Rozdíl mezi kooperativní a individuální výukou při tvořivém učení

V předchozích kapitolách jsem se zabývala metodami tvořivého učení a myšlenkovými operacemi. Všechny tyto metody a postupy jsou nepostradatelnou součástí tvořivého učení.

Již jsem se také zmínila, že každý z nás má určitý styl učení, který uplatňuje u osvojování poznatků. A vedle všech těchto skutečností je neméně důležité to, jakým způsobem je výchovně vzdělávací proces uskutečňován, jak je samotné učení prováděno. Proto bych se teď ráda zabývala pojmy: kooperativní a individuální výuka.

Kooperativní výuka

Kooperativní výuka, jak už sám název napovídá, pochází od slova „kooperace“ nebo-li

„spolupráce“. Jedná se o způsob výuky, která probíhá ještě s někým dalším, ať už ve dvojici či skupině.

Postupem času a vývojem nových kurikulárních dokumentů je na kooperativní výuku kladen velký důraz. Na základě poznatků a zkušeností bylo zjištěno, že právě tato spolupráce mezi žáky může být v určitých případech přínosnější, než samotná frontální výuka.

Je známo, že práce ve skupině rozvíjí lidský potenciál. Spolupráce totiž probouzí jistou soutěživost, motivuje k lepším výkonům a pomáhá slabším žákům. Je nutné ale dodat, že tato soutěživost i motivovanost musí mít své meze. Je tedy vždy potřeba učitele, jako tzv. dozorce a rádce v jedné osobě, který sleduje a řídí tento typ výuky.

Při spolupráci se zároveň děje další proces. Vedle toho, že slabší získává zkušenosti od schopnějšího a rychleji se učí, do jisté míry obohacuje i svého partnera. Zkrátka každý z nás je individuum, které k věci či problému přistupuje jinak a stejně tak přistupuje i k vnímání světa. Žák, který má ve dvojici roli „schopnějšího“, se může od svého partnera leccos naučit.

Není náhodou, že pokud je kooperativní výuka ve výchovně vzdělávacím procesu používána

často, např. práce ve dvojicích, stává se, že si na sebe žáci velmi zvyknou, ztratí před sebou zábrany a může se mezi nimi vytvořit přátelský vztah.

Robert Fisher ve své publikaci cituje Brunera a Vygotského:

„Chápání je sociálním procesem.“ (Bruner)

„Podle Vygotského má sociální interakce ve vzdělávání dítěte ústřední úlohu.“ ⁹

To tedy znamená, že kooperativní výuka v sobě skrývá mnohem více faktorů, než je „jen“

učení. A tedy spolupráci s druhým (druhými) a snaha o pochopení toho druhého.

Navíc zde není opomíjen význam řeči a komunikace vůbec, což má velký vliv na učení a vzdělávání mezi lidmi. Tím, že má jedinec možnost konzultovat problém ještě s někým dalším, ať už se jedná o jednoho nebo více jedinců, dostává se mu tak širšího pochopení a vede ho k respektování tvrzení ostatních a toleranci. Tím dochází k osvojování klíčových kompetencí, které jsou jedním z cílů RVP.

Obecně neschopnost domluvit se s ostatními, naslouchat jim a uvažovat o tom, co říkají, je velmi nebezpečným faktorem nejen v dnešní společnosti. Takový problém, že jedinec není ochoten nebo neumí přijmout jiný názor než svůj, může mít až katastrofální následky. Je to proces socializace, který z jedinců vytváří společenské bytosti a učí je, jak žít ve společnosti lidí.

Individuální výuka

Individuální výuka představuje naprostý opak výuky kooperativní. Jedná se o přístup, který čas od času potřebuje každý jedinec. Nemusí se týkat jen žáků slabých. Je to zkrátka pracovní postup učitele a metoda, kterou používá u žáka individuálně se snahou mu pomoci ve výchovně vzdělávacím procesu.

„Jak nám připomíná Whitehead: Každá lidská bytost je složitější než jakýkoli sociální systém, k němuž patří.“ ¹⁰

Tento individuální přístup může být různý. Některé dítě potřebuje jen povzbuzení, radu nebo správně nasměrovat, jak má v úloze pokračovat. Jiné dítě potřebuje pomoc větší. To se stává např. ve chvíli, kdy nechápe celý systém probrané látky. Pak se tato individuální pomoc stává

9 Fisher, R., Učíme děti myslet a učit se, Portál 1997, s. 105

10 Fisher, R., Učíme děti myslet a učit se, Portál 1997, s. 123

samozřejmě složitější a komplikovanější a stává se z ní celý systém kroků a metod, jak žákovi co nejefektivněji pomoci.

Individuální výuka má ale i svá úskalí. Jak sám název napovídá, jedná se o pomoc učiteli jednomu žákovi. Výchovně vzdělávací proces se ale ve vyučovací jednotce vztahuje na všechny žáky současně. Je tedy velkým problémem individuální přístup uplatnit přímo v tomto čase. Hrozí tu nebezpečí, že ostatní žáci se přestávají soustředit a nevěnují se úkolu tak, jak by měli. Dostáváme se pak k otázce, do jaké míry je individuální přístup přínosný. Na druhou stranu existují samozřejmě takové formy individuální výuky, či přístupu, které se velmi osvědčují a přináší své úspěchy. Mám tím na mysli především doučování po hodině, či doma s rodiči nebo kamarádem. V tomto případě zde nemám na mysli „spolupráci“, která by se týkala předešlého kooperativního systému, nýbrž pomoc ze strany někoho jiného, která je pro jedince klíčová a bez které by úkol či problém nevyřešil.

Rozdíl mezi kooperativní a individuální výukou je zřetelný. Avšak bylo by mylné se domnívat, že se nemohou mezi sebou prolínat a spojovat.

V oblasti tvořivého učení se častokrát prolínají všechny možné metody a různé myšlenkové schopen určit (v případě, že se rozhodne pro kooperativní výuku), jak skupiny či dvojice žáků zkombinuje.

Obě formy výuky jsou úspěšné jen v tom případě, zda je učitel umí správně použít a umí odhadnout, kdy je použít.

Kooperativní výuka umožňuje učiteli práci žáků pozorovat, všímat si jak pracují a současně velmi rychle navázat zpětnou vazbu. Při individuálním přístupu má na druhou stranu učitel možnost svého žáka lépe poznat, pochopit jeho přístup k učení samotnému. Nabízí se mu tak příležitost poznat žákovu práci a počítat s jistými faktory jeho myšlení a uvažování do budoucnosti. Lépe pochopí jeho psychiku a způsob myšlení a to se samozřejmě promítá do způsobu zadávání úkolů i hodnocení. Učitelova práce mimo jiné je, aby vnímal třídu jako celek, ale současně také každého žáka jako individuum a k tomu je potřeba právě tohoto přístupu.

Domnívám se, že obě formy výuky jsou potřebné jak pro žáky, tak pro učitele samotného.