Interpretace přírodního a kulturního dědictví v muzeu Semily
Bakalářská práce
Studijní program: B7505 – Vychovatelství
Studijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Veronika Jínová
Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Pechová, Ph.D.
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Ráda bych vyjádřila dík paní Mgr. Zuzaně Pechové, Ph.D. za pomoc, cen- né rady a ochotný přístup při zpracování této bakalářské páce. Také bych chtěla poděkovat celému kolektivu v Muzeu a Pojizerské galerii, příspěvkové organi- zaci za ochotu, vstřícnost, přínosné rady a podporu při realizování programu.
Dále děkuji své rodině za podporu a lásku, kterou mi při tvorbě této práce dá- vala.
Veronika Jínová
Anotace
Bakalářská práce se zabývá interpretací přírodního a kulturního dědictví v muzeu Semily. Cílem bylo vytvořit vzdělávací program, následně ho zreali- zovat a vyhodnotit. První část se zabývá muzejní pedagogikou, muzeem a vzdělávání v něm. Ve druhé části je popisováno semilské muzeum a program, který je na konci vyhodnocen.
Klíčová slova
Muzejní pedagogika; muzeum; muzejní pedagog; muzejní návštěvníci;
sbírka a sbírkové předměty; výstavy a expozice; vzdělávání v muzeu; muzeum a volný čas.
Annotation
This bachelor thesis deals with an interpretation of natural and cultural he- ritage in the Semily museum. The aim was to create an educational program- me, then implement it and evaluate it. The first part deals with museum peda- gogy, museum and education in it. The second part describes the Semily muse- um and the programme, which is evaluated at the end.
Keywords
Museum pedagogy; museum; museum educator; museum visitors; col- lection and collection objects; exhibitions and exposure; education in the mu- seum; museum and leisure time.
Obsah
Úvod ... 9
1 Muzejní pedagogika ... 10
1.1 Muzejní pedagogika a systém věd ... 11
1.2 Vývoj muzejní pedagogiky a muzejní edukace ... 12
2 Muzeum ... 14
2.1 Historie muzea ... 16
2.2 Muzeologie ... 18
2.3 Muzejní návštěvníci ... 19
2.3.1 Další možní návštěvníci ... 21
2.3.2 Spokojený návštěvník ... 22
2.4 Sbírka a sbírkové předměty ... 22
2.5 Výstavy a expozice ... 23
2.6 Muzejní pedagog ... 28
2.7 Vzdělávání v muzeu ... 31
2.7.1 Muzejní didaktika ... 32
2.7.2 Výstavní didaktika ... 33
2.7.3 Prezentační didaktika ... 33
2.8 Pracovní listy ... 33
2.9 Škola a muzeum ... 35
2.10 Muzeum a vzdělávací předpisy ... 36
2.10.1 Návštěva školy v muzeu ... 38
2.11 Muzeum a volný čas ... 39
2.11.1 Vztah k místu (prostředí) ... 41
3 Muzeum a Pojizerská galerie ... 42
3.1 Z historie semilského muzea ... 43
3.2 Výstavy a expozice v semilském muzeu ... 44
3.3 Červená roubenka ... 45
4 Program v Jílovecké roubence ... 47
4.1 Cíle programu ... 49
4.2 Průběh programu ... 49
4.2.1 Časový harmonogram programu ... 59
4.3 Pracovní list ... 59
4.4 Úprava programu ... 60
4.5 Způsob vyhodnocení programu ... 61
4.6 Realizace programu ... 63
4.6.1 Charakteristika tříd ... 63
4.6.2 Průběh programu u jednotlivých tříd ... 64
4.7 Vyhodnocení programu na základě testů ... 65
4.8 Vyhodnocení pozorování ... 71
4.9 Vyhodnocení rozhovorů ... 73
4.10 Evaluace celého programu ... 76
5 Závěr ... 80
6 Seznam literatury ... 82
7 Seznam internetových zdrojů ... 87
8 Seznam příloh ... 89
9 Přílohy ... 90
Seznam obrázků
Obrázek 1: Muzejní pedagogika v poli vybraných věd ... 11
Obrázek 2: Muzejní pedagogika v poli vybraných pedagogických disciplín (Jagošová, aj. 2010, s. 86) ... 12
Obrázek 3: Červená roubenka, Semily 30. 3. 2017 (archiv autora) ... 45
Obrázek 4: Stodůlka, Semily 9. 4. 2017 (archiv autora) ... 47
Obrázek 5: Pracovní listy, Semily 27. 4. 2017 (archiv autora) ... 50
Obrázek 6: Práce s pracovními listy, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) ... 50
Obrázek 7: Pracovní list první část, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) ... 51
Obrázek 8: Začátek programu, Semily 28. 4. 2017 (pracovník muzea) ... 51
Obrázek 9: Skupinová práce, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) ... 52
Obrázek 10: Křížovka, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) ... 53
Obrázek 11: Prozkoumávání roubenky, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) ... 54
Obrázek 12: Pilníkářství, Semily 28. 4. 2017 (pracovník muzea) ... 55
Obrázek 13: Zajímavé předměty, Semily 28. 4. 2017 (pracovník muzea) ... 55
Obrázek 14: O nástrojích pilníkáře, Semily 28. 4. 2017 (pracovník muzea) ... 56
Obrázek 15: Sekání pilníku, Semily 28. 4. 2017 (pracovník muzea) ... 56
Obrázek 16: Zručný pilníkář, Semily 28. 4. 2017 (pracovník muzea) ... 57 Obrázek 17: Základní těleso pro výrobu, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) . 57 Obrázek 18: Stodůlka a koutek s pilníky, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) . 58 Obrázek 19: Paní učitelka také zkoušela, Semily 28. 4. 2017 (archiv autora) . 58
Seznam tabulek
Tabulka 1: Kategorizace muzejněpedagogických profesí ... 29
Tabulka 2: Srovnání kurikula minulosti a budoucnosti ... 36
Tabulka 3: Časový rozpis programu ... 59
Tabulka 4: Výsledky testů 5.A. ... 66
Tabulka 5: Výsledky testů 5.B. ... 67
Tabulka 6: Výsledky testů 6.A. ... 68
Tabulka 7: Výsledky testů 6.B. ... 69
Seznam použitých zkratek
ADHD porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou
aj. a jiné
atd. a tak dále
atp. a tak podobně
např. například
RVP Rámcový vzdělávací program
RVP ZV Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání ŠVP Školní vzdělávací program
tzv. takzvaný
Úvod
Volba tématu mé bakalářské práce souvisela s mojí prací průvodce, kterou již několik let vykonávám v Muzeu a Pojizerské galerii Semily, příspěvkové organizaci. K práci v muzeu jsem se dostala díky své střední škole, na které byl mým studijním oborem Cestovní ruch. V rámci praxe jsem si jako místo výkonu zvolila semilské muzeum. Od začátku mi bylo jasné, že chci zůstat ve svém rodném městě. Historie Semil mě vždy zajímala. Ráda se od pamětníků či z různých publikací dozvídám nové informace. Také práce průvodce a muzejního pracovníka mě značně přitahovala, a proto mé kroky vedly právě do muzea.
Před několika roky jsme v rámci výstav začali realizovat více tvořivých dílen pro děti. Dílny jsem pomáhala připravovat a následně vést. Bylo to něco nového, jelikož dřívější nabídka (přednášky, besedy) byla zaměřena spíše na žáky druhého stupně základní školy a střední školy. Naším úkolem bylo tvoři- vými akcemi nalákat do muzea i mladší žáky.
Na základě mé nové zkušenosti jsem se rozhodla, že svoji bakalářskou práci zaměřím tímto směrem. Chtěla jsem vytvořit program, který v muzeu chybí. Takový, který bude pro návštěvníky různého věku, bude se moci reali- zovat pro různý počet lidí a náklady na něj nebudou příliš vysoké.
Muzeum a Pojizerská galerie, příspěvková organizace má ve své správě dva velice krásné objekty – roubené chalupy. Chtěla jsem návštěvníky sezná- mit s okolím Semil, jejich historií, průmyslem, přírodou, budovami a osobnostmi, a proto jsem se rozhodla svůj program zasadit do tohoto prostře- dí. Koresponduje totiž s mojí myšlenkou a je zde i názorná ukázka řemesla, bydlení a architektury z dřívějších dob.
Mým přáním bylo, aby program byl prospěšný i pro nové průvodce, kte- rým by doplnil materiály pro průvodcovskou činnost. Věřím, že bude muzeem využíván dlouhodobě.
TEORETICKÁ ČÁST
1 Muzejní pedagogika
Po přečtení několika knih a článků bych pojem „muzejní pedagogika“
formulovala takto: Toto označení zahrnuje pestrou škálu programů a akcí, které se odehrávají v muzeích různé velikosti, zaměření či lokality. Jejich hlavním úkolem je přiblížit návštěvníkovi danou výstavu, expozici, region, budovu, město, … Jejím úkolem je vytvářet a přizpůsobovat proces vzdělávání a výchovy v muzeu (Jagošová, aj. 2010, s. 203).
V odborných publikacích můžeme tento pojem jednoduše definovat jako výchovu a vzdělávání v muzeu neboli muzejní edukaci (Jagošová, aj. 2010, s. 11). Přičemž edukace je jedním z činitelů, kteří se podílejí na rozvoji jedince po stránce psychické, sociální a fyzické. V muzejním prostředí může být chá- pána hlavně jako pomoc návštěvníkovi na cestě životem (Jůva 2014, s. 7). Mu- zejní pedagogika napomáhá propojení odborných pracovníků muzea s návštěvníky (Mrázová 2014a, s. 169). Také díky ní jsou návštěvníci zapojeni do výstavy či expozice tak, že nalézají nový pohled na vystavené objekty, do- zvídají se nové informace, vytváří si k nim určitý citový vztah a propojují si své dosavadní znalosti s novými, které díky návštěvě muzea získají. Návštěv- níci, kteří nemají žádné znalosti, se díky programům naučí pečlivě sledovat ambice ve vystavených sbírkových předmětech (Mrázová 2014a, s. 171).
Muzejní pedagogika propojuje muzeologii a pedagogiku (Jagošová, aj. 2010, s. 83). Vytváření programů v ní musí být přizpůsobováno více fakto- rům, např. na různě se měnící potřebu muzejního návštěvníka, dále společen- ské očekávání nebo politické (Jagošová, aj. 2010, s. 69).
1.1 Muzejní pedagogika a systém věd
Tento pojem se objevuje i v systému věd, kde je představován jako inter- disciplinární obor. Muzejní práce je propojena, jak již bylo řečeno, s muzeologií, pedagogikou, tak i s dalšími aspekty, jako např. filozofické, psy- chologické, sociální, komunikační, … Dále souvisí muzejní pedagogika, jako vědní obor, s filozofií, psychologií, muzeologií, pedagogikou, informatikou či historie, estetika, … (Jagošová, aj. 2010, s 80–81).
Obrázek 1: Muzejní pedagogika v poli vybraných věd (Jagošová, aj. 2010, s. 90)
Jak již z názvu vyplývá, souvisí hlavně se všemi pedagogickými disciplí- nami (Jagošová, aj. 2010, s. 85). Krásný přehled těchto disciplín můžeme vidět zde na obrázku číslo 2.
Obrázek 2: Muzejní pedagogika v poli vybraných pedagogických disciplín (Jagošová, aj. 2010, s. 86)
Muzejní pedagogika používá teoretické i metodické podněty z pedagogické vědy, ale zpětně ji také obohacuje. Jak v rozvoji informálního tak neformálního vzdělávání (v jejich okrajových oblastech, kam klasická pe- dagogika příliš nezasahuje) (Jagošová, aj. 2010, s. 85).
Hodně do tohoto oboru zasahuje psychologie, tedy konkrétně vývojová psychologie. Díky ní sestavuje muzejní pedagog program pro určitou věkovou skupinu, protože každá má svá specifika. Díky této znalosti také rozpozná osobnost návštěvníka, jeho motivaci. Hodně to tedy ovlivňuje přístup k procesu učení (Jagošová, aj. 2010, s. 86).
1.2 Vývoj muzejní pedagogiky a muzejní edukace
Sahá daleko do historie. U nás se v odborné literatuře objevuje až ve 20. století. Ale její největší rozmach přichází v nedávné době. Ve světě jsou počátky muzejní pedagogiky už někde v 16. století (Jagošová, aj. 2010, s. 11).
Muzejněpedagogické aktivity sahají hluboko do historie. O jejich novější rozvoj se přičinilo francouzské osvícenství. Určitý řád v těchto aktivitách se objevuje ke konci 19. století. Nejvíce se na tomto rozvoji podílely Francie a Německo, kde byly jedny z prvních muzeí s muzejněpedagogickou službou.
Například Louvre, který má tuto službu jako jedno z prvních muzeí od roku 1880. Nebo pak mnichovské Německé muzeum mistrovských děl přírodovědy a techniky, které vzniklo již se záměrem vytvářet vzdělávací programy v roce 1903. Třeba i John Dewey chtěl vybudovat v centru školy muzeum, které by bylo součástí školního dne (muzejní sbírky propojit s učivem ve škole). Muze- um chápal jako zdroj nenahraditelných lidských vědomostí, ale bohužel byl tento názor odmítnut (Jůva 2014, s. 8).
Kapitola Muzejní pedagogika tedy nastínila, co tento pojem znamená, co zahrnuje, s čím souvisí a stručnou historii vývoje muzejní edukace.
Následuje popis muzea, které je stěžejním pojmem pro muzejní pedagogi- ku.
2 Muzeum
Muzeum je instituce, která není výdělečná. A pokud už vykazuje výdělek, tak je velice malý a nepokryl by jeho činnost. Proto jsou muzea většinou pří- spěvkové organizace, jelikož jejich náklady na provoz jsou vysoké. Je to místo, které je pro širokou veřejnost a slouží k jejímu rozvoji. Vzdělávat a vychovávat může díky svým sbírkovým předmětům, které sbírá, uchovává, eviduje, odbor- ně zpracovává, zkoumá a prezentuje (vystavuje). Sbírky jsou uchovávány pro další generace. Bez nich by to nebylo muzeum. Můžeme tedy říci, že muzeum je prospěšná instituce, která poskytuje služby pro širokou veřejnost (Šebek 2010a, s. 10–15).
Další literatura, která se zabývá muzeem a muzeologií, se k tomuto popisu muzea nestaví příliš pozitivně. Dle této literatury není smyslem muzea sbírat, uchovávat předměty, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Protože sbírkové předměty nejsou úplně všechny vystavovány a ani vystavovány nebudou, do- konce by ani nikoho jiného kromě odborníků nezajímaly. Některé jsou uscho- vávány v depozitářích a přístup k nim má pouze odborný muzejní pracovník (správce sbírek). Mnoho lidí ani neuvidí ty předměty, které jsou v muzeích vystavovány, protože do muzea nechodí. Stále vznikají nová a nová muzea, která stojí soustu peněz. A z tohoto všeho je vyvozeno, že toto nemůže být smyslem muzea (Žalman 2004, s. 14–19).
Muzeum tedy musí sbírkové předměty nejen sbírat, ukazovat, ale i dobře prezentovat, získávat z nich nové poznatky, které se pak následně předávají návštěvníkům. Lidi zajímá historie, díky ní se mohou mnoho naučit. A to je tedy smyslem muzea (Žalman 2004, s. 19).
Muzeum je součástí společnosti, má kulturní a vědecký potenciál. Je to místo, které je pro vzdělávání a výchovu dokonalé (Jagošová, aj. 2010, s. 141).
Úlohou muzea je sociální a edukační funkce (edukace patří k jednomu z podstatných cílů, podílí se na rozvoji každého člověka po psychické, sociální i fyzické stránce), díky tomu je možné seznámit návštěvníky (všech věkových a sociálních skupin) se sbírkami, které jim napomáhají k poznávání a rozvoji kultury. (Jagošová, aj. 2010, s. 72).
Po přečtení různých definic, kterých je opravdu hodně, jsem tedy přesvěd- čena, že je důležité sbírat, uchovávat…, ale nejdůležitější je umět sdělit ná-
vštěvníkům význam daného předmětu. Tak, aby si on sám udělal ucelený obraz a mohl se díky získaným poznatkům vzdělávat a posouvat své znalosti dále.
Proto je muzeum považováno za místo, kde se člověk může celoživotně vzdě- lávat, rozvíjet a utvářet svoji osobnost (Jagošová, aj. 2010, s. 72).
Edukace je dle toho dalším velice důležitým cílem muzea. Může se dělit na přímou a nepřímou. Přímá vyjadřuje působení pedagoga (vychovatel, lektor, muzejní pedagog nebo rodič). Nepřímá pak ovlivňují rozvoj osobnosti díky podnětnému prostředí. (Jagošová, aj. 2010, s. 72–73).
Muzea i galerie přispívají ke školnímu vzdělávání, k pozitivnímu trávení volného času a díky tomu předcházejí sociálněpatologickým jevům. Obě tyto instituce podporují komunikaci prostředí, občanskou společnost a podporují kulturní život, do kterého zapojují i jedince s různým znevýhodněním (Jagošo- vá, aj. 2010, s. 69).
Lidé si pod pojmem muzeum vybaví neatraktivní budovu, ve které je více zakázáno než povoleno (je zakázáno dotýkat se či manipulovat s předměty), což je dle mého názoru škoda. Muzea se to snažila napravit pomocí např. vi- deopřehrávačů, počítačů …, ale stále to nebylo ono (Babyrádová 2003,
s. 81–82). V posledních letech se s tímto označením setkáváme čím dál méně.
Muzeum se stává pro lidi přitažlivým díky speciálním programům a akcím, které jsou pro širokou veřejnost. Reaguje se na potřeby daného regionu, města, globální problémy a další. I díky tomuto stoupá o muzea zájem (Jagošová, aj. 2010, s. 71).
Dělení muzea (zřizovatel, zaměření):
o městská a obecní muzea (zaměřená na regionální kulturu, přírodu, hospodářství a historii)
o spolková, soukromá a podniková muzea (zaměřená dle typu svých sbírek)
hasičská muzea
dopravní muzea
hornická muzea
podniková muzea (daného podniku, jeho historie atd.)
soukromá muzea různého zaměření (dle sbírkových předmětů – pohledy, hračky, autíčka, panenky, …)
církevní muzea (Jírový 2003, s. 140).
2.1 Historie muzea
Historie sahá až do období antiky, kde se označovalo slovem „museion“
(sídlo múz a vzdělávání). V těchto místech se pak lidé věnovali studiu (přírody, společnosti). Po dalším vývoji vznikla tedy kulturní, vědecká instituce, která sloužila k výzkumu a vzdělávání (Jagošová, aj. 2010, s. 12–14).
Následoval útlum a další vlna začíná v 15. století. V tomto období by se sbírky šlechticů daly považovat za muzeum, jelikož obsahovaly širokou škálu předmětů nejen z dob minulých. Tyto sbírky byly využívány ke studiu, ale i jako ukázka majetku daného rodu. Nebylo možné, aby je viděl obyčejný člo- věk. Většinou k nim měl přístup pouze úzký okruh lidí. Existovaly též učenec- ké sbírky, které byly zpřístupněné všem. První muzeum světa je uváděný palác Medicejů ve Florencii z roku 1440. Bohužel i tato sbírka nebyla pro všechny.
Veřejnost si na návštěvu sbírek musela počkat až do roku 1671, kdy se otevřelo muzeum (v té době ještě spíše sbírka) v Basileji (Jagošová, aj. 2010, s. 14).
V době osvícenství nastal největší rozvoj a konečně se začíná využívat označení muzeum. V angličtině je pojmem muzeum označováno místo, které je určeno k výuce umění. Muzeum se rozvíjí jak v Evropě, tak i v Americe, ale zde je to úplně jiné. Od počátku je vázáno ke vzdělání, převážně na univerzi- tách. Vznikají velice známá muzea, např. Louvre ve Francii. K muzeu začínají
vznikat muzejněpedagogické aktivity. Tedy začátek tzv. Muzejní pedagogiky (Jagošová, aj. 2010, s. 14–16).
V 19. století jsou již lidé přesvědčeni, že muzeum a jeho sbírkové předmě- ty pomáhají rozvíjet a vzdělávat společnost. Toto tvrzení se nadále upevňuje, a proto vzniká stále více muzeí. Bohužel první světová válka tento rozmach částečně utlumí. Když válka skončila, zájem opět stoupal a muzea se rozvíjela dál. Čekalo je ještě pár dalších útlumů, ale muzea to přestála a pokračovala ve své činnosti (Jagošová, aj. 2010, s. 16–18).
Ve 20. století nastal rozkvět vzdělávacích prostředků muzea a jejich na- bídka se rozšířila i o přednášky, využívala rozhlas a další média či publikova- la odborné publikace. Lidé se do muzeí chodili a chodí nejen vzdělávat ale i trávit zde svůj volný čas (Jagošová, aj. 2010, s. 17–20).
Ve 21. století má být návštěva muzea jedinečným zážitkem, vzdělávacím pracovištěm, kde se návštěvníci mohou vzdělávat v pestré škále muzejních sbírkových předmětů. Také je místem společenského dění (Horáček 1998, s. 37). A jak to tedy doopravdy je? V dnešní době muzeum hojně využívá ve svých instalacích řadu technologií (filmy nebo videa, prezentace, zvukové na- hrávky atd.). Také muzeu hodně pomohl internet, který prohloubil možnost vzdělávání. Moderní muzeum poskytuje vzdělání komukoli (celoživotní vzdě- lávání), přispívá a obohacuje společnost, to jsou jeho hlavní úkoly (Jagošová, aj. 2010, s. 21). Pokud by se muzeum nepřizpůsobilo modernímu pojetí muzea (posílení edukační funkce programy, využívání nových moderních technolo- gií, …) a dále by jen sbíralo a opečovávalo sbírkové předměty, je pravděpo- dobné, že by dobu nepřestálo (Jagošová, aj. 2010, s. 76).
Dnešní trendy: pestrá škála interaktivních programů, moderní technologie, dobře zpracované a uspořádané výstavy a expozice, místa na podporu učení jako jsou např. tvůrčí dílny, herny, dětské koutky, … (Jagošová, aj. 2010, s. 77).
Interaktivita v muzeu povzbuzuje a usnadňuje učení. Například pomocí dotykových displejů či speciálních displejů, které ovládá návštěvník sám po- mocí hlasu, číslice atd. Díky tomu se vystavovaný exponát či výstava stává atraktivnější. Důležitá je i sociální dimenze, kde probíhá komunikace mezi muzejním pedagogem a návštěvníky, ale také mezi návštěvníky samotnými
(Jagošová, aj. 2010, s. 77). Dále můžou učení usnadnit didaktické materiály, jsou to například pracovní listy, omalovánky, … (Jagošová, aj. 2010, s. 78).
2.2 Muzeologie
Největší rozkvět oboru je v 19. století, kde se začíná vytvářet i teorie (Holman 2010, s. 392). Pojem se dá nazvat i jako sběratelství. Zabývá se sbírá- ním různých hmotných i nehmotných předmětů v průběhu dějin. Následně jsou pak zpracovány a vystavovány (Holman 2014, s. 11).
Dělení muzeologie na:
o „metamuzeologii o historickou muzeologii o teoretickou muzeologii
o aplikovanou muzeologii (muzeografii) o speciální muzeologii
o společenskou muzeologii“ (Holman 2010, s. 394)
Metamuzeologie – zabývá se fungováním muzea a propojením se společ- ností (Holman 2010, s. 394–395).
Historická muzeologie – zabývá se sběratelstvím (péče o sbírky, prezenta- cí, dějinami muzeologie, … (Holman 2010, s. 396–397).
Teoretická muzeologie – nejdůležitější, člení se na části: teorie selekce, teorie tezaurace a teorie prezentace. Teorie selekce vybírá sbírkové předměty.
Teorie tezaurace pracuje s předměty po jejich zařazení do sbírky muzea (zařa- zení a evidování). Teorie prezentace se zabývá výstavami, expozicemi, před- náškami, … které muzeum připravuje ze sbírkových předmětů pro návštěvníky muzea (Holman 2010, s. 397–401).
Aplikovaná muzeologie – do této skupiny patří muzejní management, marketing, muzejní pedagogika, muzejní psychologie a další (Holman 2010, s. 402).
Speciální muzeologie – v muzeu se setkává více oborů, muzejní pracovník by měl mít rozsáhlejší vzdělání než jen jeden obor. V muzeu se velice často setkáme s propojením dvou oborů např. muzejní pedagog a průvodce nebo mu- zejní pedagog a správce sbírek (Holman 2010, s. 402).
Jsou i další směry, které se v poslední době prosazují. Chtějí posunout lať- ku muzeologie výše a vytáhnout lidi ven do ulic, aktivně je zapojovat. Jsou to např. ekomuzeologie, ekonomuzeologie, … Muzeologii může zájemce studo- vat jako samostatný obor na vysokých školách nebo v muzeologických cen- trech (Holman 2010. s. 394 –403).
2.3 Muzejní návštěvníci
Muzeum je instituce celoživotního vzdělávání (Brabcová 2003, s. 26). Li- dé ho vyhledávají ve svém volném čase a zcela dobrovolně (Fialová 2010, s. 284). Muzeum přitahuje jak domácí, tak i zahraniční turisty (Žalman 2004, s. 30). Bohužel domácí (místní) návštěvníci nenavštěvují muzeum tak často a ještě méně je těch, co do muzeí chodí pravidelně, cifra se zmenšuje čím bydlí lidé od muzea v regionu dál (Žalman 2004, s. 31). Někteří nevidí v návštěvě muzea žádný smysl, jiní si do muzea chodí odpočinout, načerpat novou a pozitivní energii (Šťastná 2003, s. 127). Návštěvníci jsou pro muzeum velice důležití. Někteří výstavou jenom projdou bez pořádného zamyšlení se nad vy- stavenými exponáty, jiní se zahloubají a dokážou v muzeu strávit třeba celé odpoledne. Někteří volí střední cestu, nechají se upoutat předměty, na které je průvodce odkáže, nebo alespoň přečtou popisky. Dalo by se říci, že toto je ta- kové krátké dělené návštěvníků (Ondrová 2009, s. 355).
Návštěvníky muzea můžeme dělit ještě dále do skupin podle:
o věku, pohlaví, zaměstnání, vzdělání, místa bydliště, státní přísluš- nosti – sociálně demografické vlastnosti
o motivace návštěvy (znalost oboru) – muzeologické vlastnosti o návštěva individuální, skupinová, druh skupiny, četnost návštěv
a časový rozsah – rozsahové vlastnosti
o inteligence, paměť, představivost, sluch, pohyb – to jsou psycho- logické a fyziologické vlastnosti (Fialová 2010, s. 284–285).
A ještě jedno členění, které se tomu prvnímu podobá:
o geografické (turisté a domácí, místo, z kterého lidé přijíždějí) o demografické (věk, pohlaví, příjem, sexuální orientace, …) o psychografické (vzdělání, životní styl, …)
o behaviorální způsob (využití nabídky) o zájmové (Kesner 2005, s. 147).
Jelikož je muzeum pro veřejnou společnost, tedy osoby každého věku, můžeme návštěvníky děti a dospělé rozdělit dle psychického vývoje (vývojová psychologie):
o prenatální o novorozenecké o kojenecké o batolecí
o předškolní věk o mladší školní věk o střední školní věk
o starší školní věk (pubescence) o adolescence
o mladá dospělost o střední dospělost o starší dospělost
o stáří (Skorunková 2008, s. 25).
Pro muzeum jsou z tohoto členění důležité skupiny od předškolního věku výše (tučně vyznačené). Já jsem svůj program testovala na žácích druhého stupně základní školy, a proto tento věk ve stručnosti popíši.
Program absolvovali žáci staří 10–12 let. Řadím je do pubescence
(11–15 let), jelikož převažují žáci ve věku 11–12 let. Je to začátek dospívání, který se dělí ještě na 2 skupiny (prepuberta a puberta). Děti účastnící se pro- gramu patří do skupiny prepuberty (Skorunková 2008, s. 48–49).
Jedinec rychleji a hodně roste. Proto dochází k nevyváženosti a pohyby takového člověka působí velice neobratně. Dívkám se začíná zaoblovat posta- va, chlapcům rostou svaly. Pomalu rostou a zrají pohlavní orgány, které ve druhé fázi pubescence dosahují své zralosti (reprodukčních schopností).
V tomto období se jedinci zaměřují na své tělo, jak vypadají. Často o sobě po- chybují, nelíbí se sami sobě a chtějí vypadat jako nějaká známá osobnost atd. V tomto stádiu dozrávání se u dětí objevuje veliká kritičnost a jiné názory oproti dospělým. Často se děti v tomto věku hádají se svými rodiči (vzdorují
jim, chtějí prosadit svůj vlastní názor, neustále se jim mění nálada atd.). V ob- dobí pubescence si také děti volí povolání (většinou ale ještě přesně nevědí, co by v životě chtěly dělat a někdy si nechají poradit od rodičů, jindy si jdou za svým a od rodiče radu nechtějí). Také se zde již objevují první lásky a je zde velká potřeba přátelství (Skorunková 2008, s. 48–51).
Období prepuberty začíná nejdříve u dívek v 10 letech, u chlapců je to o rok později. To samé platí u puberty. Dívkám začíná již v 12,5 letech a chlapcům ve 13 letech. Chlapec a dívka se ve svém vývoji odlišují z hlediska času, dívky dozrávají dříve jak chlapci (Šimíčková-Čížková, aj. 2010,
s. 115–116).
Nejjednodušší dělení muzejních návštěvníků je dle věku:
o děti o mládež
o dospělí (dále rozděleni na produktivní věk a seniory) (Mrázová 2014a, s. 174).
Z toho pro děti a mládež jsou vytvářeny nejčastěji různé programy, výsta- vy, besedy. Pro dospělé samozřejmě také, ale ne už v takové míře. Všechny programy se pak zaměřují na to, aby splňovaly určitou psychickou a sociální zralost a braly také ohled na věk návštěvníka. Pro každou skupinu je potřeba něco jiného (Mrázová 2014a, s. 174).
2.3.1 Další možní návštěvníci
Návštěvníky s poruchami chování jsem do práce zařadila, protože při rea- lizaci programu jsem se s dítětem, které mělo tuto poruchou, setkala. Poruchy můžeme rozdělit na: disociální (nespolečenské) chování, chování asociální (v rozporu se společenskou morálkou), antisociální (protispolečenské) chování (Jagošová 2014, s. 55). V mém případě to byla ta nejlehčí forma, tedy nespole- čenské chování, kam patří kázeňské přestupky, lži, neposlušnost. Učitelka mě při příchodu na program na tohoto žáka s poruchou chování upozornila. Tento žák byl neukázněný, nerespektoval autoritu (mě jako lektora ani jejich třídní učitelku), neustále rušil ostatní spolužáky a mluvil vulgárně (Jagošová 2014, s. 55).
Práce s těmito žáky je těžká a je na muzejním pedagogovi, jak se s tím po- pere. Je důležité, aby si dokázal získat a hlavně udržet pozornost, také je důle- žitá motivace a chování skupiny (Jagošová 2014, s. 56).
Dále jsem při průběhu programu pracovala s dětmi, které měly diagnosti- kované ADHD a nebo dysgrafii. Lidé s dysgrafií mají problém se psaným pro- jevem, jeho čitelností a úpravou (Zelinková 2009, s. 9). ADHD (porucha po- zornosti spojená s hyperaktivitou) jejíž příznaky jsou porucha pozornosti, im- pulzivita, hyperaktivita, snížený výkon ve škole, agresivita, problém s navazováním kontaktů s vrstevníky, nechtějí se nikomu a ničemu podřídit, … Tito jedinci mají větší sklon k antisociálnímu chování (Zelinková 2009,
s. 195–197).
2.3.2 Spokojený návštěvník
Aby byl návštěvník spokojený, nestačí jen skvěle připravená výstava. Jsou i další faktory, které toto ovlivňují, např. možnost odložení si oblečení a velkých batohů do šatny či skříněk, čisté sociální zařízení, občerstvení, milý a ochotný personál, doprava (parkoviště), přístup do muzea (pro matky s kočárky, lidi se zdravotním znevýhodněním). Vzhled muzea je také důležitý (atraktivní budova či zázemí, značení, tabulky s informacemi dobře viditelné a čitelné na správných místech), otevírací doba (časová dotace na prohlídku), zakoupení lístků. Už i toto ovlivňuje návštěvníka. Zda si výstavu užije a vychutná v klidu s dostatečnými informacemi, anebo jestli bude již od za- koupení lístků naštvaný a dezorientovaný. Chování, vystupování a jednání s lidmi je pro pracovníky muzea velice důležité a záleží na tom, jak budou ná- vštěvníci z muzea odcházet. Jsou ještě další faktory, které spokojenost ná- vštěvníků zajišťují, ale jako příklad tyto postačí (Fialová 2010, s. 288).
Je opravdu veliké množství faktorů pro to, aby byl návštěvník spokojený.
Muzea nemají vždy lehké zajistit vše na 100 %. Někdy se to prostě nedá. Ně- kterým lidem se člověk těžko zavděčí, to vím ze své vlastní zkušenosti.
2.4 Sbírka a sbírkové předměty
To jsou věci, které již nejsou využívány, k tomu k čemu byly vyrobeny (vytvořeny) a dále se použít již nedají. Ne všechny věci se dají do muzea, ně- které bohužel skončí v odpadcích, jelikož jim chybí muzejní hodnota (Žalman
2004, s. 13). Tak by se dalo jednoduše říci, co je to sbírkový předmět. S těmito předměty se musí zacházet dle určitých pravidel, která jsou předem dána (Še- bek 2010a, s. 10).
Sbírání, evidování, uchovávání jsou činnosti, kterými se zabývá odborný pracovník muzea. Z mé zkušenosti s prací se sbírkovými předměty vím, jak je tato práce pro muzeum důležitá a velice zodpovědná. Díky ní jsou sbírky pře- hledné a věci snadno dohledatelné (Šebek 2010a, s. 10–11).
Když jsem pracovala pod odborným dohledem při zpracování nových předmětů, nejprve jsem musela určit předmět, abych věděla, kam ho zařadit (textil, dokumenty, nábytek, hračky, …). Následně jsem musela předmět zapsat do sbírkové knihy pod přidělené přírůstkové číslo, popis předmětu musel být výstižný a stručný. Tento zápis se provádí nejdříve do tištěné přírůstkové knihy a následně do elektronické verze v počítači. Některé předměty je třeba spravit (zašít, přilepit, …), to se provádí velice pečlivě a citlivě k danému předmětu.
Nakonec se připevní (přišije, nalepí, napíše, …) štítek, který obsahuje některé údaje o věci, hlavně přírůstkové číslo. Pak se předmět umístí do depozitáře.
Tak, aby skladovací podmínky odpovídaly zákonu, který se tímto zabývá.
Z praxe vím, že předměty nesmí být ve vlhkém prostředí, musí být chráněny před škůdci, nesmí být vystavené slunečnímu svitu, … V našem muzeu se mi- nimálně dvakrát ročně provádí tzv. dezinsekce, která chrání nejen muzejní sbírky před škůdci.
2.5 Výstavy a expozice
Tyto pojmy mají každý svůj význam. Výstava je většinou krátkodobá a časově omezená, zatím co expozice je dlouhodobá, dalo by se říci stálá.
I expozice má své časové omezení, jelikož téma může poněkud omrzet, ze- všednět a je třeba je aktualizovat. Takže se zvolí jiné uspořádání, doplní se o novější předměty, informace či moderní prezentaci návštěvníkovi pomocí moderní technologie. Uváděná je maximální životnost 20 let a minimální 10 let. Každé muzeum by mělo mít svoji expozici, která by měla být hlavním bodem (Šebek 2010b, s. 248–249).
Výstava je tedy nějak časově omezena (týdny, měsíce). V případě, že trvá déle jak rok, nazýváme ji dlouhodobá výstava. Většinou se pojí k významným
kterém se bude interpretovat, nebo je možné si zapůjčit výstavu od jiného mu- zea (putovní výstavy, od soukromých sběratelů, od autorů obrazů, soch, objek- tů atd.) (Šebek 2010b, s 250–251).
Další rozdíl v těchto dvou prezentacích spočívá i ve finanční zátěži pro muzeum. Výstavy nebývají tak drahé jako expozice, které díky svému dlouho- dobému charakteru potřebují lepší zajištění, umístění, ochranu, odolnost atd. (Šebek 2010b, s 250). V rámci výstav i expozic z mé zkušenosti vím, že se připravují publikace (katalogy, monografie atd.). Patří k finančně náročnějším, ale mohou následně přinést muzeu pěkný přivýdělek. Je jasné, že vydání této publikace je i časově náročné, takže se jich za rok nestihne vydat příliš a většinou se pojí k významnějším výstavám či expozicím (Šebek 2010b, s 250–251).
Ještě bych ráda zmínila putovní výstavy, které jsou většinou jednoduššího rázu, např. panely s fotografiemi a texty (Šebek 2010b, s 251). V našem muzeu máme také jednu putovní výstavu, která je vytvořená přesně dle předcházející- ho popisu. Ale vše záleží na dohodě mezi muzei. K naší jednoduché putovní výstavě je možné si zapůjčit dobové předměty či oblečení.
Výhodou výstavy je, že je proměnlivá a tudíž lidé mohou muzeum navště- vovat častěji, jelikož zde pokaždé uvidí něco jiného a nového. Expozice je z větší části stále stejná. Hlavně krátkodobé výstavy ocení obyvatelé města či obce kde je muzeum. Samotné muzeum na tom zvyšuje svoji návštěvnost. Na rozdíl od toho, kdyby mělo pouze jednu velkou expozici neměněnou několik let. Lidé by si ji přišli prohlédnout jen jednou, maximálně dvakrát a pak už by do muzea nezavítali (Šebek 2010b, s. 251). Muzeum nemůže spoléhat jen na turisty, dle mého názoru by se mělo snažit nalákat na zajímavé výstavy do mu- zea hlavně obyvatele města, obce a regionu, ve kterém se nachází, protože ti se zde mohou naučit a dozvědět mnoho zajímavých informací.
Expozice a výstavy se mohou rozdělit „do těchto čtyř typů:
o studijní typ o galerijní typ
o interiérový způsob instalace a dioráma
o interpretační pojetí instalace“ (Šebek 2010b, s. 252).
Studijní typ – je založen hlavně na prezentaci, která je jednoduchá (pouze popisky se základními informacemi, dlouhé texty zde spíše nebývají). Ná- vštěvník, který se přijde na tuto výstavu podívat, je již znalý oboru či tématu, který výstava prezentuje. Jde na výstavu za účelem obohacení svých znalostí, doplnění zajímavých informací, se zájmem (Šebek 2010b, s. 253).
Galerijní typ – tento typ je spíše pro muzea umění, ale není to pravidlo.
Vystavovaná díla jsou doplněna pouze o jednoduché popisky. Další obsáhlejší text může být např. životopis autora. Více zde není zapotřebí, výstava by měla být doplněna příjemným osvětlením, uspořádáním a její dojem by měl u lidí vyvolávat různé myšlenkové procesy, které se mohou týkat díla, ale hlavně pocitů, které v tu chvíli návštěvník pociťuje. Nejdůležitější je zde estetický prožitek z výstavy (Šebek 2010b, s. 253–254).
Interiérový způsob instalace a dioráma – u tohoto typu jde hlavně o interi- ér (světnice původní zástavby, …). Do kterého se instaluje dobový nábytek, figuríny v dobovém oblečení atd., aby prostředí bylo identické s tím, jak to zde vypadalo (žilo se) dříve. Pokud není vše dochované, je možné to nahradit (do- plnit, zrekonstruovat) nebo použít diorám (fotografie původního prostoru zvět- šená do původní velikosti). Toto se může aplikovat i na prostředí mimo interiér (krajina, jeskyně, …) (Šebek 2010b, s. 254–255).
Uzpůsobení je pro návštěvníky velice přitahující, zajímavé a jedinečné.
Většinou si z tohoto místa odnášejí silné emoční vzpomínky. Úskalí spočívá v to, že návštěvník by v tomto prostředí velice rád zkoušel vystavené předměty (sedět na židli atd.). Toto ale ve většině interiérů není dovoleno. Pokud si ale návštěvník v rámci prohlídky může na něco sáhnout, vyzkoušet, má to pro něj nezapomenutelný zážitek (Šebek 2010b, s. 254). Dle mého názoru pak tuto výstavu či expozici doporučí dalším návštěvníkům. Muzeum si tak může zvýšit svoji návštěvnost.
Historické objekty tedy přispívají k poznání minulých dob, jak se v daném městě, regionu či zemi žilo. Jsou v nich většinou umístěné expozice, výstavy anebo jsou ve středu dění různých aktivit a akcí (Hájek, aj. 2008, s. 22). Mohou se zde také odehrávat různé aktivity, které souvisí s tradicemi daného místa, řemesly či životem např. v roubených chalupách (Hájek, aj. 2008, s. 24).
Jedním z problémů je u tohoto typu umístění textu a popisků, jelikož je
provodný text rušivým elementem ve vnímání výstavy, expozice. Řešením může být zvuková nahrávka nebo živý výklad průvodce (Šebek 2010b, s. 255).
K tomu typu se vztahuje i celá moje bakalářská práce, která se v takovémto interiérovém způsobu instalace odehrává. Konkrétně je to roubený domek z pozůstatku původní zástavby města Semily, který nyní spravuje Mu- zeum a Pojizerská galerie Semily, příspěvková organizace. Při běžné prohlídce jde s návštěvníky průvodce, který jim výklad vypráví a souběžně s ním ukazuje či předvádí vystavené exponáty. Některé z nich si pak návštěvníci mohou sami vyzkoušet (jak se vyrábí pilník nebo rašple).
Interpretační typ – je to klasický a velice častý způsob výstavy sbírkových předmětů doplněných o fotografie, mapky, texty, … Pomocí všech těchto prv- ků vyprávíme určitý příběh (události, osobnosti, města, krajiny, …) a tím obo- hacujeme návštěvníky o nové poznatky a informace o dané výstavě (Šebek 2010b, s. 255–256).
Přípravu, realizaci a provoz muzejní výstavy můžeme rozdělit na čtyři fá- ze:
o „fáze přípravy o fáze realizační o fáze provozní
o fáze vyhodnocení a likvidace“ (Šebek 2010b, s. 258).
Všechny tyto fáze jsou velice důležité a neměla by se ani jedna podcenit.
První fáze je tedy hlavně o přípravě: nápadu, dohledání informací, záměru a končí celkovým schválením vedení muzea. S tím souvisí potřeba námětu (ob- sah výstavy), libreto (popisuje podrobně obsah výstavy) a scénář (rozpracovává libreto do podrobnějších detailů), z čehož se pak vychází a je důležité mít to pečlivě před schválením promyšlené (Šebek 2010b, s. 259–266).
U druhé fáze je již vše schváleno a díky tomu se může pokračovat ve vy- tváření (přípravě) výstavy. Vše je pak na domluvě mezi muzeem a autorem výstavy, kurátorem, majitelem vystavované sbírky atd. (Šebek 2010b, s. 267).
Důležité je mít rozmyšlené dobré umístění exponátů (ve výšce očí), osvětlení a také zvolit dobře čitelné písmo a jeho velikost na popisky či doprovodné tex- ty (Šebek 2010b, s. 276–277).
V semilském muzeu si výstavy realizujeme převážně sami či za pomoci kurátora nebo autora. Pro estetickou podobu náročnější výstavy si vždy po- zveme na pomoc aranžérky. A pokud je zapotřebí kutilské práce, máme svého šikovného pana údržbáře anebo další zručné semilské řemeslníky.
Ve třetí fázi je již výstava zahájena. U některých výstav se zahajuje tzv. vernisáží, ale není to vždy (Šebek 2010b, s. 271). Při vernisáži je dle mojí zkušenosti vstupné zdarma, pro hosty je připraveno malé občerstvení. Výstava je uvedena proslovem, většinou ředitele či ředitelky nebo moderátorem. Dále je program doplněn o hudební doprovod (pouze hudební nástroj nebo doplnění zpěvem). Na vernisáži konkrétního, žijícího umělce je vždy samotný autor a třeba i jeho rodina. Vernisáž je vždy laděna do příjemné, klidné a uvolňující atmosféry. Patří ke kulturnímu vyžití ve městech a obcích. Také se na vernisáž mohou sezvat novináři, díky nimž bude mít výstava reklamu v médiích (Šebek 2010b, s. 271).
Tato fáze také zahrnuje návštěvní řád, který musí mít každé muzeum vidi- telně umístěno u vstupu. Také je třeba, aby byla zpracována analýza nestan- dardních situací (živelné a krizové události, loupež, přepadení, zdravotní pro- blémy, …), které mohou, ale nemusí nastat. A aby zaměstnanci věděli, jak se v takovýchto situacích zachovat (kde je lékárnička, koho upozornit, kam volat,
…). Další, co je důležité a potřebné, je péče o exponáty (dohled nad nimi), aby nedošlo k jejich poškození či úplnému zničení ze strany návštěvníků či za- městnanců, např. při instalaci, úklidu, … (Šebek 2010b, s. 272–273).
Nejen péče o muzejní exponáty je důležitá, také péče o návštěvníka je ne- dílnou součástí práce muzejních pracovníků. Měl by být příjemný, informova- ný o výstavě, měl by umět poradit a dle mého názoru umět si s lidmi mile pro- mluvit. Neměl by se lidem vtírat (Šebek 2010b, s. 274).
Poslední čtvrtá fáze je po skončení výstavy (po její deinstalaci), kdy se vyhodnotí její přínos. Vystavované předměty se uloží zpět do depozitáře nebo se využívají k dalším instalacím. Je důležité mít výstavu zdokumentovanou (fotografie), uschovaný scénář a libreto, plakáty či jiné tiskoviny (Šebek 2010b, s. 275).
2.6 Muzejní pedagog
Nejdříve tato osoba v muzeu vůbec neexistovala. Většinou to byl kustod (jediný pracovník), který lidi po muzeu provázel. Vývoj se stále posouval, až se ve Francii objevila pedagogická služba, která se v muzeu usadila již nastálo.
A díky tomu tedy bylo zapotřebí pracovníka, který by byl odborníkem, specia- lizujícím se na návštěvníky a práci s nimi (Jagošová, aj. 2010, s. 141–142).
Muzejní pedagog naplňuje výchovně vzdělávací aktivity v muzeu. Tedy stará se o vytváření, realizace a zhodnocení programů a akcí v muzejním pro- středí. Označení těchto pracovníků je různé, např. lektor, animátor, průvodce, pedagog volného času, … (Jagošová, aj. 2010, s. 144).
V dnešní době se stále potýkáme s tím, že není přesně vymezeno vzdělání, platový výměr a pracovní kompetence tohoto pracovníka vůči ostatním za- městnancům. Většinou se tento post spojuje ještě s jinou funkcí v muzeu (Jago- šová, aj. 2010, s. 145).
Dělení pracovníků dle odbornosti:
o dozorce o průvodce o lektor
o muzejní pedagog (Jagošová, aj. 2010, s. 148).
Já se zaměřím pouze na muzejního pedagoga, který by měl být pedagogic- kým odborníkem. Muzea většinou nemají tolik financí, aby si přímo post toho- to zaměstnance mohla dovolit, a tak je tento pracovník buďto externista, nebo v muzeu vykonává více funkcí. Je zodpovědný za celý program (od jeho sesta- vení až po jeho ukončení). Jaký druh programu to může být? Například workshopy, dětské dílny, programy pro školy, přednášky, koncerty, semináře pro učitele, … Také může plánovat a realizovat různé akce jako jsou např. mu- zejní noc, oslavy k výročí muzea, atd. (Jagošová, aj. 2010, s. 148). Ze zkuše- ností vím, že příprava těchto akcí a programů bývá časově náročná. Proto není možné realizovat více akcí a programů současně.
V průběhu vykonávání své funkce by se měl, jako každý pedagog, neustá- le vzdělávat a obohacovat dosavadní získané zkušenosti a vědomosti (Jagošo- vá, aj. 2010, s. 148). Stručný přehled muzejněpedagogických profesí je v tabulce číslo 1, která je na další stránce kvůli své velikosti.
Tabulka 1: Kategorizace muzejněpedagogických profesí (Jagošová, aj. 2010, s. 147)
Muzejní pedagog, to je velice výrazná osobnost, díky jeho práci se do mu- zea mohou přilákat další návštěvníci, lidé se sem budou rádi vracet. Je taková duše muzea (Jagošová, aj. 2010, s. 150). I já jako průvodce a lektor se v muzeu snažím lidem co nejvíce zpříjemnit prohlídku. Při výkladu beru v potaz jejich věk, zájmy, znalost místního regionu atd. Tyto informace většinou nenuceně zjišťuji před zahájením samotného výkladu. Dávám návštěvníkům na výběr, pokud je nějaká oblast zajímá více, přizpůsobím tomu i svůj výklad.
„Muzejní pedagog by měl být nápaditý, otevřený novému, kreativní, trpě- livý, všestranný, pohotový, měl by mít dobré komunikativní schopnosti i jistou míru osobní angažovanosti jak pro práci v muzeu, tak pro práci s návštěvníky“
(Jagošová, aj. 2010, s. 150). Ve výčtu schopností by se dalo ještě pokračovat.
A kdo může vykonávat funkci muzejního pedagoga? O tomto tématu se hodně diskutuje. Ale ustálil se takový jednoduchý standard, kdy by měl mít zájemce o tuto profesi vystudovanou vysokou školu, stejně jako učitel a vychovatel. Pak je důležité mít alespoň některé z výše uvedených schopností.
Přemýšlí se, že by se konkrétně toto zaměření (muzejní pedagog) přidalo do studijních plánů některých oboru na pedagogických fakultách (pedagogika vol- ného času, sociální pedagogika, …). Konkrétně pak pro pracovníky muzea je vyčleněn obor muzeologie, který obsahuje veškeré znalosti (všeobecný pře- hled). Není to přímo zaměřené na konkrétní post v muzeu (Jagošová, aj. 2010, s. 161–166).
Muzejní pedagog vám dokáže nejlépe přiblížit sbírkový předmět (umělec- ké dílo, sochu, …), výstavu a expozici poutavěji než televize (pořady o výstavách, umělcích atd.). Jelikož on díky programu dokáže to, co pořad ne- umí. Návštěvník si díky studii konkrétního díla zblízka dokáže utvořit lepší obraz než z televizní obrazovky. Vytváří si svůj osobní názor, intenzita prožit- ku je mnohem vyšší. Sám získává nové informace, které si lépe zapamatuje, pokud je sám prostuduje, má s čím porovnat nebo si konkrétně něco vyzkoušet.
Tomu se říká přímé zprostředkování umění, dále je také nepřímé zprostředko- vání umění a tam se řadí hlavně novináři a pracovníci reklamních agentur, kteří nepřímo díky svým článkům či reklamě přibližují publiku danou výstavu nebo expozici (Horáček 1998, s. 99–100).
2.7 Vzdělávání v muzeu
Edukace čili výchova a vzdělávání je nedílnou součástí muzea a konkrétně oboru zvaného muzejní pedagogika. Základ pro vzdělávání jsou sbírkové předměty, díky nim je možné zprostředkovat návštěvníkovi hlubší poznání nejen daného předmětu, ale i spousty dalších spojitostí a nových informací (Mrázová 2014b, s. 24). Jejich zprostředkování a interpretace patří k náplni prezentace muzea. Jak návštěvníkům daný předmět či výstavu prezentovat, to je základ muzejní komunikace, pedagogiky i didaktiky (Mrázová 2014b, s. 26).
Cílem edukace (výchovy a vzdělávání) je „ všestranně vzdělaný a kultivovaný občan“ (Jagošová, Mrázová 2010, s. 38).
Muzeum se podílí na formálním i na neformálním vzdělávání. Neformální znamená, že aktivity vede muzejní pedagog (lektor) a dochází zde k záměrnému procesu učení a jeho hodnocení. Jsou to např. přednášky, umě- lecké či řemeslné dílny, soutěže, … K formálnímu učení zde může také dojít, a to v rámci spolupráce školy a muzea Zde se jedná o řízené učení probíhající organizovaně a strukturovaně. V podstatě se týká všech věkových skupin, které se chtějí učit (Jagošová, aj. 2010, s. 74–75). Muzeum díky svému charakteru výrazně ovlivňuje hlavně neformální celoživotní učení rodin či dalších sociál- ních skupin převážně volnějším tempem učení. Učení je dobrovolné
a dle vlastního výběru zájemce (Jagošová, aj. 2010, s. 86–87).
Učení je v muzeu (galerii) praktičtější a názornější než ve školách, kde se převážně děti učí pouze z textů a výkladu učitele (Jagošová, aj. 2010, s. 87).
Učení je dle muzejní pedagogiky chápáno jako aktivní a tvořivý proces, který rozvíjí vrozené dispozice a rozšiřuje možnosti návštěvníka (Jagošová, aj. 2010, s. 87). Dle mého názoru některým dětem tento způsob vyhovuje spíše a naučí se při něm více než při běžné výuce. Jiné děti zase toto prostředí příliš rozpty- luje a nejsou schopny se soustředit. I s tímto jsem se setkala při realizaci mého programu v rámci této práce.
Výchova je „záměrné působení na rozvoj osobnosti“ (Jůva 1999, s. 28).
Hlavním cílem je připravený člověk pro základní sociální role (Jůva 1999, s. 32). Ty se větví do dvou přístupů – přímé a nepřímé. V muzeu se spíše uplatňuje funkcionální (nepřímé) působení oproti např. škole, kde se využívá
intencionálního učení (přímé působení učitele s daným obsahem a cíli).
V muzeu jde hlavně o estetiku prostředí, muzejní exponáty a jejich hodnotu, sestavení muzejní výstavy atd. (Jagošová, aj. 2010, s. 74). Vytváří i podmínky pro intencionální učení (školní výuka v muzeu). K nepřímému bych ještě zařa- dila učení bezděčné, které je neúmyslné, náhodné, nemá žádný cíl a je přítom- né při běžné prohlídce muzea (Jagošová, aj. 2010, s. 87).
Muzeum pomáhá člověku v jeho cestě životem, a to díky svým výstavám a doprovodným programům. Dnes muzejní pedagogika chápe edukaci jako takovou pomoc:
o při procesu učení v muzeu
o dobrá komunikace, ať už se jedná o spolupracovníky v muzeu, tak i mezi muzeem a návštěvníky či návštěvníky a výstavou, expozicí o přístupnost i návštěvníkům se zdravotním znevýhodněním
o spolupráce mezi školami (všech stupňů a typů) a muzeem
o správné a smysluplné využití volného času (prevence před sociál- něpatologickými jevy)
o příprava, realizace programů a akcí
o tvorba výstav a expozic (výběr tématu, …) o interaktivní a multimediální učení
o ekologické a environmentální vzdělávání o zdravý životní styl
o jedinci v hledání sebevědomí a identity
o začlenění postižených a znevýhodněných osob do kulturního živo- ta
o propojení mladší i starší generace
o a mnoho dalších (Jagošová, aj. 2010, s. 79–80).
2.7.1 Muzejní didaktika
Zabývá se vzdělávacím procesem v muzeu, jeho specifickými formami a metodami. Používá nástroje obecné didaktiky a znalosti muzejního prostředí.
Vše je vázáno na muzejní prostředí. Můžeme se také setkat s pojmem galerijní pedagogika, která si je s muzejní velice podobná (Mrázová 2014b, s. 24).
Je zapotřebí, protože nabídka programů pro návštěvníky se stále zvětšuje a je čím dál tím více známá a návštěvníky žádaná. Návštěvníci očekávají a počítají s touto službou. Proto muzejní pedagogika využívá didaktických ná- strojů, aby mohla vytvořit výchovné a vzdělávací programy, které budou peda- gogicky funkční (Jagošová, aj. 2010, s. 203).
Muzejní didaktika je prostředkem, díky které komunikuje muzeum s veřejností, rozpoznává její potřeby a zájmy (Jagošová, aj. 2010, s. 204).
2.7.2 Výstavní didaktika
Expozice a výstava je nositelem důležitých informací ze strany muzejnic- tví i ze strany pedagogické. To znamená, že propojuje tyto dvě strany. Má vý- chovný potenciál, ale neprobíhá přímo. Patří sem např. publikace, pomocné materiály pro učitele a hlavně tedy výstavy a expozice (Mrázová 2014b, s. 26–27).
2.7.3 Prezentační didaktika
Ta se již snaží návštěvníky aktivně zapojit prostřednictvím různých akti- vit. Chce u návštěvníků rozvíjet zájem o dané téma, pozorně se dívat na vysta- vené exponáty a díky tomu se více dozvědět. Toto vše probíhá za účasti muzej- ních pracovníků či muzejního pedagoga, kteří používají jednak obecnou didak- tiku, tak i novodobé přístupy a metody. Nabízí doprovodné programy, didak- tické materiály a samotnou pomoc od pracovníků (Mrázová 2014b, s. 27).
2.8 Pracovní listy
Dnes je již samozřejmostí, že muzeum nabízí doprovodné programy s pracovními listy pro návštěvníky různé věkové kategorie. Příprava těchto materiálů ale není vůbec lehká a vyžaduje určité znalosti. Jejich označení může být i jen pracovní list či pracovní sešit. Jejich hlavním cílem je pomoci ná- vštěvníkovi porozumět, obohatit, a doplnit výstavu či expozici (Mrázová 2013, s. 4–5).
Pracovní listy se vážou ke konkrétní výstavě nebo expozici, navazují na vystavené exponáty. Podporují vnímání a zkoumání vystavených sbírkových předmětů, to je jejich nejdůležitější funkce. Měly by napomáhat návštěvníkovi v orientaci a pohledu na daný předmět. Měly by být vytvořeny tak, aby si ná-
motný pracovní list neměl zastiňovat vystavené předměty (nepoutat na sebe takovou pozornost). Spíše by měl podporovat zkoumání daného předmětu ve výstavě (co se člověk nedozví z popisky a dalších textů ve výstavě). List není přímo cíl muzea, je to jen pomůcka pro návštěvníky Pracovní listy jsou vytvá- řeny pro děti, ale i dospělé anebo obě tyto skupiny propojují a vznikají tzv. rodinné pracovní listy (Mrázová 2013, s. 5).
Úlohou listů je tedy podpora vnímání vystavených sbírkových předmětů návštěvníky. To v sobě skrývá ještě některé funkce, které by měly být také naplněny. Jsou to funkce: orientační a koordinační (ve výstavě), poznávací a systematizační (mají v sobě základní poznatky a je v nich obsažen způsob, jak poznávat a třídit získané informace), rozvíjející, výchovnou, upevňovací a kontrolní (rozvíjení osobního zájmu o dané téma, podpora výchovy, upev- ňování získaných poznatků), motivační a sebevzdělávací (povzbuzovat zájem o téma). Jednoduše řečeno listy pomáhají návštěvníkům pracovat s výstavou, získat, utřídit a zafixovat si nové poznatky (Mrázová 2013, s. 6).
Pracovní listy jsou sice velice oblíbené, ale ne vždy jsou správně vypraco- vané, a proto výstavu či expozici vůbec nepodpoří a návštěvník si neodnese to, co by měl. Jejich vizuální podoba je zcela na muzeu (muzejním pedagogovi).
Jednoduché dělení: pracovní listy pro práci s lektorem (využívané v doprovodných programech, rozšiřující materiál, jsou zde spíše fotografie, doplňující informace a místo pro poznámky či výtvarnou činnost jedince). Dále jsou to samoobslužné pracovní listy (zde musí být mezi úkoly zařazeny in- strukce, měly by obsahovat řešení úkolů). Při mém programu jsem využila první variantu: pracovní list pro práci s lektorem, který je ale částečně i samoobslužný (Mrázová 2013, s. 8).
Dělení dle způsobu využití:
o před vlastní návštěvou muzea o pro aktivity v muzeu
o k práci po skončení návštěvy muzea (Mrázová 2013, s. 7–8).
Dělení dle rozsahu:
o samostatné informační listy o samostatné pracovní listy o informační sešity
o pracovní sešity o dětské katalogy
o komplexní sada doprovodných materiálů (Mrázová 2013, s. 8–9).
Dělení dle formy a obsahu:
o informační pracovní listy
o aktivizující pracovní listy (tento typ jsem využila pro tvorbu mého pracovního listu v programu, můj list však není textový, jako je uvedeno v literatuře.)
o kombinaci informačních a aktivizujících pracovních listů (Mrázová 2013, s. 9).
2.9 Škola a muzeum
Žáci a studenti jsou významnou skupinou návštěvníků. Mezi oběma insti- tucemi by spolupráce měla být vždy rovnocenná tak, aby obě měly ze spolu- práce přínos. Muzeum může nabídnout to, co škola ne (více objemné, zajímavé aktivity s možností vyzkoušení si určité činnosti) (Mrázová 2014a, s. 184).
Žáci do muzea přichází již s nějakou představou, vědomím o daném téma- tu. V rámci programu si pak své znalosti prohlubují a upevňují. To vše probíhá díky informacím či objektům, které má muzeum ve své zprávě (Mrázová 2014a, s. 184).
Aby školy do instituce zavítaly, je potřeba sestavit a dobře propagovat vzdělávací programy či projekty. Také je důležité, aby se spolu obě instituce dohodly již předem (např. učitel navštíví muzeum nejprve sám a až následně s dětmi). Pro dobré fungování je také důležité navázat muzejní programy či projekty na školní kurikula, mít vše předem dobře připravené a nastudované (Mrázová 2014a, s. 184). Pro muzeum je výhodné mít přehled o ŠVP (školní vzdělávací program) škol ve svém městě, obci a regionu. Díky těmto znalostem může muzejní pracovník vytvářet programy přímo na míru daným školám.
Učitelé tak spíše využijí nabídku doprovodných programu ve své výuce (Mrá- zová 2014a, s. 185).
Dle míry intenzity spolupráce školy a muzea se může vytvořit přehled čtyř typů:
o „jednorázová návštěva
o projekty dlouhodobého charakteru o cyklicky se opakující aktivity
o materiály poskytované školám“ (Mrázová 2014a, s. 185).
2.10 Muzeum a vzdělávací předpisy
Programy by měly vyhovovat školním cílům a prohlubovat učivo (někte- rého z předmětů). Jak již bylo zmíněno, důležité je dodržovat školní kurikulum.
Tabulka 2: Srovnání kurikula minulosti a budoucnosti (Jagošová, Mrázová 2010, s. 36)
Rámcově vzdělávací program (RVP) je vytvořen státem, jsou zde uvedeny minimální požadavky na vzdělávání v daném období školy (Bezchlebová 2010, s. 22). Od školního roku 2006/2007 se v České republice učí na základních školách dle Rámcově vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, zkráce- ně RVP ZV (Vavrdová 2010, s. 44).
Školní vzdělávací programy (ŠVP) jsou tvořeny pro konkrétní školu, která je musí mít k nahlédnutí pro veřejnost např. na svých webových stránkách (Bezchlebová 2010, s. 22).
Nejvíce se muzea mohou opřít o RVP při tvorbě programů (Mrázová 2014a, s. 186). Dle mého názoru je i ŠVP pro vytváření programů přínosný (hlavně vytváříme-li program pro konkrétní školu).
RVP ZV obsahuje například jedinou vzdělávací oblast „Člověk a jeho svět“ (člověk, rodina, společnost, vlast, přírody, kultura, …), která je jako jedi- ná obsažena na prvním stupni základní školy ve vlastivědě (Vavrdová 2010, s. 44). Další oblasti, které se k tomuto tématu hodí, jsou: „Místo, kde žijeme“,
„Lidé kolem nás“, „Lidé a čas“ (Vavrdová 2010, s. 44).
RVP nám pomáhá vytvořit si představu o tom, co se v kterých třídách vy- učuje a na základě těchto informací vytvářet programy pro dané skupiny (Mrá- zová 2014a, s. 186).
Dělení RVP z pohledu „stupňů povinné školní docházky:
o předškolní vzdělávání
o pro základní (a speciální) vzdělávání
o pro střední stupeň (gymnázia, střední odborné školy atp.)“ (Mrá- zová 2014a, s. 186).
Součástí tohoto programu jsou klíčové kompetence (vědomosti, schopnos- ti, …, které má žák ovládat za daný časový úsek a pro svůj praktický život.
Příklady kompetencí: kompetence k řešení problémů (práce ve skupinách či samostatně nad zadaným úkolem, přemýšlí, kriticky myslí atd.), komunikativní kompetence (formulace a vyjadřování myšlenek atd.), kompetence sociální a personální (práce ve skupinách, přispívání k diskuzi, podílí se na vytvoření atmosféry atd.), občanská kompetence (podstata muzea – chrání tradice, kul- turní i historické dědictví, rozhoduje se zodpovědně, atd.), pracovní kompeten- ce (vyzkoušení si postupu výroby nějakého řemesla „řemeslné dílny“ a nebo uměleckého postupu „výtvarné dílny“, používá bezpečné a účinně materiály, nástroje atd.) Soupis kompetencí je ze dvou publikací (Jagošová, Mrázová 2010, s. 39) a (Heřmanová, aj. 2009, s. 96–98). Dále vzdělávací oblasti (obsah příbuzných předmětů, konkrétní učivo dané oblasti, které žák na daném stupni musí splnit) a průřezová témata (zabývají se aktuálními problémy ve světě,
důležitý je rozvoj dětí). Muzeum má schopnost všechny tyto tři oblasti RVP obsáhnout (Mrázová 2014a, s. 186–187). Muzejní pedagogové by toto měli znát a vycházet z toho při tvorbě programů. A také to umět aplikovat na muze- um, ve kterém pracují (umět stanovit výchovné a vzdělávací cíle programů).
Pro osoby, které se s tímto setkávají poprvé, je důležité se s RVP či ŠVP řádně seznámit (Mrázová 2014a, s. 187).
2.10.1 Návštěva školy v muzeu
Důležitá je zde příprava. Nejprve se tedy učitel spojí s muzeem a následně se spolu dohodnou na návštěvě určité výstavy. Při poradenském rozhovoru, který se označuje tímto pojmem, se řeší cesta do muzea, termín a čas návštěvy, speciální požadavky, informace k programu (obsah, přizpůsobení), počet žáků a jejich věk, úroveň znalostí, s jakou se do muzea dostaví atd. (Mrázová 2014a, s. 187–188).
Pak probíhá samotné provedení a následuje zhodnocení a využití získa- ných informací na obou stranách (muzeum i škola, konkrétně školní výuka).
Zhodnocení může být prováděno více způsoby, např. rozhovor, test, dotazník,
… Díky tomu si žáci ještě upevní získané informace (lépe si je zapamatují). Je důležité, aby žáci se získanými údaji ještě následně ve škole pracovali (např. projekt atd.). Získané informace se pak dále využívají ke zkvalitnění či doplnění programu. Úspěch programu závisí na více faktorech, např. na přístu- pu učitele k žákům, k muzeu a programu, také opačný přístup může ovlivnit průběh programu (přístup muzejního pedagoga k žákům, učitelům). Také je důležité, jak jsou žáci naladěni, záleží i na době, kdy do muzea dorazí (Mrázo- vá 2014a, s. 188–189). Spolupráce škol a veřejnosti je pro muzeum nezbytnou součástí (Petráková 2010, s. 19). Spolupráce je většinou dlouhodobá (Pastorová 2010, s 21).
Muzeum napomáhá budovat žákům vztah k místu, kde žijí (město, regi- on). Může to být prostřednictvím krátkodobých programů i dlouhotrvajících projektů, které pak následně žáci prezentují (Bezchlebová 2010, s. 24–25).
Když jsem studovala na základní škole, pamatuji si, že naše škola byla zapoje- na do projektu, který se jmenoval Krajina za školou. Pracovali jsme s regionálními fotografiemi, mapami, texty a v rámci projektu muzeum navště- vovali.
