Poděkování
V této části bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Heleně Kalábové, Ph.D. za její trpělivé, podnětné a odborné vedení při zpracování bakalářské práce.
Poděkování patří Lence Zimmermannové, za odborné konzultace, rady z praxe, které získala jako zakladatelka, ředitelka, projektový manažer a sociální pracovník ESY Handicap help, o. s..
Také děkuji vybraným organizacím, že mi umožnili provést výzkum mezi jejími pracovníky.
Dále děkuji celé své rodině za podporu a pomoc při studiu na Technické univerzitě
Název bakalářské práce: Syndrom vyhoření u osobních asistentů Jméno a příjmení autora: Radka Kalinová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Helena KALÁBOVÁ, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce byla zaměřena na syndrom vyhoření u osobních asistentů.
Cílem bakalářské práce bylo charakterizovat pojem syndrom vyhoření a možnosti jeho prevence.
Práci tvoří dvě hlavní oblasti.
Teoretická část, která obsahuje vymezení jednotlivých pojmů deprivace, frustrace, osobní asistence, pomáhající pracovník, stres, supervize, syndrom vyhoření.
Empirická část, ve které zjišťuji zda, osobní asistenti mají dostatečnou obeznámenost v problematice syndromu vyhoření. Zda osobní asistenti považují syndrom vyhoření za riziko své profese. Jaké prostředky prevence syndromu vyhoření využívají osobní asistenti. Zda zaměstnavatelé zajišťují osobním asistentům supervizi jako prostředek prevence syndromu vyhoření.
Výsledky bakalářské práce byly zajištěny pomocí dotazníků, které byly předány do čtyř organizací, které jsou registrovány u Krajského úřadu v Liberci. Osloveno bylo 50 osobních asistentů.
Výsledek výzkumu ukázal, že osobní asistenti, považují syndrom vyhoření za riziko své profese. Dalším potvrzeným zjištěním bylo, že osobní asistenti znají nástroje prevence syndromu vyhoření. Dále se potvrdilo, že zaměstnavatelé umožňují osobním asistentům supervize.
Klíčová slova:
Deprivace, frustrace, osobní asistence, pomáhající pracovník, stres, supervize, syndrom vyhoření
Title of the bachelor thesis: Burnout syndrome in personal assistants´ case Author´s name: Radka Kalinová
Academic year of the submitting the bachelor thesis: 2013/2014 Supervisor of the bachelor thesis: PhDr. Helena KALÁBOVÁ, Ph.D.
Abstract:
The bachelor thesis was focused on the burnout syndrome in personal assistants´
case. The aim of the bachelor thesis was to characterise the term burnout syndrome and possibilities of its prevention.
The thesis is a compound of two main areas.
The theoretical part contains the definition of the terms deprivation, frustration, personal assistance, helping worker, stress, supervision, burnout syndrome.
Then there is the empirical part in which I try to find out whether the personal assistants are familiar enough with the issue of the burnout syndrome and also whether they consider the burnout syndrome to be a risk of their profession. I want to discover as well what means of prevention of the burnout syndrome are used by the personal assistants and whether the employers ensure them a supervision as a tool of prevention of the burnout syndrome.
The results of the bachelor thesis were provided by the means of questionnaires which were handed out to four organisations registered under the Regional offices in Liberec. There were 50 personal assistants approached.
The result of the research showed that the personal assistants consider the burnout syndrome to be a risk of their profession. Another confirmed finding was that the personal assistants know the tools of prevention of the burnout syndrome. It was also confirmed that the employers enable them the supervisions.
Key words:
Deprivation, frustration, personal assistance, helping worker, stress, supervision, burnout syndrome.
Obsah
Seznam tabulek, grafů a obrázků...9
Seznam použitých zkratek...10
ÚVOD...11
TEORETICKÁ ČÁST...13
1Pomáhající pracovník...13
2Osobní asistence ...15
2.1Osobní asistence v ČR...15
2.2Osobní asistence v zahraničí...18
3Frustrace, stres, deprivace...19
4Syndrom vyhoření...21
4.1Fáze syndromu vyhoření ...24
4.2Obraz syndromu vyhoření...26
4.3Rizikové profesní skupiny...26
4.4Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků...27
4.5Možnosti prevence a řešení syndromu vyhoření...28
5Supervize...29
5.1Cíle supervize...30
5.2Druhy supervize...31
5.3Účastníci a podmínky supervize...31
5.4Praxe u poskytovatelů v LK...32
EMPIRICKÁ ČÁST... 37
6Projekt výzkumu...37
6.1Objekt výzkumu (výzkumný vzorek)...37
6.2Cíl výzkumu...38
6.3Hypotézy...38
6.4Metodologie a metodika výzkumu...38
6.5Charakteristika výzkumného vzorku...39
6.6Interpretace dat...40
6.7Vyhodnocení hypotéz...47
6.8Diskuse...48
ZÁVĚR...49
NÁVRH OPATŘENÍ...51
Seznam použitých zdrojů...52
Seznam příloh...55
Seznam tabulek, grafů a obrázků
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Vývoj počtu invalidních důchodů 2009 – 2012 14
Tabulka č. 2: Znaky vyčerpání při burnout syndromu 23
Tabulka č. 3: Projevy odcizení při burnout syndromu 23
Tabulka č. 4: Projevy poklesu výkonnosti při burnout syndromu 24
Tabulka č. 5: Rozdíl příznaků stresu a vyhoření 25
Tabulka č. 6: Počet registrovaných služeb 2013 – LK 33
Tabulka č. 7: OA – Liberec 2013 34
Tabulka č. 8: Porovnání ceníků nabízených OA 34
Tabulka č. 9: Odeslané a vrácené dotazníky – přehled 39
Tabulka č. 10: Praxe respondentů v SS 41
Tabulka č. 11: Kurz/vzdělání 42
Tabulka č. 12: Proč pracujete v SS 42
Tabulka č. 13: Finanční stránka v SS 43
Tabulka č. 14: Syndrom vyhoření pojem 44
Tabulka č. 15: Projev SV 44
Tabulka č. 16: Pomoc se SV 44
Tabulka č. 17: Kolikrát jste se zúčastnil/a supervize a pomohla Vám 46
Seznam grafů
Graf č. 1 OA v LK – 2013 18
Graf č. 2: Pohlaví respondentů 39
Graf č. 3: Věk respondentů 40
Graf č. 4: Dosažené vzdělání respondentů 40
Graf č. 5: Praxe v SS respondentů 41
Graf č. 6: Problém – pomoc 43
Graf č. 7: SV riziko profese OA 45
Graf č. 8: Znáte nástroje prevence SV 45
Graf č. 9: Placené pravidelné supervize 46
Seznam obrázků
Ilustrace č. 1: Mapa Libereckého kraje 32
Ilustrace č. 2: Logo Esy 35
Seznam použitých zkratek
ČR: ČESKÁ REPUBLIKA
ENIL: THE EUROPEAN NETWORK OF INDEPENDENT LIVING ESY: ESY HANDICAP HELP, o.s.
EU: EVROPSKÁ UNIE IL: INDEPENDENT LIVING KÚ: KRAJSKÝ ÚŘAD LBC: LIBEREC
LK: LIBERECKÝ KRAJ
MCU: MCU KOLOSEUM, o.p.s.
MPSV: MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ MVČR: MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY NNO:NESTÁTNÍ NEZISKOVÉ ORGANIZACE
OA: OSOBNÍ ASISTENT
OZP: OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM POV: PRAŽSKÁ ORGANIZACE VOZÍČKÁŘŮ
PRO ŽIVOT: OSOBNÍ ASISTENCE PRO ŽIVOT, o.p.s.
SB: SBÍRKA
SS: SOCIÁLNÍ SLUŽBA ST: STUPEŇ
SV: SYNDROM VYHOŘENÍ ÚP: ÚŘAD PRÁCE
Z.Č.: ZÁKON ČÍSLO
ÚVOD
Tématem bakalářské práce je Syndrom vyhoření osobních asistentů v sociálních službách u registrovaných poskytovatelů sociálních služeb dle z.č. 108/2006 Sb.. Toto téma si autorka vybrala z důvodu, že v průběhu studia měla možnost absolvovat praxi u několika poskytovatelů sociálních služeb na pozici osobní asistentky. Sama autorka považuje tuto profesi za velmi náročnou, neboť práce osobního asistenta přináší řadu úskalí. V prvé řadě se jedná o zajištění potřeb klienta, zároveň nastává povinnost vůči organizaci, ve které pracuje a povinnost dle legislativy MPSV. Jedná se o velmi tenký led, na kterém se pomáhající pracovník pohybuje a snaží se vyhovět všem. Riziko výskytu syndromu vyhoření autorka vnímá jako důležité téma zejména v kontextu kvality poskytování služeb. Nesmíme tedy opomenout osobu samotného pracovníka v sociální službě, který by měl dbát na svou duševní hygienu.
Člověk vystupuje z těla v různých životních rolích, v nichž se chová jako pracující, milující, trénující, sportující atd. bytost. V tomto vystupování, tj. v životním pohybu, je nejdůležitější ruka. Ona je tím ohniskem vyzařování životního pohybu. Rukou pracujeme, abychom si zajistili existenci. Ruka nám neustále něco podává, píše, tiskne ruku někoho jiného, pomocí rukou se oblékáme atd.. V životě hrají důležitou roli staré aristotelské kategorie pohybu, sem patří: počátek (arché), účel (telos), možnosti (dynamis), uskutečňování (energeia). Chceme- li měřit pohyb člověka, pak musíme měřit jeho arché, jeho telos, jeho dynamis a energeia. Tyto úvahy mají jediný smysl, poukázat na to, že lidská existence je pohybem, a to nesmírně důležitým (Hogenová 2006, s. 22 - 26).
Platónova filosofie hraje v dějinách lidského myšlení jednu z klíčových rolí, proto v souvislosti se syndromem vyhoření nemohu opomenout podobenství Platónské jeskyně v životě člověka.
Jak uvádí Úlehla (2007, s. 20), pomáhat cíleně jiným lidem s sebou nese nároky a obtíže nejrůznějšího charakteru. Především pomáhající pracovník sociální oblasti vidí úspěch své práce jen minimálně, cítí, že je smysluplná, ale efekt nebývá hmatatelný, cílem práce je pomoci „něco“ změnit, ne dosáhnout vděku svých klientů. Překážek a dilemat je celá řada, pomáhající práci činí psychicky náročnou a rizikovou ve smyslu ztráty motivace, vystavení velké míře stresu a riziku syndromu vyhoření. Pomáhající jsou navíc dlouhodobě
a každodenně v kontaktu s lidmi v nouzi, což může také přispívat ke ztrátě motivace a vyhoření.
Cílem bakalářské práce je charakterizovat pojem syndrom vyhoření a identifikovat možnosti jeho prevence. V průběhu tvorby bakalářské práce došlo k přepracování cíle bakalářské práce.
Tohoto cíle bylo dosahováno naplňováním dílčích kritérií, zda-li osobní asistenti vůbec vědí, co je syndrom vyhoření, zda-li pracovníci zažili syndrom vyhoření, zda-li zaměstnavatelé i osobní asistenti nepodceňují možnost prevence syndromu vyhoření. Dalším kritériem bylo zjistit náhled pracovníků na supervizi v souvislosti se syndromem vyhoření.
Podstatným kritériem byla finanční stránka tj. zda-li jsou dlouhodobě sociální služby a pracovníci v sociálních službách finančně podhodnocovány.
Výzkumná otázka: ,,Jsou osobní asistenti informováni o problematice syndromu vyhoření a jaké prostředky jeho prevence využívají?,,
Bakalářská práce vychází ze tří hlavních hypotéz. V první z nich předpokládáme, že osobní asistenti mají dostatečnou obeznámenost v problematice syndromu vyhoření a v možnostech jeho prevence. Ve druhé z nich předpokládáme, že osobní asistenti považují syndrom vyhoření za vážné riziko své profese. Ve třetí hypotéze předpokládáme, že zaměstnavatelé zajišťují asistentům supervizi jako prostředek prevence syndromu vyhoření.
Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část.
Teoretická část bakalářské práce je vyhrazena na pochopení základních pojmů spojených se syndromem vyhoření. Autorka popisuje pojmy osobní asistence, pomáhající pracovník, stres, frustrace, deprivace. Podrobně se věnuje pojmu syndrom vyhoření, základní členění, jeho rizika, fáze, obraz, prevence, progresivní relaxace, léčba. Další velmi důležitou kapitolou je supervize, cíle supervize a supervize jako prostředek prevence syndromu vyhoření.
Empirická část obsahuje výzkumný postup a realizaci výzkumného záměru včetně shrnutí základních zjištění. V závěru se autorka zabývá hlavní výzkumnou otázku. Další kapitolou jsou návrhy opatření.
TEORETICKÁ ČÁST
1 Pomáhající pracovník
Motto: „Lidská pomoc v nouzi obohacuje nejen toho, kdo ji dostává, ale i toho, kdo ji poskytuje“ (Václav Havel).
Pohled na pomáhajícího pracovníka a jeho osobu, osobnost lze pod zorným úhlem filozofie a samozřejmě též z pohledu psychologie. Osoba z filozofického hlediska je jedinečným nositelem subjektivity, a to se vším, co k ní náleží. V psychologii se ovšem často může zdát, jako by oba pojmy (osoba a osobnost) splývaly. Našemu pohledu ovšem nejlépe odpovídá pojetí Paula Tourniera, který člověka vnímá jako bio – psycho - spirituální bytost. Právě osobnost se totiž projevuje především v rozhodování, v hodnotové orientaci, v zacílení a zakotvení života. Zřetelně klade důraz na respektování morální a duchovní dimenze člověka, tedy na jeho vlastní jádro (Jankovský 2003, s. 30).
Formování vlastní osobnosti v její jedinečnosti a neopakovatelnosti je složitý proces označovaný jako personalizace. Je realizován působením vnějších vlivů, ale zároveň také sebevýchovou (schopnost vyvinout na sebe tlak při absenci vnějšího tlaku). Výsledkem zdařilého procesu personalizace je pak integrovaná osobnost, zakotvená v životě, těšící se respektu okolí a zakoušející pocit své vlastní ceny a sebeúcty (Jankovský 2003, s. 31).
Existuje řada povolání, jejichž hlavní náplní je pomáhat lidem. Stejně jako jiná povolání má každá z těchto profesí svou odbornost, tj. sumu vědomostí a dovedností.
Na rozdíl od jiných povolání však hraje v těchto profesích velmi podstatnou roli ještě další prvek a to je lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem (Kopřiva 2006, s. 14).
Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. hovoří o sociálních službách jako o činnostech nebo souborech činností, které zajišťují pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Rozlišuje mezi službami sociálního poradenství, sociální péče a sociální prevence. Sociální služby pak obecně nabízejí pomoc potřebným osobám z hlediska fyzické i psychické stránky. Pomáhají zapojit člověka do běžného života a aktivit, které si nemohou kvůli svému stavu dopřát v nejvyšší možné míře.
Náklady na sociální služby se od počátku 90. let dlouhodobě zvyšují, jelikož populace stárne a tím se zvyšují počty klientů v sociálních službách. Jedná se o komplexní změny ve struktuře společnosti 21. století, které se netýkají pouze samotného stárnutí. Prodloužené období stáří postupně nabývá na důležitosti u jedinců i v celé moderní společnosti.
V této souvislosti bych ráda uvedla dánský model cohousingu. Slovo cohousing by se do češtiny dalo volně přeložit jako „společné bydlení“ nebo „blízké sousedské bydlení“.
Senior cohousing se vyvinul z úspěšného dánského modelu bydlení, a to vícegeneračního cohousingu. V Dánsku existuje již několik desítek let. Jedná se o vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost. Důležitý je fakt, že v senior cohousingu mohou žít i senioři, kteří nejsou plně soběstační a potřebují pomoc ostatních.
Dalším podstatným faktem v souvislosti se zvyšujícím se počtem klientů je i demografický vývoj přiznaných invalidních důchodů v České republice. Autorka uvádí pro přehlednost vývoj počtu přiznaných invalidních důchodů v období 2009 – 2012. Osoby se zdravotním postižením, které minimálně v nejvyšším stupni budou potřebovat pomoc formální či neformální péče. Výzkum ukazuje vývoj invalidity I. stupně, II. stupně, III. stupně v ČR v posuzovaném období 2009 – 2012.
Vývoj počtu nově přiznaných invalidních důchodů I. II. III. St.
v posuzovaném období 2009 – 2012
2009 2010 2011 2012
I. stupeň 0 12614 12486 14095
II. stupeň 26191 5013 4859 4821
III. stupeň 20992 10488 9945 9699
Celkem 47183 28115 27290 28615
Tabulka 1: Vývoj počtu invalidních důchodů 2009 - 2012 (www.mpsv.cz)
Pro názornost v tabulce č. 1 autorka uvádí rok 2009 a I. st. přiznaného invalidního důchodu, kde je uvedena číslice 0 a zároveň uvádí celkový počet přiznaných invalidních důchodů, kde je vidět rapidní pokles a přesun z III. st. na II. st. či I. st. Vyplývá z toho
2 Osobní asistence
Motto: „I kdybys stál na pokraji sil a jediná vůle ti zbyla, pomohl bych ti“
(Johann Wolfgang von Goethe).
Počátky osobní asistence můžeme datovat ke konci šedesátých let 20. století, kde vzniklo ve Spojených státech amerických hnutí Independent Living (IL). Kladlo si za cíl dosáhnout plné rovnoprávnosti osob se zdravotním postižením a těch bez postižení. Založil je na universitě v Berkley v Kalifornii, Ed Roberts, společně se svými přáteli, studenty s tělesným postižením. K hnutí se postupně přihlásilo mnoho dalších států a tak vzniklo Evropské hnutí sebeurčujícího života ENIL (The European Network of Independent Living).
Organizace v jednotlivých zemích přijaly zásady hnutí a přizpůsobily je svým konkrétním podmínkám a potřebám.
2.1 Osobní asistence v ČR
V listopadu 1989 přijel ze SRN do Hodonína pan Kadlec. V době své emigrace v Německu utrpěl úraz, po němž zůstal na vozíčku. Tento muž přijel se svým osobním asistentem a stal se tak prvním, kdo mohl ze své vlastní zkušenosti hovořit o tom, o čem v České republice vozíčkáři dosud jen snili.
V následujícím roce zavítaly do našich končin paní Marry van Dongen a paní Tine Kowenhoven z holandské odnože hnutí Independent Living. Seznámily s jeho zásadami několik členů Pražské organizace vozíčkářů (POV), a ti se rozhodli prosazovat je i u nás.
Mezi základní prostředky sebeurčujícího života patří osobní asistence. Praktickou představu o ní a jejím využívání získali ze Švédska ze stockholmského družstva STIL od pana Adolfa Ratzky.
Pravděpodobně prvním člověkem, který v Československu žil s osobní asistencí, byla paní Jana Hrdá. Když v roce 1985 zemřela její matka, která se do té doby starala o ni a o její malé děti, začala ve své domácnosti organizovat pod záštitou Okresního ústavu sociálních služeb placenou osobní asistenci a mimo ni i dobrovolnou. Podivuhodné je, že zásady, podle nichž se osobní asistence u Jany provozovala, byly totožné s těmi ve světě. Postupně se hlásili další a další zájemci-poskytovatelé. Ačkoliv bylo neobyčejně těžké najít vhodné osobní asistenty a opatřit nutné peněžní prostředky, přece nejprve pomalu, později čím dál rychleji narůstal a narůstá počet poskytovatelů a hlavně uživatelů osobní asistence.
Další významná etapa osobní asistence začala s účinností zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Do něj se podařilo aktivistům IL v ČR prosadit všechny čtyři hlavní principy osobní asistence, tzv. "4D". Pro upřesnění vysvětlím zkratku "4D" – delimitace, demedikalizace, deprofesionalizace, deinstitucionalizace (www.apoa.cz).
Co je osobní asistence dle Hrdé (2008), osobní asistence je sociální služba, která pomáhá člověku vykonávat ty věci, které jsou nezbytné k životu a dělal by je sám, kdyby mohl. Poskytuje se bez omezení místa a času.
Ve znění zákona č. 108/2006 Sb. § 39
(1) Osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje.
(2) Maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí 100Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonu (z.č. 108/2006 Sb., § 39).
Poddruhy osobní asistence:
Řízená osobní asistence odpovídá principům hnutí Independent Living jen vzdáleně:
• je při ní nutná koordinace průběhu služby zvenčí
• je určena lidem, kteří si nedovedou sami vybrat, školit a průběžně instruovat osobní asistenty sami, nebo to nechtějí dělat
• je uvedena v z.č. 108/06 Sb., §39
• poskytuje ji registrovaný poskytovatel
• z toho vyplývá, že osobní asistenti musí mít předepsané vzdělání
• přicházejí ke klientovi jako odborníci, kteří mají zodpovědnost za průběh služby
• poskytovatel je povinen splňovat požadavky na standardy kvality služby
Sebeurčující osobní asistence odpovídá plně principům hnutí Independent Living:
• klient si řídí osobní asistenci sám, sám určuje, jak bude služba vypadat
• klient sám si vybírá, školí a průběžně instruuje své osobní asistenty
• možnost mít takovou péči je uvedena v z.č. 108/06 Sb. v §24, 29, 83
• klient sám si domlouvá s osobním asistentem (fyzickou osobou), za jakých podmínek služba probíhá, sám si s ní sjednává čas i částku, za niž ji poskytuje
• klient si školí své osobní asistenty podle svého zdravotního postižení a osobnostních charakteristik
• za průběh služby je zodpovědný klient, který je s osobním asistentem v rovnocenném partnerském vztahu a o průběhu služby se s ním domlouvá
• klient sám kontroluje kvalitu služby Dobrovolná osobní asistence
• může ji zprostředkovávat organizace
• může si ji dohodnout sám klient
• podle toho, kdo ji zařizuje, se řídí její pravidla i průběh, může tedy být i jako řízená i jako sebeurčující
• poskytuje se bez úplaty Společenská osobní asistence
• liší se především obsahem - při ní se poskytují nejčastěji doprovody a společnost (předčítání, rozhovor atp.), nikoliv limitní úkony, tj. pro uspokojení biologických potřeb, nebo polimitní, tj. úklid, nákup, pochůzky
• neposkytují ji organizace zaregistrované podle z.č.108/06 Sb., ale jiné agentury nebo fyzické osoby
• podle toho, kdo ji zařizuje, se řídí její pravidla i průběh, může tedy být i jako řízená i jako sebeurčující
• platba za služby není omezena výše uvedeným zákonem
Pro názornost graf č. 1, kde uvádím počet registrovaných subjektů poskytujících osobní asistenci v LK za rok 2013. Vzhledem k narůstajícímu počtu klientů, je pokrytí registrovaných poskytovatelů v LK velmi nízký. Bylo by tedy dobré zmínit, že tím pádem vzniká tlak na OA, v poměru množství práce a s tím spojeným rizikem SV.
Osobní asistence v LK
Jakl uvádí Švingalová (2006, s. 75): „k rozvoji syndromu vyhoření u sociálních pracovníků přispívají specifické faktory na pracovišti, velký počet klientů, které má sociální pracovník v péči.
2.2 Osobní asistence v zahraničí
Péče o staré a nemohoucí občany se stává stále větším problémem hlavně ve vyspělých zemích. Jednou z prvních zemí, kde se tento problém začal řešit pomocí dovozu osobních asistentů (cizích pečovatelů) z asijských zemí, hlavně Filipín, byl Izrael. Poté se přidaly i jiné státy, jako Kanada, Řecko, Itálie, Anglie, Japonsko, Irsko, Tchai - wan, Španělsko a Rakousko, ale i Austrálie a Nový Zéland. Agentura ProVida okopírovala izraelský model a přináší tyto služby nyní na český trh.
Graf 1: Osobní asistence v LK 2013 (www.kraj-lbc.cz)
3
2
8 3
Česká Lípa Jablonec nad Nisou Liberec
Semily
V Izraeli tyto služby existují již 20 let. Jen v roce 2007 bylo do Izraele přivezeno více než 51 000 nových pečovatelů (Izrael má přes 7 milionů obyvatel). Izrael má zákonem ustanovené podmínky pro tuto činnost, a to jak pro stranu potřebnou, tak pro samotné pečovatele. Jelikož životní standard a příjmy jsou velmi podobné, a jelikož jsou v Izraeli s těmito pracovníky největší a nejdelší zkušenosti, použiji zde izraelských dat.
Asistent (pečovatel) dostává vízum na 2 roky; vízum lze prodloužit maximálně na 4 roky. Rodina zaměstnavatele nahlásí pečovatele na úřadech a platí za něj jak zdravotní, tak sociální pojištění. Pečovatel je ubytován v rodině zaměstnavatele, dostává také volnou stravu. Jeho pracovní doba je 43 – 45 hodin týdně, 5 - 6 dní v týdnu; ostatní hodiny je po dobu 6 dnů v týdnu v takzvané pohotovosti. Jeden den v týdnu (+ svátky) má asistent volno, bez nutnosti pohotovosti. Výše úhrady je též daná zákonem a činí v dnešní době v přepočtu cca 15 000Kč čistého příjmu. V Izraeli přispívají různé instituce na tuto péči, a to dle potřebnosti rodiny a dle postižení klienta (maximálně do 9 – 12 000 Kč v přepočtu). V každém případě hradí rodina dost vysoké procento výdajů spojených se zaměstnáváním asistenta.
Legálně ošetřená je tato činnost pouze v Izraeli. V Kanadě a Japonsku na tom začali pracovat, mnoho se o tom píše, ale ještě není nic uzákoněno, nicméně podpora tisku je veliká (www.pro-vida.cz).
3 Frustrace, stres, deprivace
Motto: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl“ (Tomáš Garrigue Masaryk).
Práce osobního asistenta je velmi psychicky náročná, nesmím v této souvislosti opomenout důležité pojmy jako frustrace, stres, deprivace. V této kapitole dochází k vysvětlení těchto pojmů.
Frustrace (frustration), jak uvádí Hartl, Hartlová (2000, s.172) stav zklamání, zmarnění. Vzniká, je-li člověku, ale i zvířeti zabráněno dosáhnout cíle jeho snažení.
Za stavem frustrace, který bývá vyvolán překážkou na cestě k cíli, resp. ohrožením, oddálením nebo znemožněním uspokojit určitou potřebu může být překážka. Frustraci lze dělit na vnější (fyzická nebo způsobená jednáním jiné osoby) nebo vnitřní (stydlivost, plachost, pocity viny, výčitky svědomí). Dle Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi egoizmem a altruizmem, potřebou a skutečnou možností jejího uspokojení, teoretickou svobodou člověka a nemožností plně jí uplatnit.
Pojmem frustrace, je označována situace, kdy je člověku znemožňováno dosáhnout uspokojení nějaké subjektivně důležité potřeby, ačkoli byl přesvědčen, že tomu tak bude.
Frustrující zkušenost je relativně častá (Vágnerová 2004, s. 48).
Stres pochází z anglického slova stress a znamená zátěž, napětí. Je to širší biomedicínský a psychologický pojem. Zahrnuje v nejširším slova smyslu souhrnné označení náročných životních situací, k nimž patří např. konflikty, frustrace, problémy a nepříjemné pociťované situace vůbec. Stres je soubor reakcí organismu na podněty, které narušují normální funkci organismu. Jedinec je vystaven takovým nárokům, o nichž se domnívá, že k jejich zvládnutí nemá dostatečnou adaptační kapacitu. Podstatná je tedy subjektivita emočního a kognitivního zpracování situace, to, zda člověk subjektivně prožívá a interpretuje situace či podněty jako zátěžové (Švingalová 2006, s. 8-9).
Fáze reakcí na stres:
1. Fáze subjektivního uvědomění a prožívání situace jako stresové
2. Poplachová fáze, fyziologická a psychická aktivace obranných reakcí organismu 3. Fáze zvládání a) fáze zotavovací, b) fáze vyčerpání
Pro pochopení celé problematiky je nutné si uvědomit, že rozlišujeme dva základní druhy stresu – eustres a distres.
Eustres je stres příjemný, kladný, který člověka stimuluje. Je motivační silou a vede ho k dosažení svých, často velice obtížných, cílů. Eustres např. ovlivňuje sportovce při překonávání rekordů.
Distres je stres negativní, špatný. Na fyzickou i psychickou stránku člověka má velmi destruktivní vliv. Za určitých okolností může být i příčinou úmrtí. Právě tento typ stresu se podílí na vzniku syndromu vyhoření. Jak uvádí Křivohlavý (2009), je pro vznik stresové situace a distresu důležitý poměr mezi intenzitou stresorů a naší schopností adekvátní odpovědi. Stresová situace nastane v případě, že velikost stresoru či stresorů je větší než naše možnost či schopnost situaci zvládnout.Je tedy zřejmé, že stres je, stejně jako ostatní příčiny burnout syndromu, velice individuální.
Deprivace (deprivation) strádání, ztráta něčeho co organizmus potřebuje, nedostatečné uspokojování základních potřeb.
Dělení dle (Hart, Hartlová 2000, s. 107):
– biologická – nedostatek potravy, tepla, atd.
– motorická – nemožnost notorického pohybu – senzorická – smyslová nedostatek podnětů – sociální – ztráta sociálních kontaktů – citová – neuspokojení potřeby lásky
Jak uvádí Vágnerová (2004, s. 53), deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb, biologických či psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouho dobu. Deprivační zkušenost patří k nejzávažnějším zátěžovým vlivům, může nepříznivě ovlivnit jak aktuální fyzický stav jedince, tak jeho psychický stav.
4 Syndrom vyhoření
Motto: „Člověk couvne, aby mohl lépe skočit“ (Honere de Balzac).
Pojem Syndrom vyhoření (burnout syndrome, burn – out syndrome), lze uvést z pohledu několika autorů. Nejvíce mě zaujal popis syndromu vyhoření paní Švingalové.
Švingalová (2006, s. 46), tento stav popisuje takto: „metaforické označení syndromu vyhoření zprostředkovává obraz vyhasnutí vnitřního zdroje energie – ohně života. Dokud oheň hoří, je člověk v rovnováze. Oheň zahřívá dům, tj. našeho ducha, naše tělo, naši duši.
Hoří-li příliš silně, vše spálí a dům vyhoří. Hoří-li slabě, jen doutná, dostatečně nás nezahřeje a dům vychladne. Důsledkem obou extrémů je vyhasnutí naší aktivity, zájmu a angažovanosti.
Jinak řečeno – člověk se již nepohybuje v rovnováze mezi napětím a uvolněním.
Spotřebovává více energie, než je schopen doplnit, a překračuje hranici svých fyzických a psychických možností.“
Hart, Hartlová (2000) popisují syndrom vyhoření jako ztrátu profesního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka některé z pomáhajících profesí. Projevuje se pocity zklamání, hořkosti, při hodnocení minulosti. Postižený ztrácí zájem o svou práci, spokojuje se s každodenním stereotypem. Snaží se pouze přežít a nemít problémy.
Pojem označující syndrom vyhoření, někdy také syndrom vyhasnutí nebo vypálení se v odborné literatuře označuje jako burn-out efekt nebo burn-out syndrome. Zavedl jej do odborné literatury H. Freudenberger v roce 1974. Nejde tedy o pojem mnoho známý, ale ani o prvotinu. Syndrom vyhasnutí je nerovnováha mezi výdejem a příjmem energie, respektive před jejím vytvářením. Zjednodušeně by se dalo říct, že se jedná o nepoměr mezi dáváním a braním, takže vyhořelý člověk v podstatě více vydával, než následně dostával zpět (Stock, 2010, s. 62).
S tímto pojmem a jeho významem jsme se mohli setkávat nejprve v zahraniční odborné literatuře a teprve v posledních letech jej zaznamenáváme v české časopisecké publikaci. V jeho definici je zdůrazňována etiologická stránka, která líčí příčiny vzniku syndromu vyhoření. Lze konstatovat, že je důsledkem nerovnováhy mezi tím, co jedinec vkládá do svého úsilí a tím, co se mu vrací nazpět jako zisk z poskytnuté a vynaložené energie. Jedinec očekává, že se mu vrátí uznání a pocit z úspěšnosti vynaloženého úsilí.
Pokud se kladná zpětná vazba nedostaví, je jedinec na nejlepší cestě k syndromu vyhoření, pokud se nebude „léčit a uzdravovat“ z nedostatku kladných podnětů.
Jak uvádí Stock (2010, s. 15). „syndrom vyhoření bývá způsoben výhradně chronickým stresem a dlouhodobou disbalancí mezi zátěží a fází klidu, tedy mezi aktivitou a odpočinkem. Rovnováha mezi těmito dvěma póly bývá v případě burnout syndromu zpravidla narušena.“
Chronický stres bývá způsoben řadou stresorů fyzických, psychických i sociálních.
Záleží jen na nás, jak zhodnotíme dané situace, jaké máme schopnosti danou problematiku zvládnout a v neposlední řadě na délce působení stresových faktorů. Záleží, jak jedinec posoudí vzniklou situaci a jak ji nechá působit na sebe zátěžově. Proto většina jedinců podle svých možností a schopností reaguje na vzniklé zátěžové situace odlišně. Jedinec při své práci s lidmi očekává příznivé podněty a reakce na svou práci s lidmi, ale i na práci, kterou vykonává pro jednotlivce. Požaduje, aby jeho práce měla vysoký standard, stabilní výkon bez možností úlevy a vysazení z pracovního nasazení.
„Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího (chronického) pracovního stresu. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně
„práci s lidmi“, na jejichž hodnocení jsou závislé, a tlak na kvalitu a kvantitu výkonu. Jedná se o závažný medicínský a psychologický problém, který významně ovlivňuje zdraví a kvalitu života osob, u nichž se vyskytuje (Švingalová 2006, s. 49).
Mnoho lidí se domnívá, že syndrom vyhoření je forma deprese. Jde ale o proces mnohem složitější, protože syndrom vyhoření působí vyčerpání v mnoha rovinách.
K této problematice dodává Stock (2010, s. 187-190): „Vzhledem k tomu, že se symptomy vyhoření a depresivních stavů částečně překrývají a existuje mezi nimi řada podobností, stanovují lékaři raději druhou z uvedených diagnóz. Pravdou je, že syndrom vyhoření v pokročilém stádiu lze od deprese odlišit jen obtížně.“
Emoční Fyzické
Sklíčenost Nedostatek energie
Bezmoc Svalové napětí
Beznaděj Náchylnost k infekčním nemocem
Ztráta sebeovládání Poruchy spánku
Pocity strachu Funkční poruchy
Pocity prázdnoty Poruchy paměti
Ztráta odvahy a osamocení Náchylnost k nehodám Tabulka 2: Znaky vyčerpání při burnout syndromu (Stock 2010, s. 20).
Pracovní nasazení jedince, který býval snaživý je pryč. Jedinec pociťuje zklamání, frustraci a ve své práci nemůže dál.
Negativní postoj k sobě samému Negativní postoj k životu
Negativní vztah k práci Negativní vztah k ostatním
Ztráta schopnosti navázat a udržet společenské vztahy Ztráta sebeúcty
Pocit vlastní nedostatečnosti Pocit méněcennosti
Tabulka 3: Projevy odcizení při burnout syndromu (Stock 2010, s. 21).
Jedinec ztratil důvěru v sebe sama a z hlediska své vlastní profese se stává neschopným ve svých očích. K dalším krokům své vlastní práce nyní potřebuje mnoho času a ještě více energie, nežli dříve.
Nespokojenost s vlastním výkonem Nižší produktivita
Vyšší spotřeba času a energie Ztráta nadšení
Nerozhodnost Ztráta motivace Pocit selhání
Tabulka 4: Projevy poklesu výkonnosti při burnout syndromu (Stock 2010, s. 23).
4.1 Fáze syndromu vyhoření
Proces syndromu vyhoření se nedostaví ze dne na den, ale jedná se o dlouhodobý postupný vývoj. Proces je odborníky rozdělen na několik stádií – fází, kterými postupně prochází, nežli dojde k jeho završení.
Dělení dle Stocka:
1) Fáze je označována jako fáze předchorobní – jedinec na sobě pozoruje, že má snahu pracovat co nejlépe a očekává, že za to bude oceněn úspěchem, ale ten nepřichází.
2) Fáze je označována jako fáze symptomů prvního stádia – jedinec se snaží pracovat naplno, ale síla mu již nestačí, nestíhá a dostává se do časového tlaku. Vidí, že jeho práce začíná ztrácet systém.
3) Fáze je označována jako fáze symptomů druhého stádia – jedinec pracuje, práce mu „roste“ přes hlavu, začíná v ní mít chaos, dostavují se běžné neurotické symptomy.
4) Fáze je označována jako fáze symptomů třetího stádia – začíná se ztrácet zájem a nadšení, zbývá únava a zklamání, kolegové mu začínají vadit jen svou přítomností, pryč je pocit, že musím a nastává období vzdoru.
5) Fáze je označována jako fáze burnout syndromu – nadšení odeplulo a nastalo období přetěžování, objevuje se psychické a fyzické vyčerpání jedince, vzdor ke všemu a všem, negativismus, nezájem i o svou vlastní osobu a lhostejnost k okolnímu dění.
Syndrom vyhoření se v každé fázi vyvíjí různě dlouho a poměrně plíživě.
Pojmenování fází dle Švingalové:
Fáze nadšení – jedinec jde tvrdě za svým cílem a ideálem, ať jej to stojí cokoli.
Fáze stagnace – pracovník začíná polevovat ve své pracovní aktivitě, již není tak vysoké nadšení pro vykonávanou práci. Pracovník se zaměřuje pouze na nejnutnější profesní postupy, které se od něj očekávají.
Fáze frustrace – původní představa o kvalitě vykonané práce a především jejího kladného ohodnocení se nedostavuje a pracovník se cítí velice zklamán, má pocit, že selhal.
Fáze apatie – mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství
Fáze celkového vyčerpání – pracovník začíná silně pociťovat psychické, fyzické i sociální obtíže. Ty přetrvávají i po regeneraci pracovních sil.
Jak uvádí Stock (2010, s. 23): „vyhoření je tedy vnímáno jako dlouhodobý proces.
Postižený může fázemi procházet postupně, do určité míry je však možné některé z nich přeskočit. Nejjednodušší model se skládá ze tří, nejsložitější z dvanácti stádií, jež se vzájemně překrývají a nelze je jednoznačně ohraničit.“
Stres Vyhoření
Charakteristický nad mírou angažovanosti Charakteristický neangažovaností
Přehnané emoce Otupělé emoce
Produkuje časovou tíseň Produkuje bezmocnost a skleslost
Ztráta energie Ztráta motivace, ideálů a naděje
Vede k úzkostným poruchám Vede k netečnosti a depresím Hlavní je poškození fyzické Hlavní je poškození emoční Může předčasně zabít Způsobí zdání, že život nemá cenu Tabulka 5: Rozdíl příznaků stresu a vyhoření (www.aperta.cz).
Emocionální vyčerpání se projevuje tím, že člověk ztrácí kapacitu pro lidi, cítí se citově vysátý, už nechce slyšet další trápení, starosti, zažívá pocit, že nemůže pomoci, že neví jak.
Jak uvádí Kalábová (2008) rozumět lidskému životnímu pohybu znamená rozumět jeho existenci, tj. vědět, kam člověk směřuje (telos), z čeho vychází (arche), do jakých situací se dostává (dynamis) a jak řeší situační ataky (energeia).
4.2 Obraz syndromu vyhoření
Pokud u jedince budeme hovořit o tom, že je adeptem na syndrom vyhoření, musíme u něj pozorovat zasažení centrální psychofyzické funkce. Ty nejsou v jedné skupině, ale nacházejí se v různých oblastech. Prostupují celou naší osobnost, projevují se jak v oblasti psychické, tělesné i sociální. Tyto projevy se vzájemně prolínají a nesouvisejí s žádným psychiatrickým onemocněním.
Psychické příznaky se mohou projevovat jako podrážděnost, citová nestabilita, útočnost, netrpělivost, nervozita, únava, vyčerpání, ztráta zájmů a zálib.
Tělesné příznaky zahrnují např. poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu, zvýšenou nemocnost, psychosomatické obtíže projevující se rozmanitými příznaky.
V sociální oblasti se syndrom vyhoření odráží zejména v negativních vztazích mezi lidmi a to nejen na pracovišti. Jindy se pracovník stáhne do ústraní, přestává komunikovat, špatně se s ním spolupracuje. Nevhodné chování se často přenáší i do rodinných a dalších vztahů. Syndrom vyhoření tak negativně ovlivňuje celý okruh lidí vyskytující se kolem postiženého pracovníka (http://www.nevyhorim.cz/priznaky-vyhoreni/ cit.29.9.2013).
V poslední době následkem rostoucí produktivity práce méně lidí vykonává více práce – víc pracovních povinností. Zaměstnanci jsou nuceni soustředit se na více činností současně, učit se nové technologie a postupy. A to jsou stresory, které spouští rizika pro vznik syndromu vyhoření. Mezi takové hlavní rizikové faktory lze zařadit zmíněnou pracovní zátěž, nedostatek samostatnosti, nedostatek uznání, které potřebuje každý z nás. Patří sem také špatný kolektiv, nespravedlnost, řešení vzniklých konfliktů.
Na vzniklém syndromu vyhoření se také kromě faktorů v zaměstnání podílí především faktory osobnostní. K nim můžeme přiřadit jednotlivé vzorce chování. Jedinec může být dokonalý a následkem celkového přetížení vyhoří. Roli hrají také poháněcí mechanismy – kupříkladu náš vnitřní hlas. Stále do nás posílá signály: buď dokonalý, buď se všemi zadobře, buď rychlý a silný, zaber.
4.3 Rizikové profesní skupiny
Pracovníci, kteří mají blíže k syndromu vyhoření, jsou jedinci, kteří pracují s lidmi.
Zde se nám načítá velké množství profesí, o které se může jednat, které jsou v rizikové
učitelé, pracovníci pošt, dispečeři, policisté, kriminalisté, advokáti, dozorci ve věznicích, funkcionáři, politici, manažeři, poradci, informátoři, pracovníci v bankách, pracovníci v armádě, piloti, ale i duchovní a řádové sestry. V poslední době se hovoří také o ohrožené kategorii herců, zpěváků a sportovců, kteří jsou také v kontaktu s lidmi, od kterých očekávají především kladné hodnocení za svůj výkon.
V poslední době se užívá pojem syndrom pomáhajících, který bývá spojen s novou možností vzniku syndromu vyhoření. Bývá u lidí, kteří mají jako své povolání zvolenou pomáhající profesi. Tento nový fenomén může postihnout nejen jednotlivce, ale také i celé instituce. Jde především o instituce zdravotnické, sociální a pedagogické.
Jak uvádí Švingalová (2006, s. 53): „syndrom pomáhajících je specifickou narcistickou poruchou, která se vyskytuje v pomáhajících profesích. Volba pomáhající profese má řešit (často na vědomé úrovni) rané trauma odmítnutého dítěte, má saturovat potřebu uznání a empatického porozumění.“
Záleží tedy na každém jedinci, zda nechá dojít k rozvoji faktoru, který syndrom vyhoření spouští. A nebo zda se vyzbrojí faktory projektivními, které syndrom vyhoření znevýhodňují pro jejich vznik a především rozvoj.
4.4 Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků
Lidé pracující jako sociální pracovníci, ať již jako profesionálové nebo dobrovolníci, jsou skupinou, která bývá ohrožena syndromem vyhoření. Je to způsobeno především nároky, které jsou kladeny na práci sociálního pracovníka. Syndrom vyhoření je považován za jednu z příčin, proč pracovník svou roli nezvládá nebo práci opouští předčasně.
Příčinu syndromu vyhoření u sociálních pracovníků odborníci vidí především ve zvláštních nárocích, které vyplývají u této profese především z intenzivního kontaktu s lidmi, kteří sociální služby využívají.
Dle Kalábové (2008) obraz těla je dynamický a tvárný – stále musí být přetvářen, doplňován a dle nahodilých zážitků se i radikálně reorganizuje (oblast fenomenologie těla a tělesnění). Jedná se tedy o neustálou ARETACI (obnovování jednoty, harmonizace základních ontologických protikladů). Opakem aretace je DYSARETACE, což je rozbitá schopnost balancovat a harmonizovat, výsledkem je NEMOC ve smyslu nemožnosti či neschopnosti uskutečňování svých možností (viděno Heideggerovsky).
Rozvoj vlastního syndromu vyhoření u sociálních pracovníků může způsobit i pracoviště, ve kterém se jedinec v roli sociálního pracovníka nachází. Jde především o pracoviště, kde není personálu věnována pozornost, jakou by si jejich role zasluhovala.
Bývá to také u pracovníků, kteří nebyli zaškoleni zkušenými pracovníky. Jsou to také pracoviště, kde nejsou plány osobnostního rozvoje. Mohou to být i pracoviště, ve kterých se personálu neumožní řešit problémy pomocí supervize.
Setkáme se s nimi i na pracovištích, kde není příležitost pracovníků vypovídat se z problémů, které jej tíží nebo ze zkušeností, které nabyl a které mohou být přínosem pro lepší práci kolektivu. Velice často to jsou pracoviště, kde vládne soupeřivá atmosféra, kde jsou skupiny pracovníků bojujících proti sobě a navíc do svých osobních sporů zapojují i klienty sociálního zařízení. V neposlední řadě to jsou pracoviště, kde se až byrokraticky kontroluje chování personálu nebo samotných klientů.
Na vzniku syndromu vyhoření u sociálních pracovníků se také podílí počet klientů v zařízení, s nimiž má pracovník vstupovat do pracovního kontaktu.
4.5 Možnosti prevence a řešení syndromu vyhoření
Pokud již teď víme, jaké faktory hrají hlavní roli při vzniku syndromu vyhoření, můžeme proti nim úspěšně bojovat. Vždy musíme mít na mysli ochranu lidského zdraví, které si za žádné peníze světa nekoupíme.
Jedinec musí sundat klapky z očí, aby viděl, že vše, co koná, již neprobíhá jako dříve.
Není možné si říkat, že jde jen o stav přechodný, že to bude dobré. Nebude. Každodenní povinnosti nás nesmí pohltit, musíme umět vykouknout z ponoření do práce.
Musíme začít měnit své návyky a zvyky, musíme si přiznat své slabiny, změnit své hledisko na činnosti, které vykonáváme. Pokud si nejsme jisti sami sebou, nebojme se na názor zeptat svých přátel. Pokud ani toto nepomůže, vydejme se na dovolenou, rekreační či léčebný pobyt, využívejme volný čas pro sebe, před ničím ale neutíkejme a soustřeďme se na daný problém. Uvidíme jinou cestu ke svým cílům. Cestou ke svým cílům je také velice důležité naučit se říkat ne.
Měli bychom být pevně přesvědčeni o tom, že změnu opravdu chceme a že pro nás bude přínosná. V opačném případě by nám totiž chyběla nezbytná motivace (Stock 2010, s. 68).
Jak uvádí Stock (2010, s. 83): „další důležitou zásadou prevence či léčby burnout syndromu je vyváženost. Mám tím na mysli cílené vyvažování každodenní zátěže a vypětí, jež přispívá k celkové regeneraci organismu. Po námaze by mělo následovat období odpočinku, kdy se můžeme věnovat svým koníčkům. Jde tedy o emocionální a duševní odreagování, které je v životě nezbytné.“
Při léčbě syndromu vyhoření nám pomůže psychohygiena. Novým trendem poslední doby se staly supervize, které přes oblast medicíny a psychologie dospěly i do oblasti sociální práce zaměřené speciálně na syndrom pomáhajících.
Základní léčbou syndromu vyhoření je psychoterapie. Využívá především s úspěchem existenciální psychoterapie – logoterapie a dasainanalýza. Nácvik relaxačních technik také bývá užitečný. Farmakoterapie je pouze léčbou podpůrnou (Švingalová, 2006, s. 59).
Můžeme použít i přírodní zdroje léčby, jako je vodoléčba – vlažná koupel, sauna, koupele v mořské vodě. Vhodné jsou i léčivé rostliny – rostliny s povzbudivými účinky a rostliny, které pomáhají získat rovnováhu nervového systému – hloh, mučenka, kozlík lékařský, lipový květ. V neposlední řadě nezapomínejme na úpravu jídelníčku. Stravu obohaťme o vitamíny skupiny B pro dobrou psychiku, které najdeme v játrech, obilných klíčcích, droždí, sojové mouce a listové zelenině. K vitamínům vždy patří i minerální látky, které pomáhají tělu vypořádat se se stresem – selen – ryby a mořské plody, hořčík – celozrnná rýže, arašídy, fíky, banány, listová zelenina. Antistresová dieta by měla obsahovat banány, avokádo, kyselé zelí, sojové výrobky, plísňové sýry, sardinky, kuřecí játra, česnek. Vyloučit ze stravy bychom měli ostrá a pálivá jídla.
Mezi další léčebné metody řadíme meditace a cvičení k potlačení stresu.
5 Supervize
Motto: „Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš jí na konci svého ramene“(Mark Twain).
Pojem supervize lze uvést dle Českého institutu pro supervizi:
Supervize představuje důležitou oblast profesního růstu. Původně byla běžnou součástí poradenství, psychoterapie a sociální práce. V posledních letech je stále více žádána a oceňována i v dalších oblastech práce s lidmi – pomáhajících profesích, medicíně, školství, výchově, managementu, pracovních týmech, organizacích. Slovo supervize může vyvolávat
představu jakési vyšší kontroly, hodnocení. V koncepci integrativní supervize Českého institutu pro supervizi však supervizí rozumíme bezpečnou, laskavou a obohacující zkušenost (www.supervize.eu).
Supervize není v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách přímo zmíněna.
Ve znění věcného záměru zákona supervize uvedena byla, bohužel během legislativního procesu tvorby zákona se jí nepodařilo prosadit. Zásadní důvod spočíval v nejednotnosti pojetí supervize, protože tento pojem není nikde oficiálně a jednotně definován. Supervizi nebylo proto možné legislativně uchopit. Nicméně ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách, jsou v příloze uvedeny Standardy kvality sociálních služeb.
STANDARD č. 10 – Profesní rozvoj pracovníků - cílem standardu č. 10 je velmi důležité sladit to, co potřebuje organizace a to, co ke svému osobnímu a profesnímu rozvoji potřebuje pracovník. Na pracovníka jsou v rámci jeho profese kladeny požadavky, aby sledoval nové znalosti a aby v rámci své specializace pomáhal dobře a profesionálně.
Ne každý pracovník má předpoklady ke všem činnostem – je úkolem organizace, aby dokázala podpořit to, co pracovník ve své profesi může nabídnout a rozvíjet a dala to do souladu s potřebami organizace. Pomocí pro organizaci v tom mohou být dobře stanovené pracovní podmínky, které jsou jasné, přijatelné a srozumitelné i pro pracovníky.
Kdo se může profesionálně vyvíjet, ten nevyhoří. Tyto poznatky byly potvrzeny pozorováním týmového rozvoje i supervizí. Při pozorování lidí, kteří vykonávají náročná povolání, se prokázalo, že profesionálové se jen ve velice omezené míře řídí tím, co se naučili ve školách.
5.1 Cíle supervize
Cílem supervize tak může být vyšší uspokojení z práce, zvýšení její kvality a efektivity, prevence profesního vyhoření. Je prokázáno, že prostřednictvím „dominového efektu“ může být dobrá supervize prospěšná nejen supervidovanému, ale především jeho klientům, žákům, zaměstnancům atd..
Cílem supervize může být pomoci stmelit pracovní tým a zefektivnit jeho fungování, supervize může pomoci zprůchodnit zablokovanou komunikaci, pomoci poznat silné a slabé stránky všech aktérů supervize. Jednotlivé cíle každého účastníka supervize se mohou
výrazně lišit c rámci jediného tématu. Cíle supervize mohou být krátkodobé a nebo dlouhodobé (Brožová Doubková, Thelenová 2010, s. 23-24).
5.2 Druhy supervize
Individuální supervize spočívá ve strukturovaném kontaktu supervizora s jedním pracovníkem. I v tomto případě platí, že supervizní setkání jsou založena na supervizním kontraktu, který specifikuje cíle a hranice postupu, jsou dána pravidla setkávání, předložení problému, poskytnutí prostoru pro zamyšlení, sebehodnocení, poskytování zpětné vazby, tato forma nabízí následně nabídku a sumarizaci variant řešení, nalezení strategie budoucí práce a závěrem zhodnotí očekávané řešení problému (Brožová Doubková, Thelenová 2010, s. 43).
Supervizní skupina neboli skupinová supervize je také strukturovaný proces, který dává pracovníkům možnost diskutovat ve skupině o své práci, o svých skutečných aktuálních pocitech a vztazích, které prožívají při práci. Skupinová supervize má též, stejně jako supervize individuální, podobu plánovaných, časově vymezených schůzek s předem dohodnutým programem. Skupinová supervize je z hlediska své realizace velmi výhodná, a to proto, že členové se mohou vzájemně podporovat, poskytovat si zpětnou vazbu a jeden od druhého se učit (Brožová Doubková, Thelenová 2010, s. 44).
Týmová supervize zahrnuje všechny členy pracovního kolektivu bez ohledu na jejich konkrétní pozici, potřeby, zdroje a odpovědnost. U týmové supervize si supervizanti přinášení do supervize své reálné pracovní vztahy, což může usnadnit jejich reflexi. Na druhou stranu tato skutečnost reálně ovlivňuje témata, která jednotliví členové do supervize budou ochotni přinášet (Brožová Doubková, Thelenová 2010, s. 45-46).
5.3 Účastníci a podmínky supervize
V souvislosti se supervizním dějem Havrdová (2008, s. 122) říká, že „předmětem (i subjektem) je vždy konkrétní odborník (odborníci) a jeho (jejich) odborná činnost v konkrétním kontextu. Východiskem je sdílená živá zkušenost. Smyslem a cílem jeho (jejich) supervize je, aby byl schopen (byli schopni) svou činnost dělat co nejlépe.“
Supervizor má být průvodcem, který pomáhá supervidovanému jedinci, týmu, skupině či organizaci vnímat a reflektovat vlastní práci a vztahy, nacházet nová řešení problematických situací.
5.4 Praxe u poskytovatelů v LK
Krajské město Liberec se nachází vzdušnou čarou asi 85 km na severovýchod od Prahy. Liberecký kraj svojí rozlohou 3163m2 tvoří pouze 4,0 % rozlohy ČR. Ke konci roku 2012 měl Liberecký kraj celkem 438 594 obyvatel (4,2 % z České republiky). Liberecký kraj se skládá z 10 správních obvodů obcí s rozšířenou působností a v rámci nich 21 územních obvodů pověřených obcí. V Libereckém kraji leží 215 obcí (www.kraj-lbc.cz).
Liberecký kraj
V období od 1.1.2007 byly nastaveny pro všechny poskytovatele sociálních služeb bez rozdílu povinné registrace sociálních služeb let 2008 – 2012, kdy se síť sociálních služeb v Libereckém kraji vyprofilovala podle z.č. 108/2006 Sb., o sociálních službách do funkční podoby. Poskytovatelé zaregistrovali svoje soc. služby dle metodik MPSV a začali realizovat svoje služby dle standardů kvality poskytování sociálních služeb. Došlo v historii k neznámému prohloubení spolupráce mezi poskytovateli sociálních služeb a zadavateli (samosprávami obcí i kraje) v rámci nastavené Krajské koordinační struktury a to bez rozdílu, zda-li se jedná o poskytovatele z příspěvkové organizace, nebo z neziskového sektoru.
Ilustrace 1: Mapa Libereckého kraje ( www.kraj-lbc.cz)
Liberecký kraj – počet registrovaných služeb 2013
Druh sociální služby LK 2013 Počet
1 Azylový dům 18
2 Centra denních služen 7
3 Chráněné bydlení 13
4 Denní stacionáře 20
5 Domovy pro osoby se zdrav. postižením 23
6 Domovy pro seniory 41
7 Domovy pro osoby se zvl. režimem 30
8 Domovy na půl cesty 3
9 Intervenční centra 1
10 Kontaktní centra 2
11 Krizová pomoc 3
12 Nízkoprahová denní centra 5
13 Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež 15
14 Noclehárny 3
15 Odborné sociální poradenství 80
16 Odlehčovací služby 36
17 Osobní asistence 17
18 Pečovatelská služba 55
19 Podpora samostatného bydlení 3
20 Průvodcovské a předčitatelské služby 3
21 Raná péče 3
22 Služby následné péče 9
23 Sociálně aktivizační sl. pro rodinu s dětmi 18 24 Sociálně aktivizační sl. pro seniory a os. se
zdravotním postižením
20
25 Sociálně terapeutické dílny 8
26 Sociální rehabilitace 21
27 Telefonická krizová pomoc 17
28 Terapeutické komunity 12
29 Terénní programy 16
30 Tísňová péče 4
31 Tlumočnické služby 6
32 Týdenní stacionáře 5
CELKEM 517
Tabulka 6: Počet registrovaných služeb 2013 - LK (http://iregistr.mpsv.cz)
Tabulka č. 6 znázorňuje celkový přehled registrovaných sociálních služeb v Libereckém kraji v roce 2013 a v návaznosti na to uvádím podrobnější tabulku č. týkající se poskytování osobní asistence pouze na území Liberce. Je patrné, že počet registrovaných poskytovatelů se zjevně snížil a to na počet osmi registrovaných poskytovatelů. Čtyři poskytovatelé se staly součástí výzkumu bakalářské práce. Jedná se o DH Liberec, p.s., ESY Handicap help, o.s., MCU Koloseum, o.p.s., Osobní asistence – Pro život, o.p.s..
Liberec – osobní asistence 2013
Autorka uvádí názorné cenové porovnání nabízených služeb osobní asistence 4 poskytovatelů OA, kteří se staly předmětem výzkumného šetření bakalářské práce
Ceník služeb osobní asistence
Služba -OA DH Harcov ESY MCU Pro život
Po - Pá 100,00 Kč/hod. 75,00 Kč/hod. 75,00 Kč/hod. 85,00 Kč/hod.
So, Ne 100,00 Kč/hod. 85,00 Kč/hod. 85,00 Kč/hod. 105,00 Kč/hod.
Svátky 100,00 Kč/hod. 85,00 Kč/hod. 100,00 Kč/hod. 120,00 Kč/hod.
Tabulka 8: Porovnání ceníků nabízených služeb OA (Kalinová, vlastní zpracování).
Finanční podpora terénních služeb u klientů v jejich přirozeném prostředí je od státu rok od roku nižší, a tak místo aby se potřebné terénní služby rozvíjely, tak budou zanikat.
Přitom jsou velmi důležitým krokem k udržení klienta s těžkým zdravotním postižením včetně seniorů co nejdelší dobu doma v jeho přirozeném prostředí. Systém sociálních služeb mu tím umožní žít kvalitní život co nejdéle, byť s podporou dopomoci.
1 Centrum pro zdravotně postižené LK, o.s.
2 DH Liberec, p.s.
3 ESY Handicap help o.s.
4 Klub náhradních rodin LK 5 MCU Koloseum, o.p.s.
6 Osobní asistence Pro život, o.p.s.
7 Reva, o.p.s.
8 Rodina 24
Tabulka 7: OA – Liberec 2013 (www.datovecentrum.cz)
Dále autorka uvádí příklad z praxe na organizaci ESY Handicap help, o. s.. Ta byla zvolena s odůvodněním, že autorka ve výše jmenované organizaci vykonávala praxi a poskytovatele považuje za vzorového zástupce poskytovatelů zřizovaných Libereckým krajem.
Obchodní jméno: ESY Handicap help, o. s.
Sídlo: Rumunská 655/9, 460 09 Liberec 4 Stát: Česká Republika
Právní forma: Občanské sdružení IČO:27058093
Místo registrace: MVČR pod č. j.: VS/1-1/66720/07-R
Nezisková organizace ESY Handicap help, o. s. vznikla s regionální působností v Libereckém kraji. Hlavním mottem organizace je – "Handicapovaní pomáhají handicapovaným" a posláním je začlenění a zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti prostřednictvím odborných a kvalifikovaných sociálních služeb a umožnit jim v maximální míře zvládat pobyt v přirozeném prostředí.
Typologie služeb v ESY, dle platné registrace a zákona č. 108/2006 Sb. poskytuje organizace - osobní asistence sebeurčující a řízená, startovací byty, odlehčovací služby, sociální rehabilitace, sociální rehabilitace dílna SMRK, dílna TRIO, odborné sociální poradenství
Zastupuje zájmy svých členů a klientů sociálních služeb, napomáhá ke zlepšování podmínek poskytování sociálních služeb, seznamuje veřejnost s potřebami osob se zdravotním postižením a možnostmi jejich uspokojování tak, aby se kvalita a způsob života nelišily od vrstevníků klientů této služby. Zakladatelkou a později i ředitelkou se stala
Ilustrace 2: Logo Esy(www.esyhandicephelp.eu)
Lenka Zimmermannová, která má dlouholeté zkušenosti v neziskovém sektoru a zároveň založila službu osobní asistence v Liberci v roce 2003. Sama je upoutána na vozík a využívá sociálních služeb. Má zkušenosti s potřebností, naplňováním, ale i poskytováním sociálních služeb a využíváním sociálních služeb. Dlouhodobě se pohybuje mezi cílovou skupinou zdravotně znevýhodněných osob jak v České republice, tak v zahraničí. Shoda náhod, velká podpora okolí a mnoho nezaměstnaných z osob se zdravotním postižením ji dodali odvahu, a tak za velké podpory jak morální, tak i finanční vznikla organizace ESY Handicap help, o. s., nikdy by nevzniklo, jelikož bez historie by nedosáhlo na jednotlivé projekty. Vznik registrace sociálních služeb a počátky osobní asistence včetně dalších sociálních služeb a zaměstnanosti osob byly vyhodnoceny jako doba, kdy se všichni učili vše za pochodu.
I přesto, že jsou ve vedení organizace převážně vozíčkáři a osoby se zdravotní postižením, dnes všichni jejich práci uznávají, protože se stali rovnocennými partnery.
Jako nezisková organizace bez podpory nadací jak finanční, tak materiální by poskytovatel sociálních služeb nebyl schopen přežít, jak v době krize, tak i v podstatě bez krize, protože dotace ze strany MPSV jsou neustále snižovány. Hlavní zásadou neziskového sektoru je mít pravidelné zdroje. Organizace má projektového manažera a dotace MPSV, z Úřadu práce, z nadací v ČR a vlastní příjmy ze stabilních sociálních služeb na regionální úrovni. Dále zaměstnává 45% osob se zdravotním postižením.
V rámci udržitelnosti služeb, zaměstnanosti OZP a hospodárnosti jak v roce 2012, tak v roce 2013 byla organizace nucena snížit počet klientů u dvou sociálních služeb, na které neobdržela dotace a tím snížila i počet zaměstnanců v přímé péči, zároveň zrušila mnoho administrativních míst. Zrušila působnost služeb v jiných krajích u služby sociální rehabilitace a odlehčovací služby. Bez těchto kroků restrukturalizace by organizace nebyla schopna tyto sociální služby udržet.
Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni vzdělávat pracovníky a poskytovat jim podporu formou supervizí. Pracovníci musí rozvíjet svou odbornost včetně supervize.
Zákon o sociálních službách přesně stanovuje povinnosti registrovaných poskytovatelů, vyplývajících ze smluvního vztahu obou stran.
Česká republika nemá oproti jiným státům EU systémově rozděleny finanční prostředky na služby a bohužel nemá nastaveno ani dlouhodobé financování těchto sociálních služeb v ČR, což je oproti jiným státům EU nesystémové (rozhovor s Lenkou
EMPIRICKÁ ČÁST
Empirická část navazuje na část teoretickou. Všeobecným cílem empirické části je zjištění pohledu osobních asistentů na rizika jejich zaměstnání. Zda osobní asistenti považují syndrom vyhoření, jako riziko svého povolání. Jakým způsobem mají organizace, zajištěnou prevenci syndromu vyhoření a zda jsou osobním asistentům poskytovány supervize.
Data byla zjišťována pomocí písemného anonymního dotazníku. Zjištěné informace byly zpracovány do tabulek a grafů. Grafy byly na základě zjištěných výsledků vyhodnoceny a doplněny o komentáře, které jsou uvedeny v následující části bakalářské práce.
6 Projekt výzkumu
Dle Gavory (2010, s.11), existuje hodně definic výzkumu. Výzkum snižuje nevědomost lidstva. Výzkum má korekční schopnost. Proto se v definici hovoří o tom, že se s ním potvrzují nebo vyvracení poznatky. Potvrzení už známých poznatků je potřebné, protože realita se mění a na naše poznání je musí,,dobíhat“. Výzkum je cyklické řešení problému.
Vlastní výzkum navazuje na teoretickou část, kde byly vysvětleny různé pojmy související se syndromem vyhoření. Faktory vedoucí k syndromu vyhoření. Popsány rizikové profesní skupiny. Možnosti prevence syndromu vyhoření. Jedna z hlavních kapitol teoretické části je supervize, která je považována jako účinný nástroj prevence syndromu vyhoření.
6.1 Objekt výzkumu (výzkumný vzorek)
Objektem výzkumu bude celkem 50 osobních asistentů ze čtyř organizací. Přitom v Libereckém kraji na Krajském úřadu je registrováno celkem osm poskytovatelů osobní asistence v Liberci. Jednalo by se tedy zhruba o 100 osobních asistentů a dle Reichla by výsledky zkoumání zjištěné na výběrovém souboru, měly být zobecnitelné na soubor základní (Reichel 2009, s.76).
Autorka se zúčastnila v průběhu studia výkonu odborné praxe na pozici osobní asistentky u následujících organizací DH Harcov, o.p.s. a ESY Handicap help, o.s.. Dále oslovila MCU Koloseum, o.p.s. a Osobní asistenci Pro život, o.p.s..
