Jak RVP zasahuje do tvořivého učení

Tvořivé učení je forma vyučovacího procesu, která je dnes specifická pro pojem „moderní škola“. Hlavní charakteristikou tvořivého učení je vzbuzovat v žácích zvědavost, zájem a aktivovat myšlení. To vše se děje v interakci učitel – žák na pozadí výchovně vzdělávacího procesu.

Výchovně vzdělávacím procesem rozumíme působení učitele na žáka. Toto působení má více podob a odehrává se jak v každé vyučovací jednotce, tak i mimo ni (např. o přestávce, kdy jsou žáci sice „osvobozeni“ od vyučování, ale stále pod dohledem učitelů a s vědomím nutnosti dodržovaní jistých pravidel, které se ke škole vztahují.)

Tímto procesem rozumíme soubor poznatků, díky kterým se utváří vztahy jak mezi sociální stránkou, tak i individuální stránkou osobnosti žáka. Sociální stránka je zabezpečována výchovou, individuální pak vzděláním. Úkolem a cílem učitelovy práce je právě tyto oblasti spojit a připravit tak jedince na budoucí život.

Výchovně vzdělávací proces a jeho působení pak můžeme rozdělit na přímé a nepřímé. Přímé vzdělávací působení staví učitele do role zdroje. Tedy učitel podává výklad a je zde v tomto případě chápán jako zdroj informací. Nepřímé vzdělávací působení je takové, kdy učitel působí jako facilitátor. Tedy jako někdo, kdo na žáka působí sice jistými znalostmi, ale spíše ho povzbuzuje k efektivitě, práci, úspěšnosti a dodává mu potřebnou motivaci a odvahu.

Tvořivost charakterizujeme jako schopnost, která nám umožňuje vidět skutečnosti a věci v nových vztazích a novým způsobem. Dále pak schopnost objevit a určit problém a následně najít odpovídající řešení. Tato vlastnost být tvořivý se vyznačuje velkou mírou originality a flexibility, přizpůsobivosti a schopností se vcítit. Jedinec, o kterém říkáme, že je tvořivý, je často i velmi inteligentní. Pojmy jako jsou originalita, flexibilita a jistá míra sociální inteligence jsou vlastnosti či schopnosti, které s inteligencí velmi úzce souvisí. Nemyslím tím, že méně inteligentní jedinci nemohou být tvořiví. Stejně tak jako inteligence je tvořivost do jisté míry naučitelná.

Rámcový vzdělávací program tvořivé myšlení velmi podporuje. Oblasti, ve kterých se způsob tvořivého myšlení asi nejvíce projevuje, jsou právě Vzdělávací oblasti a Průřezová témata.

Již samotná práce učitele by měla být tvořivá a očekává se, že každý učitel svou práci tímto směrem vede. Pro učitele je mimo jiné velmi důležitá zpětná vazba a právě RVP vede k tomu,

aby učitelé mohli učivo a následně i svůj výklad přizpůsobit této podmínce a v relativně kratší době zjistit, zda bylo učivo pochopeno. RVP tedy pomáhá pozvolna nahrazovat frontální výuku výukou tvořivou.

Se zavedením RVP se změnil i vzdělávací cíl výuky. Dříve byl kladen důraz na poznatky.

Tedy na to, jaké množství látky je učitel schopen v určitém čase předat svým žákům a u žáků se pak očekávalo, že tyto informace a poznatky, které jim byly předány, budou ve stejném časovém intervalu chápat a umět reprodukovat. Tento systém vedl k tomu, že žáci opouštěli základní školy s množstvím informací a znalostí, o kterých měli jen nějaké povědomí. Zda je ale opravdu chápali, zda je dokázali používat a byl u nich vytvořen systém kritického myšlení a myšlení vůbec, je otázkou. RVP je vyvinut tak, aby tyto informace a poznatky z učiva byly spojeny s praktickou stránkou jejich použití. RVP klade důraz na vývoj žákovi osobnosti, individuality a schopnosti uvažovat. Toto vše splňují Vzdělávací oblasti, Průřezová témata a Klíčové kompetence.

Tvořivost a tvořivé učení je spojeno s dalšími fenomény, které byly ve starších školských systémech spíše překážkou, než výhodou. Uveďme si teď pojmy fantazie a intuice.

Ve vzdělávacím procesu má své místo i fantazie a intuice. Fantazie je procesem, při němž se nám vybavují neustále se proměňující myšlenky či obrazy, které máme uloženy v paměti.

Tyto obrazy jsou nedokonalé a jsou do jisté míry velmi originální, protože jsou obrazem mysli jedince - individua. Než tyto procesy, které se v nás odehrávají, dostanou určitou podobu nápadu či celistvé myšlenky, chvíli to trvá.

Můžeme to přirovnat k jednoduchému příkladu: Učitel položí žákům otázku. Samozřejmě se ale musí zeptat tak, aby vzbudil zvědavost. Tedy mělo by se mu podařit uvést žáka do situace, kdy se žák musí zamyslet a zvažovat více situací a momentů současně.

V momentě, kdy učitel položí otázku, na kterou je jednoznačná odpověď (např. kolik je 1+1), žáci nemusí vytvářet žádné složité myšlenkové operace, protože tento fakt již mají zautomatizovaný a nemají potřebu se nad touto otázkou dále zamýšlet.

Zeptá-li se ale: Jak byste se zachovali v této situaci vy? Jaké řešení navrhujete? V tomto případě dochází k aktivaci žákovi mysli, jejíž součástí je i fantazie. Představivost hraje v tomto případě velmi důležitou úlohu. Nejprve je potřeba, aby si žáci situaci, na kterou byla

položena otázka, dokázali představit. Tuto situaci nemusí bezpodmínečně zažít, je jen důležité, aby o problému měli nějaké povědomí, nějaké vstupní informace.

Ve chvíli, kdy je toto splněno a žákovi je položena otázka, spojuje si fakta, která dostal se svými zkušenostmi, se svými pocity atp. Fáze, která poté přichází je také důležitá - rozpoznat, co je a co není možné. Určit tyto hranice. Tady končí úloha fantazie a začíná logické a kritické uvažování.

Ve spojitosti s tím můžeme mluvit i o motivaci. Motivací pak můžeme nazvat tzv. zájem či chuť o nějaký problém nebo věc (který chceme vyřešit, nebo se jí zabývat), což pak následně vede ke snaze se touto věcí, problémem i nadále zabývat. Tedy aktivovat zvědavost a zájem k tomu, abychom něčeho dosáhli.