PHILOSOPHICAL ARGUMENTS FOR ANIMAL RIGHTS, PETER SINGER VÝCHODISKA ZVÍŘECÍCH PRÁV U PETERA SINGERA FILOSOFICKÁ Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra filosofie

Studijní program: B6101 Filosofie humanitních věd Studijní obor: 6101R026-0 Filosofie

FILOSOFICKÁ VÝCHODISKA ZVÍŘECÍCH PRÁV U PETERA SINGERA

PHILOSOPHICAL ARGUMENTS FOR ANIMAL RIGHTS, PETER SINGER

Bakalářská práce: 13–FP–KFL–234

Autor: Podpis:

Aneta JANDUROVÁ

Vedoucí práce: Mgr. Vít Bartoš

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

81 - - - 17 -

V Liberci dne:

Čestné prohlášení

Název práce: Filosofická východiska zvířecích práv u Petera Singera Jméno a příjmení autora: Aneta Jandurová

Osobní číslo: P10000389

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 9. 12. 2013

Aneta Jandurová

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce, Mgr. Vítu Bartošovi, za odbornou pomoc, vstřícnost a přínosné konzultace.

Anotace

Práce se zabývá filosofickým zdůvodněním zvířecích práv u filosofa Petera Singera.

Singer usiluje o rovné postavení všech tvorů, přičemž jeho hlavním argumentem pro tento požadavek je schopnost pociťovat bolest. Poukazuje na utrpení, kterým zvířata procházejí, především jsou-li chována pro potravu nebo využívána pro vědecké účely ve výzkumných ústavech. Tuto druhovou nadřazenost člověka považuje za stejně morálně nepřijatelnou jako nadřazenost na základě rasy nebo pohlaví. Důležitým velkým

celkem, který je v práci zohledněn, je historický vývoj postavení zvířete v dějinách filosofie od 17. století až po Darwinovu teorii evoluce. Právě René Descartes započal filosofii mechanicismu a tím do značné míry předurčil chování člověka k živým tvorům jako k bezcitným strojům. V práci jsou tedy rozebrány postoje jednotlivých filosofů, jako je T. Hobbes, B. Spinoza, G. W. Leibniz, La Mettrie, D. Diderot, J. J. Rousseau, I.

Kant…

Důležitou roli v tématu práce hraje i původ morálky, či evoluce mysli. Proto je prostor věnován i současným sociologům a biologům, kteří se tomuto tématu věnují. Především jsou to Frans de Waal, Matt Ridley a Daniel Dennett, v jejichž dílech můžeme spatřit zase jiný pohled na hodnotu lidského a zvířecího života.

Klíčová slova: zvířecí práva, Peter Singer, druhová nadřazenost, René Descartes, mechanicismus, Charles Darwin, teorie evoluce, původ morálky

Annotation

This thesis addresses Peter Singer’s philosophical justification of animal rights. Singer seeks to equal status of all creatures while his main argument for this requirement is an ability to feel a pain. He refers to a suffering, which animals going through in relation to rising them for food or for scientific purpose in research institutes. He considers this species superiority of mankind as unacceptable as superiority based on race or gender.

The important whole contained in the thesis is historical development of animal in history of Philosophy from the beginning of 17^th century to Darwin’s Theory of

Evolution. It is René Descartes, who established a philosophy of mechanicism and thus who determined human behaviour to live creatures through paradigm of unfeeling machines. In the thesis, there are also discussed statements of philosophers such T.

Hobbes, B. Spinoza, G. W. Leibniz, La Mettrie, D. Diderot, J. J. Rousseau, I. Kant…

The important role in the thesis’ topic plays an origin of morality or an evolution of mind. To this end, the space devoted also to contemporary relevant sociologists and biologist. There are mainly Frans de Waal, Matt Ridley and Daniel Dennett, in whose works we can see again a different perspective on the value of human and animal life.

Keywords: animal rights, Peter Singer, species superiority, René Descartes, mechanicism, Charles Darwin, theory of evolution, origin of morality

7

Obsah

Úvod ... 9

1 Historická linie ... 12

1.1 Descartův mechanicismus a 17. století ... 12

1.2 Přelomový Leibniz ... 15

1.3 18. století a rozvoj přírodních věd ... 16

1.3.1 La Mettrie a vliv výchovy ... 16

1.3.2 Diderot a zárodky citlivosti ... 19

1.3.3 Rousseauova bytost citlivá ... 21

1.3.4 Mechanicismus v podání Holbacha ... 22

1.3.5 Teleologický pohled Kanta ... 23

1.4 Cesta k evoluci ... 24

1.5 Darwinova evoluce ... 26

1.5.1 Anatomické podobnosti ... 27

1.5.2 Mentální podobnosti ... 27

1.6 Původ soucitu a morálky ... 30

2 Singerovo osvobození zvířat ... 35

3 Rovnost živých tvorů ... 37

3.1 Bez řečí ... 39

3.2 Dennettova intencionální pyramida ... 41

3.2.1 Darwinovští tvorové ... 42

3.2.2 Skinnerovští tvorové ... 42

3.2.3 Popperovští tvorové ... 42

3.2.4 Gregoryovští tvorové ... 43

3.2.5 Instinkt nebo intelekt? ... 44

3.3 Každodenní konfrontace ... 45

4 Výzkum ... 46

4.1 Vojenské účely ... 46

4.2 Sociální deprivace ... 47

4.3 Východiska ... 49

4.4 Oblíbené elektrické šoky ... 50

4.5 Kosmetický průmysl ... 51

4.6 Lepší zítřky? ... 52

8

4.7 Lékařský výzkum ... 53

4.8 Pánové v bílých pláštích ... 54

4.9 Ospravedlnitelnost pokusů ... 56

5 Na velkofarmě aneb co dělala vaše večeře, když byla ještě zvířetem ... 57

5.1 Drůbež ... 58

5.2 Vepři ... 61

5.3 Chov telat ... 62

5.4 Další v řadě ... 63

6 Řešení vegetarianismem? ... 65

6.1 Živočišné produkty ... 67

7 Ohlédnutí do minulosti ... 69

8 Argumenty pro a proti... 71

8.1 Morální chování u zvířat ... 72

8.2 Cesta ... 75

8.3 Svoboda zvířat ... 76

Závěr ... 78

Seznam použitých zdrojů ... 81

9

Úvod

V současné společnosti se klade důraz především na osobní blaho člověka, na jemu vlastní zájmy a prostředky, díky kterým svého blahobytu dosáhne. Bohužel, cestou k uskutečnění těchto zájmů z velké části zcela ignoruje, že na naší planetě není sám.

Opomíjí, že je pouze součástí celku, který mu umožnil stanout na pozici, jež zaujímá. Celku, do kterého patří především veškeré živé bytosti na této planetě, díky kterým člověk zaujímá své místo ve světě. Práce se věnuje právě těm živočichům, jejichž zájmy jsou opomíjeny, nebo spíše, jimž nejsou žádné zájmy přisuzovány. Drtivá většina zvířat, ať už se jedná o vyšší obratlovce, ptáky, plazy nebo ryby, jsou využívána člověkem naprosto bez ohledů. Jak se ukazuje, v dnešním vyspělém světě je toto téma stále velmi aktuální a jeho řešení není na dosah. Cílem práce ovšem není ono řešení poskytnout, spíše poukázat na problém jako takový a stejně tak poukázat na složitost jeho řešení.

Každý člověk jednoznačně vnímá, že na Zemi nejsme sami a že se naše konání dotýká mnoha jiných živočichů. Ve většině případů má bezohledné konání člověka za důsledek utrpení a smrt těchto zvířat. Budu se ve své práci zabývat jaké postavení zaujímají živočichové ve vztahu k lidem, jak s nimi člověk nakládá, jaké to má příčiny a jaké důsledky. Začne-li se hovořit o právech zvířat, mnoho lidí oponuje argumentem, že bychom se nejprve měli zabývat problémy jako je eutanazie či interrupce a přisuzování práv zvířatům odsunout na dobu, až budou vyřešeny důležitější otázky týkající se člověka.

To je klasická pokrytecká reakce, která nám ukazuje, že se pohybujeme na příliš tenkém ledě. Málo lidí si ale uvědomuje, že všechny tyto problémy spolu úzce souvisí a že je třeba zahrnout do předmětů svého zájmu daleko více, než v něm doposud je, či kdy bylo.

Práci můžeme pomyslně rozdělit do dvou velkých celků, kdy je v první části historický exkurz, který považuji za důležitý především proto, že nám nastiňuje, kde jsou základy našeho postoje ke zvířatům a jakými možnými teoriemi tyto postoje prošly. Jistě nelze obsáhnout vše, proto jsem se zaměřila na významné filosofy, kteří k tomuto tématu ve svých dílech hovoří. Pomyslný nejnižší stupeň žebříčku, po kterém budeme stoupat, nám poskytne René Descartes, který v 17. století přišel se svým mechanicismem, což tehdejší společnost, založenou na křesťanském obrazu světa, v mnohém změnilo. Do té doby se totiž nikdo neodvažoval označit Boha za pouhého konstruktéra mechanických strojů.

Nicméně nejdůležitější, co nám jeho filosofie pro téma mojí práce přinesla, je pojetí zvířete jako stroje, ale nejen zvířete. Tuto naprostou degradaci živých bytostí „zachránil“ u člověka tím, že mu na základě své dualistické filosofie přisoudil rozumnou duši, kterou

10 zvíře nemá. Zvíře má pouze tělo, které bez duše nemůže nic pociťovat. Nikdo potom nemusí mít zábrany se ke zvířatům chovat zcela bezohledně.

Řada následujících filosofů už z Descarta buď vychází, nebo mu oponují, ale jeho vliv je zde základním kamenem, proto u něj začínáme. Postupně jsem se snažila ve filosofii významných myslitelů zmapovat jejich postoj k živým bytostem a prozkoumat jejich argumentaci. Mezi nejzákladnější rozdíly člověka a zvířete, které jsou napříč historií spatřovány, můžeme uvést především schopnost řeči, rozumového uvažování, užívání nástrojů nebo vliv výchovy u člověka. V neposlední řadě je mnohými filosofy zmiňován smysl pro dobro a zlo, neboli morálku, kterou přisuzují pouze člověku. Tento historický vývoj je zakončen Darwinovou teorií evoluce, což považuji za další zlomovou, ne-li klíčovou událost. Proto je myšlenkám Charlese Darwina věnován značný prostor.

Druhým velkým celkem, kterým se práce zabývá, je filosofie Petera Singera. Profesor filosofie na Princetonské univerzitě v New Jersey, který v roce 1975 svým dílem Osvobození zvířat uvedl na světlo, jak zoufalá je situace zacházení se zvířaty. Odkryl veřejnosti, jakému utrpení jsou každý den podrobována pro naprosto neospravedlnitelné účely. Především poukazuje na hlavní důvod, proč by se tak dít nemělo a to proto, že zvířata jsou citlivé bytosti a zasluhují si právě tomu odpovídající jednání. K tomuto zkoumání Singerových postojů nám poslouží jeho druhé vydání knihy Osvobození zvířat z roku 1990 (v češtině vyšlo pouze toto vydání v roce 2001). Autor se v něm zabývá především nehumánními pokusy na zvířatech a jejich průmyslovým chovem pro potravu.

Poukazuje na všudypřítomnou druhovou nadřazenost a snaží se filosoficky argumentovat, proč jsou tyto praktiky nepřijatelné a proč by se mělo tomuto utrpení zabránit. Především spatřuje diskriminaci na základě druhu stejně morálně neospravedlnitelnou jako je například diskriminace rasová. Jako hlavní a určující kritérium nemají být mentální schopnosti jedince, ale schopnost pociťovat a projevovat bolest.

„Otázkou není, zda dokáží myslet, ani zda dokáží mluvit, ale zda jsou schopni trpět.“

Jeremy Bentham Singerovy názory mohou někomu připadat stejně radikální jako Descartův mechanicismus, proto je tato část provázána studiemi jiných významných filosofů, biologů či sociologů, kteří se danému tématu věnovali nebo stále věnují. Především se to týká evoluce morálky, kterou zkoumá primatolog Frans de Waal a v jehož díle Dobráci od přírody najdeme například to, že naše morálka zcela určitě není jen „naší lidskou“

morálkou. Stejně tak Matt Ridley v díle Původ ctnosti poukazuje na mnoha příkladech, že

11 morálka má hluboké kořeny v živočišné říši. Daniel Dennett se ve svých zkoumáních věnuje evoluci mysli a proto nám i jeho kniha Druhy myslí poslouží k poznání, že rozumové uvažování je vlastní i živočichům stojícím na nižším vývojovém stupni než člověk.

Všechny tyto oblasti, ať už je to smysl pro morálku, kultura, hierarchické uspořádání či používání nástrojů, byly celou historii striktně chápany jako výhradně lidské. V posledních letech se ovšem ukazuje, že tyto schopnosti a vlastnosti jsou přítomny i u mnoha jiných živočichů, lépe řečeno, vděčíme za ně právě jim a evolučnímu vývoji. Proto by se mohlo zdát, že status zvířete pomalu stoupal postupně s těmito zjištěními. Skutečnost ale zdaleka není tak optimistická, jak by se mohlo očekávat a i po více než 35 letech od vydání Singerovy knihy zažívá mnoho zvířat nehumánní zacházení a utrpení. V důsledku tedy vidíme, že ani pouhé Singerovo kritérium cítění, ale ani výše uvedené schopnosti přisouzené zvířatům jim nezajistí soucitnější a ohleduplnější přístup nás, lidí.

Pokud spolu se Singerem budeme spatřovat řešení v odmítání masného průmyslu a jeho bojkotu, jistě můžeme uznat, že se dnes na jídelním lístku v restauraci setkáme s větším počtem bezmasých pokrmů, nežli tomu bylo v minulosti. Avšak to je pouze jedna stránka věci, neboť vegetarianismus nemůže tomuto problému nikdy poskytnout konečné řešení.

Toto téma je natolik rozmanité a postihuje tolik oblastí, že jen těžko lze zůstat objektivně nezaujat, tím spíš dotýká-li se každého z nás, každý den.

12

1 Historická linie

Po celém období patristiky a scholastiky, kdy byl v čele se sv. Augustinem celý evropský svět zaměřen jen na křesťanství a postavení člověka vůči Bohu, se přes renesanční filosofii, která se zase ráda obrátila od Boha ke člověku, dostáváme na počátek 17. století. Vzhledem k tomu, že postavení zvířete bylo po celé křesťanství určeno příběhem Genesis, zaujímá právě 17. století významnou pozici v našem putování. Podle biblického příběhu stvoření dal Bůh člověku veškeré živočichy k vlastnímu libovolnému užívání. Dokonce nechal Adama pojmenovat ostatní tvory, aby tím demonstroval jeho nadřazenost nad nimi. Tato pozice si držela místo celou křesťanskou filosofií až do 17.

století, kdy je zaznamenána změna. Jaké postavení tedy má zvíře v této společnosti? Jako zástupci filosofie tohoto období nám poslouží v první řadě René Descartes, Thomas Hobbes či Benedictus Spinoza.

1.1 Descartův mechanicismus a 17. století

René Descartes, zakladatel metodické skepse, dualismu duše a těla a celkově velmi významný myslitel pro celou filosofii, přinesl pro naše téma něco velice zajímavého. Ve svých dílech, především pak v Rozpravě o metodě, uvádí myšlenku dnes velmi kuriózní.

Zvíře je jen pouhým strojem. Dokonce i člověk je strojem. S tímto tvrzení jistě mnohým spadly zábrany, brát nějaké ohledy na zvířata. Také tím ovšem utrpělo postavení samotného člověka. V následující citaci uvádí hned několik zásadních myšlenek.

„To se nebude zdáti nijak podivné těm, kteří – vědouce, kolik různých automatů neboli pohyblivých strojů může lidská vynalézavost vytvořiti, použijíc jen několika málo součástek, srovnáme-li to s množstvím kostí, svalů, šlach, tepen, žil a všech jiných částí, jež jsou v těle každého zvířete – budou považovati lidské tělo za stroj, jenž, byv vytvořen rukama božíma, je nesrovnatelně lépe uspořádán a schopen pohybů podivuhodnějších, než kterýkoli stroj jiný, jenž může býti vynalezen lidmi.“¹

Informace, že lidské tělo považuje za stroj, stejně jako tělo zvířete, je řečená přímo. Nadto ještě uvádí dokonalost sestrojení Bohem, jež se s vynálezy lidí nemůže rovnat. Bůh stvořil lidské tělo a pouze ho spojil s rozumnou duší. Právě v páté části Rozpravy o metodě velice důkladně popisuje anatomickou stránku srdce, tepen, plic téměř s lékařskou znalostí.

1 DESCARTES, R. Rozprava o metodě. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1947, s. 62 – 63.

13 Člověk není schopen stvořit pozoruhodnější stroj než je on sám, i kdyby takový sestrojil, bude mu chybět rozum. To je také dle něj zásadní rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Tedy odděluje je pouze rozum, který zvířata nemají vůbec. V téže části knihy uvádí dva důvody, které považuje jako důkazy svého tvrzení. První je schopnost mluvit, především skládat výrazy tak, aby měly smysl, čehož se později „chytí“ ještě řada filosofů. Descartes doslova uvádí příklad, že i kdyby byl sestrojen sebepodobnější stroj člověku, nikdy „nemůže býti udělán tak, aby slova různě sestavoval a takto odpovídal na vše, co se řekne v jeho přítomnosti, jak to i nejtupější lidé mohou činit.“²

Jako druhý důvod uvádí, že by takto sestavené stroje nejednaly s vědomím, ale pouze podle sestrojení svých orgánů. Tedy nemohly by jednat za všech okolností v životě tak, jako jednáme my vlivem rozumu.

Jak sám shrnuje: „Těmito dvěma způsoby lze také poznati rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Neboť je pozoruhodné, že není tak tupých a hloupých lidí, nevyjímajíc ani šílence, aby nebyli schopni sestaviti dohromady různá slova a složiti z nich řeč, kterou by vyjádřili své myšlenky; a že naopak není vůbec zvířete, nechť by bylo sebedokonalejší a za sebešťastnějších okolností zrozené, jež by činilo podobně.“³

Nutno poznamenat, že zhruba o století později se právě schopností řeči u zvířat bude zabývat významný filosof La Mettrie, o jehož pokusech bude ještě řeč. Descartes zcela zavrhuje myšlenku, že by zvířata mohla mluvit vlastní řečí, které nerozumíme my. Je to dle něj pouhé vyjádření vášně. Zavrhuje i myšlenku zvířecího ducha celkově odůvodněním, že v nich příroda sama působí pouhým sestavením orgánů. Těmito důkazy si Descartes podporuje především svou tezi o nesmrtelnosti duše, jelikož právě proto, že naše duše je jiné povahy než duše zvířat, tedy nezávislá na těle, nemůže se jí týkat smrt.

Pokud zvířata nemají rozum, duši, nejsou nic než stroje, jak by mohla něco cítit? Oblíbené přirovnání k hodinovému stroji, či k automatu je všem velmi známé. Co tedy znamená, že zvíře začne pištět, když se do něj řízne, nebo uhýbá před ranami holí? Jak Peter Singer ve své knize Osvobození zvířat uvádí, v této době se v Evropě silně rozšířilo experimentování se zvířaty a tak se Descartovi myšlenky vřele ujaly. V době kdy žádná anestetika neexistovala a zvířata se musela projevovat tak, že by každý rozumný člověk poznal, jak neuvěřitelnými bolestmi trpí, se nad tím nikdo nepozastavoval. Tak se lhostejně bili psi,

2 DESCARTES, R. Rozprava o metodě. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1947, s. 63.

3 Tamtéž, 1947, s. 64.

14 pitvali se za živa a pozoroval se jejich krevní oběh. Od té doby postavení zvířat snad nemohlo být horší.

Další zmínku o postavení zvířat v žebříčku hodnot společnosti 17. století nám poskytuje i Thomas Hobbes, který se zabýval především politickou filosofií. Ve spise O člověku v části antropologické porovnává člověka s živočichy a jako nejdůraznější odlišnost vidí jejich schopnost mluvit. Věnuje se především vymezení řeči, která je pro člověka charakteristická a tím pádem se alespoň zmínkou k tomuto tématu vyjadřuje. Dle něj není člověk od přirozenosti zlý, jelikož vášně pocházejí z živočišné přirozenosti.

„Jako slovo se vztahuje k představě nebo pojmu jediné věci, tak řeč se vztahuje k činnosti mysli. A je zřejmé, že je vlastní právě člověku. Neboť i když některá zvířata, jsou-li tomu navyklá, vyrozumí ze slov, co chceme a poroučíme, přece jen to nedělají na základě slov, nýbrž slov, jakožto znamení: nevědí totiž, kterou věc mají slova podle dohody lidí označovat.“⁴

Z citace je jasné, že řeč náleží výhradně člověku, zvířata ze slov mohou něco vyrozumět, ale berou to jen jako znamení a nejsou schopna rozeznat jejich smysl. Zvuky, které zvířata vydávají, jsou projevem vášní (jako příklad uvádí projevy strachu, radosti,…). V tomto se tedy plně shoduje s Descartem. Dle Hobbese se člověk řečí nestává lepším, ale mocnějším.

Ve spise O občanu se na úplném konci zabývá postavením pána nad otrokem a v této souvislosti se zmiňuje i o zvířatech. Uvádí, že práva nad živočichy se nabývá stejným způsobem jako nad lidskými osobami, tj. silou a přirozenými schopnostmi. Hobbes rozlišuje dva typy práva: pozitivní právo božské a přirozené právo. Naše nadvláda nad zvířaty musí mít svůj původ v přirozeném právu.

„Neboť kdyby toto právo nevzniklo předtím, než Písmo svaté vešlo ve známost, nikdo by tehdy neměl právo zabíjet zvířata pro obživu a byl by to strašný stav, kdy zvířata by mohla po právu lidi požírat, lidé však zvířata nikoli. Jestliže tedy přirozeným právem může zvíře usmrtit člověka, stejným právem může člověk zabít zvíře.“⁵

Vcelku podobný pohled na to měl Benedictus de Spinoza, který byl mezi svými současníky považován za racionalistu. Ve své Etice se jen pár větami vyjadřuje k této problematice, avšak jeho postoj je jasný. Měli bychom mít vůči zvířatům stejná práva, jako oni mají vůči nám. To zní jistě oprávněně, ale právo jednotlivce je dle Spinozy definováno zdatností

4 HOBBES, T. Výbor z díla. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1988, s. 95.

5 Tamtéž, 1988, s. 211.

15 nebo schopností. Rázem status zvířete upadá. On nepopírá, že zvířata cítí bolest, ale nevidí v tom důvod, proč by to mělo bránit v jejich užívání k vlastnímu prospěchu dle libosti.

Rýsuje se zde druhová nadřazenost? Pokud se jedná o situaci na dnešních velkofarmách, dovedu si představit, že tento argument ze 17. století by s radostí použil ne jeden provozovatel, či spotřebitel masného průmyslu.

1.2 Přelomový Leibniz

Na přelomu 17. a 18. století je však ještě nutno zmínit postoj dalšího významného myslitele W. G. Leibnize. Nemůžeme v podstatě říci, zda byl příznivcem, či oponentem. On ve své Monadologii striktně kritizuje karteziány a Descarta. Podle něj je proti řádu věcí přirovnávat zvířata na pouhé stroje. Lidského ducha odlišuje od živočicha vědomí sebe sama. Rozlišuje duchy, kteří v sobě mají paprsek božího světla a staví je nejvýše. Vše ostatní tu má být pouze pro ně. Přece jen se zde ukazuje jistá sympatizace s Hobbesem či Spinozou. Co se podle něj z těchto duší stává po smrti živočicha? U Descarta byla lidská duše právě díky tomu, že je nezávislá na těle prohlášena za nesmrtelnou. U Leibnize se ale zachovává jak duše, tak i živočich jako organický stroj, jen my ho nemůžeme vidět stejně, jako ho nemůžeme vidět před narozením. V podstatě se dá říci, že Leibniz smrt neuznává, považuje konec života jako jiné pokračování stavu předchozího. Další rozpor s Descartem nacházíme v tom, že Leibniz uznává vnitřní stavy – emoce (percepce). Karteziáni neberou v úvahu percepce, kterých si nejsme vědomi. Podle Descarta neexistují nevědomé obsahy mysli a tedy ani zvířecí duše. Co zásadního považuje Leibniz za odlišení živočichů od člověka, osvětluje následující citace.

„Poznání nutných a věčných pravd nás však odlišuje od pouhých živočichů a umožňuje nám, že máme rozum a vědy, povznáší nás k poznání nás samých a Boha. To je pak to, co se v nás nazývá rozumnou duší či duchem.“⁶

Leibniz ale na druhou stranu hovoří také o jakési automatizaci přírody a každé organické tělo je podle něj druh božského stroje neboli přírodního automatu. Stroje přírody jsou stroji i ve svých nejmenších částech až do nekonečna a tak můžeme říci, že příroda je vlastně jakýsi stroj ve stroji.

„Každé organické tělo živého tvora je podle toho jakýsi druh božského stroje neboli přírodního automatu, který nekonečně daleko předstihuje všechny umělé automaty. Neboť stroje sestavený lidským uměním není strojem v každé své části.“⁷

6 LEIBNIZ, G. W. Monadologie a jiné práce. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1982, s. 161.

16 Leibnizovo pojetí se tedy nedá jednoznačně určit, neboť za to, co Descarta kritizuje, oslavuje Boha jako nejdokonalejšího konstruktéra a tím pádem se nedá ani vyložit jeho postoj k hodnotě zvířat. Zdá se, že je ochoten přiznat jim nějakou duši a tím je tak posunout na našem pomyslném žebříčku hodnot o kousek výše.

1.3 18. století a rozvoj přírodních věd

Posuneme-li se na počátek 18. století, je třeba zohlednit skutečnost, že lékařství a celkově empirické vědy začínají mít větší vliv, než filosofie. Osobnosti, které nějakým dílem přispěli k naší problematice, ať už cíleně, či nevědomě, jsou především: osvícenec a encyklopedista Denis Diderot, Jean Jacques Rousseau, David Hume, Julien Offray de La Mettrie a také Immanuel Kant nebo přírodovědec a radikální ateista Paul Heinrich Dietrich von Holbach.

1.3.1 La Mettrie a vliv výchovy

Významnou osobností, kterou začneme, je pro nás francouzský lékař a filosof, osvícenský materialista Julien Offray de La Mettrie. Jeho název díla Člověk stroj už napovídá sám o sobě. Vystupuje otevřeně jako materialista s výrazným přírodovědeckým zaměřením. Uvádí, že hmota hýbe sama sebou, což otevírá základní problém hmoty a myšlení. Odmítá však Descartův výraz „rozumná duše“, ten se mu zužuje na „nadřazenost duše lidské duši zvířecí“. Rozdíl vidí v pouhé tělesné organizaci a lidské myšlení odvozuje přímo z citlivosti fyzické. Další věc, ve které se s Descartem rozchází, je nesmrtelnost duše.

Spolu s tělem umírá i duše. Jako lékař zkoumá anatomii člověka i zvířat a dochází k závěru, že v principu rozdíl mezi člověkem a ostatními tvory není.

„Lidské tělo je stroj, který sám natahuje své pružiny, živý obraz nepřetržitého pohybu.

Otevřme vnitřnosti lidské a zvířecí. Jak jinak poznat lidskou přirozenost, leč nás osvítí vzájemný souhlas obou! V obecných rysech jsou tvar a složení mozku u všech čtyřnožců bezmála tytéž jako u člověka. Týž tvar, totéž rozložení všude, s tím podstatným rozdílem, že člověk má ze všech tvorů nejvíce mozku v poměru k hmotě svého těla a mozek s nejčetnějšími závity. Opice, bobr, slon, pes, liška jsou zvířata člověku nejpodobnější, neboť též u nich pozorujeme vzestupnou analogii v poměru k svalu mozkovému.“⁸

Zvířata považuje za stroje, stejně tak i člověka považuje za stroj. Nachází v nich ale zárodky myšlení. Dle něj se odlišují pouze velikostí a utvářením mozku. Dochází například

7 LEIBNIZ, G. W. Monadologie a jiné práce. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1982, s. 167.

8 LA METTRIE, J. J. O. Člověk stroj. Brno: Československá akademie věd, 1958, s. 53.

17 k závěru, že čím jsou zvířata divočejší, tím mají méně mozkové kúry. Nepovažuje však objem mozku jako dostatečný ukazatel učenlivosti zvířat. Rozlišuje dokonce různé stupně učenlivosti. To nás úzce zavádí k tomu, co si La Mettrie myslel a také se to snažil dokázat.

Zvířata se mohou naučit mluvit. Doslova říká: „Bylo by naprosto nemožné naučit toto zvíře řeči? Nemyslím.“⁹ Následuje popis, jak by vzal nejvhodnějšího veleopa ve vyhovujícím věku a pod dohledem nejlepšího vyučujícího by se pokusil ho naučit řeči. Tím také klade jisté nároky na výchovu jako takovou. Nenachází důvod, proč by výchova opic nemohla být možná.

„Netroufám si rozhodnout, je-li pravda, že hlasové orgány opice nemohou nic artikulovat, ať se děje cokoliv, avšak taková naprostá nemožnost by mě při velké podobnosti mezi opicí a člověkem překvapila. Není dosud znám tvor, který by se uvnitř i zevně tak nápadně člověku podobal. Nemohla by blahodárná snaha napodobit výslovnost učitelovu uvolnit orgány mluvy u zvířat, která s takovou obratností napodobí tolik jiných znamení? Vyzývám každého, aby mi uvedl nějakou opravdu rozhodující zkušenost, jež by dokázala, že můj návrh je nemožný a směšný; a více než to: ústrojná a funkční podobnost opice je taková, že téměř vůbec nepochybuji, že by se podařilo naučit ji mluvit a tudíž i znát nějaký jazyk, kdyby byla podrobena dokonalému výcviku. Pak by to už nebyl ani divoch, ani nepodařený člověk; byl by to opravdový člověk, městský človíček, vyzbrojený stejnými tkáněmi a svaly pro myšlení a zužitkování výchovy, jako máme my.“¹⁰

Opravdu odvážná tvrzení. Pozvedat opici na roveň člověka? Není divu, že po vydání díla Člověk stroj je La Mettrie vyhoštěn z Holandska a pronásledován. Nakonec se mu nedaří dokázat, že zvířata se mohou naučit mluvit jako lidé. Poukazuje však na to, že se jedinec bez styku se společností a jazykem stává skoro zvířetem a tím uniká z této poněkud nevyřešené otázky. (Jako příklad uvádí chlapce, který žil mezi medvědy a byl jimi

„vychováván“, na základě toho se choval více jako zvíře nežli člověk).

Můžeme zde pozorovat jistou náklonnost k vývoji, jelikož uvádí, že přechod od zvířete k člověku nemůže být náhlý. Původ tedy řeší evolucionisticky. Bez slov a jazyka označuje člověka jako zvíře zvláštního druhu, které má ještě ke všemu mnohem méně přirozených pudů, než ostatní zvířata. Člověk procházel výcvikem stejně jako zvíře a zde je opět ten základní důraz na výchovu. Podle něj příroda nakonec utvořila člověka tak, aby byl nad zvířaty a jako prostředek k tomuto nadřazení uvádí právě výchovu.

9 LA METTRIE, J. J. O. Člověk stroj. Brno: Československá akademie věd, 1958, s. 56.

10 Tamtéž, 1958, s. 56-57.

18

„Pro všechny přednosti, jež má člověk nad zvířaty, prokazuje se mu čest, když je zařazován do téže třídy. Pravda je, že až do jistého stáří je ještě živočišnější než zvířata, neboť si po narození přináší do života méně instinktů. Příroda nás tedy ustrojila tak, abychom byli nad zvířaty, nebo alespoň tak, abychom tím lépe nechali zazářit zázraky výchovy, která jediná nás vyprošťuje z jejich úrovně a nakonec nás staví nad ně.“¹¹

V souvislosti s tím se také věnuje morálním otázkám. Připouští, že nelze určit, jestli zvířata znají rozdíl mezi mravním dobrem a zlem. Na rozdíl od zvířete v člověku je poznání dobra a zla, který nazývá „zákonem přírody“, ale jak to můžeme s přesností říci, když k tomu nemáme vlastně žádné zkušenosti? Nemůžeme vědět, co se děje uvnitř zvířete, ani co se děje uvnitř jiné bytosti. Jediné co můžeme zakoušet, je naše vlastní subjektivní zkušenost.

Na základě ní víme, že máme výčitky svědomí. Nemůžeme poznat, zda se stejným zákonům přírody dostalo i zvířatům. La Mettrie odkazuje na některá znamení, která to mohou potvrzovat. Například když se pes, který kousl pána, chová provinile či podlézavě.

„Neboť když nám podávají zřejmé příznaky své lítosti, jakož i své inteligence, proč by mělo být absurdní myslit si, že tvorové – stroje jako my – jsou jako my ustrojeni k tomu, aby myslili a cítili podle přírody? Lze říci o všech lidech, že neřesti a ctnosti rozlišují lépe? Divokost žije v našem druhu zrovna tak jako v jejich. U zvířat je vše obětováno potřebám, požitkům a pohodlí života, z něhož se radují více než my, a proto se jejich lítost jeví méně živě než u nás.

Člověk není uhněten ze vznešenější hlíny, příroda použila jednoho a téhož těsta a měnila pouze zákvas. Jestliže tedy zvíře nelituje toho, že porušilo vnitřní cit, o němž mluvím, či spíše, je-li úplně bez něho, plyne z toho nutně, že to je s člověkem stejné. Zákon přírody nelze zničit, je tak hluboko vtištěn do všech tvorů, že nikterak nepochybuji o tom, že i nejdivočejší a nejkrutější z nich mají nějaké okamžiky lítosti.“¹²

Nakonec dochází k závěru, že člověk není nic vnějšího, příroda ho zhotovila ze stejného základu jako ostatní tvory. Jako zákon přírody pak uvádí cit, který nás poučuje o tom, co bychom neměli činit, protože bychom nechtěli, aby to jiní činili nám. Což nám může připomínat pozdější kategorický imperativ Immanuela Kanta. Duši nazývá hlavní pružinou celého stroje, která má vliv na ostatní, vycházející z ní. Uznává, že jsou věci, které zkrátka nemůžeme vědět. Nemůžeme například tvrdit, zda každý živočich zahyne úplně nebo jen přijme jinou formu bytí, jelikož o tom nevíme nic.

11 LA METTRIE, J. J. O. Člověk stroj. Brno: Československá akademie věd, 1958, s. 64.

12 Tamtéž, 1958, s. 66.

19 Přes všechny silné výroky, za které byl odsouzen a pronásledován, položil půdu mnohým myšlenkám, kterými se později odvážili zabývat jeho následovníci, i když jistě ne v takové míře a komplexitě. Vzhledem k tomu, že to byl lékař zabývající se anatomií, řadu svých hypotéz měl empiricky podložených a tak bylo jen otázkou času, kdy se dostane zkoumání člověka a zvířete na první příčky zájmů následujících vědců. Shledávám důležitým jeho výrok, ve kterém vyjadřuje svůj postoj a který může současného člověka alespoň přivést k zamyšlení se nad dnešním chováním „pána tvorstva“ k ostatním živočichům.

„Zkrátka materialista přesvědčen, že je pouze strojem neboli živočichem, nebude špatně zacházet s tvory sobě podobnými“¹³

1.3.2 Diderot a zárodky citlivosti

La Mettrieho můžeme považovat za předchůdce Denise Diderota. Diderot byl radikální encyklopedista 18. století, který v přírodě neviděl žádné stopy po nějakém plánu.

U něj může život vzniknout spontánně na základě materiálního procesu. Neprováděl ale žádný výzkum, takže vše zůstalo pouze ve filosofické rovině. Ve svých rozhovorech s d’Alembertem (francouzský matematik, fyzik a též osvícenský filosof) se také dotkl problematiky postavení zvířat. Ostře kritizuje Descarta a jeho dualismus, zbrojí proti němu tím, že živočich nemůže být pouhý napodobující stroj, neboť prožívá všechny city jako člověk – naříká, trpí, raduje se… Od dualismu se Diderot dostává k biologickému monismu. Tedy tělo a duše nejsou dvě rozdílné entity, ale jedna a táž a tělo je bráno jako biologický obraz duše.

Jaké názory na tématiku živých bytostí lze v rozhovorech s d´Alambertem nalézt? Objevuje se zde otázka o preexistenci zárodků jednotlivých živočichů, čímž Diderot jasně projevuje evolucionistické myšlenky. Jak uvádí, nelze předpokládat, že živočichové byli takoví, jací jsou dnes. Z malého červa se může vyvinout velký živočich a stejně tak naopak. Dále se Diderot zabývá definicí, co vlastně člověka dělá člověkem, co ho nadřazuje nad zvířata.

Mluví o bytosti myslící a bytosti cítící. Paměť má být tou určující entitou, neboli vědomí sebe sama. Pomocí paměti dokáže člověk spojit věci, myšlenky a události v historii se současností. Bytost myslící nabývá sebevědomí, vyvozuje závěry a myslí.

Diderot v rozhovoru přirovnává chvějící se vlákna našich orgánů ke chvějícím se strunám.

Člověk je dle něj nástroj nadaný citlivostí a pamětí. Jak vidíme, Descartův započatý mechanicismus přece jen v něčem ovlivnil i Diderota. Co se týče citlivosti, slučuje ji s jakoukoli hmotou a to následně vztahuje na veškeré živočichy, uvádí, že je obecnou

13 LA METTRIE, J. J. O. Člověk stroj. Brno: Československá akademie věd, 1958, s. 88.

20 vlastností hmoty nebo jejím produktem. V následující citaci je vystiženo, jak si Diderot pravděpodobně představoval vznik života.

„Co jiného je podle vás pěnkava slavík, hudebník, člověk? A jaký rozdíl shledáváte mezi kanárkem a kolovrátkem? Co je to vejce, než je do něj vložen zárodek, je necitlivou hmotou. A čím je když se do něj zárodek vloží? Zase necitlivou hmotou, neboť zárodek není nic jiného než inertní a hrubá tekutina. A jak tahle masa dojde k nějaké jiné organisaci, k citlivosti, k životu? Teplem. A kdo vytvoří teplo? Pohyb.“¹⁴

Tuto tezi si lze jen těžko představit jako uskutečnitelnou, avšak snaží se ji ještě podpořit tím, že v člověku i v živočichu shledává jedinou substanci. Tedy všichni mají stejný původ, orgány vykonávají stejné funkce a všechny čeká stejný konec.

„Ve všehomíru, v člověku, v živočichovi bude pak jen jediná substance. Kolovrátek je ze dřeva, člověk z masa a kostí. Pěnkava je z masa a kostí, hudebník je z masa a kostí, jež jsou jinak organisovány, ale obojí má stejný původ, stejné utváření, stejné funkce a stejný konec.“¹⁵

Na jednu stranu tedy vidíme Diderotovy názory jako velmi pokrokové co se týče myšlenek evoluce, ale na stranu druhou velice zaostalé a poněkud naivní v tom, jak si představuje vznik života. Co se týče tvrzení, že staví na roveň veškeré živočichy, je to vskutku sympatická myšlenka, avšak na dnešní dobu poněkud neuskutečnitelná.

Odlišný pohled na problematiku má David Hume. Jako zatvrzelý empirista 18. století se ve svém díle Zkoumání lidského rozumu (1972), věnuje zvířatům v jedné kapitole, příhodně nazvané O rozumu zvířat. Zvířata se stejně jako lidé, o mnohých věcech dovídají ze zkušenosti, což se nejvíc projeví při působení kázně a výchovy, kdy se dají zvířata pomocí trestů a odměn naučit různým kouskům odporujícím jejich přirozenému chování. Je však nemožné, aby usuzování zvířete bylo založeno na rozumu. Může nám tu vyvstat otázka, pokud se zvířata neřídí rozumem, k čemu ho vlastně mají?

Podle Huma se totiž nemohou rozumem řídit ani sami lidé. Co mají zvířata navíc dáno od přírody jakoby z „první ruky“ označuje termínem pudy. Obdivujeme je jako něco mimořádného, avšak náš obdiv opadne, uvědomíme-li si, že lidské zkušenostní uvažování je vlastně mechanická síla, která na nás působí, aniž o tom víme. To přesně jsou i pudy u zvířete. Uvedeme-li to na příkladu, pak ucuknutí ruky od ohně u člověka je stejně tak pud jako sezení ptáků na vejcích.

14 DIDEROT, D. Výbor z díla. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1990, s. 120.

15 Tamtéž, 1990, s. 120.

21 O postavení zvířat se toho tedy mnoho nedozvídáme a to, co se dozvídáme, je poněkud zmatené, jelikož jakýsi reflex naučený zkušeností nemůžeme zaměňovat se zvířecím pudem, který je výsledkem evolučního vývoje. Ale to Hume ještě pochopitelně nemohl vědět. Tedy říká nám pouze to, že zvířata, stejně jako lidé jsou závislá na zkušenostech.

1.3.3 Rousseauova bytost citlivá

Jeana Rousseaua můžeme označit za romantickou duši. Tento myslitel se snaží navrátit společnost i člověka k přirozenosti a také jeho pojetí zvířat působí mírumilovně.

Ve svých rozpravách se především věnuje vzniku a kritice moderní společnosti, politice, rovnosti a nerovnosti mezi lidmi. To, co se snaží prosadit o chování jednoho člověka k druhému, to se snaží prosadit i na chování člověka vůči zvířatům. Tedy především nepůsobit zlo druhému člověku a ani žádné jiné citlivé bytosti. Výjimkou má být případ sebeobrany, kdy může člověk mít strach o zachování vlastního života a dává přednost sám sobě. Tímto se podle něj vyřeší i spor o účasti zvířat na přirozeném zákonu. Nemohou totiž tento zákon poznat, jelikož nemají svobodu.

Mají ale něco společného z povahy člověka a tím je citlivost. To podle Rousseaua znamená, že mají účast na přirozeném právu, a proto k nim má člověk určité povinnosti. Podle tohoto zákona považuje Rousseau člověka zavázaného neubližovat žádnému ze svých bližním proto, že je to bytost citlivá a ne myslící. Protože citlivost je společná vlastnost zvířete i člověka, má zvíře právo, aby s ním člověk nenakládal špatně. Zní to velmi rozumně a optimisticky a jak uvidíme později, přesně tuto argumentaci prosazuje i Singer.

Možná by si Rousseaua mohli přečíst experimentální vědci, kteří testují, jak vysokou teplotu vydrží koťata a podobné smysl postrádající věci, na které upozorníme v druhé polovině práce.

Avšak i u Rousseaua nacházíme Descartovu nesmrtelnou myšlenku o dokonale sestrojeném mechanismu, jelikož se takto i on vyjadřuje o člověku: „V každém živočichu vidím jen geniální stroj, kterému příroda dala smysly, aby se sám uváděl v chod a aby se do jisté míry uchránil před vším, co ho může zničit nebo poškodit. Totéž pozoruji u lidského stroje, s tím rozdílem, že u zvířete koná všechnu činnost sama příroda, zatímco člověk se účastní svého chování jako svobodný činitel.“¹⁶

Jelikož zvířata mají smysly, mají i myšlenky a tím pádem do jisté míry užívají svého myšlení. Zásadní rozdíl tedy nemusíme vidět v rozumu, ale spíš bychom ho měli vidět ve vlastnosti svobodné vůle člověka, kterou zvíře postrádá, neboť jedná na základě instinktu.

16 ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989, s. 92.

22 Zvíře, aby přežilo, musí poslouchat přírodu, která ho vede. Člověk může mít v některých situacích podobný dojem, ale ve skutečnosti má stále možnost volit a touto svobodnou vůlí poukazuje Rousseau na lidskou oduševnělost.

Za další podstatný rozdíl považuje schopnost zdokonalovat se a rozvíjet další schopnosti.

Zvíře se po několika měsících vývoje stane tím, čím už zůstane celý život jako jednotlivec, nebo i dlouhá tisíciletí v případě celého druhu. Tím poukazuje na pokrok a schopnost vývoje člověka i celého lidstva. Zároveň jej kritizuje ve smyslu, že nelze vlastně dokázat, jestli je tento „zdokonalený“ stav člověka lepší, než když byl ve stavu přirozeném, primitivním. Dochází k tomu na základě úvahy, že pokud člověk stářím nebo jinými okolnostmi přijde o to, co mu zdokonalení dalo, může nakonec po této stránce upadnout níž, nežli zvíře. Bere tuto výsadu zároveň jako jistou hrozbu pro člověka.

1.3.4 Mechanicismus v podání Holbacha

Rousseauovy myšlenky našly silnou ozvěnu u francouzského představitele osvícenské filosofie P. H. D. Holbacha. Jeho dílo Systém přírody je zváno „bible materialismu“. Autor v ní podává ucelený mechanisticko-materialistický pohled na svět.

Snaží se v něm shrnout veškerou současnou filosofickou problematiku a opírá se o antický materialismus. V popředí jeho zájmu ale stojí náboženství a boj proti němu, přičemž mu otevřené hlásání ateismu přivedlo pronásledování ze strany církve.

Pro naši problematiku je jeho dílo přínosné především z hlediska zaměření na fyziku, přírodní vědy a to, co bychom dnes nazvali antropologií. Holbach považuje přírodu za všemocnou. Vše se mění, přírodní jevy se navzájem podmiňují a souvisí mezi sebou.

Veškerá hmota se skládá ze čtyř základních elementů – oheň, voda, země, vzduch (stejně jako v Antice u Empedokla). Kombinací těchto elementů vznikají veškeré přírodní jevy, tedy i člověk a zvířata. U Holbacha metafyzika nemá místo, neuznává duši jako nehmotnou substanci a tak i myšlení považuje pouze za modus hmotného těla, tedy mozku. Člověk pro něj tím pádem není nijak zvláštním účastníkem přírody, je utvořen ze stejných částí jako vše ostatní, akorát je kombinace těchto látek složitější, což vede k citlivosti.

„Podstatou člověka je cítit, myslet, konat, mluvit a pohybovat se způsobem, který ho odlišuje od jiných bytostí a věcí, s ním porovnávaných. Podle toho se člověk zařazuje do určité osobité skupiny, která se odlišuje od živočichů, u nichž nevidíme tyto vlastnosti.“¹⁷

17 HOLBACH, P. H. D. Systém prírody, alebo, zákonov telesného a duchovného sveta: výběr z diela.

Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1955, s. 39, text přeložen do českého jazyka.

23 Citlivost je dle něj vlastností neživé hmoty a v živých tvorech se akorát aktivizuje. Stejně jako například Denis Diderot, i Holbach věřil, že živá hmota může vznikat z hmoty neživé (což uvádí na příkladu smíchání mouky s vodou, kdy v této směsi pomocí tepla vzniknou organické bytosti). Z toho usuzuje, že kvašením a hnitím vznikají živí tvorové.

Z jeho pojetí vzniku života pomocí kombinací čtyř živlů plyne, že živé bytosti jsou pouze jakési komplikované stroje, stejně jako tomu bylo u Descarta nebo La Mettrieho. Nepátrá po otázce, jak člověk vznikl, přesto jsou však u něj patrny myšlenky vývoje, když se zmiňuje, že první člověk se od nynějšího liší více než čtvernožec od hmyzu. Tento vývoj ovšem nemůžeme chápat ve smyslu evolučním, ale následkem odlišných podmínek, ve kterých živočichové žijí. Postavení zvířete ve vztahu k člověku se ukazuje nejlépe v jeho tvrzení, že ze všech bytostí člověku nejblíže je člověk, a proto jemu mají patřit všechny jeho snahy. Každá bytost je jednotlivina, která ve velkém celku pouze plní svou úlohu.

Nemůžeme říct, zda je člověk od přírody dobrý nebo zlý, takovým ho dělá příroda, která ho vychovává. Opět se nám zde projevuje všemohoucnost výchovy jako například u Huma.

Při narození si totiž přinášíme pouze potřebu sebezachování. Výchova nám dává základní podněty k tomu, jak toho dosáhnout a učinit tak vlastní existenci šťastnou. Intelektuální schopnosti jsou odvozené od schopnosti pociťovat, což Holbach popisuje jako poznatelnou změnu v mozku způsobenou příčinami, které skrze orgány přijímáme zvenku. Pravý základ morálky však vidí ve ctnosti, která se projevuje stavem „být šťastný ze štěstí jiných“. To můžeme novodobě pojmenovat jako altruistické chování. Ctnostný člověk totiž přenáší štěstí na bytosti, které jsou schopny mu ho vracet. Otázkou zůstává, zda je ctnostnější pocit štěstí ze steaku na talíři, nebo vědomí ušetřených tvorů od zbytečného utrpení?

1.3.5 Teleologický pohled Kanta

Poslední myslitel, jehož pohled si zde nastíníme, je Immanuel Kant. Představitel německého osvícenství, který svou filosofii zformuloval ve významných dílech jako Kritika čistého rozumu a Kritika praktického rozumu. Třetí z Kantových kritik, Kritika soudnosti, se zabývá estetičnem a vztahem člověka k přírodě. V druhé části, zvané teleologická, najdeme náznaky, ze kterých lze odvodit, jaké postavení zvířata u Kanta zaujímají. Moc vysoké ne.

Vedle výsadního postavení člověka nejsou zvířata racionální, autonomní a sama sebe vědomá stvoření a tedy mají pouze sloužit člověku. Být mu k dispozici a prostředkem k dosažení jeho cílů. To je plně aplikováno i v současnosti. Podle Kanta nemáme žádnou morální povinnost či odpovědnost vůči zvířatům. Proto laskavé a soucitné jednání k nim je pouze benevolence člověka. Kant řeší především kauzalitu účelu.

24

„To platí o rostlinách, které člověk užívá pro svou potřebu nebo své potěšení; o zvířatech, velbloudu, skotu, koni, psu atd.; která dovede tak různorodě užívat buď ke své potravě, nebo pro své služby a která z velké části ani nemůže postrádat.“¹⁸

Lze z toho usoudit závislost vzájemnou, neboť v následujících řádcích se dozvídáme, jak je tráva potřebná pro dobytek a dobytek potřebný pro existenci člověka. Zde leží základ jeho teleologického nazírání na svět. Vyzdvihuje člověka bezpochyby nade všechny ostatní tvory a snaží se vysvětlit přírodu od shora dolů. Zároveň však uvádí:

„Člověk je na ostatních pozemských tvorech tak závislý, že připustíme-li nad ostatními všeobecně vládnoucí mechanismus přírody, musíme do něho zahrnout člověka, přesto, že ho rozvažování vyzdvihuje.“¹⁹

Kromě rozvažování ho vyzdvihuje také schopnost být svobodný, a protože člověk je považován za morální bytost jako jediný, celá příroda je mu teleologicky podřízena. Jaké důsledky toto vyzdvižení člověka nad ostatní tvory má, Kant neřeší, ale nutně zde musíme cítit onu druhovou nadřazenost, která přetrvala i do dnešní doby, kdy stále platí, že laskavé či soucitné chování člověka ke zvířeti vychází pouze z benevolence každého z nás.

1.4 Cesta k evoluci

Dostáváme se nyní k době, kdy jsou přírodní vědy na vrcholu své moci, lze-li to takto říct. Je jasné, že v popředí se nacházejí empiricky ověřené teorie, které Boha nechávají daleko za sebou a s ním i jeho teleologii. Myšlenka vývoje je všudypřítomná, ale abychom se se dostali k nejdůležitějšímu přírodovědci 19. století – Darwinovi, je nutné si alespoň letmo zmapovat cestu, která k evoluci vedla. Tento pohled nám nejlépe poskytne kniha amerického historika Edwarda J. Larsona, příhodně nazvaná Evoluce: pozoruhodný příběh dějin vědecké teorie.

Jako první nás bude zajímat francouzský přírodovědec a zoolog Georges Cuvier, narozen v druhé polovině 18. století. Ve svém vědeckém zkoumání se převážně soustředil na oblast srovnávací anatomie. Došel k závěrům, že vnitřní sktruktura živočicha přesně odhaluje jeho funkci a tím i vlastnosti celku. Uvedl čtyři základní anatomické typy živočichů:

obratlovci (s páteří), měkkýši (s ulitou), článkovci (hmyz) a paprskovití (např. hvězdice).

Tato teorie se dosud s jistými obměnami drží až do dnes. Avšak od základů zrušila dosud zavedený systém hierarchie živých organismů, který převládal ještě z dob Aristotela.

18 KANT, I. Kritika soudnosti. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975, s. 176.

19 Tamtéž, 1975, s. 179.

25 Pozoruhodný zlom přichází s Cuvierovým kolegou z Muzea přírodních věd Jeanem Baptistou z Lamarcku, který v roce 1802 zveřejnil první komplexní teorii evoluční biologie. Teorie je známa jako transmutační teorie nebo později lamarckismus. Jeho hypotézy však byly vysoce spekulativní. Evoluce živočichů je dle něj řízena dvěma způsoby pomocí nervové kapaliny. Jsou tu vnější vlivy a vnitřní potřeby, které způsobí, že se tato tekutina soustředí do určitého místa a tam dá vzniknout novému orgánu. Na druhou stranu tato tekutina odtéká z orgánů, které se nepoužívají a tím se tyto orgány smršťují, ubývají a odumírají. Lamarck tento proces popisuje jako princip přizpůsobivosti. Nejlépe je to vidět na typickém příkladu s evolucí žirafy, kdy její předchůdci dlouhý krk neměli, ale tím, že se neustále natahovali po listech rostoucích výše, způsobila nervová tekutina, že se jim krk prodlužoval. To však vede tuto teorii k jednomu z mnoha úskalí. Tedy se smrtí jedince by vymizely i tyto změny, a proto Lamarck jako řešení navrhl zachování získaných znaků jako dědičných. Podle něj se tedy všechny druhy organismů vyvíjely ve složitější organismy a naprosto není nutné řešit třídy nebo druhy.

Oponentem mu byl jeho velký kritik a otec moderní geologie Charles Lyell, který nemohl snést lamarckismus především kvůli tomu, že podemílala lidskou důstojnost. Bylo pro něj nemyslitelné, že by se někdo s takovým rozumem a morální nadřazeností jako je člověk, měl vyvinout ze zvířat.

V padesátých letech 19. století už byla evoluce stěžejním tématem, avšak většina přírodovědců instinktivně odmítala ideu vývoje živočichů především proto, že by to znamenalo obrovskou změnu a otřes základů celé dosavadní společnosti. Tak kupříkladu náboženský tradicionalista William Buckland v této době prohlašuje, že je nucen uznat jistý vývoj, kdy například ryby nacházíme pod plazy a plazy je nutno shledat staršími než člověka. Kuriózní je, že to v žádném případě nemá směřovat k evoluci, naopak v tom vidí důkaz úmyslu a podporuje to jeho kreacionismus (stvoření Bohem).

Do popředí se dostává Darwin, když se v roce 1838 začíná zabývat evolucí člověka a tedy, zda se člověk vyvinul z ostatních primátů. Už jen položení této otázky je dost odvážné. Co by to znamenalo? Je zajímavé sledovat úvahy jednotlivých myslitelů, kdy všichni stavěli člověka na vrchol všeho. Vše bylo vysvětlováno pouze z vrchu dolů. Člověk, tak jak je, je na Zemi stvořen Bohem a až potom jsou nějaká zvířata (také stvořena Bohem, pochopitelně).

Je jisté, že těchto názorů se zuby nehty budou držet mnozí myslitelé 19. století a kritici Darwina. Znamenalo by to přece, že lidé jsou „jen“ zvířata. Otřesné zjištění, které se bohužel pro některé, Darwinovi podařilo dokázat. Pochopitelně, že to změnilo status

26 člověka, ale také (co je mnohem důležitější) to mělo změnit status zvířat právě ve vztahu k člověku. Bohužel se zdá, že ne tak důsledně, jak by bylo třeba.

1.5 Darwinova evoluce

Darwin v roce 1859 vydává svoje legendární dílo O vzniku druhů přírodním výběrem, kde definitivně formuluje myšlenky evoluce. Opírá se o Malthusovu studii Esej o principu populace, ve které jsou soustředěny argumenty proti sociálním programům pro chudé.

Darwin tuto myšlenku aplikoval na veškerý život. Uvnitř každého druhu musí nutně probíhat boj o přežití, kdy silnější jedinec překoná toho slabšího, což se přenese do následující generace. Dalším faktorem je neustálé soupeření o omezené zdroje v daném prostředí, ve kterém se jedinci nacházejí. Proto ti úspěšnější se dále rozmnoží a dědičnost zajistí, že mají „výhodné“ vlastnosti jejich potomci. Není třeba do důsledku probírat teorii evoluce a popisovat její postupy a změny, tak jak se od Darwina vyvíjely. Evoluce již dnes není jen nějaká teorie, ale fakt. A jak sám její objevitel prezentuje na vrcholu stojícího

„pána tvorstva“?

„Dnešní člověk, třeba i ten nejzaostalejší, je tím nejmocnějším živočichem, který se kdy objevil na této planetě. Rozšířil se mnohem více než jakákoliv vysoce organizovaná bytost a všichni ostatní živočichové před ním ustoupili do pozadí. Za tuto nesmírnou převahu vděčí člověk nesporně svým rozumovým schopnostem a svému společenskému způsobu života, které mu umožňují pomáhat svým bližním a bránit své druhy.“²⁰

Jak se Darwinovi podařilo dokázat, že se evoluce týká i člověka? V díle O vzniku druhů přírodním výběrem hovoří o člověku vždy zvlášť. Vždy nadřazeně nad ostatními živočichy, vždy jsou zvířata a pak ve výšinách člověk. Jakoby vlastně opomíjel, co svou teorií říká a čemu se věnuje v samostatném díle O původu člověka, sice, že není živočich a člověk zvlášť, nýbrž i člověk je „pouze“ živočich. Snaží se to doložit tím, že všechny významné rozdíly mezi člověkem a ostatními primáty připisuje nutnosti přizpůsobení se vnější podmínkám a vzpřímenému postoji člověka. Jako ty nejvýznamnější zmiňuje stavbu jeho ruky, nohy, pánve, zakřivení páteře a polohu hlavy.

Vzpomíná, že po prvním vydání svého díla bylo všeobecné mínění právě takové, že všichni vědci věřili v samostatné stvoření každého druhu. Na téma evoluce se Darwin nesetkal ani s jediným souhlasným názorem. Postupem času se však mnoho změnilo a téměř každý

20 DARWIN, Ch. O původu člověka. 2. vyd. Praha: Academia, 2006, s. 64.

27 přírodovědec připouští platnost principu evoluce. Na ten se totiž dívá daleko vznešeněji, než na nějaké stvoření.

„V přírodě tak z války, hladu a smrti přímo plyne nejušlechtilejší věc, kterou jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších živočichů.“²¹

Jistě úsměvnou poznámkou Darwina je, že kdyby člověk nezařazoval zrovna sám sebe do rodokmene, ale nějakého jiného živočicha stejných kvalit, určitě by pro tento účel nevytvářel vlastní řád. Na čemž je patrné, jak je choulostivé zařadit člověka na nějaké místo do rodokmene, aniž by to nemělo dopad na jeho sebevědomí.

1.5.1 Anatomické podobnosti

Pokud tedy jde o tělesnou stavbu, všechny kosti jeho kostry lze porovnat s kostmi opice, stejně tak svaly, nervy, vnitřnosti a hlavně mozek, který je analogický s mozkem orangutana. Anatom a filosof, profesor Thomas Huxley dospěl k závěru, že člověk se ve všech částech svého těla odlišuje od lidoopů méně než lidoopi od nižších primátů. A proto

„nemáme právo řadit člověka do zvláštního řádu.“²² Stejně tak prováděl studie mozku člověka a ostatních primátů a zcela zavrhl tehdejší dohady o povaze a rozdílech struktury mozku. Tedy žádnými výraznými částmi se neliší. Stejně tak je to s embryonálním vývojem, kdy je v počátečním stádiu embryo sotva odlišitelné od zárodků ostatních obratlovců.

Důležitý důkaz podobnosti Darwin spatřuje ve schopnosti vzájemného předávání si nejrůznějších nemocí. Uvádí také příklad opilých paviánů, kteří druhý den ráno vykazovali známky kocoviny velmi obdobně jako člověk (podrážděnost, sklíčenost, bolest hlavy), což poukazuje na podobnost chuťových buněk a nervového systému. Tělesná stavba člověka zkrátka nese jasné stopy živočišného původu.

1.5.2 Mentální podobnosti

Pokud se od rozdílů v tělesné stavbě posuneme k rozumovým schopnostem člověka, ani tady se Darwin nenechá svými kritiky odradit a tvrdě si stojí za svým. Postupně prozkoumává jednotlivé oblasti, ve kterých nachází shodu nižších zvířat s člověkem a není jich úplně málo.

21 DARWIN, Ch. O vzniku druhů přírodním výběrem. 3. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 544.

22 DARWIN, Ch. O původu člověka. 2. vyd. Praha: Academia, 2006, s. 175.

28 Kupříkladu vyzdvihuje instinkt, který považuje pro dobro každého druhu za stejně důležitý jako je třeba jejich tělesná stavba. Proto stejně jako se drobnými změnami vyvíjí tělesná stavba druhu, vyvíjí se i instinkty. Problémem ovšem je, že u vyhynulých zvířat tyto instinkty nemůžeme žádným způsobem zjistit, tedy ani zmapovat jejich vývoj. O instinktu hovoří jako o činnosti, kterou vykonává mladý jedinec, či skupina jedinců bez jakékoli zkušenosti, aniž by věděli proč. Nemusí to však platit univerzálně, je zde důležitá role i rozumu a to i u živočichů, kteří stojí na pomyslném žebříčku velmi nízko.

Společné instinkty, jako je pud sebezáchovy, mateřská láska k nově narozenému mláděti, sací reflex, atd. můžeme označit za základní. Nutno však uznat, že člověk má o něco méně instinktů než zvířata, která převyšuje svým rozumem. Cuvier například tvrdí, že instinkty a inteligence jsou ve vzájemném protikladu. Existují však nesporné důkazy, že žádný takový protikladný poměr neexistuje, neboť hmyz se svými podivuhodnými instinkty rozhodně zároveň patří k těm nejinteligentnější, jak nám na několika příkladech ukazuje Matt Ridley v Původu ctnosti. Ve své knize se zabývá evolučními základy a zákonitostmi nesobeckého chování člověka, což doprovází nesčetnými ukázkami z živočišné říše. Právě na nejrozšířenějším hmyzu planety – mravencích, termitech, včelách a vosách – srovnává instinktivní chování hmyzích a lidských společností. Na fungování hmyzího společenství nám autor ukazuje, jak jsou mravenci a včely úspěšnější v něčem, o co se snažíme my lidé.

Jim k této harmonii celku stačí „pouze“ instinkt. Včely sbírající nektar se navzájem informují o dostupnosti potravy, mravenci, či termiti jsou dokonce schopni na rozžvýkaných listech připomínajících kompost, pěstovat houby. Fungování jejich kolonií je založeno čistě na instinktivním chování, nutno se zamyslet, zda by nám, lidem v některých situacích lépe neposloužil prostý instinkt než rozumové uvažování.

Vrátíme-li se k Darwinovi, bude nás nejvíce zajímat schopnost živočichů projevovat city.

K tomu nám nejlépe poslouží následující citace.

„Nižší živočichové, stejně jako člověk, zjevně zakoušejí radost a bolest, štěstí i utrpení. Štěstí nejlépe dávají najevo mláďata zvířat, jako například štěňata, koťata, jehňata atd., když spolu dovádějí jako naše děti.“

„Strach se u zvířat projevuje stejně jako u nás: svaly se chvějí, srdce buší, svěrače ochabují a vlasy či chlupy se ježí.“

„Je znám případ, kdy jeden pes ve smrtelných bolestech dával najevo svému pánovi oddanost, a každý jistě slyšel o psovi, který při vivisekci lízal ruku svému operátorovi. Pokud nebyla tato

29 operace naprosto nutná pro rozšíření našich znalostí a pokud ten člověk neměl srdce z kamene, musel cítit výčitky svědomí až do poslední hodiny svého života.“²³

Dalšími společně projevovanými city jsou schopnost milovat, s čímž je spjata i žárlivost, což bylo jasně pozorováno u opic. Ctižádostivost projevená touhou po pochvale, je nejlépe pozorovatelná snad u psů. Zde také pro zajímavost můžeme uvést, jak Darwin popsal u psů smysl pro humor. Hodíme-li psovi klacek, pro který doběhne, pak si sedne na zem, aportovaný předmět upustí a čeká, až k němu pán přijde, nebo se pro předmět sehne. V ten okamžik pes předmět opět sebere, vítězoslavně s ním utíká pryč a očividně má ze svého žertu radost. Dalo by se říct, že je to jakýsi druh provokace, kdy pes přímo zkouší, co jeho pán vydrží.

Darwin postupně prozkoumává všechna tvrzení, která se snaží člověka striktně odlišit od zvířat, jako je například schopnost zdokonalovat sama sebe. Jak uvádí: „ Nicméně tvrdit bez ohledu na přímé důkazy, že u žádného živočicha nedošlo v průběhu věků k vývoji psychických nebo jiných duševních schopností, znamená úplně popírat existenci vývoje druhů.“²⁴

Co se týče výsadní činnosti člověka – používání nástrojů, při pozorování šimpanzů či jiných primátů se ukazuje, že ani to není tak úplně pravda. Šimpanzi ve volné přírodě rozbíjí pomocí kamene plody ořechů, nebo jsou schopni naučit se užívat klacku jako páky, chtějí-li pohnout něčím těžkým. V tomto chování můžeme spatřovat počátky užívání předmětů jako nástrojů.

„Člověk vynalezl a dovede používat různé zbraně, nástroje a pasti, kterými se dokáže bránit, kterými zabíjí nebo chytá kořist a pomocí kterých si i jinak obstarává potravu. Tyto různé objevy a vynálezy, které zaručily člověku už na jeho nejnižším stadiu vývoje výlučné postavení, jsou přímým důsledkem jeho rozvinutých pozorovacích schopností, paměti, zvědavosti, představivosti a inteligence.“²⁵

Pochopitelně je tu řeč, která katapultovala člověka právě do oněch výšin nadřazenosti.

Vděčí za ní svému vyspělému intelektu, stejně jako používání nástrojů. Je tedy nejvýraznějším a nejdůležitějším rozdílem schopnost mluvit, jak poprvé zmiňuje Thomas Hobbes již v 17. století? Darwin totiž neopomíná připomenout, že schopnost řeči mají například papoušci, kteří se dovedou naučit napodobovat artikulovaná slova. Pochopitelně

23 DARWIN, Ch. O původu člověka. 2. vyd. Praha: Academia, 2006, s. 86-87.

24 Tamtéž, 2006, s. 99.

25 Tamtéž, 2006, s. 64.