Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor: Penitenciární práce
POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA
POSTTRAUMATIC STRESS DISORDER
Bakalářská práce: 12–FP–KSS– 4002
Autor: Podpis:
Zdeněk Budjač
Vedoucí práce: Mgr. Květuše Sluková Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
66 0 1 0 15 0
V Liberci dne: 13.4.2013
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Název práce: Posttraumatická stresová porucha Jméno a příjmení autora: Zdeněk Budjač Osobní číslo: P10000686
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb.
o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským, a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřeby TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k dalšímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL ode mě požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do její skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 13.4.2013 ……….
Zdeněk Budjač
PODĚKOVÁNÍ
Chtěl bych tímto poděkovat Mgr. Květuši Slukové, Ph.D. za vynikající metodické vedení při zpracování mé bakalářské práce, a také své manželce a synovi, kteří mi byli po celou dobu mého studia velkou morální oporou.
V Liberci dne: 13.4.2013
Název bakalářské práce: Posttraumatická stresová porucha Jméno a příjmení autora: Zdeněk Budjač
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2012/2013 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.
Anotace:
V mé bakalářské práci jsem se zaměřil na problematiku nebezpečí vzniku posttraumatické stresové poruchy po použití zbraně odstřelovači ozbrojených sborů. Práci jsem směroval konkrétně ke specialistům Policie České republiky a Armády České republiky a psychologickou pomoc poskytovanou jejím příslušníkům. Práce odstřelovačů Policie České republiky a Armády České republiky z hlediska nebezpečí vzniku posttraumatické stresové poruchy, je vysoce riziková vzhledem k vysoké pravděpodobnosti ozbrojeného střetu při výkonu jejich služby. V práci jsem nejen popsal příčiny a projevy posttraumatické stresové poruchy, a zároveň jsem se pokusil navrhnout účinná opatření, která by mohla tomuto nebezpečí předcházet.
Klíčová slova:
Posttraumatická stresová porucha, odstřelovač, policista, Policie České republiky, voják, Armáda České republiky, zásahová jednotka, použití zbraně.
Titel of the bachelor thesis: The Posttraumatic Stress Disorder Author: Zdeněk Budjač
Academic year of the bachelor thesis submission: 2012/2013 Supervisor: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.
Summary: In my work I have focused on the issue of the risk of post-traumatic stress disorder after using a weapon by the snipers of armed forces. I focused specifically on the specialists of the Police of the Czech Republic and the Czech Army and psychological assistance provided to its members. The work of snipers of the Police of the Czech Republic and the Army of the Czech Republic in terms of the risk of post-traumatic stress disorder, is highly risky due to the high probability of armed conflict in the performance during their services. In my work I described not only the causes and symptoms of post-traumatic stress disorder but also I tried to propose some effective measures that could prevent this danger.
Key words: Posttraumatic stress disorder, sniper, policeman, Police of Czech republic, soldier, Army of Czech republic, response force, use of weapons.
Obsah
1 Úvod...9
2 Posttraumatická stresová porucha...10
2.1 PTSP v souvislosti s použitím zbraně...11
2.1.1 Použití zbraně policistou...11
2.1.2 Použití zbraně vojákem...13
2.2 Historie PSTP...14
2.3 Projevy a příznaky...15
2.3.1 Existence traumatické situace...16
2.3.2 Znovu prožívání traumatické situace...17
2.3.3 Vyhýbání se podnětům spojených se stresovou situací...17
2.3.4 Příznaky zvýšené aktivační hladiny...18
2.3.5 Změny v chování...18
2.4 Terapie...20
3 Odstřelovači...21
3.1 Armádní odstřelovači ...24
3.1.1 Historie armádních odstřelovačů...24
3.1.2 Úkoly armádních odstřelovačů...26
3.2 Policejní odstřelovači...26
3.2.1 Historie policejních odstřelovačů...27
3.2.2 Úkoly policejních odstřelovačů...29
3.3 Porovnání vojenských a policejních odstřelovačů...30
4 Cíl bakalářské práce...33
4.1 Výzkumná metoda...33
4.2 Předpoklady průzkumu...34
5 Výzkumný vzorek...34
5.1 Armádní odstřelovači...35
5.1.1 Respondent č. 1 voják, Vojenská policie ex-SOG, ...35
5.1.2 Respondent č. 2 voják, 601.skupina speciálních sil ...39
5.1.3 Respondent č. 3 voják, Vojenská policie ...41
5.1.4 Respondent č. 4 voják, Vojenská policie ex-SOG...44
5.1.5 Respondent č. 5 voják, 102. průzkumný pluk...46
5.2 Policejní odstřelovači...49
5.2.1 Respondent č. 6 policista, zásahová jednotka...49
5.2.2 Respondent č. 7 policista, zásahová jednotka a ÚRN...51
5.2.3 Respondent č. 8 policista, zásahová jednotka...54
5.2.4 Respondent č. 9 policista, zásahová jednotka ...56
5.2.5 Respondent č. 10 policista, ÚRN...58
6 Vyhodnocení předpokladů...60
7 Navrhovaná opatření...62
8 Závěr...63
9 Zdroje:...65
Teoretická část
1 Úvod
Tato bakalářská práce se bude zabývat Posttraumatickou stresovou poruchou.
Posttraumatickou stresovou poruchou od možností, nebezpečí a příčin jejího vzniku, konkrétně v souvislosti s případy použití zbraně příslušníky ozbrojených sborů. Pro potřeby této bakalářské práce se ještě více specializujeme na činnost odstřelovačů a to jak odstřelovačů speciálních jednotek Policie České republiky tak i odstřelovačů Armády České republiky. Tato práce se tedy bude zabývat použitím smrtícího účinku odstřelovačovy zbraně, jak při použití při střelbě z dálky, tak i v případě kontaktního boje. Použitím zbraně a také zpětně působením na psychiku odstřelovače v souvislosti s možným nebezpečím vzniku posttraumatické stresové poruchy.
V teoretické části si nejdříve přiblížíme samotnou problematiku posttraumatické stresové poruchy. Kdy byla popsána, příčiny jejího vzniku, příznaky a možnosti její léčby. Následně si přiblížíme samotnou odbornost odstřelovače. Historii a současnost nasazení odstřelovačů a to jak policejních tak i armádních. Jejich úkoly a podmínky nasazení a dále konkrétní souvislosti právě s působením na psychiku odstřelovače.
Povolání odstřelovač, a to jak armádní tak i policejní je velice fyzicky a psychicky náročná činnost. Odstřelovač musí zvládnout na velmi vysoké úrovni mnoho teoretických a praktických dovedností. Na jejich zvládnutí pak v ostré bojové akci může záviset jeho život, životy jeho kolegů a nebo v případě policejních odstřelovačů i životy rukojmí nebo nezúčastněných osob.
Případný další tlak na psychickou stránku odstřelovače se následně může projevit po jeho úspěšném splnění úkolu, kdy byl nucen použít vše, co se v rámci svého výcviku naučil. Po tom co použil smrtící sílu své služební odstřelovačské zbraně. A je jedno, jestli jej společnost nasadila proti nepřátelskému bojovníkovi ve válečném konfliktu kdekoliv na světě, či v případě policejního odstřelovače, aby chránil občany své země před narušiteli zákona. I když část veřejnosti v odstřelovačích vidí pouhé vrahy ve službách země, jejíž znak či vlajku nosí na své uniformě. I tyto názory ve společnosti odstřelovači vnímají a mohou tak působit negativně na jejich další výkon
v budoucnosti a na jeho psychiku.
2 Posttraumatická stresová porucha
Posttraumatická stresová porucha je termín, jímž se označuje soubor různých poruch chování a také prožívání u postiženého člověka. Narušeny bývají také fyziologické reakce jako jsou například nevolnosti, poruchy spánku, zvýšená potivost.
Tyto reakce pak vznikají na základě nějakého enormně stresujícího zážitku, který se dalece vymyká běžným zkušenostem člověka.
Déletrvající účinek takovéto stresové situace pak může postihovat nejen osoby přímo se na situaci podílející ale i případné svědky nebo nezúčastněné osoby, které však nebyly přímo ohroženy. Příkladem první skupiny osob jsou vojáci účastnící se bojových operací, policisté provádějící služební zákroky proti ozbrojeným nebezpečným pachatelům, či civilní obyvatelstvo v situaci teroristických útoků nebo přírodních katastrof. Do druhé skupiny by se pak dali zařadit například záchranáři poskytující pomoc při velkých dopravních nehodách s řadou obětí na životech, svědci násilných činů a podobně (Čírtková, 2004).
Dle Hartla je Posttraumatická stresová porucha „zpožděná odezva na stresovou situaci hrozivého nebo katastrofického rázu, která vyvolává prakticky u každého pronikavou tíseň“ (Hartl, Hartlová, 2004).
Organismus jedince tak reaguje na vysoce stresovou, případně život ohrožující situaci. V těchto situacích se zejména jedná o prožitek takovéhoto rázu jakého bývají přírodní nebo člověkem způsobené katastrofy, války, boj o život, přítomnost násilné smrti jiných osob, znásilnění nebo například i smrtelná diagnóza (Hartl, Hartlová, 2004).
Vznik posttraumatické stresové poruchy však není u všech lidí stejný. Tedy při stejné situaci se u různých lidí nemusí vyskytnout stejná porucha. Někteří lidé jsou vůči stresu odolnější, nebo citlivost na stres obecně je jiná. Jiní lidé zase mají jiné životní zkušenosti a kompetence, které jim dovolí vstřebání stresového zážitku bez vzniku posttraumatického stresového syndromu. Dále je ovlivňující faktor také to, zda je účastníkem stresového zážitku jedna osoba nebo je účastníků několik. Zde pak hraje roli sdílení zážitků s druhými osobami (Vágnerová, 1999).
S vyšší odolností vůči stresu se počítá již při výběrovém řízení k Policii nebo k Armádě. Odstřelovači, zejména u Policie, jsou příslušníci speciálních jednotek a tak procházejí dalším výběrovým řízením a s tím souvisejícími psychotesty vícekrát.
2.1 PTSP v souvislosti s použitím zbraně
Jak vojáci tak i policisté bývají na výkon služby mentálně i odborně připravováni. Dlouhodobý stres, či případně nečekané ohrožení života, nebo ztráta kolegů a kamarádů v život ohrožující situaci ale mohou i u takto připravených lidí vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu.
Policisté a vojáci jsou označováni jako příslušníci ozbrojených sborů. Je to proto, že jsou při výkonu své funkce oprávněni nosit a používat střelné zbraně. Vojáci v boji proti nepříteli k ničení jeho živé síly, tedy zraňování a zabíjení vojáků protivníka.
Policisté mají zbraň jako prostředek, jenž slouží k ochraně života a zdraví jeho samotného a také dalších osob k jejichž ochraně je policie zřizována.
Použití zbraně, a s tím spojené zranění a nebo usmrcení osoby, může posttraumatickou stresovou poruchu vyvolat. Použití zbraně vojákem a policistou se liší zejména způsobem a souvislostmi při kterých k tomu dochází. U odstřelovačů a zejména při použití zbraně střelbou ze zálohy na lidskou bytost je situace u vojáků a u policistů podobná. Střílí na vzdálenost bez přímého kontaktu a s daleko větší pravděpodobností zásahu a tedy i větším účinkem. Samotná taková střelba tak může velice zapůsobit na psychiku odstřelovače. Případně může vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu (Brookesmith, 2005).
2.1.1 Použití zbraně policistou
Policista v případě nutné obrany zbraň užívá jen dle zákonů země, které slouží. Používá zbraň zejména v případě nutné obrany a krajní nouze, ale také ve zvláštních případech, označených v zákoně jako okolnosti vylučující protiprávnost. Zde se jedná o speciální možnosti použití služební zbraně. Následkem použití zbraně samozřejmě i v těchto případech může být zranění ale i smrt osoby, proti níž vede služební zákrok. V tomto případě, pachatele nějakého ze závažných trestných činů, či
v případě nešťastných okolností nějaké z nezúčastněných osob. V případě zranění nezúčastněné osoby vzniká enormní psychický tlak na policistu zejména také ze strany jeho svědomí.
Základem policejního použití zbraně je totiž na rozdíl od vojáků, kteří se cvičí v likvidaci nepřítele, překonat odpor pachatele a dostat jej, dle zákonů země jíž slouží, před řádný soud. To je stejné téměř na celém světě. Účelem použití zbraně policistou není prioritně někoho zranit nebo zabít, ale pouze překonat jeho odpor, či odrazit jeho útok na osobu policisty nebo na nezúčastněné osoby. V některých případech však toto sebeobranné použití zbraně může způsobit smrt pachatele.
Použití zbraně policejním odstřelovačem je však poněkud jiné, a poměrně specifické. Policejní odstřelovač nebývá, ve své klasické roli střelce ze zálohy, při použití zbraně sám v ohrožení. Nejedná tedy přímo v nutné obraně, ale v nutné obraně pomáhá jiné osobě. Nebrání se tedy přímo útoku na svou osobu.
Na druhou stranu, když už je situace taková, že je potřeba aby na pachatele trestného činu vystřelil, je vysoká pravděpodobnost, že pachatel bude usmrcen. To obecně platí v případech, kdy pachatel zadržuje rukojmí a chystá se je usmrtit, nebo už začal popravovat rukojmí, nebo například ohrožuje výbušným zařízením velkou skupinu osob.
Existují samozřejmě možnosti, kdy je výstřel policejního odstřelovače veden tak aby pouze zraňoval nebo ho jen nějakým způsobem zneschopnil, ale tím nesmí být v žádném případě ohrožen život rukojmích. A tak to nemusí být v některých specifických případech možné. Pro příklad, pokus vystřelit odhodlanému vrahovi zbraň mířící na rukojmí z ruky, může být to poslední co nešťastný rukojmí uvidí. Laická veřejnost zná takové situace z akčních Hollywoodských filmů, kde je situace ve scénáři obvykle zcela odlišná od reálného života. V podobných případech bývá tedy upřednostňován život rukojmích před životem pachatele a policista je nucen pachatele zlikvidovat.
Nejen samotné použití zbraně se smrtícím účinkem ale i následné vyšetřování představují tlak na psychiku policisty. Úmyslné zabíjení lidí není v naší soudobé západní společnosti standardním jevem a zcela tak překračuje běžnou životní zkušenost.
Proto je takováto situace jednou z možných, při kterých by mohla vzniknout a rozvinout se posttraumatická stresová porucha. A to jak vzniklou situací, kdy byl policista nebo voják přímo ohrožen na životě a nebo tím, že použil zbraň a protivníka zranil nebo
zabil. Možným ulehčením tlaku na psychiku policisty by mohl být fakt, že použitím zbraně zachránil život nevinné osobě.
Řadoví policisté se při každodenním výkonu služby s extrémním násilím setkávají jen velice zřídka. Běžný výkon služby policisty na ulici v České republice v současné době nepředstavuje bezprostřední riziko ozbrojeného střetu. Situace, které běžní policisté řeší, v drtivé většině nepřinášejí riziko použití zbraně. I když i pro běžného policistu je jeho služba samozřejmě riziková. Příslušníci speciálních jednotek Policie České republiky se však setkávají s rizikovými situacemi častěji. V tomto případě mluvíme o zásahových jednotkách jednotlivých krajských ředitelství Policie ČR a příslušnících celorepublikového protiteroristického Útvaru rychlého nasazení.
Příslušníci těchto speciálních jednotek mají na naše klidné poměry veliké zkušenosti s použitím zbraně. V řadách těchto jednotek se objevují i právě specialisté – policejní odstřelovači. Ti jsou cvičeni k přesné střelbě ze zálohy ale při policejních zákrocích těchto jednotek jsou nasazováni nejen v této klasické roli. Častěji vzhledem k okolnostem a povaze zákroku jsou součástí útočného týmu vstupujícího do přímého kontaktu s pachatelem. S možností ozbrojeného střetu na krátkou vzdálenost.
Zkušenosti s použitím zbraně v ostré akci tak mají spíše z přímé konfrontace s ozbrojenými nebezpečnými pachateli trestné činnosti, než ze střelby z dálky. Ale i ta již byla součástí nasazení jak bude uvedeno dále.
2.1.2 Použití zbraně vojákem
Voják v bojové situaci je přímo napadán protivníkem a nebo sám na rozkaz svých velitelů útočí. Jeho úkolem v boji je prioritně ničení živé síly protivníka a tedy zabíjení a zraňování lidí. Voják útočí na vojáky nepřítele a ti zase na něj. Standardně vojáci útočí na vzdálené cíle, které vnímají jen jako nejasný tmavý bod v dálce. Zároveň však jsou jimi ohrožováni. Jsou postaveni do situace, kdy buď budou zabiti nebo zabijí.
Z tohoto pohledu a za situace, kdy protivníka vidí v dálce a vnímá více méně i to ohrožení, je samotný akt zabíjení, dalo by se říci, snažší (Brookesmith, 2005).
Vojáci vnímají a odvracejí nebezpečí, které přichází ze strany nepřítele.
Ohrožuje je samotné a jejich kamarády z jednotky. Bojují proto aby přežili oni i jejich kamarádi. V boji také musejí, podobně jako policisté, dodržovat určitá pravidla
a mezinárodní úmluvy. Jako nepřítel je však označen každý v uniformě nepřítele a je tak legitimním cílem. Cílem se dle konvencí nesmějí stát v žádném případě civilisté. To bývá problémem v takzvaných konfliktech nízké intenzity kdy jedna ze stran přejde od otevřeného boje k partyzánskému. V takové situaci vojáci protivníka nemají uniformy a může dojít k záměnám bojovníků s civilisty. K tomu dochází v současnosti jak v Iráku tak i v Afghánistánu, kde jsou naši vojáci aktuálně nasazeni.
Takové situace se i v současné době, kdy vládneme technologickým pokrokem a převahou, stávají a vojáci tak někdy bývají svědky neúmyslného nebo v krajním případě i záměrného zabití civilistů. Záměrné zabití civilistů v situaci kdy byli zneužiti bojující stranou k léčce na uniformované vojáky či jako živé štíty. Takové zabití civilistů, a to jako svědek nebo dokonce přímý účastník, se také může stát jedním ze spouštěcích impulzů Posttraumatické stresové poruchy.
Naproti řadovému pěšákovi odstřelovač svůj cíl v puškohledu zřetelně vidí.
Možnost záměny s civilistou je omezená. Odstřelovač je vycvičen ve střelbě na jednotlivé cíle s vysokou přesností zásahu na velkou vzdálenost. Jeho vnímání nepřítele je tedy jiné než u řadového vojáka. Vnímá cíl jako lidskou bytost. Vidí jeho detaily a v případě dlouhodobého pozorování jej i poznává z lidského hlediska. A cíl přestává být jen terčem ale stává se lidskou bytostí. Bytostí kterou musí odstřelovač usmrtit (Brookesmith, 2005).
2.2 Historie PSTP
Již v historii si lidé všimli změny v chování u vojáků jenž prošli nějakou válkou. Právě v souvislosti s válečnými navrátilci a veterány tak byla poprvé popsána Posttraumatická stresová porucha. Již ve starověku byly pozorovány změny na veteránech mnoha válek, které lidstvo vedlo.
První skutečně odborná pojednání o Posttraumatické stresové poruše jsou však známá až z roku 1879, kdy na území Spojených států amerických došlo k několika železničním neštěstím. Při těchto hromadných katastrofách pak byly u přítomných přeživších zaznamenány případy nočních můr, poruch spánku, deprese, výkyvy nálad a jiné symptomy, které postižené jedince výrazně životně i pracovně ochromovaly.
Stejné příznaky se pak opakovaně vyskytly i u veteránů vojenských tažení, kde
se Spojené státy angažovaly. Zejména pak války v Korei a hlavně ve Vietnamu. Válečné útrapy, které se na vojácích podepsaly, byly zkoumány pod označením „traumatická neuróza“ a „válečná únava“. Vojáci, kteří se vrátili z války, měli velmi často problémy s návratem do civilního života. Nebyli schopni se na civilní život zpětně adaptovat.
Někteří veteráni dokonce odešli do divokých lesů a zde žili odděleni od společnosti v podmínkách podobných podmínkám polním.
A jejich problémy s návratem tak byly příčinou zkoumání jejich stavu. Tito veteráni trpěli stejnými příznaky jako oběti hromadných katastrof. A provedeným výzkumem bylo zjištěno, že stejné symptomy mají i všechny oběti závažných trestných činů, či osoby, jenž prožily nějaký jiný otřesný zážitek. Od roku 1979 je tak posttraumatická stresová porucha oficiálně zařazena do klasifikačního manuálu pro evidenci psychiatrických poruch a nemocí (Čírtková, 2004).
2.3 Projevy a příznaky
Posttraumatická stresová porucha se projevuje zejména změnami v chování postiženého člověka. Postiženému se vracejí vzpomínky na prožitou situaci, které nemůže vůlí ovlivnit. Mívá sny, ve kterých se do situace vrací, a znovu jí prožívá.
Znovuprožívání stresové situace se ovšem nevztahuje pouze na spánek. Někdy se v situacích podobných té, která posttraumatickou stresovou poruchu způsobila, objevují takzvané falshbacky. Takto se označují situace, kdy si postižený najednou začne vybavovat situaci, kdy byl v ohrožení života a reaguje na tyto vzpomínky. Může tak reagovat zcela nepřiměřeně na situaci, ve které se v reálu nachází.
Podobné situace tak startují nepříjemné reakce. Pro postižené je typické znovu prožívání stresové situace spolu s přetrváváním situace ve vědomí, spojené s intenzivním strachem, pocitem bezmoci a hrůzy. Dále pak snaha vyhnout se podnětům, které mohou být se stresovou situací nějak spojovány (Vágnerová, 1999).
Dále je obvyklý strach z míst, která vyvolávají vzpomínky na stresovou situaci.
Může tak dojít i k ojedinělým výbuchům strachu, paniky a nebo i agrese po tom, co takový podnět vzpomínku vyvolá. Osoby s posttraumatickou stresovou poruchou tak trpí zvýšenou dráždivostí, nespavostí a přehnanou úlekovou reakcí.
Tyto reakce se vyskytují po takzvaném latentním období trvajícím několik
týdnů až šest měsíců. Posttraumatická stresová porucha je buď akutní, brzy po stresové situaci, nebo chronická, přibližně šest měsíců po stresové situaci. Osoby s touto poruchou v akutní fázi se mohou léčit a vyléčit, ale některé se dostanou do chronického stádia, které může vést až ke změně osobnosti.
Jestliže lidé prožili tak extrémní situaci, která byla spojená s například ohrožením života, případně byli vystaveni takovým situacím dlouhodobě, mohou začít po takovém prožitku trpět určitými příznaky vzniku posttraumatické stresové poruchy.
Na druhou stranu, ne každá s takových extrémních situací tuto poruchu vyvolá. Různí lidé jsou různí a na stejnou situaci mohou různě reagovat. Situace po kterých dochází k rozvoji posttraumatické stresové poruchy mívají společný znak. Jedná se zejména o situace jenž jsou specifické momentem ohrožení života nebo tělesné integrity.
Případně taková situace dalece překračuje běžnou životní zkušenost (Čírtková, 2004).
K rozpoznání posttraumatické stresové poruchy jsou popsány určité specifické příznaky. Těmito příznaky jsou:
2.3.1 Existence traumatické situace
Jak již bylo dříve uvedeno, posttraumatická stresová porucha může vzniknout na základě silné traumatické situace. Nejznámější jsou situace, kdy u obětí došlo k ohrožení života. Jedno z nejznámějších situací je ohrožení vojáků v ozbrojeném střetu s nepřítelem, případně ohrožení policisty při přestřelce s odhodlaným ozbrojeným pachatelem. Tyto situace jsou typické použitím zbraně a jednoznačným rizikem možnosti smrti některé ze zúčastněných osob. Vojáci v ozbrojených konfliktech jsou často svědky brutálního násilí. Je téměř jedno, jestli jsou aktivními nebo pasivními účastníky. Bývají také nuceni sami toto násilí používat. Ve válce totiž vždy platí tato dvě pravidla: 1. Ve válce vždy umírají lidé. 2. V žádném případě není ve Vašich silách změnit pravidlo číslo jedna (Kulíšek, 2011).
Dalšími možnými oběťmi pak mohou být zejména oběti trestných činů, zejména násilných trestných činů. Jako je například ublížení na zdraví, znásilnění a tak podobně.
2.3.2 Znovu prožívání traumatické situace
Po prožití neobvykle dramatické stresové situace mají lidé postižení posttraumatickou stresovou poruchou sklony ke znovu prožívání situací, které k postižení vedly. Vzpomínky na situaci je pronásledují a musejí na ni myslet a vrací se jim i ve spánku ve snech. Trpí tak nočními můrami a nočními děsy. Vzpomínky na stresovou situaci se vybavují bez možnosti se jich vůlí zbavit. Postižený tyto myšlenky nemůže nijak ovlivnit (Vágnerová, 1999).
Jednou z možných obranných reakcí organismu je částečná nebo úplná amnézie, tedy se vzpomínky na situaci z paměti vytěsní. Postižený člověk se chová jako by se nic nestalo, ale vyhýbá se jakékoliv podobné situaci, která by mu situaci připomenula. Případně se vyhýbá jen možnosti setkání s čímkoliv podobným situaci, která poruchu vyvolala. Další možností je, že oběť naopak podléhá tendenci o situaci neustále mluvit, případně pozměnit v paměti část situace nebo některé její detaily.
Další z možností jsou takzvané flashbacky. Zde se jedná o záblesky vzpomínek, které přicházejí naprosto nečekaně. Jsou vyvolány právě podobnými situacemi, či momenty, jenž souvisejí se situací při níž vznikla posttraumatická stresová porucha. Flashbacky vůlí postiženého jedince ovlivnit nejde (Vágnerová, 1999).
2.3.3 Vyhýbání se podnětům spojených se stresovou situací
Podněty, které jsou nějakým způsobem spojeny se vznikem posttraumatické stresové poruchy, mohou nutit postiženou osobu na situaci znovu myslet. Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, tyto myšlenky nejsou vůlí postiženého člověka ovlivnitelné. Vzpomínky jsou nepříjemné a nutkavé.
Organizmus se může bránit zapomínáním a to jak vědomým tak nevědomým.
Některá místa nebo předměty ale mohou být spouštěči těchto nutkavých myšlenek.
Například účastník dopravní nehody se v budoucnu může bát používat automobil. Jeho použití u ní vyvolává pocity strachu kdykoliv je nucena jej znovu použít. A prožívá tak znovu stresovou situaci, strach a bezmoc (Vágnerová, 1999).
2.3.4 Příznaky zvýšené aktivační hladiny
Postižené osoby mohou prožívat neovladatelné vzpomínky na stresovou situaci a s tím mohou být spojené návaly hněvu a agresivní chování. Ani toto agresivní chování není vůli postiženého člověka ovlivnitelné. S tím souvisejí závažné poruchy soustředění a koncentrace. Osoba po prožití extrémně stresové situace může prožívat neovladatelné vzpomínky na stresovou situaci a s tím spojené jsou návaly hněvu a agresivní chování.
Toto chování je vůlí neovlivnitelné. Tyto osoby pak mají různě závažné poruchy koncentrace a soustředění. Různé změny nálad souvisí i s neschopností spánku. Spánek je pak rušen nočními běsy, kdy osoba opětovně prožívá stresovou situaci, případně není osoba schopna usnout vůbec.
Se špatnou náladou a s ataky hněvu a agresivitou je spojena také vysoká podrážděnost. Tyto osoby jsou lehce vyprovokovány k nepřiměřené agresivní reakci.
Osoby jsou téměř neustále ve stavu zvýšené bdělosti, kdy reagují na i ty nejmenší podněty. Často však velmi přehnaně (Čírtková, 2004).
U policistů a vojáků jsou popsány případy zvýšené citlivosti na nebezpečí.
V souvislosti s dalším výkonem služby jsou dopředu citliví na známky nebezpečí a snaží se tomuto nebezpečí předcházet.
2.3.5 Změny v chování
Posttraumatická stresová porucha je duševní porucha, která dramaticky změní chování postiženého člověka. Změna je u různých lidí rozdílně závažná. U někoho převažuje přehnaná aktivita a sklon k přehnaným reakcím u zcela nepřiměřených podnětů. U jiných je patrný naopak útlum a ponoření se do sebe sama.
Lidé trpící posttraumatickou stresovou poruchou v chronickém stadiu onemocnění tak mění své chování. Mohou se stávat daleko agresivnější vůči svému okolí. Tato agresivita je pak jejich vůlí neovladatelná. Výbuchy agrese startují i situace, nad kterými by dříve jen mávli rukou a vůbec by je neřešili. Zvláště u vojáků a policistů bojových jednotek je tento stav daleko viditelnější, protože jsou dlouhodobě cvičeni k rychlým reakcím. Jsou svým výcvikem vedeni k tomu, aby dříve jednali. Nejsou cvičeni aby ve stresové situaci o něčem uvažovali. V boji totiž přežije ten kdo reaguje
ihned a ihned jedná. Ten, kdo si dovolí luxus nejdříve se zamyslet, umírá (Kulíšek, 2011).
Okolí, které nemá nejmenší tušení co se s postiženým stalo a jaká je příčina jeho chování, toto nechápe. Důsledkem bývá odcizení a ztráta kontaktů s okolím.
Prohlubuje se tendencí vyhýbat se podnětům, které se stresovou událostí nějakým způsobem souvisí, či ji nějak připomínají (Vágnerová, 2003).
Lidé také ztratí zájem o věci, které je dříve zajímaly, přestane se svými koníčky, nezajímají se o výchovu svých dětí, o rodinu. Může dojít k takzvané citové strnulosti, otupělosti a vyhaslosti, kdy postižený člověk trpí neschopností projevovat svoje city navenek. Citové chování může být dalece utlumeno, nebo je potlačeno kvůli celkovému vyčerpání. Nebo je tlumeno jako obranný prvek proti další nepříjemné zkušenosti (Vágnerová, 1999).
Dále osoby trpí neustálým strachem. Tento strach je stále přítomný a neodůvodnitelný. Osoba jej neustále pociťuje a neovládne jej. Často je tento neodůvodnitelný strach odborníky následně diagnostikován jako paranoia. Strach je všeobecný a nikdy neodezní. Je usazen uvnitř člověka a ten je přehnaně podezřívavý a vnímavý k jakémukoliv náznaku nebezpečí (Kulíšek, 2011).
V souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou může dojít u osoby také k trvalým změnám jeho osobnosti. Zejména jde o vlastnosti, které směřují k sobě samému. Postižený člověk se tak stává úzkostlivým, nejistým a zvýšeně ostražitým.
Také je daleko méně důvěřivý a izoluje se tak od svého okolí. V některých případech se však může upnout k nějaké osobě a na ní je pak nadměrně závislý. Může také dojít ke kolísání právě mezi nedůvěrou k lidem a závislostí na nějakou osobu (Vágnerová, 2003).
Takový člověk pak získává pocit, že se změnil tak, že se od ostatních dalece odlišuje. Zejména v negativním smyslu a toto pak zvyšuje riziko jeho potíží v soukromém životě i v profesní oblasti. Ztrácí tak smysl svého života, což může vést až k sebevražedným úmyslům (Vágnerová, 2003).
Celkově se tak dá říci, že posttraumatická stresová porucha ve své chronické fázi je schopná kompletně změnit chování každého člověka. Jeho chování se stává v každém ohledu extrémním se sklony k agresivitě. Člověk se přestává ovládat. Průběh poruchy však nemusí být u všech lidí stejný. Také různí lidé mají různé podmínky vytvořené jejich okolím pro léčbu. Někteří lidé mají odolnější psychiku, jsou na situaci
kdy došlo k ohrožení jejich integrity, alespoň částečně připraveni. Také prognóza uzdravení je u psychicky odolnějších lidí daleko pravděpodobnější.
2.4 Terapie
Posttraumatická stresová porucha se léčí zejména krizovou intervencí a psychoterapií, případně podpořenou také o léčbu farmaky. Z léčiv se nejčastěji používají antidepresiva ale i placebo. V procesu léčby je však zdaleka nejdůležitější proces psychoterapie. Ta působí na pacienta tak, že se zklidňuje a učí se se stresujícím zážitkem žít a srovnat tak aby se zpětně začlenil do společnosti. Léčba tak musí být citlivá a empatická. Pomoc v krizi, tedy krizová intervence je založená na terapeutickém působení na klienta. Využívá při tom metody podpůrné a nebo krátkodobé psychoterapie, rodinné terapie, případně podpořenou terapií léky.
Intervence je zaměřená na stabilizaci klienta. Zejména pak na jeho vnitřní zklidnění, snížení úzkosti, uvolnění emočního napětí a mobilizaci vnitřních rezerv. S tím související porozumění samotné situaci a jejího zvládnutí v dalším životě. Cílem krizové intervence nemusí být jen odstranění symptomů, ale hlavně rozpoznání krizového podnětu. Porozumění souvislostí, díky nímž k nemoci došlo, může pomoci k účelnému řešení situace. Přičemž v rámci krizové intervence dochází k hledání vhodných řešení, posilování potřebných adaptivních dovedností potřebných k překonání krize. Naopak by se mělo zabránit rozvoji nezralých a destruktivních obranných mechanismů. Například úniku k alkoholu. Součástí krizové intervence je i identifikace varovných signálů v zájmu preventivního uplatnění nabytých zkušeností v budoucnosti, aby klient v rámci možností dokázal krizovým situacím v budoucnu předcházet (Centrum psychoterapie, 2012).
Krizovou intervenci zejména tvoří aktivity jako například poskytnutí emocionální podpory a bezpečí, usnadnění komunikace, identifikace nejdůležitějšího problému a jeho následné řešení (Špaténková, 2004).
O traumatu samotném může postiženému pomoci rozhovor. V některých případech může pomoci vypovídání se o prožitých traumatech. Psychoterapeut ale musí být empatický, klidný a měl by mít alespoň základní povědomí o situaci, ve které k traumatu došlo. Může tak snáze reagovat na podrobnosti, bez toho aby je pacient
musel neustále vysvětlovat. V žádném případě by se terapeut neměl dostat do role soudce a posuzovat tak pacientovo chování v krizové situaci. Také nesmí pacientovi vnucovat své vlastní názory na věc a spíše by měl pacienta dovést k tomu, aby si závěry vyvodil sám. Neměl by bránit emocionálním projevům pacienta. V projevech emocí by jej měl naopak také podporovat. Protože tak jej může zbavit napětí a pomoci mu tak ujasnit si postoj k prožitému traumatu, případně aby si ujasnil cíle do dalšího života.
3 Odstřelovači
Lidstvo se ve své historii ukázalo být velice destruktivním druhem. Války a konflikty různých stupňů intenzity jej provázejí od nepaměti. Vlastně již od prvních zbraní v podobě pěstního klínu se lidstvo zdokonaluje v boji a ve výrobě zbraní a zbraňových systémů. Zbraně jsou schopné působit na živou sílu nepřítele na stále větší vzdálenosti a stále se zvyšujícím se účinkem. Některé zbraně jsou svým určením nejen smrtící ale i psychologickou zbraní. Právě jednou z nich pak může být i odstřelovač a jeho puška.
První odstřelovači, ve své klasické roli střelce ze zálohy, tak jak je zná i laická veřejnost se na bojišti objevili po vynálezu drážkované hlavně, která poskytla zvýšení přesnosti zbraně, a také vynálezu bezdýmého prachu pro střelnou zbraň. Bezdýmý prach, který po výstřelu neodhaloval pozici střelce, je důležitý faktor doprovázející vznik odstřelovače jako speciálního střelce. V této době se tak začali z výborných střelců vybírat první odstřelovači. Měli k dispozici přesnou drážkovanou hlaveň a střelný bezdýmý prach, který neprozrazoval jejich polohu po výstřelu.
Na bojišti se odstřelovači poprvé ve větším množství objevili v průběhu Americké občanské války. Jejich úkolem byla likvidace vysokých důstojníků protivníka a spolu s tím zároveň působení na psychiku nepřátelských vojáků. Nenadálý smrtící výstřel, který mohl kdykoliv odkudkoliv přijít a přinést smrt, velice negativně působil na morálku vojáků.
Odstřelovač byl už na historickém bojišti velice obávaným protivníkem.
Stejná situace pokračuje i v současnosti. Odstřelovač je tak obávaným, že například v průběhu válek se odstřelovači běžně stávali, v případě zajetí, terčem a hromosvodem vzteku a frustrace pro nepřátelské vojáky. Byli nemilosrdně ihned na místě zajetí
popravováni. Na Ženevské konvence, starající se o zajaté vojáky protivníka, nebyl v případě zajatých odstřelovačů brán vůbec žádný zřetel. Mnoho z odstřelovačů nenosilo odznak své specializace na svém stejnokroji právě z tohoto důvodu.
Dobře ukrytý odstřelovač, expert na taktiku, který dobře ovládal svou práci, dokázal se svou přesnou puškou zadržet postup daleko silnějšího protivníka. Jeho působení na psychiku a pohyb nepřítele tak bylo velmi silné. Nikdo si nemohl být jist tím, kdy vedle něj někdo padne nebo bude zraněn. Toto nepřetržité nebezpečí dávalo odstřelovači na bojišti velkou moc (Brookesmith, 2005).
Samotná práce odstřelovače, bez rozdílu zda se jedná o policejního nebo armádního, je velice psychicky, fyzicky a odborně náročná. Nejde jen o to být výborným střelcem, který je schopen v kterémkoliv okamžiku zasáhnout cíl.
Odstřelovači musejí být experty v mnoha dovednostech. Musejí se vyznat v maskování, tak aby nebyli odhaleni a mohli vykonat svůj úkol. Ovládají taktiku nasazení nejen svou ale i jednotek, kterým poskytují podporu, proto aby znali specifika jejich nasazení a mohli tak reagovat na vývoj situace spolu s jím podporovanou jednotkou.
Samotné ovládání zbraně je velice důležitou součástí práce moderního odstřelovače. Odstřelovač má k dispozici mnoho technických pomůcek, jenž mu mohou pomoci v přesném výstřelu na velkou vzdálenost, ale samotný výstřel se všemi jeho důsledky však musí vykonat sám.
Pro přesný výstřel na velkou vzdálenost musí odstřelovač znát specifika své zbraně. Různé zbraně různých ráží a výkonů mají odlišné vlastnosti, zejména balistické. Balistika je stěžejní znalost každého odstřelovače. Odstřelovači musejí znát chování letící střely v různých podmínkách proto aby dokázali provést přesný výstřel.
K tomu jim pomáhají takzvané balistické tabulky. V nich je zaznamenána trajektorie střely vzhledem k vzdálenostem střelby a vlivu větru. Vítr je veličina, se kterou musí odstřelovač pracovat a tato konkrétní část přípravy na výstřel je více uměním a alchymií než vědou. Odstřelovač, který dokáže odhadnout vítr bývá daleko lepším než ten , který toto umění neovládá. Balistické tabulky mohou pomoci ale jak již bylo uvedeno, výstřel je na člověku.
Balistika terminální je pak důležitá v případě nutnosti likvidace živého cíle.
Odstřelovači musejí znát účinek střely na lidské tělo. Zejména pak policejní odstřelovači jsou nuceni střílet na cíl tak aby ten nebyl schopen jakkoliv ohrozit rukojmí. Musejí tak znát alespoň částečně lidskou anatomii v tom směru, aby věděli
kam pachatele zasáhnout s maximálním možným účinkem. V klasické policejní střelbě by cíl neměl být schopen žádného, byť nevědomého pohybu. Například proto aby bezděčně nestiskl spoušť zbraně nebo roznětky výbušného zařízení. Střílí se proto na malý mozek, tak aby se oddělil mozek od páteře a došlo k mechanickému přerušení nervových vláken.
Další z pomůcek které je třeba pro přesnou střelbu, je dálkoměr. Odstřelovači střílejí na různé vzdálenosti, a ty na něž aktuálně střílí musejí přesně znát.
Odstřelovačova zbraň je nastřelena, tedy nastavena ke střelbě na jednu předem určenou vzdálenost. Obvykle na sto metrů. Na tuto vzdálenost se protíná osa puškohledu s dráhou střely, která letí po balistické křivce. Při střelbě na jinou vzdálenost než je zbraň nastřelena se tak musejí přenastavit mířidla, u odstřelovačské pušky spíše zaměřovací puškohled. To se provádí na základě zjištěné vzdálenosti k cíli podle balistických tabulek. Případně musí odstřelovač přenést záměrný bod jinam než je místo, kde chce cíl zasáhnout. Taky aby se s místem dopadu střely shodoval jiný bod než je záměrná značka puškohledu.
Protože nemusí být možné se k cíli přiblížit na vzdálenost, na kterou je jeho zbraň nastřelena. Musejí vzdálenost k cíli určit. K tomu se používá buď laserový dálkoměr nebo výpočet podle odečtené velikosti cíle v porovnání se záměrnými značkami na osnově puškohledu. Laserový dálkoměr je dalekohled spřažený s laserem a počítačem. Ten se zaměří na cíl a po stisku tlačítka na dálkoměru, ten vyšle k cíli laserový paprsek a odrazí se zpět. Čas mezi stisknutím tlačítka a odrazem paprsku se v přístroji změří a vypočte se vzdálenost. Ta se pak zobrazí v obraze přístroje i záměrné značky. Ostřelovač tak získá přesnou vzdálenost k cíli a může si tak nastavit puškohled.
Nemá-li odstřelovač k dispozici dálkoměr musí vzdálenost vypočítat. To se provádí po porovnání známé velikosti cíle se značkami na záměrné osnově puškohledu a výpočtem dle speciálního vzorce. Tato metoda je pracnější a méně přesná. Ovšem jako nouzová se cvičí a odstřelovači ji museí znát.
I střelba pod úhlem, například ze střechy domu má své balistické hodnoty uvedené v tabulkách, případně se musejí vypočítat. Další z možných komplikací je střelba na pohybující se cíl. Zde musí odstřelovač vypočítat rychlost cíle a na základě výpočtu pak takzvaně předsadit. Tedy mířit před cíl tak aby se trajektorie jeho a trajektorie střely v určitém bodě setkaly.
Všechny tyto uvedené dovednosti a mnohé další musí moderní odstřelovač
zvládat. Po zaujetí pozice tak musí získat mnohé informace a ty pak následně využít.
Musí se snažit podat maximální výkon, protože na kvalitě jeho práce jsou závislé lidské životy. Práce odstřelovače tedy zdaleka není jen zamíření na cíl a výstřel. Je to ucelená činnost, která je odborně vysoce náročná. Náročná je ovšem i na psychiku odstřelovače, zejména jsou-li cíli živí lidé na ne jen papírové terče na střelnici.
3.1 Armádní odstřelovači
Armáda České republiky používá označení odstřelovač pouze pro několik málo specialistů. I když i jiní vojáci používají odstřelovačskou pušku. Jde zejména o takzvané starší střelce. Tito vojáci používají starší samonabíjecí odstřelovačské pušky vesměs ruské značky Dragunov. Tito střelci mají tuto pušku s optickým zaměřovačem a jsou zařazováni na úrovni družstva. Ve světě jsou známí pod anglickým označením
„Sharpshooters“. Jejich úkolem není klasická odstřelovačská činnost ale podpora družstva přesnou zbraní na větší vzdálenost než voják s klasickou útočnou puškou.
V případě napadení vojenského družstva jsou tito vojáci určení k likvidaci živé síly útočníka. Se svými přesnějšími zbraněmi jsou schopni postřelovat pozice nepřítele s větší přesností na větší vzdálenosti než běžní vojáci s útočnými puškami. Dále pak zajišťují přesuny pěchoty a ochranu civilním odborníkům zejména na misích v Afghánistánu. Jejich činnost je tak odlišná od klasických odstřelovačů. Těch má Armáda České republiky v současné době přibližně 40 tabulkových míst. Těchto 40 odstřelovačů je celkový počet v celé armádě, včetně speciálních jednotek armády.
Ostřelovači armády, v anglickém označení „Snipers“ používají stejné zbraně jako odstřelovači Policie ČR ale úkoly plní poněkud odlišné. Zbraně jsou klasické odstřelovačské pušky s většinou odsuvným závěrem různých značek a ráží. Úkoly však na rozdíl od starších střelců plní spíše samostatně. A to včetně úkolů speciálních. Jejich nasazení bude popsáno níže.
3.1.1 Historie armádních odstřelovačů
Odstřelovači se v historii válek objevili po objevu bezdýmého prachu a drážkované hlavně. Tyto dva vynálezy umožnily vyrobit dostatečně přesnou pušku, se
kterou se dalo střílet na delší vzdálenost s potřebnou přesností. A bezdýmý prach umožnil střelbu ze zálohy bez toho, aby byl střelec prozrazen zábleskem a oblakem dýmu. Do té doby byly pušky s hladkou hlavní velice nepřesné a hodily se na salvovou střelbu do semknutých řad nepřítele.
První odstřelovači v moderním slova smyslu se na bojišti objevili za americké občanské války. Odstřelovači pak nebyli dlouho obvyklými bojovníky. Jejich střelba ze zálohy nebyla dle historického pohledu na boj fér. V historii se bojovalo salvovou střelbou na sešikované oddíly nepřátel. Kdy se nepřátelské armády sešly na bojovém poli, seřadily se a salvami po sobě střílely oddíly vojáků. A to střelec střílející zničeho nic v kterékoliv chvíli nesplňoval. Pro ostatní vojáky tak odstřelovač klesal na pozici sprostého vraha.
Dalším rozvojem v činnosti odstřelovače se stala zákopová válka na polích první světové války. Zde vynikali především britští odstřelovači, kteří dokázali dokonale zamaskovat své pozice. Odstřelovači stříleli na nepozorné vojáky, kteří se na okamžik ukázali nepříteli, ale hlavně na kulometná hnízda a velitele. Za tuto činnost ale byli nenáviděni jak nepřítelem tak i svými spolubojovníky z řad běžné pěchoty.
Protivník totiž hrozbu likvidoval všemi dostupnými prostředky a to i dělostřelectvem.
Trest v podobě těžké dělostřelecké palby odnášeli za odstřelovače jiní. Z toho pak pramenila nevraživost vůči těmto specialistům jak od nepřítele tak i od spolubojovníků.
V průběhu druhé světové války se opět odstřelovači objevili na všech frontách po celém světě a všech nepřátelských stranách. Odstřelovačské zbraně druhé světové války byly vybaveny výkonnější optikou a dosahovaly již poměrně vysoké přesnosti.
Odstřelovači se však stávali významným činitelem i v rámci psychologického boje. Jak například Sověti tak i Němci využívali úspěchů svých odstřelovačů v propagandě. Byli uznáváni spolubojovníky ale nenáviděni protivníky. Mnozí z nich se stali legendami.
Mnozí se ale stali oběťmi lepšího odstřelovače protivníka.
Po druhé světové válce se odstřelovač stal standardním vojákem v armádách na celém světě. Američané je nasadili v Korei i ve Vietnamu. Sověti v Afghánistánu. A tam aktuálně i Američané a taky naše Armáda České republiky. A to jak v rámci útočných operacích speciálních jednotek, takzvaných kinetických operacích, tak i řadových odstřelovačů pěchoty při ochraně civilních pracovníků Provinčních rekonstrukčních týmů PRT. Odstřelovači jak speciálních jednotek, tak i odstřelovači pěchoty u PRT ( Provinční rekonstrukční team) budou součástí výzkumného vzorku v praktické části
této bakalářské práce.
3.1.2 Úkoly armádních odstřelovačů
Armádní specialisté – odstřelovači jsou využíváni k podobným úkolům jako odstřelovači policejní ale jejich možnosti nasazení jsou větší. Armádní odstřelovači plní daleko větší spektrum úkolů. Bývají nasazováni jako krytí při přesunech vlastních jednotek, průzkumu cílové oblasti, ničení průzkumu protivníka, likvidují klíčové cíle přesnou palbou a další úkoly.
Od armádního odstřelovače se očekává, že bude nepozorován postupovat nepřátelským územím k místu, kde splní svůj úkol a následně se opět nepozorován vrátí do výchozích pozic. I přes velkou finanční náročnost výcviku odstřelovače je takovéto nasazení v konečném důsledku velmi ekonomické oproti použití moderních a drahých zbraňových systémů při stejné efektivitě v cíli.
Odstřelovači v armádě nemusí být nasazováni jen při likvidaci živé síly protivníka ale i k ničení jeho zařízení. K tomu používají takzvané antimateriálové pušky velké ráže, které jsou schopny ničení důležitých cílů. Jedním výstřelem takovéto pušky může zničit například vrtulník, vozidlo, nebo elektroniku mobilní radarové stanice.
Nejznámější je role střelce ze zálohy na významný cíl jako je velení protivníka s cílem jeho likvidace a následný rozklad morálky protivníkových vojáků. Odstřelovač může přesnou střelbou působit jako krytí při postupu vlastních jednotek. Tedy v podobné roli jako odstřelovač policejní při protiteroristické operaci. Odstřelovač tak kryje vlastní vojáky při postupu, likviduje hlídky nepřítele schopné postup narušit a dále pak likviduje další možná ohrožení. Nasazení odstřelovačů tak předchází nasazení ostatních vojáků. Provedou průzkum, obsadí pozice a pak provádí krytí kolegů ve zbrani. Hlásí pohyby nepřítele a případně provádí jeho eliminaci střelbou.
3.2 Policejní odstřelovači
Policejní odstřelovač je specialista, který je stejně jako vojenský odstřelovač vycvičen v ovládání speciální dlouhé střelné zbraně. S touto zbraní tvoří zbraňový systém schopný zasahovat s chirurgickou přesností na velkou vzdálenost. Policejní
odstřelovači se učí přesně vystřelit na konkrétní cíl, nebo jen část cíle, s maximální možnou přesností za jakýchkoliv okolních podmínek.
Při klasickém nasazení, v nejkrajnějším případě, je nucen zasahovat cíl o velikosti jen několik málo centimetrů s maximální možnou přesností. Musí být schopen takovýto cíl zasáhnout v jakékoliv chvíli, když k tomu dostane od velitele zákroku rozkaz. Na přesnosti jeho zásahu v tomto okamžiku závisí život rukojmího.
Nejde tedy jen o prosté zabití jednoho člověka, ale zároveň ve stejné chvíli záchrana jiného, nevinného, života. Chyba, které by se policejní odstřelovač mohl dopustit, tak může mít pro rukojmí fatální důsledky.
3.2.1 Historie policejních odstřelovačů
Policejní sbory, v současné podobě bezpečnostních sborů, mají nepoměrně kratší historii oproti armádě. Konkrétně speciální jednotky a odstřelovači, jenž jsou jejich nedílnou součástí se v historii objevily teprve nedávno. Mnoho ze současných speciálních jednotek bylo založeno na základě neúspěchů standardních jednotek policie.
Vesměs se jednalo o zákroky proti teroristům v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Vůbec první jednotkou, která by se dala nazvat speciální ve smyslu protiteroristické, nebo zásahové jednotky byl Los Angeleský SWAT. Zkratka SWAT znamená Special Weapons And Tactics – speciální zbraně a taktika. Po vzoru a zejména po úspěších této jednotky vznikaly po celé světě další podobné jednotky. I když některé státy potřebovaly daleko krvavější impuls. Tím byl terorismus.
Mezi nejznámější neúspěšné akce proti teroristům patřila tragická 0osvobozovací operace německé policie. Ta se pokusila osvobodit izraelské sportovce, kteří byli uneseni v průběhu Olympijských her v Mnichově v roce 1972. Izraelští sportovci byli zadržováni palestinskou teroristickou skupinou „Rudé září“. Při tomto pokusu o jejich osvobození byly nasazeny standardní policejní síly a také odstřelovači.
Ti však neměli policejní odstřelovačský výcvik, v té době vlastně ještě žádný neexistoval. A tak byli odstřelovači vybráni z bývalých armádních a sportovních střelců.
Nebyla zvolena správná taktika a tak, když odstřelovači začali na teroristy střílet došlo k masakru, kdy byli kompletně všichni rukojmí teroristy zabiti.
V této době byl zejména levicový terorismus v Evropě na vzestupu a byla
potřeba s touto situací něco udělat. Následkem teroristického útoku v Mnichově tak vznikla německá protiteroristická jednotka Grenzschutzgruppe 9, známá pod zkratkou GSG9. Hned její první zákrok proti teroristům v Somálském Mogadišu, kam teroristé unesli letadlo s německými turisty byl naopak jedním v historii z nejúspěšnějších. Ne-li zcela nejúspěšnější. GSG 9 osvobodila všechny rukojmí bez zranění. Teroristi byli krom jedné ženy všichni zabiti v průběhu akce.
Dalším velice úspěšným zákrokem byl v roce 1974 zásah proti teroristům v Alžírsku. Zde skupina teroristů unesla autobus s 30-ti školáky. Tento zákrok byl specifický tím, že situaci vyřešili právě odstřelovači. Teroristé totiž zastavili unesený autobus v poušti s tím, že měli všechny přístupy pod kontrolou, a všude kolem autobusu byla jen poušť. Nebylo tak možno aby se zásahový team k autobusu nepozorovaně přiblížil a nemohl tak využít momentu překvapení. K zákroku byla povolána francouzská protiteroristická jednotka GIGN (Groupe d'Intervention de la Gendarmerie Nationale). Jedná se o jednotku francouzského četnictva, která pro tento zákrok využila kromě svých i vojenské odstřelovače z Francouzské cizinecké legie.
V jednom okamžiku byli všichni teroristé zlikvidováni přesnou synchronizovanou střelbou. Neměli tak vůbec žádnou šanci jakýmkoliv způsobem ublížit uneseným dětem. I tento úspěch následně přispěl k zakládání podobných jednotek všude na světě.
Podobné jednotky tak vznikaly v západní Evropě, USA ale i u nás. Český, tedy v té době ještě Československý, Útvar rychlého nasazení dnes známý pod zkratkou ÚRNa v roce 2012 oslavil 30 let od vzniku. Zásahové jednotky krajských ředitelství, které také využívají odstřelovače, jsou teprve dvacetileté.
A právě u nově vzniklých policejních protiteroristických a zásahových jednotek se tak uplatňují specialisté – odstřelovači. ÚRNa je v České republice jednotkou s celorepublikovou působností s protiteroristickými úkoly. Zásahové jednotky jsou určeny k zákrokům proti nebezpečným pachatelům závažné trestné činnosti.
V případě nebezpečí z prodlení, ale mohou být použity i k zákrokům proti teroristům a únoscům osob a dopravních prostředků.
Plní tedy stejné úkoly jako ÚRNa a ke svému působení stejně tak využívá i specializaci odstřelovače. V historii byl v České republice při policejním zákroku použit odstřelovač ke krytí útočícího týmu, nebo zjišťování aktuální situace nesčetněkrát. Ke střelbě však dostal odstřelovač rozkaz zatím jen jednou.
V roce 1994 byli zadržováni jako rukojmí dva mladí lidé v rekreační chatě ve Slovenské osadě Trstín. Zadržoval je tam ozbrojený nebezpečný pachatel, který zastřelil policejního psa, který byl proti němu vyslán a vyhrožoval zabitím rukojmích. Policejní odstřelovač dostal rozkaz k výstřelu. Pachatel byl těžce zraněn a dostal se před soud.
Tento zákrok je mediálně známý a tak se o něm můžeme v rámci této bakalářské práce zmínit. Na tohoto pachatele stříleli synchonizovaně dva odstřelovači, kdy jeden jej měl zasáhnout a druhý vedl krycí palbu. Policista, který poskytoval krytí, bude jedním z výzkumného vzorku v praktické části této bakalářské práce.
3.2.2 Úkoly policejních odstřelovačů
Policejní ostřelovači jsou v případě nasazení oči a uši velitele zákroku.
Jsou obvykle nasazováni tak aby zajistili aktuální přehled o situaci a poskytli tak krytí při přesunech zásahových týmů. Pozorování cíle a situace v průběhu policejní akce je pak jednou z hlavních činností policejního odstřelovače. Teprve v případě, že již není jiná možnost k záchraně rukojmích, je policejní odstřelovač využit k výstřelu na
„záchranu života“. Tedy života rukojmího.
Policejní odstřelovači také provádějí průzkumnou činnost před nasazením zásahové jednotky. Provádějí průzkum přístupu k objektu, zabezpečení objektu, jeho dokumentaci a ústupové trasy. Podílejí se tak na plánování policejních zásahových akcí a přímo podporují rozhodovací proces velících složek.
V případě nasazení policejního odstřelovače jako střelce, je od něj vyžadována maximální přesnost výstřelu. Ostřelovač střílí tak aby cílová osoba nebyla schopna jakéhokoliv pohybu. Pachatel nesmí žádným způsobem ohrozit rukojmího. Střílí na podvěsek mozkový, cíl o velikosti jen několika málo centimetrů. Je-li potřeba, aby policejní odstřelovač vystřelil, musí vzít v potaz nejen zásah cíle a účinek jeho střely na cíl, ale i následné možné škody. Odstřelovač nesmí svým výstřelem ohrozit další nezúčastněné osoby. V případě jejich zranění se může vystavit trestnímu stíhání.
Střelba na cíl v podobě člověka probíhá pouze na základě rozhodnutí velitele akce. Po důkladném rozboru situace a pouze není-li jiná možnost řešení. Tedy když akci nelze bez rizika pro rukojmí ukončit jiným způsobem. Odstřelovačův výstřel by se tak dal přirovnat k záchranné brzdě, kdy již neexistuje jakákoliv jiná možnost. Je třeba na
tomto místě opět zdůraznit, že přesný výstřel policejního odstřelovače má v první řadě zamezit ohrožení rukojmích ze strany nebezpečného pachatele.
Policejní odstřelovače je ale možné nasadit i v rámci IZS (Integrovaného záchranného systému). Například v případě požáru kdy existuje nebezpečí exploze uskladněných propanbutanových lahví. Lahve se pomocí odstřelovačské pušky prostřelí a horký plyn tímto otvorem vyteče bez exploze a jejího negativního účinku na zasahující hasiče. V současné době se však ani toto nasazení policejních odstřelovačů v reálu zatím neuskutečnilo.
3.3 Porovnání vojenských a policejních odstřelovačů
Odstřelovači obou ozbrojených sborů plní i jiné úkoly než jen přesnou střelbu na vzdálené cíle. Některé jejich úkoly jsou vzájemně velmi podobné ale jiné naopak zcela odlišné. Vojenští odstřelovači bývají vysíláni na území nepřítele. Pohybují se tedy v nepřátelském území a nesmí být za žádných okolností odhaleni. Jinak se buď musejí rychle stáhnout na vlastní základnu nebo budou zajati, mučeni a následně zabiti.
Musejí tak zvládat dokonale maskování, orientaci v terénu a jiné speciální dovednosti jen proto aby se dostali k cíli mise. Samotná střelba na cíl je jen jednou z mnoha dovedností, které musí armádní odstřelovač znát. Některé z jeho dovedností byly uvedeny shora.
V případě střelby je pro armádní odstřelovače typické, že střílí na veliké vzdálenosti. Armádní odstřelovači jsou schopni zasahovat cíle na až neuvěřitelné vzdálenosti. V některých případech v řádu kilometrů. Oficiální rekord drží britský vojenský odstřelovač, který zasáhl protivníka na téměř dva a půl kilometru.
Policejní ostřelovači, dle různých statistik, střílejí v průměru na 65-75 metrovou vzdálenost. Je po nich, na rozdíl od vojenských odstřelovačů, ale na druhou stranu vyžadována opravdu chirurgická přesnost. Na tuto vzdálenost je možné střílet velice přesně. Odstřelovačská puška používaná policejními ostřelovači je schopná střílet s přesností pod polovinu úhlové minuty. Na sto metrů je schopen policejní odstřelovač střílet na minci a zasahovat ji každou ranou. Vojenský odstřelovač takovou přesnost nepotřebuje. Vojenský odstřelovač střílí na velké vzdálenosti, krom případů kinetických operací, kde je cílem určenou osobu zlikvidovat, a nemusí nutně okamžitě zabít.
Zraněný nepřítel váže další prostředky k jeho ošetření, případně odstranění z bojiště.
Mrtvý protivník je jedna nečinná zbraň, zraněný minimálně dvě ale spíše více.
Policejní odstřelovači se většinou pohybují mezi civilním obyvatelstvem své země. Nehrozí jim tedy zajetí nepřítelem i když maskování patří i k jejich dovednostem.
V jejich případě jde primárně o to, že je nesmí být spatřeni během přibližování na pozici. I když v některých případech je možné policejní odstřelovače na jejich pozicích použít jako psychologickou zbraň. V Británii se při jednom zákroku proti nebezpečným pachatelům tito vzdali po tom, co si všimli rozmisťujících se odstřelovačů. Spatření nasazených odstřelovačů bylo takovým tlakem na jejich odhodlání vzdorovat, že po tom co zjistili jejich přítomnost, svou činnost ukončili bez toho aby vůbec použili zbraně a jakkoliv vzdorovali.
Policejní odstřelovači nesmí žádným způsobem ohrozit okolí osoby proti níž používají zbraň. Musejí počítat i s tím, že střela po zasažení pachatele pokračuje dále v letu a může poranit nezúčastněné osoby. Možnost poranění nezúčastněné osoby je dalším z faktorů, které tak negativně působí na psychiku policejního odstřelovače. Tedy kromě nevratnosti smrti osoby, na kterou odstřelovač vystřelí.
V kapitole o vojenských odstřelovačích bylo zmíněna i možnost použití odstřelovače proti neživým cílům. Ostřelovači armády k tomuto účelu používají takzvané antimateriálové pušky velkých ráží zejména 12,7 mm. Těmito zbraněmi pak likvidují citlivé zařízení protivníka, zejména letadla a vrtulníky na stojánkách, elektronické vybavení, jako radary a jiná důležitá čidla a zařízení. Případně i tato puška se dá použít proti živé síle, často s devastujícím účinkem na dlouhé vzdálenosti.
I policejní odstřelovači mohou být podobným způsobem nasazeni. Zejména zde se jedná o nasazení v rámci IZS v případech požárů objektů, ve kterých se nacházejí tlakové lahve s propan butanem. Tyto lahve mohou v případě požáru explodovat a ohrozit tak na životech zasahující hasiče. Policejní odstřelovač může tlakovou láhev prostřelit a zamezit tak výbuchu. Prostřelením se vytvoří v obalu lahve otvory a těmi unikají žhavé plyny bez exploze a s ní spojenými škodami.
Nasazení vojenských odstřelovačů bývá oproti policejním dlouhodobější. Doba jejich akce se počítá spíše na dny a v této době se musejí ukrývat před jakýmkoliv odhalením. Policejní odstřelovači provádějí akce v řádech spíše hodin. I když zde samozřejmě mohou být výjimky. Maskovat se musejí obvykle také ale nejsou na rozdíl od vojenských kolegů ohrožováni nepřátelským obyvatelstvem.
Všichni jsou však stejně podrobování odbornému výcviku. Jsou na ně kladeny zvýšené nároky na jejich profesionalitu, odbornost, fyzickou připravenost a také v neposlední řadě i psychickou odolnost.
Ilustrace 1: Odstřelovač na pozici v maskovacím obleku "Hejkal".
Praktická část
4 Cíl bakalářské práce
Cílem této bakalářské práce bylo zjistit, do jaké míry jsou odstřelovači Policie České republiky a Armády České republiky ohroženi možným výskytem posttraumatické stresové poruchy v souvislosti použitím zbraně při výkonu svého povolání.
4.1 Výzkumná metoda
Pro výzkum byla zvolena kvalitativní metoda formou polostrukturovaného rozhovoru. Některé z otázek v rozhovoru budou pro všechny subjekty stejné, tak aby se daly porovnat některé z údajů. Jiné z otázek však vyplynou z rozhovoru a budou použity pro dokreslení celkové situace.
Otázky v rozhovoru budou rozděleny do tří skupin. První skupina otázek bude použita ke statistickému výstupu. Zde se určí údaje ohledně věku, délky doby služby, doby na tabulkovém místě specialisty, případně rodinné zázemí a tak podobně.
Druhá skupina otázek se bude zabývat teoretickými znalostmi problematiky nebezpečí vzniku posttraumatické stresové poruchy a možnostmi, či dostupností psychologické pomoci. Tyto otázky se budou snažit zjistit zdali jsou respondenti s problematikou posttraumatické stresové poruchy obeznámeni a případně na jaké úrovni.
Třetí skupina otázek se pak zabývá přímo prožitými, život ohrožujícími situacemi v souvislosti s použitím zbraně a zároveň v souvislosti s profesní odborností subjektů. Někteří z respondentů již byli v minulosti nuceni použít zbraň se smrtícím účinkem. Jiní zbraň dosud nepoužili ale jejich dosavadní výcvik je na tuto možnost intenzivně připravuje. Někteří, zejména policejní odstřelovači, byli nuceni použít zbraň při boji zblízka jako standardní bojovníci ale ne v roli odstřelovače.
