Technická univerzita v Liberci Ekonomická fakulta
D I P L O M O V Á P R Á C E
2011 Michaela Hejzlarová
Technická univerzita v Liberci Ekonomická fakulta
Studijní program: N 6208 – Ekonomika a management Studijní obor: Podniková ekonomika
Problematika HIV/AIDS v zemích subsaharské Afriky a její mikroekonomické dopady HIV/AIDS Issue in the Sub-Saharan African Countries and Its Microeconomic
Impacts
DP – PE – KEK 2011 13
Michaela Hejzlarová
Vedoucí práce: Ing. Kocourek Aleš, Ph.D., katedra ekonomie Konzultant: prof. Ing. Fárek Jiří, CSc., katedra ekonomie
Počet stran: 69 Počet příloh: 1
Datum odevzdání: 4. ledna 2011
5
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci dne 4. ledna 2011 Michaela Hejzlarová
6
Anotace
Práce se v první části zabývá oblastí subsaharské Afriky a infekcí HIV a onemocnění AIDS. Následuje rozbor ekonomických dopadů pandemie HIV/AIDS na oblast subsaharské Afriky. Snaží se nalézt širší příčiny současného neradostného stavu zdejších zemí a dát je do souvislosti s tímto onemocněním.
Druhá část práce je věnována otázce současných opatření na snížení počtu nově nakažených a ekonomické náročnosti jejich realizace. Následuje návrh a rozbor náročnosti dalších možných opatření.
Klíčová slova
Makroekonomické dopady, Mikroekonomické dopady, Lidský imunodeficitní virus, Subsaharská Afrika, Získaný imunodeficitní syndrom
7
Annotation
The first part of this work deals with area of Sub-Saharan Africa and with HIV infection and AIDS diseases. Followed by analysis of the economic impact of HIV / AIDS in Sub- Saharan Africa. Trying to find a broader causes of the current joyless state of the local countries and put them in context with this disease.
The second part deals with the current measures to reduce the number of new infected and the economic performance of the measures implementation. Followed by proposal and analysis of difficulty of other possible measures.
Key Words
Macro-economic impacts, Micro-economic impacts, Human Immunodeficiency Virus, Sub-Saharan Africa, Acquired Immune Deficiency Virus
8
Poděkování
Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu diplomové práce, panu Ing. Aleši Kocourkovi, Ph.D. za jeho cenné rady a podnětné připomínky. Současně děkuji všem, kteří mně během celého studia podporovali.
9
Obsah
1. Úvod... 13
2. Subsaharská Afrika... 15
2.1 Vymezení oblasti ...15
2.2 Základní statistické informace ...15
2.3 Historický vývoj ...17
2.4 Současná situace ...17
3. Infekce HIV a onemocnění AIDS... 22
3.1 Historický vývoj ...22
3.2 Základní charakteristika...25
3.3 Vývoj onemocnění – proměna viru HIV v onemocnění AIDS ...26
3.4 Způsoby přenosu viru HIV ...27
3.5 Ze zprávy AIDS Epidemic Update 2009 ...28
4. Analýza dopadů HIV/AIDS na ekonomiky subsaharské Afriky ... 33
4.1 Ekonomická situace států subsaharské Afriky...33
4.2 Dopady HIV/AIDS v ekonomické oblasti ...35
4.3 Makroekonomické dopady ...36
4.4 Mikroekonomické dopady ...39
5. Současná řešení snižování počtu nakažených HIV/AIDS a jejich ekonomické dopady ... 41
5.1 Léčba...41
5.2 Prevence...42
5.3 Ekonomická náročnost přijatých opatření ...53
6. Sestavení vlastního návrhu řešení prevence HIV/AIDS a zhodnocení jeho možných ekonomických dopadů ... 57
10
6.1 Porovnání TBC a HIV/AIDS a z něho vyplývající řešení ...57
6.2 Odlišné přístupy států k hrozbě HIV/AIDS ...59
6.3 Situace na Kubě ...60
6.4 Ekonomická náročnost přijatých opatření ...62
7. Závěr... 63
Seznam použité literatury... 66
Citace...68
Seznam příloh ... 69
11
Seznam zkratek
AIDS Získaný imunodeficitní syndrom (Acquired Immune Deficiency Virus) bil. Bilión
CO2 Oxid uhličitý
DOTS Strategie přímo kontrolované krátkodobé léčby tuberkulózy (Directly Observed Treatment, Shortcourse)
GDP Hrubý domácí produkt (Gross Domestic Product)
GRID Nemoc poruchy imunity související s gayi (Gay-Related Immune Deficiency) HIV Lidský imunodeficitní virus (Human Immunodeficiency Virus)
IPAA Mezinárodní partnerství pro AIDS v Africe (International Partnership against HIV/AIDS in Africa)
kg Kilogram
km2 Kilometr čtvereční kWh Kilowatthodina m3 Metr krychlový
MDR-TBC Multiresistentní tuberkulóza (Multi Drug Resistant Tuberculosis) mil. Milión
obyv. Obyvatel
OSN Organizace spojených národů (United Nations Organization) PEP Postexpoziční profylaxe
PPP Parita kupní síly (Purchasing Power Parity) TBC Tuberkulóza (Tuberculosis)
tis. Tisíc
UNAIDS Agentura pro boj proti viru HIV a nemoci AIDS při OSN (Joint United Nations Programme on HIV/AIDS)
USD Americký dolar
WHO Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)
% Procento
12
Seznam tabulek
Tabulka 1: Subsaharská Afrika – základní přehled rok 2006, 2007, 2008... 16
Tabulka 2: Statistiky lidí infikovaných virem HIV ... 29
Tabulka 3: Statistika lidí infikovaných virem HIV (podle regionů) ... 31
.
Seznam obrázků
Obrázek 1: Politická mapa afrického kontinentu ... 21Obrázek 2: Virus HIV... 25
Obrázek 3: Pravděpodobný počet lidí žijících s virem HIV v roce 2007... 30
Obrázek 4: Počet HIV pozitivních ve třech nejpostiženějších regionech světa ... 31
Obrázek 5: Počet HIV pozitivních v dalších regionech světa ... 32
13
1. Úvod
Globální epidemie viru lidského imunodeficitu, známá především jako lidský imunodeficitní virus (Human Immunodeficiency Virus, HIV) a onemocnění získaný imunodeficitní syndrom (Acquired Immune Deficiency Virus, AIDS), sebou přináší celou řadu problémů. Závažná morální dilemata otevírají nové otázky v oblasti lékařské etiky, přičemž pro některé lékaře je hledání odpovědí na ně bohužel součástí každodenní pracovní rutiny. Celosvětově se projevují ekonomické, sociální a kulturní důsledky existence tohoto onemocnění. Pro mnoho obyvatel světa je HIV/AIDS ve svých důsledcích zjevně vnímatelnou realitou, s níž se musejí denně vypořádávat ve svém praktickém životě, ať už jako nemocní, nebo příbuzní HIV pozitivních.
Nelze říci, že by všechny oblasti světa byly postiženy stejnou měrou. Poměrně stabilizovaná situace v zemích střední Evropy nesmí svádět k domněnce, že podobně se s tímto problémem dokážou vypořádat všude. Zvláště kritická je v tomto ohledu situace v zemích subsaharské Afriky.
Státy subsaharské Afriky jsou z mnoha důvodů, jimiž se ještě budu podrobněji zabývat, ve velkém množství nejrůznějších všeobecných pozitivních ukazatelů vývoje na posledních místech celosvětových žebříčků a statistik, naopak vedou tabulky v opačném směru. V mnoha negativních trendech jim náleží prvenství. Vzájemná kombinace všech možných negativních ovlivnitelných i neovlivnitelných podmínek výhled do budoucnosti dále zhoršuje.
Bohužel v oblasti subsaharské Afriky onemocnění HIV/AIDS náleží vedle dalších hrozeb mezi nejvážnější rizika. K již existujícím potížím a problémům politickým, ekonomickým, klimatickým a jiným tak během osmdesátých let dvacátého století přibyl další, daleko hrozivější a zákeřnější. Jak léta plynou a naše znalosti o HIV/AIDS rostou, prvotní naivní optimismus, vyjádřený přesvědčením, že se HIV/AIDS podaří v přírodě celosvětově vymýtit podobně jako nedlouho předtím virus pravých neštovic, vzal za své. Problém přetrvává a jeho řešení je stále v nedohlednu.
14
Tato práce se bude zabývat ekonomickými dopady tohoto onemocnění. O lékařských poznatcích bude pojednávat pouze rámcově a v míře nezbytné pro pochopení celého velmi komplikovaného tématu a dále k objasnění otázky, proč to či ono opatření, ten či onen osvědčený postup v případě HIV/AIDS nefunguje nebo funguje jinak, než se čekalo.
Z kompilace dat bude vytvořen vlastní návrh řešení prevence HIV/AIDS a budou zhodnoceny jeho možné ekonomické dopady.
Aby bylo možné problematiku onemocnění HIV/AIDS v subsaharské Africe správně pochopit, je zapotřebí znát alespoň základní charakteristiku této oblasti.
15
2. Subsaharská Afrika
2.1 Vymezení oblasti
Africký kontinent lze rozdělit do zhruba pěti různých oblastí – takzvaných subregionů:
severní, západní, centrální, východní a jižní. Subsaharská Afrika, často také označovaná synonymem Černá Afrika, je část afrického kontinentu bez severního subregionu, která se rozkládá mezi subtropickými pásy obou polokoulí a je protnuta rovníkem. Subsaharská Afrika zabírá většinu afrického kontinentu s výjimkou států severní Afriky. Oblast severní Afriky je obvykle počítána k Blízkému a Střednímu východu, v němž má kulturní a demografické kořeny a svým způsobem se vymyká obecné charakteristice Afriky (Otevřená encyklopedie WIKIPEDIE 2009).
Oblast subsaharské Afriky představuje ve všech směrech mimořádně zajímavou směsici nejrůznějších kultur, náboženství, tradic a způsobů života. Je to místo, odkud s největší pravděpodobností vyšli předchůdci moderního člověka, aby v několika vlnách postupně osídlili celý svět. Kolébka lidstva je oblastí mimořádně krásnou, na druhou stranu ovšem také v nepředstavitelných rozměrech zdevastovanou a zpustošenou. Protiklady Afriky lze pozorovat na každém kroku, a to zvláště tehdy, není-li na ně člověk uvyklý už od narození.
Termín subsaharská Afrika nelze významově zaměňovat se Sahelem, což je oblast jižně od Sahary (viz příloha I), táhnoucí se od pobřeží Atlantiku až k břehům Indického oceánu, ohrožená dezertifikací – šířením pouště, a zároveň známá jako místo největší koncentrace nejchudších států světa (BIČÍK et al. 2003, 94).
2.2 Základní statistické informace
Oblast subsaharské Afriky se rozkládá na 24 241,9 tis. km2, což představuje 80,63 % celkové plochy afrického kontinentu (30 065 tis. km2). V této oblasti žije přibližně 817,96 mil. obyvatel (World Development Indicators database 2009).
16
Tabulka 1: Subsaharská Afrika – základní přehled rok 2006, 2007, 2008
Zdroj: (World Development Indicators database 2009)
Přehled oblasti 2007 2008
Celková populace (v mil.) 798,17 817,96
Roční přírůstek populace (v %) 2,4 2,5
Rozloha (v tis. km2) 24241,9 24241,9
GDP – atlasová metoda (v mil. USD) 774,55 885,32
GDP na 1 obyv. – atlasová metoda (v USD) 970 1082
GDP – PPP metoda (v mil. USD) 1517,05 1628,34
GDP na 1 obyv. – PPP metoda (v USD) 1901 1991
Lidé 2007 2008
Pravděpodobná délka života od narození (v letech) 52 ..
Porodnost celkem (počet porodů na ženu) 5,1 ..
Pubertální porodnost (počet porodů na 1000 žen ve věku 15-19 let) 118 ..
Antikoncepční rozmach (% žen ve věku 15-49 let) 22 ..
Porody realizované zdravotním personálem (% z celkového počtu) 45 ..
Úmrtnost dětí do pěti let (na 1000 dětí) 146 ..
Podvyživenost, váha pro věk (% dětí do pěti let) 27 ..
Imunizace, spalničky (% dětí ve věku 12-23 měsíců) 73 ..
Základní vzdělání, celkem (% z příslušné věkové kategorie) 63 ..
Procento dívek vůči chlapcům se základním a středoškolském vzdělání (%) 88 ..
Rozmach HIV, celkem (% populace ve věku 14-49) 5,0 ..
Životní prostředí 2006 2007
Plocha lesů (v tis. km2) 6246,9 ..
Zemědělská půda (% z plochy země) 44,0 ..
Obnovitelný vnitřní sladkovodní zdroj vody na hlavu (v m3) .. 4835
Užití energie (kg ekvivalentu ropy na hlavu) 672 ..
Emise CO2 (v tunách na hlavu) 0,9 ..
Spotřeba elektrické energie (kWh na hlavu) 542 ..
Ekonomika 2007 2008
Roční růst GDP (v %) 6,2 5,0
Roční inflace, GDP deflátor (v %) 7,0 10,8
Zemědělství, přidaná hodnota (% GDP) 15 14
Průmysl, přidaná hodnota (% GDP) 32 32
Služby, atd. přidaná hodnota (% GDP) 53 54
Export zboží a služeb (% GDP) 34 37
Dovoz zboží a služeb (% GDP) 37 40
Hrubé investice (% GDP) 22 23
Státy a trhy 2007 2008
Čas potřebný k zahájení podnikání (dny) 54 46
Mobilní celulární povolení (na 100 lidí) 23 32
Uživatelé internetu (na 100 lidí) 3,8 4,5
Mezinárodní vztahy 2007 2008
Zbožový obchod 59,7 64,3
Externí dluh, celkem (v mil. USD) 195094 ..
Celkové dlužné služby (% z exportu zboží, služeb a příjmu) 5,0 ..
Pracovní převody a kompenzace zaměstnanců obdržené v mil. USD 18587 19795 Ostatní přímé investice, čisté přílivy (v mil. USD) 28734 ..
Oficiální vývoj asistence a oficiální pomoc (v mil. USD) 35362 ..
17
2.3 Historický vývoj
Naprostá většina zemí subsaharské Afriky sdílí společnou koloniální minulost. V průběhu druhé poloviny devatenáctého století zde získala rozsáhlá území Francie, Velká Británie, Belgie, v závěru kolonizační éry také Německo. Další části afrického kontinentu si nárokovala Itálie, Španělsko a Portugalsko. V roce 1914 neexistovala snad jediná africká země, nad kterou by se na stožáru netřepetala nějaká evropská vlajka (BERNDL et al.
2006).
První světová válka přinesla i změny na mapě Afriky, poražené Německo ztratilo své kolonie ve prospěch vítězných evropských mocností. Rozhodujícím dekolonizačním impulsem ale byla druhá světová válka. V „desetiletí Afriky" 1955 – 1965 získala samostatnost většina bývalých kolonií.
Státy subsaharské Afriky jsou tedy státy poměrně mladé, často s hranicemi nerespektujícími místní podmínky, stanovenými kdysi ještě kolonizátory. Radost z nově nabyté samostatnosti v mnoha státech subsaharské Afriky brzy pohasla. Objevily se první etnické konflikty, politické reprezentace nově vzniknulých států měly také odlišné názory na politické směřování svých zemí. Na mnoha územích ještě v současnosti trvají kmenové a náboženské boje. Křehká demokracie brzy ustoupila vládám nejrůznějších diktátorů, z nichž většina pocházela z řad armády.
2.4 Současná situace
Nové postkoloniální státy se tak staly prakticky zeměmi, v nichž společenské poměry připomínají evropský raný středověk. Povětšinou v nich vládnou autokratičtí vládci a diktátoři, přičemž jejich pozice není odvislá od vůle lidu, ale od jejich schopnosti uplatnit svou autoritu silou. Politologové nalezli pro tento systém výstižné označení, hovoří o vládě silného muže. V politické situaci zemí subsaharské Afriky je charakteristickým rysem absence demokracie, časté státní převraty, vysoká míra korupce a nerespektování lidských práv.
18
Praxe vlády silného muže vypadá následovně. Schopný a ambiciózní představitel nespokojeného obyvatelstva, a může jít o obyvatele celé země stejně jako jen části území, využije nepřátelských nálad vůči současné vládní garnituře. Upevňuje své dosavadní kontakty a postupně buduje nové, především v zahraničí. Pokud se mu podaří zajistit si dostatek finančních prostředků, v cestě k moci mu nestojí už nic. Ideální je, když ovládnuté území disponuje ložiskem některého ze vzácných nerostů nebo kovů, protože to zajišťuje stabilní přísun peněz (BIČÍK et al. 2003, 96).
Vedoucí pozice ve státě nebo v odtržené oblasti nový vládce kontroluje celým komplexem klientských vztahů. Nejdůležitější místa ve státní správě či v její lokální variantě obsazuje svými věrnými. Mocenskou elitou země se tak stávají lidé, kteří chápou stát jako prostředek k vlastnímu obohacení. Nezajímá je zdravotní stav obyvatelstva, nesnaží se o udržování pořádku, bezpečnosti a zajišťování práva a spravedlnosti. Stejně tak, jako včera získali moc oni, může jim ji zítra vzít někdo jiný. Plánování v dlouhodobých horizontech tedy postrádá pro takovou vládu smysl.
Obyvatelstvo logicky není a ani nechce být ke své vládě silného muže příliš loajální, už z prostého důvodu jejích nedostatečných státních investic do lidského kapitálu. Státní orgány tu jsou často vnímány v nepřátelské roli, protože nikomu nepomáhají, jsou zkorumpované, běžného občana jen omezují a nenabízejí mu nic, co by potřeboval, žádnou vítanou protihodnotu. Obyvatelé navíc nemají možnost změnit nebo ovlivnit fungování státních orgánů, a to ani na místní úrovni. Nelze se proto divit, že vydávaná pravidla a nařízení vlády nejsou respektována. Tento neutěšený stav země je označován termínem
„vznášející se státy". Vlády sice existují, ale jsou bez spojení se společností, vznášejí se nad ní jako balónky.
Každé společenství ovšem potřebuje fungující sociální kontrolu. Za výše popsané situace, kdy je role státu výrazně oslabena, roste poptávka po ochraně, represi a zprostředkování, kterou jsou některé skupiny schopny zabezpečit. Vznikají nejrůznější gangy a klany, přičemž spojovacím článkem zajišťujícím soudržnost těchto skupin může být náboženské vyznání, etnická příslušnost, politické přesvědčení a podobně. Pokud se snad vyskytne
19
někdo movitější, kdo o potřebě ochrany svého majetku pochybuje, je záhy přesvědčen o opaku.
Placení výpalného se stává pravidelnou položkou v příjmech těchto skupin. Posiluje jejich stabilitu a v případě mimořádné úspěšnosti vytváří podhoubí pro změnu na vládních postech. Mnoho současných afrických vůdců začínalo právě na těchto pozicích. Pouto ochrany je prakticky nezrušitelné.
Represivní činnost těchto skupin má stejný cíl a metody jako u státu, snaží se udržet delikvenci v přijatelných mezích. Zprostředkováním se rozumí úloha prostředníka například mezi věřiteli a dlužníky nebo mezi okradenými a zloději.
V případě neexistence místního gangu či klanu, a to se týká především afrického venkova, protože tam je chudoba tak markantní, že parazitování podobných skupin neumožňuje, se obyvatelstvo spoléhá na lokální komunitu nebo na svou etnickou skupinu. Zde hledá materiální pomoc a morální podporu. Vnímání sebe samotného, své osobnosti, je zde tak naprosto odlišné od toho, jak sami sebe vnímají například Evropané. Jednotlivci v subsaharské Africe si sami sebe neuvědomují jako občany, ale jako příslušníky lokální nebo etnické skupiny, které jsou zavázáni a jejíž zájmy musí podporovat. V takovém společenství potom nemá valný smysl apelovat na odlišnou osobní angažovanost. Prohlásí- li náčelník či šaman, že projevy rozvinutého AIDS se nejlépe vyléčí pohlavním stykem s pannou, není proč o tom pochybovat.
Rozlehlost některých zemí a nízká úroveň infrastruktury způsobuje, že řada státních center nemá kontrolu nad periferními oblastmi. Pro místní obyvatelstvo je potom stát naprosto abstraktním pojmem, pod kterým si neumí nic konkrétního představit. Různé projekty k vytvoření jedné společné státní ideje a k vybudování národa, tedy nacionalismus evropského typu, neuspěly. Je velmi těžké spojit etnicky odlišné skupiny hovořící jinými jazyky, s jinými náboženstvími a životními styly. Některé z afrických států již nyní na další rozvoj rezignují a hledají východisko v jiných prioritách, například v náboženském fundamentalismu (BIČÍK et al. 2003, 96).
20
Obyvatelstvo subsaharské Afriky je z více než 70 % negramotné. Nárůst populace (2,6 % za rok) je tak vysoký, že přibližně za čtvrt století se počet obyvatel teoreticky zdvojnásobí.
Tento nárůst je bohužel doprovázen poklesem zemědělské výroby, a to i přes vysokou zaměstnanost v zemědělství. Bičík očekává, že při současném tempu růstu obyvatel bude oblast subsaharské Afriky potřebovat v roce 2020 třikrát více potravin, než je dnes sama schopna vyprodukovat (BIČÍK et al. 2003, 96).
Kombinace všech možných problémů a nevýhod tedy v subsaharské Africe brzdí jakýkoliv pokrok a umenšuje šanci na zlepšení stavu. Bičík a kolektiv autorů nastiňují řešení současné situace, a to druhým osvobozením Afriky, které by přineslo nezávislost a demokracii ve vnitřní politice, sociálních otázkách i ekonomice (BIČÍK et al. 2003, 100).
Z hlediska zkoumané problematiky HIV/AIDS je důležité zdůraznit vrozenou nedůvěru obyvatelstva vůči státním institucím a zároveň vysokou negramotnost. I pokud tedy byli obyvatelé oficiálními zdroji informováni o onemocnění AIDS, neměli důvod zprávám důvěřovat. Vzhledem k dlouhé době latentní přítomnosti viru v těle se zdáli na první pohled zdraví a zdraví byli, až na již známé nákazy, i všichni jejich blízcí okolo. Když se po několika letech situace radikálně změnila, bylo již pozdě.
21
Obrázek 1: Politická mapa afrického kontinentu
Zdroj: (MATASEK 2009)
22
3. Infekce HIV a onemocnění AIDS
Pro obyvatelstvo subsaharské Afriky je dnes onemocnění HIV/AIDS běžným problémem, s jehož projevy se ve svém životě setkávají. Celkově nedostatečná zdravotní péče totiž pro ně znamená, že HIV/AIDS je pouze jednou z mnoha infekcí, jimiž se mohou nakazit.
Nebylo tomu tak ale vždy. Až do počátku osmdesátých let dvacátého století sice mohli Afričané onemocnět celou řadou parazitárních nemocí, infekčními onemocněními, chorobami způsobenými nevyhovující skladbou potravy a dalšími, ale HIV/AIDS ve slovníku lékařů ještě nebylo.
3.1 Historický vývoj
Onemocnění HIV/AIDS kupodivu ani nebylo poprvé objeveno v Africe, ale v homosexuálních komunitách v Kalifornii a New Yorku. Na podzim roku 1980 se dr. Michael Gottlieb ve své ordinaci setkal s rozvinutým případem onemocnění AIDS, aniž o tom věděl (GARRETTOVÁ 2008, 311).
Nemoc byla zpočátku označována „zápalem plic homosexuálů“ a o půl roku později označena jako nemoc poruchy imunity související s gayi (GRID – Gay-Related Immune Deficiency), později získalo název AIDS (Česká společnost AIDS pomoc 2009).
GRID byla nemocí, jež pro lékaře představovala něco dosud naprosto neznámého. Jak je možné nakazit se selháním imunitního systému? Z pohledu tehdejší medicínské teorie šlo o naprostý nesmysl.
K objevu viru HIV došlo v podstatě náhodou. GRID byl zjištěn u sedmiletého chlapce – hemofilika. Bylo tedy zřejmé, že v krvi, kterou dostal při transfuzích, bylo něco, co nemoc způsobuje, přenos pohlavním stykem byl vyloučen. Odebraná krev byla detailně zkoumána a práce vědců byla nakonec korunována úspěchem. 23. dubna 1984 americká ministryně zdravotnictví na tiskové konferenci oznámila objev nového viru – původce onemocnění.
To se již nemoc označovala namísto původní zkratky GRID novou – AIDS, protože nákaza
23
se začínala objevovat i u heterosexuálních jedinců. Další skupinu s vysokým procentuálním výskytem nakažených představovali uživatelé drog aplikovaných injekčními stříkačkami (GARRETTOVÁ 2008, 364).
I sami odborníci přiznávají, že reakce na objevení viru HIV byla zmatečná a umožnila rozšíření nemoci v takovém měřítku, jak ho známe dnes. Laurie Garrettová ve své knize zmiňuje, že po objevení následovalo až patologicky masové vytěsňování problému a racionalizování epidemie, počínaje názorem, že virus je zcela neškodný, a konče tvrzením, že určití jednotlivci či lidské rasy mají specifickou schopnost či dokonce dar přežít infekci HIV. Jeden z odborníků se nechal slyšet, že vakcína proti AIDS bude vyrobena do dvou let (GARRETTOVÁ 2008, 22).
V jistém směru byly takové reakce oprávněné. Padesátá a šedesátá léta byla dobou nesporných lékařských úspěchů. Nově vynalézané léky dokázaly dříve krajně nebezpečné nemoci změnit na banality. Optimismus byl násoben úspěšností očkovacích vakcín.
Malárie a tuberkulóza (Tuberculosis, TBC) měly v dohledné době vymizet ze zemského povrchu, jako se to stalo už s pravými neštovicemi, jejichž poslední případ byl podchycen v roce 19771 (GARRETTOVÁ 2008, 59).
Ani lék, ani vakcína ale objeveny nebyly a počet nakažených celosvětově rostl. Virus se nepozorovatelně šířil především v oblasti subsaharské Afriky. Nemoc tu probíhala neobyčejně rychle, co trvalo u nemocného v USA roky, odehrávalo se u afrických pacientů během několika měsíců. Symptomatické období zde trvalo přibližně deset měsíců, potom pacienti umírali. K šíření nemoci tu nevědomky přispívali i sami lékaři. Ekonomické poměry nutily místní lékaře používat stříkačky a injekční jehly opakovaně a tak dlouho, že je museli naostřit brouskem, aby vůbec propíchly lidskou kůži (GARRETTOVÁ 2008, 373).
1 Pravé neštovice nebo také variola neboli černé neštovice byly v minulosti z důvodu vysoké úmrtnosti jedním z nejvážnějších onemocnění. Průběh onemocnění měl dvě formy. Při obou postupně vznikaly na těle skvrny, které přecházely do hnisavých puchýřů. Jedinou léčbou byla vakcinace, která pouze bránila rozšíření infekce. Vakcínu, která dokáže člověka ochránit před nákazou, vyvinul anglický lékař Edward Jenner z kravských neštovice. Od roku 1979 se pravé neštovice ne světě považují za vymýcené (Otevřená encyklopedie WIKIPEDIE 2009).
24
V roce 1988 byl odhadován počet onemocnění HIV/AIDS v Africe asi na 100 000 obyvatel. Sami odborníci ale dodávali, že tento odhad je silně podhodnocený. Každopádně vedl k tomu, že nemoc HIV/AIDS se nestala prioritou žádné z vlád. Vzhledem k více než půlmiliardové populaci subsaharské Afriky šlo o zanedbatelné číslo. Na pořadu dne byly jiné problémy: katastrofální sucho, malárie a hladomor. Navíc představitelé některých států vědomě blokovali informace o šíření nemoci. Obávali se poklesu příjmů z turistiky a celkového ekonomického oslabení svých zemí. Prezident Keni dokonce prohlásil, že zprávy o výskytu AIDS v Africe jsou novou formou nenávistné kampaně. Nemoc se nekontrolovatelně šířila dál (GARRETTOVÁ 2008, 386).
Na přelomu tisíciletí bylo ve více než dvaceti afrických zemích virem HIV nakaženo už více než 7 % obyvatelstva (KENNEDY et al. 1996, 33).
Pokud subsaharská Afrika bude, pro účely sledování, rozdělena na jednotlivé oblasti, lze konstatovat, že nejhorší situace byla a je ve střední Africe a ve státech na jihu Afriky, konkrétně v Botswaně, Zimbabwe, Svazijsku a Lesothu. V první ze jmenovaných zemí je nakaženo téměř 40 % obyvatelstva, ve druhé a třetí jedna třetina, v Lesothu 31 % (KAŠOVÁ et al. 2010).
Situace se poněkud zlepšuje směrem ze středu na západ a východ Afriky. Tak třeba v Etiopii je HIV pozitivních 5 % obyvatelstva (MOJDL 2005, 133).
V retrospektivním pohledu je jasné, že sociální podmínky, které panovaly v období let 1975 – 1980, nahrávaly objevení a rozšíření i extrémně vzácného viru (GARRETTOVÁ 2008, 419).
Z politických a logistických důvodů nebylo nikdy šíření viru HIV spolehlivě vysvětleno, jako určující jsou ale často brány události spojené s tehdejší válkou Tanzanie s Ugandou.
Znásilňování místních žen náleželo mezi oblíbené zábavy vojáků obou znepřátelených stran. Oblast na východ od Viktoriina jezera byla válkou zcela zdevastována a místní obyvatelstvo z tohoto důvodu odcházelo hledat obživu jinam. Ženy se uchylovaly k prostituci a jejich zákazníky byli řidiči nákladních automobilů, přepravujících zboží z
25
východních přístavů do vnitrozemských oblastí světadílu. Virus se šířil právě podél těchto dopravních tepen, jak o tom svědčí dochované indicie a zprávy.
3.2 Základní charakteristika
AIDS je zkratkou anglického pojmenování Acquired Immune Deficiency Syndrome, jež v doslovném překladu znamená získaný imunodeficitní syndrom. Podstatou tohoto onemocnění je ztráta obranyschopnosti organismu, který se tak stává náchylnějším k různým nádorovým a infekčním onemocněním. HIV je akronymem anglického názvu Human Immunodeficiency Virus a v překladu znamená lidský imunodeficitní virus. Virus HIV napadá v organismu určitý typ bílých krvinek, známých pod označením CD4+
T-lymfocity, ve kterých se množí, později je zabíjí a tím snižuje jejich počet v těle nakaženého člověka. Jejich výrazný pokles vede k selhání imunity a rozvoji onemocnění AIDS (Národní program boje proti AIDS v České republice 2009).
Obrázek 2: Virus HIV
Zdroj: (Fotobanka Profimedia 2010)
Imunitní systém je tvořen bílými krvinkami a v lidském organismu slouží jako ochranný štít. K jeho hlavním funkcím patří boj s nežádoucími mikroorganismy, zneškodňování choroboplodných zárodků a zabraňování zhoubným bujení určitých buněk. Pokud vir pronikne do krevního oběhu, tělo začne produkovat zvláštní druh protilátek (proteinů), které ničí pouze viry, proti nimž byly organismem vytvořeny. Některé druhy protilátek
26
zůstávají v krevním oběhu i po úspěšné likvidaci viru, aby v případě opětovného napadení stejným virem, byly schopny zapůsobit dříve, než se virus začne v těle rozmnožovat. Tím se organismus stává imunním proti viru, na který si již dříve vytvořil protilátky. Vůči viru HIV se lidský organismus imunním stát nemůže díky způsobu, kterým HIV ničí imunitní systém. Tělo není schopno se s tímto virem vypořádat a analogicky si vytvořit vůči případným budoucím infekcím účinnou ochranu. Jediným možným způsobem, kterým by se mohla vyvinout imunita, by bylo očkování, které by bylo možné použít k ochraně HIV negativních jedinců před infikací virem, HIV pozitivním by však vakcinace již nepomohla (Česká společnost AIDS pomoc 2009).
3.3 Vývoj onemocnění – proměna viru HIV v onemocnění AIDS
Inkubační doba nebo také čas od vystavení organismu HIV infekci do prvních příznaků primoinfekce trvá obvykle 2-6 týdnů.
Průběh onemocnění od infikace virem HIV do onemocnění AIDS lze rozdělit do čtyř fází:
Primární HIV infekce (primoinfekce, akutní retrovirový syndrom): Příznaky jsou podobné jako u klasického chřipkového onemocnění, které je doprovázeno horečkou, vyrážkami a zduřením lymfatickým uzlin. V této fázi je přítomnost HIV infekce odhalena jen výjimečně. Po 1-3 týdnech příznaky vymizí a infekce vstupuje do druhé fáze.
Asymptomatické stádium (klinická kategorie A): Jedná se o klinicky bezpříznakové období HIV infekce, která trvá zpravidla 2-15 roků. Pacienti jsou většinou zcela bez obtíží a bývají nejčastějšími šiřiteli této infekce.
Časné symptomatické stádium (klinická kategorie B): Třetí fáze je charakterizována výskytem některých typických infekcí – například pásovým oparem nebo moučnivkou.
Může trvat několik let a signalizuje přítomnost poruchy imunity, která vede k postupu onemocnění. V této fázi bývá zahájena léčba antiretrovirotiky.
27
Pozdní symptomatické stádium (klinická kategorie C neboli AIDS): Čtvrtá fáze onemocnění je provázena významným poklesem obranyschopnosti organismu a objevují se již závažná onemocnění (např. oportunní infekce a nádory) definující AIDS.
Klesá počet CD4+ T-lymfocitů a významně stoupá virová nálož. Pacient je již vážně nemocný a může některé z infekcí či nádorů snadno podlehnout. Antiretrovirální léčba, která je zahájena v této čtvrté fázi onemocnění, má podstatně menší šanci na dlouhodobý úspěch (AIDS-HIV 2009).
3.4 Způsoby přenosu viru HIV
Virus HIV je přenosným onemocněním. K přenosu dochází infikací „prahovým“ neboli minimálním množstvím viru, a to pouze určitým způsobem: krví nebo sekrety pohlavního ústrojí (sperma a vaginální sekrety). Proti „prahovému“ množství viru je organismus schopen se bránit a zamezit jeho usazení. Samotný virus HIV není odolný, je velmi citlivý na teplo. Teplotu nad 60 °C nepřežije. Pro jeho infikaci je třeba proniknutí do organismu a styk s krví vnímavého jedince.
V nepatrném množství byl virus zaznamenán i v dalších tělních tekutinách, například ve slinách, slzách, potu apod. V těchto tekutinách se vyskytuje zpravidla pouze v podprahovém množství, a tudíž k vyvolání infekce nestačí, ač by tyto tekutiny mohly být ryze „teoreticky“ zdrojem infekce při styku s krví jedince. Při poranění krví kontaminovanými předměty nebo při jejich píchnutí může rovněž dojít k přenosu viru.
K dnešnímu dni jsou známy pouze tři způsoby přenosu infekce HIV, jimiž jsou:
nechráněný pohlavní styk: Nejčastější cestou přenosu viru HIV je nechráněný pohlavní styk. Dostatečnou ochranu, i když ne zcela stoprocentní, poskytuje pouze prezervativ.
Riziko nákazy virem HIV zvyšuje přítomnost sexuálně přenosných infekcí, oděrek a poranění v oblasti pohlavních orgánů, a to díky oslabení imunity organismu a jednoduššímu přenosu do organismu a krve člověka.
krevní cestou: Existují dvě možnosti nákazy krevní cestou:
28
podáním infikované krve nebo krevních derivátů: V rozvinutých zemích je v současné době možnost nákazy podáním infikované krve nebo krevních přípravků téměř vyloučena. Nákaza virem HIV od infikovaného člověka při drobných poraněních je nepravděpodobná, a to z důvodu výskytu nižšího množství než
„prahového“. Odborné servery však informují a varují před společným užíváním hygienických potřeb: kartáčku na zuby, žiletek apod. Vhodnou obranou je důsledná sterilizace nástrojů při provádění některých kosmetických úkonů: tetování, propichování ušních boltců, piercing apod.
při injekčním užívání drog: Dochází ke sdílení injekčních jehel, stříkaček, ale i roztoku drogy. Výše uvedené rizikové chování může vést k infekci HIV u intravenózních uživatelů drog v případě, že je některý z nich nakažen virem HIV.
Tato varianta představuje nejčastější způsob přenosu viru u injekčních uživatelů drog v zemích jižní a východní Evropy.
z matky na dítě: Těhotná žena, která je infikovaná virem HIV může přenést nákazu na své dítě jak během těhotenství, porodu, tak i kojením. Současná medicína je schopna snížit riziko přenosu infekce HIV z matky na dítě o dvě třetiny a snížit nebezpečí zdravotní zátěže pro matku. HIV pozitivním matkám z rozvinutých zemích se nedoporučuje kojení (AIDS-HIV 2009).
3.5 Ze zprávy AIDS Epidemic Update 2009
Ve zprávě AIDS Epidemic Update 2009, kterou sestavila Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO) a Agentura pro boj proti lidskému imunodeficitnímu viru HIV a získanému imunodeficitnímu syndromu AIDS při Organizaci spojených národů (United Nations Organization, OSN), nazvaná Joint United Nations Programme on HIV/AIDS (v dalším textu označená zkratkou UNAIDS), zveřejněné 24. listopadu 2009 žilo ke konci roku 2008 na celém světě s virem získané imunitní nedostatečnosti 33,4 mil.
obyvatel (z toho 31,3 mil. dospělých a 2,1 mil. dětí mladších 15 let), což je o dvě stě tisíc dospělých lidí více, než bylo publikováno ve zprávě AIDS Epidemic Update 2007, která
29
byla zveřejněna 19. listopadu 2007. V roce 2008 zemřely ve světě na virus získané imunitní nedostatečnosti dva miliony lidí, což je o sto tisíc méně než v roce 2007 (UNAIDS 2009).
Tabulka 2: Statistiky lidí infikovaných virem HIV celý svět od roku 2005 do 2008 (v mil.)
Charakteristika 2008 2007 2006 2005
Celkem počet lidí žijících s HIV 33,4 33,2 39,5 40,3
- z toho dospělých 31,3 30,8 37,2 38,0
- z toho ženy 15,7 15,4 17,7 17,5
- z toho muži 15,6 15,4 19,5 20,5
- z toho dětí do 15 let 2,1 2,5 2,3 2,3
Celkem nově infikovaných lidí 2,7 2,5 4,3 4,9
- z toho dospělých 2.3 2,1 3,8 4,2
- z toho dětí do 15 let 0,43 0,42 0,53 0,70
Celkem zemřelých na HIV 2,0 2,1 2,9 3,1
- z toho dospělých 1,7 1,7 2,6 2,6
- z toho dětí do 15 let 0,28 0,33 0,38 0,57
Zdroj: (UNAIDS 2009)
Dle dat publikovaných ve zprávách agentury UNAIDS za období od roku 2005 do roku 2008 je patrný výrazný pokles osob žijících s HIV. Při porovnání roku 2005 s rokem 2008 je to téměř o 17,2 %. I počet nově infikovaných lidí klesl téměř na polovinu, přesto tento fakt znamená 7 500 nově infikovaných lidí za každý den roku 2008 a téměř 4 zemřelé osoby vlivem lidského imunodeficitního viru každou minutu roku 2008 (UNAIDS 2009).
30
Počet lidí žijících s virem HIV v roce 2007 vyjádřeno v %
Oceánie 0%
Latinská Amerika 5%
Severní Amerika 4%
Střední východní & severní Afrika
1%
Subsaharská Afrika 66%
Východní Asie 2%
Východní Evropa & centrální Asie
5%
Východní a centrální Evropa 2%
Karibik Jižní a jihovýchodní Asie 1%
14%
Obrázek 3: Pravděpodobný počet lidí žijících s virem HIV v roce 2007 (podle regionů světa, relativní vyjádření)
Zdroj: (UNAIDS 2009)
Při porovnání relativních čísel jednotlivých regionů světa, zpracovaných z dostupných informací uveřejněných na internetových stránkách UNAIDS (nejaktuálnější data jsou pouze z roku 2007), je oblastí nejvíce zasaženou virem HIV subsaharská Afrika, která zaujímala v roce 2007 66% podíl na statistice celého světa, na druhém místě se umístila jižní a jihovýchodní Asie se 14% a východní Evropa a střední Asie s 5% podílem (UNAIDS 2009).
Data byla zpracována do grafu na obrázku č. 1. Absolutní čísla, ze kterých je v práci vycházeno, jsou uvedena v tabulce č. 2. Povšimněte si rozdílů, které jsou uvedeny v poli celkem tabulky č. 2 – 3,12 mil. a tabulky č. 1 – 33,2 mil. Rozdíl v celkové výši 2 mil. je způsoben zaokrouhlováním UNAIDS a nedostupnými odhadovanými informacemi.2
2 Pokud byl v dostupném zdroji údaj o počtu nakažených lidí označen „…“ , jednalo se o neznámé číslo, které bylo nahraženo 0, pokud byl údaj označen <absolutní číslo, je považováno zveřejněné absolutní číslo jako výsledná hodnota, ze zdroje byla vždy použita střední hodnota. Celkový výsledek zkreslení v práci, ve zveřejněných číslech, činí 0,6 %, což je možné považovat za nerelevantní.
31
Tabulka 3: Statistika lidí infikovaných virem HIV (podle regionů)
Regiony světa (rok 2007)
Oceánie 73 400
Karibik 237 600
Střední, východní a severní Afrika 377 900
Východní Asie 722 600
Východní a centrální Evropa 731 000
Severní Amerika 1 273 000
Východní Evropa a centrální Asie 1 494 100
Latinská Amerika 1 574 900
Jižní a jihovýchodní Asie 4 250 800
Subsaharská Afrika 20 510 200
Celkem 31 245 500
Zdroj: (UNAIDS 2009)
Z obrázku č. 2 je patrný progresivní nárůst počtu nakažených lidí v oblasti subsaharské Afriky. V oblasti jižní a jihovýchodní Asie a východní Evropy a centrální Asie je patrná jistá stagnace progrese počtu infikovaných lidí.
Zdroj: (UNAIDS 2009)
Vývoj počtu nakažených lidí virem HIV ve třech nejvíce zasažených oblastech od roku 1990 do roku 2007
0 2500000 5000000 7500000 10000000 12500000 15000000 17500000 20000000 22500000 25000000
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 Rok
Počet infikovaných lidí virem HIV
Jižní a jihovýchodní Asie Subsaharská Afrika
Východní Evropa & centrální Asie Lineární (Subsaharská Afrika)
Obrázek 4: Počet HIV pozitivních ve třech nejpostiženějších regionech světa
Zdroj: (UNAIDS 2009)
32
Na obrázku č. 3 je patrný mimořádný nárůst infikovaných lidí především v oblasti východní Asie. Zatímco do roku 1994 nesla své tragické prvenství, v ostatních oblastech, severní Amerika od roku 1995 se umístila na druhém místě. Prvenství náleží Latinské Americe, třetí místo sdílí východní a centrální Evropa a východní Asie (UNAIDS 2009).
Vývoj počtu nakažených lidí virem HIV v ostatních oblastech od roku 1990 do roku 2007
0 100000 200000 300000 400000 500000 600000 700000 800000 900000 1000000 1100000 1200000 1300000 1400000 1500000 1600000 1700000
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 Rok
Počet infikovaných lidí virem HIV
Karibik Latinská Amerika Oceánie Severní Amerika
Střední východní & severní Afrika Východní a centrální Evropa Východní Asie
Obrázek 5: Počet HIV pozitivních v dalších regionech světa
Zdroj: (UNAIDS 2009)
Dle zprávy AIDS Epidemic Update 2009, bylo zaznamenáno v roce 2008 v oblasti subsaharské Afriky 1,9 mil. nově infikovaných lidí virem HIV (1,6 mil.–2,2mil.). Nově nakažení zapříčinili nárůst celkově žijících lidí s HIV na 22,4 mil. (20,8 mil.–24,1 mil.).
Přírůstek nově infikovaných lidí virem HIV se pomalu zastavuje, relativní číslo nově infikovaných v roce 2008 je přibližně o 25 % nižší než na epidemické špici v regionu v roce 1995. Počet celkově žijících lidí s HIV v regionu v roce 2008 se nepatrně zvýšil v porovnání s rokem 2007. Tento drobný nárůst je částečně způsoben vyšší délkou života, kterou umožňuje HIV infikovaným lepší přístup k léčbě. Počet dospělých ve věku 15-49 let infikovaných HIV se v roce 2008 zastavil na 5,2 % (4,9-5,4 %). Na následky viru HIV/AIDS zemřelo v roce 2008 přibližně 1,4 mil. osob (1,1-1,7 mil.). Toto číslo reprezentuje 18% pokles v regionu od roku 2004 (UNAIDS 2009).
33
4. Analýza dopadů HIV/AIDS na ekonomiky subsaharské Afriky
4.1 Ekonomická situace států subsaharské Afriky
Ve státech subsaharské Afriky žije sice přibližně asi sedmina světové populace, její podíl na světovém produktu, nemluvě o podílu na světovém obchodu, tomu ale vůbec neodpovídá. Státy subsaharské Afriky s výjimkou Jihoafrické republiky, kde je o něco lepší situace, charakterizuje především nízký hrubý domácí produkt, malá produktivita práce a vývoz orientovaný především na suroviny a zemědělské plodiny. Mezi čtyřiceti nejchudšími státy světa jich je třicet právě ze subsaharské Afriky (BIČÍK et al. 2009, 100).
Africké rozvojové země zároveň představují nejzadluženější skupinu zemí vůbec. Jejich dluhy se mnohdy pohybují ve stovkách procent jejich GDP, takže naděje na splacení je naprosto nulová. S procesem dekolonizace zavládl v nových afrických zemích nadšený optimismus. Noví představitelé vysvětlovali zaostalost svých zemí jako důsledek koloniální politiky velmocí. Tvrdili, že pokud nyní odstraní kolonialismus, odstraní i ekonomickou zaostalost. Podíl na světové ekonomice se bude zvyšovat a životní úroveň obyvatelstva růst. Nové africké státy ovšem mohly na světových trzích opět nabídnout jen to, co doposud: suroviny a zemědělské produkty. Již brzy se ukázalo, že zájemci o podobné zboží jsou mnohem lépe organizovaní, než jejich izolovaní konkurenti v prodeji.
Ceny určoval ten, kdo kupoval, a světové ceny většiny zboží v 70. letech silně kolísaly.
Všechny tradiční exportní plodiny rozvojových zemí (kukuřice, rýže, káva, kakao, pšenice, cukr, banány) se prodávaly každý rok za zcela odlišné ceny. Pro vlády těchto zemí bylo téměř nemožné plánovat rozvoj ekonomiky (GARRETTOVÁ 2008, 223).
34
4.1.1 Hlavní faktory – bludný kruh nerozvinutosti
Paul Samuelson a William Nordhaus se ve své učebnici ekonomie podrobně otázkou rozvojových zemí zabývají. Věnovali jí jednu kapitolu, v níž podrobným rozborem dospívají k přesvědčení o reálné existenci takzvaného bludného kruhu nerozvinutosti.
Bludný kruh je univerzálním popisem situace v zemích Třetího světa, zároveň ho autoři považují za hlavní příčinu ekonomické zaostalosti těchto zemí. Zřetězenými články bludného kruhu nerozvinutosti jsou celkem čtyři hlavní překážky ekonomického rozvoje.
Jsou to nízké průměrné důchody, následované nízkými úsporami a investicemi, nízkým tempem kapitálové akumulace a uzavřené nízkou produktivitou práce. Při popisu jednotlivých složek bludného kruhu je zcela jedno, ve které části je výklad zahájen, neboť nakonec se ocitnete v místě, odkud jste vyšli. Pro větší přehlednost bude popsán postup ve stejném pořadí, ve kterém byly jednotlivé položky uvedeny.
Ekonomicky aktivní obyvatelstvo zemí subsaharské Afriky má v součtu celkově nízké důchody. Existují samozřejmě výjimky, ty jsou ovšem zprůměrovány obrovským počtem špatně placených lidí. Výjimečně bohatí lidé se jednoduše „nevyskytují" v kritické hranici, která by rozpoutala bohatnutí všech. Jak je uvedeno výše, už samotná negramotnost je velmi vysoká, kvalifikovaná pracovní síla je zde proto spíše výjimkou. Obyvatelstvo nejchudších zemí v příliš vysokém počtu žije na hranici existenční životní úrovně. Snížení současné spotřeby bude, při takové úrovni důchodů, provázeno velkým ekonomickým strádáním (SAMUELSON et al. 1992).
Možným řešením tohoto nedostatku by bylo zvyšování kvalifikace místního obyvatelstva.
Za tímto účelem vznikla a dodnes funguje celá řada programů, které umožňují studentům ze zemí Třetího světa studovat na univerzitách ve vyspělých zemích a získat zde vzdělání.
Tyto programy fungují na bázi mezivládních dohod i formou poskytování nejrůznějších stipendií. Studenti v nich skutečně vzdělání získávají, po studiu ovšem projevují pramalou ochotu se vracet domů. Tento jev, popsaný jako „odliv mozků", potom znamená, že zahraniční studenti buď zůstávají v hostitelské zemi, nebo nacházejí uplatnění ve vyspělejší jazykově příbuzné zemi. Nízké důchody většiny obyvatelstva postačují pouze k
35
nutné obživě, nezbývá na úspory a investice. Zavedení vlastního podniku je proto spíše snem než reálnou možností. Úvěr banka neposkytne, protože zájemce o něj nemá čím ručit.
Samy domácí finanční ústavy trpí z výše uvedeného důvodu nízkým tempem kapitálové akumulace. Tolik proklamované půjčky Světové banky a podobných mezinárodních institucí byly donedávna směřovány do megalomanských projektů, které domácímu obyvatelstvu spíše škodí (EPPING 2004).
Světová banka sice přislíbila změnu své politiky a podporu drobného a středního podnikání, v praxi ale jde o dlouhodobou záležitost. Pokud nejsou prostředky na modernizaci, musí se pracovat a vyrábět za užití starých postupů a technologií. Výsledkem je nízká produktivita práce. Celý bludný kruh se uzavírá.
4.1.2 Ostatní podstatné faktory
Popsaný bludný kruh nerozvinutosti ale nepostihuje všechny negativní faktory, které můžeme v zemích subsaharské Afriky nalézt. Těmto zemím dále například chybí infrastruktura, umožňující spojení venkova s centry. Pěstování monokultury jedné plodiny vede k úplné závislosti na výkyvech její světové ceny. Zmiňovaná absence národního kapitálu je v postupující globalizaci důvodem závislosti na rozhodnutí některé z nadnárodních společností, zda bude či nebude v zemi investovat.
Ve vztahu k problematice boje proti epidemii HIV/AIDS je asi nejvýmluvnějším ukazatelem špatné situace nejzaostalejších zemí počet lékařů na 100 000 obyvatel. Ve vyspělých zemích se jejich počet pohybuje okolo 250, v nejzaostalejších zemích je jich 14 (FRANK et al. 2005).
4.2 Dopady HIV/AIDS v ekonomické oblasti
O dopadech onemocnění HIV/AIDS na ekonomiku afrických zemí se zprvu příliš neuvažovalo. Nemoc byla chápána asi jako virus Ebola, který občas z přírody přeskočí do civilizace, lokálně zasáhne lidské komunity, ale svou prudkostí nakonec zničí sám sebe
36
dříve, než dojde k epidemii. Jak však narůstaly znalosti o viru HIV a jeho zákeřnosti, začalo se stále více lidí ptát, zda nemoc nepředstavuje zásadní překážku budoucího hospodářského rozvoje afrických zemí. Systematicky se touto otázkou začal jako jeden z prvních zabývat Mead Over ze Světové banky. Během druhé poloviny osmdesátých a počátku devadesátých let nashromáždil velké množství údajů z oblasti lékařství i ekonomiky a vytvořil matematické modely možného dalšího vývoje situace. Over vyšel ve své práci z obecně známých informací, které jsou obecněji platné pro většinu subsaharských států.
4.3 Makroekonomické dopady
4.3.1 Pokles GDP
Over v první řadě chápal státy subsaharské Afriky jako země s velmi nízkou úrovní hrubého domácího produktu. GDP těch opravdu chudých zemí se tehdy pohybovalo a dosud pohybuje v řádu stovek dolarů na jednoho obyvatele a rok. Prognózy dalšího vývoje ukazovaly, že HIV/AIDS způsobí další pokles již extrémně nízkého produktu. Dle R. Ch.
Eppinga je v lokalitách, kde je infikováno HIV/AIDS osm procent obyvatel, snížen růst v přepočtu na jednoho obyvatele o 0,4 procenta. Kde AIDS trpí 25 % obyvatel, dochází k omezení růstu minimálně o jedno procento (EPPING 2004, 186).
Při pohledu do aktuálních přehledů výše hrubého národního důchodu na osobu lze zjistit, že současná situace odpovídá prognózám. Samozřejmě nelze oddělit onemocnění HIV/AIDS od ostatních negativních faktorů, i dnes jsou ale nalezeny takové státy, jako je Malawi, Uganda, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo, Zimbabwe či Tanzanie na úplném konci světového žebříčku.
4.3.2 Sektorové dopady
Průzkumy naznačují, že různé sektory ekonomiky nebudou důsledky onemocnění HIV/AIDS napadeny stejnou měrou. Nedostatek kvalifikovaných pracovních sil,
37
podrobněji přiblížený v následujícím odstavci, se negativně projeví zejména ve veřejném sektoru, konkrétně v oblasti školství, zdravotnictví, bohužel ale také v zemědělství, které hraje v subsaharské Africe stále podstatnou úlohu.
Ve sféře zdravotnictví půjde o zvlášť obtížně řešitelný problém, protože nedostatek odborně připraveného zdravotnického personálu bude kulminovat s požadavkem na větší objem zdravotní péče.
Afričané mají sice ve zvyku daleko více zaopatřovat své nemocné po dobu hospitalizace, takže zajišťují třeba jídlo nebo osobní hygienu blízké osoby, nedokážou ale provádět výkony obyčejně svěřované středoškolsky kvalifikovanému personálu (KAŠOVÁ et al.
2010).
4.3.3 Likvidace elit
Ve všeobecné charakteristice ekonomik zemí subsaharské Afriky již bylo uvedeno, že podstatným handicapem těchto zemí je nedostatek kvalifikované pracovní síly.
Onemocnění HIV/AIDS bohužel ještě přispívá ke zhoršování situace. Průzkumy z celého světadílu totiž prokázaly, že virus zasahuje především vrstvu vzdělané městské elity. Byli to mladí lidé, kteří studovali na univerzitách v Bostonu, Oxfordu, Moskvě a Paříži, aby získali vědomosti, jež mohli uplatnit při pozvedání své vlasti z postkoloniální stagnace do stavu prosperity a fungující infrastruktury. Současně však patřili k úzké vrstvě Afričanů s dostatečnými příjmy a mohli si dovolit radosti nočního života v Kinshase, Nairobi, Harare či Yaoundé. Na diskotékách, v nevěstincích a nočních klubech se nevědomky infikovala intelektuální elita kontinentu dávno předtím, než prvně slyšela o existenci AIDS. Pro ekonomy vnímající lidský život ze zorného úhlu produktivity to znamenalo, že z hlediska budoucnosti si AIDS vybere v Africe zvlášť krutou daň (GARRETTOVÁ 2008, 518).
Tato informace zásadním způsobem mění zažité evropské stereotypy o Africe přejaté ještě z koloniální éry, v níž smrtelnými chorobami trpí především chudí vesničané, kteří v
38
polorozpadlých chýších čekají na svého Alberta Schweitzera3. HIV/AIDS je nemocí center s moderně vybavenými nemocnicemi, které přes svou vysokou úroveň a vybranou klientelu nedokážou nic víc než nemocnice jinde na světě. Dle J. Švejby jsou v některých městech již nyní až tři čtvrtiny nemocničních lůžek blokovány pacienty s AIDS a jejich počty stále porostou (ŠVEJBA 1994, 17).
4.3.4 Likvidace pracovní síly
Světoví ekonomové rádi upozorňují na špatnou demografickou skladbu obyvatelstva Evropy, Japonska a dalších vyspělých zemí a bijí na poplach, že už v blízké budoucnosti nebude moci stát zajistit důchodcům solidní životní úroveň. Mladší generace se budou muset starat o stále rostoucí počet osob v postproduktivním věku, což je z makroekonomického hlediska neúnosné.
O subsaharské Africe se v této souvislosti nehovoří. Přitom je velice pravděpodobné, že tento problém bude daleko dříve aktuální právě v tomto regionu. Dnes jsou na světě ekonomiky, které se hroutí prostě proto, že nezůstal skoro nikdo, kdo by pracoval.
Vzhledem k tomu, že AIDS oslabuje a zabíjí dospělé v rozkvětu jejich sil, v mnoha zemích nestačí zbylý počet práceschopných dospělých k tomu, aby mohla ekonomika normálně fungovat. Nejen že rodiny přicházejí o hlavní živitele, ale vdovy, případně vdovci nemohou v práci trávit tolik času, protože se sami musejí starat o děti (EPPING 2004, 186).
Likvidace ekonomicky aktivního obyvatelstva tak už nyní intenzivně snižuje konkurenceschopnost afrických ekonomik na světovém trhu.
3 Albert Schweitzer se narodil roce 1875. Je znám jako německý protestantský teolog, misionář, filosof, etik, varhanní virtuóz a lékař. V roce 1913 odjel z Evropy do Afriky (dnešního Gabonu), kde založil z vlastních prostředků nemocnici, kterou financoval z darů a prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz. Je nositelem Nobelovy ceny za mír z roku 1952. Zemřel v Gabonu v roce 1965 (Otevřená encyklopedie WIKIPEDIE 2009).
39
4.4 Mikroekonomické dopady
4.4.1 Zatížení sociální sítě
Většina nemocných pochází z věkové skupiny 15-49 let, což znamená, že nemohou plnit svou sociální roli rodičů a živitelů. Jejich životní cyklus se uzavírá příliš brzy na to, aby dokázali předat svým potomkům všechny potřebné znalosti a dovednosti. To je v modelu tradiční společnosti, který v mnoha oblastech Afriky stále ještě přetrvává, mimořádně citlivou záležitostí.
Protože nemocní bývají často oba rodiče, v subsaharské Africe žijí miliony osiřelých dětí.
Když této kruté nemoci podlehnou oba rodiče, mnohé děti přestanou chodit do školy a převezmou péči a starost o obživu zbytku rodiny. Ztratí tak možnost zvládnout základní dovednosti potřebné k tomu, aby byly v dospělosti produktivní součástí společnosti – pokud se vůbec dospělosti dožijí. Než dolehla na svět epidemie AIDS, bylo v chudých zemích sirotkem jedno dítě z padesáti. V některých afrických zemích je dnes bez rodičů každé desáté dítě (EPPING 2004, 186).
Dítě, jemuž nepředali sociální dovednosti ani rodiče, ani to za ně neudělala škola, dokáže v dospělém věku žít jen na okraji společnosti a být její trpěnou součástí.
Sociální síť afrických zemí je ovšem zcela nepostačující. Nahrazuje ji rozšířená rodina, jenže i ona má k dispozici pouze omezený objem prostředků. Rostoucí počet osiřelých dětí pak nedokáže z ekonomického hlediska zvládnout. Výrazně roste chudoba některých domácností. Ty se propadají pod úroveň životního minima, příjem nestačí ani na pokrytí základních životních potřeb.
4.4.2 Zaměstnávání nemocných
Evropská měřítka a standardy v Africe prostě neplatí. Nemocný člověk musí pracovat, dokud může, protože nemocenské pojištění buď neexistuje, nebo si ho většina obyvatel nemůže dovolit ze svého nízkého příjmu platit.
40
Onemocnění AIDS je při tom na první pohled patrné. Změnu zevnějšku nemocný jen těžko skryje a člověk jí je stigmatizován v očích široké veřejnosti. Často proto ztrácí ihned svou dosavadní práci a novou už nikdy nenalezne. V subsaharské Africe je vysoká míra nezaměstnanosti, takže najít odpovídající náhradu za nemocného je pro zaměstnavatele velmi snadné (KAŠOVÁ et al. 2010).
41
5. Současná řešení snižování počtu nakažených HIV/AIDS a jejich ekonomické dopady
Současná přijímaná řešení snižování počtu nakažených lze rozdělit do dvou velkých skupin.
V první z nich je provádění prevence, přičemž její směřování lze blíže specifikovat na provádění prevence v konkrétní oblasti – oblasti sexuálního života obyvatelstva, oblasti lékařské praxe, oblasti uživatelů drog a konečně v oblasti blíže necílené informovanosti veškerého, tedy především negramotného obyvatelstva.
Druhou skupinu tvoří současně probíhající aktivity podpory a péče o již nakažené osoby. I v jejich případě se dá hovořit o prevenci, bohužel už pouze o prevenci možného přenosu onemocnění na jiné osoby.
Obecně pro obě skupiny ale platí, že největším problémem ve snižování počtu nakažených v oblasti subsaharské Afriky je celková obecná nedostatečná informovanost, fatalistický přístup k celé problematice a nedostatek prostředků pro analýzu a výměnu informací.
5.1 Léčba
Přes původní optimismus nebyl do dnešní doby objeven lék ani vakcína, které by dokázaly zničit virus HIV přítomný v těle nebo poskytnout protilátky proti němu. Jde o chronické onemocnění, které sice nelze vyléčit, ale které lidstvo již umí efektivně léčit (ŠVEJBA 1994, 134).
V případě zjištění přítomnosti viru HIV v těle nad určitou mez nastupuje antiretrovirální chemoterapie, profylaxe oportunních infekcí a informování pacienta o nutnosti dodržování zásad správné výživy a zdravé životosprávy. Antiretrovirální chemoterapie má za cíl co nejvíce omezit replikaci viru v těle, tedy snížit rychlost jeho množení na co nejnižší míru (ROZSYPAL 1998, 30).
