V této kapitole je vysvětleno, kdo může provozovat canisterapii, jak probíhá vzdělávání canisterapeutů a jakými zásadami by se měl každý, kdo canisterapii provozuje, řídit.
Za účastníky canisterapie jsou považování chovatel psa, majitel psa (psovoda), canisterapeutický pes, specialista v pomáhajících profesích, klient, rodina a další sociální prostředí klienta i zdravotně sociální instituce. Všichni tito účastníci se mohou účastnit canisterapie přímo nebo nepřímo. Mezi nepřímé účastníky mohou být zařazeni i veterinární lékař či organizace, sdružující canisterapeutické týmy. Do canisterapie se může též zapojit i dobrovolník, jehož úlohou je pomoc při práci s klienty, což se velice osvědčilo. Hlavním úkolem všech účastníků je vzájemná spolupráce, koordinace a evaluace při canisterapii. Všichni účastníci nemusí být vždy canisterapii přítomni, ale důležité je, aby spolu neustále komunikovali, radili se ohledně práce s jednotlivými klienty (Tichá 2007, s. 61–64).
Pes, vhodný pro canisterapii
Canisterapeutickým psem nemůže být každý pes, záleží na jeho povaze, výchově i socializaci. Majitel psa může vlastnosti a schopnosti svého psa ovlivnit, ať už kladně, či záporně, nelze tedy přesně říci, které plemeno je pro výcvik vhodné a které ne. Dalším důležitým faktorem je prostředí, ve kterém pes žije.
R. Sheldrake uvádí, že psi, vhodní pro canisterapii, jsou takoví, kteří jsou nejsenzitivnější:
Pracovní a pastevečtí psi – kolie, severští tažní psi
Lovečtí a sportovní psi – retrívři, setři, španělé aj. (Eisertová 2007, s. 65).
Canisterapeutický tým
Canisterapeutický tým tvoří canisterapeut a pes. Tito dva si musejí mezi sebou vytvořit velmi blízký vztah, aby jejich následná práce byla odváděna kvalitně.
Základem dobrého canisterapeutického týmu je vybrat vhodné jedince, pes musí projít
21
speciálním výcvikem a psovod proškolením. Završením celého procesu jsou potom zkoušky canisterapeutických týmů (Tichá 2007, s. 61). Pokud canisterapeutický tým úspěšně složí zkoušky, získá osvědčení, díky kterému mohou canisterapii provádět (Eisertová, Tichá 2007, s. 68-69).
Na takové zkoušky je potřeba se velmi pečlivě připravit. Canisterapeuti se účastní přednášek, několikadenních kurzů, nebo rekvalifikačních kurzů, či kurzů, které probíhají v rámci celoživotního vzdělávání na univerzitách. Závěrečné zkoušky probíhají různě. Přípravy se účastní buď pouze osoby, nebo celé týmy. Někteří lidé testují pouze psy, aniž by se předem připravili. Pokud tímto testem psi projdou, mohou canisterapii vykonávat. Podmínky získání osvědčení canisterapeutického týmu se tedy liší. Někdy je vyžadována určitá příprava, jindy nikoli. Avšak to, jak by měly canisterapeutické zkoušky vypadat, je dle kynologů nejlepší účastnit se kurzů či zkoušek (5 – 7 denních), kdy je canisterapeut proškolován teoreticky a celý tým pak prakticky. Dále tento tým testují odborníci. Jen takto je dle odborníků osvědčení k vykonávání canisterapie zodpovědně udělené. To, co je pro provozování canisterapie
povinné, zpracovává Canisterapeutická asociace (CTA) (Eisertová, Tichá 2007, s. 68-69).
1.5.1 Vzdělávání canisterapeutů
V canisterapii, na rozdíl od jiných oborů, chybí koncept vzdělávání. Organizace, provozující canisterapii, se většinou řídí dle usnesení „mezinárodních organizací, sdružujících poskytovatele canisterapeutických služeb“ (Pomocné tlapky 2009).
Každý, kdo chce canisterapii provádět, musí projít alespoň kurzem canisasistenta -proškoleného laika. Tento člověk má pravomoci k provozování AAA s klienty, kteří nemají žádné nepředvídatelné chování a se kterými je schopen se domluvit. Pracovníci dané organizace zde působí pouze jako „dozor“, do AAA se vůbec nemusí zapojit. Takto proškolený canisasistent může pracovat např. v domově důchodců, kde jsou klienti, kteří jsou soběstační, dále může provádět osvětu v podobě přednášek v běžných školách. Canisasistenti – proškolení laici neznají klientovu anamnézu, diagnózu, ani jeho osobní údaje. Toto jim znemožňuje s klientem jakkoli manipulovat (Pomocné tlapky 2009).
22
V případech, které nesplňují výše uvedené podmínky, se člověk stává pouze
„asistentem se psem“ a jeho povinností je spolupracovat s člověkem, který pečuje o klienta – personál (sestřička, vychovatel, pečovatel,…) v případě AAA. V případě AAT či AAE je tímto spolupracovníkem pedagog, fyzioterapeut, psycholog,…
Probíhá-li canisterapie u klienta doma, je tímto spolupracovníkem canisterapeuta člen jeho rodiny. V tomto případě má canisasistent na starost psa, pečující osoba klienta (Pomocné tlapky 2009).
Dalším stupněm kvalifikace je canisasistent – profesionál. Tímto člověkem je odborník, který pracuje jako sociální pracovník, sestra, fyzioterapeut, speciální pedagog aj. odborníci, pracující v sociálním, pedagogickém či zdravotnickém oboru, vlastní psa a chtějí do své práce canisterapii zařadit. V kurzech se dozví všeobecné znalosti o canisterapii, teorii, budou více znát psi, dozvědí se informace o plánování aj.
Výhodou těchto canisasistentů je, že znají prostředí, ve kterém se klient pohybuje, znají klienta, jeho anamnézu i diagnózu. Během canisterapii mohou s klientem manipulovat a mohou zvážit, zda budou pracovat sami, či si ke canisterapii přizvou spolupracovníka, který by pracoval s klientem (Pomocné tlapky 2009).
Canisterapeuti – těchto lidí je opravdu jen málo. Jedná se o osoby, splňující veškeré podmínky stupně canisasistentů. Další podmínkou je dlouhodobá praxe. Musejí projít vzděláváním, čítající 220 hodin teorie a 40 hodin praxe (Pomocné tlapky 2009).
Mentor – takovým člověkem se nazývá osoba, která je canisterapeutem, či canisasistentem, má dlouhodobou praxi a je ochotna provádět zaučení nováčků.
Nejedná se o vyšší stupeň vzdělávání, ale o statut osoby, která má bohaté zkušenosti a předává je dále (Pomocné tlapky 2009).
Neustále vzdělávání canisterapeutů se bere jako nepsané pravidlo. Vzdělávat se mohou pomocí odborné literatury – např. knihou od autorky Lenky Galajdové Pes lékařem lidské duše: aneb Canisterapie, dále knihou od autora Zorana Nerandžiče Animoterapie anebo Jak nás zvířata umí léčit: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociáních ústavů. Dále je k dispozici zahraniční literatura, populárně naučné časopisy, sborníky z odborných konferencí, internet (např. www.deltasociety.org), interní materiály organizací, videonahrávky
23
o canisterapii, televize, rozhlas aj. Avšak je potřeba vždy zvážit věrohodnost a odbornost každého zdroje (Tichá 2007, s. 200).
Další možností vzdělávání, kterého se canisterapeuti mohou zúčastnit, je absolvování různých kurzů, ať už akreditovaných či neakreditovaných, které poskytuje třeba právě již několikrát zmíněná organizace Elva help z. s.
(Elva help 2018) nebo např. Výcvikové canisterapeutckésdružení Hafík, z. s.
(Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z .s. 2018).
Ač v canisterapii chybí jasný koncept vzdělávání, každý, kdo canisterapii provozuje, by se měl vzdělávat. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se takový člověk vzdělával pomocí všech dostupných zdrojů – čtením publikací, absolvováním kurzů, účastí na konferencích aj. Avšak ne každý, kdo canisterapii provozuje, všech těchto zdrojů využívá. Jako základ pro každého, kdo chce canisterapii provozovat, bych doporučila zjištění základních informaci o canisterapii a zjištění informací o cílové skupině, se kterou bude canisterapii provozovat, aby tak předešel případným překvapením v podobě určitého chování klienta, se kterým by si nevěděl rady.
1.5.2 Canisterapeutické desatero – zásady canisterapie
Člověk, který chce canisterapii provozovat, by se měl řídit také určitými zásadami. Canisterapeuti tyto zásady popsali jako „Canisterapeutické desatero“
(viz Příloha A)
Těmito zásadami tedy jsou:
1. Než pes vstoupí co místnosti, kde se canisterapie provozuje, měl by být čistý (čistá srst i tlapky). Prší-li venku či je-li mokro, měl by canisterapeut s sebou nosit ručník či hadřík na utření psa.
2. Pes by měl každý rok podstoupit komplexní přeočkování na vzteklinu, psinku, paravovirozu aj. Samozřejmostí je též odčervování psa 2x ročně. Psovod může být vyzván k předložení očkovacího průkazu, kde by měly být tyto informace zaznamenány. Obecně platí, že pracovat může pouze pes, který je zdravý.
3. Nejen pes, ale i canisterapeut musí dodržovat hygienické zásady – mít čistý oděv, být upravený a v zařízení, ve kterém canisterapii provádí, se přezouvat.
24
4. Další zásadou je, že v zařízení, ve kterém canisterapie probíhá, musí mít pes vždy připravenou misku s vodou.
5. Smlouva mezi canisterapeutem a zařízením ohledně data a času návštěvy se doporučuje, avšak záleží na vzájemné dohodě.
6. Canisterapeut se před první návštěvou prokazuje v organizaci, kde má provádět canisterapii, platným Certifikátem canisterapeutického týmu a již zmíněným očkovacím průkazem psa. Canisterapeutický tým by měl být označen. Psovod by měl mít na sobě tričko, pes košilku, ze kterých bude zřetelné, že jsou canisterapeutickým týmem.
7. Canisterapie může probíhat pouze tehdy, je-li psovod i pes v dobré psychické i fyzické pohodě.
8. Canisterapeut vždy vyžaduje přítomnost odpovědného personálu, který může do canisterapie zasahovat kvůli momentálnímu stavu klienta. Nikdy nezůstává canisterapeut s klientem sám.
9. To samé platí i pro psa. Canisterapeut nikdy nenechává svého psa s klientem, ani personálem o samotě. Canisterapeut má za svého psa zodpovědnost.
10. Canisterapie se může ukončit dříve, než je stanovena její délka v případě, že je pes unavený, je nervózní, … Poté canisterapeut věnuje svému psovi dostatek prostoru pro odpočinek, vyběhání se venku, načerpání sil (Canisterapeutické centrum Zlín, 2008).
Je však otázkou, kolik osob, kteří provozují canisterapii, tyto zásady dodržují.
Sama jsem byla přítomna tomu, že v zařízení, ve kterém jsem pracovala, probíhala canisterapie bez personálu. Personál psovodovi důvěřoval (možná až moc), psovod si o přítomnost personálu neřekl, ačkoli účastníky canisterapie dobře neznal, nevěděl jejich diagnózu, ani anamnézu. Psovod pracoval s klienty s mentálním a tělesným postižením. O přítomnost personálu si měl říci. Klienty nezná a nemůže předpokládat jejich chování. Psovod měl v tomto případě štěstí, že se nic nikomu nestalo, avšak mohla to být pouze náhoda a příště by to mohlo skončit i újmou na zdraví účastníků canisterapie, psa či psovoda.
V tomto zařízení toto nebyla jediná chyba. Personál si ani nevyžádal od psovoda certifikát canisterapeutického týmu ani očkovací průkaz psa. Probíhala tam obrovská důvěra v psovoda. Personál možná ani nedomyslel, co vše se mohlo stát.
25
Mohl do zařízení klidně přijít člověk, který žádný certifikát nevlastní a jeho pes není zdravý. Každému zařízení, ve kterém se canisterapie provozuje, i každému psovodovi bych tedy doporučovala výše uvedené zásady dodržovat.