Poděkování
Rád bych poděkoval mému vedoucímu práce RNDr. Arturovi Boháčovi, Ph.D za skvělé vedení při tvorbě bakalářské práce, kdy mi poskytnul mnoho užitečných rad během našich konzultací. Dále bych chtěl poděkovat mé rodině a přítelkyni za jejich podporu a trpělivost.
ANOTACE
Bakalářská práce se zabývá projevem politických a geopolitických aspektů v olympijských hrách s důrazem na prostorové souvislosti. Bakalářská práce se zaměřuje na politickou situaci olympijských her v roce 1980 a 1984, kdy mezi sebou v době studené války soupeřily dva mocenské bloky. Dále analyzuje bojkot západních států, v čele se Spojenými státy americkými, během olympijských her v roce 1980 v Moskvě a bojkot zemí východního bloku, v čele se Sovětským svazem, během olympijských her v roce 1984 v Los Angeles. Pro tento výzkum byly použity názory novinářů a expertů z denního tisku a odborná literatura. Bakalářská práce obsahuje tři mapy zobrazující informace o olympijských hrách, které byly vytvořeny prostřednictvím Geografického informačního systému (GIS).
KLÍČOVÁ SLOVA
geopolitika, olympijské hry, studená válka, Spojené státy americké, Sovětský svaz
ANNOTATION
The bachelor thesis deals with the manifestation of political and geopolitical aspects in the Olympic Games with emphasis on spatial contexts.
It focuses on the political situation of the Olympic Games in 1980 and 1984, when the Western and the Eastern Blocs competed with each other during the Cold War. It analyses the boycott of the countries of the Western Bloc, with the leading position of the USA, during the Olympic Games in Moscow in 1980 and the boycott of the countries of the Eastern Bloc, with the leading position of the Soviet Union during the Olympic Games in Los Angeles in 1984. The main sources of this bachelor thesis are opinions of journalists and specialists published in daily press and reference books. The bachelor thesis includes three maps depicting information about the Olympic Games, which were made by means of a Geographic Information System (GIS).
KEY WORDS
geopolitics, Olympic Games, Cold War, United States of America, Soviet Union
8
Úvod ... 11
1 Olympijské hnutí ... 12
1.1 Antika ... 12
1.1.1 Vznik a historie ... 12
1.1.2 Druhy sportů ... 13
1.2 Novodobá historie ... 14
2 Geopolitika promítaná do olympijských her – teoretická základna 17 2.1 Co je to geopolitika ... 17
2.2 Současná geopolitika ... 18
2.3 Geopolitika ve sportu ... 18
3 Olympijské hry 1980 ... 21
3.1 Zimní olympijské hry 1980 ... 21
3.2 Příčina bojkotu – sovětská vojska v Afghánistánu ... 23
3.3 Bojkot 1980 ... 24
4 Olympijské hry 1984 ... 36
4.1 Mezidobí letních olympijských her 1980-1984 ... 36
4.2 Bojkot 1984 ... 42
Závěr ... 51
Seznam zdrojů ... 54
Seznam příloh ... 62
Přílohy ... 63
9
SEZNAM ZKRATEK
ABC American Broadcasting Company (Americká vysílací společnost)
DC District of Columbia (Oblast Spojených států amerických)
GRU Sovětská vojenská zpravodajská služba (Glavnoje razvedivatěl'noje upravlenije)
KAL-007 Korean Air Lines 007 (let Korean Air 007)
KGB Výbor státní bezpečnosti (Kamiťét gasudárstvěnoj bězapásnosti)
LAOOC Olympijský organizační výbor Los Angeles (Los Angeles Olympic Organizing Committee)
LOH Letní olympijské hry (Summer Olympic Games)
MOV Mezinárodní olympijský výbor (International Olympic Committee)
NATO Severoatlantická aliance (North Atlantic Treaty Organization)
10
NBC National Broadcasting Company (Národní vysílací společnost)
NOV Národní olympijský výbor (National Olympic Committee)
OSN Organizace spojených národů (United Nations)
SSSR Sovětský svaz socialistických republik (Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik)
TASS Telegrafní agentura Sovětského svazu (Telegrafnoye agentstvo Sovetskogo Soyuza)
TV Television (televize)
USA United States of America (Spojené státy americké)
USOC United States Olympic Committee (United States Olympic Committee)
11
Úvod
V této práci se budeme zabývat tím, jak se promítají politické a geopolitické aspekty do olympijských her. Nejdříve nahlédneme na počátek her a na to, jaká je podstata olympijských her, které tu máme již od starověkého Řecka. Dále by autor poukázal na to, že jsme již zažili spoustu olympijských her, kde se projevila politika. Podrobněji by poté rozebral situaci olympijských her v roce 1980 a 1984 v době soupeření nejsilnějších mocenských bloků v dějinách lidstva. V menší míře se budeme věnovat zimním olympijským hrám v roce 1980, které předcházely tomu hlavnímu, co se odehrálo až na letních olympijských hrách roku 1980 v Moskvě. Tady bychom začali popisem toho, proč k bojkotu těchto her vůbec došlo. Tudíž autor bude psát něco málo o invazi v Afghánistánu, po které následoval bojkot her ze strany Spojených států amerických, ke kterým se přidaly státy
„západního světa“. Následné olympijské hry konané na území USA, konkrétně roku 1984 v Los Angeles, odvetně bojkotovaly hlavně státy východního bloku.
Autor si vybral toto téma, jelikož se zájmem studuje geografii a má rád především politickou geografii. Autorovým velkým koníčkem je také sport, a proto mu na mysl přišly olympijské hry, kde se tyto dvě odvětví navzájem propojují. A díky jeho druhé aprobaci, což je historie, zvolil olympijské hry konané v době, kdy ještě nebyl na světě. Proto bude rád za to, že ho tato práce obohatí a dozví se o tomto atraktivním tématu ještě více zajímavostí a různých názorů, které může předat dalším lidem s podobným zájmem a snad jednoho dne i jako učitel svým žákům.
12
1 Olympijské hnutí 1.1 Antika
1.1.1 Vznik a historie
Nejstarší zmínky o olympijských hrách se datují již ze starověkého Řecka, kde se konaly první hry již v roce 776 př. n. l. v Olympii na poloostrově Peloponés. Dále se konaly vždy po čtyřech letech, po období takzvané olympiády, a to vždy na první úplněk měsíce po letním slunovratu. Nevíme však jistě, zda se nekonaly ještě dříve než v roce 776 př. n. l., jelikož dřívější záznamy se nenašly (Křížek 2004, s. 6). Původ olympijských her nemáme nijak historicky potvrzený, jejich vznik a průběh je však popsán v bájích a pověstích, kde je několik různých variant vzniku. Já se přikláním k možnosti, že hry byly založeny Héraklem, synem boha Dia. Některé zdroje zase uvádí, že mohly být založeny na Héraklovu počest.
Během her nikdo nesměl nosit zbraně (posvátný klid zbraní ekecheira =
„ruce pryč od zbraní“ (FTVS UK 2004, s. 12–13)), dokonce bylo povinno ustat se všemi boji a bylo vyhlášeno příměří na tři měsíce v době konání her, jelikož dřívější olympijské hry byly jak sportovní událostí, tak především také náboženským svátkem. Proto také vždy zahajovaly hry oslavnou obětí v posvátném háji v Altidě, kde stály i chrámy boha Dia a bohyně Héry.
Existovala dokonce sepsaná úmluva o nedotknutelnosti území Olympie, na které nikdo nesmí vstoupit se zbraní v době her. Tato úmluva byla sepsána na disk a ten byl uložen v Héřině chrámu v Olympii.
Vítězové dostávali na hlavu korunu z listí olivovníku a měli právo dát si postavit sochu, ale především získali velkou slávu. Přičemž z prvotních kultovních ceremonií se postupem času staly gymnastické hry tzv. nezletilých příslušníků rodu, kteří teprve očekávali přijetí mezi dospělé. Her se mohli účastnit pouze netrestaní řečtí občané mužského pohlaví, kteří však museli
13
úspěšně projít desetiměsíčním výcvikem, kde měli za úkol dokázat svoji fyzickou zdatnost a psychickou odolnost pro olympijské zápolení. Her se nemohly účastnit ženy, ale existovala tu možnost, jak mohly zvítězit, a to jako majitelky koní, které vyhrály pod mužským vedením v závodě spřežení, kde se nedávaly ceny za vítězství jezdcům, nýbrž majiteli koní. Jako diváci se však her neúčastnili nejen sportovci, ale také umělci a společenská a politická elita Řecka. Olympijské hry se téměř po 1200 let pořádaly pravidelně každé čtyři roky a celkem jich bylo uspořádáno na 292. Jejich největší „boom“ nastal přibližně roku 350 př. n. l., zatímco v roce 393 n. l. Theodosius I., což byl tehdejší křesťanský římský císař, prohlásil hry za „pohanské“ a zakázal je (Dovalil et al. 2004, s. 30–31).
1.1.2 Druhy sportů
Nejdůležitějším prvkem závodníků byla fyzická zdatnost a statečnost.
Hry se pořádaly na olympijském stadionu pod Kronovým vrchem, který byl v sousedství posvátného háje Altis. Na prvních hrách se poprvé uskutečnil závod v běhu přibližně na 192 metrů. Tato disciplína byla nazývána stadion a byla to jediná disciplína. Vyhrál ji mladý Corobeus, který jinak pracoval jako kuchař (Křížek 2004, s. 6).
Postupem času přibývaly další disciplíny (dialus1, dolichus2, hod diskem a oštěpem, později také box, vozatajské zápasy, skok do dálky, zápas atd.). Na osmnáctých hrách přibyl pentatlon, což byl pětiboj, který se skládal ze skoku do dálky, hodu oštěpem a diskem, běhu na jeden stadion a zápasu. Tato disciplína si pro svou všestrannost získala největší oblibu. Dále na dvacátých pátých hrách se objevily také velmi populární vozatajské zápasy (závod čtyřspřeží, později i rychlostní závod jezdců na koních). Jedněch olympijských her v závodu vozatajů se zúčastnil i císař Nero, a dokonce ho dokázal vyhrát, ale nebyl to rovný souboj, jelikož všichni věděli, že pokud císaře porazí, tak
1 Dialus = běh přibližně na 384 metrů
2 Dolichus = běh okolo 4,6 km
14
vyhrají „lístek na smrt“. Již na dvacátých třetích hrách se konala první tvrdší disciplína, kterou známe pod dnešním názvem jako box (dříve známá jako pygmé) a její tradice vydržela až dodnes, jen v trochu mírnějším provedení. Na rozdíl od nejtvrdší disciplíny tehdejších her pankration, která vznikla přibližně roku 648 př. n. l., při této disciplíně, která byla něco mezi zápasem a boxem, bylo dovoleno prakticky všechno. Kvůli důležitosti vojenského výcviku byl na šedesátých pátých hrách přidán běh těžkooděnců, kteří běhali v plné zbroji přes stadion (Křížek 2004, s. 6).
Zmínit můžeme také spoustu dalších disciplín, které se ale nikdy nestaly součástí starověkých olympijských her, jako jsou míčové sporty a vodní disciplíny (plávání, skoky do vody, veslování atd.). Po roce 146 př. n. l. hry prudce změnily svůj ráz, když Římané porazili Makedonii. Od té doby byly hry zpřístupněny všem lidem (jako divákům) a objevily se úplně nové disciplíny, jako například gladiátorské zápasy a boje mužů proti zvířatům (Dovalil et al.
2004, s. 30-31).
1.2 Novodobá historie
Od doby, než se někdo rozhodl obnovit olympijské hry, uběhlo předlouhých 1500 let. Myšlenku obnovení olympijských her inicioval již dva roky před jejich vznikem Francouz Pierre de Coubertin. Díky jeho vytrvalosti si získal na svoji stranu řadu příznivců jak z Evropy, tak z Ameriky, kteří ho podpořili v jejich obnovení. Mezinárodní kongres se tedy rozhodl 16. června 1894 na pařížské Sorbonně, že podpoří obnovení, které by se konalo v duchu starověkých antických olympijských her. Rozhodli se zde také pro založení Mezinárodního olympijského výboru (Comitée Olympique International, International Olympic Committee), který měl na začátku dvanáct členů.
Zajímavostí je, že byl do něho zvolen český profesor klatovského gymnázia dr.
Jiří Guth Jarkovský, a to vše dokonce v jeho nepřítomnosti (Křížek 2004, s. 6).
15
Olympijské hnutí se postupně rozšiřovalo, až se stalo celosvětovým a postupně se zformovalo v době mezi světovými válkami ve dvacátém století.
Nejvyšším řídícím orgánem je MOV, který je veden jako nezisková mezinárodní organizace, jejíž sídlo se nachází ve švýcarském městě Lausanne.
V čele tohoto výboru bylo nejprve osm předsedů a nyní jich tam je devět.
Prezidentem MOV je Thomas Bach (bývalý německý šermíř), který je v této funkci od roku 2013. MOV momentálně uznává 206 národních olympijských výborů. Jako jedni z posledních se připojili Východní Timor, Afghánistán a Irák, avšak počet členů MOV se pohybuje okolo čísla 100. To jest proto, že za své členy si volí kvalifikované osobnosti a k přijetí mají jen jednu podmínku, a to že daná osoba má státní příslušnost a bydliště v zemi, kde se vyskytuje NOV (Dovalil et al. 2004, s. 44-45).
V historii MOV se mezi jejich členy dostalo šest Čechů (či Čechoslováků). Z poslední doby můžeme znát Věru Čáslavskou a Jana Železného. Oba ale rezignovali na svůj post v roce 2001 a od té doby nemáme žádné zastoupení. Organizační principy, řády a zásady olympijských her a MOV legislativně drží tzv. Olympijská charta, jejíž základní principy jsou:
„Olympijské hnutí jako mezinárodní společenské hnutí podporující rozvoj sportu a mezinárodní spolupráci sdružuje organizace, sportovce a další osoby, které souhlasí s Olympijskou chartou a řídí se jí. Kritériem příslušnosti k olympijskému hnutí je uznání Mezinárodním olympijským výborem. Činnost vyvíjí olympijské hnutí samo nebo ve spolupráci s dalšími organizacemi. Cílem olympijského hnutím je připívat k budování mírového a lepšího světa výchovou mládeže prostřednictvím sportu prováděným bez jakékoliv diskriminace a v olympijském duchu, to je spojením vzájemného porozumění, ducha přátelství, solidarity a fair play. Činnost olympijského hnutí, symbolizována pěti propojenými kruhy, je trvalá a celosvětová. Je rozšířena na pěti kontinentech. Jejím vyvrcholením je účast sportovců celého světa na velkém
16
sportovním festivalu, na olympijských hrách. (Citováno podle Olympijské charty, 2003).“ (Dovalil et al. 2004, s. 44-46)
17
2 Geopolitika promítaná do olympijských her – teoretická základna
2.1 Co je to geopolitika
Geopolitika vyvolává rozdílnější názory než jakýkoliv jiný směr lidského zkoumání. Jako u většiny průzkumů i zde se liší názory na její podstatu.
Dokonce i názory odborných vědců na její podstatu jsou odlišné. Někteří geopolitiku ani nepovažují za vědu. Je to i z důvodu, že geopolitika byla vždy ovlivňována aktuální politikou a ideologií.
Pro samotný pojem geopolitiky vlastně ani nemáme všeobecně uznávanou definici. Ve většině případů se vědci alespoň shodnou, že pojem geopolitika ukazuje vztah mezi politickými jevy a procesy současně s geografickým prostorem (Baar et al. 1996, s. 91). Jiní zase tvrdí, jako například Yves Lacoste, že v případě geopolitiky nejde o vědeckou disciplínu, která hledá zákonitosti, podle kterých se řídí, ale o schopnost myslet v kategoriích prostoru a konfliktů, které v ní probíhají (Ištok 2003, s. 67).
Ovšem někteří nepovažují geopolitiku ani jako vědu, nýbrž jako teorii, která studuje zákonitosti vlivu zemského povrchu na politiku států a zákonitosti pohybu síly v prostoru (Krejčí 2000, s. 53). A proto můžeme vyhodnotit, že geopolitika se vyznačuje jako soubor jednotlivých teorií, které jsou zaměřené na vysvětlení politické struktury a organizaci světa a regionů (Ištok 2003, s.
68).
Dalším směrem chápání geopolitiky je ten, který ji vyznačuje jako politickou aktivitu a spojuje ji s procesem členění světového prostoru různými politickými subjekty. Ištok uvádí: „Geopolitika je aplikovaná interdisciplinární oblast studie, která využíváním poznatků vícerých vědných disciplín analyzuje chování politických subjektů v prostoru, přičemž tyto analýzy vyúsťují do vypracování koncepcí, modelů a doktrín.“ (Ištok 2003, s. 70)
18
Všechny tyto názory dokazují, že geopolitiku nelze vnímat jako samostatný geografický vědní obor, proto mluvit o jejím zařazení v systému geografických věd je irelevantní. Geopolitika má interdisciplinární charakter, avšak nemůžeme pominout její navázání na geografii, konkrétně na politickou geografii, se kterou si ji lidé často zaměňují. Můžeme ji také brát jako metodu mocností k mocenskému působení, vytváření sfér vlivu a přípravy k expanzi.
2.2 Současná geopolitika
Četnost používání pojmu geopolitika má za vinu neznalost a využívání v nesprávných okamžicích geografie, politických věd a samotné politice s neúplnou přesností. Termín se používá v každé souvislosti, když mluvíme o vztahu mezi státem a prostorem, proto je chápán jako velmi rozsáhlý pojem.
Je to i tím, že jeho vyjádření zasahuje do jiných kategorií, jako jsou politika, ekonomie, ekologie atd. Tím se stává především účelovou interpretací a využitím poznatků z jiných vědních kategorií z hlediska prostorových celků a jejich zájmů (Buček 1995, s. 13).
2.3 Geopolitika ve sportu
V novodobých olympijských hrách si každý hned vzpomene na dvě hlavní myšlenky olympijských her. Jedna je o udržování či posílení, nenásilné soutěživosti mezi lidmi (sportovci) a druhá je o oslavování jejich předvedených sportovních výkonů, což bychom rozhodně měli stavět nad politiku. Další myšlenkou může být podpora celosvětového míru. Myslím si, že nikdo nepochybuje, že sportovcům se hlavami honí především ta druhá myšlenka, kdy myslí na svoje předvedené výkony a posilování míru není v jejich prvotním záměru, možná někde v nitru duše. O udržování a posílení celosvětového míru by mělo jít především vládám, které podporují své národní sportovní organizace, přičemž jejich podpora je velmi přičiněná u úspěchu závodníků z jejich země, ale mír je na jejich žebříčku někde úplně vespod.
19
Tento systém tu máme již od samého počátku, kdy proslule známý zakladatel moderních olympijských her Coubertin, který se narodil roku 1863, byl údajně velmi traumatizován, za což mohla národní tragédie, kdy Němci roku 1871 uštědřili Francouzům drtivou porážku, díky níž přišel na to, že Francouzům chybělo většího kladení důrazu na jejich sportovní vyžití a zapracování větší sportovní zátěže do jejich výchovy již od mladých let.
Právě v tomto ohledu měli oproti nim navrch ve Velké Británii a v Německu, a tak docílil rozhodnutí, že to chce nějakou změnu, což byl původ jeho myšlenek k „restartování“ takové události, jako jsou olympijské hry (Dovalil et al. 2004, s. 20-22).
Každým rokem, kdy se konaly olympijské hry, vynaložily státy čím dál větší finance, aby uspěly jak v kandidatuře o uspořádání olympijských her, tak především potom i v samotných soutěžích, které na nich byly realizovány.
Projevovala se tu i geopolitika. Jako jeden z příkladů můžeme uvést všem známou studenou válku, kde bylo soupeření mezi „Západem a Východem“, což všichni vyhodnocovali podle jejich počtu vítězství, kdy sportovci obdrželi zlatou olympijskou medaili. Každý blok bojkotoval po jedněch hrách, nejdříve to byl tzv. „západní blok“, kdy se „západní země“ v čele s USA neúčastnily her roku 1980, které se konaly v Moskvě. Poté následovaly hry roku 1984 v Los Angeles, které se staly odvetou bojkotu zemí tzv. „východního bloku“ v čele se Sovětským svazem socialistických republik, které se her nezúčastnily. Byly zde také jiné hry, které byly bojkotovány různými zeměmi. Mohu ještě zmínit například hry z roku 1976 v Montrealu, které bojkotovaly africké země kvůli uplatňovanému apartheidu ve státní politice v Jihoafrické republice.
Nemůžeme být tedy překvapeni, když hlasování MOV v Kodani dopadlo tak jak dopadlo, a to vítězstvím Brazílie, konkrétně Rio de Janeira, což celosvětová média geopoliticky dopodrobna rozebrala. Všem je jasné, že se každé čtyři roky světová média z pohledu geopolitiky velmi zajímají ani ne tak o samotné hry, ale především o jejich místě konání, tím jsou myšleny
20
kandidátské země a výsledek hlasování MOV. Tuto změnu přineslo to, že nyní za kandidáty na hostitele olympijských her lobují šéfové vlád. To se také stalo na kodaňské schůzce, kde se sešli všichni vůdci svých zemí, které v tu dobu kandidovaly. Největší zájem medií vzbuzovala přítomnost Baracka Obamy, který loboval za Chicago, avšak neúspěšně, kdy jako favorit mezi kandidáty ke zděšení všech vypadlo již v prvním kole volby. V dalším průběhu bylo již s velkým náskokem zvoleno Rio de Janeiro, které jako jediné zastupovalo jižní polokouli naší planety. Slova prezidenta Brazílie, že olympijské hry se na kontinentu v Jižní Americe nikdy nekonaly, byly rozhodně pravdivé, avšak hezčí výrok zazněl z úst Fidela Castra, který toto vítězství Brazílie označil za
„triumf třetího světa“. Dle slov Luly da Silvy (prezident Brazílie) se konečně Brazílii dostalo úcty, které se jim dříve nedostávalo. Toto vítězství s nimi slavily všechny ostatní země z „třetího světa“ (Wallerstein 2009, s. 35).
Přičemž Spojené státy zůstávají smutné, jelikož tohle pro ně byla velká geopolitická prohra, která se promítla na Obamově pozici, kdy byl hodnocen ještě přísněji a u většiny lidí mu nepomohlo ani to, že obdržel Nobelovu cenu za mír.
21
3 Olympijské hry 1980
3.1 Zimní olympijské hry 1980
Spojené státy americké a Sovětský svaz zažily mnoho důležitých momentů během čtyřiceti šesti let trvání studené války mezi těmito státy, které jsou určitě také vhodné k zapamatování, ale v roce 1980 tu máme rozhodně jedno datum, na které bychom si měli vzpomenout. Dne 22. února 1980 se stala jedna neočekávaná událost, která pozměnila nacionalismus v USA a započala novou éru v politice americké versus sovětské vlády za dob studené války.
Jeden sportovní redaktor z magazínu New York Times to komentoval slovy:
„Bylo to v době velkého mezinárodního napětí a únavy, jako by národ dostal velký dar.“ (Jay 2004, s. 181) Tento dar přišel na únorovou noc v Lake Placid v New Yorku na dvanáctých zimních olympijských hrách s překvapivým vítězstvím nad Sovětským svazem, kdy dosáhl hokejový tým Spojených států prvního symbolického vítězství nad SSSR od sovětské invaze do Afghánistánu v roce 1979. V osmdesátých letech se připomnělo, že toto desetiletí Spojené státy přestaly s opatrnou politikou směrem k SSSR a agresivně konfrontovaly svého nepřítele ze studené války až do jeho rozpuštění v roce 1991. Před 22. únorem 1980 byli Američané nepochybně přesvědčeni o tom, co přinese toto desetiletí. Země trpěla inflací, ceny benzínu vzrostly, země se obávala toho, co prezident Carter bude dělat s invazí Sovětského svazu do Afghánistánu. Zprávy neustále pokrývaly hrůzu íránského neštěstí, kdy íránští studenti drželi Američany jako rukojmí na americkém velvyslanectví v Teheránu. V Americe byly v té době těžké časy a její občané měli málo času ke společnému fandění hokejistům. V lednu roku 1980 byli lidé dotazováni firmou Gallup Poll, zda si myslí, že rok 1980 bude lepší než rok 1979. Celých 56 % účastníků hlasovalo o tom, že rok 1980 bude horším rokem (Gallup Jr.
2018, s. 1). Stejná otázka byla položena v anketě od té samé firmy v roce 1981 a pouze 26 % hlasovalo, že rok 1981 bude horší než rok 1980 (Gallup Jr.
22
2018, s. 7).Tento nový vzestup optimismu u Američanů začal růst počátkem roku 1980. A to také díky 22. únoru, kdy hokejové vítězství Spojených států vyvolalo americký nacionalismus, který pomohl uklidnit obavy amerických občanů na vyhlídky osmdesátých let. V reakci na americký hokejový tým, který porazil SSSR, mnozí Američané zažívali velkou nacionalistickou hrdost, kterou pravděpodobně nezažili od konce druhé světové války. Novináři i politici si taktéž uvědomovali vnímání nárůstu nacionalismu mezi Američany.
Jakákoliv zmínka o „zázraku na ledě“ vzbudila americký nacionalismus, téměř jako kdyby to měli přikázáno. Nástup nacionalismu nakonec dal Američanům důvod k optimismu v příštím desetiletí.
Pro USA se léta 1980 až 1984 stala napjatou čtyřletou ofenzívou proti SSSR. Léta 1979 až 1985 jsou často označována jako „druhá studená válka“.
Podle Freda Hallidaye, v knize „Tvorba druhé studené války“, první studená válka skončila v roce 1956 a nástup druhé se týkal zvýšeného zájmu obou stran o možnost konfliktu a o potřebu vojenského vybavení proti možným útokům (Halliday 1983, s. 11). Během druhé studené války měly Spojené státy výhodu, kterou během první neměly. Politici Spojených států věřili, že poté, co Sovětský svaz napadl Afghánistán, skončila éra viny, která se soustředila na Spojené státy. Žurnalisté napsali: „SSSR už nemůže užívat luxus spravedlnosti jako v letech zapojení Spojených států do války ve Vietnamu.“ (Savigear 1987, s. 30) Podle ankety George Gallupa Jr. z 21. února 1980 jsou kladné vztahy se Sovětským svazem právě teď horší než v předchozích uplynulých dvou desetiletích (Gallup Jr. 2018, s. 49). Průzkum zjistil, že pozitivní názor na Sovětský svaz má pouhých 13 % občanů, přičemž před rokem to bylo celých 34 % občanů, kteří na ně měli kladný názor (Gallup Jr. 2018, s. 49). Tento názor občanů Spojených států se ukázal v plném světle během příštích šesti let na dalších olympijských hrách. Projevilo se to také v politice. Spojené státy posunuly svou politiku z mírného režimu do agresivnější zahraniční politiky,
23
pokud jde o Sovětský svaz. Předtím, než vše započalo, byla hokejová hra 22. února 1980, která vyvolala počátek nové éry ve studené válce.
3.2 Příčina bojkotu – sovětská vojska v Afghánistánu
Sovětská invaze do Afghánistánu, kam bylo posláno na 100 000 sovětských vojáků, proběhla na konci prosince 1979 (Olympic games 2020). SSSR převzalo kontrolu nad afghánským hlavním městem Kábul. Ihned tam získalo úplnou vojenskou a politickou moc. Zatímco afghánský komunista Babrak Karmal byl rychle zvolen jako vůdce, tak Sověti zde narazili na až překvapivě velký odpor od afghánských bojovníků odporu mudžahedínů3. Mudžáhidové byli proti sovětské nadvládě v jejich zemi, jelikož ji brali jako znečištění islámu, který považovali za svatý. To také vedlo k jejich postavení se k této věci a vyjádření o džihádu či svaté válce (Learning legacies 2010, s.
2).
Kvůli obtížnosti terénu, což je problém i v dnešní době, kdy zde bojují vojska proti terorismu, byla invaze velmi problémová. Avšak ostatní mocné státy považují Afghánistán za velmi strategicky výhodné místo, díky kterému mohou mít větší vliv na dění věcí v Asii. Celá tato invaze od sovětských vojsk trvala do následného stažení v roce 1979, jelikož zde byla podpora protivníka, kdy USA dodávaly zbraně a miliony dolarů mudžahedínům. Tuto invazi odsoudila také Organizace spojených národů, která vyvinula svůj diplomatický nátlak, který byl jedním z faktorů rychlého stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Ironií je, že později byl za velkého příjemce zbraní a financí z americké strany uváděn Usáma bin Ládin (Learning legacies 2010, s. 2).
Tyto účinky měly neblahý vliv na afghánské obyvatelstvo, jelikož sovětské síly se soustředily na tamní civilisty, které považovaly za zdroj radikálních muslimských sil, proto bombardovaly a ničili jejich celé vesnice.
3 Mudžáhid = muslim angažovaný a bojující v boji – džihádu (náboženská povinnost muslimů usilovat o rozšíření islámu ve vlastním srdci i ve světě)
24
Tímto bombardováním umíralo na milion zdejších obyvatel, ale docházelo také ke zničení zavlažování plodin (nedostatek jídla), komunikací a další infrastruktury. Dalším problémem byla přeplněnost uprchlických táborů v Pákistánu, kam se afghánské obyvatelstvo snažilo uprchnout před bombardováním svých vesnic.
V roce 1989 se konal krvavý konflikt, kdy došlo na stažení vojáků z Afghánistánu. Tento konflikt si vyžádal životy 15 000 sovětských vojáků, bezpočet místních lidí a miliony dolarů. Možná ještě více až dodnes děsí místní Afghánce posílení činnosti teroristů a islámských fanatiků než zvěrstva, která prováděly zahraniční okupační síly. Selhání této operace, která byla podporována velkými investicemi ze sovětských zdrojů, do jisté míry znamenalo konec a rozpad sovětské říše po roce 1989 (Learning legacies 2010, s. 3).
3.3 Bojkot 1980
Dne 28. 12. 1979, což byl den po zprávách o sovětské invazi do Afghánistánu, americký prezident Jimmy Carter vydal prohlášení, že sovětská vojenská intervence je vážnou hrozbou pro mír a očividně porušuje mezinárodní pravidla chování (Gwertzman 1979). Oficiálně prezident nepodal žádnou reakci, ale dle médií mohla existovat možnost odvetného jednání vůči Sovětskému svazu. Mezi tyto varianty se řadilo poskytování pomoci afghánským povstalcům, zvýšená podpora sousedního Pákistánu, zrychlené vysílání do muslimských oblastí a posun k nápravě v OSN. V lednu 1980 byli američtí občané dotázáni společností Gallup Poll, jaká je vhodná reakce na útok Sovětského svazu na Afghánistán. Pro ekonomický a diplomatický tlak hlasovalo celých 52 % občanů, kteří si mysleli, že je to dostačující krok, čímž podpořili prezidenta Cartera (Gallup Jr. 1980, s. 17).Jeho reakcí totiž bylo, že dne 29. 12. 1979, v jeho nejtvrdší diplomatické výměně názorů za jeho politickou kariéru, varoval Sovětský svaz ve zvláštní zprávě o „horké lince“,
25
aby stáhl své síly z Afghánistánu nebo čelil vážným důsledkům ve svých vztazích se Spojenými státy (Smith 1979). Carter doufal, že se mu podaří přesvědčit ostatní státy světa, aby zaujaly stejné stanovisko vůči Sovětskému svazu. To by dále vedlo, dle jeho názoru, k tomu, že sovětští vůdci by dospěli k názoru, že jejich pohyb a akce proti Afghánistánu nestojí za to, aby proti sobě postavili Spojené státy a zbytek světa (Smith 1979).
Nicméně varování a hrozby globální kritiky bylo pro některé americké politiky málo a okamžitě prezidenta Cartera kritizovali za „slabou zahraniční politiku“. Dne 1. ledna předseda republikánské strany Bill Brock obvinil prezidenta Cartera z použití politiky podvodu, kdy měl prezident Carter používat národní jednotu k odvrácení pozornosti od slabých míst v zahraniční politice (Clymer 1980). Brock dále vytýkal, že pod vedením prezidenta Cartera se americká politika vůči Íránu a Afghánistánu týkala pouze přespříliš opatrných proslovů před radou OSN a slovních protestů proti útočným státům (Clymer, 1980). Nebyly to první slovní útoky na zahraniční politiku prezidenta Cartera, neboť jeho zahraniční politika byla historicky zaznamenána jako jedna z nejslabších dovedností Cartera během jeho prezidentství. Společným upozorněním na prezidenta Cartera bylo, že byl naivní a měkký, když přišlo na zahraniční politiku směrem k Sovětskému svazu (Glad 2010). Po několika takových výtkách změnil prezident ke konci svého postavení v čele státu svůj postup vůči Sovětskému svazu a zkusil agresivnější přístup ve své zahraniční politice.
V jeho zahraniční politice, ve které se zaměřoval na lidská práva a snižování zbraní, se pokoušel najít vhodné reakce na invazi do Afghánistánu, která by neohrozila jeho ideály. Carter později poodhalil ve svých pamětech, že při zvažování reakce vnímal pouze tři vhodná opatření (vojenské, ekonomické a politické) (Carter 1983, s. 482). Vojenskou akci zvolil jako nepřípustnou, jelikož byla doba, kdy by hrozila jaderná válka. Tudíž potřeboval najít jinou
26
formu odvety vůči Sovětskému svazu, která by globálně odsoudila jejich činy, ale nevyvolala vojenskou reakci (Carter 1983, s. 482).
Nakonec se rozhodl pro bojkotování olympijských her v roce 1980 v Moskvě, což oznámil během tiskové konference 4. ledna. Carter zde uvedl, že i kdyby se Spojené státy nechtěly vzdát letních olympijských her v Moskvě, tak Sovětský svaz musí pochopit, že jejich stálá agrese by dala v sázku jak účast sportovců na jejich hrách, tak ale i cestující diváky, kteří by chtěli vidět olympijské hry v Moskvě (Carter 1983, s. 482). Letní olympijské hry v roce 1980 byly pro prezidenta Cartera nízkorizikovou platformou s vysokou odměnou. Pokud by se zbytek světa spojil a připojil se k americkému bojkotu, byla by to monumentální rána pro Sovětský svaz, což by vystřídalo jejich obrovskou radost z první úspěšné kandidatury v moderní éře.
Před olympijskými hrami v roce 1980 došlo k nedávným interakcím mezi USA a Sovětským svazem. Tato příležitost, jakými byly olympijské hry, které jsou veřejné a velmi populární, je skvělá k prezentaci vlastní propagandy.
Vedoucí organizačního výboru pro olympijské hry v Moskvě prohlásil, že Sovětský svaz má příležitost mít tisíce sportovců, úředníků, zástupců tisku, rozhlasu a televize a také velké množství turistů bude mít příležitost seznámit se s úspěchy a životem sovětského národa (Wagg et al. 2007, s. 239). Od doby, kdy Sovětský svaz byl přijat k soutěžení na olympijských hrách v roce 1952, bylo zřejmé, že v SSSR viděli sport jako skvělý nástroj propagandy a příležitost k mezinárodnímu schválení. Sovětský svaz ve skutečnosti prosazoval tuto myšlenku sportu od svého vzniku v olympijském hnutí.
Po založení Sovětského svazu v roce 1922 se Sověti neúčastnili olympijských her až do letních olympijských her v roce 1952 v Helsinkách ve Finsku. Podle marxisticko-leninistické ideologie měli lidé rekreovat a tréninkem udržovat tělo, což jim potom umožnilo zůstat v práci produktivní, zdraví a zároveň jim to rozvíjelo morální povahu a společenskou odpovědnost.
27
Proto sporty byly pro masy a brzy socialistické vůdce považovány na olympijských hrách za demonstraci elitní buržoazie. Stephen Wagg a David Andrews tvrdili, že sovětští představitelé mají zvláštní zájem o olympijský sport kvůli reklamě generované zlatými medailemi a světovými rekordy, které otevřely úplně novou sféru působení pro socialistickou propagandu (Wagg et al. 2007, s. 236). Podle autorů Sověti viděli, že úspěšně zvládnuté soutěžení v mezinárodních sportech bylo nyní uznáno za vhodný a efektivní nástroj proti ideologickému protivníkovi v rámci studené války (Wagg et al. 2007, s. 236).
Zvláště atraktivní pro sověty byla velká publicita, která byla velmi přitažlivá a srozumitelná také ve třetím světě, kde lidé nevěděli, na jakou stranu se připojit. Pro komunistické národy bylo každé vítězství důkazem svého lepšího socialistického systému. Očekávaly, že sovětští sportovci vyhrají, což chtěli využít jako prostředek propagace dosažených výsledků v budování socialismu.
Rumunský sportovní spisovatel Loan Chirila bědoval nad tím, že socialismus ztrácí, protože kapitalismus byl silnější. Tato víra v to, jak sport odrážel sovětský život, byla v povědomí některých členů olympijského výboru spojených států, kteří veřejně vyjádřili jejich znepokojení, že v roce 1980 na olympijských hrách v Moskvě by to Sovětským svazem bylo použité jako způsob, jak ospravedlnit invazi Afghánistánu.
V dopise pro Roberta Kanea, prezidenta olympijského výboru Spojených států amerických, prezident Carter prohlásil, že musíme jasně říci, že Rusko za takovéto agrese zaplatí vysoké ekonomické a politické náklady (Smith 1980b). Carter tvrdil, že mezinárodní sportovní soutěž v Sovětském svazu je sama o sobě aspekt sovětské vládní politiky, stejně jako rozhodnutí o invazi do Afghánistánu (Smith 1980b). Ve skutečnosti se již sovětští představitelé vyjádřili. V reakci na Carterovu hrozbu bojkotu odpověděli tím, že prohlásili, že poskytnutí letních olympijských her Moskvě zajistilo přesvědčivé svědectví o všeobecném uznání historického významu a správnosti sovětské zahraniční politiky „v boji za mír“(Smith 1980a). Prezident zdůraznil,
28
že zamýšleným účelem bojkotu je vyslat symbolický signál Sovětskému svazu, že mezinárodní společenství nepřijalo sovětskou zahraniční politiku, zejména invazi do Afghánistánu (Smith 1980b).
Prezident Carter chtěl vytvořit demonstrační účinek nepřijetí nejen mezinárodního společenství, ale i sovětských občanů, kteří za sovětské vlády neměli svobodný tisk. V případě, že by se však Sovětský svaz mohl pokusit zakrýt příběh bojkotu ve svých vlastních médiích, tak by si toho mohli sovětští občané všimnout, když by bylo nepřítomno tolik zemí na olympijských hrách.
To by mohlo vést k národnímu povstání, z čehož by mohlo vyplynout stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Prezident Carter a velká část světových médií věděli, že existuje tlak na celosvětový olympijský bojkot olympijských her. Sovětská vláda se však ujistila, že o bojkotu, který se dostal do sovětských médií, bylo jen velmi málo zpráv nebo vůbec žádné. Sovětští občané neměli ponětí, proč by se USA pokusily bojkotovat jejich olympijské hry. Mediální zprávy v Moskvě, které se vedly k olympijským hrám, odsoudily prezidenta Cartera, že chce oživit studenou válku, aby mohl být znovu zvolen prezidentem v USA (Whitney 1980). Bez ohledu na to Carter věřil v moc celosvětového odsouzení a tlaku veřejnosti na vojenské akce za účelem odrazení Sovětského svazu.
Myšlenka využití moskevských olympijských her jako politického nástroje rychle vyvolala mnoho názorů z obou stran bojkotového argumentu.
Saúdská Arábie prostřednictvím svého olympijského výboru oznámila, že své atlety vytáhla z olympijských her v reakci na zjevný sovětský zásah proti vůli afghánského lidu (Levey 1980). Senátor Edmund Muskie cítil, že olympijský bojkot projeví pevnost a odhodlání Američanů (Levey 1980). Bývalý státní tajemník Dean Rusk souhlasil s tím, že umožnit letním olympijským hrám v roce 1980, aby pokračovaly jako obvykle, by umožnilo Sovětskému svazu zažít „obrovský druh politické slávy“ (Levey 1980). Senátorka Margaret Chase Smithová připustila, že olympijský bojkot by byl obětí amerických sportovců,
29
a prohlásila, že pokud jsou zemědělci ochotni podstoupit oběti, proč ne sportovci? A proč ne my ostatní (Levey 1980)? Do března 1980 61 % Američanů podle Gallup Poll cítilo, že by se USA neměly účastnit moskevských olympijských her (Gallup Jr. 1980, s. 62). Ti, kteří se stavěli proti olympijskému bojkotu, nesdíleli stejnou horlivost.
Americký gymnasta Peter Kormann odsoudil bojkot s tím, že má pocit, že mezinárodní konkurence je vždy cestou, jak rozvinout přátelské vztahy (Gallup Jr. 1980, s. 62). Kormann pokračoval slovy: „Nemyslím si, že bojkotování bude k něčemu dobré. Mohlo by to věci zhoršit.“ (Gallup Jr. 1980, s. 62) Trenér posádky na Harvardské univerzitě Harry Parker prohlásil:
„Olympijská soutěž je mezi jednotlivci z různých zemí a je mimo politiku a z žádných důvodů by neměly být bojkoty.“ (Gallup Jr. 1980, s. 62) Ostatní zastánci olympijského bojkotu měli pocit, že existuje lepší alternativa. Uri Ra'anan, profesor na Tuftově univerzitě, byl pro přesun olympijských her mimo Sovětský svaz. Ra'anan uznal, že vzhledem k fanatickému zájmu sovětského obyvatelstva o sport by to mělo mnohem bolestivější dopad než jakékoli činy OSN (Levey 1980). Přičemž v lednu 1980 proběhlo hlasování a 64 % účastníků podpořilo trvalé olympijské místo v Řecku (Gallup Jr. 1980, s.
62). A dále 56 % lidí bylo pro bojkotování moskevských olympijských her, pokud by se nemohly přesunout na jiné místo (Gallup Jr. 1980, s. 18).
Prezident Carter, v olympijské bojkotové myšlence, byl stále ještě nucen rozhodnout o dalších potenciálních represích vůči Sovětskému svazu. Nakonec veřejně oznámil nezvolení vojenské akce.
Jednou z největších hrozeb, které viděl při invazi Sovětů do Afghánistánu, byla možnost, že Sovětský svaz najde hegemonii v Perském zálivu. Ve svém projevu o stavu Unie dne 23. ledna 1980 prezident Carter oznámil svou doktrínu Carter, která uvádí, že Spojené státy budou v případě potřeby používat k obraně svých národních zájmů v Perském zálivu vojenské síly. O několik měsíců později založil „prezidentskou směrnici 59“, která
30
požadovala, aby byly vybudovány obrovské nové síly, které vydrží proti jadernému útoku. Dále Carter nařídil embargo na dodávky obilí ze Spojených států a určité položky špičkové technologie do Sovětského svazu (New York Times 1978, s. 6). Další hlasování proběhlo následovně, kdy 76 % Američanů dotázaných v anketě Gallup Poll hlasovalo pro embargo na zrno (Gallup Jr.
1980, s. 17). Prezident Carter stále věřil, že celosvětové odsouzení by na Sovětský svaz vyvolalo přílišný tlak, aby pokračoval v povstání, a proto se rozhodl, že bojkot letních olympijských her v roce 1980 v Moskvě bude jedním z jeho nejsilnějších politických nástrojů.
Nadějí bojkotu byla schopnost přesvědčit většinu západoevropských spojenců a „zemí třetího světa“, kteří podporovali Spojené státy, k jejich neúčasti na olympijských hrách. Přičemž MOV schválil Moskvu jako hostitelské město, což mělo být přesvědčivým svědectvím o obecném uznání historického významu a správnosti zahraniční politiky jejich země a obrovské služby Sovětského svazu v boji za mír (Smith 1980a). Prezident Carter cítil, že účast na olympijských hrách by byla přínosem pro sovětskou propagandu a vyvolala by dojem, že Spojené státy podporují sovětskou zahraniční politiku a její komunistický způsob života. Je ironií, že o dva roky dříve Spojené státy odmítly podobné volání bojkotovat stejné moskevské olympijské hry. Některé skupiny totiž požádaly Spojené státy, aby bojkotovaly olympijské hry v roce 1980 jako protest proti sovětskému zacházení s disidenty. V té době prezident Carter odpověděl, že záleží na olympijském výboru Spojených států a že je jeho nadějí, že se na něm budou podílet američtí sportovci (New York Times 1978, s. 6). O dva roky později by prezident Carter jednoduše neumožnil olympijskému výboru Spojených států rozhodnout o olympijském bojkotu, protože důrazně zajistil, že rozhodnou dle jeho přání. Prezident Carter cítil, že na olympijský bojkot existují pouze dvě přijatelné odpovědi. První odpovědí bylo, aby olympijský výbor Spojených států rychle splnil USOC přání prezidenta a vykreslil jeho úplnou americkou kontinuitu. Pokud olympijský
31
výbor Spojených států neprokázal váhání dodržovat příkazy prezidenta, věřilo se, že Sovětský svaz nemůže tvrdit, že prezident USA neměl úplnou podporu olympijského bojkotu ve své vlastní zemi. Druhou odpovědí bylo, že olympijský bojkot potřeboval zahraniční souhlas západních spojenců. Ve shrnutí průzkumů veřejného mínění z 12. března se zpráva uzavřela s cílem představit nejúčinnější vyjádření mezinárodního nesouhlasu s invazí Sovětského svazu do Afghánistánu. Proto Spojené státy musí přesvědčit další národy, aby se připojily k bojkotu (Gallup Jr. 1980, s. 64).
Velvyslanec Západního Německa Rolf Pauls navrhl olympijský bojkot na schůzce Organizace severoatlantické smlouvy jako možnou reakci na sovětskou vojenskou intervenci v Afghánistánu. Nedostal žádné silné známky podpory, kdy Turecko, Pákistán a Británie měly umírněné projevy zájmu a Francie jasně bojkot odmítla (Vinocur 1980). Poslanec britského parlamentu prohlásil: „Měli bychom udělat vše, co je v našich silách, abychom zamezili Moskevským olympijským hrám skončit na trosky.“ (Smith R. 1980) Politici i média ve Spojených státech začali diskutovat o neučinění olympijského bojkotu jako politického sdělení Sovětskému svazu, že jeho činy nebudou potrestány. Jak uvedl prezident Carter: „Musíme Sovětskému svazu objasnit, že nemůže „šlapat“ na nezávislý národ a zároveň obchodovat jako obvykle se zbytkem světa.“ (Smith 1980b) Dne 25. ledna 1980 v dopise kancléři Helmutovi Schmidtovi ze západního Německa Carter tvrdil, že odmítnutí účasti na moskevských olympijských hrách je nejvýznamnější a nejúčinnější opatření, která můžeme podniknout, abychom přesvědčili sovětské vůdce o závažnosti jejich invaze do Afghánistánu (Glad 2009, s. 210). Kancléř Schmidt zajistil, že Německo bude na správné straně, ale nebyl si jistý francouzským závazkem a prohlásil, že Francie byla trochu nerozhodnější než Němci (Glad 2009, s. 210). Carter na to odpověděl: „Nebo než jakýkoli jiný národ.“ (Glad 2009, s. 210) Prezident začal používat jiná historická spojení k přesvědčení ostatních národů a USOC, že bojkot bude nejlepší volbou.
32
Všichni začali tyto olympijské hry v roce 1980 porovnávat s olympijskými hrami, které se konaly roku 1936 v Berlíně a byly pojmenovány také jako olympijské hry nacistů. Téhož roku 1936 prezident amerického olympijského výboru Avery Brundage zavrhnul olympijský bojkot her, o který se snažili židovští Američani. Většina Američanů totiž vůbec netušila, jaké krutosti během holocaustu probíhaly. Když se následně Američané dozvěděli všechny podrobnosti, co se děly v nacistickém Německu, byli z toho v šoku. Především se ale styděli za to, že byli hosté „velké párty Adolfa Hitlera“ (Smith R. 1980). Americký prezident ve svém přednesu pro sportovce ve Východním sále Bílého domu v březnu 1980 s důrazem prohlásil, že tuto chybu nechce opakovat. Prezident Carter uvedl, že pokud by se v roce 1936 v Berlíně neuskutečnily olympijské hry, mohly se dějiny po těchto hrách odvíjet trochu jinak. Teď čelíme podobné hrozbě a jsem odhodlán zachovat v prvé řadě národní zájem, i když lidé, které miluji a obdivuji, lidé jako jste vy, se musí podílet na zklamání a na osobní oběti (Glad 2009, s. 210). Ani zastánci olympijských her v roce 1980 nechtěli, aby Američané opakovali chybu z olympijských her 1936 v Berlíně.
Prezident Carter pokračoval ve snaze změnit názor MOV a USOC o přesunu nebo zrušení olympijských her, podal návrh o trvalém působišti olympijských her v Řecku a k tomu přidal prohlášení, že trvalé olympijské hry v Řecku by vyloučily jakoukoli budoucí politickou soutěž mezi národy, které by sloužily jako hostitelé (Gallup Jr. 1980, s. 64).Žádné země by potom již nemohly získávat výhodu z pořádání olympijských her. Američtí činitelé následně začali rozesílat výzvu, kterou obdrželo přes 100 hlav států na mezinárodní úrovni, a vyzývali je, aby podpořili jejich návrh přesunutí olympijských her do Řecka (Senn 1999, s. 177). Prezident MOV lord Killanin (Michael Morris) dal jasně najevo, že přesun olympijských her není možný.
Lord Killanin se vyjádřil, že MOV je ze zákona povinen pořádat hry v Moskvě, což je to místo, kde se budou konat. Není tedy pochyb o jejich přesunu (Glad
33
2009, s. 210). Proto nebyla pro prezidenta Cartera jiná možnost řešení než vyústění v pokračování svého druhého plánu o vytvoření mezinárodního bojkotu. Jelikož jeho myšlenka o vytvoření trvalého olympijského území, aby žádný národ nemohl zneužít hry pro svoji politickou aktivitu, byla neúspěšná.
Proto mu nezbývalo jiné možnosti než se pokusit odsoudit politický systém Sovětského svazu.
Prezident Carter bojoval o vytvoření silné domácí kampaně pro přesvědčení USOC, aby neporušili olympijský bojkot. K tomu, aby měl členy olympijského výboru Spojených států na své straně, používal fráze jako
„morální odpovědnost“ a když se objevily nesouhlasné názory, tak byly považovány za „neamerické“ (Hulme Jr. 1990, s. 27). Přesto se olympijský výbor Spojených států zdráhal podat oficiální prohlášení, kde by slíbili závazek vůči olympijskému bojkotu, a tvrdili, že pro mnoho sportovců, kteří tomu zasvětili své životy, by to znamenalo zničení jejich snu a bylo by tedy nemorální jim zakázat prožití této příležitosti. Následoval březnový projev prezidenta Cartera ve východní místnosti Bílého domu, kde byli přítomni američtí atleti, kteří byli později dotázáni v hotelu Hay-Adams, jestli jsou pro bojkot nebo ne. Z devadesáti sedmi sportovců bylo čtyřicet čtyři proti bojkotu a pouze dvacet devět bylo pro neúčast na olympijských hrách v Moskvě a ostatní se zdrželi hlasování (Glad 2009, s. 210).
Prezident Carter se během března stále snažil přimět členy olympijského výboru Spojených států k bojkotu, ale ti ho učinili oficiálním až 21. března, což bylo po prohlášení prezidenta Cartera: „Naši nepůjdou.
Napřímo říkám, že ne. Rozhodnutí bylo učiněno.“ (Litsky 1980) Prezidentská kancelář upozornila olympijský výbor Spojených států, že prezident Carter chce zabránit týmům odcestovat do Moskvy a využije na to všechny dostupné prostředky (Hulme Jr. 1990, s. 34).Ještě jeden den před dohodou USOC států dne 12. dubna 1980 je prezident Carter opět upozornil: „Jsou-li nezbytná právní opatření, pak je podniknu.“ (Hulme Jr. 1990, s. 34) Takže neměli na
34
vybranou a museli odsouhlasit neúčast Spojených států na letních olympijských hrách 1980 v Moskvě. Dne 14. dubna proběhlo hlasování, kde 1604 delegátů ze sněmovny USOC vyjádřilo souhlas a proti bylo 797 delegátů (Glad 2009, s. 210). Devatenácti americkým sportovcům se nezdála legálnost výsledku USOC a žalovali je u soudního dvora, ale ten to zamítl (Glad 2009, s.
210).Navíc prezident Carter ještě žádal po třiceti společnostech z USA, aby z vlastní vůle nevydal dvacet až třicet milionů dolarů na související věci s olympijskými hrami (Hulme Jr. 1990, s. 41). Následně bylo podepsáno embargo na vývoz produktů značek jako Levi-Strauss, Pepsi-Cola a NBC-TV (Hulme Jr. 1990, s. 41).Carterova kancelář se snažila dělat vše pro to, aby se olympijské hry v roce 1980 staly bezvýznamnými a nevýnosnými.
Olympijský bojkot na domácím trhu můžou považovat za úspěšný, jelikož nikdo z Američanů nepodporoval olympijské hry v roce 1980 v Moskvě a Spojené státy zvládly podkopat úspěch sovětských olympijských her. Na mezinárodní scéně to již není tak jasné a lze polemizovat o úspěchu či neúspěchu, přičemž prezident Carter očekával o něco větší účast ostatních zemí světa. V březnu 1980 přidružené organizace od Gallup Poll ve Velké Británii a Nizozemsku ukazují, že Britové jsou rozděleni rovnoměrně pro účast či neúčast na moskevských olympijských hrách, zatímco Nizozemci jsou více nakloněni k účasti na olympijských hrách, i když USA budou olympijské hry bojkotovat (Gallup Jr. 1980, s. 64). Vyjádření vydal i australský premiér Malcom Fraser, který uvedl, že hry jsou mezinárodní událostí, a nikoliv ruskou událostí, a proto by měly být v této souvislosti vnímány (Toohey et al. 2007, s.
100). Nakonec ze 118 států, které jsou uznávány Mezinárodním olympijským výborem, se šedesát dva zemí rozhodlo nevyslat své sportovce a šestnáct dalších zemí vymyslelo nějaký symbolický protest vůči hrám v Moskvě (Toohey et al. 2007, s. 72).
Prezident Carter předpokládal připojení k jeho olympijskému bojkotu všech 118 zemí. Přičemž se k americkému bojkotu připojila polovina států
35
z Afriky a Latinské Ameriky, skoro většina zemí z dálného východu a většina islámských zemí.A naopak mezi větší a pro nás známější země, které dorazily na olympijské hry, patřily nekomunistické země jako Austrálie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko nebo Velká Británie. Pár z těchto zemí přijelo na olympijské hry, jelikož jejich olympijské výbory přetlačily názory jejich vlád, které chtěly hry bojkotovat.
Národní olympijské výbory některých z těchto zemí nechtěli připustit vměšování politiky do sportu, proto nepodlehly nátlaku amerického prezidenta a svých vlád (Kolář 2006, s. 32). Francouzská vláda byla v tomto ohledu nejodvážnější a rozhodnutí bojkotování olympijských her nechala na svém národním olympijském výboru. Předpokládá se, že tímto způsobem se inspirovali i některé další země jako například velmi konzervativní Velká Británie. I tam ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nedoporučovala britským sportovcům odjet na olympijské hry, a přiklonila se na stranu amerického prezidenta Cartera (Kršák 1981, s. 30).
I když se nepovedlo přesvědčit k bojkotu všech 118 zemí, tak šedesát dva zemí, které na olympijských hrách nefigurovaly, bylo vcelku nemalé množství. Roku 1980 olympijské hry nepřekonaly žádné rekordy v návštěvnosti a nepřítomnost ostatních atletů se dala jen těžko přehlédnout.
Zbigniew Brzezinski, který pracoval jako poradce pro národní bezpečnost USA, prohlásil, že čtyři nejdůležitější národy světa, (USA, Čína, Německo a Japonsko) se neúčastní (Glad 2009, s. 211). Ale ne každý byl tak optimistického názoru ohledně amerického bojkotu.
36
4 Olympijské hry 1984
Tuto kapitolu o olympijských hrách z roku 1984 v Los Angeles bych začal politickým děním, které se událo během čtyř let po olympijských hrách v roce 1980 v Moskvě.
4.1 Mezidobí letních olympijských her 1980-1984
Ve srovnání s náladou, která byla v USA při zahájení zimních olympijských her v roce 1980, nabývalo zahájení letních olympijských her v roce 1984 odlišný pocit. Také se mezi zahajovacím ceremoniálem dne 3. srpna 1980 a zahajovacím ceremoniálem dne 28. července 1984 stalo spoustu věcí. Abychom plně porozuměli okolnostem, které obklopovaly letní olympijské hry v roce 1984, je třeba přezkoumat události, ke kterým došlo v Americe mezi těmito událostmi. Jedním z klíčových pozorování bylo to, že i přes několik napjatých okamžiků v americké historii mezi olympijskými hrami se 28. července 1984 země zdála optimističtější, než tomu bylo před čtyřmi lety během těchto zahajovacích ceremonií. Podle průzkumu Gallup Poll v lednu 1984 si 70 % Američanů myslí, že rok 1984 bude lepší než rok 1983 (Gallup Jr. 1985, s. 146). Kromě toho 51 % Američanů uvedlo, že prezident Ronald Reagan naučil Američany být hrdými na svůj původ(Gallup Jr. 1985, s.
146).
Pouze šedesát devět dní po nástupu Reagana do úřadu prezidenta zažila země jeden z nejděsivějších dnů v americké historii. Dne 31. března 1981 zaznělo šest výstřelů za dvě sekundy z revolveru ráže 0,22 ve směru na prezidenta Reagana před hotelem Washington Hilton ve Washingtonu DC.
Střelba zasáhla tiskového mluvčího Bílého domu Jamese Bradyho do hlavy, policejního důstojníka D. C. Thomase Delahantyho do zad a agenta osobní ochranky Timothyho McCarthyho do břicha. Poslední šestá kulka se odrazila
37
od prezidentské limuzíny a zasáhla samotného prezidenta Reagana a zarazila se mu do plic jen pár centimetrů od srdce.
Agent osobní ochranky Jerry Parr si stále neuvědomoval, že prezident byl již postřelen a snažil se ho schovat do limuzíny. Na řidiče přitom křičel:
„Jeďte! Tak jeďte!“ (Magnuson 1981) Prezident si nejprve myslel, že agent Parr mu zlomil žebra, když se ho snažil ukrýt před střelbou útočníka do auta.
Po vykašlávání krve po cestě na George Washington University Hospital si oba mysleli, že mu žebro propíchlo plíce. Až na operačním sále v nemocnici si všimli, že prezidentův kabát a košile jsou rozříznuté a rána výstřelu tak byla potvrzena. Pachatelem byl John Hinckley Jr., kterému bylo tou dobou dvacet pět let a jehož posedlost herečkou Jodie Foster byla uvedena jako důvod.
Hinckley Jr. poté prohlásil, že střelba na prezidenta je to největší vyznání lásky v historii světa (Taylor 1982).
Prezident Reagan přežil střelbu spolu s dalšími třemi oběťmi střelby.
Ačkoliv přežití neznamenalo, že nezanechalo věčný dopad. Tiskový mluvčí Bílého domu James Brady byl trvale postižen a Delahanty byl kvůli svým zraněním nucen odejít do důchodu. Stejně jako tomu bylo v případě událostí z osmdesátých let, tak i tentokrát se z takové tragédie pro Američany stal tmelící bod v jejich dějinách. Prezident Reagan se stal prvním prezidentem Spojených států, který přežil postřelení během pokusu o atentát. Celý incident natočilo několik amerických médií, která byla na místě. Během zotavování prezidenta se také začaly objevovat příběhy o jeho statečnosti. Před vjetím do operačního sálu se prezident Reagan podíval na svou manželku Nancy a řekl jí:
„Miláčku, zapomněl jsem uhnout.“ (Rosellini 1981) Pak si prezident prohlížel chirurgy a žertoval: „Prosím, řekněte mi, že jste republikáni.“ (Raines 1981) Prezident Reagan se zotavil a vrátil do oválné kanceláře 25. dubna a jeho první veřejné vystoupení se uskutečnilo 28. dubna. Během jeho zotavování získal prezident Reagan obrovské zisky na popularitě. Bylo hlášeno, že ode dne před pokusem o atentát na další den vyskočilo hodnocení prezidenta o celých 11 %
38
nahoru (Independent 1981). V květnu 1981 zažil prezident Reagan v anketě Gallup Poll nejvyšší hodnocení svého prvního funkčního období, kdy ho schvalovalo 68 % občanů (Gallup 2019). Reaganovo první funkční období mohlo být osobně těžké, ale jeho popularita byla nesporná. Na rozdíl od Cartera byl Reaganův postoj k zahraniční politice také nesporný.
Když Reagan vstoupil do svého prvního funkčního období, tak dal veřejnosti jasně najevo jeho opovržení komunismem. Reagan také napsal, že komunismus není ani ekonomickým ani politickým systémem, ale formou šílenství a omylu (Reagan et al. 2001, s. 273). Reagan věřil, že největší výzvou světové situace je udržování míru a vyhýbání se jaderné válce, ale to nikoliv prostřednictvím kapitulace, jak by si mnozí z nás představovali, avšak především využitím vojenské síly podpořené ekonomickou vitalitou a důvěryhodností pro veřejnost (Reagan et al. 2001, s. 274). Prezident cítil, že šíření komunismu je největší hrozbou pro celý svět, a proto soustředil svou zahraniční politiku na jeho prevenci. Mít dobře zavedený tvrdý přístup k zahraniční politice však ne vždy všechno usnadnilo.
Jako by vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem nebyly během tohoto období dostatečně obtížné. Sovětský svaz totiž zažil velmi časté změny na nejvyšším místě, kdy v následujících pěti letech se ve vedení vystřídali čtyři muži. V období nepřátelství těchto dvou států bylo proto obtížné vytvoření pracovních vztahů mezi „hlavami“ těchto zemí. V sovětském svazu se postupně vystřídali Leonid Brežněv, Jurij Andropov, Konstantin Černěnko a poslední Michail Gorbačov, který nastoupil do funkce až po olympijských hrách. Prezident Reagan také poznamenal ke své manželce: „Jak se mám s těmi Rusy někam dostat, když stále umírají?“ (Mann 2009, s. 223)
Rok před olympijskými hrami v roce 1984 v Los Angeles byl pro Reagana velmi náročný. Americko-sovětské vztahy se staly aktivně nepřátelskými a dne 23. března 1983 prezident Reagan oznámil plány na strategickou obrannou iniciativu, kde by přidělil miliardy dolarů na
39
technologický výzkum, který by mohl učinit sovětskou jadernou ofenzívu za
„impotentní“ a zastaralou (Mann 2009, s. 31). Prezident Reagan také ve svém projevu prohlásil, že za poslední desetiletí Sovětský svaz vybudoval masivní arzenál nových strategických jaderných zbraní, kterými je schopen zasáhnout Spojené státy (New York Times 1983). Reagan dále citoval vojenské statistiky, podle kterých Sověti vytvořili o mnoho více vojenských vylepšení než Spojené státy (Mann 2009, s. 31). Sovětský tisk ho obvinil, že jeho nová obranná strategie by byla v rozporu se smlouvou z roku 1972 a také citoval různé zastánce demokratických kongresů, kteří prohlásili, že jediným cílem prezidenta bylo vyděsit Američany a kongres k smrti. A díky tomu strachu získal ještě více peněz na vojenské potřeby, aby mohl udržovat závod se zbraněmi (Schmemann 1983). Mnozí v médiích posměšně dabovali prezidentovu iniciativu „Hvězdné války“ po populárním vesmírném filmu George Lucase se stejným názvem. Také už bylo bezpečné říct, že věk détente4 politiky byl v tuhle dobu opravdu mrtvý.
Jedním z nejvážnějších incidentů studené války byl den 1. září 1983, kdy sovětské proudové letadlo sestřelilo nad Japonským mořem civilní korejské letadlo, které vletělo chybou posádky do sovětského vzdušného prostoru. Bylo zabito dvě stě šedesát cestujících spolu se členy posádky. Jedním z nich byl dokonce kongresmanem Georgie Lawrence McDonald (Mann 2009, s. 73).
Sověti zpočátku popírali sestřelení, ale poté vydali prohlášení prostřednictvím TASS, které připouštělo, že ho sestřelili (Mann 2009, s. 42). Podle TASS nesly vinu Spojené státy, které Sovětský svaz obvinily ze špionáže, jelikož se domnívali, že Reagan toužil po zhoršení situace ve studené válce a chtěl pošpinit Sovětský svaz (Mann 2009, s. 44). Prezident Reagan naopak v projevu o incidentu odsoudil Sovětský svaz a označil střelbu za zločin proti lidskosti a
4 Détente = termín pocházející z francouzštiny a znamená uvolnění napětí
40
akt barbarství (Reagan 2002, s. 192). Obě strany odsoudily druhou a tvrdily, že jeho soupeř se pokoušel použít sestřelení KAL-0075 k zahájení totální války.
Dne 23. října 1983 v Bejrútu v Libanonu byly bombardovány vojenské kasárny Spojených států a Francouzů. Toto bombardování zabilo na 299 amerických vojáků. Kvůli tomu byl také novináři vyslýchán prezident Reagan, proč byly americké vojenské jednotky vyslány do Bejrútu během občanské války v Libanonu. Načež prezident řekl: „Nemůžeme ukázat a zvolit si, kde budeme podporovat svobodu.“ (Bostdorff 1994, s. 181) Prezident také odsoudil přítomnost Sovětského svazu na blízkém východě a napětí v zahraničních vztazích Spojených států se Sovětským svazem se zvyšovalo.
Následovala operace Spojených států dne 25. října 1983 s názvem
„Naléhavá palba“. Tato operace znamenala invazi na Grenadu (ostrovní stát).
O té invazi Spojené státy prohlásily, že je o zapojení požádala Organizace východních karibských států, přičemž jim vyhověly, hlavně když byl popraven premiér Maurice Bishop. Jako další důvod k invazi uváděly přítomnost studentů medicíny na St. George’s University, politicky nestabilní země v blízkosti USA. Ministr zahraničí George P. Shultz navíc dodal, že dalším cílem bylo zbavit Karibik potenciální vojenské základny pro Kubu a Sovětský svaz. Vojenská akce skončila dne 13. prosince 1983, kdy bylo oznámeno jmenování nové vlády a obnovení ústavy v Grenadě. New York Times vynesl výrok, že Washington ztratil morální nadvládu nad Sovětským svazem a jejich invazí do Afghánistánu (Gwertzman 1983). TASS vydalo prohlášení o odsouzení invaze a označili ji jako zločin proti míru a lidskosti. V prohlášení také uváděli, že vojenské uvažování Spojených států je pokrytecké a naléhalo na Grenaďany, aby nepodnikli žádné kroky, které by hrály do rukou imperialismu (New York Times 1983). Období, kdy si Spojené státy užívaly morální výšky v očích mezinárodního společenství od sovětské invaze do Afghánistánu, skončilo. Což znamenalo konec výhody u veřejnosti a médii
5 pravidelný civilní linkový let jihokorejské společnosti Korean Air
