poselství čtyřcestí je dle Hájka (2003, s. 51): úzká provázanost většiny sakrálních staveb tohoto místa s mariánským kultem, kultem mateřství, lásky, opatrovnictví (kaple sv. Anny, kaple sv. Andělů Strážců,

22 Loreta nesloužila pouze jako kaple, ale také jako rozhledna do kraje, jedna z vůbec prvních

rozhleden u nás.

38

kaple Loreta, …). František Josef Šlik mohl ve vrcholně barokní krajinné kompozici velšského hřbetu zvěčnit své vyznání Panně Marii.

Obrázek 16: Výřez z mapy III. vojenského mapování

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001

Mimo lesních průseků využil hrabě Šlik pro propojení míst v krajině také alejí. Tři nejvýznamnější se objevily i na mapách II. a III. vojenského mapování. První alej spojovala panstvím Kopidlno a Bílsko. Druhá lemovala cestu mezi Psinicemi až do panství Staré Hrady a poslední na mapě tvořící písmeno ,,v“ vedla z Čejkovic kolem Šlikovy Vsi do Vokšic a odtud pokračovala až na Loretu (Šedinová 2009, s. 213).

Komponování krajiny hrabětem Šlikem je od kompozic Albrechta z Valdštejna rozdílné. Valdštejnova komponov aná krajina klade důraz na monumentalitu, sílu, šlo mu o ovládnutí místa, naopak pro Šlikovu krajinu je typické vcítění se do místa a využití toho, co mu zvolené místo nabízí. Rozdílnost obou krajin zdařile vystihl Hájek (2003, s. 54):

Albrecht z Valdštejna svou kompozicí krajině rozkazuje, František Josef hrabě Šlik jí naslouchá. Ale i přes rozdílnou kompozici spolu obě zahrady harmonizují, doplňují se.

V obou případech jde o architektonicko-urbanistické modely, tvrdí Šedinová (2009, s.

214), jež v sobě nesou krajinné, duchovní a ve Valdštejnově případě i astronomické vazby.

39 5.4.3 Komponovaná krajina F. A. Šporka

František Antonín Špork (1662 – 1738) se narodil 9. března 1662 do šlechtické rodiny. Jeho otec, Jan Špork, byl významným habsburským generálem za třicetileté války (1618 – 1648) a jeho matka Eleonora Marie von Fineke pocházela z německé rodiny z Meklenburska ²³

Obrázek 17: Podobizna hraběte F. A. Šporka

. Někdy bývá F. A. Špork chybně označován za českého hraběte, faktem ale je, že byl čistokrevný Němec. Hrabě F. A. Špork představuje ve svých názorech a postojích velmi svéráznou, ale také rozpor uplnou osobnost českého baroka. Znám je na jedné straně jako konfliktní sporuchtivý kritik, ale na straně druhé je též znám jako osvícený mecenáš umění, milovník hudby a budovatel barokní komponované krajiny především na panství Lysá nad Labem a Choustníkovo Hradiště u Jaroměře (Kuks). Tyto panství, mimo jiná, skoupil jeho otec za třicetileté války. Zděděných panství se F. A. Špork ujímá roku 1684. (Preiss 2003, s. 20 – 34)

Zdroj: Historické šlechta: Šporkové změnili dějiny Lysé nad Labem 2009

23 Šlechtická rodina Šporků přichází do Českých zemí v období třicetileté války (1618 – 1648),

obdobně jako většina jiných německých šlechtických rodů. (Preiss 2003, s. 22)

40

Panství Ch oustníkovo Hradiště se nacházelo na horním toku Labe v podhůří Krkonoš východně od Dvora Králové nad Labem. Do majetků rodiny Šporků ho Jan Špork připsal roku 1664. Na přelomu 17. a 18. století začíná hrabě F. A. Špork na panství s rozsáhlou kultivací krajiny. Také on využil pro kompozici krajinného systému liniového prvku alejí. Jednou z nejvýznamnějších alejí této oblasti je ta mezi kaplí a zámečkem Sv.

Huberta v Plese ²⁴

Faktem ale zůstává její význam, který potvrzuje i vyobrazení na Müllerově mapě Království Českého (1720). Alej mezi kaplí a zámečkem je kromě Valdštejnovy aleje v Jičíně jedinou, která je na mapě výrazně zakreslena.

(obora u Smiřic). Nemůžeme naprosto přesně říci, zda alej založil až hrabě Špork nebo zdali vznikla již dříve na přání někoho z členů českého šlechtického rodu Smiřických ze Smiřic (Hendrych, aj. 2008, s. 35).

Obrázek 18: Výřez z Müllerovy mapy Čech, 1720

Zdroj: Oldmaps- Staré mapy: Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 2001

Propracovaný koncept alejí a stromořadí panství Choustníkovo Hradiště je patrný také na mapě z roku 1750. Právě dochované historické podklady jako například mapy,

24 Raně barokní kaple v Plese byla postavena na přání F. A. hraběte Šporka v roce 1690, současně

s přilehlým loveckým zámečkem, který zanikl (Hendrych, aj. 2008, s. 34).

41

písemné dokumenty či malby nám pomáhají při odhalování polohy dnes již často nee xistujících alejí a stromořadí. (Hendrych, aj. 2008, s. 36)

Obrázek 19: Detail mapy Choustníkovo hradiště, olejomalba po r. 1750

Zdroj: Hodnocení a dokumentace alejí a stromořadí v krajině, metody a přístupy 2008, s. 41

Po svých studiích se hrabě Špork vydal na objevné cesty po Evropě a poznatky z nich mu posloužily jako inspirace například při tvorbě komponované krajiny Kuksu.

Hendrych (2010, s. 35-36) uvádí: b arokní krajina Kuksu stojí při zrození české promyšleně kultivované krajiny s prvky okrasných hospodářství inspirovaných již renesančními a barokními italskými předlohami. H lavní předlohou konceptu nové krajiny se stalo původně okrasné hospodářství Lorenza Medicejského ²⁵ v La Cascine di Tavola, navazující na venkovskou Vilu Ambra v Poggio a Caiano a tamní parkově upravovanou lesní oboru Barco ²⁶

N a počátku 18. století se díky hraběti Šporkovi oblast krajiny Kuksu stává plánovaným urbanistickým celkem. Je založen zámek Kuks, na břehu řeky Labe komplex

Mediceo (Hendrych 2010, s. 36).

25 Cosimo (1389 - 1464) a po něm Lorenzo (1449 - 1492) de’Medici založili systém venkovských vil a hospodářského organizování území (Hendrych 2010, s. 3).

26 Barco-původně obora upravovaná jako lesní zahrada či park (známé Barco Borghese, Barco

Aldobrandini ve Frascati), menší barco, venkovské Barchetto, postupně transformované z původních obor

jako parky k procházkám a rozptýlení. Italské barco bylo koncem 16. století součástí netolického kasina

Viléma z Rožmberka na Kratochvíli (Hendrych 2010, s. 3).