Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor: Sociální pracovník
SYNDROM VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ V POMÁHAJÍCÍCH
PROFESÍCH
BURNOUT SYNDROM AT WORKERS IN THE HELPING PROFESSIONS
Bakalářská práce: 12–FP–KSS– 3032
Autor: Podpis:
Tomáš ROKOŠ
Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Kovařík Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
58 20 1 10 21 2
Čestné prohlášení
Název práce: Syndrom vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích Jméno a příjmení autora: Tomáš ROKOŠ
Osobní číslo: P10000671
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 9. prosince 2013 ---
Poděkování
Tímto bych rád poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Zdeňkovi Kovaříkovi za vedení, poskytnutí cenných rad a připomínek ke zpracování mé bakalářské práce.
V Liberci dne: 9. prosince 2013 ---
Název bakalářské práce: Syndrom vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích Jméno a příjmení autora: Tomáš Rokoš
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Zdeněk Kovařík
Anotace:
Cílem bakalářské práce bylo popsání a charakterizování syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích, konkrétně u pracovníků v přímé obslužné péči. V teoretické části této práce jsou s využitím odborné literatury popsány příčiny, projevy a předcházení syndromu vyhoření. V praktické části bylo odpovězeno na otázky kolik pracovníků se pří výkonu profese setkalo s pracovním stresem, jaké je mezi pracovníky povědomí o syndromu vyhoření a kolik pracovníků syndromem vyhoření trpělo.
Výsledky výzkumu v praktické části potvrdily, že pracovníci se při výkonu své profese s pracovním stresem a syndromem vyhoření setkávají.
Navrhovaná opatření jsou psychohygiena, pravidelné vzdělávání zaměstnanců, supervize, správná životospráva, změna zaměstnání.
Klíčová slova:
Syndrom vyhoření, stres, sociální práce, pomáhající profese, pracovník v sociálních službách, přímá obslužná péče
Title of the bachelor thesis: Burnout syndrom at workers in the helping professions Authot: Tomáš Rokoš
Academic year of the bachelor thesis submission: 2013/2014 Supervisor: Mgr. Zdeněk Kovařík
Summary:
The aim of the bachelor thesis was to describe and characterize a burnout syndrome appearing in workers in helping professions, particularly in direct care workers. In the theoretical part, using specialized literature, causes, manifestations and burnout syndrome prevention were described. In the practical part it was replied to questions about the number of workers who have encountered work-related stress while performing their job, what the workers’ awareness about burnout syndrome is and how many workers suffered from burnout syndrome.
Results of the research in practical part confirmed that workers encounter work-related stress and the burnout syndrome while performing their job.
Psycho hygienic, regular education of employees, supervision, health regimen and carrier change are the recommended measures.
Key words:
Burnout syndrome, stress, social work, helping professions, social care worker, direct service care.
OBSAH
ÚVOD…….. ... 3
1 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE………4
1.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE ... 4
1.2 POMÁHAJÍCÍ PROFESE ... 4
1.3 PŘÍMÁ OBSLUŽNÁ PÉČE ... 4
1.4 STRES ... 5
1.5 SYNDROM VYHOŘENÍ ... 5
2 STRES ... 6
2.1 STRESORY A STRESOVÉ SITUACE ... 7
2.2 FÁZE REAKCE NA STRES ... 7
2.3 PROJEVY A ZVLÁDÁNÍ STRESU ... 8
3 SYNDROM VYHOŘENÍ ... 10
3.1 TEORETICKÉ ZÁZEMÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 11
3.2 PŘÍČINY A PROJEVY SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 12
3.3 FÁZE VÝVOJE SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 15
3.4 RIZIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ ... 17
3.4.1 Riziková skupina ... 18
3.5 LÉČBA A PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ... 18
3.5.1 Psychohygiena ... 20
3.5.2 Supervize. ... 20
3.6 ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH PSYCHICKÝCH STAVŮ... 22
3.6.1 Syndrom vyhoření a stres ... 22
3.6.2 Syndrom vyhoření a deprese ... 22
3.6.3 Syndrom vyhoření a únava ... 22
3.6.4 Syndrom vyhoření a odcizení ... 23
3.6.5 Syndrom vyhoření a pesimismus ... 23
3.6.6 Syndrom vyhoření a existenciální neuróza ... 23
4 POMÁHAJÍCÍ PROFESE ... 24
4.1 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK ... 24
4.2 PRACOVNÍK VSOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH ... 25
4.3 STRES A SYNDROM VYHOŘENÍ U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ... 25
4.4 PROJEVY SYNDROMU VYHOŘENÍ U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ... 25
4.5 PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ... 26
5 VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE A PŘEDPOKLADY ... 27
5.1 VÝZKUMNÝ PROBLÉM A CÍL VÝZKUMU ... 27
5.2 VÝZKUMNÉ PŘEDPOKLADY ... 27
5.3 DRUH VÝZKUMU ... 27
5.4 VÝZKUMNÝ VZOREK ... 27
6 POUŽITÉ METODY A ZPRACOVÁNÍ DAT ... 28
6.1 DOTAZNÍK ... 28
6.2 ZPRACOVÁNÍ DAT ... 28
7 VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT... 29
7.1 ZPRACOVANÉ VÝSLEDKY VÝZKUMU ... 29
7.2 SHRNUTÍ ... 49
ZÁVĚR ... 51
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 53
SEZNAM OBRÁZKŮ ... 56
SEZNAM TABULEK ... 57
SEZNAM PŘÍLOH ... 58
ÚVOD
Každý v životě stojíme před rozhodnutím, co budeme v životě jednou dělat. Někteří mají tendenci vydat se směrem technickým, jiní zase směřují spíše do sféry sociální, tedy pomáhat jiným lidem, kteří jejich péči a pomoc potřebují. Pomoc druhým, kterou poskytují sociální pracovníci či pečovatelé to cítí jako poslání, jako něco co je vnitřně naplňuje a uspokojuje. Práce s lidmi a pomoc jim obnáší i jedno velké riziko, kterému jsou tito pracovníci vystaveni. Toto riziko může přinést syndrom vyhoření, který se může rychle rozvinout. Pracovníci, u kterých syndrom vyhoření propukne, sami potřebují odbornou pomoc jiných pracovníků, jako jsou například psychologové.
Tématem této bakalářské práce, je právě syndrom vyhoření v pomáhajících profesích, především syndrom vyhoření u pracovníků v přímé obslužné péči. Autor si toto téma vybral z důvodu, že syndrom vyhoření je v současné době u pracovníků v pomáhajících profesích velmi diskutovaným tématem a popsání syndromu vyhoření u těchto pracovníků v přímé obslužné péči je nedostačující.
Práce je rozdělena na dvě části a to části teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje kapitoly jako je stres a jeho fáze reakce na něj, stresory a stresové situace, projevy stresu a jeho zvládání. Dále je v této práci rozpracován syndrom vyhoření, jeho příčiny, rizika, symptomy, fáze, projevy, ale také jeho léčba, prevence a zvládání syndromu vyhoření. Autor do práce také zahrnul kapitolu o sociálních pracovnících, pracovnících v přímé obslužné péči, kteří jsou cílovou skupinou, v této práci.
Druhá část práce je část praktická, kde autor práce zjišťuje odpovědi na tyto stanovené hypotézy: Lze předpokládat, že více jak dvě čtvrtiny respondentů se s pojmem syndromu vyhoření setkala. Jako další předpoklad je stanoven, že lze předpokládat, že více jak tři čtvrtiny respondentů se setkalo s potížemi vyvolanými stresem při výkonu své profese. A posledním předpokladem je, že jedna čtvrtina respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření, při výkonu své profese.
Cílovou skupinu výzkumu tvoří pracovníci v přímé péči, jejž tuto činnost vykonávají pět let a více. Metoda k získávání dat, je metoda anonymního dotazníku, který byl rozdán 50 respondentům. Výsledky budou vyjádřeny graficky a porovnány
s hypotézami, které jsou stanoveny v této práci. Výsledky by mohly být přínosem, pro případnou osvětu pracovníků v přímé péči.
1. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE
Do kapitoly základní terminologie jsou zařazeny pojmy jako sociální práce, pomáhající profese, přímá obslužná péče, stres a syndrom vyhoření. Tyto pojmy jsou v této bakalářské práci stěžejní. V podkapitolách jsou tyto pojmy vysvětleny.
1.1 Sociální práce
Sociální práce, jak uvádí Tomeš, se především realizuje v sociálních službách a prostřednictvím těchto služeb. Sociálními subjekty jsou sociální pracovníci zaměstnáváni, aby realizovali jejich sociální cíle, plány, programy nebo projekty, tudíž aby poskytovali sociálním objektům předměty k uspokojování sociálních potřeb. Sociální práce, jakožto cílená pomoc potřebným byla typická pro péči o chudé v klášterech, vyskytovala se v tzv. božích domech a špitálech, útulcích pro chudé a v dalších zařízeních. Ve 20. století se sociální práce začala rozvíjet (Matoušek 2001, s. 179).
1.2 Pomáhající profese
Máme na mysli především nejrůznější profese vyznačující se „prací s lidmi“ ať je to v oblasti výchovně- vzdělávací, zdravotní či sociální. U lidí, kteří pracují v těchto povoláních, se očekává spontánní prosociální jednání, čímž máme na mysli jednání ve prospěch jiných osob, ochotu pomoci druhému, empatické chování a jiné (Jankovský 2003, s. 9).
1.3 Přímá obslužná péče
Přímá obslužná péče nemá zdravotnický charakter. Přímou obslužnou péči zajišťují pracovníci sociálních služeb, v této službě se odráží snaha o další rozvoj osobnosti klienta respektováním jeho svéprávnosti a vedením k odpovědnosti za sebe. Obslužná péče, obsahuje mimo přímou obslužnou péči také provádění
základních výchovných úkonů při prohlubování hygienických, společenských a pracovních návyků, nácviků běžných denních dovedností, posilování společenských kontaktů, manipulace s přístroji, prádlem a pomůckami, udržování hygieny a čistoty u klientů, rozvíjení manuální zručnosti klientů, upevňování a prohlubování pracovní činnosti, aktivizace a podpora cítění, schopnosti zájmů s využitím výtvarných, hudebních, pohybových a podobných technik (MPSV 2013).
1.4 Stres
Podle Vágnerové má stres mnohem širší použití v dnešní době, a označuje se jím zátěžová situace nebo stav individua. Lze ho chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení, z hlediska psychologického (Vágnerová 2008, s. 50). Více v kapitole 2.
1.5 Syndrom vyhoření
Je to stav extrémního vyčerpání, vnitřní distance, silného pokles výkonnosti či různých psychosomatických obtíží, doposud oficiálně není nemoc (Kallwass 2007, s. 9). Syndrom vyhoření jak uvádí Švingalová je důsledkem dlouhodobě působícího pracovního stresu, jež je zvládán maladaptivně, vyskytuje se u profesí, jenž podstatnou složku náplně práce, představuje práce s lidmi (Švingalová 2006, s. 49).
Více bude syndromu vyhoření věnována pozornost viz. kapitola 3.
2 STRES
Stres je v této bakalářské práci zařazen z důvodu, protože se autor domnívá, že má nejblíže ze zátěžových situací, kam můžeme mimo jiné zařadit frustraci, trauma, krizi nebo i deprese, k syndromu vyhoření. Do podkapitol jsou zahrnuty stresory a stresové situace, fáze reakce na stres, projevy a zvládání stresu.
„Stres je soubor reakcí organismu na podněty (stresory), které narušují normální funkci organismu. Jedinec je vystaven takovým nárokům (zátěži), o nichž se domnívá, že k jejich zvládnutí nemá dostatečnou adaptační kapacitu. Podstatná je tedy subjektivita emočního a kognitivního zpracování situace, to, zda člověk subjektivně prožívá a interpretuje situace či podněty jako zátěžové (stresové)“(Švingalová 2006, s. 9).
Podle autorky knihy Psychopatologie pro pomáhající profese Marie Vágnerové lze stres chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení z psychologického hlediska. Negativní význam nemusí mít vždycky stres (Vágnerová 2008, s. 50).
Člověka může přiměřená varianta stresu také aktivovat a stimulovat jej k hledání řešení situace a tudíž rozvíjet jeho kompetence. Někdo může stresové situace záměrně vyhledávat, protože mu navozují příjemné pocity, dané vyplavením endorfinů do mozku. Růst vlastních možností a posilování sebedůvěry podporuje překonání zátěže (Vágnerová 2008, s. 50). Termínem distres se v současné době vyjadřuje situace subjektivně prožívaného ohrožení jedince s jeho průvodními, velmi často výrazně negativními emocionálními příznaky (Křivohlavý 2003, s. 171). Při distresu je danou osobou subjektivně vnímáno a výrazně negativně hodnoceno její osobní ohrožení v poměru k možnostem zvládnutí situace. Jinými slovy: k distresu dochází tam, kde se domníváne, že nemáme dost sil a možností - kde nejsme s to - zvládnout to co nás ohrožuje, a emocionálně nám není dobře (Křivohlavý 2003, s. 171). Opakem distresu tedy negativního stresu je eustres. Eustres je tedy pozitivní emocionální zážitek nebo situace, při které se snažíme zvládnout to, co nám způsobuje radost, ale zvládnutí vyžaduje určitou námahu. O eustresu můžeme hovořit při životních událostech jako je svatba, sportovní výkon, v zaměstnání zkoušení nových nevyzkoušených postupů (Křivohlavý 2003, s.171).
2.1 Stresory a stresové situace
Stresory jsou činitele či podněty různého charakteru, jenž jsou subjektivně prožívány a hodnoceny kognitivně jako zátěžové. Jak dále uvádí Švingalová z různých hledisek můžeme rozlišovat stresové situace na: vnější (zapříčiněny jsou působením chemických a fyzikálních stresorů), časové (nastávají v případě, má-li člověk zvládnout mnoho úkolů v časovém limitu, který je krátký), ze zodpovědnosti (patří sem i zkouškový stres, strach ze selhání, pocit rizika, důležitost úkolu), sociálně psychologické (patří sem komplikované nebo konfliktní sociální situace všeho druhu, stupňované nároky na výkonnost, časová tíseň, frustrace, sociální nejistoty, za nejzávažnější je považována ztráta emočně blízké osoby aj.), z vnitřního nesouhlasu (má-li člověk plnit příkazy, které vnímá jako nesmyslné) pracovní a profesní (stres vázaný na specifické pracovní a profesní situace) (Švingalová 2006, s. 12-13).
2.2 Fáze reakce na stres
Procesem, jenž probíhá ve třech fázích je reakce na stres. Jak dále uvádí a dělí Vágnerová ve své knize, fáze reakce na stres níže popíši (Vágnerová 2008, s. 51-52):
1 Fáze - Aktivace obranných reakcí a uvědomění zátěže: aktivace obranných reakcí fyziologických i psychických, jsou reakcí na zátěž. Každý takový podnět vyvolává specifické reakce i nespecifickou humorální odezvu z biologického hlediska. Různou intenzitu, stejný charakter bez ohledu na kvalitu zátěže může mít nespecifická reakce (Vágnerová 2008, s. 51-52).
Z hlediska fyziologické reakce, aktivace probíhá automaticky bez ohledu na názor a rozhodnutí člověka. Sympatikus je podrážděn nervovou cestou a vyplavení katecholaminů je humorální odezvou. Katecholaminy zvyšují krevní tlak, zrychlují srdeční funkci a regulují oběh ve prospěch nejdůležitějších orgánů. Následně se vyplavují hormony hypofýzy a nadledvin aktivací hypotalamo-hypofyzoadrenální osy. Tělo aktivuje energetické zdroje a z cukru a bílkovin získává energii. Jako energetický zdroj se nakonec aktivují tuky. Toto vše probíhá proto, aby se zaktivizovala energie potřebná k zvládnutí zátěže (Vágnerová 2008, s. 51-52).
Interpretací určité situace jako stresující začíná psychická reakce. Na zkušenosti jedince, jeho momentálním stavu, schopnostech a jiných závisí způsob
zhodnocení celé situace. K pocitu stresu by nedošlo, pokud by byl jedinec přesvědčen, že zátěž zvládne. Se změnou emočního prožívání je spojen prožitek stresu, reakcí je úzkost, pocity napětí, blíže neurčité ohrožení, hněv a vztek i reakce agresivního charakteru, může převládat apatie a tendence na jakékoliv řešení rezignovat. Působení zátěžové situace může změnit způsob uvažování, důležité je i posuzování situace, tudíž jakou míru závažnosti jí člověk přičítá. Zpracování informací, jejich hodnocení, uvažování, to vše může být zkratovitější, zhoršuje se koncentrace pozornosti, to vše je důsledkem pocitu ohrožení. Aktivizaci psychických obranných reakcí způsobí zátěž, obranné reakce mohou být individuálně specifické (Vágnerová 2008, s. 51-52).
2 Fáze – Hledání účelných strategií: jenž by vedly ke zvládání a zmírnění účinků stresu. Podstatné je, do jaké míry si uchováme pocit kontroly nad situací, zda si myslíme, že situaci zvládneme. V případě, že ji zvládneme, psychické i fyziologické funkce se vrátí do normálního stavu. Nastupuje další fáze v případě, že se nám situaci nedaří dlouhodobě zvládnout (Vágnerová 2008, s. 51-52).
3 Fáze – Rozvoje stresem podmíněných poruch: jestliže vzniknou tyto potíže, můžeme je chápat jako projev selhání obranných reakcí. Jde již o závažnější a trvalejší problémy, nikoliv o akutní. Psychosomatické poruchy mohou být typickým příkladem (Vágnerová 2008, s. 51-52).
2.3 Projevy a zvládání stresu
Podle autorky Švingalové, se mnoha variabilními symptomy manifestuje stres a to v oblasti: duševní, sociální, tělesné a v chování. V oblasti duševní se projevuje poruchami spánku, podrážděnost, únavnost, strach úzkost, zlost, agrese, apatie, zhoršené myšlení, poklesem koncentrace pozornosti, sníženou sebejistotou, netrpělivostí a spoustou dalších symptomů. V sociální oblasti dochází k narušení sociálních vztahů a komunikace. Změny v chování se projevují neklidem, apatií, chaotickým chováním, které není účelné, zkratovité chování, chybné úkony, ale vyskytuje se i automutilační nebo suicidální jednání. Tělesná oblast se projevuje svalovým třesem, svalovou ochablostí, průjmem, nutkání k močení, pocení, metabolické poruchy a jiné (Švingalová 2006, s. 19).
Ke strategiím zvládání stresu mohou také patřit tzv. ruminační a vyhýbavá strategie. Ruminační strategie spočívá v uzavření se do sebe, přemílání problému, trápení se. Do vyhýbavé strategie bychom zařadili opíjení se, hazard, útoky na druhé, propuká snaha zpříjemnit si náladu jakýmkoliv i nebezpečným rozptýlením.
Adaptivní úspěšné zvládání může být realizováno strategií behaviorální, kognitivní či rozptylující. Behaviorální u nich základ tvoří prostředky, které zmírňují naléhavost a závažnost dopadu problému. Může se tak dít nácvikem relaxace, tělesným cvičením, zvýšeným pohybem, užívání psychofarmak, psychická podpora v sociálním okolí. Kognitivní strategie obsahuje techniky, u nichž většinou dochází k přehodnocení situace, vytěsnění problému ze situace. V provádění příjemných činností spočívá strategie rozptylující (Švingalová 2006, s. 26-27).
3 SYNDROM VYHOŘENÍ
Tato celá kapitola se věnuje syndromu vyhoření, který je popsán, dále jsou zde popsány příčiny a projevy, fáze vývoje syndromu vyhoření, rizika, léčba a prevence.
Do této kapitoly je zařazena také podkapitola, kde jsou uvedeny odlišnosti syndromu vyhoření od jiných psychických stavů.
Dle Stocka není vyhoření nemoc, ale je zařazeno do doplňkové kategorie diagnóz dle ICD, je zde zařazena i neurastenie, která se vyznačuje stavy únavy a vyčerpání tedy symptomy které jsou z části podobné vyhoření (Stock 2012, s. 14).
Celý soubor příznaků projevujících se zejména u tzv. angažovaných pomahačů ztrátou elánu, radostí ze života, energii a nadšením potřebným při výkonu práce, to vše představuje syndrom vyhoření. Postupně dochází k stagnaci a rezignaci, člověk je frustrován. Jak dál uvádí Jankovský projevuje se syndrom vyhoření také vyčerpáním fyzickým emocionálním a mentálním, vše je v zásadě důsledkem chronické zátěže spojené s dlouhodobým nasazením pro jiné lidi (Jankovský 2003, s. 158). Týká se především pracovníků, kteří v zaměstnávání přicházejí profesionálně do osobního kontaktu s jinými lidmi, především se objevuje u pomáhajících profesí.
Kallwass uvádí, že nesprávným sebehodnocením a především falešný odhad sil je mimo jiné následkem vyhoření (Kallwass 2007, s. 64).
V pomáhajících profesích je syndrom vyhoření obdobou toho, co britská armáda nazývala poválečnou depresí. Vyhoření není nemoc, je to proces, který začíná velmi brzo v průběhu kariéry pomáhajícího. Vyhořením by se mělo začínat dřív, než k němu dojde, přispět by k tomu mohlo zamyšlení nad vlastní motivací k práci v pomáhajících profesích, sledovat vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpory, či postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího (Hawkins 2004, s. 33).
3.1 Teoretické zázemí syndromu vyhoření
Souvislost podstaty mezi dvěma hlavními oblastmi výzkumu, lze vysledovat v teoretické rovině. Z oblastí existenciálně orientované filozofie a psychologie jde o teorii filozoficko-psychologickou. Ke koncipování poznatků o vyhoření v linii psychologicko- medicínské přispělo dlouhodobé studium stresu a jeho důsledků (Kebza 2003, s. 4-6).
Inspirativním myšlenkovým zdrojem byl pro řadu psychologů a psychiatrů existencialismus. Pro psychology toto hnutí přineslo nejpodstatnější otázky, jež se vztahovaly k prožitkům, které se vyskytují v souvislosti s krizí osamělého jedince, nejčastěji liberálně orientovaného. Po 1. světové válce existencialisté poprvé popsali krizi, která byla způsobena pocitem totálního osamění, nutností spoléhat na vlastní síly a vykolejení z každodenního režimu. Součástí této prožívané krize je také vyrovnávání se s vlastními náladami a pocity, jejž obsahují prožitky osamocení, zoufalství, beznaděje i úzkost. Jedním z hlavních pojmů existenciálního přístupu a hlavní hybnou silou prožívání reality je úzkost, díky ní si člověk uvědomuje své konečné postavení v celku okolního světa. Jak dále uvádí a popisuje Kebza dle existencialistů je důležité uvědomění sebe sama, aby se nedostal do krajní či mezní situace. Uvědomění si sebe sama přináší člověku poznání jeho svobody. Absolutní nezávislost člověka na společnosti je dle existencialistů svoboda. Stav existenciální frustrace nastává, pochybuje-li člověk o smyslu své existence (Kebza 2003, s. 4-6).
Druhý teoretický významný zdroj je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí.
Ze strany požadavků se hodnotí intenzita nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Přiměřenost a dostatečnost je hodnocena ze strany zdrojů.
Důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu je pocit, že požadavkům nelze dostát. Různými autory bývají tyto zdroje a rezervy nazývány různě (adaptační kapacita, zátěžová kapacita, systémová kapacita, vyrovnávací zdroje či překlenovací kapacita, jejich význam zůstává v podstatě stejný, tudíž že se jedná o soubor vrozených dispozic a dovedností, jež získal jedinec v procesu střetávání se se stresory v průběhu života (Kebza 2003, s. 4-6).
Psychosociální stres souvisí se sociálním prostředím v práci, organizací v zaměstnání, úkony či obsahem. Problematika denních nepříjemností je předmětem
mimopracovního stresu. Zdrojem zdravotních rizik může být pracovní i mimopracovní oblast. Do pracovního stresu můžeme zahrnout problémy s rolemi, které jedinec zastává, organizace práce, fyzické prostředí či nároky, jenž souvisí s obsahem práce. Na to, že stresogenní je práce na niž jsou kladeny vysoké nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení člověka při současně nízké autonomii (schopnost rozhodovat o tempu práce a její povaze či podmínkách) pracovní činnosti, no to ukázaly práce Aronssona, Frankenhaeuserové, Karaska, Chapmana a jejich spolupracovníků (Kebza 2003, s. 4-6).
3.2 Příčiny a projevy syndromu vyhoření
Osobnost zahrnující důležité postoje, normy a hodnoty, které mají vliv na naše chování a prožívání profesního života je důležitým faktorem ovlivňující rozvoj syndromu vyhoření. Z hlediska osobnosti patří mezi symptomy vyhoření, rezignace při neúspěchu, chybí překonávání problémů, velká ochota vydat se, chybějící spokojenost se životem, či úspěch v zaměstnání. Jak dále udává Poschkamp, se může syndrom vyhoření projevovat různými obtížemi a příznaky. Autor dělí symptomy do čtyř úrovní prožívání a to fyzická úroveň, kognitivní úroveň, emoční úroveň a úroveň chování (Poschkamp 2013, s. 18-35).
Tabulka 1 Symptomy vyhoření
Zdroj: Poschkamp (2013, s. 35), vlastní zpracování
Popis obrázku: uvedený seznam by měl být chápán tak, že se u jedné osoby mohou objevit všechny symptomy současně. Výskyt jednoho symptomu zvyšuje pravděpodobnost, že se mohou objevit i ostatní.
Podle Švingalové je syndrom vyhoření duševní stav, jež se projevuje řadou různých symptomů a to v oblasti psychické, sociální a tělesné, tyto symptomy, tvoří podle autorky klinický obraz syndromu vyhoření. V popředí je vždy prožitek celkového vyčerpání (Švingalová 2006, s. 55-57).
Psychická oblast- zde Švingalová uvádí negativní obraz vlastních schopností, snížené sebevědomí, pocit profesního neúspěchu, potíže s koncentrací pozornosti, jež se promítá do všech kognitivních oblastí. Dále je to zvýšená hostilita a agresivita, úzkost, deprese, lhostejnost ve vztahu k profesi a profesním činnostem, snížení aspirační úrovně, podrážděnost, sklíčenost, deprese, pocity bezmoci, pocity zklamání, marnosti vynaloženého úsilí, pocit nedostatku uznání, nedostatek empatie, utlumení celkové aktivity, kreativity iniciativy a invence, negativní vztah k osobám, s nimiž je člověk ve vztahu pracovním, ztráta zájmů o osobní profesní růst. Do popředí však vstupují pocity emocionálního vyčerpání a psychické únavy, pocit, že
efektivita snažení dlouhodobě nekoresponduje s vynakládanou námahou a spoustou jiných symptomů (Švingalová 2006, s. 55-57).
Do sociální oblasti- autorka řadí úbytek pracovní angažovanosti, celkový pracovní výkon je zhoršený, úbytek snahy řešit složitější pracovní problémy, omezení kontaktu s rodiči, žáky, klienty, pacienty, kolegy a všemi osobami, jež mají vztah k profesi, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob, nárůst interpersonálních konfliktů v pracovním i mimopracovním životě, můžeme sem zařadit i mimo jiné třeba negativní postoj k žákům, rodičům klientům či pacientům (Švingalová 2006, s. 55-57).
Poslední oblastí, jež autorka uvádí je tělesná oblast- do které autorka zařadila celkovou únavu, apatii, snížená odolnost organismu, větší náchylnost k nemocem, vegetativní obtíže, bolesti hlavy, svalové napětí, poruchy spánku či poruchy spojené s krevním tlakem (Švingalová 2006, s. 55-57).
Kallwass nahlíží na symptomy ve třech oblastech. Emocionální vyčerpanost postižené osoby bývá nejnápadnější. Člověk nevnímá lásku, nenávist, radost ani žal, vzdaluje se pocitům svým i svých bližních a tak má stále dál jak k sobě samému, tak i ke svému nitru a společnosti. Druhou oblast symptomů autorka nazývá slovem depersonalizace, kdy člověk na sebe i na druhé hledí z přílišného odstupu, jež vychází z citové vyprahlosti, propadá do tíživější samoty. Nejhorší je to asi v rodinném a osobním životě, kde nastupuje mlčení a pocit bezmoci. Třetí skupinu shrnuje autorka pod pojem snížení výkonnosti, ta může nastat v důsledku chronické přetíženosti ale i naopak nevytížeností. Spokojenost s vykonaným dílem se zmenšuje, až vymizí úplně (Kallwass 2007, s. 98-99).
Kategorii tělesného, emocionálního a duševního vyčerpání uvádí Jankovský.
Do kategorie tělesného vyčerpání řadí autor celkovou slabost a chronickou únavu, důsledkem toho vzniká větší náchylnost k nemocem, úrazům a selháním. Objevují se bolesti zad, hlavy, celkové vypětí, poruchy spánku, narušeny bývají i stravovací návyky jako nechutenství či kompenzace zátěže jídlem. U emocionálního vyčerpání převládají pocity beznaděje a bezmoci, převažuje podrážděnost, negativní ladění vůči sobě samotnému nebo lidem. Z tohoto stavu se mohou objevit i myšlenky na sebevraždu. Obyčejné úkony jsou tak vyčerpávající, že nezbývá energie na nic jiného. Negativními postoji k sobě, okolí a k práci se projevuje duševní vyčerpání.
Pro člověka postiženého syndromem vyhoření je typické, že se z jeho práce postupně vytrácí lidský rozměr (Jankovský 2003, s. 159).
Stock uvádí projevy odcizení a poklesu výkonnosti u syndromu vyhoření následující: u odcizení je to negativní postoj k sobě samému, k životu, práci, ve vztahu k ostatním, ztráta sebeúcty, schopnosti navázat a udržet společenské vztahy, pocit vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti. U poklesu výkonnosti je to nespokojenost s vlastním výkonem, nižší produktivita, ztráta nadšení a motivace, nerozhodnost či pocit selhání (Stock 2010, s. 21-23).
3.3 Fáze vývoje syndromu vyhoření
Poschkamp dělí syndrom vyhoření na pět fází, které pojmenoval následovně (Poschkamp 2013, s. 38-39): fáze nadšení, šoku z praxe, únava, skleslost, existenciální beznaděj.
Tyto fáze budou níže popsány:
1. fáze nadšení – očekávání, osobní postoj, nadšení udávají první krok k této fázi a to s hlavou plnou nápadů, přílišným zaujetím, přehnaným očekáváním a nereálnými cíli se spouští proces vyhoření.
2. fáze šok z praxe – celkový idealizovaný obraz zde naráží na neuspokojivou realitu. Snaha dosáhnout vytyčených cílů intenzivnějším úsilím, přestože to následkem organizačních skutečností nelze je prvním signálem. Deziluze a zahořknutí vůči práci a všemu co s tím souvisí je následkem. Nastupují tendence se stáhnout od práce, klientů a kolegů, zaujetí se snižuje. Tomuto ději říkáme šok z praxe. V rozporu k profesní praxi stojí vlastní ideály. Objevují se depresivní nálady nebo dokonce se objevuje i agresivní chování.
3. fáze únava – vlivem velkého množství práce, nedostatky v organizaci a otřesené sebepojetí způsobují, že pracovní výkon klesá a narůstá pocit demotivace a únavy. Vyhýbavé tendence a snížený výkon jsou defenzivní strategií jak to vše zvládnout. Odpovědí na stres a zátěž je vyhoření a to stojí na konci řady neúspěšných pokusů o zvládnutí.
4. fáze skleslost – zde dochází k emocionálnímu zploštění života. Projevuje se emoční hluchotou a skleslostí. Nastupují tendence izolovat se, jež jsme mohli sledovat u druhé fáze, ale mají stále větší vliv na soukromou oblast. Negativní dopad
na rodinné a partnerské soužití může mít snížená schopnost pociťovat radost, soucit, sexuální vzrušení, může dojít až ke kolapsu těchto vztahů.
5. fáze existenciální beznaděj – psychosomatické obtíže doprovázejí celkový proces vyhoření. Projevovat se mohou poruchami spánku, poruchami srdečního rytmu, zažívací problémy či bolestmi hlavy. K existenciálnímu zoufalství může vést vedle psychosomatických potíží i otřesené sebepojetí, ztráta podpory ze strany kolegů, rodiny, přátel, ale i partnera jako následek umocněné izolace (Poschkamp 2013, s. 38-39).
Fáze syndromu vyhoření dělí Švingalová takto: fáze nadšení, fáze frustrace, fáze apatie a stagnace a fáze celkového vyčerpání. Podle ní se syndrom vyhoření vyvíjí v jednotlivých fázích plíživě a nezřídka mnoho let (Švingalová 2006, s. 50).
Křivohlavý uvádí fáze vyhoření podle Hanse Selyeho a Christiny Maslachové následovně. Dle Selyeho první fází je působení stresoru, druhá fáze se projevuje zvýšenou rezistencí vlivem mobilizace obranných sil organismu a poslední třetí fáze se vyznačuje vyčerpáním rezerv, sil a obranných možností. Maslachová má zato, že po idealistickém nadšení a přetěžováním následuje emocionální a fyzické vyčerpání, to vede k dehumanizaci druhých lidí jakožto obrana před vyhořením a posledním stádiem je terminální stadium to se vyznačuje stavění se proti všemu a proti všem (Křivohlavý 2012, s. 82-83).
Obrázek 1 Fáze procesu vyhoření
Zdroj: Křivohlavý (2012, s. 83), vlastní zpracování
Popis obrázku: Vyhořívání je procesem. Na obrázku jsou uvedeny jednotlivé fáze tohoto procesu, tak jak jdou za sebou, až do situace vyhoření.
3.4 Rizika syndromu vyhoření
Nejvíce jsou syndromem vyhoření ohroženi lidé, jež jsou k sobě příliš tvrdí.
Pernamentní pochybnosti o sobě samých jsou faktorem rizikovým. Dále sem patří strach z nezvládnutí nároků, permanentní nervozita, hektičnost jim nedovoluje, aby se uvolnili a spousta dalších (Kallwass 2007, s. 114).
Snížené riziko vzniku syndromu vyhoření bylo zaznamenáno u lidí, kteří mají dobrou sociální oporu na pracovišti i v osobním životě, dostatečné asertivní, lidé schopni organizovat svůj čas a oddělit pracovní i mimopracovní život, schopni odpočívat, optimističtí a spokojení lidé se svým životem, pozitivně emočně naladění a vrozeně odolní vůči stresu. Naopak zvýšené riziko vzniku syndromu vyhoření sebou přináší samotný život v současné společnosti s rostoucím životním tempem a tlakem na výkon člověka, který by měl, být vysoký a kvalitní. Prodlužuje se doba produktivního věku, rostou nároky na adaptaci na společenské změny a prudký technický rozvoj. Do zvýšených rizik můžeme zařadit lidi, kteří mají dlouhodobý kontakt s jinými osobami, nedostačujícími sociálními oporami
a zázemím, idealistických, původně velmi obětavých, málo asertivních, soutěživých, zodpovědných, pečlivých až pedantických, neschopných relaxace, žijících pod časovým tlakem, málo sebevědomých, úzkostných, depresivně laděných, trpících syndromem pomáhajících (Švingalová 2006, 52-54).
Jak dále uvádí Švingalová tak Schmidbauer přichází s tzv. syndromem pomáhajících a vysvětluje tento pojem jako specifickou narcistickou poruchu, kdy člověk volící si pomáhající profesi se snaží řešit, většinou nevědomě, své rané trauma odmítnutého dítěte. Svůj hlad po lásce a vděčnosti od těch, kterým je pomáháno nemůže nasytit, a přirozené agresivní popudy vůči objektům pomoci nejsou zvládány. Spolu s identifikací Nadjá znemožňují tyto faktory vytvoření skutečného partnerství ať už mezi pomáhajícím a tím kdo pomoc přijímá, či mezi pomáhajícím a nejbližšími v osobním životě (Švingarová 2006, s. 53).
3.4.1 Riziková skupina
Křivohlavý uvádí výčet některých profesí, jenž jsou syndromem vyhoření ohroženi. Jsou to profese jako lékaři, zdravotnický personál, psychiatři, psychologové, sociální pracovnice, pracovníci v sociálních službách, poradci v oblasti sociální péče, učitelé, policisté, žurnalisté, sportovci, politici, duchovní, administrátoři, vedoucí všech stupňů, právníci, piloti, podnikatelé, manažeři, vyjednávatelé, sociální kurátoři, pracovníci exekutivy a další (Křivohlavý 2012, s. 30-31).
3.5 Léčba a prevence syndromu vyhoření
Při prevenci syndromu vyhoření velkou úlohu může plnit vzdělání pracovníků v pomáhajících profesí. Velké mezery jsou také v oblasti výuky psychohygieny, zejména ve výcviku konkrétních dovedností a návyků. Mimo obecné zásady psychohygieny je potřeba dodržovat v rámci prevence syndromu vyhoření u profesionálů pracujících s jinými lidmi následující doporučení: v práci si najít optimální stupeň osobní angažovanosti ve vztahu k pacientům, klientům, rodičům nebo žákům, udržovat si pestrý režim práce, dělat přestávky, oddělovat osobní život od pracovního, pracovní neúspěchy negeneralizovat, hodnotit je v širším kontextu zejména z hlediska snahy, vážit si sociální podpory, mít na sebe realistické nároky,
o pomoc a především nepotlačovat svoje pocity, mluvit o nich, vyjadřovat je a svěřit se (Švingalová 2006, s. 57-59).
Mezi razantní řešení jak vyhoření eliminovat patří odchod ze zaměstnání, přináší momentální úlevu, ale postupem času se může stát, že tento krok začneme sami hodnotit jako selhání. Dočasnou úlevu přináší také změna pracoviště, které realizujeme v rámci svého oboru, protože se může stát, že dříve nebo později vyvstanou stejné obtíže jako na předchozím pracovišti. Povýšením se lze vyhnout vyhoření. To může vést ke znatelné úlevě, protože pracovník se již nedostává do bezprostředního kontaktu s klienty či pacienty. Úskalí spočívá v tom, že ne každý pracovník se hodí do vedoucí práce. Stejně jako Švingalová i Jankovský zdůrazňuje dbát na svou psychohygienu. Zmiňuje se o pozitivním přeladění, je to takové přeladění, jenž nám poskytuje úlevu a skýtá možnost k načerpání nových sil, nejčastěji to bývá umění, jako třeba poslech hudby, může to být ale i sport, příroda, sběratelství či cestování. Užívání psychotropních látek, polyformní toxikomanie, tedy zneužívání nikotinu, alkoholu, kofeinu, léků i drog řadí do negativního přeladění (Jankovský 2003, s. 162-164).
Jak uvádí Křivohlavý k tomu, aby nedocházelo k negativním psychickým jevům, existuje řada podnětů, které mohou pomoci v boji. Do těchto podnětů řadí humor, dekomprese, osvícený zájem o vlastní zdraví, relaxace a pracovní porady (Křivohlavý 2012, s. 144-148).
V oblasti sociální práce se poslední dobou rozvíjí supervize. Psychoterapie je základní léčbou syndromu vyhoření. S úspěchem se využívá existenciální psychoterapie a daseinsanalýza. Užitečný také bývá nácvik relaxačních technik.
Podpůrnou léčbou je farmakoterapie (Švingalová 2006, s. 57-59).
3.5.1 Psychohygiena
Psychohygiena je jednou z možností jak předcházet syndromu vyhoření.
Nakonečný uvádí, že duševní zdraví umožňuje bezporuchové fungování člověka v podmínkách jeho společenského života, soukromého i veřejného (Nakonečný 1997, s. 254). Nakonečný, definuje psychohygienu za pomoci L. Míčka (1984), který definuje psychohygienu jako vědní disciplínu o duševní hygieně. Duševní hygienou rozumíme systém propracovaných vědeckých pravidel, která slouží k udržení, prohloubení a také k znovuzískání duševního zdraví a vnitřní rovnováhy. Udržení duševního zdraví je více než profylaxe tedy ochrana disponovaných osob před onemocněním, více než odstranění negativních faktorů, které by mohli být škodlivé i pro zdravé osoby (Nakonečný 1997, s. 254). Do zásad psychohygieny patří např.
zdraví životní styl, sport, pravidelný spánek, zájmy. Do zásad psychohygieny nepatří nadměrná konzumace alkoholu, kouření, drogy.
3.5.2 Supervize
Supervize a její formy, jsou důležitou součástí předcházení syndromu vyhoření.
Supervize je metoda práce, která je zaměřena na podporu a rozvoj kvality práce a profesionality pracovníka, pracovního týmu ale i celé organizace. V oblasti sociální práce je supervize vykládána jako metoda, pomocí které se ověřuje, zda postupy, které jsme použili, odpovídají konkrétním potřebám klientů. Výkladů a definic supervize je velmi mnoho. Ze své vlastní zkušenosti autor bakalářské práce ví, že pomocí supervize lze některé obtíže, problémy odstranit, vyřešit (Dvořáčková 2009, s. 42-44).
Dvořáčková za pomoci Matouška definuje supervizi tímto způsobem. Supervize je celoživotní forma učení, které se zaměřuje na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, je při ní kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v tvůrčím a bezpečném prostředí. Z institucionálního hlediska je supervize profesionálním pozorováním, reflexí odborné praxe i dalšího vzdělávání (Dvořáčková 2009, s. 42-44).
Supervize je jednou z důležitých forem odborné přípravy. Je to také prostředek k profesionálnímu a osobnímu růstu. Jedná se o setkání supervizora a supervidovaného. Supervizní setkání je produkující proces, jenž umožňuje reflexi,
o využití rozšíření možnosti profese a zároveň o kvalitní prevenci syndromu vyhoření (Dvořáčková 2009, s. 42-44).
Cíle supervize
Dvořáčková popisuje cíle supervize za pomoci Hawkinse a Shoheta.
• nabízí supervidovanému další pohled na případ který řeší
• poznání nových přístupů, ale i poučení
• povzbuzení k další práci
• posílení odolnosti
• posílení odolnosti vůči stresu a vyhoření
• kvalitnější využití odborných a osobních zdrojů
• kontrola kvality, především profesionality a etiky práce (Dvořáčková 2009, s. 42-44).
3.5.3 Vzdělávání zaměstnanců v přímé obslužné péči
Vzdělání osob pracujících v sociálních službách, v přímé obslužné péči má zákonnou povinnost se vzdělávat v rámci své profese. Tato povinnost vyplývá ze zákona 108/2006 Sb., kde je uvedeno, že zaměstnavatel je povinen zabezpečit pracovníkům v sociálních službách další vzdělání v rozsahu 24 hodin za kalendářní rok. Tímto vzděláváním se u pracovníků upevňuje, obnovuje a prohlubuje kvalifikace (Zákon č. 108/2006 Sb.).
Typy dalšího vzdělávání jsou:
• specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka,
• účast v kurzech s akreditovaným programem
• odborné stáže,
• účast na školicích akcích (Zákon č. 108/2006 Sb.).
3.6 Odlišení syndromu vyhoření od jiných psychických stavů
Jak už bylo zmiňováno, je syndrom vyhoření v lidském životě negativním emocionálním jevem. Ovšem negativních jevů, obdobného druhu je více. Křivohlavý uvádí a popisuje odlišnosti negativních jevů a syndromu vyhoření. Níže jsou zmíněny tyto odlišnosti, jak je popisuje Křivohlavý (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
3.6.1 Syndrom vyhoření a stres
Stres i syndrom vyhoření patří mezi negativní emocionální zážitky.
Definován je napětím mezi tím, co člověka zatěžuje a zdroji možností tyto zátěže zvládat. Každý člověk se může dostat do stresu, avšak syndrom vyhoření se objevuje u lidí, kteří jsou zaujati svou prací, mají vysoké cíle, očekávání, ale i výkonovou motivaci. Kdo vysokou motivaci nemá, může se dostat do stresu avšak ne do stavu vyhoření. Při nejrůznějších činnostech se může objevit stres, zato vyhoření se objevuje u činností, při nichž je člověk v osobním kontaktu s druhým člověkem. Ne každý stresový stav dochází do stádia celkového vyčerpání, avšak pravdou je, že stres většinou přechází do vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
3.6.2 Syndrom vyhoření a deprese
Deprese v celosvětovém měřítku patří podle statistik WHO k nejčastějším nemocem. Patří do emocionálních negativních jevů. Propuknout může jako u vyhoření u lidí, kteří intenzivně pracují, na druhou stranu může propuknout u lidí, kteří nepracují a nepracovali téměř vůbec. Vedlejším příznakem syndromu vyhoření může být deprese. Syndrom vyhoření nemá úzký vztah k negativním zážitkům z mládí, což deprese nemá. Deprese na rozdíl od syndromu vyhoření, se dá léčit farmaceuticky (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
3.6.3 Syndrom vyhoření a únava
Obecně se únavy vyskytuje spíše u fyzické zátěže, ale vyskytuje se i u syndromu vyhoření. Z fyzické únavy se člověk dostane odpočinkem, to není možné u vyhoření. Syndrom vyhoření se s únavou pojí tím, že je vždy něčím negativním, těžkým či bezvýchodným. S pocitem selhání a marností je spojována únava (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
3.6.4 Syndrom vyhoření a odcizení
Do emocionálních negativních jevů patří také odcizení. U syndromu vyhoření je možné sledovat pocity odcizení, příznaky odcizení, které se objevují především v posledním stadiu vyhoření. U lidí, kteří ničím nadšení nebyli, nebo jim moc nešlo to, co dělali, se vyskytuje odcizení či u těch kteří to co dělali, nebylo smyslem jejich života, na rozdíl od syndromu vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
3.6.5 Syndrom vyhoření a pesimismus
Člověk, který se propadá do stavu vyhoření, pesimistu v mnohém připomíná.
Převládá u něho silná představa, že si to zavinil sám, že je tím vinen a nemůže se z toho za žádnou cenu dostat. Pesimismus je navozován podmínkami prostředí, nezpůsobuje si ho sám svou aktivitou či pasivitou, což u syndromu vyhoření tomu je jinak (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
3.6.6 Syndrom vyhoření a existenciální neuróza
O pocit zplanění života a naprosté existenciální beznaděje jde u existenciální neurózy. S tím se setkáváme na konci procesu syndromu vyhoření, na začátku je intenzivní prožitek smysluplnosti života (Křivohlavý 2012, s. 69-73).
4 POMÁHAJÍCÍ PROFESE
Do této kapitoly je zařazena stručná charakteristika pomáhajících profesí.
Následující kapitoly se věnují sociálnímu pracovníkovi, dále je popsán stres a syndrom vyhoření u sociálního pracovníka, jejich projevy a prevence syndromu u těchto pracovníků. Je zde také popsána stručná charakteristika sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách.
S celou řadou obtíží, problémů a zklamání souvisí výkon pomáhajících profesí.
Služba druhým vyžaduje určité osobnostní dispozice, vzdělání a někdy i ochotu přinášet oběti. Při výkonu pomáhajících profesí musí být respektovány etické zásady, další velmi důležitým aspektem k výkonu je ochota ke službě druhým. U některých pomáhajících profesí jsou formulovány některé požadavky na pracovníky příslušných profesí v tzv. etickém kodexu (Jankovský 2003, s. 157-158).
Smysl pomáhání ve své profesi vidí všechny pomahačské profese a k naplňování tohoto smyslu hledají způsoby, jak podpořit prospěch, zdraví nebo pohodu druhého člověka. Aby se lidem žilo lépe, je úkolem profesionálního pomáhání. Jak dál zdůrazňuje Úlehla, do znaků profesionality považuje postoj pomáhání, protože já chci pomáhat a protože jsem si to vybral a baví mne to. Poté se mohu věnovat rozvíjení svých dovedností pomáhat, protože ve finále budou k prospěchu mě i klientovi (Úlehla 2005, s. 9-11).
„Pomáhající profese jsou definovány jako taková povolání, při kterých mají lidé častý a úzký kontakt s jinými lidmi“ (Poschkamp 2013, s. 11).
4.1 Sociální pracovník
V širokém spektru sociální práce se pohybuje sociální pracovník, které zahrnuje konkrétní působení na pracovníka v rámci sociálně-správní činnosti, specializované oblasti spojené s terapii, supervizí, výzkumem a vytvářením teoretického základu až po přípravu a vzdělávání sociálních pracovníků. Sociální pracovník může vykonávat profesi na nejrůznějších úrovních sociální práce. Sociální pracovník se docela často setkává s lidmi sociálně vyloučenými, jež nejsou motivování ke změně své situace. Odborník, jenž s nimi pracuje, by měl ovládat mnoho dovedností a mít předpoklady pro práci s klienty. Důležitá je empatie a profesionalita, která se získává dlouholetou praxí (Gulová 2011, s. 35).
4.2 Pracovník v sociálních službách
Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb, ty spočívají v nácviku denních činností, pomoc při osobní hygieně, oblékání, pomoc s prádlem, udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, vytváření a udržování základních sociálních a společenských kontaktů a spousta jiných.
Pracovník v sociálních službách také vykonává nepedagogické činnosti, které spočívají v upevňování a prohlubování základních společenských a hygienických návyků, pracovní aktivity, manuální zručnost, volnočasové aktivity zaměřené na rozvoj osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností. Dále je to pečovatelská činnost v domácnosti osoby, která spočívá ve výkonu prací spojené s přímým stykem s osobami, komplexní péče o domácnost, zajištění sociální pomoci, psychická aktivace, osobní asistence a jiné (MPSV 2005).
4.3 Stres a syndrom vyhoření u sociálních pracovníků
Zvláštní nároky profese, které vyplývají z intenzivního kontaktu s lidmi využívajícími sociální služby, se považují za obecnou příčinu vzniku syndromu vyhoření. Specifičtí jsou tyto osoby tím, že jejich potřeby jsou akcentované, psychika není vyvážená, jejich představa o pomoci není vždy realistická, většinou jde o osoby handicapované, nemocné či umírající, agresivní, hyperkritičtí nebo se snaží zneužívat sociální služby. K rozvoji syndromu přispívá také pracoviště, dalším rizikem je velký počet klientů, s nimiž má sociální pracovník vstoupit do kontaktu (Švingalová 2006, s. 74).
4.4 Projevy syndromu vyhoření u sociálních pracovníků
Za typické projevy vyhoření považuje Švingalová neangažovaný vztah ke klientům, vyhýbání se kontaktu s nimi, popřípadě mít s nimi konflikty. Ztráta citlivosti pro potřeby klientů, ztráta schopnosti tvořivě přistupovat k práci, pracovník práci věnuje nutné minimum energie, preferuje administrativní činnosti a činnosti směřující ven z instituce, místo kontaktu s klienty. Skepse převládá i o budoucnosti klientů, časté pracovní neschopnosti, žádosti o neplacené volno, omezování komunikace s kolegy, pocity depersonalizace, vyčerpání, může se objevit i zneužívání klientů (Švingarová 2006, s. 75).
4.5 Prevence syndromu vyhoření u sociálních pracovníků
Důležitá je pečlivá příprava na profesi, které zahrnuje výcvik v sociálních dovednostech i dostatečně dlouhou praxi s klientelou, se kterou se pracovník bude setkávat na pracovišti. Jasné poslání organizace, metody práce a profesionální role pracovníka i náplně práce. Využití profesionálního poradenství poskytovaného odborníkem, programy osobního rozvoje a podpora dalšího vzdělávání pracovníků, průběžná supervize, případové konference v rámci jedné instituce, nebo s účastí pracovníků více institucí. Dále do prevence můžeme zařadit omezení počtu případů, s nimiž je pracovník v kontaktu, v náročných programech nasazení více pracovníků, omezení administrativní zátěže, jenž je spojena s prací s klienty, omezení pracovního úvazku a jiné jak uvádí Švingalová (Matoušek 2006, s. 76).
5 VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE A PŘEDPOKLADY
5.1 Výzkumný problém a cíl výzkumu
Ve svém deskriptivním výzkumu se autor zabývá syndromem vyhoření u pracovníků v přímé obslužné péči. Autora této bakalářské práce zajímalo, zda se respondenti setkali osobně se syndromem vyhoření, a jestli o něm již někdy slyšeli. Autor chtěl také zjistit, zda-li se respondenti setkali se stresem spojeným s jejich profesí.
Cílem výzkumu je zjistit, zda pracovníci v přímé obslužné péči se setkali se syndromem vyhoření, jak se u nich projevoval a jestli ho zvládli vyřešit, a kde by případně hledali pomoc. Autora této práce také zajímalo, zda pracovníci v těchto službách pracovali pod stresem.
5.2 Výzkumné předpoklady
1. Lze předpokládat, že více jak dvě čtvrtiny respondentů se s pojmem syndromu vyhoření setkala.
2. Lze předpokládat, že více jak tři čtvrtiny respondentů se setkalo s potížemi vyvolanými stresem při výkonu své profese.
3. Lze předpokládat, že jedna čtvrtina respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření, při výkonu své profese.
5.3 Druh výzkumu
V této bakalářské práce je pro zpracování dat použit kvantitativní výzkum. Autor tento druh výzkumu použil proto, aby získal data o zkušenostech pracovníků v přímé obslužné péči se stresem a syndromem vyhoření.
5.4 Výzkumný vzorek
Pro výzkumný vzorek byl záměrně vybrán kvalifikovaný výběr, což je soubor, do kterého jsou vybíráni respondenti na základě znaků, jež jsou důležité pro tento výzkum a to jsou právě pracovníci v přímé obslužné péči, kteří vykonávají tuto práci déle jak pět a více let. Počet respondentů je 50. Výsledky tohoto výzkumu se vztahují pouze k tomuto výzkumnému vzorku.
PRAKTICKÁ ČÁST
6 POUŽITÉ METODY A ZPRACOVÁNÍ DAT
6.1 Dotazník
Metoda dotazníkového šetření byla zvolena z časového důvodu, protože byla nejrychlejší a poskytla autorovi této bakalářské práce velké množství informací.
Dotazník, který autor vytvořil, má 21 otázek. Dotazník je rozdělen na tři části.
Základních a demografických údajů se zabývá první část dotazníku. Do druhé části jsou zahrnuty otázky týkající se stresu. A v poslední třetí části jsou otázky zabývající se syndromem vyhoření. Na dotazník lze nahlédnout do příloh – příloha P I.
U otázky č. 9, která se zabývá projevy stresu, jsou do možností odpovědi uvedeny projevy podle Švingalové, které se podle ní projevují v oblasti duševní, sociální, tělesné a změny v chování. Z každé této skupiny jsou vybrány dvě možnosti projevu stresu, aby bylo možné porovnat, ve které oblasti měli respondenti největší problémy (Švingalová 2006, s. 19). Stejným způsobem je postupováno u otázky č. 15, která se zabývala syndromem vyhoření a u které dělení projevů syndromu vyhoření vycházelo z Poschkampa, jež dělí symptomy do čtyř úrovní prožívání a to fyzické, kognitivní, emoční a úroveň chování (Poschkamp 2013, s. 35).
Dotazníky byly rozdávany pracovníkům přímé obslužné péče v Ústavu sociální péče ve Snědovicích a v Centru seniorů v Mělníku. Dotazníky byly rozdány v období měsíce června 2013. Aby byla zajištěna návratnost 50 dotazníků, rozdal jich autor při výzkumu celkem 53 kusů (3 dotazníky se vrátily neúplně vyplněné.)
Před samotným výzkumem byl proveden předvýzkum na vzorku 5 respondentů, aby došlo k ujištění o srozumitelnosti a jasnosti položených otázek.
6.2 Zpracování dat
Do předem připravené tabulky autor této bakalářské práce zaznamenával data, jež získal z dotazníků. Tato data byla postupně vyhodnocována a analyzována. Každá otázka je zpracována zvlášť prostřednictvím grafu.
.
7 VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT
7.1 Zpracované výsledky výzkumu
0 10 20 30 40
ženy muži
Pohlaví
38
12
Graf 1 Pohlaví respondentů
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 1: Udává, kolik respondentů bylo mužů a žen. Žen v dotazníku odpovídalo 38 což je 76% a mužů 12 v procentech vyjádřeno 24%. Z tohoto grafu vyplývá, že ženy byly ve výzkumném vzorku v převaze. Autor se domnívá, že převaha žen při výkonu přímé obslužné péče bude převažovat v každém zařízení podobného typu, jako tomu bylo v zařízeních, kde probíhal výzkum.
0 2 4 6 8 10 12 14 16 18
20-30 let 30-39 let 40-49 let 50-59 let 60 a více let
Věk
8
17
2 10
13
Graf 2 Věk respondentů
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 2: Znázorňuje počet respondentů v jejich věkovém rozmezí. Respondentů mezi 20-30 lety odpovídalo 16%, v rozmezí 30-39 let jich bylo 34%, neboli 17 respondentů, 20% bylo respondentů ve věkové kategorii 40-49 let, mezi 50-59 lety bylo respondentů 13, což je 26 % a v poslední kategorii 60 let a více odpovídali 2 respondenti tedy 4%.
0 5 10 15 20 25
Město Obec Samota
Bydliště
25
2 23
Graf 3 Bydliště respondentů
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 3: Na otázku týkající se místa bydliště odpovědělo 23 respondentů, což je 46%, že pochází z města, 50% respondentů pochází z obce v číslech je to 50 respondentů a 2 respondenti, čili 4% využili možnost odpovědi jiné, kde uvedli samotu.
0 10 20
Vzdělání
7
19
8
15
1
Graf 4 Vzdělání respondentů
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 4: Na otázku, která se týkala vzdělání, odpověděl 1 respondent, že dosáhl vysokoškolského vzdělání i přes to vykonává přímou obslužnou péči, dokončené střední vzdělání s maturitou uvedlo 15 respondentů. Základní vzdělání má 7 respondentů neboli 14%, vyučeno je respondentů 19 což je 38%. Střední vzdělání bez maturity má 8 dotazovaných a to je 16%, střední vzdělání s maturitou má 15 respondentů čili 30% a vysokoškolské vzdělání měl pouze 1 respondent, což jsou 2%.
0 10 20 30
Rodinný stav
10
22
11
5 1
Graf 5 Rodinný stav respondentů
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 5: Na otázku týkající se rodinného stavu odpovědělo nejvíce respondentů 22, což je 44% že jsou vdaní nebo ženatí, svobodných bylo 20% neboli 10 respondentů.
Možnosti jiné využili respondenti, kteří byli rozvedeni, to bylo 11 respondentů, čili 22%, dále respondenti byli zařazeni do kategorie druh či družka, tuto odpověď zvolilo 5 respondentů, neboli 10% a v 1 odpovědi bylo uvedeno registrované partnerství přepočteno do procent, jsou to 2%.
0 5 10 15 20 25 30
5-8 let 8-10 let 10-13 let 13-15 let 15 a více
Délka praxe
30
5 5 4 6
Graf 6 Délka praxe respondentů
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 6: Nejvíce respondentů má praxi v rozmezí 5-8 let, vyjádřeno procentuálně je to 60%. Praxi 8-10 let má 10% respondentů stejně tak i respondenti s praxí 10-13 let.
Čtyři respondenti mají praxi v rozmezí 13-15 lety což činí 8% dotazovaných.
V poslední skupině respondentů, kteří mají praxi 15, a více let je zařazeno 12%
tázaných. Z tohoto grafu vyplývá, že velká část pracovníků z výzkumného vzorku přímou obslužnou péči vykonává 5 až 8 let. Autor se domnívá, že to může být způsobeno náročností této profese, kdy mnoho pracovníků po této době hledá zaměstnání v jiném oboru.
0 10 20 30 40 50
Ano Ne Nevím
Setkání se stresem v práci
42
7 1
Graf 7 Setkání respondentů se stresem v práci
Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013
Graf 7: Zda se respondenti setkali se stresem v práci odpovědělo 84%, že ano to je 42 respondentů, jeden respondent nevěděl, jestli se se stresem setkal a 7 tázaných odpovědělo, že se se stresem v práci nesetkali to je 14%. Z těchto odpovědí vyplývá, že se stresem v práci se setkává vysoké procento dotazovaných. Pracovní stres u pracovníků v zaměstnání je běžný jev, každý pracovník se v průběhu výkonu svého zaměstnání s pracovním stresem osobně setká.
