Pojetí dětství od středověku do 20. století

(1)

Pojetí dětství od středověku do 20. století

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Markéta Kumpová

Vedoucí práce: PhDr. Lenka Václavíková, Ph.D.

Liberec 2017

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Děkuji PhDr. Lence Václavíkové, Ph.D., za vedení mé bakalářské práce, cenné rady a odborný dohled.

(6)

Anotace

Bakalářská práce se zaměřuje na vývoj pojetí dětství od středověku do dvacátého století. Vychází z konceptu dětství jako sociálního konstruktu a krátce popisuje jeho dnešní vymezení. Hlavní část práce řeší v období středověku otázku, zda pojetí dětství vůbec existovalo. Přičemž za minimální podmínku pro existenci je považováno vědomé diferencování dospělosti a dětství. Následně práce hledá a popisuje novověké zdroje dnešního pojetí dětství. Závěrem se zaměřuje na oblast práva a pedagogiky ve dvacátém století, v nichž pozoruje vyústění sledovaných změn.

Klíčová slova

dětství, děti, sociální konstrukt, historie dětství, rodičovství

(7)

Annotation

The bachelor's thesis focuses on the evolution of the concept of childhood from the Middle Ages to the twentieth century. It is based on the concept of childhood as a social construction and it shortly describes present definition of childhood.

In the Middle Ages the main part deals with the question of the existence of the concept.

The minimum condition for the existence is a conscious awareness of the difference between adulthood and childhood. Then the thesis analyses the modern sources of present concept of childhood. Finally, it focuses on the legislation and the pedagogy in the twentieth century and there it observes the outcome of changes.

Key words

childhood, children, social construction, history of childhood, parenthood

(8)

7

Obsah

Úvod ... 9

1 Definice termínu dětství ... 10

1.1 Dětství jako sociální konstrukt ... 10

1.2 Dnešní pohled na dětství ... 11

2 Středověké pojetí dětství ... 13

2.1 Dějiny dětství podle Philippa Arièse ... 14

2.2 Následovníci Arièse ... 15

2.2.1 Psychogenetická teorie historie dětství ... 15

2.3 Odpůrci Arièse ... 16

2.3.1 Vyvrácení Arièsových východisek ... 17

2.4 Odlišení dětí od dospělých ... 19

2.4.1 Vymezení dětství ... 19

2.4.2 Antický a novozákonní pohled ... 20

2.4.3 Dětský svět ... 21

2.4.4 Malí dospělí ... 23

2.5 Výchova a vzdělávání dětí ... 24

2.6 Vztah rodičů k dětem ... 25

2.6.1 Odlišnosti v přístupu k dětem ... 27

2.6.2 Zacházení s novorozeňaty a kojenci ... 29

2.6.2.1 Dětská úmrtnost ... 29

2.6.2.2 Péče o novorozeňata a kojence ... 31

3 Novověké zdroje dnešního pojetí ... 33

3.1 Vynález a rozvoj knihtisku ... 33

3.2 Pedagogické spisy ... 35

3.3 Vzdělávání ... 37

3.4 Rodiče a děti ... 38

3.4.1 Rozdílné přístupy k dětem ... 40

3.5 Dětský svět v devatenáctém století ... 41

4 Dětství ve dvacátém století ... 44

4.1 Století dítěte ... 44

4.1.1 Práva dětí ... 45

4.1.2 Pedagogika ... 46

(9)

8

4.2 Zproblematizování dětství ... 47

4.2.1 Vystavení dětství veřejnosti ... 48

4.2.2 Ohrožení dítěte ... 49

4.3 Shrnutí ... 50

Závěr ... 51

Seznam použitých zdrojů ... 55

(10)

9

Úvod

Bakalářská práce sleduje pojetí dětství od středověku do dvacátého století.

Zkoumání této životní etapy je důležité, neboť si jí musel projít každý z nás a podstatná část populace se s ní dostává do kontaktu i prostřednictvím rodičovství. Navíc dětství ovlivňuje to, jak bude vypadat dospělý jedinec, a tak má vliv i na podobu budoucí společnosti. Dokonce lze jeho prostřednictvím poznat i samotnou kulturu.

To, že by pohled na dětství mohl být v minulosti odlišný, dává tušit současná teorie.

Pojetí dětství v minulosti tedy mohlo ve srovnání s dnešním vypadat zcela jinak a také mohlo projít mnoha proměnami. Historický pohled je významný, protože díky němu se lze dozvědět více nejenom o minulosti konceptu dětství, ale i o jeho současném stavu jako o výsledku mnoha historických vlivů. Mohou se tak odhalit zdroje pojetí, a tedy je možné stanovit, co je pro dnešní dětství zásadní a nepostradatelné. Také je možné tímto způsobem poznat důsledky určitého jednání, poučit se z nich a v budoucnosti se jich vyvarovat.

Práce se zaměřuje na euroamerický kulturní kontext. Nejprve objasňuje téma dětství jako sociální konstrukt, čímž zároveň vysvětluje, jak jsou možné proměny v chápání dětství nejen napříč historií. Následně přistupuje k soudobému vymezení tohoto pojmu.

Hlavním záměrem práce je však zmapovat proměnu pojetí dětství v historii.

Vzhledem k dostupnosti informací a zdrojů vztahujícím se na toto téma začíná práce sledovat pojetí dětství až od středověku. Navíc kvůli zřejmé rozdílnosti částí vymezené doby jsem se rozhodla přistupovat k jednotlivým úsekům odlišným způsobem.

V období středověku je mým cílem především zjistit, zda je vůbec možné o konceptu dětství v této době hovořit. Práce tudíž sleduje konflikt, který se týká Arièse a jeho teorie o neexistenci dětství ve středověku. Součástí je přiblížení dvou protichůdných pohledů, které vznikly jako reakce na jeho teorii. Naopak v období novověku je hlavním záměrem najít změnu či změny, které vedly k současné podobě pojetí dětství, a popsat jejich vliv. Rovněž je potřeba zjistit, v co vyústily zmíněné změny ve dvacátém století.

Závěrem je tedy popsáno toto století jako doba dítěte, avšak zároveň se odkrývají i problémy, jež se v dané době ohledně dětství objevily.

(11)

10

1 Definice termínu dětství

Před samotným zkoumáním různého chápání dětství v průběhu dějin je nutné v této kapitole objasnit, jak je zmíněná různorodost vůbec možná. Dále je již pro začátek nezbytné přiblížit, co pojem dětství v euroamerickém kulturním kontextu obnáší v současnosti, neboť někteří autoři (např. Philippe Ariès) historické pojetí tohoto termínu vymezují právě v protikladu k nynějšímu pohledu.

1.1 Dětství jako sociální konstrukt

Podle Bergera a Luckmanna se každodenní život jen jeví jako realita, ve skutečnosti má svůj původ v lidských myšlenkách a činnostech.¹ Ani životní cyklus, kterým lidé v životě procházejí, není biologicky daný. Spočívá na dané skupině lidí, kolik jakých životních stádií vytyčí. Neexistuje tedy univerzální model několika stádií, v němž každý, kdo se dožil stáří, byl nejprve novorozencem, dítětem, dospívajícím a následně dospělým. Z historického a sociologického hlediska jsou stádia součástí lidské cesty života, která je i otázkou sociální.²

Dětství, na rozdíl od biologické nezralosti, je tudíž sociální konstrukt. Naše geny neobsahují žádnou přesnou informaci o tom, kdo je a není dítětem nebo kde přesně je hranice mezi dítětem a dospělým.³ V různých společnostech bude tak dětství chápáno odlišně. Je nutné ho posuzovat v kontextu politických, ekonomických a geografických činitelů, historických období i sociálních faktorů, jako je například třída, gender a etnicita. I samotné děti musí být chápány jako svébytní sociální aktéři, kteří jsou schopní utvářet vlastní životy, své okolí i celou společnost.⁴

Z toho, že obsah pojmu dětství má původ v myšlenkách a činnostech, tedy vyplývá, že se nejedná o univerzální ani předem daný termín. Tudíž se jeho obsah a význam pro společnost proměňuje a odlišuje vzhledem k mnoha okolnostem. Díky tomu jsou samozřejmostí proměny v chápání dětství napříč historií, které popisuji ve zbytku práce.

1 BERGER, Peter, LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80 85959-46-1. S. 25.

2 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 276–277.

3 POSTMAN, Neil. The disappearance of childhood. 2. vyd. New York: Delacorte Press, 1982.

ISBN 0-440-01691-6. S. XI.

4 JAMES, Allison, PROUT, Alan. Constructing and reconstructing childhood: contemporary issues in the sociological study of childhood. 2. vyd. London: Routledge, 2001. ISBN 0-7507-0596-5.

S. 8–9.

(12)

11

1.2 Dnešní pohled na dětství

Soudobé chápání pojmu dětství odkazuje k životnímu období, které je mezi kojeneckým věkem a dospíváním. Psychologická literatura jej rozděluje do šesti fází, jimiž jsou kojenecké období do jednoho roku, období batole do tří let, předškolní věk do šesti let, mladší adolescence do patnácti let a starší adolescence do dvaceti let.⁵ Biologicky dětství končí schopností reprodukce,⁶ sociálně možností vlastního odpovědného života.⁷ Osobu, která jím prochází, nazýváme dítětem, jímž je právně podle Úmluvy o právech dítěte každý člověk mladší osmnácti let, pokud není zletilosti dosaženo dřív prostřednictvím právního řádu.⁸

Jak již bylo popsáno v předešlé kapitole 1.1, dnešní chápání dětství je utvářeno několika faktory a prošlo již mnoha změnami. Například zpočátku se v sociologii objevovalo zejména v kontextu primární socializace v rodině, což mohlo vést k mylnému závěru, že se jedná jen o přechodné stádium vedoucí k sociologicky významnější dospělosti. Hlavním předpokladem zmíněné domněnky byla skutečnost, že se dospělost pojímala jako stabilní a neměnná.⁹ Ovšem tuto myšlenku zpochybnil Zygmunt Bauman. Podle něj v současném světě mizí trvalé vztahy a zaměstnání na celý život, tudíž je dospělost plná nejistot a změn.¹⁰ Dětství se tedy pro sociologii zvýznamnilo.

Děti mají ve společnosti sociálně strukturální postavení. Lze je chápat, podobně jako třídu či etnikum, jako zvláštní sociální skupinu, která vnímá svůj život prostřednictvím své vlastní kultury, jedinečných symbolů a rituálů.¹¹ Dětský svět se vyznačuje typicky dětským oblečením, předměty, hrou a zábavou.¹² Neil Postman upozorňuje, že k dítěti by se měly dostávat zcela jiné informace než k dospělým. Dětský svět má být upravený, děti by se tedy měly vyhýbat tajemstvím dospělých, jako jsou sexuální, násilné či tragické záležitosti.¹³

5 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-2153-1. S. 71, 120, 177, 254, 367.

6 Tamtéž, s. 373.

7 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-269-0.

S. 59.

8 POLLACHOVÁ, Tatjana, ed. Úmluva o právech dítěte. Ostrava: Aries, 1993. S. 12.

9 GIDDENS, Anthony, pozn. 2, s. 277.

10 BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernost. Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0966-1.

S. 255, 256, 259.

11 GIDDENS, Anthony, pozn. 2, s. 278.

12 NODL, Marin. Dětství v předmoderní době. Souvislosti: revue pro křesťanství a kulturu. 1996, roč. 30, č. 4, s. 7–31. ISSN 0862-6928. S. 8.

13 POSTMAN, Neil, pozn. 3, s. XI, 9, 15.

(13)

12

Děti jsou také v současnosti předmětem nespočtu projektů a zákonů, které je chrání před fyzickými, sexuálními a morálními hrozbami. Rovněž se dohlíží na jejich správný vývoj a podporují se jejich schopnosti, například inteligence a vzdělanost.¹⁴ Dítě je totiž chápáno jako osoba potřebující lásku, péči a zvláštní zacházení.¹⁵

Lze tedy shrnout, že v dnešním euroamerickém kulturním kontextu se děti chápou jako kvalitativně odlišné od dospělých, existují i dané hranice, které je oddělují.

Na dětství je pohlíženo jako na svébytnou fázi lidského života, která potřebuje lásku, ochranu a speciální zacházení a společnost si ji cení. Navíc pro děti existují specifické předměty a aktivity. K tomuto pojetí vedla kombinace mnoha skutečností, které přibližuji zejména v kapitole 3.

Je již jasné, že historický pohled na dětství se mohl měnit a nemusel zcela odpovídat výše popsané soudobé charakteristice. Následující část práce tedy již přechází k hlavnímu tématu, a tím je pojetí dětství v historii.

14 Rose in JENKS, Chris. Childhood. 2. vyd. New York: Routledge, 2005. ISBN 0415341671. S. 60.

15 LINHART, Jiří, et al. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-164-1.

S. 197.

(14)

13

2 Středověké pojetí dětství

Zkoumání středověkého pojetí dětství je složitý úkol, neboť je obtížné objevit materiály, které by o jeho chápání vypovídaly. Zdroje informací o dětech tak vycházejí především z úředních záznamů, které byly pořizovány a zachovávány státem, z manuálů pro rodiče či obrazových materiálů.¹⁶ Některé aspekty středověkého dětství lze zkoumat lépe než jiné, obtížná je situace především u zjišťování rodičovské náklonosti, k tomuto tématu je však více v kapitole 2.6.

Je nutné poznamenat, že ani závěry historiků nejsou konečné, a tak je nutné se v této kapitole věnovat i vyvracení některých teorií, které jsou ovšem i v dnešní době velmi známé a nadále citované.¹⁷ Badatelé jsou vždy ovlivněni mnoha faktory, například historickou a politickou situací ve své zemi, svým postojem nebo metodami, které v díle využívají.¹⁸ To způsobuje vznik mnoha odlišných, a dokonce i protichůdných teorií o dětství, které jsou nejvíce patrné právě při zkoumání jeho středověkého pojetí. Proto je i tato kapitola rozdělena na následovníky a odpůrce prvotní teorie o historickém konceptu dětství.

Do počátku šedesátých let dvacátého století neexistovala žádná díla, která by se podrobněji věnovala historii dětství. Tehdejší publikace měly jen institucionální povahu, popisovaly a navrhovaly školní výuku nebo se týkaly práv dětí či péče o kojence,¹⁹ podrobněji k tomuto tématu viz kapitoly 3.2 a 4.1.1. Situaci změnil až Philippe Ariès, francouzský historik, jehož převratné dílo započalo novou etapu objevování postavení dítěte v dějinách.²⁰ Jako přímé reakce na jeho dílo se vyhranily dva protichůdné pohledy na dětství, které popisuji v kapitolách 2.2 a 2.3. Ty buď potvrzují, nebo vyvracejí Arièsova tvrzení. Vzhledem k jeho významnosti a především obrovskému vlivu na následné zkoumání dětství věnuji jeho konceptu zvláštní pozornost.

16 HEYWOOD, Colin. A history of childhood: children and childhood in the West from medieval to modern times. Malden: Polity Press, 2001. ISBN 0-7456-1732-8. S. 6.

17 Pro ilustraci lze nahlédnout do článků Martina Nodla, které jsou citovány v této práci, na začátku téměř vždy představuje Arièsovy myšlenky, i když se s nimi jeho názor v některých ohledech neshoduje.

18 HALÍŘOVÁ, Martina. Sociální patologie a ochrana dětství v Čechách od dob osvícenství do roku 1914: disciplinace jako součást ochrany dětství. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2012.

ISBN 978 80-7395-486-4. S. 33.

19 HEYWOOD, Colin, pozn. 16, s. 5.

20 NODL, Marin, pozn. 12, s. 7.

(15)

14

2.1 Dějiny dětství podle Philippa Arièse

Philippe Ariès je pro teorii dětství významnou, i když dodnes rozporuplnou postavou. V roce 1960, současně s nástupem historické demografie a odklonem historiografie k dějinám každodennosti a sociálním dějinám, zveřejnil svou knihu L'Enfant et la vie familiale sous l'Ancien Régime²¹. Uvedl v ní myšlenku, že středověká společnost neměla vědomý smysl pro dětství, nevnímala tedy zvláštnost dítěte, která by ho odlišovala od dospělého. Jednoduše pro ni bylo jen malým dospělým bez vlastního světa. Již od chvíle, kdy dítě mohlo žít bez konstantní péče matky či kojné, patřilo k dospělým.²²

První změny v chápání dětství se podle Arièse týkaly jen malé části vyšších městských a dvorských vrstev. Vše bylo samozřejmě postupné, avšak první změny umisťuje až do šestnáctého a především na počátek sedmnáctého století. Za hlavní příčinu považuje především zavedení povinné školní docházky.²³ Komplexní informace o dopadu vzdělávání lze naleznout v kapitole 3.3, která se konkrétně věnuje zdrojům dnešního pojetí dětství.

Ariés své tvrzení o neexistenci dětského světa podložil několika příklady, v nichž se až do sedmnáctého století dětské věci, oblečení, zvyky ani hry nelišily od těch pro dospělé. Dokonce i emocionální pouto mezi dítětem a rodičem bylo podle něj velmi slabé.²⁴

Arièsovy stěžejní důkazy pocházejí z malířství a jsou to právě ony, jež jsou jeho odpůrci nejvíce kritizovány (viz kapitolu 2.3.1). Na jejich základě Ariès usoudil, že do čtrnáctého století se umění ani nepokoušelo dětství znázornit, děti byly na obrazech namalovány jen jako malí dospělí, lišily se totiž jen svou velikostí. Jejich oblečení, gesta i stavba těla odpovídaly dospělým lidem. Nejprve se objevilo jen několik málo typů zobrazovaných dětí, jednalo se o anděla, malého Ježíše a nahé dítě. V patnáctém století již našel známky dětství v gestech a v polohách zobrazovaných. Například uvádí deskové obrazy, kde je zpodobněn Ježíš hrající si s lemem šatů Panny Marie nebo spící v její náruči, což naznačuje náklonost matky k dítěti. Na počátku šestnáctého století se postava dítěte začíná podobat skutečnosti a děti se na výjevech objevují ve společnosti

21 Anglicky vyšla kniha v roce 1962 pod názvem Centuries of childhood: a social history of family life, má bakalářská práce vychází z této verze.

22 ARIÈS, Philippe. Centuries of childhood: a social history of family life. New York: Vintage Books, 1962. ISBN 0-394-70286-7. S. 128.

23 Tamtéž, s. 285, 329, 412.

24 Tamtéž, s. 11, 55, 71.

(16)

15

učitele či při domácí práci. Na obrazech z konce století stále častěji nacházel děti odděleně od dospělých, což ho vedlo k závěru i o oddělování jejich světů. Oblíbeným a častým motivem je dítě až od sedmnáctého století.²⁵

Uvedené poznatky jsou názory Arièse, ve své práci s nimi dále pracuji a některé z nich posléze zpochybňuji.

2.2 Následovníci Arièse

Arièsovo dílo již v roce svého vydání vzbudilo velký ohlas. Souhlasně na něj reagovali například anglosaští historici sociálních dějin, kteří Arièsovu teorii nekriticky přejali. Dokonce objevení dětství jako samostatné fáze lidského vývoje posunuli u nižších vrstev městské a venkovské společnosti až do osmnáctého století.²⁶ Následující kapitola blíže seznamuje s dílem asi nejznámějšího zástupce této teorie.

2.2.1 Psychogenetická teorie historie dětství

Lloyd de Mause byl Arièsem inspirován k vydání knihy The History of Childhood, v níž vyslovil psychogenetickou teorii historie dětství. Jejím základem je přesvědčení, že dějiny jsou evolucí lidské osobnosti. Především se Mause zaměřuje na rozvoj vztahů mezi rodiči a dětmi. Historii dětství vidí jako jejich vzájemné sbližování.²⁷

Podle Mause existují tři způsoby interakce mezi rodiči a dětmi. První z nich nazývá projekcí, při ní rodiče promítají své podvědomé myšlenky a obavy na své potomky.

V druhém případě při obrácené reakci rodiče učiní ze svých dětí původce vlastního neštěstí a špatných činů, a proto je jejich chování bez lásky, dokonce dochází k fyzickému a psychickému týrání dětí. Poslední typ, který se v minulosti příliš nevyskytoval, je empatické chování, jež vede k rozpoznání a uspokojení všech dětských potřeb.²⁸

Mause rozděluje historický vývoj dětství na šest etap. Čím vzdálenější minulost, tím méně se o děti pečovalo, byly více bity, opouštěny a více umíraly. Každá další generace je o krok blíže vlídnějšímu a uvědomělejšímu poutu. Vývoj není zcela lineární, od osmnáctého století dochází k prudkému zkvalitňování vztahů. První fáze,

25 ARIÈS, Philippe, pozn. 22, s. 33–47.

27 MAUSE, Lloyd de, eds. The history of childhood. Northvale: Jason Arson Inc., 1995.

ISBN 1-56821-551-7. S. 1–3.

28 Tamtéž, s. 6, 7.

(17)

16

která trvala od antiky až do čtvrtého století, byla význačná častými vraždami a úmrtími novorozenců. S jedinci, jež přežili, nebylo zacházeno dobře, neboť je rodiče brali jako původce svého neštěstí, tedy smrti jiného svého potomka. Druhá etapa skončila ve třináctém století, rodiče v ní přijali fakt, že i děti mají duši, což způsobilo omezení obviňování dětí za špatné události. Místo zabíjení dětí docházelo stále častěji jen k jejich odkládání. Doba až do sedmnáctého století byla ambivalentní. K dítěti se chovaly kladné city, ovšem stále bylo předmětem negativních a děsivých projekcí.²⁹

Pro celistvost na tomto místě uvádím i zbylé etapy, i když již nepatří do středověku.

Mause hovoří o počátku objevování dětství až v osmnáctém století, v němž bylo méně projekcí a začínala se vyskytovat empatie, ovšem děti byly stále ovládány svými rodiči.

V devatenáctém a na počátku dvacátého století se přešlo spíše k tréninku dětí. Teprve druhá polovina dvacátého století byla ve znamení dítěte, které samo nejlépe ví, co potřebuje, a také to dostává.³⁰

Stejně jako u Arièse musím zdůraznit, že zmíněné názory jsou součástí Mausovy teorie, ve své práci dokonce vyvracím její stálý posun k pozitivnějšímu rodičovskému poutu (viz kapitolu 4.2.2) a spojení absence lásky s úmrtností dětí (viz kapitolu 2.6).

2.3 Odpůrci Arièse

Nesouhlasně na Arièsovo tvrzení o středověké neexistenci dětství jako svébytné fáze života zareagovali především medievalisté, například H. Feilzer nebo K. Amold, a historici novověku, například Z. Davis, J. L. Flandrin, P. Riché nebo E. Le Roy Ladurie.³¹ V následující podkapitole konkrétně vycházím především z děl Colina Heywooda³² a Martina Nodla³³. Díky výše zmíněným se objevila nová fakta a upravily se interpretace některých skutečností. Je však nutné podotknout, že někteří autoři vyvracejí nejen Arièsova přesvědčení, ale i tvrzení Lloyda De Mause.

Následující podkapitola se věnuje pouze přímé kritice metody zkoumání a způsobu uvažování v Arièsově práci. Tyto názory znamenaly změnu v pohledu na středověké

29 MAUSE, Lloyd de, eds., pozn. 27, s. 51, 52.

30 Tamtéž, s. 52–54.

31 LENDEROVÁ, Milena. Zrození dětství. In: UNIVERZITA PARDUBICE – ÚSTAV JAZYKŮ A HUMANITNÍCH STUDIÍ. Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice. Pardubice: Univerzita Pardubice – Ústav jazyků a humanitních studií, 2001, s. 71–87. ISBN 80-7194-455-6. S. 71, 72.

32 HEYWOOD, Colin. A history of childhood: children and childhood in the West from medieval to modern times. Malden: Polity Press, 2001. ISBN 0-7456-1732-8.

33 NODL, Marin. Dětství v předmoderní době. Souvislosti: revue pro křesťanství a kulturu. 1996, roč. 30, č. 4, s. 7–31. ISSN 0862-6928. a NODL, Martin. Dvě tváře dětství. Dějiny a současnost, kulturně historická revue. 2006, roč. XXVIII, č. 1, s. 30–33. ISSN 0418-5129.

(18)

17

chápání dětství a zároveň to jsou myšlenky, které korespondují s pojetím dětství jako sociální konstrukce (viz kapitolu 1.1), a tudíž se k nim přikláním i já sama. Dalším novým zjištěním, která jsou doplněna o současné poznatky, se věnují kapitoly od označení 2.4.

2.3.1 Vyvrácení Arièsových východisek

Základním problémem Arièsovy práce bylo to, že v historii hledal přesnou kopii konceptu dětství, který platil ve dvacátém století.³⁴ Požadovanou představu nenašel, a tak vyslovil závěr, že ve středověku k vnímání dětství vůbec nedocházelo.³⁵

Ovšem dětství je sociální konstrukce, jejíž význam se mění v závislosti na mnoha různých faktorech (viz kapitolu 1.1), a tak je zřejmé, že v jednotlivých historických obdobích budou představy o jeho podobě odlišné. Stejný koncept ve středověku ani být nemohl. Tudíž Ariès jen ověřil, že středověké pojetí dětství přesně neodpovídalo současnému chápání.

Další výhrady se týkají Arièsovy práce s ikonografickým materiálem. Věnuji jim mnoho pozornosti, neboť důkazy z malířství jsou pro jeho práci stěžejní. Tudíž zpochybněním jejich výkladu dojde ke zpochybnění většiny Arièsových závěrů, což umožní odpoutání se od myšlenky neexistence dětství ve středověku a bude možné začít alespoň uvažovat i o jiných možnostech.

Ač totiž ikonografické prameny patří k nenahraditelným zdrojům informací, pokud s nimi pracuje historik, je nezbytné, aby interpretace byla až závěrečnou fází. Nejprve musí dojít ke kritice, neboť je nutné odlišit historickou realitu od umělcovy fantazie a dobové podmíněnosti a poté určit sociální prostředí vzniku díla. Pro vnější i vnitřní kritiku ikonografického materiálu je nejlepší, dokonce až nezbytné ho kombinovat s písemnými prameny.³⁶ Ariès však fázi kritiky vynechal a začal interpretovat malby jako přímé svědectví o myšlení lidí. Přehlédl tak skutečnosti, které způsobovaly absenci dětí či deformaci jejich postavy na malbách.³⁷ Následující odstavce reagují na kapitolu 2.1, v níž popisuji, jak Ariès z tehdejšího malířství odvodil svou myšlenku o neexistenci dětství.

34 HEYWOOD, Colin, pozn. 16, s. 13, 14.

35 ARIÈS, Philippe, pozn. 22, s. 411.

36 LENDEROVÁ, Milena. Ikonografické prameny k dějinám dětství – možnosti jejich interpretace (Příklad 19. století). In: JIRÁNEK, Tomáš, KUBEŠ, Jiří, eds. Dítě a dětství napříč staletími, 2.

Pardubické bienále. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2002, s. 79–92. ISBN 80-7194-515-3. S. 80, 81.

(19)

18

Ariès tvrdí, že se umění ani nepokoušelo dětství zachytit.³⁸ Nicméně Nodl upozorňuje, že ve středověku absolutně převládala náboženská tématika, a tak bylo téměř jedinou příležitostí pro zobrazení dětství znázornění malého Ježíše. Ovšem Ježíšovo dětství bylo z pohledu dějin spásy nepodstatnou fází jeho života. Nebyla tedy potřeba ho znázorňovat ani o něm příliš psát.³⁹ V tomto bodě tedy nejde o ignoraci dětství, ale spíše se jedná o tematické zaměření umění na náboženské obsahy.

Jedinou výjimkou v malířství, kterou zmínil i sám Ariès, byly malby Ježíše jako novorozence, na nichž byl opravdu nepřirozeně velký a jeho gesta byla typická spíše pro dospělé.⁴⁰ Ariès už však přehlédl, že pohyby dítěte naznačují žehnání kněze. Ježíš totiž již od narození byl od Boha moudrý a ctnostný.⁴¹ Zobrazení tedy nutně nevypovídá o středověkém přehlížení dětství. Malíři spíše jen chtěli, aby vyniklo Ježíšovo postavení a aby skutečně reprezentoval onu božskou moudrost a ctnost.

Další Arièsem přehlédnutou skutečností byla role žánrové omezenosti malby.

Za proměnou v zobrazování dětí stojí především prosazení nových motivů a žánrů.

Důležitý byl vznik dětských portrétů na německém území v patnáctém století, například portréty Maxmiliána I. či Filipa a Markéty. Německé malířství bylo však jistě ovlivněno italskou renesanční malbou, která děti ztvárňovala realisticky již o desetiletí dříve. Dítě na malbách přelomu patnáctého a šestnáctého století je opravdu individualitou, dokonce jsou děti zobrazovány i s typickými atributy dětství, mají například panenky, hliněné ptáčky, hudební nástroje či korálky proti nemocem.⁴² Vše je ale způsobeno změnou v zaměření malířství, nikoli větším uvědoměním si dětství.

Kvůli zmíněnému převládání náboženské tématiky ve středověku chybí na obrazech nejen dětství, ale převážně i celý světský život.⁴³ Když se tedy na obrazech začali více objevovat žáci, hrající si děti a malí pomocníci v domácnosti, nelze jednoznačně prohlásit, že to bylo tím, jak tvrdí Ariès, že docházelo k objevování dětství.⁴⁴ Velký vliv na to měla desakralizace nástěnných obrazů a tisků. Nově tvořené obrazy z každodenního života tak poskytly nespočet příležitostí ztvárnit dítě.⁴⁵

39 NODL, Martin. Dvě tváře dětství. Dějiny a současnost, kulturně historická revue. 2006, roč.

XXVIII, č. 1, s. 30–33. ISSN 0418-5129. S. 30.

41 NODL, Marin, pozn. 12, s. 11, 12.

42 Tamtéž, s. 12.

(20)

19

Kvůli novým objevům a jinému pohledu na skutečnosti došlo tedy ke zpochybnění Arièsovy metody a jeho důkazů. Je již objasněné, že středověké chápání dětství už jen kvůli své časové odlišnosti nemohlo být totožné jako to současné. Navíc, jak je ukázáno výše, Ariès nepodrobil ikonografický materiál kritice, a tak ho považoval za přímý projev myšlení tehdejších lidí. Nevzal v úvahu, že malíř ve svém díle realitu pozměňuje.

Ariésův koncept dětství je tedy spíše konceptem zachycování dítěte v umění.

2.4 Odlišení dětí od dospělých

Po zpochybnění Arièsova tvrzení o středověké neexistenci dětství, je možné se dále zaměřit na to, zda existovalo nějaké chápání dětství jako samostatné období lidského života. Při odhlédnutí od kulturních, historických, společenských a dalších odlišností sociálního konstruktu považuji totiž za základní a minimální podmínku pro existenci konceptu dětství jeho oddělenost od světa dospělých. Mezi dětmi a dospělými musí tedy být vědomá odlišnost, kterou se v následujících podkapitolách pokusím hledat. Již je také zřejmé, že pokud zde nějaké pojetí bylo, neodpovídalo současnému konceptu tohoto pojmu. Je tedy popřípadě potřeba zjistit, jaké bylo středověké chápání dětství a co obnášelo.

2.4.1 Vymezení dětství

Pro odlišení dětství od dospělosti je důležitá existence určité hranice. Teoretické členění lidského života na počátku středověku vycházelo z formulace, která má svůj původ již v antické tradici. V sedmém století Isidor Sevillský sestavil model životních stádií, který měl sedm etap. Samotné dětství v něm bylo rozčleněno na tři fáze. Byly jimi infantia (rané dětství) trvající do sedmi let, pueritia u dívek ukončena dvanáctým a u chlapců čtrnáctým rokem života a adolescentia jako poslední stupeň před dospělostí.⁴⁶

Během vrcholného a pozdního středověku se věkové hranice posouvaly nebo se měnil počet stádií. Nejvíce se ujala změna Honoria Augustodunensia, který stanovil konec třetího stádia na dvacátý první rok. Při méně stupňovém modelu byly všechny tři fáze spojeny do jedné. Dokonce mnoho teologů současně používalo různé druhy dělení podle potřeby či podle publika. Například Jan Hus používal více stupňové dělení

46 SHAHAR, Shulamith. Vývojové fáze dětství. Souvislosti: revue pro křesťanství a kulturu. 1996, roč. 30, č. 4, s. 31-39. ISSN 0862-6928. S. 31.

(21)

20

lidského života podle denních hodin, v němž mu jako mezníky sloužily duševní a tělesné vlastnosti. Zároveň vymezil dětství i stavem duše, tudíž člověk označený slovem dítě mohl být starý i sto let.⁴⁷

Z výše uvedeného je zřejmé, že k teoretickému ohraničení dětství od dospělosti vždy docházelo, i když se měnily věkové hranice, počty a délka stádií, na něž se dětství dál členilo.

Konec dětství lze posuzovat i z několika dalších hledisek, která se více týkají každodenního života. Ve středověku byla právní dospělost úzce spojena s dospělostí pohlavní, tudíž u dívek se jednalo o dosažení dvanácti let a u chlapců o dovršení čtrnáctého roku. Ovšem z církevního hlediska podle usnesení lateránského koncilu z roku 1215 se dítě stávalo dospělým již v sedmi letech, kdy mohlo k prvnímu přijímání. K posunutí došlo v šestnáctém století kvůli reformaci. Objevil se nový iniciační rituál konfirmace, jejíž požadovaný věk se pohyboval od třinácti až do sedmnácti let v závislosti na regionu. Nicméně městská a venkovská společnost spojovala počátek dospělosti s uzavřením sňatku a založením vlastní domácnosti.

Jednalo se tedy o sociální osamostatnění, nikoli o dosažení určitého věku.⁴⁸ Ohraničení dětství tedy nebylo jen teoretické, ale i v každodenním životě se mezi dětství a dospělost kladla hranice, což jednoznačně svědčí pro existenci konceptu dětství.

2.4.2 Antický a novozákonní pohled

Ukončení dětství je spojeno i s úlohou rozhodovat sám za sebe, proto je potřeba objasnit následující problematiku. Ve středověku se spolu paralelně vyskytovaly dva typy pohledu na dítě, a to antický, v němž se propojuje Starý Zákon s antickými prvky, a novozákonní. Aby nebyla koexistence ohrožena jejich vzájemným střetem, muselo dojít k jejich důslednému oddělení. První přístup se stal samozřejmostí praktického jednání v každodenním životě, zatímco druhý pohled byl součástí méně srozumitelné části náboženských oblastí.⁴⁹

Antická perspektiva má svůj počátek již u Platona a Aristotela, jejich koncept duše se v tomismu stal vnitřní složkou křesťanské filozofie. Avšak teorie o člověku jako o racionální bytosti platily jen pro dospělé, dítě bylo chápáno jako „ještě ne člověk“.

47 NODL, Marin, pozn. 12, s. 10, 11.

48 Tamtéž, s. 23, 24.

49 BLAŽEK, Bohuslav. Zdroje soudobého konceptu dětství. Souvislosti: revue pro křesťanství a kulturu. 1996, roč. 30, č. 4, s. 39–51. ISSN 0862-6928. S. 40, 44.

(22)

21

Ve starozákonním pojetí bylo hlavní pouze děti mít, udržovat je zdravé a přivést na svět nejméně jednoho syna. Děti jsou zde chápány jako poddaní.⁵⁰

Naopak novozákonní pohled pojímá dítě nejen jako rovnoprávné s dospělým, ale v oblasti duchovní je dítě dokonce až jeho vzorem. Rovnoprávnost je v Novém Zákoně patrná ve chvíli, kdy Ježíš ve dvanácti letech dává otázky učitelům v chrámu.⁵¹ Ježíš dokonce vybízí k navrácení se do dětství, aby dospělí mohli vejít do království nebeského.⁵² Novozákonní děti již nejsou poddanými, dostávají se na úroveň k Bohu, protože jsou spoludědicové Kristovi.⁵³

Když se křesťanství dostalo do vztahu se světskou mocí, musel se novozákonní pohled potlačit, protože nepodporoval myšlenku poddanství, v němž je světský otec nadřazený. Tato otázka legitimity moci církve zasáhla i dětství. Současně bylo totiž potřeba zbavit děti vlastního rozhodnutí o své víře, čehož bylo dosáhnuto křtem nemluvněte.⁵⁴

Životní etapa dětství tedy sice nebyla oddělena od dospělosti možností zvolit si svou víru. Avšak hranice dětství a dospělosti, které byly zmíněny v předešlé kapitole 2.4.1 (uzavření sňatku či založení vlastní domácnosti), považuji za dostatečné pro jejich oddělení.

2.4.3 Dětský svět

Pod pojem dětský svět zahrnuji atributy a aktivity, které jsou určené pouze pro děti.

Rovněž sem patří i specifické přistupování k dětem, jež je odlišné od zacházení s dospělými jedinci. Tyto prvky bezpochyby patří k samostatnému konceptu dětství, protože ho odlišují od světa dospělých.

Důležitým předmětem byly pro děti hračky, tedy prostředek, který je speciálně určen pro utváření a rozvíjení hry dítěte.⁵⁵ I když mnohem častější a početnější se staly až díky osvícenské pedagogice,⁵⁶ již ve středověku se daly nalézt dětské hračky, které byly pro děti vyrobené jejich dospělými příbuznými. Důkazy vědomého konceptu dětství jsou například chrastítka, panenky, miniaturní kuchyňské potřeby a jídelní

50 BLAŽEK, Bohuslav, pozn. 49, s. 39, 40.

51 Lk 2, 46.

52 Mt 18, 2, 3.

53 Ř 8, 17.

54 BLAŽEK, Bohuslav, pozn. 49, s. 43, 44.

55 OPRAVILOVÁ, Eva. Předškolní pedagogika. Praha: Grada, 2016. ISBN 978-80-247-5107-8.

S. 90.

56 LENDEROVÁ, Milena, RÝDL, Karel. Radostné dětství?: dítě v Čechách devatenáctého století.

Praha: Paseka, 2006. ISBN 80-7185-647-9. S. 205.

(23)

22

soupravy, modely lodí, vojáčci, malá hliněná zvířata a tak dále. Věci na hraní nebyly jen v bohatých rodinách, chudí mohli hračky vyrobit jednodušším způsobem a z levnějších materiálů. Dokonce jsou doložené i skupinové hry s hračkami.⁵⁷

Ze současného pohledu na dětství se zdá samozřejmé, že by děti měly mít i odlišné aktivity než dospělí. Ovšem již Ariès poukázal na středověké děti, které v raném věku chodily do učení, do služby či pomáhaly rodičům v práci, a tak se podle něj stávaly dospělými.⁵⁸ O pravdivosti tvrzení, že velmi malé děti ve středověku pracovaly a byly na ně kladeny velké nároky nelze pochybovat. Avšak bylo potvrzeno, že se k dětem při práci přistupovalo alespoň trochu jinak než k dospělým, a právě jinakost je klíčová.

Ve většině případů měly děti menší zodpovědnost a vykonávaly méně náročné práce.⁵⁹ Nicméně je otázkou, zda to nebylo způsobeno spíše jejich menší fyzickou zdatností.

Bylo objeveno i několik dalších případů, kdy docházelo k projevům vědomé odlišnosti dětství, je ale nutné uznat, že se jedná spíše o výjimky. Například v desátém století v západním Sasku měli zloději do patnácti let výjimku v zákoně a nesměli být za trest zavražděni, místním totiž přišlo příliš kruté zavraždit tak mladého člověka za nepatrný zločin. Dokonce již v devátém století v klášteře Svatého Benedikta bylo pravidlem, že děti měly povoleny častější jídla, více spánku a čas na hraní. Byla nalezena i středověká literatura pediatrického charakteru.⁶⁰ Z četných regimin pro děti a jejich opatrovníky, která byla rozšířena v patnáctém století, je zřejmé, že existovalo povědomí o nutnosti zvláštní dětské péče a stravy.⁶¹

Z rozboru literárního díla Vincenta z Beauvais, který žil asi mezi lety 1190 a 1264, je patrné, že i ve středověku bylo dětství považováno za specifické období rozvoje. Byla to fáze výchovy, kterou měla zabezpečit rodina. S těmito závěry jsou v souladu i názory Jana Husa, jenž propagoval především učení jazyka a v dětech viděl budoucnost nejen rodiny, ale i samotného národa.⁶² Ve vyšších vrstvách se většinou opravdu dbalo o výchovu a vzdělání potomků, pokud k tomu nedocházelo, byli rodiče vystaveni kritice od představitelů duchovní vrstvy. I když se ve středověku vzdělání dostalo jen

60 Tamtéž, s. 13, 14.

61 NODL, Martin, pozn. 39, s. 30.

62 Spunar in KOPIČKOVÁ, Božena. Vstup české medievalistiky do studia dětské evropské problematiky ve středověku? Glosy a otazníky. In: JIRÁNEK, Tomáš, KUBEŠ, Jiří, eds. Dítě a dětství napříč staletími, 2. Pardubické bienále. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2002, s. 49–60.

ISBN 80-7194-515-3. S. 52–54.

(24)

23

k malému počtu dětí, jeho teoretické vyžadování dosvědčuje zájem určité části společnosti o duchovní vývoj dětí.⁶³

Je nutné upozornit, že zmíněné objevy jiného přístupu k dětem než k dospělým by moderními měřítky dětství neprošly. Avšak středověký koncept dětství se mohl v mnohém lišit, jak již bylo poukázáno v předešlých kapitolách 1.1 a 2.3.1. Tudíž nejde o prokázání určité úrovně vědomé odlišnosti, ale aspoň o nějaké povědomí. Vědomí dětské odlišnosti dokazuje existence hraček, částečné úlevy při práci a odlišný pohled středověkých myslitelů na děti.

2.4.4 Malí dospělí

Předchozí kapitoly svědčí pro existenci samostatného konceptu dětství, ale ve středověku existovaly i konkrétní situace, v nichž se s dětmi bezpochyby zacházelo jako s malými dospělými, tedy jako s dospělými, kteří se odlišují jen svým vzrůstem.

Týkalo se to především světců, synů i dcer dvorských rodin, sirotků i dětí, které byly zaslíbeny Bohu.

Mnoho legend popisuje osudy světců jako malých dospělých. Budoucí světec se měl již v dětství zásadně odlišovat od každodenního života svých vrstevníků, měl se vymykat svatostí a vyzrálostí.⁶⁴ Často tedy byl zobrazován v pokoře a čistotě. Například Anežka, dcera Přemysla Otakara I., měla v kolébce ruce a nohy přes sebe na způsob kříže a v šesti letech ji těšilo pobývat pouze v kostele, dětským hrám se vyhýbala.

Podobně se sv. Mikuláš jen chvílí po svém narození tři dny modlil s rozepjatýma rukama.⁶⁵

Druhým případem malých dospělých, tentokrát však reálnějším, jsou děti z aristokratických a panovnických rodin. Nelze prohlásit, že by to byla urozenost, která by odlišovala děti z dvorské společnosti od těch pocházejících z nižších sociálních vrstev. Ovšem v praxi rodiče z aristokratických kruhů svým potomkům opravdu často odepírali dětství.⁶⁶

Hlásání dospělosti malých chlapců bylo účelné, sloužilo k zajištění kontinuity vlády, která by mohla být nebo i byla ohrožena smrtí panovníka nebo konkurenčním

63 KOPIČKOVÁ, Božena. Vstup české medievalistiky do studia dětské evropské problematiky ve středověku? Glosy a otazníky. In: JIRÁNEK, Tomáš, KUBEŠ, Jiří, eds. Dítě a dětství napříč staletími, 2. Pardubické bienále. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2002, s. 49–60.

ISBN 80-7194-515-3. S. 54.

65 NODL, Martin, pozn. 39, s. 30–32.

66 Tamtéž, s. 32.

(25)

24

rodem. Od okamžiku korunovace se chlapec stával malým dospělým, musel přijímat diplomatické návštěvy, účastnit se všech politických shromáždění a alespoň formálně musel vládnout. Například již od dvanácti let se na reprezentaci moci musel podílet i Václava IV.⁶⁷

Chlapci z panovnických rodin byli ze zmíněných důvodů často odebíráni matkám, což vedlo k jejich slabému citovému vztahu. Při tolika povinnostech, které byly ještě doplněny velmi brzkou výukou a vojenským tréninkem, jim nezbyl čas na dětské hry nebo zábavu.⁶⁸

K upírání dětství docházelo v aristokratických poměrech i kvůli brzké svatbě, která byla součástí sňatkové politiky. Výše zmíněné panovnické povinnosti se týkaly pouze chlapců, ovšem při uzavření dětských sňatků to byly dívky, které v brzkém věku odcházely od vlastních rodičů a citově strádaly. Svatba byla pochopitelně spojena i s nutností sexuální aktivity. Mladé dívky měly kvůli brzkému a opakovanému těhotenství četné zdravotní problémy, pokud byl navíc sexuální styk nucený, mohl vést až k závažným psychosociálním poruchám.⁶⁹

Další malí dospělí se stávali ze sirotků, kteří byli nepřízní situace donuceni se starat o sebe i o své mladší sourozence.⁷⁰ Jinou výjimkou byli chlapci, kteří okolo sedmého roku vstoupili do kláštera a byli zaslíbeni Bohu. V takovém prostředí pro dětský život jednoduše nebylo místo.⁷¹

Ve zmíněných případech byly nad dětství povýšeny politické, demografické nebo i náboženské zájmy dospělých. Z pohledu středověkých rodičů, byly tedy děti využity jako malí dospělí k vyšším zájmům. Je tedy nezbytné připustit, že v určitých případech bylo dětství potlačováno, avšak vzhledem k závěrům předchozích kapitol se přikláním k úsudku, že dětství bylo ve většině případů dostatečně, i když méně než dnes odděleno od světa dospělých, a tudíž koncept dětství ve středověku existoval.

2.5 Výchova a vzdělávání dětí

Obeznámenost s prosazovanou výchovou ve středověku je důležitá, protože díky ní lze poznat zacházení s dětmi, které bylo tehdejší společností vyžadováno, neboť se považovalo za správné a dítěti prospívající. Takové jednání bylo prováděno s nejlepšími

70 BLAŽEK, Bohuslav, pozn. 49, s. 44.

(26)

25

úmysly a bylo vedeno láskou, tedy pozitivním citem k dětem.⁷² Ve středověku se doporučovala autoritativní výchova a prosazovaly se tvrdé tělesné tresty, jež měly dítě zbavit jeho přirozených návyků, jako například cucání palce nebo lezení po zemi, které byly považovány za nedůstojné.⁷³

Z dnešního pohledu byla středověká péče o děti opravdu na nízké úrovni a některé výše zmíněné tehdejší názory mohou být soudobým vnímáním považovány za příliš kruté. Navíc určité prováděné praktiky, například velmi pevné zavinování dětí, jsou spíše záležitostí módy. V určitých obdobích se tedy na ně nahlíží jako na nesprávné, ale například zmíněné pevné zavinování se v dnešní době v euroamerickém kulturním kontextu opět považuje za vhodné.⁷⁴ Tedy z toho, že se nám v určité době nějaké zacházení jeví jako nepřipustitelné, nelze vyvodit přímý ani jednoznačný negativní závěr týkající se vztahu k dětem. Je potřeba přihlížet k tomu, že zmíněné praktiky byly tehdejší společností vyžadovány a nahlíželo se na ně pozitivně.

K výchově dětí docházelo především v rodině. Šlo o přímé učení, při němž se znalosti předávaly z generace na generaci. Vzdělání bylo jen pro hrstku vyvolených (například pro děti z aristokratických rodin, což je zmíněno i v kapitole 2.4.4), v ostatních případech k němu nedocházelo, důležité především bylo naučit se řemeslu.⁷⁵

2.6 Vztah rodičů k dětem

Středověký koncept dětství je potřeba více přiblížit, proto se tato kapitola snaží postihnout vztah rodičů k dětem. Zvláště v tomto období byl velmi odlišný vztah k vlastnímu potomkovi u matky a otce. Panuje obecná shoda v tom, že slabší citový vztah měl k dětem otec. Zpravidla byl totiž zaneprázdněn prací a starostí o veřejné záležitosti, tudíž nepobýval příliš často doma a dětem se nemohl věnovat. Navíc mezi manželi bývala věková nerovnost, a tak když děti vyrůstaly, byl jejich otec často mrtvý nebo příliš starý na to, aby si s nimi rozuměl.⁷⁶ Avšak na druhou stranu k bližšímu vztahu k potomkovi mohl zvláště otce motivovat zájem o pokračování rodové linie.

73 HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče.

Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-888-0. S. 22, 23.

74 Winnicott in PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.

ISBN 80-247-0871-x. S. 178.

75 SINGLY, François de. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-717-8249-1.

S. 22.

76 HORSKÁ, Pavla, et al. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama, 1990.

ISBN-80-7038-011-X. S. 228, 229.

(27)

26

Nodl dokládá, že v testamentech otcové upřednostňovali své nedospělé děti nad své manželky.⁷⁷

Naopak se předpokládá, že matky mají k dítěti bližší vztah již na základě biologické podmíněnosti. Devět měsíců jej nosí ve svém těle, a tak neustále dochází k jejich bezprostřednímu kontaktu. Naopak otec má v tomto období jen zprostředkované nepřímé informace o dítěti. I po porodu musí být matka s potomkem až na výjimky stále spolu, protože dítě potřebuje neustálou péči a především je nutné ho kojit, což vede k navázání silnějšího pouta (výjimky u majetnějších rodin jsou zmíněny v kapitole 2.4.4 a 2.6.1). V pozdějším věku dítěte k němu má matka stále mnohem blíže, neboť to byla ve středověku právě ona, která se starala o domácnost, a tak se mu mohla každý den i noc věnovat a získávat si jeho lásku. Ani práce nebránila v jejich kontaktu, neboť přestože některé ženy pracovaly například na poli, braly děti s sebou. Celkově lze konstatovat, že děti byly ve středověku zejména v rukou žen, tedy matek, chův, kojných, babiček, starších sester nebo tet.⁷⁸ Další odstavce se tedy z důvodu odlišnosti vztahu matky a otce k potomkovi týkají především vztahu matky a dítěte. Přesnější pojem než používaný termín rodičovská láska by byl mateřská láska, protože ta otcovská byla ze zmíněných důvodů odlišná.

V minulosti převažoval názor, že náklonnost mezi rodiči a dětmi se objevila až v průběhu historie, například Lloyda de Mause k takovému závěru vedla vysoká úmrtnost novorozeňat, vraždy dětí po porodu (podrobněji viz kapitolu 2.6.2), rodičovská přísnost a nízká úroveň péče.⁷⁹ Poslední a předposlední důvod je vyvrácen již výše. Oproti tomu současný medievalista Martin Nodl dokládá pozitivní vztah rodičů k dětem z racionálního hlediska na základě tří zásadních argumentů. Za prvé uvádí snahu o pokračování rodiny. Z ekonomického hlediska rodiče zhodnocovali svůj majetek i pro své děti, které v dospělosti převzaly řemeslo a dále v něm pokračovaly.

Jak je již zmíněno výše, v závětích otcové jako první a největší dědice uvádějí své děti, jimž svěřují veškerý majetek. Druhý důvod Nodl spatřuje ve způsobu středověké zemědělské a řemeslnické výroby. Děti tvořily nezbytnou pracovní sílu, matkám ulehčovaly starost o domácnost a mladší sourozence, naopak otcům pomáhaly s řemeslem, obchodem a plnily drobné práce, například pásly zvířata nebo se staraly o drůbež. Třetí příčina vyplývá ze skutečnosti, že sociální síť klášterů starajících se

78 Tamtéž.

79 MAUSE, Lloyd de, eds., pozn. 27, s. 1, 51, 52.

(28)

27

o nemocné a slabé se začala postupně tvořit až ve čtrnáctém a především v patnáctém století. Tudíž do té doby byli zestárlí rodiče zcela závislí na materiální pomoci svých již dospělých potomků. Tudíž univerzálně platný psychologický model, podle něhož se děti v dospělosti chovají ke svým rodičům tak, jak oni přistupovali v dětství k nim, nutně musel vést k péči o potomky a k projevování přízně.⁸⁰

Doklady kladného citu k dětem uvádí Nodl při popisu výsledků práce Emmanuela Le Roy Laduria, jenž analýzou inkvizičního protokolu z období od roku 1294 do roku 1324 doložil náklonnost matek k jejich potomkům. Našel výpovědi, v nichž matky své děti hýčkaly, mazlily se s nimi, často je líbaly nebo oplakávaly jejich nenadálé úmrtí.⁸¹ Silnou lásku dokládají i kazatelé z patnáctého století, kteří vytýkali matkám přehnané rozmazlování dětí a mazlení se s nimi. Obávali se totiž, že takové chování dítěti navodí hříšné myšlenky.⁸² Ze středověkých knih zázraků lze rovněž doložit projevování strachu o zdraví dětí. Rodiče doufali, že nadpřirozené síly jim pomohou uzdravit jejich potomky, kteří byli z tehdejšího lékařského hlediska považováni za nevyléčitelné.

Zkoušelo se přimlouvání u jednotlivých světců, ale v případě neúspěchu se věřící obraceli i na magické skutky vykladačů a čarodějnic.⁸³

I když je velmi složité vynášet soudy o pocitech středověkých lidí, na základě výše zmíněného se jeví jako pravděpodobné, že především matka měla ve většině případů příznivý vztah ke svému potomkovi. Samozřejmě napříč tehdejší společností byly nepochybně rozdíly, této problematice se věnuji v následující podkapitole 2.6.1, a jistě existovali i jedinci, kteří z patologických důvodů k dětem žádné city nechovali, takové případy se však nalézají v každé společnosti. Jako zásadní argument pro existenci kladného vztahu k dětem považuji zmíněnou skutečnost, že láska nevycházela jen z nezištných citů, ale měla silný základ v mateřské biologické podmíněnosti a i v ekonomických a sociálních problémech tehdejší společnosti.

2.6.1 Odlišnosti v přístupu k dětem

Ke všem dětem samozřejmě nebyl přístup stejný. Záleželo i na mnoha jiných faktorech než jen na historickém období, důležité jsou především sociální rozdíly. Níže je zmíněna odlišnost bohatých a chudých rodin, specifický přístup k dětem byl

80 NODL, Marin, pozn. 12, s. 17, 19.

81 Le roy Laduria in NODL, Martin. Dětství v předmoderní době. Souvislosti: revue pro křesťanství a kulturu. 1996, roč. 30, č. 4, s. 7–31. ISSN 0862-6928. S. 17–19.

82 HORSKÁ, Pavla, et al., pozn. 76, s. 229.

83 NODL, Marin, pozn. 12, s. 20, 21.

(29)

28

i u aristokratů a také velmi záleželo na pohlaví dítěte a na tom, zda se jednalo o manželské dítě.

U zcela chudých rodin nebylo možné, aby dítě pracovalo spolu s rodiči v domácnosti či v rodinném hospodářství, a tak byly děti nuceny k brzkému odchodu z domova, aby si hledaly vlastní zdroj obživy. Většinou se tak dělo okolo desátého roku dítěte, tato situace však neznamenala nezájem rodičů, ale byla vyžádána ekonomickými poměry. Děti ovšem zpravidla zůstávaly v kontaktu s rodinou, neboť setrvaly v rodném městě nebo vesnici či se jen přesunuly do blízké vesnice.⁸⁴

Na druhé straně majetné rodiny naopak dávaly děti na starost chůvám a po dosažení určitého věku, je posílaly studovat, což způsobovalo, že vlastní rodiče nestrávili příliš mnoho času se svým potomkem.⁸⁵ Ovšem tato skutečnost nemusí nutně znamenat, že bohatí rodiče své děti neměli rádi, ale spíše jen dělali to, co si mysleli, že je pro dítě a budoucnost jeho i celé rodiny nejlepší. Rovněž se od nich takové chování v tehdejší společnosti vyžadovalo. Ve prospěch této teorie uvádí Kopičková již zmiňovanou skutečnost, že vyšší vrstvy dbaly o výchovu svých potomků, což svědčí o zájmu o jejich duchovní vývoj.⁸⁶ Bližší informace o specifičnosti situace dítěte a rodiče v aristokratickém prostředí popisuji v kapitole 2.4.4.

Dále nelze opominout středověké podcenění dítěte ženského pohlaví, jež vytvářelo předstupeň nedocenění budoucí ženy. Ve středověku docházelo k umělé regulaci novorozeňat, o které se zmiňuji ještě v následující kapitole 2.6.2, a vzhledem k tomu, že se v rodině cenili spíše chlapci, bylo častější usmrcovat právě dívky.⁸⁷ I když s postupným prosazováním křesťanství tyto praktiky ustupovaly, stále byla dcerám věnována menší pozornost než synům. Z narození chlapce měli rodiče mnohem větší radost než z narození dívky. Chlapec byl totiž pokračovatelem rodu, dívka naopak byla spíše starostí.⁸⁸ Z níže zmíněného špatného zacházení s nemanželskými dětmi, je patrné, že rodiče museli například dbát na počestnost své dcery.

Společenský život dětí, kterým umřel jen jeden z rodičů, nemusel být významně poznamenán, neboť jejich rodinu často doplnil otčím nebo macecha. Ovšem špatné postavení ve středověké společnosti měli sirotci svěření poručníkům a především

85 MAUSE, Lloyd de, eds., pozn. 27, s. 32.

86 KOPIČKOVÁ, Božena, pozn. 63, s. 54.

87 Stloukal in KOPIČKOVÁ, Božena. Vstup české medievalistiky do studia dětské evropské problematiky ve středověku? Glosy a otazníky. In: JIRÁNEK, Tomáš, KUBEŠ, Jiří, eds. Dítě a dětství napříč staletími, 2. Pardubické bienále. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2002, s. 49–60.

ISBN 80-7194-515-3. S. 54, 55.

88 KOPIČKOVÁ, Božena, pozn. 63, s. 55.

(30)

29

nemanželské děti, protože byly často vyštvány ze své skutečné rodiny, nebyly počítány do rodu a ztratily dědická i stavovská práva. Nemanželské děti byly vychovávány jen matkou, na níž také zůstala povinnost je živit a vychovávat, ostatní členové rodiny se k dítěti nehlásili. Neprovdané matky z nižších vrstev, například děvečky, dělnice, služky nebo i nevěstky, řešily svou složitou situaci infanticidou.⁸⁹

Jen v naprosto výjimečných případech za předpokladu, že se za zlepšení postavení dítěte zaručil jeho vysoce postavený otec, se dítě mohlo dočkat lepšího zacházení.

Příkladem může být Jan Volek, nemanželský syn krále Václava II., působící ve funkci nejvyššího kancléře a olomouckého biskupa. Další výjimkou, ke které docházelo před upevněním legislativy kanonického práva, bylo postavení nemanželských dětí knězí.

Do dvanáctého století mohli jejich mužští potomci dosáhnout vysokých církevních úřadů, příkladem může být pražský biskup Daniel I. Později konkubíny i nadále přiváděly na svět potomky kněžích, avšak ti již nedosáhli vysokých pozic, pracovali spíše jen pro církevní správu.⁹⁰

2.6.2 Zacházení s novorozeňaty a kojenci

Při zkoumání středověkého pohledu na dětství je nezbytné sledovat i první měsíce života dítěte, protože již zde se dá pozorovat, jakým způsobem je s ním zacházeno a jak se k němu přistupuje.

2.6.2.1 Dětská úmrtnost

V tomto období je důležitým tématem vysoká úmrtnost novorozeňat, která až do osmnáctého století byla kolem třiceti procent.⁹¹ Mnozí autoři z této skutečnosti vyvozují závěry o negativním vztahu rodičů k dětem. Je však otázkou, zda by se nemělo současně přihlédnout i k dalším faktorům.

Zprvu je nutné objasnit, že vysoká dětská úmrtnost nebyla primárně způsobena nezájmem rodičů. Jednou z příčin mohlo být prostředí, v němž byli novorozeňata a kojenci nuceni žít. Především se jednalo o špatné hygienické podmínky, nerozvinutou lékařskou péči, rozšíření nemocí, nevyváženou výživu a mnoho dalšího.⁹² Tedy

89 KOPIČKOVÁ, Božena, pozn. 63, s. 57–59.

90 Tamtéž, s. 57, 58.

92 Tamtéž.