Klíčová slova

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Na tomto místě bych velice ráda poděkovala za podporu a pomoc při vedení této bakalářské práce paní PhDr. Stanislavě Exnerové a své rodině, převážně mamince.

(6)

Anotace

Bakalářská práce se zabývá tématem lži v kontextu politiky. Na začátku se snaží přiblížit samotný pojem lži a její různé formy.

V druhé části nabízí přehled některých nejčastějších neverbálních projevů samotných lhářů, jako jsou například výrazy tváře, oční kontakt, tělesné znaky atd.

Tento přehled je v závěru doplněn o obrázky jednotlivých gest, ale pro jejich velké množství, byly použity pouze některé. Tato část je rozšířena i o znaky verbální, kterými jsou paralingvistické aspekty řeči.

Práce se dále zabývá konkrétními příklady lží z oblasti politiky a blíže čtenáře seznamuje s problematikou propagandy a manipulace v politice. Poslední část bakalářské práce je věnována kauze Davida Ratha.

Klíčová slova

lež, sociální komunikace, rozpoznávání, neverbální projevy, politika, propaganda, manipulace, public relations, vliv

(7)

Annotation

Bachelor thesis deals with the topic lies in the policy context. At the beginning, it´s trying to bring the very concept of a lie and its different forms.

The second part provides an overview of some of the most common nonverbal sinals of liars, such as facial expressions, eye contact, physical characteristics etc. Atthe end this part is completed of a few pictures of liar´s gestures. This second part is extended by verbal signals which are paralinguistic aspects of speech.

The work also discusses specific examples of lies in politics and acquaints readers with the issue of propaganda and manipulation in politics. The last part of the thesis is paid to the case of David Rath.

Key words

lie, social communication, distinguish, nonverbal signals, politics, propaganda, manipulation, public relations, influence

(8)

8

OBSAH

ÚVOD …….………..11

1. VÝZNAM SLOVA LEŽ ………12

1.1. Pojem lež v sociální komunikaci……….……….12

2. ČEMU ŘÍKÁME LHANÍ PODLE PAULA EKMANA………13

3. FILOZOFICKÉ POJETÍ PRAVDY A LŽI………14

4. HIERARCHIE LŽÍ………..15

4. 1. Hierarchické dělení lží do dvou skupin podle Franka a Ekmana………15

5. DRUHY LHANÍ………..16

5. 1. Nevědomé lhaní……….16

5. 2. Uvědomované si lhaní………..17

5. 2. 1. Polopravdy….………17

5. 2. 1. 1. Dva způsoby polopravdivého lhaní ………..…………17

5. 2. 2. Zatajování………..18

5. 2. 3. Klamání………19

5. 2. 4. Bílé lži ………..………19

5. 2. 4. 1. Nevinná lež ……….……….20

5. 2 .4. 2. Milosrdná lež.………..…..20

5. 2. 6. Nejednoznačné lži ……….20

5. 2. 7. Reklamní triky……….………..21

5. 2. 7. 1. Klamavá reklama……….……….22

6. PROČ TAK ČASTO NEPOZNÁME, ŽE NÁM NĚKDO LŽE……….23

6.1. Nepravé intence ……….………..23

7. EXPERIMENTY PAULA EKMANA ………....24

8. PŘIROZENOST VS. PŘETVÁŘKA ……….25

8. 1. Sociální inteligence ……….26

9. DETEKCE NEVERBÁLNÍHO KLAMÁNÍ Z GEST A MIMIKY PODLE DESMONDA MORRISE………..27

10. DETEKCE LŽÍ ZKUŠENÝCH LHÁŘŮ PODLE VRIJE ………28

11. USVĚDČUJÍCÍ TVÁŘ ………..29

11. 2. Fyziognomie ………..30

11. 2. 1. Lavaterova fyziognomie ……….30

11. 3. Mikrovýrazy ………..31

(9)

9

11. 4. Disharmonie ... 31

11. 5. Poker face ... 31

11. 6. Skryté motivy ... 32

11. 7. Asymetrie ... 32

11. 7. 1. Úsměv ……….33

11. 8. Chybné pořadí ... 33

11. 9. Nevhodná délka a intenzita ... 34

11. 10. Proměnlivost emocí ... 34

12. POHLED A OČNÍ KONTAKT ... 35

12. 1. Zúžení zornic ... 36

13. TĚLESNÉ ZNAKY ... 37

13. 1. Naivní a otrlé neverbální projevy ... 37

13. 2. Absence manipulátorů ... 38

13. 3. Adaptéry a adaptační chování ... 38

13. 3. 1. Krk ……….39

13. 4. Nohy a chodidla ... 39

13. 5. Tělesný štít ... 39

13. 6. Ruce v bok a dominantní póza ... 40

13. 7. Pohyby rukou ... 41

14. PŘÍZNAKY STRESU ... 42

14. 1. Význam hlasu a řeči... 42

14. 2. Mrkání ... 43

15. VERBÁLNÍ PROJEVY ... 44

16 LŽI V POLITICE ... 45

16. 1 Public relations ... 45

16. 1. 1. Válečná propaganda a velká válka ... 46

16. 2. Otec překrucování ... 47

16. 2. 1. Bernays a Goebbels………...48

17. POLITICKÁ PROPAGANDA A NACISMUS ... 49

17. 1. Nacistická propaganda ve filmu ... 49

17. 1. 1. Žid Süss ………..50

18. TYPY PROPAGAND ... 52

(10)

10

19. LZE SE PROPAGANDĚ BRÁNIT? ... 53

20. RÉTORIKA ... 54

20. 1. Rétorická manipulace... 54

20. 2. Manipulativní dialog ... 56

21. TRIKY A FINTY VE TVORBĚ VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ ... 58

22. ČESKÁ POLITICKÁ SCÉNA ... 61

23. KAUZA DAVID RATH ... 62

23. 1. Obhajoba ... 63

23. 2. Obhajoba ve Sněmovně ... 64

23. 3. Dopisy z vězení ... 64

24. DEMAGOG.CZ ... 66

ZÁVĚR ... 68

ZDROJE ... 70

INTERNETOVÉ ZDROJE ... 71

PŘÍLOHY ... 72

(11)

11

ÚVOD

Cílem této bakalářské práce je seznámit čtenáře se lží v kontextu politiky ale i se lží jako takovou. Lež je totiž v dnešní společnosti velice rozšířená. Myslím, že se nenajde nikdo, kdo by v životě někdy nezalhal nebo se se lží nesetkal. Každý lžeme z jiných důvodů a jiným způsobem. Lži se objevují téměř všude – lidé lžou v zaměstnání i v osobním životě, soukromě i veřejně, lžou jak dospělí tak i děti. Dalo by se říci, že lži se staly součástí našich životů.

Každý za lež však můžeme považovat něco jiného a v její definici se můžeme lišit. Na počátku této práce se snažím pojem lež a taktéž její druhy jednoznačně definovat.

Odhalit lháře není nic jednoduchého, ale není to nemožné. Lháři se totiž velmi často sami prozradí svým chováním. Rozpoznáváním lhářů a jejich projevy, jak už verbálními nebo neverbálními se zabývám ve druhé části práce. Vysvětluji také, jak je při detekci lhářů důležité jejich chování ale i samotný obličej. Zaměřuji se zde i na to, proč se nám lháře většinou prokouknout nedaří.

Poslední část této bakalářské práce je věnována čistě politickým lžím. Zabývám se zde hlavně politickou propagandou, jejím počátkům, typům a využívání nacisty, díky kterým se z neutrálního pojmu, stal pojem velmi negativní. Velice důležitá je zde také postava Rakušana Edwarda Louise Bernayse, jakožto zakladatele public relations. Dále zmiňuji některé z technik, které politici využívají při tvorbě veřejného mínění, jako je například využívání médií ve svůj prospěch, ovlivňování lidí pomocí veřejných autorit nebo politických institucí. V závěru této části se pak snažím přiblížit kauzu Davida Ratha jako příklad lži v české politice.

.

(12)

12

1. VÝZNAM SLOVA LEŽ

Obsah pojmu „lež“ se z etymologického hlediska shoduje se slovem „problém“.

„Latinské problema znamenalo něco, co člověk před sebou drží nebo staví, aby se tím bránil, např. štít, nebo něco, co se druhému předhazuje, aby se toho chopil.“ ¹

První část výkladu vyjadřuje obrannou funkci lhaní – člověk si pomocí lži před sebou postaví štít, protože nechce dovolit druhým lidem, aby odhalili, co je a co není pravda. V druhém případě, jde o aktivní šíření a „předhazování“ ostatním. Lhaním se jedinec nejenom brání, ale současně má zájem na tom, aby lež rozšířil a ona byla poté přijata.²

1.1 Pojem lež v sociální komunikaci

Jak jsem již v úvodu naznačila, lež je běžnou součástí sociální komunikace.

Sociální komunikace je proces vzájemného dorozumívání, kde jde o předávání a výměnu informací. V tomto procesu spolu vystupují komunikátor (původce sdělení) a komunikant (příjemce sdělení a reagující osoba). Předané zprávě (ať už verbálně nebo neverbálně) se říká komuniké. Toto předávání informací může být verbálně, neverbálně, písmem nebo obrazem. Pro lepší pochopení sdělení však musíme brát v potaz také kontext celého procesu, tedy všechny stimuly, které na nás působily dříve i nyní (situace, čas atd.), ale i komunikační prostředí, kde se komunikace odehrává. Může to být nadbytečný hluk, špatné osvětlení, velká formálnost situace, nesoustředěnost, únava. To vše ovlivňuje jak komunikátora ale i komunikanta.³

Pojem lži se v různých kulturách i mezi jednotlivými lidmi liší - tentýž výrok může být označen i při správné interpretaci za lživý i pravdivý. I z toho důvodu je mnoho definic, které lež vysvětlují.

„Lež je typ klamu, který má formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu.“⁴

1 VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 13

2 Tamtéž, str. 14

3 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi: 2., doplněné a přepracované vydání. 1. Praha:

Grada, 2010, str. 19-28

(13)

13

„Lhát znamená tvrdit něco, o čemž mluvčí nebo pisatel ví, že je nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že je pravdivé, přičemž to vydává za pravdu buď sobě, nebo jiným.“ ⁵

Přestože lhaní považujeme za problém, někteří z psychologů, kteří se výzkumem klamání podrobně zabývají, došli k závěru, že lhaní je pro náš adaptovaný život ve společnosti nezbytné. ⁶

2. ČEMU ŘÍKÁME LHANÍ PODLE PAULA EKMANA

Kalifornský psycholog Paul Ekman definuje lež takto: „Cílem lhaní je uvést jinou osobu v omyl, aniž bychom tento záměr předem oznámili a aniž by nás k tomu dotyčná osoba výslovně vyzvala.“ ⁷

Není však možné, nás ve všech situacích, kdy jsme neřekli pravdu, pokládat ihned za lháře. Například tehdy, kdy jsme sami oklamáni a uvěřili jsme sdělení, jež nám někdo namluvil. Šíříme nepravdivé informace a vůbec netušíme, že neříkáme pravdu.

V takovémto případě můžeme jen těžko říci, že jsme lháři.

Paul Ekman rozlišuje mezi lhaním a jinými druhy klamání. Stanovil 2 kritéria:

●kritérium úmyslu s možností volby: Člověk má na výběr mezi „říci pravdu“ a

„lhát“ – mohl si tedy vybrat pravdomluvnost, ale úmyslně zvolí lež.

●kritérium nenaznačení adresátovi, že je obelháván: Když druhému člověku nijak nenaznačíme, že bychom také nemuseli říkat pravdu, a nenaznačuje-li mu to ani situační kontext, pak se druhého pokoušíme obelhat. Podle tohoto kritéria není lhářem například kouzelník, když neříká publiku pravdu. Sama situace kouzelnického představení totiž naznačuje adresátovi, že v této situaci se pravda říkat nebude.⁸

6 Tamtéž, str. 15

7 NASHER, Jack. Jak prokouknout lež a odhalit pravdu. 1. Praha: Grada, 2011, str. 24

(14)

14

3. FILOZOFICKÉ POJETÍ PRAVDY A LŽI

Úkolem mé práce není vysvětlit pojem lež, popřípadě pravda z filozofického hlediska, ale i přesto bych chtěla lehce nastínit, jak na tyto pojmy filozofie nazírá a vysvětluje je.

Například filozof Davidson zařadil pojem pravda mezi základní pojmy, na něž žádná uspokojivá definice nemusí existovat. Definici je možné hledat například dialogem o pravdě, ale pojem sám definovat nelze.⁹

Filozofický slovník popisuje lež jako vědomou nepravdivou odpověď, která má zpravidla za následek oklamání bližního. Všechny formy lži (lež ze žertu, z nouze, škodolibá lež) jsou pak zásadně a bez výjimky nedovolené, protože ve společnosti směřují proti důvěře a víře, a nelze přesně stanovit, kdy je možno připustit rozumné výjimky. Pokrytectví nebo předstírání neexistujícího je také považováno za lež.

„Zavrženíhodná je také čistě vnitřní výhrada, při níž podle slovního znění nepravdivá výpověď se omezuje na pravdivý smysl, aniž by to však pro toho druhého bylo podle vnějšku jakkoli poznatelné. Naproti tomu dvojsmyslná řeč neboli dvojznačnost ještě není lží, neboť podle známého užití jazyka může obsahovat jak pravdivý, tak nepravdivý smysl. Totéž platí o neúplné vnitřní výhradě, u níž sice pravý význam podle užití jazyka nelze vytušit, ale podle zvl. okolností okamžiku ano. V obou formách je vyslovena pravda, i když zastřeně. Bezprostředním důsledkem je, že posluchač je ponechán v nejistotě.“¹⁰ Tyto formy nesmějí být používány podle toho, jak člověk chce, protože by to mělo podobné důsledky jako lež sama. Jediný případ, kdy je povolené tyto formy užívat, je při ochraně oprávněných tajemství, obzvláště pokud by bylo mlčením či odmítnutím otázky tajemství ohroženo.¹¹

10 BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: NV, 2006, str. 217

11 Tamtéž, str. 217

(15)

15

4. HIERARCHIE LŽÍ

Rakouský filozof Ludwig Wittgenstein byl toho názoru, že ve smyslu, v němž existuje hierarchie vět, existuje také hierarchie pravd a popření. Tím upozorňuje na to, že mezi pravdami lze sledovat vztahy nadřazenosti a podřazenosti. V jistém smyslu však považoval hierarchii za nedůležitou, neboť každá pravda je pravdou. Každá lež je tedy lží, ať je malá nebo velká. Právě toto stanovisko by ovšem např. při výchově dítěte vedlo k trestání za jakoukoli lež, k stanovení absolutních zásad pravdivosti, k netoleranci a k nepochopení. Proto se raději přikloňme k názoru, že lži svojí hierarchii mají.

Připusťme tedy, že existuje velká lež, menší lež, malá lež a úplně zanedbatelná lež. Dále že existují lži zásadní, ale i takové, nad nimiž lze mávnout rukou. Nejsnáze je můžeme poměřovat kritériem dosahu/účinku lži. Lež, která zásadně pozměnila životy jiných lidí a měla tragické důsledky, bude určitě lží velkou. Lež, která neměla žádný dopad, „nic neznamenala“, by patřila do kategorie zanedbatelných lží. ¹²

4. 1. Hierarchické dělení lží do dvou skupin podle Franka a Ekmana 1) Lži, při kterých může člověk v případě odhalení hodně ztratit – a v případě neodhalení hodně získat. Lhaním se zřetelně riskuje a v sázce je zpravidla velmi mnoho.

V pomyslné hierarchii stojí nejvýše lži, jimiž si někdo zachrání život (tedy v případě, že druzí jeho lhaní neprohlédnou). Naopak odhalení může přivodit katastrofu s velkými následky. Tento druh lží motivuje lháře k tomu, aby byl ve svém lhaní úspěšný.

Přesvědčit obelhávaného je pro něho životně důležité. Jde tedy o lži s vysokou motivací.

2) Lži, ve kterých není úspěch anebo neúspěch lhaní fatálně důležitý.

V pomyslné hierarchii se nejníže ocitají lži „ze zdvořilosti“. Jde o taková předstírání, z jejichž odhalení neplyne žádná sankce. Ze lháře se může stát maximálně lichotník nebo pokrytec. Motivace lhát opravdu přesvědčivě je zde nejnižší.

Rozlišování lží s vysokou motivací přesvědčit a lží s motivací nízkou, následně souvisí s úspěšností, s níž jsme schopni rozpoznat, zda nám někdo lže. Silná motivace produkuje silné emoce, a tím je pro nás snazší lež rozpoznat. Autoři vycházeli ze studie z osmdesátých let 20. století, podle níž účastníci výzkumu úspěšně rozpoznávali lhaní

(16)

16

s vysokou motivací spíše z neverbálních projevů lhářů, zatímco lhaní s nízkou motivací z projevů verbálních. ¹³

5. DRUHY LHANÍ

5.1. Nevědomé lhaní

Podstatou lhaní je vědomý záměr předat nepravdivou informaci. Z funkcí lidského komunikování vyplývá, že lhaním chceme příjemce lži ovlivnit. Snažíme se pozměnit jeho vnitřní kontext. Nejčastěji lžeme pro svůj vlastní prospěch. Chceme si, aniž si to nutně musíme uvědomovat, chránit vlastní sebeobraz. Psychologický rozbor lhaní a klamání (natož oklamávání sebe samého a nalhávání si něčeho), komplikuje velmi často fakt, že uskutečnění záměru se může účastnit jak vědomí, tak nevědomí.

Za nevědomou složku lhaní mohou například mechanismy zapomínání, vytěsnění nebo některé další nevědomé obranné mechanismy ega. Člověk pak lže například proto, že tzv. zapomněl pravdivou informaci, vytěsnil ji do nevědomí nebo ji jiný obranný mechanismus znepřístupnil vědomí. Jeho vědomí pak věří, že říká pravdu.

Jinými nevědomými složkami lhaní mohou být ustálené vzorce (kulturní, rodinné, individuální) nebo zautomatizovaný zvyk lhát.

„K ustálenosti, zautomatizovanosti a zritualizovanosti slov se pojí vyprázdnění jejich sdělení. Slova pak více než sdělnou funkci (informovat, popsat, označit) naplňují funkci fatickou (mluvčí jimi realizuje kontakt, udržuje vztah apod.), konverzační (kdy na obsahu řeči často tolik nezáleží) nebo performativní (slovy chce mluvčí něco vykonat, někoho ovlivnit, přesvědčit). Rozlišovat pak v těchto případech mezi lhaním a pravdomluvností není snadné.“ ¹⁴

Z Ekmanovi definice lhaní však vyplývá, že lhaní je vždy vědomé. Připouští, že se může stát například zvykem, o němž již osoba nepřemýšlí a neuvažuje, ale prapůvodně se tento zvyk vytvořil vědomě, z volby.¹⁵

(17)

17

5. 2. Uvědomované si lhaní

Mezi uvědomované si lhaní můžeme zařadit především: vědomé bájení, vymýšlení si, fabulace, tvrzení B, když vím, že platí non-B, předstírání, utajování spojené s jasným popíráním nebo se záměrným odváděním pozornosti, slibování nesplnitelného (slibující ví, že slib nebude moci splnit), ale také uklidňování druhého člověka nepravdivými údaji.¹⁶

5. 2. 1. Polopravdy

„Při polopravdivém informování mluvčí neprozradí vše, co by pro příslušnou promluvu v dané chvíli a v daném kontextu - a to hlavně z hlediska adresáta, resp.

adresátovy informovanosti – bylo potřeba.“ ¹⁷ Dotyčný pravdu sice říká, ale neřekne vše, co by měl (mohl) říct. Opět to komplikuje fakt, že ani my sami nevíme, co všechno by druhý měl/chtěl vědět.

Jestliže informující neuvede všechno, co ví, jestliže neřekne vše, co by se patřilo říci „k věci“, event. neodpoví na všechno, na co se ho tazatel ptá, šíří polopravdy ale nelže. ¹⁸

Ve skutečnosti hovoříme hlavně v neúplných pravdách či tzv. polopravdách, a to rozhodně častěji, než bychom si byli ochotni připustit.

5. 2. 1. 1. Dva způsoby polopravdivého lhaní

● přehánění a přehnané potvrzení pravdy – tím se chce dosáhnout toho, že pravda nebude odhalena, protože přehnaným tvrzením nebude nikdo věřit. Paul Ekman nazývá podobné způsoby vyřčením pravdy nevěrohodným způsobem. Jde o vyslovení, ale souběžně s tím i o falzifikování pravdy. Pravda se při záměrném přehánění jeví tak nevěrohodná, že ten, ke komu mluvíme, uvěří, že pravdou bude opak.

● úhybný manévr místo závěru - dotázaný neřekne pravdu, ani na otázku přímo neodpoví. Ze situace se „vylže“ obecným manévrem. Např. když se vás přítel zeptá, jak se vám líbí jeho obrazy, které se vám ve skutečnosti nelíbí, řeknete, že nemůžete uvěřit, jak ty obrazy dokázal namalovat apod.

(18)

18

Spolu s pojmem polopravda můžeme mezi taktiky zahrnout i podobné, možná přesnější formy manipulace: neúplná pravda, neúplná informace, nepřesnost, nepřesné informování, znevěrohodnění pravdy nadsázkou, úhybná odpověď.

Tzv. polopravdou může být také nic neříkající zevšeobecnění, které autorovi nechává možnost a výhodu, aby se v budoucnu odvolal jak na výklad Y, tak na protikladný nebo alternativní výklad non-Y. S polopravdami se dá tedy obratně manévrovat a mást.

„Na přijaté polopravdě nelze postavit rozhodnutí, neboť zde vždy existuje možnost, že právě ona složka „pravdivostní“ v nepřesném informování se ukáže nedostatečnou (byla to jen napůl pravda).“¹⁹ Je však také možné, že nám informující osoba sdělí polopravdu jednoduše proto, že sama byla polopravdivě informována.

Předpokládejme navíc, že ve chvíli, kdy nás informuje, je sama přesvědčena o tom, že nám říká všechno, co se k dané věci (záležitosti) dá říci. Sama polopravdu netvoří, jen ji předává. Je tedy pouze zprostředkovatelem polopravdy, nikoli jejím tvůrcem.²⁰

5. 2. 2. Zatajování

Další otázka, kterou si většina z nás jistě v životě položila, zní: Můžeme hovořit o lhaní i tam, kde pouze něco zatajujeme? Ekmanova odpověď na otázku utajování pravdy: „Někdy utajování lhaním je, jindy není. Zatajení pravdy a nesdělení pravdivého stavu je někdy možné označit za aktivní lež, jindy však samo „neřečení ničeho“ ještě lhaním není.“²¹ Zatajování můžeme označit za lhaní všude tam, kde nebyla uzavřena jasná dohoda, že se bude říkat za všech okolností jenom a pouze pravda. Samo nevyslovení něčeho podstatného (a tedy například mlčení) je potom zákonitě lhaní.

Tam, kde taková dohoda nebyla jasně uzavřena, samo zatajování (mlčení) ještě není lhaním.

Vedle postupů jakými jsou utajování, zatajení a zamlčení, je rozšířeno také to, co bychom mohli označit jako přání „mít své tajemství“. Označení tajemství se vyhrazuje

19VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 24

21 Ekman in VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 16

(19)

19

pro situace, kde člověk jednoznačně oznámí své přání něco si nechat pro sebe, kdy své přání „mít tajemství“druhému sdělí. Ten, kdo tedy zachovává tajemství, nelže. ²²

5. 2. 3. Klamání

Za klamání je považováno záměrné uvádění v omyl. Tento termín je používán pro zastřešení všech druhů (forem, způsobů, technik) aktivit, jež s určitým záměrem mění podání skutečnosti (informace o ní) a které znamenají i určitý zvláštní způsob komunikace mezi lidmi. Klamáním se však rozumí také forma prezentace oné informace (zda, jak a kdy je podána).

Rozsah fenoménu označeného jako klamání je dokumentován množstvím jeho konkrétních projevů, se kterými se lze setkat a jež při vší rozdílnosti lze podle jejich určujících znaků do klamání zahrnout. Široký rejstřík specifických druhů, do kterých tyto projevy vykrystalizovaly, ukazuje, že klamání je jedním z nejběžnějších způsobů společenské komunikace.

„Jeho rozšíření dokazuje i fakt, že v češtině je možno zaregistrovat přes 500 výrazů, které buď klamání přímo označují (předstírání, falšování, podvod), nebo s ním úzce souvisí (simulace, vychytralost, pokrytectví). Naprostou převahu počtu výrazů pro klamání nad několika málo výrazy pro pravdu lze vyložit z rozdílu mnohotvárnosti klamání proti jedinečnosti pravdy. Většina termínů vyjadřujících klamání je autonomní a nemá na straně pravdy související výraz (lest, zrada, podvod).“²³

5. 2. 4. Bílé lži

Při psychologicko-komunikačním zkoumání pravdomluvnosti a lhaní nelze opomenout lži, jimž se někdy říká prospěšné. V angličtině je pro takovéto lži zaveden výraz white lie (bílá lež). Slovní vazba „bílé lži“ upozorňuje na fakt, že lež nemusí být vždy jen špatná, ale že může někdy dokonce i pomoci. ²⁴

23 MLEZIVA, Emil. Encyklopedie lži, podvádění a klamání s příklady a obrana proti nim. 1. vyd. Praha:

Vyšehrad, 2000, str. 28

(20)

20 5. 2. 4. 1. Nevinná lež

Lži tedy nemusí být vždy jen špatné. Pro mnohé společenské vztahy jsou nezbytné a některé z nich lze dokonce označit za nesobecké. Často se takovéto lži objevují při zdvořilém chování, které se sem tam bez nějakého malého podvodu neobejde. Jsou situace, kdy pravdu jednoduše slyšet nechceme. Např. „Vypadáš příšerně“, nebo „Tvoje dítě je to nejošklivější, jaké jsem kdy viděla“. ²⁵

5. 2. 4. 2. Milosrdná lež

Jako další typ lži, která může pomoci, je považována tzv. milosrdná lež, známá také jako altruistické lhaní. Toto lhaní přináší určitý užitek lháři nebo posluchači (nebo oběma) a jeho provalení nezpůsobuje škodu. Přesný význam termínu záleží na konkrétní kultuře. „V západních zemích se sem nejčastěji počítá nepravda, která je ospravedlněna tím, že jsme chtěli předejít rozčilení, povzbudit někoho, anebo získat výhodu, aniž by to někomu uškodilo.“ Milosrdnou lež například využívají sestřičky, když ujišťují nemocné pacienty, že jsou na tom zdravotně lépe, než doopravdy jsou, nebo starší muž, který ujišťuje svou manželku, že vypadá stejně dobře, jako tehdy, když si ji bral. I když pravda vyjde najevo, bývá tento typ lži ze zdvořilosti jednoduše přijat.²⁶

5. 2. 6. Nejednoznačné lži

Nejvíce rozšířenou špatně definovatelnou lží je věta „Dárky nosí Ježíšek“. Podle kritérií jež byly dosud zmíněny, by se jednalo o jednoznačnou lež. (Maminka měla na výběr, jestli řekne pravdu nebo ne, a ani nijak dítěti nenaznačila, že by se mohlo jednat o lež.) Z psychologického hlediska bychom však mohli mít s tímto tvrzením trochu problém a mnozí by dokonce řekli, že se o lež nejedná. Jde tedy skutečně o lhaní?

Devadesáti devíti vysokoškolským studentům psychologie a managementu byl předložen dotazník, ve kterém měli zodpovědět, zda se sdělení „Dárky nosí Ježíšek“

považuje za lež. Většina dotazovaných sice považuje tuto větu za lež, ale ne za špatnou lež. Podle studentů je „Ježíšek“ lež spíše ochranná, s dobrým úmyslem, krásná, motivující, nebo že jde v tomto případě o přejímání tradice. ²⁷

27 Tamtéž, str. 29-33

(21)

21

Asi bychom se tedy shodli na tom, že se o lež jedná. Lež, kterou jsme byli v dětství oklamáni všichni. Ale teď když víme jak je to s Ježíškem doopravdy, opravdu bychom chtěli znát pravdu, nebo jsme rádi, že nás rodiče oklamávali?

Příklad s Ježíškem je zajímavý ještě z jiného hlediska. Může se totiž stát, že když jednu a tu samou větu (Dárky nosí Ježíšek) vysloví dva lidé, jednou o lež půjde, ale podruhé už ne. Když tuto větu pronese maminka, tak lže, protože jak bylo již zmíněno, měla na výběr a vybrala si lhaní. Kdežto když větu o Ježíškovi pronese malé dítě, které neví, že se jedná o lež a je přesvědčeno o pravdě, tak i přesto, že nesděluje pravdu, se v jeho případě o lež nejedná. ²⁸

5. 2. 7. Reklamní triky

Další oblast, ve které se setkáváme se lží, je reklama a prodej. Metody prodejců se opírají o předem připravené scénáře s předem odhadnutelným průběhem. Tyto scénáře nepokrytě a záměrně (pro adresáta nepřiznaně) zahrnují lhaní a předstírání.

Úspěšný prodejce by měl působit důvěryhodně, získat si sympatie, vzbudit zdání, že je „tím pravým“ pro zákazníka. Řada firem si v předběžných průzkumech zjišťuje data o potencionálních zákaznících, aby je posléze oslovil ten nejvhodnější obchodní zástupce. Dále se prodejce snaží v zákazníkovi vzbudit dojem, že je jeho přítel a vše dělá pro jeho prospěch. Velmi často zákazníka mírně zdezorientuje a pak ze sebe udělá toho jediného pravého, který mu z dezorientace může pomoci ven.

Jednou z taktik, které prodejci využívají, je ustavení a udržování komplementárních asymetrických pozic, v nichž je prodejce pomyslně „výš“. Asymetrie výhodná pro prodejce, je často budována tak, že obchodník předstírá, že je tu pro nás, aby nás obsloužil. Předstírá, že je jeho pozice nižší než naše: my jsme zákazník, tudíž pán, jehož přání mu bude rozkazem. Ve skutečnosti však rozehrává asymetrii opačnou.

Po falešné nabídce priority a neméně falešném utvrzování zákazníka v tom, že je tady ten hlavní, často poklesne bdělost a ostražitost u „poctěného“ jedince, čehož obchodník následně využije.

(22)

22

Komunikace, která má působit nenuceně a přirozeně, je ve skutečnosti velice detailně promyšlená. Tato nenucenost je jen jedním z mnoha natrénovaných atributů profesionálního vystupování. ²⁹

5. 2. 7. 1. Klamavá reklama

Klamat a oklamávat nás může jak text, tak i obraz. Dále klamat, klamně slibovat či falešně navnadit spotřebitele může spojování výrobku s jiným motivem nebo jeho prezentování v souvislostech, které nemají nic společného s reálnou konzumací, spotřebou či využitím propagované služby.

Americký lingvista Dwight Bolinger rozdělil klamy používané v reklamách na tezovité a netezovité. Tezovité klamání se opírá o doslovný výklad, přičemž v samé podstatě sdělení je použito např. slovo, které má dva významy, nebo obraz, který může být interpretován dvěma odlišnými způsoby. Jestliže je klam založen na tom, že si spotřebitel může vyložit sdělení dvěma způsoby, z nichž jeden je pravdivostně nenapadnutelný, zatímco druhý adresáta oklame, lze to považovat za formu ochrany reklamní společnosti. Druhý typ klamání – netezovitý, se nám například snaží

„nakukat“, že po vypití určitého čaje budeme štíhlejší. „Netezovité klamy tedy vyvolávají sugestivní představy, pod jejichž vlivem pozorovatel či posluchač sám dospěje k mylným tezím.“ ³⁰

Dále rozlišujeme dva druhy nepravd, jež se vyskytují v tzv. klamavých reklamách. Jsou jimi zjevná lež a zavádějící tvrzení. „Zjevná lež je evidentní nepravdivost, která očividně zkresluje skutečnost. Zavádějící tvrzení mohou být méně průhledná, a nemusíme si je snadno uvědomovat. Podstatou je to, že se překladatel pokouší lež či zkreslování skrýt, zamaskovat.“³¹ Mezi typy zavádějícího tvrzení patří například nejasné srovnávání, vyzdvihování účinku, který je zcela samozřejmý nebo naprosto nepodstatný, nebo předložení neúplné statistiky.

29 VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 81- 87

(23)

23

6. PROČ TAK ČASTO NEPOZNÁME, ŽE NÁM NĚKDO LŽE

Za náš neúspěch v rozpoznávání lží může nejspíše evoluce, díky níž jsme na to nebyli připraveni. Lidé žili dříve více „na očích“ druhým lidem, podvádění nešlo mnohdy dost dobře skrýt a zamaskovat, důkazy šly těžko popřít. Z odhaleného lhaní plynuly v primárních společenstvích fatální sankce. Když byl někdo v dřívějších dobách přichycen při lži, jeho dobrá pověst vzala v tehdejších malých společenstvích rychle za své a byl z jejich středu vyloučen. To lidi sice vedlo k méně častému lhaní, ale když už lhali, o to více se snažili být co možná nejpřesvědčivější. Umět lhát tedy bylo většinou důležitější, než umět lež odhalit. Tak se z nás v průběhu generací stali dovední podvodníci. Antropolog Robert J. Trivers z americké Rutgers University je dokonce přesvědčen, že lidský mozek vděčí za svůj vývoj právě lži. ³²

Podmínky života se však radikálně změnily, a dnes má člověk rozsáhlé možnosti, jak a kdy lhát. Také společnost někdy povzbuzuje své členy spíš k tomu, aby lhali, než aby nelhali.

Rozpoznat lež nás nenaučili ani rodiče, kteří spíše naopak např. na ochranu intimního soukromí dětem pravdu neříkají a řadu pravd před nimi skrývají a oklamávají je. V tomto směru se nám v dětství (jako součást výchovy) dostalo spíše to, že jsme nad problémem lhaní a jeho rozpoznávání byli často uvedeni v omyl a svedeni k nesprávným závěrům. Dalším důvodem, díky kterému neumíme prohlédnout lži je, že jsme zkrátka „nastaveni“ spíše na důvěřování než podezírání. Důvěřovat druhým činí život přeci jen snazším. A i kdyby se nám ve svých důsledcích vyplatilo být spíše obezřetní a podezírat, důvěřovat je prostě jednodušší. ³³

6. 1. Nepravé intence

Při rozhovoru se pokoušíme vyhodnotit, zda mluvčí mluví pravdu nebo to „říká jen tak“. K tomuto vyhodnocování dochází automaticky a naše psychika se zařídí podle toho, jak zhodnotí řadu signálů: tón hlasu, mimiku, postoj těla, kontext situace, svou předchozí zkušenost s mluvčím, zkušenost s našimi reakcemi v podobných situacích apod.

(24)

24

Interpretaci nepravých intencí, při nichž hledáme odpověď na otázku, zda je věta pravdivá nebo nepravdivá, komplikuje fakt, že původce nepravé intence může „klamat tělem“. Dotyčný nám může nejrůznějšími prostředky ztížit správnou interpretaci. Může rovněž záměrně chtít, abychom si neinterpretovali jeho sdělení správně. A komplikací je také to, že sám ve chvíli vyslovení nemusí vědět, jestli myslí intenci vážně, nebo ne.

Vymknutí se z kontextu, zkrat jednající osoby, nečitelnost motivace řady činů, neočekávané výpady a stejně nečekaná podcenění závažnosti jsou poměrně častým jevem, který nám rozpoznávání lží ztěžuje.³⁴

7. EXPERIMENTY PAULA EKMANA

Během několika experimentů z devadesátých let 20. století, ve kterých se spolupracovníky zkoumal úspěšnost školených jedinců odhalit lháře, vyplynulo hned několik vedlejší zjištění. Například tzv. Othellova chyba, jíž se často při odhalování lží dopouštíme. Jde v ní o to, že osoba, které hodně záleží na tom, aby nedůvěřivé okolí přesvědčila o tom, že se opravdu ničeho nedopustila (a také se ničeho nedopustila), může díky stresu působit nevěrohodně a podivně. Jinak řečeno může vykazovat takové projevy, jako lhář. Ukazuje se, že pod vlivem hrozící sankce je věrohodné lhaní velice obtížné, přesvědčit o pravdě je však mnohdy daleko obtížnější.

Z experimentu, popsaného v roce 1997, bylo vyhodnoceno, že trénovaným pozorovatelům a posluchačům pomohlo všímat si, jestli osoby, které na ně mluvily, měly nebo neměly strach, a také zda z jejich obličeje (tónu hlasu apod.) byly poznat drobné signály znechucení (vyskytují se u lhářů). Ovšem i z nejoptimističtějších výsledků opakovaně plyne, že i ti nejzkušenější znalci lidského chování se v 15-30 % případů zmýlí.³⁵

34 VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 38, 39

(25)

25

8. PŘIROZENOST VS. PŘETVÁŘKA

Pojem přirozenost je velice relativní. Nemůžeme se totiž vždy spoléhat na to, že chování u druhých lidí je v danou chvíli autentické a opravdové, že se lidé kolem nás tváří přirozeně. Lze předpokládat, že zvnitřněná pravidla předvádění, která jsme si osvojili a s nimiž v zásadě souhlasíme, přetvořila naši „přirozenost“ do jisté společenské nepřirozenosti. Přirozenosti by odpovídala naše zcela spontánní, bezprostřední reakce – když bychom byli sami. Není snadné, a často ani není možné, odpovědět na otázku, kdy ještě můžeme a kdy už nemůžeme označit chování člověka za přirozené.

V některých situacích si přes tvář nebo před tvář nasazujeme jiný výraz, masku a pod níž chceme skrýt to, co skutečně cítíme. Ve tváři dojde k přetvoření emocí, event.

jiných komunikovaných signálů a zpráv pro okolí tak, jak chceme nebo jak si myslíme, že je to slušné, zdvořilé a vyžadované. Velice často přetváříme svou tvář podle toho, co se od nás v dané sociální situaci očekává.

Podle sociologa Baumana nám v zaměňování zdání za skutečnost, velice pomáhá anonymita, která přeje klamu a podvodu. Je totiž velice snadné „chlubit se cizím peřím“ a vydávat se za někoho jiného před někým, kdo nás vůbec nezná.

Má-li však jedinec masku nasazenou častěji, než kolik času v bdělém životě stráví bez ní, pak má sklon vytvářet si sebepojetí i z vyhodnocování toho, jak s těmito maskami umí úspěšně zacházet. Na veřejnosti člověk vystupuje v roli, signalizuje status, hraje a účastní se her druhých. Právě za to a díky tomu je přijat mezi druhé, a tak je neznatelně svým okolím manipulován k přizpůsobení.³⁶

Lidé uchylující se k přetvářce se snaží „nepřehánět“. Někteří velmi dovední lháři umějí po čase napodobit takové obličejové stahy svalstva, které byly původně možné pouze jako neurovegetativní, neintencionální reakce. Dovedný lhář se vyžadovanému projevu naučí a nemusí si toho být ani vědom, k učení může docházet neuvědoměle.

Základní pravidlo hraní většinou zdatně dodržují například politici, když vystupují před zraky veřejnosti nebo mluví do éteru k posluchačům.³⁷

36 VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 49-51

37 Tamtéž, str. 59, 60

(26)

26

8. 1. Sociální inteligence

Sociální inteligence je dobře využitelná a někdy nezbytná pro úspěšné chování v roli. Lidmi, kteří toho využívají, se zabýval minnesotský psycholog Snydera, který tyto lidi nazval sociálními chameleony. Jde o pokrytecké jedince, kteří:

- umějí pečlivě naaranžovat první dojem, který chtějí vyvolat - snaží se na své okolí zapůsobit, že jsou lepší, než doopravdy jsou

- jsou ochotní stát se téměř vším, čím by je druzí chtěli mít, jen aby byli oblíbení - dokážou tvrdit jednu věc a udělat druhou, pokud jim to zajistí uznání

- chovají se jinak na veřejnosti a jinak v soukromí

- v závislosti na to, s kým právě komunikují, dokážou jednat jako různí lidé Tyto osoby využívají svého sociálního nadání k získání a udržení obliby a uznání.³⁸

(27)

27

9. DETEKCE NEVERBÁLNÍHO KLAMÁNÍ Z GEST A MIMIKY PODLE DESMONDA MORRISE

Lidskými gesty a řečí těla se zabývá například sociobiolog Desmond Morris.

Gesta podle něj napomáhají aktérovi oklamat příjemce. Pomáhají mu vnitřně lépe zvládnout náročnou situaci, v níž podvádí, a na druhou stranu pro cvičeného pozorovatele se stávají signálem vyzrazujícím. Povahou takového gesta (němého slova) je jednak „vyslovení“, jednak „prořeknutí se“. Podle Morrise mají přímou souvislost s klamáním a lhaním např. gesta sáhnutí si na nos nebo mnutí si oka.³⁹

Sáhnutí si na nos - „Přesná podoba tohoto doteku bývá v různých případech odlišná. Někdy si nos stiskneme hřbetem ruky nebo si jej třeme špičkou prstu. Jindy po něm hřbetem prstu přejíždíme tam a zpátky nebo se za něj chytneme.“⁴⁰ Tímto gestem dáváme při řeči najevo, že vůči adresátovi nejsme upřímní. A aniž bychom si to uvědomovali, poskytujeme druhým informaci o svých vnitřních pocitech, protože obecně platí, že je toto gesto vždy projevem vnitřního rozrušení, a to i tehdy, působíme- li navenek klidným dojmem. Tím, že si v tu chvíli sáhneme na nos, dáváme najevo zmatek, který v nás určitá situace nebo otázka vyvolala.

Toto potvrzují i badatelé z chicagské nadace pro výzkum léčby čichu a chuti, kteří zjistili, že při lhaní lidský organismus uvolňuje chemické látky zvané katecholaminy, které způsobí zduření nosní sliznice. Zvětšení nosu je však nepatrné a nemáme šanci ho vidět pouhým okem. Známkou toho, že dotyčný lže, pro nás může být, „lhářovo“ škrábání nebo dotýkání se nosu. ⁴¹

Oko jemně mnuté – Mnutí oka nám slouží jako záminka k tomu, abychom mohli zavřít nebo odvrátit oči ve chvíli, kdy se děje něco nepříjemného. Chceme se vyhnout vizuálnímu kontaktu s okolním prostředím a toto gesto nám to diskrétně umožňuje. Tohoto úkonu se dopouštíme, aniž o tom víme. Ať už jsme lháři my, nebo někdo jiný, jde nám o to, abychom se nemuseli ostatním dívat do očí. ⁴² (Příloha, obrázek č. 1) Obě gesta jsou běžně rozšířená po celém světě.

39 MORRIS, Desmond. Bodytalk: Řeč těla. Vyd. 1. Praha: Ivo Železný, 2004, str. 103

41 PEASOVI, Allan a Barbara. Řeč těla. 1. Praha: Portál, 2008, str. 143, 144

42 MORRIS, Desmond. Bodytalk: Řeč těla. Vyd. 1. Praha: Ivo Železný, 2004, str. 97

(28)

28

10. DETEKCE LŽÍ ZKUŠENÝCH LHÁŘŮ PODLE VRIJE

Psycholog Aldert Vrij, který se řadu let zabývá lhaním a speciálně možnostmi jak nachytat lháře, zformuloval několik pravidel, která by mohla mírně zlepšit naše šance při odhalování lhářů.

● Nepřeceňovat se. Naše sebevědomí a namyšlenost, že poznáme toho, kdo nám lže, sníží naši schopnost postřehnout detaily a soustředit se. Ani bychom se podle něj neměli spoléhat na řeč těla. Takzvaný Pinokiův efekt (tj. přesvědčení, že lhář se vyzradí sám a nám jen stačí, že ho budeme bedlivě sledovat) dnes už neplatí. Klasická vyzrazení jako zakrytí si úst dlaní nebo třes rukou jsou už v dnešní době nepravděpodobná.

● Můžeme být úspěšnější, když dostaneme druhou osobu pod časový tlak. Vrij je přesvědčen, že vymyslet věrohodnou vylhanou historku dá práci, a že vůbec není snadné lhát rychle a bez rozmyšlení. Zkušený lhář se o to přesto bude snažit. Povede ho to nicméně k tomu, že se bude „celým tělem“ snažit působit normálně. Vymyslet věrohodné lhaní stojí energii, a tak se většinou lhář přestane hýbat, snaží se vypadat nezúčastněně, klidně, sezení začne působit strnule nebo až ležérně. Podle Vrije je pokles gestikulace a přirozených pohybů těla daleko spolehlivějším neverbálním indikátorem než dlaň zakrývající ústa.

● Větší šanci má pozorovatel než tazatel, protože i formulování otázek, jimiž bychom druhou osobu nachytali (nebo se naopak přesvědčili o tom, že nám říká pravdu), stojí energii.

● Můžeme být úspěšnější, když druhou osobu přesvědčíme, že „jde o hodně“.

Čím vyšší jsou sázka, riziko, nebezpečí a motivace lháře, aby byl úspěšný, tím vyšší je také šance, že si na jeho chování něčeho všimneme.⁴³

43 VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 2. Praha: Portál, 2008, str. 66, 67

(29)

29

11. USVĚDČUJÍCÍ TVÁŘ

Význam obličeje pro vzájemné sdělování a porozumění není náhodný a má svůj původ v dávné minulosti. Pomocí mimiky se dorozumívají mnohé sociálně žijící druhy savců. Náš původ mezi třetihorními lidoopi nám předurčil, že obličej je nedílnou součástí naší komunikace.

Tvář u řady lidí stále zůstává zrcadlem jejich vnitřních emočních stavů: smutku, štěstí, zklamání, či rozčarování, strachu, znechucení, vzteku, překvapení, zájmu a zvědavosti, studu a hanby, nesmělosti a nejistoty, lásky atd. Tvář dokáže signalizovat nátlak na druhého. Pouze tím, jak se člověk tváří, vyšle jasnou zprávu – udělej to a to nebo řekni tamto. Tvář umí pobízet i přibrzdit druhého člověka. Je sice němá, ale

„mluví“ často velmi hlasitě a jednoznačně.

Pozorný partner může tedy během komunikace hodně vyčíst z toho, jak se tváříme. Zejména tehdy, když se nehlídáme. Vyčíst může to, na co myslíme, co hodláme udělat nebo jak „v duchu“ komentujeme to, co on nám sděluje. Vyčíst z tváře může i to, zda jsme si na něco právě vzpomněli.⁴⁴

Mimické výrazy se vzájemně liší svým vnějším projevem, tj. rozdílnými mimickými změnami v jednotlivých částech obličeje (ústa, oči, čelo, nos). Pojem morfologie mimického výrazu znamená vlastně jakousi aktuální konfiguraci těchto prvků. Zároveň je mimický výraz součástí celkové síly emočního projevu jednotlivce, která je charakterizována jako počet, trvání, důležitost, intenzita a charakteristika jednotlivých prvků, které slouží k projevu jednotlivých emocí. Intenzitu mimického výrazu ovlivňuje emoční stav vysílatele, situace a vzájemný vztah s komunikačním protějškem.

Projev mimického výrazu ale zároveň i interpretace jeho významu je ovlivněna konkrétním sociálním kontextem, ten reflektuje jeho motivační ukotvení a je neoddělitelný od jeho funkce. Přesný význam mimického výrazu tedy můžeme odhalit vždy jen s přihlédnutím ke konkrétní situaci, ve které byl pozorován.⁴⁵

Lhaní lze z mimiky odpozorovat proto, že výrazy zvláště některých emocí bývají automatické a bezděké. Musíme brát však v potaz, že zkušený lhář dovede „tvarovat“

mimické výrazy velmi podobné těm, jež jsou za normálních okolností mimovědomé a

44 BLAŽEK, Vladimír a Radek TRNKA. Lidský obličej: vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009, str. 11

(30)

30

jež se vymykají našemu ovládání. Věrohodné lhaní je právě proto věrohodné, že se při něm lhář dokáže velmi přesvědčivě tvářit.

11. 2. Fyziognomie

Fyziognomie vznikla v době antického Řecka zhruba 400 let před naším letopočtem jako první nauka, která se jako první systematicky zaobírala vzhledem lidského obličeje.

Výraz fyziognomie, který je řeckého původu (řec. fysis – přirozenost, řec.

gnómé – poznání) bychom mohli volně přeložit jako poznání přirozenosti. Ze širšího kontextu pojetí fysis pak vyplývá, jakým způsobem se pojetí přirozenosti člověka má ke tvaru obličeje a jeho psychickým charakteristikám.⁴⁶

11. 2. 1. Lavaterova fyziognomie

Fyziognomie curyšského teologa Johanna Kaspara Lavatera byla pojata jako nauka o poznání lidských vlastností z výrazu tváře a jejím cílem byla snaha o zdokonalení člověka. Učení o odrazu duše v rysech obličeje typu lebky navazovalo na předchozí pojetí fyziognomie, ale zároveň zavedlo i nové principy v té době užívané v grafologii (nauce o odrazu povahových vlastností v tazích písma).

Lavater byl toho názoru, že schopnost fyziognomicky posuzovat druhého člověka je u lidí zastoupena v různé míře, ale úsudek o druhých si pomocí fyziognomie umíme udělat všichni. Obličej považoval za reprezentanta celého těla, kdy čelo až k obočí je zrcadlem rozumu, na nosu a tvářích se zobrazuje morální a citový život a na ústech s bradou se zobrazuje život animální.

Mezi tělem a duší tedy podle Lavatera panuje jakási harmonie. Hezká povaha je proto spojena s hezkým výrazem v obličeji a špatná pak s výrazem ošklivým. Zde je Lavater v souladu s platónským spojením dobra a krásy v rámci kalokagathie. (=

harmonický soulad tělesné a duševní stránky)⁴⁷

46 BLAŽEK, Vladimír a Radek TRNKA. Lidský obličej: vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009, str. 17

47 Tamtéž, str. 29-31

(31)

31

11. 3. Mikrovýrazy

V šedesátých letech 20. století psychoterapeut Ernest Haggard a Kenneth Isaacs objevili u svých pacientů výrazy obličeje, které trvaly jen zlomek vteřiny, takzvané mikrovýrazy. Jde o zcela plnohodnotné výrazy, jež odrážejí naše skutečné pocity. Doba jejich trvání se pohybuje mezi jednou čtvrtinou až jednou polovinou sekundy, takže si jich běžně vůbec nevšimneme. Při pokusech, kdy profesor psychologie Steve Porter a jeho studentka Leanne ten Brinkeová předkládali testovaným osobám hezké a ošklivé obrázky, na které měli reagovat buď přirozeně, nebo předstíraným emocionálním výrazem se potvrdilo, že pravé pocity se ve tváři projeví vždy, i třeba jen krátce.

Mikrovýrazy tedy odrážejí skutečné emoce, které lhář v danou chvíli prožívá a jež se snaží ze všech sil skrýt. Právě v mikrovýrazech je spatřován nejúčinnější způsob, jak rozpoznat lež.

I kdyby byl lhář sebelepší herec, vždy se naskytne nějaký okamžik, v němž se jeho skutečné myšlenky projeví. Mikrovýraz lze zaznamenat hlavně předtím, než si lhář nasadí svou falešnou masku.⁴⁸

11. 4. Disharmonie

Když se někdo snaží zalhat, většinou nepřemýšlí nad svou chůzí, výrazy ve tváři, gesty atd., ale soustředí se na to, co řekne. To pro ty, kteří se snaží odhalovat lži, znamená velkou výhodu. Čím větší význam má lež, tím se podvodník více soustředí na to, co říká a přestává kontrolovat své tělo, obzvlášť to, jak se tváří.

Nejvíce toho lze vyčíst právě z obličeje, neboť se v něm odrážejí naše bezprostřední pohnutky. Již zmiňovaný psycholog Paul Ekman považuje nesoulad ve výrazu za nejdůležitější klíč k odhalování lží.⁴⁹

11. 5. Poker face

Tváření se hráčů při pokeru je natolik známým případem oklamání spoluhráčů, že propůjčilo psychologii sousloví a poker-faced person. Člověk s obličejem pokerového hráče se umí ovládat. Především kontroluje své mimické svalstvo, a také další neverbální projevy, aby na něm druzí nepoznali emoce. Dokáže vydržet napětí, skrýt myšlenkové pochody, udržet „nervy na uzdě“, tvářit se chladně. Mimo to však

48 NASHER, Jack. Jak prokouknout lež a odhalit pravdu. 1. Praha: Grada, 2011, str. 93, 94

49 Tamtéž, str. 87, 88

(32)

32

může i aktivně klamat. Pozvednuté obočí či zamračení, letmý úsměv a náhlé vrásky na čele vůbec nemusí signalizovat to, na co běžně odkazují (starost, nepříjemné překvapení, zklamání apod.). ⁵⁰

11. 6 Skryté motivy

Při lhaní se do obličeje promítají dva různé typy emocí – ty, které podvodník chce dát najevo, a ty, které se snaží skrýt. Proto například, aby zamaskoval svou nervozitu, nasadí umělý úsměv. „V obličeji působí paralelně vedle sebe dva samostatné mechanismy – systém vědomých a podvědomých výrazů. Každou z těchto dvou rovin řídí jiná část mozku. Tyto poznatky z oblasti neurologie potvrzují v souvislosti se lhaním jeden zásadní fakt, a to ten, že lidský obličej představuje dvojí systém. Vědomá a nevědomá mimická gesta jsou ovládána různými oblastmi mozku.“⁵¹ Předstírané výrazy jsou tedy součástí samostatného systému a právě na něj se musíme zaměřit, chceme-li lháře usvědčit.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsme v odhalování lži tak špatní, je nejspíše skutečnost, že nedokážeme rozlišovat mezi falešnými a upřímnými výrazy tváře. Tato schopnost, jež může být při hledání pravdy zcela rozhodujícím faktorem, je u lidí všeobecně velmi málo rozvinuta. Naopak co se týká umění ovládat svůj vlastní obličej, jsme na tom o poznání lépe. Rozpoznat předstíraný výraz přitom není zas tak těžké.

Stačí jen vědět jak na to. Budete-li pozorní, všimneme si, že emoce, již se podvodník snaží dát najevo, nejsou s jeho tváří v celkovém souladu.⁵²

11. 7. Asymetrie

Podle studie provedené Paulem Ekmanem jsou jedním ze signálů předstíraných emocí takzvané asymetrické mimické výrazy. Skutečné pocity se v obličeji projevují vyváženě – upřímný hněv se tedy promítá do obou polovin obličeje v zásadě stejně. To však neznamená, že je-li výraz hraný, postihne jen jednu polovinu tváře a druhá zůstane nepohnutá. Emoce se samozřejmě odrážejí v celém obličeji, pouze na jedné jeho polovině se projevuje výrazněji. Celek potom působí nesouměrně.⁵³

(33)

33 11. 7. 1. Úsměv

Jako nejčastější nesouměrný výraz je považován umělý úsměv, jehož prostřednictvím se snažíme ostatní přesvědčit, že prožíváme nějaké pozitivní emoce, ačkoli to není pravda. Pro umělý úsměv je typická asymetrie. Podílí se na něm totiž jen velký sval lícní, takže ústa se sice smějí, oči však nikoli. Tento úsměv získává při klamání zvláštní význam. Podvodníci ho nasazují, aby zakryli emoce, jež jsou pro ně v danou chvíli nežádoucí. Když se obávají, že se prozradí strachem nebo špatným svědomím, snaží se tyto pocity co nejvíce potlačit a zamaskovat je úsměvem. Umělý a opravdový úsměv se liší ve výrazu očí – při opravdovém úsměvu se kolem očí vytvářejí mimické vrásky. Proto, když máme podezření, že nám někdo lže, měli bychom se zaměřit na jeho horní polovinu obličeje, neboť ta u předstíraných výrazů podléhá nejmenší kontrole.⁵⁴

„Ekman a Friesen v sedmdesátých letech 20. století vyvinuli tzv. Facial Action Coding System (FACS; čili Kódovací systém obličejových aktivit), vyhodnocující metodu, která si všímá detailních a velmi drobných hnutí (pohybů) a tvarů mimických svalů. Nejvýraznější rozdíly pak byly popsány mezi tzv. falešným (strojeným, zdvořilostním, něco zamaskovávajícím) úsměvem a úsměvem radostným ve stavech štěstí.“⁵⁵

11. 8. Chybné pořadí

Mnohé lze také vyčíst z toho, kdy určitý výraz ve tváři druhé osoby zaznamenáme. Opravdové výrazy se zpravidla objevují dřív, než jsou vyřčena slova, k nimž se vztahují. Nejdřív by tedy měla nastat změna výrazu, a teprve potom ústní sdělení. Například v Německu roku 2002 poslanci Křesťansko-demokratické unie (CDU) při hlasování o přistěhovaleckém zákoně předstírali pobouření nad postupem tehdejšího předsedy Spolkové rady Klause Wowereita. Avšak nebyli u toho žádní novináři, tak se rozhodli svoji nevoli vyjádřit ještě jednou veřejně před médii. Bušení pěstí do stolu jejich zástupce Rolanda Kocha však bylo nejen přehnaně časté, ale navíc

54 NASHER, Jack. Jak prokouknout lež a odhalit pravdu. 1. Praha: Grada, 2011, str. 89, 90

(34)

34

absolutně neladilo s tím, jak se u toho tvářil, takže zpravodajský magazín Der Spiegel o celé záležitosti psal jako o „venkovské frašce“.⁵⁶

11. 9. Nevhodná délka a intenzita

Falešné emoce lze identifikovat také podle délky trvání určitého výrazu.

Konkrétně tehdy, zůstávají-li některé pocity vepsané ve tváři příliš dlouho. Velice nápadné je to například u překvapení. Skutečné překvapení trvá jen nepatrný okamžik a v momentě, kdy dotyčný situaci vstřebá, překvapení opadá. Lháři, ve snaze svoji roli zahrát co možná nejlépe, tuto délku většinou neodhadnou. Z tohoto důvodu může působit rušivě také intenzita předstíraných pocitů. Když podvodníka obviníte z toho, že lhal, okamžitě začne hrát k smrti uraženého. Jelikož ve skutečnosti uražený není, může svůj výstup nevědomky přehnat, a vám bude ihned jasné, na čem jste.⁵⁷

11. 10. Proměnlivost emocí

U lhářů také dochází ke změnám pocitů častěji než u poctivých lidí. Snaží se nalézt emoce, jež by okolí nejvíc zmátly. Častá změna nálad nám tedy může signalizovat, že něco není v pořádku. ⁵⁸

(35)

35

12. POHLED A OČNÍ KONTAKT

Porozumění pohledu očí je jednou z nejpodstatnějších schopností pro lidské sociální poznání. Pohledem očí nejen záměrně měníme své zorné pole, a tím si vybíráme, co budeme vnímat, ale také regulujeme průběh konverzace a předáváme ostatním důležité sociální signály. Lidé jsou na směr pohledu velmi citliví a jsou schopni rozlišit velmi drobné odchylky. Zjištěné poznatky však nejde uplatnit na všechny lidi, ale jen na západní společnost. V jiných kulturách má oční kontakt jiná pravidla, například v některých asijských společnostech je nepřípustný vzájemný kontakt oční kontakt lidí odlišného společenského postavení. Pro jedince nižšího postavení je společenskou normou uhýbat pohledem při kontaktu s člověkem vyššího postavení, jinak by byl jeho pohled vnímán jako drzost či nepřátelská výzva.

Při prvních výzkumech zrakového kontaktu v sociální interakci z 60. let, bylo zjištěno, že pokusné osoby se dívají na experimentátora víc, když poslouchají, než když samy mluví, a shledali, že intenzivnější oční kontakt z jejich strany nastává při méně osobních otázkách.

Již od počátku výzkumu se také jasně ukázalo, že míra pohledů je ovlivněna sympatiemi mezi komunikačními partnery. Uhýbání pohledem pak může být způsob distancování se od někoho. Platí to ovšem pouze pro konverzační páry, které se neznají důvěrně. Frekvenci a délku očního kontaktu ovlivňuje také to, zda má hovor kooperativní nebo soupeřivou formu. V situaci spolupráce byla větší celková délka očního kontaktu jednotlivých osob i vzájemného očního kontaktu.

Mírou pohledů také ovlivňujeme, za jak důvěryhodné bude považováno naše tvrzení. Například při jednom pokusu, který se odehrával v soudní síni, byli svědkové mluvící se skloněným pohledem považováni za méně důvěryhodné, než ti, kteří se dívali při promluvě přímo na posluchače.

Mimo vztahových charakteristik a rolí jednotlivých účastníků rozhovoru má na míru očního kontaktu také vliv osobnosti konverzačních partnerů. Například při zkoumání dominance bylo zjištěno, že submisivní osoby se dívají na druhou osobu spíše jen ve chvílích, kdy dominantní jedinec jejich pohled neopětuje. Poměrně vysoká frekvence pohledů se vyskytuje i v situacích spíše konfliktních, což pravděpodobně umožňuje lidem průběžně vyhodnocovat emoční stav a postoj druhého jedince. Delší pohledy mohou také sloužit jako prostředek k přesvědčení druhého o své důvěryhodnosti či závažnosti pronášeného verbálním sdělením.