Systém péče o ohrožené děti se vyvíjí pod tlakem různých historických souvislostí, sociálně-ekonomických a kulturních zvláštností jednotlivých zemí. Země si utvářejí v náhradní péči vlastní přístup, zároveň se vzájemně inspirují, a proto v systémech nalézáme společné prvky (Paleček 2015, s. 8).
Sociálně-právní ochrana dětí nebyla vždy založena pedocentricky a tyto stopy lze vysledovat dodnes. Cestu ke změnám v péči o ohrožené děti otevřely v padesátých letech minulého století výzkumy o negativním vlivu ústavní výchovy na zdravý vývoj dítěte.
Významné studie přinesl psychiatr Bowlby, který zkoumal ztrátu mateřské postavy u dítěte v kojeneckém období a raném dětství. Pokoušel se vysledovat psychologické a psychopatologické procesy, jenž byly důsledkem (Bowlby 2010, s. 19). V roce 1951
19
vypracoval teorii řízení vazebného chování, která zásadně změnila přístup k ohroženým dětem.
Přes nerovnoměrný reformní proces ústavní péče lze na základě paradigmat vysledovat tři etapy vývoje (Gudbrandsson 2004, s. 8):
Paradigma specializační. Identifikací problému u dítěte a jeho kategorizací je dítě umístěno do nejvhodnějšího typu ústavního zařízení.
Paradigma normalizační. Důraz je kladen na organizaci péče a rozvoj mezilidských vztahů. Prostředí ústavních zařízení se přibližuje rodinnému prostředí.
Paradigma dětských práv. Vychází především z Úmluvy o právech dítěte, zaměřuje se na nejlepší zájem dítěte a na právo dítěte žít v rodinném prostředí.
Od šedesátých a sedmdesátých let dochází k posilování preventivních opatření směrem k rodině. Do praxe se postupně prosazují rodinné modely péče o ohrožené děti, především různé formy pěstounské péče. V ústavní péči probíhá deinstitucionalizace a restrukturalizace lůžkové péče. Počty umístěných dětí do ústavních zařízení se snižují.
Tímto směrem se ubíraly nejdříve státy západní a severní Evropy a některé státy jižní Evropy, jako Itálie a Španělsko. O něco později započala deinstitucionalizace ústavní péče ve státech střední, východní a jihovýchodní Evropy (Gudbrandsson 2004, s. 23, 24).
Za státy s nízkým počtem dětí v ústavní péči jsou považovány Velká Británie, Norsko a Island, které mají méně než 1 dítě z 1000 umístěné v ústavu. Počty 1,5 až 3 děti z 1000 jsou uváděny ve Švédsku, Finsku, Irsku, Belgii, Španělsku, Nizozemí a Itálii. V Německu, Francii a Portugalsku se jedná zhruba o 5 až 7 dětí z 1000. Horší situace je ve státech střední a východní Evropy. V Polsku, Maďarsku, Litvě a Lotyšsku vykazují vyšší zastoupení dětí v ústavech a nižší kvalitu života pro tyto děti. Obdobná situace je v Bulharsku, Rumunsku a Rusku, kde se nacházejí i největší ústavy v Evropě.
Znepokojivým rysem jsou sociální sirotci. V Rusku se jedná téměř o všechny umístěné děti v ústavech. Většina států střední a východní Evropy zahájily transformační politiky a zavádějí opatření na zlepšení situace ohrožených dětí. V některých případech došlo k významným změnám, například k poklesu počtu kojeneckých ústavů v Maďarsku a Estonsku. Státy jihovýchodní Evropy mají relativně nízké počty dětí v ústavní péči, ale dominantní je forma ústavní péče s velkou kapacitou a vysoký podíl novorozenecké péče.
Menší ústavní zařízení jsou v Řecku, kde mají poměrně dobře rozvinuté alternativní
20
a preventivní programy. Ve většině západních evropských států jsou velké rezidenční domy nahrazovány malými rodinnými. Tak je to v Dánsku a ostatních severských státech.
Ve Švýcarsku se jedná o tzv. hybridní domy (Gudbrandsson 2004, s. 6 –8). V Bavorsku už většinu dětských domovů tvoří domy, kde žije skupina 8 dětí. Prostředí domu je velmi podobné modelu běžné rodiny. Domovy se specializují na konkrétní potřeby dětí, na věkovou skupinu nebo určitý problém. Podpora rozvoje osobnosti dítěte podle věku a stupně vývoje probíhá ve spojitosti s každodenním životem a s nabídkou pedagogicko-terapeutických služeb. V některých domovech se o děti stará vychovatel a vychovatelka tvořící pár (Klusová 2006, s. 55). Za jeden z nejrozvinutějších evropských modelů náhradní péče o děti se považuje dánský model představující tzv. model skandinávských států. Dánsko je silný sociální stát s vyspělými sociálními službami, kde se klade velký důraz před umísťováním do náhradní péče na preventivní opatření. Od institucionální péče ustupuje zhruba od sedmdesátých let 20. století, podíl pěstounské péče tvoří kolem 40 %. Dětské domovy pečují v průměru o skupinu 12 dětí (Paleček 2015, s. 14).
Za průkopníka deinstitucionalizace náhradní péče o děti se spolu se Švédskem považuje Velká Británie. Institucionální náhradní péče se velmi přibližuje komunitní a rodinné péči. Existují zde malá specializovaná zařízení zaměřující se na komplexní potřeby dětí.
Náhradní rodinná péče je chápána jako součást flexibilního a hybridního systému služeb péče o ohrožené rodiny a děti. Například pěstoun, který pečuje o postižené dítě, může využívat respitních pobytů v dětském domově (Paleček 2015, s. 16). Moderní koncepci péče o ohrožené děti má spolková země Rakouska Salzbursko, kde fungují dětské domovy ve formě rodinných bytových skupin. Tyto bytové komunity přijímají děti od 6 do 13 let nebo mladistvé ve věku od 12 do 18 let. K dispozici mají především jednolůžkové pokoje (Klusová 2006, s. 56). Polsko rozlišuje několik druhů ústavních zařízení. Zásahová zařízení jsou určena pro pobyt dětí na krátkodobý pobyt max. 3 měsíce. Rodinná zařízení se podobají nejvíce rodinnému prostředí. Jejich kapacita je 4 až 8 dětí. Pro děti s nedostatečnou výchovou v rodině jsou určeny socializující zařízení. Zařízení nabízejí péči a výchovu, nápravnou a kompenzační pomoc.
Multifunkční zařízení zabezpečují celodenní pobytovou a ambulantní terapeutickou činnost zaměřenou na dítě a rodinu dítěte (Klusová 2006, s. 60, 61).
Na Slovensku byl systém náhradní výchovy identický s českým do roku 1993. Změnu uskutečnil přijatý zákon č. 279/1993 Sb., o školských zařízeních. Novou formou ústavní výchovy (nyní péče) byl vznik profesionální náhradní výchovy v rodině (nyní
21
profesionální rodina, obdoba pěstounské péče u nás). K 1. 1. 1997 byl zrealizován přechod dětských domovů z rezortu zdravotnictví a školství pod rezort sociální (Škoviera 2015, str. 66, 67). Škoviera (2015, str. 71) je přesvědčen, že monopol přináší daleko více rizik než diferenciace a důležitější než jednota je kompatibilita systémů, přesto změnu nezpochybňuje. Podle Kovácse (2006, s. 14) transformace dětských domovů na Slovensku stojí na několika pilířích, z nichž jmenujeme:
Výchovné podmínky. Vychází z individuálního přístupu k dítěti.
Personální struktura. Změna znamenala odbourání obslužného personálu a následné přebrání těchto činností vychovatelem.
Prostorové podmínky. Záměrem bylo vytvořit rodinné prostředí.
Hospodářsko-ekonomické podmínky. Přesunutí ekonomické zodpovědnosti na samostatnou skupinu.
Péče je o děti v dětských domovech uskutečňována v diagnostických skupinách, samostatných skupinách nebo ve specializovaných samostatných skupinách. Skupiny mají samostatné stravování, hospodaření a vyčleněný finanční rozpočet. Profesionální rodiny pečují o děti v domě nebo v bytě, který má vymezené prostory v dětském domově nebo ve vlastním domě či bytě. Péče v profesionálních rodinách má před péčí ve výše jmenovaných skupinách přednost. Profesionální rodiče jsou zaměstnanci dětského domova. Mohou to být manželé nebo jedna fyzická osoba. Po odchodu dítěte nebo mladého dospělého z dětského domova je nejméně po dobu dvou let dětským domovem s dítětem a rodinou nebo nezletilým udržován kontakt a dětský domov poskytuje potřebnou pomoc při osamostatňování (Klusová 2006, s. 59). Slovensko se v oblasti náhradní péče zařadilo na úroveň vyspělých států. Během let 2002 až 2013 došlo v ústavní péči k poklesu počtu dětí do tří let zhruba o 90 %. Uvádí se, že ke snížení pomohlo zavedení institutu profesionálních rodin (Náhradní péče o dítě v číslech 2014, s. 9).
22
2 Ústavní výchova jako součást systému náhradní péče v ČR
Základní vnitrostátní právní rámec náhradní péče tvoří dva zákony, které byly v rámci plnění cílů transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti legislativně novelizovány:
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále OZ), ve znění pozdějších předpisů.
OZ s účinností od 1. 1. 2014 upravuje všechny základní instituty rodinných vztahů a přenesl rozhodovací pravomoci prakticky ve všech důležitých věcech náhradní rodinné péče na soud.
Zákon č. 359/1999 Sb., zákon o sociálně-právní ochraně dětí (dále ZOSPOD), ve znění pozdějších úprav. Vůči OZ představuje speciální normu, zásadní změny přinesla jeho novela č. 401/2012 Sb. s účinností k 1. 1. 2013.
V obecném pojetí tvoří systém náhradní péče nejrůznější instituce a zařízení, které se zaměřují na zabezpečení potřeb, ochranu, výchovu nebo resocializaci ohrožených dětí (Sychrová 2014, s. 37). Důležitou součástí systému jsou úřady krajů, které zřizují většinu rozhodujících institucí a další dílčí instituce, mezi něž patří i nestátní neziskové organizace (Jedlička, et al. 2015, s. 387). Náhradní péči rozdělujeme podle typů prostředí, ve kterých je poskytována. Sychrová (2014, s. 37, 38) uvádí dvě odlišné formy péče:
Ústavní či náhradní výchovu
a náhradní rodinnou péči.