Příloha A
CHALUPECKÝ, Jindřich. František Lazecký: Krutá chemie. Lumír. 1930–1931, roč. 57, č. 1, s. 52–53.
Nejpřiléhavěji možno označit básnický debut Lazeckého (známého doposud z časopisů pod pseudonymem) tím, že je to bezohledná kniha. Nebude téměř čtena; nebude chápána. Je příliš nezvyklá, naprosto nezná té lahodnosti a zženštilosti, té lenivosti a té smavosti, vystřídané posléze vágním pocitem smutku – všech těch znaků, jimiž se vyznačuje česká poválečná poesie.
Svět Lazeckého je tvrdý a krutý, svět temnot, toužících býti světlem, svět, cítící se lží a toužící býti pravdou, svět, který se stává skutečností, až zmizí. A jeho forma je odvozena odtud: rýmy zásadám dnešní poetiky zcela se příčí, melodika popírána, rytmus těžký a hrubý, syntax rozbita, snad nahrazována novou, ale dosud málo pochopitelnou. Ale třeba je to forma nezvyklá a v mnohém vadná; třeba záliba v symboličnosti je tu mnohdy tak přepjatá, že jen komentář autorův by mohl dopomoci k jejímu luštění; třeba jsou tu jednak stručné básně, které jsou pouhou tříští výkřiků a zajíkání, svědčí o marném hledání výrazu, kdy násilnost je vykupována prosaismem, prosaismus násilností, a jednak rozhlehlé celky nespořádané logiky, chaos zmítání, nenadálých výbuchů, oslňujících záblesků a zase temnot nedohmatatelného smyslu:
přece cítíme, že je to vše z prudkosti vření, z touhy nalézti svou pravou tvář za každou cenu, že je to vše zápas, přinutiti řeč k vyslovení nevyslovitelného, ten zápas, který se stává typickým pro mystiky, příliš schvácené svou vášnivostí, v podivné třeštivé výmluvnosti, neboť toto je poesie mystické žádosti, všeho toho utrpení, usilování, všeho toho bolestného vzpínání – až k dobytí těch slavností, kdy před atropinovanými zraky zjeví se osudná chvíle proměnění, kdy…
Zvedá se tvář a pohled slunečná noc se klene, Skrytá dívčí záda zprůsvitňuje hudba, Ó hudba, dveře v nekonečnost otevřené, Zemi umělých her, již chrání křehká přílba,
Závratě matením času zapovězené,
… sevřené zrním hvězd a zrním hliněným Sám Bůh omývá vaše tváře z hlíny ohněm svým!
Básně Lazeckého nejsou dosud vyhněteny z úpění, touhy, úžasů, jimiž jsou pronikány; je to dosud šílenství života samo, sama krev – a ještě nikoli tvář; dovolují nám však důvěřovati, že Lazecký ho dojde, že jest jedním z básníků uměleckého založení.
CHALUPECKÝ, Jindřich. Vítězslav Nezval: Sylvestrovská noc. Samostatnost. 1930, roč.
25, č. 4, s. 3.
Je třeba obdivovati se houževnatosti klepu, tradovaného již po několik let v některých kavárenských společnostech, že prý p. Nezval je jedinečným básníkem. Je proto vítáno milovníky pravdy, že sám Nezval odhodlal se dementovat ona tvrzení sepsáním Sylvestrovské noci. Naše kritika, všemu již zvyklá, nepomine-li nezaslouženým mlčením tuto knížku, dosáhne při této příležitosti nového rekordu v systematickém desorientování čtenářstva. Je to tak svádivě snadné namluvit někomu, že např. verš: „Proč se nevyhnul noční, rozvášněné kobře? / Ach on neví, však je mu tak dobře“ je esencí hrůzně sladkého vína podvědomí; že emotivnost a spořivá hutnost výrazu, tak často uváděné jako specifické hodnoty poetismu, je dokumentována krkolomností, s jakou má být vyjádřen dojem kvílení zimního větru za okny: „Básník nemá kočky, ač je slyšet zvenčí pronikavé zvuky, jiskry, které tančí, které dávají vám její ilusi – je to vítr, který láme haluzi“; že je vlastně úžasným formálním výbojem takové rýmování piána – ruina aj., či dokonce takové pusté „assonance“ jako dukát – ruka a jara – parách; a že právě nový řád básnického díla diktuje takový nedostatek vkusu, jakým se vyznačují verše např. „Jaká jistota, ach, člověk ztratí vervu, ví-li, že ho čeká v bytě plno červů, že je všecko nevybetonováno – a kam umístí v něm svoje piáno?“ Čtenář snad nás již podezřívá, že přikládáme měřítko estetické úmyslnému a prostinkému sylvestrovskému žertíku; vskutku litujeme, že nám není lze ocitovat celou knížku, aby pak uznal, že úmyslem p. Nezvala bylo napsat báseň vážnou, rozjímavou, a nejen to, nýbrž že to takhle vypadá celé, doslova celé! Taková jest úroveň autora, jenž je představován za představitele generace…
CHALUPECKÝ, Jindřich. Vítězslav Nezval: Strach. Samostatnost. 1930, roč. 25, č. 22, s.
3.
Tento Nezvalův opus je i pod obvyklou úrovní jeho prací, což nutí domorodé nezvalovce, aby v polovědomém, ovšem nepřiznaném vytušování této skutečnosti zastírali ji chválami ještě hojnějšími a dojatějšími než obvykle. U jiných myslí jasnějších, uctivé, diskrétní ticho, snad přerušené šeptnutím zcela zatajeným (aby nerušilo posvátnost okamžiku, kdy… kdo ví! …
možná Mistr právě vytváří dílo opět epochální, sensační): „I Homér někdy…“ či spíše „nejenom Homér, ale i…“ Konečně jakýsi vyřadění desperados, na důkaz své hazardérské mochalance, krčí rameny, že prý škoda řečí.
Je však přece Strach důležitý: je to trochu demaskování povahy Nezvalovy práce. Tento mírňoučký idylik, lunatický snílek občas herec magických gest a hudebník jemného, poněkud monotónního verše, není schopen pro nepatrnost vlastního života práce tvůrčí; z nudy však a nedostatku vhodnějších zájmů žádá si býti básníkem, a tu mu nezbývá, než inspirovat se literaturou – ať je to Rimbaudova či Apollinaireova živelnost nebo Proustova metoda románové koncepce, ať třeba jen parnasistická forma nebo dokonce (horribile dictu) Teigovy nápady a názory – či cokoli jiného, jak se právě nahodí.
Je však (ovšem jestliže pochopil dostatečně svůj vzor a osvojil si úlohu) opravdu dobrým imitátorem, a kdyby měl prozíravějších přátel, kteří by nedopustili publikací knih, jako jest Strach a přidržovali jej při epigonství poněkud systematičtějším než v jakém si libuje (dalo by se toho snadno dosíci vhodným výběrem četby Mistrovy) a vzbuzujícím pak dojem vnitřního spříznění i kongeniality, při spolehnutí na jistou vetchozrakost publika, nedohlédajícího z hlediště mašinérie jeviště, často k nepoznání zakrývané, vavříny naší vlasti by byly do hola orvány k ozdobě jeho hlavy, český společenský život bohdá za nedlouho obohacen novým Spolkem pro zbudování pomníku a jeho dílo, opatřující tak zaměstnání zahradníkům i sochařům, obdařeno zcela výjimečným posláním národohospodářským.
Chce-li však Nezval obohatit původní český repertoár našich divadel, je tato chvály hodná snaha přece nepravá a místo obecného prospěchu jen nakladateli újmu působící. Neboť, bude- li mít kdo touhu dojmouti se melancholií, vlastní Karlu Čapkovi, přečte si Ze života hmyzu a nikoli první dva akty Strachu, třeba je to imitace místy velmi zdařilá; chce-li se mu oné specificky maeterlinckovské hrůzy z neznámého, blížícího se osudným rytmem nezastavitelných kroků, či studovati, jak jest vzbuzována nápověďmi a zámlkami, otevře třeba Vetřelkyni nikoli Strach, ač má zde na vybranou str. 72–73, 78–79, 8 a ještě jiné, kde by našel úmysl i techniku stejnou; bude-li jej zajímati větná konstrukce Vančurova, zase nebude hledat ve Strachu, třebas i tam by se mohl o ní poučit: a konečně ani změtený a nesmyslný (zdvořile se tomu říká: sledující logiku snu a podvědomí), trapně hloupinký a nezajímavý celek, pokud je osobitým výtvorem Nezvalovým, nenalezne, obávám se, potřebně mnoho obdivovatelů…
Hle, deset let se šturmovalo k revoluci, pak vyšel Strach.
CHALUPECKÝ, Jindřich. Durychova valdštejnská trilogie. Samostatnost. 1930, roč. 25, č. 26, s. 3.
Je málo literárních českých prací, které byly očekávány se zájmem tak intensivním, jako třídílný historický román Jaroslava Durycha „Bloudění“. Tím, že volil autor, který je znám jako jeden z nejlepších umělců moderní české literatury, k románovému zpracování právě látku historickou, přiblížil se širokému zájmu českého čtenáře, který vždy s oblibou sahal po románech líčících minulost, ať to byla díla Chocholouškova, Herlošova, Třebízského, Wintrova, Jiráskova či Sienkiewiczova, Scottova, Dumasova.
Už z přípravných prací, které Durych podnikl před napsáním svého „Bloudění“, jest zřejmé, že si byl vědom velikosti i těžkosti svého úkolu. Prostudoval řadu objemných historických prací, hledal v archivech, procestoval Německo, Španělsko a shromáždil materiál pro umělecký čin vskutku velkorysý. Znalost dějinného úseku, kterou tím získal, poskytla mu širokou základnu k tomu, aby román svůj rozvinul v mohutný freskový obraz, jakoby namalovaný na mohutných klenbách dějinných událostí. Bylo k tomu potřebí jistě pronikavého jednotícího uměleckého pohledu a hluboké životní intuice, aby „Bloudění“ nestalo se zablouděním ve spoustě významných i méně významných dějinných podrobností, které vyznačuje právě údobí třicetileté války. Jako v čarodějnickém kotli zmítají se tu v divokém varu vášně, neřesti, temné pudy, zločinnosti, strasti, lásky, nenávisti, vyšší touhy, osobní prospěchářství, duchovost i tělesnost. Když jedna ze světlých postav románu, Jiří, viděl, jak neuctivě smýkají najatí vrahové mrtvým tělem Valdštejnovým, tu se mu celý život, viděn od brány smrti, zdál zpustošený, temný a prázdný. V těchto slovech je vlastně klíč k pochopení celé umělecké architektury románu Durychova: z jakési nadpozemské výše, kterou dostupuje člověk svou smrtí, na tajemném rozhraní, kde celá minulost objeví se duši tělo opouštějící ve zcela novém osvětlení, jako by Durych snažil se pohlédnouti na veškeré to hemžení pozemských tvorů, které se nazývá život a které se stává v určité chvíli nezměnitelnou minulostí. Až do toho okamžiku spřádají všichni svůj osud, zapisují do knihy života položky, které budou vyšší, vševidoucí spravedlností účtovány.
Je málokomu dáno, aby pochopil v každém okamžiku dosah svých činů. Jistě je velký, až příšerný ve svém klidu Durychův Valdštejn, je zcela slepý v tomto směru císař Ferdinand, zůstávají nevědomí biskupové, kněží, mnichové, abatyše a je to snad jediná čistá bytost Andělčina, které je jasné vlastní osobní poslání. Nastala doba válek a politikaření, kdy svět zdá se býti zmaten nepořádkem, který je v citu i rozumu, a Prozřetelnost která užívá lidi, jako nástrojů k účelům zrakům smrtelníků skrytým uvádí děje v nepochopitelnou souvislost. V
tomto pojetí nemůže ani záležeti Durychovi na tom, aby vykrášlil děj zajímavými a napínavými zápletkami, aby sledoval události v jich mechanickém postupu, aby je řešil podle zákona příčin a následků. Některé osoby jeho vystupují na scénu náhle, jakoby ze tmy, jen tak, že se objeví na chvíli v oblasti smyslových vjemů, jen tak, že na ně jen chvíli padne světlo denní skutečnosti, ale zase je pohltí nahé prostředí, takže působí spíše dojmem přízraků než jako výtvory reality.
Klade-li se na román Durychův požadavek jakési epické logiky, je to nepochopení. Durych nekreslí historické modely, nesnaží se, aby hrdinové jeho odpovídali přesně údajům, které našel ve vědeckých pramenech, vidí je na scéně teprve, až na ně padne proud světla, kterým září vyšší duchovní řád, v který básník uvěřil. Jen některé jeho postavy, jako Andělka, v některých okamžicích Kajetán, Jiří nebo Valdštejn sám, zahoří svým vlastním světlem. Neznamená to, že by postavy a děje stály mimo život. Ale více než skutečné jsou pravdivé. Životní hybnost jim neschází. Jak živě jest př. vylíčeno setkání Valdštejna s císařem. Na jaké pevné půdě stojí tato scéna. Jak důmyslně jsou rozestaveny jednotlivé osoby. Je to celkem úzký rámec, v němž se tu cosi děje, ale co v něm je seskupeno událostí, politických zápletek, diplomatických pletich, povahových rysů, jak výmluvný je protiklad císař a Valdštejn. Nebo kolik charakteristiky doby je v příběhu vskutku příšerném, kdy hrdina ve tmě snímá člověka ze šibenice a jak v něm poznává ženu, která ho miluje.
A jak zase až do naturalizmu středověkých malířů německých je líčena bitva u Lützenu, požár dobytého Magdeburku, vzdání se Stralsundu s postavou starosty Stelnwicha, mše v poustevně montseratské, poprava na staroměstském náměstí a scéna, jak vracející se emigranti snímají z mostecké věže lebky českých pánů.
Při tom v Durychovi není nijaké zaujatosti proti postavám, které líčí. Jest nestranný:
nachází zločinnost stejně u kněží jak u vojevůdců, vojáků, šlechticů i sedláků. Nevěstky jsou u něho schopny často činů čestnějších než mniši, jako Goya líčí šlechtičny jako kurtizány a vězně jako ušlechtilé lidi. Jen Habsburkové snad jsou vylíčení Durychem neúprosně: Ferdinand jako neschopný vládce, licoměrník, pobožnůstkář, který při mši spřádá sny o vraždách a zradách.
Nesympaticky jsou zobrazeni také šlechticové, jako Slavatové, Schlickové, Vrbnové. To jsou ovšem jen náhodné vzpomínky z četby.
Celkem lze říci: Durych svým „Blouděním“ podal dílo umělecky hluboce procítěné a pravdivé, postavil je ve formální i stylistické jednotnosti na pevný základ svého životního názoru, vložil do něho půvab své silné tvůrčí osobnosti, zachovávaje při tom objektivitu historického líčení, kterým obraz doby i života vystupuje neobyčejně plasticky. Dílo je prosyceno jak lyrickým vznícením, tak realistickou názorností a náleží k nejvýznačnějším
výtvorům české literatury poslední doby. Předností jeho je také, že je psáno s jemným citem pro český jazyk.
CHALUPECKÝ, Jindřich. Antonín Spálenka: Vyhaslý měsíc. Samostatnost. 1930, roč.
25, č. 38–39, s. 3.
Pan Spálenka zřejmě miluje silné slovo a dlouhou řeč – nějaký cíl jeho povídání docela chybí; je marné zváti jeho debut knihou básní, je-li sbírkou nevybíravého a hloupého žvástu:
ani to k tomu nemůže přimět, že jeho vstup do literatury se děje za vlídné pomoci pp. Hory, Rutteho aj. Chceme-li věřit, že – kdož ví? – má p. Spálenka trochu talentu, tedy slavobrány, které mu vystrojují, jeví se nám přespříliš podobnými oné „zlaté bráně“ říkánky: „Kdo do ni vejde, hlava mu sejde“. Neboť kolik sebekázně by mu bylo třeba a jak málo sklonu a chuti k ní má!
CHALUPECKÝ, Jindřich. Proč nemluvit po lidsku? Samostatnost. 1930, roč. 25, č. 50, s.
4.
Prósy, které obsahuje nový svazek Spisů Jaroslava Durycha, shrnující pod názvem Obrazy starší knížky Cestou domů, Obrazy a Smích věrnosti, věru, že měly býti zčásti spíše docela potlačeny, než znovu otiskovány a dokonce v této edici rázu nejdefinitivnějšího. Důvodem jejich napsání byla zřejmě téměř jenom snaha po zvláštnosti, mimořádnosti, zavádějící nutně Durycha v hotové literární komediantství, jevící se násilnou, vnitřně nezdůvodněnou romantičností námětů, i v exaltovanosti výrazu málem hysterické, stávající se manýrou a dovolující mu i místy psáti kuriosní nesmysly, jen když lahodí jeho zálibě v bombastu: kolikrát jest uražen poněkud jemnocitnější čtenář v této větě, kterou opisuji z jedné prósy Obrazů, jako příklad typický, daleko ne však ojedinělý: „Nevýslovným, sladkým soumrakem, jaký bývá v uhelných městech, když se přistěhuje chudá, osiřelá rodina do nového bytu, udělá si světlo, zatopí v kamnech, stáhne žaluzie a v horečce sní o zázraku; soumrakem, za něhož oplzle chutná teplá večeře a magicky voní čerstvý povlak peřin za vzpomínek na bláto, nemoc, strašidla a žalář, šli nebo postupovali lidé.“ A takového odporu k přirozené řeči bez pathosu a deklamování, k řeči po lidsku, takové afektovanosti se dosud Durych nevzdal, třebas bylo lze pozorovati již u něho snahu o to, nikdy však dosti důslednou. – Jak potom však krásně vynikají vedle většiny té knihy některé prósy zdrženlivější a zjemnělejší, např. takový Císař, Obraz, Legenda nebo Minuetto, jak půvabnými doklady vypravěčského umění a zejména vkusu je nalézáme! Jak zbytečně Durych si kazí své práce svým řečňováním! Jak zbytečně touží právě
on býti klinickým příkladem té nemoci ve vlastních českých endemické, kterou Shopenhauer jednou nazval das Reinsteinderwelthineinschwatzen!
CHALUPECKÝ, Jindřich. Kniha Zajetí. Samostatnost. 1931, roč. 26, č. 17, s. 3.
Jednoročák Jaroslav Zuna byl někdy v r. 1917 zajat na karpatské frontě u Jacobeni; prošel několika zajateckými tábory – v Dárnici, v Penze, v Chursku, v Olginsku – a tam všude si psal zápisky, které se mu staly rozptýlením a vzácnou zábavou dlouhých a nudných dní; uzavřel je, když konečně vstoupil do legií. Teď je – nemýlím-li se – učitelem kdesi na Moravě a vydal své deníky knižně – nevím, do jaké míry přepracované, ale zdá se, že ne velmi – pod názvem
„Zápisky z jejich světa“. Je to tedy beletrie význačné hodnoty dokumentární a snadno i úvod k té přehojné legionářské beletrii, neboť jistě největší část ruských legionářů, proživší stejně zajetí, prošla i obdobnými stavy duševními, než vyšla z táborů, aby se stala svobodnými občany a vojáky českých vojsk.
Ale – k mému velikému překvapení, neboť, přiznávám se, nečekal jsem mnoho od tohoto hominis novi – je to dílo pozoruhodné hodnoty literární. Jakkoli postrádá průbojnosti myšlenkové i formální a zkušenosti umělecké – jest své, jest lidsky teplé, a proto dokonce i básnické. A jest napsáno s tou tvůrčí naivitou, která nenakažena ohavnou literárností, neohlíží se na kánony ustálených forem prosy ani na ideologické maršrúty, a která je věru vzácným kořením. Zuna si směl dovolit takový diletantismus a takovou osobitost: je výborným vypravěčem a hlavně nadán velkou lidskou i uměleckou kázní: „Zápisky ve své nedramatičnosti a cudné ztlumenosti svého přednesu, přecházející místy až v drobné ironisování, ve své vzdálenosti pathosu a efektnosti ozývají se prostou a poctivou upřímností, již nikdy nelze dosti připomínati a žádati.
Jsou v této knize ovšem i stránky slabší – tak zvláště v poslední třetině knihy – ale jen tím, že nalézám je poněkud zdlouhavými a chladnými; v úhrnu je to kniha opravdu dobrá a dokonce si myslím, že by Zuna se měl pokusit i v beletrii objektivně epické, neboť nelze zatím tvrdit, že jeho schopnosti se vyčerpávají genrem autobiografickým.
CHALUPECKÝ, Jindřich. Poesie mrtvá. Samostatnost. 1931, roč. 26, č. 25, s. 3.
Odkládám dost dlouho referát o nové knize básní Otokara Fischera: „Peřeje“, jíž se po několikaletém mlčení Fischer opět přihlásil. Je mi cizí, tak cizí. Citečky a náladičky nehodné pozornosti ani toho, komu se samy namanou, jsou tu nafoukle a náročně traktovány – někdy z
toho až čiší pak padělaná poetičnost duše kvintánovy: „…a láska zardousí v své erotice dusné“.
A tam kde chce Fischer vyslovit zážitek opravdu hluboký, dotýkající se samé podstaty lidství, dopadne to pokud možno nejhůře. Místo prosté a největší monumentality lidského žití nalézám tu jen tíhu svéúčelné reflexe, intelektuálské běsnění, kudrlinky hantýrky essayopisců, papírový rmut, vůbec všemožné vzdálení se živoucnosti. Nikde básnická a člověcká konkrétnost. Jen výřečnost mnohomluvného a duchamorného analytika, inscenujícího jevy, jichž není. Jen to strašlivé rozumování vzdělance, který nedovede přijmout člověka, svět tak, jak je, ale teprve zaškatulkovaný, vřaděný pod nějakou etiketu, v nějaký roztomilý šuplíček. Jen myšlení, které cílí od života, které se mu uhýbá.
Otcovství je středem této knihy. Ne však z vnitřní nutnosti: Fischer, přísahající na estetiku, zakládající umění na prožitku, uznal otcovství za prožitek nejvhodnější, aby si zabásnil. Napsal tedy: „My se mihli, stín a stín, / z hrobu já, ty vzešlý z vin. / K zhoubě sdružili jsme krok, / z předživotí sok a sok.“ V jiné básničce: „Prostřed smrti a bez smrti žijem, / my, déšť máje a zrající klas. / Dvojím objití mysteriem, / poutníci, dvojího věčna jsme vzkaz.“ A dokonce také:
„Mně jestli dědic, jestli bude Seth mi, / snad, z bezdna vyvřev, rozhodí nás proud. / Nejprudší peřej – mezi rodiči a dětmi, / tu lze jen písní překlenout.“ Poezie? Polykání mečů?
Professorisches, Allzuprofessorisches.
Báseň, toť zpěv. Její podstatou jest vždy, nutně melodie. Tou se v ní ozývá proud žití, horký proud žití. A tou také, jedině tou podmaňuje si poezie čtenáře, činí jej účastna toho onoho bytí.
U Fischera však není melodie. Jeho řeč nemá vnitřní život. Její napětí je navozováno z vnějšku, uměle. A proto nemůže okouzlit. Odpuzuje. Je to řeč knižní, vykonstruovaná, vymyšlená, nežitá, necítěná. A lže: prázdná slova, předstírající mysteriózní hloubku. Fischerův verš kodrcá v nakupených souhláskách, v bezdůvodných složeninách, v neužívaných, nezvyklých výrazech, v drsných, zpřerážených větách: „můj osude, jenž v rozžízněný prach mnou žárlivě smýkáš, že, vzúpěv, hasne vzlyk rdoušený tmou.“ (Strč prst skrz krk.)
Česká kritika tuším korporativně nadšeným jásotem pozdravila „Peřeje“. Mezi ní a takovouhle poezií jest zvláštní duchové spříznění. Lze však proto pochybovati, je-li jaké spříznění mezi ní a – prostě poezií.
Nejlepší ještě částí „Peřejí“ jest drobná poezie epická. Nesnažil se tu tančit na kothurnech, nesnažil se o demonstraci těch zpropadených prožitků, a proto se čte dobře. Dokonce se tu místy objeví i svěží, čistý verš. Ale je to jenom produkt vzdělaného rutinovaného veršovnictví.
CHALUPECKÝ, Jindřich. Poslední verše Bieblovy. Samostatnost. 1931, roč. 26, č. 27, s.
4–5.
Konstantin Biebl vždy se jevil jako talent nevelikého rozpětí a vypětí, vládnoucí sice několika málo akcenty zajisté osobitými a zajímavými, ale podstatně se nepovznášející nad průměr. Ale vždy byl Biebl poctivým dělníkem verše, zůstávaje tak skoro docela – nebýti Vančury – osamocenou výjimkou v své ztřeštěné, honosné příliš šikovné a příliš nemoudré generaci, která ve všem dávala přednost vzrušené improvisaci před prací a pečováním o základy. A hlavně pro to, jak se Biebl snažil a jak dovedl své básničky vybudovávat a vyciselovávat, svůj výraz kondensovat, upřesňovat, aniž tím zchladil jeho primární prudkost, pro to a pro dosti jasné tušení cíle napsal – hlavně v knize „S lodí, jež dováží čaj a kávu“ – pár věcí, hodných, aby zůstávaly v té drobné hrstce činů své generace, k nimž se budeme moci vraceti a jichž ona nechává za sebou tak málo. V řečené knize dozrával verš Bieblův pozvolna k nerušené pevnosti, a za pečlivostí formální konstrukce bylo lze již tušiti počínající konstrukci duchovou, vůlí k životu nepodrobenému již jen zmatenému běhu chvil. Než toto uvědomování si nutnosti řádu rychle přestalo; jeho příští kniha „Nový Ikaros“, rozběhla se hlučným a rušným veršem, ale roztříštěným a verbalistickým; zároveň svět se tu Bieblovi rychle zase změnil v chaos, ustala vůle jeho urovnání a proniknutí, duchovní aktivita, jíž zazněl nejeden verš knížky předešlé, mizí, básník zůstává zase jen divákem pokořeným, trpným, zbabělým vůči světu.
Bylo-li lze „Nového Ikara“ považovat aspoň za nezdařilý pokus o symfonický, širokodechý druh básně, zatím co Bieblovu talentu hoví jen stručná a přísně pravidelná forma, tu nevím již, zda možno podobným způsobem omluvit i jeho poslední knížku veršů, nadepsanou
„Nebe peklo ráj“ a nemluviti rovnou o uměleckém krachu. „Nebe peklo ráj“ je holá poušť, v níž nelze nalézti nic básnického, jsou tu jen pomotané skládanky ze slov, neuvěřitelně špatné, hloupé, nezajímavé, je to až úroveň nějakého Szpyka, kam až dospěl Biebl: „Po delším boji / Po dvou mramorových letech / A každodenních návratech ze hřbitova / Mladá vdova, jež prvně na ulici zvedla oči / K někomu, kdo byl náhodou podoben / Celá se začervená / To byl trest.“
Nevybírám tento citát zlovolně; mohl jsem vybrati kterýkoli jiný úryvek a dokumentoval bych jím stejně totéž; že Biebl dnes již není básníkem. Jen sem tam v této knize lze nalézti příliš povědomý ozvuk některé ze starších básní Bieblových; ale to už jsou jenom melancholické trosky.
Dnes již není básníkem; mohl by se jím opět stát zítra? Je to pramen, který vyschl, nebo který jen není jímán? Možno věřit, že jedině v tom spočívá tento krach Biebla básníka, že si
zvolil tvárnou metodu (lze-li mluvit o tvaru a metodě při této příležitosti) nejen co nejšpatnější, ale i co nejprotichůdnější požadavkům jeho básnické osobnosti, totiž naprostou, záměrnou a důslednou improvisaci, vylučující jakýkoli zásah tvárné vůle a intelektu, vyjádřenou slovy této knihy, hezkým jenom na pohlem a příliš svůdnými asi: „Mluvte, jako se růže otvírá k ránu“ –
? A – je-li tomu tak – bude míti ještě Biebl odvahu přestat mluvit jako ta růže a začít zase tvořit, zase býti, jako kdysi, dělníkem verše, ukázněným a cílevědomým? Jest tato knížka jen intermezzem, které nepatří do jeho tvorby vůbec počítati, nebo je symptomem vnitřního zlomu a záhuby?
CHALUPECKÝ, Jindřich. Sympatický začátečník. Čin. 1938, roč. 10, č. 2, s. 27.
Z početného množství básnických debutů je třeba, myslím, pozorněji si všimnout sbírky Závrať od Karla Kapouna. Pravda, má mnoho chyb; je v ní několik dlouhých skladeb rozvleklých a rozplihlých, jež jsou zřejmým nedorozuměním, všelikde překvapí nemotorná násilnost, slovní imaginace občas selhává, všecko téměř zůstává jen nadhozené a nedůrazné, a technických nešikovností je v ní až dost. Ale už ta nešikovnost je svým způsobem předností.
Mladí čeští básníci si zakládají velice na své obratnosti a dovedou soukat verše s dokonalým básnickým příslušenstvím bez jakýchkoli patrnějších nesnází; vznikají tak tovary nedobré nešpatné, neodpudivé nevábné, koncem konců zhola zbytečné. Kdo má něco důležitého na srdci a před sebou, se tak snadno svého uměleckého úkolu nezhostí. I to je sympatické, že Kapoun na rozdíl od běžných zvyků nespěchal přiškolit se k nějaké šikovné literární družině či frontě, jež jsou k mání pro každou příležitost. Zato je v té knížce pár veršů a někdy i celých básní bezelstných, složitě cítěných a kondensovaně vyřčených, zhušťujících obluzenou závrať v svůj čistý a původní básnický svět; nutno přivítat autenticitu mnohého takového verše, jako „snad jsi jenom navívaná bílou ptačí perutí,“ i několika takových básní, jako Mince nebo Podzim u sochy: „Hle, odštípl se plátek jasu. Sleduj jej, aby zkrásněl v motýla, jenž náznak pádu podél času jak závrať boje vnese do bíla.“
CHALUPECKÝ, Jindřich. Knížky veršů soukromých. Čin. 1938, roč. 10, č. 6, s. 94.
Sbírky Smrt na louce od Ladislav Šípa i Zemi krásnou od Miloslav Bureš jsou veršování celkem pěkně dělaná, zpěvná a ušlechtilá, dobře a prostě vyříkávají dobré a prosté pocity – touhu po krásném mládí, stesk po mrtvém otci, lásku k rodnému kraji: „Nikde tak slunce nesvítí jako v ráji lučních vzpomínek, nikdy mé srdce necítí bratrství drobným pomněnek, kde dětství
líbalo se v hrách – leč jenom v snách, leč jenom v snách.“ (Šíp) „Souhvězdí Vah se mírně kloní do zahrad. Na zlatou mísu obzoru podzim své plody klad. Stříbrná mísa oblaků, je vítr schoulen v ní, čas klidný bez mraků o světlo vítr zní. Vadnoucích květe rtů, když stárneme, semínko malé zanech tu, pro drsnou krásu země mé.“ (Bureš) To všechno je velmi upřímné, upřímné a příliš upřímné. Sama moudrost lidová, dávajíc rovnítko mezi básnění a lhaní, chce tomu, aby básník nebyl jen upřímný. Nechť si vymýšlí; neboť nejde o sdělení a o výraz, ale o báseň, tedy o to, aby básník se vypjal nad své příběhy a osudy k umělé konstrukci, k čemusi, co je víc než on, víc než jeho city a zážitky. Tedy toho zírání básnického tu není; a básnické konkrétnosti. Báseň tu nevytváří vesmír, jen skromně komentuje privátní svět svého autora.“
CHALUPECKÝ, Jindřich. Verše náročné a skromné. Čin. 1938, roč. 10, č. 13, s 206.
Sbírka Korálový věnec od Marie Glabazňové se domnívá jít v stopách Březinových, místo slavnostní intonace však je jen široce rozpovídaná a místo sacerdotálního slohu holduje módám let devadesátých. Tudíž hojně lilií, žehů, růží, perel, smaragdů, tak znění cithar a charovodů hvězd a obligátní „Pane, přijmi žáry klasů, přijmi žáry pukajících klasů.“ Především literátskost, která si nemusí vážit slova, a proto nezřídka upadá do nevkusu. Sem patří „drtivých rakví skřek“, „z svých kostí hnisavých most sklenu pro tvou slávu“, „v popeli polibků ční koster chlad“, „hroby proroků leptá červ v běsech tušenic“, a podobné nemilé náramnosti.
Knížka Zlatý disk od Vladimíra Šáchy je sympatičtější o to, oč je nenáročnější. Zpravuje hlavně o autorově cestě po Středomoří veršem bez velkého rozpětí a vzletu, který si charakterisuje dobře sám: „Mé dálky, nechtěl jsem více, než být jednou z nejmenších věcí, které své světlo, svou náruč skýtáte, ať už jsem ptáčetem nebo růží, motýlem a nejkrásnější smrtí, střípkem v hroudě, jenž oslňuje zrak nadšeno děcka.“ Nechtěl jsem více… Ale nenáročnost přece jen není ctností básnickou.
