Potřeba bydlet je jedna ze základních potřeb kaţdého člověka. Podle Evy Davidové je způsob bydlení jedním nejvýznamnějších ukazatelů ekonomické a kulturní vyspělosti kaţdého jednotlivce, ale i celého etnika, národnosti či národa.
U Romů je odrazem a výrazem jejich specifického ţivotního způsobu, sociálně ekonomického i společenského postavení, výrazem jejich hodnotové orientace.68
67 LÁZNIČKOVÁ, Ilona. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: Muzeum romské kultury, 1999, s. 57.
68 JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 9.
54
Způsob bydlení jednotlivých skupin Romů se velice lišil. Kočovné skupiny měly většinou pohyblivý přístřešek, který slouţil spíše pro děti a starší lidi.
Usedlí Romové si jiţ stavěli menší domky v tzv. „romských osadách“. Romové pobývali většinu času svého ţivota venku. Přístřešek jim slouţil většinou jen na spaní či na pobývání při nepříznivém počasí.
Skupiny kočovných Romů ke svému přebývání a cestování nejvíce vyuţívaly obytné vozy (vurdona), které odkoupily od místních sedláků. Vozy pokrývaly větvemi a nepropustnými plachtami či rohoţemi. Tyto vozy byly taţeny koňmi.
Uvnitř vozu během jízdy leţely v peřinách děti a ţeny, pobývali starší lidé. Muţi seděli „na kozlíku“ nebo šli podél vozu, střídajíce se.69 Při zastavení na noc vyuţívali stany, provizorní přístřešky z větví, dřevěných desek či celty. Později byly vyuţívány i maringotky, které byly lépe vybavené a uvnitř se nacházelo i základní vybavení pro ţivobytí – postel, stolek, ţidle či kuchyňský sporáček. Na zdech měli Romové vylepené fotografie členů rodiny a obrázky svatých. Maringotky byly zevnitř i zvenčí barevně vyzdobeny. Později se vybavení ještě zmodernizovalo. Romové měli v maringotkách k dispozici i televizi, ledničku či sporák. Kočování Romů skončilo rokem 1959, kdy došlo k násilné likvidaci kočovného a polokočovného ţivota a všichni kočující Romové se museli usadit.70
Romové, kteří nekočovali, ţili v tzv. cikánských osadách či táborech. Tyto osady vznikaly buď v okrajových čtvrtích větších měst, na okraji menších měst či vesnic.
Cikánská osada je seskupení domků, kde bydlí pohromadě alespoň několik romských rodin, obvykle izolovaných od ţivota ostatního obyvatelstva v obci.71 Pro romskou
69 DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. s. 63.
70 Tamtéţ, s. 63.
71 Tamtéţ, s. 67.
55
špatné hygienické podmínky. Často neměli k dispozici ani pitnou vodu. Pro tu museli chodit do místních potoků.
V osadách se dříve ţilo v tzv. zemnicích a polozemnicích. Zemnice byly budovány do svaţitého terénu a měly tvar trojúhelníku. Střechu tvořily větve, proutí, sláma a převáţně drny s vrstvou zeminy. Uvnitř byl malý obytný prostor, který se vyuţíval jen na spaní. Byl vystlán slámou a dekami a slouţil jako lůţko pro celou rodinu. V zimě se u vchodu udrţovalo malé ohniště. Polozemnice byly vylepšené zemnice. Střecha nesahala aţ k zemi, ale byla na nízké zídce. Nejtypičtějším tradičním obydlím v romské osadě je jednoprostorový či víceprostorový domek, zvaný koliba. Tyto domky si Romové stavěli sami s pomocí rodiny či přátel.
K stavbě bylo pouţíváno dřevo, kámen a zvláště „valky“, coţ jsou přírodní nepálené cihly z bláta a slámy, které si Romové sami vyráběli. Jednoprostorový domek býval velice skromný. Podlahu tvořila udusaná hlína či stará prkna a nacházela se zde postel, stůl a ţidle. Téměř vţdy byly stěny domu zvelebovány fotografiemi či plakáty. Víceprostorový domek byl tvořen jiţ více obytnými místnostmi a stavěl se pod vedením kvalifikovaných dělníků. Místnosti byly větší a světlejší. Ale i přesto, ţe zde bylo více místností, někteří měli jednu místnost jako tzv. „parádní pokoj“, ve kterém téměř neţili.72
Po druhé světové válce se ţivot a bydlení Romů výrazně změnily. Byli přesouváni do městských bytů. Na tuto velikou změnu si nedokázali zvyknout. Přešli od svého tradičního způsobu ţivota do společnosti, ve které nebyli vítáni, a jejich styl ţivota většina společnosti odmítala. Tradiční cikánské osady můţeme dnes vidět ještě ve východním Slovensku.
Dodnes mají Romové rádi velké prostory, kde se můţe sejít celá rodina. V zimě k tomuto účelu slouţí většinou velká obytná kuchyň a v létě dvůr či prostranství před domem. Je běţné, ţe spolu v jednom bytě ţijí dvě aţ tři generace. To nám dává
72 DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995, s. 75-77.
56
povědomí, ţe jsou jejich byty velice přeplněné. Jednotlivým členům chybí soukromí a zhoršují se hygienické a ţivotní podmínky.
Aby byt působil prostorněji, chybí v některých případech dveře a jednotlivé místnosti jsou rozděleny např. ozdobnými záclonkami či jinými dekoracemi.
V mnoha případech mají na zdech pověšené fotografie příbuzných a obrázky svatých. Výzdoba bytů bývá velice pestrá a barevná. Je to zvyk, který existuje od dob migrace. V té době měli své maringotky také velice upravené a ozdobené. Tím dávali najevo své postavení mezi ostatními. Byty jsou většinou uklizené, protoţe Romky velmi dbají na hygienu. Pokud je byt neupravený či špinavý, jde pravděpodobně o špatnou a nefunkční rodinu.
Říčan se zmiňuje o tzv. vybydlování, které je typické pro Romy. Jedná se o radikální devastaci domu či bytu. Romové dokáţou za velmi krátkou dobu zničit byt či dům tak, ţe je nutná generální oprava nebo demolice. Někdy Romové vybydlují dům z komerčních důvodů. Prodají vše, co se dá odmontovat. Jindy jde o pouhou vandalskou destrukci. Proč se Romové takto chovají? Romisté tvrdí, ţ e Rom nezná gádţovská obydlí a z nezkušenosti utrhne kliku či jinak zničí vybavení, protoţe nic takového dřív neznal. Psychologická vysvětlení tvrdí, ţe Romové vědomě či nevědomě ničí gádţovská obydlí, protoţe mají pocit, ţe je nutí měnit své zvyky. Jejich vandalství je projevem hořkosti, vzdoru, zoufalství schopného zničit nejen svůj majetek, ale i sebe sama.73
73 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 38.
57
4.4 Tradiční řemesla a způsob obživy
Romové si mnoho tradičních řemesel přinesli jiţ z Indie. Způsobů obţivy bylo několik. K nejznámějším patří zpracování kovů, dřeva, přírodních materiálů, organizace určitého druhu zábavy pro místní obyvatelstvo, koňské handlířství či věštění budoucnosti.
Podle Evy Davidové74 je nejtypičtějším romským řemeslem kovářství. Romové kovali většinou vsedě a na zemi (tento zvyk si pravděpodobně přinesli z Indie).
Výrobu měděných kotlíků, kotlů, pánví či talířů nazýváme kotlářství. To bylo ale postupně vytlačováno průmyslovou industrializací, a tak Romové přešli na opravárenské činnosti. Dříve bylo velice rozšířené zvonařství – výroba zvonců a zvonečků. Ty vyráběli většinou z mosazi či hrubšího plechu.
Dalším typicky romským řemeslem je zpracování dřeva. Romové hojně vyráběli koryta, košíky, košťata či mísy. Tato řemesla můţeme u některých Romů vidět dodnes.
Velmi rozšířeným a efektivním způsobem obţivy bylo koňské handlířství a překupnictví. Romové koupili staršího koně a vydávali ho za mladšího, schopnějšího či zdravějšího. S koňmi prováděli před jejich prodejem nejrůznější
„omlazovací“ a léčitelské praktiky, aby je pak mohli prodat za několikanásobek jejich skutečné ceny.75 Překupnictvím se zabývaly především ţeny, které kupovaly od vesničanů staré výrobky, šaty, hadry či jiný materiál, který později prodávaly či vyměňovaly za jiné výrobky.
Ţeny a děti pomáhaly svým muţům a místním rolníkům na poli. Samostatně se zabývaly výrobou přírodních nepálených cihel – tzv. valků. Hlavní surovina – jílovitá půda – byla k dispozici v téměř neomezeném mnoţství. Další práce, které by se daly zařadit k tzv. ţenským pracím, byly háčkování, vyšívání, ruční práce, výroba
74 DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. Kapitola 3, Tradiční řemesla a způsob obţivy, s. 48-60.
75 Tamtéţ, s. 57.
58
kartáčů nebo věštění budoucnosti. Je známé, ţe Romové vynikali v hudbě. Někteří si hudební nástroje dokonce vyráběli. Romští muzikanti hráli na vesnických zábavách, ve vinárnách či restauracích. A protoţe o hudebníky a baviče byl velký zájem, byl jim zajištěn pravidelný výdělek. Kromě činnosti hudebníků byly rozšířeny i další způsoby zábavné produkce – loutkové divadlo, tanec, taneční kreace se zvířaty, akrobacie nebo předvádění cvičených zvířat.76
Dnes romská řemesla zanikají. Téměř vše je vyráběno sériovou výrobou v továrnách a ruční práce mají mnohem menší význam neţ dříve. Většina současných Romů vykonává nějakou hrubou fyzickou práci, nebo nepracuje vůbec.
Jsou ale i tací, kteří podnikají a na své ţivobytí si vydělávají bez problémů. Většina ale ţije ze sociálních dávek, které jsou hrazeny státem.
Nezaměstnanost těchto lidí je velmi často dlouhodobá. Romská menšina v některých oblastech dosahuje aţ 95% nezaměstnanosti, coţ vede k tomu, ţe toto etnikum zůstává na okraji společnosti. Jaké jsou příčiny nezaměstnanosti? Většina Romů nemá ţádné, nebo má jen základní vzdělání. Jsou samozřejmě i tací, kteří mají střední, ale i vysokoškolské vzdělání. Těch je ale mnohem méně. V Kolíně existuje soukromá romská střední škola, na které studují převáţně romští studenti.
V budoucnu by se měla řešit vzdělávací otázka, ale není jisté, jestli Romové budou ochotni na tento krok přistoupit. Dalším problémem je malá poptávka po nekvalifikované práci a chybný systém sociálních dávek, kdy je v některých případech výhodnější zůstat doma a dostávat dávky, neţ jít pracovat za minimální mzdu. Tímto způsobem se vzdávají vlastní zodpovědnosti.
Zásadním problémem jsou stíţnosti zaměstnavatelů, ţe jsou Romové nespolehliví a mají slabou pracovní morálku. Oprávněné jsou však i stíţnosti mnoha Romů na diskriminaci při výběrovém řízení.
76 UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi : historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 28.
59
V naší společnosti si někteří Romové „vydělávají“ jinými způsoby neţ pravidelnou pracovní docházkou. A to například ţebrotou, drobnými krádeţemi, trestnými činy, ale i prostitucí či prodejem drog.
4.5 Odívání
Dalším projevem hmotné kultury Romů je způsob, jakým chodili či chodí oblečení. I zde nacházíme rozdíly mezi odíváním olašských a usedlých Romů.
Kočovníci si uchovali tradiční oděv déle, kdeţto usedlí Romové se přizpůsobovali společnosti a častěji se oblékali podle módy ostatních lidí.
Podle Evy Davidové77 se tradiční oděv zachoval hlavně u ţen kočujících skupin. K tradičnímu oděvu patřila dlouhá nabíraná sukně (obvykle nad kotníky), která byla zavazovaná do pasu šňůrkou a později nabíraná do gumy. Byla většinou výrazně barevná či vzorovaná a s velkou vnitřní kapsou, do které se vešly různé maličkosti jako karty, cigarety nebo peníze, ale i kradená slepice. Přes sukni ţeny většinou nosily zástěru a k ní pestrobarevnou blůzku. Na hlavě mívaly tradiční šátek.
Jeden menší a druhý větší kolem krku. Ozdobené byly různými doplňky. Většina romských ţen nosí dlouhé zapletené či sponami upravené vlasy.
Tradiční oděv romských muţů, podle Davidové, ztratil jiţ dávno své charakteristické rysy. Ten tvořila barevná či vzorovaná košile s dlouhými rukávy a stojacím límečkem u krku nebo bez límečku. Košile byla doplněna vestou odlišné barvy. Kalhoty byly zasunuté do vysokých koţených bot. Důleţitou součástí tradičního romského oděvu byl šátek kolem krku a černý široký klobouk.
Ţeny i muţi mívali mnoho doplňků. Nosili velké náušnice, prsteny, zlaté řetězy či řetízky.
A jak se oděv dříve olašských Romů liší od tradičně usedlých? Oděv usedlých Romů nebyl tak pestrý a barevný, jako tomu bylo u olašských Romů.
77 DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995, s. 46.
60
Charakteristický oděv ţen tvořila nabíraná či skládaná sukně pod kolena, zástěra jednoduchého střihu, blůzka a šátek na hlavu a kolem ramen. Ţeny hojně vyuţívaly plachtu překříţenou přes prsa a v pase vzadu vázanou – na nošení malých dětí či nákupu. Oděv usedlých muţů tvořila košile s vestou, kalhoty a klobouk.
Děti svoje oblečení většinou neměly, a tak nosily oblečení i boty dospělých.
Typická pro Romy byla i nedostatečná údrţba oděvů. Ve velké většině měli málo oblečení a chodili neustále v jednom, které se díky nepřetrţitému nošení lehce zničilo.
Romové, kteří dnes ţijí v městském prostředí, jsou ve způsobu odívání velice ovlivňováni majoritou. Avšak Romové ţijící v tradičních romských osadách, které můţeme vidět dodnes převáţně na Slovensku, se snaţí udrţet tradiční oblečení.
V posledních třiceti letech se ale i tam většinou přizpůsobují okolnímu obyvatelstvu.
Dnes mnoho Romů nosí módní a značkové oblečení. To souvisí s prestiţí.
Rodiče většinou kupují dětem takové oděvy, aby rodina nebyla terčem pomluv. Je rozšířen i názor, ţe Romové, kteří nemají pro dítě čisté či upravené oblečení, jej raději do školy ani neposílají. U olašských a občas i slovenských Romů můţeme ještě dnes vidět nápadné šperky, většinou zlaté. Olaši ve zlatých prstenech, náušnicích a přívěscích uchovávali své materiální bohatství.
4.6 Stravování
Strava Romů byla velmi závislá na prostředí, ve kterém ţili. Romové si nikdy nepěstovali plodiny ani nechovali ţádný dobytek. Byli odkázáni na to, co koupí, uloví, dostanou či ukradnou. Většinou byli závislí na okolním obyvatelstvu.
Častokrát museli krást či ţebrat. Výjimkou byli Romové, kteří pracovali jako řemeslníci, obchodníci či konští handlíři. Ti si byli schopni vydělat více peněz, za které si potraviny mohli nakoupit.
61
Strava Romů byla dříve podle Evy Davidové78 velice jednostranná a nevyváţená.
Neobsahovala mléko, zeleninu ani moučníky, coţ chybělo převáţně dětem a dospívajícím. V dobách, kdy většina Romů ještě kočovala, bylo nejrozšířenějším jídlem slepičí maso. Kromě toho se vařily brambory či bramborové placky. Do základních potravin patřilo maso, mouka, omastek, sůl a výjimečně cukr. Tradiční pochoutkou všech Romů byl jeţek. Čím jsou pro Rusa pirohy, pro Francouze ústřice, pro Angličana krvavý beefsteak a pro Čecha vepřová pečeně s knedlíkem a zelím, tím vším dohromady je pro Cikána tučný a krásně pečený jeţek. Ale není to snad nějaká specialita Cikánů českých nebo slovenských, ale všech Cikánů vůbec, ať sídlí nebo kočují kdekoliv v Evropě, kdekoliv na světě… 79 U Romů usedlých bylo nejrozšířenějším jídlem maso na různé způsoby. Ve starých osadách se vyskytoval trojí způsob získávání masa: koupí v obchodě, krádeţí či koupí podřadnějšího masa na jatkách nebo v některých osadách i vyhrabáváním zakopaných zdechlých zvířat.80
Dalšími rozšířenými pokrmy, které Davidová ve své knize uvádí, jsou halušky s masem, zelím, tvarohem a slaninou, nudle a polévka. Na slavnostní příleţitosti byly podávány zelné listy plněné mletým masem či vepřová střeva plněná bramborami nebo mletým masem (goja).
Většina Romů ţila „ze dne na den“ – od výplaty k výplatě. Ihned po výplatě se nakoupily důleţité potraviny, ale i alkoholické nápoje a ţeny vařily různé druhy jídel. Po několika těchto „dobrých“ dnech nastává znovu období, kdy rodina nemá ani na základní potraviny. V tomto dlouhém období se tedy jí minimálně nebo se Romové zadluţí do další výplaty. Tak vzniká nekonečný koloběh. Z tohoto příkladu vidíme, ţe romské ţeny neuměly hospodařit. Téměř ţádná romská ţena nepřipravovala jídlo pravidelně. To vedlo k špatné stravě a nejrůznějším zdravotním komplikacím.
78 DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 80
79 Tamtéţ, s. 80.
80 Tamtéţ, s. 82.
62
Aby ţeny ušetřily na jídlo, byly děti kojeny do dvou aţ tří let, někdy i později.
Od malička jedly tučná jídla a nebylo výjimkou, ţe se objevilo malé dítě s alkoholem v ruce. Děti se chovaly ve všem téměř stejně jako dospělí. Nebylo jim v ničem bráněno.
I ve způsobu stravování docházelo k postupným změnám, ale ty nebyly tak razantní jako změny v bydlení či oblékání. Docházelo k nim pomalu. I v novém prostředí si Romové vařili svá tradiční jídla, ale postupně přecházeli na stravu majoritní společnosti.
Romové jsou od počátku své existence velice pohostinní. Pokud dnes přijdeme do romské rodiny, vţdy jsme obslouţeni a je nám nabídnuto něco k snědku. V tomto případě se na peníze nehledí. Pokud rodina příliš peněz nemá, je nucena si vypůjčit, aby mohla hosty řádně pohostit. Host se vţdy musí uctít, to je základní pravidlo Romů.
Romové jsou před ostatními velice solidární, proto není moţno, aby Rom jedl sám před jinými lidmi, kteří nejedí.
4.7 Víra a pověrčivost Romů
Víra a duchovní orientace Romů patří mezi nejtradičnější a nejvíce se odlišující projevy. Romové jsou velice nakloněni různým pověrám a rituálům, kterým opravdu věří a jsou přesvědčeni, ţe pokud nebudou jednat tak, jak mají, stane se jim něco špatného. Některé z nich jsme si jiţ objasnili výše. Patří k nim rituály při těhotenství a narození dítěte nebo víra v duše zemřelých.
Mnozí Romové nosí nějaké ochranné amulety či talismany (koţený náramek nebo červená stuţka u dítěte). Věří, ţe je amulety ochrání před zlými silami.
63 4.7.1 Náboženství a víra v Boha
Náboţenství je důleţitou sloţkou ţivota Romů. Je třeba si uvědomit, ţe Romové byli vţdy součástí majority, proto se ve velké většině přikláněli k náboţenství, které převládalo v prostředí, ve kterém právě ţili. V Evropě to bylo většinou křesťanství katolického vyznání. Nedá se však říci, ţe by dodrţovali všechny prvky tohoto náboţenství. Prvky si upravovali podle svého a zdaleka nepřijímali všechny povinnosti, které se k vyznání řadily. Účastní se nedělních bohosluţeb, pokud nejsou příliš pozdě a ţena stihne navařit, slaví první svaté přijímání i církevní sňatek, protoţe bez něj většina farářů odmítá křtít jejich děti. Tím však jejich aktivita končí, za coţ bývají církevními představiteli, kterým se jejich víra jeví jako příliš mělká, káráni. 81
Boha (o Del) si představovali jako velikého, dobrého ducha – jakousi nejvyšší bytost, která stvořila svět a řídí osudy všech lidí.82 Někteří Romové upřednostňovali spojení s Bohem mimo kostel. Věřili, ţe spojení se lépe naváţe doma, kde se cítí dobře a jsou obklopeni lidmi, kteří je mají rádi. Proto v téměř kaţdé domácnosti se objevoval svatostánek, ke kterému se Romové modlili. Důvodem pro to bylo i nepochopení funkce faráře jako prostředníka mezi zemí a Bohem. Mnohdy neměl u Romů ţádnou autoritu.
Kromě víry v Boha věřili Romové v existenci nejrůznějších zlých a dobrých sil, které ovlivňují jejich ţivoty.
Současní Romové jsou většinou věřící, ale stále nevěří prostředníkovi mezi Bohem a zemí – církvi. V téměř kaţdé domácnosti je obraz Panny Marie, Jeţíše či malého Jezulátka, ke kterému se Romové modlí.
81 RAICHOVÁ, I. Romové a náboţenství. In: Romové – tradice a současnost. Brno, 1999, s. 66.
82 DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. s. 125.
64 4.7.2 Magické rituály
Nejvíce Romové věří v sílu přírody a magických rituálů. Vyuţívali pověrečné a magické praktiky s cílem odvrátit nemoci, vymýtat ďábly či přivolat déšť v době sucha.
Nejvíce byla rozšířená milostná a černá magie. Milostnou magií si mladé dívky přivolávaly lásku či náklonnost milované osoby. Existovalo nespočetně různých rituálů. Eva Davidová uvádí dva nejrozšířenější.
Muţi, kterého chce ţena dostat, se do jídla má přidat sůl, kterou měla pod sebou
Muţi, kterého chce ţena dostat, se do jídla má přidat sůl, kterou měla pod sebou