Posudek na bakalářskou práci Šimona Brabce
zpracovanou v letním semestru akademického roku 2009/10
K zadání bakalářské práce a povaze úkolu Student zpracoval návrh na téma
„Fashion Museum Tokyo“.
Jeho úkolem bylo navrhnout muzeum vývoje módy 20. století, obsahující kromě výstavních ploch i některé doplňkové funkce. Zadání práce vycházelo z vypsané mezinárodní soutěže. V zadání soutěže byla očekávána budova vysoká sto metrů a tvořící architektonicky významný bod uprostřed čtvrti špičkových módních domů .
K průběhu práce
Student pracoval na projektu samostatně a práci odevzdal ve stanoveném termínu. V rámci práce podnikl i studijní cestu do Tokia, navštívil řešené místo a seznámil se detailně se zadanou problematikou.
Komentář k řešení
Svůj koncept budovy opírá autor o rozhodnutí vytvořit neutrální, neměnný a jednoduchý zevnějšek, obsahující vysoce proměnlivý vnitřek. Základní jednoduchý až triviální hranol příjemných proporcí s neutrální skleněnou fasádou je tvarově oživen pouze ve dvou místech.
V dolní části domu, kde je rozšířen tak, aby maximálně využil malý stavební pozemek a v horní části, kde vysunuje hmotu prostoru pro módní přehlídky a terasy kavárny nad ulicí Omotesando.
Zřejmě tím překračuje regulační omezení, ale zároveň dosahuje požadované jedinečnosti výrazu budovy při použití velmi jednoduchých formálních prostředků.
Zacházení s expozicí je založeno na mechanickém principu spouštění a odhalování exponátů podle instrukcí návštěvníka. Neexistuje tedy žádná pevně uspořádaná expozice, ale neutrální a zároveň proměnlivé prostředí, vyžadující a podněcující návštěvnickou aktivitu. Zdánlivě monotónní systém tak může vést k různorodosti zážitků.
Fasáda jako velkoplošný displej je logickou součástí muzea módy. Dále umocňuje atraktivitu budovy a rozvíjí její možnosti oslovit blízké i vzdálené okolí.
Stísněná parcela vybraná pro budovu má velmi skromnou plochu. Je ale rohová, což umožňuje odlišit hlavní vstup pro návštěvníky z ulice Omotesando od servisního místa. Autor tuto možnost ale nevyužívá. Zásobovací vjezd umisťuje do hlavní ulice těsně vedle vstupu návštěvníků. Takové řešení je z českého úhlu pohledu provozně nežádoucí a problematické. Je snad japonský pohled jiný?
Půdorys vstupního podlaží zobrazuje svět otevřený do okolních ulic bez zřetelného rozhraní mezi volně přístupnou a placenou částí muzea. Absence uzavíratelné vstupní haly, umožňující klimatickou kontrolu (vlhká a horká léta, mrazivé zimy) je zarážející a obtížně přijatelná. Není také jasné jak má probíhat kontrola přístupu do expozic muzea.
Celým návrhem prostupuje pro českého pozorovatele poněkud vzdálená a pouze s námahou přijatelná japonská jednoduchost a přímočarost v uvažování a v zacházení s řadou provozních situací a detailů. Je patrná v řadě míst budovy, například v uspořádání a rozměrech záchodů jak pro diváky módních přehlídek, tak pro hosty kavárny, dále v nejasném účelu a využitelnosti 1
úzkého technického prostoru u schodiště ve všech výstavních podlažích, či v absenci záchodů pro návštěvníky v běžných podlažích budovy.
Naproti tomu působí vstupní hala administrativního podlaží jako neproporčně velká, zejména ve srovnání se stíněnými kancelářemi.
Konstrukční řešení je názorně doloženo prostorovým schématem. Štíhlá ocelová konstrukce vyvolává asociace se stavbou bambusových lešení. Celek má ale předpoklady fungovat. Nejen konstrukčně, ale i provozně a zejména formálně architektonicky.
Plně klimatizovaná budova by ovšem potřebovala zřetelně dimenzovanou strojovnu vzduchotechniky. Tu by bylo možno umístit v dalším podzemním podlaží a rozvody vzduchu z ní vést podél schodišťového jádra a využít k tomu problematické místnosti technického zázemí.
Obsah a rozsah odevzdaného elaborátu
Práce je uvedena analýzou soutěžního zadání a krátkým rozborem historie i současné podoby Tokia. Zvláštní část je věnována ulici Omotesando, která je střediskem módy a módních domů.
Autor prezentuje některé realizace těchto budov a upozorňuje i na specifické vztahy Japonců k technologii a ekologii i na odlišný žebříček hodnot. Z návštěvy Japonska si odnáší postřeh o japonské posedlosti odíváním a módou.
Grafické provedení odpovídá celkově střídmému charakteru návrhu. Výkresy poskytují potřebné informace v nezbytně nutné míře. Obdobně úsporná je i textová část návrhu.
Hodnocení
Poměr mezi malou stavební parcelou a požadovanou výškou budovy muzea je sám o sobě napínavý. Autor ho dál akcentuje zeštíhlením své věže a dospívá k její napínavé a proto i úchvatné štíhlosti. Stejná japonská úspornost proniká celým návrhem. Jeho střídmost je na pomezí fascinující askeze a odvahy. Na autorově přístupu k řešení předložené práce se jistě silně projevila jeho osobní zkušenost s japonským prostředím, kulturou a architekturou, vycházející ze sice krátké, ale zřejmě na zážitky bohaté návštěvy Tokia. Jsou to právě tyto kulturní odlišnosti, které by nám měly znovu a znovu otvírat oči a zpochybňovat naše zvyky a normativní standardy ať již uzákoněné, či nepsané. Šimon Brabec se o takový přístup pokusil. Jeho práci proto přijímám s potěšením a navrhuji pro ni přes její drobné diskutabilní problémy hodnocení známkou Výborně minus
V Liberci 6.6.2010
prof.ing.arch.akad.arch. Jiří Suchomel vedoucí bakalářské práce
2
