123 123 123

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Velice děkuji MgA. Zuzaně Bubeníčkové, která svědomitě a s trpělivostí vedla tuto bakalářskou práci.

(6)

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá nácvikem písní moderních žánrů. Cílem je navrhnout, realizovat a vyhodnotit nácvik vybraných písní, vhodných pro děti ve volnočasových aktivitách. V teoretické části jsou uvedeny konkrétní nejběžnější hudební žánry, včetně jejich představitelů. Další část teoretické části, se zabývá hlasem a jeho funkcí ve zpěvu, faktory, který hlas ovlivňují a prací s mikrofonem. Praktická část popisuje konkrétní výstupy z pozorování zpěváků. Každý profil pozorovaného je doplněn o ilustrační ukázku písně, které se věnoval nejvíce. To vše je doplněno subjektivní zkušeností z pěvecké soutěže.

Klíčová slova: zpěv, hudební žánr, píseň, hlas, technika, mikrofon

(7)

Annotation

This bachelor thesis focuses on practise of singing modern songs. The aim is to suggest, implement and evaluate singing of songs that are chosen appropriately for children to practise in their leisure time. The theoretical part deals with the most common music genres, including the representatives of these categories. Another part focuses on voice and its function, factors that influence voice and also the microphone techniques. The practical part deals with concrete performances. Each profile is complemented by an illustrative demonstration of a song chosen by the performer. This is complemented by the subjective experience from a singing competition.

Key words: singing, genre, song, voice, technique, microphone

(8)

Obsah

Úvod...11

TEORETICKÁ ČÁST...12

1 Moderní žánry...12

1.1Blues...12

1.2Jazz...13

1.3Country a trampská hudba...14

1.4Rock...14

1.5Pop...15

1.6Disco...17

1.7Muzikál...17

1.8Filmová hudba...18

1.9Hip-hop...19

2 Práce s hlasem...20

2.1Hlasové rejstříky...22

2.2Rysy hlasu...23

2.3Vyvíjení hlasu...24

2.4Členění hlasů ...24

2.5Dětský hlas...25

2.5.1Držení těla...26

3 Péče o hlas...28

3.1Práce s hlasem...29

3.2Hlasová indispozice...30

3.3Nervozita...30

3.4Práce s dechem...30

3.5Životní styl...31

3.6Trénink...31

3.7Imunita...31

3.8Hlasová onemocnění...32

4 Mikrofon...33

4.1Mikrofonová technika...34

4.2Problémy s mikrofonem...35

PRAKTICKÁ ČÁST...36

5 Mé zkušenosti z pěvecké soutěže...36

6 Práce s dětmi při lekcích zpěvu...38

6.1Pozorovaná „A”...41

6.2Pozorovaná „B”...44

6.3Pozorovaná „C”...46

6.4Pozorovaná „D”...49

6.5Pozorovaná „E”...51

6.6Pozorovaná „F”...56

6.7Pozorovaná „G”...58

6.8Pozorovaná „H”...61

6.9Pozorovaná „I”...64

(9)

6.10Pozorovaná „J”...66

6.11Pozorovaná „K”...69

7 Závěr...71

8 Seznam použitých zdrojů...72

(10)

Seznam ilustrací

1 Ilustrace: Pohled na svalový aparát hrtanu...20

2. Ilustrace: Postoj z profilu...27

3. Ilustrace: Postoj ze předu...27

4. Ilustrace: Sed ze předu...27

5. Ilustrace: Sed z profilu...27

6. Ilustrace: Klek z profilu...28

7. Ilustrace: Klek ze předu...28

8. Ilustrace: cvičení 1...39

16. Ilustrace: Nikdy nic nikdo nemá (Jánský 1993, s. 52)...43

17. Ilustrace: Žabka a kytara (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...45

18. Ilustrace: Slza z tváře padá (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...48

19. Ilustrace: Think of me (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...51

20. Ilustrace: O Španělsku si zpívám (Jánský 1993, s. 54)...54

21. Ilustrace: O Španělsku si zpívám (Jánský 1993, s. 54)...55

22. Ilustrace: Pasu, pasu písničky (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...58

23. Ilustrace: Lásko voníš deštěm (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...60

24. Ilustrace: Ráda pívám z not (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...63

25. Ilustrace: Saxana (studijní materiál ZUŠ Jabloňová)...65

26. Ilustrace: Okoř (Jánský 1994, s. 92)...68

27. Ilustrace: V domě straší duch (Jánský 1993, s. 102)...70

(11)

Úvod

Zpěv a hudba obecně, jsou záliby, které začínají být u dětí čím dál více oblíbené.

Nejspíše je tomu tak proto, že hudební scénu zaplňují poslední dobou mladší a mladší zpěváci a děti se tak více odhodlávají k tomu, plnit si sny. Jejich dosažení se jeví realističtěji. Přilnou ke svým idolům a chtějí dokázat to, co oni.

Zpěv je ušlechtilá záliba, která pozitivně působí na psychiku člověka, rozšiřuje mu obzory a kulturně ho obohacuje. Zpěvem a hudbou je navíc obklopen každý z nás, ať už se jim věnujeme aktivně, nebo jen přihlížíme v roli diváka a posluchače.

Bakalářská práce je zaměřená na skupinu dětí, která se rozhodla si zpěv a pěveckou techniku osvojit co nejvíce. Ve svém volném čase dochází po povinné školní docházce do hodin zpěvu a pracuje tak na svém rozvoji. Jsem ráda, že toho mohu být součástí, jakožto v roli pozorovatele. Sama tíhnu ke zpěvu už odmalička, a proto byla bakalářská práce s tímto tématem jasnou volbou.

V této práci se zaměřujeme na správnou pěveckou techniku a interpretaci písní, které si děti vybraly. Nácvik rozebereme od prvotní přípravy přes postřehy pozorovatele, až po vyhodnocení.

(12)

TEORETICKÁ ČÁST

1 Moderní žánry

Nejdříve se v teoretické části bakalářské práce seznámíme s moderními hudebními žánry. Moderní žánry a jejich interpretaci lze sledovat jak v instrumentální hudbě, tak právě ve zpěvu a nácviku písní. Každá píseň představuje nějaký hudební žánr a každý žánr vyžaduje jiný nácvik a jiné pěvecké podání. A právě to ho odlišuje od ostatních.

Žánr, i píseň volí pedagog na základě znalostí a zkušeností. Ze strany pedagoga zpěvu je nutná předvídavost a dobré odhadnutí zpěváka. Každý zpěvák má své omezené možnosti. Při výběru písně a jejím nácviku je třeba pamatovat na obecně platné zásady, jako jsou například: pěvecký rozsah písně, délka, tónina, obsah písně a její adekvátnost k věku, zpěv v cizí řeči a správnost vyslovování.

1.1 Blues

Blues vznikl ve Spojených státech amerických po roce 1910, ale kořeny má na jihu Ameriky už v 19. století. Tento žánr byl zpočátku dominantou spíše muzikantů s černou tváří a hrál se především na ulicích. Mezi bluesové umělce se řadí například John Lee Hooker a Ethel Watersová a na české bluesové scéně to je například Jan Spálený. Další, kdo se bluesu trochu dotkl byl, již zesnulý Zdeněk Rytíř. Tento žánr se vyznačuje tím, že odráží základní emoce člověka a podle toho také projev zpěváka vypadá. Blues není jen o zpěvu jak ho známe, ale také o dalších výrazech, jako je šepot, sténání atd… Proto jsou písně tohoto žánru spíše dojímavější. Blues se vyznačuje tzv. bluesovou tonalitou - tóny bluesu se pohybují někde mezi durovou a mollovou tóninou (Wald 2010, s. 5–12).

Blues se dělí na různé styly, záleží na období vzniku. První styl se nazývá country blues, který se nejvíce podobá černošskému folklóru. Další je texaský styl, který se vyznačuje vetší melodičností a doprovodem. Třetím stylem je city blues, nazývaný také

(13)

jako klasický blues. A ten nastává v roce 1920, kdy byla vydána píseň s názvem Crazy Blues od M. Smithové. Industrial blues se objevuje mezi 50. a 60. léty a je to styl, který byl už doprovázený elektrickými zvuky (Matzner, aj. 1983, s. 55–56).

1.2 Jazz

Jazz se zrodil v New Orleans a souvisí s bluesem, ze kterého vychází. Jazz se vyznačuje improvizací a atypickým rytmem. Hudební nástroje, které jsou z jazzem propojeny jsou klarinety, trumpety, pozouny a saxofony. Právě na improvizaci kladl důraz jazzový muzikant Jelly Roll Morton, který z velké části přispěl ke vzniku jazzu. Do paměti lidí se ale nejvíce zapsal Louis Amstrong, který působil od roku 1918. První jazzová nahrávka byla nahrána až roku 1917 kapelou The Original Dixieland Jass Band, protože hudebníci si do té doby zakládali na tom, aby jejich umění nikdo neukradl (Blenkinsop, aj.

2014, s. 234–235).

Na našem území došlo k rozmachu jazzu po vzniku ČSR. První knihu, která se zabývala tématikou jazzu napsal skladatel E. F. Burian. Další, kdo přispěli jsou Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Jan Werich ve svém Osvobozeném divadle. „Vznikl zde dobově průkopnický typ moderního hudebního divadla s postupně se prohlubující pokrokovou politickou orientací, v němž Ježkovy písničky, velmi originálně využívají dobového

„jazzového” idiomu, hrály velmi důležitou roli. Tyto Ježkovy výtvory stály se základem pokrokových tradic českého j. a moderní pop. hudby; Ježkovy skladby byly v pozdějších letech používány i jako témata k jazzovým improvizacím, nově aranžovány apod. Orch.

Osvobozeného divadla se stal významnou líhní jazzových hudebníků 30. let.” (Matzner, aj.

1983, s. 185).

Další, kdo jistě stojí za zmínku, je jazzová sólistka Jana Koubková. Zasloužila se o vznik festivalu: Vokalíza a aktivně píše písně a skládá filmovou hudbu. Zástupci českého swingu, což je jazzový styl, který jazz více zpopularizoval, jsou Eva Pilarová a Karel Hála. Pilarová byla na vrcholu v 60.–70. letech. Disponuje sopránem s velkým rozsahem a je to vskutku skvost české hudební scény. Hála byl král českého swingu, i když počátky jeho kariéry jsou v opeře a úspěchu se těšil i v taneční hudbě. Zemřel roku 2008.

(14)

U dětí jsou velmi oblíbené písně z divadelních her od Jaroslava Ježka. Je známý také skládáním k filmům a tvořil právě v duchu jazzu. Vskutku osudové se mu stalo seznámení s Voskovcem a Werichem, se kterými navázal úspěšnou spolupráci. Tvořili spolu v USA a tam čerpali inspiraci. Po Ježkovi je v Praze pojmenovaná konzervatoř zaměřená na pop a jazz a to je velká pocta. Mezi jeho známé písně patří: Nebe na zemi, Klobouk ve křoví, V domě straší duch, Zlatá střední cesta a mnoho, mnoho dalších.

1.3 Country a trampská hudba

Country se zrodilo z keltské hudby (z balad) osadníků z Evropy, kteří se přistěhovali na území Ameriky a z hudby, kterou tvořili kovbojové. Country se vyznačuje vícehlasými zpěvy, hraním na kytaru a bendžo. K vývoji country velmi přispěla rodina Carterových z Virginie roku 1927. O další přispění se zasloužily westernové muzikály, tzv.

„béčkové westerny”, které byly vysílány ve 30. a 40. letech. Pojednávaly o ideálních mužích (kovbojích), kteří milovali hraní na kytaru a zpěv. Nejznámějším hercem byl Gene Autry, který uspěl s písní That Silver-Haired Daddy of Mine (Blenkinsop, aj. 2014, s. 228–

229).

Trampská hudba symbolizuje útěk od života ve městě a nalezení klidu v přírodě, o to častěji v obdobích mezi válkami. Mezi české trampské písníčkáře jistě patří Jaroslav Mottl, Karel Brokenický, Miroslav Vostrý, atd… Řadíme je mezi první generaci písníčkářů tohoto žánru a působili v letech 1920–29. Dalším představitelem je Michal Tučný, jehož hit Báječná ženská patří mezi hity, které se hrají dodnes.

1.4 Rock

Tento moderní žánr vznikl v polovině 60. let a nejednalo se jen o vznik nového hudebního stylu, ale rock ovlivnil i životní styl lidí. Přispěl k tomu i rozvoj technologií hudebních nástrojů. Rock byl značkou rebelství, protože především mladí lidé jím ukazovali znepokojenost s dosavadními konvencemi a politickým vývojem. Rock se dá identifikovat přehledným a pravidelným rytmem, který zdůrazňuje sudé doby, dále krátkými instrumentálními sóly a stoupající hlasitostí zvuku.

(15)

Mezi první rockové kapely patřili Beatles, Animals a Rolling Stones z Velké Británie a velice rychle si podmanili i Ameriku. Vedle rocku vznikl i rock´n´roll, jehož nejznámějším představitelem byl Elvis Presley (Matzner, aj. 1983, s. 329–331).

Mezi české rock´n´rollové zpěváky se řadil například Karel Zich, kterému se přezdívalo „český Elvis Presley.“ Dočkal se velkého úspěchu. Procestoval na turné skoro celou Evropu a navštívil i země amerického kontinentu.

Rock se začíná prolínat i s ostatními žánry, jako jsou heavy rock (kvalitnější aparatura, dominantní působení elektrické kytary, řvaní zpěváka a celkově nezapomenutelná show - Queen, KISS, Led Zeppelin, AC/DC), alternativní rock (Red Hot Chilli Peppers, R. E. M., Nirvana, Black Sabbath, Guns N´ Roses), elektronický rock (využívání nových syntezátorových prvků - Pink Floyd, Yes), blues rock, atd…

Český rock momentálně celkem obstojně zastupuje skupina Kabát, která je velmi populární. Působí od roku 1983 a roku 2010 získala diamantovou desku, která dokazuje, že prodala již milion svých alb. Haly bývají na jejich koncertech vyprodané, ačkoli se mezi veřejností najde i dost lidí, kteří si často kladou otázku, zda se hudba Kabátu nehodí spíše na vesnické opilecké tancovačky a táboráky. Frontmanem je Josef Vojtek, který je také známý svou rolí porotce v pěveckých talentových soutěžích.

1.5 Pop

Pop je jednoznačně styl, který ovládl svět. Neklade ani tak velký důraz na text, jako na chytlavé melodie, které dělají z písně nezapomenutelné hity. Popové písně mají většinou stejnou strukturu: předehra, první sloka, refrén, druhá sloka, refrén, vrchol, refrén, občas ještě další refrén a závěr. Zlatý věk popu je beze sporu v rozmezí 70. a 80. let. Není snad posluchače, který by neznal Madonnu, Michaela Jacksona, Wham, ABBA, Backstreet Boys a Spice Girls.

Jackson a Madonna jsou považováni za krále popu. Jacksonovo album Thriller (1987) je nejprodávanějším albem na světě a Madonně se podařilo prodat milion alb Like A Virgin (1984). Nejznámější píseň Spice Girls je Wannabe (1996). Tato píseň se dokázala prodrat trendem chlapeckých kapel, jako jsou již výše zmínění Backstreet Boys, aj. Dnes

(16)

se úspěchu Madonny může rovnat jenom Lady Gaga, která svou originalitou bere dech a velmi často i šokuje. Pop v dnešní době opravdu dominuje a pomáhají mu i různé pěvecké soutěže, ze kterých vzejde spousta mladých talentů (Blenkinsop, aj. 2014, s. 350–

351).

Česká popová scéna je velice rozmanitá, hlavně co se týče zpěvaček. Mezi zpěvačky se řadí jména, jako: Věra Špinarová (s hitem Jednoho dne se vrátíš), Helena Vondráčková (Dlouhá noc), Marie Rottrová (Lásko voníš deštěm), a Hana Zagorová (Řeka zázraků) a za zpěváky to jsou: Petr Kotvald, Richard Krajčo a jeho kapela Kryštof (Ty a já), Michal Malátný s kapelou Chinaski (Paralela), atd... Kapela, která je momentálně velmi populární mezi pubescenty, je Slza (Katarze).

(17)

1.6 Disco

Hudební žánr tohoto rázu se objevil v tanečních klubech v 70. letech. Vyznačuje se tzv. beatama, což je stálý buben, který zněl po celou píseň stejně a udával tak tempo.

To bylo výhodou pro tanečníky, kteří se tak mohli držet této předlohy. Disco se neřadí mezi styly, které jsou náročnější. V uších posluchačů se jeví spíše jako primitivnější hudba, protože se zde moc neexperimentuje. A přesto je velmi vyhledávaná a známé „songy”

dokáží strhnout celý klub k tanci a jásotu.

DJ-ové, kteří jistě stojí za zmínku, jsou Larry Levan a David Mancuso. Jejich umění spočívá ve správném sladění gramofonových desek tak, aby toto propojení bylo atraktivní pro tanečníky. DJ-ové k tomu potřebují mixážní pulty. Na konci 70. let bylo disco obohaceno o elektronické prvky. Donna Summerová se soulovým hlasem začala spolupracovat s Dj G. Moroderem, oba sklidili velký úspěch a dali novou tvář discu.

Co se týká české hudební scény, discu tu nejvíce vévodí hity Michala Davida. Je to velice úspěšný zpěvák a navíc také skladatel muzikálů a filmové hudby. Není snad diskotéky, kde by se nějaký disco hit nehrál. Jeho diskografie je velice rozsáhlá. Roku 1984 to například bylo album Nonstop, roku 1987 Discopříběh a 1991 Discopříběh 2 (Blenkinsop, aj. 2014, s. 354–355).

1.7 Muzikál

Muzikál spojuje zpěv, tanec a divadlo. Kořeny muzikálu sahají do New Yorku, konkrétně na Broadway do 30. let. Největší rozmach u nás nastal v Československu v roce 1964. Zasloužil se o něj Ladislav Rychman a jeho Starci na chmelu, v roce 1974 to byl Zdeněk Podskalský a jeho Noc na Karlštejně, ke které hudbu složil Karel Svoboda (Matzner, aj. 1983, s. 286–288).

Mezi nejslavnější hollywoodské muzikály se řadí Čaroděj ze země Oz, (1939) a píseň z tohoto muzikálu Over the Rainbow. Dále je to West Side Story (1961), který zhudebnil L. Bernstein, Mary Poppins (1964), My Fair Lady (1964) a The Sound of Music

(18)

(1965). 70. léta jistě stojí za zmínku také, protože v jejich době byla natočena Pomáda (1978), ve které John Travolta uchvacuje mnoho divaček. V 90. letech byl natočen Lví král (1994), který je velmi oblíben u dětí, Chicago (2002), ve kterém zase září Renée Zellweger a Catherine Zeta-Jones a jako poslední například muzikál Mama Mia (2008), který proslavila Meryl Streep (Blenkinsop, aj. 2014, s. 292–293).

Muzikál, který je velmi populární u mladých slečen, je Fantom opery. Líbí se jim, jak je zfilmovaný a rády nacvičují písně Wishing you were somehow here again a Think of me.

Ve spojitosti s českými muzikály vyvstane na mysli určitě již výše zmíněný Karel Svoboda a jeho muzikál Dracula, Monte Cristo a Golem. Byl to opravdu výborný a uznávaný hudební skladatel, který zabrousil i do filmové hudby (Tři oříšky pro popelku, Cirkus Humberto a mnoho dalších).

Mezi další úspěšné muzikály se řadí například Rebelové, Kleopatra, jejímž autorem je výše zmíněný Michal David a Carmen, kterou představuje Lucie Bílá.

1.8 Filmová hudba

Před rokem 1908 probíhal hudební doprovod k filmům pouze živě za klavírního, nebo varhanního podkresu. Týkalo se to především němých filmů. Je ale všeobecně známo, že kvalitně zpracovaná filmová hudba podněcuje lidi k tomu, aby si film více užili a tak už ve 30. letech bylo běžné, že hudba doprovázela film. „Náhrávalo se za současného promítání filmu, aby mohl dirigent (jenž byl často zároveň skladatelem) hudbu správně načasovat. Tomuto procesu pomáhaly slyšitelné „click-treky” nebo viditelné škrábance či záblesky na filmovém pásu” (Blenkinsop, aj. 2014, s. 290).

Mezi první skladatele filmové hudby se řadí May Steiner, který se proslavil doprovodem k filmům King Kong a Gone With The Wind. Neméně důležitými jsou Leonard Bernstein a Ital Ennio Morricone, jehož hudba doprovázela filmy Quentina Tarantina. Oskarem byli oceněni například Vangelis a Giorgio Moroder. V současnosti hodně tvoří Hans Zimmer, jehož tvorba je typická orchestrální hudbou ve spojení

(19)

s elektronickou hudbou. Velmi známá je hudba z filmu Čelisti (1975), jejímž autorem je John Williams.

V ČR je filmová hudba a muzikál snad nejoblíbenější hudební žánr mezi dětmi na prvním stupni základních škol. Velmi často si na nácvik vybírají písně právě z těchto stylů.

Melodie jsou chytlavé, znají je z televize, zpěvák/zpěvačka je třeba jejich idol, a proto je přirozené, že chtějí písně umět. Tyto dva žánry se docela i prolínají, protože skladatelé muzikálů občas sklouznou přirozeně k psaní i filmové hudby, jako to bylo u Karla Svobody. Představitelé filmové hudby jsou třeba Petr Hapka, Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák. Poslední dva píší výborné písně pro děti, především ty pohádkové. Jedná se například o Lotranda a Zubejdu a Princové jsou na draka. Další dobrým skladatelem/

textařem je Jiří Suchý, který tvořil s Jiřím Šlitrem. Texty napsal například pro film O statečném kováři a pro film Rebelové. Ondřej Soukup se může pyšnit hudbou pro film Kolja a Tmavomodrý svět.

1.9 Hip-hop

„Základní všeobecná definice, kterou zřejmě nezpochybní nikdo, zní: hip-hop je umělecká forma zahrnující graffiti, breakdance, deejaying a emceeing.” (Heřmánek 1998, s. 97). Termín deejaying vyjadřuje manipulaci s gramofonovými deskami, přičemž pozastavovaný pohyb desek dělá onen zvláštní doplněk hip-hopu. Pozor, hip-hop se nesmí zaměňovat s rapem. Rap je výše zmíněný emceeing (vokální vyjádření textu, které spíše připomíná mluvu) a vokálně vyjadřovat se může zpěvák v jakémkoli hudebním stylu, ale hip-hop je striktně dán. Stručně řečeno: hip-hop se rapuje.

Hip-hop začal „být vidět” v roce 1988 spolu s Fresh Princem a DJ Jazzym. Je doprovázen typickou módou a životním stylem. Hip-hopeři se odívají do nadměrných velikostí oblečení, dále do typických čepic s širokým a placatým kšiltem, celý outfit je doplněn zlatými masivními řetězy. Má to navodit pocit okázalosti a volnosti, protože právě volnost ve vyjadřování je v hip-hopu zásadní. V Americe je hip-hop bohužel docela spojen se sociálně patologickými jevy a kriminalitou. V 90. letech byl tento hudební žánr cenzurovaný, protože texty Ice Cubea a Ice-T byly příčinou závažných konfliktů (Heřmánek, aj. 1998, s. 97–107).

(20)

Počátky českého hip-hopu jsou relativně mladé. Mezi první kapely se řadí PSH, Chaozz a Diwoký západ. Momentálně hip-hopová scéna stojí na hip-hoperech, jako jsou Rest & DJ Fatte, Paulie Garand & Kenny Rough a Lipo. Poslední tři jsou mimochodem z Liberce a začínali společně, jako kapela BPM v roce 2009, kdy vydali desku Horizonty a ta se stala albem roku na cenách Anděl.

2 Práce s hlasem

Pojďme se nejprve seznámit s teorií toho, jak zpívání vlastně probíhá a na jakých principech je založeno. Zpěvák populárních žánrů se samozřejmě učí jinou pedagogickou metodou, než zpěvák operního zpěvu – týká se to především žen. Tyto metody by se nikdy neměly mísit. Před pár lety se populárnímu zpěvu nekladl moc důraz. Hlasoví pedagogové si mysleli, že zpěvákům v těchto žánrech stačí vlastnit jen „obyčejný” hlas, který zní relativně slušně na mikrofon. Dnes už tomu naštěstí tak není, je jasné, že i výuka populárního zpěvu vyžaduje správné vedení. Učitelů populárního zpěvu je však málo.

Kvalitní vedení hlasů má i tu výhodu, že jsou odolnější proti nemocem a infekcím.

Správná hlasová funkce je určena samozřejmě hlasivkami. K tomu je zapotřebí sladit i dech, aby hlasivky mohly vibrovat a hlas zněl na začátku tónu měkce.

1 Ilustrace: Pohled na svalový aparát hrtanu (Tugendlieb 2002, s. 13)

(21)

„Hlasová výuka je zaměřena zejména na rozvíjení vnějšího napínače a na jeho koordinaci s napínačem vnitřním. Dokonalá koordinace napínačů je podmínkou správné tvorby plného hlasu ve všech polohách. Vlastní fonační svaly jsou vlastně dva. Jejich funkce je do jisté míry protichůdná (antagonistická).

Napínač vnější, uložený na vnější straně hrtanu, hlasivky napíná a prodlužuje.

Druhý fonační sval je hlasivkový, probíhá paralelně s hlasivkou a tvoří podstatu hlasivkového těla. Svou činností hlasivky zkracuje a zvětšuje jejich objem. Napínače se nedají přímo ovládat vůlí, ale dá se na ně působit nepřímo prostřednictvím správně aplikovaných cviků.” (Tugendlieb 2002, s. 13).

Obrázek tedy ukazuje, jaký napínač je falzetový a jaký napínač se týká plného hlasu. Činnost vnitřního napínače se rozvíjí, pokud zpěvák zpívá tóny pomocí prsního rejstříku. Zato výsledkem vnějšího napínače jsou tóny hlavového (falzetového) rejstříku.

Pokud zpěvák zpívá v nízké poloze - v hrudním prostoru, převládá napínač plného hlasu.

Ve vyšších tónech se zapojuje falzetový napínač a laicky řečeno: zpěvák vnímá svůj zpěv v hlavě. Falzet je vnímán jako tichoučký vysoký tón. Jeho správným zdokonalováním se dá docílit toho, že je tak silný, až se kolikrát nedá rozeznat od plného hlasu. Tohoto využívají především klasické hlasy. Posluchač si všimne, že zpěvák přechází z falzetu do plného hlasu, je to velmi dobře postřehnutelné.

Jsou zpěváci, kteří přirozeně přepínají mezi rejstříky a vlastně si to ani nemusí uvědomovat. Tito zpěváci mají sice v tomto výhodu, ale neznamená to, že zpívají správně.

Pružnost jejich hlasů se stejně opotřebovává a je třeba volit pěveckou techniku, která procvičuje využívání rejstříku.

Populární zpěv je na rozdíl od klasického jiný v tom, že je osobitější a zpěvák si hledá vlastní způsoby a přístupy. Proto se nejspíš studium zpěvu v této oblasti podceňuje, protože osobnost zpěváka a jeho interpretace dělá píseň a žánr ojedinělé. Může se tedy stávat, že se hlas záměrně deformuje, aby se zvýšila působivost projevu. Zato klasický zpěv má striktně daná pravidla a zpěvák zde nemá tolik možností se individualizovat.

Neexistuje recept na to, jak být dobrým zpěvákem, ale pokud člověk projeví opravdu zájem a je v něm od přírody trocha talentu, má dobře nakročeno. Tugendlieb je toho názoru, že každý zpěvák má mít svůj vzor. Lepší je, když je to takový vzor, jehož charakter hlasu je podobný, protože má pochopitelně tendenci trénovat písně od něj. Při

(22)

interpretaci písně by ale měl být zpěvák sám sebou a vzor neimitovat. Mnohdy to působí trapně a neprofesionálně, protože se svému vzoru stejně nemůže nikdy vyrovnat - originál je jen jeden.

„Možná přijde čas, že na operním představení budeme moci sledovat zpěváky a zpěvačky všech žánrů. Tato tendence si velmi jednoznačně razí cestu v muzikálu.”

(Tugendlieb 2002, s. 20).

Tato citace se dá chápat tak, že Tugendlieb se do jisté míry nebrání prolínání žánrů.

Uveďme si například album Barcelona z roku 1988, kdy operní diva Montserrat Caballé ve spolupráci s Freddiem Mercurym, nahrála velice zajímavou desku, kde se právě mísí klasický zpěv (Montserrat) a populární zpěv (Freddie). To je důkaz toho, že ačkoli má klasický zpěv svá pravidla a populární zpěv také, dá se velice opatrně vytvořit zajímavé dílo.

2.1 Hlasové rejstříky

Vraťme se teď ještě k hlasovým rejstříkům a popišme si je podrobněji. Rejstříky jsou skupiny tónů, které tvoří lidský hlas, ale zároveň ho mohou i kazit. Lidský hlas je roztříděn podle výšek tónů a kvalita zvuku v daném tónu je u každého individuální. Závisí to na fyziologii a na fonačním aparátu. Dají se ale rozlišit dva typy zpěváků. První typ má minimální rozdíly mezi rejstříky a tudíž posluchač skoro nepozná přeskakování do rejstříku jiného. U druhého typu je rozdíl zvuku slyšet, ale neznamená to, že zpěvák nemůže disponovat barevným a nosným hlasem s velkým rozsahem.

Vydrová uvádí, že existence rejstříků bývá mnohými autory zpochybňována. Ona sama je ale odbornou lékařkou a ta rejstříky nepopírá a dokonce jejich střídání vede k zajímavé interpretaci písně. Rozdělení rejstříků uvádí následovně:

rejstřík hrdelního hlasu - tvorba velmi nízkých tónů rejstřík hrudní - modální

rejstřík smíšený - rejstřík, který tvoří most mezi hrudním a hlavovým. Týká se to šesti až osmi tónů, které zpěvák může zazpívat jak hrudním (vyšší tón), tak hlavovým rejstříkem (nižší tón).

(23)

rejstřík hlavový - falzet

rejstřík velmi vysokých tónů - fistule. U žen to jsou první tóny třetí oktávy.

U mužů první tóny druhé oktávy.

U zpěvu se přirozeně vyžaduje, aby skoky mezi rejstříky nebyly poznat a aby hlas zněl celistvě. O to více se musí trénovat pěvecká technika. Přechodové tóny má každý zpěvák jinde, ale všechny se poznají tak, že se hlas na poslech jakoby „zlomí.”

V angličtině se tomuto zlomu říká „register jump.” Vydrová poskytuje radu, jak eliminovat nápadné přechody. „Trénovat uvolněné postavení hrtanových svalů při fonaci a jejich správnou hlavovou a eventuálně hrudní rezonanci bez zbytečného tlaku hrtanových svěračů při pevné brániční opoře!” (Vydrová 2009, s. 62). (Vydrová 2009, s. 58–62).

2.2 Rysy hlasu

Mezi základní rysy hlasu patří barva, výška, síla a kvalita.

Barva udává charakter hlasu, je dědičná a je to tak proto, že rodič a potomek stejného pohlaví mají podobné rezonanční prostory. Ačkoli je barva hlasu individuální, je tedy už předem ovlivněna. Se stárnutím se samozřejmě barva mění, ale pěveckou technikou se dá lehce, ale opravdu jen lehce poupravit.

Výška závisí na elasticitě hlasivek a na jejich délce. Čím vyšší hlas, tím větší pružnost vnějšího napínače hlasivek. Hlasový rozsah se dá samozřejmě různými cvičeními rozšiřovat, avšak je třeba pamatovat, že hlasivka se v tomto podobá struně – pokud se příliš natáhne, praskne.

Sílu hlasu ovlivňuje vydechovaný vzduch, odpor hlasivek a velikost hlasivkového svalu. Každý zánět sílu hlasu pochopitelně omezuje a pravidelné cvičení ji naopak podporuje.

Kvalita hlasu se dá rozpoznat celkem snadno. Sípavost a šustivost není samozřejmě známkou kvalitního hlasu, stejně tak jako jiná onemocnění hlasivek, jako je například jejich nedomykavost.

(24)

2.3 Vyvíjení hlasu

Než dítě nastoupí do školy, disponuje rozsahem jedné oktávy a na to by měl učitel pamatovat při výběru písní. Až po sedmém roce života se rozsah zvyšuje a jeho útlum nastává při nástupu mutace. Ta nastupuje během pubertálního období, kdy se hlas mění.

Děje se tak proto, že se zvětšují hlasivky i hrtan. U chlapců nastává změna hlasu o oktávu níže a u děvčat o sextu dolů a kvartu nahoru. Během mutace jsou hlasivky překrvené a občas se stane, že jsou asymetrické. To se samozřejmě promítne do zpěvu a je třeba hlas moc nenamáhat. Neznamená to ale, že by se student zpěvu měl svých lekcí vzdát. Pedagog jen musí přizpůsobit lekci hlasovým možnostem studenta.

Problém nastává ve sborovém zpěvu, kde dirigent nemusí hlasovou přeměnu dětí postřehnout. V tomto případě se doporučuje několikrát do roka žáka poslouchat individuálně a popřípadě ho přeřadit do jiné hlasové skupiny.

Mutace ustává, když dítě přestane růst. O dospělém hlasu můžeme hovořit od dvacátého roku života. Hlas pěvecký se ale formuje celý život, protože zpěv není jen o fyzické kondici, ale je i o emocích. Během svého života zpěvák nabývá zkušeností a ty se samozřejmě promítají do pěveckého projevu. Pěvecký vrchol většinou nastupuje po třicátém roce života, nicméně záleží i na pěvecké technice. Ta je u žen o to více důležitá, protože ženy v období klimakteria ztrácí pohlavní hormony a to má za následek i úbytek hlasové pružnosti. Okolo sedmdesátého roku života se začínají stírat rozdíly mezi hlasem muže a ženy. Napětí hlasivek ochabuje, staří lidé mluví roztřeseně, protože hlasivky se nedovírají - atrofie.

2.4 Členění hlasů

Hlas se člení dle rozsahu. Členění by se rozhodně nemělo podcenit, protože zpěvák by mohl mít potíže. Vysoký hlas, špatně zařazený do hlasů nižších poloh, ztrácí své možnosti a příležitosti ukázat svůj velký rozsah nahoru. Nízký hlas, špatně zařazený do hlasů vyšších poloh má tendence se „uřvat” a tím se nenávratně poškodit. Následující členění hlasů je orientováno na hlas, který není klasicky školený. Hlas školený na operu má daleko větší rozsah, než hlas na populární žánry.

(25)

Ženský hlas dělíme na:

soprán - rozsah h – h². Ještě rozlišujeme soprán koloraturní a ten se pohybuje ve třetí oktávě.

mezzosoprán - rozsah g – g². Jedná se o středně vysoký hlas.

alt - rozsah e – e². Altové hlasivky leží v hrtanu nejníže.

Mužský hlas dělíme na:

tenor - rozsah H – h¹. Vzácnější hlas, protože je nejvyšší. Sbormistři velmi často hledají do sborů právě tenory.

baryton - rozsah G – g¹. Jedná se o středně hluboký hlas.

bas - rozsah E – e¹. Existují hlasy, které zazpívají jak v basové, tak v barytonové poloze - basbaryton.

Existují tak výjimečné hlasy s velkým rozsahem, že jejich zařazení není jednoznačné. Takové hlasy mohou mít problémy se slyšitelnými přechody mezi rejstříky (Vydrová 2009, s. 38–51).

2.5 Dětský hlas

Kadlecová považuje zpěv za nejdůležitější část hudební výchovy. Sólový zpěv je potřebná průprava ke zpěvu sborovému. Jak již bylo výše uvedeno, je to tak proto, že sbormistr nemůže slyšet každé dítě zvlášť a hlídat jeho pěveckou techniku. Dospělý člověk sice trochu pozná, když jeho pěvecká technika dělá jeho zpěv horším, dítě však nikoli.

Nedochází mu, že by mohlo špatně využívat hlasové ústrojí.

Správná pěvecká technika zahrnuje i cvičení precizní výslovnosti. Dítě si tuto výslovnost zafixuje a využívá ji pak i v běžné mluvě, což je pochopitelně výhoda do života celkově.

„Důvodem pro individualisované cvičení ve školách je nejen zdravý vývin hlasu, ale také rozvoj hudebního sluchu. Ve sborovém zpívání totiž chybí dětem sluchová

(26)

kontrola, neslyší vlastní hlas, proto se překřikují, což často vede k porušení nejen hlasu, nýbrž i hudebního sluchu. Totéž platí o sborovém čtení, kde se též žáci obyčejně překřikují.

Zvláštní ohled má být brán ve škole na děti, které mají od přírody slabší hlasový orgán. Při lehčích onemocněních dýchacích cest, např. při rýmě, nachlazení nebo po chřipce se děti nemají nutit ke zpívání.” (Kadlecová, aj. 1954, s. 47).

O mutaci jsme se zmínili již výše a teď ji více rozvedeme. Z dětského hlasu se stává dospělý. U chlapců je tato přeměna radikálnější a delší, u dívek změna nastane během tří měsíců a není tak nápadná, navíc jí mají dříve za sebou.

Rozlišujeme tři fáze:

přípravná - změna barvy, častější chrapot, neschopnost zpívat ve vyšší poloze hlasové krize - nutná pěvecká přestávka v období opravdu nepříjemné - mutace dozrávání - ustálení hrtanu, hlas dítěte se už může zaměřit na soustavnější techniku Jsou i případy, kdy mutace neprobíhá normálně. Po dokončení těchto nedokonalých mutací, hlasy děvčat vykazují známky hrubších hlasů. U chlapců dojde k přeměně fistulové a ti zase mluví nepřirozeně vysoko. Tyto jevy by měl učitel hlídat a včas je řešit s rodiči a lékařem (Kadlecová, aj. 1954, s. 45-48).

2.5.1 Držení těla

Správné držení těla je při zpěvu skoro polovina úspěchu. Zpívá se samozřejmě vestoje, nicméně děti mají rády i sed, protože je pohodlnější. Pěvecký postoj by měl vypadat podle obrázku: mírné rozkročení, těžiště spíše vepředu na špičkách, ramena uvolněná, hlava vzpřímená.

(27)

Správný pěvecký sed vypadá asi takto: hýždě na kraji židle, celá chodidla na podlaze, rovná záda, ramena mírně dozadu, ruce v klíně.

2. Ilustrace: Postoj z profilu 3. Ilustrace: Postoj ze předu

4. Ilustrace: Sed ze předu 5. Ilustrace: Sed z profilu

(28)

Uveďme si ještě klek na patách. Toto držení těla se aplikuje především u dětí v mateřských školách. Dítě má mírně roztažená kolena, tím podpoří svaly v podbřišku a ty zase narovnají záda.

Poloha hlavy je také velice důležitá. Nejčastější chyby, kterých se děti dopouštějí jsou:

záklon hlavy, vysunutí brady a zaražení mezi rameny. Tyto chyby negativně ovlivňují zpívání vyšší melodie, protože dech se nemůže dostat do nižších částí plic, tudíž naráží na hrtan a ten se zúží (Tichá, 2009, s. 78–85).

3 Péče o hlas

Péče o hlas by měla být zpěvákovou největší starostí, pokud chce, aby jeho hlas byl zdravý a přizpůsobivý. Hlasová hygiena představuje znalost o péči hlasových orgánů.

Znalost by neměla být ryze teoretická, měla by být propojená s praktickou dovedností.

Mezi základní pravidla patří samozřejmě šetřit hlasovou sílu, ale jsou i pravidla, která na první dojem nesouvisí přímo s hlasem, nýbrž s prostředím, kde zpěvák zpívá. Je to například:

6. Ilustrace: Klek z profilu 7. Ilustrace: Klek ze předu

(29)

Kouření všeobecně zpěvu škodí, ať už aktivní, či pasivní, protože nikotin negativně působí na sliznici a dělá hlas hrubým. Občas se ale dá pozorovat, že cigarety ho dělají nezdravý, zato zajímavý. Jsou hlasy, kterým na poslech cigarety „prospívají”, ale z lékařského hlediska to je samozřejmě špatně a tím pádem se hlas ničí a lidé ztrácí možnost rozvíjet se dál.

Akustika může zpěvákův hlas podpořit, ale i naopak, protože na jejím základě zpěvák vykazuje hlasovou sílu. Mezi místa s dobrou akustikou řadíme například kostely a mezi ta špatná přeplněné kluby. Proto je v nich třeba využívat více aparatury.

Je všeobecně známo, že hodně vybavené místnosti (zejména textilními materiály), tón utlumují a akustiku tak rozhodně nepodporují. A to je právě případ, kdy zpěvák přidává na síle hlasu.

Teplota v místnostech vyžaduje pravidelné větrání, hlavně pokud v nich je více zpěváků. Vzduchu rychleji ubývá, zpěváky bolí hlava a dělá se jim mdlo. Ideální teplota pro zpěv se pohybuje mezi 18 – 20 °C. Místnost by neměla být zakouřená.

3.1 Práce s hlasem

Velká chyba je tzv. „přepínání síly.“ Hodně zpěváků má dojem, že zvuk tónu závisí právě na síle. Tento problém nemají jen sóloví zpěváci, ale i ti sboroví. Zvlášť pokud je sbor vedený neodborným dirigentem. Tím, že sboroví zpěváci neslyší sami sebe, mají tendenci o to více křičet.

Hlas „narostl“ do určité polohy a velmi trpí, pokud musí zpívat nad své možnosti.

Nedá se napsat, že by se neměl zdokonalovat. Nicméně je k tomu potřeba přítomnost kvalitního učitele zpěvu. Samozřejmě takového, který má praktické dovednosti a ví, kam až může hlas rozezpívat, aniž by mu ublížil. Tento učitel ví, že může zpěvákovi vybrat píseň, kde je jen pár vysokých tónů, nikoli píseň, která je celá napsaná ve vysoké poloze.

V takovém případě by bylo následkem stažené hrdlo a negativní vliv na celý hlasový rozsah.

(30)

3.2 Hlasová indispozice

Zpěv v hlasové indispozici je povolen při lehkém nastydnutí, nikoli při onemocnění dýchacích cest. Zkušenost ale potvrzuje, že zpěvákovi se občas relativně dobře zpívá, i když je fyzicky indisponován. Zato psychické indispozice jsou někdy závažnější. Nastane tak den, kdy se zpěvák prostě „necítí ve své kůži“ a podává horší výkony, než kdyby měl opravdu indisponované hlasivky.

Pokud je zpěvák tělesně unaven, neměl by zpívat, protože zpěv vyžaduje především správné dýchání - tedy fyzickou kondici. Duševní únava také není pro zpěv vhodná,…

„protože zpěv vlastně má být výrazem životní síly zejména radosti zdravých a svěžích lidí.“

(Kadlecová, aj. 1954, s. 53).

3.3 Nervozita

Tréma je pro zpěváka nejhorší nervový stav. Obává se svého výkonu, nedokáže zklidnit dech, takže tón se klepe, nevhodně vibruje, neintonuje. Někdo tvrdí, že praxí se trémy dá zbavit. Další zase, že labilní lidé trému nepřekonají nikdy. V tomto druhém případě se dá tréma eliminovat pomocí výborné technické a interpretační připravenosti.

Každý zpěvák má i své individuální pomůcky, jak hlas nastartovat i přímo před výkonem. Někomu stačí vypít 2dcl sladšího bílého vína (což samozřejmě není v případě dětí), někdo polyká syrové vajíčko, ostatní si zase vsugerují pocit „veřejné samoty“, který spočívá v tom, že zpěvák se při výkonu dívá nad hlavy diváků a snaží se je moc nevnímat, atd… (Kadlecová, aj. 1954, s. 49–53).

3.4 Práce s dechem

Dech je důležité opřít o bránici. Tato technika nám zaručí kvalitnější výkon zpěváka, protože s tónem se pak dá lépe manipulovat. Důsledná opora také eliminuje výše zmíněnou trému, protože hlas má menší tendenci se klepat. Dobrý pozorovatel si všimne, pokud se zpěvák nadechne pomocí bránice, protože břicho se mírně nafoukne a bedra jsou zpevněná. Práce s bránicí se učí. Je to právě vydechovaný vzduch, který se o ní opírá.

(31)

Začínající zpěváci dělají tu chybu, že dýchají pomocí mezižeberních svalů. Tato technika je ale pro zpěv špatná a hlas nezní dobře, protože nemají možnost ovlivňovat vydechovaný vzduch.

3.5 Životní styl

Životospráva je dalším důležitým faktorem v péči o hlas. Zpěvák by se měl vyvarovat škodlivinám, jako je například nadměrné pití kávy. Pokud kávu pije, není dobré jí kombinovat s jinou tekutinou. Co se týče alkoholu, je denně povoleno dospělým maximálně 2dcl vína, nebo půl litru piva.

Úbytek a nadbytek tělesné váhy má vliv na hlas, proto by se zpěvák měl, kromě zpívání, věnovat i jiné aktivitě, jako je například sport. Fyzickou zdatnost využije i na jevišti, a tak by měl sportovat alespoň dvakrát týdně po dobu jedné hodiny.

3.6 Trénink

Péče o hlas obnáší samozřejmě pravidelný trénink hlasu. Dětem stačí cvičit půl hodiny denně, i když ve školních osnovách se poslední dobou zavádí zcela nesmyslně 45 minut. Pro děti to je moc dlouhé a jsou unavené. Dospělým se doporučuje cvičit maximálně dvě hodiny za den. Pokud po tréninku cítí bolest v krku, cvičení probíhalo nesprávně a hlasivky se tím mohou poškodit. Před samotným tréninkem musí proběhnout rozezpívání, které trvá zpravidla deset minut a uvolní hlasivkové klouby. Pokud to jde, měl by zpěvák co nejméně používat šepot. Moc lidí si neuvědomuje, že šepot je namáhavější, než běžná mluva. Jedná se o „tření”, nikoliv fonaci (Vydrová 2009, s. 148–

152).

3.7 Imunita

Každý zpěvák přirozeně chce, aby mu hlas vydržel co nejdéle. Správná technika dokáže to, že hlas je namáhán jen z poloviny, než hlas, který se pěveckou technikou neřídí.

(32)

I dobrým zpěvákům se stane, že po probuzení nejsou schopni tónu. Nemusí se hned jednat o nachlazení, ale o únavu hlasu. V tomto případě může zpívat, ale měl by provádět cviky v hlavovém tónu. Jak už napovídá název, jedná se o kombinace, jako jsou například zy dy by my. Při tomto cvičení zpěvák cítí brnění na čele, tudíž si psychicky odejme problémy s hlasivkami.

Vraťme se zpět ke škodlivinám, protože ty s imunitou velmi souvisí: Jehne, na rozdíl od Kadlecové, má na lidské neřesti poněkud jiný názor. Ten naopak během zpěvu doporučuje pít černou kávu, červené víno a co se týče kouření, tak to je pro každého individuální. Závisí na počtu vykouřených cigaret denně a na fyzickém pohybu, který zpěvák navíc provádí. Navíc, kuřáci lépe snášejí zpívání v zakouřeném prostředí, než radikální nekuřáci, což se pak může jevit jako výhoda, když jde „o kšeft“. Samozřejmě, že se výše zmíněné neřesti zpěváků netýkají dětí. Je to zde ale uvedeno proto, že pedagog nikdy nemůže s jistotou vědět, zda-li „náctiletý” pubescent nezačal kouřit, či jinak nezdravě žít. To vše pak souvisí s imunitou, která se začíná snižovat a projevuje se to také na hlase.

Jak ale zpěvák pozná, že je skutečně nachlazen, a ne jen hlasově unaven? Vše se odvíjí od výše zmíněného hlavového tónu a také od toho, zda má nebo nemá horečku.

Zpěvák může zpívat, i když má rýmu, protože ta hlavovým tónům nevadí. Pokud se ale další dny zpěvákovi přitíží, měl by si dát pauzu. Pak se totiž zpěvák uchyluje ke konzumaci různých pastilek, a podle Jehneho to stejně ničemu nepomáhá, protože vysušují sliznice (Jehne 1970, s. 145-147).

3.8 Hlasová onemocnění

Hlasivkové uzlíky vznikají špatnou pěveckou technikou a projevují se chrapláním.

Zpěvák není schopen ani falzetu. Zápal průdušnice a průdušek se projevuje dráždivým kašlem a nepříjemným pocitem v krku. Další chorobou je zápal hrtanu, kdy se sliznice překrví a je oteklá. Pokud se neléčí včas, může dojít ke ztrátě hlasu a nedomykavosti hlasivek. Zlepšující se stav zpěváka se pozná tak, že opět začíná zvládat falzet. Důležité je ještě zmínit fonastenii. Řadí se mezi neurodynamické hlasové poruchy. Hlas ochabuje

(33)

a „není to už to, co bývávalo“. Fonastenie je způsobena nekvalitní pěveckou technikou.

I odstranění mandlí má vliv na zpěv.

„Podrobným zkoumáním se zjistilo, že vycvičený hlas se nejenže nezhorší, ale často získá i lepší rezonanci, zejména ve vyšších tónech, a to tehdy, když se operativně odstraní značně zduřelé mandle. Vcelku zde platí odůvodněná zkušenost, že správným a šetrným odstraněním mandlí hlas netrpí, po operaci však třeba začít s náležitým cvičením hlasu i řeči.“ (Hála, aj. 1947, s. 89).

Na závěr této kapitoly lze napsat, ačkoli to zní trochu neuvěřitelně, že zpěv se vlastně podobá sportu. Správný sportovec cvičí své svaly, systematicky trénuje a otužuje se. S tím souvisí fakt, že zpěvák se nemusí zříkat studených nápojů, koupání ve studené vodě a dalších takových mýtů (Tugendlieb 2002, s. 46-49).

4 Mikrofon

Při zpěvu písní moderních žánrů je zcela běžné využívat mikrofon. U práce s mikrofonem platí několik pravidel. I když se může zdát, že jeho využívání není těžké. Při zpívání v pianě¹ je třeba ho dostat co nejblíže k ústům. Je to tak proto, že musí zachytit každý zpěvákův tón, jelikož je v případě piana, či pianissima² hlas velmi něžný a křehký.

Zpěv ve forte³ naopak vyžaduje oddálit mikrofon od úst. Pokud by se tak nestalo, byl by zpěv, linoucí se z reproduktorů, velmi hlasitý, až nepříjemný. Oddalování mikrofonu záleží na tom, jak je nastavena jeho intenzita. Zpěvák ho může oddálit o délce několika centimetrů, až několika desítek centimetrů. Pokud chce zpívat fortissimo⁴, přiblíží si ho více, než při forte.

Tato pravidla je třeba pamatovat stále, ale nejvíce při využívání kondenzátorového mikrofonu. Hojně se využívá i mikrofon dynamický, u kterého by měl zpěvák zpívat co nejblíže. Zpěvák se nemůže spolehnout jen na mikrofon, jelikož k mikrofonu patří i reproduktory, mixážní pult, echo a zesilovač. Tato zařízení mu pomáhají mikrofon správně nastavit, takže posluchač může hlas zpěváka vnímat různě.

1 potichu 2 velmi potichu 3 nahlas 4 velmi nahlas

(34)

Echo, či ozvěna se nejvíce používá na koncertech v nevelkých prostorách, protože nabudí přesný opak prostoru, ve kterém se posluchač nachází. Ozvěna je totiž jev typický pro větší prostory a proto posluchačům navodí pocit okázalosti.

Reproduktory by měly být rozmístěny tak, aby se zpěvák slyšel, jinak nemůže podat kvalitní výkon. Nejlepší je umístit reproduktory před zpěváka na podlahu, a dále zajistit, aby si zpěvák mohl zpětně poslechnout svůj výkon a vyvarovat se tak do budoucna omylům. František Tugendlieb radí nahrávat se na magnetofon (Tugendlieb 2002, s. 45–

46).

4.1 Mikrofonová technika

Zpěváci, kteří ovládají dobře hlasovou techniku, nemívají problémy s přechodem na mikrofon. Jsou ale i hlasy, které bez mikrofonu zní nezajímavě, ale s použitím mikrofonu se to úplně změní v kladném slova smyslu. Hovoříme tak o fonogenickém hlasu. Je to hlas, který mikrofonová technika podpoří, takže lidově řečeno: hlas zní dobře na mikrofon. Jak jsme již psali výše, dynamika hlasu se tvoří vzdáleností postoje u mikrofonu. Existuje ale mikrofon s kompresorem, který se zpěvákovi přizpůsobí.

„Vzhledem k tomu, že „mikrofonové“ piano mívá dutější charakter, hrozí někdy nebezpečí, že hlas při forte, místo aby narostl do síly, šířky a voluminóznosti, se spíše scvrkne a zeštíhlí se. Platí to zejména pro hlasy, které mají v plném záběru velmi kovový zvuk; tato kovová špička totiž zpěvákovi nedovoluje, aby byl mikrofonu příliš nablízku.

V takových případech se doporučuje, aby interpret směrem nahoru hlas poněkud temnil a současně aby při forte a fortissimu neodstupoval od mikrofonu, ale jen se odkláněl a zpíval podél něj bokem. Piano a forte se pak zvukově i barevně vyrovná.“ (Jehne 1970, s. 113).

Využívání mikrofonu také zpěvákovi dovolí ukázat svůj hlas v jiné barvě a podobě a umožní tak zdůraznit zpěvákovy kvality, ale i nedostatky. Proto je mistrovské ovládání mikrofonu velkou výhodou. Zpěváci, kteří mají problémy s výslovností, moc mikrofon neocení, protože poukáže na každý zpěvákův nedostatek, který se bez mikrofonu dá zamaskovat.

(35)

4.2 Problémy s mikrofonem

Zpěvákům dělají velké starosti explozívní, neboli „výbušné“ souhlásky a sykavky.

Tyto souhlásky (např. tk, čt, pc) vznikají pomocí vzduchu, který zpěvák necitelně vypustí na mikrofon, skoro jako by na něj plival. Proto je třeba explozivní souhlásky nevyslovovat příliš hlasitě. Mikrofon by se mohl i poškodit.

Dalším tématem jsou sykavky. Může je mít špatné jak zpěvák, tak i aparatura je může špatně reprodukovat. Ztlumí–li se zpěvákovi na aparatuře výšky, sykavky nejsou tak výrazné. Pokud se to udělá u hloubek, sykavky spíše přibydou. Nedostatečné tvoření sykavek se rozpozná tak, že posluchač má dojem, jako by si zpěvák „šlapal na jazyk“. Dále to může být způsobeno zpěvákovým předkusem. Sykavky nezní, protože vzduch nevychází mezerami mezi zuby ven. Velká znělost sykavek je naopak zapříčiněna přílišným únikem vzduchu mezi zuby.

Nemalým problémem jsou nádechy a mikrofon. Zejména u začátečníků. Jsou samozřejmě písně, kdy slyšitelný nádech zpěváka podpoří náladu této písně, ale většinou to je rušivý element. Nádechy se dají eliminovat zpěvákovou představou o zívání – místo obyčejného nádechu se široce zívne. Otázka dynamiky je již nastíněna v kapitole 4.

Mikrofon. Zpěvák lépe ovládá dynamiku zpěvu, pokud používá ruční mikrofon. Tedy, že si ho nedá do stojanu. S rukou se lépe manipuluje a přibližování a oddalování mikrofonu je snazší, než „cupitat“ ke stojanu. Jsou zpěváci, kteří ale preferují mikrofon umístěný ve stojanu. Je to zřejmě tím, že některým z nich pomáhá při zpěvu gestikulace rukou, a proto je musí mít volné. Používání mikrofonu není radno podceňovat. Špatné zacházení s mikrofonem se nám může i vymstít (Jehne 1970, s. 113–118).

(36)

PRAKTICKÁ ČÁST

5 Mé zkušenosti z pěvecké soutěže

Rozhodla jsem se ve své bakalářské práci napsat také o pěvecké soutěži, protože je to zkušenost, která mě hodně naučila a posunula dál. Bude to líčení velmi subjektivní:

Zúčastnila jsem se pěvecké soutěže: Hvězdy nad Ještědem, a to hned dvakrát.

Poprvé 15.11. 2014 a podruhé za rok poté 24.10. Je to soutěž pořádaná Městským divadlem v Jablonci nad Nisou a založili ji ředitel divadla Pavel Žur a člen kapely Sto zvířat, Petr Hostinský. Soutěž se těší velké popularitě v libereckém kraji a rok co rok se jí zúčastní více a více talentovaní zpěváci, takže konkurence je opravdu velká.

O této soutěži jsem se dozvěděla poprvé od magistry Zuzany Bubeníčkové, která mě učí zpívat. Nikdy mě nenapadlo, že bych se do nějaké takové soutěže přihlásila. Když mi učitelka řekla, že na to mám, tak jsem to zkusila. Vybraly jsme nejvíce známou píseň od Whitney Houston – I will always love you. Vsadily jsme na to, že lidé mají rádi známé písně. V září proběhlo semifinálové kolo, ze kterého vzešlo okolo dvaceti finalistů a já jsem byla ke své velké radosti mezi nimi.

V listopadu propuklo to velké finále. Byli jsme rozděleni na tři kategorie:

1 kategorie byla do 14 let, 2. kategorie do 24 let a 3. kategorie od 25 let výše. Soutěž není omezená věkem, což velmi oceňuji. Šanci má tak skutečně každý začínající amatérský zpěvák. Byla jsem zařazena v druhé kategorii a z mého pohledu to byla pěvecky nejsilnější kategorie.

Je to sice soutěž pro amatérské zpěváky, ale v kategorii se mnou byla i soutěžící, která zpívá profesionálně, navíc před pár lety získala ocenění absolutního vítěze, tudíž jsem nechápala, proč měla potřebu se přihlásit znovu. Působí to nespravedlivě a tohle by měli pořadatelé soutěže pořešit. Ztrácela jsem tak vyhlídky na úspěch. Štěstí ale stálo při mě, kapela mě podpořila a ke své radosti jsem vyhrála 1. místo v prostřední kategorii. Výše zmíněná kolegyně se neumístila vůbec, navzdory snažení hlavního porotce. Byla mojí velkou sokyní, protože zpívala píseň od stejné zpěvačky, takže diváci a porota mohli mít

(37)

tendence nás porovnávat. Myslím, že měla skvěle zvládnuté takové to „americké cítění”, hrála si s rytmem a ke všemu měla barvu hlasu podobnou Whitney Houston.

Já jsem v barvě hlasu přesný opak. Měla jsem ale výborně zvládnutou techniku, intonaci a výšky. Píseň jsem byla schopná předvést v originální tónině, kolegyně jí měla znatelně posazenou níž, protože neměla potřebný hlasový rozsah.

Velmi silná byla z mého pohledu i nejmladší kategorie. Děti často zpívaly v anglickém jazyce a myslím, že tento jazyk měly dobře zvládnutý. Prezentované písně byly známé především z filmů a rozhlasového vysílání.

Absolutním vítězem se stala soutěžící z nejstarší kategorie. Zpívala od Beatles píseň Hey Jude v české verzi. Její projev byl pohodový, uvolněný a velkým plusem bylo, že uměla působit na diváky. Okamžitě si je získala svým přirozeným vzhledem a úsměvem. Čišela energií, která oslovila i porotu. Sice během písně zapomněla na chvilku text, ale to nebylo hodnoceno jako závažná chyba.

V roce 2015 jsem se přihlásila podruhé se soulově laděnou písní od Christiny Aguilery Mercy on me. Byla jsem zvědavá, jestli mám na to, získat vyšší ocenění, což bylo v tomto případě ocenění absolutního vítěze libereckého kraje. Musím uznat, že tento rok se přihlásilo ještě více talentovaných zpěváků a dopadlo to tak, že do finále jich bylo vybráno více, než bylo v plánu – tak moc byli zpěváci dobří. Mně se naštěstí opět zadařilo a i já jsem postoupila do finále. Byla jsem velmi nervózní, protože jsem dle mého názoru zpívala těžší píseň, než před rokem a navíc mému hlasu neseděla tolik. Byl to docela risk.

Nepříjemná skutečnost nastala, když mi při mém vystoupení přestala hrát kapela.

Nevím proč se tak zasekla, ale přestala hrát v místě, kde ještě neměla – acapella⁵ místo mělo přijít mnohem později. Rázem mě polilo horko, ale nějak jsem to ustála, zpívala bez kapely dál, doufala, že nebudu intonačně padat a že se co nejdříve vzpamatují a přidají se ke mně. Naštěstí se tak skutečně stalo, i když jsem měla pocit, že to trvá věčnost.

O přestávce jsem se šla hudebníků zeptat, co se stalo, ale nebyli schopní to vysvětlit, natož vyjádřit nějakou lítost. Jediné, co mě mohlo těšit, bylo vědomí, že jsem to nebyla já, kdo to pokazil.

Další věc, ze které jsem byla zklamaná, byli vítězové. Přišlo mi, že porota vybrala zpěváky, kteří si to moc nezasloužili – jedna soutěžící dokonce nebyla schopná ani včas

5 bez hudebního doprovodu

(38)

nastoupit, zpívala pro soutěž nevhodnou nudnou píseň a přesto získala 1. místo v prostřední kategorii. Nemohla jsem najít žádnou spravedlnost – dívka, která to zkazila, vyhrála. Později jsem se dozvěděla, že navštěvuje pěvecký sbor jednoho z porotců, tudíž mě napadlo, že jí možná nadržuje, nevím. Bojovala jsem i přes pochybení kapely, ale v soutěži jsem se tento rok neumístila. Cítila jsem to jako křivdu a v hloubi duše jsem doufala, že třeba dostanu cenu kapely, jako „odškodné”. To se samozřejmě nestalo.

Absolutním vítězem se stala opět zpěvačka z nejstarší kategorie. Tuto kategorii jsem vnímala jako nejslabší v obou ročnících soutěže. Přesto z ní vzešel pokaždé absolutní vítěz. Ty dva ročníky byly velmi rozdílné. O tom prvním mohu napsat, že to byla kladná zkušenost – byl to prvotní zážitek z veřejného vystupování, sešli jsme se skvělá parta v divadelní šatně a bonusem bylo mé vítězství.

Ten druhý byl zápornější zkušeností, ale přesto byl v jistém smyslu přínosný, protože jsem se přesvědčila, že nesnadnou situaci dokáži na pódiu ustát. Pokud bych měla být velkým optimistou, přesněji se hodí tato věta: „zážitky nemusí být kladné, hlavně, že jsou intenzivní.” Nyní vím, že se této soutěže prozatím nechci zúčastnit. Možná to za pár let zkusím znovu, až budu zařazená v nejstarší kategorii. Mé vítězství v roce 2014 mi ale už nikdo nevezme a za něj jsem velmi vděčná.

Ze zkušenosti z této pěvecké soutěže čerpám doposud a občas zážitky z ní vypravuji žákům školy, v níž absolvuji náslechy na hodinách zpěvu.

6 Práce s dětmi při lekcích zpěvu

Pro praktickou část byli vybráni mladí zpěváčci. V následující části rozebereme jednotlivě jejich snažení a nácvik některých vybraných písní. Doložíme i necelé ukázky z notového materiálu. Žáci samozřejmě celý rok netrénovali jen tuto jednu píseň. Bylo třeba ale vybrat jednu, která bude reprezentativní. V pozorování se bohužel nevyskytuje zástupce mužského pohlaví. Letos ale žádný chlapec k sólovému zpěvu netíhl.

Úvod této kapitoly začíná ukázkou cvičení na rozezpívání, která byla nezbytnou přípravou pro všechny žáky před zpíváním písní. V samostatných profilech žáků uvedeme číslo rozezpívání, kterým jsme se zabývali nejvíce a proč.

(39)

8. Ilustrace: cvičení 1

(40)

(41)

6.1 Pozorovaná

„

A”

Jméno: Melanie Věk: 11 let

Začátek pozorování: Konec října 2015 Konec pozorování: Začátek března 2016 Předpokládaný časový nárok: 45 minut Pomůcky: Klavír, notový materiál, mikrofon

Cíl: Vyřešit problémy se ztrácejícím se hlasovým rozsahem a zahleněností, a to pomocí zpívání písní na pomezí jednočárkované a dvoučárkované oktávy.

Motivace pozorované: Pozorovaná má velmi ráda písně od Z. Svěráka a J. Uhlíře.

Nejraději zpívá ze zpěvníků: Když se zamiluje kůň a Dětem. Jsou to zpěvníky, do kterých sama zainvestovala a nevyužívá tak ke zpěvu školní materiály. Nikdo jiný ze skupiny to takhle nedělá. Jde vidět, že jí zpěv velmi baví.

Příprava: Cvičení č. 8. Toto cvičení prověřuje její intonaci, především to, aby daný tón nekolísal. Tón by měla pomyslně vnímat na temeni hlavy, kde tón rezonuje a vibruje.

Postřehy z průběhu pozorování: Žákyně měla v říjnu velké problémy s hleny v krku, které jí ale nebolely. Při zpěvu byla slyšet i její zduřelá nosní madle, která zpěv také negativně ovlivnila. Jednou nás dokonce i napadlo, zda-li by nebylo dobré navštívit foniatra. Učitelka konstatovala, že minulý školní rok byl její hlas jasně znějící, ostřejší, a výraznější. Teď její hlas působil slabě a šustivě, přesto ale měla vcelku výrazné sykavky.

Její hlasitost zpěvu je bohužel přímo úměrná hlasitosti klavíru. To není dobře, protože intonuje přijatelně a sóĺista má být slyšet. Klavír zní pouze jako doprovod.

Při písni Zlatá střední cesta (melodie J. Ježek, text J. Voskovec a J. Werich) se stalo, že jí vypadl text. Pokud nastane tato situace, zpěvák by neměl nechat na sobě nic znát, chvilku vyčkat a pak se napojit. Není od věci vyplnit mezeru známým popěvkem:

nanana. Pokud není výpadek jen lokální, je možné dvakrát zopakovat sloku.

(42)

Při začátcích nácviků písní je vhodnější zpívat krizová místa jen na nějaký vokál.

Často třeba na „ó”, „á”. Docílíme tak toho, že zpěvák více otevře krk a tón má hned větší sílu.

Melanie zkoušela zpívat také píseň Mléčný bar, právě od Svěráka a Uhlíře. Je to píseň, kde svoji roli hraje i mluvené slovo a právě u toho měla rozpaky. Zpěvačka je

„zakřiknutějšího” typu a netradiční úsek v písní ji poněkud zaskočil. Není to extrovert, který by si tuto změnu užil a dostatečně zvolal.

Nácvik písně: Nikdy nic nikdo nemá (z filmu Pudr a benzin)

Pozorovaná nemá ještě vyzrálé hlasivky na vysoké tóny. Je třeba cvičit, aby při frázování docházelo k fonaci shora tónu. Má tendenci najíždět zespodu a to není intonačně správně. Hned na prvním řádku písně si můžeme všimnout, že je melodie psaná sestupně.

Aby zpěvačka intonačně nepadala, je třeba si představit, že zpívá „nahoru do schodů”. To jsou takové tipy pro zpěváka z „kuchyňské terminologie”, jejíž využívání je výborné, protože žáci tak přesně pochopí, co se po nich vyžaduje. Odborné termíny jim nic neříkají.

Vokál „í” zní moc přiškrceně. Lépe vyzní, když se bude zpívat „ý” a intonační skoky nebudou tak nepříjemné. Velmi složitý na nasazení je vokál „é”, především, pokud se zpívá na vysokém tónu. Dobré je, si do vokálu zívnout, pak nebude tak úzký. Píseň je psaná v C dur a pozorovaná tvrdí, že to je na ní moc vysoko. Při poslechu ale nedostatek není zřejmý. Je to nejspíš její psychický problém, protože má potíže s tóny ve dvojčárkované oktávě, ve které se například první tón písně už nachází.

Píseň je složitější na cítění rytmu. Střídají se tu nástupy na druhou dobu (např. takty č. 25 a 29) a to zpěvačku mate. Dalším kritickým místem je takt č. 26, kde chybí slovíčko.

Od začátku taktu č. 9 je potřeba, aby pozorovaná zpívala lehce staccato⁶, protože podle intuice máme pocit, že si to píseň žádá.

Vyhodnocení: Na konci pozorování bylo zjevné, že se její krk pročistil. Trvalo to sice měsíce, ale stalo se. Napadlo nás, zda-li to jen nebyl projev mutace. Sama potvrdila, že hleny zmizely. Její hlas se začal vracet do původního stavu. Dokonce se i více uvolnila, nezpívá tak bez výrazu a začíná cítit akcenty.

6 krátce

(43)

16. Ilustrace: Nikdy nic nikdo nemá (Jánský 1993, s. 52).