Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Heleně Kalábové, Ph.D. za její podporu, kterou mi poskytovala při tvorbě diplomové práce. Děkuji také Mgr.
Květuši Slukové, Ph.D. za inspiraci a lidský přístup během studia. Poděkování náleží též všem účastníkům výzkumného šetření. A velké poděkování vyjadřuji svým nejbližším, kterým se zároveň omlouvám za újmu, kterou jim mé studium způsobilo.
Anotace
Diplomová práce „Možnosti profesního růstu pracovníků zařízení sociálních služeb v procesu transformace“ pojednává o profesním růstu a o dovednostech, které získali pracovníci v procesu transformace. Práce přináší konkrétní zkušenosti ředitelů/manažerů s individuálním projektem Ministerstva práce a sociálních věcí
„Podpora transformace sociálních služeb“ a se vzděláváním pracovníků.
Práce se sestává z části teoretické a části empirické. Teoretická část je rozdělena do pěti kapitol, které se zabývají deinstitucionalizací, transformací pobytových sociálních služeb, legislativou vztahující se k deinstitucionalizaci a transformaci, profesním růstem pracovníků v sociální práci a individuálními projekty Ministerstva práce a sociálních věcí na podporu deinstitucionalizace.
Empirická část diplomové práce se zaměřuje na jednu základní skupinu, a tou jsou ředitelé organizací zapojených do projektu „Podpora transformace sociálních služeb“. Prostřednictvím delfské (expertní) metody jsou zjišťovány dovednosti, které získali pracovníci v procesu transformace a dále jsou specifikovány zkušenosti s tímto procesem.
Je zde stanovena charakteristika základního výběrového souboru, použitá metoda během výzkumného šetření a analýza dat. Současně jsou interpretována zjištění, z nichž jsou vyvozeny odborné závěry a doporučení.
Klíčová slova: Deinstitucionalizace, transformace, ústavní zařízení, pracovníci v sociálních službách, profesní růst, vzdělávání, odborná způsobilost, kompetence, delfská metoda.
Annotation
The Thesis „Career opportunities social services workers in the transformation process.“ The work discusses the professional development and skills acquired by workers during the transformation process. This work brings specific experience of directors/managers with an individual project of the Ministry of Labour and Social Affairs called "Support for the transformation of social services" and staff training.
The Thesis consists of the theoretical and the empirical part. The theoretical part is divided into five sections, which deal with deinstitutionalization, residential social services transformation, legislation related to deinstitutionalisation and transformation, professional growth of staff in social work and individual projects of the Ministry of Labour and Social Affairs in support of deinstitutionalization.
The empirical part of the Thesis focuses on one core group - directors of organizations participating in the project "Support for the transformation of social services." Through the „Delphi (expert) methods“ there is skills acquired workers during the transformation process identified and experience with this process specified.
There have been set the characteristics of basic research sample, the method used during the research and data analysis. Simultaneously, there are interpreted findings of which are concluded expert outputs and recommendations.
Key words: Deinstitutionalization, transformation, institutional facilities, social service workers, professional growth, education, professional competence, competence, Delphi method.
7
Obsah
Seznam použitých zkratek ...9
Úvod ………..10
Teoretická část... 12
1. Deinstitucionalizace ... 12
1.1 Teoretická východiska deinstitucionalizace ... 14
1.2 Ústavní pobytová zařízení v České republice ... 16
1.3 Rozvoj neústavních sociálních služeb ... 17
2. Transformace jako prostředek k deinstitucionalizaci ... 18
2.1 Princip normality ... 19
2.2 Aktéři transformace ... 20
2.3 Rizika transformace ... 21
3. Legislativa týkající se transformace sociálních služeb ... 25
3.1 Zákon o sociálních službách ... 25
3.2 Všeobecná deklarace lidských práv a svobod ... 27
3.3 Úmluva o právech osob se zdravotním postižením ... 28
3.4 Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb ... 29
3.5 Bílá kniha v sociálních službách ... 31
4. Profesní růst v sociální práci ... 33
4.1 Definice kompetence ... 33
4.2 Kompetence v sociální práci ... 36
4.3 Odborná způsobilost v sociální práci ... 37
4.4 Vzdělávání v sociální práci ... 39
5. Individuální projekty na podporu deinstitucionalizace ... 43
5.1 Projekt Podpora transformace sociálních služeb (2007-2013) ... 43
5.2 Projekt Transformace sociálních služeb (2013-2015) ... 45
Empirická část ... 46
6. Metodologie výzkumu ... 46
6.1 Volba výzkumné strategie ... 46
6.2 Vymezení výzkumného problému a formulování otázek ... 47
6.3 Panel expertů ... 48
6.4 Vlastní realizace šetření ... 50
7. Analýza výzkumu ... 51
7.1 Průběh a vyhodnocení 1. kola šeření ... 51
7.1.1 Výzkumná otázka č. 1 ... 52
7.1.2 Výzkumná otázka č. 2 ... 57
7.1.3 Výzkumná otázka č. 3 ... 59
7.2 Průběh a vyhodnocení 2. kola šeření ... 62
7.2.1 Výzkumná otázka č. 1 ... 63
7.2.2 Výzkumná otázka č. 2 ... 64
8
7.2.3 Výzkumná otázka č. 3 ... 64
7.2.4 Výzkumná otázka č. 4 ... 65
7.2.5 Výzkumná otázka č. 5 ... 66
7.2.6 Výzkumná otázka č. 6 ... 68
7.3 Shrnutí a diskuse výsledků ... 69
7.4 Doporučení pro praxi ... 74
Závěr ………..77
Seznam použitých zdrojů ... 80
Seznam obrázků ……… 84
Seznam tabulek ………. 84
Seznam příloh ………. 84
Přílohy ……….. 85
9
Seznam použitých zkratek
AAK - Alternativní a augmentativní komunikace
AOP - Antiopresivní přístup
ČR - Česká republika
DOZP - Domov pro osoby se zdravotním postižením
DZR - Domov se zvláštním režimem
ESF Evropský sociální fond
IP MPSV - Individuální projekt Ministerstva práce a sociálních věcí
Koncepce - Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti Kritéria - Kritéria transformace, humanizace a deinstitucionalizace vybraných
služeb sociální péče. Doporučený postup Ministerstva práce a sociálních věcí č. 3
MPSV - Ministerstvo práce a sociálních věcí
NC - Národní centrum podpory transformace sociálních služeb
www.trass.cz
OZP - Osoba/y se zdravotním postižením
Úmluva - Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením Ústav, ústavní
zařízení/instituce
- Ústav sociální péče; dle nové terminologie pobytová sociální služba domov pro osoby se zdravotním postižením
10
„Mentálně postižení jsou především lidmi;
děti s mentálním postižením jsou především dětmi;
ženy s mentálním postižením jsou především ženami;
mentálně postižení na sklonku života jsou starými lidmi.“
Šelner (2012, s. 33)
Úvod
Česká republika se svými protransformačními kroky směřujícími k deinstitucionalizaci přiřadila k vyspělým demokratickým státům, kde tento celospolečenský proces probíhá již několik desítek let.
K tomu, aby bylo dosaženo určitého sociálního zlepšení života a potřeb lidí s mentálním postižením, je zapotřebí vytvořit určité předpoklady, tedy zákony a nařízení, jež řeší finanční a organizační záležitosti. Stát jako zákonodárce nese zodpovědnost za právní změny vedoucí k dosažení sociálního zlepšení života a potřeb mentálně postižených občanů a dohlíží na jejich provedení. Toto však stát neprovádí sám, ale určité služby jsou delegovány na jiné subjekty, většinou privátní organizace, jež z pověření státu mentálně postiženým nabízejí vhodné služby.
Především jsou to tyto organizace se svými pracovníky, kdo nyní stojí před nutností vlastní proměny. Proměny od kontroly směrem k pomoci a podpoře lidí s postižením.
Diplomová práce se věnuje transformaci pobytových sociálních služeb – domovů pro osoby se zdravotním postižením, tedy státních institucí, ve kterých bydlí v neběžných, uměle vytvořených podmínkách, lidé s postižením a kde život těchto občanů podléhá trvalé kontrole. Práce je zaměřena především na pracovníky v sociálních službách.
Hlavním cílem diplomové práce je zjistit, jaké dovednosti získali pracovníci (aktéři transformace) vybraných zařízení pobytových sociálních služeb, zařazených do individuálního projektu Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „IP MPSV“)
„Podpora transformace sociálních služeb“ a specifikovat konkrétní zkušenost s tímto procesem. Téma i cíl diplomové práce jsou autorce blízké, protože sama pracuje
11
v jednom z 32 ústavů, který je od roku 2009 zařazen do IP MPSV „Transformace pobytových sociálních služeb“ a následně pak od roku 2013 do navazujícího projektu „Podpora transformace“, kde je již podobných zařízení 40.
Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou. Teoretická část se skládá z pěti kapitol. První z nich je zaměřena na vymezení deinstitucionalizace, definice deinstitucionalizace, ústavní instituce v České republice, rozvoj neústavních sociálních služeb a na teoretická východiska deinstitucionalizace. Druhá kapitola se zabývá transformací pobytových sociálních služeb jako prostředkem k deinstitucionalizaci, jednotlivými aktéry transformace, principem normality a riziky transformace. Třetí kapitola teoretické části je věnována legislativě vztahující se k deinstitucionalizaci a transformaci. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na profesní růst pracovníků v sociální práci; jsou zde definovány kompetence, odborná způsobilost a vzdělávání v sociální práci. V páté, poslední kapitole teoretické části jsou popsány dva IP MPSV na podporu deinstitucionalizace a to projekt „Podpora transformace sociálních služeb“ a projekt „Transformace sociálních služeb“.
Empirická část diplomové práce je zaměřena na ředitele organizací zapojených do procesu transformace prostřednictvím individuálního projektu MPSV „Podpora transformace sociálních služeb“. Na ředitele jako na manažery procesu transformace v jednotlivých organizacích je nahlíženo jako na jedny z prvních expertů na dané téma, kteří transformaci žijí ve své každodennosti. Jako výzkumný nástroj byla použita delfské (expertní) metoda.
12
Teoretická část
1. Deinstitucionalizace
„Základní uspořádání moderní společnosti je takové, že člověk spí, hraje si a pracuje v různých místech, s různými lidmi, v různých organizacích (uspořádání) a bez
jednoho všeobjímajícího plánu.“
Goffman (1961, s. 14)
Ústav jako instituce reprezentující sociální péči minulého století není schopen svým uživatelům zaručit naplnění jejich občanských a lidských práv a práva na jejich sebeurčení – tedy rozhodování o sobě, a ani je v tomto ohledu podporovat (MPSV 2013a, s. 15). Deinstitucionalizace je v současné společenské situaci nutnou podmínkou pro naplnění úkolů a cílů, které stojí před sociálními službami.
Deinstitucionalizace se tak stává novým fenoménem.
Skutečným naplněním existence člověka a rozvinutím všech dispozic může být dle fenomenologie (Blecha 2007, s. 324) jen radikální zkušenost pohybu, který prolomí zatuhlou perspektivu, který přeskupí rázně dosavadní zákryty, který jej třeba i odstraní, a to nejen proto, aby se ukázalo, že může vzniknout jiný, ale také proto, aby se ukázalo, že za dosavadním pořádkem je jiný řád. Nikoliv v těch navyklých aktivitách, které kopírovaly dosavadní parametry zákrytu, ale ve zcela jiném druhu jednání, které všechny tyto parametry nahlédne jako nedostačující.
Patočka (in Blecha 2007, s. 325) definuje pohyb průlomu. Člověk se jeho prostřednictvím radikálně zbavuje všeho, s čím byl doposud spjat. Parametry, popisy, výklady, které si pracně zřídil pro zachování a určení zákrytu, ztrácejí náhle svůj význam. Spolu s nimi i instituce, které si pro zachování zákrytu a perspektivy, v němž se zračí, vytvořil.
Jak konstatuje Vávrová (2013, s. 32), tak již ze samotné etymologie slova deinstitucionalizace, kdy latinská předpona „de“ znamená „od“, „pryč“, můžeme odvodit, že budoucnost je v opuštění institucí typických pro společenskou formaci označovanou jako moderní.
13
Kritéria transformace, humanizace a deinstitucionalizace vybraných služeb sociální péče (dále jen „Kritéria“) deinstitucionalizaci definují jako proces, ve kterém dochází k proměně instituce jak ve smyslu formalizované struktury pravidel, řádu a filosofie služby, tak ve smyslu sídla (umístění v objektu a komunitě) tak, aby výsledná struktura a provozování služby byly primárně orientovány na potřeby uživatelů a ne potřeby formalizované organizace-instituce. Je jí dosahováno proměnou institucionální péče v péči v komunitě (MPSV 2009, s. 3).
Kubalčíková (in Matoušek, aj. 2013, s. 248) deinstitucionalizaci charakterizuje jako proces institucionálních změn, jehož cílem je oslabení tradičních ústavních forem péče a posílení služeb spojených s vlastním bydlením, s místní komunitou, s individuálním přístupem ke klientovi, včetně upevnění role rodiny a neformálních poskytovatelů pomoci.
K tomu dále Sokol a Trefilová (2008, s. 40) uvádějí, že v zemích Evropské unie je pojem deinstitucionalizace používán pro manažerský proces změny systému.
Podle Segala (Kubalčíková in Matoušek, aj. 2013, s. 248) pak může mít deinstitucionalizace několik forem:
1. předcházení existenci institucí, jež není nezbytné zakládat a následně udržovat;
2. hledání a vytváření vhodných alternativ bydlení, léčby, výcviku, výchovy a rehabilitace v prostředí komunity pro osoby, které nepotřebují pobyt v instituci;
3. zdokonalování podmínek péče a léčby u osob, jež poskytování pomoci v institucích potřebují.
Můžeme vysledovat paralelu mezi formami deinstitucionalizace dle Segala a cíly deinstitucionalizace, jež uvádí MPSV (2013a, s. 20). MPSV definuje tyto tři základní cíle, které je třeba uskutečnit pro naplnění vize deinstitucionalizace:
1. zamezit institucionalizaci dalších lidí;
2. transformovat ústavní sociální péči: zrušit ústavy;
3. zajistit dostupnost podpory v komunitě.
14
Opačným procesem než je deinstitucionalizace, tedy institucionalizací, se zabýval Goffman již v roce 1961 (in Matoušek, aj. 2013, s. 98). Proces institucinalizace, tedy adaptace klienta na instituci popisuje jako proces odcizování běžné mimoústavní kultuře. Podle Goffmana je proto možné institucionalizaci označit jako diskulturaci.
Deinstitucionalizaci tak lze, ve smyslu Goffmanova pojetí, označit za proces přibližování/návratu k běžné mimoústavní kultuře.
1.1 Teoretická východiska deinstitucionalizace
Vedle života v přirozené komunitě je deinstitucionalizace také nutně spojena se změnou přístupu k práci s klientem a změnou způsobu poskytování sociální služby.1 Mezi teoretická východiska vázaná na změnu přístupu k práci s klientem patří dle Kubalčíkové (Matoušek, aj. 2013, s. 248) zejména přístup orientovaný na člověka, sociálně-ekologický model, antiopresivní či systemický přístup.
Přístup orientovaný na člověka2 je humanistický pohled na člověka, který vnímá každého jako individuální bytost, která má schopnost řešit své problémy. Tato schopnost ale může být z nejrůznějších příčin narušena či omezena, např. jako důsledek traumatických zážitků, vývojových poruch, nemoci, stárnutí. Postoj zaměřený na osobu má dle Pörtnera (2009, s. 23) tři složky:
1. empatii – snahu o přesné a citlivé pochopení prožívání a pocitů druhého člověka;
2. úctu k osobnosti – akceptaci bez hodnocení;
3. kongruenci – opravdovost, která znamená, že si uvědomujeme své vlastní prožívání a dokážeme je oddělit od toho, co vnímáme u svého protějšku.
Sociálně-ekologický model představuje jeden ze základních konceptů a referenčních rámců pro sociální práci, který ekologií lidského vývoje rozumí postupné a vzájemné přizpůsobování mezi aktivní lidskou bytostí a měnícími se vlastnostmi bezprostředních prostředí, v nichž tato bytost žije, přičemž je tento
1 Na oblast přípravy na změnu způsobu poskytování sociální služby a na vzdělávání bude zaměřena empirická část této práce.
2 Zaměření na člověka vzešlo od amerického psychologa Carla Rogerse, zakladatele psychoterapeutického směru zaměřeného na klienta (Pörtner 2009, s. 21).
15
proces ovlivňován vztahy mezi těmito prostředími a širšími kontexty. Dle Bronfebrennera (Kovařík, in Matoušek, aj. 2012, s. 248-250) v sociální ekologii rozlišujeme mikrosystémy, mezosystémy, exosystémy a makrosystémy.
Antiopresivní přístup (dále jen „AOP“) je přístup, který je zaměřen proti diskriminaci a zneužívání moci. Jeho klíčovým konceptem je zmocňování, tj. pomoc při získávání moci nad svým životem a životními podmínkami. Dalším rysem AOP je dle Thompsona (Navrátil in Matoušek, aj. 2012, s. 238-239) uplatnění „tří imperativů“:
1. spravedlnosti – předpokladu, že s každým bude nakládáno podle práva, že práva nebudou nikomu omezována, nebo dokonce odpírána;
2. rovnosti – kde Thompson zdůrazňuje, že rovnost neznamená totéž, co stejnost, je nutné brát v úvahu rozdíly ve specifických potřebách lidí;
3. spoluúčasti – koncept spoluúčasti je důležitý na dvou úrovních, v obecnější rovině představuje zapojení klientů do plánování, koordinace a vyhodnocování služeb, v užším slova smyslu zde partnerství znamená spoluúčast klienta při volbě cíle i prostředků společného úsilí.
Zastánci AOP dle Navrátila (in Matoušek, aj. 2012, s. 239) dále jako o svém čtvrtém principu hovoří o zmocňování (empowerment) lidí.
Systemický přístup je v současnosti jedním z hlavních trendů v humanistických vědách. Používá se k označování takových způsobů přemýšlení a jednání při práci s lidmi, které člověka chápou jako autonomní a kompetentní systém, a se skupinou lidí zacházejí jako se systémem sociálním. Tento přístup umožňuje chápat člověka jako autonomní bytost, plně zodpovědnou za to, jaký svět vytvářejí a nabízí ostatním lidem ke sdílení. Zároveň pak člověka chápe jako bytost, která potřebuje ostatní lidi (a jejich světy) pro upevnění svého vlastního světa. Poznání a komunikace jsou považovány za navzájem provázané procesy (Macek in Matoušek, aj. 2012, s. 222-223). V tomto dále Kopřiva (1997, s. 46) uvádí, že systemický přístup trvá na tom, že pokud děláme klientům něco, co si nevyžádali, není to pomáhání, nýbrž kontrola.
16
Dle Kubalčíkové (Matoušek, aj. 2013, s. 248) můžeme deinstitucionalizaci dále též chápat jako uplatnění „principu 4D“:
demedicinalizace, tj. potlačení biologického redukcionizmu při řešení potíží starých lidí a osob s hendikepem;
deprofesionalizace, tj. účast neformálních poskytovatelů na zajištění pomoci a podpory;
desektirizace, tj. komplexní pohled na situaci člověka a propojení poskytovatelů sociálních a zdravotních služeb;
deinstitucionalizace chápaná jako odklon od ústavní péče.
1.2 Ústavní pobytová zařízení v České republice
Dle Matouška (2011, s. 106) jsou v zákoně č. 108/2006, o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“) definovány dvě kategorie ústavních zařízení.
Těmi jsou podle § 48 domovy pro osoby se zdravotním postižením (dále jen „DOZP“) a § 50 domovy se zvláštním režimem (dále jen „DZR“). Za rozšiřující kategorizaci ústavních zařízení oproti Matouškovu vymezení lze považovat výstup Celorepublikové analýzy ústavních služeb (Bareš 2013, s. 12). Podle ní a je za ústavní označena taková sociální služba (nebo její část), která má registrovaný jeden z následujících druhů služby: DOZP3, DZR4, týdenní stacionáře (§ 47)5 či chráněné bydlení (§ 51)6. Tato služba však souběžně musí splňovat alespoň jednu z následujících podmínek:
v jedné budově/objektu (případně areálu nebo v místě blízkém) je kapacita lůžek (uživatelů) rovna nebo je vyšší než hodnota 19;
kapacita je nižší než podle podmínky první, ale služba je poskytována v budově/objektu (případně areálu nebo v místě blízkém) s další pobytovou nebo ambulantní sociální službou a společná kapacita v budově/areálu (nebo v místě blízkém) přesahuje 19 lůžek.
3 Z celkového počtu 218 DOZP jich 208 bylo identifikováno jako ústavní služby.
4 Z celkového počtu 207 DZR jich 201 bylo identifikováno jako ústavní služby.
5 Z celkového počtu 147 služeb chráněné bydlení jich 77 bylo identifikováno jako ústavní služby.
6 Z celkového počtu 67 týdenních stacionářů jich 59 bylo identifikováno jako ústavní služby.
17
Ústavní pobytová zařízení7 poskytují dlouhodobé pobytové služby obsahující pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu8; pomoc při osobní hygieně nebo vytvoření podmínek pro osobní hygienu; stravu; ubytování; výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; zprostředkování kontaktu se společenským prostředím; terapeutické činnosti; pomoc při uplatňování práv a zájmů (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách).
1.3 Rozvoj neústavních sociálních služeb
Deinstitucionalizace ústavní péče do přirozené sítě služeb v komunitě spočívá v podpoře rozvoje služeb, které umožní svým uživatelům nejvyšší možnou míru variabilního života, srovnatelného s vrstevníky (MPSV 2007, s. 13). Jedná se především o rozvoj služby chráněného bydlení, osobní asistence a také služby podpory samostatného bydlení. Zákon o sociálních službách jmenované typy služeb sociální péče definuje následovně:
chráněné bydlení (§ 51) – pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení;
osobní asistence (§ 39) – terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby.
Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje;
podpora samostatného bydlení (§ 43) – terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby.
7 Kategorizace ústavních zařízení dle Celorepublikové analýzy (DOZP, DZR, týdenní stacionáře, CHB).
8 Služba chráněné bydlení na rozdíl od ostatních ústavních služeb neposkytuje „pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu“. Oproti ostatním jmenovaným službám však CHB zajišťuje
„pomoc při zajištění chodu domácnosti“.
18
2. Transformace jako prostředek k deinstitucionalizaci
Transformace obecně znamená změnu či proměnu.
Sociální služby procházejí v posledních letech řadou proměn. Jejich počátek lze datovat po roce 1989, kdy v oblasti sociálních služeb vznikaly nestátní neziskové organizace, jejichž počet v krátkém období dramaticky rostl (Matoušek, aj. 2011, s. 31). Některé změny byly iniciovány změnami legislativy, vládou, konfrontací se zahraničím, odbornou diskuzí, nebo například zkušenostmi managementu a zaměstnanců služeb nebo nečekanými událostmi. K nejvýraznějším proměnám dle Furmaníkové (2012, s. 50) patří transformace zařízení poskytující tradiční sociální služby ústavního typu na poskytovatele individualizovaných sociálních služeb v komunitě.
Pojem transformace je sám o sobě, jak uvádí např. Vávrová (2009, s. 4), poměrně široký a nejednoznačný. Transformaci sociálních služeb můžeme za pomoci Koncepce (MPSV 2007, s. 12) blíže definovat jako souhrn procesů změny řízení, financování, vzdělávání, místa a formy poskytování služeb tak, aby výsledným stavem byla péče v běžných životních podmínkách. Jinak řečeno, jedná se o přechod od institucionální péče ke službám komunitního typu.
Dle Jonové (2008, s. 2) je transformace ústavní péče prostředek nikoli cíl. Cílem je umožnit každému člověku žít jako součást společnosti, tedy mimo instituci. Zavírání ústavů se týká budov nikoli služeb a lidí. Potřebu transformace můžeme především zdůvodnit faktem, že kvalitu života lidí není možné v ústavu zvýšit na běžnou úroveň. Tuto úvahu můžeme dále rozvinout o slova Milana Chába, kterého mnozí považují za průkopníka deinstitucionalizace v České republice: „… ústav neposkytuje nic jiného, než poskytuje okolní svět z veřejně dostupných zdrojů; rozdíl je v tom, že to poskytuje ve světě uzavřeném, ústavním, z vlastních zdrojů“. Umístění v ústavu vnímal Cháb (2004, s. 4) jako segregaci skupiny lidí na základě společného znaku do zvláštního zařízení.
19
2.1 Princip normality
Norma je v obecném smyslu kritériem umožňujícím srovnávání, posuzování, hodnocení. V odborné literatuře9 je možné nalézt např. statistické, funkční, sociokulturní, normativní, skupinové, subjektivní či mediální pojetí normality.
Jednotlivá pojetí normality se dle Vágnerové (2004, s. 24) v průběhu času mění, tak jak se mění sama společnost, její názory a kritéria hodnocení. Vymezení normy závisí na aktuální úrovni poznání. Sociokulturní vymezení normy pokládá za normální to, co je v dané společnosti nebo kultuře obvyklé (Janebová in Matoušek, aj. 2013, s. 211).
Transformace ústavních sociálních služeb pro lidi s postižením vychází z principu normality. Normalita dle Gröschke (in Šelner 2012, s. 60) znamená nabídnout mentálně postiženému člověku smysluplný život pokud možno v normálních podmínkách, tedy za těch okolností, které jsou v dané společnosti s ohledem na kulturně-politickou historii země běžné a za předpokladu, že budou respektovány specifické a jedinečné požadavky člověka s mentálním postižením. Jde o princip, který vyjadřuje skutečnost, že lidé s postižením mají žít normálním životem, tak jako jejich ostatní spoluobčané. Uvedená definice dle Šelnera (2012, s. 60) podtrhuje myšlenku, že základní potřeby lidí jsou totožné, ať již pro lidi bez nebo s postižením.
Na tomto místě je vhodné uvést všeobecně známou Maslowovu hierarchii potřeb.
Obr. č. 1 Maslowova pyramida potřeb (zdroj: Planá in Schneiderová 2010, s. 57)
9 Vágnerová 2004; Matoušek, aj. 2013; Hartl, Hartlová 2010.
Potřeby bezpečnosti (ochrana, bezpečí)
Společenské potřeby (pocit sounáležitosti, láska)
Potřeba uznání (sebeúcta, status)
Potřeba seberealizace
Fyziologické potřeby (hlad, žízeň)
20
Princip normality znamená žít svůj život nikoliv v institucionálním zařízení (není-li to zcela a naprosto nevyhnutelné), ale v rodině. Jinými slovy transformace znamená změnu velkokapacitní ústavní služby pro lidi s postižením na bydlení a podporu v běžném prostředí. Lidé s postižením díky transformaci přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů v běžné zástavbě a žijí způsobem života, který je obvyklý pro jejich vrstevníky.
V souvislosti s principem normality také obvykle hovoříme o sociálním začleňování lidí s postižením. Dle Sobka (2010, s. 12) můžeme definovat znaky skutečného sociálního začleňování10 následovně:
být začleněn v komunitě (v obci), vyskytovat se na běžných místech;
mít možnost volby a kontroly nad vlastním životem;
zastávat hodnotné a důstojné sociální role;
mít možnost navazovat a rozvíjet smysluplné vztahy;
učit se a růst, získávat více vlastních kompetencí.
2.2 Aktéři transformace
Proces transformace je bezpochyby procesem složitým a dlouhodobým vyžadující součinnost všech jejich aktérů. Za ty lze považovat nejen samotné uživatele a jejich rodinné příslušníky či opatrovníky, ale jsou to též organizace či instituce, které realizují proces transformace. Jedná se především o poskytovatele sociálních služeb, zadavatele sociálních služeb, zřizovatele organizací poskytující sociální služby, kraje/krajské úřady, ústřední orgány státní správy – ministerstva. Obecně můžeme říci, že aktérem transformace je celá společnost.
V následující tabulce ze Statistické ročenky MPSV za rok 2012 (MPSV 2013d, s. 78) je zaznamenána kapacita ústavních zařízení sociální péče a počet těchto
10Posilovat sociální začleňování patří mezi základní zásady zákona o sociálních službách (§ 2). Tento zákon (§ 3, písm. e) dále definuje pojem sociální začleňování jako proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný.
21
zařízení dle jejich zřizovatele v roce 2012. Lze si tak utvořit reálnou představu o tom, kolika osob by se transformace pobytových sociálních služeb mohla dotknout.
celkem státní krajské obecní církevní ostatní
počet kapacita počet kapacita počet kapacita počet kapacita počet kapacita počet kapacita
DOZP 212 13 820 5 690 158 11 279 28 1 345 11 221 10 285
DZR 210 10 740 0 0 97 5 569 52 2 827 18 425 43 1 919
celkem 422 24 560 5 690 255 16 848 80 4 172 29 646 53 2204
Tabulka č. 1 Sociální služby (počet a kapacita) podle zřizovatele v roce 2012
Z tabulky lze vyčíst, že celková kapacita domovů pro osoby se zdravotním postižením a domovů se zvláštním režimem činila v roce 2012 v ČR 24 560 lůžek.
Nejvýznamnějšími zřizovateli se svými 255 zařízeními s celkovou kapacitou 16 848 lůžek byly krajské úřady.
Ve statistické ročence (MPSV 2012d, s. 77) je dále uvedeno, že v roce 2012 žilo v DOZP 769 osob do 18 let, 6 686 mužů a 5 879 žen; tj. celkem 13 334 osob. Sociální službu DZR pak v témže roce využívaly 4 osoby do 18 let, 3 226 mužů a 7 070 žen;
tj. celkem 10 300 osob. V souhrnném součtu žilo v obou typech pobytových zařízení sociálních služeb v roce 2012 celkem 23 634 lidí.
2.3 Rizika transformace
S rizikem se setkává každý jednotlivec nebo organizace při své každodenní činnosti. Přitom nelze předem s jistotou vědět, zda riziková situace nastane nebo ne. Riziko je tudíž těsně svázáno s nejistotou o budoucím vývoji, neboť riziko dle Koreckého a Trkovského (2011, s. 28) vzniká působením nejistoty na splnění cílů, kterých chceme dosáhnout11. Barker a Cole (2009, s. 35) uvádějí, že riziko je taková událost, která může nastat, a když nastane, ohrozí úspěšnou realizaci projektu. Titíž autoři dále definují problém jako takovou situaci, která, pokud není řešena, může mít stejný dopad jako riziko.
11 V našem případě na dosažení cílů procesu transformace.
22
V odborné literatuře12 lze nalézt mnoho definic řízení rizik – managementu rizik13 – risk management. Za management rizik14 je v nich shodně považován takový přístup, jenž je založen na předvídání, zjištění, kontrole, eliminaci a minimalizaci nejistých událostí, které mohou způsobit významné odchýlení projektu a následné řešení tohoto problému.
Jak již bylo uvedeno, transformace sociálních služeb je dlouhodobý a složitý proces, do nějž je zapojeno velké množství aktérů na různých úrovních. Je proto přirozené, že realizace transformace může být doprovázena vznikem řady nejrůznějších rizik, která mohou celý proces zpomalovat, ztěžovat nebo dokonce úplně zastavit (MPSV 2013b, s. 5-9). Management rizik však sám o sobě nezajistí, že se nevyskytnou nečekané situace, problémy, nebo že bezezbytku budou identifikována všechna rizika procesu transformace v dostatečném předstihu před jejich vznikem. Nečekané problémy se vyskytují ve většině projektů, liší se od sebe hlavně svou intenzitou. Dobře zvládnuté procesy managementu rizik omezí potřebu řešení takových akutních problémů na minimum (MPSV 2013b, s. 22).
MPSV (2013b) proto podrobněji analyzovalo rizika15 v procesu transformace a deinstitucionalizace a sestavilo Registr rizik16, jehož účelem je předcházení vzniku některých rizik, případně eliminaci jejich dopadu, ale také k účelnému využití zdrojů, které jsou na realizaci procesu transformace vynakládány.
12 Tichý 2006; Korecký, Trkovský 2011; Barker, Cole 2009; Smejkal, Reis 2013.
13 Management rizika je jednou z disciplín obecného projektového managementu. Z jiných managementů finanční, smluvní, procesní, management jakosti, facility management (Tichý 2006, s. 209).
14 Jako součást řízení rizika bývá chápáno i šíření informací o riziku - risk communication a vnímání rizika - risk perception (Smejkal, Rais, 2013, s. 116).
15 Publikace MPSV „Rizika procesu transformace a deinstitucionalizace a systém jejich řízení“, je tvořena třemi hlavními částmi (1) Systém řízení rizik - vymezuje základní principy a popisuje způsob řízení rizik. Účelem systému řízení rizik je ozřejmit užití managementu rizik (proces sloužící k odstranění či zmírnění dopadů rizik) především poskytovatelům sociálních služeb, jejich zřizovatelům, krajům/krajským úřadům, ústředním orgánům státní správy – ministerstvům (ale i dalším organizacím a institucím) tak, aby byli schopni co možná nejúčinněji ošetřovat jednotlivá rizika, která v transformaci mohou nastat; (2) Analýza rizik a (3) Registr rizik.
16 Registr rizik je soubor poznaných skutečných i možných rizik transformace. Obsahuje jak rizika systémová, tak rizika vyplývající z praktických zkušeností s transformací zařízení zapojených do zmíněného projektu. Dále obsahuje popis příčin jejich vzniku, důsledků jejich dopadu, způsobů jejich odstranění atd.
23
Obr. č. 2 Úrovně rizik procesu transformace a deinstitucionalizace
Výše uvedený obrázek přehledně a srozumitelně znázorňuje možná rizika v procesu transformace a DI, a to na všech jeho úrovních. S ohledem na to, že je tato práce zaměřena primárně na pracovníky, tj. zaměstnance přímé péče, budeme se nadále věnovat pouze této skupině aktérů procesu transformace, která je zároveň skupinou, která může být významným původcem rizik tohoto procesu.
V analýze MPSV (2013b, s. 39-40) jsou blíže specifikována možná rizika ze strany zaměstnanců v přímé péči. Mezi hlavní rizika, označená v jako TOP rizika, patří:
1. zaměstnanci špatně odhadnou/odhadují možnosti/schopnosti uživatelů (podceňují nebo přeceňují);
2. zaměstnanci nevědí, jakou mají odpovědnost za chování uživatelů, nemají dostatečnou znalost právních norem ve vztahu k jejich práci – odpovědnost za uživatele, za škodu;
3. obavy zaměstnanců z „nového“.
24
Za zmínku stojí též další (v analýze definovaná) rizika17 ze strany zaměstnanců:
odpor některého personálu vůči změnám;
zvýšená zátěž (stres) u zaměstnanců, zejména v době přípravy na stěhování a počátku fungování v nových službách;
neschopnost či neochota zaměstnanců zvládnout nové pracovní podmínky.
Velice výstižná je myšlenka Bartáka (2004, s. 17), který uvádí, že pochopíme-li podstatu a nezbytnost změn, dokážeme-li si osvojit metody, formy a techniky, jak reagovat na změny, či lépe: jak je anticipovat, předvídat, případně je i iniciovat, přestaneme v nich vidět hrozbu, riziko, nebezpečí, ale uvědomíme si šance, možnosti osobního i firemního rozvoje, které mohou přinést, dokážeme přispět k upevňování pro-změnových postojů i u svých spolupracovníků – pak můžeme říci, že jsme na dobré cestě, jak změny řídit, nikoliv pouze, jak jimi být řízeni.
17 Tato rizika již nejsou zařazena mezi TOP, ale autorka je pro tuto práci považuje za významná.
25
3. Legislativa týkající se transformace sociálních služeb
V současné době v České republice neexistuje zákon, který by v našem právním řádu přímo ukotvoval transformaci sociálních služeb. Vize, cíly a principy transformace však lze vyčíst takříkajíc „mezi řádky“ z právních norem, které jsou uvedeny v následujících podkapitolách.
3.1 Zákon o sociálních službách
V naší zemi až do roku 2007 chyběl konkrétní a ucelený zákon o sociálních službách a o podpoře lidí se zdravotním postižením. Zcela zásadní změny přinesl až zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a jeho prováděcí předpisy, které určují nejen současnou podobu celého systému sociálních služeb, ale v tomto zákoně lze také vysledovat kontext již zmíněných protransformačních aktivit.
Zákon o sociálních službách nabyl platnosti 1. 1. 2007. Tento zákon upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb18 a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. Zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud vykonává činnost v sociálních službách nebo podle zvláštních právních předpisů při pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, ve zdravotnických zařízeních, ve věznicích, v zařízeních pro zajištění cizinců a v azylových zařízeních (zákon o sociálních službách, § 1).
Tento zákon klade důraz především na zachování lidské důstojnosti osob a na sociální začlenění (§ 3, odst. e) tedy proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný
18 Sociální služby se dle zákona č. 108/2006 dělí na služby pobytové, ambulantní nebo terénní (§ 33, odst. 1).
26
a prevenci sociálního vyloučení (§ 3, odst. f) tedy vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.
Stejný zákon pak dále ukládá povinnost poskytovat sociální služby takovým způsobem, který vychází z individuálně určených potřeb osob, působí na osoby aktivně, podporuje rozvoj jejich samostatnosti, a motivuje je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování jejich nepříznivé sociální situace.
Za zcela nový a přelomový můžeme považovat vznik smluvního vztahu mezi klientem a poskytovatelem sociální služby19, což zcela zásadně mění především postavení klienta ve vztahu k poskytovateli; z obou stran tak má činit právoplatné partnery. Zavedení povinnosti uzavřít smlouvu o poskytování služeb lze hodnotit velmi pozitivně. Dle Matouška (2011, s. 45-46) tak dojde tak k posílení klienta služeb coby „zákazníka“ a vztah mezi poskytovatelem služeb a jejich příjemcem bude přehlednější. Naopak neuzavření smlouvy pak ve svém důsledku teoreticky umožnilo klientovi nemuset po 1. 1. 2007 dále setrvávat v ústavním zařízení na základě dřívějšího „Rozhodnutí“ uzavřeného před účinností Zákona o sociálních službách.
Zákon o sociálních službách (§ 91, písm. g) také jasně vymezuje důvody, pro které může poskytování sociálních služeb odmítnout s klientem uzavřít smlouvu. Ze strany klienta pak může být kdykoli, i bez udání důvodu, podána výpověď, což mu dává možnost jednoduchým způsobem danou sociální službu opustit, či vyměnit a nemuset v ní setrvávat a „uvíznout“ na řadu let.
K problematice uzavírání smluv o poskytování služeb ovšem také můžeme uvést kritická slova právníka Ligy lidských práv Matiaška (2011, s. 5), který uvádí:
„Důležitou otázkou rovněž je, zda lze o ústavním životě mluvit jako o „dobrovolném“, pokud systém, jako ten český je založen na podivné fikci dobrovolné smlouvy o sociálních službách mezi institucí a lidmi povětšinou zbavenými způsobilosti k právním úkonům“.
19 Zákon o sociálních službách, Díl 3, Smlouva o poskytnutí sociální služby, § 90 a 91.
27
Zákon o sociálních službách svou prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb.
prostřednictvím standardů kvality zcela poprvé legislativně ukotvuje také kvalitu sociálních služeb. Čámský (2011, s. 24) k tomu uvádí, že stát tak vytvořil mechanismus kontroly toho, zda je úmysl zákonodárce v praxi poskytování sociálních služeb naplňován, přičemž pro případ nedostatečného plnění stanovených podmínek je tu možnost sankce odebrání registrace k poskytování sociálních služeb, a tudíž znemožnění činnosti poskytovatele. Novosád, Girgleová (2013, s. 60-61) pak hovoří v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách a standardů kvality sociálních služeb o kvalitativních změnách ve způsobu poskytování ústavní péče pro osoby s mentálním postižením.
3.2 Všeobecná deklarace lidských práv a svobod
Organizace spojených národů přijala dne 10. 12. 1948 rezolucí č. 217/3 Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod, která byla vyjádřením a shodou mnoha států20, které se jejím přijetím zavázaly, že v oblasti lidského práva a svobod budou postupovat v souladu s Deklarací. Dle Sokola (2007, s. 267) jde o kulturní a společenský výtvor, krajně složitý, jemný a podivuhodně dokonalý výsledek tisíciletého snažení mnoha a mnoha lidí a jejich institucí.
Ač deklarace byla jen politickým dokumentem, bez právní závaznosti, stala se základním východiskem pro právní úpravy lidských práv. O právní ukotvení lidských práv se následně zasloužila Rada Evropy přijetím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a Evropské sociální charty (1961), která byly později doplněna revidujícím Protokolem (Tomeš in Matoušek, aj. 2013, s. 159).
Všeobecná deklarace je složena z 30 článků, které se zabývají právy občanskými, kulturními, sociálními, ekonomickými, politickými a uvádí principy ochrany těchto práv.
Deklarace se odvolává na to, že lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv
20 Pro - hlasovalo 48 států; proti – nehlasoval nikdo; hlasování se zdrželo – 8 států (mezi nimi i tehdejší Československo)
28
členů lidské rodiny je dle Deklarace základem svobody a spravedlnosti, kdy každému náleží všechna práva a všechny svobody bez jakéhokoli rozlišování.
3.3 Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“) je mezinárodním dokumentem, který byl přijat Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006 a v platnost vstoupila 3. května 2008. Pro Českou republiku vstoupila Úmluva v platnost dne 28. října 2009. Jejím účelem je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti (Úmluva, čl. 1). Úmluva je založena na těchto zásadách:
respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnujíce také svobodu volby, a samostatnosti osob;
nediskriminace;
plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti;
respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součást lidské různorodosti a přirozenosti;
rovnost příležitostí;
přístupnost;
rovnoprávnost mužů a žen;
respektování rozvíjejících se schopností dětí se zdravotním postižením a jejich práva na zachování identity.
Můžeme konstatovat, že přijetí Úmluvy a její ratifikace Českou republikou musí mít bezpochyby vliv i na oblast sociálních služeb poskytovaných osobám se zdravotním postižením. V této souvislosti zmiňme zejména dva články Úmluvy, a to článek 12 a článek 19.
Rozhodující význam, a to nejen pro oblast sociálních služeb, má článek 12 Úmluvy „Rovnost před zákonem“. Tento článek ukládá smluvním stranám uznat způsobilost osob se zdravotním postižením mít práva a povinnosti a dále jejich právní způsobilost ve všech oblastech života. V případech, kdy osoby se zdravotním
29
postižením potřebují podporu, aby mohly svoji právní způsobilost uplatnit, mají smluvní strany povinnost tuto podporu zajistit a vytvořit i vhodné a účinné mechanismy bránící jejímu případnému zneužití. Článek 12 tak odráží posun od modelu náhradního rozhodování za osoby se zdravotním postižením např.
opatrovníkem k novému modelu jejich podpory při rozhodování. Tento mechanismus se stal s účinností od 1. 1. 2014 součástí Občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb.21
Článek 19 nese název „Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti“
a uznává právo všech osob se zdravotním postižením žít v rámci společenství a začlenit se do společnosti a dále právo zvolit si na rovnoprávném základě s ostatními místo pobytu, tedy kde a s kým budou žít. Pro realizaci uvedených práv je nezbytné, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup k podpůrným službám, a to včetně osobní asistence, která má pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti zásadní význam. Neméně důležité je i zajištění přístupu ke komunitním službám a zařízením, která jsou určena veřejnosti. Bez nadsázky tak můžeme říci, že článek 19 Úmluvy přímo nabádá k transformaci ústavní péče v České republice.
3.4 Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb
Z úplného názvu dokumentu „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“ (dále jen
„Koncepce“), je možné vysledovat, že jde o klíčový dokument pro transformaci sociálních služeb v ČR. Tento dokument byl přijat vládou ČR na základě usnesení ze dne 21. února 2007 pod č. 127. Dle Sokola, Trefilové (2008, s. 40) Koncepce deklaruje zájem státu na směřování vývoje sociálních služeb v České republice do podoby odpovídající vyspělým státům Evropské unie a definuje jednotlivé aktivity podpory transformačního procesu. Jak tito autoři dále uvádějí, Koncepce přijatá
21 Občanský zákoník ustanovuje nový institut: opatrovnickou radu. Tento „nový“ občanský zákoník dále již neumožňuje úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům, tak jak tomu bylo v předešlé právní normě zákonu č. 40/1964 Sb.
30
vládou České republiky používá pojem deinstitucionalizace ve smyslu přechodu směrem k poskytování sociálních služeb zaměřených na individuální podporu života člověka v přirozeném prostředí.
Stanovené cíle a opatření Koncepce (2007, s. 3) mají za úkol podpořit již probíhající změny a usnadnit poskytovatelům, kteří se rozhodou poskytovat sociální služby odpovídající individuálním potřebám uživatelů v jejich přirozeném prostředí, tyto změny provést. Na jiném místě (s. 6) tento dokument dále říká: „je nutné stávající poskytovatele ústavních služeb podporovat tak, aby sami transformovali svou činnost směrem ke službám poskytovaným v přirozeném prostředí, směřujícím k naplňování individuálních potřeb uživatelů a v případě, kdy toto není možné s ohledem na situaci uživatelů, maximálně přiblížit pobyt uživatelů životu v domácím prostředí“.
Koncepce vede aktivity metodické podpory transformace dvěma základními směry. Těmi jsou podpora transformace zařízení sociálních služeb pro seniory a podpora transformace zařízení sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením.
Základní principy transformace, které jsou společné oběma cílovým skupinám:
princip humanizace;
princip individualizace;
princip služby v přirozeném prostředí člověka.
Pro tuto práci je relevantní pouze ta část Koncepce, zabývající se transformací zařízení sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením22, kdy je dle MPSV (2007, s. 13) cílem transformace ústavní sociální péče pro osoby se zdravotním postižením, především mentálním a duševním, vytvořit koordinovanou síť služeb pro uživatele umožňujících život v přirozené komunitě a minimalizovat dosud preferovaný způsob poskytování sociální služby prostřednictvím ústavní sociální péče. A dále je nutné umožnit lidem se zdravotním postižením žít v přirozené komunitě s podporou vycházející podle individuální míry a rozsahu jejich potřeb.
22 Práce se nevěnuje transformaci zařízení sociálních služeb pro seniory.
31
Koncepce pro proces transformace definuje sedm konkrétních cílů (MPSV 2007, s. 21-26):
1. zvýšit informovanost o procesu transformace institucionální péče pro osoby se zdravotním postižením;
2. vytvořit systém vertikální a horizontální spolupráce mezi všemi dotčenými subjekty (relevantními aktéry) procesu transformace institucionální péče (jedná se zejména o následující subjekty: státní správa a samospráva, poskytovatelé sociální služeb, uživatelé sociálních služeb, sociální partneři);
3. podpora poskytovatelů sociálních služeb, jejich zaměstnanců a dalších subjektů při transformaci institucionální péče zejména směrem k poskytování sociálních služeb v souladu s individuálními potřebami uživatelů služeb prostřednictvím dotačních programů;
4. podporovat proces zkvalitňování životních podmínek uživatelů stávajících ústavních zařízení sociální péče;
5. podpora naplňování lidských práv uživatelů pobytových sociálních služeb a jejich práva na plnohodnotný život srovnatelný s vrstevníky, žijícími v přirozeném prostředí;
6. finanční dopady do státního rozpočtu;
7. monitoring systému.
3.5 Bílá kniha v sociálních službách
Bílá kniha v sociálních službách je konzultační dokument MPSV ČR, který byl zveřejněn v roce 2003 a jako první zavedl základní principy poskytování sociálních služeb. Tyto principy se posléze podařilo ukotvit v právním řádu České republiky, tj.
v roce 2007 s nabytím účinnosti zákona o sociálních službách.
Podle Bílé knihy existuje sedm vůdčích principů, které jsou základem všech sociálních služeb:
Nezávislost a autonomie (nikoli závislost). Lidé jsou odpovědni za svůj vlastní život. Mohou tvořit a vyjadřovat své vlastní preference o tom, jak jim mohou sociální služby pomoci udržet nebo obnovit nezávislost.
32
Začlenění a integrace (nikoli sociální vyloučení). Sociální služby by v maximálním možném rozsahu měly lidem pomáhat žít běžným způsobem života v rámci vlastního přirozeného společenství.
Respektování potřeb. Škála služeb nabízených jednotlivcům je určována potřebami lidí, nikoliv potřebami systému.
Partnerství. Efektivní sociální služby mohou být poskytovány pouze, pokud existuje spolupráce mezi všemi sektory společnosti (jednotlivci; komunitou včetně místní samosprávy; občanskou společností; kraji a státem).
Kvalita. Poskytovatelé sociálních služeb musí být schopni posoudit, zda jimi poskytované služby jsou v souladu s přijatými standardy a uživatelé sociálních služeb musí mít důvěru ve služby, které přijímají.
Rovnost. Přístup lidí k sociálním službám by měl být stejný pro každého člověka na základě jeho potřeb bez ohledu na způsob života, postižení, původ, víru, věk, pohlaví nebo sexuální orientaci.
Národní standardy. Vzhledem k tomu, že způsob poskytování služeb vyplývá z potřeb jednotlivců a komunity, musí být rozhodnutí o tom, co je poskytováno, komu a jakým způsobem učiněno na úrovni jednotlivce a komunity.
(volně dle Bílé knihy, MPSV 2003, s. 9-15)
33
4. Profesní růst v sociální práci
Vzdělávání a formování pracovních schopností se stávají celoživotním procesem nejen v podnicích a firmách tzv. ziskového sektoru, ale též v neziskových organizacích poskytujících sociální služby. Přizpůsobování pracovních schopností pracovníků měnícím se požadavkům pracovního místa je o to naléhavější, jedná-li se o pracovní místo pracovníka v sociálních službách v organizacích procházejících procesem transformace.
4.1 Definice kompetence
„Získávání klíčových kompetencí je celoživotní, individuální proces, který slouží k rozvoji osobnosti“.
(Belz, Siegrist 2001, s. 168)
Z mnoha možných definic a pojetí pojmu „kompetence“ uveďme přístup autorů Vetešky a Tureckiové (2008, s. 27), kteří kompetencí rozumí jedinečnou schopnost člověka úspěšně jednat a dále rozvíjet svůj potenciál na základě integrovaného souboru individuálně specifických zdrojů (schopností, vědomostí, znalostí, dovedností, zkušeností, postojů, hodnot apod.), a to v konkrétním kontextu různých úkolů, činností a životních situací, spojenou dále s možností a ochotou (motivací) rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.
Klíčové kompetence jsou pak obecně formulovány jako soubory předpokládaných vědomostí, dovedností schopností, postojů a hodnot důležitých pro uplatnění každého jedince. Klíčové kompetence23 dle Průchy a Vetešky (2014, s. 153-154) představují univerzálně využitelné soubory činnostně zaměřených a prakticky orientovaných výstupů, které se vzájemně propojují a doplňují.
Dle Belze a Siegrista (2001, s. 166) klíčové kompetence zahrnují celé spektrum kompetencí přesahující hranice jednotlivých odborností. Jsou výrazem schopnosti
23 Evropský referenční rámec (Klíčové kompetence pro celoživotní učení) vymezuje osm klíčových kompetencí (Průcha, Veteška 2014, s. 153): komunikace v mateřském jazyce a v cizích jazycích, matematická kompetence a základní kompetence v oblasti vědy a technologií, kompetence k práci s digitálními technologiemi, kompetence k učení, kompetence sociální a občanské, smysl pro iniciativu a podnikavost a jako poslední uvádí kulturní povědomí a chápání uměleckého vyjádření.
34
člověka chovat se přiměřeně situaci, v souladu sám se sebou, tedy jednat kompetentně. Tito autoři vnímají potenciál k disponování kompetencemi jako individuální kompetenci k jednání, která se vyvíjí ze spolupůsobení sociální kompetence24, kompetence ve vztahu k vlastní osobě25 a kompetence v oblasti metod26 a to, která kompetenční oblast je u každého výrazná, je ryze individuální.
Je zřejmé, že kompetence sestávají z různých schopností a jejich vzájemného ovlivňování. Získávají se reflexivně. Jak uvádí Belz, Siegrist (2001, s. 166-167) je právě reflexe rozhodujícím momentem při získávání klíčových kompetencí. Je známkou procesu kritického uvažování. Reflexí ve smyslu získávání klíčových kompetencí je přitom míněno porovnávání a spojování jednotlivých schopností se zřetelem na vlastní hodnotovou škálu a na individuální životní cíle. Reflexe odkrývá souvislosti mezi schopnostmi a vzájemně je propojuje. A jelikož se reflexe může plně uskutečňovat pouze při společné činnosti s dalšími lidmi, je učení ve skupinách základním předpokladem pro osvojení klíčových kompetencí.
Dle Vávrové (2012, s. 113) je níže znázorněna struktura klíčových kompetencí (viz. obr. č. 3).
Obr. č. 3 Struktura klíčových kompetencí
24 Sociální kompetencí se rozumí: schopnost týmové spolupráce, kooperativnost, schopnost čelit konfliktním situacím, komunikativnost (Balz, Siegrist s. 167)
25 Kompetencí ve vztahu k vlastní osobě se rozumí: kompetentní zacházení se sebou samým (tj.
nakládání s vlastní hodnotou), být svým vlastním manažerem, schopnost reflexe vůči sobě samému, vědomé rozvíjení vlastních hodnot a lidského obrazu, schopnost posuzovat sám sebe a dále se rozvíjet (tamtéž)
26 Kompetencí v oblasti metod se rozumí: plánovitě se zaměřením na cíl uplatňovat odborné znalosti (postupovat systematicky, analyzovat); vypracovávat tvořivé, neortodoxní řešení (jít mimo vyšlapané cesty), strukturovat a klasifikovat nové informace; dávat věci do kontextu, poznávat souvislosti;
kriticky přezkoumávat v zájmu dosažení inovací; zvažovat šance a rizika (tamtéž) kompetence
schopnosti
znalosti + dovednosti reflexe
35
Kompetence se dle Vávrové (2012, s. 108) vzájemně podmiňují s inteligencí, neboť vysoká úroveň inteligence27 dává jedinci předpoklady k úspěšnému rozvoji jednotlivých druhů kompetencí.
Kovács (2009, s. 23) dále zmiňuje, že u některých kompetencí můžeme jasně pozorovat, že mají svůj životní cyklus: vznikají, roste míra (kvantita i kvalita) jejich využití, po čase ale některé z nich ustoupí do pozadí nebo zcela zaniknou. Stejně jako cyklus životnosti výrobku můžeme znázornit i cyklus životnosti kompetencí, který je zachycen na následujícím obrázku (viz. obr. č. 4).
Obr. č. 4 Křivka životního cyklu kompetencí (podle Kovácse)
Stejný autor dále uvádí, že potřeba zavedení nových kompetencí se obyčejně neobjevuje neočekávaně nebo náhodně. Zpravidla se dají do značné míry předvídat v návaznosti na rozvoj trendů, což zcela jistě platí také v sociálních službách, a obzvláště pak v procesu transformace pobytových sociálních služeb.
27 Stejně jako Vávrová, tak i Balz a Siegrist rozlišují především sociální inteligenci, jako schopnost jednat s lidmi a tvořivě řešit interpersonální vztahy (zahrnující empatii, citlivost pro mezilidské vztahy, komunikaci, ovlivňování, moc, kooperaci, konfrontaci a identifikaci, aj.; dále emoční inteligenci, kdy prožíváme osm základních emocí složených ze čtyř dvojic protikladů: radost a smutek, přijetí a znechucení, strach a hněv, překvapení a očekávání, všechny ostatní emoce jsou od základních odvozeny (Vávrová zde cituje Plutchika); a praktickou inteligenci, která se vztahuje ke schopnostem vypořádat se s problémy reálného života.
STRUKTURA KOMPETENCE
zavedení kompetencí
růst kompetencí
zralost kompetencí
úpadek kompetencí CYKLUS ŽIVOTNOSTI
NK
RK
UK
ZK
Vysvětlivky:
NK – nové kompetence RK – rozvoj kompetence UK – udržování kompetencí ZK – zánik kompetence
