TRADICE A ZVYKY ROMŮ OD MINULOSTI PO SOUČASNOST

(1)

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A

PEDAGOGICKÁ

Katedra: Filozofie

Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň základní školy Studijní obor Český jazyk – občanská výchova

TRADICE A ZVYKY ROMŮ OD MINULOSTI PO SOUČASNOST

TRADITION AND HABITS OF ROMA COMMUNITY FROM PAST TO CONTEMPORARY AGE

Diplomová práce: 2011 – FP – KFL – 217

Autor:

Martina Tůmová Adresa:

Kryštofova 4/927 460 01, Liberec 1

Podpis:

Vedoucí práce: PhDr. David Václavík, Ph.D.

Počet

Stran Grafů obrázků Tabulek pramenů příloh

77 0 1 1 25 0

V Liberci dne: 21. 4. 2011

(2)

(3)

(4)

Čestné prohlášení

Název práce: Tradice a zvyky Romů od minulosti po současnost Jméno a příjmení autora: Martina Tůmová

Osobní číslo: P06100833

Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, ţe má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţila elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 21. 4. 2011

(5)

Poděkování

V první řadě chci poděkovat PhDr. Davidu Václavíkovi, Ph.D. za cenné rady a konzultace, které nemalou mírou přispěly k napsání této práce. Děkuji také své rodině a blízkým přátelům za neskonalou podporu a pomoc během celého studia a dodání sil při realizaci této práce.

(6)

TRADICE A ZVYKY ROMŮ OD MINULOSTI PO SOUČASNOST

TŮMOVÁ Martina Vedoucí DP: PhDr. David Václavík, Ph.D.

Anotace

Diplomová práce podává přehled a kritické reflexe hlavních zvyků romského etnika. Práce přihlíţí k historickým, politickým a sociálním souvislostem v dějinách Romů. Součástí práce je analýza role tradic a zvyků v současné romské společnosti a to s přihlédnutím na jejich případnou transformaci.

Summary

This thesis gives an overview and critical reflection of the main traditions of the Roma ethnicity. The work takes into account the historical, political and social context in the history of the Roma. A part of the work is an analysis of the role of traditions and habits in contemporary Roma society with regard to their eventual transformation.

Zusammenfassung

Die Diplomarbeit bietet Übersicht und kritische Reflexion der wichtigsten Sitten der Mitglieder der Ethnie Roma. Sie berücksichtigt die historischen, politischen und sozialen Zusammenhänge in der Geschichte der Ethnie. Einen Teil der Arbeit bildet auch die Analyse der Rolle der Traditionen und Sitten in der heutigen Gesellschaft der Sinti und Roma, mit der Berücksichtigung ihrer eventuellen Transformierung.

(7)

Klíčová slova

Romové, romství, romská kultura, tradice, romská rodina, romská komunita

Key words

Roma, Roma ethnicity, Roma culture, tradition, Roma family, Roma community

Schlüsselwörter

Roma, Roma-Herkunft, Roma Kultur, Tradition, Familie, Roma- Gemeinsch

(8)

6

Obsah

1 Úvod ... 8

2 Romská identita ... 13

2.1 Rom či Cikán ... 13

2.2 Romství ... 15

2.3 Rozdělení Romů ... 18

2.3.1 Subetnické dělení ... 18

2.3.2 Kastovní dělení ... 20

2.3.3 Dělení podle rituální (ne)čistoty ... 22

3 Historie... 24

3.1 Původ Romů ... 24

3.2 Migrace ... 26

3.3 Romové v českých zemích... 27

3.4 Pronásledování Romů ... 29

3.5 Vláda Marie Terezie – asimilace ... 30

3.6 Počátek 20. století ... 32

3.7 Druhá světová válka a holocaust ... 33

3.8 Státem řízená asimilace (1945 - 1989) ... 35

3.9 Romové po roce 1989 ... 37

4 Tradiční romská kultura ... 39

4.1 Tradiční romská rodina ... 39

4.1.1. Postavení muţe a ţeny ... 41

4.1.2. Postavení dětí ... 42

4.1.3. Postavení nejstaršího syna a dcery... 44

(9)

7

4.1.4. Postaveni starých lidí ... 45

4.2 Rodinné obřady... 46

4.2.1 Námluvy ... 46

4.2.2 Svatba ... 47

4.2.3 Těhotenství ... 48

4.2.4 Narození dítěte a křtiny ... 49

4.2.5 Pohřeb ... 51

4.3 Bydlení ... 53

4.4 Tradiční řemesla a způsob obţivy ... 57

4.5 Odívání ... 59

4.6 Stravování ... 60

4.7 Víra a pověrčivost Romů ... 62

4.7.1 Náboţenství a víra v Boha ... 63

4.7.2 Magické rituály ... 64

4.7.3 Svátky ... 65

4.8 Hudba ... 66

4.9 Romské symboly ... 69

4.9.1 Romská hymna ... 69

4.9.2 Vlajka... 71

4.9.3 Mezinárodní den Romů ... 72

5 Závěr ... 73

6 Literatura... 75

(10)

8

1 Úvod

V celém ţivotě se varuj posuzovat lidi podle vzhledu.

Tento citát Jeana De La Fontaina vystihuje to, ţe na světě nejsou všichni lidé stejní. I kdyţ si někteří jsou velice podobní ať uţ vzhledem, stylem oblékání či mluvou. Kaţdý člověk je jedinečný, má své vlastní názory, chování a jednání.

Na světě ţijí lidé různých ras a národností. Téměř kaţdý den je moţno na ulici zahlédnout člověka, který se vzhledově vymyká z davu. Dnes jiţ málokdy vidíme, ţe by se za takovýmto člověkem někdo ohlédl, popřípadě by se jeho přítomnost někomu zdála zvláštní. Protoţe je Evropa otevřená, jsme zvyklí, ţe se u nás běţně objevují kromě Čechů i Vietnamci, Poláci, Ukrajinci, Rumuni či Romové. Můţeme říci, ţe tyto národnosti známe? Ano, dokázali bychom je rozpoznat. Pokud ne na první pohled, zajisté je poznáme podle jazyka, který pouţívají, či přízvuku. Ale poznali bychom je i jiným způsobem? Podle stylu oblékání, stravování či tradic? Můţeme se domnívat, ţe lidé, kteří se touto problematikou nezabývají, by měli veliký problém.

Obecně lze říci, ţe většina lidí řadí jednotlivé národnosti „do stejného pytle“ a uţ neuvaţuje nad tím, ţe všichni nejsou stejní. Soudí podle vzhledu a předsudků. Moţná je to tím, ţe lidé většinou osobně neznají téměř ţádného Vietnamce, Roma ani Ukrajince a soudí jen podle médií. Tam jsou tyto národnosti mnohdy vidět v tom nejhorším slova smyslu. Nikdo jiţ nehledí na to, ţe někteří Češi na tom nejsou o moc lépe.

S jinými národnostmi jsme ţili, ţijeme a ţít budeme, proto je důleţité umět spolu komunikovat a tolerovat se navzájem. K tomu je důleţité, abychom se navzájem znali nejen podle vzhledu, ale abychom znali i původ, historický vývoj a typické chování jednotlivých národů.

Celá řada lidí je lepší neţ jejich pověst, tento citát vyslovila rakouská spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbachová (1830 – 1916), která ţila a působila

(11)

9

v českých zemích. Je však nutno říci, ţe citát lze chápat i z opačného hlediska.

Někteří lidé mají pověst dobrou, ale v jádru to tak není.

Nyní se zaměříme blíţe na jednu etnickou skupinu, která je u nás nejrozšířenější a neustále se o ní vedou nejrůznější debaty. Mluvíme o romské populaci. Kdo je to Rom?

Příslušník kočující rasy hindského původu, která se v Anglii poprvé objevila přibliţně na počátku 16. století, kdy se věřilo, ţe tato rasa přišla z Egypta.

Mají tmavou osmahlou pleť a černé vlasy. Ţiví se košíkářstvím, koňským handlířstvím, hádáním budoucnosti atd. Jejich nomádský způsob ţivota většinou vzbuzoval podezření. Jejich jazyk (zvaný romština) je značně zkomolený hindský dialekt s velkým mnoţstvím výrazů přejatých z různých evropských jazyků.¹

Kdyţ do Evropy začaly pronikat skupiny kočovníků, jejichţ členové byli barevně oděni a neustále zpívali a tancovali, začali si ostatní klást otázky: Kdo to je?

Odkud do Evropy přišli a jaká je jejich původní vlast? Lidé k nim měli určitý odstup, který do určité míry přetrvává dodnes.

Dříve se o původu Romů nevědělo téměř nic. Nyní jiţ můţeme s jistotou říci, ţe pochází z Indie. Romové migrovali z Indie do Evropy a dále. Někteří se usazovali, jiní vedli kočovný ţivot. Leckdy byli vyuţíváni na sezónní práce na polích či pro řemeslnickou činnost, avšak v některých případech z nich měli místní vesničané strach a stranili se jich. Romové byli také výborní muzikanti, tanečníci a kejklíři.

Romští muzikanti byli velice vítaní na kaţdé vesnické zábavě.

Ne vţdy to měli ale jednoduché. Byli pronásledováni, mučeni nebo dokonce zabíjeni.

A jak je to s Romy v nynější době? Většina lidí si jako Roma představí člověka, který ţije ve „špíně“, nedokáţe se starat o své děti, nemá ani nehledá práci a pobírá

1 FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 269.

(12)

10

sociální dávky. Často se také setkáváme s názorem, ţe Romové nedodrţují občanské povinnosti, dělají hluk, jsou negramotní a alkohol a drogy jsou v rodině na denním pořádku. Je to pravda? V některých případech ano. Ale jak uţ jsme si řekli výše, existují slušní a neslušní lidé bez ohledu na rasu či národnost. V romském etniku vidíme spousty kulturních sloţek, které Romové vyzdvihují a jsou na ně pyšní.

K nejznámějším patří hudba. Romové jsou velice známí pro své hudební cítění.

I dnes známe nespočetně romských hudebních skupin či zpěváků. Tanec a zpěv pro ně bylo vţdy něco velice důleţitého a mnoho se zachovalo dodnes.

Impulsem k volbě tohoto tématu bylo zhlédnutí několika dokumentů o romské kultuře, ale hlavně návštěva přednášky paní Emilie Machálkové – Holomkové, která vyprávěla o svém těţkém ţivotě, kdy jí i její rodině a příbuzným romská národnost spíše komplikovala ţivot. Přednáška byla velice zajímavá. Byla vyprávěna opravdu poutavě a působila velice sentimentálním dojmem. To vše přispělo k výběru právě tohoto tématu. Během zpracování práce byla v Mladé Boleslavi otevřena výstava o tradičních řemeslech a ţivotě Romů, která se stala cenným zdrojem této práce a poskytla mnoho inspirací.

Nejpodstatnější část diplomové práce pojednává o tradicích a zvycích Romů.

Cílem je podat přehled hlavních zvyků romského etnika a analyzovat tradice a zvyky v současném romském společenství. Zkoumat budeme především to, v jaké míře současní Romové uţívají tradic a zvyků, které byly dříve nedílnou součástí kaţdé romské rodiny – jestli tradiční kultura stále ţije, nebo se Romové přizpůsobili české společnosti natolik, ţe z vlastní kultury nepouţívají téměř nic.

Diplomová práce je rozdělena do tří větších oddílů, které obsahují menší kapitoly a podkapitoly. Největší oddíl se jmenuje Tradiční romská kultura, coţ je hlavní část mé práce a popisuje hlavní tradice a zvyky romského etnika. Nicméně před tím, neţ se tímto oddílem začneme zabývat, je třeba nastínit nejen historii, ale i umět odpovědět na otázku, kdo jsou to vlastně Romové. Velká část dnešní společnosti na tuto otázku neumí odpovědět, a proto vznikají mnohdy nesprávné postoje k Romům. Na začátku práce se tedy budeme zabývat charakteristikou romské

(13)

11

národnosti a problematikou tzv. romství. Poté se zaměříme na historické souvislosti, protoţe ty jsou podstatné pro to, abychom romskou společnost pochopili. Budeme se zabývat všemi etapami vývoje. Historie značně ovlivnila tradice Romů a dodnes ovlivňuje i jejich chování a jednání. Zpočátku se budeme zabývat původem Romů a jejich migrací do Evropy. Poté přejdeme k tématu pronásledování a zároveň nejtěţšímu období Romů, které vrcholí koncem druhé světové války a hromadným vyvraţďováním v koncentračních táborech. Také se zmíníme o integraci a o ţivotě po roce 1989.

Po historickém úvodu přistoupíme jiţ k tradicím a zvykům. Zde budou popsané nejdůleţitější tradice a zvyky, které v ţivotě Romů sehrály určitou roli.

Budeme postupovat následujícím způsobem. Nejprve se zmíníme o funkci rodiny a rodinných vztahů. Poté přejdeme k nejdůleţitějším rodinným obřadům, jako jsou námluvy, svatba či pohřeb. Zde bude řeč i o těhotenství a narození dítěte. Poté budeme mluvit o bydlení, stravování a odívání. Nato se budeme zabývat vírou a pověrčivostí Romů, do nichţ můţeme zařadit magické rituály a svátky. Ke konci práce bude zmíněna romská hudba a symboly.

V závěru kaţdé kapitoly či podkapitoly budeme porovnávat, zda zmíněné tradice jsou v současném ţivotě Romů aktuální, zda se vyuţívají alespoň zčásti, nebo zanikly úplně. Tyto aktuální názory byly konzultovány s panem Ing. Josefem Holkem, krajským koordinátorem pro romské záleţitosti, a dvěma sociálními pracovnicemi, které do romských rodin chodí pravidelně, a tak jejich chování dokáţou interpretovat. Tyto pracovnice jsou schopné rozeznat romské tradice a zvyky, které se liší od klasických českých, protoţe s těmito lidmi mají bliţší vztahy a do jejich rodin chodí velice často.

Součástí práce bude i současná situace Romů a problémy, se kterými se v dnešní době potýkají, protoţe to vše souvisí s jejich historií a kulturou.

Lze obecně říci, ţe tradice všech Romů nejsou stejné. Vţdy se poněkud liší. Ale v mnoha věcech si jsou velice podobné, coţ souvisí s totoţnou historií a podobným způsobem ţivota. Hodnoty Romů se liší podle toho, do jaké skupiny patří a kde ţijí.

(14)

12

V České republice jsou nejvíce rozšířené skupiny Romů slovenských a olašských, proto se těmto dvěma skupinám budeme věnovat více.

Po přečtení diplomové práce bude mít čtenář přehled o nejdůleţitějších tradicích a zvycích, které Romové vyznávali či vyznávají dodnes. Tím dokáţe lépe pochopit romskou společnost.

V práci jsou pouţita romská přísloví, která sesbírala Milena Hübschmannová, a můţeme je najít v knize Moudrá slova starých Romů.²

2HÜBSCHMANNOVÁ M., at.al. Moudrá slova starých Romů. Praha: Apeiron, 1991. s. 45.

(15)

13

2 Romská identita

Romové tvoří největší etnickou menšinu v Evropě. Romská populace má sice společný etnický původ, ale vnitřně je velice heterogenní, coţ potvrzuje i více či méně viditelná odlišnost jednotlivých skupin. Romové přišli do Evropy z Indie, prošli proto mnoha zeměmi. V ţádné však nesplynuli s původním obyvatelstvem a všude si dodnes udrţeli jistou osobitost.

V tomto celku se budeme nejdříve věnovat pojmenování této menšiny a poté příslušnosti k národnosti – k tzv. romství (romipen). V této kapitole se zmíníme také o statistice počtu Romů v České republice při sčítání lidu v jednotlivých letech, řekneme si jejich celkový počet a podáme přehled, v jakých lokalitách v současné době ţijí nejvíce, a ve kterých naopak nejméně. Poslední kapitolou tohoto celku je rozdělení Romů. Zde si řekneme základní informace o jednotlivých skupinách Romů, které ţijí v České republice, a podáme přibliţnou procentuální statistiku počtu příslušníků v jednotlivých skupinách. Poté se zaměříme na rozdělení Romů podle kast a podle rituální čistoty a nečistoty.

2.1 Rom či Cikán

Jaké označení je správné? Pokud studujeme tato dvě pojmenování, je třeba zkoumání provést pomocí lingvistiky. V lingvistice existuje termín etnonymum, coţ je vlastní jméno národa či národnost ³ a dělí se na ento-etnonyma a exo-etnonyma.

- Ento-etnonymum – je pojmenování, kterým se příslušníci etnika označují sami ve svém jazyce.

- Exo-etnonymum – je název, kterým je označují jiní, ve svém jazyce.

3 KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 2002, s. 165.

(16)

14

Rom je oslovení uvnitř komunity – tak se Romové oslovují mezi sebou (Rom znamená muţ, Romni znamená ţena, mnoţné číslo je Roma). Slovo Cikán je název pro Romy zvenčí – takto nazývali Romy lidé mimo komunitu.⁴

Avšak před mnoha staletími bylo označení Cikáni běţně uţíváno k označení této skupiny lidí a nebylo povaţováno za uráţku. K uráţlivému podtónu došlo aţ v mnohem pozdější době a trvá dodnes. Avšak v případech, kdy je vysloveno přívětivým tónem, je bráno jako plnohodnotné pojmenování této etnické skupiny jako celku.

Původ slova Rom je nejasný, ale nejspíše vznikl z indického slova dom, coţ znamená člověk. Označení Dom se dodnes pouţívá pro početnou indickou kastu, která se vyznačuje kočovným způsobem ţivota a ţiví se řemesly jako košíkářství, kovářství, prací s kovy či hudbou. Pojmenování Rom bylo oficiálně přijato na londýnském sněmu v roce 1971. Od té doby je také vyuţíváno jako oficiální název.

Gádţo, tak nazývali Romové osoby jiného neţ romského původu. Význam tohoto slova ale není hanlivý, jak můţe být na první pohled zřejmé. Přesný překlad tohoto slova zní „sedlák z vesnice“ (Ga – osada, Dţo – sedlák).⁵

Romové se s pojmenováním Cikáni ale do současné doby neztotoţnili. To potvrzuje rozhovor V. Kučery a M. Cihelky s Ivanem Veselým, ředitelem nadace Dţeno. Ivanu Veselému byla poloţena otázka: Vadí Vám, kdyţ se pouţívá slovo Cikán? Odpověď zněla: Ano, jako by vám vadilo, kdyby vám někdo říkal „Pepíci“.

Označení Cikán bylo pojmenování lidí, kteří se lišili od svého okolí. (…) Pro mě slovo Rom označuje širokou komunitu lidí. My si říkáme v romštině: „Ty jsi stejně váţený Rom, jako jsem já.“ Coţ znamená stejně váţený člověk. Takţe slovo Cikán mi vadí. I my ho totiţ mezi sebou pouţíváme v hanlivém významu.⁶

4 Rom, nebo Cikán?. Romea.cz [online]. 11. 11. 2007, [cit. 2011-03-29]. Dostupný z WWW:

<http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_3358>.

5 UNUCKOVÁ, Michaela. Ţijí mezi námi : historie a současnost Romů. Karviná: Sdruţení Romů severní Moravy, 2007. s. 5.

6 MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 21.

(17)

15

Je nutno doplnit, ţe nadace Dţeno je romské sdruţení zaloţené v roce 1994. Za cíl si klade sdruţovat zejména občany romské národnosti, kteří chtějí pomáhat svému národu, ale i všechny ostatní, kteří se o tuto problematiku zajímají. Dalším z hlavních cílů tohoto sdruţení je podpora rozvoje a obnovy tradičních romských hodnot a vlastností. A to tím, ţe podporuje regionální romské organizace a pomáhá organizovat regionální akce.⁷

2.2 Romství

Kdo je to Rom? Koho za Roma povaţovat a podle jakých kritérií? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Je Romem člověk, který se osobně k romské identitě hlásí, nebo člověk, kterého ostatní za Roma povaţují?

Pojem romství (neboli romipen) má mnoho různých výkladů. Romský sociolog Andrzej Mirga romství vysvětluje jako totoţnost Romů, jejich sebevědomí, myšlení o sobě, pojmenování svých vlastností jako právní a morální kodex. Součástí jsou i vzorce hodnot a kulturních zásad, jako například bytí opravdovým člověkem, úcta k pravdě, spravedlnost, úcta ke stáří, zásada pohostinnosti a prokazování úcty atd.⁸

Dalo by se tedy říci, ţe k romství (romipen) se hlásí lidé, kteří si jsou vědomi příslušnosti k romskému etniku, jsou na svůj národ a kulturu hrdi a mají úctu ke svým tradičním hodnotám. Je to významný identifikační znak Romů kdekoli na světě.

Nejen Romové, ale kaţdý národ má svou kulturu, která by měla zůstat ţivá, a tradice, které by se měly uchovávat. Také Romové by měli své romství upevňovat.

Chápat svou totoţnost a sebe sama. Měli by brát v úvahu, ţe jsou plnohodnotnými

7 Dzeno.cz [online]. 28. 1. 2011 [cit. 2011-04-07]. Základní informace o sdruţení Dţeno. Dostupné z WWW: <http://www.dzeno.cz/?c_id=2526>.

8 Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z WWW:

http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 147.

(18)

16

občany a pokud budou respektovat práva a povinnosti, za své romství se nemusí stydět.

Existují však ještě skupiny či jednotlivci, kteří se za své romství stydí, snaţí se jej skrývat a téměř ve všem se přizpůsobují majoritní společnosti. Naopak ve společnosti se objevují i ti, kteří se za svůj původ nestydí a snaţí se romskou kulturu a tradice uchovávat a rozšiřovat. Coţ je dobře, protoţe romská kultura je velice rozmanitá a má velký přínos nejen pro Romy samotné, ale pro celé lidské společenství.

Důleţitou součástí k uchování romství je mateřský jazyk – romský jazyk (romaňi čhib). V dnešní době se pomalu vytrácí z romských domácností a mladší Romové většinou mluví tzv. romským etnolektem češtiny. Protoţe romštinu leckdy slyší od rodičů či příbuzných, mají tendenci do českého jazyka vkládat romské prvky. Děti, které se od malička neučily romský jazyk, neumí pořádně ani romsky, ani česky.

Mají chudou slovní zásobu, špatnou výslovnost a neumí správně stylizovat věty. To potvrzuje E. Ţlnayová takto: romština je v českém prostředí stále více vytlačována jako mateřský jazyk a nahrazována nezvládnutou, pojmově chudou a špatně strukturovanou češtinou.⁹

Na jednu stranu se Romové nechtějí přizpůsobovat majoritě, ale na druhou stranu neuchovávají hodnoty, které patří k jejich romské národnosti, coţ je veliká škoda.

V dnešní komunitě došlo k mnoha změnám v porovnání s komunitou tradiční.

Řada Romů se ke své romské identitě nehlásí. Stovky Romů se brání i jakékoli evidenci, protoţe ji spojují s následným pronásledováním a vyvraţďováním. Jsou jim známy tragické osudy Romů v průběhu dějin. Vědí, ţe probíhaly snahy o vyhoštění či asimilaci a zvláště znají tragický konec druhé světové války. K neromským občanům nemají důvěru a k romskému označení se nehlásí. Bojí se, ţe by se mohlo stát něco podobného.

9 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 41.

(19)

17

Následující tabulka poukazuje naměřené počty lidí s romskou národností v letech 1970, 1980, 1991 a 2001.

Tabulka 1 Počty Romů v ČR (1970 – 2001)

Rok Absolutní počet

1970 60 279

1980 88 587

1991 32 903

2001* 11 746*

(Zdroj: Romové v České republice. Socioklub.1999.

* údaje z roku 2001 – Český statistický úřad).

Při sčítání v letech 1970 a 1980 se v kolonce národnost nebylo moţné zařadit k romské národnosti, proto čísla vychází z evidence národních výborů a z vlastního posouzení charakteristických znaků romského etnika.

V roce 1991, poprvé od konce druhé světové války, bylo umoţněno přihlásit se k romské národnosti a prohlásit romštinu jako svůj mateřský jazyk. Této moţnosti vyuţila jen velmi malá část Romů a to ti, kteří se sami ke své romské národnosti otevřeně hlásí.

V tabulce vidíme, ţe rozdíl mezi roky 1980 a 1991 je obrovský. Výsledek z roku 2001 dokazuje to, ţe tendence hlásit se ke své romské národnosti velice klesá. Lze předpokládat, ţe podobné výsledky budou i při letošním sčítání lidu (v roce 2011).

Tímto můţeme dokázat to, ţe se Romové i po tolika letech stále bojí svou identitu přiznat. Odhadovaný počet Romů v České republice je v současné době mezi 250 aţ

(20)

18

300 000. Podle Kalibové¹⁰ zhruba čtvrtina celkového počtu Romů ţije v Ústeckém kraji, druhé místo mezi kraji patří kraji Moravskoslezskému, kde ţije cca pětina romské populace. Velké zastoupení Romů najdeme i v kraji Karlovarském a Plzeňském. Nejméně Romů ţije v Jihočeském kraji, výjimkou je Český Krumlov, který se počtem Romů vyrovná kraji Ústeckému.

2.3 Rozdělení Romů

Romové se rozdělují do mnoha nejrůznějších skupin a podskupin. Podle způsobu ţivota, provozované profese, rituální (ne)čistoty či podle bohatství. Nejvýznamnější je dělení podle toho, odkud přišli, kde ţijí nebo ţili.

2.3.1 Subetnické dělení

Mezi tři hlavní skupiny Romů, které ţijí v České republice, řadíme olašské, slovenské a maďarské Romy. V menšině se zde objevují i němečtí Sinti či čeští Romové. Nejprve se budeme věnovat nejpočetnější skupině Romů v České republice, kterou jsou Romové slovenští.

Slovenští Romové se označovali jako servike Roma. Dnes jiţ toto označení nepouţívají a většinou si říkají Roma. V České republice jich je více neţ 70 % (tj. ¾ všech Romů na českém území). Dnes mezi sebou mají velké sociální a ekonomické rozdíly. Najdeme zde průměrné občany, nadprůměrně vzdělané jedince, ale i rodiny s minimálním či ţádným vzděláním. Slovenští Romové ţili většinou usedlým způsobem ţivota a provozovali tradiční romská řemesla (kovářství,

10 KALIBOVÁ, K. Demografické a geodemografické charakteristiky romské populace v České republice. In: Romové - reflexe problému: soubor textů k romské problematice. Praha: SOFIS, 1997.

s. 20-33.

(21)

19

korytářství či košíkářství), nebo pomáhali gádţům na polích. Mnoho slovenských Romů se také ţivilo hudbou.¹¹

Pojem slovenský Rom zavedl do odborné literatury Jiří Lípa, český bohemista, který říkal, ţe tento termín má naznačit určitou historickou, jazykovou a etnologickou svébytnost subetnické skupiny Romů, která před druhou světovou válkou ţila na území Slovenska přes pět set let usedlým způsobem ţivota.¹² Slovenští Romové přicházeli do českých zemí z izolovaných romských osad na Slovensku od 50. let 20. století – většinou do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy.

Olašští Romové patřili mezi kočovné aţ polokočovné romské skupiny. Sami sebe označují jako vlachike Roma. Tento název je odvozen od území „Valachie“, coţ je území v Rumunsku. Odtamtud Romové na Slovensko přišli. V současné době jsou tyto skupiny rozšířené na Moravě a v pohraničí se Slovenskem.

V České republice ţije přibliţně 10% příslušníků této skupiny. Dále se dělí na mnoho podskupin, např. Kalderaši (kotláři), Lovárové (konští handlíři), Čurare (noţíři …), Bojášové a Mačvajové (ţijící v USA, Kanadě a Srbsku) atd. U nás se ale objevovaly nejvíce Lovárové a Kalderaši. V nynější době u nás ţijí jen potomci někdejších Lovárů.¹³

Olašští Romové dříve neustále kočovali a některým skupinám to vydrţelo aţ do roku 1959, kdy byl vydán zákaz této činnosti. Obţivu si většinou obstarávali obchodem s koňmi, překupnictvím či kotlářstvím. Nyní se olašští Romové snaţí zachovávat svou tradiční kulturu, vnitřní zákony, specifický způsob ţivota a svůj olašský jazyk. Jsou velice uzavření vůči majoritní společnosti, ale i ostatním

11 Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné

z WWW:http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 149.

12 Tamtéţ, s. 149.

13 Tamtéţ, s. 192.

(22)

20

skupinám Romů. Olašští Romové mají zpravidla o něco světlejší pleť neţ ostatní romské skupiny.¹⁴

Maďarští Romové se označovali jako ungrike Roma. Příslušníci této skupiny se usazovali především v maďarsky mluvících částech Slovenska. Do Čech se dostali stejným způsobem jako Romové slovenští – migrací. Původem ani kulturou se však téměř neodlišují od Romů slovenských. Maďarští a čeští Romové byli olašskými Romy nazýváni Rumungri.¹⁵

Čeští a moravští Romové byli za druhé světové války téměř vyvraţděni. Tehdy přeţilo asi 10 % původního romského obyvatelstva v českých zemích, coţ bylo cca 500 – 600 osob.

V dalších částech Evropy ţijí Sintové (němečtí a rakouští Romové), Manušové (francouzští Romové), Gitanos (španělští a francouzští Romové), Gypsies and Travellers (Romové ţijící ve Velké Británii a Irsku) atd.¹⁶

2.3.2 Kastovní dělení

Romové, dříve neţ opustili Indii, patřili do celospolečenského kastovního systému, který v Indii existoval. Společenský systém v Indii byl odlišný od evropského.

Staroindická společnost se členila na stavy (varny). Do čtyř stavů patřili urození a tyto stavy se nazývaly Brahmáni, Kšátrijové, Vaišjové a Šúdrové. Pátý stav tvořili tzv. nedotknutelní, ti se nesměli „dotknout“ příslušníků prvních čtyř stavů a náleţeli

14 JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 48.

15 Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné

z WWW:http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 192.

16 Tamtéţ, s. 12.

(23)

21

sem lidé nečistých profesí, kteří např. zametali, prali prádlo nebo připravovali dříví na spalování mrtvol. Do tohoto pátého stavu patřili např. kati, kočovní kováři a jiní řemeslníci, muzikanti, tanečníci, atd. Kaţdý stav měl určitá práva, povinnosti a zásady chování, které museli příslušníci stavů dodrţovat. Tyto stavy se dělily na kasty (dţátí), které byly sloţené z kmenů a rodů s dědičnými profesemi a nepřestupnou sociální bariérou.¹⁷ Kaţdý člověk se narodil do určité kasty, ke které patřil celý ţivot. Kasta určovala nejen povolání člověka, ale i to, s kým se bude stýkat či jak se bude oblékat. Kaţdá kasta měla svá nepsaná pravidla, své příkazy a zákazy. Mezi kastami existovaly bariéry, které omezovaly jejich vzájemné styky.

Projevovala se zde například i endogamie – coţ je zákaz vybírat si své partnery či partnerky v odlišné kastě. V kastě nebyla moţnost měnit řemeslo. Syn se zabýval stejným řemeslem jako otec. Tato tradice se v romské kultuře zachovala do té doby, neţ se rozvinula industrializace. V té době lidé jiţ manuální práci tolik nepotřebovali.

Jak uţ bylo řečeno, Romové patřili k nejníţe postavené sociální vrstvě v Indii.

Předpokládá se, ţe patřili do kasty zvané Domové. Tato kasta se dělila na mnoho podskupin – podkast, které se vzájemně velice lišily. Kaţdá kasta a podkasta měla své jméno – často dle provozované profese.¹⁸

Jednotlivé kasty i podkasty mezi sebou leckdy soupeřily. To lze pozorovat i v dnešním světě. Dnes se jiţ Romové nedělí do kast, ale také se rozdělují do nejrůznějších skupin a podskupin, které by se ke kastám mohly přirovnat. Mezi jednotlivými skupinami občas vznikají hádky a spory. Na rozdíl od minulosti se dnes jiţ běţně setkáváme se sňatky z různých romských skupin. To lze viděl i na mnoha smíšených manţelstvích (česko-romských a romsko-českých), která se dnes objevují.

17 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 11.

18 HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 6-7.

(24)

22 2.3.3 Dělení podle rituální (ne)čistoty

Romové se dělili na skupiny rituálně čistých a nečistých. Mezi těmito dvěma skupinami existoval veliký rozpor.

Nebylo přípustné, aby byl uskutečněn sňatek mezi jedinci, kteří nebyli ze stejné rituálně ne(čisté) skupiny. Tímto sňatkem by se čistý Rom (ţuţe Roma) stal automaticky nečistým (degešem), coţ je nepřípustné. Ţuţe Roma jsou velice důslední a rituální čistotu si chrání. Pokud by o ni přišli, znamenalo by to „sociální smrt“

a naprostou katastrofu.¹⁹ Tento člověk by byl vyloučen z rodiny a všichni by jím opovrhovali.

Velmi přísná pravidla se musela dodrţovat při přípravě pokrmů, ale i u jiných příleţitostí. Nečistá jsou zejména některá zvířata jako psi, hadi, ţáby či slimáci a dále pak zdechliny či výkaly. Degešem se člověk můţe narodit, protoţe rituální nečistota je dědičná. Pokud je rituálně nečistá matka, dítě bude v kaţdém případě také rituálně nečisté. Pokud rituálně čistý člověk přijde do styku s věcmi, zvířaty či osobami, které jsou rituálně znečištěny, stane se automaticky také rituálně nečistým. Této rituální nečistoty se pak člověk uţ nikdy nezbaví. Tato nečistota je v tomto ţivotě neodčinitelná.²⁰ To potvrzuje i romské přísloví, které říká: Narodil se jako degeš a jako degeš zemře.

Čistý člověk se můţe znečistit mnoha způsoby. Nejtradičnější je pojídání rituálně nečistého masa, tedy masa nečistých zvířat (psi, ţáby, hlemýţdi, koně…)

Rituální (ne)čistota se definovala téměř v kaţdé oblasti činnosti. Hlavně tedy u jídla, poté u praní prádla či při vztazích mezi samotnými Romy. Gádţe povaţují Romové také za nečisté.

K vaření se pouţívalo nádobí, které slouţilo pouze k tomuto účelu. Na praní a vyvařování slouţilo jiné. Potraviny se stávaly nečistými, pokud byly znovu

19 JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 52.

20 Tamtéţ, s. 51.

(25)

23

ohřívané, upadly na zem nebo do nich spadl vlas. Nečisté jídlo Romové ihned vyhazovali.²¹

Podle Frasera²² je největší hrozbou moţné znečištění ţeny. Ţena musí být během sexuálního vývoje izolována od ostatních. Zejména při menstruaci, těhotenství a šestinedělí. V přísné domácnosti jí je v některých případech zakazováno v tomto období vařit či nosit jídlo na stůl.

V některých romských domácnostech se ještě dnes dodrţuje několik málo zvyků, které jsou spojeny s rituální čistotou. Tyto zvyky jsou ale dodrţovány spíše neuvědoměle. Stále někteří Romové neuchovávají jídlo do druhého dne. To je zvyk, který jim zůstal od doby, kdy ještě kočovali a jídlo se rychle kazilo. S tím souvisí pověra, kterou předávají matky svým dcerám. Jídlo by v noci osahaly „mulové“, duše mrtvých, a mohly by přenášet různé viry a nemoci. Mnoho Romů tedy dává přednost jídlu čerstvému neţ jídlu ohřívanému či rozmraţenému, které by bylo v domácnosti déle neţ den. Stejně tak je tomu i v případě, ţe by jídlo spadlo na zem.

21 SEKYT, V. Romové. In: Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001, s. 119-125.

(26)

24

3 Historie

Historie Romů je velice obsáhlá. Během několika tisíciletí došlo k mnoha závaţným událostem, které je třeba zmínit. Začneme původem Romů a jejich migrací do Evropy a Čech, poté nastíníme jejich pronásledování, násilnou asimilaci za panovnice Marie Terezie a osudy Romů za druhé světové války. Tímto se dostaneme do poválečného období a zmíníme se o tom, jak se změnil přístup k Romům po roce 1989.

3.1 Původ Romů

Jako všechny národy, mají i Romové svoji dlouhou minulost. Ale odkud pocházejí? To je otázka, kterou si lidé pokládají jiţ řadu let. Po staletí vznikaly různé názory na to, odkud přišli a kde je jejich skutečný původ.

Romové neměli moţnost si svou historii nijak zaznamenávat, zapisovat do kronik či jiných písemností. Neovládali psaný projev jazyka. Příběhy si předávali ústně z pokolení na pokolení. Tak vznikalo nespočetně pověr a mýtů o jejich původu.

Jedna z nejznámějších je starodávná pověst – Jak byli stvořeni Romové, kterou vyprávěla Helena Demeterová a z romštiny přeloţila Milena Hübschmannová.

Na počátku byl Bůh na světě sám. Ale samotnému se těţko ţije, a tak chtěl stvořit lidi. Uhnětl z těsta člověka a dal ho péct do pece. Jenomţe neměl ještě zkušenost, jak se dělají lidé, a kdyţ toho člověka z pece vytáhl, byl celý černý, spálený. A tak Pánbůh řekl: „Dobrá, nechám tě ţít tam, kde jsou vedra a pořád pálí slunce.“ Tak povstali černí lidé. Potom udělal z těsta dalšího člověka a znovu ho vloţil do pece.

Tentokrát se ale bál, aby nebyl tak černý jako minule, a tak ho z pece vytáhl předčasně. Tenhle člověk byl nedopečený a bílý jako tvaroh. Boţe, boţe, co s tímhle tvorem udělám? Zpátky do trouby ho uţ strčit nemůţu. A tak Pánbůh povídá: „Budeš ţít v takových místech, kde je spíš zima neţ teplo.“ A tak vznikli bílí lidé. Ještě jednou uhnětl Pánbůh člověka. Chtěl to vyzkoušet do třetice. Snad uţ se mu to tentokrát

(27)

25

podaří, aby byl ten člověk akorát. Dal ho do trouby a dával pozor. Kdyţ ho vytáhl, nebyl ten tvor ani moc černý, ani moc bílý, ale pěkně do kávova, zkrátka akorát, jak má být. A tak mu Pánbůh povídá: „Ty můţeš ţít všude, na všech místech. Můţeš ţít tam, kde je teplo, i tam, kde je zima.“ A z těchhle tvorů jsme povstali my, Romové. ²³

Historici museli pátrat po minulosti Romů v jiných pramenech a u jiných národů, kde ale zprávy téměř nikdy nebyly úplné. Obraceli se k dobovým kronikám, kde ale většinou byly o romských dějinách jen malé útrţky, ze kterých se původ ani minulost určit nedaly. Kdyţ se nějaké zmínky objevily, byly zde popisovány ze strany majority a jejich vztahu k této minoritě. Nikde není zaznamenáno, jak se k majoritě stavěli sami Romové.

Historici tedy na samotné vytyčení původu nestačili. Proto bylo nutné, aby se do výzkumu zapojili i lingvisté, etnografové a sociologové. Zkoumáním romského jazyka a jeho proměn v průběhu staletí se prokázalo, ţe právě jazyk je tím nejobjektivnějším zdrojem, který nás dovede k původu romského etnika.

Důleţitý krok v tomto směru provedl student teologie v Nizozemsku, který prokázal, ţe romština je příbuzná s Hindštinou, Panţábštinou a jinými novoindickými jazyky.²⁴ Romština tedy byla zařazena do indoevropské jazykové rodiny a za původ Romů byla pokládána Indie. Romové se původnímu obyvatelstvu Indie podobali nejen jazykem, ale i tmavší pletí a některými tradicemi a zvyky.

Dnešní Romové svou historii většinou neznají. Neví, odkud pocházejí a jaká je země jejich původu. Jen velice omezené informace jim mohou poskytnout někteří příbuzní. Neurčité údaje o historii Romů můţe obsahovat lidová slovesnost (pohádky, říkanky či písně), ale v té se objevují spíše negativní stránky (např. útlak od majoritní společnosti) neţ věrohodná historická fakta. Historii znají jen ti, kteří se

23 MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 156.

(28)

26

o ni opravdu zajímají, a to především vzdělanější lidé. Romské děti neměly nikdy moţnost se vzdělávat ve svém jazyce. Neměly k dispozici romské učebnice a ve škole se nedozvěděly nic o svých dějinách ani kultuře. Romské dítě se nikdy neučilo o romských slavných osobnostech, tradiční kultuře ani literatuře. Kdyţ se ve škole mluvilo o národní hrdosti, byla tím myšlena česká národní hrdost. Romské dítě si proto není schopné uvědomit, ţe Romové patří také k plnohodnotné národnosti, která má své dějiny, hodnoty a svou hrdost.

3.2 Migrace

Proč Romové z Indie migrovali? Snad je ze země vyhnala válka či hladomor, nejpravděpodobněji ale putovali za výdělkem či za lepším ţivotem. Nedokázali se uţivit na jednom místě, proto začali kočovat. Zpočátku kočovali v oblastech Indie, poté překročili hranice a pokračovali dále do Evropy.

Z Indie se jednotlivé romské skupiny vydávaly dále na západ. To probíhalo v několika na sobě nezávislých vlnách a během několika staletí. Migrace z Indie začínaly v době od 3. – 5. století a končily přibliţně v 9. – 10. století. Hlavním informačním zdrojem jejich migrace je nadále především jazyk. Podle toho, jak obohacovali Romové svou slovní zásobu přejímáním slov od národů, u nichţ byli kratší nebo delší dobu hosty, lze rekonstruovat trasu jejich postupu do Evropy.²⁵ Podle přejatých slov z cizích jazyků jsme schopni získat věrohodné informace o jejich migracích.

Z Indie se vydávali na západ do Persie (dnešní Írán), kde se podle lingvistů zastavili nejméně na jedno století. Převzali zde mnoho slov, kterými si obohatili svůj jazyk. Zde byly také zaznamenány první písemné zprávy o kočujících Romech. Po odchodu z Persie se Romové rozdělili na dvě migrační vlny. Jedna postupovala do Arménie a druhá do Sýrie a Palestiny.

(29)

27

Slabší proud migrantů přešel uţ v 9. století přes severoafrické pobřeţí a putoval směrem na Pyrenejský poloostrov a poté dále do Evropy. Hlavní migrační vlna postupovala od 10. století přes poloostrov Malá Asie na Balkán. Tato oblast se dříve nazývala Byzantská říše. Zde se skupiny Romů, podle lingvistů zdrţovaly velice dlouho (aţ 2 – 3 století). Je pravděpodobné, ţe zde vzniklo i nejstarší pojmenování Romů – Cikáni. O tom, ţe se Romové objevovali v Byzantské říši, existují spolehlivé informace. Ve zprávách tehdejších poutníků jsou zachovány informace o romském osídlení u města Modon. Romové zde měli svou osadu, které říkali Gyppe neboli Malý Egypt. Z tohoto názvu tedy vyplynulo, proč se Romové v některých částech světa nazývají Gipsies, Gipsy apod. Kdyţ do určitého kraje přišli, hlásali, ţe přicházejí z Egypta či Malého Egypta.²⁶

3.3 Romové v českých zemích

Z Byzantské říše Romové putovali do střední Evropy. Obyvatelé evropského kontinentu se od Romů odlišovali mnohem více neţ obyvatelé zemí, kterými procházeli do nynějška. Ten nejzásadnější rozdíl byl v barvě pleti. Romové začali

„bílým“ říkat Gádţové (tj. bílí, světlovlasí, modroocí lidé). „Bílí“ se „tmavých“ báli.

Neznali je, nevěděli, jestli jim nechtějí ublíţit. Střety mezi nimi začaly vznikat ale aţ později – v 15. aţ 16. století.

Za nejstarší doklad o přítomnosti Romů v českých zemích se povaţuje Dalimilova kronika, coţ je nejstarší česky psaná veršovaná kronika. Byla sepsaná počátkem 14. století neznámým autorem a popisuje jednotlivé události národních dějin. V jedné z kapitol, která má název „O Kartasiech pohanských“, se popisuje, ţe roku 1242 se objevilo asi 500 tatarských zvědů. Tito tatarští zvědové připomínali Romy nejen oblečením, ale i způsobem svého chování či jazykem, ale jestli to byli opravdu oni, nelze dodnes prokázat. Dalším konfrontujícím problémem je samotný

26 HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Romové opouštějí Byzantskou říši (15. století). Český rozhlas [online]. 26. 2. 2000, [cit. 2011-02-15].

Dostupný z WWW: <http://romove.radio.cz/cz/clanek/18685>.

(30)

28

vpád Mongolů a jejich zvědů do střední Evropy. K této události došlo jiţ v roce 1241 a přítomnost jejich zvědů by tedy musela být datována dříve. Dalimilova kronika ale uvádí, ţe tatarští zvědové se zde objevili aţ v roce 1242. Existují tedy dvě tvrzení.

Buď byli Kartasové mongolskými zvědy, ale nebyli to Romové, nebo to byli Romové, ale museli by se do Evropy dostat bez souvislosti s Mongoly nebo aţ krátce po jejich vpádu.

Další zmínka o Romech pochází z roku 1399. V „Popravčí knize pánů z Roţmberka“ je zápis o výslechu loupeţníka, který loupil na česko-rakouském pomezí v jiţních Čechách. Ten uvedl, ţe je spoluviníkem mimo jiné i Cikán črný, Ondřejóv pacholek²⁷. I zde existují pochybnosti. Buď šlo skutečně o Roma, nebo o přezdívku či pojmenování. To nebylo v českých zemích nijak výjimečné.

Třetí zmínku o Romech nalezneme v úryvku, který se později objevil ve Starých letopisech českých od Františka Palackého. V roce 1416 se zde objevuje poznámka toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidi mámili.²⁸

Další dochované zprávy o výskytu Romů na našem území se objevily v 15. století. Evropou tehdy projíţděla skupina lidí, jejíţ příslušníci hlásili, ţe pochází z Malého Egypta a ţe musí jako kajícní hříšníci putovat po světě. Cestou se prokazovali ochrannými listinami, tzv. glejty.²⁹ Jedna taková listina byla vydána v roce 1423 císařem Zikmundem Lucemburským na Spišském hradě: (…) Důrazně vám přikazujeme, abyste tohoto vévodu Ladislava a jemu podřízené Cikány nijakým způsobem neomezovali, ale všestranně podporovali a ochraňovali! Pokud však mezi samotnými Cikány vznikne nějaká neshoda, ne vy ani ţádný z vás, ale pouze tentýţ vévoda Ladislav má dovoleno provinilce soudit anebo osvobodit.³⁰

29 Tamtéţ, s. 14.

30 MANN, Arne B. Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001. s. 8.

(31)

29

V 16. století se ale mnoţí názory o tom, ţe se Romové nechovají jako poutníci, kteří mají činit pokání, a proto jim mnozí lidé nedůvěřovali. Období „zlatého věku“

střídá období nedůvěry. V roce 1427 je paříţský arcibiskup exkomunikoval z církve.

3.4 Pronásledování Romů

V 16. století jsou Romové vyháněni z většiny evropských zemí. Uţ při putování do Evropy se Romové setkávali se špatným přijetím. Lidé se k nim chovali různě.

Někteří se jim vyhýbali, jiní naopak vyuţívali jejich pomoc při práci na polích.

V 15. století byli Romové v Rumunsku velice odmítáni. Romové byli vyuţíváni k nuceným pracím a ve velice krutých podmínkách. Lidé je nazývali dokonce otroky.

Rom byl například vyměněn za vepře, boháč si koupil patnáctiletou konkubínu, jeţ byla vytrţena z plačící rodiny atd.³¹ Netolerance a pronásledování ovšem trvalo i po další staletí. Dokonce inzerát z roku 1852 zní absurdně: 8. května bude v klášteře sv.

Eliáše ke koupi skupina cikánských otroků – 18 muţů, 10 chlapců, 7 ţen a 3 dívky v dobrém stavu.³²

Vraťme se ale do českých zemí a k tomu, jak probíhalo pronásledování Romů zde. Bylo vydáno několik mandátů, které přikazovaly vyhoštění Romů ze země. Ke konci 17. století byli Romové dokonce prohlášeni za psance. Tak se nazývá člověk, který postrádá domov a je vyhoštěn za hranice. Často tak byli označováni příslušníci romských skupin, kteří byli od středověku vyháněni z jedné země do druhé a marně hledali své místo alespoň na nejniţším stupni společenské hierarchie.³³ V tu dobu neměli téměř ţádná práva. Jakýkoli člověk mohl Roma beztrestně zastřelit. Kdyţ byl Rom zadrţen, byl potrestán smrtí. Ţeny a děti byly trestány uříznutím uší a vyhnáním za hranice města nebo země. Později se zákon trestu smrti vztahoval i na ně.

32 Tamtéţ, s. 16.

(32)

30

Za vlády Josefa I. se začaly u hranic státu, měst či na hlavních cestách do měst objevovat výstraţné cedule, které měly Romy varovat. Na cedulích byly vyobrazeny tresty, které Roma potkají, pokud vstoupí do zakázaného území – tj.

oběšení muţi na šibenicích či mrskané ţeny a děti.

Jana Horváthová³⁴ popisuje průběh soudního procesu, který se odehrál v Náchodě v letech 1726 – 27. Vystupují v něm čtyři romské dívky, které se provinily kočováním a svou příslušností „k cikánům“, kterým byl pobyt v zemi zakázán. Všechny tři dívky se narodily v Čechách a měly jiţ uřezaný kus pravého ucha, coţ znamenalo, ţe jiţ jednou byly chyceny. Rozsudek zněl tak, ţe dvěma z nich bylo uříznuto levé ucho, následně byly mrskány a poté vypovězeny ze země.

Třetí dívka byla předána do neromské rodiny na převýchovu, ze které později uniká a schází se s nejstarší dívkou, která se schovávala v lese. Tam se k nim připojuje další dívka. Po půl roce skrývání byly dívky chyceny. Dívka, která utekla od rodiny, byla potrestána k trestu smrti stětím mečem. Ostatním dívkám byl odříznut zbytek pravého ucha a byly mrskány.

Tímto způsobem postupovala proti Romům většina evropských zemí. Zabití Roma se nepovaţovalo za zločin, proto v mnoha zemích docházelo k vyvraţďování celých rodin. Romové tedy neměli kam uniknout.

3.5 Vláda Marie Terezie – asimilace

Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. nastaly velké změny v přístupu k Romům a vznikly nové moţnosti řešení romské otázky. Marie Terezie pochopila, ţe popravy, tresty za potulku a vyhánění Romů z jednoho státu do druhého tento problém nevyřeší. Romové jiţ nebyli pronásledováni a trestáni, ale zacházelo se s nimi jako s obyvateli země, kteří museli dodrţovat určité zákony. Marie Terezie a Josef II. chtěli docílit, aby se Romové asimilovali do společnosti a přijali normy ostatních obyvatel státu.

34 HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 21.

(33)

31

Za počátek tohoto asimilačního hnutí by se dal předpokládat rok 1751, kdy byl Marií Terezií vydán tzv. protiromský dekret, podle něhoţ měli být vyhošťováni a trestáni za potulku pouze cizí Romové, kdeţto domácí měli být zasíláni do svých rodišť, která se o ně měla postarat.³⁵

Počátkem 60. let 18. století jiţ docházelo k programu asimilace a k usazování Romů. Cílem byla přeměna Romů v usedlé rolníky, kteří budou platit daně a povinně poskytovat sluţby majiteli panství. Nesměli vlastnit ţádné dopravní prostředky – koně ani vozy. Pokud chtěli opustit vesnici, museli si opatřit zvláštní povolení. Byl nařízen zákaz pouţívání slova Cikán, ten měl být nahrazen názvem nový Maďar či Novousedlík. Mládeţ starší šestnácti let byla povolána do sluţby a děti ve věku 12 aţ 16 let se musely učit nějakému řemeslu. Romové se nesměli oblékat podle svých tradičních zvyků ani mluvit svou rodnou řečí, ale museli se přizpůsobovat majoritě.

Kaţdá vesnice musela pravidelně provádět sčítání Romů. Sňatky mezi Romy byly zakázané. Romské děti mezi sedmým aţ dvanáctým rokem musely chodit na převýchovu do neromských rodin. Josef II. v asimilačních pokusech pokračoval.

Nová vyhláška z roku 1783 Romům zakazovala změnu jména a kaţdý měsíc bylo nutno vypracovat zprávu o způsobu ţivota. Bylo zakázáno kočování, pouţívání tradičních řemesel a ţebrání. Josef II. kladl důraz na povinnou školní docházku dětí, vyučení romské mládeţe, povinnou návštěvu bohosluţeb a zlepšení hygienických podmínek.³⁶

Romové se usadili a panovníci předpokládali, ţe se pomalu budou přizpůsobovat společnosti a ostatním obyvatelům. Mnohdy to tak ale nebylo. I přes to, ţe měli k dispozici nová obydlí, přebývali ve svých starých přístřešcích a vozech.

U mnoha měst se začaly objevovat tzv. cikánské tábory, ve kterých Romové stále ţili svým tradičním ţivotem.

36 FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 132-134.

(34)

32

Asimilací, která probíhala od vlády Marie Terezie a pokračovala po 2. světové válce násilným usazováním, začaly zanikat romské tradice a zvyky. Asimilace byla prováděna bez ohledu na kulturu a strukturu romské společnosti, coţ vedlo k rozkladu základních a tradičních hodnot a norem. Stát vnímal tento postup jako

„krok kupředu“, ale je nutno říci, ţe to mělo velice negativní vliv na romskou komunitu. Romové byli násilně usazováni a převáţeni do míst, kde nejsou zvyklí ţít.

Proto museli měnit své hodnoty, ţivotní styl, ba i celý způsob ţivota.

3.6 Počátek 20. století

Na počátku 20. století asimilační snahy pokračovaly. Stále ale platil zákon, který zakazoval toulání Romů. V roce 1927 vyšel zákon č. 117 o potulných cikánech. Za potulné cikány podle tohoto zákona pokládají se cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku ţijí, a to v obojím případě i tehdy, mají- li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště… Bezpečnostní úřady a orgány mohou ke zjištění totoţnosti prováděti u potulných cikánů kdykoli zjišťování antropometrická, daktyloskopická i jiná, zejména zvláštních známek (jizev, vad, tetování apod.).³⁷

Na základě tohoto zákona byla provedena první evidence Romů na našem území. Kaţdý romský občan starší čtrnácti let dostal tzv. Cikánskou legitimaci, kterou musel neustále nosit při sobě. Legitimace obsahovala evidenční číslo, jméno, státní příslušnost, osobní data, otisky všech prstů, podpis a několik kolonek pro jména dětí.³⁸

Romové, kteří kočovali, s sebou museli nosit kočovnické listy. Do nich zástupci obcí zapisovali souhlas s tím, ţe kočovníci mohou nějaký čas setrvat na území obce a stanovili jeho délku. Do větších měst měli kočovníci zákaz vstupu.

(35)

33

Kočovným Romům byly odebírány děti, protoţe se jim podle zákona nemohli plně věnovat a řádně je vychovávat. Děti poté dostaly na starost výchovné ústavy či jiné rodiny.³⁹

V této době pokračovala asimilace Romů do společnosti. Romové, kteří se dobrovolně usadili na Moravě, měli o integraci zájem a v roce 1926 vznikla dokonce první škola pro romské děti v Uţhorodě, kterou si postavili sami Romové z vlastních sbírek.

3.7 Druhá světová válka a holocaust

Druhá světová válka byla pro romskou komunitu velice zničující. Byla to nejhorší kapitola celého jejich vývoje. Tehdy zahynulo téměř pět tisíc Romů pocházejících z českých zemí.

Ze společnosti byly vyřazovány tzv. skupiny asociálů. To byly osoby, které se nějakým způsobem vymykaly běţnému způsobu chování. Patřili mezi ně tuláci, ţebráci, alkoholici, prostitutky, Romové a osoby ţijící „po cikánsku“. Dále zločinci a ti, kteří se vyhýbali práci a nestarali se o obţivu. Na tyto asociály byla v roce 1938 uvalena preventivní vazba. Bylo jich zatčeno více neţ devět tisíc.⁴⁰ Tito lidé byli zařazováni do tzv. ničemné populace, které se později velice krutým způsobem zbavovali a transportovali do pracovních a poté koncentračních táborů, ve kterých velká většina nepřeţila.

Na konci roku 1939 bylo nařízeno kočujícím Romům, aby se do dvou měsíců trvale usadili a zanechali dosavadního způsobu ţivota. Kdo tak neučinil, byl převezen do tzv. kárného pracovního tábora. Tyto tábory se nacházely v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. Kárné pracovní tábory na rozdíl od „cikánských táborů“, jeţ později na jejich místě vznikly, byly určeny pouze pro dospělé muţe,

(36)

34

kteří zde odpykávali trest prací a poté byli propuštěni.⁴¹ V roce 1942 vzniklo nařízení o preventivním potírání zločinnosti, coţ byla téměř doslovná kopie z roku 1938, o které hovoříme výše. Asociálové byli preventivně zatýkáni a umísťováni do pracovních táborů a donucovacích pracoven. Někteří byli převáţeni do koncentračního tábora Osvětim. V roce 1942 byl proveden soupis veškeré romské populace – a to nejen Romů, ale i romských míšenců a osob ţijících „cikánských způsobem“. Evidovaní Romové byli rozděleni do dvou skupin. Jedinci, kteří byli zařazeni do první skupiny, byli přesunuti do tzv. „cikánských táborů“. To bylo přechodné místo před transportem do Osvětimi. Jedinci z druhé skupiny, coţ byli téměř bezproblémoví lidé, kteří pravidelně pracovali, prozatím zůstali na svobodě.⁴²

Část Romů nepřeţila pobyt v „cikánském táboře“. Byly tam velice kruté podmínky. Muţi, ţeny i děti museli velice tvrdě pracovat. Ohledy nebyly brány ani na těhotné ţeny či staré lidi. V táborech byl nedostatek jídla, pitné vody a především špatné hygienické podmínky. Proto se tam rozšiřovaly nejrůznější nemoci a mnoho lidí zahynulo ještě před transportem do Osvětimi.

V letech 1943-44 probíhaly transporty z Letů u Písku do Osvětimi. Nejprve byli odváţeni muţi a poté ţeny a děti. Zbylí vězňové byli přesunuti do Hodonína, odkud transporty pokračovaly. Ostatní romští obyvatelé museli podstoupit deportace později.⁴³ Deportaci se vyhnuli pouze ti, kterým se podařilo utéct do zahraničí, nebo se skrýt. Určitou šanci na přeţití měli i Romové, kterých se zastala obec, ze které pocházeli. Ale takových případů bylo velice málo. Tábor se stal největším pohřebištěm evropských Romů. Za jeho sedmnáctiměsíční existence v něm zahynulo 19 833 muţů, ţen a dětí, mezi nimiţ bylo téměř 5 000 obětí z českých zemí.⁴⁴

Domů do českých zemí se vrátilo jen několik desítek Romů. Ta menšina, která přeţila, ztratila téměř celou svou rodinu.

42 Tamtéţ, s. 45-48.

44 Tamtéţ, s. 44.

(37)

35

3.8 Státem řízená asimilace (1945 - 1989)

Po válce přicházejí do Čech Romové ze Slovenska, kde neprobíhala genocida v takové míře jako v českých zemích, a proto většina slovenských Romů druhou světovou válku přeţila. Po válce se ale Slovensku po ekonomické a sociální stránce nedařilo dobře. Romové tedy migrují na západ do českých zemí, kde hledají lepší podmínky k ţivotu a bydlení. Nejprve za prací do Čech odcházeli muţi. Ti jezdili na sezónní výpomoc do severních Čech a pohraničí. Domů za svými rodinami se ale vraceli, kdykoli to bylo moţné. Dalo by se říci, ţe většina dnešních českých Romů pochází ze Slovenska.

Jiţ v 50. letech se komunistický reţim cikánskou otázkou dále zabýval. V roce 1958 byl vydán zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Ti se měli usadit tam, kde byli přistiţeni. Cílem tohoto zákona bylo, aby se přizpůsobili okolnímu obyvatelstvu. Znamenalo to, ţe nesměli zakládat folklorní soubory, mládeţnické nebo sportovní kluby, ve školách se nesměly zpívat romské písně, nesměly vycházet romské knihy a časopisy, v televizi se nesměly vysílat romské večerníčky. Nesmělo se pouţívat označení Romové nebo Cikáni, ale občané cikánského původu.⁴⁵ Romové museli zapomenout na všechny své tradice, coţ mělo za následek rozpad tradičních sociálních vazeb v rodině. Cílem bylo postupně smazat všechny rozdíly mezi romskou komunitou a českými obyvateli. V 70. letech byly rušeny všechny dosavadní romské osady a komunity. Romové byli rozptylováni do různých koutů republiky. Byli stěhováni do panelových domů, ve kterých neuměli ţít. Romské hospodyně ţijící v romské osadě neměly k dispozici zdaleka tolik prostředků pro ulehčení práce jako české ţeny. Část romských osad nebyla vůbec napojena na elektřinu a někteří neměli ani přísun pitné vody. Při migraci Romů do Čech někteří viděli poprvé sporák či pračku.

45 ARNE B. MANN. Romský dějepis, Praha: Fortuna, 2001. s. 36.