Poděkování
Ráda bych touto cestou využila možnosti poděkovat především vedoucímu mé diplomové práce, panu doktoru Pavlu Smržovi, za jeho neuvěřitelnou toleranci a ochotu se mnou
spolupracovat na mnou vybraném tématu diplomové práce. Chtěla bych poděkovat své rodině za celoživotní podporu a důvěru ve mě kladenou a svému manželovi, kterého jsem při psaní této diplomové práce využívala vzhledem k jeho znalostem banátského prostředí i obyvatel k častým konzultacím. Mé poděkování musí nutně také směřovat ke všem narátorům, díky kterým mohla tato práce vzniknout.
Anotace
Tato diplomová práce se zabývá Čechy v rumunském Banátu a jejich způsobem života.
Práce vychází z výsledků terénních výzkumů, které se opakovaně uskutečnily v průběhu tří let.
Při výzkumu bylo kromě pozorování využito metody orální historie. Vybraní narátoři pocházejí z původních českých vesnic Svatá Helena, Gerník a Rovensko. Diplomová práce se zaměřuje především na odlišnosti v kultuře, náboženství a jazyce mezi jednotlivými českými vesnicemi v rumunské části Banátu.
Klíčová slova
Banát, Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, orální historie, náboženství, tradice a zvyky, česká škola, reemigrace.
Annotation
This diploma thesis focuses on Czechs living in the Romanian area of Banat, as well as their way of life. The work is based on the results of on-site research sessions conducted during a period of three years. The research was performed using observations as well as methods of oral history. The selected narrators come from indigenous Czech villages of Saint Helena, Gârnic and Ravensca. The thesis highlights cultural, religious and linguistic differences between the individual Czech villages in the Romanian part of Banat.
Key words
Banat, Saint Helena, Gernik, Rovensko, Bigr, Eibental, oral history, religion, traditions and habits, Czech school, reemigration.
Seznam obrázků
• Ilustrace 1.: Práce na poli v blízkosti Svaté Heleny.
• Ilustrace 2.: Svatá Helena rok před stavbou větrných elektráren.
• Ilustrace 3.: Paní Johana Kotvová z Rovenska při dojení krav.
• Ilustrace 4.: Gerník.
• Ilustrace 5.: Rovensko.
• Ilustrace 6.: Velikonoční průvod na Rovensku.
• Ilustrace 7.: Koledníci u babičky Kotvové.
• Ilustrace 8.: Ukázka lidových tanců a krojů na Festivalu Banát v roce 2013.
• Ilustrace 9.: Vystoupení dětského pěveckého sboru na Festivalu Banát 2013.
• Ilustrace 10.: Společná fotografie autorky práce s Václavem a Johanou Kotvovými – Velikonoce 2013.
• Ilustrace 11.: Jedna vodenice ze soustavy vodních mlýnů u říčky Kamenice.
Seznam použitých zkratek
atd. a tak dále
apod. a podobně
AVČR Akademie věd České republiky
CD kompaktní disk
ČSAV Československá akademie věd ČSR Československá republika
ČSSR Československá socialistická republika
DSSČR Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku
ha hektar
km kilometr
km2 kilometr čtvereční
m metr
m.n.m. metry nad mořem
MZV ČR Ministerstvo zahraničních věcí České republiky Sv. Helena Svatá Helena
Obsah
Úvod...12
1 Metodologický přístup...17
1.1 Kompilačně-rešeršní metoda...17
1.1.1 Kritický přehled literatury...17
1.2 Metoda orální historie...20
1.2.1 Výhody a nevýhody orální historie...20
1.2.2 Etický aspekt výzkumu...23
1.2.3 Narátoři...23
1.2.3.1 Jozef Hrůza...24
1.2.3.2 František Maštalíř...25
1.2.3.3 Johana a Václav Kotvovi...26
1.2.3.4 Ruth Holečková...26
1.2.4 Vymezení pojmu národnostní menšina...27
2 Geografické vymezení Banátu...29
2.1 Dunajská soutěska...29
3 Historie banátské oblasti...31
3.1 Čeští přistěhovalci v Banátu...32
3.1.1 Příčiny českého zájmu o migraci...32
3.1.2 Cesta do Banátu...35
3.1.3 První skupiny přistěhovalců...36
3.1.4 Vznik českých osad...38
3.1.4.1 Zánik některých nově vzniklých osad...39
3.1.5 Druhá vlna kolonizace a počáteční obtíže...40
3.1.5.1 Příčiny následného nezájmu nových osadníků o kolonizaci území...41
3.1.6 Třetí kolonizační vlna...41
3.1.7 Emigrace na počátku 20. století...42
4 České vesnice v rumunském Banátu...44
4.1 Svatá Helena...45
4.2 Gerník...45
4.3 Rovensko...46
4.4 Bígr...47
4.5 Eibentál...47
4.6 Šumice...48
5 Hospodářské a sociální poměry krajanů...50
5.1 Hospodaření v českých vesnicích...50
5.2 Řemeslná výroba...52
5.2.1 Hornictví...52
5.2.2 Vodenice...54
5.3 Technická vyspělost českých vesnic v Rumunsku...55
5.3.1 Pitná voda ve vesnicích...56
5.4 Pomoc České republiky krajanům...57
6 Kultura...58
6.1 Zvyky a tradice...58
6.1.1 Svatba...58
6.1.2 Velikonoce...60
6.1.3 Vánoce...63
6.1.4 Nové svátky...64
6.2 Hudba...65
6.3 Jídlo...67
6.4 Spolková činnost...69
6.5 Jazyk...70
6.6 Škola...75
6.7 Náboženství...78
6.7.1 Pouť k Panně Marii Čiklavské...79
6.8 Zdravotnictví...79
7 Návrat do Čech...81
8 Současná situace...84
8.1 Větrné elektrárny v okolí Svaté Heleny...86
Závěr...88
Seznam použitých zdrojů...90
Elektronické zdroje...96
Seznam příloh...97
Přílohy...98
Úvod
Otázka české menšiny na území rumunského Banátu se v posledním desetiletí dostává do povědomí stále většího okruhu lidí, a to jak laické, tak i odborné veřejnosti. Toto povědomí o Češích, jejichž předkové se na rumunské území dostali v průběhu tří kolonizačních vln v období od první poloviny 19. století, je způsobeno dvěma hlavními faktory – aktuální medializací tématu a rostoucím turismem v této oblasti.
Největší výhodou návštěvy tohoto kraje je pro mnoho lidí fakt, že zde nehrozí jazyková bariéra, se kterou se v cizině obvykle musí počítat. Nárůst turismu do oblasti rumunského Banátu v posledních letech dokládá stále větší počet organizovaných zájezdů, které do této oblasti pořádá hned několik cestovních kanceláří. Potenciální návštěvníci jsou lákáni na dobrodružné výpravy do doby našich babiček či prababiček, neboť české vesnice v Banátu jsou skutečně místem, které velmi připomíná život na české vesnici zhruba před 100-150 lety.
Důležité je však podotknout, že vzhledem k jazykové i cenové dostupnosti tohoto kraje není nutné podnikat cestu do Banátu výhradně s cestovní kanceláří. Ani autorka této práce nebyla v Banátu s organizovaným zájezdem, nýbrž si zaplatila autobusovou dopravu přímo do jedné z českých vesnic – Svaté Heleny – a dále cestovala bez omezení jinými lidmi či nutností přespat na určitém, předem domluveném místě. Po druhé návštěvě této oblasti vznikla myšlenka zpracování tématu života Čechů v rumunské části Banátu v rámci diplomové práce.
V této diplomové práci se budeme věnovat Čechům, kteří žijí nebo po určitý čas žili v rumunském Banátu. Téma práce bylo autorkou zvoleno s ohledem na osobní zkušenosti z několika vybraných českých vesnic v rumunské části Banátu. Teoretická část diplomové práce se věnuje nejprve seznámení s metodologickým přístupem k práci a stručnému popisu vybraných narátorů, základnímu geografickému vymezení banátské oblasti, historickému kontextu migrace Čechů do Banátu a způsobu života lidí v počátcích osídlení tohoto území.
Následující kapitoly se pak zaměřují na jednotlivé ryze české vesnice v Banátu, které existují dodnes. Všechny místní názvy jsou v práci uváděny v počeštěné formě. Budeme srovnávat české vesnice v Rumunsku z hlediska školní docházky, specifických odlišností v jazykové rovině, náboženského vyznání i způsobu kulturního vyžití, neboť přestože jsou všechny vybrané vesnice ryze české, každý návštěvník i zdejší obyvatel potvrdí, že každá česká vesnice je alespoň v určitých jevech naprosto odlišná od všech ostatních. Pozornost bude proto věnována i dalším aspektům každodenního života, jako jsou způsoby obživy, možnosti vzdělávání a různost tradic. V kapitole o tradicích budou připomenuty aspekty národní identity, které se v této oblasti udržují až překvapivě konzervativně s ohledem na český původ.
V teoretické části práce nezapomeneme uvést informace o proměnách českých komunit v rumunském Banátu s ohledem na politickou situaci na území tehdejšího Československa, tedy na důvody a způsoby návratu některých Čechů žijících dlouhodobě v rumunském Banátu zpět do původní vlasti po skončení druhé světové války. Následně se v této práci budeme zabývat i reemigrací do České republiky, především ve vlně po takzvané sametové revoluci v roce 1989.
Zde bychom rádi připomněli, že reemigrace Čechů žijících v rumunském Banátu trvá prakticky dodnes, ačkoli se už nejedná o organizované migrační vlny, ve kterých se na území dnešní České republiky dostávali čeští lidé z Rumunska v minulosti.
V současné době se jedná především o migraci mladých lidí za pracovními příležitostmi, kterých je v Rumunsku výrazný nedostatek. Zároveň však pomalu nastupuje doba, kdy se někteří lidé opět vrací z Čech do svých původních domovů v Rumunsku, které si díky finančním prostředkům vydělaným na území České republiky mohou postupně opravit a přizpůsobit vlastním požadavkům na bydlení a způsob života.
Praktická část diplomové práce bude vycházet z autorčiných osobních zkušeností z opakovaných terénních výzkumů v rumunské oblasti Banátu. S ohledem na kvalitu zpracování diplomové práce byla cesta do rumunského Banátu a jeho vesnic uskutečněna v průběhu přípravy materiálů celkem šestkrát, a to vždy po dobu nejméně šesti dnů. Terénní výzkumy probíhaly v průběhu tří let, kdy v rámci tohoto bádání autorka navštívila téměř všechny původní
české osady – Svatou Helenu, Gerník, Rovensko, Bígr a Eibentál. První tři zmiňované vesnice byly navštíveny při každé cestě do Rumunska. Do poslední původní ryze české osady – Šumice – se autorka vzhledem ke vzdálenosti od ostatních vesnic při několikadenních terénních výzkumech bohužel nedostala.
Autorka opakovaně využívá příležitost navštívit Banát v průběhu Velikonoc, tedy s pomocí organizované autobusové dopravy, kdy je termín zájezdu vždy od středy před Velikonočním pondělím až do úterý po něm. Díky tomuto termínu výjezdu do Rumunska měla autorka možnost seznámit se podrobně s tradicemi a zvyklostmi spojenými především s velikonočními svátky, které jsou však pro Čechy zde žijící velmi důležitým obdobím, a to zejména s ohledem na jejich náboženské vyznání. Skutečně zajímavým poznatkem byl odlišný způsob oslavy Velikonoc v jednotlivých vesnicích, o kterém se budeme zmiňovat podrobněji v příslušné kapitole.
Další terénní výzkumy probíhaly následně v měsících květnu, červenci a srpnu v letech 2013-2015, přičemž v srpnovém výjezdu v roce 2014 se autorka zúčastnila i českého kulturně hudebního festivalu u krajanů v Banátu, který probíhal v bezprostřední blízkosti české vesnice Eibentál po dobu tří dní. První ročník tohoto festivalu volně navazoval na předchozí tradici kulturně hudebních festivalů, které se v minulých letech konaly na území českých vesnic, převážně však v Gerníku. První ročník tohoto původně třídenního (od roku 2015 již čtyřdenního) festivalu se v Eibentálu uskutečnil v roce 2012. Hlavními pořadateli této akce jsou (kromě několika místních mladých podnikatelů) zejména organizace Dovolená v Banátu a Člověk v tísni, samozřejmě za podpory dalších institucí či jednotlivců, jmenujme jen příkladem českou ambasádu v Bukurešti nebo primara (starostu) Eibentálu a Ujbányje.1
V praktické části vychází autorka z vlastních zkušeností a z informací získaných
kvalitativní výzkumnou metodou orální historie. Rozhovory s narátory z rumunského Banátu byly doplněny zkušenostmi lidí ze dvou rodin, které se natrvalo vrátily do České republiky.
1 „Eibenthal nemá svůj obecní úřad (primăria), spadá pod střediskovou obec Dubova. Od červnových komunálních voleb v roce 2008 je primarem (starostou) obou vesnic Čech z Eibenthalu, pan Viktor Doskočil.“ Dostupné z:
http://www.eibenthal.eu/, 20. července 2016.
Při tvorbě této práce bylo využito kromě odborné literatury také literatury, která pochází od autorů v Rumunsku žijících, pro příklad uveďme alespoň vzpomínkové publikace
„helenského“ pamětníka Františka Hrůzy2 Vrátili jsme se do vlasti... a „eibentálského“
pamětníka Josefa Kocmana3 Vyprávění o Banátu nebo knihu Rovensko pamětníků Aloise Špicla a Václava Šuberta,4 s jehož neteří autorka práce uskutečnila jeden z publikovaných rozhovorů.
Při zpracování tématu bylo využito i studentského filmu Piemule z roku 1984 režisérky Jany Ševčíkové,5 který byl natočen v době totalitního režimu Nikolae Ceaușesca mezi lety 1981- 1983. Na první pohled se jedná o hodnověrný dokumentární film o české menšině žijící v rumunských horách, je však nezbytně nutné zaznamenat zřetelnou cenzuru a propagační aspekt tohoto filmu, které jsou s ohledem na dobu vzniku dokumentu naprosto pochopitelné.
Původním záměrem bylo pracovat s vesnickými kronikami, které však nejsou příliš dostupné, a to vzhledem k tomu, že v některých českých vesnicích již trvale nefungují české školy, při kterých byly kroniky tradičně vedeny. V práci bylo využito Schlöglovy Školské
kroniky,6 jejíž kopie byla autorce zapůjčena ve Svaté Heleně panem Pekem. Další kroniky se pro výzkum získat nepodařilo, bohužel dosud nejsou v digitalizované podobě, a tudíž jsou prakticky nedostupné. Přestože se autorce podařilo dostat na Rovensku do zdejší školy, bývalá učitelka, která se o kroniky momentálně stará, byla v té době v České republice.
V průběhu přípravy této diplomové práce byl vytvořen jedinečný dokumentární cyklus Banát CZ7 za podpory neziskové organizace Člověk v tísni, jehož moderátorem a průvodcem se nestal nikdo jiný než Ivo Dokoupil, kterého znají všichni zdejší obyvatelé pod přezdívkou
„Fík“. Tento pořad přináší kromě základních informací o českých vesnicích (s výjimkou jedné
2 HRŮZA, František: Vrátili jsme se do vlasti...: Svědectví o životě Čechů z banátských Karpat 1823-2006. 1. vyd.
Ústí nad Labem: Severočeská vědecká knihovna, 2013. 116 s. ISBN 978-80-7055-192-5.
3 KOCMAN, Josef: Vyprávění o Banátu: povídání s Janem. 1. vyd. Marčovice: Euroservice 1999, 2011. 176 s.
ISBN 978-80-903870-2-7.
4 ŠPICEL, Alois – ŠUBERT, Václav: Rovensko. 2. vyd. Praha: Flora, 2013. 142 s. ISBN 978-80-260-5169-5.
5 Film byl pro studijní účely zapůjčen autorce této práce panem Ivo Dokoupilem na Rovensku v roce 2014. Informace o dokumentu jsou dostupné z: http://janasevcikova.com/cs/films.php?film=piemule, 20. července 2016.
6 SCHLÖGL, Jan: Školská kronika. Bratislava 1934. [Rukopis; opis v Ústavu pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Praze, Kopie rukopisu na Svaté Heleně u pana Peka].
7 Dostupné z: https://www.stream.cz/porady/banat-cz, 10. června 2016.
vesnice smíšené) a stručného seznámení s historií Čechů v Banátu i jedinečný materiál pro tuto diplomovou práci, a to soubor osmnácti rozhovorů s banátskými Čechy. Záznamy těchto rozhovorů byly autorkou práce pečlivě zhlédnuty a porovnány s vlastními údaji z terénních výzkumů, a jelikož byly získané informace shodné se zmiňovanými rozhovory zveřejněnými na internetu, byly tyto rozhovory použity jako doplňující materiál při psaní této práce a některé pasáže z rozhovorů jsou v práci citovány.
1 Metodologický přístup
Při zpracování této diplomové práce byly použity především dvě navzájem se doplňující metody. První a časově nejnáročnější byla kompilačně-rešeršní metoda, která se zaměřovala na výběr a studium odborné literatury vztahující se k tématu. Z hlediska metodologického byla pro tuto diplomovou práci zvolena také druhá, kvalitativní výzkumná metoda – orální historie, jejímž nástrojem byl rozhovor, který byl následně doplněn o popis autorčina pozorování.
1.1 Kompilačně-rešeršní metoda
Doplňme, že v současnosti je k dispozici již nepřeberné množství nejrůznějších studií, odborných článků, odborných publikací i vzpomínkových knih nejrůznější kvality. Není problém získat publikace v českém jazyce, přesto se dají najít odborné práce na toto téma i v němčině, angličtině, případně samozřejmě v rumunštině. Vzhledem k neznalosti rumunského jazyka na dostatečné úrovni pro studium rumunských pramenů s nimi autorka běžně
nepracovala – obracela se na ně pouze výjimečně v případech, kdy na ně bylo odkazováno v českých zdrojích (mapy, fotografie, obrazové přílohy, nápisy).
Z původní obavy o dostatečné množství základní literatury k tématu v přístupném jazyce se při hlubším prozkoumání zdrojů vyskytl problém zcela opačný – vybrat vhodné prameny, které budou pro tuto práci obohacující a nebudou jen opakováním stále stejných informací.
1.1.1 Kritický přehled literatury
V podstatě kompletní dostupnou literaturu, zabývající se problematikou české menšiny v Rumunsku, můžeme rozdělit podle časového hlediska do několika skupin. Největší skupinou literatury jsou publikace sepsané do roku 1945. Většina knih z této skupiny se zabývá
historicko-statistickými šetřeními, nebo se jedná o cestopisné popisy banátské oblasti. Do druhé literární skupiny řadíme publikace vzniklé po konci druhé světové války. Tyto publikace
se věnují především etnografickému popisu banátské oblasti a problematice krajanské
reemigrace do Československé (následně pak do České) republiky. Nejméně početnou skupinu tvoří knihy, které shrnují historické souvislosti i popis aktuální situace české minority
v Rumunsku současně.
K nejdůležitějším pracím z nejstarší skupiny publikací lze s jistotou zařadit dílo Jindřicha Schlögla. Jindřich Schlögl, rodák ze Svaté Heleny a syn prvního zdejšího učitele, se zabýval především popisem historického vývoje osidlování, a to přibližně do roku 1920. Jeho dílo je považováno za nejpodrobnější dostupný popis, ze kterého čerpá i později vydaná literatura.
Stejně tak je autorem Školské kroniky, která je jedním z nejpodrobnějších dochovaných pramenů o historii Svaté Heleny. Dalším neopomenutelným autorem je Vladimír Míčan,8 který podává ve svých dílech podrobný popis života a církevního vývoje v krajanských vesnicích od počátků osídlení do 30. let 20. století.
Mezi další autory, kteří se věnují tématům české menšiny v Banátu, patří Milena Secká9 či Vladimír Scheufler,10 jejichž práce jsou vydávány převážně Ústavem pro etnografii
a folkloristiku při Akademii věd České republiky. Jedná se o velké množství odborných článků a knih, které se významně soustřeďují na zvyky a kulturu banátských Čechů. Četné práce Mileny Secké byly využity při psaní kapitoly o tradicích a zvycích. V další kapitole, která se věnuje problematice reemigrace, se autorka opírá zejména o práci Jaroslava Vaculíka.11
Poslední skupina literatury o české menšině v rumunském Banátu obsahuje publikace vzniklé v nedávné době. Tyto knihy se zabývají hlavně současnou podobou české krajanské komunity, případně jsou to souhrnné práce o historickém vývoji a aktuálním stavu české
8 MÍČAN, Vladimír: Za chlebem vezdejším: evangelisační návštěva československých osad evangelických v Rumunsku. Brno 1931. [Podle rukopisu z roku 1925]. Dostupné z: http://vojvodovo.cz/index.php?
option=com_content&view=article&id=395:za-chlebem-vezdejsim&catid=124:cs-v-jihovychodni- evrope&Itemid=816&lang=cs, 20. července 2016.
9 SECKÁ, Milena: Česká menšina žijící v rumunském Gerniku: Nástin materiální a duchovní kultury. In: Český lid.
Roč. 79, č. 4. 1992. s. 217-228. ISSN 0009-0794.
10 SCHEUFLER, Vladimír – SKALNÍKOVÁ, Olga: Kultura rumunských Čechů. In: Český lid. Roč. 49, č. 4. 1962.
s. 145-184. ISSN 0009-0794.
11 VACULÍK, Jaroslav: České menšiny v Evropě a ve světě. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 350 s. ISBN 978-80-7277-397- 8.
menšiny. Do této skupiny autorů lze řadit především Jaroslava Svobodu12 a Ivo Dokoupila,13 kteří se zaměřují také na cestopisné vyprávění pro případné turisty. Ivo Dokoupil je totiž průvodcem cestovní kanceláře Kudrna a zároveň koordinátorem pomoci pro Rumunsko při nadaci Člověk v tísni.
Mezi nejaktuálnější publikace, ze kterých se v této diplomové práci čerpá, řadíme dílo Desideria Gecse,14 bývalého učitele ze Svaté Heleny, s názvem Historie českých komunit v Rumunsku, která je jednou z nejsouhrnnějších prací svého druhu – zabývá se etapami kolonizace, neopomíná aspekty politicko-společenské a ekonomicko-společenské, aspekty duchovního života a národní identity a stejně tak i proměny českých komunit v době
postkomunistické. Tato publikace vyšla v roce 2013, a je tedy velmi aktuální v době psaní této diplomové práce. Druhou publikací ze skupiny těch nejaktuálnějších je dílo Petra Filipa,15 který pochází z české vesnice Vojvodovo v severním Bulharsku. Tuto publikaci s názvem Po Dunaji za Čechy do Rumunska. „Návrat ztracených dětí.“ získala autorka práce i s vlastnoručním podpisem přímo od autora, a to při společné cestě do Banátu na Velikonoce v roce 2015. Získání této knihy předcházelo několikahodinové vyprávění samotného autora o banátském kraji, který jím byl natolik okouzlen, že strávil devět let svého života bádáním v rumunských archivech a sepisováním zmíněné publikace.
Naposledy musíme ještě zmínit, že většina dostupné literatury se prakticky vůbec nezajímá o vývoj během období diktatury v Rumunsku a tuto historickou etapu zmiňuje pouze okrajově.
S tímto faktem souvisí zřejmě i cenzurovaný dokumentární film Piemule, který byl již krátce zmiňován v úvodní kapitole.
12 SVOBODA, Jaroslav: Gernický školní kalendář. 1. vyd. Praha: Herrmann & synové, 2004. 80 s. ISBN neuvedeno.
SVOBODA, Jaroslav (ed.): Tady byl samej les: dva tucty lidových povídek Čechů z rumunského Podunají. 1. vyd.
Nadlak: Vydavateľstvo Kultúrnej a vedeckej spoločnosti Ivana Krasku, 1996. 116 s. ISBN 973-97400-8-1.
13 SVOBODA, Jaroslav – DOKOUPIL, Ivo: Banát: turistický a vlastivědný průvodce českými vesnicemi v rumunském Banátě. 2. vyd. Brno: Kudrna, 2005. 159 s. ISBN 80-239-5166-1.
14 GECSE, Desideriu: Historie českých komunit v Rumunsku. 1. vyd. Praha: Herrmann & synové, 2013. 461 s.
ISBN 978-80-87054-31-4.
15 FILIP, Petr: Po Dunaji za Čechy do Rumunska: „Návrat ztracených dětí“. 1. vyd. Praha: Jana Hanusová, 2014.
378 s. ISBN 978-80-260-5311-8.
1.2 Metoda orální historie
Teoretickou přípravu na terénní výzkum začala autorka práce studiem publikace Miroslava Vaňka a autorského kolektivu s názvem Orální historie. Metodické a „technické“ postupy.,16 ke které se dostala již v předchozím studiu na Technické univerzitě v Liberci v rámci bakalářského studijního programu. Jak je o metodě orální historie známé, hlavním cílem při ní není získávání faktů, nýbrž důležitý je samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní prožitky a způsob vnímání světa kolem něj.
Dle autorčina mínění spočívá největší přínos této práce právě v opakovaných terénních výzkumech přímo v rumunské části Banátu. V rámci výzkumné části práce probíhal kontakt s obyvateli českých vesnic v Banátu prostřednictvím rozhovorů. V první části výzkumu byly rozhovory vedeny jako nestrukturované, a to z důvodu navození přátelské atmosféry a vzbuzení důvěry ze strany narátorů. Při opakovaných terénních výzkumech vedla následně autorka rozhovory zčásti polostrukturované a v některých případech následně opět zvolila formu narativní. Polostrukturované rozhovory umožnily přizpůsobení se aktuální situaci při vedení interview. Všechny rozhovory byly sice autorkou částečně usměrňovány, avšak vyprávění většiny narátorů byla natolik zajímavá, že by bylo velkou chybou nenechat je vzdalovat se při vyprávění od tématu a ukončovat vedlejší příběhy, ke kterým se často při rozhovorech dospělo.
Proto se autorka práce v průběhu výzkumu dodatečně rozhodla získat také několik rozhovorů narativních, při kterých je jedinec vybídnut, aby volně vyprávěl o nějakém tématu, o životní události či zážitku. Pro většinu narátorů byla volná forma rozhovoru dle jejich vlastního hodnocení příjemnější.
1.2.1 Výhody a nevýhody orální historie
Použití metody orální historie přináší nejednu komplikaci. Jako první musíme samozřejmě zmínit jistou neobjektivitu a s ní spojenou otázku spolehlivosti této metody. Velmi náročná je
16 VANĚK, Miroslav a kol.: Orální historie. Metodické a „technické“ postupy, Olomouc: FF UP, 2003. 78 s. ISBN 80- 244-0718-3.
zejména interpretace mluveného sdělení od narátora, u kterého musíme (na rozdíl od psaného projevu) přihlížet k mnoha faktorům, ať už zmíníme například aktuální zdravotní stav, psychické rozpoložení, povahové vlastnosti či paměťové schopnosti vybraného vypravěče. Stejně tak je nemožné v přepisu rozhovoru vystihnout všechny významné prvky rozhovoru, ať už se jedná o práci s hlasem (odmlky, tempo, zřetelnost výslovnosti atd.) nebo o prostředky neverbální komunikace, kterými vypravěč často nevědomě významně doplňuje svůj projev.
Základem orální historie je vybudování vzájemné důvěry narátora s tazatelem, interpretace rozhovoru a následný výběr konkrétních sdělení. Nevýhodou metody orální historie je
selektivnost lidské paměti, která ovlivňuje výsledný rozhovor vždy tak, aby se narátor necítil ohrožený. Interview je z tohoto důvodu vždy konstrukt vzniklý interakcí tazatele a narátora a z tohoto důvodu jsou údaje získané touto metodou vždy subjektivního charakteru. Pokud však tazatel pracuje se získanými informacemi jako s výchozími skutečnostmi, které je nutné ověřit a uvést do přesnějšího kontextu, je možné rozhovor doplnit za použití dalších dostupných historických pramenů. V takovém případě je pak tato metoda výjimečná právě s ohledem na neopakovatelnost rozhovoru za stejných podmínek, neboť rozhovory „mohou obohatit naše poznání jak těchto osob, tak situací a obecně skutečností, k nimž se vyjadřují.“17
Vzhledem k jedinečnosti získaných rozhovorů si dovolujeme předem upozornit, že budou v práci uváděny doslovné citace získané od narátorů bez cenzury, a to i za předpokladu, že se jedná o převážně hovorové výrazy, v některých případech i o vulgarismy. Uvádění těchto výrazů však není samoúčelné, nýbrž věrohodně mapuje konkrétní způsoby mluveného projevu obyčejných lidí, se kterými byly rozhovory vedeny.
Jedinou komplikací, která se v průběhu získávání rozhovorů v rámci terénních výzkumů pro tuto diplomovou práci vyskytla, byla určitá neochota poskytovat rozhovor účelně, pokud se nejedná o pouhé „vypravování příběhů naší vesnice“. Je nezbytné upozornit na neochotu, případně i obavy některých narátorů poté, co byl objasněn cíl interview. Přestože většina
17 VANĚK, Miroslav a kol.: c. d., s. 5.
vybraných narátorů si nechala vysvětlit autorčin záměr a účel samotného rozhovoru, v několika případech byl rozhovor předčasně ukončen z důvodu neochoty narátora vyprávět něco účelově.
Nespornou výhodou při vedení rozhovorů byla předchozí znalost vybraných narátorů, se kterými se autorka seznámila při dřívějších cestách do rumunského Banátu, kdy ještě neprobíhal terénní výzkum pro sběr materiálů na diplomovou práci. Identita výzkumné povahy rozhovorů nebyla tajena, avšak účel interview byl narátorům v některých případech ozřejměn až po jeho započetí, a to vzhledem k povaze zdejších lidí. Češi žijící v rumunském Banátu jsou velmi otevření a přátelští, ale pokud se jedná o formální rozhovory s cílem sběru informací o zdejších lidech, velmi často se stahují se slovy, že „oni nejsou dobrými vypravěči a už si nic nepamatují“.
Mnoho zdejších Čechů již bylo někdy v minulosti žádáno o nejrůznější rozhovory pro všemožná média (televize, rádio, internet) či studijní účely, avšak ne všichni se chtějí na formálním rozhovoru podílet. Bohužel je tento jejich postoj způsoben i nepříjemnými zkušenostmi některých obyvatel, kteří zažili zneužití rozhovorů k jejich zesměšnění v České republice, což dokládá i následující citace muže ze Svaté Heleny, kterého zdejší obyvatelé přezdívají „Zelí“: „Potkal sem dvě mladý holky s kamerou po cestě na hřbitov, kde sem si na chvíli sednul u křížku a vony se mě ptaly ,Co tu, strejdo, děláte?‘, tak jim řikám, co by, drbu se na kulích. A za měsíc mi volaj naši mladý z Čech ,Co to tam, táto, vykládáte? Vždyť si děláte v Čechách ostudu.‘ Tak se mně pak nedivte, že už nemám chuť něco někomu vyprávět na kameru.“18
V průběhu terénního výzkumu v Rumunsku nedošlo k žádným výraznějším problémům s jazykovou bariérou – zdejší Češi mluví srozumitelnou češtinou, jen někdy používají takzvané banatismy.19 „Pod pojmem ‚banatismus‘ chápeme nejen výpůjčky z rumunštiny, zejména rumunštiny banátské, ale též z jazyků jiných (srbocharvátštiny, němčiny, respektive turečtiny),
18 Výpověď pana Josefa Z. ze Svaté Heleny, část neformálního rozhovoru s autorkou této práce ze dne 30. března 2013.
19 Banatismy se nejzřetelněji uplatňují v lexiku a dotýkají se různých okruhů života (místního a domácího prostředí, hospodářství, zemědělské práce, přírody apod.), toponymie, zvláště správního zřízení, techniky a mechanizace.
pokud se nám je podařilo zjistit.“20 Mezi nejtypičtější banatismy (se kterými se v různých podobách setkáte ve všech českých vesnicích) patří pojmenování technických vynálezů, které v době migrace Čechů do Banátu ještě nebyly objeveny. Příkladem uvádíme banatismus „bek“, který označuje žárovku.
1.2.2 Etický aspekt výzkumu
Jelikož se v této práci pracuje se vzpomínkami narátorů, je nezbytně nutné dbát na etický aspekt výzkumu. Z tohoto důvodu se autorka práce před odjezdem na první terénní výzkum připravila jak teoreticky (studiem odborné literatury k tématu), tak i prakticky ze zkušeností vlastních i zkušeností jiných turistů, kteří Banát navštívili již dříve.
Z etického důvodu jsou na konci diplomové práce v přílohách přiloženy pouze fotografie banátských Čechů ze soukromého archivu autorky práce, od kterých má ústní souhlas s jejich zveřejněním pro studijní účely. Stejně tak jsou k přepisům jednotlivých rozhovorů připojeny pouze zvukové nahrávky narátorů, kteří dali ústní souhlas k použití audio souboru – u ostatních vzhledem k citlivosti údajů uvádíme na jejich žádost pouze přepis rozhovorů s podrobnostmi ohledně jejich vzniku.
1.2.3 Narátoři
V průběhu sběru výzkumných podkladů pro tuto diplomovou práci bylo uskutečněno celkem pět oficiálních rozhovorů, které doplňuje dalších dvanáct rozhovorů neformálních.
S některými narátory byly rozhovory vedeny opakovaně, a to z důvodu doplnění některých chybějících informací, případně kvůli možnosti následné komparace výroků jednotlivých vypravěčů.
20 SKULINA, Josef: Banatismy v češtině na území Rumunska, In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. A, Řada jazykovědná. Roč. 23-24, č. A22-23. 1974-1975. s. 70. ISSN 0231-7567. Dostupné z:
https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/100490, 29. května 2016.
Mezi nejvýznamněji se podílející narátory řadíme pro účely této diplomové práce pana Jozefa Hrůzu ze Žatce (jako zástupce vesnice Svatá Helena), pana Františka Maštalíře s manželkou Josefou (zástupci vesnice Gerník), pana Václava Kotvu a zejména pak jeho
manželku Johanu a tchýni paní Johany, kteří pocházejí z Rovenska. Jako poslední narátorka byla záměrně vybraná žena, která žije dlouhodobě s rodinou v Čechách a která se do Čech dostala již v dětství. Důležité pro zařazení této narátorky do výzkumu byly především dva fakty – zaprvé jako malá prožila v Rumunsku část svého dětství, kterou si sama pamatuje a odkazuje
na rumunský život ve svých vzpomínkách a zadruhé dodnes udržuje s příbuznými nadále žijícími v Rumunsku kontakt, ať už většinou elektronický, případně „jednou za čas, jak to vyjde“ i kontakt osobní.
1.2.3.1 Jozef Hrůza
Prvním z narátorů byl pan Jozef Hrůza, Čech, který se vrátil do České republiky, ale nikdy nepřetrhal pouta se svými příbuznými v Rumunsku, jelikož si založil v Čechách soukromou autobusovou firmu, která zajišťuje dopravu osob a nákladu po celé České republice a také sezónní21 přímou autobusovou linku Žatec – Praha – Brno – Svatá Helena. Jedná se o rodáka ze Svaté Heleny, který v této vesnici vlastní rodinný dům, ale kvůli pracovní příležitosti se společně s celou svou rodinou přestěhoval do České republiky. Momentálně žije pan Jozef Hrůza v Žatci, kde má v části obce zvané Radíčeves rodinný dům a zároveň sídlo své firmy ExpresHruza.22
Pan Jozef Hrůza vychovává s manželkou Barborou čtyři děti – syny Josefa a Jaroslava a dvě dcery – nejstarší Barboru a nejmladší Pavlínu. Rodina žije trvale v Žatci, avšak pan Hrůza
21 Sezóna začíná oficiálně Velikonocemi, končí obvykle zhruba v říjnu. Pan Hrůza ale jezdí do Rumunska v průběhu celého roku, a proto není problém se s ním domluvit na jakýkoli jiný termín i mimo hlavní sezónu. Pokud nevozí do Rumunska turisty nebo místní obyvatele, převáží z České republiky zboží – často vozí do Rumunska elektronické spotřebiče či například brambory. Stejně tak doručí požadované objekty i z Rumunska do Čech, čehož mnoho lidí využívá, pokud jsou například v Čechách kvůli práci, ale rodinu mají stále v Rumunsku.
22 Firma ExpresHruza zajišťuje přepravu osob i nákladu pro jednotlivce i skupiny, a to v průběhu celého roku. Firma provozuje vlastní internetové i facebookové stránky. Více viz http://www.expreshruza.cz.
při pravidelných cestách do Svaté Heleny postupně opravuje i druhý rodinný dům, kam se, dle jeho slov, „asi hodlá jednou opět vrátit“.
1.2.3.2 František Maštalíř
Druhým zpovídaným mužem se stal pan František Maštalíř z vesnice Gerník. U pana Maštalíře a jeho ženy byla autorka práce ubytována již při své první návštěvě Banátu v roce 2011 a vzhledem k přátelské povaze této rodiny se při dalších návštěvách Gerníku vždy
domluvila na ubytování přímo s nimi, obvykle předem pomocí telefonního spojení. Maštalířovi jsou jednou z původních gernických rodin a vlastní rodinný dům s menším hospodářstvím (krávy, prasata, slepice) a poli, podobně jako převážná většina obyvatel Gerníku.
V této domácnosti společně žijí prarodiče (František Maštalíř a Josefa Maštalířová)
s dospělým synem Františkem Maštalířem a jeho dvěma dětmi – Josefem a Marianou. Prarodiče v této rodině částečně zastupují roli rodičů oběma dětem, především pak babička zastává roli chybějící matky, která byla rumunského původu a která od rodiny odešla do Temešváru za novým partnerem, když byly obě děti malé.
Pan Maštalíř je uznávaným gernickým kovářem, momentálně je však již v důchodu.
Ve svém volném čase (kterého zde nemá nikdo příliš mnoho) se věnuje práci se dřevem, jeho velkým koníčkem je ruční výroba dřevěných sudů na víno. Pan Maštalíř je kromě jiného také hrdým vinařem (pěstuje si vlastní hrozny na malé vinici za vesnicí a následně si ručně vyrábí domácí víno, takzvaný „Lipovák“) a vstřícným vypravěčem nad sklenkou jeho domácí
„cujky“.23
23 Cujka je rumunská domácí slivovice, která má výrazně nižší procenta alkoholu než slivovice česká a která se stala v Rumunsku každodenním „pomocníkem pro trávení“, jak říká pan Maštalíř.
1.2.3.3 Johana a Václav Kotvovi
V nejvýše položené české vesnici v Banátu byl rozhovor uskutečněn současně s oběma manželi Kotvovými. Ve společné domácnosti s nimi žije také matka Václava Kotvy, která oslaví v roce 2016 své 88. narozeniny. Všichni tři obyvatelé malého rodinného domu se zahrádkou a menším hospodářstvím se společně starají o domácí zvířata a pěstují si vlastní plodiny
na polích, která jsou v této vesnici více či méně vzdálena od její obydlené části. Zdejší obyvatelé mají svá pole rozdělena obvykle na několik menších částí, které se vždy nacházejí na různých lokalitách okolo vesnice. Většina polí v blízkosti Rovenska je ve velmi nepřístupném a strmém terénu, a proto je často nezbytné obdělávat je pouze ručně, případně s pomocí tažných zvířat.
Nepřístupnost terénu dokládá i skutečnost, že přestože si pan Václav Kotva zakoupil z Čech starý traktor, i nadále obdělává svá pole ručně či s pomocí koně.
Stejně jako většina Čechů v Banátu mají i rovenští obyvatelé náročný život, dokonce lze tvrdit, že v Rovensku je vzhledem k nejvyšší nadmořské výšce život ještě o něco náročnější než v ostatních vesnicích, přesto (nebo možná právě proto) se stala tato vesnice autorce nejmilejší, a to i díky rodině Kotvových, kteří, ač sami nemají ničeho nazbyt, by se pro ostatní doslova
„rozdali“. Johana Kotvová neváhá zhřešit před Bohem kvůli své pečlivé starosti o návštěvníky – příkladem budiž skutečnost, že ačkoli sama pro sebe a svou rodinu by na Velký pátek nikdy maso nepřipravila, pro „pány“, jak oslovuje všechny hosty z Čech, neváhá navařit maso k jejich spokojenosti i přes to, že „se za ně musí v kostele pomodlit.“
1.2.3.4 Ruth Holečková
Poslední oficiální narátorka, s níž byl pro tuto diplomovou práci veden polostrukturovaný rozhovor, byla paní Ruth Holečková, která žije dlouhodobě v České republice. Ruth Holečková je mladá žena, na kterou autorka získala kontakt od kolegyně ze studií, která s paní Holečkovou navštěvovala stejnou třídu základní školy. Ruth Holečková byla jedinou narátorkou, se kterou byl veden rozhovor v České republice, s ostatními narátory probíhaly rozhovory v Rumunsku.
Ruth Holečková prožila část svého dětství přímo v Rumunsku, poté se s rodinou přestěhovala do České republiky, kde žije dodnes. V současnosti již dokončila svá studia a nastoupila do zaměstnání. Ruth Holečková je neteří Václava Šuberta, spoluautora publikace Rovensko, která je vzpomínkovým dílem dvou pamětníků o nejvýše položené české vesnici v Rumunsku. Publikace Rovensko byla autorce práce pro studijní účely od paní Holečkové zapůjčena, za což jí patří autorčino poděkování.
1.2.4 Vymezení pojmu národnostní menšina
V této diplomové práci se opakovaně pracuje s pojmem česká menšina, a proto si pokládáme za důležité tento pojem definovat. Menšina v národnostním pojetí je v České
republice charakterizována zákonem jako „společenství občanů …, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“24
Vzhledem k tomu, že Češi v rumunském Banátu splňují všechna výše uvedená kritéria pro zařazení do skupiny národnostní menšiny dle českého zákonodárství a zároveň rumunské zákonodárství chápe pojem národnostní menšiny v podstatě stejným způsobem, bude v této práci používán termín národnostní menšina také pro Čechy, kteří trvale žijí v rumunské části Banátu. Čeští krajané sami sebe za příslušníky českého národa považují, a proto je jako českou menšinu v Rumunsku budeme chápat i v této práci.
Rumunské zákonodárství sice neobsahuje samostatný menšinový zákon, a tudíž není pro Rumunsko právní definice pojmu národnostní menšina oficiálně zakotvena, avšak v rámci ústavy, konkrétně v článku šestém, odstavci prvním, „garantuje stát národnostním menšinám
24 Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Dostupné z:
http://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/dokumenty/vladni-dokumenty/zakon_novela_mensiny.pdf, 8. března 2016.
právo na vlastní etnickou, kulturní, jazykovou a náboženskou identifikaci“, z čehož je patrné, že v souvislosti s menšinami používá atributy podobně jako zákon český.25
25 Viz rumunská ústava, čl. 6, odst. 1.. Dostupné z: http://www.cdep.ro/pls/dic/site.page?
den=act2_2&par1=1#t1c0s0a1, 8. března 2016.
2 Geografické vymezení Banátu
Geografická oblast Banát se nachází v jihovýchodní Evropě a zasahuje svou rozlohou do tří států – východní část se nachází v Rumunsku, západní část oblasti je srbská a nejmenší severní část patří Maďarsku. Oblast Banát leží na jihozápadě Rumunska a je součástí Panonské pánve, rumunsky označované jako Câmpia de Vest. Jižní hranici Banátu tvoří řeka Dunaj, na západní straně je hranicí řeka Tisa, která je největším levým přítokem Dunaje. Sever je ohraničen řekou Mureș, východní hranici oblasti tvoří jižní Karpaty.
Nejjižnější část Banátu zůstávala vzhledem ke zdejším přírodním podmínkám až do počátku 20. let 19. století téměř liduprázdná (kromě několika rumunských vesnic a salaší).
Ze strategického vojenského hlediska bylo však nutné na počátku 19. století toto území co nejrychleji osídlit.26
Současná podoba hranic odpovídá historickému rozdělení Banátu mezi Rumunsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Maďarsko, které proběhlo v roce 1919. Toto rozdělení nastalo po likvidaci Banátské republiky, která byla 31. října 1918 oficiálně uznána uherskou vládou, srbská vojska na ni však již v polovině listopadu 1918 úspěšně zaútočila.
2.1 Dunajská soutěska
Vzhledem k umístění českého osídlení v Rumunsku, které je soustředěno právě při Dunajské soutěsce, doplníme v následujících odstavcích stručně některé obecně zeměpisné aspekty této oblasti. „Dunajská soutěska je pozoruhodný geografický útvar na jihozápadním okraji Rumunska, kde se Dunaj probíjí skrze karpatský masiv. K jejímu severnímu břehu spadají příkré srázy pohoří Lokva a Almáž. Rozprostírá se v délce 135 km podél rumunsko-srbské hranice … a bývá považována za nejhezčí přírodní výtvor svého druhu v Evropě.“27
26 SECKÁ, Milena: Češi v rumunském Banátu, In: Češi v cizině 8. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1995. s. 93., ISBN 80-85010-02-X.
27 GECSE, Desideriu: Historie českých komunit v Rumunsku, 1. vyd., Praha: Herrmann & synové, 2013. s. 11., ISBN 978-80-87054-31-4.
Dunaj dosahuje v některých místech jen 200-300 m šířky a hloubky 90 m, což z něj činí nejhlubší evropskou řeku. Na jiných místech se šířka koryta pohybuje často kolem 1,5 km, nejširší je u Staré Moldavy, kde dosahuje šířky až pěti kilometrů. „Část území je krasová s průvodními jevy, jakými jsou závrty a jeskyně (okolí Svaté Heleny a Gerníku, jeskyně Ponicova v Kazanech).“28 V současné době je rumunský břeh Dunajské soutěsky součástí Přírodního parku Železná vrata, který byl v roce 2000 vyhlášen za chráněné území.
Nejnavštěvovanější česká vesnice, Svatá Helena, se nachází v blízkosti Dunaje. Z okraje vesnice je Dunaj vidět, ovšem přestože je Svatá Helena nejníže položenou českou vesnicí, nachází se v nadmořské výšce 420 m.n.m. Hlavní silnice kolem Dunaje vede po jeho levém břehu až k rumunské obci Coronini, kde odbočuje jako zpevněná cesta do kopce. Po necelých deseti kilometrech neustálého stoupání se dostanete mezi první zdejší Čechy – přímo do Svaté Heleny.
28 GECSE, Desideriu: c. d., s. 11.
3 Historie banátské oblasti
V období starověku Banát obývali Dákové (rumunsky Daci), kteří byli původními obyvateli karpatského oblouku. V roce 106 našeho letopočtu dobyli tuto oblast Římané, kterým se podařilo Dáky postupně pořímštit, čímž Dákové jako kmen zanikli.
V průběhu 6. století, kdy probíhalo stěhování národů – národnostní a etnické pohyby v Evropě – se do banátské oblasti dostávají Slované. Během 9. století byl Banát připojen k Bulharské říši, ale ve století jedenáctém se celá oblast dostala pod správu Uherska. V polovině 16. století se Banát stal územím Osmanské říše: „Po prohrané bitvě v roce 1552 u Temešváru patřil tento kraj i s valnou částí Uherska Turkům.“29 Turci ovládali oblast až do roku 1716, kdy byli poraženi Evženem Savojským při druhé válce Rakouska s Tureckem v letech 1716-1718.30 12. října 1716 dobyl Evžen Savojský Temešvár, čímž Turecko přišlo o rozsáhlá území. Oblast Banátu se dostala do rakouské správy. „Banát byl rakouskou hraniční provincií, zvanou Militarygränze – Vojenská hranice. Ta byla spravována vojenským guvernérem, který sídlil v Temešváru.“31
Po vytlačení Turků byla tato oblast téměř vylidněná, proto začal být za vlády Marie Terezie Banát postupně dosidlován. Mezi původní přistěhovalce patřili zejména Němci z jižního Německa, z Falce a Saska, dále pak Rakušané, Maďaři či Slováci. Tito osídlenci se zabydleli v banátské rovině, zatímco nejjižnější hornatá část Banátu mezi řekami Dunajem a Nerou zůstala až do roku 1823 liduprázdná.
29 FILIP, Petr: Po Dunaji za Čechy do Rumunska: „Návrat ztracených dětí“, 1. vyd., Praha: Jana Hanusová, 2014.
s. 12., ISBN: 978-80-260-5311-8.
30 Válka Rakouska proti Turecku vypukla v roce 1716. Armáda Evžena Savojského měla za cíl dobytí Bělehradu, oproti ní turecká armáda měla téměř dvojnásobnou vojenskou přesilu. Po dobytí Temešváru napomohly Turecku přírodní podmínky, neboť je nastávající zima ochránila před dalšími ztrátami. V roce 1717 se Evžen Savojský vydal na tažení na Bělehrad, tentokrát podpořen spojeneckými vojsky. Úspěšné tažení Savojského však obě vojska vyčerpalo, což nakonec vedlo k mírovým jednáním, která byla ukončena tzv. požarevackým mírem z 21. července roku 1718.
31 HRŮZA, František: Vrátili jsme se do vlasti...: Svědectví o životě Čechů z banátských Karpat 1823-2006, 1. vyd., Ústí nad Labem: Severočeská vědecká knihovna, 2013. s. 8., ISBN: 978-80-7055-192-5.
3.1 Čeští přistěhovalci v Banátu
Počátky české kolonizace v Banátu sahají ke konci osmnáctého a počátku devatenáctého století. Od roku 1919 (kdy se větší část Banátu stala definitivně součástí Rumunska) jsou zde naši krajané nazýváni počeštělým rumunským výrazem „Pémové“, zkráceně „Pémi“. V překladu znamená tento pojem „člověk, který přišel do Banátu z českých zemí“. Pojem je odvozen ze slova Boem (Böhm), tedy český, ale ve smyslu zemském, nikoli národnostním.
Do nejhornatějších oblastí Karpat, jejichž osídlení bylo strategickou i hospodářskou nutností, se Němci stěhovat nechtěli. Tehdejší guvernér, generál Schneller, proto poslal výzvu umožnit nábor nových osadníků pro jižní Banát na levém břehu Dunaje do Prahy na české gubernium vedené tehdy hrabětem Chotkem. Tato výzva se zaměřovala především na dřevaře, uhlíře, zemědělce a řemeslníky, kteří by byli schopni zajistit zpřístupnění a následné osídlení hornaté oblasti.
3.1.1 Příčiny českého zájmu o migraci
Zájem Čechů o migraci zdůvodňuje Milena Secká především radikalizací české společnosti na konci 18. století v důsledku mezinárodní i vnitrostátní situace: „Všeobecná nespokojenost se společenskou situací jak poddaných, tak i drobných řemeslníků a vysloužilých vojáků vedla k jejich migraci a hledání lepších životních podmínek. Proto, když se objevili v Čechách najatí agenti a hledali muže na kácení pralesa a těžení dřeva v oblasti jižního Banátu, ihned se našel dostatek zájemců.“32
Přestože se jednalo o vnitřní kolonizaci, tedy osidlování v rámci jednoho státu (České království i Banát byly v té době součástí rakouské monarchie), v takzvané Banátské vojenské hranici, kam proudy českých vystěhovalců směřovaly, platily jiné zákony a právní normy než
32 SECKÁ, Milena: Češi v rumunském Banátu. 1995, s. 92-93.
v jiných zemích monarchie. Nově příchozím kolonistům byly slibovány výrazné úlevy a výhody.
Podle záznamu eibentálského faráře Václava Maška z 19. září 2002 poznamenal první gernický farář František Unzeitig o důvodech stěhování Čechů do Rumunska toto: „Emigrace do rumunského Banátu probíhala v letech 1826-1828. V této době byla v Čechách bída, veliké poplatky na daních, až šest nebo sedm roků trvala vojna. Každé rodině bylo přislíbeno přes 5 hektarů půdy, lidé byli zproštěni všech daní a též vojenské služby. Protož většina přistěhovalců byli chudí řemeslníci, odsloužení vojáci, zahanbení žebráci, lehkomyslní marnotratníci nezvyklí na těžkou polní práci.“33
Jedním z hlavních důvodů úspěchu tohoto náboru bylo zajištění lákavých výhod ze strany rakouské vlády – jednalo se například o: „zbavení vojenské služby, zbavení daní, plat padesát šest krejcarů denně, devět jochů polí (jeden joch = 0,5754 ha), tři jochy pastvin, pozemek pro výstavbu domů, dřevo na výstavbu domu včetně palivového dřeva zdarma, před odjezdem jeden pár tažných zvířat (buď koní, nebo volů) s povozem, pro dvě rodiny s jednou krávou, pro tři rodiny jedno ruchadlo pro obdělávání polí, ruční mlýnek na mouku pro čtyři rodiny“.34 Mezi další slibované výhody patřilo například nářadí pro dřevařské práce, podpora 10-20 zlatých na nářadí pro vlastní řemeslo a osivo zemědělských plodin pro první rok zdarma. „Češi sem přišli kolem roku osumnáct set dvacet šest, dvacet sedum, myslim, dvacet osum, toto, dobu osumnáct set dvacet šest, dvacet sedum. Mezitim před nima přišli ňáký dva poslanci vod vod vod vod, ne česká vláda tenkrát nebyla, vod vlády říší říše nebo kdo to rakousko-uherský.
Prozkoumali tady terén, přišli zpátky, vrátili se do Čech, začli vyprávět, jaký je jaká je tu úrodná zem a jak tady roste víno a jak tady jsou všecko no a toto možná úrodná zem je pravda, ale že by tady našli hotový pole a honem se dali do zemědělství, to nebyla pravda. Museli se vykácet lesy a udělat si se pole, svoji půdu. ... Myslim, že, myslim, že jim dali na rok asi semena na první setbu jim dali, to vim jistě, ale jestli jim dali i ňáký, ňáký ty peníze k tomu, aby se mohli uživit nebo živobytí, no ale museli, prvně si museli, řikali, že ty první ty prvně, když sem přišli, tak si
33 HROCH, Pavel: Ve Valašsku zůstáváme: Čeští krajané v Rumunsku. Praha: Gema Art, 2002. s. 7., ISBN neuvedeno.
34 FILIP, Petr: c. d., s. 26.
museli vykopat do země boudy nebo jak tomu říkaj, takový ty podzemní, než si dokázali postavit něco ze dřeva.“35
Postavení českých zemí v rámci monarchie usnadnilo práci placeným agentům z Rumunska, kteří byli posláni do Čech za účelem vylákání lidí do nehostinné oblasti. Placené agenty posílal na nábory lidí do Čech banátský podnikatel a boháč z Oravice, který je v pramenech uváděn různě – Maďarli, Magyarly/Magyarli, Magarly, Mandžarli apod. – stejně tak křestní jméno tohoto dřevařského podnikatele je v různých zdrojích uváděno různě (Jiří, Georg, János, Iosif) – vždy se však prokazatelně jedná o stejnou osobu.36 V této práci bude dotyčný podnikatel jmenován jako Magyarly.37 „Tam, kde byly životní podmínky nejtěžší a příroda naprosto nelítostná, byly vlákány rodiny z českých krajů, aby zalidnily při hranicích bývalé monarchie území, důležitá po stránce hospodářské a zejména vojenské. Němečtí kolonisté zabrali už 100 roků předtím rovinu banátskou, později též jižnější kraje, které chovají nerostné bohatství a jsou velmi průmyslové. … Do vysokých kopců v nejjižnější části Banátu se nikomu nechtělo. Hory byly ještě v letech dvacátých minulého století naprosto pusté a divoké.
Dodnes vzpomínají potomci českých vystěhovalců, kam dali předkové hlavy, že nehledali sídla v dolině a dali se odvésti do samých skal. … Přenesme se 110 roků zpět, čili do doby, kdy u nás bídně živořil drobný lid, soužený nouzí a robotou. Vzpomeňme těch nuzných sedláčků a pochopíme, že nejednoho tak snadno oklamal úskočný agent dřevařského podnikatele Magyarliho, jemuž byly pronajaty banátské lesy nad Dunajem, patřící 14. hraničářskému pluku v Bílé Cerkvi.“38
35 Rozhovor s panem Josefem Merhautem, knihovníkem z Gerníku, v rámci natáčení dokumentárního cyklu Banát CZ.
Dostupné z: https://www.stream.cz/banat-cz/10006580-josef-merhaut-knihovnik-z-gerniku, 4. dubna 2016.
36 AUERHAN, Jan: Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha 1921, s. 64-65. ISBN neuvedeno.
SCHLÖGL, Jindřich: Dějiny českých osad v rumunském Banátě. Zvláštní otisk ze sborníku Naše zahraničí 1925, s. 5. ISSN neuvedeno.
37 Vzhledem k tomu, že v žádném z použitých zdrojů nebyla ani zmínka o jiném podnikateli, který by posílal placené agenty do Čech za účelem zisku pracovních sil, domníváme se, že zde uváděný Magyarly byl jediným, který se v této oblasti o příchod nových kolonistů z Čech zasloužil. S ohledem na rozlohu území, na kterém se oblast s českými vesnicemi nachází, považujeme za reálné, že si mohl jediný člověk pronajmout od státu celou oblast sám.
38 KARAS, František: Československá větev, zapomenutá nebem i zemí. I. Čechové v Rumunsku. 1. vyd. Praha 1937, s. 33., ISBN neuvedeno.
Vzhledem k tomu, že v některých pramenech je uváděn 13. hraničářský pluk a v jiných 14. hraničářský pluk, dovolujeme si nyní stručně objasnit tuto zdánlivou nesrovnalost citací z díla Historie českých komunit v Rumunsku, které je spolehlivým historickým pramenem:
„Když se čeští kolonisté v Banátu v první čtvrtině 19. století usazovali, měřila rakouská vojenská hranice zhruba 1700 km a táhla se od Jaderského moře v Dalmácii až po východní hranici Sedmihradska. Měla rozlohu 48 159,03 km2 a žilo na ní přibližně 950 000 lidí
(průměrná hustota asi 20 obyvatel na km2). Šířka hranice byla proměnlivá, místy sedm, jinde dokonce 80 km. Začátkem 19. století mělo Rakouské císařství v jižním Banátu dva hraničářské pluky: Německo-banátský neboli 12. pluk se sídlem v Pančevu (Srbsko) o 12 rotách a Valašsko- ilyrský neboli 13. pluk se sídlem ve Weisskirchenu (dnes Bela Crkva, Srbsko), od roku 1804 v Karansebeši, o 16 rotách, z nichž každá čítala 240 hraničářů. … V první fázi všechny české osady příslušely k Valašsko-ilyrskému pluku zahrnujícímu v té době již 99 hraničářských obcí.
Jelikož bylo toto území pod správou tohoto pluku příliš rozsáhlé a stav mužstva se po založení hraničářských obcí podstatně zvýšil, došlo z rozkazu generála von Mihailjeviče z Temešváru dne 1. listopadu 1838 k jeho rozčlenění. Byl tak vytvořen Ilyrský prapor se sídlem ve Weisskirchenu (v roce 1845 přeměněn na 14. ilyrsko-banátský pluk) a Valašský prapor začleněný
do 13. valašsko-ilyrského pluku, jenž byl následně přejmenován na 13. valašsko-banátský pluk, se sídlem v Karansebeši.“39 Po této vojenské reorganizaci pluků byly české vesnice rozděleny následovně: 14. ilyrsko-banátský pluk zahrnoval české vesnice Svatá Helena, Gerník a Bígr, zatímco Rovensko, Eibentál a Šumice patřily nově do 13. valašsko-banátského pluku.
3.1.2 Cesta do Banátu
Cesta do Banátu trvala z Čech přes dva měsíce. Náročnou cestu Češi absolvovali s nadějí na lepší a snadnější život – velmi brzy po jejich příchodu se však přesvědčili o opaku: „To se ví;
jak už sem připomněl, tak ty lidi sem přišli a všichni měli náději, že tady bude ta zaslíbená země, někteří si to mysleli, že tady poteče mlíko a med všady a že se budou všichni tak dobře mít; ale teklo něco jinýho, byly to slzy a pot pro veškerý ty první přistěhuvalce; jejich život nebyl lehkej,
39 GESCE, Desideriu: c. d., s. 56.
byl dosti těžkej, protože museli vykácet ty silný kmeny, který některý měly až metr a půl v průměru, který dneska už i těžko nikde v našich lesích eště vidět; ale tenkrát tady byly pralesy, víme, že je to skoro dvě stě let už dozadu zpátky; no a eště teď šedesát vosumdesát rokůch, co byly ty lesy takový, já si je eště pamatuju, ale v 50., 60. letech minulýho století byly vykáceny úplně a všechny, už se prostřílely cesty po všech tych roklích a dostalo se všady.“40
Vyprávění prvních kolonistů po příjezdu do Banátu jsou převážně o neuvěřitelném zklamání. Jak shodně zachycují různé písemné prameny (Školská kronika Jana Schlögla či hlášení Františka Unzeitiga z Gerníku), kolonisté věřili, že je zde čekají okamžitě výrazně lepší životní podmínky než v českých zemích, odkud odcházeli, ale našli zde především strádání a velké obtíže, na které nebyli zvyklí a se kterými rozhodně podle slibovaných výhod nepočítali.
3.1.3 První skupiny přistěhovalců
Magyarly, který si pronajal za nízký poplatek rozlehlé lesy od vlády, prodal následně vykácené dřevo za velké peníze a vymýcenou půdu vrátil státu. Aby mohl tento obchod uskutečnit, vyslal několik agentů, kteří měli v Čechách naverbovat vhodné dřevorubce a lesní dělníky, pro které (a kterými) nechal vybudovat první dvě české a jednu rumunskou osadu (Coronini) v pohoří Lokva. „První dvě skupiny vystěhovalců (52 rodin), které přišly z Čech, usadil Magyárly v dlouhém údolí podle malého potůčku. Místo se nazývalo Elisabetfelda (dnes se říká Lizabeta). Vystěhovalci byli zavedeni do lesnatých kopců, kde si napřed museli vykácet les, dříví odvést majiteli, pařezy vyvrátit, a teprve potom obdělat půdu.“41 Svatá Elizabeta, jak je zaniklá osada nazývána Čechy ve Svaté Heleně, byla malou osadou, kterou původně obývali Rumuni. Jednalo se o první cíl cesty z Čech pro tři rodiny – Hrůzovi, Pitrovi a Šibalovi – z okolí Kouřimi, kteří se sem jako první čeští osadníci dostali v roce 1820. „Třetí skupina přistěhovalců, která dorazila roku 1825, se usadila asi třičtvrtě hodiny dále od Lizabety,
40 KOCMAN, Josef: Vyprávění o Banátu: povídání s Janem, 1. vyd., Marčovice: Euroservice 1999, 2011. s. 37., ISBN 978-80-903870-2-7.
41 HRŮZA, František: c. d., s. 8.
východně přes kopec. Ta čítala 28 rodin. Tato kolonie byla nazvána Svatá Helena.“42 Názvy obou vesnic byly údajně vybrány podle jmen Magyarlyho dcer – Eleny a Elisabety.
První domy kolonistů byly v podstatě jen zemnice. „Ty první Češi teda, dyž se tam usadili, tak ty lesy káceli nějakej čas, až už si postavili svoje domky dřevěný; to byl materiál, kterej voni měli na vejběr tam na místě; některý byli spokojený, jiný ale byli nespokojený, protože tu práci skoro nemohli stačit zmohat; jistě, dostali ty terény, který se jim zaslíbily, ale tam si museli prvně vykopat ty pařezy, abych mezi nima potom mohli něco sít nebo sázet...“43 Teprve po dvou letech byly postaveny první domy s kamenným základem a dubovými stěnami omítnutými hlínou. Rovněž byla postavena dřevěná modlitebna se zvonicí.
Magyarly však místo po vytěžení opustil a vzal si s sebou i veškeré nářadí pro práci v lese:
„Tak to dřevo, co se tady vykácelo, tak to se potom sváželo dólu k Dunáji a vodváželo se do Maďarska, kde se prodávalo; a to dělali nějakou dobu, asi tři roky čtyři ne celý a potom najednou ten majitel tych lesůch jim sebral to nářadí, který jim propůjčil na tu dobu, co to budou vyřezávat ty lesy a zmizel; to bylo už takhle promyšlený napřed; a pak každej chlap vod dvacíti do šedesáti let dostal vod vojenskýho velitele plukovníka, pod kterej pluk náležel jako úředně, nařízení, že je povinen dělat vojenskou povinnost vod dvaceti do šedesíti let kdykoli bude zavolán, a pravda byla, že čtyry vesnice patřily pod vojenskej pluk, jak už sem připomněl v Bela Crkve a čtyry vesnice patřily pod karansebešskej pluk, hraničářskej...“44 Zde žijící Češi se proto rozhodli požádat o přijetí do hraničářských oddílů, což jim bylo následně umožněno.
„Obě české vesnice tak byly přičleněny k pluku a kolonisté byli na deset let osvobozeni od daní z pozemků, které byly odlesněny, a na sedm let z pozemků zbavených křovin. Na deset let byli osvobozeni rovněž od daně z úrody (období počítané od nejbližší sklizně).“45
Kvůli plošnému kácení lesa vyschl velmi rychle potok u osady Elizabeta. Jelikož se nedostatkem pitné vody a následným požárem zhoršily životní podmínky Čechů žijících
42 HRŮZA, František: c. d., s. 8-9.
43 KOCMAN, Josef: c. d., s. 37.
44 KOCMAN, Josef: c. d., s. 38-39.
45 GECSE, Desideriu: c. d., s. 35.
v Elizabetě, rozhodli se přestěhovat do asi 2 km vzdálené osady Svatá Helena, což nakonec znamenalo zánik této původní osady.
3.1.4 Vznik českých osad
Druhé stěhování Čechů do Banátu probíhalo v letech 1826-1830. Tentokráte se však přihlásilo mnohem více zájemců, než Vojenská správa potřebovala: „Vojenská hranice požadovala ke kolonizaci 500-600 rodin, ale sliby vyvolaly doslova vystěhovaleckou horečku, až musil hrabě Chotek z českého gubernia žádat vídeňskou dvorní kancelář, aby hromadné stěhování zakázala, protože hrozilo vylidnění některých oblastí.“46 Z tohoto důvodu bylo pro pozdější vystěhovalce nezbytné vlastnit zvláštní přijímací list, který potvrzoval, že mají v Banátu zaručené pracovní místo.
Při druhé kolonizační vlně vedla již cesta z Vídně po lodích, takže se doba transportů zkrátila na polovinu – tedy na jeden měsíc. „Prvními přistěhovalci byli zvláště drobní řemeslníci, dřevorubci, rolníci a vojenští vysloužilci. Na rozdíl od prvních transportů, kdy cestovali na vozech, vedla později cesta z Vídně po Dunaji na lodích, na kterých vezli dobytek, povozy i hospodářské nářadí.“47
V roce 1826 byla vyměřena na popud plukovníka Drasenoviche půda pro nové osady, které byly v letech 1826-1828 obydleny převážně Čechy. „Vracíme se zasejď k tym prvním, který sem přijeli; kolem roku 1830, kdy už byli usedlí na tych svých místech v každej tej vesnici, ať už to byla kterákoliv z tých osmi; nevím, esli sem připomněl jejich mena, … tak to vememe vod západu k východu byl Elizabeth, Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Frauvísen a Šumice; dneska už je jich jenom šest, protože Elizabeth vesnice zanikla a Frauvísen taky...“48
První Češi zůstali v Elizabetě a Svaté Heleně, při následující druhé vlně byli Češi odvezeni asi 20 km od Moldavy, na kopce Poiana-Gernik. Další skupina byla pak odvezena do hor nad
46 SECKÁ, Milena: Češi v rumunském Banátu. 1995, s. 94.
47 VACULÍK, Jaroslav: České menšiny v Evropě a ve světě. 1. vyd. Praha: Libri, 2009., s. 165, ISBN 978-80-7277- 397-8.
48 KOCMAN, Josef: c. d., s. 41.
