Kastovní dělení

Romové, dříve neţ opustili Indii, patřili do celospolečenského kastovního systému, který v Indii existoval. Společenský systém v Indii byl odlišný od evropského.

Staroindická společnost se členila na stavy (varny). Do čtyř stavů patřili urození a tyto stavy se nazývaly Brahmáni, Kšátrijové, Vaišjové a Šúdrové. Pátý stav tvořili tzv. nedotknutelní, ti se nesměli „dotknout“ příslušníků prvních čtyř stavů a náleţeli

14 JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 48.

15 Projekt Varianty. Interkulturní vzdělávání I. [online]. [s.l.]: Člověk v tísni, společnost při ČT, o. p. s., 2002 [cit. 2011-04-07]. Dostupné

z WWW:http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/IKV1_komplet.pdf. s. 192.

16 Tamtéţ, s. 12.

21

sem lidé nečistých profesí, kteří např. zametali, prali prádlo nebo připravovali dříví na spalování mrtvol. Do tohoto pátého stavu patřili např. kati, kočovní kováři a jiní řemeslníci, muzikanti, tanečníci, atd. Kaţdý stav měl určitá práva, povinnosti a zásady chování, které museli příslušníci stavů dodrţovat. Tyto stavy se dělily na kasty (dţátí), které byly sloţené z kmenů a rodů s dědičnými profesemi a nepřestupnou sociální bariérou.¹⁷ Kaţdý člověk se narodil do určité kasty, ke které patřil celý ţivot. Kasta určovala nejen povolání člověka, ale i to, s kým se bude stýkat či jak se bude oblékat. Kaţdá kasta měla svá nepsaná pravidla, své příkazy a zákazy. Mezi kastami existovaly bariéry, které omezovaly jejich vzájemné styky.

Projevovala se zde například i endogamie – coţ je zákaz vybírat si své partnery či partnerky v odlišné kastě. V kastě nebyla moţnost měnit řemeslo. Syn se zabýval stejným řemeslem jako otec. Tato tradice se v romské kultuře zachovala do té doby, neţ se rozvinula industrializace. V té době lidé jiţ manuální práci tolik nepotřebovali.

Jak uţ bylo řečeno, Romové patřili k nejníţe postavené sociální vrstvě v Indii.

Předpokládá se, ţe patřili do kasty zvané Domové. Tato kasta se dělila na mnoho podskupin – podkast, které se vzájemně velice lišily. Kaţdá kasta a podkasta měla své jméno – často dle provozované profese.¹⁸

Jednotlivé kasty i podkasty mezi sebou leckdy soupeřily. To lze pozorovat i v dnešním světě. Dnes se jiţ Romové nedělí do kast, ale také se rozdělují do nejrůznějších skupin a podskupin, které by se ke kastám mohly přirovnat. Mezi jednotlivými skupinami občas vznikají hádky a spory. Na rozdíl od minulosti se dnes jiţ běţně setkáváme se sňatky z různých romských skupin. To lze viděl i na mnoha smíšených manţelstvích (česko-romských a romsko-českých), která se dnes objevují.

17 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 11.

18 HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů, Praha: Lidové noviny, 2002. s. 6-7.

22 2.3.3 Dělení podle rituální (ne)čistoty

Romové se dělili na skupiny rituálně čistých a nečistých. Mezi těmito dvěma skupinami existoval veliký rozpor.

Nebylo přípustné, aby byl uskutečněn sňatek mezi jedinci, kteří nebyli ze stejné rituálně ne(čisté) skupiny. Tímto sňatkem by se čistý Rom (ţuţe Roma) stal automaticky nečistým (degešem), coţ je nepřípustné. Ţuţe Roma jsou velice důslední a rituální čistotu si chrání. Pokud by o ni přišli, znamenalo by to „sociální smrt“

a naprostou katastrofu.¹⁹ Tento člověk by byl vyloučen z rodiny a všichni by jím opovrhovali.

Velmi přísná pravidla se musela dodrţovat při přípravě pokrmů, ale i u jiných příleţitostí. Nečistá jsou zejména některá zvířata jako psi, hadi, ţáby či slimáci a dále pak zdechliny či výkaly. Degešem se člověk můţe narodit, protoţe rituální nečistota je dědičná. Pokud je rituálně nečistá matka, dítě bude v kaţdém případě také rituálně nečisté. Pokud rituálně čistý člověk přijde do styku s věcmi, zvířaty či osobami, které jsou rituálně znečištěny, stane se automaticky také rituálně nečistým. Této rituální nečistoty se pak člověk uţ nikdy nezbaví. Tato nečistota je v tomto ţivotě neodčinitelná.²⁰ To potvrzuje i romské přísloví, které říká: Narodil se jako degeš a jako degeš zemře.

Čistý člověk se můţe znečistit mnoha způsoby. Nejtradičnější je pojídání rituálně nečistého masa, tedy masa nečistých zvířat (psi, ţáby, hlemýţdi, koně…)

Rituální (ne)čistota se definovala téměř v kaţdé oblasti činnosti. Hlavně tedy u jídla, poté u praní prádla či při vztazích mezi samotnými Romy. Gádţe povaţují Romové také za nečisté.

K vaření se pouţívalo nádobí, které slouţilo pouze k tomuto účelu. Na praní a vyvařování slouţilo jiné. Potraviny se stávaly nečistými, pokud byly znovu

19 JAKOUBEK, M. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, s.r.o., 2004. s. 52.

20 Tamtéţ, s. 51.

23

ohřívané, upadly na zem nebo do nich spadl vlas. Nečisté jídlo Romové ihned vyhazovali.²¹

Podle Frasera²² je největší hrozbou moţné znečištění ţeny. Ţena musí být během sexuálního vývoje izolována od ostatních. Zejména při menstruaci, těhotenství a šestinedělí. V přísné domácnosti jí je v některých případech zakazováno v tomto období vařit či nosit jídlo na stůl.

V některých romských domácnostech se ještě dnes dodrţuje několik málo zvyků, které jsou spojeny s rituální čistotou. Tyto zvyky jsou ale dodrţovány spíše neuvědoměle. Stále někteří Romové neuchovávají jídlo do druhého dne. To je zvyk, který jim zůstal od doby, kdy ještě kočovali a jídlo se rychle kazilo. S tím souvisí pověra, kterou předávají matky svým dcerám. Jídlo by v noci osahaly „mulové“, duše mrtvých, a mohly by přenášet různé viry a nemoci. Mnoho Romů tedy dává přednost jídlu čerstvému neţ jídlu ohřívanému či rozmraţenému, které by bylo v domácnosti déle neţ den. Stejně tak je tomu i v případě, ţe by jídlo spadlo na zem.

21 SEKYT, V. Romové. In: Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001, s. 119-125.

22 FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 202.

24

3 Historie

Historie Romů je velice obsáhlá. Během několika tisíciletí došlo k mnoha závaţným událostem, které je třeba zmínit. Začneme původem Romů a jejich migrací do Evropy a Čech, poté nastíníme jejich pronásledování, násilnou asimilaci za panovnice Marie Terezie a osudy Romů za druhé světové války. Tímto se dostaneme do poválečného období a zmíníme se o tom, jak se změnil přístup k Romům po roce 1989.

3.1 Původ Romů

Jako všechny národy, mají i Romové svoji dlouhou minulost. Ale odkud pocházejí? To je otázka, kterou si lidé pokládají jiţ řadu let. Po staletí vznikaly různé názory na to, odkud přišli a kde je jejich skutečný původ.

Romové neměli moţnost si svou historii nijak zaznamenávat, zapisovat do kronik či jiných písemností. Neovládali psaný projev jazyka. Příběhy si předávali ústně z pokolení na pokolení. Tak vznikalo nespočetně pověr a mýtů o jejich původu.

Jedna z nejznámějších je starodávná pověst – Jak byli stvořeni Romové, kterou vyprávěla Helena Demeterová a z romštiny přeloţila Milena Hübschmannová.

Na počátku byl Bůh na světě sám. Ale samotnému se těţko ţije, a tak chtěl stvořit lidi. Uhnětl z těsta člověka a dal ho péct do pece. Jenomţe neměl ještě zkušenost, jak se dělají lidé, a kdyţ toho člověka z pece vytáhl, byl celý černý, spálený. A tak Pánbůh řekl: „Dobrá, nechám tě ţít tam, kde jsou vedra a pořád pálí slunce.“ Tak povstali černí lidé. Potom udělal z těsta dalšího člověka a znovu ho vloţil do pece.

Tentokrát se ale bál, aby nebyl tak černý jako minule, a tak ho z pece vytáhl předčasně. Tenhle člověk byl nedopečený a bílý jako tvaroh. Boţe, boţe, co s tímhle tvorem udělám? Zpátky do trouby ho uţ strčit nemůţu. A tak Pánbůh povídá: „Budeš ţít v takových místech, kde je spíš zima neţ teplo.“ A tak vznikli bílí lidé. Ještě jednou uhnětl Pánbůh člověka. Chtěl to vyzkoušet do třetice. Snad uţ se mu to tentokrát

25

podaří, aby byl ten člověk akorát. Dal ho do trouby a dával pozor. Kdyţ ho vytáhl, nebyl ten tvor ani moc černý, ani moc bílý, ale pěkně do kávova, zkrátka akorát, jak má být. A tak mu Pánbůh povídá: „Ty můţeš ţít všude, na všech místech. Můţeš ţít tam, kde je teplo, i tam, kde je zima.“ A z těchhle tvorů jsme povstali my, Romové. ²³

Historici museli pátrat po minulosti Romů v jiných pramenech a u jiných národů, kde ale zprávy téměř nikdy nebyly úplné. Obraceli se k dobovým kronikám, kde ale většinou byly o romských dějinách jen malé útrţky, ze kterých se původ ani minulost určit nedaly. Kdyţ se nějaké zmínky objevily, byly zde popisovány ze strany majority a jejich vztahu k této minoritě. Nikde není zaznamenáno, jak se k majoritě stavěli sami Romové.

Historici tedy na samotné vytyčení původu nestačili. Proto bylo nutné, aby se do výzkumu zapojili i lingvisté, etnografové a sociologové. Zkoumáním romského jazyka a jeho proměn v průběhu staletí se prokázalo, ţe právě jazyk je tím nejobjektivnějším zdrojem, který nás dovede k původu romského etnika.

Důleţitý krok v tomto směru provedl student teologie v Nizozemsku, který prokázal, ţe romština je příbuzná s Hindštinou, Panţábštinou a jinými novoindickými jazyky.²⁴ Romština tedy byla zařazena do indoevropské jazykové rodiny a za původ Romů byla pokládána Indie. Romové se původnímu obyvatelstvu Indie podobali nejen jazykem, ale i tmavší pletí a některými tradicemi a zvyky.

Dnešní Romové svou historii většinou neznají. Neví, odkud pocházejí a jaká je země jejich původu. Jen velice omezené informace jim mohou poskytnout někteří příbuzní. Neurčité údaje o historii Romů můţe obsahovat lidová slovesnost (pohádky, říkanky či písně), ale v té se objevují spíše negativní stránky (např. útlak od majoritní společnosti) neţ věrohodná historická fakta. Historii znají jen ti, kteří se

23 MANUŠ, Erika. Jdeme cestou dlouhou. Praha: Arbor vitae, 1998. s. 156.

24 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 10.

26

o ni opravdu zajímají, a to především vzdělanější lidé. Romské děti neměly nikdy moţnost se vzdělávat ve svém jazyce. Neměly k dispozici romské učebnice a ve škole se nedozvěděly nic o svých dějinách ani kultuře. Romské dítě se nikdy neučilo o romských slavných osobnostech, tradiční kultuře ani literatuře. Kdyţ se ve škole mluvilo o národní hrdosti, byla tím myšlena česká národní hrdost. Romské dítě si proto není schopné uvědomit, ţe Romové patří také k plnohodnotné národnosti, která má své dějiny, hodnoty a svou hrdost.

3.2 Migrace

Proč Romové z Indie migrovali? Snad je ze země vyhnala válka či hladomor, nejpravděpodobněji ale putovali za výdělkem či za lepším ţivotem. Nedokázali se uţivit na jednom místě, proto začali kočovat. Zpočátku kočovali v oblastech Indie, poté překročili hranice a pokračovali dále do Evropy.

Z Indie se jednotlivé romské skupiny vydávaly dále na západ. To probíhalo v několika na sobě nezávislých vlnách a během několika staletí. Migrace z Indie začínaly v době od 3. – 5. století a končily přibliţně v 9. – 10. století. Hlavním informačním zdrojem jejich migrace je nadále především jazyk. Podle toho, jak obohacovali Romové svou slovní zásobu přejímáním slov od národů, u nichţ byli kratší nebo delší dobu hosty, lze rekonstruovat trasu jejich postupu do Evropy.²⁵ Podle přejatých slov z cizích jazyků jsme schopni získat věrohodné informace o jejich migracích.

Z Indie se vydávali na západ do Persie (dnešní Írán), kde se podle lingvistů zastavili nejméně na jedno století. Převzali zde mnoho slov, kterými si obohatili svůj jazyk. Zde byly také zaznamenány první písemné zprávy o kočujících Romech. Po odchodu z Persie se Romové rozdělili na dvě migrační vlny. Jedna postupovala do Arménie a druhá do Sýrie a Palestiny.

25 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 11.

27

Slabší proud migrantů přešel uţ v 9. století přes severoafrické pobřeţí a putoval směrem na Pyrenejský poloostrov a poté dále do Evropy. Hlavní migrační vlna postupovala od 10. století přes poloostrov Malá Asie na Balkán. Tato oblast se dříve nazývala Byzantská říše. Zde se skupiny Romů, podle lingvistů zdrţovaly velice dlouho (aţ 2 – 3 století). Je pravděpodobné, ţe zde vzniklo i nejstarší pojmenování Romů – Cikáni. O tom, ţe se Romové objevovali v Byzantské říši, existují spolehlivé informace. Ve zprávách tehdejších poutníků jsou zachovány informace o romském osídlení u města Modon. Romové zde měli svou osadu, které říkali Gyppe neboli Malý Egypt. Z tohoto názvu tedy vyplynulo, proč se Romové v některých částech světa nazývají Gipsies, Gipsy apod. Kdyţ do určitého kraje přišli, hlásali, ţe přicházejí z Egypta či Malého Egypta.²⁶

3.3 Romové v českých zemích

Z Byzantské říše Romové putovali do střední Evropy. Obyvatelé evropského kontinentu se od Romů odlišovali mnohem více neţ obyvatelé zemí, kterými procházeli do nynějška. Ten nejzásadnější rozdíl byl v barvě pleti. Romové začali

„bílým“ říkat Gádţové (tj. bílí, světlovlasí, modroocí lidé). „Bílí“ se „tmavých“ báli.

Neznali je, nevěděli, jestli jim nechtějí ublíţit. Střety mezi nimi začaly vznikat ale aţ později – v 15. aţ 16. století.

Za nejstarší doklad o přítomnosti Romů v českých zemích se povaţuje Dalimilova kronika, coţ je nejstarší česky psaná veršovaná kronika. Byla sepsaná počátkem 14. století neznámým autorem a popisuje jednotlivé události národních dějin. V jedné z kapitol, která má název „O Kartasiech pohanských“, se popisuje, ţe roku 1242 se objevilo asi 500 tatarských zvědů. Tito tatarští zvědové připomínali Romy nejen oblečením, ale i způsobem svého chování či jazykem, ale jestli to byli opravdu oni, nelze dodnes prokázat. Dalším konfrontujícím problémem je samotný

26 HÜBSCHMANNOVÁ, Milena. Romové opouštějí Byzantskou říši (15. století). Český rozhlas [online]. 26. 2. 2000, [cit. 2011-02-15].

Dostupný z WWW: <http://romove.radio.cz/cz/clanek/18685>.

28

vpád Mongolů a jejich zvědů do střední Evropy. K této události došlo jiţ v roce 1241 a přítomnost jejich zvědů by tedy musela být datována dříve. Dalimilova kronika ale uvádí, ţe tatarští zvědové se zde objevili aţ v roce 1242. Existují tedy dvě tvrzení.

Buď byli Kartasové mongolskými zvědy, ale nebyli to Romové, nebo to byli Romové, ale museli by se do Evropy dostat bez souvislosti s Mongoly nebo aţ krátce po jejich vpádu.

Další zmínka o Romech pochází z roku 1399. V „Popravčí knize pánů z Roţmberka“ je zápis o výslechu loupeţníka, který loupil na česko-rakouském pomezí v jiţních Čechách. Ten uvedl, ţe je spoluviníkem mimo jiné i Cikán črný, Ondřejóv pacholek²⁷. I zde existují pochybnosti. Buď šlo skutečně o Roma, nebo o přezdívku či pojmenování. To nebylo v českých zemích nijak výjimečné.

Třetí zmínku o Romech nalezneme v úryvku, který se později objevil ve Starých letopisech českých od Františka Palackého. V roce 1416 se zde objevuje poznámka toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidi mámili.²⁸

Další dochované zprávy o výskytu Romů na našem území se objevily v 15. století. Evropou tehdy projíţděla skupina lidí, jejíţ příslušníci hlásili, ţe pochází z Malého Egypta a ţe musí jako kajícní hříšníci putovat po světě. Cestou se prokazovali ochrannými listinami, tzv. glejty.²⁹ Jedna taková listina byla vydána v roce 1423 císařem Zikmundem Lucemburským na Spišském hradě: (…) Důrazně vám přikazujeme, abyste tohoto vévodu Ladislava a jemu podřízené Cikány nijakým způsobem neomezovali, ale všestranně podporovali a ochraňovali! Pokud však mezi samotnými Cikány vznikne nějaká neshoda, ne vy ani ţádný z vás, ale pouze tentýţ vévoda Ladislav má dovoleno provinilce soudit anebo osvobodit.³⁰

27 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 13.

28 FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. s. 269.

29 Tamtéţ, s. 14.

30 MANN, Arne B. Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001. s. 8.

29

V 16. století se ale mnoţí názory o tom, ţe se Romové nechovají jako poutníci, kteří mají činit pokání, a proto jim mnozí lidé nedůvěřovali. Období „zlatého věku“

střídá období nedůvěry. V roce 1427 je paříţský arcibiskup exkomunikoval z církve.

3.4 Pronásledování Romů

V 16. století jsou Romové vyháněni z většiny evropských zemí. Uţ při putování do Evropy se Romové setkávali se špatným přijetím. Lidé se k nim chovali různě.

Někteří se jim vyhýbali, jiní naopak vyuţívali jejich pomoc při práci na polích.

V 15. století byli Romové v Rumunsku velice odmítáni. Romové byli vyuţíváni k nuceným pracím a ve velice krutých podmínkách. Lidé je nazývali dokonce otroky.

Rom byl například vyměněn za vepře, boháč si koupil patnáctiletou konkubínu, jeţ byla vytrţena z plačící rodiny atd.³¹ Netolerance a pronásledování ovšem trvalo i po další staletí. Dokonce inzerát z roku 1852 zní absurdně: 8. května bude v klášteře sv.

Eliáše ke koupi skupina cikánských otroků – 18 muţů, 10 chlapců, 7 ţen a 3 dívky v dobrém stavu.³²

Vraťme se ale do českých zemí a k tomu, jak probíhalo pronásledování Romů zde. Bylo vydáno několik mandátů, které přikazovaly vyhoštění Romů ze země. Ke konci 17. století byli Romové dokonce prohlášeni za psance. Tak se nazývá člověk, který postrádá domov a je vyhoštěn za hranice. Často tak byli označováni příslušníci romských skupin, kteří byli od středověku vyháněni z jedné země do druhé a marně hledali své místo alespoň na nejniţším stupni společenské hierarchie.³³ V tu dobu neměli téměř ţádná práva. Jakýkoli člověk mohl Roma beztrestně zastřelit. Kdyţ byl Rom zadrţen, byl potrestán smrtí. Ţeny a děti byly trestány uříznutím uší a vyhnáním za hranice města nebo země. Později se zákon trestu smrti vztahoval i na ně.

31 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme - jde o to jak. 2. aktualizované vydání. Praha: Portál, 2000. s. 16.

32 Tamtéţ, s. 16.

33 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. doplněné vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. s. 15.

30

Za vlády Josefa I. se začaly u hranic státu, měst či na hlavních cestách do měst objevovat výstraţné cedule, které měly Romy varovat. Na cedulích byly vyobrazeny tresty, které Roma potkají, pokud vstoupí do zakázaného území – tj.

oběšení muţi na šibenicích či mrskané ţeny a děti.

Jana Horváthová³⁴ popisuje průběh soudního procesu, který se odehrál v Náchodě v letech 1726 – 27. Vystupují v něm čtyři romské dívky, které se provinily kočováním a svou příslušností „k cikánům“, kterým byl pobyt v zemi zakázán. Všechny tři dívky se narodily v Čechách a měly jiţ uřezaný kus pravého ucha, coţ znamenalo, ţe jiţ jednou byly chyceny. Rozsudek zněl tak, ţe dvěma z nich bylo uříznuto levé ucho, následně byly mrskány a poté vypovězeny ze země.

Třetí dívka byla předána do neromské rodiny na převýchovu, ze které později uniká a schází se s nejstarší dívkou, která se schovávala v lese. Tam se k nim připojuje další dívka. Po půl roce skrývání byly dívky chyceny. Dívka, která utekla od rodiny, byla potrestána k trestu smrti stětím mečem. Ostatním dívkám byl odříznut zbytek pravého ucha a byly mrskány.

Tímto způsobem postupovala proti Romům většina evropských zemí. Zabití Roma se nepovaţovalo za zločin, proto v mnoha zemích docházelo k vyvraţďování celých rodin. Romové tedy neměli kam uniknout.

3.5 Vláda Marie Terezie – asimilace

Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. nastaly velké změny v přístupu k Romům a vznikly nové moţnosti řešení romské otázky. Marie Terezie pochopila, ţe popravy, tresty za potulku a vyhánění Romů z jednoho státu do druhého tento problém nevyřeší. Romové jiţ nebyli pronásledováni a trestáni, ale zacházelo se s nimi jako s obyvateli země, kteří museli dodrţovat určité zákony. Marie Terezie a Josef II. chtěli docílit, aby se Romové asimilovali do společnosti a přijali normy

Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. nastaly velké změny v přístupu k Romům a vznikly nové moţnosti řešení romské otázky. Marie Terezie pochopila, ţe popravy, tresty za potulku a vyhánění Romů z jednoho státu do druhého tento problém nevyřeší. Romové jiţ nebyli pronásledováni a trestáni, ale zacházelo se s nimi jako s obyvateli země, kteří museli dodrţovat určité zákony. Marie Terezie a Josef II. chtěli docílit, aby se Romové asimilovali do společnosti a přijali normy