TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA PEDAGOGICKÁ
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Bakalářský studijní program: speciální pedagogika Studijní obor: Speciální pedagogika předškolního věku Kód oboru: 7506R012
Název bakalářské práce:
LOGOPEDICKÁ PÉČE SPEECH THERAPY
Autor: Podpis autora:_________________________
Alena Tesařová Hájenská 3173 407 47 Varnsdorf
Vedoucí práce: Mgr. Václava Tomická
Počet:
stran obrázků tabulek grafů zdrojů příloh
56 2 8 13 6
CD obsahuje celé znění bakalářské práce.
Ve Liberci dne: 19.4. 2008
TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI
FAKULTA PEDAGOGICKÁ
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Jméno a příjmení: Alena Tesařová
Adresa: Hájenská 3173, 407 47 Varnsdorf
Studijní program: speciální pedagogika
Studijní obor: speciální pedagogika předškolního věku
Kód oboru: 7506R012
Název práce: LOGOPEDICKÁ PÉČE Název práce v angličtině: SPEECH THERAPY
Vedoucí práce: Mgr. Václava Tomická
Termín odevzdání práce: 30.4. 2008
Bakalářská práce musí splňovat požadavky pro udělení akademického titulu „bakalář“ (Bc.).
………
vedoucí bakalářské práce
……… ……….
děkan FP TUL vedoucí katedry
Zadání převzal (student): Alena Tesařová
Datum: 23. 02. 2007 Podpis studenta: ………...
Cíl práce:
Popsat průběh logopedické péče o děti předškolního věku v mateřské škole ve spolupráci s logopedem a rodinou, její úspěšnost a význam.
Základní literatura:
SOVÁK, M. Logopedie předškolního věku. 2. vyd. Praha: SPN, 1986
DVOŘÁK, J. Logopedický slovník. 2. vyd. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum, 2001.
ISBN 80-902536-2-8.
KRAHULCOVÁ, B. Dyslalie. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2003. ISBN 80-7041- 413-8.
KLENKOVÁ, J. Kapitoly z logopedie II., III. 1.vyd. Brno: Paido, 1998.ISBN 80-85931-62-1.
KLENKOVÁ, J. Kapitoly z logopedie I. 2. přepracované vydání Brno: Paido 2000. ISBN 80- 85931-88-5.
ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I.. Klinická logopedie. Praha: Portál, 2003.ISBN 80-7178-546-6
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má Tul právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
V Liberci dne: Podpis: ………..
Poděkování:
Děkuji paní Mgr. Václavě Tomické za profesionální přístup, odborné vedení a cenné rady, které mi poskytla při vypracování této bakalářské práce.
Název bakalářské práce: LOGOPEDICKÁ PÉČE Název bakalářské práce: SPEECH THERAPY Jméno a příjmení autora: Alena Tesařová Akademický rok odevzdání práce: 2007/2008 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Václava Tomická
Resumé:
Obsahem bakalářské práce bylo zmapovat opodstatněnost logopedicé péče o děti předškolního věku ve spolupráci s odborným logopedem a logopedickou asistentkou v mateřské škole. Poukázat na důležitost spolupráce těchto institucí. Byla členěna na dvě části - část teoretickou a praktickou. V části teoretické byly pomocí odborné literatury objasněny pojmy logopedie a logopedická péče a způsob jejich využití. V části praktické byly ověřeny předpoklady a doložena vhodnost spolupráce dotazníky rodičů, rozhovorem s odborným logopedem a dvěma kazuistikami. Práce je ukončena navrhovanými opatřeními k dané problematice.
Klíčová slova:
Logopedická péče, logopedie, klinický logoped, školský logoped, logopedický asistent, narušené komunikační schopnosti, rodina, předškolní věk, mateřská škola, dotazník, rozhovor, kazuistika.
Summary:
The subject of the Bachelor Paper was to map substantiation of the Logopedics care of pre- school children in co-operation with speech therapy expert and speech therapy assistant in the kindergarten and to point out the importance of co-operation of these institutions. The paper consisted of two parts – theoretical and practical. In the part dealing with theory the terms
Logopedics, Logopedics care and methods of their use were explained with the help of professional literature. In the part dealing with practice the pre-conditions were verified and the appropriateness of co-operation demonstrated by parent questionnaires, interviews with expert speech therapist and two casuistries. In conclusion the paper suggests measures to deal with given problems.
Keywords:
Logopedics Care, Speech Therapy, Clinical Speech Therapist, School Speech Therapist, Speech Therapy Assistant, Communication Disabilities, Family, Pre-school Age, Kindergarten, Questionnaire, Interview, Casuistry.
OBSAH
1 ÚVOD ... 9
2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU... 11
2.1 Pojem logopedie... 11
2.2 Historie logopedie ... 12
2.3 Logopedická péče... 13
2.4 Organizace logopedické péče v České republice ... 15
2.4.1 Zdravotnictví ... 15
2.4.2 Školství... 15
2.4.3 Poradenská zařízení... 16
2.5 Logopedická péče v mateřské škole... 16
2.5.1 Zvláštnosti logopedické péče v předškolním věku ... 18
2.6 Rodina ... 19
2.6.1 Logopedická péče v rodině ... 20
2.7 Typy logopedické péče... 22
2.7.1 Klinický logoped ... 22
2.7.2 Školský logoped ... 22
2.7.3 Logoped ve speciálním pedagogickém centru ... 23
2.8 Narušené komunikační schopnosti... 23
2.8.1 Narušený vývoj řeči ... 24
2.8.2 Afázie ... 24
2.8.3 Mutismus... 24
2.8.4 Narušení článkování řeči... 25
2.8.5 Narušení zvuku řeči... 26
2.8.6 Narušení plynulosti řeči ... 26
2.8.7 Poruchy hlasu ... 27
2.8.8 Symptomatické poruchy řeči u dětí... 27
2.9 Legislativa ... 28
3 PRAKTICKÁ ČÁST... 31
3.1 Cíl praktické části... 31
3.2 Stanovení předpokladů průzkumu... 31
3.3 Použité metody... 31
3.4 Popis zkoumaného vzorku a průběh průzkumu ... 32
3.5 Výsledky a jejich interpretace ... 33
3.6 Rozhovor ... 41
3.7 Kazuistiky... 43
3.7.1 Kazuistika číslo 1 ... 43
3.7.2 Kazuistika číslo 2 ... 48
4 ZÁVĚR... 52
5 NÁVRH OPATŘENÍ... 53
6 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 55
7 SEZNAM PŘÍLOH ... 56
Motto:
To, čím se člověk liší od zvířat jest rozum a řeč. První má pro svou vlastní potřebu, druhé pro bližní, proto má o to oboje pečovati, aby měl jak mysl, tak z mysli pocházející hnutí údů, tedy i jazyk co nejvybroušenější.
J.A. Komenský
1 ÚVOD
Tématem mé bakalářské práce je logopedická péče. Ve své práci se zabývám logopedickou péčí o děti předškolního věku, a to v mateřské škole, v logopedické ambulanci a v rodině.
Poukazuji na důležitost spojení těchto tří institucí a na důležitost jejich spolupráce.
V návaznosti na to uvádím efektivnost logopedické péče právě ve spojení speciální práce logopedických asistentek a učitelek v mateřské škole, odborného vedení klinickým logopedem a pravidelného procvičování v rodinném prostředí.
Pracuji již třicet let v předškolním školství. Ve speciální třídě pro děti s vadami řeči pracuji sedm let. Za tuto dobu své praxe jsem se setkala s mnoha vadami řeči i mnoha způsoby jejich nápravy. Od pravidelné navštěvovanosti logopedické poradny a cvičení s dítětem doma až po naprosté zanedbání této péče. Často se stává, že rodiče umístěním dítěte do logopedické třídy nabudou dojmu, že je o dítě dobře postaráno a není potřeba další péče. Velmi významnou úlohu v těchto případech zastává učitelka mateřské školy, která dokáže přesvědčit rodiče o důležitosti jejich spolupráce. Je to úloha velmi těžká, ale v případě, že se zdaří, přináší o to větší uspokojení. Důležité je také rozlišovat stupeň dané logopedické vady, od mírné dyslalie až k těžkým vývojovým dysfáziím, poruchám v plynulosti řeči, afáziím, mutismu a podobně.
Práce je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou.
V části teoretické popisuji definice logopedické péče, její historický vývoj, její specifikace právě v předškolním věku. Dále stručně charakterizuji vady řeči, které se vyskytují v předškolním věku a jejich prevence a také důležité zákony a vyhlášky, které se týkají zřizování speciálních zařízení a jejich činnosti. V dalších kapitolách popisuji, jak se pracuje s dětmi s vadami řeči ve speciální třídě mateřské školy, jaká práce je v klinické ambulanci a jaká péče je vyžadována od rodičů.
V části praktické jsem provedla jednoduchý průzkum formou dotazníků. Respondenty výzkumu jsou rodiče dětí, které navštěvují speciální třídu v mateřské škole a klinickou logopedku a rodiče dětí, které navštěvují běžnou mateřskou školu a nemají zkušenost se spoluprací odborného logopeda. Některé poznatky svého šetření jsem získala rozhovorem s klinickou logopedkou. Dále jsem použila případy dvou chlapců s rozličnou péčí a spoluprací rodiny. Údaje o těchto dětech jsem čerpala z kazuistik, které jsem zpracovávala během jejich pobytu v mateřské škole. Důležitou metodou bylo také dlouhodobé pozorování obou chlapců.
Své poznatky jsem čerpala z odborné literatury, z rozhovoru s rodiči, z konzultací s klinickými logopedy a logopedickými asistentkami a také ze své dlouholeté praxe.
Cílem mé práce je dokázat, jak prospěšná je logopedická péče v předškolním věku v návaznosti na péči mateřské školy, logopedické poradny a rodiny a soustavnost této péče.
2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU 2.1 Pojem logopedie
Název logopedie je utvořen z řeckého slova logos (slovo) a paidea (výchova).
Je jedním z oborů speciální pedagogiky. Je považován za mladý obor, který se formoval od 20. let 20. století. Více se pak rozvíjel po 2. světové válce. Z mnoha definic tohoto oboru jsem vybrala tu, která vysvětluje tento pojem ve dvou pojetích – zdravotnickém a speciálně- pedagogickém.
„Logopedie
1. (v našem pojetí=ALS)
Jde o zdravotnický obor, zabývající se fyziologií a patologií mezilidské komunikace (rozvoj různých forem komunikace, výzkum, diagnostika, terapie, prevence, profylaxe) ve všech aspektech, který se opírá o nozologické jednotky MKN; protože jde o klinickou práci, je nutné získat klinickou kompetenci bez ohledu na rezort, ve kterém logoped pracuje.
2. (v pojetí speciálně-pedagogickém, ve světě již překonaném)
a) obor speciální pedagogiky, jejímž předmětem je výchova správné řeči, prevence a profylaxe poruch komunikace, ale též (v rozporu se zákonem) diagnostika a terapie vad a poruch řeči; metody jsou údajně (speciálně)pedagogické; b) speciálně-pedagogický obor, který se zabývá výchovou a vzděláním osob s poruchami komunikace“.1
S definicemi logopedie se setkáváme také u jiných autorů, například u Lechty, Sováka, Vyštejna.
Je také potřeba vědět, že současná logopedie se neorientuje pouze na děti, ale zabývá se také narušenou komunikační schopností osob všech věkových kategorií.
„Logopedie je u nás tradičně součástí speciální pedagogiky a má těsný vztah k obecné pedagogice i k ostatním oborům speciální pedagogiky – surdopedii, somatopedii, psychopediii oftalmopedii, neboť u všech jedinců s různým postižením ať již tělesným, mentálním či smyslovým (hovoříme o osobách se speciálními vzdělávacími potřebami)) se projevuje ve větší nebo menší míře narušení komunikační schopnosti. Logopedie se zabývá patologickou stránkou komunikačního procesu; to určuje její vztah k ostatním oborům.
Z oborů medicíny jsou to pediatrie, foniatrie, otorinolaryngologie, stomatologie, plastická
1 Dvořák, J. Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum, 2001, s.112
chirurgie, ortodontie, neurologie, neurochirurgie, psychiatrie, z oborů psychologie – vývojová psychologie, patopsychologie, dále jazykovědní obory – fonetika a fonologie“.2 Logopedie je interdisciplinární (tzn. spolupracující s řadou jiných oborů) vědní obor, který se stará o člověka a jeho narušenou komunikační schopnost i s jeho speciálními potřebami.
Logopedie je věda, která zkoumá zákonitosti vzniku, eliminování a prevence narušené komunikační schopnosti. Zabývá se zkoumáním narušených komunikačních schopností člověka z hlediska jejich příčin, projevů, důsledků, možností diagnostiky, terapie, prevence i prognózy. Slovo narušení vyjadřuje optimistickou víru, že logoped a jeho klient mohou společným úsilím jistou úroveň komunikace vždy zajistit.
Klinická logopedie je aplikovaný obor logopedie směrem do zdravotnické, medicínské oblasti.
Postavení logopedie v systému speciálně pedagogických oborů a v pedagogice vůbec je svým způsobem specifické. V různém obsahu se totiž dotýká většiny oblastí výchovné práce a může obohacovat řadu teoretických disciplín. Individuální i sociální rozvoj člověka je ve značné míře ovlivňován právě komunikačním procesem a závisí na jeho obsahu a formě. Z tohoto pohledu má pak kvalita (přesnost, srozumitelnost, plynulost) mluveného projevu mimořádnou důležitost.
2.2 Historie logopedie
Logopedická péče má poměrně bohatou historii.
Základy pro nauku o řeči a sluchu položil lékař Amman, který je mnohdy nazýván „otcem logopedie“. Berlínský lékař Gutzmann, ředitel ústavu pro hluchoněmé, se zabýval reedukací řečových vad. Podle jeho vzoru byla zakládána foniatrická oddělení v celé Evropě. Z našich odborníků můžeme jmenovat např. Jankeho, který se věnoval koktavosti, dále pak Seemana, který založil foniatrické oddělení při ušní a krční klinice profesora Kutvirta v Praze.
Zvýšený zájem o jevy související s komunikační schopností způsobil rozvoj přírodních věd v 18. a 19. století. Byly to jednak vědy filozofické (jazykověda, rétorika, psychologie, pedagogika), ale i medicínské obory. Lékaři se zajímali o fyziologii a patologii řeči i o různé léčebné metody. Filozofové se zajímali o řeč spíše po stránce fonetické, pedagogové po stránce obsahové a formální.3
Péče o řeč začínala vlastně péčí o sluchově postižené jedince. Učitelé hluchoněmých, kteří měli zkušenosti v tvorbě řeči i navozování hlásek, začali své poznatky uplatňovat při práci
2 Klenková, J. Logopedie. Praha:Grada, 2006, s.12
3 Sovák ,M. Logopedie. Praha: SPN 1965, s.16-17
s dětmi slyšícími, u nichž se projevovaly různé vady řeči. Velkým průkopníkem v této pomoci byl učitel neslyšících Karel Malý, který se souhlasem Zemské školní rady v Praze přenesl tuto péči od 1. ledna 1900 přímo do pražských škol. Byl následován dalšími odborníky v Čechách.
Mimořádným pokrokem bylo působení učitele neslyšících Huberta Synka na Moravě. Jeden z moravských odborníků, Rudolf Kratochvíl, který odešel budovat slovenské školství, vypracoval a vydal v r. 1924 v Bratislavě první učebnici školské logopedie „Vady reči – logopedie“.
Začaly se pořádat logopedické kurzy, vznikaly nové publikace i učební texty.
Výsledky prací z oboru fonetiky, psychologie i lingvistky byly přínosem pro vytváření pedagogických metod výchovy řeči.
V roce 1946 vznikl Logopedický ústav hlavního města Prahy pod vedením Miloše Sováka.
Byl odborným a vědeckým pracovištěm, jediným tohoto typu u nás. V rámci Logopedického ústavu vykonával svoji činnost tzv. Pražský logopedický sbor. V roce 1961 byla činnost tohoto ústavu ukončena. Důvodem byla reorganizace zdravotnických služeb, do kterých nebyla zahrnuta logopedická péče.
V roce 1970 byla ustanovena Česká logopedická společnost. Tato zájmová společenská organizace sdružuje pracovníky z oblasti logopedické teorie a praxe. Jejím předsedou byl zvolen prof. MUDr. PhDr. Miloš Sovák DrSc. Tato organizace přispívá ke zvyšování praktické i teoretické úrovně svých členů, napomáhá šíření logopedické osvěty, pořádá přednášky, semináře, podílí se na publikační činnosti logopedie.
Ve druhé polovině 20. století nastala rozhodující etapa ve vytváření logopedie jako vědního oboru. Po celé republice vznikaly speciální školy a třídy pro děti s vadami řeči. Na školách byli připravováni logopedičtí pracovníci, logopedie se stala vysokoškolským vědním oborem.
„Na přelomu 20. a 21. století se v zahraničí i u nás objevují pokusy o terminologické rozlišení pedagogické a klinické logopedie jako aplikovaných oborů logopedie, tak jako například v Německu. Shodně s Lechtou lze říci, že klinická logopedie je aplikovaný obor logopedie směrem do zdravotnictví“.4
2.3 Logopedická péče
Logopedická péče je činnost, kterou odborník (logoped) vykonává v oblasti narušené komunikační schopnosti. V logopedické praxi i teorii se používají termíny logopedická péče, terapie, výchova řeči, logopedická činnost a podobně. Od rodičů mnohdy slyšíme pojem
4 Klenková, J. Logopedie. Praha: Grada 2006, s.22
„náprava řeči“, což nelze považovat za adekvátní termín charakterizující logopedickou činnost. V poslední době se v odborných kruzích začal používat termín logopedická intervence, který se jeví jako vhodný a maximálně vystihující aktivity logopeda.
Já se však v této práci budu nadále držet termínu logopedická péče.
Logopedickou péči můžeme rozdělit do tří hlavních částí:
logopedická diagnostika,
logopedická terapie,
logopedická prevence.
Mnohdy se tyto tři úrovně prolínají a nelze je přesně odlišit.
Cílem logopedické diagnostiky je stanovení diagnózy.
„Logopedická diagnostika má za cíl co nejpřesnější postihnutí narušené komunikační schopnosti jako východisko pro správný výběr a aplikaci intervenčních metod. Logopedická diagnostika má specifikovat druh poruchy komunikační schopnosti, příčiny vzniku, průběh postižení, stupeň, zvláštnosti a také následky narušené komunikační schopnosti. Na základě logopedické diagnostiky, jejímž cílem je stanovení diagnózy, je vypracován plán logopedické intervence, podle kterého se postupuje při ovlivňování vývoje řeči u dětí s narušeným vývojem a terapii u jedinců s narušenou komunikační schopnost“.5
Závěry logopedické diagnostiky slouží k výběru postupů, metod, forem a prostředků logopedické terapie.
Logopedickou terapii charakterizujeme jako specifickou aktivitu, která se realizuje specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení. Je to činnost prováděná logopedem v organizovaných podmínkách.
Úkolem logopedické prevence je preventivně předcházet vzniku všech poruch dorozumívání, především řeči, hlasu a sluchu.
Prevence znamená včasnou obranu, opatření, učiněná dříve, než je narušen vývoj určité funkce. Přirozenou prevenci v oblasti vývoje jazyka a řeči tedy představuje především zajištění ontogenetické, dobrý vzor řeči, kladné citové vazby a přirozená výchova, především vlastní výchova řeči. Zjednodušeně platí, že dobrá výchova řeči je nejlepší a nejjistější prevencí. Logopedická prevence je často prováděna v mateřské škole.
Logopedická péče je vždy dlouhodobá záležitost. Vyžaduje nesmírnou trpělivost a spolupráci rodiny.
5 Klenková, J. Logopedie. Praha: Grada, 2006 s.57
2.4 Organizace logopedické péče v České republice
Logopedická péče v České republice je zajišťována rezortem zdravotnictví a školství. Oba systémy se vzájemně doplňují a neplatí mezi nimi vztah podřízenosti nebo nadřízenosti.
2.4.1 Zdravotnictví
Ve zdravotnictví pracují kliničtí logopedové v klinických ambulancích.
Logopedická péče prováděná klinickým logopedem je zaměřena na osoby s narušenou komunikační schopností. Do jeho péče spadají klienti všech věkových kategorií.
Klinický logoped je absolvent čtyřletého nebo pětiletého magisterského studia oboru speciální pedagogika, ukončeného státní závěrečnou zkouškou z logopedie a surdopedie a dále absolvuje specializační studium zakončené kvalifikační zkouškou – atestací.
Úspěšná rehabilitace komunikačních poruch je vždy podmíněna týmovou spoluprací. Klinická logopedie využívá všech výhod týmu, zejména úzké spolupráce s lékařem (foniatrem, pediatrem, neurologem, případně psychiatrem, stomatologem), psychologem, učitelem mateřské nebo základní školy. Pro klinické logopedy pracující na lůžkových odděleních jsou důležitými členy týmu všichni další pracovníci oddělení, zejména zdravotní sestra.
Klinický logoped by měl znát i speciální školy a možnosti zařazení dítěte s komunikační poruchou a spolupracovat s lékařem a psychologem při návrhu vhodného zařazení dítěte do vzdělávacího procesu.
2.4.2 Školství
Ve školství jsou zřizovány speciální logopedické mateřské, základní a střední školy. Mimo to jsou zřizovány speciální třídy pro děti s vadami řeči při běžných školách.
Školský logoped je absolventem vysoké školy, ukončeného státními zkouškami z logopedie a surdopedie. Jeho hlavním úkolem je zajištění prevence, logopedické intervence, organizace péče o studium poruch lidské komunikace. Komunikace v celé šíři představuje všechny procesy a funkce spojené s produkcí řeči a jejím porozuměním, včetně řeči psané, čtené a neslovního (nonverbálního) vyjadřování.
Logopedická asistentka (absolventka kursů nebo rozšiřujícího studia) pracuje v běžné mateřské škole se speciální třídou nebo ve speciální mateřské škole. Zabývá se především prevencí a reedukací jednoduchých poruch výslovnosti. Také v tomto případě je spolupráce se školským nebo klinickým logopedem pravidlem.
2.4.3 Poradenská zařízení
Postupný vznik speciálně pedagogických center v českém školství koresponduje s celosvětovým trendem v oblasti poskytování služeb zdravotně postiženým občanům a pomoci rodinám při řešení složitých životních situací.
„Speciálně pedagogická centra se stala významným nástrojem, který umožňuje realizaci procesu integrace dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžného vzdělávacího proudu.
Speciálně pedagogická centra pro děti a žáky s vadami řeči zajišťují komplexní logopedickou péči dětem, žákům s narušenou komunikační schopností a zajišťují též činnosti v oblasti podpory prevence poruch řeči.
Spolupracují s dalšími speciálně pedagogickými centry jiného odborného zaměření, s pedagogicko-psychologickými poradnami a dalšími poradenskými pracovišti jiných rezortů podle potřeb“.6
Speciálně pedagogická centra začala vznikat v devadesátých letech jako rovnocenná pracoviště k pedagogicko-psychologickým poradnám. Na rozdíl od pedagogicko- psychologických poraden jsou speciálně pedagogická centra vždy zaměřena na konkrétní zdravotní postižení. V České republice jsou přiřazena k některým speciálním školám, ať už státním či nestátním. Proto existují jak státní speciálně pedagogická centra, tak v menším počtu též nestátní.
Diagnostika speciálně pedagogického centra je podkladem pro navržení vhodných forem vzdělávání, buď ke vhodné integraci do běžných škol, spolu se zajištěním podmínek, anebo pro zařazení do systému škol speciálních.
Svým klientům, včetně škol, kterým vykonává metodickou činnost, vybírá a někdy též zapůjčuje kompenzační a didaktické pomůcky.
2.5 Logopedická péče v mateřské škole
Logopedická péče v mateřské škole je prováděna ve speciálních mateřských školách, ve speciálních třídách běžných mateřských škol, ale i v běžných mateřských školách, zejména v rámci prevence. V této práci se budu zabývat logopedickou péčí ve speciální třídě pro děti s vadami řeči.
6 Kaprová, Z. Organizace činnosti speciálně pedagogických center. Praha: Fortuna, 1999,s.12
V této speciální třídě se pracuje podle Rámcového programu pro předškolní vzdělávání. Navíc je do programu dne zabudována logopedická péče. Tato logopedická péče se uskutečňuje ve dvou částech:
Kolektivní logopedická péče je taková forma práce, kdy učitelka nebo logopedická asistentka pracuje s celým kolektivem najednou. Není zaměřena pouze na přísné rozvíjení řeči, ale má také za úkol rozvíjet činnost smyslovou a senzomotorickou, tedy rozvíjet podmínky správného řečového vývoje.
Každé cvičení by mělo obsahovat:
společné rozcvičení mluvidel – artikulační cviky, dechová cvičení, fonační cvičení, gymnastiku mluvidel,
nácvik správné artikulace jednotlivých hlásek, slabik, slov, vět střídavě jednotlivě i v celé skupině (odposlouchávání vzoru dospělého, pozorování vlastních mluvidel v zrcadle, ohmatávání vibrací a výdechového proudu),
plynulý mluvní projev bez zřetele na správnou výslovnost hlásek, které dosud nebyly nacvičeny (přednes a reprodukce říkanek, dramatizace, rozhovory, poslech čteného textu a následné samostatné vyprávění),
spojování rytmu mluvního a pohybového,
cvičení hrubé a jemné motoriky,
rozvíjení sluchového vnímání a fonematického sluchu,
cvičení zrakového vnímání a paměti, pravolevé orientace,
cvičení grafomotoriky a koordinace oko – ruka.
Každé cvičení musí být pro děti zajímavé. K tomu, aby cvičení nebyla nudná a opakující se, je potřeba mít v zásobě dostatek zajímavých pomůcek, říkanek a her. Komplexní přístup je nutný nejen pro úpravu artikulace, ale i pro úspěšnost budoucího žáka ve škole.
Individuální logopedická péče má vyhrazenu určitou dobu v režimu dne, přičemž každému dítěti je věnovaný čas podle aktuální potřeby. Pro tuto činnost je v mateřské škole zřízeno zvláštní místo, kde je na individuální práci klid a kde nejsou rušeny ostatními činnostmi v mateřské škole. Logopedická asistentka pracuje vždy s jedním dítětem.
S dětmi pracují dvě učitelky, logopedické asistentky. Jsou to většinou absolventky kursu nebo bakalářského studia v oboru logopedie.
Jednou za měsíc navštíví školu klinická logopedka. Na začátku roku provádí depistáž a určuje diagnózu dětí. Smyslem této depistáže je poskytnout rodičům a učitelkám konkrétní
informace o stavu řeči a výslovnosti dítěte tak, aby mohli zaujmout správný výchovný přístup a nedopouštěli se chyb při výchově řeči svých dětí. Během roku pak stanovuje nové úkoly, předvádí logopedickým asistentkám, jak mají s dětmi pracovat, seznamuje je s různými úskalími, která mohou během jejich práce nastat. Logopedické asistentky se pak mohou na klinickou logopedku obrátit s dotazy a problémy, s kterými se setkají při samostatné práci.
Rozumná kooperace mezi učitelkou a logopedem by měla zahrnovat odhalení a pojmenování problému, logoped určí diagnózu, postup reedukace a všichni společně, ideálně i s rodiči, pracují na tom, aby se řeč zlepšila.
Rodiče jsou vždy po návštěvě logopedky seznamováni s novými úkoly, které je potřeba po určité období plnit. Na začátku roku jsou rodiče zváni na návštěvu do mateřské školy, aby viděli klinickou logopedku při práci, měli možnost si s ní pohovořit a probrat otázky, které je zajímají. Logopedka má možnost získat důležité informace. Z osobní i rodinné anamnézy dítěte se dovídá údaje o dítěti, které se mohou vztahovat k dané vadě řeči. Pokud nejsou závažnější problémy v logopedické péči, další informace pak rodičům předává učitelka (logopedická asistentka) pověřená logopedkou. V případě závažnějších problémů spolupracuje logopedka s rodiči neustále.
2.5.1 Zvláštnosti logopedické péče v předškolním věku
„Logopedie v nejširším slova smyslu znamená výchovu řeči. Veškerá výchova má nejtrvalejší výsledky, začíná-li se od nejútlejšího věku dítěte. V té době lze výhodně navozovat, právě pro značnou tvárlivost nervově duševních funkcí, ve vyvíjející se řeči správné mluvní vzorce mateřštiny. Kromě toho je možné právě v útlém věku předcházet poruchám řeči a případné vady řeči výchovou ovlivňovat, ba i překonávat. Proto se těžiště logopedické péče přenáší do předškolního věku, do rodiny a mateřské školy. V ní se péče o řeč stává nedílnou součástí předškolní výchovy, zabezpečující všestranný harmonický rozvoj dítěte“.7
Na základě této citace lze říci, že předškolní věk je základní etapou v logopedické péči..
Dětská nervová činnost je v tomto věku ještě značně labilní, neustálená a dětský nervový systém velmi plastický. Děti si snadno osvojují návyky správné, ale i nesprávné. Citové prožívání je v tomto věku velmi intenzivní, ale zároveň krátkodobé a proměnlivé. To, co dospělý téměř nevnímá, může být pro předškolní dítě silným, někdy i zraňujícím zážitkem.
Děti postupně začínají ovládat své citové projevy, dokáží už být kritické samy k sobě, hodnotí své chování, umí se litovat, zlobit se za něco samy na sebe. Vytváří se sebecit, který souvisí s pocitem vlastní identity a sebevědomí.
7 Sovák, M. Logopedie předškolního věku. Praha: SPN,1984, s.5
V předškolním věku dochází ke zkvalitňování řečových projevů, rozšiřování slovní kapacity i k osvojování gramatických pravidel. Projevuje se také výrazněji kognitivní složka řeči, související s nárůstem poznatků a zkušeností dítěte. Dítě už dokáže řečí vyjadřovat své pocity, prožitky a potřeby a řeč uplatňuje i svou funkci regulační. Mluveným slovem lze ovlivňovat bezprostředně chování dítěte a dokonce může být instrukce občas dítětem i následně opakována a posléze zvnitřněna v tzv. vnitřní řeč.
Komplexní logopedická péče obnáší i péči o obsahovou stránku řeči – rozvoj slovní zásoby, větné stavby, vyjadřování a další prvky jako logické myšlení, rytmizace, vizuometrická koordinace apod. Teprve po kontrole výše uvedených složek začíná logoped s úpravou artikulace. Nelze začít s nácvikem artikulace jednotlivých hlásek, pokud dítě není dostatečně připravené.
2.6 Rodina
„Rodina je základním životním prostředím dítěte. Nejen, že dítě obklopuje, ale také se do něho promítá. Odráží se v jeho vlastnostech, vtiskuje svou pečeť jeho jednání. Dítě je výrazným produktem rodiny. Očima své rodiny (svého otce, matky) se na sebe dívá, hodnotí své projevy, výkony“.8
Rodina v současné době prochází mnoha změnami a krizemi. Klesá porodnost a sňatečnost a zároveň narůstá rozvodovost. Přibývá rodin, kde děti vyrůstají jen s rodičem, přibývá uzavírání druhých i třetích manželství spojených se sbližováním či konflikty s nevlastními sourozenci, novými partnery, novými rodinami.
Stále však zůstává důležitou základní jednotkou společnosti. „Navzdory všem proměnám, kterými prochází, problémům, s nimiž je konfrontována a pochybám, kterým čelí, zůstává svébytným druhem lidské společnosti, bez kterého si většina současníků nedovede svůj život představit. Především je významným, byť pro mnohé již vratkým stabilizátorem intimní mezilidské vzájemnosti – útočištěm domova. Jejím zvláště závažným úkolem ale je realizovat svou funkčnost vůči dítěti. Těžko lze najít prostředí, které by tak, jako ona odpovídalo potřebám dítěte a dospívajících a vytvářelo tak účinné výchozí podmínky pro rozvoj jejich osobnosti, včetně jejich vzdělávací úspěšnosti“.9
Rodina uspokojuje základní primární potřeby dítěte v raných stadiích jeho života. Poskytuje dítěti již od nejútlejšího věku akční prostor pro jeho seberealizaci a součinnost s druhými.
8 Helus, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007, s. 135-136
9 Helus, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha. Grada, s. 149
Pomáhá mu utvářet si vztahy k rodinnému (společnému) vybavení, utvářet si názor, jak je dobré s věcmi zacházet. Utváří se tak vztah k hmotnému světu.
Pro dítě je zázemím, pocitem bezpečí a sounáležitosti.
Rodina skýtá dítěti bezprostředně působící vzory a příklady. Upevňuje, zakládá a dále rozvíjí vědomí povinnosti, zodpovědnosti, ohleduplnosti a úcty k člověku.
Výrazně určuje prvopočáteční prožitek sebe sama jako chlapce či dívky.
Pomáhá mu také poznat některé mezigenerační vztahy a tím pochopit, že lidé jsou různí, mají různé postavení, založení, věk. Prostřednictvím těchto lidí si navozuje dítě představu o širším okolí, o společnosti, o světě.
Rodina je dětem a dospělým prostředím, kde se mohou svěřit, očekávat vyslechnutí, radu, pomoc. Je útočištěm v situacích životní bezradnosti. Obavy a nejistoty se tak díky chápajícímu zázemí lépe překonávají.10
„Především je třeba říci, že rodina je velice konzervativní společenský útvar. To potvrzují mnohé odborné studie, které na rozdíl od rozšířených představ o rozpadu klasické rodiny ukazují, že určité základní tradiční normy a principy jsou i v dnešních rodinách zachovány a že jsou k nim vedeny i děti. Ačkoli se říká, že dnešní rodina je úplně jiná než dříve, při pohledu z větší výšky je vidět, že to není pravda. Ty základní principy tu stále jsou a budou, patrně od věků do věků. Lidé budou mít vždy rádi své děti, budou po nich toužit, a děti svou přítomností budou rodičům uspokojovat jejich základní psychické potřeby. Mezi rodiči a jejich dětmi probíhá psychická směna, většina dospělých lidí potřebuje mít děti a děti potřebují rodiče“.11
2.6.1 Logopedická péče v rodině
Vývoj lidské řeči začíná narozením dítěte. Dítě zpočátku vnímá odlišnost lidské řeči od jiných zvuků a postupně reaguje i na různou intenzitu nebo zabarvení hlasu. Jeho pozdější vývoj řeči ovlivňuje mnoho faktorů. Oboustranný citový vztah, odezva na dětské zvukové projevy, dostatečné množství příležitostí se hlasově projevit, slyšet správný mluvní vzor, ale důležitou roli hraje i tělesná pohoda a správný tělesný rozvoj. Později potom má svou důležitost vyprávění pohádek, zpívání písní, odpovědi na zvídavé otázky, rozvoj tvůrčí činnosti a fantazie. Tím vším pokládáme základ řeči. Jestliže je péče o řeč dítěte z jakýchkoliv důvodů zanedbána a jeho řeč se nevyvíjí tak, jak by měla, nemluví správně ani v předškolním věku, pak je potřeba vyhledat odborníka a zahájit systematickou logopedickou péči. Někdy se stane,
10 Helus, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, s.149-151
11 Matějček, Z. S profesorem Matějčkem o dnešní rodině . http://www.rodina.cz/clanek430.htm
že dítě nemluví správně, i když mu byla veškerá péče věnována. Důvodem pak mohou být různé genetické dispozice, dlouhodobá nemocnost, některé povahové vlastnosti (např. citová labilita u koktavosti), hyperaktivita nebo také dlouhé vysedávání u televize.
Co by rodiče měli podporovat a čeho se vyvarovat:
nenutit dítě do mluvení, ale snažit se vytvářet uvolněné situace, v nichž se dítě může projevovat bez zábran,
nečekat, až se dítě bude ptát, ale ptát se pokud možno sami,
využívat nejrůznějších motivačních pomůcek,
mluvit na dítě,
snažit se řeč dítěte zachytit a rozvinout ,
uvádět dítě do kolektivu druhých dětí .
Jestliže tedy dítě nemluví správně, ať už z jakéhokoliv důvodu, zahájíme logopedickou péči.
Rodiče se poradí se svým pediatrem, který je zpravidla odkáže na logopedickou ambulanci.
Tam dítě vyšetří a poradí se s rodiči o dalším postupu. Velice často bývá dítě zařazováno do speciální logopedické třídy. Často přicházejí děti až v předškolním věku, kdy rodiče vidí, že řeč se nelepší a dítě čeká vstup do školy.
„Je tedy spousta důvodů, proč zahájit logopedickou péči včas. Sebelépe vedená terapie však není nic platná, jestliže rodiče podle pokynů logopeda doma necvičí, cvičí málo nebo jen nárazově, obyčejně, když se blíží termín další návštěvy. Nedodržuje-li se totiž zásada vytrvalého, ale krátkého cvičení několikrát denně, dítě stačí všechno, co se naučilo, zase zapomenout. A tak začíná znovu a znovu od začátku. Pokroky jsou malé a rodiče i děti ztrácejí trpělivost. Časovou tíseň řeší maminky někdy i tak, že cvičí jednou denně, ale dlouho, třeba i půl hodiny, často večer před spaním. Činnost nervové soustavy malého dítěte se ale řídí určitými zákonitostmi, a tak je účelně využitých stejně jen několik málo minut na počátku cvičení. Zbytek cvičení dítě sice možná absolvuje bez odmlouvání, ale užitek z toho už žádný nemá“.12
Na základě mé dlouholeté zkušenosti musím říci, že rodiče nemají tu správnou míru trpělivosti a nevydrží s dětmi soustavně a důsledně cvičit. Někdy se stane, že přestanou docházet i do logopedické poradny, protože výsledek jejich snažení není dostatečně rychlý a efektivní. Nechápou, že trvá velmi dlouho než správná výslovnost vytlačí špatný návyk.
Pokud dítě navštěvuje speciální mateřskou školu, dá se ještě ledacos zachránit, ale pokud rodiče nevydrží a není nikdo, kdo by péči a řečový vývoj dítěte převzal, je výsledek většinou
12 Kutálková, D. Vývoj dětské řeči krok za krokem. Praha: Grada, 2005, s.53
nedostačující a děti se často ještě ve škole potýkají s odstraňováním nedostatků v jejich řeči.
Špatná výslovnost pak má často vliv i na jejich prospěch.
2.7 Typy logopedické péče
2.7.1 Klinický logoped
Ordinace klinické logopedie poskytuje vysoce kvalifikovanou péči dětem, mladistvým i dospělým v oblasti poruch komunikace. Toto nestátní zdravotnické zařízení klade důraz na odbornost logopeda a na osobní přístup ke každému pacientovi. Klinický logoped provede vyšetření a diferenciální diagnostiku a následně vypracuje přísně individuální plán reedukace.
Vychází z nejmodernějších znalostí oboru. Spolupracuje v rámci komplexní péče s dalšími odborníky z pracovišť psychologie, psychiatrie, foniatrie, ORL, chirurgie, ortodoncie, čelistní chirurgie, neurologie, interny a rehabilitace. V rámci reedukace používá specializované přístrojové vybavení (indikátor sykavek, rotavibrátory, bzučák, a pod.) a počítačové programy pro výuku na počítačích.
Kliničtí logopedi zajišťují odbornou péči nejen v soukromých ambulancích, ale také na specializovaných lůžkových odděleních, v nemocnicích na odděleních a na klinikách neurologie, foniatrie, v léčebnách, rehabilitačních ústavech.
Klinická logopedická péče je hrazena z fondu zdravotních pojišťoven.13 2.7.2 Školský logoped
Práce školského logopeda spadá plně do kompetence školství. Ve své činnosti se věnuje terapii narušené komunikační schopnosti a rozvíjí komplexně komunikační schopnosti žáka.
Jeho klienty jsou také děti integrované do běžných školských zařízení. Důležitá je spolupráce s učitelem, se speciálním pedagogickým centrem a rodiči.
Odborná činnost logopeda a jeho způsobilost je zejména pro tyto činnosti:
komplexní logopedickou diagnostiku a poskytování logopedické péče postiženým dětem a žákům ve speciálních školách, speciálních mateřských školách, mateřských školách, základních školách a speciálních, specializovaných třídách,
komplexní logopedickou diagnostiku a poskytování logopedické péče postiženým dětem v péči rodiny nebo individuálně integrovaným v běžných školách ambulantní formou ve speciálně pedagogickém centru,
13 www.logopedie-ritterova.cz
konzultační a poradenskou činnost pro rodičovskou a odbornou veřejnost ve věcech výchovy, vzdělání, integrace a budování komunikační kompetence postižených žáků,
odborný dohled a metodické vedení logopedických pracovníků s pracovním označením logopedický asistent ve věcech kvality poskytované péče jim svěřených dětí/žáků,
v souladu se svým pracovním zařazením zabezpečuje rovněž logopedickou podporu při výuce, případně přímo výuku žáků se zdravotním postižením.14
2.7.3 Logoped ve speciálním pedagogickém centru
Logoped, který se zabývá narušenou komunikační schopností má za úkol:
„Realizaci komplexní speciálně - pedagogické logopedické a psychologické diagnostiky, stanovení konkrétních edukačních/ reedukačních logopedických postupů, zabezpečování komunikační kompetence dětí, poskytování logopedické intervence s přihlédnutím na individuální potřeby klientů, úzká spolupráce s pedagogy škol, kteří zajišťují individuální integraci jedince s narušením komunikačních schopností, sestavení návrhů individuálně vzdělávacího plánu pro individuálně integrované klienty, zajištění rané intervence vůči dětem s narušenou komunikační schopností nebo opožděním ve vývoji, a to i jejich rodičům, příprava komplexních podkladů pro vydání rozhodnutí orgánů státní správy, evidence dětí, žáků a mladistvých v péči SPC, osvětová a informační činnost.
Předmětem jeho působení jsou především děti, které jsou v péči rodičů před zařazením do vzdělávacích institucí, děti a žáci integrovaní do předškolních a školních zařízení, rodiče postižených dětí, učitelé a vychovatelé integrovaných dětí a žáků“.15
Aby bylo možné s dětmi pracovat a logopedickou péči uplatňovat, je potřeba znát vady výslovnosti, které se v předškolním, ale i pozdějším věku vyskytují. V mateřské škole se logoped zabývá dětmi předškolními, ale v logopedických poradnách a klinických ambulancích, potažmo pak v rodinách, se logoped zabývá jedinci všech věkových kategorií.
2.8 Narušené komunikační schopnosti
Vývoj řeči neprobíhá u všech dětí stejně a je třeba mít vždy na paměti individualitu každého dítěte. Nutné je však vývoj řeči nepodceňovat a v případě podezření na vadu řeči se poradit s odborníkem.
14 Tomická, V. Orientační logopedické vyšetření. Liberec: TUL, 2004, s.36
15 Klenková, J. Logopedie. Praha: Grada, 2006, s.216
2.8.1 Narušený vývoj řeči
Opožděný vývoj řeči – znamená, že dítě nemluví ve třech letech nebo mluví o poznání méně než ostatní. Důležitá je diferenciální diagnostika pro vyloučení dalších případných vad. „Dítě s opožděným vývojem řeči v období předškolního věku může vyzrát na základě odpovídající péče, která je věnovaná jeho celkovému rozvoji a v rámci toho i rozvoji řeči, jeho opoždění se může úplně vyrovnat. Roli zde sehrává podpora komunikační schopnosti prováděná ve spolupráci rodič – logoped - mateřská škola“.16
Vývojová dysfázie – znamená specificky narušený vývoj řeči projevující se ztíženou schopností naučit se verbálně komunikovat, i když podmínky pro rozvoj řeči jsou přiměřené. Dítě sice mluvenou řeč slyší, ale nedostatečně jí rozumí. Potom ji zcela samozřejmě špatně reprodukuje, i když on sám se domnívá, že je to správně. Důležitá je opět diferenciální diagnostika pro odlišení vývojové dysfázie od prostého opoždění řeči, dyslalie, sluchových vad, mentální retardace, mutismu, autismu. Projevuje se i v dalších oblastech neřečových a celkovým nerovnoměrným vývojem. Diagnostika i terapie vyžaduje komplexní přístup a týmovou spolupráci zdravotníků i pedagogů.
2.8.2 Afázie
Afázie je získaným organickým narušením komunikační schopnosti. U předškolních dětí se může vyskytnout po úrazech mozku, po mozkových nádorech, zánětech mozku a intoxikaci centrální nervové soustavy. Na rozdíl od dospělých postihuje u dětí vyvíjející se řeč.
Schopnosti byly sice již rozvinuty, ale nebyly zautomatizovány. Celkový obraz se jeví mnohem rozmanitější než u dospělých.
2.8.3 Mutismus
Mutismus je ztráta schopnosti verbálně komunikovat. Je to oněmění, které není podmíněno organickým poškozením mozku.
Často se vyskytuje u předškolních a mladších školních dětí.
Jednou z forem je elektivní mutismus, což je spíše porucha sociálních vztahů. Je to tedy porucha v používání řeči, dítě mluvit umí, ale z nějakého důvodu řeč nepoužívá. K jejímu vzniku dochází na podkladě emočně podmíněné selektivní zábrany používat řeč. Je nutná spolupráce s odborníkem, většinou s pedopsychiatrem, ale i s ostatními odborníky, pedagogy a s rodinou.
16 Klenková, J. Logopedie. Praha: Grada, 2006, s.67
2.8.4 Narušení článkování řeči
Do této skupiny narušené komunikační schopnosti je řazena dyslalie a dysartrie. Jsou to narušení s odlišnou etiologií, ale mají společný symptom – článkování řeči (artikulace) je narušené.
Dyslalie – je porucha artikulace, kdy je narušena výslovnost jedné nebo více hlásek, přičemž ostatní jsou vyslovovány správně. Je to nejrozšířenější porucha komunikační schopnosti.
Dysartrie – porucha motorické realizace řeči, která vzniká při organickém poškození centrální nervové soustavy. Velmi často se objevuje u dětí s dětskou mozkovou obrnou.
Dyslalie se rozděluje podle několika hledisek.
Hledisko vývojové
fyziologická dyslalie (mezi 5. – 7. rokem),
prodloužená fyziologická dyslalie,
pravá dyslalie (po 7. roku života).
Podle příčin
senzorická (narušena sluchová diferenciace),
motorická (artikulační neobratnost).
Orgánová dyslalie
akustická,
labiální,
dentální,
palatální,
lingvální,
nazální.
Podle rozsahu
univerzalis (mnohočetná),
multiplex (gravis),
parciální (levis ,simplex) – vada jedné nebo více hlásek.
Z hlediska kontextu
hlásková,
kontextová,
nekonstantní,
nekonsekventní.
Péče o dyslaliky by měla probíhat již v předškolním věku, aby dítě, které jde do školy, již umělo artikulovat všechny hlásky.
Dysartrie se dělí na kortikální, pyramidovou, extrapyramidovou, bulbární, cerebrální a smíšenou neboli kombinovanou. Logopedická terapie je velmi složitá, je často poskytována v rámci celkové rehabilitace.
2.8.5 Narušení zvuku řeči
Rinolalie (huhňavost) je snížená nebo zvýšená nosovost v mluvené řeči, porucha zvuku jednotlivých hlásek při artikulaci, která je závislá na činnosti patrohltanového uzávěru.
Rinolalie může být zavřená (hyponazalita), otevřená (hypernazalita) nebo smíšená podle místa její rezonance.
Při terapii je důležité obnovit dýchání nosem a po té nácvik správné artikulace nosovek. Při hypernazalitě používáme cvičení na usměrňování proudu vzduchu a zvýšení urality.
Palatolalie je narušení komunikačních schopností, jehož příčinou je rozštěp dutiny ústní neboli orofaciální rozštěp a narušená funkce patrohltanového mechanizmu.
Příčiny těchto rozštěpů nejsou doposud dostatečně objasněny.
Řadíme ji k vývojovým vadám, jedná se o orgánové postižení, postihuje pevné části, které oddělují dutinu ústní od dutiny nosní nebo orgány patrohltanového uzávěru.
Důležitá je komplexní rehabilitační péče, aby byly minimalizovány následky této anomálie, a to z hlediska estetického vzhledu, komunikace, psychické a sociální způsobilosti, dentálního statusu a orální funkce.
2.8.6 Narušení plynulosti řeči
Koktavost (bablbuties) – z mnoha definic použiji definici Lechty – „koktavost pokládáme za syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení, který se nejnápadněji projevuje charakteristickým nedobrovolným (tonickým, klonickým) přerušováním plynulosti procesu mluvení“.17
Na jejím vzniku se většinou podílí několik příčin. Příznaky koktavosti se často mění, potíže se mohou projevovat ve vícero oblastech.
Podle doby vzniku se dělí na předčasnou, obvyklou a pozdní.
17 Klenková,J. Logopedie. Praha: Grada, 2006, s.154
Podle verbálních symptomů na tonickou, klonickou, tonoklonickou a klonotonickou.
Podle původu na fyziologickou, kombinovanou s dysartrií, dysartrickou, dysfatickou, hysterickou a traumatickou.
Podle uvědomění si poruchy na formu bez křečí mluvidel a na uvědomělou (frustrační) formu.
Podle stupně na řeč s minimálními příznaky až po znemožňující komunikaci.
Odstranění je většinou velmi složité, obzvlášť, když neznáme zcela příčinu jejího vzniku.
Breptavost – narušená plynulost mluvení extrémní rychlostí řeči. Jedná se o nespecifickou poruchu, která se projevuje od raného dětství a přetrvává mnohdy až do dospělosti. Intelekt bývá zachován v normě. V ústním podání může dojít k deformaci obsahu, formy nebo substance. Breptaví si svůj nedostatek neuvědomují.
2.8.7 Poruchy hlasu
Poruchy hlasu jsou patologické změny individuální struktury hlasu, změny v akustice, ve způsobu tvoření i používání.
Příčiny těchto poruch mohou být vnitřní i vnější.
Léčbou hlasových poruch se zabývají foniatři a otorinolaryngologové, velmi důležitá je hlasová hygiena.
2.8.8 Symptomatické poruchy řeči u dětí
Symptomatické poruchy řeči jsou narušené komunikační schopnosti, které doprovázejí jiné závažnější postižení, nemoc nebo poruchu.
děti s DMO,
mentálně retardovaní,
sluchově postižení,
zrakově postižení,
jiné poruchy a onemocnění (schizofrenie, epilepsie, poruchy chování, lehká mozková dysfunkce).
Každé postižení má specifické příznaky, své charakteristické projevy v komunikačním procesu. Při logopedické péči je třeba k nim přihlížet.
„Co se týče odstraňování, je zřejmé, že v případě symptomatických poruch řeči nelze obvykle odstranit dominující postižení, avšak možnosti ovlivnit komunikační schopnost příznivým
směrem jsou obvykle lepší.. Z hlediska prevence je situace obrácená; pokud jde o možnosti předejít narušení komunikační schopnosti, tyto možnosti jsou značně zredukované.
V rámci logopedické péče se snažíme nejen zmírnit negativní vlivy dominujícího postižení na řeč, ale tam, kde je to jen trochu možné, poskytnout postiženému jedinci prostřednictvím řečového kanálu nástroj kompenzace vlivů dominujícího postižení“.18
2.9 Legislativa
Všechna legislativní opatření, která se vztahují k tématu bakalářské práce vycházejí ze Školského zákona č. 561 /2004 Sb., dále pak Zákona č. 562/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím školského zákona a Zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů.
K tomuto zákonu byly vydány některé důležité vyhlášky, které upřesňují vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Vyhláška č. 73/2005 ze dne 9.února 2005 o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných se zabývá v Části první – obecná ustanovení vysvětlením, kterých žáků a studentů se tato vyhláška týká, jaká podpůrná opatření jsou využita při speciálním vzdělávání žáků se zdravotním postižením, žáků nadprůměrně nadaných a je zde vymezen pojem těžké zdravotní postižení.
V Části druhé – speciální vzdělávání jsou určeny v § 2 – zásady a cíle speciálního vzdělávání, v § 3 – formy speciálního vzdělávání žáků se zdravotním postižením (individuální integrace, skupinová integrace, škola samostatně zřízená pro žáky se zdravotním postižením, kombinace uvedených forem) a jejich vysvětlení.
§ 4 se týká škol při zdravotnických zařízeních, a to mateřských i základních.
V § 5 jsou vyjmenovány všechny typy speciálních škol podle druhu zdravotního postižení.
Jestliže je žák individuálně integrován je třeba, aby měl podle § 6 vypracovaný individuální vzdělávací plán, který vychází ze školního vzdělávacího programu, závěrů speciálně pedagogického vyšetření, popřípadě psychologického vyšetření školským poradenským zařízením, popřípadě doporučení registrujícího praktického lékaře nebo odborného lékaře nebo dalšího odborníka, vyjádření zákonného zástupce nebo zletilého žáka (viz příloha č.1).
V některých případech je ve třídě umístěn podle § 7 asistent pedagoga, který pomáhá žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí a pedagogům při výchovné a vzdělávací činnosti.
18 Lechta, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha: Portál, 2002, s.61
§ 8 se zabývá organizací speciálního vzdělávání – formou a obsahem speciálního vzdělávání a mírou podpůrných opatření, kdo je zabezpečuje, jaký je rozsah výuky v mateřské a základní škole, ve třídě pro děti se zdravotním postižením, jací žáci zde mohou být umístěni a počet pedagogických pracovníků, kteří zabezpečují pedagogickou činnost. Dále se zabývá vzděláváním osob s těžkým mentálním postižením, osob s více vadami a autismem.
Podle § 9 se zařazují žáci se zdravotním postižením do speciálního vzdělávání.
§10 určuje počty žáků ve třídách, v odděleních a ve studijních skupinách zřízených pro žáky se zdravotním postižením.
§11 se zabývá péčí o bezpečnost a zdraví žáků například při plaveckém a lyžařském výcviku anebo při jiné akci školy a počtem žáků, který připadá na jednoho pedagogického pracovníka.
Ředitel školy je povinen v případě potřeby zajistit jiný dozor osobou, která je způsobilá k právním úkonům a je v pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost školy.
S poskytováním speciální péče ve školách je také úzce spjata práce poradenských zařízení.
K té se vztahuje Vyhláška č. 72/2005 ze dne 9. února 2005 o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních.
§ 1 se zabývá poskytováním poradenských služeb – komu jsou tyto služby poskytovány, poradenské služby jsou bezplatné a je nutný souhlas žáka nebo jeho zákonného zástupce.
V § 2 je určen obsah poradenských služeb (vytváření vhodných podmínek pro zdravý tělesný, psychický a sociální vývoj žáků a pro rozvoj jejich osobnosti, naplňování vzdělávacích potřeb a rozvíjení schopností, dovedností a zájmů, prevence a řešení výukových a výchovných obtíží, sociálně patologických jevů, vytváření vhodných podmínek, forem a způsobů integrace, vhodné volby vzdělávací cesty, vytváření vhodných podmínek, forem a způsobů pro žáky mimořádně nadané, rozvíjení pedagogicko-psychologických a speciálně pedagogických znalostí a profesních dovedností pedagogických pracovníků, zmírňování důsledků zdravotních postižení prevenci jejich vzniku).
V § 3 jsou určeny typy školských poradenských zařízení (pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum).
§ 4 se týká dokumentace ve školských poradenských zařízeních.
Jaké služby poskytuje a jakou činností se zabývá poradna je obsahem § 5 a jaké služby poskytuje centrum a jaký je obsah její práce obsahuje § 6.
V § 7 je popsána spolupráce se školou. Kdo zabezpečuje poskytování poradenských služeb ve škole a jaké poradenské služby jsou zajišťovány (prevence školní neúspěšnosti, primární
prevence sociálně patologických jevů, kariérové poradenství, odborná podpora při integraci a vzdělávání žáků se speciálními potřebami, péče a vzdělávání nadaných žáků, průběžná a dlouhodobá péče o žáky s neprospěchem, metodická podpora učitelům).
Vyhláška MŠMT č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání a dále úpravy ve vyhlášce č.
43/2006 Sb., kde se hovoří o podrobnostech a podmínkách provozu v mateřských školách, o organizaci a počtech dětí v jednotlivých třídách, o stravování, o přerušení nebo omezení provozu mateřské školy, o péči o zdraví a bezpečnost dětí, o úplatě za předškolní vzdělávání v mateřské škole, kterou zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí.
Metodické pokyny
V metodickém pokynu MŠMT č.j. 27 317/2004-24 je uvedena koncepce poradenských služeb poskytovaných ve škole.
3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Cíl praktické části
Vadná výslovnost, vady řeči, neschopnost reprodukovat slyšený text, nedostatečná slovní zásoba vzhledem k věku dítěte, nadměrná sledovanost médií to všechno jsou problémy, s kterými se potýkáme stále častěji v mateřských školách. Cesta k jejich nápravě je mnohdy složitá, vyžaduje trpělivost a pečlivou práci logopedů i rodičů.
Cílem praktické části mé práce je popsat průběh logopedické péče o děti předškolního věku v mateřské škole ve spolupráci s odborným logopedem a rodinou. Dále také charakterizovat význam jejich spolupráce a její úspěšnost při dodržení určitých podmínek.
3.2 Stanovení předpokladů průzkumu
1. Lze předpokládat, že pokud budou rodiče spolupracovat s odborným logopedem a s učitelkou (logopedickou asistentkou) v mateřské škole, budou v logopedické péči se svými dětmi dosahovat lepších výsledků než rodiče dětí, kteří nemají odbornou pomoc logopeda ani pomoc učitelky (logopedické asistentky) v mateřské škole.
2. Lze předpokládat, že rodiče dětí, kteří nenavštěvují odborného logopeda a nemají možnost spolupracovat s logopedickou asistentkou, nemají tak dobré výsledky v logopedické péči, nejsou seznámeni s touto problematikou a nejsou natolik vstřícní ke spolupráci.
Tyto předpoklady dokládám průzkumem, rozhovorem s odborným logopedem a dvěma kazuistikami.
3.3 Použité metody
Dotazník (nestandardizovaný)
Cílem dotazníku bylo získat informace od rodičů dětí, kteří již mají zkušenost se spoluprací s logopedickou asistentkou a s odborným logopedem a rodičů, kteří tuto zkušenost nemají.
Dalším cílem bylo zjistit jejich zájem o tuto spolupráci a o logopedickou péči vůbec.
Otázky v dotazníku jsou uzavřené s nabídkou několika odpovědí. Dotazník byl anonymní.
Otázky do dotazníku jsem si sestavila sama na základě svých zkušeností z dlouholeté praxe.19
19 Švingalová, D. Kapitoly z psychologie I.díl. Liberec: TUL, 2002, s.34
Rozhovor
Rozhovor byl prováděn s klinickou logopedkou s dlouholetou praxí. Otázky byly směřovány volnou formou k dané problematice se zaměřením na spolupráci s rodinou a mateřskou školou. Jejím cílem bylo zjistit názor odborného pracovníka v této oblasti.20
Kazuistika (osobní, rodinná anamnéza, dlouhodobé pozorování, orientační logopedické vyšetření)
Pro tuto práci byly použity dvě kazuistiky. První se zabývá chlapcem s těžkou vadou řeči (vývojová dysfázie), kterého se vzájemnou spoluprací rodiny, odborného logopeda a logopedické asistentky v mateřské škole podařilo připravit na nástup do běžné základní školy s odstraněním všech problémů. Ve druhém případě se jedná o chlapce s menší vadou řeči, u kterého však zásadně chyběla spolupráce s rodinou. Přes veškerou péči logopedické asistentky v mateřské škole a odborného logopeda se nepodařilo úplně odstranit všechny vady řeči až do nástupu do základní školy.
Své poznatky jsem čerpala z materiálů klinické logopedky, ze své práce s těmito dětmi, dlouhodobého pozorování, zápisů, shromažďování výkresů, orientačního logopedického vyšetření a z informací od rodičů.21
3.4 Popis zkoumaného vzorku a průběh průzkumu
V prvním dotazníku (viz příloha č. 2) byli dotazováni rodiče dětí, které navštěvují speciální třídu pro děti s vadami řeči v mateřské škole, kde pracuje logopedická asistentka a současně jsou klienty klinické logopedky. Dotazník byl doručen dvanácti rodičům, všichni odevzdali vyplněný dotazník. Vzorek tedy činí dvanáct rodičů.
Druhý dotazník (viz příloha č.3) vyplňovali rodiče dětí, které mají vadu řeči, ale nenavštěvují odborného logopeda ani nespolupracují s logopedickou asistentkou. Jsou to děti z běžné mateřské školy. Dotazník byl doručen dvanácti rodičům, z nichž dva vyplněný dotazník nedoručili. Druhý vzorek činí deset rodičů.
Dotazníky byly rozdávány ve dvou mateřských školách. V jedné je speciální třída, ve druhé jsou pouze běžné třídy. Věk dětí je od tří do šesti let, většinou však byli dotazováni rodiče dětí předškolních. Rodiče měli týdenní lhůtu na dodání vyplněných dotazníků.
20 Švingalová, D. Kapitoly z psychologie I.díl. Liberec: TUL, 2002, s. 32-34
21 Švingalová, D. Kapitoly z psychologie I.díl. Liberec: TUL, 2002, s. 41
