L ÉČBA A PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ

Při prevenci syndromu vyhoření velkou úlohu může plnit vzdělání pracovníků v pomáhajících profesí. Velké mezery jsou také v oblasti výuky psychohygieny, zejména ve výcviku konkrétních dovedností a návyků. Mimo obecné zásady psychohygieny je potřeba dodržovat v rámci prevence syndromu vyhoření u profesionálů pracujících s jinými lidmi následující doporučení: v práci si najít optimální stupeň osobní angažovanosti ve vztahu k pacientům, klientům, rodičům nebo žákům, udržovat si pestrý režim práce, dělat přestávky, oddělovat osobní život od pracovního, pracovní neúspěchy negeneralizovat, hodnotit je v širším kontextu zejména z hlediska snahy, vážit si sociální podpory, mít na sebe realistické nároky,

o pomoc a především nepotlačovat svoje pocity, mluvit o nich, vyjadřovat je a svěřit se (Švingalová 2006, s. 57-59).

Mezi razantní řešení jak vyhoření eliminovat patří odchod ze zaměstnání, přináší momentální úlevu, ale postupem času se může stát, že tento krok začneme sami hodnotit jako selhání. Dočasnou úlevu přináší také změna pracoviště, které realizujeme v rámci svého oboru, protože se může stát, že dříve nebo později vyvstanou stejné obtíže jako na předchozím pracovišti. Povýšením se lze vyhnout vyhoření. To může vést ke znatelné úlevě, protože pracovník se již nedostává do bezprostředního kontaktu s klienty či pacienty. Úskalí spočívá v tom, že ne každý pracovník se hodí do vedoucí práce. Stejně jako Švingalová i Jankovský zdůrazňuje dbát na svou psychohygienu. Zmiňuje se o pozitivním přeladění, je to takové přeladění, jenž nám poskytuje úlevu a skýtá možnost k načerpání nových sil, nejčastěji to bývá umění, jako třeba poslech hudby, může to být ale i sport, příroda, sběratelství či cestování. Užívání psychotropních látek, polyformní toxikomanie, tedy zneužívání nikotinu, alkoholu, kofeinu, léků i drog řadí do negativního přeladění (Jankovský 2003, s. 162-164).

Jak uvádí Křivohlavý k tomu, aby nedocházelo k negativním psychickým jevům, existuje řada podnětů, které mohou pomoci v boji. Do těchto podnětů řadí humor, dekomprese, osvícený zájem o vlastní zdraví, relaxace a pracovní porady (Křivohlavý 2012, s. 144-148).

V oblasti sociální práce se poslední dobou rozvíjí supervize. Psychoterapie je základní léčbou syndromu vyhoření. S úspěchem se využívá existenciální psychoterapie a daseinsanalýza. Užitečný také bývá nácvik relaxačních technik.

Podpůrnou léčbou je farmakoterapie (Švingalová 2006, s. 57-59).

3.5.1 Psychohygiena

Psychohygiena je jednou z možností jak předcházet syndromu vyhoření.

Nakonečný uvádí, že duševní zdraví umožňuje bezporuchové fungování člověka v podmínkách jeho společenského života, soukromého i veřejného (Nakonečný 1997, s. 254). Nakonečný, definuje psychohygienu za pomoci L. Míčka (1984), který definuje psychohygienu jako vědní disciplínu o duševní hygieně. Duševní hygienou rozumíme systém propracovaných vědeckých pravidel, která slouží k udržení, prohloubení a také k znovuzískání duševního zdraví a vnitřní rovnováhy. Udržení duševního zdraví je více než profylaxe tedy ochrana disponovaných osob před onemocněním, více než odstranění negativních faktorů, které by mohli být škodlivé i pro zdravé osoby (Nakonečný 1997, s. 254). Do zásad psychohygieny patří např.

zdraví životní styl, sport, pravidelný spánek, zájmy. Do zásad psychohygieny nepatří nadměrná konzumace alkoholu, kouření, drogy.

3.5.2 Supervize

Supervize a její formy, jsou důležitou součástí předcházení syndromu vyhoření.

Supervize je metoda práce, která je zaměřena na podporu a rozvoj kvality práce a profesionality pracovníka, pracovního týmu ale i celé organizace. V oblasti sociální práce je supervize vykládána jako metoda, pomocí které se ověřuje, zda postupy, které jsme použili, odpovídají konkrétním potřebám klientů. Výkladů a definic supervize je velmi mnoho. Ze své vlastní zkušenosti autor bakalářské práce ví, že pomocí supervize lze některé obtíže, problémy odstranit, vyřešit (Dvořáčková 2009, s. 42-44).

Dvořáčková za pomoci Matouška definuje supervizi tímto způsobem. Supervize je celoživotní forma učení, které se zaměřuje na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, je při ní kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v tvůrčím a bezpečném prostředí. Z institucionálního hlediska je supervize profesionálním pozorováním, reflexí odborné praxe i dalšího vzdělávání (Dvořáčková 2009, s. 42-44).

Supervize je jednou z důležitých forem odborné přípravy. Je to také prostředek k profesionálnímu a osobnímu růstu. Jedná se o setkání supervizora a supervidovaného. Supervizní setkání je produkující proces, jenž umožňuje reflexi,

o využití rozšíření možnosti profese a zároveň o kvalitní prevenci syndromu vyhoření (Dvořáčková 2009, s. 42-44).

Cíle supervize

Dvořáčková popisuje cíle supervize za pomoci Hawkinse a Shoheta.

• nabízí supervidovanému další pohled na případ který řeší

• poznání nových přístupů, ale i poučení

• povzbuzení k další práci

• posílení odolnosti

• posílení odolnosti vůči stresu a vyhoření

• kvalitnější využití odborných a osobních zdrojů

• kontrola kvality, především profesionality a etiky práce (Dvořáčková 2009, s. 42-44).

3.5.3 Vzdělávání zaměstnanců v přímé obslužné péči

Vzdělání osob pracujících v sociálních službách, v přímé obslužné péči má zákonnou povinnost se vzdělávat v rámci své profese. Tato povinnost vyplývá ze zákona 108/2006 Sb., kde je uvedeno, že zaměstnavatel je povinen zabezpečit pracovníkům v sociálních službách další vzdělání v rozsahu 24 hodin za kalendářní rok. Tímto vzděláváním se u pracovníků upevňuje, obnovuje a prohlubuje kvalifikace (Zákon č. 108/2006 Sb.).

Typy dalšího vzdělávání jsou:

• ^{specializační vzdě}lávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka,

• účast v kurzech s akreditovaným programem

• odborné stáže,

• účast na školicích akcích (Zákon č. 108/2006 Sb.).