I když je výchova stará jako lidstvo samo, dodnes pro nás zůstává otevřenou otázkou. Pro výchovu je totiž charakteristické to, že s ní začínáme vždy znovu s každým novým dítětem, s každou novou vývojovou fází lidského života (Pelcová, Semrádová 2014, str. 17).
Výchovou nejčastěji nazýváme záměrné a cílevědomé působení vychovávajícího na vychovávaného. Podle současné pedagogiky a psychologie se ve výchově formují a vyvíjejí jak vychovávaní, tak vychovávající. K jejich vzájemnému ovlivňování dochází při společné činnosti, pedagogické interakci a komunikaci (Čáp 2001, s. 247, 248).
Dětský domov je prostředím, kde jsou ve výchově dětí uplatňovány důležité požadavky.
Janský (2004, str. 95) klade v ústavní výchově důraz na zajištění kvalitních a bezpečných podmínek, které jsou vytvořeny na podkladě pozitivních emočních vztahů. Ty umožňují prožitek důvěry mezi vychovatelem a dítětem. Výchova je takovým vztahem, který musí být založen na blízkosti, citové vazbě, také na starosti a péči a zároveň na distanci, respektu a úctě k jinakosti druhého, k jeho svébytnosti (Pelcová, Semrádová 2014, s. 34).
Zařízení dětského domova zajišťuje základní právo dítěte na výchovu a vzdělávání, vytváří podmínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjí citovou stránku jeho osobnosti
42
a umožňuje aktivní účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu jeho plného a harmonického rozvoje a s ohledem na jeho potřeby podle věku (Zák. č. 109/2002 Sb., § 1).
Výchova byla a je ovlivňována společností, ekonomikou, sociálně politickým uspořádáním i kulturou (Jůva, et al. 2001, s. 48). Výchova je jev společenský. Výchovou vstupujeme do celoživotního procesu zespolečenšťování jedince. Probíhá v konkrétním kulturně společenském systému. Tento systém tvoří jednota čtyř složek:
Složky hodnotové normativní – sociální hodnoty jako normy, ideologie a jiné.
Složky mezilidsky vztahové – sociální interakce, komunikace a pracovní činnosti.
Složky rezultativní – materiální, duchovní a organizační produkty.
Složky osobnostní – individuální subjekty realizujíce sebe sama (Kraus, et al. 2001, s. 41).
Úlohou výchovy je kultivace jedince. Ve vztahu ke společnosti výchova plní následující funkce:
Translačně-transformační – zajišťování kontinuity vývoje společnosti.
Komunikačně-kooperativní – ovlivňuje oba procesy, přispívá k jejich kvalitě a usnadňuje je, zpětně zasahuje do systému mezilidských vazeb.
Socializační – upravuje, prohlubuje a posunuje kvalitativní rovinu socializačního procesu.
Kultivační – projevuje se především v procesu vzdělávání člověka. Dochází k přijímání, zhodnocování, přepracování informací a k vytváření předpokladů pro přenos do praxe.
Ekonomicko-kvalifikační – připravuje kvalifikované pracovní síly (Kraus, et al.
2001, s. 42).
Pávková, Pavlíková, Hrdličková (2008, s. 39, 40) přisuzují výchovným zařízením v různé míře podle svého charakteru tyto základní funkce:
Výchovně-vzdělávací – vychází z legislativně vymezeného poslání a podílejí se na kultivaci osobnosti, formování žádoucích postojů a morálních vlastností.
Zdravotní – pomáhají vytvářet zdravý životní styl. Podněcují a poskytují příležitosti k vydatnému pohybu na čerstvém vzduchu. Přispívají k pobytu v příjemném prostředí.
43
Sociální – podílejí se na utváření bohatých a žádoucích sociálních vztahů.
Významná je funkce těch zařízení, která přechodně plní funkci rodinné výchovy.
Součástí je nácvik komunikativních dovedností, rozvoj sociálních kompetencí a seznamování s pravidly společenského chování.
Bendl, et al. (2015, s. 123) řadí mezi základní funkce výchovy také funkci preventivní, která spočívá v předcházení negativních jevů. Jedním z úkolů výchovy dětí a mládeže v dětských domovech je dbát na kvalitní využívání volného času a kultivaci zájmů.
Setkáváme se s tím, že děti trávit volný čas neumějí. Vhodně zvolená volnočasová aktivita slouží také jako nespecifická primární prevence.
Mezi všemi funkcemi výchovy dochází k vzájemnému prolínání. Odráží vztah mezi společností a výchovou. Efektivnost výchovného snažení je poznamenána stavem celé společnosti. Výchovný proces probíhá ve složitějších společensko-kulturních podmínkách. Častěji čelíme rizikovým jevům, komercionalizaci života, negativním vlivům počítačové techniky atd. Společnost na člověka klade stále zvyšující požadavky a výchovný proces je musí akceptovat. Přes všechny společenské proměny nepozbyl na aktuálnosti harmonický a všestranný rozvoj osobnosti dítěte. Důležitým cílem výchovy v dnešní době je osobnost aktivní, tvůrčí, připravena k sebevýchově a autoregulaci (Kraus, et al. 2001, s. 42–44).
Vlastní výchovně vzdělávací činnost probíhá na rodinných skupinách. Výchova je organizována tak, aby respektovala individualitu dětí a zohledňovala veškeré právní, pedagogické, psychologické, bezpečnostní a hygienické požadavky. Požadavky na výkon dítěte a na jeho chování by měly přihlížet k jeho aktuálním možnostem, věku a dosaženému stupni rozvoje (Čáp 2001, s. 250, 251).
Vychovatelé dětem vytvářejí nabídku pravidelných i příležitostných aktivit, ale větší důraz se klade na zapojení do zájmových činností v jiných organizacích a institucích.
Snahou je, aby děti trávily volný čas obdobným způsobem jako děti žijící ve funkční rodině (Pávková, Pavlíková, Hrdličková 2008, s. 44). Dochází tak k přirozené integraci do místní komunity a mezi vrstevníky, což má velký význam pro jejich socializaci. Děti mají přiměřenou míru svobody s přihlédnutím k věku a vývojovým zvláštnostem (Bendl, et al. 2015, s. 143).
44
Výchovné působení na děti uplatňují opatření ve výchově, která blíže specifikuje zákon č. 109/2002 Sb., v § 21. Výchovná opatření ve formě omezení a výhod se zaznamenávají na zvláštním formuláři.
V režimu dětského domova se setkáváme s pojmy volného času, s výchovou ve volném čase a výchovou mimo vyučování:
Volný čas – je doba odpočinku, rekreace a zábavy. Do volného času zahrnujeme zájmové činnosti, ale i ztrátovou dobu strávenou na cestě nebo čekáním na zájmový kroužek.
Výchova ve volném čase – má zachovány základní znaky výchovného procesu, zároveň musí splňovat požadavek nenucenosti. Činnosti se mohou stát výchovnými prostředky.
Výchova mimo vyučování – je vymezena jako výchovné působení v době mimo povinné vyučování, je součástí režimu dne (Bendl, et al. 2015, s. 120, 121).
Vnitřní řád dětského domova specifikuje režim dne, z kterého vychází jeho organizace a prostor pro výchovné a vzdělávací činnosti. Náplň všedního dne se od volných dnů liší.
Výchovné působení v dětském domově je zaměřeno na dobu před odchodem do školy a po návratu ze školy. Významnou část doby mimo vyučování tvoří u školou povinných žáků příprava na vyučování. Vychovatelé se setkávají u dětí často se školní zanedbaností.
Mnohdy nezískaly ke školní práci patřičnou motivaci, neumějí se učit a mají mezery v základních vědomostech, které jsou překážkou při dalším osvojování a navazování na nové poznatky. Obdobné je to se sebeobslužnými návyky. Dětem chybí základní hygienické návyky, neumí pečovat o osobní věci, udržovat pořádek nebo se zapojit do běžných domácích činností, které jsou důležité pro budoucí samostatný život (Bendl, et al. 2015, s. 143).