FILOSOFIE A VĚDA V SCIENCE FICTIONPhilosophy and Science in Science Fiction Technická univerzita v Liberci

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra filosofie

Studijní program: Specializace v pedagogice

Studijní obor: Anglický jazyk – Humanitní studia

FILOSOFIE A VĚDA V SCIENCE FICTION Philosophy and Science in Science Fiction

Bakalářská práce: 11–FP–KFL– 130

Autor: Podpis:

Gabriela NĚMCOVÁ

Vedoucí práce: Mgr. Vít Bartoš Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

47 0 4 0 11 0

V Liberci dne: 8. 12. 2011

(2)

Zadání práce

(3)

Čestné prohlášení

Název práce: Filosofie a věda v science fiction

Jméno a příjmení autora: Gabriela Němcová

Osobní číslo: P07001028

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 8. 12. 2012

Gabriela Němcová

(4)

Anotace

Tato práce se zabývá analýzou filosofických a vědeckých myšlenek obsažených v trilogii Věda na Zeměploše v komparaci s pracemi klasických vědních a filosofických oborů týkajících se vývoje lidské mysli. Jejím cílem je zpracovat vývoj vnímání živočichů až po vznik skutečného lidského myšlení. Hlavním zdrojem úvah o příčinách a důsledcích zrodu lidského myšlení je science fiction o magickém původu vesmíru a vysvětlení původu mysli skrze sílu příběhu.

Klíčová slova: sci-fi, evoluce, mysl, Terry Pratchett, příběh, exteligence

Annotation

This thesis deals with the analysis of philosophical and scientific thoughts contained in the book trilogy, The Science of Discworld, in comparison with works of classical philosophical and scientific fields concerning the evolution of the human mind. The aim of this work is to compile the developement of perception of animals up to the uprise of real human thinking. The main source of reasoning about the cause and effect of the creation of the human mind is a science fiction about the magical origin of the universe and the explanation of the uprise of the human mind through the power of story.

Keywords: sci-fi, evolution, mind, Terry Pratchett, story, exteligence

(5)

Obsah

1 ÚVOD...6

2 KLASICKÁ FILOSOFIE A MYSL...7

2.1 PRVNÍPOZNATKYOFUNKCIMOZKU...7

Pneuma...7

2.1.2 Srdce...7

2.1.3 Mozek...9

2.1.4 Nervy...9

2.1.5 Od Boha k vědě...11

2.1.6 Stroj, který cítí...13

5.1.7 Konec duše?...16

2.2 B^OŽSKÝ^PLÁN...16

3 EVOLUČNÍ TEORIE – DRUHY MYSLÍ...20

3.1INTENCIONÁLNÍPOSTOJJAKOZÁKLADNÍSMĚŘOVÁNÍKEVZNIKUMYSLI...21

3.2 C^ITLIVOST...23

3.3 -^OVŠTÍ^TVOROVÉ...25

3.3.1 Darwinovští tvorové...26

3.3.2 Skinnerovští tvorové...27

3.3.3 Popperovští tvorové...28

3.3.4 Gregoryovští tvorové...30

3.4 Ř^EČÍ^K^MYŠLENÍ, ^NEBO^MYŠLENÍM^K^ŘEČI?...32

3.4.1 Reflexe a sebereflexe...32

3.4.2 Značky, symboly, lži...35

3.4.3 Učení značkami...36

3.4.4 Řeč...37

4 PŘÍBĚH O EXTELIGENCI...39

4.1 EXTELIGENCE...39

4.2 PŘÍBĚH...40

4.3 KULTURA...43

(6)

5 ZÁVĚR...46

(7)

1 Úvod

Sir Terry Pratchett je jeden z nejslavnějších a nejuznávanějších autorů bestsellerů dnešní doby.

Tento britský spisovatel je nejvíc ceněný pro svůj cyklus o fiktivním světě zvaném Zeměplocha.

Tento svět je odrazem skutečného světa, je jeho zrcadlem, satirou a parodií. Obsahuje veškeré významné kulturní, historické a sociální fenomény tohoto světa. Zeměplocha je plochý svět nesený na zádech obrovské vesmírné želvy, Velké A'tuin. Je to svět, který funguje na základě magie – všechno, co je v tomto světě skutečné i to, co existuje jen v příbězích.

Trilogie Věda na Zeměploše, kterou napsal spolu s filosofujícími vědci Ianem Stewartem a Jackem Cohenem, je dvojitě propojeným příběhem dvou světů, které se vzájemně ovlivňují – a také tvoří. Zeměplošský příběh se točí kolem skupiny mágů Neviditelné univerzity, školy pro mágy, kteří se rozhodnou pro zásadní experiment. Chtějí spustit thaumický reaktor. Thaum je jednotka magie a je podobou pozemského atomu. Rozbití thaumu znamená obrovský únik magie, který je nutné rychle uložit a vybít. Stvoří proto vesmír. Z jejich pohledu se celý vesmír vejde do skleněné koule o průměru pětatřiceti centimetrů. Díky magii je ale uvnitř nekonečný. Je to tento vesmír, ve kterém později vytvoří tuto galaxii, která obsahuje i Zemi. Tento příběh je o tom, jak na Zemi vzniká život a hlavně, jak se vytváří inteligence a při ní také lidská mysl. Mágové cítí ke svému výtvoru zodpovědnost a snaží se dovést osud lidstva ke zdárnému konci.

Díky magicky poháněnému počítači a průchodu skrze propojený fázový prostor všech existujících i neexistujících knih ve všech existujících i neexistujících vesmírech, tzv. K-prostor, se mohou mágové pohybovat libovolně nohavicemi kalhot času, tedy v časoprostoru mezi Plochou a Zemí, pozorovat své dílo a občas zasahovat, pokud mají pocit, že se něco nevyvíjí podle jejich představ.

V druhé části knih je pak autory komentován a glosován skutečný, či alespoň předpokládaný vývoj tohoto vesmíru a všech dalších jevů, které se v něm odehrávají.

Cílem této práce je analýza filosofických a vědeckých idejí obsažených v trilogii žánru science fiction, autorů Pratchett, Stewart, Cohen [1],[2],[3] a jejich srovnání s vědeckými tezemi o vývoji lidské mysli v kontextu klasické filosofie, evolučních teorií a filosofických myšlenek vyjádřených v některých dalších dílech Terryho Pratchetta.

(8)

2 Klasická filosofie a mysl

Poznatky o teoriích o vzniku mysli jsou čerpány z knihy Fyziologie mysli - Úvod do kognitivní vědy od Doc. Marka Petrů, Ph.D. Jedná se o první ucelený počin na téma o povaze physis (mysli) zpracovaný jediným autorem. Jeho práce je rozdělena do dvou částí, kdy první se zaměřuje na myslící stroje, pokouší se nalézt spojitost mezi fungováním lidského mozku a počítačovým programováním, na jejímž základě je kognitivní věda konstituována. Ve druhé části je zevrubně popsán princip fungování samotného lidského myšlení v souladu s výzkumem neurověd. Pro tuto práci budou klíčové některé kapitoly této druhé části, které pomohou odkrýt poznatky některých velkých myslitelů od počátků filosofie dodnes.

2.1 První poznatky o funkci mozku

Prvním dokumentem o lidském působení na poli významu a fungování mozku učinili již staří Egypťané, kteří díky svým lékařským schopnostem mohli pozorovat následky zranění hlavy a krku svých pacientů. Už kolem roku 3000 př. n. l. dovedli přesně diagnostikovat tato poranění a ve spisu se objevuje i následná terapie. U jednoho případu je psáno: „Když vyšetřuješ muže s proraženým spánkem a oslovíš ho, neodpoví ti. Ztratil schopnost řeči.“¹ Jiný případ líčí muže, jemuž dislokace krčních obratlů způsobila ochrnutí dolních končetin. Jeho orgány však fungují, například močí, aniž by o tom věděl. Pro Egypťany však toto poznání o vlivu mozku na údy a orgány vzdálené od hlavy nebyly přínosem k poznání fungování mysli, neboť jako pro Mezopotámce, Hebrejce a často i Řeky bylo i pro ně sídlem duše a mysli srdce, ne mozek.

Pneuma

Řekové, zejména stoici, zastávali názor, že základním kosmologickým principem a též principem individuálního života i mysli, je pneuma. Co konkrétně toto pneuma tvoří a jaké je povahy, ovšem nebylo zřejmé a na tuto otázku panovaly mnohé různé názory. Hlavní myšlenkové proudy v dějinách západní vědy budou představeny na následujících stránkách.

2.1.2 Srdce

Největší vliv na evropské středověké myšlení měl bezesporu řecký myslitel Aristoteles, který se z velké míry zajímal o duši (psyché), kterou považoval za princip života. Je to podle něj látka, která určuje bytí člověka i jeho těla. Tělo je jen tvárnou hmotou, která nabývá formy, do které je

1 PETRŮ, Marek. Fyziologie mysli : Úvod do kognitivní vědy. Praha : TRITON, 2007. Dějiny neurověd, s. 106.

(9)

duší organizována, dává mu harmonii a smysl. Duše tvoří s tělem celek, ačkoliv sama o sobě nemůže existovat, avšak tělo bez duše je jen prázdná hmota bez účelu. Tady totiž Aristoteles ustupuje od metafyziky a blíží se přírodovědě, když připisuje každé činnosti duše funkci, jíž odpovídá určitý orgán. Bez přihlédnutí k tělesným funkcím by pro něj bylo jakékoliv přemýšlení o duši zavádějící.

Toto pojetí duše však zahrnuje hlavně vnímání, afekty a projevy života těla. Aristoteles jim říká mohutnosti a jsou to vyživování, žádostivost, vnímavost, schopnost měnit místo a myšlení. Tyto projevy duše jsou pevně spjaty s tělem a zanikají zároveň s tělem.

Je tu ovšem ještě další mohutnost, která není na těle přímo závislá, ovlivněná biologickou podstatou, nýbrž je samostatně existující. Je jí rozum. Nekonečnost rozumu dokazuje Aristoteles empirickým argumentem: „Že však neměnnost mohutnosti smyslové a rozumové není stejná, dosvědčují čidla a vnímání: Smysl totiž nedovede vnímat po příliš silných dojmech, například slyšet zvuk po velikém hluku, ani vidět nebo čichat po ostrých barvách nebo vůních; ale rozum, kdykoli myslil o něčem, co vyžadovalo úporné myšlení, o nic hůře nechápe věci snadnější, ba chápe je ještě lépe, ježto smyslová mohutnost není bez těla, kdežto rozum je od něho oddělen.“² Rozum tedy nemá přirozený vznik, není záležitostí těla a jako substance je samostatně existující. Jeho studium tedy náleží metafyzice, vědě o tom, co je věčné a neměnitelné.

Pro staré Řeky bylo centrem duše srdce, nejinak je tomu u Aristotela. Tato teorie se nazývá kardiocentrismus. V srdci se podle něj skrývá centrum vnímání a snad i rozumu. Mozek, naopak, je pro Aristotela jen klimatizace pro tělo, snižuje teplotu krve a přináší spánek. Aristoteles tyto teorie stavěl na základech svých anatomických studií, když viděl, že všechny cévy se stahují k srdci.

Domníval se tak, že srdce je kontrolní centrum celého těla, že řídí končetiny i vnitřní orgány.

Naopak mozek se zdál být necitlivý na mechanické podráždění. Bezobratlí živočichové navíc nemají ani zdaleka tak vyvinutý mozek jako obratlovci a přece každý tvor, kterým proudí krev, má srdce. „Ale zajisté je tomu tak, že všichni krevnatí živočichové mají hlavní smyslové ústrojí v srdci, v něm totiž musí být ústrojí, které je všem jednotlivým smyslovým ústrojím společné. Zřetelně pozorujeme, že sem ústí dva smysly, chuť a hmat, z čehož vyplývá, že sem budou nutně ústit i ostatní. Neboť v srdci mohou všechna další smyslová ústrojí předávat svůj pohyb, kdežto horní části těla chybí spojení s ústrojím hmatu a chuti. Avšak i bez toho lze zjevně usuzovat takto: je-li

(10)

u všech živočichů sídlo života v této části, bude tu nutně sídlit i počátek vnímání.“³ Aristoteles je tak v přímé kontradikci s Platónovým cefalocentrismem.

2.1.3 Mozek

Platón rozdělil duši na tři části a ty umístil do různých tělesných orgánů. V srdci ponechal tu část, která odpovídá vůli, odhodlanosti a statečnosti. Žádostivost přesunul do podbřišku. Intelekt, ta část duše, jíž je věnována pozornost v této práci, jež je vlastním projevem lidství, a který je nesmrtelný, sídlí podle něj v mozku. Odtud tedy název cefalocentrismus.

Platón své závěry odvodil z výsledků pozorování lékaře Hippokrata, který byl přesvědčen o nesprávnosti kardiocentrické teze: „Někteří lidé tvrdí, že srdce je orgán, díky němuž myslíme i pociťujeme bolest a úzkost. Ale není tomu tak. Člověk by měl vědět, že z mozku a jedině z mozku povstávají naše pocity radosti a štěstí, smích i slzy. Skrze něj myslíme, vidíme, slyšíme a rozlišujeme ošklivé od krásného, špatné od dobrého, příjemné od nepříjemného. … Mozek je poslem vědomí.“⁴

Po Hippokratovi se cefalocentrické tradice drželi i pozdější lékaři z Alexandrie. Při anatomických pitvách prováděných nejspíše na živých odsouzených, jelikož mrtvoly považovaly za odporné, rozlišili mozek, mozeček a míchu. Poznali, že v mozku jsou dutiny a jako první dokázali odlišit cévy od nervů, které považovali za duté trubice, které slouží k přenosu pneumatu z mozku do těla. To je utvrdilo v zastávání názoru, že mozek je sídlem duše.

Lékař Hérofilos při svém výzkumu nervového systému přímo oponoval Aristotelovi, když označil nervy jako zprostředkovatele přenosu senzomotorických signálů z lidské duše na periferii, což slavný myslitel připisoval naopak právě tepnám.

Ačkoliv Alexandrijští lékaři předložili takové množství anatomických poznatků a závěrů, například, že u člověka, „jehož inteligence velmi převyšuje inteligenci ostatních živočichů, jsou mozkové závity nejvíce vyvinuty,“ nepodařilo se jim kardiocentrismus vyvrátit.

2.1.4 Nervy

Nové světlo na problém o původu mysli vrhl až o pět století později první velký experimentátor, lékař Galénos, který pevně stál za výsledky svých četných pokusů na zvířatech.

Objevil totiž, že ne krev vedoucí ze srdce, ale skutečně nervy ovládají nejprve svaly a ty pak určují

3PETRŮ, Marek. Fyziologie mysli : Úvod do kognitivní vědy. Praha : TRITON, 2007. Dějiny neurověd, s. 109.

4 Tamtéž, s. 110.

(11)

pohyb orgánů. Podpořil tak z části Platonův cefalocentrismus a ještě jej doplnil o své teorie.

Vytvořil tak nový systém zvaný ventrikulární teze. Ta obrazně propojila obě předchozí tradice v tom smyslu, že Platónův mozek funguje způsobem Aristotelova srdce.

Když Galénos studoval mozek, rozlišil mozkové komory od ostatního mozkového materiálu a právě těmto komorám připisoval místo určení psychického pneumatu. To podle něj nebyla typická fyzikální látka, nýbrž substance zvaná spiritus vitalis, vitální duch, který je pulzujícím mozkem hnán dutými trubicemi nervů a jak pneuma plní svaly, ty stejnou měrou hýbou příslušnými orgány.

Tento lékař rád a s hrdostí veřejně praktikoval pokusy potvrzující tuto teorii a nabádal každého pochybovače, aby se přišel podívat a přesvědčit se, že doby kardiocentrického myšlení jsou minulostí. „Kdokoliv opravdu miluje pravdu, ať přijde ke mně, jestliže pouze jeho smysly jsou nepoškozeny, aby jasně mohl spatřit, že u zvířat samotných je normální nadechnutí určitými orgány, svaly a nervy způsobeno…. A také mu ukáži orgán hlasu, hrtan a jeho motor. Svaly a nervy běžící k těmto svalům z mozku, a to samé mu ukáži s jazykem, orgánem řeči. Připravím si několik zvířat a ukáži mu, že nejednou jedno a jindy druhé je svých aktivit zbaveno, přeťato-li nervů několik bylo.“⁵

Ukazoval tak například, že hlas se netvoří v srdci, jak se dosud věřilo, ale v hrtanu, který je napojen na dva nervy a který modifikuje proud vzduchu hnaný z plic a tím rozechvívá hlasivky.

Objevil, že tyto nervy vedou z mozku a dokázal tak, že ne srdce, ale mozek ovládá řeč. „Když praseti postupně přeřezával jednotlivé nervy na krku, hlasitě kvičelo. Jakmile však přerušil jeden z laryngeálních nervů, kvičení k údivu shromážděných davů ustalo.“⁶

Galénův spiritus vitalis vysílaný z mozkových komor tedy proudí tělem a tak jej ovládá.

V další části mozku zvané rete mirabile se vitální duch mění ve spisritus animalis, jež je principem vnímání.

Galénos sice prokázal chybnost kardiocentrické teze, nesklidil však u učené veřejnosti mnohý úspěch. Silný vliv Aristotelského učení si udržel svou moc a mysl scholastiků navíc nastavil špatným směrem i v chápání Galénova přínosu medicíně a jeho metodě vědeckého myšlení.

Namísto, aby se učili jeho myšlení, experimentovali a sbírali zkušenosti a poznatky, brali pouhé jeho závěry za absolutní vědění.

6 Tamtéž, s. 111.

(12)

2.1.5 Od Boha k vědě

Jak již bylo řečeno, ve starověku byly pitvy brány jako něco odporného a pokusy se dělaly na živých zvířatech či odsouzených. Tento přístup se změnil začátkem čtrnáctého století, kdy se díky důsledkům křižáckých výprav mrtvé tělo detabuizovalo a počátek renesance je tak i počátkem moderní anatomie.

Například slavný Leonardo da Vinci použil roztavený vosk, aby určil pravý tvar mozkových komor. Ten však stále ještě přičítal mentální aktivitu třem mozkovým komorám, odpovídajícím za smyslové vnímání, racionální uvažování a paměť. Nervový systém považoval za soubor cest smyslových vjemů, po kterých se tělem šíří nervové signály hnány mozkovou pumpou.

Smrtelnou ránu ventrikulární teorii udělil Vesalius, který dokázal, že Galenovy rete mirabile, čili zázračná síť krevních cév, kterou Řek pozoroval v mozku některých zvířat, u člověka neexistují.

„Je otázkou, kolik toho bylo připsáno Galénovi – nepochybně vůdčí postavě v provádění pitev na lidském těle těmi lékaři a anatomy, kteří jej sledovali slepě a bez vlastního názoru. ... Já sám se nestačím divit vlastní hlouposti a přílišné důvěře, s níž jsem přistupoval k pracem Galénovým i k pracem jiných anatomů.“⁷

Další, kdo přehodnotil umístění duše, byl Thomas Willis, učitel Johna Lockea a zakladatel neurologie, nauky o nervech. Dokázal to jednoduchým testem, když vstříkl do krevního oběhu barvivo a sledoval jeho dráhu v mozku. Ukázalo se, že do mozkových komor se vůbec nedostalo.

To znamenalo jediné – totiž, že ani Galénovi vitální duchové neměli ke svému sídlu přístupovou cestu. Mozkové dutiny už zůstaly pro Willise prázdnými dutinami.

S tímto objevem se začala zavrhovat jak celá ventrikulární teze, tak především podstata vitálních duchů. Samotnou substanci hmoty mozkové přiblížil světu René Descartes.

Nastupuje nová éra – končí doba nehmotných substancí Aristotelské tradice a přichází věk, kdy všechno má své místo a své opodstatnění v celku věcí. Pro Descarta je lidské tělo dokonalým příkladem takové komplexity, pro něj je tělo velmi komplikovaný stroj. To, co pro Aristotela a jeho následovníky byli imateriální duchové, kteří cestují krevním řečištěm nebo nervovými vlákny, není pro něj nic tajemnějšího, než velejemné částečky krve: „Co zde nazývám duchy, není nic jiného než tělesa, která mají pouze tu vlastnost, že jsou velice malá a že se pohybují velice rychle, stejně jako částečky plamene, které vylétávají z pochodně.“⁸

(13)

Jeho závěry však neberou v potaz existenci duše a nepostradatelnost vůle: „Všechny pohyby, které činíme, aniž by k tomu přispěla naše vůle, závisejí pouze na stavbě našich údů a na proudu duchů vybuzených teplotou srdce a mířících přirozeně do mozku, do nervů a do svalů, stejně jako pohyb hodin vzniká z pouhé síly pružiny a ustrojení koleček“ Tuto teorii dokazuje i známým příkladem o chlapci, který se příliš přiblíží k ohni. Zde propojuje částice ohně s částicemi, které odpovídají za pohyb.

Tyto částice se uvolní z ohně a podráždí nervy v kůži jeho nohy. Podle Descarta jsou v nervových trubicích umístěna vlákna vedoucí až do hlavy a po těchto nitkách vystoupá vzruch až do mozku, který otevře pór a vypustí animální duchy, kteří protečou k příslušným svalům, nafouknou je a tím přimějí nohu reflexivně uhnout.

Když Descartes pochopil velikost a možné důsledky svého poznání, zejména, co se týče náboženského pohoršení a téměř jisté persekuce, uchýlil se k bezpečnému závěru, že tato pozorování platí u všech živočichů, pouze s výjimkou člověka. Ten jediný si je podle něj vědom svých pohybů a především je sám ovládá svou vůlí. Aby toto bylo možné, připsal Descartes člověku onu nehmotnou substanci, které se říká duše, do části mozku zvané šišinka mozková. „Důvod, který mě přesvědčuje o tom, že duše nemůže mít v celém těle žádné jiné místo pro bezprostřední vykonávání svých funkcí než tuto šišinku, je ten, že pozoruji, že jsou všechny ostatní části našeho mozku dvojité, stejně tak jako máme dvě oči, dvě ruce, dvě uši, a nakonec také všechny naše vnější smyslové orgány jsou dvojité; a že je nezbytně třeba, jelikož máme pouze jednu jednoduchou myšlenku jedné věci v jediné chvíli, aby existovalo nějaké místo, kde by se oba obrazy, přicházející z jednoho jediného předmětu dvojitými orgány ostatních smyslů, mohly sloučit v jeden ještě dříve, než se dostanou do duše, aby jí nepředstavovaly dva předměty místo jednoho.“⁹ Dennet tomu říká karteziánské divadlo, které se přehrává do lidské mysli.

Aby potvrdil svá slova, uvádí případy fantomových bolestí, když člověk ztratí končetinu.

Vědomí ztráty i přes stávající pocit končetiny je podle něj nesporným důkazem existence nehmotné duše.

2.1.6 Stroj, který cítí

Po sto letech se pochyby zaměřily i na tohoto velkého myslitele doby a to jak stran obsahové, tak i formální výpovědi. Descartes z obavy z postihů církve zaobalil svá tvrzení do bezpečného

9 DESCARTES, René. Vášně duše. Praha :Mladá fronta, 1992. s. 53.

(14)

hávu nadřazenosti člověka nad ostatními živočichy, proto se mohou jeho příklady důkazů existence vyloženě lidské duše zdát vágní a diskutabilní.

To věděl Julien Offray de La Mettrie, francouzský lékař a filosof osmnáctého století, který se naopak nebál postavit se církvi a rozhodl se uvést věc člověka – stroje na pravou míru. Pro něj byla pravda natolik důležitá, že byl ochoten prchat před zlobou církve přes celou Evropu. Descarta obvinil z úlitby Bohu, pýchou člověka veřejně opovrhoval a prohlašoval, že „...ješitné bytosti, jež se více vyznamenávají svou nadutostí než jménem člověka, byť sebevíce toužily povýšit se, nejsou v podstatě nic jiného nežli zvířata a stroje, jenže běhají vzpřímeně. Všechny mají podivuhodný instinkt, z něhož vychování dělá ducha a jenž sídlí v mozku, popřípadě, když mozek selže nebo zkornatí, v prodloužené míše. Nikdy nesídlí v malém mozku – ten jsem viděl velmi poraněný, a jiný zase s tvrdým novotvarem, aniž při tom duše přestala fungovat.“ ¹⁰

Toto pojetí nadřazenosti člověka se ani lidem v té době moc nezamlouvalo. La Mettrie přispěl s jasným, jednoduchým a logicky přijatelným tvrzením o tom, že některá zvířata nejsou o nic chudší na duši než člověk. Každý majitel psa totiž mohl na svém mazlíčkovi pozorovat chování velmi podobné cítícímu, vnímajícímu, myslícímu člověku. V některých ohledech dokonce takový pes vykazuje vyšší míru citlivosti než sám člověk.

Své důkazy podložil jednoduchou úvahou o poznání existence ducha. Descartovo cogito ergo sum – myslím, tedy jsem rozvedl prostou otázkou: jak vím, že jsem? Člověk vnímá sám sebe a tak může tvrdit, že cítí. Jak ale pozná, že i druhý člověk cítí? Může se spolehnout na jeho slovo? Nic jiného mu nezbývá, než věřit, že to co sám cítí, může prožívat i ten druhý. Někdy může také pozorovat stejné známky pocitů v jeho chování, stejné, jakými se prokazuje sám.

Ovšem, pokud je po duši v člověku pátráno tímto způsobem, měl by být použit stejný postup jako u vybraných zvířat. Snad každý psychicky zdravý člověk vidí lítost psa, který kousl svého pána, vnímá pokoru, s jakou se snaží omluvnými gesty, sklopenou hlavou a podlézavým postrkováním čumákem doznat své viny, svým zpěvným mručením jako by říkal „Tak už se na mě nezlob“. Podle La Mettrieho by mohlo být možné naučit lidoopy posunkové řeči, což bylo kupodivu poprvé zrealizováno až ve druhé polovině dvacátého století.

La Mettrie tedy postavil člověka před soud, zamítl danou hranici mezi ním a zvířetem, „neboť když nám podávají zřejmé příznaky své lítosti, jakož i své inteligence, proč by mělo být absurdní

(15)

myslit si, že tvorové – stroje skoro tak dokonalé jako my – jsou jako my ustrojeni k tomu, aby myslili a cítili podle přírody?“¹¹

Jako filosof měl tedy dvě možnosti, jak rozřešit spor člověka a zvířete o duši. Buď jako člověk i zvířata mají nehmotnou a nesmrtelnou duši, nebo ji ani člověk nemá. Jako muž rozumu, jako lékař si zvolil druhou verzi. „Lidské tělo je stroj, který sám natahuje své pružiny.“ ¹²

Jakkoliv pobuřující se tento závěr může zdát, lékař tím nezamýšlel nic než upozornit na fakt, že člověk je prostě sám sebou, svým tělem a jeho tělo je to, čím cítí. Stejně, jako ostatní živočichové, má i člověk spolu se svou myslí být brán jako přírodní jev. Není nic nepřirozeného, imateriálního na lidské duši. Pojem člověk stroj je používán spíše jako metafora pro fungující organismus, který je závislý pouze na svých organických procesech, řízen fyziologickými podněty, a provokuje a útočí na zastánce vyššího původu imateriální duše.

„Není to strojový pohyb, když se tělo stáhne zpět, zasaženo hrůzou při pohledu na nečekanou propast? … Když se zorničky stahují při plném denním světle, aby chránily sítnici, a rozšiřují, aby viděly předměty v temnotě? ... Když se srdce, cévy, svaly stahují ve spánku právě tak jako v bdělém stavu? … Nebudu se více šířit o všech dalších malých podřízených pružinách, jež každý zná. Je však jedna, ještě jemnější a podivuhodnější, která je všechny ponouká. Je zdrojem všeho cítění, všech našich radostí, všech našich utrpení, všech našich myšlenek – neboť mozek má své svaly pro myšlení stejně jako nohy pro chůzi.“¹³

Tak, jako pro Descarta je strojově ovládáno tělo, je podle La Mettrieho řízena i duše. Jejich vzájemnou propojenost odůvodňuje vlastnostmi duše jako elektřina, schopnost pohybu, neprostupnost, rozlehlost atd. Dobře si uvědomuje provázanost duševního rozpoložení a fyzického stavu: „Vskutku, jestliže to, co v mém mozku myslí, není částí tohoto vnitřního orgánu a tedy částí celého těla, jak to, že když ležím klidně na loži a tvořím si plán nějakého díla nebo se oddávám pochodům abstraktního myšlení, má krev se zahřívá? Proč přechází horečnatost mého ducha do mých žil?“¹⁴

Jako lékař i jako lidský jedinec mohl pozorovat, jak naopak fyzická kondice ovlivňuje mysl:

„Rozmanité duševní stavy jsou vždy v korelaci se stavy tělesnými. V nemocech se duše brzy zatemňuje, až nepodává žádnou známku sebe samé, brzy se takřka zdvojí – do té míry ji unáší

12 Tamtéž, s. 119.

13 Tamtéž, s. 120.

14 PETRŮ, Marek. Fyziologie mysli : Úvod do kognitivní vědy. Praha : TRITON, 2007. Dějiny neurověd, s. 120

(16)

zuřivost; jindy se otupělost rozptýlí a v rekonvalescenci se z hlupáka stane vtipný člověk. Někdy nejkrásnější genius tak zhloupne, že není k poznání, a pak sbohem všem krásným vědomostem, jichž nabyl za takovou cenu a s takovou námahou. Zde je ochrnutý člověk, který se ptá, leží-li v posteli jeho noha, tam voják, který má dojem, že ruku, kterou mu uřízli, pořád ještě má. Duše i tělo usínají spolu. Tou měrou, jak uklidňujeme krevní oběh, šíří se po celém stroji příjemný pocit míru a klidu, duše ochable cítí tutéž tíhu jako víčka a ochabuje s mozkovými vlákny; podlehne též jakémusi ochrnutí jako všechny svaly těla.“ … „Mizivá nepatrnost, vlákénko, něco, co ani nejjemnější anatomie nemůže odhalit, by udělalo dva hlupáky z Erasma i Fontenella.“¹⁵

La Mettrie se ovšem vůbec nesnažil snižovat lidské kvality, nepochyboval o tom, že člověk má nad ostatními živočichy v mnoha ohledech výrazně navrch. Jeho jedinečnost by ale neměla vést k myšlence, že za nadřazenost člověka nad zvířaty může jakýsi karteziánský dualismus těla a duše:

„Být strojem, cítit, myslit, umět rozlišovat dobro a zlo stejně jako modrou a žlutou barvu, zrodit se s inteligencí a s bezpečným instinktem morálním a přitom být pouhým živočichem, to jsou přece věci, které si neodporují o nic více, než být opicí nebo papouškem a umět se potěšit.“ ¹⁶

La Mettrie zde vynesl ortel nad lidskou duší jako věčnou imateriální substancí a veškeré mentální procesy přiřkl samotné hmotě těla: „Avšak když jsou všechny mohutnosti duše tou měrou závislé na organizaci mozku a celého těla, že jsou zřejmě jen touto organizací samou, je to věru stroj osvícený. … Že by to vše stačilo vysvětlit organizovaností? Pravím ještě jednou, že ano.

Poněvadž se myšlení zřejmě vyvíjí společně s orgány, pročpak by hmota, z níž jsou zformovány, neměla být schopna stejně i výčitek svědomí, kdy už časem jednou nabyla schopnosti cítit? Duše je tedy pouze nic neříkající termín, s nímž se nespojuje žádná představa a jehož má dobře vyvinutý duch užívat jen k tomu, aby pojmenoval onu část, která v nás myslí.“¹⁷

5.1.7 Konec duše?

„Pěkná to duše a věru mocná vůle, když může jednat pouze potud, pokud jí to dovolují tělesné dispozice, a když se její chuti mění s věkem a horečkou!“ Julien Offray de La Mettrie si posvítil na stroj lidského těla a jeho duši tak uvrhl do stínu materialismu, ve kterém se ukrývá dodnes. I v naší moderní a přetechnizované době je otázka původu vědomí, duše, mysli, jednou z nejožehavějších

15 Tamtéž, s. 121

16 Tamtéž, s. 121.

17 PETRŮ, Marek. Fyziologie mysli : Úvod do kognitivní vědy. Praha : TRITON, 2007. Dějiny neurověd, s. 121-122.

(17)

a nejnaléhavějších biologických problémů. I mezi laickou veřejností je možné pozorovat zaryté debaty o nesmrtelnosti ducha nebo naprosté absenci nepřirozené substance, která dělá člověka tím, kdo říká já.

Inteligentní krysy z Pratchettova příběhu pro děti Úžasný Maurice a jeho vzdělaní hlodavci (The Amazing Maurice and his Educated Rodents, 2002), které se po požití magického odpadu z Neviditelné univerzity, školy pro mágy, naučily myslet a setkaly se se smrtí, si začaly klást podobné otázky:

„Co se s námi stane, když zemřeme?“ …

“...já myslela ten kousek uvnitř, který z tebe dělá tebe? Kam jde ten?“

„No, tak ve snech, když tě třeba pronásledují psi, nebo když lítáte nebo co já vím... kdo to prožívá? Vaše tělo to není, protože to spí. Takže to musí být nějaká neviditelná část, která žije uvnitř vás, je to tak? A když je někdo mrtvý, je to, jako když spí, nemám pravdu?“

„...když se probudíš, kam se poděje ten kousek, co se mu zdají sny? Když umřeš, kam se poděje ten kousek, co máš v sobě?“¹⁸

Častou odpovědí ovšem bývá: „Mně se tyhle řeči vůbec nelíbí. Hrozně mi připomínají stíny ve svitu svíček.“¹⁹

2.2 Božský plán

Klasičtí filosofové mají ve své podstatě jednoduché a všeobjímající vysvětlení podstaty mysli schopné vnímat, chápat a myslet složité konstrukty tohoto světa, vnímat sebe sama a svůj původ a účel. Na tomto místě budou krátce představeny dva významné pohledy na tuto problematiku.

Jak už jsme nastínili v předchozí kapitole v části věnované Descartovi, připisoval tento filosof ve svém spise Rozprava o metodě (Discours de la Methode) člověku nehmotnou duši, aby udržel krok se svými závěry o Bohu a odlišnosti člověka od zvířete. René Descartes argumentoval jednoduchou a vše zaštiťující ideou dokonalého, všemocného, vševědoucího Boha, který je součástí

18 PRATCHETT, Terry. Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci. Praha : TALPRESS, 2003. Jak pan hopsálek hledal dobrodružství, s. 88-89.

19 Tamtéž, s. 89.

(18)

člověka a jen díky tomu je člověk vůbec schopný myslet Boha. Protože Bůh jediný je dokonalý, sám člověk nemůže být schopen myslet něco tak dokonalého a absolutního bez toho, aby Bůh řídil jeho myšlení. Vše, co je v člověku, vychází z Boha.

Jiný pohled měl další význačný filosof, Benedict Spinoza, který zavrhl představu Boha jako všemocného hybatele světem, který skutečně cílevědomě tvaroval myšlení člověka a všechno ve vesmíru. V práci Etika (Ethika ordine geometrico demonstrata) odmítl Descartovy závěry a přikláněl se k myšlence, že hmota a duch, příroda a myšlení jsou v jednotě. Podřídil chod světa přirozeným zákonům a vložil tak do veškeré přírody substanci, která je totožná s bohem. Vyslovil tak myšlenku panteismu, tedy myšlenkový názor, že bůh je obsažen ve všem, že je součástí veškeré přírody a veškerého světa. „Vše, co existuje, je bůh, a bůh je všechno, co existuje.“

Tato substance, kterou vysvětluje vše, je určeno atributy, které jsou dokonalé a nekonečné a lidskému poznání jsou zpřístupněny pouze dva atributy – rozprostraněnost a myšlení. Na rozdíl od Descarta, nevidí Spinoza rozprostraněnost jako hmotu, ale jen jako materiální potenciál pohybu a klidu. Pohyb ale nepovažuje za atribut substance, protože ta je dokonalá, neměnná a nekonečná, existující mimo všechno a jen se metafyzicky vtělující do přírody. Pohyb by znamenal změnu jejího stavu a to by odporovalo této dokonalosti.

Takto funguje i myšlení, také je obsažené v přírodě, ale není přírodou stvořeno, je věčné a nekonečné. Z toho vyplývá, že příroda je oduševnělá. Ne ale ve smyslu, že by jednotlivé součásti přírody byly schopné myslet či vnímat.

Takové závěry lze aplikovat na teorii evoluce ve smyslu, že bůh, jenž je substancí světa, by mohl být příčinou evolučních procesů v přírodě. Brát ale v úvahu myšlenku, že bůh dal takto přírodě a jejímu vývoji smysl či cíl, by už hraničilo s moderními teoriemi odpůrců teorie evoluce, kteří ve snaze zachovat entitu Boha ve své existenci, vysvětlují dnes již nezpochybnitelné evoluční tendence přírody takzvanou teorií inteligentního designu. V ní spojují myšlenku přirozeně a samostatně se odehrávajícího vývoje přírody s descartovskou představou Boha hybatele – návrháře.

Teologická vysvětlení původu lidské mysli zde mají sice pouze malý prostor, protože téma této práce je postaveno spíše na vědeckých tezích, ale je tu jedna teorie, která se snaží tato dvě protichůdná stanoviska elegantně, i když ne příliš efektivně sblížit. Teorie inteligentního návrhu využívá k vysvětlení dnes už těžko popiratelné Darwinovy nauky o evoluci druhů božský základ, když v podstatě říká, že i evoluci má na svědomí Bůh. Evoluce vnesla chaos do té doby dobře

(19)

pracujícího soukolí náboženských systémů a tak není divu, že se ji fundamentálně smýšlející zastánci tradičního myšlení snaží zdiskreditovat, nebo alespoň zkomolit a využít její možnosti ve svůj prospěch. Tvrdí, že evoluce je božský plán, který je patrný v každém živém přírodním úkazu. V evidentně dobře organizovaném souběžném vývoji organismů na Zemi vidí záměr a plán. Každá část přírody, každý tvor a rostlina má nějaký účel, který je provázaný s ostatními přírodními jevy.

„Uvažte mravence, mravenečníka a mateřídoušku. Každý z nich je dokonale uzpůsoben pro svou roli (nebo účel). Mravenec existuje, aby měl mravenečník co jíst, mravenečník žere mravence a mateřídouška … no tu mají rády včely, což je dobrá věc. Každý organismus vykazuje známky nějakého záměru, jako by byl stvořen k určitému účelu. Mravenci mají tu správnou velikost, aby je mohly lízat jazyky mravenečníků, mravenečníci mají dlouhé jazyky, aby se dostali do mravenišť.

Mateřídouška má přesně velikost a tvar květů, aby ji mohly opilovat včely letící kolem. A když vidíme plán, nemůže být plánovač daleko.“ ²⁰

Na Zeměploše je všechno jednodušší. Ačkoliv je tento svět řízen magií, ještě silněji je ovládán silou příběhu, který ohýbá realitu podle toho, v co lidé věří. Plochá země plující na zádech obrovské želvy je toho dostatečným důkazem, i když panují teorie, že Zeměplocha vznikla nedopatřením, když si Stvořitel v záchvatu tvořivosti chtěl udělat pizzu. V tomto bodě je nutné ozřejmit fakt, že Stvořitel je na Zeměploše spíše entita takových kvalit, jako je pozemská představa Boha a ještě mnohem víc mýtem či legendou, protože Plošané obecně vědí, že bohové jsou skuteční, ačkoliv jsou jako my občas zmítáni nejistotou, jestli existuje také ten jejich.

Naopak bohové nejsou nic zvláštního. Objevují se s tím, co lidé zrovna potřebují, v co doufají, či jak si vysvětlují fenomény kolem nich. Někteří jsou lokální, jiní krátkodobí, podle momentální potřeby, a často jsou tito bohové a bůžci spíše jakousi antropomorfní personifikací jevů jakkoli významných pro toho kterého konkrétního věřícího. Jsou tu bohové určitých jevů jako Nachmitakia - bohyně odpoledne, Oh Bůh Kocoviny zvaný Žlučoblij nebo Libercia – bohyně moře, jablečného koláče, jistých druhů zmrzliny a krátkých provázků. Jiní bohové nejsou nepodobní bohům z antického období naší civilizace, jako například Offler - krokodýlí bůh s krokodýlí hlavou, Slepý Io – hlavní bůh, pán hromů a blesků nebo Bibulous – bůh vína a věcí napíchnutých na klacík.

Lidem žijícím v kulturách postavených na západních náboženstvích je nejbližší „Velký bůh Om,

20 PRATCHETT, Terry; STEWART, Ian; COHEN, Jack. Darwinovy hodinky : Věda na Zeměploše. Praha : TALPRESS, 2007.

Paleyho hodinky, s. 20-21. ISBN 80-7197-324-9.

(20)

omnipotentní, omniprezentní a omni, omni, omni... Bůh Omniánské říše, klidný bůh, tedy velice populární, protože nic nedělá, i kdyby mohl!“²¹

V této práci je ústřední postavou bůh s jedním konkrétním posláním. Bůh, který s notnou dávkou zklamání opustil kariéru svárlivého a mocného hromovládce, když pochopil, že lidé jsou šťastnější, když po nich vrhá blesky, mor a jiné pohromy, než když jim nabídne příležitost si z náboženství udělat klidné a nenucené společenství lásky a prosperity. Bůh, který si stvořil ostrov v moři na kraji světa, kde staví tisíce různých druhů brouků, v nichž vidí skutečnou budoucnost.

Bůh evoluce.

21 Wikipedie [online]. 25. 4. 2011 [cit. 2011-12-08]. Wikipedie. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohov

%C3%A9_Zem%C4%9Bplochy>.

(21)

3 Evoluční teorie – druhy myslí

Pohled moderní vědy a její filosofie na ontologii mysli je danému tématu výrazně bližší, než představa, jakou nám poskytli teologicky zaměření myslitelé. Nepočítá totiž s žádnou absolutní entitou, žádnou vyšší mocí, která by jednoduše přiřkla ono privilegium, onu zázračnou schopnost lidem a snad i několika málo dalším, podobně vyspěle vypadajícím živočichům. Naopak, dá se zcela jistě předpokládat, vidět a zkoumat určitý vývoj, kterým lidské myšlení prošlo a tady se ke slovu dostává i do jisté míry otevřená cesta její poznatelnosti.

Kniha Druhy myslí k pochopení vědomí (Kinds of minds. Towards an Understanding of Consciousness, 1996) amerického filosofa Daniela Denneta je bohatým zdrojem informací o pravděpodobném procesu formování vědomí s vrcholným dílem přírody – lidskou myslí.

Evoluční teorie, jejíž pojetí mysli zde stručně nastíníme, se ubírá cestou sledování těch nejjednodušších organických struktur až po ty nejvyspělejší, s nejvyvinutější formou myšlení, kam lze řadit také lidský rod. Sleduje jejich chování a interakci s okolním světem, která se stává čím dál složitější, propracovanější a efektivnější.

Pratchett mistrně skloubil teorii evoluce s teorií inteligentního návrhu v existenci v Posledním kontinentu (The Last Continent, 1998), kde se skupina mágů Neviditelné univerzity dostala oknem v koupelně pracovny profesora Krutého a neobvyklého zeměpisu do doby před tisíci lety na tropický ostrov Mono, který zrovna sloužil jako experimentální laboratoř samotného boha evoluce.

Ten popisuje počátky své práce na výrobě života takto: „Stvořil jsem si je. A od té chvíle je pozoruju a zjišťuju, jak fungují a když se pak opotřebují, vytvořím vylepšenou verzi vycházející z výsledků prvního, druhého… a tak dále experimentu. … I když mnoho rostlin se v posledních dnech chová velmi podivně. Jaký smysl mají ta semena, která začaly vytvářet? Snažím se jim to rozmluvit, ale nezdá se, že by mě poslouchaly.“²²

Naskýtá se tedy možnost při přímém pozorování sledovat evoluční projektování za pochodu a porovnávat je s evolučními teoriemi tak, jak je chápe Dennet. Bůh evoluce je ale také poněkud pokrokový. A protože mágové na bohy samozřejmě nevěří a jsou příliš samolibí, aby nějak výrazně věřili v bohy - spíše je berou na vědomí a někteří rozumnější je i víceméně respektují - budou mu do práce všemožně mluvit a zasahovat.

22 PRATCHETT, Terry. Poslední Kontinent. Praha : TALPRESS, 1999. s. 242.

(22)

3.1Intencionální postoj jako základní směřování ke vzniku mysli

O samotném vzniku mysli má věda své představy a i když není možné určit nějakou přesnější hranici, kdy se první známky vnímání objevily, lze se do určité míry dohadovat o jejím vývoji od tohoto období. Vnímání se ale jistě neobjevilo naráz, v určitý okamžik. Přestože moderní věda zaznamenala velký pokrok, je nemožné stanovit, kdy přesně určitý organismus navýšil svou genetickou výbavu o schopnost vnímání. Jedním z důvodů, proč je nemožné určit vůbec nějakou přibližnou hranici, může být ten, že tento proces se neudál na tom jediném organismu či druhu, ale téměř jistě se toto odehrávalo v různých dobách na různých místech u různých forem života, samozřejmě různými způsoby.

Důležitý zlom nastává v momentě, kdy organismus využívá intencionální postoj. Intencionální znamená úmyslný, ale nejedná se tady ještě zdaleka o žádné vědomé konání. Organismus jedná nějakým způsobem pro něj přirozeným, dělá to, co potřebuje, ale není si vědom toho, že to dělá.

Neříká si „Tak, a teď se replikuji, protože mám potřebu zachovat svou genetickou informaci.“

Činnost tohoto konatele může být velmi dobře vysvětlena na příkladu buněk v našem těle. Jistě se od bílých krvinek neočekává, že se vědomě připravují na boj s vetřelcem ve formě zákeřného viru, stejně tak u něj nikdo nečeká, že by spřádal plány na dobytí plodného území našich krčních mandlí.

Lze říci, že je to projev jejich podstaty. Obrazně řečeno lze konání bílé krvinky přirovnat k Descartovu památnému citátu „myslím, tedy jsem“, větou „bráním, tedy jsem“. Nejde tu ještě o jakýkoliv projev vědomí. Je to ale začátek, který otvírá cestu vývoje myšlení, na jehož konci se nachází schopnost číst a rozumět těmto řádkům.

Na Zeměploše existuje mnoho inteligentních organismů, jakož i anorganických bytostí, a ne všechny jsou přibližně humanoidního tvaru. Například myslící hruškovník je strom, jehož dřevo je nadáno schopností při nejmenším vypadat, že má mysl. Pro lepší pochopení následujícího textu je třeba protentokrát připustit fakt, že je možné vyrobit funkční počítač ze dřeva. Jediný rozdíl je v tom, že jeho funkčnost nezajištují elektrické obvody, křemíkový mozek ani software užívající k přenosu informací binární soustavu. Tato umělá inteligence probíhá přímo ve dřevě.

Z tohoto dřeva je i Zavazadlo. Jedná se o velkou ponýtovanou truhlu se stovkami malých nožiček. Důležité je to, jak Zavazadlo funguje. To, že v jakémkoliv okamžiku ví, v jakém čase a prostoru se nachází a kde je jeho pán, lze přisuzovat magii. To hlavní je, že „Zavazadlo nemělo mozek jako takový, i když nezasvěcený člověk by mohl nabýt dojmu, že dokáže myslet. Jenže ono reagovalo jistým velmi složitým způsobem na své okolí.“²³ Při konfrontaci se Zavazadlem má

23 PRATCHETT, Terry. Poslední Kontinent. Praha : TALPRESS, 1999. 428 s.

(23)

čtenář pocit, že má svou vlastní mysl, a to velmi rozhodnou a svéráznou. Vyvstává tak otázka, jak to ve skutečnosti dělá, zda vycítí, či podvědomě reaguje na vnější podněty, nebo je tu ještě jiná možnost.

Konání organismu zaujímajícího intencionální postoj – konatele – je pozorováno jako racionální, tedy je v něm spatřováno jisté zamyšlení či úvahy, na jejichž konci konatel dospívá k nějakému rozhodnutí, které je pro něj výhodné. Toto zamyšlení si ovšem představuje člověk, jelikož je mu tolik důvěrně známé, neboť člověk má obecně tendenci představovat si určité vědomí i u zcela odlišných konatelů. Na zrychlené projekci růstu rostliny si lze všimnout promyšlenosti, s jakou se nové listy derou za sluncem a bojují o prostor. Ještě výraznější takové pocity vyvstávají při pohledu na androida, člověku podobného robota, který je vyvinut tak, aby působil lidsky. Tady se často není možné obejít bez pocitu dojetí a představa rozebrání robota či jeho zničení vyvolává silné rozhořčení nad nemorálností takového činu.

Představa o tom, jak se věci dějí, protože se tak prezentují a dělá je tak i člověk, vede k rozcestí s odbočkou k jedné z hlavních myšlenek této práce, tedy vyprávění příběhů (viz kapitola 4).

Odpovídá totiž strategii předpovídání chování – projektovému postoji. Ve světle projektového postoje se předpokládá, že se věci chovají tak, k čemu jsou vyprojektovány. Tak jako je bílá krvinka vyvinuta k obraně svého prostředí a robot ke zdánlivě lidskému myšlení, tak by i každý jeden konatel měl fungovat podle svého projektu. Tato jednoduchá analogie intencionálního postoje je bezpečným vzorem chování konatele. Nenabízí totiž žádné vedlejší možnosti než ty, které má předpovězené ve svém návrhu.

Na rozdíl od projektového postoje má intencionální postoj velkou evoluční výhodu. Konatel má zde „vlastní cíl“. Intencionalita jeho konání je dána tím, že si z možných voleb vybere tu nejracionálnější, tedy tu nejbezpečnější, nejjednodušší či nejefektivnější. Jeho chování se tedy jeví jako promyšlené, vědomé.

Spojnicí mezi těmito postoji je myšlenka, kterou vnukli mágové bohu evolucionáři. Ten totiž, jak již sám popsal, do té doby vyráběl od každého druhu rostliny a živočicha jednoho jedince a nějaký jednodušší systém mu ani v nejmenším nepřišel na mysl. Bylo tedy potřeba přijít na způsob, jak zajistit automatickou výrobu dalších organismů. Mágové, rudí až za ušima, tedy s notnou dávkou „ehm“ a „muáááá“ vysvětlili bohu význam a průběh rozmnožování a boha napadlo, že cílem je vyprojektovat takový organismus, který sám od sebe aktivně a vědomě zajištuje pokračování svého druhu.

(24)

„Podle boha to všechno spočívá v tom, jak docílit, aby všechny živé organismy chtěly…, aktivně se účastnily…, vyhledávaly…, byly rozhodnuty vytvořit novou generaci, přestože by jinak mohly trávit čas v mnohem… zajímavějších a výnosnějších činnostech. Jak se zdá, mnoho zvířat bude nutné od základu přebudovat.“²⁴

Základními cíli každého konatele jsou najít si potravu, nestát se sám potravou a rozmnožit se.

Způsob, jak těchto cílů dosahovat, tkví ve schopnosti rozlišovat objekty vnějšího světa – potravu, nepřátele, skrýše a prostředí a později u složitějších organismů také partnery pro rozmnožování. Pro získávání takových informací potřebuje konatel systém senzorů, smysl či celou sadu. Následující odstavce budou věnovány zraku coby nejdůležitější a nejspíše nejranější formě vnímání.

3.2 Citlivost

První organismy neměly žádné propracované systémy senzorů, které by jim pomáhaly naplňovat podstatu jejich bytí. Používaly jednoduché prostředky podle pravidla „hledej to, co potřebuješ a skryj se před tím, co potřebuje to, co máš ty“. Anticipace – předpovídání – takové budoucnosti není tedy nic složitého. Konatel pouze bloudí po svém prostředí, a když doslova narazí na to, co hledá, polapí to. Nepřemýšlí o své činnosti a není toho ani schopen. Koneckonců to ani k životu nepotřebuje.

Potřeba vědět se omezuje na racionále úspornosti. Konatel má jen ty informace, které potřebuje ke svým specializovaným úkolům. Nic víc jednobuněčné organismy nepotřebovaly vědět. Jejich úspěch byl lehce měřitelný –příroda nechá své nejlepší projekty prosperovat. Nejjednodušší systém je používán nejdříve, nemusí být ale nejefektivnější – může obsahovat spoustu nefunkčních věcí, které se mohou hodit později. Je totiž mnohem lehčí zapojit do funkce nepoužívaný gen, než-li jej odstranit a znovu vytvářet. Evoluce si takto usnadňuje práci s vývojem.

Tento vývoj lze z hlediska intencionálního postoje dále sledovat s počínající soutěživostí druhů. Rostliny bojují mezi sebou o prostor, s býložravci pak o vlastní přežití. Je známo, že rostliny nemají mysl ve smyslu mysli živočichů, disponují však určitou citlivostí spojenou s různými zákonitostmi jejich růstu, jako např. snaha zmást býložravce, přinutit ho najít si jinou potravu. Je

24 PRATCHETT, Terry. Poslední Kontinent. Praha : TALPRESS, 1999. s. 256-257.

(25)

pozoruhodné, že některé rostliny si na svou obranu vyvinuly různé jedy. Na oplátku se určití býložravci tyto jedy naučili jinak snášet a rostlina byla nucena k dalším obranným mechanismům.

Změnila opět své chemické složení nebo si vyvinula odlišné defenzivní prostředky, jako například trny. Ještě zvláštnější je, že jiné rostliny jsou schopny čerpat výhody jiných, zkušenějších druhů, a berou na sebe jejich podobu v naději, že nepřítel se svým nedokonalým zrakem ji bude považovat za tu, která mu působí takové nepříjemnosti. Jak jsou tito konatelé schopni vnímat takto své okolí?

Jakým způsobem zjistí, že někdo jiný má výhodu nad svým protivníkem, v čem tkví jeho slabost a jak z těchto informací těžit?

Tyto otázky jsou zde kladeny spíše pro zamyšlení nad tou neuvědomovanou složitostí života, tajemstvím mysli a vůbec zázrakem bytí. Dennett nám nabízí odpověď ve smyslu, že to, co zde vidíme, je konání naprosto jasné, předpověditelné a čistě racionální a není řízeno ani tou nejjednodušší formou mysli.

Podstatný je tu čas. Lidská mysl je zvyklá vše pozorovat ve svém časovém sledu a cokoliv je pomalejší nebo rychlejší, není schopna zachytit. Pravdou je, že zmíněné obranyschopné rostliny byly tlaku změn podmínek vystaveny po velmi dlouhé časové údobí, za které si dokázaly vyvinout citlivost a na tyto podmínky postupně dokázaly reagovat racionálními způsoby. Intencionální postoj jim umožnil racionálně předpovědět příští kroky nepřítele a tím i získaly výhodu možnosti vidět i své vlastní reakce na konání ostatních druhů.

Rostliny na evolučním ostrově Mono jdou ještě dál, i když otázkou je, do jaké míry je jejich zaměření hnáno thaumickým polem a jak moc se povedlo realizovat projekt intencionalizace. Jsou totiž schopné se vyvíjet podle aktuálních potřeb obyvatel ostrova – mágů. Je nutné upřesnit, že mágové se žádným způsobem nepodíleli na tomto jevu a po několik dní o něm ani nevěděli. Pak si ale všimli, že od každé rostliny je na ostrově pouze jediný exemplář, který má velmi neobvyklé plody.

Každý strom či keř plodí to, co zrovna některý z mágů potřebuje. Jejich racionále jim velí tvořit tobolky cigaret se semínky ve filtru, ořechy s tvarohovým dortem či květy kapesníků.

Vrcholným dílem ostrovního života ovšem byla dýně s druhovým názvem Argo nauticae uniquo, která vyklíčila na pláži toho rána, kdy mágové zjistili, že na pustém ostrově není jediná knihovna, která by obsahovala návod na stavění lodí. Odpoledne už byli všichni na palubě obrovské zelené samonaváděcí dýně, která automaticky hledala místo s odlišnými biozeměpisnými charakteristikami. Dokonce měla na přídi zelenou příďovou figurínu.

(26)

Arcikancléř Neviditelné univerzity to popsal jednoduše: „Kdybych byl já zeleninou, snažil bych se být co nejrychleji užitečný, že? K čemu by to bylo, viset někde na keři tisíce let a vytvářet velká semínka? Jen opatrně! Všechny ostatní rostliny by mezitím mohlo napadnout něco mnohem lepšího! Ne, ne, vy vidíte svou příležitost teď a chopíte se jí.“²⁵

3.3 -ovští tvorové

Aby živý tvor žil úspěšný život a tedy přežil, je potřeba být připraven na nebezpečí, ale i příležitosti kolem něj. Je dobré, když dokáže svou budoucnost rozpoznat dále dopředu. To ale není možné, pokud na ni naráží až svým hmatovým ústrojím. Proto si živočichové vyvinuli systémy, které byly schopny nejenom proximálního (kontaktního), ale i distálního (vzdáleného) poznávání svého okolí.

Organismy se ve svém okolí orientují pomocí konatelů hledajících informace, s jejichž pomocí pak interpretují svět. Tito konatelé jsou zástupci smyslů, kterými je ten který živočich vybaven, a ve svém prostředí stále hledají a získávají potřebné podněty, podle kterých se tvor rozhoduje o svém příštím chování. Ovšem když říkáme „rozhoduje“, nemyslíme tím to, co si každý člověk okamžitě představí, tedy jakýsi vnitřní monolog, kdy ropucha vidí na listu mouchu a řekne si: „to je ale pěkný kousek, teď budu mít hostinu králů!“. Ani moucha se při zjištění nebezpečí nezajíká hrůzou a nemodlí se za rychlejší křídla.

George Miller zavedl výraz epistemický hlad, který pěkně vyjadřuje motivy milionů těchto mikrokonatelů zajišťujících vnímání organismu. Intencionální postoj umocněný epistemickým hladem jim velí čekat a hledat svůj typ informace. Jedinou jejich prací je vyhledávat svůj určitý typ informace a kdykoliv ji zachytí, reagují na ni svým zavedeným, konkrétním způsobem.

Terry Pratchett ve Vědě na Zeměploše popisuje takový proces fungování neurálních sítí v mozku. Všichni konatelé jsou totiž napojeni na tuto řídící jednotku, v níž každá skupina má své oddělení, které shromažďuje a vyhodnocuje jednotlivé impulzy, které vyústí v reakci organismu.

Pratchett jim tady říká „moduly“. „Modul pro běh, další pro rozpoznávání nebezpečí, další, který zvýší ostražitost celého zvířete, atd. Každý takový modul je nenadálým rysem složitých neurálních sítí a nebyl vytvořen: vyvinul se. Miliony let evoluce vytrénovaly tyto moduly, aby reagovaly okamžitě a selektivně.“²⁶

25 PRATCHETT, Terry. Poslední Kontinent. Praha : TALPRESS, 1999. s. 190.

26 PRATCHETT, Terry. Věda na Zeměploše. Praha : TALPRESS, 2007. s. 400

(27)

Moduly nejsou oddělené. Sdílejí nervové buňky, překrývají se, nejsou nezbytně dobře definovanou oblastí mozku – ne více, než je uzlový obvod dobře definovanou oblastí v telefonní síti. Podle Daniela Dennetta jsou jako soubor démonů spravovaný pandemóniem. Všichni v libovolný okamžik řvou, kdokoli, kdo řve nejvíce, vyhrává.

Vnímání znamená přijímání informací, jejich rozlišování a vyhodnocování. Vývoj způsobu, jakým živočichové vnímají, Dennet nazývá Věží tvoř-a-zkoušej. Na základě této techniky rozlišuje čtyři druhy tvorů podle složitosti jejich vnímání. Věží jsou míněna patra schopností postavená na sobě podle složitosti, kdy každé vyšší patro je o něco vyvinutější, propracovanější a efektivnější, než to pod ním.

3.3.1 Darwinovští tvorové

První organismy se vyvíjely podle zákona přirozeného výběru. Intencionalita nebyla nijak propracovaná a šlo vesměs o náhodnou mutaci a replikaci genů. Nové organismy poté prostě musely přežít zkoušku v terénu. Ty projekty, které byly postaveny efektivně, přežily a jejich kvality se upevňovaly v genetické informaci. Dennett tuto základnu nazývá darwinovskými tvory.

Obr. 1 Darwinovští tvorové.

Darwinovští tvorové, různé „napevno zapojené“ fenotypy Výběr jednoho upřednostňovaného fenotypu

Zmnožování upřednostňovaného genotypu

Zdroj: DENNET, Daniel. Druhy myslí: K pochopení vědomí. Praha: Academia, 2004. s. 82.

Vlastní názor si na tento stav věcí vytvořili mágové, když virtuálně pozorovali první krůčky života v mořích na Zemi. Živobytí a obecné vlastnosti raných mořských organismů jim přišly tak podivné, neuspořádané a nešťastné, že na chvíli opustili své zkušenosti s nezkušeným bohem evoluce z dob pobytu na ostrově Mono a začali přemýšlet nad nějakou společnou formulí, nějakým základním prvkem, který by vysvětloval tuto téměř beznadějnou situaci. Nakonec si vzpomněli na svého nechvalně známého kolegu Zatraceného Hlupce Johnsona, vynálezce věcí nefunkčních, ale o to více nebezpečných a prvek pojmenovali zatrahlupcium.

(28)

3.3.2 Skinnerovští tvorové

Aby byl druh opravdu úspěšný, nestačí jen vrozená sada schopností uchovaná v genotypu. Pro přežití je potřeba také být schopen učit se a přizpůsobovat prostředí. Učením zde nemyslíme vědomé chápání či zapamatování různých situací, spíš se dá mluvit o opakovaném upřednostňování těch behaviorálních voleb, které se v minulosti testováním ukázaly být efektivní. Tyto volby byly v příštích zkušenostech posilovány, špatné vyhodnocení situace naopak bylo potrestáno negativním signálem, nebo vedlo k smrti organismu.

Ti tvorové, kteří dokázali přežít a vyvinout si správné posilovače efektivního chování v prostředí, se nazývají skinnerovští tvorové, podle behaviorálního psychologa B. F. Skinnera, podle kterého takové „operativní podmiňování“ není jen analogické přirozenému výběru, nýbrž je jeho rozšířením: „Kde končí vrozené chování, nastupuje vrozená měnitelnost procesu podmiňování.“

(1953, str. 83.)

Obr. 2 Skinnerovští tvorové.

Skinnerovský tvor „slepě“ zkouší různé reakce...

...dokud není jedna „posilováním“ zvolena.

Příště tento tvor volí tuto posílenou reakci

Zdroj: DENNET, Daniel. Druhy myslí: K pochopení vědomí. Praha: Academia, 2004. s. 84.

V případě skinnerovského podmiňování jsou šance na přežití značně vyšší, ovšem pokud se organismus dostane přes své první chyby, tedy pokud dokáže projít dostatečným množstvím nástrah v raném období života tak, aby se jeho fenotyp obohatil o významnou sadu úspěšných podmíněných způsobů chování.

3.3.3 Popperovští tvorové

Dalším patrem věže Tvoř-a-zkoušej jsou proto tvorové, kteří si dokázali vyvinout bezpečné prostředí, ve kterém mohou téměř bez rizika zkoušet to, co může být fatální pro nezkušené tvory skinnerovské. Řeč je o jakémsi předvýběru mezi všemi možnými volbami, které se mohou ve

(29)

skutečném světě ukázat jako hloupé. Tyto tvory nazývá Dennett tvory popperovskými. Byl to totiž filosof Sir Karl Popper, kdo prohlásil, že tato nová možnost „dovoluje nechat namísto nás umírat naše hypotézy“.²⁷

Hlavní rozdíl mezi skinnerovskými tvory a popperovskými je tedy v tom, že ti druzí jsou dost chytří na to, aby si své možnosti vyzkoušeli nanečisto a zcela vědomě, ne jen náhodně. Tam, kde má skinnerovský tvor prostě štěstí, popperovský tvor přemýšlí, zkouší a vybírá či zavrhuje konkrétní činy podle jejich úspěchu v tomto kontrolním prostředí.

Obr. 3 Popperovští tvorové

Popperovský tvor má vnitřní vybírací prostředí, které prohlíží kandidáty na činy.

Při prvním pokusu tento tvor jedná rozumným způsobem (lépe než náhodně).

Zdroj: DENNET, Daniel. Druhy myslí: K pochopení vědomí. Praha: Academia, 2004. s. 87.

Je ale třeba si položit otázku, kde se toto prostředí bere, jakým způsobem si je živočich může vytvořit a co vůbec obsahuje. Aby mohl organismus provádět úspěšně takový předvýběr, musí mít nějaké vnitřní prostředí, které má vlastnosti odrážející skutečný svět, být stejně strukturované a obsahovat obrovské množství informací vnějším prostředí a o tom, jakým způsobem funguje.

Pouze v takovém případě lze nacházet možnosti chování odpovídající reálným zkušenostem vnějšího světa a pouze v takovém prostředí je lze testovat a kvalifikovat jejich výsledky. V opačném případě by totiž byly ony předběžné zkušenosti zkreslené a jejich výpověď by byla zavádějící a možná ještě horší než prostá technika pokus-omyl.

Popperovští tvorové mají výsadu, která jim dovoluje jejich pokusy provádět organizovaně.

Tyto výsady jsou buď jakýmsi dědictvím darwinovských tvorů, pevně zakotvené v genetické informaci, kdy tělo samo ví, co je pro ně dobré, či jsou to získané, naučené informace o světě, se kterým se setkávají či mohou setkat, tak jako to dělají tvorové skinnerovští. Kontrolní prostředí tedy není pouze něco daného, ale také se vytváří v reálném čase života organismu.

27 DENNET, Daniel. Druhy myslí : K pochopení vědomí. Praha : Academia, 2004. s. 86.