MARXOVA A ENGELSOVA KRITIKA NÁBOŽENSTVÍ

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: filosofická

Studijní program:

Filosofie

Studijní obor: Filosofie humanitních věd

MARXOVA A ENGELSOVA KRITIKA NÁBOŽENSTVÍ

MARX AND ENGELS´ CRITIQUE OF RELIGION

Bakalářská práce: 13–FP–KFL–206

Autor: Podpis:

Iveta NOVOTNÁ

Vedoucí

práce: PhDr. RNDr. MTh. Dalibor Hejna, Ph.D.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

38 11 1

(2)

(3)

(4)

Čestné prohlášení

Název práce: Marxova a Engelsova kritika náboženství

Jméno a příjmení autora:

Iveta Novotná

Osobní číslo: P10000399

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 21.04.2013

Iveta Novotná

(5)

Poděkování

Ráda bych zde poděkovala vedoucímu bakalářské práce PhDr. RNDr. Mth. Daliboru Hejnovi, Ph.D. za jeho rady a čas, který mi věnoval při řešení dané problematiky.

V neposlední řadě také děkuji své rodině, kamarádce a příteli za podporu při studiu.

(6)

Anotace

Tato práce se zabývá Marxovou a Engelsovou kritikou náboženství. Její hlavní myšlenkou je, že člověk tvoří náboženství, nikoli náboženství člověka. Práce se soustředí především na Marxovu kritiku Feuerbachova náboženství abstraktního člověka a nastíní i kritiku Hegelova absolutního Ducha, který by podle Hegela měl utvářet dějiny.

Opravdovým subjektem lidských dějin je podle Marxe a Engelse člověk. Člověk nikoli abstraktní, jak je tomu u Feuerbacha, ale vždy konkrétní ve svých materiálních vztazích s ostatními lidmi a přírodou. Velmi důležitou kapitolou této práce je proto historický materialismus. Jeden z hlavních momentů práce je také kritika náboženství jako formy ideologie, která vysvětluje spojení forem náboženství s aktuální formou lidské produkce ve společnosti.

Klíčová slova:

Marx, Engels, Feuerbach, historický materialismus, kritika, náboženství

(7)

Annotation

This paper deals with Marx and Engels' critique of religion. Its central theme is that people form the religion, not that religion forms people. This paper is primarily focused on Marx's critique of Feuerbach's "religion of abstract man" and it also outlines Hegel's

"Absolute Spirit", which, according to Hegel, was to shape history. The real objects in human history according to Marx and Engels are people. No abstract people, as it is in Feuerbach, but always specific ones in their physical relationships with other people and nature. Therefore, a very important chapter of this thesis is historical materialism.

One of the key parts is also a critique of religion and ideology that explains the connection of various forms of religion with the current human production in the society.

Keywords:

Marx, Engels, Feuerbach, Historical Materialism, Critique of Religion

(8)

Obsah

Úvod...9

1 Ludwig Feuerbach – Podstata křesťanství...10

1.1 Marxova kritika Feuerbachova pojetí náboženství...13

2 Marxův historický materialismus a otázka náboženství...17

2.1 Naivní materialismus u starověkých národů...19

2.2 Materialismus XVII.–XVIII. stol. a jeho boj proti náboženství a idealismu...20

2.3 Rozštěpení společnosti na třídy v důsledku majetkových poměrů...22

2.4 Vytváření dějin z materiální praxe ...25

2.5 Náboženství a ideologie...28

2.6 Hlavní zásady marxistického boje s náboženstvím...32

2.6.1 Odumírání náboženství...34

Závěr...37

Seznam použité literatury...38

(9)

Úvod

Cílem této práce je zmapování významu a kritiky náboženství v dílech Karla Marxe a Bedřicha Engelse.

Marx a Engels věnovali otázce kritiky náboženství poměrně dost místa, a to proto, že ve 40. letech 19. století mělo náboženství v Německu velmi významnou roli. Chápali náboženství jako uspávající opium pro revoluční energii lidí a překážku pravdivého, vědeckého poznání. Kritika náboženství byla tedy podmínkou veškeré kritiky.

Podali výklad náboženství z jejich pohledu a zabývali se základními otázkami, mezi které patří problémy vzniku náboženství, jeho historické úlohy, vědecký ateismus a boj s náboženstvím.

Velmi důležitou osobou, která Marxe ovlivnila, je Ludwig Feuerbach. Budeme se tázat po otázce, jakým způsobem Marx, přes Feuerbachův antropologický původ náboženství, dochází ke vztahu náboženství a ideologie.

Zabývat se budeme Marxovým pojetím historického materialismu, díky němuž pochopíme, jak na dějiny pohlíželi Marx s Engelsem a jak náboženství podle nich vznikalo.

Nahlédneme do materialismu starověkých národů i materialismu 17. a 18. století.

Zjistíme, jak došlo k přeměně společnosti na společnost třídní i jak si Marx s jeho dobrým přítelem představovali změnu této třídní společnosti ve společnost beztřídní, v níž by mělo dojít k postupnému odumírání náboženství. Nastíníme také, jak si Marx s Engelsem představovali boj proti náboženství, které chápali jako „opium lidu“.

Tato práce byla vytvořena především díky primárním pramenům, mezi které patří knihy Karle Marxe a Bedřicha Engelse „O náboženství“, „Německá ideologie“

či „Vybrané spisy v pěti svazcích“. Ze sekundární literatury byly použity knihy např.

od Ivana Svitáka „Klasikové marxismu-leninismu o boji s náboženstvím“ nebo Franze Mehringa „Život Karla Marxe“.

(10)

1 Ludwig Feuerbach – Podstata křesťanství

Feuerbach se snaží o analýzu náboženství, při níž vychází z člověka a jeho podstaty.

Ukazuje na rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Člověk oproti zvířeti má vědomí, a právě proto jen člověk má náboženství. Díky vědomí člověk myslí a uvědomuje si svou podstatu i rod. U zvířete se shoduje vnitřní život s vnějším. Člověk oproti zvířeti má dvojí život. Jedná se o život vnější a vnitřní. Vnitřní život se týká vztahu člověka k rodu, tedy obecné podstatě. Zvíře oproti člověku nemůže vykonávat žádnou rodovou funkci bez kohokoli jiného. Nemůže mluvit nebo myslet jako člověk, který může rozmlouvat sám se sebou. Tedy člověk může zároven zastávat „Já” i „Ty”, jelikož mu je předmětem jeho rod, nikoli individuálnost, jak je tomu u zvířete. ¹

Lidský jedinec by sice měl poznávat svou omezenost a konečnost, ale to si může uvědomit jen díky dokonalosti, která je v nekonečnosti rodu. Ovšem člověk dělá ze svých hranic i hranice rodu. Zahanbení, které člověk pociťuje, pramení z jeho konečnosti. Uvědomuje si své meze. Avšak lidská podstata je neomezená stejně jako podstata druhu. Jednotlivec se snaží své zahanbení přenést na druh a díky tomu se zbavuje odpovědnosti. Právě nedokonalost lidské osoby je příčinou vzniku náboženství. Člověk do boha začíná promítat veškerou dokonalost své vlastní podstaty.

Ideální (dokonalý) člověk ale existuje jen v druhu (je zbaven nedokonalostí jednotlivce).

Je to tedy existence v abstrakci. Žádná bytost nemůže ve svých myšlenkách, představách či pocitech zapřít svou přirozenost. Vždy předpokládá jen sama sebe.

Lidský bůh je tak nejvyšší podstata sama sebe v lidském nitru.²

„Ale označit za konečné, za omezené to, v čem tkví přirozenost člověka, podstatu rodu, která je absolutní podstatou jedince, je směšný a zároveň zločinný blud. Každá bytost stačí sama sobě. Žádná bytost nemůže popřít sebe, t. j. svou substanci; žádná bytost není sama sobě omezená. Každá bytost je naopak v sobě a pro sebe nekonečná.” ³

1 Srov. FEUERBACH, Ludwig. Podstata křesťanství. Praha: SNPL, 1954. s. 61.

2 Srov. FEUERBACH, Ludwig. pozn. 1, s. 66–67.

3 FEUERBACH, Ludwig. pozn. 1, s. 66.

(11)

Náboženství je záměna ideálního člověka za boha. Vlastní podstata člověka tak na něj samotného působí jako něco odcizeného a tak vzniká bůh. Vše, co víme o bohu, víme i o člověku. Bůh = člověk.

„Rozum je obzor bytosti. Jak daleko vidíš, tak daleko sahá tvá bytost, a naopak.

Oko zvířete nesahá dál než jeho potřeba, a jeho podstata také ne. A kam až sahá tvoje podstata, tam až sahá tvoje neomezené sebevědomí, potud jsi bohem.”⁴

Náboženství má i protihumanistický obsah – čím více se člověk přibližuje bohu, tím více se odcizuje sám sobě a svému lidství. Tím vzniká propast mezi člověkem a jeho podstatou. Onou propastí je náboženství. První nepřímé sebeuvědomění člověka je náboženství. Proto je v dějinách vždy první náboženství vždy dříve než filozofie.

Člověk hledá svou podstatu nejdříve mimo sebe ještě dříve, než jí nachází sám v sobě.

Tak se stane, že je mu vlastní podstata předmětem nejdříve jako jiná bytost.⁵

„Proto zmocní-li se člověka jednou to vědomí, že náboženské predikáty jsou pouze anthropomorfismy, pak se již víry zmocňuje pochybování, nevíra. A to je jen nedůslednost zbabělosti srdce a slabosti rozumu, která od tohoto vědomí nejde dál ke skutečné negaci predikátů a od ní k negaci subjektu těchto predikátů. Jsou-li tvé antropomorfismy, pak je anthropomorfismem i jejich subjekt.”⁶

„Náboženství je názor o podstatě světa a člověka totožný s podstatou člověka.

Člověk však nestojí nad svým podstatným názorem, nýbrž tento názor stojí nad ním, oduševňuje ho, určuje, ovládá. […] Jen to, co odděluji od své podstaty je pro mne něčím, o čem lze pochybovat.“⁷

Jelikož člověk v náboženství zpředmětňuje svou vlastní skrytou podstatu, je důležité dokázat, že rozpolcenost boha a člověka (čímž náboženství začíná) je jen rozpolcenost člověka s jeho vlastní podstatou. Nutnost tohoto důkazu je patrná už z toho, že pokud by se došlo k závěru o odlišnosti boží a lidské podstaty, nikdy by nemohlo dojít k rozpolcenosti člověka.⁸

4 FEUERBACH, Ludwig. Podstata křesťanství. Praha: SNPL, 1954. s. 67.

5 Srov. FEUERBACH, Ludwig. pozn. 4, s. 72.

(12)

„K rozdvojení dochází jen mezi bytostmi, mezi nimiž došlo k rozkolu, jež ale mají být totožné, mohou být totožné, a tedy v podstatě, po pravdě totožné jsou.“⁹

Podstata, jejíž rozpolcenost člověk pociťuje, je rozum. Rozum nezná starosti, které má srdce, nemá žádné vášně ani potřeby. A právě díky tomu nemá nedostatky a slabosti jako srdce.

„Rozum je vlastní schopnost rodu; srdce se zajímá o zvláštní věci, o jedince, rozum o věci obecné; je to nadlidská, to jest: nadosobní a neosobní síla či substance v člověku.

Jedině rozumem a v rozumu má člověk sílu abstrahovat sám od sebe, t. j. od své subjektivní podstaty, pozvednout se k obecným pojmům a vztahům, odlišovat předmět od dojmů, jimiž působí na cit, chápat ho o sobě a pro sebe, bez vztahu k člověku.“¹⁰

Stejně jako si o bohu nemůžeme udělat nějaký obraz, nelze si učinit obraz ani o inteligenci. Člověk nemůže věřit v jiného ducha než v toho svého, jelikož pojem duch je spojen jedině s pojmem myšlení. Každý jiný duch je přelud fantazie. Nelze myslet jiný rozum než ten, který je v něm činný.¹¹

Právě proto, že bůh je stejný jako podstata člověka, vylučuje se tak veškerá mystérie, zjevení či náboženské jevy. ¹²

Feuerbach se snaží odhalit antropologickou podstatu náboženství. Láska je pro Feuerbacha nejvyšší lidskou hodnotou, a proto se promítá na nebesa. Nejdůležitější je láska k bližnímu, a tak např. boží utrpení objasňuje jako schopnost člověka obětovat se pro druhé.¹³

V druhé části knihy „Podstata křesťanství“ se snaží odhalit rozpory mezi náboženstvím a postatou člověka. Nyní vidí náboženství negativně z toho důvodu, že náboženství odmítá racionalitu a vědění. Uvědomil si, že člověk se přibližuje nejvíce bohu, když je v nouzi a bídě. Naopak, daří-li se mu, boha tolik nepotřebuje. V nouzi či bolesti člověk ztrácí pochopení pro svět, hledá oporu a ponořuje se do svého nitra.¹⁴

10 FEUERBACH, Ludwig. pozn. 9 s. 92.

(13)

„Zatím co štěstí člověka od boha oddaluje, v utrpení, v neštěstí, v bolesti ztrácí člověk pochopení pro svět a potřebuje subjektivní útěchu, oporu, hrouží se do svého citu, do sebe, hledá boha. A právě proto zasluhuje náboženství odsouzení.” ¹⁵

Dalším negativem je rozdíl mezi láskou a vírou. Lásku chápe kladně – ztotožňuje ji s rozumem a svobodou. Láska se nachází přímo v člověku. Víru vidí jako protiklad lásky. Věřící člověk koná dobro z příkazu boha, kterého se bojí. Dobro tedy nevychází z něho samotného spontálně, jako je tomu u lásky. Víra odděluje člověka od člověka, zatímco láska k druhému lidi udržuje pohromadě díky bezprostřednosti.¹⁶

„Víra tudíž přijímá jen věřící, ale nevěřící zavrhuje. Je dobrá vůči věřícím, ale zlá vůči nevěřícím. Ve víře je určitý zlý princip.”¹⁷

„Láska k člověku jako člověku je jen přirozená láska.”¹⁸

Feuerbach tak zůstává hlasatelem abstraktního humanismu, všelidské lásky k člověku. Svou podstatou zůstal křesťanem. Není proto divu, že zakladatelé marxismu jeho myšlenky odsoudili. Museli se rozhodnou mezi abstraktní láskou ke všem lidem, která se v dějinách už tolikrát ukázala jako neúčinná nebo mezi třídním bojem. Ten nehlásá lásku, ale spíše nenávist k určité třídě.

1.1 Marxova kritika Feuerbachova pojetí náboženství

Karel Marx se setkává s dílem Ludwiga Feuerbacha „Podstata křesťanství“

ve svých dvaadvaceti letech.

Filozof, který ostře kritizoval náboženskou ideologii třídy feudálů a kriticky dále rozvíjel Hegelovu filozofii, ho zaujal. Odsuzoval Hegelův idealismus kvůli neslučitelnosti s podstatou světa. Místo toho přišel s filozofickým materialismem.

Člověk existuje díky přírodě, proto ani svět, ani člověk nepotřebují ke své existenci boha či Hegelovu absolutní ideu. Příroda a bytí samo jsou nezávislé na vědomí člověka.

Marx ale velmi brzy našel slabé stránky Feuerbachovy filozofie. Došel k myšlence, že člověk je historická a sociálně podmíněná bytost. Člověk je ten, kdo vytváří dějiny.

(14)

Jelikož Feuerbach takto člověka nechápal, nedokázal na lidskou společnost a její dějiny aplikovat materialismus. ¹⁹

Marx kritizoval Feuerbachovo přijetí materialismu a to z toho důvodu, že předmět a skutečnost se pojímá jen ve formě nazírání. Ve Feuerbachových dílech vidíme, že lidé nejednají tak, jak by si Marx představoval, tedy lidskou smyslovou činností. Nelze izolovat od praxe otázku, která řeší, zda-li myšlení nazírá skutečnost či neskutečnost.

„Proto se stalo, že činnou stránku, v protikladu k materialismu, rozvíjel idealismus - ale jen abstraktně, protože idealismus samozřejmě nezná skutečnou, smyslovou činnost jako takovou. Feuerbach chce mít smyslové objekty skutečně odlišné od myšlenkových objektu; ale lidskou činnost samu nepojímá jako předmětnou činnost.“²⁰

Marx ve svých tezích o Feuerbachovi řeší jeho pojetí materialismu, které vychází z toho, že lidé jsou produkty okolností a výchovy. Ale zapomíná se na to, že okolnosti mění právě lidé a sám vychovatel musí být vychován. To vede k rozdělení společnosti na dvě části, přičemž jedna z částí je nad společnost povznesena. Podle Marxe se měnění okolností a lidská činnost má chápat jako revoluční praxe. ²¹

„Pokud je Feuerbach materialistou, dějiny se u něho nevyskytují, a pokud se zabývá dějinami, není materialistou. Materialismus a dějiny se u něho úplně rozcházejí [...]“²²

Dále Feuerbacha Marx kritizuje za jeho pojetí náboženského sebeodcizení. Odmítá, že by měl být zachován světský základ jako takový.

„Skutečnost, že se světský základ odpoutává sám od sebe a ustavuje jako samostatná říše v oblacích, se dá totiž vysvětlit právě jen tím, že tento světský základ je sám rozpolcen a že je sám se sebou v rozporu. Tento základ musí tedy být nejprve ve svém rozporu pochopen a potom odstraněním rozporu prakticky revolucionován.“²³

19 Srov. GEMKOW, Heinrich. Život dvou přátel. Praha: Svoboda, 1986. s. 30.

20 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Teze o Feuerbachovi. In: MARX, Karel. O náboženství.

Praha: SNPL, 1957. s. 66.

21 Srov. MARX, Karel. O náboženství. Praha: SNPL, 1957. s. 67.

22 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Německá ideologie. Praha: Svoboda, 1952. s. 47.

23 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. pozn. 22, s. 67.

(15)

Sice Feuerbach odmítá celý nadpřirozený svět, ale náboženství chce zachovat a tak ho přeměňuje na idealistikou morálku z toho důvodu, že obsahem náboženství je lidský cit, který bude vždy trvat. Převádí náboženskou podstatu na lidskou, ale nechápe to jako souhrn společenských vztahů. Nechtěl zatratit celé náboženství, a tak se snažil alespoň o zachování náboženství v podobě lásky. Tu považoval za nejvyšší lidskou hodnotu, kterou nacházel v křesťanství.

I přes to, že si uvědomoval odmítání racionality ze strany náboženství i rozpolcenost člověka, nevidí, že náboženské cítění je ve skutečnosti společenský produkt. A že tedy jednotlivec, kterého se Feuerbach snaží analyzovat, spadá do určité formy společnosti.

„Feuerbach proto nevidí, že samo náboženské cítění je společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.“²⁴

Nazíravý (starý) materialismus nechápe smyslovost jako praktickou činnost a na jednotlivce se dívá jako na členy „občanské společnosti“, zatímco nové stanovisko materialismu, o které usiluje Marx, už vidí „lidskou společnost“ = zespolečenštěné lidstvo. „Občanská společnost“ v sobě zahrnuje veškerý obchodní a průmyslový život určitého stupně a v tomto smyslu přerůstá stát i národ, který ale na druhou stranu vystupuje navenek v podobě národnosti a uvnitř se uspořádává jako stát. Dále pak v sobě zahrnuje i materiální styk mezi lidmi na určitém stupni vývoje výrobních sil.

Podle Marxe je tedy třeba revoluční přeměnou zrušit vykořisťování umožněné nespravedlivým třídním systémem a nastolit beztřídní společnost.²⁵

„Marx jako první v plném rozsahu poznal význam ekonomické základny společenského života, fakt třídního boje v dějinách a vliv těchto faktorů na kulturní i duchovní vývoj."²⁶

Smyslové pojetí světa u Feuerbacha se omezuje na jeho nazírání a pocit. Feuerbach mluví o „člověku vůbec“, nevidí člověka jako „skutečnou historickou osobu“.

Při nazírání smyslového světa vždy naráží na věci, které samozřejmě odporují jeho vědomí a citu. Tyto věci porušují jím předpokládanou harmonii smyslového světa

24 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. O náboženství..Praha: SNPL, 1957. s. 68.

25 Srov. MARX, Karel, ENGELS, Bedřích. Německá ideologie. Praha: Svoboda, 1952. s. 90–91.

26 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství , 2000. s. 362.

(16)

a hramonii člověka s přírodou. Chybu Feuerbach podle Marxe dělá v tom, že se nedovede vypořádat se smyslovostí, aniž by ji pozoroval „očima filozofa“. Aby to překonal, uchyluje se Feuerbach k dvojitému nazírání. Tedy běžné nazírání na věc a nazírání filozofické, díky kterému vidíme „pravou podstatu“ věcí. Neuvědomuje si, že smyslový svět, který ho obklopuje, není dán od věčnosti, ale je to produkt průmyslu a stavu společenosti. Je to výsledek celé řady generací, dějinný produkt.²⁷

Feuerbach neřeší otázku sociálních kořenů v náboženství – zničil sice náboženství teoreticky, nikoli však prakticky, jak to má v plánu Marx. Ten se s Feuerbachem shoduje, že podstatou teologie je antropologie. Náboženství Marx s Engelsem charakterizují jako jednu z forem společenského vědomí, jako jednu ze složek nadstavby v třídní společnosti. Objevili, že náboženství závisí na vývoji společenských vztahů, na třídní struktuře společnosti a že vykořisťovatelské třídy mají zájem na udržování náboženství, aby jím mohli ohlupovat a držet na udzdě lidové masy.

Společně s Engelsem se snažili dokázat, jak násilné odstranění náboženství vede pouze k jeho posílení. Náboženství bude moci být zrušeno až tehdy, kdy budou zcela odstraněny sociální a politické podmínky, které náboženství udržují při životě.

V průběhu revolučního boje za ekonomickou a politickou svobodu, který chtěli Marx a Engels nastolit, se vykořisťovaní dělníci osvobodí i od náboženského smýšlení a pověr. Církev po staletí silně bojovala proti vědeckému světovému názoru. Ale rozvoj přírodních věd byl neúprosný a stále prorážel do náboženského idealistického světového názoru. Proto bylo tak velmi důležité šířit materialistický světový názor jako účinný prostředek v boji proti náboženství.²⁸

Podle Marxe jsou základními společenskými vztahy vztahy výrobní, zatímco podle Feuerbacha je základním vztahem vztah morální. Proto je potřeba revoluční činnost, nikoli láska k bližnímu.²⁹

27 Srov. MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Německá ideologie. Praha: Svoboda, 1952. s. 44.

28 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. O náboženství. Praha: SNPL, 1957. s. 9.

29 SVITÁK, Ivan. Klasikové marxismu-leninismu o boji s náboženstvím. Praha: Orbis, 1955. s. 62.

(17)

2 Marxův historický materialismus a otázka náboženství

Co se týče historického materialismu, je nutné pochopit půsebení hybných sil vývoje a zákonistosti působící ve společnosti. Nejdůležitějším rozdílem mezi vývojem společnosti a přírody je to, že vývoj přírody je slepý a působí na něj nevědomé síly.

Tedy dějiny přírody se tvoří samy. Naproti tomu v lidské společnosti jednají lidé, kteří mají vědomí, vůli a cíle. A tím pádem vidíme, že dějiny společnosti vznikají díky lidem.

Ti postupem času stále více podřizují přírodů jejich moci. Ale jaká je síla a povaha zákonů a vztahů, které po tisíciletí vznikaly v lidské společnosti? Na tuto otázku mají odpovídat společenské vědy a to za pomoci filozofického materialismu a materialistické dialektiky tím, že se dialektický materialismus použil na zkoumání této společnosti.³⁰

Historický materialismus zkoumá nejobecnější zákonitosti společenského vývoje.

Historie se má také zabývat jak odlišnostmi, tak tím, co mají společné dějiny jiných národů. Má za úkol poukázat na ekonomický život v zemi, výrobní vztahy, práci lidu, boj tříd atd.

„Toto všechno však musí být v historické vědě ukázáno v živé historické konkrétnosti, v chronologické posloupnosti, se zřetelem k historickým nahodilostem.

Jinak to nebude historie, ale abstraktní sociologické schéma. Kdyby historie neviděla svůj hlavní úkol ve zkoumání živých konkrétních dějin určitých národů, nýbrž ve stanovení obecných zákonistotí, přestala by plnit svůj hlavní úkol.“³¹

Pro historický materialismus není důležitý národ či země, ale společnost.

Na tu pohlíží jako na sociální organismus, který je založen na ekonomických vztazích a materiálních výrobních svazcích. Společnost je produktem činnosti lidí a člověk sám je plodem dějin a společenských vztahů. Hranice, která odlišuje člověka od zvířete, je práce.

„Výrobní vztahy tvoří ve svém souhrnu to, co se nazývá společenskými vztahy, společností, a to společností na určitém stupni dějinného vývoje, společností, majícízvláštní, odlišný charakter. Antická společnost, feudální společnost, buržoazní

30 Srov. KONSTANTINOV, F. V., et al. Základy marxistické filosofie. 2. vyd. Praha: SNPL, 1961. s. 377.

31 Cit. dle KONSTANTINOV, F. V., et al. pozn. 30, s. 379.

(18)

společnost jsou takovými souhrny výrobních vztahů, z nichž každý označuje zároveň zvláštní vývojový stupeň v dějinách lidstva.“³²

Společnost nacházející se na určitém stupni historického vývoje, která má typický způsob výroby, historické ideje a instituce, se nazývá společensko-ekonomickou formací. Objevením specifických charakterových zákonistostí každé společensko- ekonomické formace bylo možné vyvrácení protivědecké myšlenky, že kapitalismus a jeho společenské vztahy jsou nadhistorické a nezvratné. Ba právě naopak, kapitalismus je historický, stejně jako zákony otrokářské společnosti.³³

Historický materialista nemá podporovat historický materialismus jen slovy, ale správně ho používat při analýze skutečnosti.

„Vůbec slovo ,materialistický´ je v Německu pro mnohé mladší spisovatele pouhou frází, které se bez dalšího studia používá jako etikety na všechno možné, tj. etiketa se přilepí a věc se má za vyřízenou. Ale naše pojetí dějin je především návodem ke studiu, a nikoli pákou ke konstrukci á la hegelovství. Celé dějiny nutno nanovo prostudovat. Je nutno prozkoumat podrobně podmínky existence různých společenských formací, dříve než bude možno pokusit se odvodit z nich příslušné politické, soukromoprávní, estetciké, filosofické... a jiné způsoby nazírání.“³⁴

„Lidé si doposud neustále vytvářeli falešné představy o sobě samých, o tom, čím jsou nebo čím mají být. Pořádali své vztahy podle svých představ o bohu, o normálním člověku atd. Výplody jejich hlavy jim přerostly přes hlavu. Oni, tvůrcové, sklonili se před svými výtvory. Osvoboďme je od přeludů, od ideí, dogmat, pomyslných bytostí, pod jejichž jhem živoří. Povstaňme proti této nadvládě myšlenek. Naučme je, aby je brali kriticky, praví druhý, aby si je vyhnali z hlavy, prací třetí, a – existující skutečnost se zhroutí.“³⁵

Takovýto názor měli mladohegelovští filozofové a němečtí občané ho přijímali s hrůzou a posvátnou úctou. Marx s Engelsem chtěli odhalit, kterak vytahování takovýchto filozofických vykladačů pouze ukazuje ubohost opravdových německých

32 Cit. dle KONSTANTINOV, F. V., et al. Základy marxistické filosofie. 2. vyd. Praha: SNPL, 1961. s.

380.

33 Srov. KONSTANTINOV, F. V., et al. pozn. 32, s. 381.

34 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Vybrané dopisy. s. 378. In: KONSTANTINOV, F. V., et al. Základy marxistické filosofie. 2. vyd. Praha: SNPL, 1961. s. 383.

35 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Německá ideologie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1952. s. 9.

(19)

poměrů. Veškerá německá kritika od Strausse až po Stirnera se omezuje na kritiku náboženských představ. Vycházeli ze skutečného náboženství a k tomu připojovali vlastní teologii. Jediným dosaženým pokrokem bylo zahrnutí právních, politických či mravních představ do této problematiky. Dále pak právní, politcké a mravní vědomí prohlásili za vědomí náboženské. Z toho vytvořili právního, politického a mravního člověka. A člověka vůbec nakonec nakonec prohlásili za člověka náboženského. To jest vše špatně. Nedokázali na to přijít ani mladoheglovci ani staroheglovci. Podle Marxe se musí vycházet z předpokladů, které je možno zjistit čistě empiricky.³⁶

Náboženství je sebeuvědomění člověka, který sám sebe hledá. Člověk se vzhlíží v bohu kvůli špatným poměrům, ve kterých žije. Je to „pozvdech“ utlačovaného tvora.

Iluse o náboženství je nutno odstranit, aby lidé mohli začít tvořit a myslit skutečnost.

Náboženství je jako ilusorní slunce točící se kolem člověka a to do té doby, dokud se člověk nezačne pohybovat kolem něho.³⁷

2.1 Naivní materialismus u starověkých národů

Naturalistické chápání jevů světa, které se vyskytují kolem člověka, nalézáme již v lidové tvorbě starověku – v bájesloví a pověstech.

Myslitelé z Egypta, Babylónie, Indie, Číny, Řecka, Říma a jiných zemí se jako první snažili dívat na svět tak, jak se na první pohled jeví. Nevymanili se vašk náboženským, mystickým a mytologickým názorům, které vznikly v prvobytné společnosti.

Starověcí myslitelé chápali materiálnost světa jako něco přirozeného, otázkou však bylo, co je základním materiálem všech věcí. Někteří chápali jako „prvotní princip“

všeho oheň, druzí vodu atd. Přes to, že to byly naivní pokusy, jak vysvětlit svět a přírodu, tyto úvahy znamenaly prvotní přírodovědecký přístup.³⁸

„Zde již tedy máme celý původní živelný materialismus, který v prvním stadiu svého vývoje pokládá jednotu nekonečné rozmanitosti přírodních jevů za samozřejmost a hledá ji v něčem určitě tělesném, v něčem zvláštním, jako Thales ve vodě.“³⁹

36 Srov. MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Německá ideologie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1952. s. 14–15.

37 MARX, Karel. Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva. s. 40. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich.

O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957.

39 ENGELS, Bedřich. Dialektika přírody. s. 160–161. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich.

(20)

Atomistický materialismus, jehož zakladatelem je Démokritos (460– 370 př. n. l.), ovlivnil dějiny determinismu. Démokritos vyvozoval chybný názor, že nic náhodného neexistuje. Podle něj vše, co se stalo mělo svou příčinu a bylo příčinně podmíněno.⁴⁰

Starořečtí materialističtí filozofové chápali duši jako hmotnou a smrtelnou. Naproti tomu starověcí idealisté obhajujíce náboženství se vždy snažili podat náboženskému názoru také teoretické zdůvodnění. Za největší idealisty starého Řecka jsou považováni Sókratés a Platón.

„Proti determinismu strarověkých materialistů, proti jejich učení o zákonitosti a příčinné podmíněnosti jevů postavil Platón teleologii, idealistické učení, podle kterého se ve světě všechno vyvíjí účelně. Starověcí materialisté tak i v této otázce hájili věděcký přístup ke skutečnosti, neboť uznávali objektivní zákonitost vývoje přírodních jevů, kdežto idealisté se stavěli proti vědě a blouznili o imanentní účelnosti v přírodě.

Teleologický názor na svět byl bezprostředně spjat s náboženstvím: kdo jiný by mohl stanovit cíl vývoje všech přírodních jevů, ne-li bůh? Takový byl smysl Platónových úvah i úvah jiných idealistů o účelnosti v přírodě.“⁴¹

Proti Platónovi argumentoval Aristotelés, který říká, že podstata věcí tkví v nich samých, nikoli kdesi mimo ně, tedy v idejích. Proto se člověk musí zaměřit na studium přírodních jevů.⁴²

2.2 Materialismus XVII.–XVIII. stol. a jeho boj proti náboženství a idealismu

Náboženství v tomto období ovládalo vědomí mas lidí a duchovním útiskem podporovalo jejich vykořisťování feudály.

„Církev se svou feudální pozemkovou držbou byla reálným poutem mezi různými zeměmi, feudální organizace církve dávala náboženské posvěcení světskému feudálnímu státnímu řádu. A k tomu bylo duchovenstvo jedinou vzdělanou třídou. Bylo tedy samozřejmé, že církevní dogma bylo východiskem i základem všeho myšlení. Právnictví, přírodní věda, filosofie – všechno se posuzovalo podle toho, zda obsah souhlasil s učením církve.“⁴³

41 KONSTANTINOV, F. V., et al. pozn. 40, s. 55.

43 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957. s. 246.

(21)

Ve středověku scholastikové v západní Evropě udělali z filosofie služku teologie.

Úkolem filozofie mělo být formální zdůvodňování náboženských dogmat, která byla ustanovena vládnoucí katolickou církví.

Filosofie oné doby se tedy měla podrobit kritice tehdejšího náboženského světového názoru a vymanit lidské vědomí z falešné mystiky a teologie scholastiky. To se ale nelíbilo katolické církvi, která se nehodlala vzdát svých výsad. I přes to, že myslitelé jako Koperník, Galilei a Burno pouze předznamenali materialismus a byli křesťané (vyjímaje Giordana Bruna, který byl ateistou), církev je odsoudila. Koperníkovu teoorii prohlásila za kacířskou, Galilea dala do žaláře a Giordana Bruna upálila na hranici. Ani to však materialistickou filosofii nezastrašilo. Vyvíjela se v těsném spojení s přírodou, která se začíná rozvíjet jako věda sama o sobě. Velký materiální rozvoj výroby způsobil růst techniky a to podpořilo matematické a experimentální metody bádání.⁴⁴

Nejdůležitějším úkolem společnosti, která toužila po pokroku v XVII.–XVIII. stol., byl boj materialismu proti idelaismu a boj vědy a náboženství. V tomto období je významné obhájení materialistického pojetí světa proti náboženství od Thomase Hobbse. Odmítá totiž náboženství jako neslučitelné s vědou. Dle jeho názoru je náboženství vytvářeno ze strachu nevědomých lidí, kteří se bojí budoucnosti. Avšak v náboženství viděl užitečnost pro stát – je to prostředek, jak udržet poslušnost mas.⁴⁵

Hlavním střediskem boje materialismu proti náboženství v XVIII. stol. se stala Francie. Francouzští materialisté se silně vyhradili proti náboženskému světovému názoru a v té době vládnoucí katolické církvi. Snažili se vystupovat proti absolutismu a nevolnictví.

„Velcí mužové, kteří ve Francii osvěcovali hlavy pro nastávající revoluci, vystupovali sami krajně revolučně. Neuznávali žádnou vnější autoritu. Náboženství, názor na přírodu, sama společnost, státní řád, to všechno bylo podprobeno nejnemilosrdnější krititce; všechno mělo ospravedlnit svou existenci před soudnou stolicí vyššího rozumu, anebo přestat existovat.“⁴⁶

44 Srov. KONSTANTINOV, F. V., et al. Základy marxistické filosofie. 2. vyd. Praha: SNPL, 1961.

s. 59–60.

45 Srov. KONSTANTINOV, F. V., et al. pozn.44, s. 62–64.

46 ENGELS, Bedřich. Vývoj socialismu od utopie k vědě. s. 117. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich.

Vybrané spisy II, 2. vyd. Praha: SNPL, 1958.

(22)

Jedním z představitelů osvícenských francouzských materialistů a ateistů byl Jean Meslier (1664–1729). Za největší společenské zlo považoval nerovnost mezi lidmi plynoucí ze soukromého vlastnictví a nerovného rozdělení bohatství. Podle něj jsou si lidé od přírody rovni. Všichni mají stejné právo na svůj podíl na společenském bohatství, protože se všichni musí věnovat nějaké užitečné práci. Meslier jako osvícenec zvláště zdůrazňoval to, aby se odstranila především nevědomost a předsudky.

Odmítal myšlenku božského prvního hybatele. Podle jeho názoru není možné, aby hmota dostala schopnot pohybu od bytosti, která je sama nehmotná. Proto své materialistické pojetí přírody chápal ve spojení s ateismem.

„Vše, co vidíme, vše, co pociťujeme a poznáváme, je nesporně jen hmota. Vezměte nám oči. Co uvidíme? Nic. Vezměte nám uši. Co uslyšíme? Nic. Vezměte nám naše ruce, čím budeme hmatat? Ničím, leda jen velmi nedokonale jinými částmi těla. Vezměte nám hlavu a náš mozek, co budeme myslit? Co budeme poznávat? Nic.“⁴⁷

V XVII. stol. sice byla středověká teologie a scholastika podrobena kritice, ale jak se ukázalo ve stol. XVIII., byla tato kritika málo důsledná a hluboká. To z toho důvodu, že v XVII. stol. se nedostali k naprostému odmítnutí náboženství a bojovému ateismu.

Neprobíhalo ani revoluční vyvrácení starých ideologických dogmat feudální společnosti.⁴⁸

2.3 Rozštěpení společnosti na třídy v důsledku majetkových poměrů

Prvním předpokladem veškerých dějin lidstva je existence živých lidských individuí. Je třeba zjistit, jak jsou tato individua tělesně uspůsobena a jaký je jejich vztah k přírodě. Avšak veškerý dějepis musí vycházet z toho, jak své okolí lidé v průběhu dějin měnili.

Lidé se od zvířat samozřejmě odlišují vědomím či náboženstvím, ale hlavní odlišnost je ve vyrábění prostředků k přežití a tím vzniká nepřímá produkce materiálního života. To jak lidé vyrábějí prostředky závisí na způsobu života a podmínkách. Čímž jsou individua závislá na materiálních podmínkách výroby. Výroba

47 Citováno dle KONSTANTINOV, F. V., et al. Základy marxistické filosofie. 2. vyd. Praha: SNPL, 1961. s. 73.

(23)

souvisí s rozmnožením obyvatelstva a jejím předpokladem jsou další spolupráce (styky) mezi jednotlivci. Uvnitř národa nejdříve dochází k dělbě práce na město a venkov, čímž vzniká rozpor mezi jejich zájmy. Dále pak se rozděluje práce průmyslová a obchodu, přičemž uvnitř těchto prací dochází k rozdělení individuí do skupin věnující se stejné práci. To už ovlivňuje i patriarchální řád, otroctví, stavy a třídy.⁴⁹

Jednotlivým stupňům vývoje dělby práce odpovídají určité formy vlastnictví. Jako první formu vlastnictví je kmenové vlastnictví, kde hlavní činnosti je lov, rybolov a chov dobytka. Je to nevyvinutý stupeň výroby, kdy dělba práce je velmi málo rozvinutá. Jediné rozšíření dělby práce je v rodině. Typickým znakem jsou patriarchální náčelníci kmene, příslušníci kmene, kteří pod něj „spadají“ a nakonec otroci.

Druhým stupněm je vlastnictví antické obce a státu. To vzniká spojením několika kmenů a to díky smlouvě nebo dobytí, čímž se spojí v jedno město. Otroctví zůstává nadále zachováno. Důležité je, že vedle vlastnictví obce se již vyvíjí soukromé vlastnictví movitostí a nemovitostí. Občané vládnou nad otroky, ale jen ve své pospolitosti, a tak jsou vázání na vlastnictví obce. Je to společné soukromé vlastnictví občanů. Dělba práce už je více rozvinuta. Vidíme i rozdíl mezi zájmy měst a venkova.

Je tu zcela vytvořen třídní vztah mezi měšťany a otroky.

Třetí formou je feudální či stavovské vlastnictví, které je založeno na pospolitosti.

Avšak oproti pospolitosti antické tu bezprostředně vyrábějící třídu netvoří otroci, ale drobní rolníci. Hiearchické členění pozmenkového vlastnictví a ozbrojené družiny s tím související dávaly šlechtě moc nad těmito nevolníky. Vlastnictví především záleželo na práci jednotlivce. Hlavní forma vlastnictví je jak pozmenkové vlastnictví (k čemuž se váže nevolnická práce), tak vlastní kapitál, který ovládá práci tovaryšů. V tomto odbobí byla dělba práce nepatrná.⁵⁰

K tomu, aby lidé mohli vytvářet dějiny, je třeba žít (1. vztah), což přináší potřebu potravy, vody, šatstva atd. Tedy jako zcela první v historii vyrábíme takové prostředky, které nám tyto potřeby uspokojí. Vyplnění tohoto uspokojení lidstvo posunulo k vytváření nových potřeb (2. vztah). Toto vytváření nových potřeb je je první dějinný čin. Třetím vztahem je rozmnožování. Tím pádem tento vztah hned od začátku vstupuje

50 Srov. MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. pozn. 49, s. 19–22.

(24)

do dějinného vývoje. Je to skutečnost, že lidé, kteří den co den tvoří svůj vlastní život, začnou tvořit jiné lidi. Produkce života má dvojí vztah – vztah přírodní i společenský.

Společenský v tom smyslu, pokud tím rozumíme součinnost většího počtu individuí bez ohledu na to, za jakých podmínek, jakým způsobem a k jakému účelu. Z toho vyplývá, že určitý způsob výroby má spojitost s určitým společenským stupněm. Tento způsob je sám „výrobní silou“.⁵¹

„Ukazuje se tedy již od začátku vzájemná materiální souvislost lidí, která je podmíněna potřebami a způsobem výroby a je tak stará jako lidstvo samo – souvislost lidí, která neustále nabývá nových forem a tudíž představuje

„dějiny“, i když neexistuje nějaký politický nebo náboženský nesmysl, který by lidi ještě mimo to zvlášť spojoval.“⁵²

Tyto tři vztahy jsou již od doby prvních lidí a dodnes platí. Jasně se tedy ukazuje materiální souvislost mezi lidmi, která je zapříčiněna potřebami a způsobem výroby.

Tím zjišťujeme, že člověk má vědomí, které vzniká stejně jako řeč z potřeby kontaktu s druhými lidmi. Od počátku je vědomí společenským produktem a tento stav bude přetrvávat do doby, dokud lidé budou existovat. Nejdříve je vědomí pouze o nejbližším (smyslovém) okolí. Věci mimo individuum, jež si začíná uvědomovat samo sebe, je zároveň vědomím o přírodě. Příroda nejdříve vystupuje proti lidem jako cizí, nepoznatelná a všemohoucí. Jedná se tak o čistě živočišné vědomí přírody = přírodní náboženství. Toto přírodní náboženství je podmíněno společenskou formou a naopak.

Počátek je živočišný, stejně jako život na tomto stupni vývoje. Vědomí u člověka nahrazuje instinkt. Rozvíjí se produktivita, což vede k růstu obyvatelstva. Tím pádem se vyvíjí dělba práce, ale ta se stává skutečnou až od okamžiku, kdy dochází k dělbě hmotné a duševní práce.⁵³

„[...] z celého toho bláta plyne jen jeden závěr, že tyto tři momenty – výrobní síla, stav společenosti a vědomí – mohou a musejí se navzájem dostat do rozporu, protože dělbou práce je daná možnost, ba co více skutečnost, že duchovní a hmotná činnost – že požitek a práce, výroba a spotřeba přpadají různým individuím, a zabránit, aby nedošlo k rozporu, je možno jen tím, že dělba práce bude opět zrušena.“

52 MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. pozn. 51,. s. 28.

(25)

Při dělbě práce dochází už od počátku k nerovnému rozdělování. A to už tehdy, kdy žena a děti jsou v podstatě mužovými otroky (patriarchát). To samé je v dnešní ekonomice nakládání s cizí pracovní silou. Dělbou práce je člověku přiřazena činnost, kterou musí vykonávat, aby mohl žít. Dělba práce způsobuje rozpor mezi zájmem individua a mezi zájmy všech lidí. Společný zájem je vzájemná závislost všech lidí, mezi které je rozdělena práce. Pokud se v primitivní společnosti rozděluje činnost živelně a ne dobrovolně, vlastní činnost člověka se mu stává cizí. Jakmile dojde k rozdělení práce, člověk je „zajatcem“ dané činnosti, kterou má vykonávat a nemůže se vymanit, pokud nechce ztratit prostředky k životu. Avšak v komunismu se každý může zdokonalovat v jakémkoli oboru.⁵⁴

2.4 Vytváření dějin z materiální praxe

Správné pojetí dějin je takové, že zkoumá skutečné dějiny, tedy vysvětluje dějiny z materiální praxe. Jediná možná přeměna je zvrat společenských poměrů.

„Okolnosti dělají lidi, jako lidi dělají okolnosti.“⁵⁵

Každá generace přejímá výrobní síly, kapitál a sociální styky – tomu filozofové říkají postata člověka. V dějinách se stále opakuje revoluční otřes, ale je potřeba, aby byl dostatečně silný a postaven na materiálních prvcích. A právě dosavadní pojetí dějin nevidělo materialismus jako něco posvátného, naopak, chápalo to jako vedlejší proces.

Veškeré boje uvnitř státu tedy jsou vždy boji mezi třídami. Východisko Marx nachází v komunismu Je to hnutí, které překoná daný stav a zruší soukromé vlastnictví.

Komunistovi jde o obrácení dané situace. Odcizení člověka od práce může být překonáno pouze v případě dvou praktických předpokladů. Prvním předpokladem je, že masa lidí zcela „bez majetku“ se postaví proti bohatství a vykořisťovaní.

V případě universálního rozvoje výrorbních sil vznikne „universální styk lidí“, který vede k vyvolání „nemajetné masy“ u všech národů. Každý z národů je pak závislý na převratech ostatních národů. Tak se vytvráří světodějná a universální individua.⁵⁶

54 Srov. MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. Německá ideologie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1952. s. 33.

(26)

Ideové formace Marx vysvětluje z materiální praxe. Dochází k názoru, že žádné formy a produkty vědomí nelze vymítit duchovní kritikou tím, že se přemění na „sebeuvědomění“, ale je nutno je odstranit prakticky. To znamená reálným zvratem společenských poměrů, z nichž náboženství vzniklo.

Ve středověku bylo otrocké sloužení vykonávané práci o to větší, jelikož dělba práce byla velmi omezená kvůli nedostatku obyvatelstva. Každý tak musel dokonale ovládat své řemeslo a tím pádem byl na tom hůř, než moderní dělník, kterému je jeho práce lhostejná. Nová dělba práce přichází ve středověku s obchodníky, kteří uskutečňují navázání kontaktů mezi městy. Díky spojení mezi jednotlivými městy dochází k vytvoření stejných mravů u jednotlivých tříd. Tedy individua vytváří třídu, kterou se staví zase proti třídě jiné.

Utlačovaní, zotročení a ožebračení lidé hledali nějaké východisko z jejich bídné situace. Jaké mohou mít společné východisko lidé, kteří se neznají a jejich zájmy mohou být i protikladné? Tímto východiskem je náboženství. Křesťanství to vzalo vážně s odměnou a potrestáním na onom světě, vytvořilo peklo a nebe. Trpící tak viděli naději, že jednou vyjdou ze slzavého údolí.⁵⁷

Dělba práce velmi brzy pak zapříčinila vznik manufaktur. Od té doby má obchod politický význam, nejedná se už o pokojné směňování zboží za zboží, jak tomu bylo dříve. Zároveň se mění vztah dělníka a zaměstnavatele. Tovaryši byli řemeslu dobře vyučeni, tak jak to nejlépe vyhovovalo zájmům jejich mistrů. To dávalo mistrům dvojnásobnou moc. Měli přímý vliv na život tovaryšů a navíc práce byla pro tovaryše poutem ke svému mistrovi, které ho stavělo proti ostatním mistrům. Původně mezi tovaryšem a mistrem šlo o vztah patriarchální, nyní to je vztah peněžní.⁵⁸

Dalším stupněm vývoje (v polovině 17. stol.) byla lodní plavba a kolonie. V 17. stol.

byla nejvýznamějším manufakturním střediskem Anglie. Velkou poptávku ale nebyla schopna uspokojit a tak přichází třetí období soukromého vlastnictví, kdy vzniká svoboda konkurence, použití přírodních sil pro soukromé účely. Všechny vztahy se začaly přeměňovat na vztahy peněžní.

57 Srov., ENGELS, Bedřich. K dějinám prvotního křesťanství. s. 305. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. O náboženství. Praha: SNPL, 1957.

(27)

Stát je formou, kde příslušníci vládnoucí třídy chtějí uplatňovat hlavně své zájmy.

Vyplývá z toho, že stát poskytuje všechny společné instituce, a tím dostávají politickou formu. Vzniká tak iluse, že zákony jsou založeny na svobodné vůli. Právě tak se i právo zase redukuje na zákon. Právo nemá své vlastní dějiny, stejně jako náboženství. Právo užívání vyjadřuje skutečnost, že se soukromé vlastnictví stalo nezávislým na pospolitosti a také vyjadřuje ilusi, že soukormé vlastnictví bylo založeno jen na soukromé vůli, na libovolné disposici s věcí.⁵⁹

Marx rozlišuje dva druhy výrobních nástrojů. První jsou přirozeně vzniklé výrobní nástroje. Jedná se o přirozeně vzniklou nadvládu nad ornou půdou či vodou.

Předpokládá se nějaký vztah mezi lidmi (pospolitost) např. rodina nebo kmen. Probíhá směna mezi lidmi. Činnost fyzická není oddělena od dušení činnosti. Druhým výrobním nástrojem je nástroj vytvořený civilizací. Kdy lidé jsou podřízeni produktu práce. Zde se již setkáváme s dělbou mezi duševní a fyzickou prací. Dělba práce je podmínkou existence člověka.⁶⁰

Ti, co mají udělat revoluci, nesmí být podřízeni tomuto vlastnictví. Výrobní síly jako celek budou přivlastněny všemi lidmi, a tím pádem nastane konec soukormého vlastnictví. Komunistická revoluce směřuje proti dosavadnímu způsobu činnosti a ruší třídní systém. Chtějí vytvořit společenství lidí, kde je možná osobní svoboda a každý může rozvíjet své vlohy.

„Zatím co tedy zběhlí nevolníci chtěli jen svobodně rozvíjet a uplatit podmínky své existence, které už tu byly, a proto se konec konců dostali jen až k svobodné práci, musí proletáři, aby uplatnili svou osobnost, odstranit podmínku své vlastní dosavadní existence, která je zároveň podmínkou existence celé dosavadní společenosti, totiž práci.“⁶¹

(28)

2.5 Náboženství a ideologie

Marx v předmluvě ke své disertační práci požaduje svobodu filosofie. Snaží se to zdůraznit prohlášením Epikura, které zní: „Bezbožní nejsou ti, kteří odmítají bohy mas, nýbrž ti, kteří mínění mas připisují bohům.“⁶²

Opět začneme Feuerbachem. Feuerbach vidí základ náboženství v odcizení člověka.

Náboženství je záměna ideálního člověka za boha.⁶³ Příroda je ovlivněna kulturou aktuální společnosti. Tento rozměr určuje, jakou formou se budou uctívat božstva země a jak mají vypadat představy o nich.⁶⁴

Díky neznalosti přírody, se kterou se lidé potýkali, si člověk odvodil představu vládnoucího boha. Odvodil ho z politického zřízení, které pak přenesl na přírodu, a tak svá politická přání proměňuje v bohy.⁶⁵

V „Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva“, který byl připraven v roce 1844 pro Deutch-Französische Jahrbücher a předznamenal Ekonomicko-filosofické rukopisy, Marx přistupuje ke kritice náboženství jako celku, neboť „kritika náboženství jako takového je předpokladem veškeré kritiky.“⁶⁶ Důležitá je zde nenáboženská kritika.

Jejím základem je: „člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka“.⁶⁷ Náboženství je sebeuvědomění člověka, který se buďto ještě nenašel, nebo už zase sám sobě ztratil.

„Ale člověk, to je svět člověka, stát, společnost. Tento stát, tato společnost produkují náboženství, převrácené vědomí světa, protože jsou samy převráceným světem.

Náboženství je všeobecná theorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho spiritualistický point d´honneur /věc cti/, jeho enthusiasmus, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný důvod útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože pravou skutečnost lidská podstata nemá. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem. Náboženská bída

62 Cit. dle FROMM, Erich. Obraz člověka u Marxe. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2004. s. 47.

63 FEUERBACH, Ludwig. Podstata křesťanství. Praha : SNPL, 1954. s. 61.

(29)

je jednak výrazem bídy skutečné, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů.

Je to opium lidu.[...] Je tedy úkolem dějin, kdy zmizela pravda onoho světa, nastolit pravdu tohoto světa. A prvním úkolem filosofie, která slouží dějinám je, aby poté, když byla odhalena posvátná podoba sebeodcizení člověka, odhalila toto odcizení v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se takto mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika theologie v kritiku politiky.“⁶⁸

Vidíme zde, že jde o kritiku společnosti. Společnost, v níž žil Marx (19. století), je „převráceným světem“, v níž může vznikat pouze převrácené vědomí světa. Marx se snaží poukázat na ducha člověka zmítajícího se v proudu společnosti, kde si jedna část podrobuje druhou (to je „onen svět“). Aby nadvláda či převaha jednoho nad druhým nevypadala tak krutě, halí se do šatu „náboženství“. Podrobený člověk se snaží ze své zbídačené situace najít východisko, které vidí ve věcech budoucích. Tedy blažený život po smrti a spravedlivý boží soud. Marxovi ale nejde o to, aby bylo strženo jen roucho, do kterého se společnost zahalila a lid se tak musel dívat na nehezkou skutečnost, ale aby začali lidé hledat krásu sami v sobě. Pokud je náboženství protestem či formou kritiky poměrů ve společnosti, tedy že lidé v něm hledají východisko, protože jsou nespokojeni, nemusí znamenat jen apologetickou ideologii, může pravdivě vyjadřovat touhy v životě každého člověka, které ale ve stávající společnosti nemohou být uskutečněny.

Marx potřeboval zrušit falešnou „kategorii“ náboženství, tedy boha. Můžeme tak chápat jeho požadavek ateismu vedoucího k humanismu, který není omezován falešnými (prázdnými) kategoriemi. Ve svém článku “Úvodník v čís. 179 Kölnische Zeitung“ Marx komentuje styl tohoto periodika a hlavně jeho redaktora (píšícího pod pseudonymem „Hermes“). Vše začíná Hermovým výrokem, že šíření filosofických a náboženských názorů v novinách a boj proti nim pokládá za velmi nemístné až nepřípustné.⁶⁹ Marx se ihned snaží dokázat postranní úmysly: „Stát má nejen právo, ale také povinnost ,umlčet nepovolané žvanily‘.”⁷⁰

68 MARX, Karel. Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva. s. 39–40. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957.

69 Srov. MARX, Karel. Úvodník v čís. 179 Kölnishe Zeitung. s. 18. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich. O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957.

70 MARX, Karel. pozn. 69, s. 20.

(30)

Tento článek nám ukáže důležité momenty Marxovy kritiky vztahů náboženství a státu (Německa). V “Úvodníku” je oslavována téměř neomezená volnost vědeckého bádání, ale podle Herma je velmi důležité „[...] ostře rozlišovat, co vyžaduje svoboda vědeckého bádání, která křesťanství samému může přinést jen užitek, a co překračuje hranice vědeckého bádání.“⁷¹

Hemés Marxově kritice dodává i nadále střelivo. Je velmi brzo vyvrácena teze o souvislosti rozkvětu národního života a vývoje náboženského myšlení zemí

„nejvyššího dějinného významu“⁷², jakožto prohlášení, že „Celý starověký svět se musel zhroutit proto, že s pokroky ve vědeckém vývoji, kterých národy dosáhly, bylo nutně spojeno také odhalování omylů, na nichž se zakládaly jejich náboženské názory.“ ⁷³

V křesťanství by tomu mělo být ale naopak. „[...] nejvyšší výsledky vědeckého bádání sloužily dosud jen k tomu, aby potvrdily pravdy křesťanského náboženství.“⁷⁴ Na to Marx odpovídá použitím Tertulliánova výroku „věřím proto, že je to absurdní“.

Pokud vůbec lze dospět k souladu mezi vědeckým bádáním a náboženstvím, tedy kdy dojde ke splynutí v určitých momentech, pak jedině tím, že si věda bude moci jít svou vlastní cestou. Marx zásadně nesouhlasí s tím, že tvrzení, která odporují víře jsou mylná, protože pak by se každá země musela určovat podle svých dogmat.⁷⁵

Život křesťana přijde Marxovi pokrytecký. Věřící člověk nejedná tak, jak přikazuje evangelium. Využije státoprávní mechanizmy soudů, namísto nastavování druhé tváře, jak evangelium říká nebo se dovolává soudů obecně. „Křesťanský stát“ proto neexistuje. Mohl by existovat jen v případě, že by byl teokratický (pojítkem národů je církev).⁷⁶

K určení náboženského státu jako útvaru s jedinou církví mající svou hlavu Marx říká:

71 MARX, Karel. Úvodník v čís. 179 Kölnishe Zeitung. s. 21. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich.

75 Srov. MARX, Karel. pozn. 72, s. 23.

(31)

„[...] protože neexistuje-li žádná nejvyšší hlava církve, jako je tomu u protestantismu, není panství náboženství nic jiného než náboženství panství, kult vůle vlády.“⁷⁷

Křesťanství by nemělo, jak tvrdí Marx, rozhodovat o vyhovujících státních zřízeních (zvláště pokud není-li jediným náboženským vyznáním ve státě). Bylo by to možné pouze za předpokladu, že by vyvozovalo stát z rozumnosti lidských vztahů, jak činí filosofie.⁷⁸

V politice je pro Marxe filozofie stejně důležitá jako jakékoli jiná věda. Jednotlivý občan by se v zákonech svobodného státu podřizoval vlastnímu rozumu, pokud by státní právo nebylo odvozováno z pudů nebo ctižádosti jedotlivce, ale z rozumu společenosti.

Byly by to ideje celku. Pokud je státní právo vytvářeno z náboženství, je jisté, že ho Marx podrobí kritice. Marx si žádá „činnost svobodného ducha“, tedy filosofii.⁷⁹

Dílo „Ke kritice Hegelovy filosofie práva“ je zaměřeno na situaci v Německu, která Marxe trápila. Je to právě anachronismus, který je vytýkán filozofii německých dějin, protože německá přítomnost jen “dohání“ francouzskou minulost. Celý problém je v pozůstatku “starého režimu“ v moderním státě. Jediné německé dějiny, které drží krok s oficiální moderní přítomností, je německá filosofie práva a státu. Konečnou podobu jí dal Hegel. Marxovými slovy Hegelova filosofie dějin „[...] předpokládá abstraktního nebo absolutního ducha, který se vyvíjí tím způsobem, že lidstvo je toliko masou, která vědomě nebo nevědomě nese tohoto ducha. Hegel se domnívá, že empirické, exoterní dějiny kráčí za dějinami spekulativními, esoterními. Dějiny lidstva se mění na dějiny abstraktního ducha lidstva, který je mimo skutečné lidi.“⁸⁰

Znovu nastává moment, kdy není možné dostat se ven z kruhu teologických předpokladů a není tak možné postupovat vpřed. Problémem Německa byla jeho revoluční činnost, která byla především teoretická. Každý stav společnosti, jenž

78 Srov. MARX, Karel. Úvodník v čís. 179 Kölnishe Zeitung. s. 35. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich, O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957.

79 Srov. MARX, Karel. pozn. 78, s. 38.

80 Citováno dle FROMM, Erik. Obraz člověka u Marxe. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2004. s. 15.