Sochař Michael Bílek

Sochař Michael Bílek

Bakalářská práce

Studijní program: B7106 – Historická studia

Studijní obor: 7105R062 – Kulturněhistorická a muzeologická studia Autor práce: Lenka Střihavková

Vedoucí práce: Anna Habánová, M.A., Ph.D.

Liberec 2017

Technická univerzita

v Liberci

Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Akademický rok: 2OI5/2Ot6

ZADANI BAKALARSKE

'Ý22

PRACE

(PROJEKTU, UMĚLECKtrHO DÍLA, UMĚLECKBHo vÝNoNU)

Jméno a pŤí.jmení: Lenka Střihavková Osobní

číslo:

P14000373

Studijní program: B7106 Historická studia

Studijrií

obor:

Kulturněhistorická a muzeologická studia Název

tématu:

Sochař Michael

Bílek

Zadzi:,ající katedra: Katedra historie

Z ásadr- pI,o ^\.},p1 acor,ání

^:

Studentlra na základě rešerší v pozůstalosti a soukromém rodinnóm archivu Alcn1, Bílkor,ó zpracuje život a clílo socfiaře N"Iichaela Bílka. \'ýclrodiskenr _.je studiurn odborné literatrrry, k térriatu r,ýtvarnélro unrění clrulré polor.in1,, 20. stolctí, zejména sochařství. a kornparace s do- chol,aný-mi a dohleclanými clíly \,{ichaela BíIka (soukromé a veřejné sbírkotvorné instituce).

Studentka zlrodnotí jciio celožir..otní dílo a zasadí ho clo kontextu dobor.ého sochařství (zobra- zir,élro i abstraktního). součástí práce bude žir.otopis, soupis sochařského díla se základními katalogor.,ými údaji doplněný náhledol,ými fotografiemi a soupis realizr._ir.aný6| l,ýstav.

Rozs:rh grafickí,ch plací:

Rozsa}r praccivttí zprá,n v:

Folrria zpracor,ání bakalář,slié práce:

Sezrlarrr odllorné literaturl,:

tištěná/elektronická

viz

příloha

Anna

Habánová,

M.A.,

Ph.D.

katedra historie

30. dubna 20í6 30. clrrbna 2OI7

\redoucí bakalářské ^pr,áce:

Datum zadání bakalářské ^práce:

Termín odevzdárrí bakalářské ^práce:

rloc. P}tDr. ,Iaroslar. Pažout, Ph.D.

rredoucí 1ratedrv

\'' Liberci dne 30, rlubntr 2016

PříIoha zadání bakalářské ^práce

Seznam odborné literatury:

BÍLEK, Michael:

Kďyž se ohlédnu..., in: Teologie

&

Společnost, roč.

3,

2OO5, č.

4, s.44-45,

ISSN

I2t4-074O.

BROŽEK,

Jaroslav:

Výtvarné

umění a umělci na Ústecku ve druhé polovině 20.

století, 1. vyd. ÚTstí nad Labem,

Univerzita

Jana Evangelisty

Purkyně

2010,

ISBN

97 8:-8o-7 4I4-229-I.

BROŽEK,

Jaroslav:

Výtvarné

Ústí: kronika výtvarného života

v Ústí

nad Labem ve 2O. století 1918-1998,

Ústí

nad Labem, Město ť]stí nad Labem 1999,

ISBN

80-238-3856-3.

FIALA,

Václav: Sochy do barokní niky, Klatovy, Hangár

E 2Ot2,ISBN

978-80-90 4613-í-4.

HANZL,

Zdenékz O kameni, dřevu a barvě s Alenou Bílkovou, Michaelem

Bílkem

a Josefem Vyskočilem, in: Kámen, toč. 7, ^2OO1,,, č. 3, s. t7-24,,ISSN I2Lo-9452.

Hť]LA, Jiří: Bílek

Michael, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění,

HOROVÁ, Anděla

("d.), 1. vyd. Praha. Academia 1995,

ISBN

80-200-0521-8, s.

70.

KLIMEŠOVÁ,

Marie: Česká nová figurace šedesátých let, reflexe pop artu, groteska, asambláž, in: Dějiny českého výtvarného umění _[VI/1],

ŠVÁCHA,

Rostislav -

PLATOVSKÁ, Marie

^(edd.), 1. vyd. Praha, Academia 2OO7,ISBN 978-80-200-1487-X, s. 143-L77.

KLIMEŠOVÁ,

Marie: Od nové figurace

k

nové expresi a grotesce, L2f !5,, in:

Dějiny českého výtvarného umění |VI/2],

ŠVÁCHA,

Rostislav -

PLATOVSKÁ, Marie

(edd.), 1. vyd. Praha, Academia 2OO7,ISBN 978-80-200-1488-8, s.

691-713.

NEUMANNOVÁ,

Eva, et al.: Pohledy do sbírek Severočeské galerie výtvarného umění

v

Litoměřicích: české umění 20. století, Litoměřice, Severočeská galerie výtvarného umění 2008,

ISBN

978-80-85090-84-0, s. 183.

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

PODĚKOVÁNÍ

Na prvním místě se patří poděkovat mé vedoucí práce doktorce Anně Habánové. Vážím si její preciznosti a odbornosti s jakou k mé práci přistupovala a také času, který mi věnovala. Jsem vděčná rodině Bílkových za jejich otevřenost a obětavost. Zejména Aleně Bílkové za zpřístupnění rodinného archivu a vlídné přijetí, které doprovázelo každou návštěvu.

V neposlední řadě děkuji Davidovi a své rodině za věčné čtení konceptů a podporu.

ANOTACE

Cílem této bakalářské práce bylo popsat a zhodnotit život a dílo sochaře Michaela Bílka (1942–2015). Práce byla rozdělena podle jednotlivých životních etap, ve kterých se postupně prolínala a vyvíjela sochařova tvorba. Michael Bílek si zvolil jako stěžejní materiál dřevo. Ve spojení s realistickým figurálním uměním se jeho tvorba stala něčím neobvyklým v kontextu moderního umění. Důležitou součástí práce bylo zhotovení katalogu díla a seznamu výstav. Práci ještě doplnila obrazová dokumentace z Bílkova života.

KLÍČOVÁ SLOVA

Michael Bílek, sochařství, dřevo, biografie, umění

ANNOTATION

A goal of this bachelor thesis was to describe and evaluate life and work of sculpturer Michael Bílek (1942–2015). Bacelor thesis was split according to his life stages, where was evolving his work. Michael Bílek chose a wood as a main material for his sculptures. Together with realistic figure art became his work something unusual in the context of modern art.

Important part of this work is catalogue of his sculptures and exhibitions. To fill this work was used picture documentation from Bílek's life.

KEYWORDS

Michael Bílek, sculpture, wood, biography, art

7

OBSAH

1. ÚVOD ... 8

2. ROZBOR PRAMENŮ A LITERATURY ...10

3. ŽIVOT A CELOŽIVOTNÍ TVORBA ...14

3.1 Mezi Turnovem a Libercem (1942–1962) ...14

3.2 Studijní léta v Hořicích (1962–1964) ...16

3.3 Studium na pražské AVU (1964–1969) ...18

3.3.1 Setkání s novou figurací ...21

3.4 Hořická sympózia a výtvarná skupina Boháňka ...24

3.5 Ústecké hledání ...26

3.6 Ústecké setkání – koheze Bílkových ...28

3.7 Dřevo pomalu promlouvá (1973–1989) ...30

3.8 Exteriérové plastiky a veřejné zakázky ...36

3.9 Restaurátorská činnost ...40

3.10 Dřevo ožívá a umírá (1989–2015) ...41

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...49

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ...50

SEZNAM VÝSTAV ...54

KATALOG DÍLA ...61

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ...81

8

1. ÚVOD

Dřevo má ve výtvarném umění dlouhou tradici a historii. Razilo si svou cestu přes dřevěné desky nástěnných obrazů, středověké sochy svatých, ručně vyřezávané kostelní oltáře až k židlím Magdalény Jetelové, stuhám Václava Fialy, schránkám Zbyňka Sekala a lidským sochám Michaela Bílka, jehož příběhem a dílem se předložená práce zabývá. Michael Bílek navázal na tuto tradici a vrátil se k historii. Proto lze jeho sochařství nazvat tradičním. Ať již díky námětům z běžného života, přírodnímu materiálu či dobře zvládnutému řemeslu. Michael Bílek vycházel z gotické řezbářské tradice a lidových betlémů ve vazbě na venkovské prostředí. Po začátcích, ve kterých převažovala jako stěžejní materiál sádra, se připoutal ke dřevu, jež si oblíbil a nikdy se ho nepustil. Tento turnovský rodák šel cestou zobrazivého umění a figury se držel již od počátku své tvorby. Jako místo svého sochařského působení si vybral sever, kde celý život vytvářel dřevěné plastiky, pískovcové realizace do architektury a restaurátorsky ošetřoval sochařské památky. Jeho činnost utichla 22. června 2015, po boji s těžkou nemocí. Zůstal po něm barevný svět dřevěných „panáků“ s neuvěřitelnou výpovědní hodnotou.

Michael Bílek se sice zapsal do určitého povědomí veřejnosti, avšak někteří jeho současníci na sebe dokázali vtáhnout větší šíři pozornosti. On takovou potřebu nikdy neměl. Rád vystavoval po boku své ženy a ve volném čase pozoroval a fotil vesmír ve své amatérsky postavené hvězdárně. Jisté vydělení z veřejného života přinášela také pohraniční obec Petrovice, kterou si se svou ženou Alenou Bílkovou vybrali za svůj celoživotní domov.

Práce přináší první ucelený pohled na život a dílo sochaře Michaela Bílka, jenž zůstávalo doposud nezpracované. Jejím cílem bylo zpracovat a zhodnotit Bílkův život a přiblížit vlivy, které byly pro jeho tvorbu formující.

S tím souviselo zpracování soukromého rodinného archivu Bílkových, který poskytla k prozkoumání vdova Alena Bílková. Obsah archivu bude podrobněji rozebrán v další kapitole. Práce se dále snažila zhodnotit Bílkovo celoživotní dílo. Velkým přínosem tohoto počínání je seznam díla a výstav.

Seznam Bílkovy tvorby zpracovaný chronologicky v sobě sloučil volnou

9 tvorbu a realizace v architektuře. Jednotlivá dohledaná díla doplňovaly náhledové fotografie a popisy jako datace, materiál a velikost díla (pouze u volné tvorby). Objevily se některé menší výjimky, u nichž nebylo možno dohledat částečné nebo veškeré informace. Například u studentských děl chyběly rozměry, jelikož byly z větší části zničeny. Michael Bílek vytvořil okolo třiceti čtyř sádrových plastik, sedmdesáti dřevěných děl a přes dvě desítky realizací v architektuře. Práci doplnil také seznam výstav, které Michael Bílek pořádal nebo se jich zúčastnil. Byly řazeny chronologicky a rozděleny na autorské, výstavy pořádané s manželkou Alenou Bílkovou a kolektivní výstavy. U každé výstavy byl uveden rok konání, název a místo uskutečnění výstavy.

Text práce se zaměřoval na jednotlivá životní období, do nichž byla zakomponována související tvorba. Zpočátku byly kapitoly voleny dle Bílkova působení na školách a akcích s nimi spojených. Později již členění nebylo tolik snadné, proto se práce orientovala podle zásadních změn v životě Michaela Bílka, které měly vliv na jeho umělecké počínání. Nezbytnou součástí k dokreslení osobnosti Michaela Bílka představoval obrazový materiál zařazený na konci práce a získaný z rodinného archivu.

Důležité poznatky čerpala práce z několika rozhovorů s vdovou Alenou Bílkovou, které byly uskutečněny přímo v Petrovicích. Některé další informace poskytl syn Ondřej Bílek prostřednictvím emailové korespondence. Celá rodina byla po dobu zpracování osobnosti Michaela Bílka velice vstřícná a otevřená. Velkým plusem se stalo samotné setkání s poměrně velkým množstvím Bílkových soch a nahlédnutí tak do světa barev a vůně dřeva.

10

2. ROZBOR PRAMENŮ A LITERATURY

Zpracování umělecké tvorby a života Michaela Bílka bylo možné na základě bohatého rodinného archivu a pozůstalosti. Jeho zpřístupnění umožnila obětavost a otevřenost Aleny Bílkové, grafičky a vdovy po sochaři.

Rodinný archiv obsahoval utříděné materiály jako katalogy a pozvánky k výstavám, korespondenci, novinové články, fotografie, restaurátorské zprávy a reference, smlouvy a publikace. Většinu materiálu se podařilo zachovat. Pozvánky se z větší části dochovaly, především na autorské a společné výstavy s Alenou Bílkovou. Katalogy a pozvánky k výstavám byly zásadním zdrojem spolu s informačním systémem abART¹ k sestavení seznamu výstav i zdrojem dalších faktů o umělci. Protože Bílkovo dílo unikalo hlubší pozornosti teoretiků a souhrnné zpracování i kritický pohled na jeho tvorbu chyběl, byl velmi přínosný text katalogu od Jana Škváry k výstavě Alena Bílková: Grafika, Michael Bílek: Sochy², dále úvodní slovo Vladimíra Preclíka pronesené na výstavě v Hořicích³ a jako poslední katalog s názvem Alena a Michael Bílkovi s pasáží od Jana Kříže.⁴ Další vypovídající pramen zastupovaly fotografie děl a rodinné snímky, bez nichž by tato práce nebyla úplná. Své místo v archivu měla i korespondence Michaela Bílka s přáteli.

Korespondenci bylo třeba rozdělit na emailovou a dopisní. Emaily se jevily jako přínosnější z hlediska viditelné odpovědi pisatele. Tuto korespondenci Michael Bílek často preferoval v kontaktu s astronomem Josipem Kleczkem a s režisérem a hudebníkem Bedřichem Ludvíkem. Za pomoci klasických dopisů se spojoval s nejbližším přítelem Bohumilem Zemánkem, umělcem a spolužákem z AVU Milanem Křížem, s přítelem z vojny Janko Bitterem a s dalšími. Zmiňovaný materiál bylo nutné nejen projít, ale především kriticky

1 ABART: Bílek Michael online, vid. 20. 1. 2017, dostupné z: http://abart- full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=detail&IDosoby=357.

2 ŠKVÁRA, Jan, Alena Bílková: Grafika, Michael Bílek: Sochy, Galerie Litoměřice a Výstavní síň výtvarného umění Most 1987.

3 PRECLÍK, Vladimír: Úvodní slovo, in: Michael Bílek, Galerie plastik v Hořicích v Podkrkonoší, 8. 4. – 19. 5. 2006.

4 KŘÍŽ, Jan: Michael Bílek – Antiteze člověk, in: Alena a Michael Bílkovi, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích květen – červen 2002, Státní zámek v Duchcově červenec – srpen 2002, Galerie umění Karlovy Vary – Pobočka letohrádek Ostrov n. O. květen – srpen 2003, Hippoware, nestránkováno.

11 zhodnotit a vytěžit. Předložená práce by nemohla vzniknout bez vstřícného přístupu Aleny Bílkové, která trpělivě odpovídala na mé dotazy. Tyto poznatky jsem v práci také využila.

Kromě archivu se v textu promítnulo i nahlédnutí do ateliéru vonícího po dřevě. Nejdůležitějším pramenem byly samotné sochy. Většina dřevěných plastik náležela ještě rodině Bílkových. Ostatní sochy, jež vytesal Michael Bílek pro umístění v exteriéru, jsem se snažila v práci uvést, dohledat a zjistit jejich dnešní stav. Z těchto pramenů byl sestaven katalog děl.

Práce by se dále neobešla bez novinových článků zaplňujících velkou část archivu. Periodika měla charakter výstřižkový. Z větší části byla popsána základními údaji, avšak se mezi nimi nacházely i bezejmenné výjimky.

Nejkvalitnějším zdrojem písemného projevu byl čtrnáctideník Ateliér. Mezi další periodika, která věnovala svou pozornost osobnosti Michaela Bílka, patřila Výtvarná kultura, Umění, Československý architekt, Průboj, Tvar, Tvorba, Rudé právo. Michael Bílek byl členem Svazu českých výtvarných umělců a Komunistické strany Československa, proto mu byla věnována větší pozornost právě v Průboji, Rudém právu a Výtvarné kultuře. Michael Bílek byl sice členem KSČ, avšak ve své tvorbě nenásledoval stranický styl ve formě sociálního realismu, spíše se snažil hledat ve veřejných zakázkách kompromisy a okliky. Díky tomuto členství, na které v jisté fázi života nemohl být pyšný, se snažil pomáhat svým uměleckým kolegům s pořádáním výstav, když pracoval jako komisař ve výstavní síni Emila Filly v Ústí nad Labem.

Jelikož se práce zabývala doposud nezpracovaným umělcem, odborných knih, z nichž by se dalo čerpat nových poznatků, nebylo mnoho.

K několika knihám nasměrovala práci paní Bílková, ke knihám, které s tématem na první pohled nesouvisely. Odborná publikace, jež by se zabývala pouze českým sochařstvím druhé poloviny 20. století, stále chybí.

V teoretické části se proto práce opřela o oba dva díly Dějin českého výtvarného umění VI, v nichž sice Michael Bílek nefiguroval, avšak ke studiu nejen české figurální tvorby byly pro práci důležitým zdrojem. Konkrétně se jednalo o dvě kapitoly, pod nimiž se podepsala Marie Klimešová. První oddíl

12 se zabýval českou novou figurací a jejími počátky⁵, kdežto druhá kapitola byla zaměřena na pozdější období.⁶ Teoretickou část ještě doplnil katalog Nová figurace⁷, kde autorka Eva Petrová rozebírala tento termín a umělce s ním spojené. Jméno Michaela Bílka obsahovala samozřejmě i Nová encyklopedie českého výtvarného umění⁸, kde jej autor hesla Jiří Hůla zařadil mezi nejvýraznější severočeské umělce.

Michael Bílek byl zařazen díky poměrně velkému počtu realizací v architektuře, převážně v době komunistického režimu, do projektu Vetřelci a Volavky⁹, který se zabývá dokumentací, popularizací a ochranou výtvarného umění ve veřejném prostoru z období Normalizace.¹⁰ Projekt má své webové stránky a v roce 2013 vyšla i stejnojmenná kniha, která kromě nápaditého třídění tehdejší produkce obsahovala i fotografii Bílkovy sochy Mateřství z Litvínova. Na internetových stránkách tohoto projektu bylo možné dohledat jeho jedenáct exteriérových děl – Kluci nanuci, Mateřství, Hra matky a dítěte, Děti, Běžící děti, Dvojice, Holčička se psem, Roztančená rodina, Matka s dětmi, Klukovská rvačka a Kluci s melounem.¹¹

Dalším pilířem této práce se stala studie od Jaroslava Brožka s názvem Výtvarné Ústí: kronika výtvarného života v Ústí nad Labem ve 20. Století 1918–

1998.¹² Obsahovala mimo dalších biografických údajů i text o sochařských realizacích v tomto krajském městě. Michael Bílek vytvořil nejvíce exteriérových plastik právě v Ústí nad Labem. Jaroslav Brožek vydal ještě

5 KLIMEŠOVÁ, Marie: Česká nová figurace šedesátých let, reflexe pop artu, groteska, asambláž, in: Dějiny českého výtvarného umění [VI/1], ŠVÁCHA, Rostislav – PLATOVSKÁ, Marie (edd.), 1.

vyd. Praha, Academia 2007, ISBN 978-80-200-1487-X, s. 143–177.

6 KLIMEŠOVÁ, Marie: Od nové figurace k nové expresi a grotesce, 12/15, in: Dějiny českého výtvarného umění [VI/2], ŠVÁCHA, Rostislav – PLATOVSKÁ, Marie (edd.), 1. vyd. Praha, Academia 2007, ISBN 978-80-200-1488-8, s. 691–713.

7 PETROVÁ, Eva: Nová figurace, Litoměřice, Severočeská galerie výtvarného umění 1993, ISBN 80-85090-16-3.

8 HŮLA, Jiří: Bílek Michael, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, HOROVÁ, Anděla (ed.), 1. vyd. Praha, Academia 1995, ISBN 80-200-0521-8, s. 70.

9 KAROUS, Pavel (ed.): Vetřelci a volavky: atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968-1989), Řevnice, Arbor vitae 2013, ISBN 978-80- 7467-039-8.

10 VETŘELCI A VOLAVKY: Michael Bílek online, vid. 12. 2. 2017, dostupné z:

http://www.vetrelciavolavky.cz/sochari/michael-bilek.

11 Vid. 2. 2. 2017.

12 BROŽEK, Jaroslav: Výtvarné Ústí: kronika výtvarného života v Ústí nad Labem ve 20. století 1918–1998, Ústí nad Labem, Město Ústí nad Labem 1999, ISBN 80-238-3856-3.

13 jakýsi soubor novinových článků, publikovaných v letech 1959 až 2001 nesoucí jméno Výtvarné umění a umělci na Ústecku ve druhé polovině 20.

století.¹³ Tři články se zabývaly sochami Michaela Bílka, nejen exteriérovými.

Ve výběru literatury bylo zařazeno i dílo zdánlivě nesouvisející.

Jednalo se o titul s názvem Voda ve vesmíru, na zemi, v životě, a v kultuře¹⁴, jejímž editorem byl Josip Kleczek. K tomuto známému astronomovi a fyzikovi si Michael Bílek našel cestu a obdiv díky své velké zálibě ve hvězdách a vesmíru. Michael Bílek jako autor kapitoly Sochaři vody a voda jako sochař, odkrýval svůj osobní vztah ke dřevu, některé životní zážitky spojené s vodou a s restaurátorstvím.

Seznam literatury byl doplněn ještě o zajímavý katalog Sochy do barokní niky¹⁵ od sochaře Václava Fialy. Michael Bílek byl jedním z oslovených sochařů, kteří měli za úkol vytvořit či nainstalovat již existující plastiku do barokního výklenku dřívější jezuitské koleje v Klatovech.

Výsledná publikace mapovala všechny zúčastněné umělce a zároveň ke každému přidával Václav Fiala svoji vzpomínku či osobní náhled. Velmi subjektivní byl také příspěvek v publikaci Dřevěná knížka¹⁶ od Vladimíra Preclíka.

V práci byla často užívána vlastní slova a texty Michaela Bílka. Za tímto účelem čerpala práce z článku pro časopis Teologie a Společnost¹⁷, příspěvku ve sborníku Turnovská vyznání¹⁸ a z již zmiňované stati v knize Josipa Kleczka.

13 BROŽEK, Jaroslav: Výtvarné umění a umělci na Ústecku ve druhé polovině 20. Století (soubor článků a statí publikovaných v denním tisku v letech 1959 až 2001), 1. vyd. Ústí nad Labem, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 2010, ISBN 978-80-7414-229-1.

14 KLECZEK, Josip (Ed.): Voda ve vesmíru, na zemi, v životě a v kultuře, 1. vyd. Praha, Radioservis 2011, ISBN 978-80-86212-98-2.

15 FIALA, Václav: Sochy do barokní niky, Klatovy, Hangár F 2012, ISBN 978-80-904613-1-4.

16 PRECLÍK, Vladimír: Dřevěná knížka, 1. vyd. Praha, Melantrich 1988.

17 BÍLEK, Michael: Když se ohlédnu…, in: Teologie & Společnost, roč. 3, 2005, č. 4, s. 44–45, ISSN 1214-0740.

18 BÍLEK, Michael: Nejmilejší kniha vzpomínek, in: Turnovská vyznání, sborník vydaný u příležitosti 725. výročí města Turnova, 1. vyd. Turnov, Městský úřad Turnov 1997, s. 50.

14

3. ŽIVOT A CELOŽIVOTNÍ TVORBA 3.1 Mezi Turnovem a Libercem (1942–1962)

„Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“¹⁹

Úvodní text z 1. listu Korintským apoštola Pavla uváděl nejen katalog k Bílkově výstavě v galerii U prstenu, ale tento tak zvaný Hymnus o lásce se vepsal i do umělcova díla a života. Lze to pozorovat na Bílkově lásce a úctě k rodině, přírodě a duchovním hodnotám. Toto vše Michaela Bílka formovalo v jeho tvorbě a projevu. Již od dětství přicházel do kontaktu s přírodou a přírodními materiály. Jen díky lásce k přírodě si mohl najít cestu ke dřevu, teplému materiálu, jehož drobné nedostatky proměnil v přednosti. Právě se dřevem se jako s jediným materiálem dokázal plně ztotožnit. Narodil se v srdci Českého ráje – v Turnově 22. 10. 1942 – jako prostřední potomek Bohuslavu Bílkovi a Jarmile Bílkové, rozené Hájkové. Rodina žila v Turnově v pronajaté vile u Hruštice ve Zborovské ulici.²⁰ Michael Bílek měl o rok starší sestru Janu. Jana Bílková, provdaná Ráčková se vyučila na zahradním učilišti v Turnově, později pracovala v Textilaně v Liberci. Další umělecké vlohy se objevily u třetího potomka Ilji Bílka, kterého od staršího Michaela dělilo šest let. Ilja Bílek je dnes známým sklářským výtvarníkem. Navštěvoval střední sklářskou školu v Železném Brodě a v Praze absolvoval VŠUP – ateliér sklářské tvorby u profesora Stanislava Libenského. Od roku 1996 vede ateliér skla na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.²¹

Otec Bohuslav, který vystudoval obor stavitelství v Turnově, se stal důstojníkem z povolání. Po druhé světové válce, během níž působil jako učitel, se opět ocitl pracovně v armádě. Nakonec se vrátil k pedagogice na

19 Bible: Písmo svaté starého a nového zákona. 9. vyd., 7. přeprac. vyd. Praha, Česká biblická společnost 1994, ISBN 80-85810-05-0, s. 166.

20 Emailová korespondence s Alenou Bílkovou ze dne 14. 10. 2016.

21 BROŽEK, Jaroslav, pozn. 12, s. 124.

15 učilišti Pozemních staveb v Liberci.²² Jako člen Komunistické strany Československa se na vlastní kůži přesvědčil o stranických praktikách, když skončil jako jeden z mnoha ve vězení. Sám se později o straně vyjádřil jako o mlýnku, který semele vše.²³ Matka Jarmila vystudovala Státní odbornou školu pro broušení drahokamů, rytí drahokamů, zlatnictví a klenotnictví v Turnově.

V tomto oboru nadále nepokračovala a později pracovala v Textilaně v Liberci.²⁴ Její otec, jenž byl dědečkem Michaela Bílka, učil svého vnuka malovat. To dokládala vzpomínka Michaela Bílka: „A srdce mě na stará kolena přivolává, tak jako většinu lidí, do dětských krajin. Na zelenou louku u hruštického kostela, kde jsme bydleli, či do Klokočských a Betlémských skal, kde jsme se s dědou pokoušeli, většinou neúspěšně, namalovat vonící jehličí borovic, uchycených na holých lebkách rozdrásaných těl pískovců s černými puklinami jeskyní.“²⁵ Od druhého dědy z otcovy strany se Michael Bílek naučil lásce k ptactvu a dokázal je hladce rozeznávat. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Liberce. Následující rok bydlela ve vile, která dodnes stojí v Ondříčkově ulici. Před rokem 1952 se rodina musela přesunout kvůli otcově zaměstnání na Slovensko do Trenčína, odkud se za krátký čas vrátila zpět do Liberce.²⁶ Liberec si Michaela Bílka nezískal natolik jako rodný Turnov, lze to vyčíst z jeho vzpomínek: „Turnov je pro mě městem velice duchovním a důvěrným. Znám jeho stromy časem zestárlé, bral jsem do rukou jeho kameny, prolézal otvory pískovcových skal a promítal si v mysli tajemnou minulost hradu Rotštejna. Jsem sochař a vím, že je moje rodiště hluboko otištěné v mé práci. Sochy, které dělám, jsou totiž mým nejupřímnějším a nejpravdivějším vyznáním tomuto kraji, lidem a městu.“²⁷ Při první naskytnuté možnosti se mladý Michael vrátil zpět do Turnova, kde navštěvoval v letech 1958–1962 střední uměleckoprůmyslovou školu, obor umělecký kovář a zámečník. Z této doby se zachovala fotografie maturitní práce. Jednalo se o kovovou dekorativní mříž, v níž byla zarámována šestice stylizovaných figur rozevlátých v pohybu. V průběhu studia pobýval u své

22 Emailová korespondence s Alenou Bílkovou ze dne 14. 10. 2016.

23 Rozhovor s Alenou Bílkovou ze dne 1. 7. 2016.

24 Rozhovor s Alenou Bílkovou ze dne 11. 10. 2016.

25 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 44.

26 Rozhovor s Alenou Bílkovou ze dne 11. 10. 2016.

27 BÍLEK, Michael, pozn. 18, s. 50.

16 babičky, jelikož děda – amatérský malíř, v té době již nežil.²⁸ Turnovská škola ho dle jeho vlastních slov bavila a spolu se svými spolužáky založili první výtvarnou skupinu Brontosaurus.²⁹ V Turnově se Michael Bílek začal věnovat také zpěvu a divadlu. Na přání babičky navštěvoval pěvecký spolek Dvořák a zavítal do ochotnického spolku Marek.³⁰ K tomuto bodu života si zaznamenal:

„Bylo to hrozné jak pro mne, tak asi především pro diváky a posluchače.“³¹ V této fázi života nemohl tušit, že divadlo se pro něj stane místem, kde se zrodí mnoho vazeb a přátelství.

Michael Bílek se o vlivech politických a literárních, jenž na něj v době mládí působily, vyjádřil takto: „Na okraj se do mého života zapisovaly i změny politického myšlení. Rodiče i babička byli věřícími komunisty. Mé okolí, zejména kamarádi, byli rebelové ustavujícího se režimu. Rozpory myšlení mě mátly a nutily hledat vlastní odpověď. Přečetl jsem v té době dostupný Kapitál a všechny zakázané filosofy, které se mi podařilo sehnat.

Vím, že jsem měl rád Alberta Schweitzera a Immanuela Kanta a tento vztah vedle jiných trvá dodnes.“³²

3.2 Studijní léta v Hořicích (1962–1964)

Hořice v Podkrkonoší se pro Michaela Bílka staly jakousi přestupní stanicí mezi střední a vysokou školou. Toto označení, však není myšleno v záporném významu. Hořická škola mu jistě poskytla mnoho nových poznatků o kameni a jeho zpracování, které mohl později vytěžit v exteriérových realizacích a restaurátorské činnosti. Po střední škole se hlásil na AVU v Praze, kam ho nepřijali. Rodiče mu umožnili „vstup do dvouleté nástavby sochařsko-kamenické školy v Hořicích.“³³ Zvolil si konkrétně obor sochař – restaurátor. Z tohoto období se objevovaly první

28 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 44.

29 Tamtéž.

30 Tamtéž.

31 Tamtéž.

32 Tamtéž, s. 44–45.

33 Tamtéž, s. 45.

17 pokusy o sochařské portréty, které zřejmě sloužily k přijímacím zkouškám.

Tyto sádrové plastiky byly podle data vytvořeny ještě v průběhu středoškolského studia v Turnově. První dílo Spolužák vzniklo v roce 1959 a bylo představeno na výstavě skupiny Hrot v Hořicích v roce 1963. Skupina Hrot spojovala Michaela Bílka s jeho šperkařskou školou v Turnově, do které ještě patřili čtyři tehdejší žáci PŠUŘ. Michael Bílek byl jako jediný absolventem.

Bílek byl bezesporu vynikající pozorovatel. V Hořicích se navíc výborně naučil pracovat s materiálem, jelikož se hlavní důraz kladl spíš na perfektně zvládnuté řemeslo než na individuální projev. Dokázal výborně zachytit výraz tváře. Na prvních dílech jako Prababička, Spolužačka, Spolužák z roku 1960, Portrét M. J., Bratr Ilja, Sestra Jana, Slečna Pavlovcová, které vznikaly v rozmezích roků 1960 a 1961, se tohoto úkolu zhostil se ctí, i když je třeba připomenout, že se jednalo o počátky. Z tohoto výpisu lze odvodit, že se jednalo hlavně o rodinné podobizny, prokládané přáteli. Na pozdějších dílech, konkrétně od poloviny roku 1961, tyto výrazové prostředky přivedl k dokonalosti a nechal promluvit jednotlivé charaktery osob. Nejlépe to dokládaly podobizny Otec a Děda. Z otcovy tváře lze vyčíst, že se jednalo o přísného muže s vysokým čelem a výraznými lícními kostmi. Děda byl jeho pravým opakem. Na jeho tváři se objevoval úsměv, a vrásky spolu s přimhouřenýma očima naznačovaly důstojné stáří. Do hořického období časově zapadala Hlava chlapce z roku 1962 a Portrét chlapce z téhož roku.

Většina těchto děl byla ztracena. Výjimku představují pouze tři díla, jež se v rodině zachovala do současnosti.

Absolventi hořické školy, směřující svou cestu na AVU nebo VŠUP, vytvořili tvůrčí skupinu „Quo Vadis?“.³⁴ S touto studentskou skupinou a jejím příhodným názvem pro mladou generaci vystavovali poprvé v roce 1963 v Novobydžovském divadle. Výstava, již zahajoval Vladimír Preclík, probíhala ještě současně se středoškolským působením mladých umělců. Michael Bílek se této výstavy zúčastnil spolu s Ellen a Ivanem Jilemnickými, Pavlem Jarkovským, Janem Grycem, Zdeňkem a Annou Hanzlovými a Josefem

34 WITTLICH, Petr: Ellen Jilemnická, Praha, Gallery 2011, ISBN 978-80-86990-66-8, s. 131.

18 Stehlíkem.³⁵ Michael Bílek období v Hořicích komentoval těmito slovy: „Byla to doba, kdy jsme byli plně uchváceni výtvarným životem a tvrdě bojovali o svůj osobitý projev. Vzplála hluboká, celoživotní přátelství.“³⁶ Žádné bližší informace ke studiu již Michael Bílek neuváděl. O průběhu vyučování na

„šutrárně“, jak se této škole přezdívalo, psal Petr Wittlich: „Žáci se snažili napodobovat staré mistry, věnovali se kreslení, modelování a pochopitelně především práci v kameni.“³⁷ Na hořické škole se Michael Bílek sblížil s mnoha jeho současníky. Většina z nich se do Hořic opět vrátila v souvislosti se studentskými sympózii, která jsou v této práci popisována v samostatné kapitole.

3.3 Studium na pražské AVU (1964–1969)

Po absolvování hořické školy byl Michael Bílek přijat na třetí pokus na Akademii výtvarných umění v Praze³⁸, kde studoval sochařství u profesora Karla Hladíka. Po jeho smrti v roce 1967 vedl ateliér docent Jiří Bradáček.

K samotné osobě profesora Karla Hladíka se v roce 1995 ve vzpomínkách vyjádřil: „Pana profesora mám v mysli otištěného jako obraz krásného a dobrého člověka. Že pečeť jeho osobnosti neseme všichni jeho žáci, je už na první pohled jasné. … Obdivoval jsem jeho velice citlivý přístup k mé práci.“³⁹ Karel Hladík mohl mít přesvědčivý vliv na svého žáka, který se na AVU utvrdil v zobrazivém figurálním umění. Michael Bílek si byl tohoto vlivu vědom a popisoval jej těmito slovy: „Uvědomoval jsem si, že mne škola naučila řeč (tou byla znalost figury), kterou však musím umět promlouvat.

Tvořit tedy znamenalo vědět, co říkat, jak odpovědět na otázku života a světa, do kterého jsem vstoupil. Obdivoval jsem naléhavost a jedinečnost vyjádření velkého Rembrandta, Vincenta van Gogha či Pietera Bruegela. Dokázali se

35 Tamtéž.

36 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 45.

37 WITTLICH, Petr, pozn. 34, s. 129.

38 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 45.

39 HLADÍKOVÁ, Věra: Můj manžel sochař Karel Hladík: Život, dílo, dokumenty, vzpomínky, Praha, Gallery 2002, ISBN 80-86010-56-2, s. 179.

19 podle mne osvobodit od dobové výzdoby a mluvit srdcem o bolestech, radostech i krásách, kterými je život obdařil.“ ⁴⁰ Mluvit srdcem prostřednictvím svých soch se později naučil i Michael Bílek. Výjevy žánrové malby Pietera Bruegela si obzvlášť oblíbil a vepsaly se do jeho tvorby.

Na AVU se Michael Bílek seznámil s Bohumilem Zemánkem a vzniklo velmi blízké přátelské pouto, které trvalo až do Zemánkovy brzké smrti v roce 1996. Nalezl zde i další přátele jako Ellen Jilemnickou, Ivana Jilemnického, Milana Kříže a Markétu Paurovou. S Ellen Jilemnickou, Bohumilem Zemánkem a Markétou Paurovou se vydali na cestu do Francie a Belgie v uvolněnější atmosféře v roce 1968.⁴¹ Své spolužáky a přátele během studií AVU portrétoval. To dokládala sádrová podobizna Bohumila Zemánka z prvního semestru AVU, portrét Ellen Jilemnické pocházející z roku 1967 a busta Karla Žaluda vytvořená o rok později. Dílo Spolužák z druhého semestru roku 1964 již nemělo klasickou podobu Bílkových portrétů připomínajících busty. V této plastice začal zpracovávat i lidskou figuru, zatím však pouze do poloviny těla s naznačenýma rukama. Materiálem byla hlína, kterou použil také při tvorbě busty Pana H. v roce 1964. Dochovaly se také fotografie plastik, kde Michael Bílek pracoval s celým tělem, avšak nikoli za pomoci klasických proporcí. Jednalo se již o období ateliéru docenta Jiřího Bradáčka, tzn. po jeho příchodu na AVU v roce 1967. S nástupem Jiřího Bradáčka přišel jistě i vliv abstrahované skutečnosti, který se v nějakých mezích odrážel na studentských dílech Michaela Bílka. V těchto letech vznikly tři plastiky. U dvou z nich se nedochoval jasný název, proto jsou uváděny v závorce. (Sedící žena), která na první pohled upoutávala svou disproporcí, tvořila nad svým dítětem jakousi ochranou stříšku. Tento výjev mohl být předpokladem tématu mateřství, ke kterému se Michael Bílek vrátil v pozměněné formě hlavně v exteriérových realizacích. Sádrový Lišák se z doposud celkové tvorby vymykal svým námětem i způsobem provedení nejvíce. (Sedící muž) z hlíny, jenž vznikl jako poslední z těchto tří děl v letech 1967 až 1968, měl určité podobné prvky s pozdější Bílkovou dřevěnou tvorbou. Typická byla výrazná ramena a masivní rukávy.

40 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 45.

41 WITTLICH, Petr, pozn. 34, s. 129.

20 Práce na AVU představovaly zároveň další směřování autora. Již od svých počátků se zaměřil na realistickou formu, do které promlouvala psychologie postav. Po dobu studia si vyzkoušel práci s různými materiály, jako byla sádra, hlína, pískovec a kov. V té době se pro něho stala důležitou součástí děl také barva, která se začala objevovat na každé sádrové plastice.

Dnes si můžeme jen představovat, jakou patinu Michael Bílek pro své portréty volil, jelikož se dochovaly pouze černobílé fotografie. Jistou výpovědí mohlo být až závěrečné dílo I. J. (Ivana Jilemnického) z roku 1969.

Nejvýraznějším prvkem byly tlusté brýle, k jejichž kontrastu pomohly použité zemité barvy.

Studium na AVU ukončil Michael Bílek diplomní prací, jejíž průvodní zpráva se zachovala spolu s fotografiemi. Součástí byly práce s názvy Epoxy, Anděl a také předkládal portrét I. J., jenž je dnes majetkem Oblastní galerie Liberec. V diplomní práci se zabýval problémem prostoru a hmoty.⁴² U Michaela Bílka se objevila i snaha vrátit se zpět ke kovu, konkrétně k železu.

K této realizaci nedošlo z finančních důvodů. Michael Bílek se k tomuto problému ve své průvodní zprávě stavil takto: „Když jsem zjistil, že nebudu moci realizovat diplomní práci v kovu, byl jsem nucen přistoupit na realizaci v jiném materiálu. Kámen, ve kterém jsem pracoval v Hořicích a během svého studia na Akademii, nevyhovoval vzhledem k složité kompozici, která mě zajímala. Bronz byl finančně neúnosný a proto jsem si vybral epoxy.

Přihlížejíc k tomu materiálu, bylo třeba změnit původní kompozici sochy.“⁴³ Masivní dílo Epoxy představovalo stylizovanou postavu v pohybu. Anděl působil oproti tomu odlehčeně a pohyb byl zde naznačen velkými křídly. Obě sochy popisoval Michael Bílek takto: „K oběma plastikám bych chtěl ještě dodat, že jsem se v nich vědomě snažil navázat na problémy futuristického hnutí, jehož idea pohybu mě zajímala a jejíž možnosti nejsou podle mně v plastice vyčerpány.“⁴⁴ Jako poslední byla součástí diplomní práce i podobizna Ivana Jilemnického, kterou obhajoval tímto způsobem: „Souběžně s poslední plastikou pracoval jsem i na třetí soše, kterou překládám k posouzení

42 Soukromý archiv rodiny Bílkových, Průvodní text k diplomní práci 8. 6.1969.

43 Tamtéž.

44 Tamtéž.

21 diplomní komisi. Je to portrét I. J. I v této plastice pokouším se řešit stejný problém, ovšem v oblasti reality. Portréty, kterými jsem se mimo volných plastik zabýval v průběhu svého studia na této škole, mi dávaly možnost pohledu do psychologie člověka. Tak jsem se snažil přistupovat ke všem portrétům, někde možná i na úkor tradičního sochařského přístupu. V portrétu I. J. jsem chtěl podtrhnout nervositu a složitost této povahy, plné zvratů a prudkých kontrastů. Proto jsem se pokusil přesunout těžiště výrazu z klidných kontemplativních poloh starších portrétů do polohy agresívnější, avšak vnitřně bohatší.“⁴⁵ V této plastice přidal k výrazovým prostředkům i barvu, kterou považoval za důležitý prostředek k lepšímu vyjádření obsahu.

Již tehdy se ukázal jeho cit pro výběr barev.

3.3.1 Setkání s novou figurací

V této podkapitole bude definován pojem „nová figurace“ a současně se zde nabízelo celkové zhodnocení díla, to znamená zahrnutí také tvorby ze dřeva, které ještě v práci bude věnována větší pozornost. Pro generaci studující v šedesátých letech na AVU byla nová figurace stále aktuální a mohla na ni působit. Nová figurace a groteska se staly důležitým východiskem pro tuto generaci. Sám autor se později v jednom z rozhovorů pro časopis Květy vyjádřil takto: „Snažím se, aby mé sochy byly ‚záběry‘ ze života. Toužím po záznamu prožitků. Těžím z některých postupů nové figurace. ….“⁴⁶ Michaelu Bílkovi nebyl cizí ani groteskní humor, jenž se odrážel na některých námětech dřevěných lidí. Tento humor mohl sdílet se svým nejbližším přítelem Bohumilem Zemánkem, jehož umělecký projev náležel ke grotesce. Jan Škvára propojoval Michaela Bílka s novou figurací takto: „Inklinace k mírně ironické komice ho staví do určitých souvislostí s umělci, jejichž východiskem se stala problematika nové figurace.“⁴⁷

45 Tamtéž.

46 Soukromý archiv rodiny Bílkových, novinové články – časopis Květy – výstřižek.

47 ŠKVÁRA, Jan: Dva ze severu, in: Ateliér, roč. 1, 1988, č. 13, s. 4, ISSN 1210-5236.

22 Výše vyřčená fakta přibližovala vztah Michaela Bílka k nové figuraci a grotesce, ačkoliv někteří z teoretiků spojovali Bílkovo dílo spíše s nezařaditelností, jedinečností, existencí jeho dřevěných soch v jakékoli době.⁴⁸ Blanka Jiráčková se k odlišnosti děl od ostatních vrstevníků výstižně vyjádřila takto: „Dřevění lidé M. Bílka se pak od tematického figurativního zpracování jeho generace liší asi nejvíce svým optimismem, laskavostí, lidskostí, pocitem žitého štěstí, porozumění a lásky.“⁴⁹

S termínem „nová figurace“ přišel poprvé německý malíř Hans Platschek v roce 1959. „Podle Platschka se za pojmem „skutečnost“ skrývá mnoho artefaktů, gest, vrstev, hostií, obrazů a údů; figurace jsou „šifrované události“.“⁵⁰ Nová figurace, datující se od šedesátých let minulého století nebyla jednotným proudem z hlediska techniky a stylu. Naopak ji spojovala volnost a individuální projev. Nevznikla žádná skupina, jež by se k nové figuraci hlásila a měla stejné postoje, proto o ni nelze hovořit jako o uměleckém směru.⁵¹ Člověk se stal pro toto označení klíčovým námětem, ačkoliv nemusel být nutně na první pohled součástí obrazu či plastiky. Někdy postačily předměty, kterých se dotýkal. Každý umělec si lidské tělo či lidské bytí diferenciálně přetransformoval do své tvorby. Realističnost figury se v šedesátých letech opět navracela a měla stále co říct.

V práci bylo již řečeno, že se Michael Bílek zabýval figurálním tématem od počátku tvorby. Tehdy se ještě jednalo z větší části o portréty konkrétních osob. Postupně došlo i na abstrahované tvary, zejména v průběhu účasti na studentských sympóziích (tematizovaných dále). Michael Bílek se skutečně našel až v Petrovicích, kde se přeorientoval na dřevo. Ze zkušeností s novou figurací těžil Michael Bílek ve své následující tvorbě a tento vliv se projevil na dřevěných plastikách. Bílkovo dřevěné dílo bylo již v jeho počátku něčím nebývalým. Nepřevyšovalo však nové výtvarné tendence, které se v druhé polovině minulého století dostávaly na povrch. Přesto bylo nebývalé svým

48 Například: KŘÍŽ, Jan, pozn. 4; ZEMÁNKOVÁ Terezie: Za Michaelem Bílkem, in: Ateliér, roč.

28, 2015, č. 14–15, s. 4, ISSN 1210-5236.

49 JIRÁČKOVÁ, Blanka: Dřevění lidé Michaela Bílka, in: Ateliér, roč. 5, 1992, č. 24, s. 4., ISSN 1210-5236.

50 PETROVÁ, Eva, pozn. 7, s. 3.

51 Tamtéž, s. 9.

23 ohlédnutím do historie a jejím povznesením do dnešního chápání života.

Jistou zvláštní stránku tvorby představoval právě zvolený materiál a Bílkův přístup k materiálu získaný v Hořicích. V kontextu českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století tak Bílkovo dílo vybočovalo těmito až příliš tradičními rysy. Jeho tvorba zde měla nezastupitelnou hodnotu a rozšiřovala tak škálu českého výtvarného umění. Byl to právě zvolený materiál, jenž Michaela Bílka dělil od všech současníků zabývající se figurou a realistická forma zobrazení. Stejně jako ostatní hledal hluboké myšlenky, filozofické obsahy, avšak je nenalézal v abstrahovaných tvarech. Své myšlenky sdělil po svém. Zvolil každodenní okamžiky ve své jednoduchosti a dokázal je povýšit.

Byly to právě ony šifrované události, které výše popisoval Plastchek. Michael Bílek promlouval syrovým realismem, který dokázal odlehčit za pomoci psychologie postav. Na výslednou podobu jeho tvorby měly patrný vliv školy, jimiž si prošel.

Na závěr bych ráda zdůraznila, že v rámci nové figurace nebyl zásadní pouze způsob zobrazení. Mnohem důležitější bylo samotné hlubší poznání díla. S vnitřním vnímáním souvisí i dílo Michaela Bílka, který věřil, že návštěvníci jeho výstav nebudou pouze povrchními pozorovateli, nýbrž že se pokusí nahlédnout hlouběji, do samé podstaty dřevěného člověka a zamyslí se nad jeho příběhem.⁵²

52 Rozhovor s Alenou Bílkovou ze dne 11. 10. 2016.

24

3.4 Hořická sympózia a výtvarná skupina Boháňka

Ještě předtím, než začalo dnes již známé Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích, přišli s nápadem na utvoření studentského sympózia sourozenci Jilemničtí. Hořice zvolili nejen proto, že oba vystudovali tamní hořickou školu, avšak Hořice byly také jejich domovem. V roce 1965 se jejich myšlenka zrealizovala a uskutečnilo se 1. Mezinárodní studentské sympozium. Zúčastnili se ho studenti obou pražských škol AVU i VŠUP. Jiří Dostál, Pavel Jarkovský, Petr Keil a Pavel Mizera měli za sebou první ročník na VŠUP. Michael Bílek navštěvoval v té době AVU a Ellen Jilemnická se na studium na ni chystala. Ivan Jilemnický byl čerstvým absolventem hořické školy. ⁵³ Celé sympózium se odehrávalo původně v lomu u sv. Josefa, které muselo být následující rok přesunuto do boháneckého lomu, podle něhož pojmenovali i svou výtvarnou skupinu Boháňka. Ivan Jilemnický se k otázce těchto sympózií vyjádřil takto: „Ke konci šedesátých let, krátce po absolvování školy, jsme objevili opuštěný lom u sv. Josefa na okraji Hořic.

Povalovaly se tam dokonce vylomené bloky a říkaly si o opracování. Se sestrou Ellen Jilemnickou jsme tam posléze začali docházet a nezávazně vytvářet sochy z pískovce. Časem nás napadlo přizvat ke spolupráci další spolužáky, kamarády a známé. Tehdy se tam sjelo několik lidí z celé republiky – student architektury, textilní výtvarník, sklář, keramik… Protože další léta už zmíněný lom obsadilo oficiální mezinárodní sochařské sympozium, přesunuli jsme se do lomu na Boháňce-Skále nedaleko Hořic. Za věnovaný kámen jsme se odvděčili věnovanými sochami, které jsme tam následující léto vysekali.“⁵⁴ Zmiňované věnované sochy jsou rozesety doposud v blízkém okolí obce Boháňka a naučily se splynout s tamní přírodou. O prvním sympóziu informovaly veřejnost i regionální noviny Pochodeň, které se o studentech vyjádřily: „Přímo v lomu vytvořili dvanáct sochařských děl. Tesali přímo do kamene bez modelů. Pracovali čtrnáct dní – a na výsledek se pak přišli podívat zástupci městského národního výboru, předseda a tajemník. Ti

53 TOMSOVÁ, Lenka: Hořické setkávání, in: Ateliér, roč. 2, 1989, č. 12, s. 8, ISSN 1210-5236.

54 BLAHOTA, Jiří: Ivan Jilemnický: V kameni nejlépe vyjádřím to, co cítím, in: Revue Kámen

online, vid. 8. 11. 2016, dostupné z: http://www.revuekamen.cz/jilemnicky.htm.

25 se postarali o převoz hotových prací, s nimiž se musel potýkat autojeřáb, do Smetanových sadů. A tak dnes tam můžete vidět Michaela Bílka Sedící figurínu a Odpočívající figurínu, Petra Keila Sochařské zátiší, Ivana Jilemnického Z cyklu krajina III (dvě sochy), Ellen Jilemnické Kompozici, Madonu a Psychologickou kompozici, Jiřího Dostála Krásný den, Stanislava Zippeho Stéllu, Pavla Jarkovského Rekviem a Pavla Mizery Spícího bojovníka.“⁵⁵

Ke zmiňované skupince studentů, kteří se setkávali po dobu tří let do roku 1967, se na různé ročníky k nim ještě přidali Stanislav Zippe, Jan Měšťan, Pavel Ježek a zahraniční student Petr Michael. Rok 1967 měl být rokem posledním. O důvodu ukončení studentských sympózií napsala Lenka Tomsová: „Rok 1967 byl třetím a posledním setkáním studentské party v lomu. Škola pokročila a už nebylo tak snadné zmizet na celé léto do stínu pískovcových stěn.“⁵⁶ Na tehdejší studentskou tvůrčí iniciativu se dalo nahlížet různými způsoby. Nejen, že tato sympózia stmelovala tehdejší generaci i obě pražské školy, dnes jsou však jejich vytesané kamenné plastiky tichým svědectvím o samotných autorech a zručnosti s jakou v šedesátých letech opracovávali velké kamenné bloky. Jan M. Tomeš o těchto tvůrčích setkávání napsal: „Byla to napůl soutěživost, napůl spolupráce a ač přicházeli z různých výtvarných oborů jako studenti architektury, textilního a sklářského ateliéru, sochařství, keramiky, jediným prostředkem hledání tvaru, beroucího na sebe umělecké představy, se stal kámen; kámen staletých lomů a slavné umělecké tradice.“⁵⁷

Michael Bílek byl zapojen do všech tří ročníků, během nichž vytvořil čtyři kamenné plastiky. U některých se bohužel nedochovaly názvy ani přesná lokace. Jediné z čeho lze vyčíst alespoň částečné informace, jsou černobílé fotografie ze sympózií.⁵⁸ První plastika z roku 1965 nesla podobu jakého si myslitele, ztvárněného v abstrahované formě. Podle již citovaného

55 BORECKÝ, B.: Dvanáct nových plastik, in: Pochodeň, roč. 54, 20. srpna 1965, č. 199, s. 1.

56 TOMSOVÁ, Lenka, viz pozn. 53, s. 8.

57 Soukromý archiv rodiny Bílkových, katalog Jan M. Tomeš Setkání, Galerie Plastik, Hořice v Podkrkonoší, 1989.

58 Soukromý archiv rodiny Bílkových, fotografie ze studentských sympóziích.

26 tisku Pochodeň by se měla jmenovat Sedící figurína.⁵⁹ Vedle této plastiky vznikla ještě Odpočívající figurína, jejíž název vyplynul opět z novinového tisku Pochodeň.⁶⁰ Michael Bílek nejspíš na těchto sympóziích prvně experimentoval s abstrakcí. Námět myslitele přivedl k větší dokonalosti na následujícím sympóziu, kde ztvárnil stejný námět ve větším měřítku a s čitelnějšími rysy. Tato bezejmenná socha dnes stojí mezi Boháňkou a Skálou a svou výtvarnou kvalitou předčila jistě sochu předcházející. Poslední socha z roku 1967 byla již zcela abstrahována a zničena. Michael Bílek se v rámci sympózií zapojil do uměleckého studentského života. Generační příslušnost mohl pociťovat i ve vytvořené skupině Boháňka. Tvůrčí skupinu tvořili Michael Bílek, Jiří Dostál, Pavel Jarkovský, Ellen Jilemnická, Ivan Jilemnický, Pavel Ježek, Petr Keil, Jan Měšťan a Pavel Mizera. V tomto uskupení spolu poprvé vystavovali ve Štorchově síni v Hořicích v roce 1969, čili v závěru studia na AVU. Výstava s výstižným názvem Setkání se konala až po dlouhých dvaceti letech na dvou místech. Nejprve se skupina opět vrátila do Hořic, kde vystavovala v Galerii Plastik a následně se výstava přesunula ještě do pražského Paláce kultury. Zde mohli již dospělí umělci vzájemně porovnávat svou dosavadní tvorbu a diskutovat o změnách, kterými během dvaceti let prošli.

3.5 Ústecké hledání

Po promoci na AVU nesměřovaly Bílkovy kroky do vlastního ateliéru, kde by začal pracovat na svém sochařském rukopisu, ještě plný dojmů z Akademie. Na umění musel zapomenout, když povinně nastoupil do vojenské služby trvající jeden rok. Dle jeho slov „měl hlavu řádně vymazanou a bylo nutno začínat znovu, s uměním i životem.“⁶¹ Začátek „nového“ života se měl odehrávat opět na severu Čech. Domovská města Turnov a Liberec vyměnil za Ústí nad Labem, kde dostal svůj první ateliér, který patřil Českému fondu

59 BORECKÝ, B.: pozn. 55, s. 1.

60 BORECKÝ, B.: pozn. 55, s. 1.

61 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 45.

27 výtvarného umění. Do Ústí nad Labem „dorazil plný elánu a chuti do práce“⁶², jak vzpomínal v jednom z rozhovorů. Ateliér v podobě sklepa bez denního světla, však nemohl vytvářet nejvhodnější podmínky pro mladého umělce.⁶³

V ústeckém Bílkově ateliéru vznikaly v rozhraních let 1970 až 1975 sádrové polychromované plastiky, jež se do dnešní doby zachovaly jen na černobílé fotografii. S odstupem času lze říci, že Michael Bílek nebyl s těmito sochami spokojený, jelikož většinu z nich zničil pro nespokojenost s disproporcí. Všemi sádrovými plastikami, vytvořenými v tomto období prostupovala exprese a křeč. Pravděpodobně byly východiskem hledání umělcova vlastního výtvarného projevu, což potvrdil svými slovy také Michael Bílek: „V sochařské práci jsem se po návratu z vojny velmi usilovně snažil nalézt vlastní výtvarný výraz.“⁶⁴ Celé toto období odstartovala plastika Nemocný – Umírající, v níž se odrážela Bílkova obliba v gotickém umění, konkrétně v Přemyslovském kříži z Jihlavy, který na něj silně zapůsobil na školní exkursi s Akademií.⁶⁵ Na často volených tématech Michaela Bílka lze vypozorovat, že se ve větším měřítku zabýval stářím. Dokazovaly to některé mužské plastiky jako Starý muž i sochy zpodobující staré ženy jako Schoulená stařena či Hlava na polštáři. K motivu schoulené stařeny se vrátil v devadesátých letech v díle Bosna reagující na rozpad Jugoslávie. Mužské plastiky ještě doplňovaly Prázdné ruce, Starý muž a Bránící se muž. Z těchto motivů a Bílkovy výtvarné tendence se zcela vymykal Mořský koník, jenž byl zdoben modrou polychromií a červeným okem. Jako by do Bílkovy sochařské škály vůbec nezapadal. Na druhou stranu se v této době držel sochařských portrétů, jež se dochovaly do současnosti. Objevovaly se hlavně podobizny manželky Aleny Bílkové jako Portrét A. či Portrét A. B., a vyobrazení jak přítele lidského – Josef Vyskočil, tak zvířecího – Pes Kuba. Josef Vyskočil byl kameníkem a dřívějším spolužákem z Hořické školy. Podílel se na vysekávání kamenných plastik pro realizace v architektuře Michaela Bílka. V roce 1973 zpodobnil Michael Bílek dělníka pod názvem Muž se sklenicí, jímž

62 CARDA, Adam: Z Petrovic až na kraj věta putují díla manželů Bílkových, in: Týdeník Naše adresa Ústí, roč. 2, 2010, č. 21, s. 2.

63 HLAVÁČEK, Luboš: Syrovost životní reality, in: Výtvarná kultura, roč. 12, 1988, č. 1, ISSN 0139-9365, s. 26.

64 BÍLEK, Michael, pozn. 17, s. 45.

65 ŠKVÁRA, Jan, pozn. 2, nestránkováno.

28 prostupovala křeč doplněná úmyslnou deformací těla. Plastika byla proložená tlumenou barevnou polychromií. Tuto sochu měl zakázáno vystavovat, jelikož neodpovídala obrazu o dělnické třídě.⁶⁶ Náměty Muž se sklenicí a Starý muž ovlivnil pobyt v Mostě, kde Michael Bílek spolu s Bohumilem Zemánkem stěhoval kamenné památky z poničeného města.⁶⁷

Nabízí se otázka, proč se mladý člověk na počátku své tvorby věnoval takovým tématům, jako bylo úmrtí a stáří? Jan Škvára toto období právem popisoval jako dobu psychického neklidu.⁶⁸ Uvnitř mladého Michaela Bílka se cosi odehrávalo. Na tvorbu mohla mít negativní vliv vojna a zážitky z ní. Také četba například F. M. Dostojevského dokázala psychicky zneklidnit, podobně jak to známe z plátna Emila Filly a jeho Čtenáře Dostojevského. Zásadně Michaela Bílka poznamenal i hrůzný zážitek, když viděl v poli umírat člověka.

Tyto prožitky se odrážely v sádrových křečovitých plastikách. Svůj menší podíl na tehdejší dosavadní tvorbu mohl mít i samotný ateliér, jenž nenabízel Michaelu Bílkovi vhodné podmínky. Ateliér v Ústí nad Labem využíval ještě i v roce 1977, jak dokládal katalog Mladí umělci vystavují ke stejnojmenné výstavě.⁶⁹ Zde se Michael Bílek prezentoval po boku své manželky a svých současníků. Manželce Aleně Bílkové se práce věnuje v následující kapitole.

3.6 Ústecké setkání – koheze Bílkových

V Ústí nad Labem se Michael Bílek seznámil s tamní rodačkou a tehdejší sklářskou výtvarnicí a grafičkou Alenou Koblencovou. Poprvé se setkali na schůzi Severočeské organizace svazu výtvarného umění.⁷⁰ Alena Koblencová se narodila 13. září 1946 v Ústí nad Labem. V letech 1960 až 1964 navštěvovala SUPŠS v Železném Brodě, obor malba na skle a vitráž. Po střední škole studovala do roku 1970 na VŠUP v Praze v ateliéru Stanislava

66 Rozhovor s Alenou Bílkovou ze dne 1. 7. 2016.

67 Rozhovor s Alenou Bílkovou ze dne 1. 7. 2016.

68 ŠKVÁRA, Jan, pozn. 2, nestránkováno.

69 Soukromý archiv rodiny Bílkových, katalog k výstavě Mladí umělci vystavují, Severočeská organizace Svazu českých výtvarných umělců v Ústí nad Labem, Výstavní síň Dílo, 1977.

70 CARDA, Adam, pozn. 62, s. 2.

29 Libenského.⁷¹ Několik let působila jako odborná asistentka katedry výtvarného umění v Ústí nad Labem.⁷² V roce 1971, po uzavření sňatku, našli společný nový domov v obci Petrovice. Tehdejší tichá obec na hranici s NDR se postupem času proměnila ve frekventovaný hraniční přechod. Je překvapivé, že zde mohli oba manželé výtvarně působit v koexistenci s všude přítomným kýčem a najít v sobě klid na práci za působení tolika nepříznivých vlivů, které poskytovala pohraniční obec. Bílkův přítel Václav Fiala popisoval ve své publikaci kontrast Petrovic s domovem Bílkových těmito slovy: „Uvnitř je pak svět absolutně odlišný od toho vnějšího. Svět důvěrně vstřícný a harmonický. A je tu ještě jedna podivnost. Za chalupou, která je opravena s pečlivostí restaurátora, se zvedá k nebi kopule observatoře. Nesnažme se napoprvé všechno pochopit. Ani já jsem při první návštěvě nechápal. … Co jsem ale pochopil okamžitě a k čemu jsem nepotřeboval velikého přemítání, bylo průzračné zjištění, že díváme-li se vzhůru, začneme vnímat svoji existenci jinak, než když se na své žití díváme přes okolí zatížené tak zneklidňující estetikou, jakou nabízí obec Petrovice. Díváme-li se vzhůru, stanou se naše činy vznešenějšími a laskavějšími. A hvězdář Michael Bílek hledí vzhůru často, což je na jeho sochách, myslím, vidět.“⁷³

Alena Bílková se od roku 1975 zabývá volnou tvorbou v grafice. Jejím grafickým listům je blízká křehkost, duševnost a poezie. Křehkost skla, se kterým pracovala během studijních let, jako by přenesla do svých grafik a zobecnila na problematiku osudu ohrožované přírody. Niterné grafiky Aleny Bílkové odrážejí působení krajiny a života v pohraničí. Zpočátku její tvorbu ovlivňovali František Burant či Jiří John se svým lyrismem.⁷⁴ Alena Bílková se ve svém díle inspirovala také poezií. Hlubokou stopu v ní zanechal básník Robinson Jeffers, jehož poezie se vryla do jejích grafických listů.⁷⁵ Postupem času se tvorba Aleny Bílkové více abstrahovala a stala se více duchovní. Právě duše byly spojujícím tématem obou umělců. Alena Bílková nebyla pro

71 BROŽEK, Jaroslav, pozn. 12, s. 124.

72 CARDA, Adam, pozn. 62, s. 2.

73 FIALA, Václav, pozn. 14, nestr.

74 Soukromý archiv rodiny Bílkových, Škvára Jan: Grafika Aleny Bílkové a sochy Michaela Bílka, in: Průboj, 22. 9. 1987.

75 Tamtéž.