Moderní styl

3.2.4 Moderní styl

Je od roku 2005 nejnovější taneční verzí bachaty. Základní krok se tančí do všech směrů a hojně se využívají změny rytmu a pauzy. Tanečníci mohou tančit jak ve volném, tak i v těsném držení. V poslední době je moderní zařazovat do jednoho tance kroky i z příbuzných tanců, proto v moderním stylu bachaty může-me objevit kroky ze salsy, tanga, zouku nebo reggaetonu. Díky tomu se stala ba-chata moderním dynamickým tancem, který neřadíme mezi pomalé a nudné (anon. Dance factory, online 12. 2. 2016).

„Mezi jednotlivými tanečními styly bachaty je velký rozdíl, obecně však mů-žeme říci, že u rychlé bachaty je držení samostatně jen s pevnýma rukama, pomalé potom v těsném držení s fyzickým kontaktem“ (anon. Salsaclub oeds, online 11. 2. 2016).

Merengue

Merengue je národní tanec a zvyk v Dominikánské republice, „jeho rytmy mů-žeme slyšet na každém rohu a tančit ho můmů-žeme kdekoliv i kdykoliv, na ulici, v obchodě i na party. Tanec přesně odráží charakteristické rysy Dominikánců, je hravý, vášnivý a temperamentní, vyjadřuje radost ze života a únik od běžných sta-rostí“ (anon. Orbion, cestování, online 17. 2. 2016). Zpěváci merengue jsou zde velmi populární.

Původní merengue se dochovala na vesnicích i s původním názvem „perico ri-piao“, tanec je doprovázen skupinkou hudebníků, hrajících na „akordeon, kytary, oboustranný malý bubínek a na „güira“ (hudební nástroj dnes vyrobený z cínového plechu)“ (garryknight, online 17. 2. 2016).

Je několik teorii, jak merengue vznikla, Flérida de Nolasco tvrdí, že merengue vymyslel Alfonseca. Julio Alberto Hernández je přesvědčen, že její „původ a zje-vení je ztraceno v minulosti.“ Další teorií, kterou tvrdil Rafael Vidal je, že se „na-rodila jako dominikánská melodie po vítězství v bitvě Talanquera.“ Poslední a nejpravděpodobnější verzí je, že „merengue pochází z kubánské hudby, které se říkalo UPA a měla část s názvem merengue. UPA dorazila do Santo Domingo v polovině 19. století z Portorika“. Za touto teorii si stojí Fradique Lizardo (anon., online 17. 2. 2016). Tato „tradiční merengue“ údajně vznikla na venkově u Santiaga. Merengue rozšířil Joseíto Mateo a potvrdil, že merengue boří hranici mezi černou a bílou hudbou.

Velký rozmach získala stejně jako salsa po smrti diktátora Rafaela Trujilla, zásluhou umělců jako byl Fefita la Grande, El Ciego de Nauga a Tatico Henríqu-ez. Do hudby byly zapojeny nové nástroje a začala se používat náročnější techni-ka (anon., online 17. 2.2016).

Původně byla merengue odmítána ať už pro svůj částečný původ z Afriky, nebo z náboženských důvodů nebo pro své laciné texty o prostitutkách. Nakonec však její dynamičnost a radostná nálada přesvědčila širokou veřejnost a stala se velmi populární nejprve jen na částech ostrova, později v celé Dominikánské re-publice (anon. Merengue history, online 12. 2. 2106).

Merengue se také říká „pochod“, je veselá, dynamická a poměrně svižná.

Při tanci se drží tělo od pasu nahoru vzpřímeně. Příčinu můžeme hledat v historii merengue, její počátky jsou údajně z dob, kdy Haiti okupovala Dominikánskou republiku a většina mužů nosila střelnou zbraň, jejich pohyb byl tak omezen a merengue už to zůstalo. Nejdůležitější pohyb je v bocích a v nohou (Juračková 2016).

4 Mladší školní věk (období středního dětství, 6 – 12 let)

Období, pro které svou práci realizuji, je mladší školní věk. Mladší školní věk, je označení pro období od školní zralosti (vstupu do školy) až do nástupu puberty.

Toto období můžeme rozdělit do dvou částí. Období od 6 do 9 let je rané střední dětství, od 10 do 12 let se označuje jako prepuberta, neboli pozdní střední dětství (Thorová, 2015).

Každé vývojové období je doprovázeno podstatnými změnami, které ovlivňují další vývoj člověka, jinak tomu není ani v mladším školním věku. Kromě fyziolo-gických změn je toto období charakteristické zejména sociálními proměnami. Sa-motný vstup do školy přináší mnoho změn. Můžeme jmenovat nové sociální role a povinnosti, začíná si uvědomovat pohlavní rozdíly a to nejen fyzické, ale i odlišné zájmy. Ubývá hry, která je nahrazena učením. Formují se postoje ke vzdělání a sebepojetí.

Děti v mladším školním věku mají velmi vřelý vztah k rodičům, jsou pro ně důležitou autoritou, určují pravidla a hranice. Přestože se začíná více uchylovat k vrstevníkům, navštěvuje je, přespává u nich nebo chodí do zájmových kroužků, jezdí na tábory apod., je pro něho rodina důležitá. Dítě se ale stává plnohodnot-ným členem rodiny, může mluvit do plánů a jiných rodinných rozhodnutí. Obje-vuje se zde nová autorita učitele. Učitel je pro děti velmi důležitý, žák jeho názory velmi uznává a často jde i do konfliktu s tím, kdo je proti pedagogovi.

Děti se v tomto věku přátelí hlavně s vrstevníky stejného pohlaví. Tato přátel-ství nejsou příliš pevná, často se obměňují, mají drobné neshody a později se opět udobřují. Můžeme je také označit jako vrtkavé a nestálé. Kolektiv je rozčleněn na malé skupinky, které jsou udržované tajemstvími a důvěrnostmi, které jsou však krátkodobé stejně jako vylučování ze skupiny. Skupinky si často sepisují různá pravidla skupin a jejich členy. Začínají se objevovat první dětské lásky. Zájem projevují většinou škádlením pro upoutání pozornosti. „Dítě se ve skupině učí strategickému myšlení, spolupráci, komunikaci, soupeření, smyslu pro fair play, učí se zvládat frustraci z prohry a odolávat nátlaku skupiny“ (Thorová, 2015).

Děti v mladším školním věku mají spoustu kroužků a zájmů, což vyžaduje členství v jednotlivých skupinkách.

Začíná se zpomalovat růst, u dívek mezi sedmým a desátým rokem, u chlapců o dva roky později. Začíná se měnit tělesný vzhled, přibývá podkožní tuk a mění se tvar těla. Vytrácí se dětská zakulacenost, prodlužují se končetiny a mění se proporce hlavy. Přestože se sekundární znaky ještě nezačaly rozvíjet, tělo chlapců i dívek se začíná měnit. Děvčatům se začíná rozšiřovat pánev, chlapcům naopak ramena a hrudník. Na konci tohoto období jsou zpravidla dívky vyšší z důvodu dřívějšího nástupu puberty (Thorová, 2015).

Svou výkonnost zvyšují i orgány a lepší se motorická koordinace. Tělo se stává bytelnější díky zpevňování kostry a zvýšené tvorbě svalové hmoty. Probíhá rychlá osifikace kostí a kloubních spojení, avšak kosti jsou měkké a ohebné (ATVA, 2011). „Díky tomu je možné získání většího rozsahu v tanci a zejména v gymnasti-ce. Na počátku tohoto období ještě není dokončeno správné zakřivení páteře. Nej-prve se ustaluje hrudní zakřivení, a to do 8. roku, krční a bederní zakřivení teNej-prve mezi osmým a jedenáctým rokem“ (Rellichová, 2015). Na začátku mladšího škol-ního věku také začíná výměna mléčných zubů. Pro rodiče je velmi pozitivní i zlepšení imunitního systému, díky kterému už nejsou děti tolik nemocné, jako tomu bylo v předškolním věku. Na konci tohoto období dětem rychleji rostou kos-ti, přitom se napínají svaly a šlachy, a může tak docházet k tzv. růstovým boles-tem (Thorová, 2015)

Díky častému sezení v lavici ubývá přirozeného pohybu, který by měl být kompenzován nejen organizovanými pohybovými aktivitami, ale i spontánním pohybem. To může způsobovat vznik svalových dysbalancí, některé deformace páteře a dolních končetin (Rellichová, 2015).

Toto období je ideálním pro rozvoj zdatnosti a obratnosti, a jak už jsem zmíni-la, i flexibility. Bez velkých obtíží si dítě v mladším školním věku osvojí různé pohybové aktivity (ATVA, 2011), zejména sportovní činnosti, míčové hry, gym-nastická cvičení a taneční prvky. Velmi oblíbené jsou sporty jako: fotbal, florbal, vybíjená nebo hokej (Thorová, 2015). Výhodou je, že se děti tolik nebojí.

Trénin-kem se zlepšují pohybové schopnosti a to zejména: vytrvalost a rychlost, dále potom koordinace a kontrola pohybu. Pohyby jsou účelnější a úspornější. Pokud je trénink účelný, zábavný a dobře vedený, žáci se na konci mladšího školního věku vyrovnají obratností a zručností dospělému člověku. Učitel musí chápat, že sport je v tomto věku zábavou.

Psychický vývoj je utvářen činnostmi, ke kterým je dítě vedeno, a ovlivňuje tak jeho budoucnost. Postupně ubývá fantazijní hra a nastupují řízené reálné činnosti, které tak vedou dítě k přechodu od fantazie k dětskému realismu.

V předpubescentním věku je dítě plné energie, lépe se přizpůsobuje, komuni-kuje s ostatními a je samý pohyb, který vyvolává pozitivní emoce. Jeho energie se rychle obnovuje, a přestože se brzy unaví, stačí mu však malá chvíle a může pobí-hat znovu. Únavné procesy jsou velmi důležité, fungují jako regulátor nedovyvi-nutého tělesného stavu. Děti tohoto věku se dokáží nadchnout pro tvůrčí práci (Rellichová, 2015).

5 Tělesná výchova

Tělesná výchova má svou nezastupitelnou úlohu ve vzdělávacích předmětech ve škole. Zajišťuje komplexnost výuky, vyvažuje mentální a fyzický vývoj, ovliv-ňuje zvýšení pohybových aktivit u dětí a upevovliv-ňuje kladný vztah k pohybové akti-vitě. Význam a účel tělesné výchovy spočívají: „v souhrnu všech tělesných, psy-chických a sociálních efektů, které nastávají vlivem záměrné pohybové aktivity v organismu jedince“ (Gensemer 1985).

„Cílem školní tělesné výchovy je stimulovat a v souladu s vývojovými zákoni-tostmi i individuálními zvláštnostmi rozvíjet: biopsychosociálně účinný celoživotní pohybový režim, zdravotní prevenci, pohybové schopnosti, dovednosti a vědomos-ti, osobní vlastnosti a pozitivní postoje žáků k pohybové činnosti“ (Rychtecký &

Fialová, 1998).

Cíle tělesné výchovy a sportovní činnosti se ve světě i v Evropě různě liší. Ně-kde se objevuje sportovně orientované pojetí, něNě-kde naopak tělesná výchova roz-víjí zručnost, statnost, vědomosti, postoje a hrubou motoriku.

Cíle budoucího pojetí tělesné výchovy v evropských souvislostech jsou podle Cruma (1991, 1994):

 v biologicky orientovaném tělesném rozvoji – zdravotně-preventivní pojetí, rozvíjí se zde zejména pohyblivost, aerobní vytrvalost, svalová síla a rychlost

 ve výchově prostřednictvím pohybového sebeutváření – učit se pohy-bem, pomocí gymnastiky, her, sportovních a tanečních aktivit jde o osobní rozvoj, vývoj síly vůle, vytrvání, sebedisciplíny a socio-estetické výchovy, to vše v příznivé atmosféře

 v osobnostně pohybovém pojetí – učit se pohybu, obsah učiva závisí na vybraném pohybovém pojetí, hodnotí se pohybový projev žáka, tvůrčí aktivita a osobní prožitky

 v konformně sportovním a socializačním pojetí – příprava pro sportovní aktivity, důležitou složkou je taktika, pohybová docilita a strategie, cí-lem je zvládnutí nejpopulárnějších sportovních činností.

 kriticko-konstruktivním, pohybově-socializačním pojetí – celoživotní pohybová aktivita a zodpovědnost za tělesnou zdatnost a své zdraví (Rychtecký & Fialová, 1998)

Vyučovací jednotka tělesné výchovy

Základní vyučovací jednotka má délku 45 minut. Takto dlouhá jednotka musí být zařazena minimálně dvakrát v týdnu. „Vyučovací jednotka je relativně stabil-ně uspořádaný systém hlavních faktorů výchovstabil-ně vzdělávacího procesu a jejich vzájemných vztahů, determinovaný obsahem a cílem učiva, prostorem, kde je uskutečňován, časem, v němž je realizován, psychickou i fyzickou úrovní žáků, zkušenostmi a předpoklady učitele a řadou dalších didaktických zkušeností.“

(Rychtecký & Fialová, 1998)

Struktura vyučovací jednotky

Učitel by měl klást velký důraz na zamezení častému opakování činností a stejnému dělení do skupin a podobným následováním cvičení (Švandová, 2015).

Vyučování musí být promyšlené, jednotlivé aktivity rozvíjí u žáků fyzickou kon-dici, jejich tvořivost, fantazii, smysl pro fair play a začleňuje stále nové aktivity, činnosti a hry. Každý kolektiv žáků je jiný a z toho důvodu není žádný striktně daný návod, jak hodinu naplánovat. Rozlišujeme hodiny kombinované (procviču-jeme, učíme se novému, opakujeme) nebo speciální. Každý učitel si může podle svých potřeb jednotku přizpůsobit svému záměru, ale nikdy by neměla být jedna vyučovací jednotka zaměřena pouze na jeden druh cvičení. Zde uvádím doporu-čenou stavbu. Skládá se ze tří částí:

1. Úvodní část

Slouží k navození atmosféry. Zařazujeme sem nástup, při kterém se žáci se-známí s cílem hodiny. Dále probíhá zahřátí organizmu a protahovací cvičení. Celá tato část by měla být velmi krátká, měla by trvat přibližně 5 - 8 minut (Rychtecký

& Fialová, 1998).

2. Hlavní část

Je stěžejní a nejdelší částí vyučovací jednotky a patří do ní činnosti, pomocí kterých splníme zvolený cíl. Nejprve nacvičujeme nové pohybové dovednosti, to by však nemělo trvat déle než 10 min, protože se žáci musí velmi soustředit. Další částí hlavního bloku by měly být aktivity zaměřené na rychlost a sílu, aby se žák nemusel tolik soustředit. Na závěr bloku můžeme opět zopakovat naučené doved-nosti nebo zvyšovat vytrvalostní schopdoved-nosti (Rychtecký & Fialová, 1998)

3. Závěrečná část

V závěru hodiny zařazujeme cviky ze zdravotní tělesné výchovy, relaxace apod. Cílem této části je celkové zklidnění organizmu a závěrečné zhodnocení vyučovací jednotky.

Nikdy nemůže pedagog odhadnout, jak bude hodina probíhat a málokdy se po-daří vše tak jak jsme si naplánovali. Většinou se celá příprava nestihne, nebo nao-pak činnosti chybí. Je proto na pedagogovi, aby uměl improvizovat a jednat podle potřeb (Švandová, 2015)

6 Taneční a pohybová výchova

Tanec je v rámcovém vzdělávacím programu zařazen do taneční a pohybové výchovy, kterou můžeme zařadit do tělesné nebo hudební výchovy. Taneční a pohybová výchova je doplňujícím oborem společně s dramatickou, etickou a filmovou/audiovizuální výchovou.

V taneční výchově se žáci učí vyjádřit hudební předlohu pomocí pohybových prostředků, které mohou být spontánní nebo naučené (Jenčková, 2002). „Vrozená schopnost vyjádřit se pohybem je nám dána od narození, pohybový slovník jednot-livce je individuální a specifický, a může se tak stát základem pro umělecký taneč-ní projev“ (Rellichová, 2015). Při spontántaneč-ním pohybu se žáci snaží vyjádřit své pocity, představy a náladu, kterou v hudbě cítí, pohyby jim přirozenými nebo dří-ve osvojenými. Hudební předloha by měla být zopakována, aby žáci měli možnost hledat nová řešení a možnosti vyjádření hudby. Pokud učitel zajistí možnost po-rovnání s ostatními žáky, mohou posoudit pohybové prostředky, které použili ostatní a případně je při dalším opakování zapojit do svého projevu. Žáci se tak učí kritickému usuzování a utváření vlastního názoru. Je proto vhodné žáky roz-místit po třídě tak, aby na sebe viděli, a mohli si tak všimnout osobitého ztvárnění spolužáků a případně zapojit do svého projevu, narůstá tak jejich vlastní zásoba pohybů. Žáci tím získávají větší motivaci k osobitému pohybovému vyjádření. Po delší době se žáci přestanou stydět a nabydou větší jistoty.

Pro získání nových pohybových prostředků u dětí mladšího školního věku nej-častěji slouží metoda pohybové imitace. Jejím základem je napodobování pohybů předváděných učitelem, které slouží i ke zlepšení estetičnosti dětského pohybové-ho projevu a pohybové automatizaci. „Obojí je z hlediska pohybovépohybové-ho rozvoje důležité: Imitace vede děti k soustředěnému pozorování a přesnému napodobení pohybu, jejím opakováním se rozvíjí nejen pohybová paměť a pohybová koordina-ce, ale postupně se zlepšuje též přirozenost, pružnost, účelnost a elegance dětské-ho pohybovédětské-ho projevu“ (Jenčková, 2002). Utváří se tak první známky pohybové kreativity a hledání individuálního výrazu (Jenčková, 2002).

Taneční výchova má velký vliv na rozvoj motoriky a psychických procesů, což můžeme dokázat tím, že se pohybové a taneční aktivity využívají při diagnostice mozkových dysfunkcí (Rellichová, 2015). Jejím cílem je „harmonický pohyb a pohybová průprava“ a zároveň vede k obecnějším cílům, jako jsou:

 „Rozvoj prostorového cítění a zachování přesných směrů pohybu,

 rozvíjení rytmického, dynamického a metrického cítění,

 rozvíjení kontaktu s partnerem i skupinou,

 rozvíjení kreativity,

 rozvíjení soustředěné práce, vůle, trpělivosti a houževnatosti“

(Kuželová, 2000).

Taneční a pohybová výchova využívá tance k formování osobnosti žáků. „Vy-tváří trvalé vztahy mezi myšlením, emocemi a fyzickou složkou žáka, harmonizuje jeho fyzický vývoj. Rozvíjí tvořivost, citovost, citlivost a inteligenci těla. Učí vní-mavosti vůči prostředí, rozvíjí sociální inteligenci. Na jedné straně učí spontanei-tě, na druhé straně sebekázni. Rozvíjí pozitivní vztah k fyzické aktivitě a ke zdraví“

(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2013). Jejím cílem není dokonalost, výsledek a úspěch, ale nabízí podstatné hodnoty pro rozvoj osobnosti žáka jako je například: sebepoznání, soustředění, úcta k druhým, utříbení svých možností a citlivost. Jedním z hlavních úkolů je, že vede žáky k samostatné tvůrčí činnosti.

Taneční výchova samozřejmě rozvíjí i klíčové kompetence a vede k dosahová-ní cílů základdosahová-ního vzdělávádosahová-ní, pomocí čtyř základdosahová-ních domén, které jsou zastou-peny v celém vzdělávacím obsahu.

 Objevování svého místa v sobě nese činnosti, pomocí nichž žák hledá a poznává prostor svého těla, a které mu pomáhají při kontrole a představě propojení svého těla s prostorem a prostředím.

 Obsahem „Rozvíjení inteligence těla jsou činnosti směřující k rozvíjení přirozeného používání pohybu v závislosti na individuálních anatomic-kých, fyziologických a psychologických předpokladech žáka. Jedná se o dlouhodobý proces podmíněný vůlí, směřující ke kvalitám rozvíjeným

a získávaným v závislosti na záměru, talentu a inteligenci. Činnosti směřu-jící k rozvíjení inteligence těla nejsou cestou mechanického opakování a drilu“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2013).

 Původnost/originalita pomáhá žákovi hledat právě jeho způsob pro jeho vyjádření světa. Nejedná se však o nucené upoutávání pozornosti, spíše najít to, co je mi příjemné a vystihuje mne to.

 Obsahem utváření společenství jsou činnosti, které rozvíjí u žáků pocit to-ho, že někam patří a mohou společně sdílet zážitky a pocity, dodává pocit sounáležitosti a sdílení, podporuje tak sociální interakci (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2013)

K tomu, abychom mohli tančit, potřebujeme znát prostředky taneční výchovy:

pohybový základ a tzv. taneční techniku, která je charakteristická pro každý tanec, a díky ní můžeme tance odlišit. Slouží nám tedy i k převedení naší představy do pohybu vystižení vhodné nálady hudební předlohy, atmosféry a vlastních myšle-nek. Čím lépe techniku tance ovládám, tím lépe mohu toto vše vyjádřit. Při výuce techniky často můžeme hovořit o drilu, který nám může být nepříjemný. Musíme však brát v úvahu individuální a věkové zvláštnosti dětí, každý potřebuje na její zvládnutí různou dobu a různé vysvětlení. Proto je nutná tvořivost, citlivost, trpě-livost a motivaci učitele (Rellichová, 2015).

„Hlavním úkolem taneční a pohybové výchovy je rozvinout přirozené schop-nosti dítěte tak, aby se stalo dobře vybaveným soběstačným a vyrovnaným jedin-cem, schopným tvořivě jednat a tvořit v jakékoliv situaci svého života“

(Rellichová, 2015).

Učení se tanečním prvkům, motorické učení

„Nejprve se jedná o seznamování s určitým pohybovým úkonem, zaznamená-váme první pokusy, dále postupné zdokonalování, které může vést až k automati-zaci provádění“ (ATVA 2011). Motorické učení má čtyři fáze, které se prolínají.

Jejich vznik je spíše didaktický a mají za úkol zobecnit motorické učení. Jednotli-vé fáze trvají různou dobu a jsou proměnliJednotli-vé u jednotlivých skupin a jedinců.

Řa-díme sem nejen činnosti žáka, ale i vliv učitele a stupeň ovlivnění. Tyto fáze tvoří dlouhodobý a nepřetržitý proces, kde na sebe vše plynule navazuje.