Obchod je nedílnou součástí dnešního světa a jde ruku v ruce spolu s podnikáním. Historie obchodu je však daleko delší než historie podnikání. Dá se říci, že nebýt obchodu, nebylo by podnikání. Obchod jako lidská činnost existuje již od pradávna.
Mluví-li se o obchodu z historického hlediska, například Jakubec (2002) mezi nejstarší lidské činnosti řadí výměnu či směnu zboží, tedy obchod. Vývoj obchodu byl vždy závislý na politické situaci. Mezi nejvýznamnější faktory, ovlivňující stav a úroveň obchodu, však patřila technická zdokonalení, jako například dopravní prostředky a cesty. Dále také organizace obchodu, a to specializované obchodní podmínky dle druhu zboží. V neposlední řadě také obchodní transakce, tedy peněžní operace.
Na základě definic dnešní společnosti je podle Záboje (2006) obchod specifická ekonomická činnost, díky které se uskutečňuje prodej a koupě zboží a poskytnutých služeb za určitou protihodnotu. Zahrnuty jsou všechny činnosti spojené s nabídkou a poptávkou uskutečňované mezi prodávajícím a kupujícím, vedoucí k realizaci sjednané transakce za předem dohodnutých podmínek. Kromě toho představuje i činnosti, při kterých se obchoduje i se službami, s informacemi či s energií, s cennými papíry a podobně. Proto lze tvrdit, že v nejširším slova smyslu patří do obchodu i služby. Jde o služby souvisící s prodejem zboží (například rezervace zboží, úprava velikosti, montáž.). Obchod lze dále vymezit ze dvou pohledů, a to národohospodářského nebo podnikatelského. Národohospodářský pohled zajímá zejména centrální orgány státu, které jeho činnost usměrňují, popřípadě stimulují.
Podnikatelský pohled zahrnuje širokou oblast specifických činností spojených s předmětem podnikání a zároveň výsledky dosažené z těchto činností.
Jakubec (2002) uvádí, že současný stav mezinárodního obchodu byl ovlivněn zejména Marshallova plánu na hospodářskou rekonstrukci Evropy Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Ta se po skončení plánu přeměnila v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jako výsledek podepsání dvou Římských smluv
14
roku 1957 bylo zřízeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (Euratom). Dohodou v Maastrichtu roku 1991 bylo dosaženo přetvoření EHS v Evropskou unii. Finsko se stalo členem EU roku 1995.
Všechny tyto organizace, společenství či unie nevyvratitelně kladným způsobem ovlivnili či ovlivňují mezinárodní obchod.
1.1 Mezinárodní obchod a investice
Svatoš (2009) uvádí, že první ekonom, který definoval úlohu mezinárodního obchodu, byl Adam Smith ve svém díle Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Podle něj spočívá tajemství blahobytu světa v tom, že se každý stát zaměří na výrobky, pro jejichž výrobu má nejlepší předpoklady. Čím je země větší a čím více má obyvatel, tím je míra závislosti na vnější ekonomiky a vnějších ekonomických vztazích menší. To lze mimo jiné vyjádřit poměrem objemu zahraničního obchodu vůči HDP. U velkých ekonomik je tento podíl relativně malý. Naopak pro země středně velké nebo malé, s počtem obyvatel do dvaceti miliónů, kam lze zařadit i Finsko, je zahraniční obchod nutnou součástí zdravého ekonomického vývoje. U těchto zemí tedy vláda mezinárodnímu obchodu a vztahům věnuje mimořádnou pozornost. Stát zasahuje do vnějších ekonomických vztahů různými formami.
To mohou být plány, programy, národohospodářské nebo oborové koncepce, daňová politika, měnová a finanční politika, obchodní politika či administrativně-právní nástroje. Tyto formy mohou napomoci nebo být překážkou pro vývozní úsilí.
Jako pravděpodobně nejjednodušší a hlavně tradiční formou vstupu firem na zahraniční trhy uvádí Machková (2009) právě vývozní a dovozní operace. Vývoz je často chápán jako forma vstupu na trh, se kterou nejsou spojeny žádné investice. Pravdou však je, že pro úspěch na zahraničním trhu je nutné investovat značné zdroje například do mezinárodního marketingu, vybudování distribučních cest či stanovení vhodné cenové strategie. V tomto případě má podnik na výběr několik různých obchodních metod, které jsou realizovány na základě smluvních vztahů s obchodními partnery. Těmi jsou prostředníci, výhradní prodejci, obchodní zástupci, komisionáři, mandatáři či další subjekty. Dalšími formami vstupu na zahraniční trh jsou například licence, smlouvy o řízení, franchising, výrobní kooperace, zušlechťovací operace nebo formy spolupráce v oblasti výroby. Tyto formy jsou kapitálově nenáročné a používané v případě, kdy podnik nechce v zahraničí investovat, ale přesto chce více upozornit na přítomnost svých výrobků či služeb na cílovém trhu jinak, než vývozními
operacemi. Možností je také vstup kapitálový. Je to nejvyšší stupeň internacionalizace aktivit podniku, který je z důvodu investiční náročnosti charakteristický zejména pro velké firmy.
Nejčastěji jde o přímé nebo portfoliové investice. Zahraniční investice značně ovlivňují rozvoj světové ekonomiky.
Jak Potužáková et al. (2016) zmiňuje, zdroje financování podnikání je možno klasifikovat z nejrůznějších hledisek. Mluví-li se o nejužívanější klasifikaci, člení kapitál na vlastní a cizí, vychází z právního postavení poskytovatele kapitálu a je užívána v pasivech rozvahy podniku.
Podle této klasifikace patří k vlastnímu kapitálu mimo jiné i vklady profesionálních investorů, tedy výše zmíněné investice.
Přímé zahraniční investice mají pro ekonomiky celou řadu pozitivních efektů. Toho si jsou státy dobře vědomi, a proto zahraniční investice podporují. Většina státu má proto státní organizace věnující se této problematice. V České republice je to CzechInvest a ve Finsku Invest in Finland.
Jako motivaci investorů státy mimo jiné používají daňovou politiku.
1.2 Daňová politika státu v oblasti mezinárodního obchodu a investic
V minulosti podle Svatoše (2009) daně představovali hlavní zdroj příjmů státu a dodnes je jejich vliv na státní příjmy prakticky všech zemí rozhodující. Současný význam daňové politiky je však více v oblasti ekonomické. Cílem je měnit strukturu užitého společenského produktu a také měnit teritoriální strukturu ekonomického potencionálu. To je v mnoha zemích naprosto klíčovým úkolem. Jedna z možných forem realizace globálních cílů státu je zavedení daňových úlev nebo daňových prázdnin. Jejich prostřednictvím se stát snaží získat domácí i zahraniční podnikatele. Naprosto zásadní význam má daňová politika pro zahraniční firmy, které se rozhodnou zpracovávat konkrétní trh přímo prostřednictvím vlastních subjektů, jako například afilace nebo filiálky. Tím se stávají daňovým subjektem dané země se všemi výhodami a nevýhodami. Za hlavní nevýhodu lze považovat fakt, že nedodržování nebo obcházení principu daňové politiky má velmi nepříjemné následky, včetně trestních sankcí. Neznalost zákonů a předpisů nebo skutečnost, že podnikatel je cizinec nemá na postih žádný polehčující vliv, spíše naopak. Potřebné informace ohledně daňového režimu jsou zakotveny v daňových zákonech. Ty jsou zpravidla velmi obsáhlé a komplikované. I pouhá četba těchto zákonů vyžaduje velmi dobrou znalost ekonomického či daňového jazyka.
16
Vzhledem k tomu je prakticky nezbytné získat vhodného daňového poradce. Investice vložené do daňového poradce by se podle zkušeností měly vrátit. Ne jen ve financích, ale také v klidu podnikatele, který se může soustředit na své hlavní poslání.
Machková a Černohlávková (2014) dále uvádějí, že v rámci Evropské unie funguje jednotný systém daně z přidané hodnoty, který se vztahuje na výrobu a distribuci zboží a služeb v rámci Evropského společenství. Tento systém se řídí směrnicí Rady č. 2006/112/ES.
Dle uvedené směrnice hradí DPH konečný odběratel, nikoli zahraniční dodavatel zboží či poskytovatel služeb, a to jako stanovené procento z konečné ceny. Tento proces je také nazýván jako obrácené zdanění. Operace v členské zemi EU, ve které zdanění probíhá, je zdaněna sazbou a za podmínek platných v dané členské zemi. Na každé dodavatelské faktuře musí být viditelně uvedena povinnost příjemce vykázat a odvést daň. Stanovení předmětu daně, výše daňové sazby, ale i principy jejich vyměřování a inkasa jsou v členských zemích stále v procesu vývoje. Proto jsou stanoveny pouze jen základní principy daňové povinnosti, praktické provádění fiskálních opatření je poté do značné míry přenecháno v působnosti jednotlivých členských států EU. Plnění, která jsou od daňové povinnosti zčásti nebo úplně osvobozena jsou jmenovitě uvedena v daňových předpisech.
1.3 Jednotný vnitřní trh Evropské unie
Cihelková a Jakš (2004) uvádí obchod jako klíčový stimul ekonomické dynamiky Evropské unie.
Podle Svatoše (2009) lze obchod Evropské unie rozdělit na dvě samostatné části. První je obchod v rámci EU, neboli intra obchod. Tím je obchod realizovaný mezi členskými státy EU, mezi nimiž v teoretické rovině neexistují žádné bariéry omezující vzájemnou obchodní směnu. Druhá je obchod s nečlenskými zeměmi EU, takzvanými „třetími“ zeměmi, neboli extra obchod. Evropská unie v tomto případě vystupuje jako jednotný trh, tedy všechny členské země jsou vnímány jako pouze jeden jediný trh zemí EU.
Cihelková a Jakš (2004) dále uvádějí, že intra obchod je realizován v souladu s principy a pravidly vnitřního trhu EU. De facto se nejedná o zahraniční obchod. Obchod s třetími zeměmi, tedy extra obchod, je realizován na základě společné obchodní politiky a na základě dohod různého typu uzavíraných s jedním či skupinou států.
Intra trh se řídí pravidly jednotné vnitřního trhu Evropské unie. Cílem Evropské unie (2019) je, aby její občané mohli žít, pracovat, studovat a pobírat důchod v kterékoli členské
zemi a rovněž nakupovat a využívat výrobky z celé Evropy. Z tohoto důvodu je v rámci jednotného vnitřního trhu EU zajišťován volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Po odstranění právních, administrativních a technických překážek občanům umožňuje také svobodně obchodovat a podnikat. Rovněž vytváří unii kapitálových trhů, díky které mají malé podniky jednodušší přístup k finančním prostředkům, a tím se stává Evropa atraktivnějším místem pro zahraniční investory.
Jak Euroskop (2019a) uvádí, na správě vnitřního trhu a jeho dokončování se společně podílejí skoro všechny instituce Evropské unie. Iniciátorem legislativy vnitřního trhu je především Komise, a to buď z vlastní iniciativy, nebo velmi často na základě doporučení Evropské rady či žádosti Rady ministrů.
18