Personální obsazení rezidentur československé civilní rozvědky během tzv. studené války v Indii

(1)

Personální obsazení rezidentur

československé civilní rozvědky během tzv.

studené války v Indii

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání 7507R036 – Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Monika Machačková

Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Portmann, Ph.D.

Liberec 2018

(2)

(3)

(4)

(5)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(6)

5

Poděkování

V první řadě bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské práce Mgr. Kateřině Portmann, Ph.D., za její cenné rady, připomínky a vedení při psaní této práce. Dále bych ráda vyjádřila svůj vděk mé rodině, která mě po celou dobu studia trpělivě podporovala.

(7)

6

Anotace

Cílem bakalářské práce je na základě analýzy, komparace a syntézy pramenů a odborné literatury charakterizovat činnost československé zpravodajské služby v době tzv.

studené války, a to na konkrétním případu rezidentury československé civilní rozvědky v Indii. Tomuto tématu nebyla dosud historiografií věnována detailní pozornost.

Hlavním cílem je zisk personálních dat, jejich analýza a vytvoření databáze zaměstnanců československé civilní rozvědky na rezidentuře v Indii.

Klíčová slova

studená válka, Indie, Dillí, Bombaj, rezidentura, rezident, rozvědka, zpravodajské služby, špionáž

(8)

7

Annotation

The aim of the bachelor thesis is to characterize the activities of the Czechoslovak intelligence service during the so called Cold War by means of analysis, comparison and synthesis. This will be shown on a particular case of residents of Czechoslovak civilian intelligence in India. This topic has not yet been given detailed attention by historians. The main aim is to collect resident‘s personal information, analyze them and then creating a database of Czechoslovak civilian intelligence staff of residents in India.

Keywords

cold war, India, Dilli, Bombay, residention, espionage agent, secret service, espionage, intelligence

(9)

8

Obsah

Seznam obrázků a tabulek……….. 9

Seznam použitých zkratek a symbolů………..….10

1 Úvod... 12

2 Kritika literatury a pramenů ... 13

2.1 Kritika literatury ... 13

2.2 Kritika pramenů ... 15

3 Československá civilní rozvědka v době tzv. studené války ... 16

3.1 Zpravodajské služby... 16

3.2 Založení Obranného zpravodajství... 18

3.3 Vývoj československé civilní rozvědky ... 19

4 Rezidentura československé civilní rozvědky v Indii ... 24

4.1 Činnost rezidentury v Indii ... 26

5 Personální obsazení indické rezidentury... 29

5.1 Personální obsazení rezidentury Dillí ... 30

5.1.1 Počet zaměstnanců na rezidentuře v Dillí v letech 1955–1989 ... 30

5.1.2 Genderové zastoupení na rezidentuře v Dillí ... 32

5.1.3 Věkové zastoupení pracovníků rezidentury Dillí ... 33

5.2 Personální obsazení pobočky Bombaj... 34

5.2.1 Počet zaměstnanců na pobočce v Bombaji v letech 1957–1968 ... 35

6 Rezidenti a jejich zástupci ... 36

6.1 Přijetí k ministerstvu vnitra ... 37

6.2 Společné znaky rezidentů ... 39

7 Osudy jednotlivých rezidentů ... 40

7.1 Bohuslav “Dub“ Laška ... 40

7.2 Miroslav “Mach“ Matějů ... 44

7.3 Vladimír “Bednář“ Baudyš ... 46

7.4 Josef Krutský ... 51

7.5 František “Bečvář“ Sailer ... 55

7.6 Karel “Fabík“ Faktor ... 59

7.7 Imrich “Ondráš“ Farnbauer ... 62

Závěr………....66

Seznam literatury a pramenů………69

Přílohy………...73

(10)

9

Seznam tabulek a obrázků

Tabulky

Tabulka 1: Tabulka rezidentů a jejich zástupců………..36 Tabulka 2: Tabulka ostatních zaměstnanců civilní rozvědky na rezidentuře v Dillí…...73

Obrázky

Obrázek 1: Genderové zastoupení na rezidentuře v Dillí………....32 Obrázek 2: Věkové zastoupení pracovníků rezidentury Dillí……….33

(11)

10

Seznam použitých zkratek a symbolů

ABS – Archiv bezpečnostních složek ADR – Afgánská demokratická republika AMZV – Archiv ministerstva zahraničních věcí BA/b – Československé zahraniční zpravodajství

CIA – Central Intelligence Agency, zpravodajská služba USA ČLR – Čínská lidová republika

ČSD – Československé státní dráhy ČSM – Československý svaz mládeže

ČSSR – Československá socialistická republika f. – fond

FMV – Federální ministerstvo vnitra

FS ZS – Zpravodajský odbor Federální zprávy zpravodajské služby JEZ – Jihočeské energetické závody

JVA – Jihovýchodní Asie

KSČ – Komunistická strana Československa KSI – Komunistická strana Indie

KS STB – Správa státní bezpečnosti MI6 – Military inteligence section 6 MV – Ministerstvo vnitra

MZV – Ministerstvo zahraničních věcí NATO – Severoatlantická aliance

NHPM – Národní hnutí pracující mládeže

(12)

11 NSR – Německá spolková republika

OBZ – Obranné zpravodajství OSN – Organizace spojených národů PLR – Polská lidová republika

RSR – Rumunská socialistická republika SNB – Sbor národní bezpečnosti

SNZ – Správa nápravných zařízení

SSSR – Sovětský svaz socialistických republik StB – Státní bezpečnost

USA – United States of America

ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československa VAAZ – Vojenská akademie Antonína Zápotockého

VB – Veřejná bezpečnost

VŠSE – Vysoká škola strojní a elektronická v Plzni VUML – Večerní univerzita marxismu-leninismu ZOB – Zemský odbor bezpečnosti

ZÚ – Zastupitelský úřad

(13)

12

1 Úvod

Tato bakalářská práce se věnuje problematice personálního obsazení československé civilní rozvědky v Indii, konkrétně rezidentury v Dillí během tzv. studené války.

Československá rozvědka se řadila k výrazným článkům bezpečnostního aparátu Československa a téma jednotlivých zahraničních pracovišť, tedy rezidentur, nebylo dosud historiografií dostatečně zpracováno.

Základem této bakalářské práce je statistické vyhodnocení personálního obsazení rezidentury pomocí analýzy a studia odborné literatury a pramenů. Pracovníci těchto rezidentur získávali pro rozvědku cenné informace, které měly Československo ochránit před případným ohrožením. Nešlo ovšem o pracovníky tajných služeb, jež vídáme na televizních obrazovkách nebo v literárních románech, s nejnovějšími technologickými vymoženostmi a občas až s nadlidskými schopnostmi a neskonalým šarmem.

Pracovníky československé civilní rozvědky v Indii představovali povětšinou ženatí muži středního věku, kteří byli zvyklí spíše na práci vedoucího kanceláře či náčelníka různých oddělení než na práci v terénu. Jejich úkolem bylo například získávání politických nebo hospodářských informací o zemi, ve které působili či sledování místního tisku a celkové atmosféry v daném státě. I přesto, že členové rozvědky denně neprováděli vzrušující a riskantní akce jako ve filmech, byl tento dvojí život pro některé velmi náročný a vyčerpávající.

Důvod pro zvolení indické rezidentury byl takový, že mým druhým studijním oborem je anglický jazyk, který mi v tomto případě umožnil zkoumání i anglicky psaných pramenů, které se v některých případech nacházely v archivu, a to především v Archivu ministerstva zahraničních věcí. Druhým důvodem pro zvolení indické rezidentury byl i osobní zájem o tuto exotickou zemi. Během svého pobytu v zahraničí jako au-pair jsem žila právě u indické rodiny a můj zájem o Indii a indickou kulturu se tak ještě zvýšil. Díky studiu personálních spisů jednotlivých rezidentů jsem mohla alespoň tímto způsobem poznat atmosféru této země.

Má práce je rozdělena do sedmi kapitol, z nichž po úvodu patří druhá kapitola kritice pramenů a literatury. Následující třetí kapitola se zabývá obecným úvodem do tématu, a to vysvětlením pojmu zpravodajské služby a vývojem československé civilní rozvědky. Zde byla využita odborná literatura převážně od historiků Karla Kaplana a Karla Pacnera. Čtvrtá kapitola je již zaměřena na konkrétní vývoj a činnost

(14)

13

rezidentury československé civilní rozvědky v Indii, pro jejíž sepsání byly využity informace z Archivu ministerstva zahraničních věcí z fondu Teritoriálního odboru Indie.

V tomto fondu se podařilo dohledat informace nejen o zpravodajské činnosti civilní rozvědky, ale také o činnosti samotného zastupitelského úřadu v Dillí. Pátá kapitola poté pojednává o statistickém vyhodnocení personálního obsazení rezidentury v Indii.

V této kapitole můžeme najít grafy znázorňující počet zaměstnanců na indické rezidentuře, průměrné věkové rozpětí rozvědčíků vyslaných do Indie a také tabulky se jmény jednotlivých zaměstnanců civilní rozvědky působících v Dillí. Pro tuto kapitolu byla využita především kartotéka Archivu bezpečnostních složek – Operativní přílohy k osobní evidenční kartě příslušníka MV. Po probádání této kartotéky bylo následně možné vytvořit konkrétní jmenný seznam pracovníků československé civilní rozvědky v Indii, vyhledat dobu jejich působení na rezidentuře a také jejich legalizační a rozvědné funkce. Poslední kapitola je věnována samotným rezidentům a jejich osudům. Zde byly využity informace převážně z pramenných materiálů, a to z personálních spisů jednotlivých rezidentů a jejich tzv. trojkových svazků, které poskytují konkrétní informace o činnosti a aktivitách na rezidentuře v Dillí.

Rezidentura Dillí nebyla podle dosavadního bádání tolik personálně obsazována jako například rezidentura ve Vídni či v New Yorku, přesto se ale dala považovat za významnou a vhodnou pro bližší bádání.

2 Kritika literatury a pramenů

2.1 Kritika literatury

Tématu předkládané bakalářské práce nebylo doposud v literatuře věnováno dostatek prostoru. I přes nedostatek odborné literatury je nutné zmínit několik titulů a autorů, jež mi poskytli potřebné informace o tehdejší době.

K lepšímu pochopení zpravodajských služeb, jejich historii a členění byl prostudován titul Zpravodajské služby od Ladislava Pokorného¹. Tato kniha poskytuje detailní pohled na vývoj a různé aspekty zpravodajských služeb. Dalším autorem, jehož tituly byly při studování zpravodajských služeb a československé civilní rozvědky a jejím

1 POKORNÝ, Ladislav. Zpravodajské služby. Praha: Auditorium, 2012, 150 s. ISBN 978-80-87284-21-6.

(15)

14

vývoji využity, byl Karel Pacner. Jeho dílo Československo ve zvláštních službách² popisuje vývoj a problémy, se kterými se civilní rozvědka v průběhu své existence potýkala. Dalším prostudovaným titulem byla kniha od Petra Kaňky, Jiřiny Dvořákové a Zdeňky Jurové Československá rozvědka a pražské jaro³ zabývající se postavením civilní rozvědky do roku 1968 a jejím postavením po nástupu okupace a tzv. normalizace. Pro podkapitolu o Obranném zpravodajství byla využita kniha od Františka Hanzlíka Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945- 1950⁴, která mapuje Obranné zpravodajství od jeho počátku a detailně popisuje jeho činnosti. K tématu vývoje československé civilní rozvědky poskytly informace i tituly od Karla Kaplana, který se zde zabývá Státní bezpečností v letech 1948-1956⁵, a Prokopa Tomka, jenž se ve své monografii věnuje životu ministra Rudolfa Baráka.⁶ Doplňující fakta byla čerpána také z publikace UZSI.⁷

Studie od Daniela Bělouska⁸ mi poté poskytla konkrétnější informace o rezidentuře v Dillí, kde působil Vlastimil Ludvík jakožto jeden ze zaměstnanců rozvědky. Obecné informace o Indii a její historii pak byly čerpány z titulů Indie od Jana Filipského⁹ a Dějiny Indie od Jaroslava Strnada.¹⁰

Literatura, která by se zaměřovala pouze na indickou rezidenturu doposud neexistuje.

Nicméně pro tuto bakalářskou práci byly využity i dvě bakalářské práce, které se jako první komplexně zabývají činností a personálním obsazením rezidentur ve Velké Británii a Kanadě. Pavel Kučera¹¹ ve své práci zmapoval personální obsazení

2 PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III. Praha 2002, ISBN 80-7312-012-7.

3 KAŇKA, Petr, Jiřina Dvořáková, Zdeňka Jurová. Československá rozvědka a pražské jaro. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016, ISBN 978-8087912-46-1.

4 HANZLÍK, František. Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc: 1945-1950. Praha:

Themis, 2003, 357 s., Svědectví. ISBN 80-7312-028-3.

5 KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. Brno: Doplněk, 1999, 289 s.

Knihy-dokumenty. ISBN 80-7239-024-4.

6 TOMEK, Prokop. Život a doba ministra Rudolfa Baráka. Praha: Vyšehrad, 2009, 169 s. Moderní dějiny.

ISBN 978-80-7021-982-9.

7 UZSI. Historie Československé rozvědky v dokumentech. Praha. 2007.

8 BĚLOUŠEK, Daniel. Příběh Vlastimila Ludvíka, posledního defektora komunistické rozvědky. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek č. 6., ABS, Praha 2008, ISBN 978-80-87211-19-9.

9 FILIPSKÝ, Jan. Indie. Praha: Libri, 2008, 195 s. Stručná historie států, sv. č. 55. ISBN 978-80-7277-381-7.

10 STRNAD, Jaroslav. Dějiny Indie. Praha: Lidové noviny, 2003, 1185 s., Dějiny států. ISBN 80-7106-493-9.

11 KUČERA, Pavel. Londýnská rezidentura československé rozvědky v době tzv. studené války. Liberec, 2017. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

(16)

15

rezidentury Londýn a Tereza Ulmanová¹² zmapovala existenci rezidentur v Montrealu a Ottawě.

V této kapitole je zmíněna pouze vybraná část literatury, zbytek použitých titulů lze nalézt na konci této bakalářské práce v kapitole Seznam pramenů a literatury.

2.2 Kritika pramenů

Hlavní oporou při výzkumu personálního obsazení rezidentury v Indii byla analýza archivního materiálu především fondů Archivu bezpečnostních složek.¹³ Nicméně nejprve bylo třeba prozkoumat dokumenty nacházející se v ABS, a to kartotéku zaměstnanců ministerstva vnitra, ve které se nacházely údaje o jednotlivých pracovnících, jejich nástup k ministerstvu vnitra, působení na jednotlivých rezidenturách a také jejich legalizační a rozvědné funkce. Tímto způsobem se postupně podařilo sestavit seznam jednotlivých rozvědčíků působících na rezidentuře v Dillí, musíme ale brát v potaz, že se nemusely dochovat všechny evidenční karty. Pomocí těchto „Osobních evidenčních karet příslušníků MV“ bylo také možno dohledat jednotlivé personální spisy, ovšem i zde se nemusely všechny dochovat do současnosti, neboť mnoho z nich bylo zničeno či skartováno. U rezidentů působících v Indii se podařilo vyhledat deset z jedenácti spisů.

Personální spisy uložené v Archivu bezpečnostních složek mi tak poskytly stěžejní informace, bez kterých by tato bakalářská práce nemohla vzniknout. Z tohoto archivu byly prostudovány především fondy personálních spisů a fond I. správy SNB, Osobní svazky kádrových příslušníků. Tyto fondy poskytly informace o jednotlivých životních osudech členů rezidentury a jejich činnosti na rezidentuře. Personální svazky mi tak umožnily probádat rodinné vztahy a školní či profesní kariéru jednotlivých rezidentů.

Tzv. trojkové svazky mi poté poskytly detailnější náhled na jejich přípravu na výjezd do zahraničí, jejich krycí jména či jejich konkrétní aktivity v Indii. Tyto tzv. trojkové svazky se dochovaly ke každému personálnímu spisu, ale bohužel jejich čitelnost byla téměř nemožná. Většina stran byla v každém svazku začernalá nebo byl text psaný na psacím stroji tak vybledlý, že ani po zvětšení nešel přečíst. I tak se ale podařilo dohledat několik cenných informací týkajících se aktivit rezidentury v Dillí.

12 ULMANOVÁ, Tereza. Personální obsazení rezidentur československé civilní rozvědky během tzv.

studené války v Kanadě – statistické vyhodnocení. Bakalářská práce. Liberec, 2017. Bakalářská práce.

Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

13 ABS, fond personálních spisů a fond I. správy SNB, Osobní svazky kádrových příslušníků.

(17)

16

Archiv ministerstva zahraničních věcí, přesněji fond Dokumentace teritoriálních odborů 1955-1959 Indie, f. TO 1964-1969 Indie a f. TO 1970-1974 Indie, pak umožnil nahlédnout do materiálů týkající se práce jak rozvědky v Indii, tak i samotného velvyslanectví. Jednalo se především o korespondenci mezi pražskou centrálou a zastupitelským úřadem. V těchto zprávách bylo možné dohledat informace o zpravodajské, kulturní či vědecko-technické činnosti úřadu. Pražská centrála pak ve svých zprávách zasílala do Dillí hodnocení zastupitelského úřadu za uplynulá období a zároveň ukládala úřadu úkoly, které měly v příštích obdobích splnit.

Ačkoliv by se daly prameny označit za důvěryhodné, musíme si uvědomit, že tyto pramenné informace vycházejí především z kádrových posudků, z hodnocení nadřízených či z životopisů potencionálních kandidátů na přijetí do služeb MV, což může vést k určitému zkreslení a úpravy reality.

Dalšími prameny, které byly v této práci okrajově použity, jsou tituly od bývalých rozvědčíků československé civilní rozvědky Ladislava Bittmana¹⁴ a Josefa Frolíka¹⁵, kteří během svého působení na rozvědce emigrovali do USA. Kniha od Bořivoje Čelovského Moje střetnutí s rozvědkou StB¹⁶ poskytla informace o činnosti civilní rozvědky a její rezidentury v Ottawě.

3 Československá civilní rozvědka v době tzv. studené války

3.1 Zpravodajské služby

Zpravodajské služby obvykle vzbuzují jak u médií, tak i u veřejnosti značnou pozornost. Státy je vytvářejí za účelem získávání, shromažďování a vyhodnocování informací. Tyto informace jsou pak následně využity například ústavními činiteli nebo dalšími státními orgány k co možná nejlepším rozhodnutím. Jedná se zejména o informace v oblasti bezpečnosti státu, jeho obrany a ochrany a ekonomických zájmů.¹⁷

14 BITTMAN, Ladislav. Špionážní oprátky: Pohledy do zákulisí československé zpravodajské služby. Praha:

Mladá fronta, 1992, 212 s. ISBN 80-204-0266-7.

15 FROLÍK, Josef. Špión vypovídá. 5. vyd. Praha: Orbis, 1990, ISBN 80-235-0004-X.

16 ČELOVSKÝ, Bořivoj. Moje střetnutí s rozvědkou StB. V Šenově u Ostravy: Tilia, 2003, 197 s. ISBN 80- 86101-74-6.

17 POKORNÝ, Ladislav. Zpravodajské služby. Praha: Auditorium, 2012, 150 s. ISBN 978-80-87284-21-6, s.

9-12.

(18)

17

Již zmíněné poskytované informace slouží jako poradní hlas nápomocný při rozhodování státní administrativy. Jsou ale pouze jedním z faktorů, podle kterých se přijímají politická rozhodnutí. Je to především z toho důvodu, že přinesené informace poskytují neúplný obraz situace, která může mít mnohé další varianty vývoje.¹⁸

Zpravodajské služby můžeme dále klasifikovat podle několika kritérií, zejména podle jejich působnosti na vnitřní a vnější. Vnitřní zpravodajské služby, taktéž známé jako kontrarozvědné služby, se zaměřují na území vlastního státu a na získávání informací o něm. Soustřeďují se tedy na hrozby vnitrostátního původu. Mimo jiné mají kontrarozvědné služby také na starost ochranu vlastních informací před cizími zpravodajskými službami. Naopak vnější zpravodajské služby, označované jako rozvědné, zaměřují svou činnost na sběr informací o zahraničních zemích. Jejich úkolem je zabezpečení informací ze zahraničí pro potřeby vedení zahraniční a bezpečnostní politiky vlastního státu. Rozvědka často působí v utajení přímo na území cizích států.¹⁹ Příkladem vnější zpravodajské služby je například americká CIA²⁰ či britská MI6.²¹

Zpravodajské služby se ještě obvykle dělí podle oblasti jejich působnosti na civilní a vojenské. Vojenské zpravodajské služby se zabývají problematikou týkající se obranyschopnosti země, obranným průmyslem či různými aspekty vojenství a utajovanými informacemi v oblasti obrany. Na druhou stranu civilní služby se zabývají politickou, bezpečnostní nebo ekonomickou problematikou s výjimkou problematiky obrany.²²

Zpravodajské služby ovšem fungují odlišně v demokratických státech a v zemích s nedemokratickým, totalitním systémem. Demokratické státy, stejně jako Česká republika, by měly využívat tajných služeb k zisku, shromažďování a vyhodnocování informací, které jsou pro ochranu ústavního zřízení důležité. Tyto služby jsou zřízené zákonem, jenž definuje jejich působnost a oprávnění. Jejich hlavním posláním by tedy měla být ochrana státu a jeho obyvatel. Naopak v zemích s totalitním režimem slouží

18 PACNER, Karel. Velmistři špionáže: Vznik a zákulisí tajných služeb ve 20. století. 1. vyd. Praha. PLUS 2015. ISBN 978-80-259-0464-0, převzato z předmluvy Andora Šándora, s. 7.

19 POKORNÝ, Ladislav. Zpravodajské služby. Praha: Auditorium, 2012, 150 s. ISBN 978-80-87284-21-6, s.

24-25.

20 Central Intelligence Agency

21 Secret Intelligence Service

22 POKORNÝ Ladislav. Zpravodajské služby. Praha: Auditorium, 2012, 150 s. ISBN 978-80-87284-21-6, s.

26.

(19)

18

zpravodajské služby jako jeden z nástrojů moci státu, který jej využívá k udržení daného systému a k potlačení případných odpůrců režimu. Z toho tedy vyplývá, že mohou zakročit i proti obyvatelům dané země.²³

Po skončení druhé světové války připadlo Československo do sféry vlivu Sovětského svazu. O příklonu k Moskvě bylo rozhodnuto již během války, kdy s tím počítali domácí i zahraniční politici. I českoslovenští občané ve volbách roku 1946 ukázali jasný odklon doleva, když KSČ tyto volby vyhrála.²⁴

Ovládnutí armády a Bezpečnosti komunisty se samozřejmě neobešlo bez odstranění některých nepohodlných osob, zejména z oblasti výzvědných služeb, kde byli jejich tři první pováleční velitelé a nejbližší spolupracovníci obviněni a zatčeni jako zrádci.

Reorganizace zpravodajských služeb byla tedy v plném proudu, což ještě více ztížilo její formování. Chyběly jí nejen kvalifikovaní, ale i oddaní pracovníci. V roce 1945 byla navíc operační základna špionáže přesunuta z ministerstva národní obrany na ministerstvo vnitra.²⁵

Pozvolné vytváření výzvědných služeb se odrazilo i na jejich fungování, zpočátku nepůsobily ofenzivně, ale spíše jen sledovaly situaci v okolních státech. Zlom nastal po převzetí moci komunisty v roce 1948, kdy došlo k výraznějšímu oživení jejich činnosti, avšak často pod nezkušenými „nováčky“, kteří měli, stejně jako ostatní rozvědčíci východoevropských rozvědek, bojovat proti bývalým spoluobčanům.²⁶

3.2 Založení Obranného zpravodajství

Zpravodajské služby prošly v roce 1945 výraznou změnou, kdy na základě rozkazu generála Ludvíka Svobody ze dne 7. ledna vzniklo ještě za války v Sovětském svazu vojenské obranné zpravodajství, známé pod zkratkou OBZ.²⁷ Tento nový útvar vedl

23 ULMANOVÁ, Tereza. Personální obsazení rezidentur československé civilní rozvědky během tzv.

studené války v Kanadě – statistické vyhodnocení. Bakalářská práce. Liberec, 2017. Bakalářská práce.

Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D, s. 21.

24 PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III. Praha 2002, ISBN 80-7312-012-7, s. 5.

27 POVOLNÝ, Daniel. Organizační vývoj Vojenské kontrarozvědky v letech 1945–1990. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2009, 128 s. ISBN 978-80-7278-480-6, s. 6.

(20)

19

Bedřich Reicin spolu se svým zástupcem Karlem Vašem.²⁸ Velký podíl na založení nového obranného zpravodajství mělo sovětské velení, které tímto chtělo vytvořit protiváhu stávající zpravodajské služby pod vedením generála Františka Moravce.²⁹ Netrvalo dlouho a již v roce 1946 si OBZ získalo výsadní postavení jak v rámci armády, tak i v rámci bezpečnostních složek ministerstva vnitra. Jelikož OBZ vzniklo bez souhlasu parlamentu, nemuselo se mu zodpovídat. Toho Reicin využíval a do funkcí v OBZ dosazoval osoby, které sám uznal za vhodné. Na druhé straně měl ale právě Bedřich Reicin velký podíl na vybudování této dobře fungující organizace. Vedení komunistické strany na OBZ spoléhalo v dodávání informací, které byly prospěšné v boji o politickou moc v letech 1945–1948. Další činnost, na kterou se OBZ zaměřovalo, byla například vnitřní ochrana armády a vnější obrana.³⁰

OBZ tedy výrazně přispělo k uchopení moci komunistické strany v únoru 1948.

Na sklonku své existence na počátku 50. let se také podílela na přípravách nezákonných procesů, a to především s vojenskými důstojníky.³¹ Ovšem nakonec se i samotný Bedřich Reicin ocitl ve vykonstruovaném politickém procesu známém pod názvem

„Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“³², ve kterém byl odsouzen k trestu smrti.

3.3 Vývoj československé civilní rozvědky

Po únorovém převratu roku 1948 vyvstala do popředí opět otázka zahraničního zpravodajství, tedy rozvědky. Nefungující staré struktury rozvědky musely být nahrazeny novými, tak aby byla schopna konkurovat stále rostoucímu vlivu OBZ.

Podány byly dva návrhy. Prvním návrhem bylo vybudování nové rozvědky v britském

28 Karel Vaš (1916-2012) byl od roku 1933 členem KSČ, v letech 1938-1940 působil v komunistickém odboji na Podkarpatské Rusi, za ilegální přechod ruské hranice byl v roce 1940 odsouzen ke třem letům v gulagu, odkud byl propuštěn již jako člen NKVD. Od ledna 1945 pracoval u OBZ a po válce nastoupil k vojenskému oddělení Státní prokuratury, kde se podílel na odsouzení a justiční vraždě generála Heliodora Píky. V roce 1951 došlo k jeho zatčení a odsouzení na doživotí. Také byl vyloučen z KSČ.

Z vězení byl propuštěn v roce 1956 a v roce 1963 se opět stal členem KSČ. Více viz. HRADÍLEK, Adam.

Karel Vaš v SSSR. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2012, ročník 6, č. 3. ISNB 9771802824002.

Themis, 2003, 357 s., Svědectví. ISBN 80-7312-028-3, s. 20.

32 Více informací o tomto politickém procesu viz např. KAPLAN. Karel: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha: Mladá fronta, 1992, 303 s. Archiv. ISBN 80-204-0269-1.

(21)

20

stylu, jelikož špionážní MI6 patřila k velmi vyspělým. Z této možnosti nakonec sešlo a rozvědka se měla obnovit podle sovětského modelu. Výběr je zcela logický, uvážíme- li, že Československo bylo pod jeho vlivem.³³

Dalším problémem, který zpomaloval obnovu rozvědky, byly oblasti, ve kterých mělo dojít k jejich vybudování. Nejasnosti vyvstaly především v otázce, jestli má rozvědka působit i v místech, kde již existovala sovětská rozvědná služba. Konečné rozhodnutí znělo, že československé rozvědné služby budou působit v rámci svých možností i tam, kde již sídlily výzvědné služby Sovětského svazu.³⁴

Jedním z prvních úkolů rozvědky, přesněji pátrací skupiny, bylo obnovení agenturních sítí a zisk agentů v poražených sousedních státech. Informace z ostatních oblastí zpracovávala studijní skupina. Ta tyto údaje povětšinou získávala z tisku a zpráv vojenských atašé. Další obnovení agenturních sítí mělo probíhat v režii vojenských atašé a členů vojenských misí nacházejících se na území poražených států. Očekávané výsledky se ovšem nedostavily, protože mnoho z těchto pověřených důstojníků nesouhlasilo s politickou orientací Československa na Východ, a proto přidělené úkoly záměrně neplnili.³⁵

Součástí ministerstva vnitra se zahraniční rozvědka stala v roce 1945, přičemž spadala pod odbor Z, který řídil Zdeněk Toman. Z počátku zde pracovalo asi 25 lidí a jen málokterý pracovník měl nějaké zkušenosti se špionážní činností. V roce 1946 mělo Tomanovo oddělení zahraniční obrany celkem čtyři úseky, ve kterých pracovali především lidé se znalostmi západních jazyků.³⁶ Mimo jiné vznikly i Zemské odbory bezpečnosti II. ZOB, jehož předsedou byl Emil Hršel.^37,38 Tyto odbory byly na rozdíl

33 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina. Státní bezpečnost v letech 1945-1953: (organizační vývoj zpravodajských a státně bezpečnostních složek). Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2007. Sešity (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR). ISBN 978-80-86621-30-2, s. 472-474.

Knihy-dokumenty. ISBN 80-7239-024-4, s. 18.

37 Emil Hršel (1901-1972) byl od roku 1921 členem KSČ, za německé okupace byl od září 1939 vězněn v koncentračním táboře Dachau a Buchenwald. Po osvobození pracoval jako bezpečnostní referent na ZOB a v roce 1948 došlo k jeho přijetí do diplomatických služeb. Jako velvyslanec působil např.

v Afghánistánu, Severní Koreji, NDR, Mognolsku či Dánsku. V roce 1964 odešel do penze. Více viz: Hršel Emil. In: mzv.cz [online] [vid. 17. 7. 2018] Dostupné z:

https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_mzv/specializovany_archiv_m zv/kdo_byl_kdo/hrsel_emil.html

(22)

21

od ministerstva vnitra pod totální kontrolou komunistů a také se později staly startovacím bodem budoucích vedoucích pracovníků StB.³⁹

Z důvodů reorganizace vznikla v roce 1948 z odboru Z nová skupina IIIA. Do jejího čela byl dosazen Jindřich Veselý⁴⁰, kterého zastupoval Bedřich Pokorný⁴¹. Skupina byla rozdělena do čtyř sektorů, jedním z nich byl i sektor BAb neboli zahraniční zpravodajství pod vedením Věnceslava Wehle. Ten se ale ve vedení příliš nezdržel, protože byl ještě v roce 1948 odvolán. Na jeho místo nastoupil Oskar Valeš⁴². Již v listopadu 1948 proběhla další reorganizace ministerstva vnitra. Tentokrát bylo rozděleno do dvou skupin, z nichž první se zabývala bezpečností a druhá vnitřní bezpečností. Pod Skupinu I patřil i odbor BA, tedy Státní bezpečnost, vedená Veselým.

Do odboru BA zase patřil sektor BAb.⁴³

V roce 1948 byla tedy pod Valešovým vedením rozvědka na počátku své existence.

Chyběli jí ale zkušení pracovníci i vybavení. Domácí základna neexistovala a v zahraničí na konzulátech a velvyslanectvích působilo pouze malé množství rozvědčíků, jejichž agenturní sítě byly teprve v zárodcích. Z tohoto důvodu začalo její vedení společně s ministerstvem zahraničí zřizovat první rezidentury při zastupitelských úřadech, ze kterých byly do Prahy dodávány politické informace a na kterých se rovněž

38 KAPLAN, Karel. Protistátní bezpečnost: 1945-1948: historie vzniku a působení STB jako mocenského nástroje KSČ. Praha: Plus, 2015, 490 s. ISBN 978-80-259-0364-3, s. 35.

39 PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III. Praha 2002, ISBN 80-7312-012-7, s. 9-11.

40 Jindřich Veselý (1906-1964) vyrůstal v dělnickém prostředí, vyučil se jako obchodní příručí a již v této době se aktivně zapojil do komunistického hnutí. V roce 1930 došlo k jeho vyslání ve funkci delegáta tzv.

Rudé pomoci do SSSR. Od roku 1931 pracoval v této organizaci v Praze a zároveň působil jako asistent komunistického poslance J. Vodičky. Německou okupaci strávil v koncentračním táboře Buchenwald, kde byl až do konce války. Poté pracoval ve funkci úředníka a později náměstka ministra vnitra Václava Noska, jako tzv. přednosta odboru BA byl také v letech 1948-1950 velitelem StB až do jeho pokusu o sebevraždu. V padesátých letech pracoval jako ředitel tzv. Ústavu dějin KSČ, poté v 60. letech působil na MZV, Vysoké škole ekonomické v Praze a poté znovu v Ústavu dějin KSČ, ale nedlouho poté spáchal sebevraždu. Více viz: Veselý Jindřich: In: mzv.cz [online] [vid. 17. 7. 2018] Dostupné z:

https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_mzv/specializovany_archiv_m zv/kdo_byl_kdo/vesely_jindrich.html

41 Bedřich Pokorný (1904-1968) nastoupil 3. července jako člen KSČ na Ministerstvo vnitra v Praze, kde zastával funkci přednosty obranného zpravodajství. Více vi. např. DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra, 2004, sv. č. 2.

42 Oskar Valeš (1912-1987) původním jménem Wetzler pracoval jako úředník, interbrigadista a poté působil v československé armádě na Západě. V říjnu 1948 začal pracovat u ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti podplukovníka a vedl československou rozvědku. V roce 1951 byl zatčen ve vykonstruovaném procesu. Více viz: KALOUS, Jan: Osvald Závodský – aktér i oběť politických procesů. In:

: revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, 2013, ročník 7, č. 3. ISSN 1802-8241.

(23)

22

provádělo sledování československých zaměstnanců pracujících u zahraničních úřadů a firem. Rozvědčíci tak měli předejít nežádoucím emigracím.⁴⁴

V roce 1950 došlo ke vzniku Ministerstva národní bezpečnosti, známého pod zkratkou MNB, které tajné služby řídilo. Pod MNB bylo nyní také zařazeno i OBZ, které se tak stalo součástí StB. Od roku 1953 přestala existovat Hlavní správa Stb. Její odbory byly nyní přetvořené na samostatné správy ministerstva vnitra a samotná rozvědka dostala nové pojmenování, začalo se jí říkat I. správa MV. Zásluhu na větší prestiži rozvědky měl nový ministr vnitra Rudolf Barák, díky kterému měla rozvědka v StB silné postavení.⁴⁵ Po jeho nástupu do funkce ministra vnitra začala rozvědka praktikovat únosy nepohodlných lidí, jež byli zpravidla politicky či zpravodajsky aktivní. Například v roce 1953 souhlasil Barák s únosem sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana⁴⁶ z Rakouska, který se po odchodu do exilu v roce 1949 snažil působit na změnu poměrů v ČSR. Tyto únosy byly nejčastěji prováděny tajnými spolupracovníky rozvědky spolu s příslušníky StB.⁴⁷

V 50. letech se činnost rozvědky značně rozrostla. Již v roce 1955 se původní počet 180 rozvědčíků na centrále a na rezidenturách zvýšil na 327. V zahraničí působilo 123 členů rozvědky, z nichž bylo 90 operativců legalizovaných ve funkcích pracovníků ministerstev zahraničních věcí, zahraničního obchodu či pracovníků Československé tiskové kanceláře.⁴⁸ Během těchto let se rozvědka soustředila především na informace o československé emigraci a na dohled nad československými občany pracující v zahraničí.⁴⁹ Například v roce 1959 byl podán z pražské centrály na ottawskou rezidenturu návrh na získání spolupráce československého emigranta žijícího v Kanadě, Bořivoje Čelovského. Ten měl díky svému postavení v emigraci a mnoha významným kontaktům získávat pro rozvědku informace o činnosti kanadských emigrantů proti

45 KUČERA, Pavel. Londýnská rezidentura československé rozvědky v době tzv. studené války. Liberec, 2017. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D., s. 24.

46 Více informací o Bohumilu Laušmanovi viz. např. BUREŠOVÁ, Jarmila. Únos Bohumila Laušmana a československá emigrace. In: Listy: časopis pro politickou kulturu a dialog. Olomouc: Burian a Tichák, 2004, sv. č. 4, ISSN 1210-1222.

47 TOMEK, Prokop. Život a doba ministra Rudolfa Baráka. Praha: Vyšehrad, 2009, 169 s. Moderní dějiny.

ISBN 978-80-7021-982-9, s. 45-47.

48 Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, slovník, dostupné z:

http://www.cdtr.cz/cs/slovnik/legalni-rezidentura

(24)

23

Československu. Čelovský pod vedením kanadské kontrarozvědky údajně úmyslně spolupráci s ottawskou rezidenturou přijal, neboť tímto způsobem mohl československé rozvědce podávat nepravdivé informace.⁵⁰

Zlepšení stavu a činnosti civilní rozvědky pokračovalo i v 60. letech, kdy došlo k výraznému navýšení zahraničních rezidentur a k celkovému zlepšení zpravodajských služeb. Například v roce 1963 byla rezidentuře v Lagosu udělena pochvala náčelníka správy za úspěšné provádění utajovaných operací. V roce 1966 byla obnovena hlavní správa StB. Činnosti rozvědky se v této době rozdělily na tzv. tři linie – politickou, vědecko-technickou a nelegální. V roce 1968 se také připravovala reforma rozvědky, ovšem jakýmkoliv změnám bylo zabráněno vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území v srpnu 1968.⁵¹

V letech 1968 a 1969 nastala v rozvědce krize, která byla spojená s nástupem tzv. normalizace a s působením čistek, které měly za následek zhoršení profesionality práce, neboť mnoho pracovníků rozvědky těmito čistkami neprošlo. Tyto roky také přinesly postupný konec velkých akcí, utajovaných akcí či promyšlených dezinformací.

Jedním z hlavních cílů rozvědky bylo nyní dostihnout Západ v ekonomické oblasti po linii vědecko-technické.⁵²

Sedmdesátá léta znamenala pro rozvědku a její činnost postupný úpadek. Jedním z důvodů byla okupace Československa, která rozvědné činnosti poměrně ztěžovala, a také vzniklý úbytek rozvědčíků, kteří neprošli právě prováděnými čistkami.

Připravovala se i změna názvu rozvědky, která se od roku 1969 měla nazývat Hlavní správa rozvědky. Změna však byla schválena až v roce 1972 ministrem vnitra Radko Kaskou a až za další dva roky schválena náčelníkem I. správy Milošem Hladíkem.

V osmdesátých letech také došlo ke změně v řízení rozvědky. Neřídil ji nadále ministr, ale jeho náměstek. K poslednímu reorganizačnímu návrhu I. správy mělo dojít v letech 1988/1989, který však již nevstoupil v platnost.⁵³

Československá rozvědka si tedy prošla častými a mnohdy složitými změnami.

50 ČELOVSKÝ, Bořivoj: Můj střet s rozvědkou StB. V Šenově u Ostravy: Tilia, 2003, 197 s. ISBN 80-86101- 74-6, s. 120.

51 KAŇKA, Petr, Jiřina Dvořáková, Zdeňka Jurová. Československá rozvědka a pražské jaro. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016, ISBN 978-8087912-46-1, s. 16-20.

52 UZSI. Historie Československé rozvědky v dokumentech. Praha. 2007, s. 12.

53 UZSI, Historie Československé rozvědky v dokumentech. Praha. 2007, s. 13.

(25)

24

4 Rezidentura československé civilní rozvědky v Indii

Československá civilní rozvědka měla své zahraniční pracoviště neboli rezidentury rozmístěné v mnoha státech po celém světě. K jejich zakládání docházelo především v hlavních městech, kde sídlily zastupitelské úřady, odkud byla rozvědná činnost řízena.

Mimo zastupitelských úřadů se mohli pracovníci I. správy legalizovat a vykonávat rozvědnou činnost i na pracovištích obchodních oddělení, tiskových a cestovních kanceláří či mezinárodních organizací.⁵⁴ Činnost zahraničních rezidentur pak byla řízena z pražské centrály, kam rezidenti odesílali pravidelné hlášení o dění na pracovišti. Již v roce 1953 existovalo na zastupitelských úřadech 18 tzv. legálních rezidentur v 17 městech: Vídeň, Paříž, Londýn, Řím, Západní Berlín, Bělehrad, Washington, New York, Buenos Aires, Rio de Janeiro, Mexiko, Ottawa, Bern, Brusel, Istanbul, Tel Aviv, Helsinky a Káhira.⁵⁵ V pozdějších letech začala československá rozvědka působit i v dalších zemích jako byla Nigérie, Mali, Kuba, Ghana, Nikaragua, Irák, Irán, Austrálie či Indie.⁵⁶

Ačkoliv byly rezidentury budovány v různých částech světa, jejich pracovníci měli vesměs stejné úkoly i problémy, se kterými se museli potýkat. V padesátých letech byly československé zpravodajské služby ve svých počátcích a kromě zkušeností a kvalifikovaných pracovníků zde chybělo také potřebné vybavení. Rozvědčíci vyjížděli do zahraničí bez dostačujících znalostí daného jazyka země, což mnohokrát vedlo ke komplikacím rozvědné činnosti. Agenturní sítě v zahraničí prakticky neexistovaly, a když ano, tak byly pouze nepatrné. Situace československé rozvědky se začala lepšit v šedesátých letech, kdy došlo k výraznému zkvalitnění přípravy rozvědčíků, jež měli do zahraničí odcestovat. Mimo jiné se do rozvědných služeb začali dostávat i absolventi vysokých škol, kteří se v cizím prostředí dokázali dobře orientovat.⁵⁷

Legální rezidenturu v zahraničí měl z hlediska jejího řízení na starosti rezident.

Ten se ve většině případů legalizoval ve funkci prvního tajemníka nebo

54 Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, slovník, dostupné z http://www.cdtr.cz/cs/slovnik/legalni-rezidentura

55 PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách: pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl III., 1945-1961. Praha: Themis, 2002, 710 s. Historie. ISBN 80-7312- 012-7, s. 445.

(26)

25

velvyslaneckého rady. V případě, že se na příslušné rezidentuře nacházel větší počet pracovníků nebo byla její činnost operativně náročná, došlo k jmenování jednoho až dvou zástupců rezidenta. To byli zpravidla pracovníci odboru zahraniční kontrarozvědky a vědecko-technické rozvědky. Naopak na menších rezidenturách zastával řídící funkci starší referent. Další funkce, které rozvědčíci mohli na rezidenturách zastávat, byla funkce referenta či šifréra. Jejich legalizační hodnosti obvykle bývali atašé, konzulové nebo pracovníci obchodního oddělení či mise.

Neoperativní pracovníci, jako byli například technici, řidiči či domovníci, zastávali většinou stejnou pozici i v rámci legalizace.⁵⁸

Stejně jako v ostatních zemích i na rezidentuře v Dillí bylo hlavním úkolem získání informací cenných nejen pro Československo, ale také pro Sovětský svaz. Tyto informace se mimo jiné týkaly plánů a cílů západních vlád proti Československu a socialistickému bloku, vědecko-technických vynálezů a objevů, sledování činnosti exilu nebo informací o národním hospodářství dané země.⁵⁹ K získání těchto informací rozvědčíci často využívali informátory mezi zaměstnanci zastupitelských úřadů západních států nebo mezi zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí. Spolupráce byla často dobrovolná, ale pokud vytipovaný informátor spolupráci s rozvědkou odmítl, vynutili si v některých případech rozvědčíci jeho kooperaci na základě kompromitujících materiálů, které proti dotyčnému měli. Ovšem v mnoha případech byly tyto kompromitující materiály falešné a vytvořené samotnou rozvědkou. Dalšími nezákonnými metodami, které vedly k získání informací, byly také únosy, odposlechy a výslechy.⁶⁰

Z prostudovaných materiálů Archivu bezpečnostních složek se podařilo zjistit, že indická rezidentura se zaměřovala především na sledování aktivit západních zpravodajských služeb, konkrétně USA a Velké Británie, ale také na získávání informací vojenského charakteru. Dále se také zajímala o vyzbrojování armády za pomoci západních států, o elektrotechniku, biotechnologii nebo strojírenství Indie.

58 Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, slovník, dostupné z http://www.cdtr.cz/cs/slovnik/legalnirezidentura

59 Tyto informace se objevují například v personálním spisu rezidenta Vladimíra Baudyše. ABS, f. PS sign.

3692/22.

(27)

26

Mimo jiné monitorovala vztahy mezi USA, Indií, ČLR, Japonskem a Jižní Koreou.⁶¹ Navíc se rezidentura v Dillí ukázala jako vhodné místo pro provádění rozvědných akcí, a to především díky malému zájmu indických služeb o československé zpravodajce.

Mimo jiné byla zpravodajská práce v Indii usnadněna tím, že indické sledovací služby používaly pouze jediný typ vozu, a to bílý Morris.⁶² V hodnocení nadřízených byla rezidentura v Dillí hodnocena jako jedna z lepších rezidentur, zadané zpravodajské úkoly se jí až na drobné výjimky dařilo plnit. Chválena byla především za systematické sledování vnitřní situace Indie a její zahraniční politiky. Také byla kladně hodnocena komunikace mezi rezidenturou a pražskou centrálou. Například za rok 1965 poslala rezidentura 216 šifrovaných depeší, které byly většinou informativní povahy, 18 politických zpráv, šest hospodářských a jednu kulturně politickou zprávu.⁶³

Hlášení, která byla z Dillí do pražské centrály pravidelně každé čtvrtletí zasílána, se ve velké míře týkala politických událostí v zemi – vnitropolitického vývoje Indie, situace v Kongresové straně nebo situace v KSI⁶⁴. I nadále byla věnována zvýšená pozornost USA a ostatním kapitalistickým státům, které se podle pracovníků rezidentury snažily získat Indii pro aktivní podporu jejich zahraničně-politických cílů v Jihovýchodní Asii.

Dále se v odeslaných hlášeních objevovaly hospodářské, kulturně politické, tiskové a společenské styky.⁶⁵

4.1 Činnost rezidentury v Indii

Rezidentura československé civilní rozvědky se nacházela při velvyslanectví v Dillí.

V dochovaných dokumentech se tato rezidentura poprvé objevuje v roce 1955, kdy přijíždí nejspíše první rezident Bohuslav Laška a o pár měsíců později i šifrér Josef Fořt.⁶⁶ Rezidentura v Dillí měla také svou pobočku nacházející se při konzulátu v Bombaji. Tato pobočka byla pravděpodobně založena v roce 1957, kdy na pracoviště přijel zástupce rezidenta Miloslav Peřestý se svou manželkou Jarmilou Peřestou.

Stejně jako na jiných začínajících rezidenturách i v Dillí bylo nejdůležitějším úkolem vybudovat agenturní sítě. To se ovšem ukázalo jako problematické, protože jak již bylo

61 Dokumentační portál o Státní bezpečnosti [online] [vid. 16. 4. 2018] Dostupné z:

http://www.ibadatelna.cz/data/I_sprava_SNB.html

62 BĚLOUŠEK, Daniel. Příběh Vlastimila Ludvíka, posledního defektora komunistické rozvědky. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek č. 6, ABS, Praha 2008. ISBN 978-80-87211-19-9, s. 253.

63 AMZV, f. TO 1965-1969 Tajné Indie, kart. 6.

64 Komunistická strana Indie

66 Josef Fořt krycím jménem Fryč působil v Dillí od 17. července 1955 do 31. července 1958.

(28)

27

zmíněno výše, agenturní sítě v padesátých letech v zahraničí téměř neexistovaly.

K rozvědným aktivitám tak mohlo dojít až po úspěšném vytvoření agentury.⁶⁷

Během padesátých let se rezidenti a ostatní pracovníci rezidentury zajímali především o zahraničněpolitický a hospodářský vývoj Indie, který byl podle jejich pozorování stále spjat s kapitalistickými státy. Proto měla zahraniční politika Československa s Indií udržovat a podporovat přátelské vztahy jak formou politické, tak i hospodářské pomoci, především při industrializaci Indie. Za přispění Sovětského svazu a ostatních lidově demokratických států mělo dojít k oslabení politického vlivu hospodářské pomoci Západu, a to především USA a Japonska. K dalším úkolům patřilo mimo jiné i posílit kulturně-politickou propagaci.⁶⁸

Sledování zahraniční i vnitřní politiky Indie bylo i v šedesátých letech jedním z hlavních úkolů rezidentury. Opět se zaměřovala především na politiku USA, zabývala se také otázkou tzv. nukleárního štítu pro Indii a celkovou politiku západních států v Jihovýchodní Asii. Měla věnovat zvýšenou pozornost snahám NSR⁶⁹, která se snažila o další pronikání do Indie, a také měla těmto pokusům zabránit.

S pražskou centrálou pak měla spolupracovat při zajišťování úkolů v souvislosti s návštěvou předsedy vlády Jozefa Lenárta⁷⁰ a ministra zahraničních věcí Václava Davida⁷¹ právě v Indii. Jedním z úkolů rezidenta Emila Hrušeckého, který v Dillí v 60.

letech pobýval, bylo rozvíjení styků mezi československými a indickými společenskými organizacemi se zaměřením na organizace žen, mládeže, odborářské a družstevní organizace.

67 ABS, f. I. S-3, reg. č. 38425 Bohuslav Laška, s. 18.

69 Německá spolková republika

70Československý politik KSČ Jozef Lenárt (1923–2004) byl v letech 1963–1968 československým premiérem. Jeho vláda se zabývala především ekonomickými záležitostmi a přípravou ekonomické reformy, která měla přinést zlepšení stavu československého hospodářství. Více informací o jeho životě viz: CVRČEK, Lukáš: Jozef Lenárt – příběh dlouhé kariéry. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů. Praha: Odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra České republiky, 2008, 4 sv. ISSN 1802-8241.

71 Československý politik KSČ Václav David (1910–1996) byl v letech 1953 až 1968 československým ministrem zahraničních věcí. Během let 1969–1990 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění a zároveň v letech 1971–1986 byl i jeho předsedou i místopředsedou. Více viz: JÁNAS, David. Václav David. In: mzv.cz [online] 2005 [vid. 26. 6. 2018]. Dostupné z:

https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministe rstvo_v_historii/vaclav_david.html

(29)

28

V roce 1965 došlo na rezidentuře v Dillí k rozsáhlé výměně pracovníků, což vedlo k oslabení kvality i rozsahu zpravodajské činnosti. Další rok došlo ke snížení politických pracovníků ze tří na dva, čímž byla zpravodajská činnost ovlivněna ještě více. Celkově nebyla situace v 60. letech pro rozvědnou činnost příliš příznivá, neboť v Indii byla podle ZÚ složitá politická i hospodářská situace. Od roku 1968 se navíc víceméně všechny akce zastupitelského úřadu zaměřovaly na informovanost nejširších kruhů obyvatelstva o změnách ve stranickém a státním úseku v Československu. Díky několika veřejným vystoupením vedoucího ZÚ a tiskovým konferencím nedocházelo podle zaslaného hlášení rezidentury k žádným velkým problémům nebo zveřejňování falešných zpráv a komentářů týkajících se vývoje v Československu a údajně nedošlo ani k žádným protestům proti okupaci.⁷²

I v sedmdesátých letech byl jedním z hlavních politických úkolů ZÚ informovat československé občany žijící v Indii a oficiální indické představitele o vývoji situace v Československu. Pracoviště také mělo podporovat politickou i služební spolupráci se ZÚ druhých socialistických zemí. Stejně jako v předešlých letech byl kladen důraz na sledování vývoje uvnitř vládnoucí kongresové strany. Průběžně měli všichni pracovníci také prosazovat myšlenku na svolání konference o evropské bezpečnosti.

Rozvědná práce byla v 70. letech po skončení indicko-pakistánského konfliktu o mnoho snadnější než v předchozích letech. Tato série konfliktů mezi Indií a Pákistánem vznikla již v roce 1947, kdy rozdělením Indie vznikly tyto dva státy, jež své spory začaly řešit ozbrojenými konflikty, které se ve většině případů týkaly sporné oblasti Kašmíru.

Ke stejnému konfliktu o kašmírské území došlo i v roce 1965.⁷³ V roce 1971 proběhla již třetí indicko-pákistánská válka. Pákistán se snažil potlačit povstání ve vznikajícím Bangladéši, což vedlo k velkému odchodu uprchlíků do Indie. To se ovšem nelíbilo indické vládě, která vyžadovala uklidnění situace, ale bez úspěchu. Rozhodla se tedy zaútočit vojenskou silou v Pákistánu. Výsledkem války bylo indické vítězství a odtržení Východního Pákistánu jako nezávislého státu Bangladéš.⁷⁴ I přes ukončení této války patřilo mezi zpravodajské úkoly v 70. letech pozorovat další vývoj indicko- pákistánských vztahů. V několika plánech práce se v tomto období nacházely i úkoly,

73 FILIPSKÝ, Jan. Indie. Praha: Libri, 2008, 195 s. Stručná historie států, sv. č. 55. ISBN 978-80-7277-381-7, s. 124-130.

74 STRNAD, Jaroslav. Dějiny Indie. Praha: Lidové noviny, 2003, 1185 s., Dějiny států. ISBN 80-7106-493-9, s. 839-840.

(30)

29

které zadávaly ZÚ. Například úkol zlepšit a upevnit kontakty s politickými a vládními kruhy Indie, s vlivnými představiteli aparátu Kongresové strany, s členy parlamentu a vedoucími pracovníky MZV a s jinými ústředními orgány.

Informace o činnosti ZÚ v Indii se podařilo dohledat pouze do roku 1974. I tak můžeme z množství zaslaných hodnocení usoudit, že hlavní činností rezidentury Dillí bylo především sledování vnitřní a zahraniční politiky Indie a její vztahy se západními státy a nebyla prioritně zaměřena proti indickým zájmům.

5 Personální obsazení indické rezidentury

Jak bylo již řečeno, rezidentury československé civilní rozvědky se převážně nacházely v hlavních nebo početně rozlehlých městech. Výjimkou nebyla ani indická rezidentura a její pobočka, které byly umístěné ve dvou největších městech Indie, Dillí a Bombaji.

Na indické rezidentuře se podařilo identifikovat 71 rozvědčíků, toto číslo může být ale ještě o něco vyšší, neboť mnoho spisů bylo po roce 1989 skartováno. Z tohoto počtu se podařilo dohledat 11 rezidentů neboli vedoucích pracoviště a pět zástupců rezidenta.

Nejčastější rozvědnou funkcí na velvyslanectví v Dillí a konzulátu v Bombaji byla funkce staršího referenta a poté šifréra.⁷⁵

Průměrná délka pobytu rozvědčíků v Indii se pohybovala okolo tří let. Docházelo ale i k případům, kdy rozvědčík na rezidentuře strávil pět až šest let. Například šifrér Stanislav Kozubík⁷⁶ působil v Dillí od roku 1958 do roku 1964. Naopak nejkratší pobyt byl zaznamenán v 70. letech u manželů Zbyňka a Hanny Kobzových⁷⁷, kteří zde pracovali necelých šest měsíců. U několika rozvědčíků, kteří v Dillí pracovali v 80.

letech, se nepodařilo zjistit datum jejich odjezdu z Indie. Rovněž můžeme podle prostudovaných materiálů zjistit, že rezidentura v Dillí byla obsazována mnohem více než její pobočka v Bombaji, u které se podařilo dohledat její obsazení pouze do roku 1968. Naopak u nadřízené rezidentury Dillí se podařilo dohledat její personální obsazení až do roku 1989.

75 ABS, kartotéka Operativní příloha k osobní evidenční kartě příslušníka MV.

76 ABS, Stanislav Kozubík, Operativní příloha k osobní evidenční kartě příslušníka MV.

77 ABS, Zbyněk a Hanna Kobzovi, Operativní příloha k osobní evidenční kartě příslušníka MV.