FAKULTA P Ř ÍRODOV Ě DN Ě -HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Pedagogiky a psychologie
Studijní program: Učitelství pro druhý stupeň ZŠ Studijní obor (kombinace): Anglický jazyk - dějepis
INTEGRACE ŽÁKŮ SE ZRAKOVÝM HANDICAPEM NA 2. STUPNI ZŠ ITEGRATION OF PUPILS WITH VISUAL
HANDICAP IN SECONDARY SCHOOLS
Diplomová práce: 08–FP–KPP– 016
Autor: Podpis:
Martina HOZOVÁ
Adresa:
Mšenská 8
466 04, JABLONEC NAD NISOU
Vedoucí práce: Mgr. Jana Wernerová Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
104 11 3 9 42 18
V Liberci dne: 1. 12. 2009 Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Datum: 1. 12. 2009
Podpis
Poděkování
Děkuji paní magistře Janě Wernerové za cenné rady a připomínky při zpracování diplomové práce. Děkuji také pracovníkům speciálně pedagogických center za poskytnuté informace a ochotu při spolupráci. Můj dík patří též rodičům za jejich podporu během celého studia.
Anotace
Diplomová práce se zabývá problematikou zrakového postižení a integrace zrakově postižených žáků na druhém stupni běžné základní školy. Při zpracování diplomové práce byly využity poznatky popsané v odborné literatuře o zrakovém handicapu a především o integraci, speciálních pedagogických centrech a individuálním vzdělávacím plánu.
Tyto poznatky byly aplikovány na konkrétní výzkum a byla provedena analýza současné situace integrace zrakově handicapovaných žáků na běžných základních školách. Byly stanoveny předpoklady, které zkoumají zúčastněné (integrovaný žák, učitel) v procesu integrace. Nakonec byly tyto hypotézy vyvráceny či potvrzeny a vyhodnocené výsledky
by měly přispět k zmapování současné situace v integraci zrakově postižených na základních školách. Výzkum byl veden na celém území republiky, získané poznatky
by mohly pomoci odhalit silné a slabé stránky integrace.
Klíčová slova
Speciální pedagogika, zrakový handicap, zraková vada, zrakově postižený žák, integrace, segregace, kompenzační pomůcky, individuální vzdělávací plán, speciálně pedagogické centrum.
Annotation
This diploma thesis is concerned with the questions about visual handicap and integration of visually impaired pupils in the second stage of regular primary schools.
While processing this thesis the findings described in the literature about visual handicap and in particular the integration, special educational centres and individual education plans were used. These findigs were applied to a specific research and the analysis of the current situation of the integration of visually handicaped pupils at ordinary primary schools was made. The assumptions which investigate interested people (integrated students, teachers) in the process of integration were determined. Finally these hypotheses were disaproved or confirmed and evaluated results should help to map the current situation in the integration of visually handicaped at primary schools. The research was conducted throughout the Czech Republic, the results gained could help to identify strengths and weaknesses of the integration.
Key words
Special Education, Visual Handicap, Visual Defect, Visually Impaired Student, Integration, Segregation, Compensation Equipment, Individual Education Plan, Special Educational Centre.
Annotation
Die Diplomarbeit befasst sich mit der Sehbehinderung und Integration der sehbehinderten Schüler in der zweiten Stufe der Grundschule. Bei der Verarbeitung der These wurden Erkentnisse über die Sehbehinderung, über die Intergration vor besonderem pädagogischen Zentren und über den individuellen Bildungsplan verwendet. Alle obenerwähnte und in der Fachliteratur beschriebene reale Kenntisse wurden auf konkrete Forschung angewandt und eine Analyse der gegenwärtigen Integrationsdichte von sehbehinderten Schüler in regulären Grundschulen wurde ausgeführt. Vorrausetzungen wurden durch die Untersuchung der Teilnehmer ( integrierter Schüler, Lehrer ) in dem Integrationprozess hergeschaffen. Schließlich wurden diese Hypothesen entweder widerlegt oder bestätigt und die auswertete Ergebnisse sollen dazu beitragen, die derzeitige Situation bei der Integration von Sehbehinderten in Grundschulen festzulegen.
Die Untersuchung wurde im ganzen Land durchgeführt, die gewonnenen Erkenntnisse könnten dazu beitragen, Stärken und Schwächen der Integration zu ermitteln.
Schlüsselwőrter
Spezielle Pädagogik, die Sehbehinderung, der Gesichtsfehler, der sehbehinderte Schüler, die Integration, die Segregation, die Kompensitationshilfsmittel, das individuelle Fortbildungsprogramm, das spezielle pädagogisches zentrum.
Obsah
I Úvod ... 13
II Teoretická část ... 15
1 Zrakový handicap ... 15
1.1 Základní terminologie ... 15
1.2 Zrakové vady ... 19
1.2.1 Dělení zrakových vad dle etiologie ... 20
1.2.2 Dělení zrakových vad dle doby vzniku ... 22
1.2.3 Zrakové vady dětského věku ... 23
1.2.4 Zrakové vady charakteristické pro dospělý věk a stáří ... 24
1.2.5 Dělení zrakových vad dle typu ... 24
1.2.6 Dělení zrakových vad dle doby trvání ... 25
1.2.7 Dělení zrakových vad dle druhu ... 25
1.2.8 Dělení zrakových vad dle stupně postižení ... 32
2 Historie edukace dětí se zrakovým postižením ... 34
3 Přístupy k žákům se zrakovým handicapem ... 36
3.1 Segregované vzdělávání ... 38
3.2 Integrace ... 43
3.3 Kompenzační pomůcky ... 49
4 Speciálně pedagogická centra (dále jen SPC)... 52
5 Individuální vzdělávací program ... 55
6 Tvorba a obsah IVP ... 56
III Praktická část ... 59
7 Výzkum ... 59
7.1 Cíl ... 59
7.2 Výzkumný problém ... 60
7.3 Hypotézy ... 60
8 Realizace výzkumu ... 61
8.1 Metodologie výzkumu ... 61
9 Popis výzkumného vzorku ... 63
9.1 Charakteristika respondentů ... 63
9.2 Charakteristika integrovaných žáků... 64
10 Vlastní výzkum – prezentace výsledků ... 65
10.1 H1 ... 65
10.2 H2 ... 69
10.3 H3 ... 74
10.4 H4 ... 78
10.5 H5 ... 82
10.6 H6. ... 85
10.7 H7 ... 88
11 Shrnutí praktické části ... 96
IV Závěr ... 98
V Použitá literatura ... 101
VI Seznam příloh ... 104
Seznam použitých zkratek a symbolů
IVP individuální vzdělávací program
obr. obrázek
příl. příloha
SONS Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých SPC speciální pedagogické centrum
SŠ střední škola
ŠVP školský vzdělávací program
VŠ vysoká škola
WHO World Healthy Organization www world wide web
ZH zrakový handicap
ZŠ základní škola
Ø průměr
∑ suma
„Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem."
Antoine de Saint - Exupéry
„Integrace“, neboli včleňování, sjednocování, je velice frekventovaný pojem charakteristický pro naši dobu. Včleňování zrakově postižených žáků do běžných škol je předmětem této diplomové práce. Speciální pedagogika a problematika vzdělávání žáků se zrakovým handicapem mě zaujala již během studia na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že bych se speciální pedagogikou chtěla zabývat v mém budoucím profesním životě, zvolila jsem si téma diplomové práce orientované tímto směrem.
V minulosti bylo upřednostňováno vzdělávání těchto jedinců ve speciálních školách, od devadesátých let je však tento trend opačný – neustále sílí integrační snahy u žáků s různými druhy postižení, zrakový handicap není výjimkou. Integrace je však velice komplikovaný a náročný proces, proč je tedy v současnosti tak propagována?
Co si o upřednostňování integrace myslí vyučující? Jak společné vzdělávání zvládají samotní handicapovaní? Jsou na integraci běžné základní školy v současnosti připraveny?
Tyto otázky považuji za klíčové v integraci zrakově postižených žáků a diplomová práce se je pokusí zodpovědět.
Díky současnému vývoji integrace lze předpokládat, že se vyučující na běžných
školách budou s handicapovanými v jejich hodinách setkávat stále častěji. Proto se domnívám, že je nutné se v této problematice neustále vzdělávat, získávat co nejvíce
nových informací a poznatků, což je úkolem diplomové práce. Vypracováním této práce bych chtěla přispět k zmapování současné situace integrace zrakově postižených žáků na běžnou základní školu, a to zkoumáním úspěšnosti handicapovaných na běžných
školách, připravenosti základních škol a učitelů na nesnadný úkol integrace. Dále se výzkum bude zabývat spoluprací učitelů s odborníky a informovaností vyučujících o problematice zrakového postižení, a také bude sledovat využívání kompenzačních
pomůcek a speciálních metod ve výuce zrakově postižených. V neposlední řadě bude výzkum vyhodnocovat i názory učitelů, kteří s postiženými pracují každý den, na možnosti integrace.
Diplomová práce se skládá z teoretické a praktické části. Cílem teoretické části je proniknout do oblasti zrakového postižení, vysvětlit základní pojmy spojené s tematikou
– handicap, integrace, speciálně pedagogická centra, individuální vzdělávací plán.
Záměrem praktické části je vyhodnotit výzkumné hypotézy a tím provést výzkum v integraci zrakově postižených žáků na běžné základní školy s cílem vytvořit částečný obraz problematiky z hlediska přístupů ke zrakově postiženým žákům.
II Teoretická část
1 Zrakový handicap
1.1 Základní terminologie
Zrak je jeden z pěti smyslů (receptorů, zrak patří mezi dálkové receptory), jimiž každý jedinec vnímá svět okolo sebe. Získáváme jím až 75 – 80 % informací. Pro srovnání:
sluchem dosáhneme 15 %, hmatem okolo 6 % a čichem a chutí obdržíme 2 – 3 % dat (Flenerová, 1985, s. 35). Jedná se tedy o smysl dominantní, který poskytuje nejvíce informací v minimálním čase. Omezení zrakového vjemu má negativní dopad na všechny sféry lidské činnosti, ať se již jedná o práci, hru, studium či zájmovou činnost (Keblová, 1998, s. 6). Většina zdravých lidí si bez něj život neumí představit. Zrak však může být postižen, a to je příčinou různých forem zrakového handicapu (Pešatová, 2005, 1. díl, s. 7).
.
Handicap
„Handicap představuje záporný důsledek defektu na činnost postiženého jedince, znevýhodnění. Zasahuje jednak kvalitu a kvantitu činnosti samotné, jednak sociální postavení a vztahy jedince.“ (Průcha, Walterová, Mareš, 1995, s. 75).
Zrakově postižený člověk je člověk, kterému zraková vada negativně ovlivňuje běžný život i přes použití dostupné optické korekce. Handicap tedy znamená znevýhodnění pro všechny jedince bez ohledu na věk. Tato práce je však zaměřena na handicapovaného žáka, který je na základě svého handicapu v nevýhodě v procesu osvojování učiva na základní škole. To může vést k odlišným výsledkům a k horšímu navazování sociálních vztahů. Cílem pedagogů je samozřejmě tato znevýhodnění
eliminovat a připravit tak co nejlepší podmínky pro výuku žáků se zrakovým postižením.
Handicap tedy představuje určité zdravotní znevýhodnění a to Kremličková s Novotnou (1997, s. 11) definují jako „zásah do osobního a sociálního vývoje člověka“
a rozdělují handicapy do tří stupňů:
Lehké handicapy a poruchy – představují znevýhodnění, které nevyžaduje zvláštní institucionální opatření a ve výuce je zvládnutelné bez zvláštních pedagogických opatření.
Handicapy a poruchy středního stupně – představují znevýhodnění, které již vyžaduje speciální přístup, a to většinou formou speciálních školních a výchovných institucí.
Těžké poruchy a handicapy – představují znevýhodnění, které znamená narušení začlenění osobnosti a jejích vztahů ve společnosti (Mertin, 1995, s. 13).
.
Oftalmopedie
Speciálně pedagogickou péčí o osoby se ZH se zabývá oftalmopedie. Toto slovo pochází z řeckých výrazů oftalmos = oko a paideia = výchova (Pešatová, 2005, 1. díl).
Je jedním z oborů speciální pedagogiky, která se zabývá výchovou a vzděláváním osob s ZH a vadami zraku (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). Cílem oftalmopedie je „maximální rozvoj osobnosti jedince se zrakovým postižením, což znamená nejen dosažení nejvyššího stupně socializace, včetně zajištění adekvátních podmínek pro edukaci, ale i přípravu na povolání, následné pracovní zařazení a plnohodnotné
společenské uplatnění.“ (Renétierová, Ludíková, 2003, s. 185). Starší pojem pro oftalmopedii je tyflopedie, pojmy jsou však totožné.
17
Zrak
Lidské oko je párový orgán, reagující na světlo, který nám umožňuje vnímání okolí pomocí vidění. „Zrakový analyzátor je citlivý na světelné podněty, které umožňují vnímání světla, barev velikosti, tvaru a vzdálenosti předmětů. Pro člověka je důležitým orgánem pro orientaci v prostoru.“ (Štréblová, 2002, s. 11). Jeho úkolem je rozlišovat světelné podněty různé vlnové délky. Dle Vítkové (1999) se zrakové ústrojí člověka skládá z periferní části, která je tvořena z očí s pomocnými orgány (uloženy v očnici), dále ze zrakové dráhy a poslední část je tvořena zrakovým centrem mozkové kůry. Světlo, které se do oka dostane, pochází soustavou průhledných tkání, kterým říkáme optická prostředí oka – jedná se o rohovku, oční komorovou vodu, čočku a sklivec (obr.1). Přes ně se lámou paprsky světla a na sítnici vzniká obraz pozorovaného objektu. Pokud je některá z těchto
částí poškozena, dochází k charakteristickým zrakovým vadám. Zrakové vnímání a vytváření zrakových představ je závislé na zdravém zraku a jeho funkcích (Květoňová,
Švecová, 2000, s. 11 – 13).
Obr. 1 - 1. rohovka, 2. čočka, 3. akomodační svaly, 4. duhovka, 5. sklivec, 6. sítnice, 7.
žlutá skvrna, 8. slepá skvrna, 9. přední komora.
Obr. 1 Průřez okem
Zdroj: vlastní
Zrakové funkce
Svět poznáváme pomocí procesu, který se nazývá vnímaní. „Zrakové vnímání neboli vidění je složitý proces, jehož kvalita je určována funkcemi zrakového analyzátoru.“
(Keblová, 2001, s. 6). Nejdůležitější z nich jsou zraková ostrost a zorné pole. Dle Hamadové, Květoňové a Novákové (2007) a Květoňové - Švecové (2000) mezi zrakové funce patří:
Zraková ostrost = rozlišovací schopnost lidského oka, nejdokonalejší ostrost je v oblasti žluté skvrny sítnice. Vyšetření zrakové ostrosti známe asi všichni, jedná se o známé tabulky s čísly nebo abecedou a podstupujeme jej u odborníka tzv. oftalmologa (optotypy, viz příloha č. 1). U dětí, které ještě neumí číst, se využívají obrázky nebo vidličky. Výsledek je vyjadřován jako vizus a je udáván ve zlomku. Normální zraková ostrost je označována jako 5/5 nebo 6/6 (v čitateli je dána vzdálenost pacienta od tabulky v metrech, ve jmenovateli vzdálenost, ze které by pacient měl daný řádek přečíst).
Na základě zrakové ostrosti navrhla Světová zdravotnická organizace kategorie zrakových postižení (viz příloha č. 2).
Zorné pole = prostor, který je oko schopno sledovat, jedná se o tzv. periferní vidění, které je nutné k orientaci v prostoru. Zorné pole končí tam, kde již nejsme schopni předmět pomocí periferního pole zaznamenat. Vyšetření se provádí na perimetrech a může zjistit zúžení, omezení nebo výpadky (skotomy).
Barvocit = dovednost oka odlišit od sebe jednotlivé barvy, tato schopnost je dána
žlutou skvrnou. Zpravidla se vyšetřuje na pseudoizochromatických tabulkách (do různobarevného pozadí jsou zakomponovány obrazce nebo číslice jedné, většinou šedé,
barvy, které mají postižení identifikovat).
Adaptace = přizpůsobení se rozmanité síle světla.
Akomodace = schopnost vidět předmět ostře na různou vzdálenost.
Binokulární vidění = schopnost vidět oběma očima předmět jednoduše. Štréblová (2002, s. 15 - 21) rozeznává tři stupně binokulárního vidění – 1. Monokulární vidění (postižený vidí obraz jen jedním vedoucím okem a potlačuje funkci druhého oka), 2.
Simultánní vidění (postižený vidí obraz oběma očima, ale není schopen tuto schopnost propojit), 3. Fúze (vidění u zdravého jedince, které umožňuje prostorové vidění).
Kontrastní citlivost = schopnost rozlišit rozdílný jas dvou ploch viděných současně v zorném poli.
Všechny tyto zrakové funkce jsou pro lidské vidění nezbytné a jejich absence způsobuje rozmanité zrakové vady.
1.2 Zrakové vady
Zrakové vady patří do skupiny smyslových vad. „Termínem zrakové vady označujeme nedostatky zrakové percepce různé etiologie i rozsahu. Spadají sem
onemocnění oka s následným oslabením zrakového vnímání, stavy po úrazech, vrozené či získané anatomicko-fyziologické poruchy.“ (Květoňová, Švecová, 2000, s. 14). Jesenský
(1988) definuje zrakovou vadu jako ztrátu nebo poškození anatomické stavby zrakového analyzátoru a poruchu v jeho funkcích. Dle Keblové (2001) zraková vada působí na celou osobnost jedince. Neovlivňuje pouze jeho zdraví, ale také jeho psychiku, jedná se tedy o jev komplexní. Na základě komplexnosti postižení dělí Vágnerová (1995, s. 11) vady na primární, které definuje jako postižení jakékoliv části zraku a sekundární postižení, jenž z postižení zraku vyplývají (změna v postoji rodičů, společnosti, špatné začlenění, což může deformovat vývoj celé osobnosti postiženého). Zde se budeme zabývat vadami primárními, kde především záleží na charakteru a závažnosti vady, která je určena diagnózou. Dále má na handicapovaného vliv období v životě, kdy vada vznikla, a také její původ neboli etiologie.
Zrakové vady se dělí na základě společných znaků hned podle několika hledisek.
Jejich členění se v odborné literatuře liší. Hamadová, Květoňová, Nováková (2007) dělí
zrakové vady podle etiologie na zrakové vady dětského věku a klasifikují osoby
se zrakovým postižením. Naproti tomu Květová-Švecová (2000) člení zrakové vady podle typu, stupně a věku. Keblová (1998) rozděluje zrakové postižení na zrakovou vadu orgánovou, kam patří slabozrací, lidé se zbytky zraku a nevidomí, a na zrakovou vadu převážně funkční, kam řadí tupozraké a šilhavé. V této práci budou zrakové vady děleny do následujících skupin:
Dle etiologie Dle doby vzniku Dle doby trvání Dle typu
Dle druhu Dle stupně
1.2.1 D ě lení zrakových vad dle etiologie
„Jelikož neexistují žádné oficiální statistiky, odhaduje se, že v České republice je kolem 60 000 – 100 000 zrakově postižených, z toho je asi 10 % osob nevidomých.“
(Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 24). Nejprve se zaměříme na diferenciaci podle etiologie – původu vady.
Zrakové vady mohou být buď vrozené či získané. Mezi vady vrozené patří i vady dědičné, ke kterým jsou v rodině určité dispozice. V souladu s Hamadovou, Květoňovou, Novákovou (2007, s. 24 - 25) dělíme poruchy dle doby vzniku na prenatální – vznikají vlivem nepříznivých okolností před narozením jedince, perinatální – poruchy vznikají v důsledku dlouhého, náročného či nešetrného porodu a poruchy postnatální, které se objevují v průběhu života jedince. Jedná se o onemocnění, úrazy. Pro přehlednost je znázorněna tabulka:
Tab. 1 Diferenciace
Dělení Příčiny Způsobené oční vady
Vady vrozené a dědičné (prenatální)
Exogení vlivy • anoftalmus
• mikroftalmus
• šedý zákal
• retinopatie nedonošenců (ROP)
Endogení vlivy • krátkozrakost
• astigmatismus
• šilhání
• vrozený glaukom
• šedý zákal
• albinismus
• retinoblastom Vady získané v průběhu života
(postnatální, juvenilní, senilní)
V důsledku onemocnění
• diabetická retinopatie
• pokles zrakové ostrosti
• presbyopie V důsledku zranění • oční úrazy
• poranění hlavy
• poruchy krevního oběhu v oku
• nitrooční záněty
• nádory
• odchlípení sítnice
Zdroj: vlastní zpracování
Podle Oláha (1998) 2 % ze všech novorozenců má vrozenou vadu. Tyto vady způsobují tzv. vývojové anomálie mezi které řadíme exogenní a endogenní vlivy.
Exogenní vlivy – např. poruchy výživy a metabolismu matky.
Endogenní vlivy – jsou dědičné a způsobují okolo 20 % vrozených vad.
Vrozené vady jsou velkou psychickou zátěží pro dítě, jehož vývoj může probíhat odlišně od vidících jedinců. Rozhodující roli v úspěšném vývoji postiženého má jeho rodina a především matka. To samozřejmě platí i pro vývoj zdravého dítěte, postižené dítě je však na svém okolí více závislé, je pomalejší a má nedostatek zkušeností (Vágnerová, 1995). Je důležité, jaký postoj matka k dítěti zaujme a jak se se situací vyrovná. Dle
Vítkové (1999) rodiče postiženého se většinou potýkají se třemi fázemi – šokem a popřením, vyrovnáním se a nakonec realistickým postojem. Je důležité, aby rodiče získali
potřebné informace o zrakových vadách a aby s nimi byla navázána spolupráce.
Získané vady jsou důsledkem nemocí jako například diabetes, revmatická onemocnění, angína, tuberkulóza a roztroušená skleróza. Na získané vady má samozřejmě vliv i věk jedince. S narůstajícím věkem se zraková ostrost zhoršuje. V neposlední řadě sem patří i vady způsobené různými zraněními a úrazy. Řehůřek (1999) udává, že se většinou jedná jen o jedno oko a následky zranění se liší. Získané vady mají na postiženého jiný dopad než vady vrozené. Postižený i jeho okolí prožije šok a musí se s novou situací vyrovnávat, což může vést k trvalému traumatu ze získaného postižení. Na rozdíl od vrozené vady postižený zaznamená změnu ve svém zdravotním stavu.
Dle Oláha (1998) charakter zrakových vad se mění s ohledem na dobu, v které žijeme.
Negativní vlivy zhoršujícího životního prostředí, zejména ve vyspělých západních zemích, působí nepříznivě na naše zdraví, a tak také ovlivňují náš zrak.
1.2.2 D ě lení zrakových vad dle doby vzniku
I doba vzniku je pro charakter vady důležitá, a to zejména pro psychiku postiženého. Rozvoj tzv. sekundárního postižení dle Štréblové (2002) nezávisí pouze na druhu a stupni postižení, ale i na době, kdy vada vznikla. Můžeme ji rozdělit na dobu prenatální (před porodem), perinatální (porod), postnatální (po narození), juvenilní (mladistvý) a senilní (stařecký) (Keblová 2001). Flenerová (1985) člení vady na osoby s vadou zděděnou a vrozenou, dále na osoby s vadou získanou před nebo po ukončení školní a profesní přípravy.
„Z vývojového hlediska je důležité, zda ztráta zraku postihuje jedince s osobností již plně zformovanou nebo jedince, u kterého se v dospělé formě osobnost ještě nevytvořila.“ (Čálek, Cerha, Holubář, 1991, s. 54).
1.2.3 Zrakové vady d ě tského v ě ku
Zrakové vnímání se nejrychleji vyvíjí v raném a předškolním věku. Čím dříve se porucha objeví, tím méně zkušeností a představ postižený získá a to ovlivní jeho celkový vývoj. Doba, ve které postižení vzniklo, je především klíčová pro úplnou ztrátu zraku. Pokud slepota vznikne mezi 7 – 15 lety života, postižený je schopen si do té doby utvořit zrakové představy. Do sedmého roku života buď nevznikly, nebo se postupně vytrácejí. Dle Květoňové-Švecové (2000, s. 23) tvoří nejvyšší podíl na vznik dětské zrakové vady (do 5 let) prenatální vlivy – 55 %, dále pak dědičnost 37 % a zbylých 8 % způsobují jiné kongenitální patologické vlivy (nemoci).
Tato práce se především zaměřuje na zrakové vady dětí školního věku, z tohoto důvodu se především soustředí na vady, které jsou charakteristické pro tuto věkovou kategorii. V souladu s Hamadovou, Květoňovou, Novákovou (2007) a Keblovou (2001) se jedná o tyto vady:
šilhavost (strabismus)
tupozrakost (amblyopie)
krátkozrakost
dalekozrakost
astigmatismus
retinopatie nedonošených (ROP)
pigmentová degenerace sítnice
juvenilní makulární degenerace
atrofie zrakového nervu
vrozený šedý zákal (kognegiální kataraka)
vrozený zelený zákal (kongenitální glaukom)
anoftalmus a mikroftalmus
retinoblastom
albinismus
kortikální postižení zraku
1.2.4 Zrakové vady charakteristické pro dosp ě lý v ě k a stá ř í
Pro tento věk jsou typické nemoci čočky, především katarakty. V pokročilém věku se jedná o senilní kataraktu. Ta způsobuje 20 % zrakových vad nad 80 let. Může se také objevit diabetická retinopatie, která nastane přibližně po deseti letech trvání nemoci (Květoňová, Švecová, 2000, s. 32). Mezi další typické vady patří například myopie – krátkozrakost, hypermetropie – dalekozrakost a presbyopie –vetchozrakost. Ta se obvykle objevuje mezi 40 a 45 rokem, kdy postižení mají čím dál tím větší obtíže se čtením malých písmenek (Pešatová, 2005, 1. díl, s. 20 – 34).
1.2.5 D ě lení zrakových vad dle typu
Květoňová-Švecová (2001, s. 18 - 19) rozděluje typy zrakových vad na pět následujících skupin:
Tab. 2 Typy zrakových vad
Skupiny Charakteristika
Ztráta zrakové ostrosti Postižený nevidí zřetelně, má obtíže s rozlišováním podrobností, vidí rozmazaně, ale nemusí mít potíže s rozeznáváním větších předmětů. Stupeň se u každého jedince výrazně liší. Měření se provádí na již zmiňovaných optotypech.
Postižení zrakového pole Postižený má zúžený prostor, který vidí. Dochází tedy k poruchám periferního vidění. Tato vada může být kombinovaná s poruchami ostrosti.
Okulomotorické problémy Postižený má problém se špatnou koordinací pohybu očí.
Postižený nezvládá prohlížení, pozorování předmětu v pohybu. Což může vést k obtížím při uchopování předmětů a koordinací pohybů.
Obtíže se zpracováním zrakových informací
Jedinci trpí tzv. kortikální slepotou, což znamená, že mají problémy se zpracováním zrakové zprávy bez poškození sítnice a zrakového nervu.
Poruchy barvocitu Postižený nevnímá určité barvy za určitých podmínek nebo určitou barvu nevnímá. Existuje také úplná barvoslepota, kdy postižený barvy nevnímá vůbec.
Zdroj: vlastní zpracování
1.2.6 D ě lení zrakových vad dle doby trvání
Keblová (2001, s. 45 – 47) dělí zrakové vady na:
Krátkodobé poruchy – akutní.
Dlouhodobé poruchy – chronické.
Opakující se poruchy – recidivní.
1.2.7 D ě lení zrakových vad dle druhu
Názvy skupin, do kterých vady dle druhu členíme, se v odborné literatuře liší.
Pešatová (2005, 1. díl) dělí zrakové vady do čtyř základních skupin. První skupina jsou poruchy ostrosti vidění, tzv. refrakční vady, kam patří krátkozrakost, dalekozrakost a astigmatismus. Do druhé skupiny spadají poruchy zrakového čití – barvoslepost a šeroslepost. Předposlední skupinu tvoří choroby způsobující slepotu – šedý zákal a glaukom. Do poslední skupiny jsou zařazeny poruchy binokulárního vidění, které tvoří tupozrakost a šilhavost. Novotová a Kremličková (1997) dělí postižení na poruchy úplného vidění (barvoslepost), refrakční poruchy (krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus, tupozrakost a šilhavost). Slabozrakost, zbytky zraku a nevidomost jsou další skupiny. Naproti tomu Flenerová (1985) člení druhy vad na tupozrakost, šilhavost, slabozrakost, zbytky zraku, osleplost, nevidomost a kombinované vady.
Refrak č ní vady, ametropické poruchy oka
Jsou to poruchy ostrosti vidění, které souvisí s lomivostí světelných paprsků v oku.
Správná lomivost oka znamená, že světelné paprsky tvoří ostrý obraz na sítnici a předměty jsou viděny ostře. Při správné zrakové ostrosti se jedná o oko emetropické. Pokud je však
lomivost oka vadná, je oko nazýváno ametropické a má jednu z refrakčních vad (Keblová,
2001, s. 34 – 35). Dle Řeháka (1980) jsou tyto vady vrozené, způsobené dědičností a nadměrným přetěžováním očí. Refrakční vady se mohou vyskytovat samostatně nebo
jako součást jiné oční vady. Mezi refrakční vady dle Hamadové, Květoňové, Novákové (2007) a Pešatové (2005, 1. díl) řadíme :
Myopii (krátkozrakost) - postižený vidí špatně do dálky, ale dobře na blízko.
Je to způsobeno tím, že paprsky vytvářejí ostrý obraz ještě před sítnicí. Krátkozrakost dělíme na:
- myopia levis (lehká) – do 3 dioptrií (D) - myopia modica (střední) – do 6 D - myopia gravis (těžká) – nad 6 D
Léčba se provádí buď laserovým operačním zákrokem (nehodí se na všechny typy vad) nebo korekcí pomocí brýlí s rozptylkami. Rozptylkové brýle upraví paprsky tak, aby byly zaostřené na sítnici. Jsou značené v minusových dioptriích (viz obr. 2).
Obr. 2: paprsky světla se sbíhají již před sítnicí, což způsobuje krátkozrakost.
V druhém nákresu vidíme nápravu pomocí čočky.
Hypermetropii (dalekozrakost) – postižený vidí špatně na blízko, má problém zaostřit na blízké předměty a také se čtením. Obraz je rozmazaný a zamlžený.
Obr. 2 Krátkozrakost a jeho korekce čočkou
Zdroj: Vlastní zpracování
Dalekozrakost zapříčiňuje, že světelné paprsky vytvářejí ostrý obraz až za sítnicí.
Nejčastější dalekozrakost se pohybuje mezi 3 – 5 D. Při vyšším stupni dalekozrakosti mohou být oči tupozraké.
Léčba se provádí brýlemi se spojkami, které lámou paprsky tak, že se sbíhají v jednom bodě. Jsou značeny plusovými dioptriemi.
Zvláštním druhem dalekozrakosti je tzv. presbyopie – stařecká dalekozrakost.
Je způsobena ztrátou elastičnosti čočky, která se projevuje většinou po 40. roce života a zapříčiňuje neschopnost zaostřit na krátkou vzdálenost jako např. čtení, navlékání jehly atd.
Astigmatismus – postižený nevidí ostře jak na blízko, tak na dálku.
Je to způsobeno tím, že paprsky nejsou zaostřovány na sítnici rovnoměrně. Rohovka nemá pravidelný tvar, je zakřivená. Bod se na sítnici zobrazí jako čárka, vidění je neostré, čárkovité.
(www.braillnet.cz)
Poruchy binokulárního vid ě ní
Binokulární vidění (= vidění oběma očima) znamená, že se obrazy, které vnímáme oběma očima, spojí v jeden. Patří mezi nejčastější poruchy vidění u dětí a jsou často důsledkem refrakční vady. Dle mnoha autorů (Květoňové-Švecové, 2000; Vítkové, 1999;
Obrázek 3 Hypermetropie
Zdroj: Vlastní zpracování
Keblové, 2001 ) se dělí na:
Šilhavost (strabismus) – postižený trpí dvojitým viděním. Způsobuje to porucha vzájemné spolupráce očí. Osy očí nejsou rovnoběžné a zrakové vjemy v obou očích nevznikají na stejném místě na sítnici, tím vzniká rušivý dvojitý obraz. Je možný vznik tupozrakosti. Podle Pešatové (2005, 1. díl, s. 53) šilhající děti tvoří okolo 5 % dětské populace a šilhavost se skládá ze čtyř základních typů:
- esotropie = šilhavé oko se stáčí do vnitřního očního koutku, jedná se o sbíhavé šilhání a tvoří 70 – 75 % všech šilhavostí
- exotropie = šilhavé oko se stáčí do zevního očního koutku, jedná se o rozbíhavé šilhání
- hypertropie = šilhavé oko se stáčí vzhůru
- hypotropie = šilhavé oko se stáčí směrem dolů
Léčba je možná pomocí chirurgické úpravy šilhání (v těžkých případech), korekcí refrakčních vad, výcvikem tupozrakosti – tzv. pleoptikou (přinutit postižené oko k činnosti,
většinou se zakrývá zdravé nebo zdravější oko), nácvikem binokulárních funkcí tzv. ortoptikou.
Tupozrakost (amblyopie) – postižený trpí sníženou zrakovou ostrostí jednoho oka bez viditelných známek oční vady. Tím je způsoben nedostatečný vývoj binokulárního vidění. Postižený upřednostňuje lepší oko a vadné oko je postupně vyřazováno z činnosti.
Tupozrakost postihuje většinou jen jedno oko.
Dle Vítkové (2004) úspěšná léčba závisí na včasném odhalení choroby. Náprava je zpravidla dlouhodobá a provádí se formou okluze. To znamená, že pomocí zakrytí oka náplastí nebo neprůhlednou kontaktní čočkou vyřadíme lepší oko z činnosti na různou dobu (nejprve na celý den a postupem času se doba zkracuje). Dle Divišové (1990, s. 72) úspěšnost léčby závisí na věku dítěte - do šesti let se úspěšnost pohybuje okolo 84 – 75 %.
Po dovršení šestého věku dítěte se šance značně snižují a to na 51 %. Po 15 roce je účinek
nápravy velmi malý. Je také možné operační řešení tupozrakosti a to především pro jedince, kteří neprošli léčbou okluzí (vada se zjistila ve vyšším věku) nebo pro ně tato
léčba nebyla efektivní. (www.braillnet.cz)
Barvoslepost (achromazie)
Jedná se o poruchu vnímání nebo rozlišování barev způsobenou narušením funkce čípků. Postižený není schopný rozlišit některé barvy nebo všechny barvy. Tato vada může být provázena sníženou zrakovou ostrostí. Pešatová (2005, 1. díl, s. 40 - 42) dělí barvoslepost na dva stupně:
1. Částečná (parciální)
Dichromazie – postižený nevnímá jednu barvu ze dvou párů kontrastních barev. Jedná se o červenou a zelenou, žlutou a modrou.
Daltonismus - barvoslepost pro zelenou a červenou barvu.
Barvoslepost pro žlutou a modrou – méně obvyklá.
2. Úplná (totální)
Úplná barvoslepost – postižený vnímá různé odstíny od bílé, šedé až k černé, je často doprovázena sníženou zrakovou ostrostí.
Vyučující by měl pečlivě sledovat, jak dítě používá barvy, protože barvoslepost
stěžuje postiženému školní práci. Žák se hůře orientuje jak v učebních textech, tak v prostoru. V budoucnosti tato vada naneštěstí taky ovlivňuje volbu povolání, kdy jsou
postižení svou vadou do určité míry limitováni (Vítková, 2004) . Léčba bohužel neexistuje.
Šeroslepost (hemeralopie)
Dle Keblové (2001) postižený není schopen adaptovat své vidění na tmu a může být zcela neschopen se v šeru a tmě orientovat. Je to způsobeno narušením přizpůsobení tyčinek, které jsou orgánem nočního vidění. Tato porucha má různé stupně a může být jak vrozená, tak získaná. Postižení se špatně orientují v prostoru nejen ve tmě, ale i při snížené viditelnosti např. v šerých budovách nebo při zatažené obloze (Vítková, 2004) .
Sv ě tloplachost (albinismus)
„Je způsobena nedostatkem či dokonce chyběním pigmentu v duhovce oka a v sítnici, duhovka nemůže clonit světlo, informace přijímané oslněnou sítnicí jsou
většinou zkreslené.“ (Keblová, 2001, s. 39). Postižení je charakteristické nedostatkem melaninu v očích i těle a bývá doprovázeno snížením zrakové ostrosti. Podle Pipekové
(2006) se postižení většinou vyznačují světlou pletí, světlými až platinovými vlasy a celkově nedostatkem pigmentu. Léčba bohužel neexistuje, postižení si ale mohou
pokojové prostředí upravit snížením ostrého světla a ve venkovním prostředí mohou nosit sluneční brýle.
(www.braillnet.cz)
Zelený zákal (glaukom)
V souladu s Keblovou (2001) glaukom způsobuje zvýšený nitrooční tlak, který postupně poškozuje oko (sítnice, zrakový nerv) a to je příčinou poruchy vidění. Tato nemoc je bohužel častým důvodem slepoty a podle Pipekové (2006) touto chorobou u nás trpí okolo 2 % populace nad 40 let. Nemoc se projevuje individuálně, postižení si stěžují na neostrost vidění, špatné zaostřování předmětů na blízko a na zamlžené vidění. Dalším příznakem jsou výpadky (skotomy), které se vyskytují v zorném poli postiženého. Všechny tyto příznaky však nemusí být nemocným včas rozeznány a nemoc se často diagnostikuje až v pokročilém stádiu. Při včasném odhalení nemoci je možné slepotě předejít. Léčba se provádí kapkami, laserem a také operací.
(www.braillnet.cz)
Šedý zákal (cataracta)
Dle Hamadové, Květoňové, Novákové (2007, s. 28) se jedná o zakalení čočky, toto zakalení způsobuje světloplachost a šeroslepost, snížení ostrosti, dochází k zatemnění vidění a to vede k oslepnutí oka. Oslepnutí se naštěstí dá léčit a to operativním odstraněním čočky nebo laserem. Tato nemoc postihuje především starší lidi nad 55 let a je to důsledek stárnutí oka. Dle Pešatové (2005, 1.díl) nad 70 let nemoc dokonce postihuje na 90 % populace. Ve vyšším věku se jedná o stařecký šedý zákal. Také existuje vrozený šedý zákal, který vzniká u novorozenců vlivem tzv. škodlivých noxů (virová onemocnění, toxické vlivy). Léčba je však stejná – provádí se chirurgickým zákrokem a poté se musí urychleně začít s výcvikem oka, aby nedošlo k tupozrakosti.
(www.braillnet.cz)
Retinopatie
Jedná se o chorobné změny sítnice a jejich cév. Toto onemocnění je nejčastěji způsobeno cukrovkou, oběhovými poruchami a koncentrací kyslíku v inkubátorech.
Dle Hamadové, Květoňové, Novákové (2007, s. 27) retinopatii rozlišujeme:
Diabetická retinopatie – je způsobena cukrovkou, dle Pipekové (2006) 2 % pacientů s cukrovkou postihne toto onemocnění. Postižení trpí výpadky zorného pole,
postupným zhoršováním a kolísáním zraku. To zapříčiňují změny v očních cévách – tzv. výlevy krve na sítnici. Léčba se provádí laserem, dietou a podáváním inzulínu.
Retinopatie nedonošenců (ROP) – ve vyspělých zemích se jedná o nejčastější příčinu slepoty dětí. Toto onemocnění postihuje předčasně narozené děti, které se umísťují do inkubátorů s vysokým přívodem kyslíku. Nezralá sítnice dětí po vysazení kyslíku krvácí v sítnici a sklivci a to má za následek odchlípení sítnice a následnou možnou slepotu.
ROP má pět stupňů, ze kterých čtvrtý a pátý způsobuje praktickou a totální slepotu.
(Oláh, 1998), (www.braillnet.cz)
1.2.8 D ě lení zrakových vad dle stupn ě postižení
Nejčastější dělení, a také nejdůležitější z hlediska vzdělávání, je stupeň postižení.
Stupně zrakových vad se podle většiny autorů Keblová (2001), Ludíková (2003), Jesenský (1988) člení do následujících pěti skupin:
Tab. 3 Skupiny zrakových vad
Slabozrakost Zbytky zraku Nevidomost
Zrakově postižení s kombinovaným postižením Poruchy binokulárního vidění
Zdroj: Vlastní zpracování
Slabozrakost
Slabozrakost se vyznačuje trvalým poklesem zrakové ostrosti pod „6/18-6/30 na lepším oku po optimální brýlové korekci.“ (Pešatová, 2005, 2. díl, s. 25). To bývá doprovázeno zúžením zorného pole pod 20 stupňů na lepším oku. Flenerová (1985) definuje slabozrakost jako vadu orgánovou v takovém rozsahu, v kterém dochází k postižení zrakového vnímání na stupni slabozrakosti.
Je dělena na: lehkou – 6/18 – 6/60 těžkou – 6/60 – 3/60
Dle Keblové (1998, s. 6) postižený nerozeznává detaily, nevidí vzdálené předměty, může mít potíže v rozeznávání barev a má problémy se čtením písma běžné velikosti.
Těžkosti mu také působí samostatný pohyb a orientace v prostoru. Slabozrakost vyžaduje
zvláštní pedagogické metody výuky, přísnou zrakovou hygienu – vyšší světelnou intenzitu a speciální optické pomůcky, kterým bude pozornost věnována později. Školní práce
postižených je individuální. Doba, kterou je dítě schopno zrakové práce, je omezena podle stupně postižení, charakter výuky tomuto faktu musí být přizpůsoben (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 36 – 37).
Zbytky zraku
Tvoří tzv. mezistupeň mezi slabozrakostí a nevidomostí. Zbytky zraku můžeme také označit jako částečné vidění. Požár (1972) tyto postižené označuje jako prakticky nevidomé. Zraková ostrost u zbytku zraku se pohybuje okolo 4/50 nebo 3/50. Postižení jsou schopni sledovat osvětlené předměty, ale trpí závažným snížením orientace v prostoru,
a proto využívají slepeckou hůl (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 38).
Dle Keblové (1998, s. 7) postižení vidí málo, ale zbytky zraku využívají. Ve výuce se rovněž využívají speciální pomůcky a metody (např. výuka čtení a psaní černotiskem a Braillovým písmem).
Nevidomost
Nevidomost je nejtěžší stupeň zrakového postižení. Kritérium pro stanovení slepoty je zraková ostrost a rozsah zorného pole. „Nevidomost je ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 až po ztrátu světlocitu.“ (Hamadová, Květoňová, Nováková 2007, s. 39). Slepotu dle Keblové (2001, s. 43 - 44) a Pešatové (2005, 2. díl, s. 34 - 37) dělíme na:
1. Plnou, totální, absolutní – postižení nerozeznávají tmu, světlo, jedná se tedy o úplnou ztrátu světlocitu. Světlo nevnímají.
2. Praktická, neúplná – postižení mají světlocit, reagují na světlo.
Štrébrová (2002) a Flenerová (1985) nevidomost ještě rozlišuje na osoby nevidomé a osoby později osleplé.
Slepota jedinci znemožňuje zrakové vnímání, běžný grafický výkon a velmi
znesnadňuje samostatný pohyb. Požár (1972) mezi nevidomé zařazuje osoby, které k orientaci, učení a práci nepoužívají zrakového vnímání. K získávání informací slepí
využívají ostatních smyslů a to především hmatu a sluchu. K výuce se využívá Braillovo
bodové písmo a ostatní kompenzační pomůcky. V orientaci v prostoru jim pomáhá bílá hůl a vodící pes.
Osoby s poruchami binokulárního vid ě ní
Jsou to poruchy funkční a vznikají na základě částečného omezení zrakové funkce jednoho oka. Jedná se o šilhavost a tupozrakost (diplomová práce s.26 - 27).
Osoby s kombinovaným postižením
„Osoby zrakově postižené s kombinovanými vadami jsou jako kategorie osob zrakově postižených děti, mladiství a dospělí, u nichž je vada zraku současně doprovázena dalším defektem, eventuálně několika dalšími defekty trvalého případně dlouhodobého charakteru.“ (Flenerová 1985, s. 16).
Zraková vada je zde však postižením dominantním. Mezi nejčastější přidružená postižení patří mentální retardace, specifické poruchy učení a LMD, hluchoslepí tvoří další skupinu (Hamadová-Květoňová-Nováková, 2007, s. 41 - 46 ).
2 Historie edukace dětí se zrakovým postižením
Je jisté, že postižení jedinci se objevovali od počátků našich dějin. Přístup lidské společnosti se však k takto znevýhodněným jedincům či skupinám v různých obdobích historie a různých kulturách výrazně lišil a měnil.
„V dějinách speciální pedagogiky se uvádějí určitá stádia vývoje vztahu k handicapovaným jedincům a péče o ně, kterou bude užitečné připomenout, protože i v současnosti tvoří součást předsudků a negativních postojů k nim.“ (Novotná, Kremličková, 1997, s. 8).
Podle Jánského (2006) přístupy společnosti k postiženým dělíme na určitá období:
REPRESE - ZOTROČOVÁNÍ – STAROVĚK CHARITA – STŘEDOVĚK
KOMPENZACE – NOVOVĚK INTEGRACE – SOUČASNOST PREVENCE – BUDOUCNOST
Dle Jánského (1996) se represivní postoj společností k postiženým vyznačuje lhostejností a odmítáním pomoci. Ve starověku byli postižení, slabí či jinak odlišní jedinci považováni za přítěž pro společnost a to vedlo buď přímo k likvidaci, zotročování, kdy postižení byli nuceni sloužit zdravým jedincům, nebo k vyloučení ze společnosti, což pro ně mnohdy znamenalo smrt. S šířením křesťanství se také změnil postoj společnosti. Postižení již nebyli fyzicky likvidováni, ale bylo jim poskytnuto určité zabezpečení v klášterech a špitálech. Společnost si uvědomila, že se o sebe mnohdy nedokážou sami postarat. Zlomový se ukázal humanismus, který prosazoval důstojnost pro každého člověka. Společnost si začala uvědomovat, že i člověk s handicapem může být přínosný a že existují určité formy kompenzace. Jednou z důležitých osobností, která upozornila na potřebu změnit přístup společnosti i k postiženým jedincům, se stal Jan Ámos Komenský.
V souladu s Jesenským (2002) dalším důležitým mezníkem v zlepšení života postižených byl rozvoj lékařské vědy, což umožnilo soustředění se na nemoc a její léčbu jako takovou. Od 19. století se u nás začínají zakládat první ústavy, např. Klárův ústav slepců v Praze, který měl zajistit nevidomým dětem vzdělání, připravit je na zaměstnání a osamostatnění ve společnosti. Začaly se zakládat spolky, což mělo umožnit postiženým
žít společně s ostatními. Od počátku 20. století se začínají vytvářet teoretická pracoviště, po druhé světové válce obor speciální pedagogika jako taková (Mužáková, 2006).
„Z hlavního proudu školství se v tomto století systematicky vydělovaly děti, které měly normální nadání, ale vzhledem k jejich postižení je bylo třeba vzdělávat jinými metodami (děti s vadami zraku, sluchu, řeči, tělesně postižené), eventuálně měly výrazně změněné nadání (děti mentálně postižené, děti nadané) a bylo jim třeba upravit množství látky.“ (Mertin, 1995, s. 25).
Za tímto účelem vznikaly speciální školy, kde byla učební látka a tempo uzpůsobeny speciálním potřebám dětí. Tyto školy zajišťují potřebné vzdělávání postiženým, ale ti jsou od společnosti vyděleni, což může způsobit jejich izolovanost a horší navazování sociálních vztahů. Současný trend je umožnit zdravotně postiženým jedincům plné začlenění neboli integraci do běžného života společnosti. Což znamená, že handicapované děti jsou vzdělávány s dětmi zdravými. Tento významný mezník edukace umožnily změny předpisů po roce 1989. V tomto roce byla také rozšířena pomoc a služby pro postižené. Utvořila se síť speciálně pedagogických center, začaly vznikat nestátní pedagogicko – psychologické poradny, občanská sdružení a zlepšily se poradenské služby pro handicapované.
(Novotná-Kremličková, 1997)
3 Přístupy k žákům se zrakovým handicapem
„Péče o nejslabší členy společnosti poměrně dobře vystihuje úroveň společnosti.
Tím, jak se chováme k malým dětem, ke starým lidem, k postiženým jedincům, vysíláme signál o naší vyspělosti.“ (Mertin, 1995, s. 10).
Vývoj přístupů k zdravotně postiženým jedincům již byl stručně nastíněn (diplomová práce s. 33 - 35). Zde bude pozornost věnována současnosti – současným
trendům ve vzdělávání zrakově postižených jedinců. Moderní společnost vychází ze základního pravidla, že každý postižený jedinec (bez ohledu na míru a druh postižení) má v současné době právo na vzdělávání. Z tohoto pravidla vycházejí dva základní přístupy ke vzdělávání postižených.
K výuce žáků se zrakovým handicapem můžeme přistupovat ze dvou různých postojů – INTEGRACE a SEGREGACE. Tyto dva postoje řeší nejen otázku výuky a výchovy postižených, ale i jejich postavení ve společnosti. Dnešní přístup k integraci a segregaci nejlépe vystihuje citát od Marie Vítkové (2004, s. 63): „Vzdělávejme postižené v běžných školách pokud je to možné, ve speciálních, pokud je to nutné.“
V našem školství však existuje víc možností vzdělávání zrakově postižených než jen pouze úplná integrace či segregace. Podle Novotné a Kremličkové (1997, s. 17) je dále možné:
Zřízení třídy pro děti se zrakovým postižením v základní škole běžného typu.
To handicapovaným umožní kontakt se zdravými vrstevníky během přestávek nebo při mimoškolních činnostech.
Zařazení handicapovaných žáků do běžné třídy. Vyučující jim umožní specializované hodiny s ohledem na typ a míru postižení.
Zařazení handicapovaných žáků do běžné třídy. Vyučující bere na jejich znevýhodnění zřetel a přizpůsobí jim např. tempo, zvolí odlišné metody nebo je do výuky začleněn další „pomocný“ učitel.
V dnešní době je integrace postižených do běžných škol upřednostňována a chápána jako ukazatel vyspělosti společnosti. Dle Pešatové (2005, 2. díl) je v mnoha případech však úplná integrace nevhodná. V úvahu musíme brát nejen potřeby postiženého, ale také potřeby všech zúčastněných (ostatní žáci, rodiče, škola aj.). Konečné rozhodnutí o zařazení zrakově postiženého žáka vyjadřují rodiče na základě komplexního vyšetření odborníků.
Každý případ je individuální, ale obecně platí, že menší míra postižení znamená větší šanci na úplnou nebo částečnou integraci, aniž by integrovaný ohrozil kvalitu výuky.
(Vítková, 1999), (Vítková, 2004)
3.1 Segregované vzd ě lávání
Segregované vzdělávání znamená vzdělávání ve speciálních školách (základních školách pro zrakově postižené) bez kontaktu se zdravými vrstevníky. Do roku 1990 bylo v České republice preferováno vzdělávání ve speciálních školách, kde byli žáci téměř úplně segregováni od společnosti do té míry, že společnost prakticky nevěděla o jejich existenci.
Dle Květoňové-Švecové (2000) cílené vylučování postižených ze společnosti bylo omlouváno a vysvětlováno jako pomoc a ulehčení rodičům v nelehké a složité životní situaci. Další důvod byl spatřován ve výhodě internátních škol, kde se postižení necítili odlišní, tvořili homogenní skupiny a měli upravené vzdělávání a prostředí k výuce.
Poslední argument spočíval v kvalitním a vyškoleném personálu.
Rozhodujícím aspektem při rozhodování o zařazení postiženého do speciální školy je míra zrakového postižení a jeho prognóza. Dále je brána v úvahu mentální vyspělost dítěte. Konečné slovo o umístění handicapovaných mají samozřejmě jejich rodiče.
(Vítková, 2004) Dle Pešatové (2005, 2. díl, s. 48 - 49) speciální školy pro zrakově postižené nabízejí tyto typy:
- mateřská škola pro zrakově postižené - základní škola pro zrakově postižené
- střední školy pro zrakově postižené (učiliště, gymnázium) - konzervatoř pro zrakově postižené
Dle Hamadové, Květoňové, Novákové (2007, s. 100) základní škola pro zrakově postižené poskytuje nabídku předmětů tzv. speciální péče, které jsou například samostatný pohyb v prostoru a orientace, zraková stimulace, bodové písmo a práce s optickými
pomůckami. Tyto schopnosti postiženým v budoucnosti značně usnadní život.
Tyto speciální služby předesílají, že speciální základní školy mají i veškeré potřebné vybavení, personál a úpravu školního prostředí (didaktické a optické pomůcky, výrazné kontrastní barvy pro snadnější orientaci v prostoru, nápisky v bodovém písmu, proškolený personál, ve školách internacionálního charakteru i svého oftalmologa).
V souladu s Pešatovou, Tomickou (2007) mezi přední nevýhody segregovaného vzdělávání patří vyčlenění postižených ze společnosti, které může mít negativní vliv na budoucí psychický vývoj jedince, kdy postižení mohou mít obtíže v navazování vztahů
se zdravými jedinci. Další negativum spočívá ve vzdálenosti, protože speciální školy se nacházejí především ve větších městech, a proto je nutné dojíždění nebo internátní
ubytování. Žáci tedy nejsou odděleni pouze od zdravých vrstevníků, ale také od svých rodin, což může mít za následek vzájemné odcizení se a ještě hlubší podlehnutí handicapu ze strany postiženého (Pešatová, 2005, 2. díl) .
(Novotná, Kremličková, 1997, s. 14-19) Opakem segregace je již zmíněná INTEGRACE. Jednoduše řečeno integrace znamená společné vzdělávání postižených jedinců s jedinci zdravými. Jesenský (1995) definuje pojem integrace jako soužití postiženého a nepostiženého při přijatelné míře konfliktnosti. Vedle pojmu integrace můžeme ještě narazit na podobný pojem INKLUZE (anglo-americký termín), který je u nás často zaměňován s integrací, přestože nemá totožný význam. Jedná se také o společné vyučování postižených a nepostižených, avšak škola má být vytvořena k uspokojení potřeb všech zúčastněných, aby se naučili společně pracovat, žít a vzdělávat se (Pipeková, 2006). Novosad (2000) ještě definici doplňuje o upřesnění, že každý postižený (až na velice těžké případy) si automaticky zkusí výuku
v běžné škole. Až podle svého vlastního prožitku a zkušeností se rozhodne, zda mu integrovaná výuka vyhovuje, či radši zvolí speciální školu. Tato metoda je jistě
ideální, ale vyžaduje mnoho podmínek k úspěšnému praktikování. Samozřejmostí by se musel stát bezbariérový přístup do budov (pro tělesně postižené jedince), speciální pomůcky, vyškolený personál, osobní asistenti a nižší počet žáků v učebnách (Tomická, Švingalová, 2002, s. 13-14). Pojmu integrace bude věnována pozornost dále (diplomová práce s. 41 - 47).
Integrace a inkluze jsou moderní trendy v péči o postižené, nejsou však jediné.
Jako další současné směry ve výuce postižených jsou podle Tomické-Švingalové (2002) a Pešatové-Tomické (2007) následující:
Normalizace – tento přístup zaručuje „normální“ život pro lidi s postižením.
Nicméně je problematické určit, co je normální a co abnormální. Vítková (2004) definuje
kritéria normality jako normativní, která prakticky nemohou být určena jako pravdivá nebo nepravdivá. Zdraví jedinci „normální život“ chápou jako život, který je srovnatelný s běžným životem nepostižených lidí. S prožíváním běžného života se opět vracíme k pojmu integrace, protože pouze jako součást „normální“ společnosti může postižený naplnit svůj život, který je úměrný životu zdravých jedinců. To znamená, že postižený není oddělen od své rodiny, má možnost navštěvovat běžnou školu, kde bude ve styku s ostatními zdravými jedinci a která umožní vývoj všech schopností, věnuje se vlastní zájmové činnosti, absolvuje přípravu pro jeho budoucí zaměstnání a v neposlední řadě má možnost najít uspokojivé a kvalifikaci odpovídající zaměstnání.
Humanizace - je proces takzvaného polidštění, je to postoj, který vychází z uznané hodnoty každého jedince, čili i jedince znevýhodněného postižením. Aby postižení mohli uplatňovat svůj přínos pro lidskou společnost, společnost musí změnit svůj přístup k nim.
Uvědomit si, že i postižený člověk má co nabídnout, že by se společnost neměla soustřeďovat na to, co postižený nedokáže udělat, ale na aspekty, které i přes svoje postižení je schopen zvládnout. Dle Tomické, Švingalové (2002, s. 16-18) si humanizační přístup obecně klade za cíl zkvalitnění podmínek života postižených. To samozřejmě nefunguje odděleně a vyžaduje to humanizaci celé společnosti, úhrnnou změnu v názorech, postojích a hodnot nepostiženého obyvatelstva. Tento přístup také podporuje respektování zájmů, potřeb postižených, kteří mají právo (pokud toho jsou schopni) o sobě rozhodovat (Pešatová, Tomická, 2007).
Deinstitucionalizace – tento trend směřuje spíše k utváření menších zvláštních zařízení než k velkým neosobním institucím, které způsobují oddělení od běžné společnosti.
Personalizace neboli zosobnění – je přístupem, který poukazuje na potřebu
přistupovat ke každému postiženému jednotlivě, osobně. Každý postižený má své individuální potřeby a společnost by je měla respektovat a vycházet jim vstříc.
Dekategorizace – tento přístup odsuzuje tzv. „škatulkování“ postižených do kategorií podle jejich postižení. K člověku by se vždy mělo přistupovat jako k osobnosti. Bohužel „v mnoha zemích musejí děti, aby jim vůbec některá z forem
speciálního vzdělání mohla být poskytnuta, být zařazeny do jedné z formálních kategorií handicapu (např. „mentálně postižený“ nebo „těžko vzdělavatelný“).“ (Khailová, 1997, s. 43) .
Debiologizace – snaha chápat postižení v rovině společenského problému, ne biologického.
Partnerství – zahrnuje rovnocenný vztah mezi všemi účastníky v životě postiženého – mezi lékaři, rodinou, postiženými i zdravými vrstevníky.
Přistupování k zrakově postiženým z pohledu výše zmíněných teoretických stanovisek je jistě nezbytné pro úspěšné akceptování zdravotně postižených společností v jejich osobním životě, práci a nakonec i škole. Pokud ale přemýšlíme o přístupech ke zrakově postiženým z hlediska jejich vzdělávání na základní škole, jedná se o konkrétní a praktické zohlednění jejich potřeb ve vzdělávacím procesu. Přístupy se samozřejmě liší
na základě míry postižení a místa edukace (integrované vzdělávání v běžné ZŠ nebo segregované ve speciálních školách). Základní principy jsou však stejné.
„Zařazení zrakově postiženého dítěte do mateřské nebo základní školy běžného typu vyžaduje vytvoření podmínek nejen standardních, ale i specifických, které mají zajistit především dodržování zrakově hygieny, samostatný pohyb a dobrou organizaci.“ (Keblová, 1995, s. 48).
Stejná autorka tyto podmínky definuje jako:
Osvětlení – pro zrakově postiženého je vhodné osvětlení klíčové. Nedostatečné osvětlení může způsobit nesnáze typu bolesti očí a hlavy, únava. Při výuce by tedy mělo být zajištěno zvýšené osvětlení pro děti slabozraké a se zbytky zraku, a také vhodné umístění světla, aby si dítě nestínilo.
Teplota – přestože se to může zdát nepodstatné, i teplota značně ovlivňuje úspěšnost edukačního procesu. Podle Keblové (1998) se nejvhodnější teplota pohybuje okolo 20o C, vyšší teplota by mohla způsobit únavu a nižší je vysoce nevhodná z důvodu prokřehnutí prstů, což by mohlo snížit hmatové vnímání a znemožnit tak například čtení v Braillově písmu.
Hluk – zrakově postižené dítě používá jako kompenzaci jiné smysly, mezi které patří i sluch. Proto je nanejvýš důležité u těchto jedinců snížit hranici hluku a ruchu ve třídě. V opačném případě se postižený jedinec chová nejistě, nesoustředěně a navíc dochází ke snižování pozornosti. Běžné třídy ZŠ je nutné opatřit zvukovou stěnou, která hluk a šumy zachytí.
Barva, kontrast, velikost a vzdálenost – zrakově postiženým jedincům v rozeznávání předmětů od pozadí výrazně pomáhá barevný kontrast. Nejběžnější kontrast je černo-bílý, některým postiženým mohou vyhovovat jiné kombinace. V rozlišení předmětů je důležitá i velikost a vzdálenost předmětu od postiženého. Obecně platí:
čím větší a bližší předměty, tím je vidění snadnější.
Čas – zrakový handicap postiženým samozřejmě práci znesnadňuje. Trvá mu déle
než vizuální vjem identifikuje a začne s ním pracovat. Také se snáze unaví. Proto je nezbytné poskytnout postiženému na jeho práci více času. V testování znalostí je spíše
upřednostňováno ústní zkoušení, kde se handicap neprojeví a při písemném testování postiženému poskytneme dostatek času.
Úpravy interiéru – postižený musí být schopen se ve škole svobodně a bez obtíží pohybovat a orientovat. Tomu předchází speciální úprava školních prostor, které jsou vybaveny například označením nebezpečných míst různým barevným rozlišením, podlahy a stěny jsou opatřeny kontrastními barvami, zábradlí jsou umísťována na obou stranách schodiště.
Úpravy pracovního prostředí – zrakově postižený jedinec vyžaduje speciální úpravu pracovního prostředí čili lavice. Ta by měla být umístěna co nejblíže k vyučujícímu a k tabuli, aby žákovi zrakové vnímání bylo co nejvíce usnadněno, a také do nejvhodněji osvětleného prostoru. Lavice jako taková také potřebuje úpravy. Obsahuje především sklopnou desku, která se dá nastavit podle potřeby postiženého a usnadňuje mu práci s textem.
(Keblová, 1998, s. 48-51)
