DŮSLEDKY PERZEKUČNÍCH OPATŘENÍ ZA PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA PRO
RODINU VINICKÝCH
Bakalářská práce
Studijní program: B7106 – Historická studia
Studijní obor: 7105R062 – Kulturněhistorická a muzeologická studia Autor práce: Iveta Vavřinová
Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.
Liberec 2014
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Mé velké díky za pomoc při tvorbě této práce patří vedoucí bakalářské práce doktorce Kateřině Lozoviukové, magistru Davidu Hubenému z NA ČR, řediteli Severočeského muzea v Liberci Mgr. Jiřímu Křížkovi a paní Miroslavě Langhamerové z Památníku Terezín. Dále pak děkuji doktoru Petru Kreuzovi, doktoru Vojtěchu Šustkovi a magistru Janu Rybovi z Archivu hlavního města Prahy.
Taktéž bych ráda poděkovala za ochotu a spolupráci všem pamětnicím.
ANOTACE
Tato bakalářská práce se věnuje problematice rasové perzekuce v době německého nacionálního socialismu. Konkrétně je analyzován případ rodiny Vinických z Prahy. Manželé i jejich dcera zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi Rodiče zemřeli v roce 1943 a dcera později v roce 1945. Sledován je jejich civilní život před deportací, doba věznění i poválečné dědické řízení a prohlášení za mrtvé. Práce ukazuje na příkladu konkrétních osob problematiku národnostně indiferentního obyvatelstva a Norimberských zákonů jako umělé definice židovství.
Klíčová slova: židé, národnost, perzekuce, antisemitismus, koncentrační tábory, ghetto, Norimberské zákony
ANNOTATION
This bachelor’s thesis is dedicated to the issue of the racial persecution in the age of the German National socialism. Specifically, is here analysed a case of the Vinický family from Prague. The married couple and their daughter died in the concentration camp in Osvětim.
Parents died in the year 1943 and their daughter later in the year 1945. Here is watched their private life before the deportation, the period of imprisonment, the post-war inheritance proceeding and the declaration of their death as well. The thesis produced on the issue of the nationally indifferent human population and the Nuremberg Laws as the factitious definition of Jewry by an example of specific people.
Key words: Jews, nationality, persecution, anti-Semitism, concentracions camps, ghetto, Nuremberg Laws
Obsah:
1 Úvod ... 10
2 Kritika pramenŧ a literatury ... 12
2.1 Kritika pramenŧ ... 12
2.2 Kritika literatury ... 14
3 Rasové perzekuce v Protektorátu Čechy a Morava ... 17
3.1 Norimberské zákony ... 18
3.2 Konečné řešení ... 19
4 Rodina Vinických ... 22
4.1 Rodina Marcela Vinického ... 22
4.1.2 JUDr. Ottakar Winický a Marie Antonie Winická ... 23
4.1.3 Spisovatelská kariéra Ottakara Winického ... 25
4.2 Rodina Mendlŧ ... 26
4.3 Marcel a Hana Viničtí ... 28
4.4 Marie Müllerová ... 30
4.3.1 Hana Kříţková ... 31
5 Rekonstrukce ţivota Nory Vinické a jejích rodičŧ dle nalezeného památníku ... 33
5.1 Rané Nořino dětství ... 33
5.2 Okupace a zatčení ... 36
6 Věznění a úmrtí ... 40
6.1 Rodiče ... 40
6.1.1 Dopis ... 42
6.2 Nora ... 47
7 Poválečná soudní řízení ... 51
7.1 Dědictví Marcela Vinického ... 51
7.1.1 Manţelé Müllerovi a poručnictví ... 51
7.1.2 Marie Antonie Winická dědičkou ... 53
7.2 Soudní řízení ve věci prohlášení Nory Vinické za mrtvou ... 55
8 Závěr ... 57
9 Prameny ... 59
9.1 Archivní prameny ... 59
9.2 Tisk ... 59
9.3 Orální historie ... 60
9.4 Online zdroje ... 60
10 Literatura ... 61
11 Seznam příloh ... 66
1 Úvod
Tato bakalářská práce mapuje osud rodiny Vinických ve střetu s německým nacionálním socialismem v první polovině 20. století a v kontextu druhé světové války.
Základním impulsem pro sepsání této práce byl památník, který o rodině a zejména o jejím nejmladším členovi, Noře Vinické, napsala její teta Marie Müllerová. Tento dŧleţitý pramen mi byl postoupen díky ochotě současného ředitele Severočeského muzea v Liberci Jiřího Kříţka.
Pro odbornou rekonstrukci a analýzu předloţeného pramene bylo potřeba identifikovat osoby, o kterých se v památníku mluví a dále dohledat jejich další osudy. K tomu jsem vyuţila zejména pramenŧ, neboť v odborné literatuře není o rodině Vinických prakticky ţádná zmínka. Se základní identifikací mi pomohly online databáze Památníku Terezína a serveru www.holocaust.cz. Rešerši pramenŧ jsem prováděla v Národním archivu v Praze, v Archivu Hlavního města Prahy, Státním okresním archivu Kolín a Archivu Památníku národního písemnictví. Poznatky z odborné literatury mi pomohly pochopit kontext a společensko-politickou problematiku doby.
Práce je rozdělena do pěti kapitol s podrobnějšími podkapitolami, ve kterých charakterizuji politickou situaci a prŧběh perzekuce. Zároveň v samostatných medailoncích představuji jednotlivé členy rodiny.
Ačkoliv hlavní těţiště práce je perzekuce československých občanŧ v době Protektorátu Čechy a Morava, časové rozpětí probíhá od sklonku 19. stol. do 50. let 20. stol.
Období Rakouska-Uherska zachycuji především pro pochopení prostředí, z jakého rodina vycházela. Soudní procesy ze 40. a 50. let, které tato práce popisuje, zase upozorňují na problematiku prohlašování nezvěstných osob za mrtvé a na navracení předválečného stavu v majetkové oblasti perzekvovaných.
Hlavním úkolem je demonstrovat komplikovanost holocaustu s ohledem na nacionálně-kulturní identitu perzekvovaných osob v dílčím tématu osudu jedné rodiny.
V širším měřítku se jedná o další ukázku souboje lidskosti a demagogie, jenţ má dnešní společnost tendenci podceňovat.1 Dalším cílem je upozornit na existenci národnostně indiferentního obyvatelstva Československé republiky.
1"...bylo by bláhové si myslet, ţe duch rasismu, kolektivní nenávisti a ochoty malých lidských duší utvrzovat se ve svém významu pácháním zločinŧ na jiných, vymizel z tohoto světa. Bylo by bláhové doufat, ţe si všichni lidé uţ vskutku vnitřně osvojili úctu k lidské bytosti, k lidské dŧstojnosti, k občanské rovnosti a ţe se v nikom neskrývají démoni nacionální pýchy a nacionální nenávisti. Odpor k lidem jiných národŧ, ras či náboţenství, tato zoufalá náhraţka individuálního lidského sebevědomí, latentně dříme všude kolem nás. Je třeba mu čelit i v jeho zdánlivě nevinných prvopočátečních projevech. Je třeba čelit dokonce i pouhé lhostejnosti k takovým
V neposlední řadě chci v duchu mikrohistorie poukázat na skutečnost, ţe dějiny jakoţto kořeny našeho kolektivního podvědomí, netvořily jen slavné osobnosti s velkými osudy, ale zejména davy „bezejmenných“, jejichţ proţitky však nebyly o nic menší.
Pro zjednodušení pouţívám v této práci všude shodné označení „ţid“ s malým písmenem. Obecně se uţívá výraz ţid s malým písmenem pro člověka vyznávajícího judaismus. Naopak označení s velkým písmenem, tedy „Ţid“, ukazuje na etnického příslušníka. Jelikoţ etnický pŧvod není u všech osob v této práci zmiňovaných zcela jasný, rozhodla jsem se uţívat malé písmeno. Pojem ţid v této práci tedy označuje obecně osobu k ţidovství učenou dle Norimberských zákonŧ.
projevŧm." Václav Havel. In: KÁRNÝ, Miroslav a kol. Terezínská pamětní kniha; Ţidovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy 1941-1945. Díl 1., Praha: Melantrich, Terezínská iniciativa, 1995. ISBN 80-7023- 209-9. str.: 7
2 Kritika pramenů a literatury 2.1 Kritika pramenů
Vzhledem k mikrohistorickému zaměření mé práce, byly prameny hlavním zdrojem konkrétních informací, ze kterých jsem mohla vycházet. Rodina Vinických byla aţ do zahájení mé práce neznámá.
Výchozím pramenem se pro mě stal Památník ze sbírek Severočeského muzea v Liberci, označený inventárním číslem H 89/2011. Jeho autorkou je Marie Müllerová, sestřenice2 Marcela Vinického. Marie jej psala v Brně 1943 – 1946 pro dceru Marcela, Noru Vinickou. Tento dvaatřiceti stránkový text byl jako všechny prameny osobní povahy silně citově zabarvený. Památník byl psán v er - formě, vyjma krátkých úsekŧ, kdy Marie Müllerová vyprávěla přímo o sobě. Někde se Marie v textu obracela přímo k Noře a oslovovala ji. V textu se objevují drobné faktografické chyby, na něţ upozorňuji v prŧběhu práce.
Deník je rozdělen na dvě části, první je datována k 17. červnu 1943 a psána v Brně.
První stránka začíná citátem národní písně o osiřelém dítěti. Marie Müllerová nejprve vysvětlila dŧvody vzniku spisu, neboť patrně přišla na myšlenku zaznamenat události rodiny Vinických poté, co se dozvěděla o smrti rodičŧ Nory. Marie Müllerová doufala v Nořin návrat a chtěla, aby měla dívka v deníku památku na dětství. Také tím chtěla Noře vysvětlit, proč ji vychovávala ona místo biologických rodičŧ.
Druhá část památníku byla datována o tři roky později, tedy jiţ po válce v roce 1946.
Podle náznakŧ musela Marie Müllerová psaní přerušit v obavě o vlastní bezpečí. V této době jiţ probíhalo pozŧstalostní řízení ve věci Marcelova dědictví, kde Marie Müllerová vystupovala jako Nořina poručnice. Marie ovšem netušila, co se s Norou stalo a ani, kde dívka skončila. Věděla, ţe existuje reálná moţnost, ţe je Nora jiţ také po smrti, ale nechtěla si tuto variantu připustit.
Další pouţité prameny, jsem vyhledala v archivech. Jedná se především o dokumenty státní provenience. Vzhledem k době vzniku jsou psány buď německým, nebo českým jazykem. Například fond Ottakar Winický poštovní úředník, českoněmecký básník a dramatik 1884 – 19433, inventární číslo 125, který je uloţený v Archivu Památníku národního
2Severočeské muzeum v Liberci má památník uloţen pod touto signaturou: Severočeské muzeum v Liberci; H 89/2011, Památník, autorka sestra M. Vinického 1943 - 1946, 21x17 cm, text 32 str., 77 listŧ. Mé výzkumy dokázaly, ţe autorkou byla Marie Müllerová, coţ je sestřenice, nikoliv sestra Marcela Vinického. Přesto v citacích pro lehčí orientaci uvádím chybný název vedený muzeem.
3Archiv Památníku národního písemnictví, archivní fond Ottakar Winický poštovní úředník, českoněmecký básník a dramatik 1884 – 1943, inv. č. 125
písemnictví pochází z části z období Rakouska-Uherska a z části z První republiky. Proto jsou tam uloţené úřední dokumenty z části v německém a z části v českém jazyce. Taktéţ prameny pocházející z Malé pevnosti Terezín: kartotéka vězňŧ Policejní věznice Terezín4 a Pankrácké knihy5 jsou vhledem k době svého pŧvodu6 v němčině. Naopak prameny pocházející z První republiky např.: spisy Policejního ředitelství v Národním archivu7, dokumenty o sčítání obyvatel ze Státního okresního archivu v Kolíně8, či přepisy pozŧstalostních soudních řízení Okresního soudu civilního pro Prahu – jih9 z 40. a 50. let 20. století uloţené v Archivu hlavního města Prahy, byly vedeny v češtině. Tyto dokumenty soudní povahy lze označit za specifický pramen. Je tedy třeba konstatovat, ţe rŧznorodá jazyková forma ztěţovala národnostní identifikaci zkoumaných osob.
Všechny prameny byly ve velmi dobrém stavu, některé však vykazovaly známky pozdějšího zásahu jako je např.: zatrhávání dŧleţitých informací barevnými pastelkami. To se týká především pozŧstalostních řízení. Prameny se vyskytovaly ve strojopise nebo rukopise.
Některé prameny z období Protektorátu nejsou bohuţel dostupné. Ve zmatku válečných let občas došlo ke ztrátě dokumentŧ. S blíţícím se koncem války se nacisté snaţili zničit ty materiály, které by je mohly kompromitovat. Příkladem mohou být spisy z ghetta Terezín nebo část dokumentŧ věznice Pankrác. Významným pramenem pro toto období je proto moták10 zaslaný Marcelem Vinickým z Malé pevnosti Terezín. Obsahuje zejména ţádost o potravinovou pomoc a pokyny pro zajištění Nory pomocí nezabaveného majetku. Dopis se zachoval v opisu v Archivu hlavního města Prahy v rámci zápisŧ z dědického řízení po Marcelu Vinickém. V originále měl být napsán inkoustovou tuţkou na třech očíslovaných aršících papíru.
4Polizeigefängnis Theresienstadt 1940 – 1945. [online] [vid. 9. 10. 2012] Dostupné z: http://www.pamatnik- terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/
5Deutsche Untersuchungshaftanstalt Prag-Pankratz v Terezíně 1945. [online] [vid. 16. 10. 2012] Dostupné z:
http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/pankrac/
6Období Protektorátu Čechy a Morava.
7Národní archiv, fond Policejní ředitelství Praha II. - všeobecná spisovna, sg. V 2588-18, manipulační období 1931, karton 12014, dále: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II. - všeobecná spisovna, sg. V 3391-7, manipulační období 1941-1950, karton 12429 anebo Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II - prezídium, sg. 42-V-48-46, manipulační období 1931-1940, karton 1498
8Státní okresní archiv Kolín, archivní fond Archiv města Kolín, bez inv. č. – Kniha domovských příslušníkŧ, Státní okresní archiv Kolín, archivní fond Okresní úřad Kolín, bez inv. č. - Sčítací operáty ze sčítání lidu 1921 - Kolín 61/I, nebo Státní okresní archiv Kolín, archivní fond Okresní úřad Kolín, bez inv. č. - Sčítací operáty ze sčítání lidu 1921 - Kolín 61/I, či Statní okresní archiv Kolín, archivní fond Archiv města Kolín, bez inv. č. - Kniha vydaných stavebních a kolaudačních povolení 1900-1930
9Archiv hlavního města Prahy, archivní fond Okresní soud civilní pro Prahu-jih, signatura: M 998/47, nebo Archiv hlavního města Prahy, archivní fond Okresní soud civilní pro Prahu-jih, signatura DV 612/45
10Archiv hlavního města Prahy, archivní fond Okresní soud civilní pro Prahu-jih, signatura: M 998/47
Při práci jsem vyuţila i rozhovorŧ s pamětníky. Rozhovory jsem vedla za pomoci metody orální historie s Hanou Kříţkovou a JUDr. Martou Ehlovou.11 Vzpomínky, které si narátorky vybavovaly, však většinou pocházely z raného dětství, coţ je mohlo zásadně ovlivnit.
Vydaných pramenŧ jsem měla k dispozici jen velmi málo. Aţ na Československý kulturní adresář,12 mi prameny přinesly pouze obecné informace k dokreslení situace (například Terezínská pamětní kniha přehled transportovaných, atd.).
Celkový přehled pouţitých pramenŧ je uveden na konci práce.13
2.2 Kritika literatury
Kromě pramenŧ byla dŧleţitým zdrojem informací pro moji práci i literatura. Jelikoţ byla rodina Vinických aţ do mé práce prakticky neznámá, čerpala jsem z literatury zejména obecné poznatky o společensko–politickém kontextu doby, který rodinu Vinických zásadně ovlivnil. Literaturu jsem taktéţ pouţila jako kritiku a doplnění pramenŧ.
Jediné drobné zmínky o rodině, které se vyskytují v literatuře, se týkají Ottakara Winického, coţ byl otec Marcela Vinického. JUDr. Ottakar Winický byl spisovatelem z okruhu praţské německé literatury a tak lze jeho jméno nalézt v publikacích vztahujících se k tomuto tématu. Kusé informace o literární činnosti Winického poskytuje například Kurt Krolop14, či H. G. Adler15. Problematika „praţských Němcŧ“ není, snad krom Franze Kafky, v české historiografii dostatečně zpracována.
Převáţná část mé práce se odehrává během První republiky a Protektorátu Čechy a Morava. Literatura k tomuto období je dnes dobře dostupná a nabízí široké spektrum informací. Pro období Československa se pro mě výchozím dílem stala třísvazková monografie Zdeňka Kárníka16. Dalším autorem zabývajícím se První republikou je Věra
11K tomu více např.: VANĚK, Miroslav a kol. Orální historie. Metodické a „technické― postupy. Olomouc Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN 80-244-0718-3
12Obsahuje sloupek věnovaný JUDr. Ottakaru Vinickému
13Viz strana 56.
14KROLOP, Kurt. O praţské německé literatuře. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2013. ISBN: 978-80- 86911-42-7
15ADLER, Hans Günther. Literární tvorba Praţské školy. Praha: Barrister & Principal, 2003. ISBN: 80-8659-59- 4
16KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky: (1918-1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-027-6; KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře první republiky (1918-1938). Československo a České země v krizi a v ohroţení (1930-1935). Praha: Libri, 2002. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-031-4; KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918- 1938). O přeţití a o ţivot (1936-1938). Praha: Libri, 2003. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-119-1
Olivová17, jejíţ díla jsou poměrně nacionalisticky zaměřená. Období Druhé republiky a Protektorátu pak nejlépe popisují díla dvojice historikŧ Jana Gebharta a Jana Kuklíka18. Podrobné informace o ţivotě v Protektorátu také podává Jiří Padevět v knize Průvodce protektorátní Prahou.19
Téma šoa, holocaustu a perzekuce je taktéţ v literatuře velmi dobře zpracované.
Zejména v zahraniční literatuře se jedná o jednu z hlavních historických oblastí bádání. Ze zahraniční literatury jsem jako hlavní dílo pouţila knihu Endlösung od Allyho Götze20, která se souhrnně zabývá problematikou perzekuce ţidŧ. Dále jsem čerpala z publikace Deborah Dwork a Jana Roberta Pelta. 21 V českém prostředí se témuţ věnuje namátkou např.: Miroslav Kárný22, Pavel Maršálek23 či Eduard Kubŧ24.
Taktéţ bylo potřeba nastudovat informace o místech, kde byli členové rodiny internováni. Nejobsáhlejší monografií pojednávající o ghettu Terezín je třísvazkové dílo Hanse Günthera Adlera25. Sám však ghettem Terezín prošel jako vězeň a proto jsou některá jím předkládaná fakta neobjektivní. Tudíţ jsem se při studiu opírala zejména o dílo Miroslava Kárného26 a Miroslava Kryla27. Kvalitní studie a články o ghettu pak vydává Institut Terezínské iniciativy v podobě vědecké ročenky Terezínské studie a dokumenty. Dalším sborníkem vhodným ke studiu jsou Terezínské listy vydávané Památníkem Terezín.
17OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 2012. ISBN: 978-80-86107-47- 9
18GEBHART, Jan - KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním ţivotě. Praha - Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-626-6; GEBHART, Jan - KUKLÍK, Jan. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha: Themis, 1996. ISBN 80-85821-35-4
19PADEVĚT Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa - události - lidé. Praha: Academia: Archiv hlavního města Prahy, 2013. ISBN 978-80-200-2256-1
20GÖTZ, Ally. Endlösung. Völkerverschibung und der Mord an den europäischen Juden. Frankfurt am Main: S.
Fischer Verlag, 1995. ISBN: 3-10-000-411-6
21DWORK, Deborah – PELT, Robert Jan van. Osvětim: 1270 aţ současnost. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203- 751-X
22KÁRNÝ, Miroslav. „Konečné řešení“: Genocida českých Ţidŧ v německé protektorátní politice. Praha:
Academica, 1991. ISBN 80-200-0389-4
23MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříţe; Nacistický okupační reţim v českých zemích 1939-1945, Praha: Auditorium, 2012. ISBN: 978-80-87284-20-9
24KUBŦ, Eduard. "Arizace" a arizátoři: drobný a střední ţidovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939-45). Praha: Karolinum, 2005. ISBN: 80-246-1000-0
25ADLER, Hans Günther. Terezín 1941 - 1945. Tvář nuceného společenství. I., Dějiny. Brno: Barrister &
Principal, 2003. ISBN 80-86598-29-2; ADLER, Hans Günther. Terezín 1941-1945: tvář nuceného společenství.
II., Sociologie. Brno: Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-024-4; ADLER, Hans Günther. Terezín 1941- 1945: tvář nuceného společenství. III., Psychologie. Brno: Barrister & Principal, 2006. ISBN 978-80-7364-024-4
26KÁRNÝ, Miroslav. „Konečné řešení―: Genocida českých Ţidů v německé protektorátní politice. Praha:
Academica, 1991. ISBN 80-200-0389-4
27KRYL, Miroslav. Osud vězňů Terezínského ghetta v letech 1941 – 1944. Brno: Doplněk 1999, ISBN 80- 7239043-042-2
Naopak pro Malou pevnost Terezín neexistuje ţádná souhrnná monografie po roce 1989. Dostupné monografie28 pocházejí vesměs z 80. let a jsou tudíţ poplatné tehdejší komunistické ideologii. Některé informace v nich obsaţené je tedy nutno brát s rezervou.
Jedinou výjimku tvoří obrazový prŧvodce stálou expozicí muzea Malé pevnosti Terezín29. Proto jsem informace o Malé Pevnosti Terezín čerpala zejména ze sborníkŧ a to jiţ ze zmíněných Terezínských listů a Terezínských studí a dokumentů.
Taktéţ problematika vazební věznice Pankrác je zpracována pouze ve dvou publikacích. Dvoudílná monografie Karla Rameše30 se vzhledem k době svého vzniku zabývá zejména politickými mučedníky a proto mi jako hlavní zdroj informací poslouţila práce Aleše Kýra31.
Celkový seznam pouţité literatury je uveden na konci práce.32
28NOVÁK, Václav a kol.. Malá pevnost Terezín. Praha: Naše vojsko, 1988; TYL, Otakar - KULIŠOVÁ, Táňa.
Terezín. Malá pevnost. Ghetto. Praha: Naše vojsko 1955
29BLODIG, Vojtěch, LANGHAMEROVÁ, Miroslava a VAJSKEBR, Jan. Malá pevnost Terezín 1940-1945:
průvodce stálou expozicí v Muzeu Malé pevnosti v Terezíně. Praha: V ráji, 2009. ISBN 978-80-86758-62-6
30RAMEŠ, Karel - THIELE, Vladimír. Ţaluji: Pankrácká kalvarie. Část 1., Praha: Orbis, 1946; RAMEŠ, Karel - THIELE, Vladimír. Ţaluji: Pankrácká kalvarie. Část 2. Praha: Orbis, 1946
31KÝR, Aleš – KAFKOVÁ, Alena – FÁBRYOVÁ, Lena. Z minulosti do přítomnosti pankrácké věznice: (1889 – 2009) publikace u příleţitosti 120 výročí. Vazební věznice Praha – Pankrác 2009; KÝR, Aleš. Protektorátní vězeňství se zřetelem na činnost pankrácké věznice. Historická penologie. 2008, čís. 1
32Viz strana 58.
3 Rasové perzekuce v Protektorátu Čechy a Morava
Ţidovská komunita v Československu se nijak zásadně nelišila od majoritní společnosti. Jednalo se z velké míry o liberální skupinu sdruţující se do takzvaných ţidovských obcí, které zajišťovaly provoz synagog a společenský ţivot souvěrcŧ. Existovalo mnoho ţidovských spolkŧ rŧzného zaměření a demokratická první republika se vyznačovala mimo jiné i vysokým počtem smíšených sňatkŧ. Ţidovské kulturní tradice zejména ve městech upadaly a ţidé se tak aţ na víru, kterou často praktikovali jen během největších svátkŧ33, od zbytku obyvatelstva nelišili.34 V První republice měli lidé moţnost se přihlásit k československé, německé, maďarské nebo ţidovské národnosti. Ţidovská národnost byla povolena i proto, aby se oslabila početná německá a maďarská menšina, která tak v místech s niţší populací neţ 20% obyvatelstva nemohla uplatňovat nároky na menšinovou politiku35.
Po Mnichovské dohodě dochází k oţivení antisemitismu. Protiţidovská opatření se objevovala prŧběţně jiţ v Česko-Slovensku36. Dŧvodŧ k přijetí bylo několik. Zaprvé ze zabraných Sudet proudilo do vnitrozemí mnoţství ţidŧ, Čechŧ a Němcŧ. Pro nově příchozí ale nebylo dost místa a ekonomická rovnováha byla po velké krizi velice křehká. Pŧvodní obyvatelstvo vnitrozemí se proto nechovalo k nově příchozím právě přátelsky. Zadruhé Adolf Hitler37 po česko-slovenské vládě poţadoval přijetí protiţidovských nařízení. Vláda mu vyhovovala, neboť se domnívala, ţe pro bezpečí státu bude lepší s nacisty vycházet. Hitler je
33Toto tvrzení platí zejména pro ţidy ve větších městech. Náboţensko-kulturní tradice se udrţovaly zejména na vesnicích a na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Právě na východě země totiţ ţila početná komunita ortodoxních ţidŧ, např.: chasidé, sionisté. Obecně se však rozdílná míra náboţenské horlivosti v rŧzných industriálních celcích objevuje ve všech náboţenstvích. (Srovnej např.: s dodrţováním katolických tradic ve městech a na vesnici – ukázkou problematiky náboţenského ţivota mŧţe být kniha MCLEOD, Hugh.
Náboţenství a lidé západní Evropy (1789-1989). Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN 978-80-7325-124-6
34Problematikou ţidovské menšiny se pro dané období zabývá např.: ČAPKOVÁ, Kateřina. Češi, Němci, Ţidé?
Národní identita Ţidů v Čechách 1918 – 1938. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. ISBN: 978-80-7432-294-ř 35Více viz: KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky: (1918-1938). Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-027-6, nebo: HARNA, Josef.
První Československá republika - Pokus o demokracii ve střední Evropě. Historický ústav ČSAV na pomoc škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1993. ISBN 80-04-26363-1, či: KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-146-8
36Takzvaná Druhá republika. Více viz: GEBHART, Jan - KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním ţivotě. Praha - Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80- 7185-626-6
37Adolf Hitler (20. dubna 1889 – 30. dubna 1945) byl německým politikem, vŧdcem Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), od 30. ledna 1933 německý kancléř a od roku 1934 prakticky hlava státu a to aţ do své smrti. Více o jeho osobně např.: KERSHAW, Ian. Hitler: 1836-1945: Nemesis. Praha: Argo, 2004.
ISBN 80-7203-634-3.
však povaţoval za nedostatečná. V neposlední řadě vzrŧstal antisemitismus na území Česko- Slovenska kvŧli obyvatelstvu, jeţ hledalo viníka mnichovské tragédie.38
Dne 16. března 1939 byl den po obsazení území německými vojsky vyhlášen Adolfem Hitlerem v Praze Protektorát Čechy a Morava. Právě v Protektorátu dochází k reálnému naplnění antisemitismu. Všichni obyvatelé české národnosti se stali „občany II. kategorie“, zatímco německé obyvatelstvo bývalého Česko-Slovenska bylo privilegovanou horní vrstvou a pronásledovanými obyvateli se stali především ţidé39. Německý antisemitismus totiţ vycházel z přesvědčení, ţe německé obyvatelstvo, árijští Němci, jsou určeni k vedení světa, zatímco ostatní rasy byly povaţovány za méněcenné. Protiţidovská nařízení postupně vylučovala z veřejné činnosti ţidovské státní zaměstnance, lékaře, advokáty atd. Taktéţ byly postupně prostřednictvím nucených správcŧ, zvaných Treuhändeři, vyvlastňovány ţidovské podniky.40
Německý národní socialismus nerozlišoval ţidy etnické a ţidy ve smyslu osob vyznávající judaismus. Jako definice ţidovství poslouţil umělý konstrukt Norimberských zákonŧ. Ty hodnotily jedince nikoliv podle jeho vyznání či etnické příslušnosti, ale dle příslušnosti jeho předkŧ k ţidovským náboţenským obcím. Osobní identifikace či vyznání tedy nehrálo ţádnou roli.
3.1 Norimberské zákony
41Norimberské zákony začaly platit v Německu od září roku 1935. Definovaly ţidy jako nepřítele árijského národa. Jednalo se o souhrnnou legalizaci antisemitismu v Německu, která byla postupně zaváděna na všech Německem obsazených územích. Dle těchto dokumentŧ byli ţidy všichni lidé, kteří měli nejméně tři ţidovské prarodiče. Pokud odpovídali této umělé definici, v ţidovské kultuře se etnická příslušnost dědí po matce, pozbývali Říšského občanství42 a stávali se Státními příslušníky43. Vztahovala se pak na ně všechna diskriminační
38Více viz: KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). O přeţití a o ţivot (1936-1938).
Praha: Libri, 2003. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-119-1, nebo: ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal. Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem 1933 – 1937. Praha – Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN: 978-80-7185-840-9, či: www.holocaust.cz
39Dále byli perzekvováni na základě rasového kritéria téţ Romové. Evidence před rokem 1938 uvádí asi 70 - 100 tisíc Romŧ na území Československa. Po válce se vlivem nacistické perzekuce sníţila jejich populace na cca 800 osob. Více viz: NEČAS, Ctibor. Holocaust českých Romů. Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-022-2
40KÁRNÝ Miroslav. „Konečné řešení― Genocida českých ţidů v německé protektorátní politice. Praha:
Academia, 1991. ISBN: 80-200-0389-4
41Viz Přílohy, Příloha č. 1.
42V originále Reichsbürger
43V originále Staatsangehörige.
nařízení v plném rozsahu. Tak se do této kategorie snadno dostaly i osoby, které se k judaismu nehlásily.
Kategorie takzvaných poloţidŧ, či míšencŧ I. stupně se týkala osob, které měly dva ţidovské prarodiče. Dotyční zároveň nesměli být členy náboţenské obce, či ţít ve sňatku s ţidem/ţidovkou. Pokud ovšem jedna ze dvou dodatečných podmínek platila, byli povaţováni za ţidy úplné.
Další skupinou byli míšenci II. stupně, tedy osoby s jedním ţidovským prarodičem.
Na míšence (poloţidy) se také vztahovala omezení ohledně moţnosti vykonávaných povolání, či uzavírání manţelství, nebyla ovšem uţ tak striktní. Zvláště u míšencŧ II. stupně se předpokládalo prŧběţné zařazení do společnosti.44 Situace poloţidŧ a míšencŧ se lišila dle uţívaného jazyka. Stávalo se, ţe německy mluvící poloţidé či míšenci byli perzekucí postihováni méně dŧkladně neţ ti česky mluvící.
V Protektorátu byly Norimberské zákony poprvé obsaţeny v definici ţida v Nařízení říšského protektora o ţidovském majetku z 21. června 1939.
3.2 Konečné řešení
V souvislosti s nacistickým řešením národnostní problematiky naráţíme také na
„konečné řešení ţidovské otázky“. Ţidé měli být do posledního vyvraţděni45. Cíl byl definitivně určen v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee46. Kvŧli Norimberským zákonŧm tato genocida postihovala i osoby, které byly s ţidy spřízněny jen rodinnými či partnerskými vztahy.
Konečné řešení ţidovské otázky bylo uskutečňováno prŧběţně. První fází bylo takzvané ghetto bez zdí. Jedná se o postupné sociální, ekonomické a občanské vyloučení.
Omezení, která se na ţidy vztahovala, je totiţ prakticky vylučovala z běţného občanského ţivota. Bylo jich celkem 215. Především se jednalo o ztrátu jakýchkoli politických práv. Dále krom viditelného označení, které byli od 1. září 1941 nuceni nosit: šesticípá ţlutá hvězda
44Více o této problematice viz: PETRŦV, Helena. Zákonné bezpráví: Ţidé v Protektorátu Čechy a Morava.
Praha: Auditorium, 2011. ISBN 978-80-87284-19-3 nebo KOCOUREK, Lubomír. Recepce norimberských zákonů v Říšské ţupě Sudety. In Ţidé v Čechách, str. 46 – 59. Praha: Ţidovské muzeum v Praze ve spolupráci se Severočeským muzeem v Liberci, 2007. ISBN 978-80-86889-58-0
45Více viz: KÁRNÝ Miroslav. „Konečné řešení― Genocida českých ţidů v německé protektorátní politice.
Praha: Academia, 1991. ISBN: 80-200-0389-4
46Konference se odehrála 20. ledna 1942 na okraji Berlína. Sešli se na ní nejvyšší nacističtí vŧdci a definitivně se usnesli na potřebě fyzické likvidace ţidovského obyvatelstva. Podrobnější informace lze najít např.:
ROSEMAN, Mark. Setkání ve vile u jezera: konference ve Wannsee a "konečné řešení ţidovské otázky". Praha:
Dokořán, 2003. ISBN 80-86569-45-4
s nápisem JUDE pro osoby starší 6 let, dostávali niţší příděly potravin prostřednictvím lístkového systému.
Také byl ţidŧm zamezen vstup do většiny veřejných prostor, jako koupaliště, či divadla nebo školy. Nesměli se vzdálit z trvalého bydliště ani vlastnit rozhlasové přijímače a telefonní přístroje. Měli přesně stanovenou dobu vycházení a po 20. hodině večerní nesměli vycházet vŧbec. Nebylo jim umoţněno pracovat ve většině zaměstnání. Osoby postiţené protiţidovskými nařízeními se v podstatě stávaly vězni vlastního bytu a k jejich izolaci přispívaly další zákony, jeţ trestaly ty osoby, které by se ţidŧm snaţily pomáhat.
K hospodářskému vyloučení a úplné devastaci ţidovské komunity přispěla arizace.
Jednalo se o vyvlastňování ţidovského majetku německou správou. Osoby označené norimberskými zákony za ţidy musely postupně odevzdat veškerý svŧj majetek. Ten byl roztříděn, pečlivě registrován a ukládán do uzavřených synagog a ukládán do uzavřených synagog, které často slouţily jako skladiště. Jeho evidenci se většinou z donucení věnovali představitelé náboţenských obcí, pročeţ byli po válce často označováni za kolaboranty. I to byl jeden z promyšlených krokŧ nacistŧ, který měl podrýt ţidovské sebeuvědomění.47
Ghetto bez zdí mělo významný psychologický efekt pro většinovou společnost. Pokud by nacisté náhle odvezli ţidy pryč, vzbudilo by to pravděpodobně u některých obyvatel nevoli. Jejich postupným vyřazováním z běţného ţivota dosáhli toho, ţe „ţidé“ mizí z paměti ostatního obyvatelstva.
V souladu se selekční politikou se neţidovské obyvatelstvo muselo v zaměstnání a na úřadech prokazovat potvrzeními o neţidovském pŧvodu, jehoţ falšování (či pokus o něj) bylo povaţováno za trestný čin.
Poslední fází konečného řešení bylo soustředění perzekvovaných osob v koncentračních táborech, či ghettech za tímto účelem stvořených. V přeplněných koncentračních táborech i ghettech vládly otřesné ţivotní podmínky, a s internovanými se často zacházelo spíše jak se zvířaty48. Pro soustředění pronásledovaných ţidŧ slouţila ghetta, např.: ghetto Terezín či Varšavské ghetto.
Koncentrační tábory slouţily zejména k internaci takzvaných politických vězňŧ (osoby činné v odboji proti Říši) a jiných trestancŧ. Odtud byli internovaní prŧběţně transportováni do vyhlazovacích táborŧ a tam usmrcováni. Většina protektorátních ţidŧ
47Podrobněji například: KUBŦ, Eduard. "Arizace" a arizátoři: drobný a střední ţidovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939-45). Praha: Karolinum, 2005. ISBN: 80-246-1000-0
48Podrobný popis ţivota v Terezíně podává například: ADLER, Hans Günther. Terezín 1941 – 1945 Tvář nuceného společenství. Brno: Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-86598-29-2
skončila ve vyhlazovacím táboře Osvětim. V Evropě se nacházelo ovšem mnoho dalších jako:
Majdanek, Treblinka, Sobibor či Chelmno.49
Dle oficiálních soupisŧ ţilo v Protektorátu Čechy a Morava 118 310 ţidŧ, přičemţ z toho se 103 960 osob hlásilo k ţidovskému vyznání.50 Z tohoto počtu ţidŧ, určeného dle Norimberských zákonŧ nepřeţilo perzekuci téměř 80 000 osob51.
49Podrobněji např.: MOULIS, Miloslav. Průvodce po nacistických koncentračních táborech. Praha: Český svaz bojovníkŧ za svobodu a proti fašismu, Sdruţení politických vězňŧ a pozŧstalých, 1999. str.: 3 - 60
50Protiţidovská politika po zřízení Protektorátu Čechy a Morava. [online] [vid. 16. 7. 2014] Dostupné z:
http://www2.holocaust.cz/cz/history/jew/czech/prot
51 Epilog. [online] [vid. 16. 7. 2014] Dostupné z: http://www2.holocaust.cz/cz/history/jew/czech/epilog
4 Rodina Vinických
Dříve neţ se dostanu k samotnému příběhu deníku, povaţuji za nutné sdělit základní údaje o rodině Vinických, a to zejména pro lepší orientaci v následujícím textu.
Pro pořádek poznamenávám, ţe příjmení se vyskytuje i v německé variantě, tedy Winicky. A to především v generaci Ottakara a Marie Antonie. Takto jsou později členové rodiny zapsáni v dokumentech pocházejících z Malé pevnosti Terezín a takto se někdy podepisovala Hana Vinická. Nicméně její muţ v osobních podpisech52 pouţíval variantu:
Vinický. Zachovávám tedy u jednotlivých členŧ příjmení tak, jak jej v pramenech lze najít nejčastěji. Zde je nutné upozornit na to, ţe psanou variantu příjmení mohl do jisté míry ovlivnit i jazyk obecně preferovaný ve veřejném styku, jakým byla za Rakouska-Uherska a Protektorátu Čechy a Morava jednoznačně němčina.
4.1 Rodina Marcela Vinického
Z dostupných pramenŧ je patrné, ţe rodina Winických byla bilingvní, coţ znesnadňuje určení jejich národnosti. Vzhledem k dobrým vazbám na německé a české prostředí se dá přepokládat, ţe moţná byli národnostně indiferentní. Jako národnostně indiferentní se označují takové skupiny obyvatel, které samy sebe nechápou jako příslušníky nějaké národnosti, či jazykové skupiny a vnímají samu sebe dle jiných kritérií. Tato situace byla a je legitimní. Národnost těmto osobám pak je přisuzována etnicky smýšlející většinou, coţ pramení z nepochopení principu indiference.53
Ostatně národnostní problematika Československa je kapitolou sama pro sebe:
„Debatě o určování národnosti při nadcházejícím sčítání lidu učinilo konec samotné ministerstvo vnitra, které přineslo konečnou formulaci definice národnosti v Národních listech a Prager Tagblattu z 27. května 1930. S odůvodněním, ţe se z věci stalo politikum, prosadilo ministerstvo nehledě na návrhy speciální sekce statistického úřadu toto znění:
„Národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímţ hlavním vnějším znakem jest mateřský jazyk. Jinou národnost, neţ pro kterou svědčí mateřský jazyk, lze zapsati jen tehdy, jestliţe sčítaná osoba nemluví mateřským jazykem ani ve své rodině ani v domácnosti a úplně ovládá řeč oné národnosti. Ţidé mohou však přiznati národnost ţidovskou. Zapsati se smí jen
52V nalezených dokumentech.
53Více viz: LOZOVIUK, Petr. Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005. ISBN 80-7194-752-0
jedna národnost.― Ţidé se tedy mohli opět přihlásit k ţidovské národnosti, aniţ by museli dokazovat znalost jednoho z ţidovských jazyků či členství v ţidovské náboţenské obci.―54
Je dŧleţité zdŧraznit, ţe obzvláště u ţidŧ byla jazyková stránka národnostní problematiky nesmírně sloţitá. Jak ve své knize Češi, Němci, Ţidé? Národní identita Ţidŧ v Čechách 1918 – 1938 podotýká Kateřina Čapková, vysoké procento ţidovské populace bylo během první republiky bilingvní. Tento jev šlo pozorovat zejména v Praze. Naopak obzvláště v pohraničí upřednostňovalo obyvatelstvo55 v běţném styku němčinu. To bylo dáno především historickým vývojem a na západní a jiţní hranici ovlivněno i mírou pracovních příleţitostí v zahraničí.
Rodiče JUDr. Marcela Vinického, JUDr. Ottakar Winický a Marie Antonie Winická, rozená Robţeková patřili k vyšší vrstvě praţské měšťanské společnosti.56 Vzhledem k spisovatelské kariéře Ottakara Winického bylo rodinné prostředí silně intelektuálské, coţ muselo jejich syna Marcela výrazně ovlivnit. Podrobněji viz níţe v kapitole Spisovatelská kariéra Ottakara Winického.
4.1.2 JUDr. Ottakar Winický57 a Marie Antonie Winická
Ottakar Winický se narodil 13. června 1872 v Ústí nad Labem. Studoval v Českých Budějovicích, kde úspěšně odmaturoval z latinského a řeckého jazyka a z náboţenství. Údaje na školních vysvědčeních ho označují za katolíka. Ve studiích pokračoval na praţské Karls – Ferdinads Universität58, kde dosáhl doktorátu práv. Státní zkoušku úspěšně sloţil v roce 1899.
V letech 1897 aţ 1917 slouţil v císařsko-královské armádě, o čemţ se dochovalo několik záznamŧ. Získal hodnost nadporučíka a také vyznamenání.
Nejprve byl zaměstnán na Poštovním a telegrafním ředitelství. Později, v letech 1892 – 1932 pŧsobil na Ministerstvu pošt a telegrafŧ v Praze. Dne 21. srpna 1920 byl oficiálně prezidentem republiky T. G. Masarykem jmenován vrchním poštovním radou. Kariéra na ministerstvu a dopisy na jedné straně spolu s německy psanými knihami na straně druhé, nás
54ČAPKOVÁ, Kateřina. Češi, Němci, Ţidé? Národní identita Ţidů v Čechách 1918 – 1938. Praha – Litomyšl, Paseka 2013. Str.: 57 – 58. ISBN: 978-80-7432-294-5
55Toto jazykové rozdělení (vnitrozemí české, pohraničí německé) je společné všem náboţenským skupinám v Československu. Více o tom viz: TÓTH, Andrej – NOVOTNÝ, Lukáš – STEHLÍK, Michal. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu?. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. ISBN 978-80-7308-413-4
56 Roční plat Ottakara Winického v roce 1918 činil 4800 Korun Československých.
57Viz Přílohy, Příloha 3.
58Podrobnější přehled situace na univerzitě lze najít zde: ŠTEMBERKOVÁ, Marie. Univerzita Karlova:
historický přehled. Praha: Karolinum, 2011
mohou přesvědčit o jeho dvojjazyčnosti. Po roce 1918 uváděl československou státní příslušnost.
Oţenil se s Marií Antonií Winickou (někdy téţ v německé variantě jména Maria Antonie). Některé prameny ji však někdy uvádí nepřesně jako Terezii, nebo dokonce Antoinettu. Marie Antonie se narodila 6. června 1880 v Ţatci Dr. Viktoru Robţekovi a jeho ţeně Anně, rozené Glašerové. Manţelé spolu ţili v Mánesově ulici 47 na Královských Vinohradech v Praze a měli syna Marcela.
Není zcela jasné náboţenské cítění manţelky Marie Antonie. Dle Norimberských zákonŧ byla povaţována za ţidovku, nicméně v Protektorátních dokumentech udává náboţenství římskokatolické. Přes svŧj ţidovský pŧvod však nebyla deportována59 a celou válku přečkala v bytě, v Mánesově ulici. Jistě to pro ni, vdovu vyššího věku nebyla snadná doba, vţdyť se musela podrobit všem diskriminačním rasovým nařízením. Sama pak o svém osudu tvrdila: „Celý svůj ţivot zasvětila jsem své rodině, okupace připravila mně o manţela, o jediného syna, snachu a jediné vnouče. Nikomu neleţí na srdci více zájmy mých nejbliţších, neţ právě mne a nemám jiného přání neţ aby vše co po mně zůstane mohlo poslouţiti mým blízkým…..―60
Její muţ Ottakar totiţ zemřel slepý v Praze 13. července 1943 a byl pohřben na Vinohradech61 V závěti, kterou nadiktoval notáři, odkazuje všechen svŧj majetek své neteři Marii Müllerové. Podle Jana Ryby62 z Archivu hlavního města Prahy tak učinil proto, ţe v rukách Marie Müllerové jakoţto „rasově čisté osoby“ by majetek nepodléhal arizaci.
Marie Antonie Winická se po válce angaţovala v soudním sporu o dědictví po své vnučce Noře (respektive po synu Marcelu Vinickém). Vystupuje zde jako protistrana Nořiných poručníkŧ manţelŧ Jaroslava a Marie Müllerových.
Jaroslav Müller v rámci tohoto sporu vypověděl, ţe právě Marie Antonie, která mimochodem v policejních přihláškách k trvalému pobytu uvedla jako rodnou řeč češtinu, měla svého manţela a celou rodinu tlačit k němectví. Údajně měla nutit k německé mluvě i svou českou snachu Hanu a vnučku Noru a manţela přimět ke vstupu do německých spisovatelských spolkŧ. Sama se pak prý naučila česky aţ po válce. Zda byla tato informace pravdivá, nevíme. Müller se jen mohl snaţit získat výhodu – v poválečných letech se vše německé radikálně zavrhovalo jako nacistické a naopak češství a pročeské činy byly vyzdvihovány.
59Patrně ji chránilo předchozí manţelství s „árijcem“.
60Archiv hlavního města Prahy, archivní fond Okresní soud civilní pro Prahu-jih, signatura: M 998/47
61Hrob dnes uţ patří někomu jinému.
62Rozhovor s Mgr. Janem Rybou proběhl v Archivu hlavního města Prahy dne 28. listopadu 2013.
Müller dále tvrdil, ţe to byl on, kdo jí pomohl přeţít válku, neboť podplatil gestapo:
„Paní navrhovatelka [Marie Antonie Winická] byla zatčena aţ v polovině dubna 1943 a sice byla na ni uvalena policejní vazba proto, ţe nebyla hlášena jako Ţidovka. Na telegrafickou výzvu v den zatčení odjela má manţelka do Prahy a intervencí mého příbuzného vládního rady polic. ředitelství Karla Hera byla ihned propuštěna na svobodu. Ţe tedy unikla osudu ostatních Ţidů, má děkovat mému zásahu a moţnosti podplacení gestapa a jest jistě jednou z mála Ţidů, kteří unikli koncentračnímu táboru.―63
Pokud byly výpovědi Marie Antonie v soudním poválečném dědickém řízení citovány doslovně, je obvinění Jaroslava Müllera bezpředmětné, neboť byly zapsány plynulou češtinou. Na druhou stranu se Marie Antonie Winická nepokusila takto závaţné nařčení vyvrátit, a v soudním sporu se proti němu neohradila. To mŧţeme chápat jako její tichý souhlas s uvedenou informací. Nejpravděpodobnější asi bude, ţe stejně jako její manţel a syn ovládala oba jazyky. Dost moţné je, ţe nebyla národnostně vyhraněná. Podrobnosti o prŧběhu soudního řízení viz níţe.
Marie Antonie Winická zemřela 16. září 1961 ve svém bytě v Mánesově ulici v Praze.
4.1.3 Spisovatelská kariéra Ottakara Winického
Ottakar Winický patřil do literárního okruhu Praţských Němcŧ, jehoţ nejslavnějším členem byl zřejmě Franz Kafka. Jako další představitele mŧţeme jmenovat například: Egona Ervina Kische, Maxe Broda, Johanese Urzidila atd. Tato skupina intelektuálŧ a spisovatelŧ si uchovávala němčinu uprostřed velké českojazyčné oblasti. Uţ tento fakt je velmi zajímavý, nehledě na to, ţe ve třicátých letech tvořili většinu Praţských Němcŧ ţidé.64
Ottakar Winický patřil ke generaci, která se od roku 1898 pod názvem Jung Prag snaţila vymezit vŧči dosud vŧdčímu kulturnímu spolku Concordia. Jejich vzorem byla lyrika Rainera Marii Rilka, k čemuţ se od roku 1900 hlásili prostřednictvím letákŧ s názvem Frühling (Jaro). Časem se proto pro tuto skupinu vţil název Frühlingsgeneration65 (Jarní generace). JUDr. Winický tvořil převáţně poezii a dramata v duchu německého novoromantismu a symbolismu z přelomu století.
63Archiv hlavního města Prahy, archivní fond Okresní soud civilní pro Prahu-jih, signatura: M 998/47
64 ADLER, Hans Günther. Literární tvorba Praţské školy. Praha: Barrister & Principal, 2003. str. 11. ISBN: 80- 8659-59-4
65Tímto tématem se zabývalo mezinárodní sympozium Jung Prag und die Frühlingsgeneration, které proběhlo 6.
prosince 2011 ve spolupráci Praţského literárního domu autorŧ německého jazyka s Ústavem germánských studií Karlovy univerzity v Praze. Sympozium Mladá Praha a jarní generace. [online] [vid. 2. 3. 2014] Dostupné z: http://www.literarnidum.cz/?page=detail&id=781-sympozium-mlada-praha-a-jarni-generace Více se dané problematice věnuje například KROLOP, Kurt. O praţské německé literatuře. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2013. ISBN: 978-80-86911-42-7
V současnosti se jeho dílu nevěnuje přílišná pozornost66. Z vydaných sbírek mŧţeme namátkou jmenovat např.: Cantilenen der Einsamkeit 190267, Das bunte Schild 191068 či Das Buch der Befreigung 192869. Ve své době byl uznávaným umělcem, o čemţ svědčí jeho členství v Schutzverband Deutscher Schrifsteller. Tento spolek fungoval v letech 1921 – 1940, z toho od roku 1930 pod jménem: Svaz na ochranu německých spisovatelŧ v Československu70. Ottakar Winický se také angaţoval v PEN Klubu, coţ je dodnes pobočka mezinárodního sdruţení spisovatelŧ fungující na našem území od roku 192571. Získal opakovaně udělovaná stipendia na literární činnost ať uţ od Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, od Ministerstva kultury a školství anebo od Německé společnosti pro vědu a umění v Československé republice.
Ottakar Winický udrţoval čilý písemný styk s mnoha významnými literáty své doby, např. s Thomasem Mannem, Antonínem Sovou nebo Svatoplukem Macharem a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Pro ilustraci významu jeho díla v době jeho vzniku nechme promluvit Jiřího Karáska ze Lvovic: „…. říci Vám, ţe mne Vaše kniha zaujala svou Tichou vnitřní hudbou, ţe jsem nalezl v ní mnoho příhodného vlastním mým náladám. Vyslovil Jste krásná slova „samota― a „mlčení― s takovým akcentem a tak vybraně, ţe utkvívají na dlouho. A takových básní jako jest Abschied der Estruka Axamit von Lenan nelze zapomenout.―72 Anebo také J. S. Machara: „Váţený pane, uvítal jsem s radostí knihu Vaši a přečetl ji s velkým zájmem. Myslím, ţe můţete být s ní spokojen. Je to kniha opravdu básnická, je v ní hudba i malba, čistota výrazu – krásná kniha!―.73
4.2 Rodina Mendlů
I Mendlovi, rodiče Hany Vinické, patřili mezi intelektuální vrstvu obyvatelstva.
MUDr. David Mendl se narodil 30. září 1876 v Táboře. Jeho ţena Berta, rozená Robičková, někdy téţ psána jako Robitschková se narodila 25. května 1879 v Draţičkách v okrese Tábor.
66Osobě Ottakara Winického a jeho dílu se v současnosti věnuje v SRN badatelka Julia Nesswetha z univerzity v Lipsku.
67WINICKY, Ottokar. Cantilenen der Einsamkeit. Mind: J. C. C. Bruns;1902
68WINICKY, Ottokar. Das bunte Schild: neue Gedichte. Wien; Leipzig: Hugo Heller & Cie., 1910
69WINICKY, Ottokar. Buch der Befreiung. Leipzig: Bruno Volger Verlagsbuchhandlung, 1928
70Informaci o počeštění názvu v roce 1930 lze najít zde: LAŠŤOVKA, Marek – LAŠŤOVKOVÁ, Barbora a kol.
Praţské spolky; Soupis praţských spolků na základě úředních evidencí z let 1895 – 1990. Praha: Scriptorium 1998. str. 563. ISBN: 80-902151-9-X
71Více o českém a československém PEN Klubu lze najít na jeho webových stránkách: http://www.pen.cz/cz/
72Archiv Památníku národního písemnictví, archivní fond Ottakar Winický poštovní úředník, českoněmecký básník a dramatik 1884 – 1943, inv. č. 125
73Archiv Památníku národního písemnictví, archivní fond Ottakar Winický poštovní úředník, českoněmecký básník a dramatik 1884 – 1943, inv. č. 125
Oba byli zapsáni v matrikách ţidovských náboţenských obcí a hlásili se k ţidovskému vyznání.
Manţelé Mendlovi74 se přestěhovali do Kolína nedlouho před narozením své dcery Hany v roce 1905. V roce 1921 bydleli na adrese Husova ulice čp. 61, Kolín I jako nájemníci v domě, který patřil Ervínu Mandelíkovi. V letech 1927 - 1928 si nechal MUDr. David Mendl vystavět vilu75 čp. 335 na Praţském předměstí v Kolíně v Kmochově ulici76, kde později rodina bydlela. Dŧm dodnes stojí a funguje jako mateřská škola. Dle adresáře města z roku 1937 byl MUDr. David Mendl odborný lékař nemocí očních, ušních, nosních a krčních77 a soukromou ordinaci měl ve své vile.
O jejich osudu od vzniku Protektorátu aţ do transportu v červnu 1942 se mi nepodařilo dohledat konkrétní informace. Lze předpokládat, ţe se jich postupně dotkla veškerá protiţidovská opatření. Rasová perzekuce pak byla završena jejich zařazením do transportu.
Manţelé Mendlovi byli zařazeni do transportu AAd č. 130, 131, který byl vypraven z Kolína dne 13. června 1942 do Terezínského ghetta. Tímto transportem odjelo celkem 736 osob, z čehoţ zahynulo 672 a přeţilo 6478. V Terezínském ghettu pobyli velice krátce, jen necelý měsíc. Vrchním velitelem ghetta byl SS-Obersturmführer Siegfried Seidl79. V této době přešel jiţ tábor od uzavřeného pracovního k tranzitnímu. Od ledna byly z ghetta Terezín vypravovány likvidační transporty na východ. Navíc od června přijíţděly transporty starých osob z německého a rakouského území. Jednalo se především o takzvané prominenty – hrdiny z první světové války apod. Ti zaplatili za transport mnoho peněz, v domnění, ţe je čeká příjemné doţití v proslulých lázních Theresienstadt. Po příjezdu pak utrţili šok, zklamání a deziluze. Tito lidé nebyli připraveni na tvrdý táborový ţivot a podléhali rychle smrti. To ještě více ovlivňovalo psychický stav „připravených“ protektorátních ţidŧ. Počet obyvatel stoupal
74David a Berta Mendlovi patrně neměli více dětí neţ Hanu.
75Viz Přílohy, Příloha 5.
76Tato ulice se dříve nazývala Fügnerova.
77Potvrdila i pamětnice Jiřina Adeeová, které pan Mendl v pěti letech trhal mandle. Rozhovor historičky PhDr.
Miroslavy Jouzové s J. Adeeovou v Kolíně 11. 10. 2012.
78Transport AAd (13.06.1942 Kolín -> Terezín), 5. 3. 2014, Online in:
http://www.holocaust.cz/cz/transport/TRANSPORT.ITI.137
79Siegfried Seidl ţil v letech 1911 - 1947. Pocházel z Rakouska a v roce 1930 vstoupil do NSDAP. Pŧsobil pod velením Adolfa Eichmanna, a to nejprve v Rakousku a později v Polsku, kde měl na starosti přesídlování ţidŧ.
V roce 1941 obdrţel rozkaz vybudovat v Terezíně ghetto coţ ve „spolupráci“ s praţskou Ústřednou pro ţidovské vystěhovalectví vykonal. Stal se velitelem nově vniklého ghetta. Ţidy nenáviděl a ztěţoval jim ţivot, jak jen mohl. Výjimkou nebylo ani bití a týrání. Nechal popravit 6 vězňŧ, kteří porušili táborové předpisy. Vedl likvidační komando pro pohřbení zavraţděných lidických muţŧ. V roce 1943 byl převelen do Bergen – Belsenu, kde měl zprovoznit dohled nad ţidy z „nepřátelských státŧ“. V následujících letech organizoval transporty z Maďarska a dozíral na ţidovská pracovní komanda ve Vídni a okolí. Po válce byl ve Vídni zatčen, souzen a 4.
února 1947 popraven. Více o něm viz: FEDOROVIČ, Tomáš. Nové poznatky o příslušnících SS v terezínském ghettu. In: Terezínské listy 33/2005, str. 50-59 nebo: FEDOROVIČ, Tomáš. Terezínský lagerkomandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002, Praha 2002, str. 113-144.
a tábor se přeplňoval. To přirozeně vedlo k problémŧm se zásobováním, uţ tak nedostatečnou hygienou a tudíţ k epidemiím.80
Oba manţelé byli zařazeni do transportu AAx č. 130, 129 z Terezínského ghetta dne 14. července 1942 do Malého Trostince81, kde také zemřeli. Tento transport celkem odvezl do Malého Trostince 998 osob, přičemţ zahynulo 996 osob a přeţily pouhé dvě82. Na jejich památku byly 11. října 2012 zasazeny do chodníku před vilou v Kmochově ulici dva pamětní kameny83 v rámci projektu Stolpersteine.84
4.3 Marcel a Hana Viničtí
Marcel Vinický85, někdy psaný téţ jako Marcell Winický, se narodil v Praze 18.
července 1905. Jeho rodiči byli JUDr. Ottakar a Marie Antonie Winičtí. Marcel se hlásil k římskokatolickému náboţenství. Tento údaj se však vyskytuje aţ v dokumentech vzniklých v době po obsazení Československa, coţ nás přivádí k zamyšlení nad horlivostí jeho vyznání.
Je docela moţné, ţe se uvedením katolické náboţenské příslušnosti snaţil chránit sebe i svou rodinu za doby Protektorátu, aniţ by byl aktivně praktikujícím věřícím. To nebyla vŧbec neobvyklá praxe.
Hana Vinická86, pŧvodně Mendlová, se narodila 24. ledna 1906 v Kolíně. Jak uţ bylo výše uvedeno, jejími rodiči byli David a Berta Mendlovi ţidovského pŧvodu. To potvrzují i drobné zmínky v památníku. Přesto však v obou ţádostech o pas, podaných po roce 1938, uvádí vyznání římskokatolické. Nevíme jestli jen jako preventivní ochranu v politicky nestálé době. Není ţádný přímý dŧkaz, ţe by Hana byla aktivní členkou ţidovské náboţenské obce.
Jisté zmínky v deníku nám napovídají, ţe Hanino křesťanské vyznání nebylo úplně vřelé - záporné reakce na pokřiţování čela malé Nory. Ať uţ však Hana Vinická byla ţidovkou nebo katoličkou, Norimberské zákony ji za ţidovku spolehlivě označily.
80Více o táboře v létě 1942 např.: KRYL, Miroslav. Osud vězňů Terezínského ghetta v letech 1941 – 1944. Brno:
Doplněk, 1999. ISBN 80-7239043-042-2
81Jedná se o vyhlazovací tábor na území dnešního Běloruska přibliţně 12 km vzdálený od města Minsk. Vznikl v roce 1941 nejprve jako internace pro sovětské válečné zajatce a od roku 1942 fungoval jako vyhlazovací tábor.
82Transport AAx (14.07.1942 Terezín -> Malý Trostinec), 5. 3. 2014, Online in:
http://www.holocaust.cz/cz/transport/TRANSPORT.ITI.67
83Viz Přílohy, Příloha 6
84Stolpersteine je projekt vycházející z myšlenky Guntra Demniga. Jeho cílem je upozornit na domy, kde ţily oběti šoa a nacistické ideologie. Snaţí se tak připomenout zmizelé a zapomenuté osoby. Projekt je aktivní zejména v SRN, začíná se ale prosazovat i v České republice. Právě kameny z Kolína, o jejichţ zasazení se přičinili ţáci ze SŠ a SOU Stavební v Kolíně, patří mezi první poloţené u nás. Úvodem. [online] [vid. 5. 11.
2012] Dostupné z: http://www.stolpersteine.cz/cs/o-projektu.
85Viz Přílohy, Příloha 4
86 Viz Přílohy, Příloha 7
