Katedra: Geografie
Studijní program: Tělesná výchova a sport Studijní obor: TV - GE
Endogenní rozvoj regionu Frýdlantsko na příkladu Jindřichovic pod Smrkem
Endogenous development of the region Frýdlantsko on case study of Jindřichovice pod Smrkem
Bakalářská práce: 11–FP–KGE– 016
Autor: Podpis:
Petr LUKEŠ
Vedoucí práce: RNDr. Tomáš Vagai
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
80 4 10 2 47 12
V Liberci dne: 28. 4. 2011
Čestné prohlášení
Název práce: Endogenní rozvoj regionu Frýdlantsko na příkladu Jindřichovic pod Smrkem
Jméno a příjmení autora: Petr LUKEŠ Osobní číslo: P08000655
Byl jsem seznámen s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb.
o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, ţe má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Uţiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţil elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 28. 4. 2011
Petr Lukeš
Poděkování
V první řadě bych chtěl poděkovat svojí rodině za veškeré zázemí, které mi po celou dobu studia poskytuje – ať jde o zázemí fyzické, psychické a samozřejmě také materiální.
Musím také zmínit svojí přítelkyni, která mi byla a věřím ţe bude i nadále nezbytnou oporou.
Velký a nezbytný dík patří mému vedoucímu práce RNDr. Tomáši Vagaiovi za trpělivost, nesčetné podněty a důleţité informace pro zpracování této práce.
Rád bych zde také zmínil obyvatele Jindřichovic pod Smrkem za vstřícnost a otevřenost při rozhovorech s nimi, především pana starostu Pavla Novotného a vedoucí ekologického informačního centra paní Mirku Kolačnou.
Anotace
Bakalářská práce na 80 stranách (včetně 2 tabulek, 10 obrázků a 4 grafů) přináší ucelené informace týkající se moţné aplikace teoretických konceptů regionálního rozvoje v praxi. Práce se zabývá obcí Jindřichovice pod Smrkem, která se díky aktivitě obecního zastupitelstva vydala cestou snahy o endogenní rozvoj prostřednictvím inovativních projektů, v nichţ obec spatřuje moţnost lokálního řešení globálních problémů. Cestou udrţitelného rozvoje chce bojovat proti úpadku vesnického ţivota a zajistit této obci dobré ţivotní podmínky formou fungující samosprávy, stabilního rozpočtu, ekologického myšlení a dobrých sociálních podmínek. Cílem obce je snaha o co největší soběstačnost.
Klíčové pojmy: endogenní rozvoj, učící se region, inovace, Frýdlantsko, Jindřichovice pod Smrkem.
Summary
Bachelor thesis which has got 80 pages (including 2 charts, 10 pictures and 4 graphs) provides comprehensive information connected with the possible application of theoretical concepts of regional development in practice. The work deals with the municipality of Jindřichovice pod Smrkem and thanks to activities of its municipal council has started out for a way of effort for the endogenous development of municipality through innovative projects in which the municipality sees the possibility of local solution of global problems. By the path of sustainable development it wants to fight against the decline of the life style in the village and to ensure to this municipality good living conditions through functional autonomy, stable budget, environmental thinking and good social conditions. The aim of the municipality is the effort to be most self-sufficient.
Key words: Endogenous development, learning regions, inovation, Frýdlantsko, Jindřichovice pod Smrkem.
Annotation
Die Bakkalaurarbeit informiert auf 80 Seiten (einschließlich 2 Tabellen, 10 Bilder und 4 grafische Darstellungen) umfassend über die mögliche Anwendung der theoretischen Konzepte der Regionalentwicklung in der Praxis. Die Arbeit befasst sich mit der Gemeinde Jindřichovice pod Smrkem, die dank den Bemühungen der Gemeindevertretung im Sinne innovativer Projekte einen Weg zu einer endogenen Entwicklungsgemeinschaft eingetreten haben. In solchen Projekten sieht die Gemeinde eine Möglichkeit der Lösung globaler Projekte auf der regionalen Ebene. Auf dem Weg zu einer erhaltbaren Entwicklung will sie gegen den Rückgang des Dorflebens kämpfen, das Wohlergehen der Gemeinde sichern und das alles durch eine funktionierende kommunale Verwaltung, ein stabiler Haushalt, ein ökologisches Denken und gute soziale Bedingungen. Das Ziel der Gemeinde ist die größte Autarkiestrebung.
Schlüsselwörter: endogene Entwicklung, die lernende Region, Innovation, die Region Frýdlant, Jindřichovice pod Smrkem.
OBSAH
Úvod ... 10
1. Cíl práce ... 11
2. Metodika ... 11
3. Časový harmonogram ... 12
4. Vymezení důleţitých pojmů ... 13
4. 1. Region ... 13
4. 2. Rozvoj ... 13
4. 3. Regionální rozvoj ... 14
4. 4. Top-down development ... 14
4. 5. Bottom-up development ... 14
4. 6. Neoendogenní rozvoj... 15
5. Hlavní ekonomické teorie ... 16
5. 1. Neoklasická teorie ... 16
5. 2. Keynesiánská ekonomie ... 16
5. 3. Neomarxistická teorie ... 17
5. 4. Neoliberální teorie ... 17
5. 5. Institucionální ekonomie ... 18
6. Regionální rozvoj ... 20
6. 1. Regionální rozvoj a Evropská unie ... 21
7. Regionální disparity ... 23
7. 1. Příčiny územních nerovností... 25
7. 2. Faktory nerovností ... 26
7. 2. 1. Geografické faktory ... 26
7. 2. 2. Ekonomická struktura regionu ... 27
7. 2. 3. Sekundární faktory ... 27
7. 3. Klasifikace disparit ... 28
7. 4. Rozmístění hospodářství ... 29
8. Hlavní vývojové etapy teorií regionálního rozvoje ... 31
8. 1. Metodologie dělení ... 32
8. 1. 1. Neoklasické a neoliberální teorie ... 32
8. 1. 2. Keynesiánství spojené s teoriemi skupiny jádro-periferie ... 33
8. 1. 3. Strukturalistické přístupy ... 34
8. 1. 4. Kriticko-realistické přístupy ... 35
8. 1. 5. Institucionální směry... 36
8. 2. Shrnutí ... 36
9. Endogenní regionální rozvoj ... 37
9. 1. Fáze endogenního rozvoje ... 38
9. 2. Regionálně politická opatření ... 40
9. 3. Teorie učících se regionů ... 41
9. 3. 1. Kodifikované a nekodifikované znalosti ... 41
9. 3. 2. Otázka klastrů ... 42
9. 3. 3. Local buzz, global pipeline ... 43
10. Shrnutí teoretické části ... 45
11. Frýdlantsko – zapomenutý kraj? ... 46
11. 1. Poloha ... 46
11. 2. Historický vývoj ... 46
11. 3. Sídelní struktura ... 47
11. 4. Shrnutí... 48
12. Obec Jindřichovice pod Smrkem ... 49
12. 1. Vymezení obce ... 49
12. 2. Otisk historie do současnosti... 50
12. 2. 1. Počátky obce... 50
12. 2. 2. Nová ves ... 51
12. 2. 3. Zlaté období ... 51
12. 2. 4. Odsun Němců ... 53
12. 2. 5. Osídlování ... 54
13. Současná situace – perspektivy vývoje ... 55
13. 1. Teorie pavučiny ... 55
13. 1. 1. Ţivotní prostředí ... 55
13. 1. 2. Vzdělanost ... 55
13. 1. 3. Nezaměstnanost ... 56
13. 1. 4. Pracovní příleţitosti ... 56
13. 1. 5. Dopravní situace ... 57
14. Endogenní rozvoj v obci... 60
14. 1. Inovace – pilotní projekty ... 60
14. 1. 1. Ekologické domy ... 60
14. 1. 2. Výtopna na biomasu ... 61
14. 1. 3. Větrné elektrárny ... 62
14. 1. 4. Zelený fond ... 63
14. 2. Soběstačnost ... 63
14. 3. Cesta, jak dále ... 63
15. Závěrečné shrnutí ... 65
15. 1. Předpokládané vyuţití ... 65
16. Referenční seznam ... 66
16. 1 Tištěné publikace ... 66
16. 2 Internetové zdroje ... 69
16. 3 Softwarové zdroje dat ... 70
16. 4 Terénní sběr dat ... 70
17. Seznam obrázků, tabulek a grafů ... 72
18. Seznam příloh ... 73
19. Přílohy ... 74
Seznam zkratek
aj. a jiné
apod. a podobně
atd. a tak dále
cca přibliţně
CENIA
Česká informační agentura ţivotního prostředí
č. číslo
ČR Česká republika
ČSAD Česká státní autobusová doprava ČSÚ Český statistický úřad
EU Evropská unie
et al. et alii (= a kolektiv)
HDP hrubý domácí produkt
HNP hrubý národní produkt
Ing. inţenýr
JZD Jednotné zemědělské druţstvo
Kč Koruna česká
km kilometr
kWh kilowatthodina
max. maximálně
MAS místní akční skupina
mil. milión
min. minimálně
MPMR Ministerstvo pro místní rozvoj MSP malé a střední podniky
např. například
NUTS
Nomenclature of Units for Territorial Statistics
obr. obrázek
obyv. obyvatel
OPÚ obec s pověřeným obecním úřadem
pol. polovina
p. S. pod Smrkem
r. rok
reg. regionální
resp. respektive
RNDr. doktor přírodních věd s.r.o. společnost s ručením omezeným
stol. století
tab. tabulka
tzv. tak zvaný
Úvod
Při plnění úkolů na předmět Lokální geografie, který je vedený jakoţto předmět povinný v osnovách Katedry geografie Technické univerzity v Liberci, jsem se zaobíral tematikou obce Jindřichovice pod Smrkem. Nešlo jen o charakteristiku území, ale o zkoumání obce jako lokality mající svůj osobitý rámec, vyplněný vzájemnou interakcí mezi lidmi a prostorem.
Lokalita mě zaujala natolik, ţe jsem se rozhodl téma své bakalářské práce věnovat právě této oblasti. Frýdlantsko je často chápáno jako zapomenutý kraj a periferie Liberce.
Obec Jindřichovice pod Smrkem, která se vydala vlastní cestou, jak bojovat nejen s ekonomickou krizí, ale s úpadkem vesnického ţivota a ţivotního prostředí celkově, je zajímavým příkladem konfrontace s ostatními obcemi, nejen ve Frýdlantském výběţku. Práce ukazuje moţnosti a perspektivy endogenního rozvoje lokality Frýdlantska na příkladu zmiňované obce. Samotná struktura textu bakalářské práce je v zásadě členěna do dvou hlavních částí. První část tvoří teorie problematiky hospodářského rozvoje, kdy od vymezení stěţejních pojmů přecházíme k ekonomickým teoriím, které dávají základ teoriím regionálního rozvoje. V teoretické části se také věnujeme územním nerovnostem a závěr tvoří podklad pro problematiku endogenního rozvoje a teorie učících se regionů.
Analýza teorií endogenního rozvoje a teorie učících se regionů nás uţ propojuje s částí druhou, kdy jsme ověřovali platnost těchto teorií v praxi, na konkrétním příkladu obce Jindřichovice pod Smrkem, která má velice specifickou polohu v samém pohraničí. Nejprve bylo potřeba provést základní charakteristiku celého Frýdlantska, kdy obce, které se v tomto regionu vyskytují mají velice podobný historický vývoj a s tím spojené vstupy, výstupy a hospodářské moţnosti. U samotné obce Jindřichovice pod Smrkem je pro pochopení souvislostí důleţité začít otiskem historie do současnosti, kdy obec zaznamenala jak silné období rozvoje v němţ byla označována jako „Malá Vídeň,“ tak i období útlumu, která byla spojována buď s válkami a nebo s hospodářskou krizí. Perspektivy vývoje jsou postaveny na strategii obecního úřadu, co největší soběstačnosti obce a souţití člověka s přírodou. Obec se vydala cestou udrţitelného rozvoje a skrze vlastní potenciál a inovativní projekty chce pracovat na endogenním rozvoji obce. V závěrečném shrnutí je pak provedena syntéza problematiky a diskuse nad platností ověřovaných hypotéz.
1. Cíl práce
Ověření, jakým způsobem jsou teorie endogenního rozvoje regionů a teorie učících se regionů aplikované v praxi obcí Jindřichovice pod Smrkem.
Ke splnění uvedeného cíle byly stanoveny následující dílčí úkoly:
rešerše odborné literatury a rozvojových dokumentů
terénní sběr dat
analýza situace Jindřichovic pod Smrkem
závěrečná syntéza
2. Metodika
Rešerše a studium literárních a internetových zdrojů, terénní výzkum v obci, analýza a následná syntéza problematiky.
Základní literaturou pro bakalářskou práci bylo dílo od autorů Blaţka a Uhlíře – Teorie regionální rozvoje (2002), které nám dalo základní rámec teoretické části. Velice podnětným zdrojem pro analýzu dat se stalo porovnávání prací zahraničních autorů, s autory českými. Praktická část se opírala o informace z knihy Anděla, Karpaše a kolektivu - Frýdlantsko: minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor (2002), kdy bylo celé šetření významně doplněno terénním průzkumem v obci. Syntéza získaných informací tak přinesla porovnání teoretického podkladu a skutečné reality, kterou obec Jindřichovice pod Smrkem nabízí.
Pro tvorbu mapových výstupů jsem pouţíval software ArcGIS Info ve verzi 9.3, tento program mi také poslouţil k dalšímu vyhodnocení získaných dat. Dalším programem byl GIMP ve verzi 2.6.11 a pro grafické a tabulkové přílohy jsem vyuţíval program Microsoft Excel z balíku Microsoft Office 2003.
3. Časový harmonogram
Studium literárních pramenů začalo jiţ v říjnu 2009, při vypracovávání úkolů na předmět ZLG. Cílená rešerše zdrojů pro bakalářskou práci začala v září 2010. Do konce ledna 2011 bylo v plánu vyhledávání a zpracování co nejširšího spektra zdrojů. Od února téhoţ roku byla na programu samotná syntéza získaných informací a jejich sepisování. Dokončení bakalářské je dle osnov FP TUL naplánováno v dubnu 2011.
4. Vymezení důležitých pojmů
4. 1. Region
„Region je část zemského povrchu s určitými typickými znaky. Sociálněgeografický (nodální) region je vymezený na základě relativně uzavřených prostorových vztahů, zejm.
dojížďky; vyznačuje se určujícím vztahem středisko – zázemí. Podle velikosti se regiony dělí na mikro-, mezo- a makroregiony.“ (Diderot 2000)
Slovo region jako vymezenou část zemského povrchu chápe i Dunford (2009). V geografii jsou regiony označeny buď na základě toho, ţe oblasti jako celky sdílí některé společné charakteristiky, nebo jsou v některých ohledech funkčně závislé. Vyskytuje se také moţnost, ţe existuje oblast nad kterou vykonává ekonomickou, politickou nebo správní moc (Dunford, 2009).
Pro účely regionálního rozvoje lze region chápat jako jakékoliv ohraničené území s vnitřní organizací - správou (Kolektiv autorů, 2004). Pod slovem „jakékoli“ si ale nemůţeme představit například ohrádku pro morče, ale jde o socioekonomické administrativní regiony.
Regionální rozvoj tak můţe být realizován na národní úrovni, na regionální úrovni a konečně také na místní úrovni – tzv. komunální nebo téţ municipální rozvoj (Kolektiv autorů, 2004).
Regionální úroveň můţeme v podmínkách ČR hierarchicky rozdělit na regiony soudrţnosti, kraje a na mikroregiony, které jsou tvořeny dobrovolnými svazky obcí – DSO (Kolektiv autorů, 2004).
A konečně termín region vymezuje i Ústava ČR v kapitole o podpoře regionálního rozvoje, kdy pod termínem region označuje: „územní celek vymezený pomocí administrativních hranic krajů, okresů, správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem, správních obvodů obcí s rozšířenou působností obcí nebo sdružení obcí, jehož rozvoj je podporován podle tohoto zákona“ (Zákon ČR, 2000a).
4. 2. Rozvoj
Anglické slovo „development“ nese označení, pro něco se stoupající tendencí. Dá se přeloţit různě – růst, vývoj, apod. (Lingea Lexikon, 2002). V geografické terminologii slyšíme nejčastěji slovo rozvoj (např. Blaţek 1999, Blaţek a Uhlíř 2002, Hučka 2007,
Toušek 2008). Ten je často hodnocen pouze na základě výpočtu, jehoţ výsledkem bývají indikátory HDP (hrubý domácí produkt) značící kolik nového bohatství bylo v dané oblasti v určitém roce vytvořeno, popř. HNP (hrubý národní produkt, někdy také označován jako hrubý národní příjem), neboli jak velké příjmy jsou vytvořeny za dané období občany daného státu (Dunford, 2009). Tvorba bohatství se tak stává prostředkem k dosaţení cíle. Ten můţe mít několik podob a forem, jako např. sníţení chudoby, sníţení nerovností a nezaměstnanosti a zvýšení lidských schopností stát se „cennou bytostí“ a kompetentní součástí společnosti (Dunford, 2009). K tomu přispívá dobrý zdravotní stav, odpovídající výţiva, přístup ke vzdělání, štěstí, sebeúcta, pocit bezpečnosti (Dunford, 2009).
4. 3. Regionální rozvoj
Jiţ jsme si vysvětlili pojmy region a rozvoj, pojmy, které se vyskytují zřejmě v kaţdé kapitole této bakalářské práce. Pojmem regionální rozvoj rozumíme zvyšování bohatství a ţivotních podmínek v regionech (Tödling, 2009). Regionální rozvoj zahrnuje růst výroby, zaměstnanosti a příjmů a zároveň i zlepšení sociálních, politických a ekologických podmínek v těchto územích (Tödling, 2009).
4. 4. Top-down development
Toto anglické spojení by se dalo do češtiny přeloţit jako rozvoj odshora dolů (Lingea Lexikon, 2002). Představuje totiţ koncept tvrdící, ţe regionální rozvoj je navrţen a realizován centrální vládou nebo externími aktéry. Klade důraz na vnější činitele, jako meziregionální obchod (vývoz, dovoz) nebo mobilita kapitálu, pracovních sil a technologií mezi regiony a zeměmi (Tödling, 2009).
4. 5. Bottom-up development
V protipólu k rozvoji „top-down“ stojí teorie rozvoje ve stylu „bottom-up“. Tato označení se obvykle mezi autory nepřekládají a proto i zde přináším vysvětlení tohoto spojení v podání Tödlinga (2009). Jedná se o rozvoj zdola nahoru a představuje koncept tvrdící, ţe regionální rozvoj, je zahájen a prováděn z velké části místními subjekty a firmami. Je orientován na potřeby a cíle místního obyvatelstva a vychází do značné míry, ale nikoli výhradně, od místních činitelů a zdrojů (Tödling, 2009).
4. 6. Neoendogenní rozvoj
Oba výše zmíněné principy rozvoje můţeme označit jako hraniční, v praxi ne zcela ideálně provázatelné. Ray (2008) přišel s tím, ţe v rámci socio-ekonomické regenerace regionů je třeba dát oba přístupy do souladu. Lokální rozměr, který vychází z principu
„bottom-up“, je klíčový pro endogenní rozvoj. Ray (2008) v tom jde ale dále, kdyţ do této problematiky započítává ještě globální rozměr, který přestavuje naopak princip „top-down“
reprezentovaný politickými a administrativními pravidly.
5. Hlavní ekonomické teorie
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát logické, teorie regionálního rozvoje jsou velice intenzivně propojeny s teoriemi ekonomickými. Teorie regionálního rozvoje jsou totiţ ekonomickými teoriemi často inspirovány, někdy dokonce přímo vycházejí z jejích myšlenek (Blaţek a Uhlíř, 2002). Podstatný rozdíl bývá pak především v tom, ţe teorie regionálního rozvoje mají do svého jádra zabudovaný prostorový rozměr (Wokoun et al., 2008). Z toho pak víceméně vycházejí autoři teorií regionálního rozvoje, kdyţ v berou v potaz jednotlivé lokální faktory, které jsou stěţejní pro rozvoj regionu.
5. 1. Neoklasická teorie
Jedna z hlavních ekonomických teorií je spojována se jménem Alfred Marshall (1842- 1924). Tento významný anglický ekonom a myslitel vycházel z názoru, ţe spotřebitel je zdrojem a centrem veškerých ekonomických jevů (Blaţek a Uhlíř, 2002). Sám Marshall také překonal teorie svých předchůdců tím, ţe formuloval teorii trţní rovnováhy (Zemánek, 2006).
Ta spočívá ve vzniku rovnováhy na trhy, který nastane v případě, ţe dojde ve vzájemném střetu nabídky a poptávky k rovnováze (Zemánek, 2006). Lze si jednoduše představit křivku nabídky a křivku poptávky jejímţ překříţením nalezneme onen bod trţní rovnováhy. V tomto ideální případě bude pak trh efektivně fungovat, jelikoţ nebude docházet k výrobním přebytkům a zároveň bude nasycena poptávka. Dojde tak ke vzniku rovnováţné ceny (Zemánek, 2006). Neoklasická teorie tedy vychází z Marshallových myšlenek a zároveň má snahu o co největší vyuţití matematiky a tím o větší vědeckou věrohodnost ekonomie (Blaţek a Uhlíř, 2002). Rovnováţný stav dle této teorie vede k hospodářskému růstu, proto se zastánci neoklasické teorie soustředí na hledání podmínek vyrovnání nabídky s poptávkou. Zajímavé je, ţe v této teorii není připuštěna moţnost vzniku regionálních problémů a nezaměstnanost byla chápána jako nepřizpůsobenost kapitálu nebo pracovních sil principům trhu (Blaţek a Uhlíř, 2002).
5. 2. Keynesiánská ekonomie
Tato teorie se od neoklasické teorie výrazně odlišuje tím, ţe nehodlá vytvářet a definovat obecná pravidla chování trhu, ale má snahu o usměrňování trhu a ekonomiky, aby tak došlo ke sníţení, či eliminaci neţádoucích jevů, jako je chudoba a nezaměstnanost (Blaţek a Uhlíř, 2002). Proto jsou v případě stoupenců keynesiánské ekonomie (Hansen, Harrold,
2002). Zmiňované neţádoucí společenské jevy, jako je nezaměstnanost a chudoba, nepovaţuje tato teorie za problém, který by se měl stále prohlubovat, ale předpokládá prostřednictvím poklesu mezd, úrokové míry a cen vyřešení problému (Blaţek a Uhlíř, 2002).
Ekonomika je tak de facto povaţována za autoregulační. Autor tohoto ekonomického směru – John Maynard Keynes (1883-1946) povaţuje za stěţejní k udrţení hospodářského rozvoje myšlenku dosaţení rovnosti objemu úspor a investic (in Blaţek a Uhlíř, 2002). Narušení této myšlenky můţe způsobit nízká spotřeba a proto je zde nezbytná intervence vlády pro zvýšení celkové poptávky (Varadzin a kol, 2004).
5. 3. Neomarxistická teorie
Neomarxismus se odvolává k nutnosti reformy a za cíl si bere třídní nerovnosti, které se ve společnosti vyskytují. Věnuje se v zásadě makroekonomickým otázkám, a svou teorii zakládá na vztahu mezi tzv. uţitnou hodnotou a směnnou hodnotou, která je výrazně niţší neţ hodnota uţitná a proto vzniká tzv. nadhodnota (Blaţek a Uhlíř, 2002). Neomarxisté povaţují za tvůrce hodnot lidskou práci (Varadzin a kol, 2004). Jako základ je povaţována existence společenských struktur, odstranění existujících vnitřních problémů, mající svůj původ v nefunkčním kapitalismu a regionální rozvoj je tak moţný jen skrze třídní revoluci (Blaţek a Uhlíř, 2002).
5. 4. Neoliberální teorie
Vyvíjí se společně s keynesiánskou teorií, kdy obě teorie reagují na ekonomickou krizi vzniklou v 70.letech (Blaţek a Uhlíř, 2002). Teorie vstoupila ve známost díky aktivnímu zapojení se v politice (Blaţek a Uhlíř, 2002). Neoliberálové (Friedman, Lucas, Buchanen, Stiegler in Blaţek a Uhlíř, 2002, s. 50) stavějí na zásadním významu konkurence a individuální angaţovaností jedince a naopak varují před četnými zásahy státu do ovlivňování trţních mechanismů, které tak mohou způsobit nestabilitu a neefektivitu systému. Jelikoţ stoupenci této teorie povaţují při rozhodování jedince nejdůleţitější prosazení vlastního zájmu pro dosaţení cíle, de facto tím popírají moţnosti státu efektivně se zapojit do odstranění hospodářských problémů, vytvoření stabilního systému a tím pak ve výsledku nastartování hospodářského růstu (Varadzin a kol, 2004). Ve své politické angaţovanosti se zaměřují především na boj s inflací, oproti nezaměstnanosti, která stojí v popředí zájmů např.
u keynesiánů (Varadzin a kol, 2004). Blaţek a Uhlíř (2002) argumentují např. názorem Jánose Kornaie (1990 in Blaţek a Uhlíř, 2002), ţe zvyšování hodnoty inflace vede k hrubému znevýhodňování sociálně slabých vrstev, protoţe ty jsou v důsledku závislé na fixních
příjmech. Tím pak můţe docházet k prohlubování rozdílu mezi silnějšími a slabšími vrstvami.
Řešení hospodářských problémů vidí neoliberálové ve zvýšené aktivitě na úrovní mikroekonomické (Blaţek a Uhlíř, 2002).
5. 5. Institucionální ekonomie
Institucionální ekonomie stojí na trošku jiné rovině neţ výše uvedené teorie. To proto, ţe výše uvedené ekonomické teorie se staly vlivnými směry v politice (Blaţek a Uhlíř, 2002).
Ţe podobného uplatnění nedosáhl směr institucionální je zapříčiněno v prvé řadě tím, ţe nebyl povaţován za dostatečně vědecký, jelikoţ své myšlenky nedefinoval v přesném řádu, který by se tím tak stal v čase neměnným, ale jde o čistě teoretický směr, mající však velice podnětné myšlenky (Blaţek a Uhlíř, 2002, s. 54-55). I v mé práci má své logické místo, protoţe tato ekonomická teorie dala, jak uvádějí Blaţek a Uhlíř (2002), zřetelné signály při postupu objasňování vzniku a vývoje ekonomických rozdílů mezi zeměmi a regiony a navíc se významnou měrou podílí na objasňování evolučních změn v ekonomii. Z toho pak vycházejí i četné diskuse týkající se příčiny vzniku regionálních disparit, kterým se budeme věnovat v kapitole 7.
Zakladatel této teorie, americký ekonom a sociolog Thorstein Veblen (1857-1929) o němţ Blaţek a Uhlíř (2002) zmiňují, ţe ekonomická věda by se měla zabývat zkoumáním institucí, jakoţto širších rámců pracujících se sociálními institucemi. Veblen in Blaţek a Uhlíř (2002) neřeší tedy definici nějakého přirozeného řádu v ekonomice, protoţe podle něho a této teorie takový řád vůbec není moţné sestavit. Tyto teorie proto nepracují s přesně definovaným řádem, ale nastavují jakési institucionální rámce, uvnitř nichţ dochází ke vztahům mezi jednotlivci a institucemi (Blaţek a Uhlíř, 2002). Tyto vztahy jsou vţdy vzájemné a jednotlivci a zároveň i instituce se tak vzájemně vyvíjejí (Varadzin a kol, 2004).
Instituce zde představují jakési způsoby jednání a myšlení, které nemohou být nějakým způsobem předurčeny ani se nedají předem přesně odhadnout (Blaţek a Uhlíř, 2002). To, ţe jeví známky proměnlivosti v čase, dokazuje působení jednotlivců na ně. Skrze nové poznatky, technologie, postupy, nápady a myšlenky tak jednotlivci utvářejí a formují ony instituce (Blaţek a Uhlíř, 2002).
Jaké jsou tedy přednosti a přínosy tohoto nedeterministického směru, který spíše vidí hospodářský rozvoj jako otevřený systém? Nechme promluvit přímo autory knihy ze které vycházím, J. Blaţka a D.Uhlíře (2002): „Mezi další oblasti, kde se institucionální teorie
vznik technologických inovací, vztah práva a ekonomiky nebo role politické moci a zájmových skupin ve fungování ekonomiky.“ (Blaţek a Uhlíř, 2002, s.56) To jsou přesně ty znaky, které tuto ekonomickou teorii staví jako důleţitou pro řešení otázek týkajících se regionálního rozvoje.
Tab. 1. Hlavní vývojové etapy regionální politiky obecný přístup převaţující teorie regionálního
vývoje
regionální politika
neoklasický (1920-1940)
teorie reg. rovnováhy (zejm.
tzv. neoklasické modely)
základní idea -„dělníci za prací“, hlavní nástroje - nástroje zvyšující mobilitu pracovních sil
keynesiánský (1950-1975)
teorie reg. nerovnováhy (např.
teorie kumulativních příčin, teorie pólů růstu)
„práce za dělníky“, nástroje podporující příliv investic ze soukromého i veřejného sektoru do problémových regionů (investiční dotace, relokace institucí)
neomarxistický (1970 - 1985)
teorie reg. nerovnováhy (např.
teorie prostorových děleb práce)
návrhy na opatření neomarxisté neformulovali (v soc. zemích byla reg.
politika velmi účinná, ale za cenu ztráty vnější konkurenceschopnosti)
neoliberální (1975 - )
teorie reg. rovnováhy (např.
path dependence, nová teorie růstu)
„podpora lokální iniciativy“, podpora malých a stř. firem, decentralizace kompetencí, deregulační opatření, neoinstitucionální
(1980 - )
teorie reg. nerovnováhy (např.
teorie průmyslového okresu, teorie učících se regionů)
„spolupráce a inovace“, podpora malých a stř. firem, šíření inovací, networking, gradualistická proměna místních institucí, zaloţená na učení Zdroj: Blaţek 1999, upraveno podle Blaţek, Uhlíř 2002
6. Regionální rozvoj
Regionální rozvoj se zabývá „geografií prosperity“ a jejím vývojem. Autoři Nijkamp a Abreu (2009) v pojmu geografie prosperity nezahrnují jenom prosperitu jako takovou, ale geografie prosperity v sobě nese i opačný případ, tzn. regiony neprosperující, ba naopak často upadající. Pan docent Hynek na jedné ze svých přednášek v předmětu Regionalistka (2010) zdůraznil podstatný rozdíl mezi pojmy rozvoj a růst. Zatímco růst je kvantitativní, rozvoj je kvalitativní. To znamená, ţe nové poznatky na poli regionálního rozvoje by měly lidem poskytovat vyšší kvalitu ţivota.
Je velice důleţité si uvědomit, ţe ţádný koncept není stálý v čase. Existující vazby mezi prostorem a časem zaručují určitou dynamiku regionů (Nijkamp, Abreu, 2009). Změny rozmístění regionální prosperity jsou často těţko měřitelné, v praxi se často jako indikátor rozvoje pouţívá hrubý domácí produkt (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele (Nijkamp, Abreu, 2009). Výsledné statistické hodnoty se pak dají porovnávat a na základě toho určit rozvíjející se regiony. Někdy jsou pouţity alternativní nebo doplňující ukazatele jako spotřeba na jednoho obyvatele, míra chudoby, míra nezaměstnanosti, míra ekonomicky aktivního obyvatelstva, nebo přístup k veřejným sluţbám (Nijkamp, Abreu, 2009). Tyto indikátory jsou v podstatě sociální a jsou často uţívány v OSN jako porovnání prosperity (blaha) (Nijkamp, Abreu, 2009).
Ministerstvo pro místní rozvoj vytvořilo ve spolupráci se správními úřady a také kraji analýzu hospodářské situace, resp. hospodářského a také sociálního rozvoje území celého státu, podle něhoţ byla následně vypracována strategie regionálního rozvoje. Stát (a v nadnárodním pojetí i Evropská unie, viz. následující kapitola – 6.1) usiluje o vyváţený rozvoj a vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými územními celky, proto zde vyvstává velice důleţitá otázka, týkající se regionálních disparit. Těm se budeme věnovat v kapitole 7.
Nebudeme se zde nyní zaobírat tím, zda je vůbec moţné a výhodné striktně vyrovnávat rozdíly mezi jednotlivými regiony, které mají kaţdý svůj osobitý charakter, spojený s přírodními podmínkami, historickým vývojem a dalšími faktory, jak fyzickogeografické, tak i socioekonomické povahy. Jak jsme zmínili, stát usiluje o vyrovnání rozdílů mezi regiony a o nastolení rovnováhy, proto v Zákoně vymezuje tyto regiony, kde jsou potřebné státní intervence (Zákon ČR, 2000b):
„a) regiony se soustředěnou podporou státu, které se podle charakteru svého zaostávání člení na
1. strukturálně postižené regiony, ve kterých se soustřeďují negativní projevy strukturálních změn, dochází k útlumu odvětví a výrobních podniků a k růstu nezaměstnanosti.
K jejich vymezení slouží ukazatele charakterizující zejména trh práce a rozvoj podnikání, 2. hospodářsky slabé regiony, které na základě ukazatelů hospodářského a sociálního rozvoje vykazují podstatně nižší úroveň rozvoje, než je průměrná úroveň v České republice. K jejich vymezení slouží ukazatele charakterizující zejména trh práce, hospodářskou úroveň a strukturu a úroveň příjmů obcí a obyvatel,
3. venkovské regiony, které jsou charakterizovány nízkou hustotou zalidnění, poklesem počtu obyvatel a vyšším podílem zaměstnanosti v zemědělství. K jejich vymezení slouží ukazatele charakterizující zejména vývoj počtu obyvatelstva, strukturu jeho zaměstnanosti a podíl obyvatelstva ve venkovských obcích;
b) ostatní regiony, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů, například pohraniční regiony, bývalé vojenské prostory, regiony postižené živelními pohromami, regiony se silně narušeným či poškozeným životním prostředím, regiony s méně příznivými podmínkami pro rozvoj zemědělské výroby, regiony s vyšší průměrnou mírou nezaměstnanosti, než je průměrná úroveň v České republice.“
(Zákon ČR, 2000b)
6. 1. Regionální rozvoj a Evropská unie
Zmínili jsem pohled státu na regionální rozvoj ve formě úryvku ze Zákona ČR. Nyní se podívejme, jak se na problematiku regionálního rozvoje dívá EU. Schopnost regionálního rozvoje je v podmínkách EU často vnímána jako schopnost konkurenceschopnosti (Skokan, 2004). Konkurenceschopnost můţe působit jako indikátor úspěšnosti, či neúspěšnosti politiky a EU si klade za cíl: „dosáhnout globální konkurenceschopnosti firem a Evropské unie“ (EC 1993, in Skokan 2004, s 61). Na poli mezinárodní konkurence je důleţitý růst produktivity a zlepšování ţivotní úrovně. Přitom významnou roli hraje konkurenceschopnost průmyslu (Skokan, 2004). Autoři Porter (1990) a Beneš (2006) in Viturka (2010) spatřují za nositele národní konkurenceschopnosti regiony, v nichţ podle nich fungují nejsilnější interakce mezi tvůrci a uţivateli znalostí. Tím dochází ke vzniku tzv. pozitivních externalit, coţ vede ke sníţení transakčích a inovačních nákladů jednotlivých firem (Porter 1990, Beneš 2006, in Viturka, 2010). K tomu je třeba ještě pro úplnost dodat, ţe: „regionální konkurenceschopnost
lze chápat jako schopnost regionů vytvářet vysoký příjem a zaměstnanost obyvatelstva v podmínkách otevřené ekonomiky“ (Kitson, Martin, Tyler, 2005 in Viturka 2010, s. 134).
Pro konkurenceschopnost regionů jsou pak stěţejní dva faktory a to zaměstnanost a produktivita (Skokan, 2004). Pro dobrou prosperitu a rozvoj regionu jsou neodmyslitelné faktory jako věda a výzkum, působení malých a středních podniků, instituce, infrastruktura a lidský kapitál (Skokan, 2004).
7. Regionální disparity
„Disparita, obecně nerovnost nebo nepoměr různých jevů. V oblasti vnějších ekonomických vztahů např. nerovnost mezi vnitřní a vnější kupní silou měny, nerovnost v platebních podmínkách smluvních stran, nepoměr cen v různých zemích, na různých burzách.“ (Diderot 2000)
V případě regionální politiky jsou regionální disparity vnímány jako kaţdá rozdílnost či nerovnost, jejíţ identifikace a srovnávání má však nějaký smysl (sociální, ekonomický, politický apod.) (Kutcherauer et al., 2010). Regionální disparitou pak rozumíme rozdílnost nebo nepoměr různých jevů či procesů mající jednoznačné územní umístění (lze ji alokovat ve vymezené územní struktuře) a vyskytující se alespoň ve dvou entitách této územní struktury (Kutcherauer et al., 2010).
Všechny teorie regionálního rozvoje byly silně poznamenány sociálně-ekonomickými paradigmaty typickými pro příslušné období (Kutcherauer et al., 2010). Tato paradigmata v sobě nesla názory a zkušenosti regionálních politiků stejně jako představitelů sociálních a ekonomických směrů příslušné doby. Zároveň odráţela kritiku a zkušenosti plynoucí z předchozích období (Kutcherauer et al., 2010). Ve výsledku můţeme rozdělit čtyři hlavní vývojová paradigmata: liberální endogenně rozvojový přístup, dále exogenní keynesiánský a extrémně intervencionistický marxisticko-socialistický přístup a v neposlední řadě také moderní neo-endogenní přístup (Kutcherauer et al., 2010). Všechna tato paradigmata jsou přehledně vyjádřena v tabulce (Tab. 2).
Co se týče způsobu regionální politiky a tendenci směru tíhnout ke konvergenci či divergenci, připomíná toto rozdělení velice intenzivně rozdělení Blaţkovo (1999) (viz. tab. 1).
Autoři Kutcherauer et al. (2010) tak nepřímo dokazují platnost závěru Blaţka při diferenciaci jednotlivých přístupů a teorií regionálního rozvoje.
Tab. 2 Vývoj přístupů k regionálnímu rozvoji
Zdroj: Kutcherauer et al. (2010)
podstatě téměř neměnné (Nijkamp, Abreu, 2009). Například, v roce 1960 měla světově nejbohatší země příjmy na osobu 39 krát větší neţ světově nejchudší země, zatímco do roku 2000 se tato propast zvýšila na 91krát (Nijkamp, Abreu, 2009). Jednotlivé regiony našeho světa zaznamenávají významné rozdíly v míře blaha a moţné zmírnění, či případná eliminace tak zabere někdy desetiletí, nebo i víc (Nijkamp, Abreu, 2009). Vyuţijme příkladu Nijkampa a Abreua (2009) - vezměme Tanzanii, která byla v roce 2000 nejchudší zemí na světě a zaznamenávala v období 1960-2000 průměru nízkého tempa růstu 0,6% ročně. Aby dosáhla světového průměru příjmů 8820 amerických dolarů na osobu ročně, tak by při jejím současném tempu růstu potřebovala dalších 485 let. I kdyby se kaţdoroční tempo růstu zvýšilo na 1,8% (tj. současný světový průměr), potřebovala by 161 let, aby zacelila onu propastnou mezeru. V nejlepším případě, kdyby růst dosahoval tempa Jiţní Korei, která v daném období zaznamenala nejrychlejší růst, zanikly by rozdíly za 49 let (Nijkamp, Abreu, 2009).
7. 1. Příčiny územních nerovností
Objasnění příčin územních nerovností je další z oţehavých témat, které nenechá spát většinu autorů zabývajícími se regionální politikou a regionálním rozvojem. Je nutno podotknout, ţe ani v současné době není vypracován plně funkční systémový a metodologický rámec, který by objasňoval chápání a přístup ke vnímání regionálních nerovností (Viturka, 2010). Tendenci k rychlejšímu růstu mají přirozeně regiony, které dobře a efektivně fungují. Naopak méně příznivé podmínky pro rozvoj předznamenávají pomalejší růst, nebo dokonce stagnaci. (Hučka, 2007). Takto logicky pak dochází k územním nerovnostem.
Na rozdíl od Viturky (2008), který povaţuje nerovnosti za přirozený důsledek procesů společenské a přírodní evoluce (snad kromě podmínek fyzicko-geografických, které nastiňují důleţité předpoklady růstu) a nepovaţuje za podstatné řešit zda jsou nezbytné, nebo dokonce neţádoucí, otevírají autoři Nijkamp a Abreu (2009), potaţmo Nijkamp (2007 in Hučka 2007) otázku efektivnosti alokace. Pro vytvoření co nejlepších podmínek pro nastolení, jak uţ to v principech trţní ekonomice chodí, co nejvyšší prosperity, je podstatné zajímat se o optimální vyuţití práce, kapitálu a přírodních zdrojů. Efektivnost alokace se týká problému optimálního vyuţití zdrojů, které má za cíl vytvoření maximální výstupní hodnoty (Hučka 2007, Kutscherauer 2008).
Neţ-li přejdeme ke konkrétním faktorům vzniku územních nerovností, zdůrazněme, ţe v obecné rovině jsou pro vysvětlení územních nerovností důleţité pojmy prosperita a efektivnost! Neboť získat konkurenční výhodu a zlepšit tak své postavení a pozici na trhu je jeden z principů trţní ekonomiky (Viturka, 2010). Tento autor, jehoţ odborné zaměření se týká teoretických a praktických otázek regionálního rozvoje a regionální politiky, tak do problematiky regionálního rozvoje vnáší dosti silný ekonomický aspekt, který je zajímavý pro srovnání s dalšími autory, např. s výše zmíněnými autory jako Nijkamp a Abreu (2009), nebo Hučka (2007), či Kutscherauer (2008).
7. 2. Faktory nerovností
Kdybychom se zabývali pouze neoklasickými a neoliberálními přístupy, mohli bychom tuto kapitolu klidně vynechat, jelikoţ tyto teorie předpokládají postupem času samovolné odstraňování regionálních disparit. Na druhou stranu mnohé teorie se opírají o názory divergenční a proto je potřeba zmínit samotné faktory nerovností. Jiţ jsme si řekli, jakým způsobem vznikají a jsou chápány územní nerovnosti. Buďme ale více konkrétní a ptejme se jaké konkrétní faktory jsou příčinami rozličné prosperity, rozličného vývoje.
Faktorů, které v důsledku způsobují regionální nerovnováhu, je celá řada. Pro jejich přehlednost, vyuţijeme klasifikaci podle Klaasena (1987, in Hučka 2007). Základní dělení faktorů, ovlivňující regionální rozvoj, je na primární a sekundární faktory. Mezi primární faktory se řadí nízká mobilita pracovní síly, nízká mobilita kapitálu, geografické faktory a ekonomická struktura regionu. Co se týče mobility pracovní síly a kapitálu, dá se to shrnout jednoduše faktem, ţe jak pracovní síla, tak kapitál reagují na podnětné vlivy se zpoţděním, coţ pak vede ke vzniku rozdílů v příjmech a nezaměstnanosti jednotlivých regionů (Hučka, 2007). Ostatní faktory nyní rozebereme podrobněji.
7. 2. 1. Geografické faktory
Faktory, které jsou de facto zjevné na první pohled. Oblasti vyskytující se spíše v periferních oblastech postrádají bezprostřední kontakt s jádrem. Nelze samozřejmě říci, ţe lokace mimo centrum je automaticky nevýhodná, ale s rostoucí vzdáleností, přirozeně rostou i dopravní náklady (Hučka, 2007). Ty se často násobí zhoršenou kvalitou dopravní infrastruktury. Negativně se také můţe odráţet zhoršený kontakt se zákazníkem a omezený přístup ke specifickým sluţbám městských center (Hučka, 2007). Dunford (2009) k tomu navíc dodává, ţe lokace v periferních oblastech můţe být ve znalostmi řízené ekonomice
7. 2. 2. Ekonomická struktura regionu
Kaţdý systém má svoji strukturu. Aby byl systém funkční a stálý v čase, je potřeba, aby tato struktura byla rozmanitá a nepodléhala tak dočasným podmínkám, které se mohou vlivem času, politického reţimu, či pouze trendu striktně změnit. Jelikoţ pocházím z vesnice a velice mě baví práce v lese, pouţiji srovnání s tímto biosférickým společenstvím. Pro současný stav lesa je charakteristický výskyt smrkových monokultur. A i kdyţ jsou tato společenství méně odolná proti různým vlivům – větrné kalamity, výskyt kůrovce, popř.
různých chorob, díky vidině rychlého zisku byly tyto monokultury ve velkém vysazovány. To samé platí o struktuře ekonomické. Prudký rozvoj zaznamenávají regiony, jejichţ struktura je zaměřena na rychle se vyvíjející ekonomická odvětví, jako je např. bankovnictví, spotřební průmysl, či moderní technologie spojené s expanzí internetu (Hučka, 2007). Naopak regiony, jejichţ odvětvová struktura byla a stále do značné míry je postavena na útlumových odvětvích, např. hornické a hutnické oblasti na Ostravsku, v oblasti podkrušnohoří aj., zaznamenává ekonomickou depresi spojenou s prudkým zvyšováním nezaměstnanosti a sociálních problémů (Hučka, 2007). Situace velké míry nezaměstnanosti, která je přirozeným následkem útlumu, potaţmo pak zavírání, velkých tradičních průmyslových závodů, je také výrazným problémem Frýdlantska, kde však nešlo o problémy hutnictví a hornictví, ale pro tamní lokalitu typického převáţně textilního a sklářského průmyslu a zemědělské velkovýroby.
Problém je tedy zaloţen na jednostranné ekonomické struktuře, která se tak stává (stejně jako lesní společenství) málo odolnou na náhlé změny vnějších, nejen ekonomických, podmínek, kdy není schopná se změněným podmínkám rychle a efektivně přizpůsobit (Hučka, 2007).
7. 2. 3. Sekundární faktory
Kromě výše jmenovaných tzv. primárních faktorů, vytyčil Klaasen i tzv. faktory sekundární. (1987, in Hučka 2007) Mezi ně zařadil např. vnější ekonomiku, coţ znamená, ţe k nerovnoměrnému regionálnímu rozvoji přispívají např. vazby na centrální úřady a kvalita technické a finanční infrastruktury (Hučka, 2007). Neméně důleţitá je také demografická situace, reprezentovaná např. počtem obyvatel v produktivním věku, nebo vzdělaností a mezi sekundární faktory se řadí také rigidita nákladů a cen (Hučka, 2007). Rigidita znamená tuhost, ztuhlost, nepruţnost (Diderot 2000), coţ vztaţeno na naši problematiku rigidity nákladů a cen znamená onu nepruţnost trhu reagovat na změny týkající se nabídky a poptávky (Hučka,
2007). Setrvačné síly tak způsobují určitý časový deficit, neţ se změny trhu odrazí např. na mzdách lidí, pracující v postiţeném odvětví.
A konečně, i faktor prostředí, se promítá do vzniku územních nerovností. Protoţe ne kaţdý region je natolik přitaţlivý, aby nalákal nové investory. Negativně se promítají jevy spojené se zničenou krajinou vlivem dřívějšího neuváţeného působení (Hučka, 2007). Jako příklad uveďme uhelné pánve. Je otázka, jak rychle, účelně a kvalitně se podaří tuto krajinu rekultivovat, aby se stala konkurenceschopná, co se přitaţlivosti pro investory týče (Hučka, 2007).
7. 3. Klasifikace disparit
V návaznosti na předchozí kapitolu, týkající se příčin a faktorů regionálních disparit, nyní ukáţeme přehled celkové klasifikace územních nerovností. V zásadě můţeme rozlišit dva typy klasifikace a to klasifikaci vertikální a klasifikaci horizontální (Hučka, Kutcherauer, Sucháček. 2009).
Klasifikace vertikální je pro vysvětlení reprezentovaná geografickým měřítkem, tzn. ţe mluvíme o disparitách na evropské, národní a místní úrovni (Hučka, Kutcherauer, Sucháček. 2009). To pak můţe dát vzniknout diskusi o způsobu hodnocení a řešení těchto disparit. Dle principu subsidiarity by rozhodování mělo být na co nejniţší úrovni. Proti tomu stojí strategie navrhované Ministerstvem pro místní rozvoj (Zákon ČR, 2000c). Subsidiarita totiţ představuje: „princip, podle něhož má být každá aktiva státu a společnosti jen podpůrná (subsidiární), tj. jen v takových úkolech, na jejichž řešení nemůže nižší jednotka (např. rodina, region) stačit.“ (Diderot 2000) Prostřednictvím politicko-administrativních pravidel vstupuje
„do hry“ globální rozměr reprezentovaný politikou Evropské unie (jejímţ jsme jiţ od 1.května 2004 členem), která vymezuje prostor pro lokální aktivity (Ray, 2008). Pro sniţování disparit se v globálnějším rámci pouţívá strukturálních fondů (Skokan, 2004). Evropská unie poskytuje své strukturální fondy těm regionům, které mají nízké HDP, základem je tak produkční proces (MPMR [online], 2011). Strukturální fondy se poskytují tak, aby výnos byl vyšší neţ investice (MPMR [online], 2011). Investice navíc není v plném rozsahu, ale dle principu participace formou určitých procent (Skokan, 2004).
Pro horizontální klasifikaci uţívají autoři Hučka, Kutcherauer a Sucháček (2009) dva klíče. Jednak je to rozdělení podle podstaty disparity na materiální a nemateriální a následně také podle toho v jaké sféře se disparity vyskytují. (Hučka, Kutcherauer, Sucháček, 2009)
výkonnosti a do třetice disparity územní se váţí na prostor, na lokaci daného území (Hučka, Kutcherauer, Sucháček, 2009). Horizontální členění je pro přehlednost dobře znázorněné v přiloţeném grafu.
Obr. 1 Horizontální klasifikace regionálních disparit
Zdroj: Hučka, Kutcherauer, Sucháček (2009)
7. 4. Rozmístění hospodářství
Modely zkoumající ekonomický růst se zákonitě musí setkávat s lokální vazbou na prostor. Ta nejenţe stojí u zrodu společnosti, ale podílí se i na jejím dalším vývoji a trendech (Varadzin a kol., 2004).
Pro vznik společnosti, další trendy jejího vývoje a pro celkový rozvoj hospodářství v lokalitě jsou nezbytné určité základní poloţky a předpoklady. Rozmístění je závislé na dvou hlavních faktorech a těmi jsou přírodní podmínky a sociálně ekonomické poměry (viz. obr. 2).
Stejně tak je ovšem určující vliv minulosti, tradice a setrvačnosti (Jáč, 2009). Tradice, přírodní i sociálně ekonomické podmínky se pak podílejí na tendencích dalšího způsobu vývoje společnost = tendence ke změnám (Jáč, 2009). Prvotní teorie rozmístění hospodářství má své počátky v práci von Thünena (1826), na něhoţ se svou teorií navázal Christaller (1933) (in Toušek, 2008, s.379). Tyto autory právem povaţujeme za průkopníky hierarchizace humánněgeografických regionů, kdy nejstarší model vnitřní struktury nodálního regionu týkající se analýzy zemědělské výroby je dílem německého geografa, ekonoma a také farmáře Johanna Heinricha von Thünena. (Toušek, 2008) Jejich nástiny struktury nodálního regionu jsou v příloze 1, resp. 2.
Obr. 2 Potenciál pro rozmístění hospodářství
Zdroj: vlastní, podle Jáč 2009
8. Hlavní vývojové etapy teorií regionálního rozvoje
Klasifikace teorií regionálního rozvoje je podle různých autorů - Blaţek,Uhlíř (2002), Tödling (2009), Dunford (2009), Nijkamp a Abreu (2009), Wokoun et al.(2008), Kutcherauer et al. (2010), Viturka (2010), Sucháček (2008) - velice komplikovaná. Vezměme v potaz důleţitý fakt, ţe regionální rozvoj je hraniční disciplína, tím pádem se jí zaobírá široká paleta autorů, které většinou nejde striktně přiřadit k té, či oné teorii a směru (Blaţek a Uhlíř, 2002).
Autoři se dotýkají problémů spojených s regionálním rozvojem, ať uţ to jsou témata spíše ekonomická, jako je hospodářský růst, nebo témata ve větší míře geografická, např. témata územně prostorových souvislostí slouţící např. k vyuţívání a transformaci přírodních sil a zdrojů, nebo k lokalizaci objektů (viz. Jáč, 2009).
Jak jsme jiţ nastínili, klasifikačních kritérií pro teorie regionálního rozvoje je více.
Autoři Blaţek (1999) a Nijkamp a Abreu (2009) dělí všechny teorie do dvou skupin. Jsou to jednak teorie regionální rovnováhy (tzv. konvergenční teorie), které předpokládají, ţe regionální rozvoj povede zpravidla ke smazávání rozdílů mezi regiony a jejich hospodářskému růstu a protipólem k nim jsou teorie regionální nerovnováhy (tzv. divergenční teorie). Ty naopak předpokládají, ţe průběhem času se budou meziregionální rozdíly stále navyšovat. To ovšem neznamená, ţe se tyto dvě protichůdné teorie nemohou vzájemně doplňovat, spíše jde o vývoj v určitém časovém horizontu. Příznivci divergenční teorie připouštějí i moţnou konvergenci, ovšem povaţují to za spíše náhodný a tudíţ neopakující se jev (Blaţek, 1999). Stěţejní rozdíl mezi těmito směry tedy spočívá v tom, ţe konvergenční teorie předpokládají postupnou nivelizaci, zatímco divergenční teorie předpovídá diferenciaci (Blaţek, 1999).
Podle Wokouna (2008) můţe také dojít ke střídání hospodářského růstu a významu.
Tzn. jakési střídání hospodářského úpadku a prosperity.
Další moţné dělení, nebo spíše to označme jako další moţné koncepční rozdíly mohou postavit do kontrastu teorie opírající se spíše o zdůraznění poptávky, nebo naopak o zdůraznění nabídky (Blaţek, 1999). Četné diskuse se také mezi jednotlivými teoretiky vedly o intervenci státu do regionálního rozvoje, proto tedy můţeme teorie dělit na intervencionistické a neintervencionistické (Wokoun et al., 2008). A konečně má být rozvoj endogenní s vyuţitím konceptu „bottom-up“, nebo spíše exogenní s konceptem „top-down development?“
8. 1. Metodologie dělení
Neţ přejdeme ke konkrétním teoretickým přístupům k regionálnímu rozvoji, je třeba zmínit, ţe striktní rozdělení přístupů není u různých autorů totoţné. Za nejlépe vystihující povaţujeme rozdělení Blaţkovo (1999), potaţmo pouţijeme drobných úprav podle Blaţka a Uhlíře (2002). Podobné je také rozdělení podle Wokoun et al. (2008). Hlavní rozdíl spatřujeme v Blaţkově (1999), resp. Blaţkově a Uhlířově (2002) vymezení jednak kriticko realistického směru, který ve své podstatě kriticky vychází ze směru neomarxistického strukturalistického a jednak institucionálního směru, který vychází z institucionální ekonomiky. Namísto toho autoři Ray (2008), Sucháček (2008), Kutcherauer et al.(2010), a Hučka (2007) vyuţívají termínu neoendogenní rozvoj, jako označení tendencí vývoje. Zcela rozdílnou klasifikaci pak ve svých modelech regionálního rozvoje pouţívá Dunford (2009), který přístupy dělí na neoklasické konvergenční, teorie kruhové a kumulované příčiny, teorie modernizace, závislosti a nerovné směny a konečně na teorie endogenního rozvoje.
Nabízí se zajímavá otázka, proč bychom se vůbec měli zabývat teoriemi regionálního rozvoje? Wokoun et al. (2008) odpovídá dvěma argumenty – první je vnější povahy a týká se významných rozdílů mezi regiony, které se silně promítají například v míře nezaměstnanosti, či průměrné mzdě. Druhá příčina je naopak vnějšího charakteru a má základ v realizaci regionální politiky nastolené Evropskou unií. Týká se Lisabonské strategie1 v současném programovém období 2007 – 20132 a také moţnosti čerpat ze strukturálních fondů EU (Wokoun et al., 2008).
8. 1. 1. Neoklasické a neoliberální teorie
Tyto dva teoretické směry jsou autory (Blaţek 1999, Blaţek a Uhlíř 2002, Hučka 2008) spojovány pod jednu skupinu díky společné nosné myšlence a tou je přístup ke konvergenci jakoţto očekávanému principu vývoje. I přes jejich řazení ke směrům neintervencionistickým, z důvodu posílení nedostatečně fungujících mechanismů týkajících se trhu práce, byla zaváděna opatření na zvýšení mobility pracovních sil (např. rekvalifikace, dotace při stěhování, nebo při zařizování bytu v imigračním regionu) (Hučka, 2008).
1 „Jejím cílem je v desetiletém časovém horizontu společně koordinovat kroky vedoucí ke stimulaci růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti členských zemí EU. To vše při zachování úrovně kvality života občanů a úrovně ochrany životního prostředí v podmínkách globální hospodářské konkurence a nepříznivého
Poněkud nedůvěřivě k těmto teoriím přistupuje Viturka (2008), který uvádí, ţe tyto modely hospodářského růstu jsou jiţ překonané a vytýká jim, ţe nemohou racionálně interpretovat dlouhodobý růst produkce, jelikoţ dle neoklasické ekonomie by růst kapitálu musel neodkladně vést k poklesu prosperity (Viturka, 2008). Určité slabiny neoklasických modelů, jakoţto hlavního teoretického směru, vidí i Blaţek (1999), který uvádí fakt, ţe předkládané tendence k vyrovnávání regionálních rozdílu mají velice pomalý průběh, asi 1- 2% ročně, coţ by v praxi znamenalo časový horizont v řádu desítek let, neţ by ke skutečnému vyrovnání rozdílů došlo (Blaţek, 1999).
8. 1. 2. Keynesiánství spojené s teoriemi skupiny jádro-periferie
Neoklasické teorie hrály stěţejní roli v teoretických koncepcích regionálního rozvoje aţ do období hospodářské krize, která postihla svět ve 30. letech minulého století. Po druhé světové válce se jiţ dá hovořit o převaze teorií hospodářské nerovnováhy, mající snahu řešit sociálně ekonomické disparity a zároveň se vyznačují inklinováním k nerovnoměrného růstu (Sucháček, 2008). Základ těchto teorií je třeba hledat v díle J. M. Keynese, jehoţ pojem multiplikátoru ukazuje, ţe s rostoucími příjmy roste i spotřeba (Wokoun et al., 2008). Právě proto se jako ţádoucí jeví intervence do regionálního rozvoje. Stěţejní filosofie se opírá o spojení „práce za dělníky“, která v širším smyslu znamená a ukazuje nutnost státu vzít zodpovědnost za problémy spojené s nezaměstnaností. Toto období je také nazýváno jako období zlatého věku regionální politiky, právě díky četným státním dotacím do této oblasti ( Blaţek a Uhlíř, 2002, s. 102). Způsoby, jak docílit sníţení nerovností a pomoci tak zaostalejším regionům se většinou nesly ve znamení finanční podpory firemního odvětví, které bude expandovat do zaostalých regionů (Sucháček, 2008). Jako nejdůleţitější nástroj je pouţito investičních dotací (Sucháček, 2008). Pro regionální politiku je jako nástroj pouţita relokace státních podniků a institucí z rozvinutých regionů do regionů, které tak rozvinuté nejsou. Ovšem problém této teorie, podle Blaţka a Uhlíře (2002) obecně tkví ve velké finanční náročnosti, kdy je regionální politika odkázána na pomoc shora, ve smyslu „top- down“ přístupu (Blaţek a Uhlíř, 2002). Nerovnováţný rozvoj spojený se vznikem center rozvoje – tzv. jádra a periferie tvoří podle této teorie hnací motor pro hospodářský rozvoj a z toho hlediska se tendence ke konvergenci jeví jako neočekávané, nepravděpodobné a hlavně neţádoucí (Wokoun et al., 2008).
Na přiloţeném obrázku je Myrdalův model kumulativním příčin. Myrdal svoji teorii postavil na kritice neoklasického přístupu a i kdyţ připouští moţnost působení určitých konvergenčně působících mechanismů, samovolný návrat k rovnováţné hodnotě nikoli
(Sucháček, 2008). Na obrázku vidíme systém souvislostí – kumulovaných příčin, které tak souvisí s umístěním průmyslu.
Obr.3 Myrdalův model kumulativního působení
Zdroj: Sucháček (2008), podle Armstrong a Taylor (1993)
8. 1. 3. Strukturalistické přístupy
„Vezmeme-li v úvahu, že regionální diference budou existovat vždycky a jejich naprostá eliminace není možná a ani žádoucí, způsobila aplikace centrálního plánování nepřirozený charakter celého prostorového vývoje. Akcentována byla především prostorová konvergence, avšak s ohledem na četné mezery mezi plánováním, jeho implementací a reálným prostorovým vývojem se ji často nepodařilo naplnit.“ (Sucháček, 2008, s. 43)
Autor tedy poukazuje na fakt, ţe centrálně řízeného hospodářství se ve své podstatě sice snaţilo o konvergenci, ovšem regionální nerovnosti nezmizely, jelikoţ to ve své podstatě ani zcela není moţné. Nebylo tak přihlíţeno k předpokladům vývoje regionů a řešení přicházela formou administrativních a politických rozhodnutí (Sucháček, 2008).
Strukturalistické přístupy jsou typické tím, ţe do popředí regionálního rozvoje staví určitý řád. Samotné řešení problémů v regionech je chápáno na úrovni národní a nadnárodní, v popředí zájmu tedy nestojí problémy lokálního, nebo regionálního charakteru (Blaţek, 1999).
Strukturalistické a regulační teorie jsou velmi rozmanité. Pro příklad, uvedu jednu z teorií, teorii závislosti (dependence theory). Tato teorie je vystavěna na existenci jádra světové ekonomiky, k němuţ jsou vázány periferní oblasti tvořené méně rozvinutými oblastmi. Rozvojové oblasti chtějí udrţet export, tvořící významné procento jejich HDP a tak se primárně nesoustředí na vznik domácího trhu (Blaţek a Uhlíř, 2002). Týká se to jak obchodní, tak i technologické sféry. Tímto vzájemným vztahem je tvořena ona závislost (dependence) méně rozvinutých zemí (Blaţek a Uhlíř, 2002). Pro celkové objasnění principu této teorie vyuţiji slov autorů Blaţka a Uhlíře (2002): „Zatímco zastánci této teorie hodnotí změny v mezinárodní dělbě práce jako další posílení závislosti rozvojových zemí na investorech z vyspělejších států, alternativně lze naopak uvedený proces považovat za první fázi difúzního procesu, neboť existují státy, které touto fází již prošly a dokázaly přejít do vyšší vývojové fáze.“ (Blaţek a Uhlíř, 2002, s. 107) Pro příklad můţeme uvést tzv. asijské tygry (draky), neboli státy jihovýchodní Asie (Jiţní Korea, Singapur, Thajsko. Malajsie) prosazující se svým rychlým a dravým ekonomickým vývojem mezi přední průmyslové země světa a světové vývozce, zejména spotřebního zboţí (Diderot 2000).
8. 1. 4. Kriticko-realistické přístupy
Z našeho pohledu je dle Blaţka a Uhlíře (2002) pro problematiku regionálního rozvoje přínosná především práce autorky Doreen Massey, která svůj koncept nazvala teorie územních děleb práce. Tato teorie se svou podstatou zakládá na teorii neomarxistické, ovšem kritický realismus v jejím díle přináší více pohled na regionální úroveň, na regionální aspekty (Wokoun et al., 2008). Strukturalismus v jejím díle se projevuje přikláněním se k společenským strukturám, které jsou dle Massey tvořeny vztahem kapitálu a pracovních sil (Blaţek a Uhlíř, 2002). Těmto strukturám však nepřikládá deterministický charakter (Blaţek a Uhlíř, 2002).
Massey se také zabývá firemními strategiemi, ale zajímavé mi přišlo spíše její vnímání a chápání prostoru. Není to totiţ nic absolutního, ale soubor sociálních vztahů na konkrétním území (Blaţek a Uhlíř, 2002).
8. 1. 5. Institucionální směry
Teorie inspirované institucionálními přístupy se opírají o myšlenky svého zakladatele Richarda Nelsona. Podle něho (in Wokoun et al., 2008) by se teorie regionálního rozvoje měli v zásadě opírat o tři stěţejní myšlenky a oblasti, které byly do té doby značně opomíjeny.
V prvním případě jsou to technologie a technologické inovace, za druhé jsou to firmy a jejich fungování. Tzn. konkurenční prostředí a vztahy, význam komunikace mezi firmami, spektrum subdodavatelů a také organizace práce (Wokoun et al., 2008). Do třetice se pak jedná o samotné instituce (Wokoun et al., 2008).
Blaţek a Uhlíř (2002) interpretují Nelsonovy představy o institucích ve smyslu chápání tohoto pojmu více ze široka. To znamená, ţe se pod tím neskrývá „jenom“
organizace, ale vidí za tím i hodnoty, praktiky a zrutinizované chování (Blaţek a Uhlíř, 2002).
Institucionální směr je velice silně spjat s teorií ekonomickou, nejenţe z ní jako i další směry regionálního rozvoje vychází, ale je zde podstatné pochopení onoho institucionálního rámce, který tento směr vytváří.
8. 2. Shrnutí
Závěrem k teoriím regionálního rozvoje je důleţité sdělit, ţe ţádné z těchto teorií nemají za cíl předpovědět budoucnost a určit jakým směrem se budou regiony, potaţmo svět ubírat. Neexistuje totiţ striktní determinismus, kdy by tak bylo vše dopředu známo, ale naopak záleţí na jednotlivých subjektech a jejich aktivitě (Blaţek, 1999). Co je však dle Viturky (2010) determinováno, je vypovídající hodnota teoretických modelů hospodářského růstu, kde samotný determinismus spatřuje v zakomponování univerzálních kategorií času a prostoru.
Teorie regionálního rozvoje by měly spíše stanovovat moţné rámce a různé pohledy na perspektivy vývoje regionů (Blaţek, 1999).
