NÁRODNÍCH PARKŮ

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Geografie

Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: Geografie – Humanitní studie

AUSTRÁLIE – VZTAHY MEZI ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍM A KULTUROU NA PŘÍKLADU

NÁRODNÍCH PARKŮ

AUSTRALIA - THE RELATION BETWEEN NATURE AND CULTURE ON THE EXAMPLE

OF NATIONAL PARKS

Bakalářská práce: 12-FP-KGE-011

Autor: Podpis:

Kateřina PROKOPOVÁ

Vedoucí práce: RNDr. Jaroslav Vávra, Ph.D.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

59 0 7 0 49 16

V Liberci dne: 25. 4. 2012

Originál zadání bakalářské práce

Čestné prohlášení

Název práce: Austrálie – vztahy mezi přírodou a kulturou na příkladu Národních parků

Jméno a příjmení autora:

Kateřina Prokopová

Osobní číslo: P09001195

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 25. 4. 2012

Kateřina Prokopová

Poděkování

Velice děkuji RNDr. Jaroslavu Vávrovi, Ph.D. za vedení této bakalářské práce, dále za cenné rady, konzultace a inspiraci, které se staly podnětem k vypracování mé práce.

Anotace

Bakalářská práce je zaměřena na australskou přírodu a kulturu, kterou v práci přibližuji prostřednictvím národních parků. V práci se věnuji národním parkům australského Severního teritoria. Poukazuji na to, jak se australská kultura sžila s místním životním prostředím. Zaměřuji se na nejzajímavější místa a pozoruhodnosti národních parků. V práci přibližuji život a kulturu Aboriginců, tedy původních obyvatel Austrálie, kteří se vyskytují v národních parcích a většina území je v jejich majetku.

Druhá část práce je zaměřena na ochranu životního prostředí v České republice. Věnuji se chráněným územím České republiky, jejich významu a hodnotami. Životní prostředí v České republice opět ukazuji na příkladu národních parků. Bakalářská práce poukazuje na rozdíly v životním prostředí, ochraně a vztahu s kulturou mezi Českou republikou a Austrálií. Tyto rozdíly jsou aplikované právě na národních parcích.

Klíčová slova: Aboriginci, outback, evropská invaze, kolonie, Severní teritorium, Národní park, životní prostředí, chráněné území

Anotation

This bachelor thesis is focused on Australian nature and culture which are represented by national parks in this work. Specifically, I describe the national parks of the Northern Territory. I point out the fact how Australian culture was able to get accustomed to the local environment. I focus on the most interesting places and facts related to the national parks and I describe the life and culture of the Australian Aborigines - the indigenous inhabitants of Australia - who live in the national parks and own most parts of national park areas. The second part of this bachelor thesis is focused on the environmental protection in the Czech Republic. I describe the protected areas in the Czech Republic, their importance and significance. I use the Czech national parks as the example for the environment description. I try to emphasize the differences between the protection and relation to the environment in connection with culture here and in Australia.

Keywords: The Aborigines, outback, european invasion, a colony, the Northern Territory, the National park, environment, protected area

8

Obsah

Seznam obrázků………10

Seznam zkratek a symbolů……….. 11

1. Úvod ... 12

2. Geografické členění Austrálie ... 14

2.1 Australské prostředí ... 14

3. První národní park ... 16

3.1 Jedinečné přírodní prostředí Národních parků ... 16

4. Unikátní životní a přírodní prostředí v Austrálii ... 18

4.1 Péče o životní prostředí... 21

5. Australské obyvatelstvo ... 24

5.1 První obyvatelstvo ... 24

5.2 Evropská invaze ... 25

5.3 Dnešní obyvatelstvo ... 27

6. Charakteristika Severního teritoria ... 29

6.1 Přírodní prostředí Severního teritoria... 29

7. Národní park Kakadu ... 31

7.1 Přírodní bohatství ... 32

7.2 Podnebí ... 34

7.3 Země Aboriginců ... 34

8. Národní park Uluru – Kata Tjuta ... 36

8.1 Uluru (Ayersova skála) ... 37

8.2 Podnebí ... 39

9. Národní park Nitmiluk ... 40

9.1 Kateřinina rokle (Katherine gorge) ... 40

9.2 Podnebí ... 42

10. Národní park West MacDonnell ... 43

9

10.1 Podnebí ... 44

11. Chráněná území České republiky ... 46

11.1 Velkoplošná chráněná území ... 47

11.2 Maloplošná chráněná území ... 47

11.3 Krkonošský národní park ... 48

11.4 Národní park Podyjí ... 50

11.5 Národní park Šumava ... 51

11.5.1 Ledovcová jezera ... 51

11.6 Národní park České Švýcarsko ... 52

12. Závěr ... 54

13. Seznam použitých zdrojů ... 56

14. Přílohy ... 59

10

Seznam obrázků

Obrázek 1 vodopády JimJim(Australia Land of Contrast 2000).……….. 32

Obrázek 2 billabong (Traveljournals.net 2000-2012)…….……… 33

Obrázek 3 historické domorodé skalní umění(Australia Land of Contrast 2000) …… 35

Obrázek 4 Uluru (Fox 2000) ………. 38

Obrázek 5 Kata Tjuta (Olgas)(Australia Land of Contrast 2000)…….……… 38

Obrázek 6 Katherine gorge (Australia Land of Contrast 2000) ……… 41

Obrázek 7 MacDonnellovy hory (Travel outback Australia 2000)..……….. 43

11

Seznam zkratek a symbolů

atd. a tak dále

CHKO chráněná krajinná oblast ed. edition

km kilometrů kol. kolektiv m metrů mm milimetrů

m n. m. metrů nad mořem např. například

NP národní památka

NPP národní přírodní památka NPR národní přírodní rezervace OSN organizace spojených národů Ph.D. doktor

PP přírodní památka

RNDr. doktor přírodních věd str. strana

vyd. vydání tzv. takzvaně

UNESCO United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization

ºC stupeň celsia

% procenta

12

1. Úvod

Bakalářskou práci na téma „Austrálie - vztahy mezi přírodou a kulturou na příkladu Národních parků“ jsem se rozhodla psát, protože toto téma je zajímavé a nepříliš známé pro nás Evropany. Austrálie je pro mě velice lákavou zemí, a to zejména díky její výstřednosti, odlehlosti a pozoruhodnostmi v oblasti životního prostředí, kterými se Austrálie pyšní prostřednictvím několika set národních parků.

V práci se budu věnovat několika zajímavým národním parkům, které nám mají co nabídnout. Zaměřuji se na Severní teritorium, které je unikátní největším výskytem přírodních úkazů.

Cílem mé práce je zaměřit se na vzájemné vztahy mezi rozmanitým životním prostředím a kulturou, právě na příkladu národních parků. Dalším cílem mé práce je posoudit hodnoty a významy krajiny. Dále se budu věnovat ochranářskému konceptu, jak australskému, tak českému. V práci na závěr hodnotím rozdíly mezi těmito koncepty. Při hodnocení práce používám metodu srovnávací, díky které porovnám rozdíly mezi českým přírodním prostředím a prostředím australským. Práci by bylo možné ještě rozšířit a doplnit o řadu dalších poznatků a faktů, ale ráda bych se jí věnovala ještě podrobněji ve své diplomové práci.

Hlavním motivem a inspirací pro psaní této práce bylo samozřejmě zvolené téma, které mě zaujalo, ale i fakt, že mě tato země svou rozmanitostí vždy velmi přitahovala. Dále i to, že část mé rodiny v Austrálii dlouhodobě žila, což mi přineslo celou řadu informací a poznatků, které jsem mohla tímto způsobem čerpat. Další motivací pro psaní práce je má plánovaná cesta do Austrálie. Pro psaní jsem také využila kontaktů přímo z Austrálie a informací od mé rodiny.

Úvod mé práce doplňuji o zhodnocení některých autorů, jejichž díla mi byla při psaní práce inspirací. Jedním z autorů, který mě zaujal, byl geograf a odborník na Austrálii a Oceánii, Čech Josef Brinke. Jeho kniha, Austrálie a Oceánie, nám přináší spousty informací o Austrálii a připomene nám zkušenosti a zážitky, které Josef Brinke získal na svých expedicích. Josef Brinke je totiž jedním z mála odborníků, kterým komunistický režim na sklonku 50. let umožnil vycestovat do „kapitalistické ciziny“.

Procestoval zejména jihovýchod země, dále navštívil Melbourne, Canberru, Sydney či nedaleko ležící Modré hory. Po několika letech získal znova příležitost podívat se na

13

pátý kontinent jako vedoucí expedice. Jejím hlavním cílem byl výzkum domorodé populace v nejsevernějším cípu Austrálie, konkrétně v Arnhemské zemi. Josef Brinke měl spoustu možností, jak Austrálii dobře poznat a jeho kniha je postavena na opravdových zkušenostech a zážitcích.

Dalším neméně zajímavým čtením byla kniha Národní parky a divoká příroda Austrálie od Allana Foxe. Kniha popisuje a představuje nejzajímavější a nejvýznamnější australské parky a přírodní rezervace. Kniha je přehledně rozdělena do jednotlivých oblastí, díky tomu se mi z ní velice dobře čerpalo. Nalezneme tu charakteristiku typickou pro každou oblast. Kniha mě zejména zaujala svými více, než 300 unikátními fotografiemi, které mě názorně seznámily s přírodním dědictvím Austrálie.

Dalším zdrojem byla kniha Geography: Regions and concepts od Harm J. Blije a Petera O. Müllera. Tato publikace je cizojazyčná, takže práce s textem pro mne byla trochu obtížnější. Kniha je zaměřena na všechny světové kontinenty, pro mě však byla důležitá kapitola o Austrálii a Novém Zélandu. Publikace hovoří o Austrálii jako o evropském opevnění, dále popisuje hlavní australské kvality, migraci, živobytí či urbanismus. Takže tato kniha mi pomohla spíše po demografické stránce.

Většina uvedených publikací mi byla přínosem při psaní mé práce, každá však prezentuje Austrálii z jiného pohledu či má odlišné zaměření. To se ukázalo jako nesporná výhoda, jelikož jsem takto mohla dané téma uchopit z více úhlů pohledu.

Pokud bych měla některou uvedenou publikaci upřednostnit či uvést, která byla pro mou práci, kromě informací z jiných zdrojů nejpřínosnější, dala bych určitě přednost publikaci o Allana Foxe. A to proto, že kromě informací k mému tématu, kterých zde bylo jistě nejvíce a hlavně zajímavě podané, se i velmi čtivým způsobem prezentuje svým čtenářům.

14

2. Geografické členění Austrálie

Geografické členění Austrálie je poměrně jednoduché. Kontinent tvoří šest států a dvě teritoria. Většina z nich je členěna pouze na pobřeží, protože obrovské plochy ve vnitrozemí jsou minimálně osídlené. Hranicemi mezi státy a teritoriem bývají řeky nebo také stupně zeměpisných délek a šířek. Původně byly státy pouze nezávislými osadami, každá se svým koloniálním hlavním městem. Osady navzájem spolupracovaly pod britskou vlajkou. Později, po mnoha diskuzích se z kolonií stal jeden federální stát.

Dnes na kontinentě leží pět států, jimi jsou Nový Jižní Wales, Queensland, Victoria, Jižní Austrálie a Západní Austrálie. K Austrálii patří ještě ostrovní stát, který leží na jih od Victorie, Tasmánie, oddělený od pevniny Bassovým průlivem. První teritorium tvoří oblast hlavního města Canberra a druhé je severní teritorium. Teritoriem je myšleno území, které je závislé na státu, a který si na něj dělá nárok coby vlastník. Každý stát i teritorium mají své hlavní město ležící na pobřeží. Velká část obyvatel žije na pobřeží nebo alespoň poblíž něho, obývají hlavní města a jejich okolí. Vnitřní Austrálie je velmi řídce osídlena nebo úplně pustá (Fox 2000, str. 11).

2.1 Australské prostředí

Allan Fox (2000, str. 11) popisuje Austrálii jako obrovský ostrovní kontinent, zemi nekonečného a dosud nevyužitého prostoru. Nalézáme zde nejrozmanitější přírodní oblasti, od horských pásem a nedohledných plání až po rudé pouště a azurové moře.

Je to nejníže položený kontinent, vyznačuje se i svojí plošností a suchým prostředím.

Tato země se nepodobá žádné jiné.

Byly zde objeveny podivná zvířata i udivující život v mořích, která ji obklopují.

V blízkosti ostrova Tasmánie byla postupně objevována bujná podmořská vegetace.

Bohatství s různosti přírody se nalézají jen v místech řídce osídlenými lidmi. Pyšní se neuvěřitelným počtem míst s rozmanitou přírodou, pestrostí květin i zvířeny, které se obdivuhodně přizpůsobily neobvyklému prostředí svého domova. Naši pozornost zejména upoutají útvary skal s bohatstvím rostlinné a živočišné říše, které nenajdeme jinde na světě. Podél pobřeží se táhnou zlaté písčité pláže, svažující se do oceánu.

Na jihu vytesávají silné vlny do skal podivuhodné tvary, zatímco na severu se moře pyšní nevětším a nejkrásnějším korálovým útesem na světě. Austrálie tvoří několik chráněných suchozemských i mořských národních parků a rezervací. Některé z nich jsou skutečnou divočinou a od návštěvníků vyžadují zkušenosti se zvládnutím těchto

15

přírodních podmínek. Austrálie má obrovskou výhodu, můžete si naplánovat návštěvu v kteroukoliv roční dobu, naleznete zde období vhodné aspoň pro některou část této ohromné země (Fox 2000, str. 11).

16

3. První národní park

V této okouzlující zemi můžeme navštívit přes 500 různých národních parků. Allan Fox (2000, str. 13) uvádí, že první národní park na světě vznikl v 19. století. Tehdy vzrůstal zájem o přírodní vědy a o hodnotu australské krajiny. Zájem byl projeven o mohutná drsná horstva, rozsáhlé pláně či jedinečné rostliny a živočichy. Na přelomu 1. poloviny a 2. poloviny 19. století začali politici uvažovat, že některá území by nejspíš potřebovala ochranu. Každý ze šesti států si sám začal připravovat zákony o ochraně ploch se zvláště důležitým prostředím. Došlo k několika konfliktům, které trvají dodnes.

Konflikty se týkají ochrany přírodního prostředí a jeho využívání. V Sydney se začaly šířit varovné signály o epidemii neštovic a moru, a proto mnozí požadovali zvýšenou péči o zdraví městských obyvatel. Byla zahájena kampaň, která měla vyhradit místa pro prominentní občany. Tato místa, nacházející se na jižním okraji Sydney, byla vyhlášena za národní park. Tak vznikl první australský národní park a vůbec první pokus využití zákona za účelem ochrany přírody.

3.1 Jedinečné přírodní prostředí Národních parků

Allan Fox (2000) ve své publikaci popisuje krásy australských parků a uvádí zde charakteristiku typickou pro každé území. Austrálie se vyznačuje tropickými deštnými lesy Národního parku Daintree, který se nachází v Queenslandu, dále pak například vyprahlou rozlehlou pouští Simpson Desert National Park. Divoké vody tasmánského Franklin-Gordon Wild Rivers National Park, nebo pískovcová nádhera Purnululu National Park v Kimberly v Západní Austrálii. Nádherou také oplývají parky Uluru (Kata-Tjuta) a Národní park Kakadu, které jsou zapsané ve světovém dědictví UNESCO¹. Můžeme také navštívit bující prales národního parku Lamington v Queenslandu či deštné lesy parku Dorrigo zapsaného také v seznamu světového dědictví Unesco v Novém Jižním Walesu. V srdci Jižního Walesu spatříme krajinu dun a systém pustých jezer v Národním parku Mungo či naopak rozsáhlé pláže a jezera nalezneme v parku Myall Lakes. Výstředností jsou Sněžné hory národního parku Kosciuzsko. Setkáme se zde i s pobřežím vraků parku Port Campbell ležící ve státě

1 UNESCO je úmluva o světovém dědictví UNESCO, konkrétně jde o zkratku United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, jedná se o organizaci spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, založená v Londýně v roce 1945 (Portál United Nations Educational Scientific and Cultural Organization 1995 - 2011).

17

Victoria. Ve státě Victoria leží také park Wilsons Promontory, který je nejjižnějším výběžkem Austrálie. Další pozoruhodnost nacházející se v Austrálii, kam můžeme zavítat a ponořit se do pestrobarevného korálového království je mořský park Velkého bradlového útesu, který je jedním ze sedmi divů přírody. Jako jediný živý objekt je viditelný z vesmíru. Tasmánie je ostrovní stát a je nejmenší ze všech států. Zahrnuje nejen vlastní ostrov, ale i několik ostrůvků ležících kolem. Pobřeží se vyznačuje četnými fjordy, zátokami, romantickými plážemi, které jsou například v Freycinetově národním parku, ale také krásnými mořskými útesy. Národní park Mount Field chrání nejvyvinutější pozůstatky ledovcové činnosti. Na jihu můžeme spatřit vlhké horské svahy romantických národních parků – Jihozápadního a Franklin-Gordon Wild Rivers.

Všechny tyto parku jsou mimoměstské chráněné oblasti divočiny. Jsou velice důležité z hlediska přírodního a životního prostředí (Fox 2000, str. 19 - 169).

18

4. Unikátní životní a přírodní prostředí v Austrálii

Austrálie je pozoruhodná země, a to díky své izolaci. Nalezneme zde zvířata, která se nikde jinde na světě nevyskytují. Ve své práci se zaměřuji na to, jak vůbec australská příroda funguje. Austrálie má velmi zajímavou přírodu, ale bohužel některé její ekosystémy byly po evropské invazi zničeny a nahrazeny evropskými druhy rostlin a zvířat. Díky své dlouhodobé izolaci od ostatních kontinentů v Austrálii nalezneme nejcizokrajnější druhy.

Tento kontinent od ostatních oddělen tzv. Wallace line². Poprvé, v druhé polovině 19. století, se o této hranici zmínil Alfred Russel Wallace, po němž je pojmenována.

Wallace line je hranice mezi ekosystémy Asie a oblastí se směsí australských a asijských společenstev. Je pravděpodobné, že se mezi kontinenty dříve vyměnilo několik druhů rostlin a živočichů a to po pevninských mostech, které dříve spojovaly Austrálii a Novou Guineu (Susan L. Woodward 1997, portál Radford university).

Podle Donatuse Fuchse a Martina Baehra (2000, str. 15) je jedna z nejpestřejších říší na světě výsledkem toho, že většina druhů se zde ubíralo jinou cestou vývoje než na ostatních kontinentech. Přírodovědci žasli nad tím, jaký je zde jiný svět. Flóra a fauna jim připadala nesmírně cizokrajná ve srovnání s evropským světem. Nejpodstatnějším faktorem a hlavní roli v přírodě hraje zejména klima a půdní pokryv. Ostrovní kontinent se před mnoha miliony lety posunul od své původní polohy více na sever a díky tomu se změnily na ostrově klimatické podmínky. Vyvinula se zde tím jedinečná fauna a flóra.

Před posunutím kontinentu se na něm nacházely zejména deštné pralesy. Posun o jiná klimatická pásma spustil na ostrově proces vysychání. Nyní je cca 60% jeho plochy bez stromů a pouze asi 5% plochy celého kontinentu je pokryto lesem.

Donatus Fuchs a Martin Baehr (2000, str. 15) charakterizují Austrálii jako kontinent vyznačující se suchým vnitrozemím, které je specifické suchými a polosuchými oblastmi. Naopak australské pobřeží, zejména pak na východě, je specifické výskytem deštných lesů. Můžeme zde rozlišit tropické lesy, subtropické deštné lesy či deštné lesy mírného pásma. Více na jihu dominují listnaté tvrdolesy, kde převládá výskyt eukalyptů. Strom eukalyptus si vyskytuje v prostředí s bažinatými půdami. Velmi rychle

2 Wallace line je hranice mezi ekosystémy Asie a oblastí se směsí australských a asijských společenstev (Portál Radford university 1997).

19

roste, přičemž dorůstá do výšek 30 – 80 m. Listy eukalyptu jsou oblíbenou pochoutkou pro známé medvídky koaly. Australští domorodci eukalyptus považují za všelék. Velmi však záleží na srážkách, a proto můžeme rozlišit tvrdolesy suché a vlhké listnaté.

V severní části, ale i na východě se rozprostírají suché lesy a savany, i zde převládají eukalypty.

Dále Donatus Fuchs a Martin Baehr (2000, str. 16) uvádějí, že eukalypty tvoří přechod k suché buši. Suché buši se nacházejí v polosuchém australském vnitrozemí neboli "oubacku"³. Rozlišujeme několik druhů buše – mallee neboli suchá buš, mulza pojmenovaná podle druhu mulga a lebedová step, která je specifická velkým množstvím soli a jílu v půdě. Lebedové stepi se vyskytují převážně na jižní polovině kontinentu.

V nejsušších oblastech australského vnitrozemí se nachází travinný biom. Na již zmíněném pobřežním pásmu nalezneme křovinnou, stromovou step a nízký křovinný porost. Nejčastějším rostlinným druhem jsou eukalypty a akácie. Oba druhy mají nespočet zástupců. Blahovičník (Eukalyptus) jich má před 700 druhů a akácie asi 900.

Akácie si v nehostinném prostředí vyvinuly trny na svou ochranu před řadou škůdců, zejména před býložravci. Jedná se o malý až středně veliký ostnatý strom.

Dle Donatuse Fuchse a Martina Baehra (2000, str. 16) zde nalezneme formy, které jinde ve světě nerostou. Dalšími charakteristickými rostlinami jsou kapradiny, trávové stromy a v bažinatých oblastech jsou například rozšířené mangrovníky. Mangrovníky jsou slanomilné rostliny, ale paradoxně se vyskytují i ve sladkých vodách.Bažinaté oblasti, ve kterých jsou mangrovníky bohatě zastoupeny, jsou natolik husté, že neobsahují žádný kyslík. Mangrovníky si však vytvářejí vzdušné kořeny s pórovitou kůrou, a mohou tedy čerpat kyslík ze vzduchu. Téměř ve všech biotypech Austrálie roste velké množství orchidejí. Austrálie je také domovem druhu rosnatek neboli masožravých rostlin.

Do světa zvířat australského kontinentu patří zejména nespočet druhů vačnatců.

Faunu můžeme rozdělit do několika skupin. Na zvířata, která se vyskytují pouze v Austrálii, dále zvířata, která na kontinent přišla přes pevninské mosty z blízké Asie a zvířata dovezena z Evropy. Nachází se zde více než 250 druhů ptáků, plazů, obojživelníků, ryb či pavouků. Nejpodivuhodnější skupinou, se kterou se setkáme již

3 Outback je slovo používané Australany pro suché vnitrozemí (Blij, Müller 1992, str. 133).

20

jen v Austrálii, jsou ptakořitní. Jejich zástupci jsou ptakopysk a ježura australský.

Donatus Fuchs a Martin Baehr v knize Austrálie – cestování a kultura (2000, str. 16, 17), je považují za přechodné druhy mezi savci a plazy. Austrálie je známá zejména díky vačnatcům a těmi jsou například medvídek koala, possumové, vombati a klokan.

S těmito druhy se setkáme hlavně v přírodních parcích. Jinde je obtížné tyto druhy spatřit. Svůj životní styl dokonale přizpůsobily přírodním podmínkám. Vyskytují se více v chladnějších oblastech Austrálie, na jihu země a na Tasmánii. Dalšími vačnatci, kteří k nim patří, jsou emu, kasuár či gekoni. Jak už jsem zmínila, několik druhů zvířat do Austrálie přišlo z blízké Asie. K těmto druhům dále patří zejména netopýři, ptáci, plazi či hlodavci. Pozoruhodným zvířetem Austrálie je také bezpochyby ptakopysk.

Podivnými znaky zvířete jsou kachní zobák, vydří ocase a blány mezi prsty. Australané si ho váží, je v jejich zemi chráněný (Fuchs, Baehr 2000, str. 16, 17).

Na většině kontinentů se rytmicky a harmonicky střídají roční období. Živá příroda se tak přirozeně přizpůsobuje. Na australském kontinentě se roční období střídají také, ale bohužel z extrému do extrému. Proto je pro tamější přírodu přizpůsobení se mnohem složitější. Nalezneme zde území s různými klimaty, například chladné oblasti s množstvím sněhu, ale nenajdeme zde stromy, které by shazovaly listí či zvířata ukládající se k zimnímu spánku.

V Austrálii procházíme v podstatě všechna klimatická pásma od mírného až po tropický. Počínaje vlhkým jihem přes polosuché, suché vnitrozemí až po dusný sever.

Do mírného pásma zařadíme jižní části země jako je Nový Jižní Wales, Victoria, Jižní Austrálie a Tasmánie. Pro mírné pásmo jsou snadno odlišitelná čtyři roční období, která jsou však díky australské poloze přesně opačná než evropská. V horských oblastech se často vyskytuje vydatné sněžení, ani noční mrazy zde nejsou žádnou vzácností. Nejnižší teploty byly naměřeny ve Sněžných horách – nejchladnější místo země. Subtropy leží přímo uprostřed mírného a tropického pásma. Do této oblasti zahrnujeme sever Nového Jižního Walesu, jižní a střední Queensland, sever Jižní Austrálie, jih Severního teritoria a centrální část Západní Austrálie. Léta zde bývají příliš horká. V oblasti převládá tlaková výše a neustálé slunečné počasí. Velká část země je aridní a semiaridní.

Dostáváme se k obratníku Kozoroha, který kontinent protíná v polovině. Na sever od obratníku začínají tropy. Patří sem Západní Austrálie, Severní teritorium a Queensland.

21

V severních částech země jsou specifické oblasti monzunů, zatímco ve vnitrozemí převládá suché klima (Fuchs, Baehr 2000, str. 18, 19).

Oblast monzunů je cca půl roku zatížena trvalými srážkami a pasátovými větry.

Monzuny můžeme nalézt téměř všude ve světě, kdežto pasáty se týkají pouze rovníkových a jim blízkých oblastí. Pasáty na rozdíl od monzunů vanou stále jedním směrem a jsou závislé na tlakových depresích, oproti tomu monzun je závislý na střídání polohy tlakové výše a níže. Pasáty vanou vzduch nízko nad povrchem země směrem na západ. Letní monzun zahřívá nerovnoměrně pevninu i oceán, a je podmíněn nižším tlakem vzduchu. Díky tomu se pevnina velmi rychle ohřívá. Vane směrem od moře na pevninu. Svůj směr mění dvakrát za rok o 180 stupňů. Je typický tím, že přináší velkou část ročního úhrnu srážek. Naopak v zimním období se pevnina značně ochlazuje. Vzduch nad ní se prochlazuje od studeného zemského povrchu a tím pádem se nad pevninou utvoří ledový vzduch a vzniká tlaková výše. Zimní monzun je podmíněný vyšším tlakem vzduchu a vane směrem z pevniny na moře. Srážky poté přináší pouze v pobřežních oblastech. Velké množství srážek zastírá tu skutečnost, že je Austrálie kontinent s nejmenším počtem srážek na světě (Geografický portál 2002 - 2012).

4.1 Péče o životní prostředí

Živé organismy na Zemi žijí, vyvíjejí se, rozmnožují či zanikají. Tyto děje se dějí pouze v určitém prostoru, který tvoří životní prostředí. Bez svého prostředí nemůžou organismy existovat. Mají mezi sebou různé vazby. Nejvyšší formou živého organismu je člověk. Všechny poznatky se musí vztahovat i na život člověka. Od ostatních organismů se odlišujeme řadou kvalitativních poznatků, které nás právě dělají člověkem. Za svoji existenci člověk ve svých vývojových stupních reagoval na průběh životního prostředí. Člověk se buď přizpůsoboval vznikajícím podmínkám či vytvářel nové lepší podmínky pro svou existenci nebo naopak hynul. Cílem bylo uchovat bytí lidské společnosti. Člověk se nachází v interakci se svým životním prostředím (Rohon, Král, Kvasnička 1984, str. 9).

Dle P. Rohona, M. Krále a V. Kvasničky (1984, str. 15) potřebuje životní prostředí nutně péči před negativními účinky lidské aktivity a přírodních podmínek.

Měli bychom se také snažit o činnosti, které by takovýmto činnostem předcházely.

22

Soustava těchto činností či opatření se nazývá péče o životní prostředí. Životní prostředí prochází množstvím fyzikálních a biochemických změn, že je nutné nenechávat tomu nekontrolovatelný průběh. Tyto činnosti jsou v současnosti příliš silné.

P. Rohon, M. Král a V. Kvasnička (1984, str. 15) se domnívají, že nemůžeme trpět živelné vlivy lidských činností na životní prostředí a zpětně na lidskou společnost.

Samoregulační procesy nadále stačit nemohou, lidská společnost musí takové procesy cílevědomě usměrňovat. Nemůžeme pouze spoléhat na adaptabilitu člověka na změny v životním prostředí. Hlavní problém péče o životní prostředí vystává z rozvoje techniky, který byl příčinou rozvoje vlivu člověka na přírodu a to v negativní stránce.

Podle P. Rohona, M. Krále a V. Kvasničky (1984, str. 15) bychom si uvědomit povinnost tyto negativní jevy odstraňovat, protože technická činnost a její dopady na životní prostředí mohou mít často fatální následky.

Člověk je v prostředí v negativní i v pozitivní interakci. Každá činnost vedená ke změně prostředí měla za následek zpětné působení na něj. Dojde ke změnám ve vzájemných interakcích. Častěji si můžeme všimnout, že přírodní prostředí se mění lidskou činností na prostředí umělé. Stává se převažujícím prostředím a vytváří kulturní krajiny. Krajiny stále více nabývají na významu. Nastává reálné nebezpečí degradace životního prostředí a to se stále větším rozvojem civilizace a jejich faktorů. Je nutné, aby tato degradace byla snížena na minimum. Znakem všech zásahů člověka do původního, přirozeného prostředí je vznik umělého prostředí. Umělé prostředí je spjato s aktivním postojem člověka. Civilizační procesy aktivně působí na kvalitu životního prostředí. Rozvoj procesů zapříčiňuje změny v důsledku, kterých vzniká nespočet problémů. Faktory ovlivňující životní prostředí je nutno udržet v rovnováze, aby se kvalita prostředí dále nezhoršovala. Umělé prostředí se můžeme rozdělit na dvě části.

První částí jsou problémy lidských sídel, které zahrnují obytné, pracovní, rekreační či společensko-kulturní složky. Druhou částí je okolní krajina, která je lidskou činností neustále civilizována (Rohon, Král, Kvasnička 1984, str. 90, 91).

Každý živý organismus, podobně jako člověk, reaguje na vnější podmínky své existence. Reakce mohou být uvědomělé nebo neuvědomělé, tedy instinktivní.

V každém případě se vytváří pro člověka prostředí, které je pro něj přirozené, optimální, bezpečné a které mu nejlépe vyhovuje. Péče o životní prostředí je vždy záležitostí

23

celospolečenskou. Pod péčí či ochranou životního prostředí si můžeme představit péči o jednotlivé zdroje biosféry, které člověk využívá pro svou existenci. Naopak ochrana může být chápána jako péče o všechny složky životního prostředí. Hlavním cílem ochrany je udržet kvalitu životního prostředí v optimálním stavu a usměrňovat negativní důsledky lidské společnosti na životní prostředí (Rohon, Král, Kvasnička 1984, str. 132, 133).

24

5. Australské obyvatelstvo

Allan Fox (2000, str. 11) zmiňuje, že australské obyvatelstvo má dlouhou historii. Austrálii v 18. století obývaly kmeny Austrálců, které mluvily několika sty jazyky. Jejich kultura sahala daleko do minulosti, až 62 000 let př. n. l. Kmeny Austrálců po sobě zanechaly bohaté stopy, kterými jsou například nádherná výtvarná díla a řada pověstí, které se dochovaly do současnosti. Původní australské obyvatelstvo svou činností a kulturou žilo v souladu s přírodou a nijak nenarušovalo obydlenou krajinu. Pozoruhodná směs kultur, která v současné době Austrálii obývá, je výsledkem přistěhovalectví, dobývání, dlouholeté kolonizace a v neposlední řadě malé části původních obyvatel. Nedlouho před evropskou invazí byla Austrálie v 18. století využívaná jako lokalita k umisťování evropských trestanců. Běžné osidlování bílými obyvateli začalo v roce 1788, kdy Austrálie jako britská kolonie lákala mnoho přistěhovalců z celého světa. Historická imigrace, která pokračuje i v dnešní době je v současné Austrálii stále vidět, a tato země je dnes jedním z největších multikulturních států světa.

5.1 První obyvatelstvo

Cousteau (1994, str. 26) tvrdí, že první obyvatelé pravděpodobně přišli z Asie (Nové Guiney) po souši, která tehdy ještě existovala. Přišli v jedné z dob ledových, kdy moře bylo ještě velmi mělké. Domorodci zde žijí přes 40 tisíc let. Původní Australané byli černí obyvatelé s předky z východní Asie a nikdy jich nebylo více než 300 – 350 tisíc. Dle H. J. Blij, P. O. Müller (1992, str. 132-137) byli geograficky početnější ve východní, než v západní Austrálii. Tito obyvatelé se obratně přizpůsobili těžkému životnímu prostředí a naučili se žít v souladu s australskou přírodou. Žili v malých skupinkách a dosáhli značné zručnosti při lovu a sběru. V lokalitách, kde se to zdá takřka nemožné, například v rozsáhlých místech „outbacku‟ dokáží obratně nalézt vodu a potravu. Právě v „outbacku‟ je voda nesmírně vzácná. Domorodci ji nalézají v kořenech některých stromů či pro nás velmi zajímavým způsobem, a to ze zvláštního druhu žab. Tyto žijí paradoxně ve vyprahlé zemi a ve svém těle udržují značné množství této tekutiny. Díky tisíciletým znalostem přírody jsou schopni udržet svou populaci i v těchto někdy velmi nepříznivých podmínkách. V „outbacku‟ totiž není dostatek běžné potravy (Cousteau 1994, str. 26, 27).

25

Dle Cousteau (1994, str. 26) s ohledem na výše popsané jsou nuceni potravu a další nezbytné prvky nutné k přežití vyhledávat každý den. Muži se vydávají na lov klokanů a ostatní zde žijící zvěře, zatímco ženy hledají jiný zdroj potravy, například jedlé zelené listy, bobule a ostatní jedlou vegetaci, kterou by nasytili svůj kmen.

Předkové dnešních domorodců žili v souladu s přírodou, dokázali se vyrovnat i nepříznivým podmínkám, a přírodu kolem sebe nepovažovali pouze za zdroj potravy, ale poskytovala jim i inspiraci a duševní očistu. Domorodci věří, že člověk a příroda jsou propojeny společným duchem. Všechno živé kolem tvoří nedělitelný celek.

Díky své víře a zejména svému chování jsou považováni za nejstarší ekology na světě. Neumí pochopit, jak někdo může přírodu ničit a měnit ji. Domorodci jsou se zemí ztotožněni. Několik tisíc let byli na ostrovním kontinentě sami (Cousteau 1994, str. 27).

Po evropské invazi však prošly některé jejich zvyky změnami. Ztráceli znalost využívání přírodních zdrojů a stále více se stávali závislými na produktech přivezených či vyprodukovaných dobyvateli. Zanechávali kočovného způsobu života a najednou byli odsouzeni k modernímu životu. Dříve dokázali být nezávislí, ale po staletích kolonizace a změn, které přinášela se jejich kultura „nedobrovolně“ zbavila řady tradic a umění (Cousteau 1992, str. 32).

Dnes se ale snaží domorodci své tradice znovu obnovovat, získávat zpět své znalosti a dovednosti. Začleňují potomky do své kulturní identity, přestože tato mladá generace již žije novým a modernějším životem. Některé kmeny se dokonce opět staly kočovnými a jsou schopni ke svému životu používat i moderní vybavení, např.

automobily, mobilní telefony, počítače atd. (Cousteau 1992, str. 33).

5.2 Evropská invaze

Podle H. J. Blije a P. O. Müllera (1992, str. 133) jsou dnes první Australané zapomenutí lidé. Nemohli snést náraz evropské invaze, který byl odložen kvůli australské odlehlosti a počáteční nepřitažlivosti. Několik evropských průzkumníků dorazilo na australské pobřeží už v 16. století, ale teprve až cesty Jamese Cooka, britského námořního kapitána, dostaly Austrálii na evropskou oběžnou dráhu. James Cook navštívil východní pobřeží a byl úplně prvním Evropanem, kdo spatřil tuto část Austrálie. Evropská invaze se podílela na pohybu stovek tisíc emigrantů. Začaly vznikat trestanecké kolonie, svobodné kolonie a střediska místního obchodu. Většina

26

australských měst vznikala jako kolonie. Dle Cousteau (1992, str. 38) byl pro Evropany australský ostrovní kontinent vhodný k podrobení, podobně jako byl kdysi podroben

„divoký západ‟ v Americe. Počátky kolonizace nebyly vůbec jednoduché. Evropané, na rozdíl od domorodců, se snaží přizpůsobit australskou přírodu sobě. Chtějí ji přizpůsobit zemi svého původu. Zakládají města, staví silnice, dovážejí s sebou nová zvířata a zavádějí zde evropské zvyky. Takové činy sebou přinášejí nejenom úspěch, ale nesou sebou i vážné problémy. Díky dovezeným druhům zvířat z Evropy byla narušena přírodní rovnováha. Mnoho druhů se přemnožilo a začalo devastovat zemi.

Pro Evropany byly australské kmeny neobvyklou podívanou. Naopak pro původní obyvatele byl příchod Evropanů pohromou. Příliv civilizace do Austrálie byl pro domorodce fatální. Většina domorodců byla zabíjena a zbytek byl vytlačován ze svého území. Aboriginci žili v mnoha kmenech nejlépe poblíž řek a na mořských pobřežích. Nový osadníci domorodce vytlačovali z jejich území hlavně kvůli vodě a pastvinám pro svůj dobytek. Tím je odsoudili k jisté smrti. Na jiném území bývali ostatními kmeny považováni za narušitele. Rušili jejich vazby s duchy a tím pádem byli zabiti. Do první poloviny 20. století se jejich počet snížil o několik set (Server cestování iDNES.cz 1999 - 2012).

První přicházeli do Austrálie trestanci, poté farmáři, kteří hledali vhodnou půdu k obdělávání. Narazili na hlavní problémy, a tím byl nedostatek vody a potravy. Díky dovozu dobytka z Evropy bylo násilně narušeno přirozené fungování společnosti žijící v naprostém souladu s přírodou. Bílé obyvatelstvo postupem času prohlásilo všechnu vhodnou půdu za svou. Podle bílého obyvatelstva domorodci žádnou půdu vlastnit nemohli, protože ani neznali pojem a význam slova vlastnictví. Postupem času byli domorodci vytlačeni do vyprahlého vnitrozemí, kde mohli očekávat nehostinnější podmínky. Počátkem 20. století byli Aboriginci zbaveni veškerých svých práv a zahnáni do vládních rezervací. Mnoho z nich se živilo podřadnou prací, žili na okrajích měst a často propadali alkoholu. Málo z nich zůstalo u tradičního způsobu života. Kolem 60.

let 20. století se začali Aboriginci domáhat práva nejenom na svou půdu, ale na většinu práv (Server cestování iDNES.cz 1999 - 2012).

Roku 1976 byl schválen zákon o právu Aboriginců na půdu. Postupem času došlo v Austrálii ke smíření mezi původními obyvateli a novodobými Australany,

27

a můžeme zde proto hovořit o pozitivní diskriminaci⁴. Nakonec to vedlo k tomu, že Austrálcům byly navráceny některé oblasti, kterými byly rezervace a misijní pozemky a posléze dostali i podíl na správě některých národních parků. Dnes jsou Aboriginci vlastníci většiny území Severního teritoria včetně parků Uluru a Kakadu. Na území Severního teritoria dnes žije kolem 190 000 obyvatel, z toho 52 000 Aboriginců.

Osidlování Severního teritoria Evropany bylo sice pomalejší, ale pro Aborigince rozhodně o nic méně násilné či těžké, přestože se snažili proti tomu marně bránit (Server cestování iDNES.cz 1999 - 2012).

Dle mého názoru se domorodá kultura nevytrácí. V současné době se jejich kultura opět obnovuje a začíná sjednocovat dávné zvyky se současnými přínosy. Mnoho tisíc domorodců žije mezi dvěma světy. První svět je nový, moderní a plný nadějí do budoucna. Již mnoho domorodců okusilo jisté výhody tohoto konzumního světa. Ve druhém světě ctí přírodu a dokáží z ní získat obživu (Cousteau 1992, str. 51).

5.3 Dnešní obyvatelstvo

Donatus Fuchs a Martin Baehr (2000, str. 12) uvádějí, že roku 1996 překročil počet obyvatel Austrálie hranici 18 milionů. Přitom podíl původních obyvatel nečiní více než 1,7 %. Již tehdy v dobách osídlování bělochy byl počet domorodých obyvatel kolem 300 tisíc, podobně jako dnes. Stále do Austrálie přijíždějí přistěhovalci, tak dodnes vzniká přírůstek obyvatelstva. Přistěhovalci přicházeli nejprve z Anglie, nyní i z jiných evropských států. Stoupá i počet přistěhovalců z asijské oblasti. Australské obyvatelstvo je složeno asi ze 75 % Australanů britského původu, 20 % Australanů evropského původu a cca 4 % Australanů asijského původu. Austrálie hraje roli přistěhovalecké země a vyskytuje se zde multikulturní společnost. Rozmanitost národností tu je všední každodenností.

Dle Cousteau (1992, str. 54) je Austrálie dosud nepříliš obydlená. Pro mnoho lidí na celém světě je zemí budoucnosti. Většina sní o novém životě právě v zemi, kde počet obyvatel dosahuje sotva 7% počtu obyvatelstva ve Spojených státech na stejné rozloze. V dnešní době se do Austrálie stěhují hlavně Asiaté. Nakonec se stane

4 Pozitivní diskriminace tzv. podpůrné akce je termín, jehož smyslem je vyrovnat nerovnosti, k nimž dochází na základě příslušnosti k nějaké marginalizované skupině.

28

Austrálie směsicí Evropanů a Asiatů. Cousteau (1992, str. 54) zdůrazňuje, že důležitá je ochrana křehkého prostředí při novém osidlování a dalšího rozšiřování měst.

Cousteau (1992, str. 54) upozorňuje na nemalý problém, a tím je turistický ruch.

Austrálie svou krásou láká stále větší počet návštěvníků, kteří objevují tuto dobrodružnou zemi. To má samozřejmě jak pozitivní dopady (příjem z turistického ruchu), ale i dopady negativní. Například Velkou útesovou bariéru zdolávají obrovská množství turistů. Nejen však turistický ruch může přinést nepříjemný dopad na životní prostředí. Velmi známá je událost, ke které došlo poblíž pobřeží Nového Zélandu.

Nákladní loď zde uvízla na útesu Astrolabe, a při jejím rozlomení vyteklo do moře velké množství ropy, která zapříčinila katastrofální ekologické následky. Korálové prostředí je i s ohledem na výše uvedené značně narušené. Australská vláda se proto velmi snaží sladit zájem a úctu k přírodě s turistikou (Server tn.cz 2012).

Kontinent není ještě zdaleka přelidněný na rozdíl od ostatních oblastí světa.

Prostor v Austrálii není problémem. Austrálie je mladý stát podobně jako Spojené státy americké. Hlavní zdroje jsou stále objevovány a většina přírodního bohatství dosud nedotčena. Pro příští generace je ještě možnost zachovat přírodní bohatství. Jsou předurčeni k novému objevení. Australané jako jedni z mála vnímají důležitost ekologie své země (Fuchs, Baehr 2000, str. 12 - 14).

29

6. Charakteristika Severního teritoria

Allan Fox (2000, str. 153) uvádí, že pobřeží Severního teritoria je několik tisíc kilometrů členité. Teritorium zasahuje až do rudého středu Austrálie. Severní teritorium je nejméně osídlené území Austrálie. Většina obyvatel žije pouze na pobřeží a ve městech. Tu pravou Austrálii nalezneme právě zde, v rudém srdci. Sever je oblastí s nejméně úrodnou zemí. Hlavním lákadlem severní oblasti se stal především obrovský osamělý monolit Uluru (Ayers Rock). Ovšem nalezneme zde i jiné skvosty, jako například divoké vodopády, horké prameny, či tajemné kaňony. Monolit Uluru se nachází daleko na jihu v Národním parku Uluru-Kata Tjuta. Na správě parku, jednom z mála v Austrálii, se podílejí také původní obyvatelé. Aborigincům patří velká část vnitrozemí, kde si úspěšně udržují svoji kulturu. Teritorium prozatím nezískalo status státu, kvůli malému počtu obyvatel a málo rozvinutému hospodářství. Pro srovnání podobně jako například Inuité, nazýváni eskymáci, kteří obývají rozsáhlá území teritoria Nunavut ve státě Kanada.

Hlavními středisky jsou Alice Springs a Darwin, které jsou pouze jednou silnicí spojeny se severním pobřežím. Na konci této silnice leží město Darwin. V severním teritoriu je mnoho možností, jak přijít do kontaktu s Aboriginci (Server australia online 1998 - 2009).

6.1 Přírodní prostředí Severního teritoria

Podle Allane Foxe (2000, str. 153) se na území Severního teritoria střídá směsice rozmanitých mezilehlých ekosystémů. Pestrá směs ekosystémů se nachází na území mezi vlhkými tropy a Simpsonovou pouští. Jsou jimi tropické blahovičníkové lesy, mangrovové porosty, řídké savanové lesy, tropická savana, monzunové deštné lesy či buš. Většinu z nich nalezneme v oblasti zařazené do světového dědictví UNESCO, například v Národním parku Kakadu. Naopak v aridních oblastech na jihu teritoria nalezneme travnaté polopouště, suchomilné křoviny a vyschlá jezera. Národní park West MacDonnell, situovaný na jihu, se jako jediný nalézá na vlhkých pláních.

MacDonnellovo pohoří se soustřeďuje u stálých vodních nádrží. Jižní část MacDonnellových hor zasahuje na východ do Simpsonovy pouště, kde jsou nejdelší paralelní duny. Slané Eyrovo jezero navazuje na pískem zasypané meandry toků, které jsou lemované blahovičníky říčními, které zde díky podzemní vodě přežívají.

Geografický portál (2002 - 2012) uvádí, že slanost jezer je z důvodu velkého množství

30

rozpuštěných minerálních látek ve vodě. Slaná jezera se většinou vyskytují v horkých a suchých oblastech, protože velký obsah soli je důsledkem vypařování. Pouze na severu se vyskytují skutečné řeky. Některými jsou například Aligátoří řeka, Goyder, Daly nebo Victoria. Monzunové srážky odvádějí řeky do Arafurského a Timorského moře. Živá příroda Severního teritoria se musí vypořádat s rozmanitými biotopy a podnebními podmínkami a to dokonalým přizpůsobením k prostředí či migracemi.

Zajímavými druhy jsou klokani rudí, klokani horští zvaní eurové nebo antilopy (Fox 2000, str. 153).

31

7. Národní park Kakadu

Národní park Kakadu je nejkrásnějším parkem nejen Severního teritoria, nýbrž celé Austrálie. Národní park leží částečně ve vnitrozemí. Allan Fox (2000, str. 155) uvádí, že park se táhne od Van Diemanovy zátoky až po Arnhemskou plošinu napříč Jižní aligátoří řekou. Nachází se v povodí řek Wildmann, Západní aligátoří řeky, Východní aligátoří řeky a Jižní aligátoří řeky, které se společně vlévají do zálivu.

Plocha parku je 19 804 km čtverečních a patří k ní i 473 km čtverečních plochy parku mořského. Park se nachází přibližně 120 km východně od města Darwin, správního střediska Severního teritoria. Východní hranicí mezi parkem Kakadu a domorodou kmenovou rezervací tvoří Arnhemské země. Pískovcové útesy Arnhemské země představují přírodní hranice. Od pobřeží se rozléhá více než 200 km na jih a od východu přibližně 100 km k západu. Park Kakadu je dokonce dvakrát zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Roku 1981 byl do seznamu zapsán díky svému kulturnímu i přírodnímu významu. Hlavní část parku, plocha o rozloze bezmála 14 000 km čtverečních, také zapadá do mezinárodní ochrany podle Ramsarské úmluvy⁵ jako jeden z nejvýznamnějších mokřadů (Fox 2000, str. 155).

Jednou ze zvláštností parku je i fakt, že uprostřed parku je obrovská jáma do země – uranový důl (Ranger mine). V roce 1973 proběhl vědecký výzkum Aligátoří řeky a přinesl i několik zpráv o ohrožení životního prostředí hledáním a dobýváním uranu. Výsledkem výzkumu bylo roku 1975 rozhodnutí o navrácení území podél Aligátoří řeky domorodým kmenům, vytvoření Národního parku a přísná kontrola dolování uranu v Ranger mine (Neubert 2004, str. 201).

Zajímavé je, že v České republice těžba uranu klesá, přičemž útlum je dán poptávkou po této surovině a tím i její cenové hladiny. Proto je současná produkce jen zlomkem toho, co se v tuzemsku těžilo ještě před několika lety. Plánovaná je těžba v České republice minimálně do roku 2012, ale dá se očekávat, že pokud bude pro stát tato surovina strategickou a současně ve smyslu zahraničního obchodu zajímavou, bude těžba probíhat déle (Server IHNED.cz 1996 - 2012).

5 Ramsarská úmluva byla uzavřena 2. Února roku 1971 v Ramsaru v Íránu. Dohoda má sloužit

k celosvětové ochraně mokřadů, které jsou významné pro ochranu zranitelných a kriticky ohrožených společenstev a druhů (Portál Ministerstva životního prostředí 2008 - 2012).

32

7.1 Přírodní bohatství

Allan Fox (2000, str. 155) uvádí, že Národní park Kakadu má pod ochranou obrovskou škálu přírodního prostředí od rozsáhlých salin, říčních bahnisek, mangrovových porostů přes říční soustavy až po louky, bažinaté lesy, deštné lesy, savany či pískovcové plošiny. Pět různých typů tropických biocenóz⁶ Severního teritoria nalezneme v Národním parku Kakadu. V oblasti se utvořily říční nivy či skalní defilé. V období dešťů se z defilé řítí působivé mohutné vodopády Jim Jim nebo Twin Falls, které bývají v době sucha velmi skromné. Období sucha a období dešťů představuje obrovský rozdíl.

Obrázek 1 vodopády Jim Jim

Zdroj: Australia Land of Contrast 2000

Záplavové říční roviny jsou v září poměrně mělké, ale během několika měsíců stoupne hladina až o tři metry. Často se zde utvářejí billabongy⁷, které vznikají v období sucha. Přijde-li toto období, vody začnou pomalu ustupovat, přičemž některé zákruty zcela nevyschnou, a právě z nich se vytvářejí billabongy. Park dále lemují mangrovové bažiny, které slouží jako ochrana proti erozím. Bažiny jsou také vhodné jako prostor pro rozmnožování některých druhů vodních ptáků či mořských tvorů. Též billabongy

6 Biocenóza je společenství organizmů obývající určitý prostor. Organismy jsou vzájemně propojeny vazbami (Portál příroda.cz 2004 - 2012).

7 Billabong je slovo používané Australany, znamená malé jezero, specificky stojatou kaluž vody vzniklou v období sucha z vodních toků.

33

přitahují pozornost vodního ptactva. Suché nížiny s rozlehlými travnatými plochami a s eukalypty tvoří jižní část parku. Většinu prostoru parku tvoří savana. Oblast je plná nádherných různorodých území. Vyskytuje se zde více než několik tisíc druhů rostlin a Aboriginci je používají jako zdroj potravy či jako léčiva. Třetina území parku Kakadu patří Aborigincům, kteří oblast pronajali vládě jako národní park. V parku se vyskytují aboriginské kmeny a většina rangerů⁸ parku jsou právě Aboriginci (Fox 2000, str. 155).

Obrázek 2 Billagong

Zdroj: www.traveljournals.net

Allan Fox (2000, str. 155) popisuje populaci rostlin a živočichů v parku jako opravdu různorodou a početnou. Odborníci některé rostlinné a živočišné druhy stále popisují. Na území parku se vyskytuje přes 1000 druhů rostlin, 60 druhů savců, 280 druhů ptáků, 123 druhů plazů a 77 druhů sladkovodních ryb. Ovšem v Kakadu dominují bezobratlí, a to přes 10 000 druhů hmyzu. Jinde ve světě tak úžasnou biodiverzitu nenalezneme.

Pod ochranou parku je nepočetnější populace krokodýlů mořských na světě.

Z Yellow Water můžeme některé spatřit, dosahují totiž délky více než 5 m. V mělkých říčních tocích najdeme různé ryby či pulce, který jsou oblíbenou potravou menších ještěrů, ale i statného varana Mortonova. Vyskytují se zde i jiné zbarvené druhy varanů a hadů, například Krajta Oenpelliova žije pouze v parku Kakadu. Stále probíhá výzkum, kolik jedinců krajty nejspíše v parku žije. Tento druh dosahuje největších rozměrů mezi australskými hady. Mezi šest australských druhů sladkovodních želv patří želva bagatur, která byla objevena jako jediná právě v parku Kakadu někdy po roce 1970. Dříve byla

8 Rangeři střeží národní parky a fungují jako místní jízdní policie.

34

objevena pouze v Nové Guineji a o její existenci v Austrálii se mohlo pouze spekulovat podle kreseb Austrálců. V parku žijí i drobní vačnatci jako vakomyši nebo kunovci severní, stejně tak velký possumy, klokani antilopí či hbití. Mezi nespočet druhů ptactva patří proslulé amadiny gouldové, papoušci červenokřídlí nebo pro lidi neškodní velcí masožraví netopýři megadermy, lovící ptáky i jiné druhy netopýrů. Dominantními druhy jsou orel bělobřichý a čáp černokrký, nazývaný jabiru (Fox 2000, str. 155, 156).

7.2 Podnebí

Park Kakadu se nachází v tropickém podnebí. Průměrné maximální letní teploty (v lednu) dosahují nejvýše 34 ºC. Jedná se o období dešťů, které trvá od listopadu případně až do dubna. Hovoříme o mimořádně vlhkém a bouřlivém počasí. V období dešťů je většina cest v parku zaplavených. Povodeň zaplaví rozsáhlé oblasti nížin.

Nejvyšší počet úhrn srážek spadne v období dešťů, více než 90 %. Po silných bouřích a vichřicích zemi rázem rozvíjí život. Z vodních ploch začínají kvést pestrobarevné květy a zemi zahalí zelená pokrývka. V zimě (v červenci) dosahují nejvyšší průměrné teploty 30 ºC. Jde o nejchladnější období. V noci teplota o mnoho neklesá, maximálně pod 20 ºC. V listopadu jsou nejteplejší dny a naopak v červenci nejchladnější. Období na přelomu dubna a května až do října nazýváme obdobím sucha. Celá zem se prakticky promění v poušť díky suchu a bezdeštného počasí. Většina řek vyschne a zůstanou pouze mělké kaluže, kde některé přizpůsobivé druhy ryb přečkávají období sucha (Fox 2000, str. 155, Neubert 2004, str. 201).

7.3 Země Aboriginců

Domorodé obyvatelstvo žilo v oblasti Národního parku Kakadu již před mnoha desítkami tisíci lety. Název parku Kakadu je odvozen od domorodého výrazu gagadju.

Dříve oblast obývalo sedmnáct kmenů a některé žili na území, které je dnes zaplavené.

Mnoho let sledovali, jak nížiny zaplavuje stoupající moře. Na souši zůstalo jen malé množství posvátných míst vytvořených jejich předky (Fox 2000, str. 157).

Neubert (2004, str. 201) uvádí fakt, že Arnhemská plošina zasahuje do východní části parku. Na vrchu plošiny jde o starou pískovcovou vrstvu a pod ní ještě o mnohem starší měkkou horninu, které v průběhu několika milionů let zvětrala. Pod pískovcem se tak vytvořily skalní jeskyně a převisy. Již před mnoha tisíci lety Austrálci ryli do stěn různé mýty. Nalezneme zde stovky pískovcových galerií. Kresby nám podávají

35

svědectví o životě původních obyvatel. Na stěnách jsou vyobrazeni dávno vyhynulé tokouni liškové, krokodýli či postavy z aboriginské mytologie. Skalní umění zahrnuje i "rentgenový styl"⁹. Tento styl je rozšířený zejména u loveckých etnik. Technikou rentgenového stylu si původní obyvatelé Austrálie psali a předávali dalším generacím příběhy či jména zvířat. Vznikaly dokonce určité styly maleb typické jen pro určité oblasti. Většina z těchto výtvorů patří mezi nejstarší skalní malby na světě. Allan Fox (2000, str. 157) se zmiňuje, že v parku Kakadu nalezneme dvě vynikající galerie se skalním uměním, kde jsou uchráněny pozůstatky života kmenů. První galerie je situována poblíž Ubirru v pískovcové stěně u Východní aligátoří řeky. Druhou galerii nalezneme pod jižním okrajem Nourlangie Rock. Galerie u Ubirru nabízí velkou škálu symbolických kreseb a stěny se zdobenými, barevnými rentgenovými obrazy ryb i jinými živočichy. Kresby s velkými ceremoniálními postavami nám nabídne galerie Nourlangie. Spatříme zde mimořádné malby různobarevnými okry.

Obrázek 3 Historické domorodé skalní umění

Zdroj: Australia Land of Contrast 2000

Park Kakadu je plný zajímavých úkazů a scenérií. Odkrývá nám ty nejhodnotnější přírodní a kulturní památky. Dnes velká část parku patří jeho původním vlastníkům, kteří se podílejí na jeho správě.

9 Rentgenový styl je zobrazování zvířat s páteří a žebry. Typické pro umění loveckých národů pravěku i pro umění přírodních národů, zejména v Austrálii.

36

8. Národní park Uluru – Kata Tjuta

Ve své knize Allan Fox (2000, str. 167) uvádí, že Národní park Uluru – Kata Tjuta leží 330 km vzdušnou čarou na jihozápad od města Alice Springs. Park o rozloze 1326 km čtverečních se rozkládá na okraji pouští Gibsonovy a Velké Viktoriiny. Leží v centrální části Austrálie a obklopují ho tři pouště – Gibson, Victoria a Simpson.

Dále se Neubert (2004, str. 198) zmiňuje, že kolem parku jsou pouze pouště, polopouště a písečné duny, které dosahují až do výše 40 m. V rudém středu Austrálie, v načervenalé polopoušti, ční obrovský hrbolatý světový monolit Uluru, nazývaný Ayers Rock, a Kata Tjuta neboli The Olgas. Uluru leží v oblasti národního parku Uluru National Park. Jde o nejzajímavější místo v parku Uluru Kata – Tjuta. Monolit pískovce je vysoký až 348 m. Největší z nich je Mount Olga, měřící 546 m. Jedná se o skalnaté útvary tvořené ze slepenců zdvihající se z písečných plání. Uluru je snad nejproslulejší a nejznámější atrakce Austrálie. Leží 445 km od Alice Springs a je snadno dosažitelná.

Celá oblast parku patří aboriginským kmenům, Pitjantjatjara a Yankunytjatjara, nebo také Anangu, jak se sami nazývají.

Vláda jim toto území v roce 1985 navrátila. Kmeny však vzápětí území pronajaly státní správě národního parku. Tento park je pronajatý úřadu Environment Australia (orgán federální vlády pro národní parky), který jej spravuje společně s původními obyvateli. Anangu znají oblast Ayersovy skály jako Uluru a Olgas jako Kata – Tjuta. Význam Ayersovy skály, působivé výšiny, která ční 350 m nad písečnou rovinu, je mnohostranný. Domorodí Austrálci ji nazývají Uluru. Představuje pro ně posvátné místo, které je spjato s mýty a dějinami. Některá místa jsou tak posvátná, že se o nich nesmí mluvit a vstup na ně je přísně zakázán. Mnoho jeskyní a roklí vytvořených erozí ve skalách Uluru má na svých stěnách skalní malby. Uluru bylo také zapsáno na listinu světového přírodního dědictví roku 1988 a později v roce 1994 i na listinu světového kulturního dědictví (Fox 2000, str. 167).

Podle Allana Foxe (2000, str. 167) kdysi park spadal pod Petermannovu rezervaci Austrálců, z níž část byla součástí Správy Severního teritoria. Od roku 1958 se s ní počítalo jako s budoucí částí národního parku. Roku 1977 bylo Uluru prohlášeno za národní park. Park byl jako první v Austrálii zapsán do světové rezervace UNESCO.

37

Lidé kmene Anangu přežívali v buši po tisíce let a ke sběru či lovu jim stačilo pár hodin denně. Během desetiletí tu umíralo mnoho lidí následkem horka a nedostatkem vody (Fox 2000, str. 167).

8.1 Uluru (Ayersova skála)

Uluru se nachází v jihozápadní části Severního teritoria ve vyprahlém a rudém středu Austrálie. Jedná se o obrovský pískovcový monolit, který se tyčí vysoko nad rovinou okolních plání. Uluru je nejproslulejší památkou Austrálie. Dnes Ayersovu skálu známe spíše pod názvem Uluru, což je pojmenování jazykem Aboriginců. Skála byla pojmenována po bývalém australském premiérovi. Svými rozměry se stává největším na světě. Skála je dlouhá 3, 5 km a její obvod přesahuje 9 km. Útvar se zvedá až do výšky 867 metrů nad mořem (Neubert 2004, str. 198).

Skálu spatříme pouze z části, protože většina její části je zabořena v písku.

Zvedá se z hloubky až 6 km. Zvláštností Uluru jsou její barvy. Oranžovou barvu získala skála oxidací příměsi železa s pískovcem. Její odstín se mění postupně během dne podle polohy slunce. Hora nejvíce září při západu a východu slunce. Variace barev červené a oranžové uchvátí snad každého (Neubert 2004, str. 198).

Dle Neuberta (2004, str. 198) pravděpodobně před 600 miliony lety začaly procesy, při kterých skála vznikla. Tehdy se začaly na dně moře hromadit sedimenty.

O 300 milion let později voda ustoupila, sedimentární horniny se zbortily a vrstva pískovce se na konci překotila. Proces byl zakončen větrem a pískem, když společně vymodelovaly dnešní tvar skály. Ukončení procesu bylo před 40 miliony lety.

Uluru bylo Evropany objeveno v roce 1872. Toto území tehdy prozkoumával Ernest Giles. Mnoho Australanů se v druhé polovině 20. století snažilo skálu zdolat.

Začala se stávat více vyhledávaným místem. Až domorodí obyvatelé kmene Anangu ji prokázali větší úctu. Je pro ně posvátným a významným místem. Teprve v minulých letech začal převládat větší cit pro její kulturní hodnoty. Původní obyvatelé si z pochopitelných důvodů nepřejí, aby turisté tuto horu zdolávali. Bohužel i přesto se podnikají náročné výstupu na skálu, které se ale neobešly bez vážných nehod nebo úmrtí. Kmen Anangu bere velmi vážně zodpovědnost za návštěvníky a po každém úmrtí podstupují vysoce náročný ceremoniál. Z tohoto nebezpečí vyplynula mnohá další

38

omezení, stejně jako nebezpečí spojena s pobytem kdekoliv v poušti (Fox 2000, str.

168).

Obrázek 4 Uluru

Zdroj: Fox, 2000 str. 165

Neubert (2004, str. 198) uvádí, že Kata Tjuta se nachází cca 30 km od Uluru. Je to kruhový hornatý útvar, který připadá návštěvníkům mnohem zajímavější a impozantnější. Rozkládá se na ploše 35 km čtverečních. Na této ploše se vedle sebe řadí 36 samostatných pískovcových dómů, nazývaných též Olgas. Z roviny se klenou obrovské hrby na rozdíl od náhorní plošiny Uluru. Vrchol Mount Olga převyšuje Uluru o 200 m. Impozantní jsou skalní útvary mezi vyvýšeninami, které jsou obroušené pouštním větrem. Jedná se o hluboké průrvy či skalní jeskyně. Ohromující je především nečekaná vegetace v hlubokých vlhkých propastech.

Obrázek 5 Kata Tjuta (The Olgas)

Zdroj: Australia Land of Contrast 2000