Druhá část je zaměřena na jízdní oddělení jako takové

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce, PhDr. Jaroslavu Pažoutovi PhD., za trpělivost, věcné připomínky a rady. Dále bych poděkovala pracovníkům Národního archivu v Praze za jejich vstřícnost. A v neposlední řadě rodině a přátelům za podporu.

Anotace:

Práce se zaměřuje na policejní jízdní oddělení, která působila v Praze v letech 1918–1945. V první části práce je nastíněno základní schéma policie v Praze pro dané časové rozpětí. Například jsou zde představeny jednotlivé policejní okrsky. Druhá část je zaměřena na jízdní oddělení jako takové. Zejména pak je zde popsána skladba oddělení, výcvik koní či finanční ohodnocení policistů. Poslední část je věnovaná zápisům ze staniční knihy. Tyto zápisy nám dokonale dokreslují mozaiku o působení a denní rutině jízdního policisty.

klíčová slova: jízdní oddělení, Československá republika, policie, Praha

Annotation:

The work focuses on riding police department, who worked in Prague between 1918-1945. The first part introduces the basic scheme of the police in Prague for the time given. For example, here are introduced particular police districts. The second part is focused on riding department as a whole. Here is then Particularly described department track, horse training and financial rewards of policemen. The last section is devoted to the minutes of the station's book. This notations perfectly illustrate the mosaic effect of daily routine of driving police to us.

Key words: riding group, the Czechoslovak Republic, police, Prague

Obsah

Úvod ... 10

Rozbor pramenů a literatury ... 11

1 Policejní ředitelství v Praze ... 13

1.1 Základy policie ... 13

1.2 Organizace vnitřních bezpečnostních složek v novém státě ... 17

1.3 Organizace a účel uniformované stráže bezpečnosti. ... 21

1.4 Obvody Pražského policejního ředitelství ... 22

2 Jízdní oddělení ... 25

2.1 Vznik VI. Jízdního oddělení ... 27

2.2 Finanční ohodnocení policistů ... 29

2.3 Ošetřovatelé koní ... 32

2.4 Každodennost ... 33

2.5 Přestupky ošetřovatelů koní a členů kavalérie ... 36

2.6 Služební koně jízdních oddělení ... 40

2.7 Taktika využití policejního jezdectva ... 41

2.8 Výcvik remont pro policejní službu ... 43

2.9 Postup jízdárenské práce ... 44

2.10 Neslavnější kůň jízdní policie ... 46

2.11 Jezdecké vybavení ... 47

2.12 Pohřeb Jana Švojgera ... 49

3 Denní šeď jízdní police ... 50

Závěr ... 54

Seznam pramenů a literatury ... 55

Přílohy ... 57

Úvod

Cílem mé práce je představit jízdní oddělení pražské policie v letech 1918–

1945. Pražská policie s její velmi dlouhou tradicí představovala nejsilnější policejní sbor v republice. Ke zvláštním součástem tohoto sboru náležela jízdní policie, která byla součástí uniformované stráže bezpečnosti. Počátky policejního jezdectva, respektive policejních jezdeckých oddělení, spadají do druhé poloviny devatenáctého století. Naneštěstí však dějiny Policejního ředitelství v Praze v této době nejsou probádány. Popisuji-li tedy dějiny pražské jízdní policie v letech 1918–1945, naskakuji do pomyslného rozjetého vlaku a bez zpracování samostatné rozsáhlé studie o policejním jezdectvu za monarchie nemohu osvětlit veškeré aspekty související se vznikem policejních jezdeckých oddělení. Mohu pouze konstatovat již existující stav.

Práci jsem tedy rozdělila do několika tematických okruhů. Nejprve se stručně zabývám vývojem bezpečnostních složek v Praze. Další kapitola se věnuje už přímo jízdním oddělením. V této části je představena struktura jízdních oddělení, taktika využití policejního jezdectva, samotný výcvik koní, každodennost a soupis jezdeckého vybavení. Policisté a ošetřovatelé koní, kteří byli nedílnou součástí jízdního oddělení, byli také jen lidmi a dopouštěli se přestupků. Jedna z podkapitol je tedy věnována právě těmto hříšníkům, zpravidla se nejednalo o hrubé přečiny jako spíše o úsměvné příhody. Na samý závěr práce jsem pak provedla výzkum jedné ze staničních služebních knih v době předválečné, tedy z období 1937–1938. Uvedený rozsah jsem zvolila proto, neboť ilustruje mírovou dobu. Po prostudování zápisů jsem se pak rozhodla na konkrétních událostech popsat, jak vypadala služba u jízdní policie.

Rozbor pramenů a literatury

Základním pramenem k poznání dějin pražské jízdní policie je archivní soubor Policejní ředitelství Praha II. Z tohoto fondu jsem nejvíce využila rozkazy uniformované stráže bezpečnosti, které jsou uloženy v jeho nezpracované části. Tento archivní fond je uchováván v Národním archivu. Jmenovaný archiv spravuje i další archivní fondy, které byly při sepisování této práce využity. Jedná se o dílčí fond, Policejní ředitelství Praha II. – stanice a komisariáty, v němž jsou dochovány torza písemností pěších i jízdních oddělení uniformované stráže bezpečnosti. Co bylo denním chlebem policistů při výkonu jejich služby se dovídáme z jednotlivých služebních staničních knih, které jsou rovněž uloženy v tomto fondu. Staniční služební knihy se vedly na každé policejní stanici a zaznamenávaly všechny služební úkony, které daný den policisté učinili. V žádném případě se nejednalo o kroniky, nýbrž o svodky denních událostí a jejich záznamy se využívaly v trestním řízení.

Staniční služební knihy tak poskytují jedinečný pohled na dění v pražských ulicích a spojují v sobě strukturovanost pravidelných úředních záznamů s jadrnou životností nejširších vrstev společnosti.¹

Další archivní fond, který se jízdní policie dotýká, je Ministerstvo vnitra I. – stará registratura, ale tento rozsáhlý fond zatím nebyl zcela vytěžen z důvodu časové náročnosti studia spisů, stejně jako již dříve jmenované stanice a komisariáty.

V těchto fondech, stejně jako ve fondu Policejní ředitelství Praha II. – prezidium, které zamýšlím do budoucna důkladně prozkoumat, se bez pochyby nachází množství archiválií, které mohou naše poznání o dějinách nejen jízdní policie, ale i vůbec celého pražského policejního ředitelství značně rozšířit.

Pozornost byla věnována nejen úvodním statím z archivních pomůcek, které přinesly základní poznatky o organizační struktuře policie a Ministerstva vnitra, ale i dobovému tisku, konkrétně odbornému časopisu Bezpečnostní služba, jenž byl vydáván ve spolupráci státní policie a četnické správy. Časopis obsahuje odborné texty pojednávající o výcviku a taktice nasazení policejního jezdectva.

1 K možnostem využití staničních služebních knih viz HASIL, Jan – HUBENÝ, David: Jeden dramatický den Protektorátu – uniformovaná policie ve Velké Praze 27. května 1942 a dnech následujících. In: HASIL, Jiří – HRDLIČKA, Milan (eds.): Psáno do oblak. Sborník k nedožitým sedmdesátinám prof. Jana Kuklíka. Praha 2011, s. 101–111.

K seznámení se s obecnou problematikou policie a četnictva v meziválečném Československu posloužila dosud nepočetná literatura sepsaná na toto téma.² Využity byly samozřejmě i další odborné tituly, které jsou uvedeny v celkovém seznamu pramenů a literatury.

Z výše uvedeného vyplývá, že předložená práce představuje pouze krátký a stručný pohled na určitý výsek z dlouhých (a z valné části dosud neznámých) dějin pražské policie.

2 BOHATA, Ivan: Místo a úloha policie ve státním aparátu buržoazního Československa v letech 1918–1938. Praha 1980; MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva. Díl II. Československá republika 1918–1939. Praha 1999.

1 Policejní ředitelství v Praze 1.1 Základy policie

Slovo policie pochází z latinizované podoby řeckého slova politia. Tento pojem neměl přesně ohraničený smysl; rozuměl se jím veřejný řád, soužití občanstva a postupem doby se jeho význam stále zužoval až do současné doby, kdy značí dohled nad vnitřním veřejným pořádkem a dodržování zákonnosti.³

První zmínky o policii jako takové sahají do doby Rudolfa II. Základem všech instrukcí byla první Rudolfova instrukce z roku 1577, která byla mustrem pro tehdy nově zřízené české místodržitelství. Tento pokyn policejní agendu definoval všeobecně. Místodržící měli podle ní pečovat o čest a službu Boží na Pražském hradě, v pražských i ve všech jiných městech království českého, nepřipustit vznik nových náboženských sekt, trestat pohoršlivé jednání. Kromě této „duchovní“ policejní péče měli místodržící hájit s veškerou přísností a za všech okolností práva krále i celého království, chránit nedotknutelnost zemských hranic a jakékoli ohrožení státu a jeho hranic, jakož i krále a jeho moci neprodleně oznámit a vyčkat na královské rozhodnutí. Místodržící měli dále dohlížet na městskou správu pražských i jiných měst a pečovat o rychlé plnění spravedlnosti s přihlédnutím kompetence apelačního soudu.⁴

Vznik samostatného policejního ředitelství je spjat s reformní činností Josefa II. a jeho plánem vybudovat centralizovanou administrativu, v níž by se smazaly jednotlivé rozdíly mezi různými provinciemi říše a došlo by tak k jejímu sjednocení i po administrativní stránce.

V této reformě je ústřední postavou Jan Antonín hrabě Pergen, jenž od poloviny roku 1784 začal intenzivně pracovat na návrzích sjednocení státní policejní správy v celém mocnářství podle unifikovaných zásad a pod jednotným vedením. Do rozhodujícího stádia vstoupila tato jednání v červenci roku 1784, kdy Pergen předstoupil před císaře s konkrétními reformními návrhy.⁵

Téměř po celé 18. století vykonávali bezprostřední policejní správu v Praze tři královští hejtmané. Ti byli prostředníky mezi magistráty a zeměpanskými komisemi

3 K právnímu vymezení policie viz Slovník veřejného práva československého. Svazek III.

Brno 1934, s. 163–168; srov. též BOHATA, Ivan: Místo a úloha policie ve státním aparátu buržoazního Československa v letech 1918–1938. Praha 1980, s. 5.

4 ROUBÍK, František. Počátky policejního ředitelství v Praze. Praha 1926. Sborník archivu ministerstva vnitra republiky Československé, s. 10.

5ROUBÍK, František. Počátky policejního ředitelství v Praze. Praha1926. Sborník archivu ministerstva vnitra republiky Československé, s. 61.

při guberniu, kterému podléhala policejní a bezpečnostní správa v celé zemi. V roce 1783 se Josef II. pokusil o zrušení instituce královských hejtmanů. Jeho pokus se ale nesetkal s pozitivními ohlasy, o čemž svědčí opakovaná nařízení z 11., 14. a 16. září 1783.⁶

V roce 1784 byl vytvořen tzv. regulovaný magistrát, který vznikl sloučením čtyř pražských magistrátů v jediný s kompetencí pro celou Prahu, která byla do té doby pouze souměstím několika samostatných pražských měst. Nařízením z 10. srpna 1784 byla regulovanému magistrátu svěřena policejní agenda. Pro bezprostřední policejní dohled byli jmenováni pro tři pražské čtvrti bezpečnostní a policejní komisaři z řad magistrátních radů. Přesněji řečeno byli zvoleni čtyři pro Staré Město, čtyři pro Nové Město a dva pro Malou Stranu a Hradčany. Policejní agenda nadále zůstala při guberniální komisi pro policii a bezpečnost a přímý dohled stále vykonávali tři městští hejtmané. Na policejní správě se změnilo pouze to, že policejní agenda dříve rozdělená mezi čtyři pražské magistráty byla nyní sjednocena při magistrátu v jeden celek.⁷

Až o rok později, tj. roku 1785, došlo k vytvoření samostatného policejního ředitelství pro Prahu. Tento pokus měl ovšem krátkého trvání, jelikož o rok později bylo pražské ředitelství zrušeno a veškerá agenda se opět ocitla rozdělena mezi magistráty. K nim však nově náležel vytvořený zvláštní policejní úřad pro policejní a bezpečnostní záležitosti. Policejní dohled náležel třem okresním komisařům na Starém Městě, Novém Městě a Malé Straně s Hradčany, ale stále tato policejní komisařství podléhala městskému úřadu. Postupem času byla zřízena funkce policejního ředitele, který měl na starosti veškerou agendu a prostřednictvím jeho osoby bylo možné podávat zprávy guberniu.

Zmíněným okresním komisariátům byly jejich povinnosti vymezeny služební instrukcí z 25. září 1787. Podle této instrukce měl okresní policejní komisař vést protokol denně docházejících policejních přihlášek, zvláštní protokol cizinců, šlechticů a cestujících do zahraničí, protokol osob stíhaných zatykačem, protokol ukradených věcí z nevypátratelných krádeží.

6 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–

1964, s. 2.

7 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–

1964, s. 3.

Dále se jednalo o trestní protokol policejních přestupků, protokol licencí a otevření hospod přes policejní hodinu, protokol odeslané pošty a registraturu policejního úřadu.⁸

Když se podíváme na výčet povinností, lze usoudit, že agenda byla natolik zatěžující, že na boj se zločinem a samotný policejní dohled nezbývalo mnoho času.

Proto byl právě dohled svěřen do rukou městských čtvrtí. Těch bylo celkem sedm, což odpovídalo tehdejšímu rozdělení města na jednotlivé městské části. Tuto úlohu uložily na bedra jednomu s titulem „městský čtvrtný“ , kterážto funkce jež existovala dříve, ale nyní měla na starost pouze vymáhání daní.

Guberniálním nařízením z 8. května 1788 byla svěřena agenda přihlášek cizinců a konečně potom i vlastní policejní dozor v příslušné čtvrti. Služební instrukcí ze 13. června 1788 jim pak byla přidělena kromě již stávající agendy vybírání daní a hlášení cizinců, nově ještě visitace hospod, zjišťování počtu cizinců v nich ubytovaných a ověřování, zda jsou všichni policejně přihlášeni. Městští čvrtní měli právo zatýkat bezdomovce a tuláky. O své činnosti podávali hlášení jednou za osm dní policejnímu úřadu.⁹

V 90. letech 18. století natrvalo přešla veškerá agenda opět na bedra policejního ředitelství. Lze říci, že policejní správa a veškerá agenda se stabilizovala, a kromě menších úprav ve svém konceptu setrvala až do revolučního roku 1848. Jaro národů a následné utužení společenských poměrů si vyžádalo rovněž úpravu policejní organizace.

Během Bachova absolutismu došlo k pokusu o centralizaci policejní správy. Z policejních komisariátů se stávají orgány policejního ředitelství a byly mu tím pádem bezprostředně podřízeny. V čele policejních komisariátů byl policejní komisař nebo policejní komisař ve funkci vedoucího úřadu. Jemu byl podřízen veškerý personál, jmenovitě úředníci, sluhové a policejní stráž, kteří museli bydlet v obvodu komisariátu. Policejnímu řediteli musela být z okresních policejních komisariátů zasílána dvakrát denně, ráno a večer, hlášení o všech důležitých událostech.

Povinností policejních komisariátů také bylo vzájemně spolupracovat při výkonu policejní služby, jelikož bylo logické, že některé případy se nebudou týkat pouze

8Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–

1964, s.3-4.

9 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–

1964, s. 4.

jednoho okrsku a bude zapotřebí kooperace. Dalším pokynem bylo doporučení ohledně sídla každého policejního komisariátu, který měl místo stanoviště ve středu jemu náležejícího správního obvodu. Služba na komisariátech byla permanentní.¹⁰

Působnosti a povinnosti policejních komisariátů se upravovaly zvláštními instrukcemi. Lze ale říci, že mezi hlavní úkoly patřilo udržování bezpečnosti a pořádku. Kromě standardních úkolů mělo například komisařství Horního Nového Města za úkol ještě dohlížet na pořádek ve všech nemocnicích a ústavech v pražském policejním obvodu a kontrolovat kvalitu obilí a potravin, které byly dováženy do Prahy z venkova.

Policejní komisariáty existovaly ve většině měst, proto byl zřízen centrální úřad při policejním ředitelství, který měl za úkol projednávat společné záležitosti.

V čele takového centrálního úřadu stál policejní rada, který měl k dispozici pomocný personál, úřad pak podléhal policejnímu řediteli.

Vedení a projednávání záležitostí společného rázu a především řízení policejní služby náleželo tzv. vrchnímu komisariátu při Policejním ředitelství v Praze. V čele každého policejního komisariátu stál buď vrchní policejní komisař nebo policejní komisař, jmenovaní policejním ředitelem. Jako pomocné kancelářské síly byly u komisariátu zaměstnáni jeden nebo dva konceptní adjunkti, konceptní praktikanti, někde jenom diurnista (tj. písař). Kromě úředníků bylo při policejním komisariátu vždy několik členů civilní policejní stráže a to podle velikosti komisariátu jeden až čtyři.¹¹

V této podobě setrvala policejní organizace až do konce existence habsburské monarchie.

10 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–1964, s. 5.

11 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–1964, s. 8–9.

1.2 Organizace vnitřních bezpečnostních složek v novém státě

Po vyhlášení samostatného československého státu se policejní a četnický aparát¹² podřídil Národnímu výboru. Policejní ředitelství v Praze se Národnímu výboru podřídilo již 29. října 1918.¹³

Koncepce uspořádání a rozdělení bezpečnostních služeb mezi státní policii, četnictvo a obecní policii byla zachována z dob Rakouska-Uherska. Jednalo se totiž o propracovaný systém, který nebylo potřeba měnit.¹⁴Rozhodně to bylo výhodné pro Národní výbor při budování nového státu, neboť se mohl ihned opřít o tyto bezpečnostní složky, které byly ve vnitrozemí Čech. Tyto složky byly již za monarchie v drtivé většině obsazeny osobami české národnosti. Tato situace byla obzvláště názorná v případe Zemského četnického velitelství v Praze.

Nadřízeným orgánem vnitřních bezpečnostních složek, tj. státní a municipální policie, jakož i četnictva, které za monarchie podléhalo ministerstva války, se stalo Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra po všech stránkách navazovalo na prezídium místodržitelství v Praze.¹⁵

Zákon Národního výboru z 2. listopadu 1918 č. 2 SB. z. a n., který stanovoval organizaci ústředních úřadů Československé republiky, založil i právní existenci úřadu pro správu vnitřní, který usnesením ministerské rady 18. listopadu 1918 dostal název Ministerstvo vnitra. Podle tzv. recepčního zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. z. a n. převzalo Ministerstvo vnitra agendu v rozsahu kompetence bývalého ministerstva vnitra.¹⁶ V lednu 1919 se Ministerstvo vnitra dělilo na presidium a 19 oddělení seskupených do 4 odborů.

Z pohledu institucí jako takových za zmínku stojí dvě policejní ředitelství, která byla v Praze a Brně, policejní komisařství se sídlem v Plzni a Ostravě a pohraniční

12 KLEČACKÝ, Martin: Generálmajor Václav Řezáč – četnickým důstojníkem z monarchie do republiky. In Paginae historiae, č. 1, roč. 21, 2013, s. 28–31, 55–59.

13 K přechodu policejního ředitelství v Praze do služeb Národního výboru československého viz HUBENÝ, David: Policejní ředitelství Praha II. – stanice a komisariáty. PŘ-SK (1917) 1919–1955. Dílčí inventář 2013, s. 2. Praktické provedení přechodu uniformované policie bylo zajištěno “policejní recepční normou” publikovanou jako rozkaz č. 63 z 29. října 1918.

14KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2000, Dějiny českých zemí, s. 160

15 Podrobněji k vývoji Ministerstva vnitra za první republiky viz Ministerstvo vnitra v průběhu let 1918–1938. In: Sborník archivních prací 1951, s. 5–14.

16Průvodce po archivních fondech a sbírkách, Díl II., svazek 1, Státní ústřední archiv v Praze, s. 158.

policejní komisařství v Podmoklech, Chebu a Bohumíně. V této době pouze Policejní ředitelství v Praze mělo k dispozici uniformovanou policii.

Celkový počet zaměstnanců státních policejních úřadů činil v době převzetí pouze 123 konceptních úředníků, 19 úředníků uniformované stráže bezpečnosti, 239 mužů civilní stráže bezpečnosti, 1450 mužů uniformované stráže bezpečnosti (u Policejního ředitelství v Praze) a 50 kancelářských úředníků.¹⁷

Úřady s policejní pravomocí byly v ČSR rozděleny obdobně jako v rakousko- uherské monarchii na

a) úřady s povšechnou policejní pravomocí:

-­‐ Ministerstvo vnitra a jemu podřízené politické úřady (zemské a okresní správy politické a státní policejní úřady, policejní ředitelství a komisařství);¹⁸

-­‐ obce;

b) úřady se zvláštní policejní pravomocí (báňské, plavební, železniční úřady apod.)

Úřady s povšechnou policejní pravomocí měly k realizaci určené policejní funkce přiděleny výkonné strážní sbory:

-­‐ politické úřady sbory uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti;

-­‐ obce municipální stráž bezpečnosti¹⁹

V čele policejních úřadů stáli byrokrati, kteří byli právnicky vzděláni. Tito úředníci byli zároveň garanty výkonu služby v daných obvodech. Státní policejní úřady pak získaly na hodnotě tím, že byly gradovány na stejnou úroveň jako okresní úřady, ovšem zodpovídaly se příslušnému zemskému úřadu a Ministerstvu vnitra.

Nebylo nic výjimečného, když rozsah působnosti policejního úřadu byl ještě upraven individuálními vyhláškami. Obvod působnosti jednotlivých policejních úřadů se ne vždy musel shodovat s působností jednotlivého okresu.

17 Národní archiv, fond (dále jen NA, f.) Ministerstvo vnitra I. – stará registratura, kart. 939, sign. 5/1/70.

18 K právním normám o státních policejních úřadech viz Slovník veřejného práva československého. Svazek III. Brno 1934, s. 160–163.

19 BOHATA, Ivan: Místo a úloha policie ve státním aparátu buržoazního Československa v letech 1918–1938. Praha, 1980, s. 13.

Jak již bylo naznačeno, největším státním policejním úřadem bylo Policejní ředitelství v Praze. V roce 1926 mělo následující organizační schéma:

1. Prezidium,

2. Zpravodajské oddělení, 3. Hospodářský úřad, 4. Podací protokol, 5. Spisovna, 6. Výpravna,

7. Přihlašovací úřad, 8. Vyživovací komise, 9. Korespondenční oddělení, 10. Tiskové a spolkové oddělení, 11. Dopravní oddělení,

12. Pasové oddělení,

13. Oddělení pro hudební záležitosti, 14. Oddělení pro veřejnou bezpečnost, 15. Zbrojní pasy,

16. Divadelní oddělení, 17. Oddělení sociální péče 18. Lichevní úřad.²⁰

S ohledem na územní rozšiřování se hlavního města, měl početní stav pražské státní uniformované policie v Praze měl vzestupnou tendenci. V roce 1918 se počet pohyboval kolem 1450 mužů, o deset let později už zaznamenáváme počet 2272 mužů. Také se zvýšil stav zaměstnanců neuniformované stráže, který z pouhých 40 mužů vzrostl na 113 mužů.

Za zmínku také stojí nárůst kvalifikované kriminality. Tato kriminalita byla ovšem natolik specifická, že standardní policejní oddělení nebyla schopna proti této kriminalitě bojovat. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí zřídit speciální oddělení.

20 MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva. Díl II. Československá republika 1918–1939. Praha 1999, s. 22.

V roce 1929 byla při Policejním ředitelství v Praze zřízena Všeobecná kriminální ústředna (dále VKÚ):²¹

Mezi její hlavní úlohy náleželo:

-­‐ vedení ústředního přehledu zločinců, kteří se ve své činnosti neomezovali na určité místo nebo území, zločinců specialistů (zejména těch, kteří se buď specializovali na určitý druh trestné činnosti nebo při své činnosti používali zvláštního způsobu a zločinců zvláště nebezpečných, jejichž činy měly s ohledem na veřejnou bezpečnost mimořádně důležitý význam, neboť jejich provedení, jakož i následky nebo pronásledování pachatelů se vztahovalo na větší území,nebo protože jejich pátrání bylo zvlášť obtížné anebo se jednalo o zvlášť vysoké majetkové škody),

-­‐ spolupůsobení při zdokonalování teoretického výcviku bezpečnostních orgánů, pokud šlo o stíhání těchto zločinců.

VKÚ byla rovněž pověřena výkonem funkcí, které dosud vykonávaly jiné součásti Policejního ředitelství v Praze. Jednalo se o následující složky:

1. Oddělení pro stíhání padělatelů platidel (zřízena 20. června 1922, od 21. ledna 1929 fungující pod názvem Ústředna pro potírání falšování platidel, šeků a cenných papírů),

2. Ústřední daktyloskopická stanice (založená 18. února 1922),

3. Ústředna pro potírání obchodu s ženami a dětmi (zřízená 18. února 1922), 4. Oddělení železniční (zabývalo se stíháním krádeží a podvodů ke škodě

železniční správy),

5. Oddělení poštovní (provádělo vyšetřování krádeží na poštách a trestných činů ke škodě poštovní správy),

6. Právní oddělení,

7. Oddělení ke zjišťování totožnosti,

8. Oddělení k pátrání po nezvěstných osobách a k evidenci neznámých mrtvých, 9. Oddělení pro srovnávání a zkoumání písma,

10. Ústřední sbírka podobizen,

11. Redakční oddělení, které vydalo Ústřední policejní věstník a Policejní oznamovatel,

21 MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva. Díl II. Československá republika 1918–1939. Praha 1999, s. 31.

12. Oddělení zpráv (jeho úkolem bylo zprostředkovat a ulehčit stíhání zločinců, shromažďovat o nich došlé zprávy a došlá trestní oznámení a uvádět výsledky vyšetřování ve známost),

13. Policejní muzeum.

Dalším úkolem ústředny bylo navazování a udržování styků se zahraničními a mezinárodním institucemi²², které měly za úkol pátrání po zločincích a potírání zločinů. ²³

1.3 Organizace a účel uniformované stráže bezpečnosti.

Pro výkon bezpečnostní služby byly ve velkoměstech zřízeny civilní a uniformované sbory stráže bezpečnosti. Jejich účelem bylo hlavně dohlížet a udržovat veřejný pořádek a bezpečnost, ale také bdít nad zajištěním bezpečnosti osob a majetku a v neposlední řadě dbát na dodržování platných zákonů, nařízení a předpisů. Sbory se zřizovaly u státních policejních a politických úřadů.

Sbory stráže bezpečnosti byly dvojího druhu a to uniformované a neuniformované stráže. U jednotlivých úřadů mohly být zřízeny sbory buď jednoho nebo obojího typu. Sbor uniformované stráže bezpečnosti se dělil na jednotlivá oddělení a to: pěší, jízdní, dopravní, vězeňské a školní. Tato oddělení vznikala podle potřeby.

Sbory uniformované stráže bezpečnosti měly úřední název „Sbory uniformované stráže bezpečnosti“. Byly ozbrojené a po vojenském vzoru řízené.

V čele sboru stál jeho velitel a řízením jednotlivých oddělení byli pověření příslušní velitelé oddělení. Každý velitel měl svého zástupce.

Velitel sboru zodpovídal za kázeň a pořádek v jednotce, za její spořádaný chod ve službě, za bezvadnou předepsanou výstroj a výzbroj a samozřejmě za výcvik.

V případě jízdní policie byl kladen důraz i na řádné postroje a náležité ošetřování koní. Velitel sboru dohlížel na teoretický i praktický výcvik svých podřízených.

Velitel byl zodpovědný za řádný administrativní chod útvaru, konkrétně za správné

22Ke vzniku mezinárodní spolupráce v boji proti zločinu viz například Policejní ročenka 1924 a Váňásek: Boj proti zločinnosti na poli mezinárodním. Bezpečnostní služba, č.3, roč.

II., 1932, s. 33-37; KAFTOVÁ, Martina: Kapitoly z mezinárodní policejní spolupráce.

Diplomová práce. Praha 1999. Historický kabinet Filozofické fakulty univerzity Karlovy, sign. H-109/2639

23 MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva. Díl II. Československá republika 1918–1939. Praha 1999, s.31.

vedení kmenové knihy, seznamy trestů, popřípadě osobních listin všech členů sboru.

Musel také kontrolovat a řídit vedení oděvní masy (výdej služebních stejnokrojů a výstrojních součástek).

Ostatní záležitosti sboru a jeho členů byly záležitostí přednosty policejního úřadu – v případě Policejního ředitelství v Praze přímo samotného policejního prezidenta, neboť pražské policejní ředitelství mělo jako jediné v čele policejního prezidenta. V těchto případech velitel sboru měl pouze právo podávat návrhy, které adresoval přednostovi úřadu. Návrhy se týkaly jak přijetí nových členů do sboru, tak jejich povýšení, přeložení, propuštění, potrestání či udělení uznání. Další návrhy se mohly vztahovat na kvalifikaci a udělení dovolené. Se souhlasem přednosty osobního úřadu překládal členy sboru jednotlivým oddělením nebo přesazoval od oddělení pěšího k jinému pěšímu nebo jízdnímu či zvláštnímu oddělení, což se dělo podle potřeby služby nebo podle individuálních schopností a přání gážistů. Se schválením přednosty úřadu se informace o přeložení či změně ve službě vydala v denním rozkaze. Velitel sboru byl povinen oznámit přednostovi úřadu veškerá služební dění a případně ho informovat o jakékoli nepřístojnosti, která se týkala sboru v jeho podřízenosti.

Během větších událostí, kdy byl předpoklad soustředění více oddělení v jednom místě, velel uniformované stráži vyšší úředník uniformované stráže.

Službu členů uniformované stráže bezpečnosti v jednotlivých okresních policejních komisařství řídil správce okresu.²⁴

1.4 Obvody Pražského policejního ředitelství

Obvod byl původně rozdělen do tří okresních policejních komisariátů a to na policejní komisariát na Starém Městě, Novém Městě, Malé Straně s Hradčany, jak byly stanoveny v roce 1786. Postupem času se komisariáty rozrůstají o další dva, ovšem nevnikají úplně nové komisariáty, ale komisariát ve Starém Městě se vydělil na dva celky, a totéž se událo na Novém Městě.²⁵

24 Organizace sborů stráže bezpečnosti, všeobecná ustanovení o služebním poměru, povinnosti, práva, zvláště pak platová úprava, zpracoval Josef Hošťálek, vrchní oficiál, referent vrchního velitelství v Praze, s. 9–14; HUBENÝ, David: Policejní ředitelství Praha II.

– stanice a komisariáty. PŘ-SK (1917) 1919–1955. Dílčí inventář 2013, s. 1.

25 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–1964, s. 9.

V roce 1852 byl policejní obvod Pražského policejního ředitelství rozdělen do celkem dvanácti okresních policejních komisariátů:

1) Horní Staré Město;

2) Dolní Staré Město;

3) Horní Nové Město;

4) Dolní Nové Město;

5) Malá Strana;

6) Hradčany s připojenými obcemi Břevnovem, Střešovicemi a Dejvicemi;

7) Karlín;

8) Libeň s připojenými obcemi Kobylisy, Střížkovem, Prosekem, Vysočany, Hloubětínem;

9) Vršovice s připojenými obcemi Nuslemi, Michlí, Vinohradami, Olšany, Strašnicemi, Hrdlořezy;

10) Vyšehrad s připojenými obcemi Pankráci, Podolím, Dvorci, Horní a Dolní Krčí, Braníkem;

11) Smíchov s připojenými obcemi Zlíchovem, Chuchlí, Hodkovičkami, Radlicemi a Košířemi;

12) Bubeneč s připojenými obcemi Bubny, Holešovicemi, Trojou a Podbabou.²⁶

Během několika desítek let se policejní komisariáty různě rozmělňovaly, slučovaly, zanikaly, vznikaly nové. Celkové uspořádání komisariátů z roku 1913 vypadalo takto:

1) Staré Město, 2) Josefov,

3) Horné Nové Město, 4) Dolní Nové Město, 5) Malá Strana, 6) Hradčany, 7) Karlín, 8) Vinohrady, 9) Smíchov,

26Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–1964, s. 10.

10) Bubeneč, 11) Holešovice, 12) Žižkov, 13) Libeň,

14) Nusle.²⁷

O jedenáct let později, tedy v roce 1924, vypadala síť pražských policejních komisariátů následovně:

1) Staré Město a Josefov, 2) Horní Nové Město, 3) Dolní Nové Město, 4) Malá strana,

5) Hradčany, 6) Karlín, 7) Vinohrady, 8) Smíchov, 9) Bubeneč, 10) Holešovice, 11) Žižkov, 12) Libeň, 13) Nusle, 14) Vysočany.

Mimo tyto policejní komisariáty ještě v Praze působily samostatné strážnice, které sídlily na jednotlivých pražských nádražích, tj. Wilsonově, Masarykově, Denisově a Západním nádraží na Smíchově. ²⁸

27 Policejní ředitelství Praha, Policejní komisariáty 1852–1935, inventární soupis, Praha 1963–1964, s. 13-14.

28 Ročenka svazu civilní stráže bezpečnosti v ČRS sídlem v Praze 1924, uspořádal Eduard Lauda, s. 237.

2 Jízdní oddělení

Vedle jednotlivých pěších oddělení uniformované stráže bezpečnosti působili u jednotlivých okresních komisariátech samostatná jízdní oddělení. Jejich vznik můžeme klást do dob monarchie, ale přesné datum jejich založení se prozatím nepodařilo zjistit. Na počátku roku 1918 v Praze působila čtyři jízdní oddělení, která se postupem času rozrostla na šest jednotek. Početní stav jednotlivých jízdních oddělení, natož policejní kavalérie jako celku se nepodařilo zjistit. Jízdní oddělení byla složena z uniformované stráže bezpečnosti. Policisté, kteří byli členy tohoto sboru, měli klasické policejní hodnosti jako tomu bylo u nejezdecké policie. Sbor se tedy skládal ze strážníků, nadstrážníků, obvodních inspektorů I. a II. třídy a velitele.

Kromě uniformovaných strážníků k jízdnímu oddělení náleželo několik ošetřovatelů koní. Výkon služby byl totožný s výkonem služby jakéhokoli jiného policisty s tím rozdílem, že svou hlídku policisté vykonávali na koni. Jízdní policisté se osvědčili také například při pátracích akcích nebo při zasahování proti davu demonstrantů. Je třeba ale uvážit, že jezdectvo se stávalo na kamenné dlažbě proti připravenému odporu bezmocnými. Proto v instrukcích bylo, že je užitečné povolávat jezdecké hlídky pouze při počátečním shlukování lidí. V případě, že by jezdectvo nebylo k dispozici, nastupovala pěší policie.²⁹ V krizových situacích mohla být povolána ještě vojenská asistence, např. Pěší pluk 5 Tomáše Garrigue Masaryka³⁰ a jezdecký pluk 1 Jana Jiskry z Brandýsa.³¹

Jízdní policisté mimo standardní obhlídkové služby dozorovali při mimořádných událostech jako byly výstavy, různé sjezdy nebo se v několika případech stali samotnými aktéry při přehlídkách, kde ukazovali svůj jezdecký um.

Jak probíhala samotná přehlídka se v žádném záznamu nedochovalo, ale z jezdeckého hlediska lze říci, že se nejspíše jednalo o drezuru koní, tedy o předvedení sestavy jezdeckých cviků, které jezdec se svým koněm prováděl na kolbišti (tj. ohraničený, obdélníkový prostor).

O zdravotní stav služebních koní pečoval kromě velitele jízdního oddělení zvěrolékař, který byl ke sboru přidělený. Ve sborech, kde jim nebyl přidělen

29Sborník zákonů, nařízení a předpisů Stráže bezpečnosti, uspořádal Jan Odvárka, v Praze 1929, s. 22.

30 FIDLER, Jiří a Václav SLUKA. Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 486–487.

31 FIDLER, Jiří a Václav SLUKA. Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 308.

zvěrolékař, vykonával veterinární ošetření smluvní zvěrolékař za přiměřenou odměnu.

Úřední zvěrolékař prohlížel veškeré služební koně v pravidelných obdobích a o prohlídce podával zprávu veliteli jízdního oddělení. Zvláštní zřetel byl brán na správné kování. Dále se dohlíželo na vhodné uskladněné píce.³²

Hospodářské záležitosti sboru stráže bezpečnosti, včetně jezdectva, náležely hospodářskému oddělení. Patřilo sem přidělování místností, jejich čištění a úklid, nákup otopu, zajišťování osvětlení, opatřování výzbroje a koňské výstroje, nákup ložních potřeb a vnitřního zařízení. Nesmíme opomenout nákup koní, jejich kování, obstarávání stájového vybavení nebo fasování kancelářských a psacích potřeb. Vedení těchto inventářů a následné provádění objednávek jakéhokoliv druhu, mělo na starosti již zmíněné hospodářské oddělení.

Pro každé oddělení uniformované stráže bezpečnosti určil velitel sboru funkci administrátora, který dohlížel na pořádek ve věcech týkajících se hospodářského oddělení. Administrátor měl být v pravidelném styku s velitelem sboru a oddělení.

Otop, osvětlení, píce, stájové potřeby pro koně, nákup nebo prodej koní, jejich kování se financovalo na základě paušálů.³³

Jízdní sbor fungoval i v dobách protektorátu. Jízdní oddělení nepodléhala žádnému razantnímu omezení, ba policejní kavalérie zaznamenala početní organizační růst. Za zmínku stojí půjčení koní jednotkám SS, kdy jim jízdní oddělení z celé Prahy půjčila 5 koní k výcviku a udržování jezdeckých dovedností důstojníků, popřípadě pro využití ve volném čase.³⁴ Tito koně byly následně vráceny příslušným oddělením.

Jízdní oddělení byla rozmístěna po Praze a to následovně:

Velitelství jízdy Libeň čp. 508, Zeyerova ulice

Jízdní oddělení I. Střešovice čp. 98, Clam Martinicova Jízdní oddělení II. Praha II., Na Zbořenici č. 22

Jízdní oddělení III. Libeň čp. 508, Zeyerova ulice Jízdní oddělení IV. Holešovice, Na Maninách č. 20

32 Organizace sborů stráže bezpečnosti, všeobecná ustanovení o služebním poměru, povinnosti, práva, zvláště pak platová úprava, zpracoval Josef Hošťálek, vrchní oficiál, referent vrchního velitelství v Praze, s. 9–11.

33 Organizace sborů stráže bezpečnosti, všeobecná ustanovení o služebním poměru, povinnosti, práva, zvláště pak platová úprava, zpracoval Josef Hošťálek, vrchní oficiál, referent vrchního velitelství v Praze, s. 30.

34 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 55 z 25. července 1941.

Velitelé jízdního oddělení v roce 1937³⁵:

Velitelem jízdy Rudolf Hrdlička, okresní inspektor I. Jízdní oddělení Jiří Bubla, okresní inspektor II. třídy II. Jízdní oddělení Zdeněk Jakesch, okresní inspektor II. třídy III. Jízdní oddělení Karel Pelcl, okresní inspektor II. třídy IV. Jízdní oddělení Miloš Hajdušek, okresní inspektor I. třídy

2.1 Vznik VI. Jízdního oddělení³⁶

Vznik nových jízdních oddělení si můžeme přiblížit na příkladu VI. jízdního oddělení. Šesté jízdní oddělení vzniklo na základě výnosu Ministerstva vnitra v roce 1941. Nové oddělení bylo umístěno ve Střešovicích „ Na Octárně“ číslo 98. Hranice dohledajícího obvodu tohoto oddělení byla omezena rozkazem. Probíhala na jihu od hranice policejního obvodu Plzeňskou třídou a Holečkovou ulicí až k ulici Švédské na Smíchově. Západní hranici tvořila Plzeňská ulice směrem severním a východním k usedlosti „Sotalka“. Na severu bude dohlédající obvod ohraničen Velvarskou silnicí až k silnici Kladenské, odtud probíhala směrem jihovýchodním k buštěhradské železniční trati, podél této trati a podjezdem pod ní do ulice Pod Ořechovkou a dále jihovýchodním směrem ulicí Nad Buštěhradskou až k Prašnému mostu. Velitelem tohoto nového jízdního oddělení byl ustanoven policejním prezidentem policejní štábní kapitán Vladimír Kazil.

K výkonu služby jezdecké nebyli nabráni noví gážisté, ale většina členů byla přeložena ze starších Jízdních oddělení a rovněž mužstev pěších oddělení pražských stanic. Z I. Jezdeckého oddělení bylo přiřazeno šest členů, z II. Jezdeckého oddělení dva členové, ze IV. Jezdeckého oddělení po sedmi členech a od V. Jezdeckého oddělení dva členové. Z ostatních policejních stanic bylo přeřazeno sedm policistů.

Přiděleni byli také ošetřovatelé koní. Z I. Jezdeckého oddělení byli přeřazeni tři ošetřovatelé, z II. a III. Jezdeckého oddělení po dvou ošetřovatelích a ze IV.

Jezdeckého oddělení byl převelen jeden ošetřovatel.

35Kapesní policejní praktikum na rok 1937, s. 91-92.

36 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Celá pasáž postavena na základě rozkazu č. 33 ze dne 24. dubna 1941.

Přesuny se dotkly rovněž koní:

Z I. Jezdeckého oddělení byl přeřazen kůň Arab, Eden, Filot, Romeo, Šejk, Záviš. Ze II. Jezdeckého oddělení kůň Argus, Bezděz, Luděk, Patrik. Ze III. Jezdeckého oddělení Delfín, Draguš, Tristan. Ze IV. Jezdeckého oddělení kůň Hakon, Hanuš, Neptun, Nero, Nestor a Prior.

Na podzim 1942 bylo policejní jezdectvo rozděleno následovně:

ÚTVAR VELITEL KASÁRNA

Velitelství jízdní policie Karl Lenk

I. policejní švadrona Kamil Gampe Městská kasárna (kasárna Jiřího z Poděbrad) čp.

1078, Praha III.

I. Jízdní oddělení Josef Šolín Městská kasárna (kasárna Jiřího z Poděbrad) čp.

1078, Praha III.

II. Jízdní oddělení Alois Jizba Ve Studeném 777, Praha XV.

III. Jízdní oddělení Anton Domecký Praha-Jinonice

Remontní oddělní Městská kasárna (kasárna

Jiřího z Poděbrad) čp.

1078, Praha III.

II. policejní švadrona Adolf Vejvoda Macháčkova (dnes U Balabenky) 508, Praha VIII.

IV. Jízdní oddělení Karl Havelec Na Maninách, 1062, Praha VII.

V. Jízdní oddělení Josef Hladík Clam-Martinicova (dnes Patočkova) 98, Praha XIX.

VI. Jízdní oddělení František Tykač Macháčkova (dnes U Balabenky) 508, Praha VIII.

Z uvedeného vyplývá, že jízdní oddělení byla seskupena do svou švadron, což je tradiční armádní výraz pro rotu jezdectva.

Na začátku roku 1943 prodělala policejní kavalérie menší reorganizaci:

Útvar Velitel Kasárna

Velitel jízdy Karel Lenk Hybernské náměstí (dnes

náměstí Republiky) 1 I. Jízdní oddělení Kamil Gampe, zástupce

Josef Šolín

Hybernské náměstí (dnes náměstí Republiky) 1 II. Jízdní oddělení Alois Jizba Ve Studeném 777, Praha

XV.

III. Jízdní oddělení Ve výstavbě Jinonice, Butovická 327/9 IV. Jízdní oddělení Karel Havelec Na Maninách, 1062, Praha

VII.

V. Jízdní oddělení Josef Hladík Clam-Martinicova (dnes Patočkova) 98, Praha XIX.

VI. Jízdní oddělení Adolf Vejvoda, zástupce František Tykač

Macháčkova (dnes U Balabenky) 508, Praha VIII.

Gampe dohlížel na první tři depoty a Vejvoda na zbytek. Všichni ostatní velitelé figurovali jen jako jejich zástupci.³⁷

2.2 Finanční ohodnocení policistů

Služební místa úřednická sborů uniformované stráže bezpečnosti byla podle NKT ve státní policejní službě rozdělena ve dvě úřednické kategorie:

a) kategorii vyšší strážní služby, b) kategorii strážní služby.

Úředníci sboru stráže bezpečnosti, vyšší strážní služby, se přijímaly ze stavu vojenských důstojníků z povolání v záloze, pokud úspěšně absolvovali některý středoškolský nebo stejně postavený ústav. Dále se podrobili u sboru šestiměsíční služební praxi a úspěšně vykonali zkoušku u osobního úřadu dotyčného sboru.

Ustanovení o služební praxi a zkoušce obsahovala zkušební řády.

Úředníci sboru stráže bezpečnosti patřili do II. služební třídy podle § 4 PZ a přísluší jim podle § 9 a 10 NKT ³⁸ tyto tituly:

1. okresní inspektor II. tř. stráže bezpečnosti (v 7. platové stupnici);

2. okresní inspektor I. tř. stráže bezpečnosti (v 6. platové stupnici);

37NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 15 z 30. ledna 1943, č. 82 z 28. května 1943.

38NKT = vládní nařízení ze dne 15. července 1927 č. 103. Sb. zákonů a nařízení o úřednických kategoriích a úřednických titulech.

3. vrchní okresní inspektor stráže bezpečnosti (v 5. platové stupnici);

4. velitel stráže bezpečnosti (ve 4. platové stupnici);

5. vrchní velitel stráže bezpečnosti (ve 3. platové stupnici);

Úředníci strážní služby jsou zařazeni ve smyslu § 4 PZ³⁹ do IV. služební třídy a přísluší jim podle § 9 a 10 NKT tyto tituly:

1. inspektor II. tř. stráže bezpečnosti (v 7. platové stupnici);

2. inspektor I. tř. stráže bezpečnosti (v 6. platové stupnici);

3. vrchní inspektor II. tř. stráže bezpečnosti (v 5. platové stupnici);

4. vrchní inspektor I. tř. stráže bezpečnosti (ve 4. platové stupnici);

Místa služební zřízenecká a podúřednická byla podle usnesení vlády republiky československé ze dne 15. července 1927 a výnosu presidia Ministerstva vnitra ze dne 3. srpna 1927, č. 13.634 rozdělena ve čtyři zřízenecké kategorie:

1. kategorie zřízenců kancelářských;

2. kategorie zřízenců strážní služby;

3. kategorie zřízenců výkonné služby poštovní;

4. kategorie zřízenců pro odborné služby.

V kategorii zřízenců strážní služby jsou systemizovaná služební místa gážistů mimo služební třídy (zřízenců a podúředníků) uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti, pohraniční finanční stráže a dozorců vězňů.

Gážisté mimo služební třídy sboru bezpečnosti se dělili:

U sboru uniformované stráže bezpečnosti na:

1. nadstrážníky stráže bezpečnosti v III. platové stupnici;

2. obvodní inspektory II. tř. stráže bezpečnosti ve II. platové stupnici;

3. obvodní inspektory I. tř. stráže bezpečnosti v I. platové stupnici;

U sborů neuniformované stráže bezpečnosti na:

1. policejní agenty stráže bezpečnosti ve III. platové stupnici;

2. obvodní inspektory II. tř. stráže bezpečnosti ve II. platové stupnici;

3. obvodní inspektory I. tř. stráže bezpečnosti v I. platové stupnici.⁴⁰

Ohledně platového ohodnocení jízdních policistů se dochovala kniha s přehledem mezd Jízdního oddělení I. v časovém rozpětí 1932–1945. Nalezneme zde

39 PZ = zákon ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. zákonů a nařízení o sborech stráže bezpečnosti.

40Sborník zákonů, nařízení a předpisů Stráže bezpečnosti, uspořádal Jan Odvárka, v Praze 1929, s. 25–27.

záznamy o mzdách policistů za jednotlivé měsíce. Výplaty se od sebe lišily. Výši mzdy určovalo několik faktorů jako byla například policejní hodnost, délka služby u policie, mimořádné odměny (za přesčas nebo mimořádný výkon ve službě) či naopak finanční postihy za přestupky.

Policistům byla z hrubého platu odečítána důchodová daň, pensijní příspěvek, půjčka obrany státu, léčebný fond, obstávky či uhlí ze státních dolů. V tomto případě opět nebyla nastavena jednotná taxa srážek, ale jednalo se o individuální částky, které byly odečítány.

Hodnost Průměrný plat

Obvodní inspektor I. třídy 1810 Kč Obvodní inspektor II.

třídy 1745 Kč

Nadstrážník 1158 Kč

Strážník 1020 Kčs

Pro představu ohledně konkrétního finančního ohodnocení policistů bylo vybráno pět strážníků, kteří u jednotky Jízdní policie I. pracovali v celém zaznamenávaném časovém rozpětí, tedy v letech 1932–1945. Jednalo se o Vladimíra Fila, který během sledovaných let povyšuje ze své hodnosti strážníka v roce 1935 na nadstrážníka a o tři roky později se z něj stává inspektor II. třídy. U zbylých policistů se povýšení hodnosti nekonalo, ale jednalo se vždy o inspektory II. třídy, konkrétně o Rudolfa Horynu, Josefa Kůse, Jana Maňhala a Františka Tykače.

Vladimír Filo Rudolf Horyna Josef Kůs Jan Maňhal František Tykač

1932 1147,5 1554,85 1677,8 1403 2203,2

1933 1153 1534,7 1593,35 1497,8 1962,65

1934 1128 1385,25 1502,25 1416 2015,35

1935 1152 1422,25 1109,25 1517 1981

1936 1170,5 1574,6 1141,75 1547,2 2161

1937 1149 1526,6 1593,73 1530,2 2221,05

1938 1192,75 1620,5 1626,5 1601,7 2241,85

1939 1241,45 1659,85 1659,85 1609,05 2326,05

1940 1292,35 1763,85 1811,85 1694,9 2389,84

1941 1571 2176 2216 2011 2906

1942 1782 2259 2309 2392 2856

1943 1930 1930 1502,6 2497 3014,5

1944 2214,3 2485,8 2599,7 2350,8 2636,5

1945 2385,6 2634,5 2634,5 2799,4 2714,7

2.3 Ošetřovatelé koní

Ošetřovatelé koní tvořili specifickou skupinu členů jízdní policie. Mimo jiné se jich také týkalo definitivní jmenování ošetřovatele koní. Jejich funkce u jízdní policie nekončila pouze u ošetřování a obstarávání zvířat, jako bylo jejich krmení či uklízení prostor, kde byla zvířata ustájena, ale také se podíleli na jejich výcviku. V záznamech se nedochoval žádný samostatný záznam, který by se věnoval jejich působení či soupisu členů. Ale zmínky o jejich práci či nařízení, která se jich týkala, nacházíme v denních rozkazech, kde bylo zaznamenáno vydání pokynu z Ministerstva vnitra na navýšení počtu pomocných zřízenců či pouze informace o jejich přijetí.

Výnosem zemské správy z roku 1920, které se týkalo pojištění ošetřovatelů koní zmiňuje i fakt, že definitivní ošetřovatelé se stávají úředními sluhy. V praxi to znamenalo, že jejich pojištění u okresní nemocenské poklady bylo zrušeno a dotyční měli v případě nemoci nárok na služebné.⁴¹

Ošetřovatelé se také po roce 1920 dočkali výplaty na oděvné, které jim bylo schváleno na základě jednání Ministerstva vnitra s Ministerstvem financí. Výše ročního příspěvku na oděvné činila částku ve výši 250 Kč.⁴²

K jejich finančnímu ohodnocení se nedochovaly samostatné záznamy.

Ošetřovatele velmi často zůstávali v práci přes čas, podle usnesení zemské správy politické z léta 1921 mohli ošetřovatelé koní stráže bezpečnosti za každou hodinu strávenou ve službě přes osmihodinovou pracovní dobu podle zákona ze dne 19.

prosince 1918 obdržet odměnu 1 Kč a to dokonce se zpětnou platností od 1. ledna 1921. Odměny byly následně vypláceny vždy první den v měsíci za uplynulý měsíc.⁴³

Práce ošetřovatelů, která ne vždy byla jednoduchá, byla oceněna pochvalou v denních rozkazech, zejména při ošetřování mladých koní tzv. remund.⁴⁴

41 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 65 ze dne 25. srpna 1920.

42 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 96 ze dne 18. prosince 1920.

43 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 54 ze 13. září 1921.

44 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 94 ze dne 7. prosince 1920.

2.4 Každodennost

Na denním pořádku v životě každého jízdního oddělení byly nejrůznější personální záležitosti, které se řešily formou rozkazu. To není nic zvláštního uvědomíme-li si, že jízda byla součástí uniformované části policie organizované po vojenském způsobu a v každé vojenské jednotce je základním velícím prvkem rozkaz.

V rozkazech se proto nacházejí údaje o jmenováních, zprávy o vykonaných podúřednických a jiných zkouškách, povýšení, přeložení k jinému útvaru, penzionování, pochvaly a popřípadě tresty. V rozkazech se policie dále dozvídala na který typ kriminality by se měla ten který den či týden, popřípadě měsíc primárně zaměřit. Formou rozkazu byly uveřejňovány také organizační změny, včetně proměn územní působnosti jednotlivých oddělení.

O průběhu podúřednických zkoušek se rovněž dozvídáme prostřednictvím denních rozkazů, těchto zkoušek se účastnili policisté ze všech pražských policejních okrsků dohromady. Jedna z těchto zkoušek, která nám může poslouží jako vzor, proběhla 19. července 1924. Všichni kandidáti, kteří byli předvoláni ke složení podúřednické zkoušky, se měli dostavit na osmou hodinu ranní do školy okresního oddělení na Vinohradech. Zkoušky se konaly za předsednictví vrchního policejního komisaře Bursíka. Kromě něj pak zkoušel dále okresní inspektor Konařík, který se specializoval na zkoušku z trestního práva, trestního řádu a kriminalistiky a dále mezi examinátory náležel okresní inspektor Staňko, jenž se zabýval přezkoušením znalostí ze státního práva, tj. ústavních zákonů. Kromě výše jmenovaných se zkoušek ještě účastnil revírní inspektor Kužel, který přezkušoval z organizačního řádu, služebních instrukcí, místního policejních předpisů a otázek praktické služby. Kandidáti byli povinni si na zkoušku přinést vlastní psací potřeby včetně vlastního papíru.⁴⁵

Přeložení fungovala podobně jako známe z dnešní doby. Nebylo nic ojedinělého, že policisté byli překládáni z klasických oddělení ke specializovaným, jako v našem případě byla jízdní policie, ale i naopak. V rozkaze číslo 18. ze dne 7.

června 1924 se uvádí přeložení několika policistů. Konkrétně ke dni 15. června 1924 byl od pěšího oddělení přeložen k jízdnímu oddělení IV. strážník Josef Jaroš.

Obvodní inspektor I. třídy Jan Flegr z oddělení jízda III. a obvodní inspektor II. třídy

45 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 17. ze dne 31. května 1924.

Antonín Havlíček z jízdního oddělení IV. Byli přeloženi k pěší stráži, přesněji k vězeňskému oddělení. ⁴⁶

Pochvaly se mohly udělovat například za výcvik nových koní, mimořádný výkon ve službě, pomoc při porodu, zadržení splašeného koně, odstřelení vzteklého psa, uhašení vzniklého požáru, popřípadě za zadržení pachatele přímo při činu.

Duchapřítomnost a neohroženost dokonce mimo službu dokládá rozkaz číslo 2 z 12.

ledna 1926. Obvodní inspektor I. třídy Josef Mareš z I. oddělení Jízdy II.

demonstroval své pohotové jednání při uhašení požáru, který vznikl v bytě domu čp.

528 v Nuslích. Svým činem tak zabránil značné škodě a za to byl odměněn částkou 25 Kčs.⁴⁷

Jako vskutku kuriózní událost můžeme uvést čin Františka Uriánka, člena jízdního oddělení III., který zasahoval při pádu letadla a bezprostředně poté pomáhal vyprošťovat zraněného pilota. Za svou bleskovou reakci byl Uriánek odměněn částkou 100 korun.⁴⁸

Strážníci nečelili pouze nástrahám a nebezpečí, které na ně číhalo při potírání zločinu, ale pomáhali občanům respektive občankám i v nejdůležitějších situacích jejich života při porodu. V rozkazech máme dokonce dvakrát zmínku o pomoci strážníka jízdní policie v takové chvíli. V prvním případě je udělena peněžitá odměna 50 korun nadstrážníkovi Josefovi Honzovi z Jízdního oddělení III. za úspěšnou asistenci při porodu.⁴⁹ Obvodní inspektor II. třídy Jan Martínek z jízdního oddělení III. byl mužem činu o rok později, když mimo svou službu pomohl při porodu na ulici Anně Procházkové. Jeho duchapřítomný čin byl odměněn částkou 40 korun.⁵⁰

Mezi další specifické formy pochvaly náležely finanční odměny absolventům plaveckých a veslařských kurzů zakončených zkouškou. O tom, že se těchto zkoušek účastnili i příslušníci policejní kavalérie, nám mohou jako doklad posloužit strážník František Víšek z útvaru Jízda I. a Adolf Vejvoda z Jízdy III., kteří byli za úspěšné zvládnutí těchto kurzů finančně odměněni.⁵¹

Nesmíme zapomenout zmínit ocenění za absolvování jazykových kurzů (angličtina, němčina, francouzština a esperantština – poslední jazyk mohli policisté

46 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 18. ze dne 7. června 1924.

47 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 2. ze dne 12. ledna 1926.

48 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 62. ze dne 13. července 1940.

49 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 18. ze dne 10. června 1925.

50 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 15 ze 30. června 1926.

51 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 29. z 26. září 1924.

studovat dokonce bezplatně⁵²), ale také odměny za aktivní potírání týrání zvířat.

Spolek na ochranu zvířat, jehož členy ostatně mnozí policisté byli, motivoval příslušníky sboru k aktivitě na tomto poli mimo jiné i tím, že s vedením pražské policie uzavřel dohodu o možnosti vyplácet aktivním ochráncům zvířat v policejních uniformách odměny za jednotlivá oznámení. Tabulka podává informaci o tom, jak jednotlivá oddělení, včetně jezdectva, byla činorodá, resp. která oddělení na tuto agendu rezignovala:⁵³

Oddělení Počet

oznámení částka Kč Celková

částka

Břevnov 8 8,55 68,4

Bubeneč 17 8,5 144,5

Dolní Nové Město 8 8,55 68,4

Holešovice 57 8,5 484,5

Horní Nové město 14 8,5 119

Hradčany 3 8,5 25,5

Karlín 7 8,5 59,5

Košíře 10 8,5 85

Libeň 7 8,5 59,5

Malá Strana 7 8,55 68,4

Nusle 9 8,5 76,5

Pankrác 14 8,5 119

Smíchov 9 8,5 76,5

Staré Město 6 8,5 51

Vinohrady 21 8,55 179,55

Vršovice 5 8,55 42,75

Vysočan 4 8,5 34

Žižkov 29 8,5 170

Jízdní oddělení I. 2 8,5 17

Jízdní oddělení III. 6 8,5 51

Celkem oznámení: 235 částka: 2000 Kč

Úkolem policie bylo mimo jiné zabránit týrání zvířat, ať už formou jejich bití, nadměrného přetěžování v roli tažného zvířectva, nebo nehumánních způsobů jejich

52 Esperantština byla u meziválečné police velmi oblíbená, dokonce existoval mezinárodní policejní časopis vydávaný v tomto jazyku a u Policejního ředitelství v Praze působil esperantistický kroužek. Esperantština byla totiž považována za mimořádně důležitou a užitečnou pomůcku v boji proti zločinu jakož i vhodný nástroj pro poskytování pomoci zahraničním turistům. Rozkaz č. 39 z 21. září 1934; HAISSINGRER, Václav: Naše vztahy k esperantu v poslední době. In: Bezpečnostní služba, č. 20, roč. II., 1932, s. 310–313;

VÁVROVSKÝ, J.: Policejní esperantský kroužek v Praze. Polica esperanta Rondeto en Praha. In: Bezpečnostní služba, č. 6, roč. III., 1933, s. 188–189.

53 NA, f. PŘ II. – neuspořádané spisy, Rozkaz č. 1 z 5. ledna 1934.

usmrcování. Nicméně občas museli být někteří policisté či ošetřovatelé koní sami potrestáni za špatné zacházení se svěřenými služebními koňmi (viz kapitola Přestupky ošetřovatelů koní a členů kavalérie).

Policisté se v rozkazech, ale také dozvídali o různých dalších záležitostech, jako bylo například přiznávání příbytečného a drahotních příplatků. Vedle pochval a odměn se v rozkazech samozřejmě uveřejňovaly výtky a tresty, například za hrubost vůči služebním koním, opilství, nedostatečnou výstrojní kázeň, nedisciplinovanost, lajdáctví ve službě nebo drzé chování vůči nadřízeným a obyvatelstvu. Mezi lehčí přestupky patřilo opožděné nastoupení do služby či přímo nedostavení se do služby.

2.5 Přestupky ošetřovatelů koní a členů kavalérie⁵⁴

Ošetřovatelé koní nebyli výjimkou a dopouštěli se během služby přečinů.

Ve většině případů se jednalo o neuposlechnutí rozkazu, nedostavení se včas k lékařské prohlídce, nekázeň, odmlouvání či drzost vůči nadřízenému, kouření cigaret a tabáku ve stáji, nedbalé ošetřování a vyčištění koně, vzdálení se z hlídky či opilství. Filip Anton byl například napomenut pro bezdůvodné a drzé pomlouvání administrátore Jízdního oddělení IV. Trest či výstraha za porušení nekázně nebylo jen za hrubé porušení, ale také za lehké přečiny či dokonce malichernosti jako bylo v případě Miroslava Peška. Ten dostal rozkaz, aby smetl pavučiny ve stáji, kde stáli koně. Pešek rozkaz neuposlechl a po skončení služby odešel domů. Za tento přestupek byl potrestán ústní výstrahou. Za zmínku stojí i loajalita vyšších šarží v případech přestupků. Zejména se jednalo o případy, kdy provinilec nebyl ještě jmenován definitivním ošetřovatelem koní a jeho přestupek se proto řešil pouze ústní výstrahou.

Mezi největší rebelanty patřil Josef Ečer, Josef Münzberger, Josef Mezera a Josef Laně.

Josef Ečer, sloužil od 1. června roku 1920. Během svého působení u policejního sboru nasbíral několik přečinů. Jedním z nich bylo nepravdivé nařčení svého velitele z hrubé urážky. Tato urážka vyvolala mezi Ečerem a jeho nadřízení slovní půtku. To zřejmě Ečera rozhodila natolik, že kolem 8. hodiny večerní opustil stáje a vrátil se až v 11. hodin večer v lehce podnapilém stavu. Jelikož se tato událost odehrála

54 NA, f. Policejní ředitelství Praha II. – Stanice a komisariáty (dále jen PŘ–SK), inv. č. 864.