Rozvoj jednotlivých psychických funkcí i celé dětské osobnosti je dán dispoziční složkou a komplexem vnějších vlivů, které zvyšují pravděpodobnost získání určité zkušenosti (Vágnerová 2012b, s. 16). Pro zdravý a harmonický vývoj člověka a jeho osobnosti je nutné, aby byly uspokojovány jeho základní životní potřeby (Novotný 2015, s. 39).
Stručně charakterizujeme vývojová období dětí v souvislosti s aktuálními potřebami a způsoby jejich uspokojování. Vývojová období jsme vybrali dle aktuálnosti umístění dítěte do školských zařízení ústavní výchovy.
Předškolní období
Předškolní období je obdobím od tří do šesti až sedmi let. Období je charakterizováno stabilizací dítěte ve světě a diferenciací vztahu ke světu (Vágnerová 2012a, s. 177).
Erikson považuje období za stadium iniciativy. Dítě rozvíjí iniciativnost a učí se ji regulovat svědomím, které začíná fungovat (Říčan 2010, s. 170). Rodiče jsou významnou autoritou, představují pro dítě vzor. Vztah s matkou slouží jako zdroj jistoty a bezpečí.
Vztah s otcem bývá variabilnější (Vágnerová 2012a, s. 227, 228).
51
Školní věk
Školní věk rozlišuje období raného školního věku od šesti do devíti let, středního školního věku od devíti do jedenácti až dvanácti let a staršího školního věku do patnácti let. Školní věk je fází vytvoření horizontálního společenství. Dítě se chce zařadit do vrstevnické skupiny (Vágnerová 2012a, s. 255). Erikson hovoří o stádiu přičinlivé píle. Školák si vytváří vztah ke vzdělání (Říčan 2010, s. 170). Rodina tvoří důležitou součást identity školáka. Uspokojuje jeho většinu potřeb. Rodina je vztahový rámec, tvoří společný rodinný příběh, důležité jsou rodinné rituály (Vágnerová 2012a, s. 313). Role matky je neměnná. Otec je pro dítě partnerem v různých činnostech. Představuje větší autoritu než matka. Přítomností obou rodičů dítě získává mnoho užitečných zkušeností (Vágnerová 2012a, s. 317, 318).
Dospívání
Období dospívání rozdělujeme na ranou adolescenci od jedenácti do patnácti let a pozdní adolescenci od patnácti do dvaceti let. V první fázi si dospívající plní potřebu přijatelné pozice ve světě. Druhá fáze je zaměřena na rozvoj vlastní identity. Dospívající často zaujímají postoj adolescentního moratoria, kdy dávají přednost prodloužení přechodného období (Vágnerová 2012a, s. 369–371). Podle Eriksona je dospívání obdobím identity.
Jedná se o hledání a budování vlastní identity, které může vést k vnitřním konfliktům a vyvrcholit v krizi identity (Říčan 2010, s. 170, 171). Dospívající usilují o samostatnost.
Rodiče ztrácejí své výsadní postavení. Dospívající obojího pohlaví odmítají nadměrné pečovatelství matky. Matka s dcerou si vytváří ve vztahu vzájemnou oporu, pro chlapce je modelem ženské role. Syn se potřebuje ve vztahu k otci vymezit. Otec ve vztahu k dceři funguje jako model mužské role (Vágnerová 2012a, s. 404–407).
Vedle životních potřeb je podle Matějčka (1994, s. 25, 26) důležité ve vývoji dítěte uspokojovat také tyto psychické potřeby:
Stimulace. Dítě ke svému vývoji potřebuje z okolního prostředí náležitý přísun podnětů, které vedou ke stimulaci a rozvoji senzomotorických dovedností.
Smysluplnost světa. Podněty musí dítěti dávat smysl tak, aby se z nich mohl učit a získávat zkušenosti.
Životní jistota. Bez jistoty se dítě bojí a to ho svazuje. Jistotu získává v citových vztazích s lidmi.
Uznání. Dítě potřebuje být uznáváno a oceňováno tak, aby si vybudovalo zdravé sebevědomí.
52
Otevřená budoucnost. Souvisí s životní perspektivou, umožňuje dítěti těšit se, o něco se snažit, k něčemu směřovat.
K neuspokojování některé ze základních potřeb v dostačující míře a po určitou dobu může docházet v rámci všech nefunkčních výchovných systémů. Za příčinu psychosociálních problémů a poruch vývoje dítěte lze označit neadekvátní péči rodičů, která může mít podle Janského (2004, s. 73) podobu psychické deprivace, zanedbávání, týrání nebo sexuálního zneužívání. Subdeprivační rodinné prostředí ovlivňuje významně rizikové chování dítěte, včetně různých typů patologických závislostí. Do diagnostických ústavů se dostávají děti, které vykazují symptomatiku neadekvátní péče rodičů. Konkrétní problematika výchovně terapeutické péče se týká nejčastěji deprivovaných dětí, s poruchami v emoční oblasti, projevující se sníženou adaptací a narušením sociálních vazeb (Janský 2004, s. 115, 116). S těmito projevy dětí se v prostředí dětských domovů setkáváme.
53
EMPIRICKÁ ČÁST
V teoretické části jsme ústavní výchovu nastínili v šíři problematiky péče o ohrožené děti a v kontextu transformace systému péče o ohrožené děti. Blíže jsme se zaměřili na umístění dítěte do zařízení dětského domova rodinného typu, které jsme si popsali z pohledu prostředí, organizace a výchovy dětí.
Text empirické části objasňuje cíl a výzkumné otázky diplomové práce, výzkum a použité metody výzkumu, popis výzkumného vzorku, etickou stránku výzkumu a charakteristiky lokalit výzkumu. Dále popisuje způsob zpracování, analyzování a interpretaci empirických dat.
Výzkum se zaměřuje na ústavní výchovu dětí, které jsou umístěny ve dvou zařízení dětských domovů (dále DD), v DD ve Frýdlantu a v DD ve Vrchlabí. Sychrová (2014, str. 57) ve shodě s Janským (2004, str. 97) uvádějí, že instituce ústavní péče se stále vyvíjejí. Transformace systému péče o ohrožené děti a jejich rodiny otevírá náhradní výchově dětí nové alternativy v podobě malých rodinných domovů, které jsou v zahraničí upřednostňovány pro svoji přirozenost a stabilnější výchovné prostředí. Přestože v České republice funguje kolem 140 dětských domovů, forma malého rodinného domova, ve kterém je zajišťována ústavní výchova dětí, je spíše ojedinělá. Proto téma považujeme za aktuální a dílčím cílem výzkumu je zjistit pozitiva malého rodinného domova.