Region – význam a typologie - ČESKÁ LÍPA REGIONÁLNÍ ROZVOJ ORP ČESKÁ LÍPA REGIONAL DEVELOPMENT

Regiony jsou dle Blotevogela (2000) vícerozměrnými významovými poli, Wei-chhart (1996) je vnímá jako strukturální principy společenských systémů. Dle Wokouna (2008) jsou výsledkem zobecnění, konstrukce nebo abstrakce, tzn. zvláštního vývoje jejich vymezování, které se označuje jako regionalizace. V poslední době přibývá na významu uchopení regionu vycházejícího ze společenského pojetí prostoru. Tradičním výkladem byl region chápán jako ohraničená část zemského prostoru. Pro geografy byl region určité území vytvořené z hornin, rostlin, lidí nebo ideologií, později zapojili i funkční a vývojové vztahy. Ze společenského pohledu je prostor podle Massey (2003) komplexní sítí utvořenou z toků lidí, zboží a kapitálu (space of flow). Z hlediska klasi-fikace regionů je nejznámější asi Blotevogelova typologie, která sestává ze tří kategorií:

a) reálné (analytické regiony) – vědní konstrukce sloužící vědeckému poznání a snaze o uspořádání reality z vědního pohledu. Lze je sestavit na základě účelu, pro který by měly fungovat, nebo na základě teorie, ze které vystupují. Reálné regiony dále dělíme na jednoznačně lokalizovatelné regiony (přírodní typy, např.

povodí řeky, správa CHKO) a funkční regiony (městský prostor, hospodářský prostor, krajina)

b) regiony vymezené lidskými aktivitami a činnostmi – vznikají každodenním jed-náním aktérů (sdružení, měst, firem), např. dobrovolné svazky obcí a měst, územně plánovací regiony

c) identifikační regiony – vznikají díky sociální komunikaci (média, politická scé-na), př. regiony osobní či společenské identity

Jiný pohled, avšak v souladu s předchozím rozdělením, je rozlišení na regiony:

a) deskriptivní – definujeme je na základě situační analýzy. Tyto regiony dále dě-líme na homogenní (definujeme je na základě výskytu reprezentativních jevů, např. vysoká míra nezaměstnanosti, průmyslový versus. zemědělský region) a heterogenní, které mají určitou nezávislost. V důsledku intenzity vazeb mezi územními jednotkami, zejména jádrem a zázemím, se označují tyto regiony jako nodální (nodus = jádro), př. spádové oblasti dojížďky za prací.

b) normativní – vznikají politickým rozhodnutím na základě žádosti legislativy ne-bo exekutivy, např. administrativně-správní jednotky a podpůrné regiony (regio-ny se soustředěnou podporou státu). (Wokoun a kol., 2008, s. 282 – 284).

Z hlediska socioekonomického rozvoje můžeme regiony rozdělit mezi rychle se rozvíjející regiony, rozvíjející se regiony, regiony s nízkou dynamikou růstu, zaostávají-cí regiony a regiony v poklesu. Rychle se rozvíjejízaostávají-cím regionem je dle Strategie regio-nálního rozvoje ČR (MMR, 2005) pouze kraj Hlavní město Praha, naopak regiony v poklesu jsou kraje Olomoucký, Moravskoslezský a Ústecký. Liberecký kraj, a tím tedy i ORP Česká Lípa se řadí mezi průměr – regiony s nízkou dynamikou růstu. Dle Wokouna (2008, s. 385) jsou to kraje s nadprůměrnými výsledky v určitých oblastech (aglomerace krajských měst), na druhé straně jsou ve velkém množství dalších ukazate-lů pod průměrem ČR. Dle Kovárníka (2006) mají regiony sílu v pozici krajských měst, ale většinou zde absentují nějaká další rozvojová centra. Region také zahrnuje velký počet malých obcí, kde rozvoj zůstává pozadu. Prostředky regionální politiky by měly směřovat na vytvoření nových rostoucích center, jež by pomohla orientovat zaostalé venkovské oblasti a potažmo i celý region k progresu.

41 2.3 Aktuální témata regionálního rozvoje

Jedním z aktuálních témat je rostoucí význam regionů. Můžeme ho vysvětlovat jako reakci na společenské vývojové trendy. Dle Wooda (2003) lze vyjádřit současné podmínky územního rozvoje jako několik krizí: fiskální krizi omezující činnost státních aktérů, dále jako krizi národního státu vedoucí ke zvyšování důležitosti nadnárodních rovin či naopak nižších; rostoucí rozlišování sociálních hodnot, norem a životních stylů vedoucí k oslabení a krizi státu a jako krizi regionálního plánování v závislosti na krizi státní úrovně.

Dle Wokouna (2008) je aktuálním tématem také urbanizace a suburbanizace.

Struktura spravovaného území je jeden z důležitých faktorů, které působí na rozvojové možnosti území. Účinnost vedení regionálního rozvoje velmi ovlivňuje míra soustředění osob do jednotlivých míst. S tím souvisí i procesem urbanizace, který spočívá v navy-šování obyvatel mířících z venkovského prostoru do měst. Pro městský způsob života jsou příznačné jiné normy chování, lidé se stýkají v menší míře, zároveň dochází k větší sociální a ekonomické diverzifikaci. Do měst se lidé nejčastěji stěhují za prací, vzdělá-ním, službami, kulturou. Města jsou také typická pro svoji prosperitu, pestrost různých firem a jsou symbolem pokroku. Na druhou stranu s tím přicházejí negativa, např. ne-rovnost, nárůst chudoby sociálního vyloučení, dále například zhoršující se životní pro-středí a zdravotní stav obyvatel nebo velký nápor na dopravu. Na proces urbanizace, při kterém lidé přicházejí z venkova do měst, navazuje proces suburbanizace. Je to jev, kdy se městské prostředí začíná rozšiřovat za své hranice a staví se nové rezidenční zóny, průmyslové objekty i objekty určené ke komerčnímu užívání. Toto je spojeno s rozvojem dopravní infrastruktury a s tím i větší pohyblivostí osob. Město ztrácí svou rezidenční funkci, lidé do něj dojíždějí za prací a tím pádem je také více zatěžováno dopravou. S rozmachem příměstských zón přichází proměna zástavby měst. Nové zóny se soustřeďují kolem dopravních tahů za městem, v centru klesá hospodářská činnost a vznikají zde ghetta. Záporem tohoto procesu je pro mě jednoznačně oddělování odliš-ných sociálních skupin, protože se do příměstských zón stěhuje především bohatší oby-vatelstvo. Mezi další problémy patří také snižování ploch pro zemědělství nebo lesnic-tví. Touto problematikou na úrovni regionů se zabývají koncepce a strategická řízení v návaznosti na potřeby určitého území. Mezi prostředky veřejné správy patří územní plánování, rozvoj infrastruktury, památková ochrana či úvěrová politika.

Dalším tématem je migrace, která je jednou z významných důvodů i následků územních změn v organizaci společnosti. Pohyb po prostoru není jen fyzickým

přemís-42

těním, ale jde i o proces výběru místa, spojený s citovou vazbou k objektu či celku. Při výzkumu prostorové mobility se z hlediska regionální úrovně zaměřujeme na indikátory migrace mezi sídlem, okresem, vyššími celky, státy i kontinenty. Migrace se rozlišuje na trvalou a dočasnou a dočasná dále ještě na pravidelnou a nepravidelnou. Mezi dočas-nou migraci řadíme např. sezónní přemisťování, pohyb za službami, sportem atd. Pravi-delnou migrací je nejčastěji přesun do práce či do školy. Z hlediska regionálního rozvo-je se odborníci zabývají nejčastěji tzv. vnitřním stěhováním. To spočívá v trvalé migraci uvnitř státu – změny trvalého bydliště v rámci ČR, kdy se obyvatel stěhuje mimo svou bývalou obec. Dalším sledovaným jevem je prostorové vymezení dle velikosti obcí.

Migrační politika pracuje prostřednictvím sbírky právních norem pro regulaci přísunu cizinců a podílí se na stanovení podmínek pobytu cizinců. Tímto odpovídá na stav me-zinárodní migrace.

Aktuálním tématem je role klastrů. Klastry jsou dle Bergman a Fesera (1999) obchodně-výrobní firmy a neobchodní organizace, pro které je členství ve skupině vý-znamným prvkem pro jejich konkurenceschopnost. Podle Portera (1990) jsou to prosto-rově spojené skupiny firem v příbuzných odvětvích, specializovaných dodavatelů a při-družených institucí, např. vysoké školy, podniky a agentury. Klastry vznikají, aby pod-pořily dosud separované firmy za účelem zvýšení vývozu, zvýšení počtu inovací, zlep-šení výsledků, podpoření výzkumu a rozvoje kraje. Problematikou klastrů se zabývají i některé ze strategických dokumentů ČR, např. Strategie regionálního rozvoje ČR 2007 – 2013, Strategie hospodářského růstu České republiky, Národní rozvojový plán ČR 2007 – 2013, či Národní klastrová strategie 2005 – 2008 a program KLASTRY.

(Wokoun a kol., 2008, s. 286 – 313).

2.4 Aktéři a úrovně regionálního rozvoje

Dle Wokouna (2008, s. 404) lze regionální rozvoj dělit do několika úrovní:

- Česká republika (NUTS 1) s ústředními správními úřady, - regiony soudržnosti (NUTS 2) v čele s regionální radou,

- kraje (NUTS 3) – vyšší územní samosprávné celky vedené krajskými úřady, - okresy – jednotky pro soustředěnou podporu státu,

- správní obvody obcí s rozšířenou působností (SO ORP), - obce s obecním nebo městským úřadem.

Významná v regionální politice je role aktérů, kteří se vzájemně podílí na regio-nálním rozvoji. Dle Galvasové a kol. (2007, s. 45) můžeme rozlišovat aktéry do tří zá-kladních skupin:

- Podílející se (Shareholders) – subjekty hlouběji zapojené do procesu řešení či přípravy, na tomto procesu se podílejí (např. spolupracující obce a podnikatelé),

- Zainteresovaní (Stakeholders) – subjekty, na které bude určitá aktivita působit (např. občané a jejich sdružení, návštěvníci),

- Dotčení (Placeholders) – subjekty, v jejichž zájmovém území se aktivita realizu-je (např. krajský úřad, správa chráněné krajinné oblasti či národního parku, mi-nisterstvo)

Dle internetového serveru Metodická podpora regionálního rozvoje vytvořeného společností GaREP, spol. s r. o. na základě výzkumu pro Ministerstvo pro místní rozvoj 2004 – 2006 lze rozlišovat na obecní, mikroregionální, krajské a státní úrovni několik akterů (viz tabulka 2).

Tab. 13 Aktéři regionálního rozvoje na jednotlivých úrovních

Obec Mikroregion Kraj Stát

obec management

svazků obcí kraj ministerstvo pro místní rozvoj

organizace zřizované obcí

(ško-ly, zařízení pro kulturu a sport) obce svazky obcí ostatní ministerstva

významní podnikatelé místní akční sku-piny

místní akční

skupi-ny kraje

zájmová sdružení územní orgány

státní správy svaz měst a obcí podnikatelská

sdru-žení celostátní zájmová uskupení (Agrární komora ČR)

nezisková sdružení

vysoké školy

Zdroj:Metodická podpora regionálního rozvoje, 2013

Wokoun (2008, s. 406) rozlišuje aktéry regionálního rozvoje takto:

- zákonodárné složky státu, - výkonné složky státu,

- regionální rady (úroveň regionů NUTS 2) pro oblast hospodářské a sociální soudržnosti,

- orgány samosprávy krajské a obecní úrovně, - řídící a monitorovací orgány,

- rozvojové agentury s celostátní nebo regionální působností,

- hospodářské a agrární komory, zájmová sdružení, zaměstnavatelské a zaměstna-necké organizace, agentury,

- instituce veřejného sektoru (zdravotní a sociální zařízení, vysoké školy atd.), ne-státní neziskové organizace,

- subjekty soukromého sektoru.

2.5 Nástroje regionální politiky

Pro vykonávání činností regionální politiky existuje několik skupin nástrojů, které můžeme dle Galvasové a kol. (2007, s. 72) rozdělit nástroje nefinanční a finanční:

- Nástroje nefinanční:

o administrativní – legislativa,

o institucionální – instituce, strategické plánování, řízení rozvoje, programo-vání,

o věcné a ostatní nefinanční nástroje – propagace, poradenství, - Nástroje finanční:

o neinvestiční a investiční pobídky – dotace, granty, úvěry, o kapitálové podílnictví,

o daňová zvýhodnění – slevy na daních, daňové prázdniny, o rozpočtová zvýhodnění – dotace.

2.5.1 Legislativa regionální politiky v České republice

Základními právními předpisy pro regionální politiku na obecné úrovni jsou zákon č. 129/2000 Sb., o krajích a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích.

Klíčovým zákonem zabývajícím se problematikou regionálního rozvoje je zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Dle § 1 stanovuje zákon č. 248/2000 Sb. podmínky pro udělování podpory regionálnímu rozvoji za účelem rovnoměrného rozvoje státu či kraje, dále formuje předpoklady pro optimální spolupráci a uskutečnění hospodářské a sociální soudržnost. Definuje působnost správních úřadů, krajů a obcí.

Region zákon vysvětluje jako „územní celek vymezený pomocí administrativních hranic krajů, okresů, správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem, správních obvodů obcí s rozšířenou působností obcí nebo sdružení obcí, jehož rozvoj je podporován podle tohoto zákona.“ (zákon č. 248/2000 Sb., s. 2). Právní předpis se zabývá oblastmi podpo-ry regionálního rozvoje, státní podporou ze strany Ministerstva pro místní rozvoj, defi-nuje obsah strategie a státního programu regionálního rozvoje, vytyčuje finanční podpo-ru programu a podpopodpo-ru jednotlivých úřadů. Dále definuje kompetence těchto úřadů při podpoře regionálního rozvoje. Zabývá se činnostmi regionů soudržnosti (NUTS 2) a fungováním evropských uskupení pro územní spolupráci. (zákon č. 248/2000 Sb.).

Mezi další právní předpisy na celostátní úrovni regionální politiky patří např.

zákon č. 531/1990 Sb., o místních finančních správách, zákon č. 244/1992 Sb., o posu-zování vlivu na životní prostředí, zákon 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání, zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.

3 PROGRAM ROZVOJE REGIONU ORP V NÁVAZNOSTI NA PRO-GRAM ROZVOJE LIBERECKÉHO KRAJE

Regionální politikou České republiky se zabývá Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky (MMR). Vytváří koncepční a strategické dokumenty pro určitá období, ze kterých v těchto časových horizontech dané území vychází. Vypracovává také meto-dickou podporu pro tvorbu rozvojových dokumentů obcí, vypisuje dotační tituly a pod-půrné programy zaměřené především na podporu slabých regionů.

3.1 Dokumenty regionálního rozvoje na celostátní úrovni

3.1.1 Strategie regionálního rozvoje České republiky 2007 – 2013

Základním a nejdůležitějším nástrojem regionální politiky na úrovni státu vůbec je Strategie regionálního rozvoje ČR (SRR ČR). Tvůrcem tohoto dokumentu je ze MMR, a to dle §5 zákona 248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje a usnesení Vlá-dy ČR č. 682 ze dne 12. 7. 2000, o Strategii regionálního rozvoje ČR. § 5 stanovuje, co má SRR ČR obsahovat – analýzu stavu regionálního rozvoje, charakteristiku slabých a silných stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů, strategické cíle regionálního roz-voje v ČR, určení regionů se státní podporou a návrhy zaměření rozroz-voje jednotlivým krajům. Zároveň zákon říká, že při tvorbě tohoto dokumentu MMR využívá statistic-kých dat, územně plánovacích dokumentů a politiky územního rozvoje, limitů využití území, principy ochrany životního prostředí a programů rozvoje krajů. (Zákon č.

248/2000 Sb., s. 5). SRR ČR Vychází ze Strategie udržitelného rozvoje České republiky a Strategie hospodářského růstu. Z hlediska politiky soudržnosti navazuje na Národní rozvojový plán a Národní strategický referenční rámec., a také byla tvořena v souladu s Politikou územního rozvoje. SRR ČR představuje dlouhodobý rámec pro zachování základních civilizačních hodnot a kvality života obyvatel a podklad k vytvoření dalších rozvojových dokumentů jak na státní, nebo regionální úrovni. Cílem je omezování ne-rovnováhy ve vzájemných vztazích mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti. Pro jednotlivé oblasti jsou určeny strategické cíle:

- pilíř ekonomický – vytváření podmínek pro zmírnění až odstranění regionálních ekonomických disparit a využití možností pro podporu příhraniční spolupráce regionů,

- pilíř environmentální – cíle stanoveny celoplošně pro celé území ČR,

47 - sociální pilíř – program rozvoje venkova,

- správa věcí veřejných – vytváření podmínek k optimálnímu využívání vlastních zdrojů regionů, podpora využívání místních zdrojů druhotných surovin, podpora zmírňování regionálních disparit, rozvoj regionu prostřednictvím rozvoje míst-ních ekonomik obcí, měst i mikroregionů a malých podniků, podpora kulturní heterogenity regionů. SRR uznává cíle regionální politiky Evropské úrovně a vychází z předpokladu využití všech možností, které ze členství v EU České re-publice vznikají.

Strategie rovněž popisuje úlohu státu, krajů, okresů a obcí. Respektuje přitom samosprávnou roli krajů, a to při dílčím vykonávání regionální politiky a rozvoje regio-nů, prostřednictvím principu subsidiarity (tam, kde je to možné, přenechává stát kompe-tence nižším územním celkům). Proto je SRR koncepčním dokumentem, na jehož zá-kladě se tvoří rozvojové dokumenty regionů.

Pro zajištění růstu slouží deset procesů diverzifikovaného rozvoje regionů: mo-bilizace přírodního a kulturního potenciálu, šíření rozvojových inovací, využití kompa-rativních výhod, prostorová soudržnost a rozvoj infrastruktury, diferencovaný rozvoj lidských zdrojů v regionech, příhraniční a mezinárodní spolupráci, zvýšení sociální soudržnosti regionů, stabilizace sídelní struktury regionů a obnovení venkova, kvalita a otevřenost veřejné správy v regionech a využití potenciálu životního prostředí. Doku-ment SRR si zakládá na provádění hlavních principů, kterými jsou solidarita, soudrž-nost, růst, konkurenceschopnost a udržitelnost. (MMR, 2006, s. 10 – 11).

SRR rozděluje hlavní faktory regionálního rozvoje státu, jež považuje za klíčové determinanty stimulující dopady na regionální rozvoj. Jsou to:

- přírodní zdroje a přírodní prostředí,

- hmotné faktory v podobě jejich produkčního potenciálu a infrastruktury,

- nehmotné faktory (inovace a schopnost je vytvářet a šířit), dostupnost a efektivní využití informačních a komunikačních technologií (ICT), institucionální pro-středí,

- lidé s příslušnou úrovní dovedností a odborného vzdělání.

Tyto faktory se dělí do skupin, které jsou dále členěny dle dalších indikátorů:

- lidé - demografie a migrace, vzdělanostní struktura a školství, zaměstnanost, so-ciální struktura a soso-ciální integrace, soso-ciální problémovost, soso-ciální infrastruk-tura,

- osídlení – sídelní struktura, bydlení,

- ekonomika regionů – hrubý domácí produkt (HDP), nezaměstnanost, průměrné mzdy, podniky a podnikání, přímé zahraniční investice a export, výzkum, vý-voj, inovace

- technická a dopravní infrastruktura – dopravní infrastruktura a dopravní toky, technická infrastruktura

- krajinný potenciál a ochrana životního prostředí – krajinný potenciál, životní prostředí

- využití kulturního potenciálu – kulturní potenciál, kulturní potenciál, výchova, dobrovolné aktivity, památky, veřejný prostor, podpora, přeshraniční spolupráce - cestovní ruch

- veřejná správa (MMR, 2006, s. 13 – 68).

Strategie se dále zaměřuje na politiku diversifikace. Na základě několika charak-teristik určuje proces tendence prohlubování meziregionálních disparit – např. rozdíly v ekonomické výkonnosti krajů, významné rozdíly mezi okresy v příjmech na obyvate-le, prohlubování nepříznivých podmínek venkovského prostoru vůči městskému, rozdí-ly mezi Prahou a Brnem a ostatními krajskými městy v podílu vysokoškolsky vzděla-ných lidí. SRR rozčleňuje regiony do třech kategorií, a to dle hospodářské výkonnosti regionů, socioekonomického vývoje a geografické polohy. Jsou to tedy regiony rozvíje-jící se (rostoucí), regiony s průměrnou nebo nižší dynamikou rozvoje (stagnurozvíje-jící) a re-giony zaostávající nebo jinak problémové (zaostávající). Liberecký kraj, jakožto nadřa-zená jednotka vůči ORP Česká Lípa, se řadí mezi regiony stagnující (charakteristika LK viz podkapitola 2.2 Region – význam a typologie). V souvislosti s regionálními dispari-tami stanovuje Strategie rozvojové oblasti a rozvojové osy. Dle dokumentu Politika územního rozvoje České republiky se vymezilo dvanáct hlavních rozvojových oblastí s výrazným soustředěním aktivit mezinárodního či státního významu, patří mezi ně kraj-ská města, tzn. i Liberec. Tyto urbanizační centra mají specifické problémy, např. zao-stávající dopravní infrastrukturu, neoptimální využití území, vznik brownfields,

nedo-49

statek zeleně v zastavěných částech atd. Politika územního rozvoje také určuje 11 roz-vojových os, vysvětluje je jako kanály, jejichž prostřednictvím se šíří socioekonomický růst z hlavních míst rozvoje do okolí. Podporu rozvojových os zajišťuje kvalitní infra-struktura. Smyslem os je proudění účinků z centrálních oblastí, zamezení migrace pra-covních sil, potlačování zhoršování životního prostředí v centrech atd. Zkoumaným ORP Česká Lípa žádné rozvojové osy neprochází. Na to navazuje problematika ven-kovských oblastní, periferních regionů a regionů mimo rozvojové osy. Periferní regiony byly v minulosti příhraniční oblasti, po vstupu do Evropské unie dochází k odstraňování bariér např. prostřednictvím otevření hranic (Schengenský prostor), rozvojem počítačo-vých sítí aj. Výsledkem je pozvolný rozvoj oblastí díky cestovnímu ruchu (národní par-ky, prolínání národů a tradic). (MMR, 2006, s. 69 – 73). O venkovských oblastech více v části 3.1.4 Program rozvoje venkova České republiky 2007 – 2013.

Dále se SRR zabývá SWOT analýzou, která zpracovává hodnocení silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb. Znamená tak základ pro vytvoření možných roz-vojových priorit, které jsou cílem celého dokumentu. Strategie je brána jako podklad pro tvorbu regionálních programů rozvoje a pro vyjádření regionálních vztahů v oblasti sektorových a odvětvových politik vč. operačních programů strukturálních fondů. Vy-mezuje osm prioritních oblastí rozdělených do tematických kategorií, každá oblast má několik priorit. Tyto priority mají za cíl definovat problémy a dále pracovat prostřednic-tvím určitých kroků ke zlepšení situace. Na základě prioritních oblastí a priorit se pak

In document ČESKÁ LÍPA REGIONÁLNÍ ROZVOJ ORP ČESKÁ LÍPA REGIONAL DEVELOPMENT OF ORP (ORP = THE MUNICIPALITY WITH EXTEN-DED AUTORITY) Technická univerzita v Liberci (Page 39-0)