Z doposud zmíněného je zřejmé, že má práce pojímá otcovství jako sociální konstrukt. Z čehož plyne samozřejmost odlišnosti role otce v různých kulturách, ale i v čase. Právě tato kapitola se snaží historické proměny pojetí kulturního konstruktu role otce zachytit, a to nikoli století za stoletím, ale shrnuje představu o otcovství ve vybraných důležitých úsecích historie. Níže popsaný přehled dějin otcovské role slouží k hlubšímu porozumění současného stavu. Je totiž užitečné vědět, z čeho dnešní otcovství vzešlo a od čeho se odlišuje.
Zvláště při popisu otcovství ve starověku a středověku je důležité si uvědomit, že existuje jen malé množství zdrojů informací a vyvozené závěry jsou vždy subjektivní, neboť jsou ovlivněny mnoha okolnostmi – například názory, zkušenostmi a metodami badatele nebo charakteristikami doby, v níž žil.
3.1 Otec antického Řecka a Říma
Luigi Zoja111 uvádí, že pro pochopení vývoje evropského otcovství je nutné nastínit situaci již v antickém Řecku. Na základě analýzy mýtů a textů vyvozuje, že otci byly připisovány dvě hlavní charakteristiky, a to agresivita, která spočívala v jeho schopnosti okamžitě se rozhodnout, a obranný rys, jenž prosazoval rozum nad citem. Zoja vidí v této době počátek otcovského přebírání odpovědnosti vůči ženám a dětem.
Z Aristotelovy filosofie Zoja112 vyzdvihuje otcovu nadřazenost matce, která je odůvodněna druhem účasti při plození dítěte. Tvrdí, že otec má aktivní roli, neboť na základě genetické stopy dává potomkovi podobu. Oproti tomu role matky je vnímána jako pasivní, protože poskytuje „jen matérii“ – matka pouze uchovává dítě a živí jej jako země semeno rostliny. Otcovská nadřazenost tedy byla legitimizována samotnou přírodou. Badinter113 navíc poukazuje na ospravedlnění otcovské autority. Aristoteles podle ní tak činí poukázáním na přirozenou nerovnost lidí a zmíněnou otcovu funkci poskytovat podobu, tedy formu jakožto božský princip. Přidává, že otec může rozkazovat díky podobnosti s božským a díky své politické, hospodářské a právní zodpovědnosti.
111 ZOJA, Luigi. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovství. S. 22, 79–82, 113.
112 Tamtéž, s. 110.
113 BADINTER, Elisabeth. Materská láska: od 17. storočia po súčasnosť. S. 19.
35
Dalším důležitým obdobím pro otcovství byla Římská říše. Zoja114 uvádí, že zde stál otec v čele veřejného řádu i soukromého prostoru. Byl postaven i nad děti, až do konce svého života rozhodoval o jejich životě a smrti. K otcovství nestačilo biologické zplození, bylo potřeba jasného vyjádření vůle. Toto vědomé rozhodnutí muselo být potvrzeno veřejným právním aktem, který určil legitimní potomky. Popsaná zvyklost byla zrušena až byzantským císařem Justiniánem, když zavedl pravidlo, že otcem dětí se musel stát vždy manžel jejich matky. V případě rozchodu manželského páru v Římské říši zůstala péče o dítě otci. Lze říci, že právo na potomky bylo totožné s právem na majetek.115 Dále považuji za stěžejní 2. století našeho letopočtu, v němž Řím zavedl právní reformu stanovující otcům povinnost zaopatřit děti. Zde se objevuje funkce živitele rodiny.116
3.2 Od počátku otce v křesťanství do 18. století
Výhradní otcovu moc nad dětmi oslabilo křesťanství, kvůli Kristovi již totiž otec nebyl považován za jediný Boží obraz na zemi.117 Navíc byla hlásána rovnost manžela a manželky ohledně práv a povinností ke svým potomkům. V raném středověku míra slábnutí moci otce závisela na typu práva fungujícího na daném území, zvykové právo ho podporovalo, římské právo naopak omezovalo.118
V 16. až 18. století se autorita otce vlivem politického absolutismu opět velmi silně prosazuje, odvolává se na dříve zmíněné Aristotelovy názory o přirozenosti nadřazenosti otce a rovněž také na teology, kteří navzdory křesťanskému poselství rovnosti začali hlásat božskou autoritu.119 Otec byl reprezentantem rodiny, zaručoval její existenci a představoval jistotu, neboť byl považován za nositele původu.120 Naopak matka byla snadno zastupitelnou, a tak není překvapivé, že po rozvodu, ke kterému se přistupovalo jen málokdy, děti náležely otci.121
Otec pracoval nejčastěji doma, měl na starosti morální a náboženské poučení potomků a rovněž je připravoval na život v dospělosti mimo domov. Jeho úlohu podporovala tehdejší představa o jeho racionalitě, schopnosti ovládat svou emocionalitu
114 ZOJA, Luigi. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovství. S. 22, 145.
115 WARSHAK, Richard. Revoluce v porozvodové péči o děti. S. 24.
116 ZOJA, Luigi. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovstv. S. 148.
117 Tamtéž, s. 150.
118 BADINTER, Elisabeth. Materská láska: od 17. storočia po súčasnosť. S. 18.
119 Tamtéž.
120 VALDROVÁ, Jana. Abc feminismu. S. 42.
121 DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. S. 21, 22.
36
a pokládání otce za představitele kultury. Matka uvedené funkce plnit nemohla, protože byla oddělena od společnosti a sama byla ta, která mužovu ochranu potřebovala.122
Badinter123 vyzdvihuje skutečnost, že otec měl zvláště k dětem v nízkém věku odstup a z hlediska péče o ně neprojevoval zájem. Jedná se především o to, že v této době otec k výchově dětí přistupoval především z pozice moci, nikoli z citové angažovanosti.124 Otcova autorita o něco poklesla až zavedením povinné školní docházky, ve škole se totiž děti nepodřizují otci, ale jsou ovlivněny kolektivem spolužáků, kteří jsou na stejné úrovni jako ony samy. Navíc se tímto oslabila i výchovná funkce otce.125
3.3 Dopady průmyslové revoluce na otce
Na počátku 19. století otec stále nesl hlavní zodpovědnost za děti, ovšem v průběhu století nastaly již první změny. Nástup moderní doby znamenal rozdělení společnosti na sféru veřejnou, která se stala mužskou doménou, a soukromou, v níž hrála hlavní roli žena.126 To s sebou neslo i přesné rozdělení rolí matky a otce, blíže jsou popsány v kapitole 2.
Industrializace přesunula otcovu práci mimo domov, a tak otec začal trávit podstatnou část svého času odděleně od rodiny.127 Zoja128 tuto situaci spojuje s počátkem výskytu „neviditelného otce“. Nejenže se otcův běžný den odehrává odloučeně od dětí, ale Zoja upozorňuje i na to, že otec dokonce mizí z jejich představ. Děti ani nedokáží popsat, jakou práci jejich otec vykonává. Muž dále již svým dětem nepředává morální zásady, nepřipravuje je na budoucnost a ztrácí i svou autoritu. Urbanizace zapříčinila, že se děti začaly setkávat s velkým množstvím různých mužů a u mnohých prý došly k závěru, že jsou lepší než jejich otec, kterého v tento moment přestaly pokládat za vzor.
Dudová129 navíc upozorňuje na omezování práv otce, uvádí například ztrátu práva na oficiální vydědění svých potomků a na jejich znevýhodňování na základě pořadí narození nebo pohlaví. Otci zůstává formální statut hlavy rodiny, on je ten, který má rozhodovací práva a určuje zájmy rodiny.
122 CHMELAŘOVÁ, Hana. Tátové v historii. In: SEDLÁČEK, Lukáš, PLESKOVÁ, Kateřina, ed. Aktivní otcovství. Brno: Nesehnutí, 2008, s. 26–35. ISBN 978-80-903228-9-1. S. 29.
123 BADINTER, Élisabeth. XY: o mužské identitě. S. 160.
124 ČERNÁ, Marie. Rozvod, otcové a děti. S. 24.
125 ZOJA, Luigi. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovství. S. 158, 234.
126 VALDROVÁ, Jana. Abc feminismu. S. 43.
127 CHMELAŘOVÁ, Hana. Tátové v historii. S. 29.
128 ZOJA, Luigi. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovství. S. 162, 163.
129 DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. S. 32, 41.
37
Z výše zmíněného je zřejmé, že většina autorů připisuje tyto změny průmyslové revoluci a jejím následkům. Warshak130 přidává i to, že se změnila představa společnosti o rodinách. Dříve měla rodina připravit děti na život ve společnosti, nyní je však nazírána jako místo, kde se ochraňují děti a je o ně pečováno.
Narozdíl od otců se matky ve většině případů na materiální podpoře rodiny příliš nepodílely. Jejich působení bylo v soukromé domácí sféře. Právě ony se staly zodpovědné za děti, vychovávaly je a pečovaly o ně.131
3.4 Otec v první polovině 20. století
Především první polovinu 20. století roli otce ovlivnil „kult mateřství“, který se začal tvořit již na konci století předcházejícího. Spočívá v nekritickém přeceňování přirozených mateřských instinktů a v připisování stěžejní role na zdravý vývoj dítěte pouze matce.132 Tento převládající názor jen upevnil pojímání péče o děti jako záležitosti matky. Otec byl jako rodič využíván pouze v případech, když bylo potřeba zasvětit syna do výhradně mužských aktivit nebo když dítě bylo velmi neposlušné a bylo zapotřebí ho okamžitě zkáznit.133 Domněnku, že jen ženy mohou kvalitně pečovat o děti, potvrzovalo například dílo Bowlbyho vydané v 50. letech 20. století, to bylo však i s celou teorií vyvráceno – pro podrobnější informace viz kapitolu 2.3.1.
První polovina 20. století byla značně ovlivněna i dvěma světovými válkami. Pro ženy to znamenalo větší zapojení do pracovního procesu mimo domov, nicméně Dudová134 uvádí, že se jednalo pouze o výjimečnou situaci, která dlouhodobě neovlivnila připisování veřejné sféry muži a soukromé sféry ženě. Zoja135 uvádí, že účast mužů ve válce přispěla k prohloubení již zmíněné problematiky „neviditelného otce“. Otcové zmizeli z přítomnosti svých potomků na delší dobu a v některých případech i natrvalo, děti tak vyrůstaly převážně jen mezi ženami. Ihned po konci druhé světové války tato zkušenost vedla ke zdůrazňování důležitosti otce jako vzoru genderových rolí, a to převážně pro syny. Následně byli otcové kritizováni, že tuto funkci dostatečně neplní.136
130 WARSHAK, Richard. Revoluce v porozvodové péči o děti. S. 26.
131 CHMELAŘOVÁ, Hana. Tátové v historii. S. 29.
132 DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. S. 42.
133 CHMELAŘOVÁ, Hana. Tátové v historii. S. 30.
134 DUDOVÁ, Radka. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. S. 32.
135 ZOJA, Luigi. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovství. S. 167.
136 LAMB, Michael. The Father's role: cross-cultural perspectives. S. 5, 6.
38
Tato kapitola by se dala shrnout použitím tří ze čtyř etap z historie otcovství, které stanovil John Pleck137. Nejprve je představen otec vnímaný jako autoritářský učitel morálky, tato představa se převážně udržuje až do průmyslové revoluce. S nástupem moderní společnosti otec svou předchozí funkci do jisté míry opouští a stává se vzdáleným otcem živitelem. Světové války a s nimi spojené odloučení otce od rodiny přivedly do popředí nutnost otce být mužským rolovým modelem. Živitelská funkce v tuto dobu nemizí, pouze je oficiálně zdůrazňována o něco méně. Poslední Pleckovo stádium proměny role otce se objevuje až v 70. letech 20. století a spadá již do současného otcovství, které je popisováno v následující kapitole.
137 Pleck in: LAMB, Michael. The Father's role: cross-cultural perspectives. S. 5, 6.
39