Krematorium v Semilech v letech 1948-1989

Krematorium v Semilech v letech 1948-1989

Diplomová práce

Studijní program: N7503 – Učitelství pro základní školy

Studijní obory: 7503T023 – Učitelství dějepisu pro 2. stupeň základní školy

7503T045 – Učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy Autor práce: Bc. Jindřich Kafka

Vedoucí práce: PhDr. Milan Svoboda, Ph.D.

TECHNICKÁ UNIVERZIT A V LIBERCI

Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická

Akademický rok: 2Ot3 /2OL4

zAD^NÍ orpr-,oMovÉ pRÁcE

(eRoJEKTU, UMĚLECKÉHo DíLA, UMĚLECKÉHo

vÝroNu)

Jméno a

pŤíimení:

Bc.

Jindřich Kaíka

Osobní

číslo:

^PL2OOO942

Studijní

program:

N7503

Učitelství

pro základní školy

Studijní

obory: Učitelství

dějepisu pto 2. stupeň základní školy

Učitelství

občanské výchovy pro 2. stupeň základních škol Název

tématu: Krematorium v

Semilech

v

letech 1948-1989

Zaďávající katedra:

Katedra

historie

Zásadl, pro \i}.pIacor,ání:

Student představí plo\,,oz krematoria v Semileclr r, letech 1948 až 1989 r,četně architektonic- kých zásahů clo budol,1.. zmčn1,,technologickélro vybar.ení a popíše ekonomické podmínk}, pro-

\iozu. R.eflektuje takó krrltrrrní, náboženské a politickó souvislosti v oblasti pohřbír,ání (postoj společriosti k pohřebrrímrr ritu) a po}rřebnictví za socialistického režimu r, Českos]ol,ettsku.

Rozsah grafických ^prací:

Rozsah pracovní zprávy:

Forma zpracování diplomové práce: tištěná/elektronická

seznam odborné literatury:

Prameny:

Státní

okresní archiv Semily, Městský úřad Semily - stavební odbor, Muzeum a Pojizerská galerie Semily - fotodokumentace

Literatura:

ARIÉS, Philippe:

Dějiny smrti II,

Praha

2000

DAVIES, J.

Douglas: Stručné dějiny smrti,

Praha

2OO7

DAVIES, J.

D. -

MATES, L. H.

(edd.): Encyclopedia of cremation, London 2005

HAŠKOVCOVÁ,

Helena: Thanatologie - nauka o umírání a smrti,

Praha

2OO7

HAŠKOVCOVÁ,

Helena:

Rub

života _-

líc

smrti,

Praha

t975 van

GENNEP, Artur:

Přechodové rituály,

Praha

l9g7

Grosses Lexikon _der Bestattungskultur und trYiedhofskultur ^1, Braunschweig

NEŠPOR,

20o2 Zdeněk:

Přitiš

slábi ve víře: Česká ne/religiozita

v

evropskérn kontextu,

Praha

2010

PAYNE,

Jan: Smrt - jediná

jistota

(apoteóza skepse), Praha 2008

PROKEŠ,

Miroslav: Semily:

Příroda,

okolí, město, historie, současnost, Semily

2010

SÍGL,

Miroslav: Co víme o smrti, Praha 2006

STEJSKAL,

David -

ŠEJVL,

Jaroslav a kol.: Pohřbívání a hřbitovy, Praha 2O11

SVOBODOVÁ,

Markéta: Krematorium

v

procesu sekularizace českých zerní 2O.

století - ideové, stavební a typologické proměny,

Praha

2013

Vedoucí diplomové

práce: PhDr. Milan

Svoboda, Ph.D.

katedra historie Datum zadání diplomové

práce:

30. dubna 2OL4 Termín odevzdání diplomové práce: 4. května 201-5

,ú^-fula--,_

^L.S.

doc. RNDr. \{iroslav Brzezina. C]Sr:.

děkan

PhDr. Jarclslar. Pažorrt. Ph.D.

r.eclorrcí katedrr,

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval Phdr. Milanu Svobodovi, Ph.D., za nevídanou trpělivost a cenné rady při vedení této práce.

Anotace

Diplomová práce se zabývá historií krematoria v Semilech od jeho vzniku po ukončení technického zajišťování kremací v objektu v roce 1988. Úvodní část se věnuje společenským změnám v přístupu ke smrti v 19. a 20. století. Další kapitola nastiňuje religiozitu obyvatel českých zemí ve 20. století a její proměny ovlivňující pohřební kulturu a související s pojmy sekularizace či ateismus.

Historii kremačního hnutí a jeho spolkovou činnost včetně československé pohřební legislativy popisuje prostřední část práce. Závěrečná pasáž pojednává o realizaci semilského krematoria a jeho provozu, který v období 1948–1989 představuje stěžejní kapitolu.

Klíčová slova

Krematorium, kremace, pohřební kultura, pohřební obřad, smrt, Semily, urnový háj.

Annotation

The diploma thesis deals with the history of the Semily Crematorium from its founding till the termination of technical provision of cremation in the building in 1988. The introductory part is focused on social changes and attitudes to death in the 19th and 20th centuries. The next chapter outlines the religiosity of the inhabitants of the Czech lands in the 20th century and its changes influencing funeral culture related to the notions of secularization or atheism. The history of the cremation movement and its association activities, including Czechoslovak funeral legislation, is described in the middle part of the work. The final passage deals with the realization of the Semily Crematorium and its operation, which, in the period 1948–1989, represents the key chapter.

Key words:

Crematorium, cremation, funeral culture, burial ceremony, death, Semily, urn grove.

Obsah

1 Úvod...10

2 Kritika pramenů a literatury...12

2.1 Kritika pramenů...12

2.2 Kritika literatury...13

3 Společenská změna postojů ke smrti...15

3.1 Změny ve století devatenáctém...17

3.2 Medicinalizace a tabuizace smrti...19

3.3 Změny v pohřebních praktikách...23

4 Religiozita, sekularizace a ateismus v českých zemích ve 20. století...27

4.1 Teorie sekularizace...28

4.2 Kritika teorie sekularizace...30

4.3 Ateismus versus agnosticismus...31

4.4 Religiozita v českých zemích v letech 1918–1948...33

4.5 Religiozita v českých zemích v letech 1948–1989...39

4.5.1 „Vědecký ateismus“...41

4.5.2 „Normalizování“ poměrů...44

5 Kremační agitace...46

5.1 Vývoj názorů na kremaci v Evropě do konce 19. století...46

5.2 Názory na kremaci v českých zemích v 19. století...49

5.3 Kremační spolková činnost...51

5.3.1 Období do roku 1948...51

5.3.1.1 Společnost pro spalování mrtvol...52

5.3.1.2 Krematorium, spolek pro spalování mrtvých...53

5.3.2 Období po roce 1948...56

6 Československá pohřební legislativa...62

6.1 Období 1919–1921...62

6.2 Období 1921–1955...63

6.3 Období 1955–1966...65

6.4 Období 1966–1989...66

6.5 Nynější pohřební legislativa...69

7 Krematorium v Semilech do roku 1947...70

7.1 Cesta ke stavbě semilského krematoria...70

7.2 Semily centrem pohřebního ruchu v Podkrkonoší...71

7.3 Od odboru spolku Krematorium k vlastnímu krematoriu...72

7.4 První dekáda provozu...76

8 Krematorium v Semilech v letech 1948–1989...80

8.1 Provoz v 50. letech...83

8.1.1 Kauza Josef Kotrba...89

8.2 Provoz v 60. letech a zásah do dispozice budovy krematoria...91

8.3 Provoz v 70. letech...93

8.4 Provoz v 80. letech a výstavba nové spalovny...96

8.5 Krematorium v Semilech po roce 1989...100

9 Závěr...102

10 Seznam pramenů a literatury...104

10.1 Prameny...104

10.1.1 Archivní prameny...104

10.1.2 Tištěné prameny...104

10.1.3 Odborná literatura...105

10.1.4 Články v periodikách...108

11 Seznam příloh...110

Seznam zkratek a symbolů

AVČR Akademie věd České republiky

BB Brown and Boveri

ČSR Československá republika

ČR Česká republika

HSĽS Hlinkova slovenská ľudová strana KNV Krajský národní výbor

KS Komunální služby

MěNV Městský národní výbor

MH místní hospodářství

MNV Místní národní výbor

MÚ Městský úřad

NFA Národní filmový archiv n. p. národní podnik

NDR Německá demokratická republika ONV Okresní národní výbor

OP Občanský průkaz

OPS Okresní podnik služeb OSP Okresní stavební podnik SKP Sdružený komunální podnik

SPVC MK Sekretariát pro věci církevní ministerstva kultury SPŽ Spolek / Společnost přátel žehu

SRN Spolková republika Německo

SSSR Svaz sovětských socialistických republik

1 Úvod

Narodí-li se člověk, má jen jednu jistotu, která je společná každému z nás, a sice, že zemře. Toto paradigma se, přes veškerou snahu lidstva, doposud nezměnilo. Smrt a zánik jsou všudypřítomné a přirozené podobně jako narození či vznik. Není-li vzniku, nemůže být zániku a naopak. Kladu si proto otázku, proč někteří lidé tak oslavují vznik či narození, ale smrt či zánik je pro ně něčím, co by raději opomenuli a nejraději by se chovali tak, jako by nic podobného neexistovalo? Odpověď neznám. V určitých aspektech může být tato diplomová práce vodítkem k odpovědi. Pouhým vodítkem proto, že zastávám názor, že lidské poznání je vždy nedokonalé a nikdy úplné.

Smrt ovšem existuje, respektive koexistuje s živými, jen ti jsou totiž s to smrt jako fenomén registrovat, pojmenovat ho a předat své zkušenosti o ní dalším, byť z pozice pouhého pozorovatele.¹ Jinými slovy jsem-li tu já, není tu smrt, a je- li tu smrt, pak tu nejsem já. Na druhou stranu zdravý a nikterak dogmaticky zatížený člověk si svou vlastní konečnost uvědomuje. Je celkem přirozené, že toto vědomí může být v mnoha směrech skličující. Nemělo by však být důvodem pro záměrné a soustavné vytěsňování tohoto, ve všech úhlech pohledu, přirozeného jevu. Hlavním cílem této diplomové práce je nastínit historii semilského krematoria od jeho vzniku po rok 1989 s přesahem do dnešních dnů. Dílčím cílem, neméně důležitým, je poukázat na fenomén smrti z různých úhlů pohledu tak, abychom si uvědomili, že způsob, jakým jej nahlížíme dnes, je výsledkem dlouhodobého procesu, který nemusel být v minulosti s tím nynějším totožný.

Jednotlivé kapitoly se váží k tématu smrti, přičemž důraz je kladen na vztah mezi ní a jedním ze způsobů naložení s mrtvým tělem – kremací. Kapitola

„Společenská změna postojů ke smrti“ si klade za cíl obeznámit čtenáře s vývojem postojů společnosti vůči umírání, smrti a pohřbívání zejména ve

1 Jsem si vědom případů například klinické smrti, kdy někteří lidé tvrdí, že smrt zakusili tzv. na vlastní kůži. Musím však argumentovat, že tato zkušenost není nikterak empiricky doložitelná, a proto je třeba ji odmítnout, a to i přes to, že někde v hloubi duše tuším že takovýto přesah lidského vědomí může být subjektivně reálný.

20. století. Další část „Religiozita, sekularizace a ateismus v českých zemích“ má ambici nastínit vývoj české religiozity ve 20. století z pohledu sociologie. Zabývá se proměnami české religiozity a vymezuje pojmy jako sekularizace či ateismus.

Tyto změny měly dopad na podobu dnešní pohřební kultury, která zažívá, dle mého názoru, velmi pozvolnou „renesanci“. Cílem je přiblížit možné důvody masového rozšíření kremace v druhé polovině 20. století či objasnit fakt, že evropský unikát v podobě pohřbívání bez obřadů je českou doménou. Kapitola zabývající se „kremační agitací“ popisuje cestu myšlenky znovu pohřbívat žehem po její nynější dominanci v oblasti naložení s mrtvými. Zákonodárstvím upravujícím zejména pohřbívání žehem se zabývá kapitola „Pohřební legislativa“, kde je dobře patrné, jak si moderní doba vyžaduje stále detailnější a obsahově složitější vymezení norem v této oblasti. Poslední dvě kapitoly se věnují meritu této diplomové práce, a sice historii semilského krematoria od počátku po rok 1989, kdy se zde přestalo zpopelňovat. Vzhledem k povaze dostupného archivního materiálu jsem si uložil za cíl popsat provoz v krematoriu, který doprovázejí změny například v architektuře stavby a okolí, technickém zařízení, nebo ve vnímání objektu lidmi z blízkého okolí. Semilské krematorium je výjimečné, včetně jiného, svou polohou. Díky staleté historii města jakožto centra

„pohřebního ruchu“ v Podkrkonoší a postupnému upřednostňování kremace před inhumací, končila velká část mrtvých z širokého okolí právě zde. Mezi obyvateli regionu zlidovělo úsloví „už je v Semilech“, což znamenalo, že dotyčný zemřel.

2 Kritika pramenů a literatury

2.1 Kritika pramenů

Nejdůležitějším zdrojem pramenů se staly materiály uložené ve Státním okresním archivu v Semilech. Pro zpracování historie semilského krematoria od jeho vzniku do konce první dekády provozu jsem čerpal zejména z fondu Archivu města Semily.² Jako stěžejní zdroj pro léta 1948–1989 hodnotím fond Okresního národní výbor,³ který dokázal pokrýt celé sledované období. Semilské krematorium v druhé polovině 20. století spravoval podnik komunálních služeb a později Okresní podnik služeb. Místní a později městský národní výbor přímo korigoval činnost těchto institucí. Okresní národní výbor představoval vyšší instancí úřadu, které byl ten městský podřízený, proto se domnívám, že v nezpracovaných fondech MěNV⁴ a OPS Semily by bylo možné dohledat více

2 SOkA Semily, fond Archiv města Semily, Krematorium a urnový háj, kart. č. 75, inv. č. 717, sign. VI/14/4; SOkA Semily, fond Archiv města Semily, Krematorium (1940–1949), kart.

č. 105, inv. č. 911, sign.72; SOkA Semily, fond Archiv města Semily, Zápisy ze schůzí pro správu městského krematoria (1936–1941), kn. č. 48, inv. č. 114; SOkA Semily, fond Archiv města Semily, Hlavní kniha krematorium, kn. č. 496, inv. č. 1171; SOkA Semily, fond Archiv města Semily, Inventář nemovitého majetku a obecního jmění, kn. č. 109–111, inv. č. 176–178;

SOkA Semily, fond Archiv města Semily, Zápůjčky krematorium (1935–1941), kart. č. 97, inv. č. 873, sign. 242;

3 SOkA Semily, fond ONV Semily, Komunální podniky (1949–1950), kart. č. 164, inv. č. 552, sign. 880; SOkA Semily, fond ONV Semily, Hospodářské věci komunálních podniků, kart. č. 218, inv. č. 637, sign. 155; SOkA Semily, fond ONV Semily, Komunální podniky (1951–1954), kart. č. 357, inv. č. 1090, sign. 814.2; SOkA Semily, fond ONV Semily, Věci podniků místního hospodářství (1955–1958), kart. č. 437, inv. č. 1124, sign. Fin/16; SOkA Semily, fond ONV Semily, Provoz komunálních služeb (1957–1958), kart. č. 470, inv. č. 1170, sign. MH/9; SOkA Semily, fond ONV Semily, Financování a úvěrování KS (1957–1958), kart. č. 476, inv. č. 1185, sign. MH/47; SOkA Semily, fond ONV Semily, Místní hospodářství (1959), kart. č. 602, inv. č. 1402, sign. 154/6; SOkA Semily, fond ONV Semily, Roční komplexní rozbory (1959), kart. č. 608, inv. č. 1413, sign. 176/4; SOkA Semily, fond ONV Semily, Roční komplexní rozbory (1958–1960), kart. č. 609, inv. č. 1418, sign. 177/4; SOkA Semily, fond ONV Semily, Plánování MH (1959), kart. č. 642, inv. č. 1446, sign. 154/5; SOkA Semily, fond ONV Semily, Zápisy ze schůzí MěNV (1959), kart. č. 717, inv. č. 1538, sign. 107;

SOkA Semily, fond ONV Semily, Zápisy ze schůzí MH (1977–1990), kart. č. 795, inv. č. 1911, sign. 104; SOkA Semily, fond ONV Semily, Komunální služby všeobecně (1960–1974), kart. č. 855, inv. č. 1921, sign. 154A5; SOkA Semily, fond ONV Semily, Plánování a řízení KS (1960–1975), kart. č. 856, inv. č. 1921, sign. 154A5; SOkA Semily, fond ONV Semily, Plán řízení OPS (1975–1985), kart. č. 857, inv. č. 1921, sign. 154A5; SOkA Semily, fond ONV Semily, Pohřebnictví, krematorium a spalovna (1970–1991), kart. č. 1580, inv. č. 2088, sign. 256/4.

4 Zde jsem využil pouze kroniky, a sice knihy č. 530 a 570. SOkA Semily, nezpracovaný fond MěNV Semily, NAD 306.

konkrétních informací vztahujících se ke konkrétním událostem. V některých momentech mi zdroje z fondu ONV Semily nebyly s to sdělit více než neúplnou informaci, již bylo nutné pokusit se dohledat v jiných zdrojích. Z tohoto důvodu jsem velice ocenil možnost nahlédnout i do nezpracovaného fondu Krematorium Semily⁵ či fondu OSP Semily.⁶ Dalšími cennými zdroji, které zacelily mezery vzniklé mnohdy kusými informacemi z fondu ONV Semily, se staly fond Rudolf Hlava⁷, fond arch. Oldřich Udatný⁸ či složka krematorium umístěná na stavebním odboru MěÚ v Semilech.⁹

Relevantní zdroj představovaly informace, zejména statistické údaje, v dobovém tisku. Nejčastěji jsem pracoval s články uveřejněnými v časopise či zpravodaji spolku Krematorium.¹⁰ Prameny v podobě legislativní úpravy pohřbu žehem a pohřebnictví obecně jsou zpracovány v kapitole „Československá pohřební legislativa“.¹¹ Z vydaných pramenů jsem použil například práce zastánce a propagátora žehu Františka Mencla¹² či Jaroslava Nekvasila.¹³

2.2 Kritika literatury

Odborné literatury věnující se tematice umírání a smrti je v dnešní době poměrně dost. V kapitole zabývající se změnami postojů ke smrti se hlavním zdrojem stala ucelená monografie Olgy Nešporové.¹⁴ Širší kontext vnímání smrti

5 SOkA Semily, nezpracovaný fond Krematorium Semily, NAD 1127.

6 SOkA Semily, nezpracovaný fond OPS Semily, NAD 1959.

7 SOkA Semily, osobní fond Rudolf Hlava, kart. 44, inv. č. 57, sign. III.3c.1.

8 SOkA Semily, osobní fond arch. Oldřich Udatný, kart. 4, inv. č. 107, sign. VIIa43.

9 Stavební odbor MěÚ Semily, příruční spisovna, složka krematorium.

10 Krematorium, Žeh či Přátelství. Název periodika se několikrát změnil, viz kapitola „Kremační agitace“.

11 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, ročník 1919, částka XXXVIII; Sbírka zákonů a nařízení státu československého, ročník 1919, částka CVIII; Sbírka zákonů a nařízení státu československého, ročník 1921, částka 125; Sbírka zákonů a nařízení státu československého, ročník 1923, částka 91; Sbírka zákonů a nařízení státu československého, ročník 1955, částka 4; Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1966, částka 17; Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1988, částka 3.

12 MENCL, František: Pohřeb ohněm. Několik kapitol o zpopelňování mrtvých. Praha 1922;

MENCL, František: Počátky kremace v novém věku. In: Pohřeb žehem, Nymburk 1935;

MENCL, František, Evropská krematoria, Praha 1919.

13 NEKVASIL, Jaroslav: Pražská krematoria a pohřeb žehem vůbec. Praha 1946.

14 NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání. Brno 2013.

z perspektivy dějin poskytla práce francouzského historika Phillippe Ariése.¹⁵ V kapitole, jež se snaží nastínit proměny religiozity podmiňující i změny v pohřební kultuře, jsem pracoval se sociologickým uchopením vztahu Čechů a náboženství v monografii Davida Václavíka.¹⁶ První ucelenou práci zabývající se fenoménem českých krematorií, zejména jejich architektonickou stránkou, napsala Markéta Svobodová.¹⁷

Významnou část práce zajistily odborné články týkající se pohřbu žehem, historie kremačního hnutí a tématu smrti obecně. Hlavními zdroji se staly práce již zmiňované O. Nešporové a také Zdeňka Nešpora, kteří se této problematice dlouhodobě věnují.¹⁸ Neméně vhodné byly práce Mileny Lenderové a dalších.¹⁹ Fakta týkající se historie Semil a okolí jsem čerpal například z publikace Miroslava Prokeše.²⁰ Relevantní informace o fenoménu smrti a jeho místě ve společnosti mohou doplnit multimediální zdroje v podobě například televizních či internetových pořadů.²¹

15 ARIÈS, Philippe: Dějiny smrti II. Praha 2000.

16 VÁCLAVÍK, David: Náboženství a moderní česká společnost. Praha 2010.

17 SVOBODOVÁ, Markéta: Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století.

Ideové, stavební a typologické proměny. Praha 2013.

18 NEŠPOROVÁ, Olga: Smrt, umírání a pohřební rituály v české společnosti ve 20. století.

Soudobé dějiny, XIV, č. 2–3, 2007; NEŠPOR, Zdeněk: Socioekonomie spalování mrtvol aneb neznámá kapitola z dějin české sociologie a pojišťovnictví, Pantheon 6, 2011, č. 2;

NEŠPOROVÁ, Olga: Preferenční způsoby pohřbu mezi současnými českými věřícími na příkladu čtyř pražských náboženských skupin, Český lid, 93, 2006; NEŠPOR, Zdeněk – NEŠPOROVÁ, Olga: „V žáru lásky se život započal – v žáru ohně se končí“. Čtyři pohledy na vývoj kremačního hnutí v české společnosti, Soudobé dějiny, XVIII, 2011, č. 4 a další.

19 LENDEROVÁ, Milena: S pietou popel shrnouce… aneb kremace v Čechách, Dějiny a současnost, 23, 2001, č. 1; LENDEROVÁ, Milena: „První česká matka po smrti upálena“

aneb pohřeb paní Augusty Braunerové. In: Fenomén smrti v české kultuře 19. století, Praha 2001.

20 PROKEŠ, Miroslav: Semily – příroda, okolí, město, historie, současnost. Semily 2010.

21 Pořad Hydepark civilizace, premiéra dne 24. března 2018, dostupné z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090324/;

pořad Historie CS, premiéra dne 5. listopadu 2016, dostupné z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/216452801400030-o-poslednich- vecech-cloveka; nebo internetový seriál Dělníci smrti, dostupné z:

https://www.stream.cz/porady/delnici-smrti/serie/epizody.

3 Společenská změna postojů ke smrti

Epos o Gilgaméšovi²² je jedním z nejstarších písemných pramenů, jež se věnují tématu smrti a umírání. Tento mytický příběh nás informuje o konečnosti lidského života, kdy král Gilgaméš ztratil nejlepšího přítele Enkidu a sám si uvědomil, že jeho konec je taktéž neodvratný. Vědomí konečnosti a strach ze smrti jej nutily hledat nesmrtelnost. Časem však poznává, že člověk se může stát nesmrtelným pouze prostřednictvím svého konání. Lidské činy jsou tím, co si další generace budou předávat, a díky nim nebude člověk zapomenut.

Podobně jako v tomto příběhu, tak i v dnešní době je přirozené, že lidé mají strach z vlastní konečnosti. Gilgaméš je konfrontován s takovýmito pocity prvně ve chvíli, kdy mu zemře osoba blízká, což může být typický příklad i pro dnešního člověka. Stručně řečeno úzkostné emoce spojené s vědomím smrtelnosti nás provázejí více či méně celý život. Je to přirozená součást racionálního uvažování nad vlastním já, které se v průběhu života proměňuje a utváří.²³

Dle doc. Giuseppe Maiella lze „v současné evropské kultuře pozorovat jakési povinné omezování přirozené tendence vyjádřit niternou bolest nad odchodem člověka, který nám byl za života blízký.“²⁴ Existuje jen málo zmínek o společnostech, které by smutek, potažmo pláč, nad ztrátou blízké osoby tabuizovaly.²⁵ Vycházíme-li z předpokladu, že současná evropská civilizace má kořeny v antickém Řecku a Římě, musíme konstatovat, že v té době nenalezneme příliš mnoho zmínek o chování, které by nějak omezovalo projevy emocí při pohřebních rituálech. V této době bylo naopak časté a přirozené propukat při pohřebním obřadu v pláč.²⁶ Dostaneme-li se ke knize, jež formovala evropskou

22 Například Epos o Gilgaméšovi. Praha 2003, 410 s.

23 KOLÁŘOVÁ, Barbara: Umírání a smrt očima dvou generací, diplomová práce, KSO, FSS MU, Brno 2014, s. 25–26, dostupné z :

https://is.muni.cz/th/tzzlj/Diplomova_prace_Kolarova.pdf

24 MAIELLO, Giuseppe: Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze-Strašnicích, Zlíně a Plzni, Český lid, 92, 2005, č. 1, s. 36.

25 Mezi takovéto společnosti můžeme zařadit například Indiány z Chan Komu z poloostrova Yucatán, Salishe od řeky Thompson či starodávnou Perskou říši, v jejímž mytologickém příběhu jsou slzy pozůstalých řekou, jež je překážkou pro zesnulé na cestě do ráje. Podobná vyprávění můžeme dohledat i v indické slovesnosti. MAIELLO, Giuseppe: Současné pohřební rituály v českých zemích ..., s. 36–37.

26 Výjimkou byli ve starověkém Řecku například skeptici, kteří tvrdili, že je zbytečné trápit

civilizaci po další tisíciletí až do dnešních dnů, tedy k Bibli, i zde lze konstatovat, že v ní nenalezneme žádná zvláštní pravidla týkající se zákazu pláče při tryzně. Je zde však doporučeno časové omezení smutku, zřejmě z důvodu negativního psychologického a fyziologického vlivu dlouhotrvajícího zármutku.²⁷ Křesťanská středověká Evropa je k prolévání slz taktéž shovívavá.²⁸ Avšak i v raném středověku můžeme narazit na jistý apel na umírněnost ve vztahu k prožívání smutku a při pohřebních obřadech. Například Řehoř z Nyssy mluví o zbytečnosti pohřebních obřadů pro mrtvé, což je podobné přístupu antických skeptiků. Jan Zlatoústý tvrdí, že je třeba zachovat míru při oplakávání svých blízkých. Dále svatý Ambrož nářek nad mrtvými pokládá za nesmyslný. Svatý Augustin polemizuje s pohřebním obřadem, který považuje spíše za útěchu živým, nežli pomoc mrtvým. V neposlední řadě Isidor ze Sevilly prohlašuje, že pieta „vůči pokřtěným mrtvým přikazuje oplakat je, víra naopak zakazuje plakat nad nimi.“²⁹ Z těchto příkladů, jež vyslovili církevní otcové, je patrné, že jistá doporučení či omezení vůči přehnanému projevu emocí při smrti blízkých se formovala již v raném středověku a mohla by mít vliv na dnešní moderní společnost, tedy na dobu, ve které pozorujeme tabuizaci fenoménu smrti a praktik s tím spojených.

Do devatenáctého století však nejsme svědky nějaké zásadní změny ve vztahu k umírání, což je dle G. Maiella důkazem toho, „že pohřeb neomezovaný předpisy důstojného chování, příznačný pro předkřesťanské společnosti, se udržoval po dlouhá staletí.“ To je typické i pro majoritní společnost v českých zemích do konce 19. století. Dále pak G. Maiello vyvozuje, že se „model důstojného chování rozšířil z církevních center a z městských aglomerací.“³⁰ Pod pojmem

„důstojné chování“ si v realitě dnešních dnů můžeme představit „takový model

se smrtí blízkých, jelikož smrt je nevyhnutelná. Tamtéž, s. 37.

27 V období středověku se tímto doporučením řídili Židé, již dodržovali příkazy Talmudu, ve kterém jsou slzy smutku definovány jako něco špatného. Takto pojaté prolévání slz se týká i pláče při škodlivém kouři a při tělesném utrpení. Na druhé straně existují i slzy definované jako dobré. Mezi ně patří ty, které jsou způsobeny léčivými prostředky, pikantními plody či smíchem. Tamtéž, s. 38.

28 I Ježíš plakal, když navštívil Lazarův hrob. Jan 11:35.

29 MAIELLO, Giuseppe: Současné pohřební rituály v českých zemích ..., s. 38.

30 Tamtéž, s. 39.

chování během pohřebního obřadu, který nutí jeho účastníky, přinejmenším muže, aby se zdrželi jednoho z projevů odlišujících člověka od zvířete, tj. pláče.“³¹

3.1 Změny ve století devatenáctém

Pozorovat změny týkající se přístupu k životu lze již v průběhu našeho bytí.

Změny ve vztahování se ke smrti jsou pozvolnější a nedějí se tak překotně. Pro křesťanskou Evropu je typické, že smrt je společenskou událostí. Je tomu tak, i přes individualistický charakter dnešní doby, například v případě úmrtí veřejně známých osobností. Ovšem smrt většiny lidí, zejména ve městech, již nejsme s to v běžném shonu života registrovat. Tento fakt vlastně neguje princip smrti, který se po staletí v západní křesťanské oblasti praktikoval právě svou neveřejností.

Skon jednotlivce byl odsunut mimo zorné pole společnosti, jejíž běh a kontinuitu nenarušuje. „Život ve městě plyne tak, jako by nikdo neumíral.“³² Odborná veřejnost se veskrze shodne, že změna spojená s vnímáním smrti v průběhu dvacátého století a zejména v jeho druhé polovině je důsledkem mnoha sociálních procesů, jež jsou typické pro moderní společnost.³³

Historik zabývající se vztahováním a přístupem lidí ke smrti, Philippe Ariès, se domnívá, že od středověku až do 19. století byla smrt vnímána jako nedílná a všudypřítomná součást života. Lidé totiž byli se smrtí konfrontováni téměř denně. S úmrtím byly spojeny tradice, zvyky či ceremonie, díky kterým se člověk smrti neobával, jelikož s ní uměl zacházet. Ostré hranice mezi životem a smrtí neexistovaly, naopak přechod byl pozvolný a plynulý. P. Ariès takto vnímanou smrt považuje za zkrocenou či „ochočenou“.³⁴ Obrat lze pozorovat již v polovině 19. století. V momentě, kdy si člověk blížící se konec nepřipouštěl, bylo zvykem, že jej na něj upozornil někdo z blízkých. To začalo být nepříjemnou povinností a lidé v okolí umírajícího se spíše raději přetvařovali a skutečný zdravotní stav nesdělovali. V souvislosti s takovýmto jednáním se v první polovině 20. století

31 MAIELLO, Giuseppe: Současné pohřební rituály v českých zemích ..., s. 36.

32 ARIÈS, Philippe: Dějiny smrti II. Praha 2000, s. 318.

33 Mezi tyto procesy řadíme obecně sekularizaci, individualizaci a medikalizaci evropské společnosti. KOLÁŘOVÁ, Barbara: Umírání a smrt očima dvou generací, s. 15.

34 NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání. Brno 2013, s. 9.

stávalo zvykem, že instituce posledního pomazání byla záležitostí mrtvých a nikoliv umírajících. Kněží pochopitelně s touto praxí nesympatizovali a odmítali udělovat tuto svátost již zesnulým (lidem). Druhý vatikánský koncil tento stav řešil nahrazením svátosti „posledního pomazání“, který se měl odehrávat před smrtí, „pomazáním nemocných“, kteří nemuseli být nutně smrtelně nemocní.³⁵

Přehlížení neodvratně se blížícího konce, zatajování faktů před umírajícím, s sebou neslo i mlžení před veřejností. Do doby, kdy byl koncept „ochočené“

smrti praktikován, se umírání vnímalo jako věc veřejná. Pro 20. století je dle P. Arièse typické, že západní kultura začala ke smrti přistupovat jako k něčemu neakceptovatelnému či odpornému. Oči veřejnosti měly být ušetřeny ohavnosti lidského skonu. Tento přístup umocnil fakt, že se zvyšující se kvalitou lékařské péče lidé začali umírat více v nemocničních zařízeních než doma. Cizorodé prostředí nemocnice neumožňovalo umírajícím dávat najevo své emoce, což bylo společensky přípustné pouze v soukromí či potají. Dle P. Arièse trvalo opovrhování smrtí a její potlačování celé dvacáté století, dle Olgy Nešporové se téma posledních věcí lidských začíná na jeho konci vracet do společenského diskurzu.³⁶

Norbert Elias, německý sociolog, se vůči Arièsovu tvrzení vymezil.

Předpokládal, že ve středověku nepanovalo tak přívětivé smýšlení týkající se smrti. Upozorňoval na nejistotu života, jeho krátkost a v neposlední řadě na často bolestivé umírání. Dle N. Eliase se strach ze smrti měnil, například při morových epidemiích se zvyšoval. Dalšími argumenty proti „ochočenosti“ smrti a smířenosti s ní byl fakt, že církevní učení týkající se života posmrtného obsahovalo strach z pekla a také z případného očistce. Větší sociální podpora a účastenství druhých na umírání jednotlivce před začátkem 19. století byly momenty, na kterých se oba autoři shodli. V českém prostředí lze pozorovat ještě

35 ARIÈS, Philippe: Dějiny smrti II, s. 318–321.

36 NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 12. Totéž si myslí i katolický kněz, přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF UK Marek Vácha, který byl společně s MUDr. Irenou Závadovou, primářkou Cesty domů, dne 24. 3. 2018 hostem pořadu Hydepark Civilizace věnujícímu se tématu smrti a umírání. Dostupné z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090324/

na konci 19. století přístup ke smrti, která je charakterizovaná jako smrt

„ochočená“, obohacený o regionální lidové tradice. Náboženský vliv na poslední věci lidské byl v českých zemích značný. Ke změně došlo spíše až v první polovině 20. století, zejména po vzniku samostatného Československa. Jednou z příčin změny je jistě odluka církve od státu a prezentace římskokatolické církve jakožto instituce, jež je připomínkou dob minulých a regresivních.³⁷

3.2 Medicinalizace

³⁸

a tabuizace smrti

Doba osvícenská a s ní spojené velké pokroky v oblasti medicíny znamenaly snížení úmrtnosti zejména u kojenců. Vedle lékařských objevů se taktéž zvýšily nároky na hygienu. Je to zřejmé například v již zmiňované potřebě přesunout hřbitovy z center měst mimo lidská obydlí. Postupná ztráta vlivu náboženství na poslední věci lidské je patrná ve chvíli, kdy se lékaři ujímají kontroly nad procesem umírání.³⁹ Tento jev je společný všem dnešním moderním společnostem. Nemoci a infekce, do té doby smrtelné, byly téměř vymýceny. Lidé začali umírat více na prostou dlouhověkost, stařeckost.⁴⁰ Absence léčby člověka se stala nepřípustnou i přesto, že není zaručena její účinnost. Úmrtí člověka, jenž byl v péči lékařů, je považováno za selhání a prohru medicíny. Snaha mediků bojovat se smrtí do poslední chvíle je příčinou skonu nemocných v nemocničních a ošetřovatelských zařízeních a nikoliv tam, kde by si lidé přáli umírat nejčastěji – doma.⁴¹ Přesunutí smrti z domovů do nemocnic či ústavů je typické i pro českou

37 NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 12–14.

38 Jev, který demonstruje vliv lékařské vědy na umírání. Zahrnuje například podávání léků, hospitalizaci v nemocnici či převahu péče fyzické nad duševní. Tamtéž, s. 16.

39 Moderní smrt není již ničím tajemná, nýbrž je pojmenovatelná nějakou nemocí. Tento trend je patrný již v Anglii 18. století. NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 15.

40 Tzv. morbus senilis neboli „sešlost věkem“.

41 Dle výzkumu agentury STEM/MARK ve spolupráci s organizací Cesta domů z roku 2013 vyplývá, že nejčastěji si lidé přejí zemřít důstojně, v domácím prostředí, bezbolestně, nejlépe ve spánku a v kruhu rodinném. Opak je realitou i přesto, že si takto přeje zemřít 78 % dotazovaných, stejný počet lidí však umírá právě v nemocnicích či léčebnách dlouhodobě nemocných. Porovnáme-li tyto závěry s podobným výzkumem z roku 2011, zjistíme, že se výsledky vztahování se a postojů ke smrti nijak zásadně nemění. KOLÁŘOVÁ, Barbara:

Umírání a smrt očima dvou generací, s. 20–21.

společnost, zejména ve druhé polovině 20. století. Tuto realitu začal již v roce 1967 kritizovat americký sociolog David Sudnow.⁴²

Psychickou stránkou umírání v nemocničních zařízeních se zabývala americká lékařka a psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová. Ze svého výzkumu vyvodila, že duševní pomoc při umírání absentuje. Lékařský personál, včetně doktorů, blížící se konec přehlížel či zakrýval. K pacientovi přistupoval striktně a bez empatie. E. Kübler-Rossová zdůrazňovala nutnost poskytnout umírajícímu (člověku) právě onu emocionální a psychickou pomoc. I díky jejímu výzkumu a veřejné kritice vzniklo hospicové hnutí a koncept tzv. útěšné medicíny neboli paliativní péče. Zakladatelkou byla Angličanka Cicely Saundersová.⁴³ Principem takto pojaté medicíny je náležitá léčba včetně duševní péče týkající se psychických i sociálních problémů též pro nevyléčitelně nemocné. Nejedná se tedy o pouhé podávání medikamentů a tišení bolestí, jež nemoc doprovázejí.

Šedesátá léta 20. století byla dobou, kdy se tabuizace smrti začala dostávat do širšího povědomí západních společností. Tabuizace v tomto smyslu znamenala, že smrt není již věcí veřejnou, nýbrž skrytou, odehrávající se v útrobách nemocnic za absence blízkých umírajícího. Podobně jako byla přesunuta smrt sama z domácího prostředí do institucí tomu uzpůsobených, tak se přesunuly i povinnosti spojené s pohřbem, jež přešly z pozůstalých na pohřební služby.

Důvodem jsou zejména legislativa a hygienické předpisy, které pozůstalým neumožňují jinou volbu než povolat profesionály. S postupným skrýváním smrti se pojí i fakt, že se o ní přestalo hovořit, vytrácela se z veřejných diskusí.⁴⁴

Podobně jako P. Ariès zastával tezi o tabuizaci smrti i britský sociolog Goffrey Gorey, jenž v roce 1955 napsal článek „Pornography of Death“.⁴⁵ Vztah ke smrti připodobňoval k přístupu k sexu v období vlády britské panovnice

42 V západních společnostech takto nastavený postoj ke smrti často zapříčinil, že člověk zemřel dříve sociálně než fyzicky. NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 16.

43 První moderní hospic vznikl v roce 1967 v Londýně. Tamtéž, s. 16.

44 Téma smrti bylo marginalizováno i kvůli důrazu společností na život, dlouhý a zdravý život.

Můžeme se domnívat, že nelibost a neochota mluvit o smrti byla také zapříčiněna hrůzami obou světových válek a smrtí milionů lidí v totalitních režimech. NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 18.

45 Článek byl otištěn v časopise Encounter. ARIÈS, Philippe: Dějiny smrti II, s. 335.

Viktorie. Dle G. Goreyho byl sex ve viktoriánské Anglii 19. století tabuizován a naopak diskuze o tématu smrti byla zcela přirozená. To se ve 20. století a zejména v jeho druhé polovině obrací. G. Gorey tvrdil, že se po první světové válce začaly vytrácet pohřební rituály, což s sebou nese psychické problémy.⁴⁶ Většina odborníků se však shodla, že ona tabuizace smrti je doménou zejména období po druhé světové válce, která umožnila velký medicínský pokrok. Umírání se začalo týkat převážně a pouze starých lidí, kteří své poslední dny trávili v nemocnicích či jiných zařízeních pod lékařským dohledem. Náležitosti s pohřbem namísto rodin převzali profesionálové z pohřebních ústavů.⁴⁷

Norbert Elias poukazuje na narušení sociálního rozměru úmrtí, do té doby nevídané, kdy je umírající doslova schován zrakům blízkých i veřejnosti a umírá sám, přičemž je jeho tělo doposud nejhygieničtěji a technicky nejdokonaleji přemístěno do hrobu. Postupnému vytěsňování smrti ze společenského života napomohl i trend, jenž se po druhé světové válce začal v západních společnostech uplatňovat, a sice kult mládí. Zkušenosti spojené s dlouhověkostí začala společnost přehlížet a upozaďovat, leckdy je vnímala negativně.⁴⁸ Vytěsňování umírání z veřejného prostoru zapříčinily lékařský personál i média. Především jedinec přestal disponovat pojmy, jimiž by smrt uchopil a dokázal o ní hovořit, což vede mnohdy k nechuti se na toto téma bavit. Smrt se stává pro konverzaci nežádoucím tématem.⁴⁹ Jako příklad může posloužit způsob, jakým se smrtí seznamujeme děti. Nepřipravenost dítěte na konfrontaci se smrtí může způsobit větší psychickou újmu, než kdybychom dítě, úměrně jeho věku a povaze, systematicky informovali o konečnosti života.⁵⁰ Prezentace smrti v mediálním prostoru nebo v počítačových hrách leckdy vypovídá o fascinaci násilím, jež mnozí mohou přijmout za běžnou normu. Zároveň se takto předkládaná smrt stává obranným mechanismem, který má člověka znecitlivět v případě pojímání vlastní

46 Společnost, jež odsouvá realitu smrti do pozadí a vyhýbá se konfrontaci s ní, je podle Goreyho posedlá hororovými komiksy, válečnými filmy a neštěstími. NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 18.

47 Tamtéž, s. 18.

48 Tamtéž, s. 19.

49 Tamtéž, s. 20.

50 KOLÁŘOVÁ, Barbara: Umírání a smrt očima dvou generací, s. 17.

konečnosti. Výsledkem je snaha smrt simplifikovat, čímž můžeme úzkost z reálného skonu potlačovat. Behavioristická psychologie tento argument stvrzuje, když říká, že čím četnější je kontakt s určitým jevem, tím se zvyšuje míra adaptace, neboli přizpůsobení, vůči němu. Reakce na určité podněty pak nejsou tak intenzivní.⁵¹ Budu-li vycházet z Arièsova tvrzení, že po celé dvacáté století byla smrt vytěsňována ze společenského života, lze konstatovat, že ani ve století jednadvacátém se žádné výraznější změny nedějí. Dle Olgy Nešporové se změn dostává alespoň na úrovni odborné, čehož jsou důkazem zdroje této diplomní práce. Nicméně celospolečenské nahlížení smrti má, řekl bych, stále negativní charakter a většina lidí diskutuje o věcech spojených se smrtí nerada. Dle socioložky Jiřiny Šiklové „společnost dělá jednu chybu, že si neuvědomuje, že smrt, její přijetí a mluvení o ni, je něco, co patří ke společnosti.“⁵² Pohled Marka Váchy je o něco optimističtější, když tvrdí, že „nastává velmi radostná věc, že se o smrti, umírání, o tomto vážném tématu začíná mluvit vážně.“⁵³ Naléhavost zabývat se paliativní péčí je v dnešní době umocněna prognózami demografického vývoje. Zjednodušeně se dá říci, že evropská společnost, včetně té české, stárne. Podle odhadů Sarah Harperové bude v roce 2030 více jak polovina obyvatel západní Evropy starší padesáti let, což musí nutně vést ke změnám ve společnosti.⁵⁴ Lidí v důchodovém věku přibývá a sociální aspekty tohoto faktu je nutné zohlednit například v zajištění hospicové péče. Z výzkumu z let 2011 až 2016 zabývajícího se místem úmrtí pacientů v České republice vyplývá, že více než dvě třetiny lidí zemřely v nemocničním zařízení, což mnohdy nekoresponduje s přáním pacienta.⁵⁵

51 KOLÁŘOVÁ, Barbara: Umírání a smrt očima dvou generací, s. 17–18.

52 Pořad Hydepark Civilizace, premiéra dne 24. 3. 2018, dostupné z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090324/.

53 Pořad Hydepark Civilizace, premiéra dne 24. 3. 2018, dostupné z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090324/.

54 NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 25

55 Pořad Hydepark Civilizace, premiéra dne 24. 3. 2018, dostupné z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090324/.

3.3 Změny v pohřebních praktikách

Pohřební praktiky jsou cenným zdrojem informací nejen pro archeology, potažmo historiky, ale také pro etnografy, kulturní a sociální antropology a další vědce. Pohřeb je definován jako obřad, který souvisí s uložením těla do země či rozloučení se zemřelým před zpopelněním, nebo také rozloučení při rozptylu popela. Důležitým aspektem pohřbu je jeho kolektivní charakter, sociální participace pozůstalých na ceremoniálu.⁵⁶ Výjimku tvoří tzv. sociální pohřby, kdy je tělo bez obřadu a bez účasti blízkých spáleno či inhumováno.⁵⁷

Vytěsňováním fenoménu smrti ztrácíme i souvislé rituální praktiky, jež jsou pro vyrovnání se se ztrátou bližší či vzdálenější osoby nezbytné.⁵⁸ Přesto, že jsou smutek a truchlení přirozenou lidskou reakcí v případě úmrtí někoho blízkého, dnešní postmoderní společnost je neakceptuje.⁵⁹ Truchlení je vnímáno jako něco nepatřičného či nehodícího se na veřejnost. Aby však byl člověk s to novou situaci zcela přijmout, je nezbytné projít si fází truchlení. V době tzv. „ochočené smrti“

napomáhaly vyrovnat se se ztrátou bližního tradice a rituály, které v dnešní době absentují.⁶⁰ Tradiční společnosti se se smrtí vypořádávaly především pomocí náboženských či spirituálních praktik a symbolických rituálů. Moderní či postmoderní doba, z větší části oproštěná od náboženských úkonů – sekularizovaná, si vypomohla například socialistickým „občanským pohřbem“.

V 21. století se v západních společnostech uplatňují například tzv. přírodní pohřby, které zdůrazňují ekologický charakter nakládání s tělem.⁶¹ Další

56 Tento jev je příznačný zejména pro tradiční společenství. V rozvinutých společnostech, které kladou důraz na autonomii jedince, jeho individualitu, není tak velký akcent na kolektivní sdílení. Pohřební akt je pak záležitostí preferencí jedince a není svázán kolektivním charakterem obřadu. Takovýto přístup je dobře pozorovatelný v dnešní české společnosti.

NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 105– 06.

57 Tamtéž, s. 101–102.

58 Tamtéž, s. 20.

59 Dle nařízení vlády č. 590/2006 Sb., má zaměstnanec nárok na maximálně tři dny placeného volna včetně dne konání pohřbu, v případě úmrtí manžela, druha nebo dítěte.

60 KOLÁŘOVÁ, Barbara: Umírání a smrt očima dvou generací, s. 18.

61 Při inhumaci se pro výrobu rakve používají lehce rozložitelné materiály jako jsou karton, plátno, proutí či se uložení do země děje bez podobné schránky. Při pohřbu žehem je popel umisťován na speciální přírodní hřbitov, kde se používá minimum náhrobků, skla či plastů.

Pohřby s akcentem na ekologii se uplatňují například ve Velké Británii, Německu, Holandsku či v severní Americe a Japonsku. V České republice existuje jeden takový hřbitov v Praze

alternativou nenáboženského pohřbu jsou tzv. humanistické pohřby, které při obřadu kladou důraz na osobu zemřelého, oslavují jeho činy. Součástí pohřebního ceremoniálu mohou být například písně či texty zemřelého.⁶²

Dle O. Nešporové doznaly pohřební rituály v českém prostředí za posledních sto let velkých změn. Rituály se uskutečňují prostřednictvím symbolů, které musí být nutně srozumitelné, jinak ztrácejí význam a stávají se nepotřebnými. Umírání a následné nakládání s mrtvým tělem jsou spjaty s pravidly a zvyklostmi, jež zajišťovali převážně pozůstalí, čímž zesnulému prokazovali úctu. Velké změny v pohřební praxi nastaly ve století devatenáctém, kdy se o zajištění zesnulého a jeho pohřeb začali starat profesionálové místo rodiny.⁶³ Pohřební ritus se výrazně proměňuje na přelomu devatenáctého a dvacátého století v momentě, kdy se do společnosti navrací myšlenka a hlavně praxe pohřbívání ohněm.⁶⁴ O. Nešporová se domnívá, že je českým specifikem v rámci Evropy, že při rozšíření kremace a zavedení občanských pohřbů je společensky přijatelná absence jakéhokoli obřadu. Rituály spojené s pohřbem měly do té doby kolektivní charakter.⁶⁵ Prosazování a propagace kremace v Československu po roce 1918 šly ruku v ruce s vymezením se proti rigorózní katolické církvi a se snahou o sekularizaci pohřebních obřadů. Občanské pohřby nejčastěji probíhaly přímo v krematoriu, nebo v sekulární obřadní síni, přičemž důraz byl kladen na osobnost zemřelého.⁶⁶ Eliminace vlivu náboženství nejen v oblasti pohřebnictví pokračovala i po druhé světové válce, lépe řečeno po roce 1948. Komunistický režim pohřeb žehem agilně podporoval jakožto pokrokový způsob naložení s ostatky a samotnou propagaci kremace sám zajišťoval. Vytěsňování náboženských praktik z pohřebních obřadů si vyžadovalo náhradu, kterou se měl stát civilní či občanský pohřeb. Pro osoby, jež vyznávaly katolickou víru, bylo

v Ďáblicích nazvaný Les vzpomínek, jenž je součástí klasického hřbitova. NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 103.

62 Často se zesnulý ještě za svého života podílí na podobě svého pohřbu. Tamtéž, s. 103.

63 Tamtéž, s. 109–113.

64 Viz kapitola „Kremační agitace“.

65 NEŠPOROVÁ, Olga: Smrt, umírání a pohřební rituály v české společnosti ve 20. století.

Soudobé dějiny, 14, 2007, č. 2–3, s. 369–70.

66 Tamtéž, s. 372.

z hlediska dogmatiky nemožné se po smrti nechat zpopelnit. Situace se změnila v květnu roku 1963, od kdy je de facto pohřbívání žehem povoleno i pro katolíky.⁶⁷ O šest let později vznikl pohřební manuál, jenž instruoval, jak má probíhat obřad v krematoriích.⁶⁸

Srovnáme-li si běžný pohřeb ve druhé polovině 19. století s běžným pohřbem o sto let později, je patrné, jakých změn doznal. V prvním případě se téměř výlučně pohřbívalo do hrobu či hrobky nejdříve čtyřicet osm hodin po úmrtí. Pozůstalí věděli přesně, co mají dělat, jak s tělem naložit, jelikož byli svázáni náboženským přesvědčením, lokálními zvyky a tedy i tradicemi, které se k úmrtí vztahovaly. Samotný pohřeb byl záležitostí rodiny, známých a duchovního, měl tedy kolektivní charakter. Situace se změnila během dvacátého století, zejména v jeho druhé polovině, kdy se vytěsňováním smrti ze společenského života zrušil jeden ze čtyř přechodových rituálů týkající se smrti.⁶⁹ K postupnému zavádění kremace se připojila i nutnost nahradit náboženský obřad nějakou alternativou, kterou se stal obřad občanský. Civilní obřad byl využíván již v první polovině 20. století, avšak teprve v jeho druhé půli došlo k masovějšímu rozšíření i díky podpoře ze strany státního aparátu.⁷⁰ Vzhledem k tomu, že první a poslední přechodový rituál, lépe řečeno jeho socialistické alternativy, nebyl pro občana povinný, mohly se praktikovat i jeho náboženské varianty.

67 Možnost katolíků nechat se pohřbít žehem vznikla vydáním instrukce Posvátné kongregace svatého officia Piam et constantem. NEŠPOROVÁ, Olga: O smrti a pohřbívání, s. 123.

68 Pohřební manuál z roku 1969 nesl název Ordo exsequiarum. Tamtéž, s. 123.

69 První tři přechodové rituály jsou narození, iniciace a sňatek. V době socialismu měly být nahrazeny sekulárními alternativami v podobě vítání občánků, předávání občanského průkazu, občanského sňatku a také pohřbu. NEŠPOROVÁ, Olga: Smrt, umírání a pohřební rituály ..., s. 369–370.

70 Ještě v roce 1955 byly 3/4 zemřelých pohřbeny za doprovodu náboženských úkonů. V roce 1987 se počet takto pohřbených snížil na 39 %. Tamtéž, s. 371.

Nerozšíření civilních obřadů, i kvůli jejich plochosti⁷¹, je pozorovatelné například na jižní Moravě, kde se s tradičními pohřebními praktikami setkáme i dnes.⁷² Tzv. Sametová revoluce nepřinesla žádné zásadní změny v pohřební praxi. Po roce 1989 se o něco málo zvýšil podíl pohřbů s náboženským obřadem, avšak rapidně vzrostl počet pohřbů konajících se zcela bez obřadu, což je fenomén na evropské poměry ojedinělý.⁷³ Profánní způsob pohřbu je v celoevropském průměru stále menšinový, což neplatí v případě nynější České republiky. Podle O. Nešporové to není způsobeno ani tak nižší religiozitou české populace, jako spíše záporným postojem vůči jakýmkoli organizovaným formám zbožnosti.

Vypuštění jakékoli formy posledního rozloučení, tedy vědomé vynechání jednoho z přechodových rituálů, není z historické perspektivy člověku vlastní. Souhlasím s doktorkou Nešporovou, která vidí alternativu k vyprázdněným civilním formám pohřbu, majících většinou totožný průběh, v pohřební slavnosti, jež se uskuteční za účasti a v součinnosti širší rodiny, čímž se celkové náklady maximálně sníží a takto pojaté poslední rozloučení je díky personalizaci obřadu důstojné.⁷⁴

71 Ve většině případů je proslov záležitostí řečníka, který zemřelého nezná. Pozůstalé také většinou vidí prvně před samotným obřadem. V ten moment je složité, aby takto pojatý proslov, poslední rozloučení pro pozůstalé nesly prvky důstojného obřadu s přidanou symbolickou hodnotou. Alternativa spočívající v podobě pouhého poslechu reprodukované hudby též není řešením. Proto se zřejmě velká část pozůstalých rozhodne pro variantu zcela bez obřadu. NEŠPOROVÁ, Olga: Smrt, umírání a pohřební rituály ..., s. 375.

72 Více NAVRÁTILOVÁ, Alexandra: K analýze tendencí vývoje rodinných obřadů na současné vesnici. Obřady spojené s úmrtím a pohřbem. Český lid, 76, 1989, č. 3, s. 149–156.

73 NEŠPOROVÁ, Olga: Smrt, umírání a pohřební rituály ..., s. 374–376.

74 Tamtéž, s. 378. S takto pojatým obřadem jsem se setkal při úmrtí ve své rodině.

4 Religiozita, sekularizace a ateismus v českých zemích ve 20. století

Tato kapitola se zabývá proměnami české společnosti ve vztahu k náboženství, které mohly vést k znovuzavedení pohřbívání ohněm a následně k jeho masivnějšímu rozšíření v českých zemích ve 20. století. Schopnost vyrovnat se a zacházet se smrtí je jednou z hlavních funkcí náboženství. Všem náboženským kulturám je vlastní, že smrt není úplným koncem a přináší spravedlnost po životě na tomto světě.⁷⁵ Náboženství je dle Émile Durkheima nejvlastnějším vyjádřením skutečnosti, kterou nalezneme ve všech společnostech, totiž rozdělením reality do dvou vzájemně provázaných sfér, jež můžeme označit jako oblast sakrální a na ní závisející a z ní odvozenou oblast profánní.⁷⁶ Tato sociologická definice náboženství podtrhuje samotnou podstatu religiozity jakožto integrujícího prvku ve společnosti. Sociální rozměr náboženství vyzdvihuje i Max Weber, který jej vnímá jako prostředek pro fixaci sociálních vztahů a vytváření etických rozhodnutí.⁷⁷ Peter L. Berger vnímá náboženství jako symbolické univerzum, které v lidských dějinách nejefektivněji legitimizuje objektivní realitu, sociální řád. Thomas Luckmann upozorňuje na novou podobu religiozity příznačnou pro moderní společnost, k níž vede proces označovaný jako privatizace náboženství.⁷⁸ Umírání, smrt samotná a úkony spojené s pohřbem byly dlouhá staletí nedílně spjaty s náboženskými tradicemi. Ve středoevropském prostoru je řeč o křesťanské tradici, na jejíchž principech vyrostla česká společnost potažmo její pohřební kultura. Náboženské úkony spojené s pohřbíváním legitimizovaly smrt, jež je součástí sociálního řádu. Většina pohřbů konaných na evropském kontinentu měla a dosud má náboženský charakter.

Výjimkou nebyly země s podobně nízkou účastí na bohoslužbách jako v České

75 NEŠPOR, Zdeněk: Příliš slábi ve víře. Česká ne/religiozita v evropském kontextu. Praha 2010, s. 178.

76 VÁCLAVÍK, David: Náboženství a moderní česká společnost. Praha 2010, s. 10.

77 Tamtéž, s. 11.

78 Tamtéž, s. 13–18.

republice.⁷⁹ Dnešní situace, kdy je třetina zemřelých na českém území zpopelněna bez obřadu, může svědčit o vyprázdněnosti české pohřební kultury nebo ve svém důsledku o neschopnosti soukromých pohřebních ústavů či služeb nabídnout alternativu k náboženskému obřadu. Bylo by však nesprávné domnívat se, že role náboženství je v současnosti zanedbatelná či marginální.

4.1 Teorie sekularizace

Náboženství lze považovat za historicky podmíněný jev, jenž se vyvíjí v čase a prostoru. Děje se tak i v dnešní moderní společnosti, jež se od společnosti tradiční odlišuje zejména mírou industrializace, využíváním technologií, gramotností, komplexním vzdělávacím systémem, urbanizací a také snížením sociálního a politického vlivu náboženství ve společnosti neboli sekularizací.⁸⁰ Původní definice pojmu sekularizace znamenala snahu o zbavení církve světské moci. V prvé řadě šlo tedy o zabavení majetku církve a snížení její participace na státní moci. K těmto dvěma aktům lze přidat ztrátu dohledu církví nad vzdělávacím procesem. Dnešní definice procesu sekularizace vychází z interpretace É. Durkheima a M. Webera, kteří chápou úpadek role náboženství jako proces, který se skládá z přizpůsobování se náboženství současnému světu a z odmítání některých jeho principů samotnými lidmi.⁸¹ Ztráta sociální významnosti náboženství je nejčastěji dokládána poklesem účasti při náboženských úkonech, snížením členské základny církví nebo nižší ochotou finančně se podílet na jejich chodu. Luckmannův již zmiňovaný koncept privatizace náboženství se odvíjí od demonopolizace náboženského trhu, přičemž osobní identita člověka je výhradně soukromou záležitostí. T. Luckmann upozorňuje na spojení individuální autonomie člověka s konzumní orientací.

Předmětem výběru a kombinace možností nejsou jen hmotné statky, lidé, ale také jakási životní filosofie či světonázor. V praxi to znamená, že oficiální model

79 Například Velká Británie, Švédsko či Holandsko. NEŠPOROVÁ, Olga: Na věčnost bez patosu, Dějiny a současnost, 30, 2008, č. 11, s. 40.

80 VÁCLAVÍK, David: Náboženství a moderní česká společnost, s. 30.

81 Tamtéž, s. 31.

náboženství, jenž je v dané společnosti nejrozšířenější, a v němž byl člověk vychován, není zdaleka jedinou možností. Člověk si může vybírat různá témata z různých myšlenkových konceptů a ty pak seskládat do svého autonomního světonázoru. Podle T. Luckmanna toto nemusí nutně znamenat marginalizaci tradičních církevních forem religiozity, ale spíše nahrazení institucionalizovaného náboženství novou sociální formou.⁸² Podobně jako T. Luckmann vnímá proces sekularizace jeho kolega P. L. Berger, který spojuje sekularizaci se změnou místa náboženství v sociální realitě a s možností vybrat si na pluralitním náboženském trhu.⁸³

Nutno podotknout, že tento model sekularizace společnosti je vlastní evropskému prostoru a nemusí platit a řídit se stejnými zákonitostmi v jiných částech světa. České prostředí je specifické v mnoha ohledech. Odklon od institucionalizované religiozity nutně neznamená důkaz vysoké míry sekularizace české společnosti podobně jako názor, že jedinou příčinou

„odnáboženštění“ byl socialistický režim. Doc. David Václavík tvrdí, že ve společnosti koluje „hluboce zakořeněný a stále často hlásaný stereotyp o Češích jako nejateističtějším národu světa“.⁸⁴ Je nepopiratelné, že náboženství hrálo a stále hraje významnou úlohu při formování české národní a kulturní identity. Sekularizace, jakožto součást modernizačního procesu, započala v českých zemích v 19. století. D. Václavík považuje za jedinou relevantní tezi o sekularizaci české společnosti tu, která spojuje proměny v náboženském chování s hlubokými ekonomickými, politickými a sociálními změnami v 19. století. Díky nim došlo v české společnosti k poklesu vlivu církve, ke ztrátě důvěry v ní a přímo úměrně s tím k eskalujícímu politickému antiklerikalismu. Individualizace a privatizace náboženství byly další důsledky změn prostupujících 19. století.

82 VÁCLAVÍK, David: Náboženství a moderní česká společnost, s. 35–36.

83 Tamtéž, s. 37.

84 Dle projektu Political Culture in Central and Eastern Europe z roku 2000, který mimo jiné zkoumal postavení náboženství v jedenácti postkomunistických zemích, se pouze 28 % Čechů přihlásilo k členství v církvi, 11 % pravidelně minimálně jednou za měsíc navštěvovalo nějaký náboženský obřad. Avšak 41 % Čechů uvedlo, že věří v Boha. Současně 41 % věřilo v reinkarnaci, 64 % považovalo astrologii za funkční a 43 % Čechů si myslelo, že víra může lidi uzdravovat. Více „ateističtí“ v tomto srovnání byli východní Němci a Estonci.

Tamtéž, s. 46–47.