Autismus ve své „klasické“ podobě je diagnóza poměrně vzácná, postihuje okolo 0,1 % populace. Dříve se věřilo, že není tak častým onemocněním, aby se dalo považovat za běžné, ale výzkumy z posledních let se shodují v tom, že se autistický syndrom vyvine asi u jednoho z tisíce dětí, které se dožijí jednoho roku. Aspergerův syndrom je dle Ch. Gillberga a T. Peeterse ještě běžnější zprávy hovoří o 3 až 4 dětech z tisíce.
Jiné příbuzné poruchy a autistické rysy se vyskytují zhruba ve stejném poměru jako
Aspergerův syndrom. Můžeme tedy shrnout, že autismus a příbuzné poruchy autistického spektra jsou četnější, než se donedávna odhadovalo. Je to 0,6 – 1 % z celkové populace školních dětí. Autoři uvádějí, že i když je tady určitý vzestup v úmrtnosti těžce postižených skupin, hodnoty výskytu jsou u dospělých téměř stejné jako u dětí (Gillberg, Peeters 1998, s. 49).
Autorem první epidemiologické studie byl v 60. letech 20. století Victor Lotter. Zjistil, že na deset tisíc narozených dětí připadá pět dětí s autismem (5/10 000). Do současné doby se uskutečnilo okolo 30 epidemiologických studií. Zjistilo se, že autismus se vyskytuje ve většině zemí a kultur (Lotter in Thorová 2006, s. 223).
Výsledky různých epidemiologických studií se však liší. Tato situace je dána nejednotností diagnostických kritérií. Toto by se však mělo změnit příští rok, tedy v roce 2014, kdy WHO plánuje dokončit kompletní diagnostická kritéria a tabulky (Barthélémy, Fuentes, Howlin, Van der Gaag 2013). Největší nárůst počtu dětí s výše uvedenými poruchami byl zaznamenán ve chvíli, kdy vstoupila v obecnou platnost širší diagnostická kategorie poruch autistického spektra. Dřívější tvrzení, že autismus patří mezi řídce se vyskytující poruchy, tak již dnes neplatí. Mezi dětmi se vyskytuje frekventovaněji než Downův syndrom, rakovina, cukrovka nebo rozštěp páteře (Filipek in Thorová 2006, s. 223).
Tabulka 1.5.1: Hrubý odhad výskytu pervazivních vývojových poruch v České republice Diagnóza podle MKN-10 Počet osob žijících
Obecně platí, že vývojovými poruchami častěji trpí chlapci. A proto není výjimkou, že i autismus je častější právě u chlapců - nejčastěji uváděným poměrem jsou tři až čtyři chlapci s autismem na jednu dívku. Co se Aspergerova syndromu týče, zde počet chlapců převyšuje počet postižených dívek ještě více. Výsledky výzkumu K. Thorové (Thorová in Thorová 2006, s. 223–226) z roku 2003 potvrzují fakt, že poměr diagnostikovaných chlapců je výrazně vyšší než počet diagnostikovaných děvčat, poměr se snižuje v pásmech těžší mentální retardace.
T. Peeters (1998, s. 10) uváděl, že se do té doby předpokládalo, že autismem trpí pět dětí z deseti tisíc, ale poslední epidemiologický výzkum tato čísla zdvojnásobil na deset z deseti tisíc. Jestliže však použijeme výchovně-vzdělávací definici autismu (včetně mládeže s autismem a příbuznými poruchami) místo definice medicínské – doposud byla používána většinou medicínská kritéria – pak dojdeme dokonce k číslu nejméně dvacet z deseti tisíc (Gillberg, Peeters 1998, s. 10).
Podle P. K. Páté žije v České republice v současné době okolo 45 000 osob s poruchou autistického spektra a ročně se narodí okolo 400 dětí s některým typem této poruchy (Pátá 2007, s. 116). První symptomy postižení autismem se obvykle projeví dle S. Richman před třicátým měsícem života dítěte, avšak výraznými a zřetelnými se stanou až v době, kdy u dítěte dojde k výrazné poruše ve vývoji řeči. To potvrzují ostatně i jiní autoři již zmínění výše (Richman 2006, s. 7).
Tato fakta nasvědčují tomu, že počet diagnostikovaných dětí s PAS stále přibývá. Proto bude do budoucna nutné se těmto problémům věnovat stále více. I proto jsme se rozhodli v praktické části své práce věnovat dvěma kazuistikám takto nemocných dětí a také se dotázat veřejnosti našeho města na to, jak je o problematice autismu informovaná. Bude bezpodmínečně nutné, aby se problém PAS stal více diskutovaným a veřejnost se tak mohla připravit na integraci občanů s PAS do společnosti.
2 Triáda postižení
V souvislosti s autismem se setkáváme s tzv. triádou postižení. M. Jelínková uvádí, že mluvíme-li o autismu, máme na mysli obvykle širší skupinu pervazivních vývojových poruch, někdy mluvíme o autistickém spektru či autistické škále. I přes velkou rozmanitost projevů uvnitř autistického spektra je jádrem problému postižení v oblasti komunikace, sociálních vztahů a představivosti, tedy v oblastech, které jsou pro život v dnešní společnosti klíčové. Příčinou deficitů v těchto třech zmíněných oblastech nejsou chybné výchovné přístupy k dítěti, jak předpokládala psychoanalytická teorie, ale vrozené abnormality mozku; ty jsou v dnešní době jedním z nejdůležitějších předmětů bádání řady neuropsychiatrických týmů výzkumníků (Jelínková 2001, s. 20).
Triádu postižení můžeme charakterizovat následujícími znaky:
1. Neschopnost vzájemné společenské interakce brání postiženým se jakýmkoliv způsobem adaptovat na prostředí, ve kterém žijí. Nechápou složitost dnešní doby a život v ní je pro ně chaos bez jakýchkoliv pravidel. Z tohoto důvodu si sami vytvářejí pravidla, jejichž logice rozumí jen oni sami.
2. Neschopnost komunikace a její kvalita jsou silně narušeny. Dítě často vůbec nemluví, pokud ano, není schopno vést konverzaci, na kterou jsme zvyklí, často opakuje slova nebo dokonce i celé věty. Těmto dětem chybí přátelské emoční reakce, vyhýbají se přímým pohledům do očí. Většina z nich není vůbec spontánní a spontaneitu netoleruje. Když si hrají, chybí jim abstraktní myšlení a tvořivost. Jsou extrémně uzavřené, neprojevují zájem o své okolí, o jiné děti ani o dospělé, nemazlí se.
3. Autistické děti netolerují změny, mají omezený, stereotypně se opakující repertoár zájmů a aktivit. Jedinci s autismem bývají příchylní k neobvyklým předmětům, trvají na vykonávání zvláštních rutin při činnostech nefunkčního charakteru (Pipeková 2006, s. 310).