Využití canisterapie při práci s klienty se schizofrenií
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče
Autor práce: Radka Veselá
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Thelenová, Ph.D.
Liberec 2018
4
Poděkování
Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí práce PhDr. Kateřině Thelenové, Ph.D. za cenné rady, připomínky, metodickou pomoc a hlavně za trpělivost.
Dále děkuji své rodině a svému příteli za pomoc a podporu během celého studia.
5
Anotace
Tématem bakalářské práce je využití canisterapie při práci s klienty se schizofrenií.
Cílem celé práce je zjistit, jaké metody a techniky jsou v canisterapii při práci s osobami se schizofrenií využívány a jaké jsou možnosti canisterapie v práci s lidmi s duševním onemocněním. Cílem teoretické části je popsat základní pojmy a terminologický rámec, reflektovat aktuální poznatky odborné literatury této metody.
Teoretická část mapuje požadavky kladené na profesi canisterapeuta. Teoretická část dále popisuje schizofrenii – psychotické onemocnění. Jsou zde uvedeny základní pojmy, propojení schizofrenie a sociální práce, dále propojení canisterapie a sociální práce u osob se schizofrenií. Cílem praktické části je zjistit, jaké metody a techniky se využívají v canisterapii s těmito osobami. Dále obsahuje popis práce canisterapeuta a průběh a efekt canisterapie s touto cílovou skupinou. Hlavním zjištěním a výstupem bakalářské práce je popis využívání této metody v praxi.
Klíčová slova
Canisterapie, kontrola kvality canisterapie, metody a techniky, reflexe významu, schizofrenie, sociální práce, vzdělávání canisterapeuta
6
Annotation
Theme of Bachelor thesis is using a canistherapy during work with clients with schizophrenia. Aim of all my writing is finding out what methods and technique in canistherapy during work with people with schizophrenia are used and what possibilities of canistherapy are for people with mental illness. Aim of theoretical part is a description of basic terms and terminilogical framework and reflect current knowledge of professional literature of this method. Theoretical part mentions what requirements are necesarry for a professional canistherapist. Theoretical part describes schizophrenia - psychotic illness. There are written basic terms, connection schizophrenia and social work and connection of canistherapy and social service for people with schizophrenia.
Aim of practical part is to find out what methods and techniques are used in canistherapy with these people. It also contains a description of canisterapeut's work and the course and effect of canistherapy with this target group. The main finding and output of the bachelor thesis is a description of the use of this method in practice.
Keywords
Canistherapy, canisterapist education, meaning of reflection, methods and techniques, schizophrenia, social workquality control of canistherapy
7
Obsah
Úvod ...9
1 Canisterapie ... 10
1.1 Vymezení pojmu canisterapie ... 10
1.2. Historie canisterapie ... 11
1.3 Formy canisterapie ... 12
1.4 Metody canisterapie ... 15
1.5 Canisterapeutický tým ... 20
1.5.1 Vzdělávání canisterapeutů ... 21
1.5.2 Canisterapeutické desatero – zásady canisterapie ... 23
1.6 Canisterapie v sociální práci ... 25
1.6.1 Cílové skupiny, se kterými se canisterapie provádí ... 26
1.6.2 Canisterapie v sociální práci s osobami se schizofrenií ... 28
1.6.3 Kontrola kvality canisterapie v sociální práci ... 29
2 Schizofrenie ... 31
2.1 Co je to schizofrenie ... 31
2.2 Příznaky schizofrenie ... 32
2.3 Poruchy osob se schizofrenií ... 32
2.4 Typy schizofrenie ... 34
2.5 Prevence a léčba ... 35
3 Sociální práce s osobami se schizofrenií ... 36
3.1 Pomoc s nalezením bydlení ... 37
3.2 Pomoc v pracovní oblasti... 37
3.3 Pomoc se smysluplným trávením volného času ... 38
4 Praktická část ... 40
4.1 Cíl a výzkumné otázky ... 40
4.2 Metodika a technika sběru dat ... 41
4.3 Průběh šetření... 42
4.3.1 Charakteristika respondentů ... 42
4.3.2 Předvýzkum ... 44
4.3.3 Příprava polostrukturovaných rozhovorů ... 45
4.4 Sběr dat ... 47
4.5 Prezentace dat a diskuse výsledků šetření ... 48
4.5.1 Prezentace dat ... 48
4.5.2 Výsledky a doporučení ... 65
Závěr ... 67
Seznam použitých zdrojů ... 68
8
Přílohy ... 72
Seznam obrázků a tabulek
Obrázek 1 ... 74 Obrázek 2 ... 74
Tabulka 1 - Charakteristika klientů ... 43
9
Úvod
Tématem této bakalářské práce je Canisterapie a její využití při práci s klienty se schizofrenií. Cílem této bakalářské práce je zjistit, jaké metody a techniky se využívají při práci s klienty se schizofrenií. V teoretické části je naším úkolem charakterizovat pojem canisterapie, schizofrenie a sociální práce s osobami s těmito klienty. Inspirací pro zpracování teoretické části jsou i informace, získané v akreditovaném kurzu dalšího vzdělávání se zaměřením na zooterapii, vedený Andreou Tvrdou ze společnosti ELVA HELP z. s.1
Hlavní výzkumnou otázkou praktické části je zjistit, jak probíhá canisterapie s klienty se schizofrenií a jak jim pomáhá. Dílčími cíli praktické části je zmapování metod a technik, které jsou v canisterapii s touto cílovou skupinou využívány, zjistit, co je důležité pro poskytování canisterapie u osob se schizofrenií, zjistit, co obnáší práce canisterapeuta, a v jakých oblastech klientům s tímto onemocněním canisterapie pomáhá.
Kvantitativní výzkumné šetření bylo prováděno v organizaci Fokus Mladá Boleslav z. s. a s externími canisterapeutkami. Respondenty byli vedoucí centra sociální rehabilitace, 5 klientů se schizofrenií, kteří se účastní canisterapie v tomto zařízení, paní, která v této organizaci canisterapii provádí a externí canisterapeutka. Kvantitativní metody byly zvoleny z důvodu získání komplexnějšího pohledu na tuto problematiku.
Před šetřením jsme nejprve provedly předvýzkum v podobě zúčastněného pozorování.
Samotné šetření poté v podobě polostrukturovaných rozhovorů s již zmíněnými respondenty.
Oblast canisterapie u klientů se schizofrenií není v ČR ještě dobře zmapována, ačkoli je toto téma velmi zajímavé. Tato práce by mohla sloužit jako „příručka“
pro budoucí canisterapeuty a být motivací pro ostatní zařízení sociálních služeb k využívání této metody.
1 Kurz byl realizován NNO Elva help z. s. Liberec, 14. 3. 2018, na adrese Švermova 32, Liberec ve školících prostorách Déčko Liberec z. s., kurz proběhl v rozsahu 8 vyučovacích hodin, kurz je akreditovaný, informace dostupné z: http://elvahelp.cz/vzdelavani/akreditovane-sluzby/
10
1 Canisterapie
Canisterapie jako jedna z forem terapie pomáhající člověku, je ve světě, ale i u nás stále častěji a více využívaná. Jedná se o formu zooterapie, která využívá pozitivní vliv psa na člověka. Všichni víme, že pes nejednou člověku zachránil život.
Pes mimo jiné dokáže pozitivně působit na psychickou stránku jedince, pomáhat k rozvoji pohybových schopností handicapovaným jedincům, a také pomáhá navazovat kontakty se svým okolím. Pokud je tento kontakt mezi klientem a psem dlouhodobý, vzájemně si rozumí, klient si se psem vytvoří určitý vztah, který následně může pozitivně ovlivnit jeho život. Věřím, že tento vztah a navazování kontaktů je právě velmi důležitý u osob se schizofrenií.
Zooterapie má několik typů a pojmenovávají se dle zvířete, se kterým se terapie provádí, tedy – hipoterapie (léčení za pomocí koní), felinoterapie (léčení za pomocí koček), ornitoterapie (léčení za pomocí ptáků), canisterapie (léčení za pomocí psa) a mnoho dalších (Jelínková 2015). Předmětem této práce je canisterapie, proto je v této kapitole popsána podrobněji.
1.1 Vymezení pojmu canisterapie
Canisterapie je pojmem, který pochází ze slov „canis“ je pes, a „terapie“
znamená léčení. Jedná se tedy o léčebný kontakt psa s člověkem. Kladný vliv může mít jak na psychiku člověka, tak i na jeho tělesný vývoj, případně zachování jeho tělesných funkcí. Autorkou tohoto pojmu je PhDr. Jiřina Lacinová, která je považována za průkopnici canisterapie. Canisterapie je jednou z metod sociální rehabilitace (Nerandžič 2006, s. 34).
Sociální rehabilitace je „soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénních a ambulantních služeb, nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb.“
(Zákon 108/2006 Sb., § 70, odst. 1). Pes je nejoblíbenějším domácím zvířetem.
Je to vlastně takový partner v životě člověka. Svého pána chrání, hlídá, nutí svého pána
11
chodit na procházky, čímž podporuje jeho fyzickou a psychickou kondici. Důležité je také naučení svého pána zákonitostem života – rozmnožování, nemoc i smrt (Nerandžič 2006, s. 34).
Cílem je podpora zdraví (bio-psycho-sociální) všech lidí bez ohledu na věk (Eisertová 2007, s. 60), aktivizace nemocného nebo klienta s postižením, jde-li to, pak i snížení množství užívaných léků. U klienta se zdravotním postižením se aktivizují fyzické, psychické a imunitní schopnosti, které klient i přes své postižení může ovládat.
Při canisterapii dochází k psychologickým účinkům, dobrým pro člověka, jako je antidepresivní, antistresový účinek i nenásilné nucení pozitivně myslet. Canisterapie se provádí formou skupinovou či individuální, zaměřenou pouze na jednoho klienta (Nerandžič 2006, s. 38).
Při práci s klienty se využívají různé techniky (popsané postupy, jak pracovat s jednotlivcem nebo skupinou), mezi něž patří např. hlazení zvířete, různé hry, péče o zvíře, komunikace atd., kdy se hledají možnosti, co dělat s konkrétním klientem.
Pokud chceme vytvořit techniku pro skupinu, musíme skupinu dobře znát.
Při canisterapii se pes stává tzv. „urychlovačem důvěry“ mezi terapeutem a klientem.
Terapeut však musí s důvěrou klienta pracovat velmi opatrně, aby nedošlo k ohrožení klienta. Otevře-li se terapeutovi klient a ten ho zklame, může se stát, že už se pak klient neotevře žádnému člověku (Tvrdá 2018).
Canisterapie se využívá při práci s klienty v sociální práci i např. v lékařství.
V sociálních službách probíhá canisterapie nejčastěji v denních a týdenních stacionářích, v lékařství pak např. na psychiatrických odděleních.
1.2. Historie canisterapie
První zmínky o soužití člověka a psa můžeme nalézt už v dávné historii (15 000 l. př. n. l.). Pes člověku pomáhal lovit, tahat náklady, hlídat, ochraňovat svého pána i být mu společníkem. Člověk se psovi odvděčoval dáváním potravy a ochranou před nepřáteli, jež byli silnější než pes. Pes se tak stal součástí běžného života člověka (Nerandžič 2006, s. 30-31).
O canisterapii se poprvé začalo hovořit v 8. století n. l. ve Franské říši, kdy se psi začali využívat v léčebných zařízeních. Známí jsou záchranářští psi z kláštera
12
sv. Bernarda ve Švýcarsku, dále pak psi, pečující o duševně nemocné v anglickém Yorku v 18. stol. V roce 1942 se začali psi používat v USA při rehabilitaci válečných veteránů (Nerandžič 2006, s. 30-31).
Významnou osobností v canisterapii byl americký psychiatr Boris Levinson, který své zkušenosti s canisterapií publikoval v 60. letech 20. stol. V roce 1982 určil zásady a metodiku canisterapie. V současnosti jsou psi v USA využíváni stejně jako v České republice, tedy v dětských domovech, domovech důchodců, v léčebnách, školách, ale i věznicích (Nerandžič 2006, s. 30-31).
V Čechách se canisterapie začala využívat na začátku 90. let minulého století v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně a začátkem 90. let v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze při léčení pacientů s psychickým onemocněním (Nerandžič 2006, s. 30-31). Následoval postupný vznik občanských zájmových sdružení. Vrcholem bylo založení zastřešující České canisterapeutické asociace v roce 2003 (Nerandžič 2006, s. 31).
Jak je již z výše uvedených informací zřejmé, využívání psů při práci s klienty s duševním onemocněním ve světě sahá do 18. století, v Čechách poté do 90. let. Z toho plyne, že pracovníci, jenž s touto cílovou skupinou pracovali, si jistě už tehdy povšimli, že léčebný kontakt se psem je pro osoby s tímto typem onemocnění přínosný. Již tehdy mohl kontakt se psem ovlivňovat duševní stav klientů na tolik, že mohl pracovníkům usnadňovat komunikaci s těmito osobami.
1.3 Formy canisterapie
Formou canisterapie se rozumí to, s kolika klienty a kde se canisterapie provádí.
V této kapitole jsou popsány typy forem podrobněji.
Návštěvní program
Jedná se o nejrozšířenější formu canisterapie v ČR. K provádění canisterapie je zapotřebí připravený a otestovaný pes a psovod, kteří mají osvědčení k provádění praktické canisterapie. Je zapotřebí domluvit místo a čas provádění canisterapie. Dobré je, pokud do zařízení dochází více týmů, které mohou v případě nemoci psa nebo psovoda zastoupit, aby nedošlo k narušení pravidelnosti provádění canisterapie.
Klient si tak může vybrat psa, který mu bude nejvíce vyhovovat. Návštěvní program
13
se též může odehrávat i u klienta doma. Pes nesmí být však přetěžován, proto je vhodné, aby návštěvy psa trvaly cca 1 hod., maximálně 2x týdně (Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Součástí návštěvního programu jsou dvě formy – skupinová nebo individuální.
Individuální forma, jak už sám název napovídá, je zaměřena pouze na práci terapeutického týmu s jedním klientem a na jeho rozvoj. Skupinová forma probíhá za účasti více canisterapeutických týmů a větší skupiny klientů. Je-li přítomno několik týmů naráz, je důležité, aby psi byli nekonfliktní vůči ostatním psům. Tato forma
probíhá nejčastěji v ústavech či školách
(Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Rezidentní forma
Jedná se o formu, kdy je pes umístěn v zařízení. Tato forma není pro psa moc vhodná, za předpokladu, že se nedodržují základní pravidla. V zařízení je určen jeden člověk (zooterapeut, canisterapeut), který má též zkušenosti v zařízení, který se o psa stará. Provádí koordinaci kontaktu psa s klienty, stará se o jeho stravu i odpočinek, dále pak zdravotní a psychický stav. Pokud má pes v zařízení jednoho pána a pokud se dodržují předcházející body, může pes výrazně zlepšit kvalitu života klientů. Dojde-li však k selhání zooterapeuta v zařízení, může být canisterapeutický pes ohrožen.
Bohužel se však i stalo, že i přes zákaz zooterapeuta, byl pes, umístěný v zařízení překrmován. V zahraničí si však tuto formu terapie velmi chválí. Uvádí, že pes, který je umístěn v zařízení, není tolik přetěžován, není na něj tolik upínána pozornost klientů jako na psa, který do zařízení přijde občas. Ideální je propojit rezidentní a návštěvní
formu, kdy zooterapeut je zároveň majitelem psa
(Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Pobytový program
Pobytovým programem je jednorázový nebo pravidelný pobyt klientů v prostředí, kde se canisterapie provádí, nebo tehdy je-li pobyt na canisterapii přímo zaměřen – pobyty na ekofarmách, tábory, aj. V ČR pořádá takovéto tábory organizace ZSF JU společně s canisterapeutickým sdružením „Hafík“. Na takovémto táboře musí být určitý počet děti v poměru s canisterapeutickými týmy. Zde je též důležitá znalost
14
a nekonfliktnost psů vzájemně. „Cílem těchto táborů je především kladný vliv na změnu zdravotně sociálního stavu dítěte. Zlepšení integračních tendencí ve skupině dětí,
zlepšení komunikace v sociální skupině atd.“
(Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Dále do pobytových programů patří rekondiční pobyty, zaměřené právě na zooterapii. Tyto pobyty též pořádají organizace ZSF JU a „Hafík“. „Psy lze využít téměř při všech činnostech (pokud jsou samozřejmě respektovány základní potřeby psa). Zároveň pes velmi rychle navazuje přátelský vztah s neznámými dětmi, dává dítěti možnost zpětné vazby tím, že reaguje na jeho pokyny a přání.“
(Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Canisterapeutické / Kynologické akce
Takovéto akce jsou jednorázové a pořádají se pro širokou veřejnost či uzavřený okruh klientů. Canisterapeutický tým se takto účastní setkání, seminářů, přednášek či veřejných prezentací (Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Kombinované aktivity
Těmito aktivitami se zpestří nebo zvýší účinek canisterapie. Tato aktivita se kombinuje s ostatními formami zooterapie - felinoterapií, hipoterapií, hiporehabilitací, dále muzikoterapií, arteterapií čí aromaterapií. Vždy je za psa zodpovědný canisterapeut. Spolupracuje však s ostatními odborně vzdělanými terapeuty (Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
Krizová intervence
V tomto případě pracuje canisterapeutický tým přímo v místě zásahu krize nebo v době těsně po zásahu krize. Tým musí spolupracovat s IZS (integrovaným záchranným systémem ČR). Nejčastěji pomáhá osobám, které jsou nejvíc zranitelné - dětem, seniorům, ale též pomáhá i členům IZS. Pozitivně působí na stabilizování stavu oběti, monitoruje oběti krize, čímž může předejít negativním následkům aj. (Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z. s. 2018).
15
Při canisterapii s osobami se schizofrenií by se mohly využívat všechny výše uvedené formy. Canisterapie s touto cílovou skupinou by se mohla využívat, jak s jednotlivcem, např. při navázání kontaktu s pracovníkem, tak i při práci se skupinou, kdy může prostřednictvím psa dojít k navázání kontaktu s ostatními lidmi.
Velice dobře se může uplatit canisterapie při práci s osobami se schizofrenií v krizové intervenci. Přece jen chování člověka se schizofrenií se dá jen těžko předem odhadnout a může se tak dostat do situace, ve které potřebuje rychlou pomoc. Je pro něj jistě obtížné navázat kontakt s cizí osobou, která mu nabízí pomoc a prostřednictvím psa by se tento proces mohl urychlit.
1.4 Metody canisterapie
Zooterapie má několik metod, které se při canisterapii využívají.
Výběr konkrétní metody závisí na zakázce osoby, která má canisterapii využívat.
Tuto metodu vybírá canisterapeut dle rozhovoru s klientem, či klíčovým pracovníkem.
Jednotlivé metody jsou v této kapitole popsány.
Animal Assisted Activites (AAA)
Jedná se o „aktivity za pomoci zvířat“, nebo také
„společenskou činnost“ = „přirozený kontakt člověka a zvířete, zaměřený na zlepšení kvality života klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností.“
(Freeman 2007, s. 32). AAA jsou základem pro další druhy canisterapie (Tvrdá 2018).
Hlavním cílem je aktivizace klienta, zaměřená na zlepšení komunikace, pohyblivosti, motivace či odbourání uzavřenosti, stresu atd. dle potřeb klienta.
Se zooterapeutem spolupracují osoby, které pečují o klienta. Společně s těmito pracovníky tak zooterapeut vyplňuje klientův volný čas. Většinou se jedná o aktivitu, která se provádí ve skupině osob a plán je tak sestaven pro celou skupinu klientů. Možné však je i AAA provádět v domácím prostředí individuálně (Freeman 2007, s. 32-33). V tomto případě zooterapeut nezná individuální cíl klienta a středem pozornosti je zde zvíře (Tvrdá 2018).
Tato aktivita se uplatňuje v sociálních službách - u klientů se zdravotním postižením, v domovech pro seniory, školských zařízeních – praktické školy, dětské domovy, ústavy, výjimečně i ve zdravotnických zařízeních – léčebny dlouhodobě
16
nemocných, psychiatrické léčebny. Je-li pro zooterapeuta obtížné komunikovat se skupinou, je při celé AAA přítomen i personál, který se stává prostředníkem mezi zooterapeutem a klienty. Typické techniky při AAA jsou hlazení zvířete, péče o zvíře (česání srsti), hraní her se zvířetem, procvičování paměti a komunikace (Freeman 2007, s. 33). Při této metodě klient procvičuje též hrubou a jemnou motoriku.
I pouhá přítomnost psa může mít na klienta pozitivní vliv, klientovi se může zlepšit nálada, může být šťastný, aj. (Tvrdá 2018).
Animal Assisted Therapy (AAT)
Tato metoda je „terapií za pomoci zvířat“ = „cílený kontakt člověka a zvířete, zaměřený na zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta/pacienta“.
Při této metodě musí zooterapeut spolupracovat s profesionálem, který zooterapeutovi sdělí konkrétní cíle klientů, které jsou zaměřeny na podporování rozvoje funkcí klienta, jako jsou např. funkce fyzické, emocionální, kognitivní nebo sociální.
Zooterapeut se stává součástí týmu pracovníku, kterými jsou lékaři, terapeuti, sociální pracovníci, speciální pedagogové atd. (Freeman 2007, s. 33). Při provádění této metody musí zooterapeut znát anamnézu i diagnózu (sociální, případovou i rodinou) konkrétního klienta (Tvrdá 2018). Při této metodě je hlavním cílem podpora léčby klienta či rehabilitace. Léčebný či rehabilitační plán se stavuje individuálně pro každého klienta, dle jeho potřeb. Cíle sestavuje profesionál, který poté celou terapii monitoruje a vyhodnocuje. Záznamy, které profesionál během terapie pořídí, se stávají součástí dokumentace klienta (Freeman 2007, s. 33-34).
AAT se provádí s klienty s postižením - tělesným, mentálním, kombinovaným, krátkodobě, dlouhodobě nemocnými, osobami s psychickými či fyzickými poruchami atd. Má-li zooterapeut potřebné vzdělání (zdravotní, sociální, či pedagogické), může terapii provádět společně se svým psem sám. Jedná-li se o proškoleného laika, musí vždy spolupracovat s profesionálem. Zooterapeut vede psa, zatímco profesionálovým úkolem je péče o klienta. Technikami, jenž se využívají při AAT jsou polohování, hlazení a péče o zvíře, hry, které rozvíjí motoriku a sociální dovednosti, zlepšení komunikace, paměti, řeči, orientace a kognitivních funkcí (Freeman 2007, s. 33-34).
Paní Tvrdá jako příklad využití AAT uvedla klienta, který potřeboval nacvičit chození sám do trafiky, která je nedaleko jeho domu. Paní Tvrdá postupuje
17
tzv. „krůček po krůčku“. Byť by mohla ukázat klientovi přímou cestu do trafiky, bere to nejprve „oklikou“. První kroky klienta vede jen např. ke schránce v domě. Je-li klient toto schopen zvládat, pokračují dále. Určí si např., že dojdou k lavičce. Po zvládnutí tohoto úkonu následuje cesta kolem lavičky do nedalekého parku, kde např. nakrmí ptáky. Zvládne-li klient i toto, následuje poslední cíl a tím je právě již zmíněná trafika.
Při těchto všech úkonech klienta doprovází canisterapeut i pes. Tyto cíle jsou většinou dlouhodobé a mohou trvat třeba i dva roky (Tvrdá 2018).
Animal Assisted Education (AAE)
Zde se jedná o metodu „vzdělávání za pomoci zvířat“, „vzdělávací činnosti“,
„edukace“, tedy o kontakt člověka a zvířete, který se zaměřuje na vzdělávání, sociální dovednosti klienta či se snaží rozšířit nebo zlepšit výchovu (Freeman 2007, s. 34).
Zooterapeut spolupracuje s pedagogickým personálem (pedagogy, speciálními pedagogy, školními či dětskými psychology, vedoucími zájmových kroužků a vychovateli). Zaměřují se na to, aby se u klientů zlepšila motivace k učení a rozvoji jeho osoby. Může se jednat o skupinovou terapii nebo individuální – pro klienty se specifickými poruchami učení či výchovnými problémy. Plán zooterapie je sestaven pro celou skupiny nebo pro individuálního klienta. Cíle sestavuje pedagogický personál, který spolupracuje se zooterapeutem a celou terapii monitoruje a vyhodnocuje (Freeman 2007, s. 34). Pes je zde pomůckou při edukačním procesu. Terapeutovým úkolem je podpora cílů pedagoga (Tvrdá 2018). Má-li zooterapeut pedagogické vzdělání, může zooterapii provádět sám. Jestliže odborné pedagogické vzdělání nemá, musí vždy terapii provádět v týmu s pedagogickým personálem. Zooterapeut tak vede zvíře a pedagogický personál se věnuje péči o klienta (Freeman 2007, s. 34).
AAE se většinou týká zlepšení klientovy sebeobsluhy. Paní Tvrdá zjišťuje od rodičů, jaký cíl děti mají, co chtějí, aby se jejich děti naučily, v čem se zlepšily. Jako příklad uvedla paní Tvrdá čištění zubů, oblékaní aj. Nedá se říci, že je např. na čištění zubů jeden návod, jedná se o velmi individuální přístup ke každému klientovi. Musí se zjistit, co má a nemá rád, co ho motivuje a podle toho poté pracovat (Tvrdá 2018). Zábavná forma předávání informaci či názorná ukázka, hry pro rozvoj motoriky, komunikace, péče o zvíře apod. jsou technikami, které se při AAE využívají (Freeman 2007, s. 35).
18 Animal Assisted Crisis Response (AACR)
Toto je metoda „krizové intervence za pomoci zvířat“. Zde je hlavním cílem odbourávání stresu a zlepšení fyzického či psychického stavu klienta, který se ocitl v krizovém prostředí, pomocí přirozeného kontaktu člověka a zvířete. Mezi krizové situace patří přírodní katastrofa, teroristický útok, být obětí kriminálního činu atd.
V těchto případech si cíl terapie definuje sám zooterapeut. Případně může spolupracovat s dalším odborníkem, jenž provádí krizovou intervenci. Zaměřuje se na aktuální potřebu klienta a snaží se o podpoření stabilizace krizové situace. Zooterapeut se stane součástí záchranného systému. Spolupracuje s lékaři, sociálními pracovníky, duchovními, dobrovolnými poradci, krizovými poradci atd. Je zde možnost i samostatné práce zooterapeuta. Děje se tak v případě, jestliže není zooterapeut ke spolupráci vyzván (Freeman 2007, s. 35).
V tomto případě se jedná o terapii velmi náročnou a zooterapeut musí mít dostatečnou praxi, být znalý psychologie a „být proškolen v rámci integrovaného záchranného systému“ a být připraven na nečekané situace i abnormální reakce klientů.
Musí umět pracovat ve složitých podmínkách. Zooterapeut však nesmí překážet při práci ostatním členům záchranného systému. Také na zvíře jsou kladeny zvýšené nároky, tedy musí být obzvlášť odolné vůči stresu (Freeman 2007, s. 35).
Techniky, které si využívají v případě této metody, jsou hlavně psychologické metody, motivace ke komunikaci, empatie, hlazení zvířete, hry apod.
(Freeman 2007, s. 35). Paní Tvrdá uvedla, že tým canisterapeutů z Elva help z. s.
prováděl AACR při povodních, kdy docházel do evakuačních center. Dále se tato metoda může využít v domově seniorů, kde obývají jeden pokoj několik let dva lidé a jeden z nich pak zemře. Nebo např. situaci, kdy se klient ocitl v domově seniorů nejen kvůli svému věku, ale též kvůli požáru svého domu, ve kterém žil (Tvrdá 2018).
Animal Assisted Intervention (AAI)
Zde se jedná o intervenci za pomoci zvířete. Tyto intervence probíhají nepravidelně. Mohou se využít jednorázově či opakovaně (Tvrdá 2018).
Pro vysvětlení použiji kazuistiku, kterou popisovala p. Tvrdá na kurzu, kterého jsem se zúčastnila (Tvrdá 2018): Tomáš je 6letý chlapec s autismem. Začal ho
19
bolet zub a byl potřeba vytrhnout. Návštěva zubaře by se stala pro chlapce neznámou situací (nová cesta, nová budova, noví lidé), na kterou by reagoval zmateností, křikem a agresí. Proto jeho matka zavolala na pomoc canisterapeuta s canisterapeutickou fenkou Lily. Canisterapeutka podnikla s Lily několik návštěv u Tomáše, aby zjistila anamnézu, diagnózu a aby ji Tomáš poznal a vytvořil si k Lily důvěru. Postupně si Tomáš vybudoval k Lily přátelský vztah. Canisterapeutka se domluvila se zubařem, zda by mohla přijít s maminkou Tomáše, Tomášem a Lily do jeho ordinace.
Společně podnikli několik kroků – nejprve si prohlédli budovu, příště jeli pouze do čekárny, dále navštívily zubní ordinaci, při které se Lily povozila na zubařském křesle nahoru a dolu, povozila se i maminka, povozil se i Tomáš, dále zubař otevřel Lily tlamu a naznačil, že vytrhává Lily zub. Při příští návštěvě se na zubařském křesle ocitl Tomáš a nechal si zub vytrhnout bez jakékoli abnormální reakce.
V tomto případě se jednalo o jednorázovou intervenci, kdy canisterapeutický pes pomohl dítěti zvládnout pro něj neobvyklou situaci. Tímto zakázka pro canisterapeutku skončila, dále ji již nepotřebovali. Pozitivní na tomto je, že většina lékařů je tomuto postupu přístupná. AAI se též může využít např. v případě, rozvádí-li se rodiče, dítě musí předstoupit a vypovídat u soudu. Tato situace je pro dítě velmi psychicky náročná a pes mu to může svou přítomností alespoň trochu usnadnit (Tvrdá, 2018).
Zvolení metody práce při canisterapii je důležitá, avšak důležité je též provedení této metody s klienty.
Příklad z praxe: Pracovala jsem v denním stacionáři s osobami s mentálním, tělesným a duševním onemocněním. Paní, která v organizaci canisterapii provozovala, zvolila při jedné návštěvě metodu AAA v podobě „sbírání umělých hovínek“. Klientům rozdala sáčky, „hovínka“ rozmístila po místnosti a klienti jich měli sebrat co nejvíce.
Nevím, zda tím paní chtěla rozvíjet jejich jemnou motoriku, či je učit sbírat psí výkaly, každopádně mně, jako pracovníkovi, přišel tento typ provádění canisterapie jako nevhodný.
V případě canisterapie s osobami se schizofrenií by se nejčastěji uplatnila metoda AAA, AAT a AAE. V případě metody AAA by mohlo dojít k navázání kontaktů s okolím, případně sdílení dobré nálady ve skupině. Metoda AAT by se dala využívat právě třeba k nácviku překonání strachu z cesty do zaměstnání, stacionáře,
20
či kamkoli. Metoda AAE potom k nácviku péče o sebe a zdokonalení hygienických návyků.
1.5 Canisterapeutický tým
V této kapitole je vysvětleno, kdo může provozovat canisterapii, jak probíhá vzdělávání canisterapeutů a jakými zásadami by se měl každý, kdo canisterapii provozuje, řídit.
Za účastníky canisterapie jsou považování chovatel psa, majitel psa (psovoda), canisterapeutický pes, specialista v pomáhajících profesích, klient, rodina a další sociální prostředí klienta i zdravotně sociální instituce. Všichni tito účastníci se mohou účastnit canisterapie přímo nebo nepřímo. Mezi nepřímé účastníky mohou být zařazeni i veterinární lékař či organizace, sdružující canisterapeutické týmy. Do canisterapie se může též zapojit i dobrovolník, jehož úlohou je pomoc při práci s klienty, což se velice osvědčilo. Hlavním úkolem všech účastníků je vzájemná spolupráce, koordinace a evaluace při canisterapii. Všichni účastníci nemusí být vždy canisterapii přítomni, ale důležité je, aby spolu neustále komunikovali, radili se ohledně práce s jednotlivými klienty (Tichá 2007, s. 61–64).
Pes, vhodný pro canisterapii
Canisterapeutickým psem nemůže být každý pes, záleží na jeho povaze, výchově i socializaci. Majitel psa může vlastnosti a schopnosti svého psa ovlivnit, ať už kladně, či záporně, nelze tedy přesně říci, které plemeno je pro výcvik vhodné a které ne. Dalším důležitým faktorem je prostředí, ve kterém pes žije.
R. Sheldrake uvádí, že psi, vhodní pro canisterapii, jsou takoví, kteří jsou nejsenzitivnější:
Pracovní a pastevečtí psi – kolie, severští tažní psi
Lovečtí a sportovní psi – retrívři, setři, španělé aj. (Eisertová 2007, s. 65).
Canisterapeutický tým
Canisterapeutický tým tvoří canisterapeut a pes. Tito dva si musejí mezi sebou vytvořit velmi blízký vztah, aby jejich následná práce byla odváděna kvalitně.
Základem dobrého canisterapeutického týmu je vybrat vhodné jedince, pes musí projít
21
speciálním výcvikem a psovod proškolením. Završením celého procesu jsou potom zkoušky canisterapeutických týmů (Tichá 2007, s. 61). Pokud canisterapeutický tým úspěšně složí zkoušky, získá osvědčení, díky kterému mohou canisterapii provádět (Eisertová, Tichá 2007, s. 68-69).
Na takové zkoušky je potřeba se velmi pečlivě připravit. Canisterapeuti se účastní přednášek, několikadenních kurzů, nebo rekvalifikačních kurzů, či kurzů, které probíhají v rámci celoživotního vzdělávání na univerzitách. Závěrečné zkoušky probíhají různě. Přípravy se účastní buď pouze osoby, nebo celé týmy. Někteří lidé testují pouze psy, aniž by se předem připravili. Pokud tímto testem psi projdou, mohou canisterapii vykonávat. Podmínky získání osvědčení canisterapeutického týmu se tedy liší. Někdy je vyžadována určitá příprava, jindy nikoli. Avšak to, jak by měly canisterapeutické zkoušky vypadat, je dle kynologů nejlepší účastnit se kurzů či zkoušek (5 – 7 denních), kdy je canisterapeut proškolován teoreticky a celý tým pak prakticky. Dále tento tým testují odborníci. Jen takto je dle odborníků osvědčení k vykonávání canisterapie zodpovědně udělené. To, co je pro provozování canisterapie
povinné, zpracovává Canisterapeutická asociace (CTA) (Eisertová, Tichá 2007, s. 68-69).
1.5.1 Vzdělávání canisterapeutů
V canisterapii, na rozdíl od jiných oborů, chybí koncept vzdělávání. Organizace, provozující canisterapii, se většinou řídí dle usnesení „mezinárodních organizací, sdružujících poskytovatele canisterapeutických služeb“ (Pomocné tlapky 2009).
Každý, kdo chce canisterapii provádět, musí projít alespoň kurzem canisasistenta -proškoleného laika. Tento člověk má pravomoci k provozování AAA s klienty, kteří nemají žádné nepředvídatelné chování a se kterými je schopen se domluvit. Pracovníci dané organizace zde působí pouze jako „dozor“, do AAA se vůbec nemusí zapojit. Takto proškolený canisasistent může pracovat např. v domově důchodců, kde jsou klienti, kteří jsou soběstační, dále může provádět osvětu v podobě přednášek v běžných školách. Canisasistenti – proškolení laici neznají klientovu anamnézu, diagnózu, ani jeho osobní údaje. Toto jim znemožňuje s klientem jakkoli manipulovat (Pomocné tlapky 2009).
22
V případech, které nesplňují výše uvedené podmínky, se člověk stává pouze
„asistentem se psem“ a jeho povinností je spolupracovat s člověkem, který pečuje o klienta – personál (sestřička, vychovatel, pečovatel,…) v případě AAA. V případě AAT či AAE je tímto spolupracovníkem pedagog, fyzioterapeut, psycholog,…
Probíhá-li canisterapie u klienta doma, je tímto spolupracovníkem canisterapeuta člen jeho rodiny. V tomto případě má canisasistent na starost psa, pečující osoba klienta (Pomocné tlapky 2009).
Dalším stupněm kvalifikace je canisasistent – profesionál. Tímto člověkem je odborník, který pracuje jako sociální pracovník, sestra, fyzioterapeut, speciální pedagog aj. odborníci, pracující v sociálním, pedagogickém či zdravotnickém oboru, vlastní psa a chtějí do své práce canisterapii zařadit. V kurzech se dozví všeobecné znalosti o canisterapii, teorii, budou více znát psi, dozvědí se informace o plánování aj.
Výhodou těchto canisasistentů je, že znají prostředí, ve kterém se klient pohybuje, znají klienta, jeho anamnézu i diagnózu. Během canisterapii mohou s klientem manipulovat a mohou zvážit, zda budou pracovat sami, či si ke canisterapii přizvou spolupracovníka, který by pracoval s klientem (Pomocné tlapky 2009).
Canisterapeuti – těchto lidí je opravdu jen málo. Jedná se o osoby, splňující veškeré podmínky stupně canisasistentů. Další podmínkou je dlouhodobá praxe. Musejí projít vzděláváním, čítající 220 hodin teorie a 40 hodin praxe (Pomocné tlapky 2009).
Mentor – takovým člověkem se nazývá osoba, která je canisterapeutem, či canisasistentem, má dlouhodobou praxi a je ochotna provádět zaučení nováčků.
Nejedná se o vyšší stupeň vzdělávání, ale o statut osoby, která má bohaté zkušenosti a předává je dále (Pomocné tlapky 2009).
Neustále vzdělávání canisterapeutů se bere jako nepsané pravidlo. Vzdělávat se mohou pomocí odborné literatury – např. knihou od autorky Lenky Galajdové Pes lékařem lidské duše: aneb Canisterapie, dále knihou od autora Zorana Nerandžiče Animoterapie anebo Jak nás zvířata umí léčit: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociáních ústavů. Dále je k dispozici zahraniční literatura, populárně naučné časopisy, sborníky z odborných konferencí, internet (např. www.deltasociety.org), interní materiály organizací, videonahrávky
23
o canisterapii, televize, rozhlas aj. Avšak je potřeba vždy zvážit věrohodnost a odbornost každého zdroje (Tichá 2007, s. 200).
Další možností vzdělávání, kterého se canisterapeuti mohou zúčastnit, je absolvování různých kurzů, ať už akreditovaných či neakreditovaných, které poskytuje třeba právě již několikrát zmíněná organizace Elva help z. s.
(Elva help 2018) nebo např. Výcvikové canisterapeutckésdružení Hafík, z. s.
(Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, z .s. 2018).
Ač v canisterapii chybí jasný koncept vzdělávání, každý, kdo canisterapii provozuje, by se měl vzdělávat. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se takový člověk vzdělával pomocí všech dostupných zdrojů – čtením publikací, absolvováním kurzů, účastí na konferencích aj. Avšak ne každý, kdo canisterapii provozuje, všech těchto zdrojů využívá. Jako základ pro každého, kdo chce canisterapii provozovat, bych doporučila zjištění základních informaci o canisterapii a zjištění informací o cílové skupině, se kterou bude canisterapii provozovat, aby tak předešel případným překvapením v podobě určitého chování klienta, se kterým by si nevěděl rady.
1.5.2 Canisterapeutické desatero – zásady canisterapie
Člověk, který chce canisterapii provozovat, by se měl řídit také určitými zásadami. Canisterapeuti tyto zásady popsali jako „Canisterapeutické desatero“
(viz Příloha A)
Těmito zásadami tedy jsou:
1. Než pes vstoupí co místnosti, kde se canisterapie provozuje, měl by být čistý (čistá srst i tlapky). Prší-li venku či je-li mokro, měl by canisterapeut s sebou nosit ručník či hadřík na utření psa.
2. Pes by měl každý rok podstoupit komplexní přeočkování na vzteklinu, psinku, paravovirozu aj. Samozřejmostí je též odčervování psa 2x ročně. Psovod může být vyzván k předložení očkovacího průkazu, kde by měly být tyto informace zaznamenány. Obecně platí, že pracovat může pouze pes, který je zdravý.
3. Nejen pes, ale i canisterapeut musí dodržovat hygienické zásady – mít čistý oděv, být upravený a v zařízení, ve kterém canisterapii provádí, se přezouvat.
24
4. Další zásadou je, že v zařízení, ve kterém canisterapie probíhá, musí mít pes vždy připravenou misku s vodou.
5. Smlouva mezi canisterapeutem a zařízením ohledně data a času návštěvy se doporučuje, avšak záleží na vzájemné dohodě.
6. Canisterapeut se před první návštěvou prokazuje v organizaci, kde má provádět canisterapii, platným Certifikátem canisterapeutického týmu a již zmíněným očkovacím průkazem psa. Canisterapeutický tým by měl být označen. Psovod by měl mít na sobě tričko, pes košilku, ze kterých bude zřetelné, že jsou canisterapeutickým týmem.
7. Canisterapie může probíhat pouze tehdy, je-li psovod i pes v dobré psychické i fyzické pohodě.
8. Canisterapeut vždy vyžaduje přítomnost odpovědného personálu, který může do canisterapie zasahovat kvůli momentálnímu stavu klienta. Nikdy nezůstává canisterapeut s klientem sám.
9. To samé platí i pro psa. Canisterapeut nikdy nenechává svého psa s klientem, ani personálem o samotě. Canisterapeut má za svého psa zodpovědnost.
10. Canisterapie se může ukončit dříve, než je stanovena její délka v případě, že je pes unavený, je nervózní, … Poté canisterapeut věnuje svému psovi dostatek prostoru pro odpočinek, vyběhání se venku, načerpání sil (Canisterapeutické centrum Zlín, 2008).
Je však otázkou, kolik osob, kteří provozují canisterapii, tyto zásady dodržují.
Sama jsem byla přítomna tomu, že v zařízení, ve kterém jsem pracovala, probíhala canisterapie bez personálu. Personál psovodovi důvěřoval (možná až moc), psovod si o přítomnost personálu neřekl, ačkoli účastníky canisterapie dobře neznal, nevěděl jejich diagnózu, ani anamnézu. Psovod pracoval s klienty s mentálním a tělesným postižením. O přítomnost personálu si měl říci. Klienty nezná a nemůže předpokládat jejich chování. Psovod měl v tomto případě štěstí, že se nic nikomu nestalo, avšak mohla to být pouze náhoda a příště by to mohlo skončit i újmou na zdraví účastníků canisterapie, psa či psovoda.
V tomto zařízení toto nebyla jediná chyba. Personál si ani nevyžádal od psovoda certifikát canisterapeutického týmu ani očkovací průkaz psa. Probíhala tam obrovská důvěra v psovoda. Personál možná ani nedomyslel, co vše se mohlo stát.
25
Mohl do zařízení klidně přijít člověk, který žádný certifikát nevlastní a jeho pes není zdravý. Každému zařízení, ve kterém se canisterapie provozuje, i každému psovodovi bych tedy doporučovala výše uvedené zásady dodržovat.
1.6 Canisterapie v sociální práci
Tato kapitola je zaměřena na propojení canisterapie a sociální práce.
V sociálních službách je canisterapie hojně využívána. Zmiňujeme se též o cílových skupinách, se kterými se canisterapie provozuje nejčastěji. Dále seznamujeme čtenáře s tím, jak mohou sociální služby pomoci klientům se schizofrenií a popisujeme způsob provádění kontroly kvality canisterapie v sociálních službách.
Sociální služby vedou klienta všeobecně k tomu, aby byl soběstačný, samostatný, aktivizují člověka, pomáhají k začleňování člověka do společnosti, vedou klienta k psychické pohodě a pomáhají mu změnit jeho životní situaci k lepšímu (Stančíková, Šabatová 2012, s. 12). Cílem canisterapie je člověka „rozvíjet a stimulovat, motivovat, aktivizovat, uvolňovat a zklidňovat, integrovat, osamostatňovávat“
(Stančíková, Šabatová 2012, s. 13).
Canisterapie je tedy důležitým pomocníkem při léčbě osob s různým postižením i osob s různými nemocemi. Canisterapie se používá například u dětí s DMO, v neurologii u osob po úrazech mozku, které mají i poruchy řeči, dále u osob po mozkové mrtvici aj. Zaměříme-li se na seniory, u těchto osob se canisterapie používá, mají-li Alzheimerovu chorobu nebo trpí-li stařeckou demencí.
Terapie za pomoci psů jim pomáhá se zlepšením komunikace, řeči, ale i jemnou a hrubou motorikou. Obecně platí, že psi nemocné osoby motivují. Pomáhají též osobám s vysokým tlakem, srdečními poruchami, ale i osobám s psychiatrickým onemocněním (úzkost, deprese,…). To ostatně dokazují výsledky šetření.
U těchto osob, které využívají canisterapii, se pozorují lepší výsledky, než u osob, které užívají pouze léky (Nerandžič, 2006, s. 54).
Canisterapie se hojně využívá v zařízeních sociální a zdravotní péče (ústav sociální péče, domov důchodců, léčebny, sanatoria, internáty, dětské domovy aj.). Lidé, žijící v těchto zařízeních, mají svůj život organizovaný, kontrolovaný a přesně určený, nemají dostatek soukromí, proto u nich často vznikají deprese a úzkosti, pocity izolace z nemožnosti se samostatně rozhodovat o svém životě.
26
Jakmile v takovýchto zařízeních začala probíhat canisterapie, byl pozorován veliký prospěch, jak pro obyvatele zařízení, tak i pro personál. Psychický stav obyvatelů se zlepšil právě díky péči o psa, hraním her s ním, mazlením aj. Lidé se lépe začali zapojovat do společnosti (Galajdová 1999, s. 30).
1.6.1 Cílové skupiny, se kterými se canisterapie provádí
Canisterapie se využívá při práci s klienty různých cílových skupin.
V této kapitole jsou popsány skupiny, u kterých se canisterapie využívá nejčastěji.
Canisterapie u osob s mentálním postižením
Pomoc v udržení pozornosti, rozvíjení hrubé a jemné motoriky, fantazie, motorické činnosti a uvolnění spasmů – tak je zaměřená canisterapie u osob s různým stupněm mentálního postižení. Canisterapie zde většinou probíhá formou hry.
Pes pomáhá též klientům v sociální oblasti (komunikace, sblížení se s okolím).
Pro klienty je kamarádem a důvěrníkem. Pomáhá v pocitu jistoty a ochrany (Canisterapeutické centrum Zlín 2008). Canisterapie u osob s mentálním postižením je blíže popsána v kapitole 5.10.8 Canisterapie u klienta s mentálním postižením autorkou
Věrou Tichou v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků (Tichá 2007, s 160-163).
Canisterapie u osob s tělesným postižením
Hlavním cílem canisterapie u této cílové skupiny je rehabilitace.
Slouží jako zdroj motivace ke cvičení a pomáhá též v sociální oblasti – komunikaci s okolím, osamělosti. Podstoupí-li klient s tímto postižením canisterapii, povede se mu alespoň na chvíli zapomenout na vlastní potíže (Canisterapeutické centrum Zlín 2008).
Více podrobností o canisterapii s touto cílovou skupinou lze nalézt v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků, v kapitole 5.10.12 Canisterapie u klienta s tělesným postižením od autorky Jaroslavy Eisertové (Eisertová 2007, s. 172 – 174).
Canisterapie u osob se smyslovým postižením
V případě osob se smyslovým postižením jsou využíváni jak psi canisterapeutičtí, tak i asistenční. Pes pomáhá klientovi s orientací – upozorní klienta na překážku či nebezpečí. Jde-li osoba s tímto postižením se psem někde po ulici, v davu, dodává ji pes pocit bezpečí, dále pomáhá překonávat strach a stres z prostředí,
27
které klient nezná. Působí zde opět jako kamarád postiženého člověka (Canisterapeutické centrum Zlín 2008).
Canisterapie u osob se sluchovým postižením
V případě osob se sluchovým postižením funguje pes podobně jako u osob se smyslovým postižením – pomáhá překonávat překážky a varovat před nebezpečím. Rozvíjí klientovu soběstačnost a sebedůvěru. Využívají se opět jak psi canisterapeutičtí, tak i psi asistenční (Canisterapeutické centrum Zlín 2008).
Toto téma blíže popisuje Marie Samohejlová v kapitole 5.10.10 Canisterapie u klienta se sluchových postižením, využití canisterapie v logopedii v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků (Samohejlová 2007, s. 165 – 169).
Canisterapie u osob s autismem
Canisterapie je velmi důležitou metodou práce s osobami s autismem. Klientům pomáhá hlavně v sociální oblasti – styk s okolím, stává se prostředníkem lidí a okolí.
Též mají dobrý vliv na klientův duševní stav. Klienti se necítí tak sami. Též je velmi pozitivní i to, že pes může pomoci klientům zmírnit projevy jejich postižení (Canisterapeutické centrum Zlín 2008). Více informací o canisterapii u této cílové skupiny se můžete dozvědět v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků, kde se canisterapií u osob s autismem zabývá Zuzana Staffová v kapitole 5.10.5 Canisterapie a autismus (Staffová 2007, s. 143-150).
Canisterapie u osob s epilepsií
Osobám s epilepsií pomáhá canisterapeutický pes v uklidnění se, v snížení záchvatů. Klienti se s ním cítí v bezpečí, svobodní a volní. Vycítění blížícího se záchvatu a upozornění na to klienta – i to někteří canisterapeutičtí psi umí (Canisterapeutické centrum Zlín 2008). Problematiku canisterapie u osob s epilepsií blíže popisuje Zuzana Staffová v kapitole 5.10.7 Využití canisterapie při epilepsii, která je součástí knihy Zooterapie ve světle objektivních poznatků (Staffová 2007, s. 155- 160).
Canisterapie v geriatrii
V tomto oboru je canisterapie velmi užitečná a četnost jejího využití je velmi vysoká. Pomáhá klientům jak psychicky, tak i fyzicky. Po psychické stránce pomáhá
28
klientům snížit pocit osamění, vytváří přátelství, vzájemnou potřebnost i respekt.
Pomáhá též v komunikaci, navázání kontaktu s ostatními lidmi a překonat pocit nostalgie a deprese. Ve fyzické oblasti pomáhá s jemnou a hrubou motorikou.
Prostřednictvím hlazení, mazlení aj. stimuluje hmat
(Canisterapeutické centrum Zlín 2008). Blíže se o canisterapii u této cílové skupiny můžete dozvědět v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků, v kapitole 5.10.3 Canisterapie u seniorů žijících v domově důchodců od autorky Svatavy Hančlové (Hančlová 2007, s. 135-143).
Canisterapie v logopedii
Logopedickým pacientům pomáhá canisterapie s nácvikem správného vyslovování a rozšiřováním slovní zásoby (Canisterapeutické centrum Zlín 2008).
Tímto tématem se blíže zabývá Marie Samohejlová v kapitole 5.10.10 Canisterapie u klienta se sluchových postižením, využití canisterapie v logopedii v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků (Samohejlová 2007, s. 165 – 169).
Canisterapie u osob s psychologickým a psychiatrickým onemocněním
Těmto osobám pomáhá canisterapie v sociální oblasti – lepší komunikaci s ostatními pacienty a pracovníky. Upoutává na sebe pozornost a tím klienti zapomenou na své potíže. Zvyšuje se jejich aktivita, nejsou tak apatičtí a otupělí. Canisterapie je též velmi dobrou metodou při léčení drogově závislých klientů a při léčbě dětí, které byly týrané nebo zneužívané (Canisterapeutické centrum Zlín 2008). Touto cílovou skupinou se blíže zabýváme ve zbytku práce, jelikož do této skupiny patří osoby se schizofrenií, u nichž je význam canisterapie předmětem našeho šetření.
1.6.2 Canisterapie v sociální práci s osobami se schizofrenií
O tom, že canisterapie je pro osoby se schizofrenií užitečná, nás může přesvědčit studie Youn-Ju Choi, který se zaměřil na 12 pacientů se schizofrenií, kteří byli umístěni v psychiatrické léčebně. Tito pacienti byli apatičtí, otupělí, pasivní, neúčastnili se léčby, bylo nemožné je zapojit pro jejich neschopnost. Studie trvala půl roku, během něhož za pacienty docházelo pravidelně jednou týdně na jednu hodinu 5 sociálních pracovníků a 5 psovodů s 5 psy různých ras. Pacienti se psů dotýkali, hráli si s nimi, procházeli se s nimi. Výsledky této studie poukázaly na to, že psychický stav klientů se výrazně zlepšil (Galajdová 2009, s. 76 – 77).
29
Pro děti se schizofrenií je canisterapie též velmi přínosná.
Komunikace těchto dětí s pracovníkem je velmi náročná. Děti se pracovníka bojí, protože dochází k omezení určitých hranic. Během canisterapie se děti se psem hrají a ztrácejí tak strach, protože se stávají hlavním aktérem a můžou si stanovit určité hranice sami. Postupně tak dochází k tomu, že děti překonají strach i vůči pracovníkům a ostatním lidem, což jim velmi pomáhá v navázání sociálních kontaktů (Aldington 1999, s. 334).
Canisterapie u osob s psychotickými onemocněními je velmi kladně hodnocená právě z důvodu, že těmto pacientům umožňuje cítit pocit bezpečí a pohody.
Canisterapie pomáhá též pacientům se schizofrenií vrátit se zpět do reality. U starších pacientů se schizofrenií se může pomocí canisterapie zlepšit mobilita, komunikace s okolím, soběstačnost, trávení volného času i vést k lepší kvalitě života (Dimitrijević 2009, s. 238 – 239).
Všechny výše uvedené poznatky vypovídají o tom, že provozuje-li se s osobami se schizofrenií canisterapie, dochází k velmi pozitivním výsledkům, které mohou usnadnit práci s tímto klientem. Díky canisterapii mohou lépe a rychleji navázat kontakt s pracovníkem sociálních služeb, který jim může pomoci žít plnohodnotný život – mít práci, bydlení, navázat vztahy, ať už kamarádské či partnerské. Ačkoli využívání canisterapie s touto cílovou skupinou není ještě moc rozšířené, mohlo by být v sociálních službách velmi užitečné.
1.6.3 Kontrola kvality canisterapie v sociální práci
Provádění kontroly kvality canisterapie je stejně jako u jiných metod v sociální práci velmi důležité. Je důležité kontrolovat dodržování určitých zásad, práv a zájmů klienta, aby nedocházelo k jejich porušování a tím poškození klienta.
Kontrola kvality canisterapie se provádí pomocí intervizí a supervizí.
Dále se kontroluje vedení dokumentace, které je nezbytnou součástí každé canisterapie, Kontrola kvality se též provádí při stížnosti na určitého canisterapeuta.
Např. V případě již zmíněné organizace Elva help z. s. provádí tuto kontrolu přímo paní ředitelka Tvrdá (Tvrdá 2018).
30
Každý klient v sociální službě musí mít sestavený svůj individuální plán, který plní v rámci služby a musí mít určeného svého klíčového pracovníka, který provádí kontrolu canisterapie v zájmu klienta. V individuálním plánu klienta by měla být zahrnuta i canisterapie (MPSV 2009). Tento plán se reviduje, sleduje se, zda se plán plní, může se i měnit, dojde-li k překážce, jejíž odstranění není možné aj.
(Tvrdá 2018). V rámci canisterapie musí být chráněny jak zájmy klienta, tak i pracovníka. Klíčový pracovník by proto měl být vždy přítomen u poskytování canisterapie, aby nedošlo k ohrožení práv a zájmů klienta. Klíčový pracovník vždy odpovídá za plnění individuálního plánu. Tyto zásady jsou v souladu se standardy kvality sociálních služeb (MPSV 2009).
31
2 Schizofrenie
Tato část bakalářské práce je věnována tématu schizofrenie. Je zde představeno, o jaké onemocnění se jedná, jaké jsou jeho příčiny, jak probíhá léčba aj. Toto téma je zde popisováno proto, aby si čtenáři dokázali představit cílovou skupinu, na kterou bylo zaměřeno šetření, jehož výsledek je uveden v praktické části této bakalářské práce.
2.1 Co je to schizofrenie
Jedná se o psychotické onemocnění. Člověk, trpící schizofrenií má problémy s duševními funkcemi, jako např. myšlení, osobnost, pozornost, schopnost jednání s lidmi, emotivita, nebo i motorika. Schizofrenik je člověk, mající „rozdělené myšlení“.
Tímto onemocněním trpí cca 1% veškeré populace (Peterková 2008).
Schizofrenii se též nazývá „třetinová nemoc“. Zhruba „1/3 schizofreniků se vyléčí a vrátí se do běžného života, u 1/3 se dosáhne jistého zlepšení, ale určité projevy nemoci člověka i tak obtěžují, případně se vrací, a té nejméně šťastné třetině zůstanou schizofrenní symptomy jako chronické a nereagující na léčbu.“ Léčba je velmi nákladná a dlouhodobá. 10% těchto lidí ukončí svůj život sebevraždou (Peterková 2008).
Jak již z textu vyplývá, schizofrenie je velmi závažným onemocněním, který vyžaduje spolupráci profesionálů z různých vědních odvětví (multidisciplinární tým) – psychiatr, psycholog, sociální pracovník, lékař aj.
Sociální pracovník pomáhá klientovi v prožívání plnohodnotného života (více viz Kapitola 3). I pouhá komunikace s člověkem, trpícím schizofrenií, může být velmi obtížná, proto se domnívám, že by v tomto procesu mohl hrát určitou roli i psovod se svým canisterapeutickým psem, díky němuž se klient uvolní a bude pro něj snazší komunikovat s odborníky.
Schizofrenie se objevuje u osob v období mezi 15 a 35 lety. Nemocí trpí jak muži, tak ženy (Peterková 2008). Byl prokázán vliv dědičnosti na tuto chorobu.
(Cohen 2002, s. 152) Co se týče příčin nemoci, nejsou zatím známy. Souvisí s vysokou hladinou dopaminu v mozku. Další příčinou mohou být stres, viry nebo problémy v rodině. Schizofrenik má zvýšené vnímání, tedy vnímá více informací, než musí.
Mozek si tak vytváří zkreslenou realitu (Peterková 2008).
32
2.2 Příznaky schizofrenie
Jisté příznaky má každá nemoc. O tom, jaké jsou příznaky schizofrenie, je možné se dozvědět prostřednictvím této kapitoly.
Příznaky se dělí na pozitivní (ty, které jsou navíc) a negativní (ty, které chybí).
Negativní příznaky se hůře léčí a kvůli nim nejsou lidé schopni spolupracovat s jinými lidmi (Peterková 2008).
Pozitivní příznaky - halucinace – nereálné vjemy („hlasy“), bludy – nereálné myšlenky (přítomnost osob, které je chtějí zabít, představy, že lidé umějí číst jejich myšlenky atd.), neúčelné chování, řeč, nedávající smysl (Peterková 2008).
Negativní příznaky - „plochá emotivita“, abulie - nedostatek vůle, anhedonie – nemožnost prožívat radost (Peterková 2008).
2.3 Poruchy osob se schizofrenií
Osoby, trpící schizofrenií mají několik poruch, kterým je věnována tato kapitola.
Jedná se o poruchu „já“, poruchu vnímání, poruchu myšlení i emocí.
Porucha „já“
Osoby se schizofrenií vůbec neví, kým jsou. Snaží se naráz vyvinout i nevyvinout. Jsou zranitelní, ale i ostatní zraňují. Neví, zda je či není ovlivňován někým uvnitř něho. Má pocit, že to, co dělá, nedělá sám, nýbrž ho ovlivňují jiné osoby, či nadpřirozené síly. Jeho osobnost se rozpadá, není schopen se identifikovat (Dörner 1999, s. 90 - 94).
Porucha vnímání
Celkovým problémem jeho vnímání je to, že vnímá souvislost mezi věci, které spolu ale nesouvisejí. Velice obtížné je pro něj rozlišit, co je podstatné a co je nepodstatné. Při pobytu venku mu může připadat, že rostliny, lidé i atmosféra ulice mají takový význam, že je centrem pozornosti druhých a cítí se tím být ohrožen (Dörner 1999, s. 90 - 94).
Tyto osoby prožívají derealizaci (= odcizení světa), která se projevuje tím, že mají pocit, že jim některé části jejich těla nepatří, jsou nepřiměřeně velké, či malé
33
a depersonalizaci (odcizení vlastní osoby). Dále slyší neexistující hlasy (akustické halucinace) a cítí doteky, ačkoli se jich nikdo nedotýká (haptické halucinace). Trpí též čichovými a optickými halucinacemi (Dörner 1999, s. 90 - 94).
Poruchy myšlení
V myšlení můžeme u těchto osob též pozorovat problém s rozlišením podstatného a nepodstatného. Mají nesouvislé, nelogické myšlení. Též se u těchto osob stává, že nejsou schopni se rozhodnout, kterou myšlenku vysloví dříve (ambivalence).
To zapříčiňuje dvojsmyslné mluvení, obsažení dvou myšlenek v jednom slově (kontaminace). Také mohou vytvářet neologismy (novotvary). Schizofrenikova řeč je většinou složitá (Dörner 1999, s. 90 - 94).
V myšlení si vytvářejí bludné představy. Blud může být tzv. obranou před konfliktem, odehrávajícím se v nitru schizofrenika, jevící se jako neřešitelný.
Pomocí bludných představ si udržují identitu a kontakt s okolím. Zpochybňuje-li někdo tyto bludy, vytvoří se tím u schizofrenika velká úzkost. Nejčastější bludy jsou blud pronásledování, ovlivňování a vztahovačnosti (Dörner 1999, s. 90 - 94).
Emoce
Emoce u člověka se schizofrenií jsou oploštělé - člověk působí chladně.
Na druhou stranu může mít i emoce velmi silné. Osoby se schizofrenií mají jen velmi málo vztahů k lidem. Mohou působit i tak, že nejsou schopni jakékoli vazby k člověku.
Když už nějakou vazbu k jinému člověku mají, bývá rozpolcená – někdy velmi silná vazba, jindy úplný nezájem k člověku. Tomu, co člověk říká, obvykle neodpovídají gesta ani mimika (Dörner 1999, s. 90 - 94).
Je patrné, že osoby trpící schizofrenií, mají mnoho poruch, týkajících se jejich osobnosti. I v tomto případě by mohl být canisterapeutický tým nápomocen. Pes může člověku pomoci se „vrátit do reality“, může zlepšit vnímání klientů, jejich myšlení i vyvinout ty správné emoce (ani příliš slabé, ani příliš silné). I když takovým klientům dělá velký problém navázání vztahů s okolím, mohou navázat vztah alespoň se psem, případně prostřednictvím psa navazovat vztah s okolím.
34
2.4 Typy schizofrenie
Schizofrenie má šest typů. V této kapitole jsou jednotlivé typy popsány.
Dále jsou zde popsány projevy těchto typů schizofrenií.
1) Paranoidní schizofrenie
Typ schizofrenie, který se vyskytuje u pacientů, trpícími schizofrenií, nejčastěji.
Typické jsou pro ni pozitivní příznaky, hlavně bludy a halucinace. Tento typ má velkou šanci na vyléčení (Peterková 2008).
2) Simplexní schizofrenie
Projevuje se již kolem 15 let. Typické jsou pro ni negativní příznaky – abulie, anhedonie atd. Tento typ schizofrenie přetrvává (chronifikuje) (Peterková 2008).
3) Hebefrenní schizofrenie
Projevuje se kolem 20 let. Typickými projevy jsou „zanedbávání povinností, časté používání vulgarismů, plané filozofování, hloupé vtipkování, zvláštní myšlení a celkové podivínství. Člověk se často chová jako pubescent se stylem „všechno vím, všechno znám“. Léčení bývá komplikovanější.“ (Peterková 2008).
4) Katatonní schizofrenie
Je velmi vzácná. Typické jsou problémy s motorikou. Jedná se o stuporózní formu, při které se člověk přestane hýbat (i na několik let) – např. zvednete mu pravou nohu, on s ní přestane hýbat, protože mu halucinované hlasy zakazují se hýbat.
Nebo produktivní formu, při které je naopak pohyb zvýšený, např. dezorganizovaná fyzická aktivita nebo pohupování atd. (Peterková 2008).
5) Nediferencovaná schizofrenie
Lidé, trpící tímto typem schizofrenie, nelze přiřadit k žádné zvýše uvedených, protože mají různé příznaky různých typů schizofrenií (Peterková 2008).
6) Reziduální schizofrenie
Tato forma schizofrenie je chronická, nereagující na léčbu (Peterková 2008).
