pana děkana – vytisklé v deskách 2str.
Prohlášení je třeba podepsat a znovu naskenova
Poděkování
Chtěla bych poděkovat vedoucí diplomové práce MgA. Janě Konvalinkové Ph.D. za věnovaný čas a rady, především ve finálních úpravách práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a svým blízkým za podporu při tvorbě diplomové práce.
Anotace:
Cílem diplomové práce bylo zjistit současný stav výuky dějin hudby
v hodinách hudební výchovy na 1. stupni základní školy. Reakcí na tuto skutečnost vznikl soubor aktivit, který má napomoci výuce dějin hudby na základní škole.
Aktivity se zaměřují na tvořivou činnost, citový proţitek a činnostní učení.
Teoretická část se zabývá jednotlivými hudebními obdobími, ve kterých nás
seznamuje s vývojem hudby a s hlavními představiteli daného období nebo tvůrčího stylu. Praktická část se věnuje významu hudební výchovy na základních školách, seznamuje s aktuálním zaměřením hudební výchovy dle Rámcového vzdělávacího programu. Přináší výzkum, který formou dotazníkového šetření zkoumá, do jaké míry jsou dějiny hudby vyuţívané v hodinách hudební výchovy na 1. stupni základní školy. V návaznosti na výzkumnou část vznikl soubor aktivit věnovaný dějinám hudby, který je členěn na dvě části. První část se zaměřuje na aktivity k přiblíţení doby daného historického období a jeho významných hudebních forem.
Druhá část seznamuje s autory, kteří jsou nejvíce citováni v učebnicích hudební výchovy.
Klíčová slova: dějiny hudby, aktivity, skladatel, hudební období, tvorba, děti
Annotation:
The main aim of this diploma thesis is to look into the current situation of teaching history of music in music lessons at primary school. As a reaction to that fact a set of activities was created to help during the teaching history of music at primary schools. The activities are focused on creative activities, emotional expe- rience and leasing by doing. The theoretical part deals with every single music pe- riod in which the development of music and the main representatives are per- formed. The practical part is devoted to the importance of music lessons at primary schools. This part also introduces the contemporary specialization of music lesson according to RVP. It also brings a research which by means of a questionnaire ex- amines to chat extent the history of music is used in music lessons. In connection to the research part a set of activities focused on the history of music was designed.
This set is divided into two parts. The first one is focused on activities which de- scribe concrete historical periods and their important music forms. The second part introduced authors who are the most frequently cited in textbooks of music educa- tion.
Key words: history of music, activities, composer, musical periods, creation, child- ren
8 OBSAH
Seznam zkratek ... 11
ÚVOD ... 12
1. TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1.1 Pravěká hudba ...14
1.2 Starověká hudba ...15
1. 2.1. Starověké mimoevropské kultury ...15
1. 2.2. Hudba antického Řecka a Říma ...15
1.3 Středověká hudba ...16
1.4 Renesanční hudba...18
1.5 Barokní hudba ...20
1.6 Klasicistní hudba ...22
1.7 Romantická hudba ...24
1.8 Novoromantická hudba ...26
1.9 Národní hudební kultury 19. století ...29
1.10 Hudba 20. století ...34
1.10.1 Pozdní romantismus ...35
1.10.2 Impresionismus ...36
1.10.3 Expresionismus ...37
1.10.4 Neofolklorismus ...39
1.10.5 Neoklasicismus ...41
1.10.6 Civilismus ...42
1.10.7 Futurismus ...43
1.10.8 Aleatorika ...43
1.10.9 Minimalismus ...43
1.10.10 Mikrointervalová hudba ...44
1.10.11 Nová věčnost ...44
2. PRAKTICKÁ ČÁST ... 45
2.1 Hudební výchova na ZŠ ...45
2.2 Hudební výchova dle RVP ...45
2.3 Dotazníkové šetření ...46
2.4 Soubor aktivit s ohledem na kulturní epochy a umělecké slohy ...52
2. 4.1 Pravěk ...52
2. 4.2 Starověk ...54
9
2. 4.3 Středověk ...55
2. 4.4 Renesance ...57
2. 4.5 Baroko...58
2. 4.6 Klasicismus ...62
2. 4.7 Romantismus ...65
2. 4.8 Novoromantismus ...66
2. 4.9 Národní školy – Rusko, Čechy, Sever ...66
2. 4.10 20. století ...72
2. 4.11 Impresionismus ...74
2. 4.12 Expresionismus ...75
2. 4.13 Neofolklorismus ...75
2. 4.14 Civilismus ...77
2. 4.15 Máslostroj ...77
2. 4.16 Futurismus ...77
2. 4.17 Aleatorika ...78
2. 4.18 Minimalismus ...78
2.5 Soubor aktivit s ohledem na významné hudební skladatele ...79
2.5.1 Bedřich Smetana...79
2.5.2 Antonín Dvořák ...82
2.5.3 Leoš Janáček ...83
2.5.4 Wolfgang Amadeus Mozart ...85
2.5.5 Ludwig van Beethoven ...85
ZÁVĚR ... 87
Seznam literatury ... 88
Seznam příloh ... 90
10 Seznam obrázků:
Obrázek 1: Vivaldiho motiv ... 60
Obrázek 2: Už ty pilky dořezaly ... 83
Seznam tabulek Tabulka 1 : Vyhodnocení otázky č. 1 ... 47
Tabulka 2: Vyhodnocení otázky č. 2 ... 47
Tabulka 3: Vyhodnocení otázky č. 3 ... 48
Tabulka 4: Vyhodnocení otázky č. 5 ... 49
Tabulka 5: Vyhodnocení otázky č. 6 ... 49
Tabulka 6: Vyhodnocení otázky č. 7 ... 50
11
Seznam zkratek
RVP – Rámcový vzdělávací program ZŠ – základní škola
T – takt
4/4 - čtyřčtvrtečný takt
12
ÚVOD
Hudba je nedílnou součástí lidského ţivota. Provází člověka téměř na kaţdém kroku a působí jak na jeho vývoj, tak na utváření lidského charakteru. Chůze, tep srdce a další činnosti lidského těla uţ nesou hudební vyjadřovací prostředek – rytmus. Dalo by se říci, ţe hudba je potřebou pro ţivot.
Hudbou lze vychovávat. Hudební umělecká díla nás obohacují, působí na city, intelekt i vnímání. Hudba nás zároveň všude obklopuje. Je jí tolik, ţe vzniká tzv.
„akustický smog“, který na člověka působí, aniţ by mu chtěl věnovat pozornost. Má velkou sílu, můţe být i nebezpečným nástrojem, lze s ní ovlivňovat masy lidí.
Hudební dějiny nás seznamují s významem hudby. Díky práci s různými hudebními díly napříč staletími nás učí naslouchat, přemýšlet i soustředit se.
Tématem předloţené diplomové práce jsou dějiny hudby a jejich vyuţití na 1. stupni základní školy. Téma bylo zvoleno s ohledem na realitu postavení hudební výchovy ve školském systému a její témata zařazovaná do vyučování.
Cílem předloţené diplomové práce je odhalit současný stav výuky dějin hudby v hodinách hudební výchovy na 1. stupni základní školy a reagovat na tuto skutečnost.
Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V teoretické části diplomové práce se autor zabývá stručně jednotlivými hudebními obdobími, zaměřuje se na historické souvislosti dané doby, vývoj hudby a hlavní představitele jednotlivých hudebních slohů a stylů. Praktická část se zabývá tím, jaký význam má hudební výchova na základních školách, aktuálním zaměřením hudební výchovy dle RVP a pomocí výzkumu odkrývá realitu zařazování výuky dějin hudby na základních školách.
Pro zjištění tohoto stavu byla zvolena metoda dotazníkového šetření, pro které autor vytvořil svůj vlastní dotazník. Na základě vyhodnocených poznatků vznikl soubor aktivit, který se zaměřuje na vyuţití dějin hudby na 1. stupni základní školy. Ty staví na proţitku dětí, rozvoji tvořivosti a zafixování učiva pomocí činností, zaměřují se na seznámení s jednotlivými hudebními obdobími, hudebními formami i hudebními skladateli. Kritériem pro tvorbu aktivit byla také přenositelnost aktivit do neškolského prostředí.
Práce je určena především pro učitele 1. stupně základních škol, můţe být inspirací i pro učitele 2. stupně. Diplomová práce můţe být vhodná i pro lidi pracující s dětmi ve volnočasových zařízeních nebo pro kohokoliv, kdo by rád vyuţil hudební aktivity ve výchově.
13
Toto téma si autor vybral na základě sloţitosti, obsáhlosti i zajímavosti tématu.
Důleţitým aspektem pro výběr tématu bylo také to, ţe autor chtěl vytvořit práci, která můţe být nápomocná nejen při výuce hudební výchovy, ale i při další různorodé práci s dětmi.
14
1. TEORETICKÁ ČÁST
Cílem teoretické části je představení jednotlivých období hudebních dějin.
Podkapitoly obsahují historické souvislosti, nové trendy v hudbě a seznámení s hlavními představiteli daného období nebo tvůrčího stylu. Při představení autorů se věnujeme jejich hlavnímu přínosu do hudebních dějin a seznámení s významnými díly jejich tvorby.
1.1 Pravěká hudba
Hudba se začala utvářet hned na počátku, kdy se začal vyvíjet člověk. Byla součástí běţného denního ţivota. Můţeme se domnívat, ţe hudba mohla vzniknout úplnou náhodou při práci, během které údery kamene o kámen nebo dřeva o dřevo vydávaly nějaký zvuk. Další variantou vzniku hudby mohla být potřeba sdělit si informace na větší vzdálenost. Později si pravěcí lidé vyráběli hudební nástroje cíleně.
Důkazem jsou nalezené primitivní hudební nástroje především z oblasti Mezopotámie, Egypta a Číny. Jelikoţ některé přírodní materiály podlehly času, a tudíţ se nedochovaly, odborníci se zabývali zkoumáním hudebních nástrojů dnešních primitivních kmenů, které mohou pravěké nástroje připomínat. Nástroje se vyráběly z dostupných materiálů, jako bylo dřevo, kůţe, šlachy, kosti, zvířecí rohy, ţelví krunýře, lastury, později i keramika nebo kov. Byly to například bubínky, píšťaly, štěrchátka, panova flétna.
S dobou bronzovou se objevily nástroje dokonalejší – lyry, loutny, harfy.
Co se týče vokální hudby, lidé se pokoušeli napodobovat zvuky kolem sebe (zvířecí, přírodní). Jejich intonace nebyla ani zdaleka dokonalá a často se pohybovala jenom mezi 2-4 tóny. Hlavní úlohu zde přebíral rytmus a pohyb.
Hudba v pravěku měla převáţně magickou funkci. Stala se hlavní součástí náboţných obřadů či rituálů. Všechny obřady bývaly doprovázeny hrou na hudební nástroje, dupáním, tleskáním nebo mlaskáním. Její vedení patřilo do rukou šamana.
Lidé věřili, ţe takovýmito obřady se dají odvrátit přírodní katastrofy, přivolat štěstí lovců nebo dokonce léčit. Hudba doprovázela i ţivotní události jako narození dítěte, svatební obřad nebo pohřební slavnost.
15
1.2 Starověká hudba
Hudba měla ve starověku své výrazné místo. Zpočátku byla spojena hlavně s náboţenskými obřady nebo s ţivotem panovnického dvora. Postupem času začala slouţit i jako doprovod společenských akcí či jako zábava. Mohli se jí účastnit všichni svobodní občané. Největší zastoupení ve starověké kultuře má Řecko a Řím, ale neméně důleţité jsou i jiné kultury (Egypt, Čína, Mezopotámie, Indie a Japonsko).
1. 2.1. Starověké mimoevropské kultury
Mezi starověké mimoevropské kultury řadíme Mezopotámii, Egypt, Čínu, Indii a Japonsko. Hudba starověkých mimoevropských kultur je převáţně jednohlasá.
Hudebníci měli své významné postavení na panovnickém dvoře, mohli jimi být muţi i ţeny. Díky tomu vznikla „hudebnická“ profese. Nástrojově se jednotlivé kultury prolínaly. Najdeme zde různé typy fléten, píšťal, lyr, harf, bubnů, strunných nástrojů.
Hudba v Mezopotámii měla jednohlasý charakter. Počalo zde zkoumání hudební teorie. Hudebníci byli vzděláváni, vychováváni při chrámech.
V Egyptě se hudba vyuţívala při obřadech, ale ceněn byl i její terapeutický ráz, který měl blahodárný vliv. Hudebníci dosahovali velkého uznání. Jejich postavení bylo tak vysoké, ţe měli tu čest být pohřbeni spolu s faraonem.
V Číně se hudba pojila se státními záleţitostmi, její důleţitost byla také vnímána i v souvislosti s významem působení hudby na člověka. Vytvořen byl pětitónový systém - pentatonika. Rytmika této hudby byla přehledně pravidelná. Číňané si vzdělávali své hudebníky, zakládali hudební školy pro chlapce od 7 let. Existoval hudební úřad, který spravoval hudební památky.
Indická hudba je zaloţená na improvizaci. Vyuţívali tzv. rág, coţ jsou melodické modely, které vychází ze stupnic o 22 dílech. Rágy měly symbolický charakter, dokázaly vyjádřit náladu, denní i roční dobu.
V Japonsku byla hudba velmi spjatá s náboţenstvím. Uţ znají vícehlas, ale uţívají ho velmi omezeně.
1. 2.2. Hudba antického Řecka a Říma
Antická hudba má stále ráz jednohlasu. Mohli bychom ji uţ rozdělit na vokální sólovou, sborovou a instrumentální. Mezi nejpouţívanější nástroje patří: harfy, lyry, flétny, píšťaly, bubny, kithary, loutny, aulos nebo panova flétna.
16
Řecká hudba vychází z hudby mezopotamské a egyptské. Řekové jsou povaţováni v této době za nejhudebnější národ v Evropě, hudba procházela celým jejich ţivotem. Řekové měli svého hudebního boha Apollóna, kterého povaţovali za zakladatele hudby. Ve starověkém Řecku se začalo na hudbu nahlíţet vědecky, podlehla zkoumání několika filozofů jak z pohledu morálního, tak i politického. Na hudbu bylo také nahlíţeno z terapeutického pohledu. Utvářela se hudební teorie, díky níţ vznikaly první záznamy hudby (v souvislosti s řeckou abecedou). Na základě matematických a sluchových teorií vznikl pentatonický systém, který dal základ diatonickému, chromatickému a enharmonickému členění oktávy. Od 7. století př. n. l. se rozvíjela samostatná instrumentální hra především na aulos a kitharu (auletika, kitharistika). Díky rozvoji hudebního umění se stavěly zvláštní sály pro hudbu. Své zastoupení měla hudba v dramatu jako sólový zpěv, instrumentální mezihry nebo sborové zpěvy. Vznikaly také hudební a pěvecké soutěţe. Dochovanou řeckou památkou je Píseň Seikilova.
Řím se inspiroval Řeckem, převzal část jeho kultury. Hudební nástroje byly vyráběny dle vzoru řeckých hudebních nástrojů. Strunné nástroje Římané zdokonalili zvýšením počtu strun, novinkou mezi římskými hudebními nástroji byly vodní varhany.
V Římě byla hudba spojována s komedií. Věřili, ţe hudba má na člověka dobrý vliv.
1.3 Středověká hudba
Hudba ve středověku zahrnovala určité lidské činnosti. Zpočátku vznikala improvizací, nebyla zapisována a šířila se ústně. Velký vliv na hudbu měla v této době církev. Neměla slouţit jako zábava, ale jako souznění s Bohem. Hudební umění v tomto období můţeme rozdělit do 3 skupin (liturgický zpěv, duchovní hudba a světská hudba) a do 3 období (raný středověk, ars antiqua a ars nova).
Liturgický zpěv byl součástí bohosluţeb. Chorál, zpočátku jednohlasý, textově vycházel z Bible. Z popudu papeţe Řehoře Velikého (Gregorius Magnus) vznikl soubor křesťanských zpěvů nazvaný Gregoriánský chorál, který se stal hudbou všech lidí v Evropě. Gregoriánský chorál se zpíval latinsky, vycházel z Bible a byl vystavěn na starých tóninách. Zpíval ho buď sbor, dva sbory střídavě, a nebo se střídal sbor a sólisti.
Instrumentální doprovod byl zakázán, později byl povolen doprovod varhan. Během 9. století se chorální zpěv začíná projevovat i vícehlasně, ve kterém první hlas je převzat z Gregoriánského chorálu a druhý hlas je vystaven na improvizaci nebo zpívá stejnou melodii v paralelních kvintách či kvartách.
17
Duchovní hudba byla nejprve silně spjatá s chorálem. Přináší nám dramatické hudební umění, např. hry o ţivotě světců, velikonoční hry, vánoční hry. Také vznikly duchovní písně, které byly nejprve latinské, postupně převládal národní jazyk. Velký vliv na ně měla tvorba trubadúrů a truvérů. U nás vznikly duchovní písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo české země, které zlidověly. Dalšími dochovanými památkami jsou písně ze 14. století Buóh všemohúcí nebo Jezu Kriste, ščedrý kněze.
Světská hudba byla součástí různých slavností, turnajů, lovů. Velký vliv na ni měli potulní hudebníci, kteří byli zaměstnáváni ve městech i vesnicích. K světské hudbě středověku neodmyslitelně patří dvorská lyrika truvérů, trubadúrů a minesengrů. Byli to básníci a skladatelé v jedné osobě. Trubadúři hledali něco jiţ vytvořeného, aby to mohli variovat a upravovat. Náměty pocházely ze společenského ţivota – loučení milenců při svítání (alba), láska rytíře k vesnické dívce (pastorela), smuteční píseň (planch), milostné písně (chansony).
Středověk je významný vývojem vícehlasu. Zpočátku byl zaloţen na improvizaci. Následně vzniklo organum, které má hlavní hlas převzatý z chorálu a jsou k němu dotvořeny ostatní hlasy zpívané v paralelních intervalech. Kdyţ se upustilo od nutnosti paralelních intervalů, vzniklo volné organum, které vyuţívá i jiných intervalů.
Dalším postupem byl protipohyb hlasů. Novým hlasům se začaly přidávat i nové texty (moteto). Vrcholná fáze nastává v momentě, kdy se vícehlas osvobozuje od chorálu a i hlavní melodie je vytvořena autorem (konduktus).
Postupně se hudba odpojovala od chorálu a církve.
Období raného středověku bylo z časového hlediska první. Vzniklo zde přísné organum, které se ještě v tomto období vyvinulo ve volné organum.
V ars antique se rozšířila umělá polyfonie (tříhlasé i čtyřhlasé podoby), rytmický systém a menzurální notace. Rozvinuly se také nové formy kondukty a moteta. S tímto období jsou spjati tito umělci: Leoninus, Perotinus.
Ars nova přinesla vývoj v polyfonii, skladba se jiţ stává uměleckým dílem.
Rozvinuly se nové formy např. ballata, caccia, madrigal. Zdokonalení notace přineslo více pramenů pro dnešní poznání. Mezi významné osobnosti ars novy řadíme Guillauma Machauta, Francesca Landiniho.
I kdyţ se instrumentální hudba moc nerozvíjela, pouţívaly se ve středověku tyto nástroje: varhany, harfy, loutny, trubky, pozouny, gigue, monochord, organistum, flétny, rohy, tamburíny, bubny.
18
Notový zápis zpočátku nebyl ţádný. Jiţ ve starověku pouţívali písmennou notaci, v níţ nad text byla vpisována řecká písmena. Ve středověku se vyvinula neumová notace, která vyuţívala značek (tečka, čárka) nad textem, které naznačovaly směr melodie, později se přidali linky pro tóny f, c, g. Z neumové notace se vyvinula notace chorální, která má čtyřhranný tvar, ale rytmicky je stále neurčitá. Se zapsáním rytmu přišla aţ notace menzurální. Zapisovány byly především liturgické zpěvy, duchovní i světská tvorba, velmi zřídka lidová hudba.
1.4 Renesanční hudba
Renesance jako nový nastupující sloh přináší protiklad středověku a návrat k antice. Velmi výrazný je zde odklon od vlivu církve, který vnímáme i v hudební kultuře. Renesance se obrací k člověku, obdivuje ho, zakládá na jeho rozumu a vlastním názoru. Renesanční člověk touţí po plnohodnotném ţivotě tady na zemi, nevnímá tedy pozemský ţivot jen jakousi přípravu na ţivot posmrtný. Je to období, kdy se díky zámořským cestám objevuje celý svět a obecně se rozšiřují obzory.
Hudba v renesanci měla velký význam především při výchově člověka. Byla nezbytnou součástí obecného vzdělání. Velký důraz se kladl na tvůrčí individualitu, jednotlivá díla se jiţ „nepůjčovala“, ale hodnotná byla právě novost.
Výrazně se prosadila důleţitost textu, poetika povýšila nad sloţitost melodie.
Text určoval, jak hudba bude znít. Text byl jakousi konstrukcí, na které se stavělo.
Hudba renesance je čistší, jasnější, pro laika srozumitelnější. Renesanční hudba touţí po zvukové barevnosti i velké formě.
S obdobím renesance jsou spojeny hudební formy jako např. magnificat, moteto, chanson, mše (cyklická, kanonická, parodická, tenorová, variační). Tyto formy mají více podob podle toho, v jaké zemi byly psány. Některé formy známe jiţ z předchozího období. Inovativností je zde vícehlasost, variace nebo jiné harmonické úpravy.
Hudební teorie se posunula vpřed. Byl vytvořen nový solmizační systém, dvanáctitónová stupnice, vynalezen hudební slovník, poznána logika harmonie, ale největším objevem byl vynález nototisku (16. století), díky němuţ se hudební umění šířilo rychleji a bylo dostupnější široké veřejnosti. Notový zápis pro vokální hudbu byl stále ještě psaný v menzurální notaci. Pro hudbu instrumentální, nástroje drnkací, však vzniklo písmo jiné – tabulatury, ve kterých nebyly zapsány jednotlivé tóny, ale hmaty pro určitý nástroj. Lišily se tedy tím, pro jaký nástroj byly psané.
19
Významnou postavou tohoto období byl Giovanni Pierluigi da Palestrina.
Uţ od dětství se věnoval chrámové hudbě, byl zpěvákem, varhaníkem, učitelem, dokonce se stal papeţským skladatelem. Zanechal po sobě velké dílo čítající přibliţně 950 skladeb (mše, ofertoria, motety, magnificaty, ţalmy, hymny, litanie, lamentace).
Ideou jeho děl je rovnováha, nechtěl potlačovat ţádný z hlasů, ale vytvořit ideální souhru.
Další důleţitou osobností byl Orlando di Lasso. Jako chlapec zpíval ve sboru, později se stal kapelníkem. Jeho styl je velmi překvapivý, pouţívá náhlé skoky, neočekávané části. Ve svých skladbách pouţíval vtip i dovádivý spád. Psal duchovní i světskou hudbu a zanechal po sobě okolo 2000 skladeb (mše, magnificanty, ţalmy, moteta, lamentace).
V renesanci se rozvíjí hudební soubory. Byl jiţ znám pojem orchestr, ale ne jako ustálená sestava různorodých nástrojů. Jednalo se buď o soubor stejné skupiny nástrojů, jako např. soubor strunných nástrojů: 2 loutny a rebeca nebo 2 harfy a fidula, nebo smíšené soubory nástrojů: varhany, cemballo a loutna nebo flétna, citera, loutna a harfa.
Dále se uplatnily tyto nástroje: kithara, clavicemballo, clavichord, virginaly, viola da gamba, příčná flétna, šalmaj, fagot, cink. Instrumentální hudba se často pouţívala jako doprovod k tancům, jako byly pavany, couranty, gagliardy, tak i jako samostatná hudba – toccaty, fugy, fantasie. Taneční hudba byla v tomto období velmi oblíbená. Tance se vţdy řadily do dvojic pomalý – rychlý, příkladem můţe být pavana a gagliarda nebo allemande a branle.
Do českých zemí se italská a francouzská renesanční hudba dostala díky císaři Rudolfu II., který byl velkým milovníkem umění a na svůj dvůr zval přední hudebníky Evropy. Doba husitských válek přináší českou chorální píseň Kdoţ sú boţí bojovníci a Povstaň, povstaň Veliké město praţské, které jsou s husitskými válkami spojené. Tyto písně můţeme najít v Jistebnickém kancionálu. Duchovní píseň prodělala rozkvět, jelikoţ náboţenské obřady jiţ nebyly tak svázané. Najdeme je v dochované hudební památce v Šamotulském Kancionále. K významným postavám české renesanční hudby patří Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic, jenţ byl šlechticem a věnoval se komponování, nebo Jana Blahoslava, který se zabýval hudební teorií.
20
1.5 Barokní hudba
Baroko nastupuje v 17. století. Za jeho počátek se pokládá rok 1600, ale jisté znaky tohoto stylu se začaly objevovat jiţ v 90. letech 16. století.
Baroko chce oblouznit mysl, je monumentální, potrpí si na dramatičnost.
Ve skladbě se jiţ objevuje více myšlenek. Hugo Riemann nazval toto období „obdobím generál basu“, jelikoţ pouţívání generál basu je důleţitým znakem barokní hudby.
Velmi významnou hudební barokní formou se stala opera. Jako první se o tuto formu zajímala tzv. Florentská camerata, coţ byl spolek umělců a vzdělanců. Za vůdčí osobnost tohoto spolku povaţujeme Vincenza Galileiho. První operou vůbec se stala opera Dafné od Jacopa Perriho. Pravým skladatelem oper, jak je známe dneska, se však stal Claudio Monteverdi. V jeho podání měla opera doslova orchestrální rozměr.
Podařilo se mu spojit všechny prvky staré a nové hudby a zdokonalit všechny hudební sloţky. Operní tvorba se rychle rozrostla a stala se uměním všech skladatelů. Velký vliv na to měl obsah textu, který byl nyní vyjadřován různými hudebními prostředky.
Většinou se opera zabývala soudobým ţivotem. Jelikoţ jiţ nebyla jednoduchá forma, vyţadovala vysokou umělcovu zdatnost, proto se na mnoha místech otevíraly hudební školy.
V tomto období se osamostatnila hudba instrumentální. Nástrojově je různorodá.
Velký podíl na tom měl samozřejmě rozvoj nástrojů a nástrojové techniky. Velmi oblíbená byla v této době loutna, cemballo, viola da gamba. Můţeme tedy pozorovat vznik nových instrumentálních forem, jako jsou sonáta, concerto grosso a sólový koncert, suita, variace, fantasie, toccata, fuga. V souvislosti s hudbou instrumentální musíme zmínit i notaci, která v době baroka byla trojího typu: taneční hudba se psala moderní notací, která měla dvě osnovy, polyfonní hudba se psala v partiturách, měla čtyři osnovy a italská varhanní tabulatura měla 6-7linkovou osnovu pro pravou ruku a osnovu s osmi linkami pro levou ruku.
O francouzskou operu se významně zasadil Jean-Baptiste Lully, který působil na královském dvoře. Dovedl k dokonalosti formu nazývanou francouzská ouvertura, coţ je typ předehry nejen k operám, ale i baletům. Jeho opery se skládaly z několika částí – ouvertury, prologu, baletu, pěti dějství, které doplňovaly instrumentální mezihry.
Naprostými světovými velikány baroka se stali tři muţi, kteří významně ovlivnili hudbu současnou i budoucí: Georg Friedrich Händel (1685-1759), Antonio Vivaldi (1678-1741) a Johann Sebastian Bach (1685-1750).
21
Georg Friedrich Händel se narodil v Halle. Jeho otec ho zprvu v hudbě vůbec nepodporoval, ale i přesto se stal významným varhaníkem, houslistou, cembalistou i operním dirigentem. Za svého ţivota navštívil Itálii, coţ velmi výrazně ovlivnilo jeho styl. Působil v Anglii. Mezi jeho světoznámá díla patří oratoria Mesiáš a Juda Makabejský nebo instrumentální skladby Vodní hudba a Hudba k ohňostroji.
Antonio Vivaldi byl synem benátského houslisty. Stal se nejlepším houslovým virtuosem své doby. Psal koncerty, sonáty, opery i církevní hudbu. Jeho stěţejnějším dílem je Čtvero ročních období, coţ je hudba napsaná na základě vlastní literární předlohu, čímţ předvídá další hudební období.
Johann Sebastian Bach se narodil v Eisanachu roku 1685. Jeho rodina měla muzikantské kořeny, od dětství byl plně v hudbě podporován. Základům varhanní a klavírní hry i základům hudební teorie ho naučil strýc. Ţivil se jako varhaník v Arnstadtu, Mühlhausenu, Výmaru, jako kapelník působil v Köthenu nebo jako kantor v Lipsku. Rok jeho smrti (1750) je hudebními historiky označován jako konec baroka.
Bach obohatil hudební kulturu natolik, ţe někteří hudební teoretikové dělí hudbu na dobu před Bachem a dobu po Bachovi. Zabýval se polyfonií, ve které kladl důraz na harmonii, melodii i kontrapunkt. Velmi se věnoval varhanní hře, ve které dbal na vyuţití pedálů. Lze ho povaţovat za tvůrce cembalového koncertu. Psal fantasie, toccaty, fugy, kantáty, sonáty, oratoria, suity: z jeho rozsáhlého díla jmenuji alespoň některé: z vokální tvorby např. Mše h moll nebo Matoušovy pašije, z varhanní tvorby Toccatu a fugu d moll, z klavírní tvorby Dobře temperovaný klavír a z orchestrální hudby Braniborské koncerty.
Mezi představitele českého baroka patří Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský a Jan Dismas Zelenka. Adam Michna z Otradovic se proslavil svými sbírkami písní Svatoroční muzika a Český mariánská muzika, ze které pochází známá píseň Chtíc, aby spal. Pavel Josef Vejvanovský se zabýval především instrumentální hudbou a je známý bohatým nástrojovým obsazením. Josef Dismas Zelenka je jedním z nejvýraznějších představitelů pozdního českého baroka. Napsal například předehru Hipochondrie.
Mezi další přestavitele barokní hudby patří Ital Domenico Scarlatti, Angličané Henry Purcell, Giovanni Battista Pergollesi, Němec Georg Philipp Telemann.
Za konec baroka se povaţuje rok 1750, coţ je rok úmrtí J. S. Bacha. Tvorba se poté začala zjednodušovat, ubývalo hlasů, tempo se zpomalilo a polyfonie uţ nebyla hlavní sloţkou tvorby, coţ se stalo předzvěstí dalšího hudebního období.
22
1.6 Klasicistní hudba
Klasicismus je období 18. a začátku 19. století zhruba mezi roky 1740-1827.
Je to období humanismu, osvícenství a rozumu. V tomto uměleckém stylu jde převáţně o dokonalost, čistotu, harmonii nejen citu a rozumu.
Klasicistní hudba neukazuje mohutnost, monumentálnost, jako to bylo běţné v baroku. Naopak klasicistní hudba se snaţí působit jednodušeji. Stavba by měla být jasná, přehledná. Melodika dostává písňový charakter, polyfonie bývá nahrazována homofonií, harmonie vyuţívá základních funkcí, basso continuo z děl vymizelo. Velmi výraznou roli v těchto dílech hraje práce s tématem, tempem a dynamikou.
V klasicismu se stává důleţitější instrumentální hudba. Objevuje se zde nová hudební forma – sonátová forma. Vyvinula se z neapolské operní symfonie, která měla tři věty. V průběhu času se rozšířila na 4 věty, ve které se nacházela písňová forma, taneční forma i rondo.
Mezi další rozvíjející se instrumentální formy patřily v klasicismu kromě sonáty ještě tria, kvartety, kvintety, symfonie, divertimenta, sonáty, koncerty. Mezi formami vokálně-instrumentálními se vyvíjela především opera.
V tomto období se hudba stává otevřenější společnosti. Uţ není uzavřená na zámcích a v chrámech, ale začínají se pořádat koncerty pro širokou veřejnost, tedy pro ty, co zaplatí vstupné.
Za vrcholné představitele klasicismu povaţujeme: Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Tito tři skladatelé výrazně inspirovali nejen své generační nástupce, ale jsou inspirací i dnes.
Joseph Haydn (1732-1809) byl raným skladatel tohoto období a proslavil se uţ za svého ţivota po celé Evropě. Jako mladý zpíval ve sboru, poté se zúčastňoval různých oslav a snaţil se dostat do šlechtických sluţeb. Stal se kapelníkem u hraběte Morzina v Lukavici u Plzně, následně se stal kapelníkem Esterházyho kapely, která byla ve své době nejlepší orchestrální těleso Evropy. Za svého ţivota navštívil dvakrát Anglii, kde dokonce získal doktorát oxfordské univerzity. S jeho pobytem v Anglii je spjato 12 londýnských symfonií, mezi které patří známé symfonie S úderem kotlů nebo Londýnská. Napsal také 6 symfonií pro Paříţ Paříţské. Jeho přednostním hudebním útvarem byla kvarteta pro různé hudební nástroje. Jmenujme například 6 ruských kvartetů nebo 6 slunečních kvartetů. Napsal také kolem dvaceti oper a známá oratoria
23
Stvoření a Čtvero ročních dob. Zanechal po sobě okolo 1000 děl. Ve svých skladbách vyuţívá vzájemných vztahů mezi hudebními prvky – hudební logiku, nové postupy, výrazové prvky a svěţí melodiku.
Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) je druhým představitelem velkých klasiků. Pocházel z hudebnické rodiny, mluví se o něm jako o „zázračném“ dítěti.
Uţ od 4 let hrál výborně na klavír, v 6 letech komponoval a od 7 let koncertoval po celé Evropě (Paříţ, Londýn, Nizozemí). Ve 23 letech se stal koncertním mistrem a varhaníkem v Salcburku. Často navštěvoval Prahu, přátelil se s rodinou Duškových.
V Praze dokonce uskutečnil premiéru své opery Don Giovanni (29. 10. 1787). Jelikoţ mu skládání šlo velmi lehce, zanechal po sobě rozměrné dílo. Z oper můţeme jmenovat Únos ze Serailu, Figarovu svatbu, Dona Giovaniho nebo Kouzelnou flétnu. Ze symfonií uvedu Symfonii D dur Praţská a Symfonii C dur Jupiter. Věnoval se také koncertní hudbě, psal koncerty pro housle, flétny, lesní rohy, fagoty, hoboje nebo klarinety. Dále se zabýval klavírní tvorbou Sonáta a Fantazie c moll a nesmíme opomenout také hudbu vokální, ze které je známé Reguiem napsané na sklonku ţivota. Mozartova díla jsou ţivá, často připomínají lidové melodie, vyuţívají barevnosti nástrojů a nebojí se experimentovat. Mezi náměty jeho děl patří láska, nenávist, vraţda i zamyšlení se nad ţivotem.
Ludwig van Beethoven (1770-1827) byl závěrečným přestavitelem velkých klasiků. Beethoven stejně jako Mozart pochází z hudebnické rodiny. Jeho otec však nebyl moc dobrým rodičem, nejen proto, ţe byl alkoholik. Nutil Beethovena cvičit násilím, jelikoţ chtěl, aby jeho talent vydělával co nejvíce peněz. Od sedmi let koncertoval, ve dvanácti letech napsal první díla a jiţ v patnácti letech se stal druhým dvorním varhaníkem. Jelikoţ mu onemocněla matka a otec propadl alkoholu, musel se Beethoven postarat o své sourozence. Nastaly mu nelehké časy, přesto se hudbě věnoval dál. Později se usadil ve Vídni, kde byl jeho učitelem krátký čas J. Haydn. Zde se věnoval skladbě, klavírní hře i učitelství hudby. Po velkou část svého ţivota se potýkal se sluchovou chorobou, jedenáct let před svou smrtí dokonce ohluchnul úplně.
Beethoven se po celý ţivot zabýval nejen hudbou, ale také politikou a svobodou, coţ je znát i v jeho tvorbě. Některá jeho díla mají programní charakter. Hudebně navazuje na své předchůdce, ale snaţí se vytvářet nové moţnosti.
Napsal 9 symfonií, jmenujme Symfonii č. 3 Es dur Eroica, Symfonii č. 5 c moll Osudová, Symfonii č. 6 Pastorální nebo Symfonii č. 9 d moll, ze které pochází slavná Óda na radost. Dále psal sonáty, tria, kvartety, kvintety pro různé nástroje, variace.
24
Z klavírní tvorby je známá Sonáta c moll - Patetická a Sonáta cis moll – Měsíční svit.
Věnoval se také vokální hudbě, zmíníme operu Fidelio nebo Mši C dur.
Neměli bychom také zapomenout na další významné světové skladatele této doby: z Itálie Antoino Salieri, Niccoló Piccini, z Francie Luigi Cherubini, z Rakouska Carl Czerny, z vídeňské školy na Carla Philippa Emanuela Bacha nebo Wilhelma Friedermanna Bacha.
Jelikoţ v době klasicismu nebyly pro hudební skladatele v Čechách příznivé sociální podmínky, většina se jich vydala do emigrace. Do Berlína emigroval Jiří Benda, do Itálie Josef Mysliveček. Do skupiny tzv. mannheimské školy patří Jiří Čárt, Jan Václav Stamic (zakladatel mannheimské školy), František Xaver Richter. V Paříţi pobýval Ladislav Dusík a Antonín Rejcha, ve Vídni působil Jan Křtitel Vaňhal, Leopold Koţeluh nebo Jan Václav Hugo Voříšek.
Přestoţe tito skladatelé netvořili na našem území, můţeme na ně být pyšní.
Spousta z nich se velmi významně podílela na utváření hudebního klasicismu.
Na závěr bychom neměli zapomenout na českého pedagoga Jakuba Jana Rybu, který napsal Českou mši vánoční.
1.7 Romantická hudba
Doba romantismu je zasazena do 19. století. Romantická hudba je plná citu, dobrodruţství, tajemna, přírody, tajemství, fantazie, snů, hrdinství. Hudba v tomto období má většinou jasný a předem daný obsah (mimohudební námět), který je hudbou vykreslen. Melodie a rytmika vytváří romantickou náladu, která je podporována harmonií chromatikou, modulacemi. Romantická atmosféra bývá ještě podtrţena různými barvami nástrojů, jak klasických v nezvyklém pouţití, tak i nových (saxofon, lesní roh). Nástrojová výroba se technicky zdokonalovala.
Typickou formou romantismu se stává píseň, která má většinou mimohudební námět (obraz, báseň). Autor se snaţí hudebními prostředky tento mimohudební námět zobrazit. Velkého rozvoje se dočkala také opera nejen z rukou Carla Maria von Webera.
Období přelomu 18. a 19. století bývá označováno jako preromantismus. Mezi jeho zástupce se řadí autoři Ernesta Theodora Amadea Hoffmana, Louise Spohra nebo Jana Huga Voříška.
Nejvýznamnějšími skladateli romantismu jsou: Franz Schubert, Carl Maria von Weber, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Robert Schumann a Frederyk Chopin.
25
Franz Schubert (1707-1828) byl první výraznou osobností romantismu. V dětství byl zpěvákem ve sboru, v dospělosti se stal učitelem, touha po svobodě ho však donutila toto povolání opustit. Hudebně se vzdělával sám, nedostalo se mu ţádného formálního hudebního vzdělání. Uţ jako sedmnáctiletý napsal první písně. Kolem 20. roku jeho ţivota vznikly tzv. „schubertiády“, coţ byla večerní setkání Schubertových přátel, mladých umělců a intelektuálů, na kterých se uváděly nové básně a skladby. Za svého ţivota byl brán jako uţitečný muzikant, jeho skutečný význam aţ později objevil Robert Schumann. Velmi výrazná je jeho písňová tvorba, jiţ zhudebňoval texty soudobých básníků např. Markéta u přeslice nebo Král duchů. Písně spojoval do cyklů např.
Spanilá mlynářka, Zimní cesta. Významné jsou také jeho symfonie – Symfonie C dur – Velká, Symfonie h moll. Dále se věnoval psaní klavírních sonát a fantazií, smyčcových kvartetů, církevní tvorbě i tvorbě scénické.
Carl Maria von Weber (1786-1826) svůj přínos do dějin umění dal především v oblasti opery. Zpočátku byl klavíristou, později operním kapelníkem, byl velmi schopným organizátorem, stal se dokonce ředitelem praţské opery. Opera se mu tedy stala osudnou, vytvořil typ čistě německé opery, velký vliv mělo německé národní uvědomění. Mezi jeho nejvýznamnější opery patří: Čarostřelec, Euryanthe a Oberon.
Věnoval se i jiným formám, z komorní tvorby uveďme Klavírní koncert C dur, Klarinetový koncert Es dur, Concertino e moll pro lesní roh, ze symfonické tvorby Symfonie C dur. Dále psal chrámovou hudbu, árie, sbory a instrumentální koncerty.
Felix Mendelssohn Bartholdy (1809-1847) byl německý skladatel, dirigent a spoluzakladatel lipské konzervatoře. Od dětství veřejně vystupoval, od 11 let komponoval. Během svého ţivota hodně cestoval, coţ mělo vliv na jeho tvorbu. Jeho dílo se můţe zdát sentimentální, klidné, není tak ţivoucí a dramatické jako dílo ostatních romantiků. Záběr Bartholdyho tvorby byl široký: programní předehry Klid moře a šťastná plavba, Krásná Meluzína, symfonie Symfonie a moll – Skotská, Symfonie A dur – Italská, komorní hudba Klavírní koncert d moll, Houslový koncert e moll, klavírní tvorba Píseň beze slov. Dále psal klavírní tria, sonáty, fantazie, smyčcové kvartety, houslová tria a další.
Robert Schumann (1810-1856) byl výborný klavírista, který se chtěl stát předním klavírním virtuózem. Nadměrným cvičením si však ochromil ruku a jeho sen se rozplynul. Měl velmi kladný vztah k literatuře, psal, skládal, stal se organizátorem hudby, propagátorem nových hudebních cest a učitelem na lipské konzervatoři.
V Düsseldorfu získal místo ředitele hudební společnosti. Z klavírní tvorby uveďme
26
Sonátu g moll, Šest koncertních etud podle Paganiniho Capricií, Karneval, Dětské scény a čtyřruční skladbu Dětský ples. V písňové tvorbě přikládá stejný výraz zpěvu i klavíru. Uveďme písňové cykly Myrty, Kruh písní. Z komorní hry jmenujeme Adagio a Allegro pro lesní roh a klavír a Houslový koncert d moll. Neměli bychom zapomenout ani na Symfonii d moll, oratorium Ráj a Peri a operu Genoveva.
Frederyk Chopin (1810-1849) je polský převáţně klavírní skladatel, u kterého je patrný vliv národnosti jeho tvorbu. Hudbu studoval u soukromého učitele, od 12. roku na varšavské konzervatoři. V 17 letech absolvoval koncertní turné po Evropě. Kvůli politickým poměrům odešel do Paříţe, kde působil jako učitel klavíru. Chopinova tvorba je ovlivněna folklorem i soudobou hudbou. Významné jsou jeho etudy, které se zabývají originálním řešením technických problémů. Dále psal preludia Preludium cis moll, nocturna Nocturno Es dur, polonézy Polonéza fis moll, valčíky, mazurky, scherza, balady Balada As dur, sonáty Sonáta b moll. Napsal i několik skladeb nejenom pro klavír Polonéza C dur pro violoncello a klavír, Sonáta g moll pro violoncello a klavír.
1.8 Novoromantická hudba
Novoromantismus se začíná v hudbě projevovat kolem roku 1830, nejvýrazněji se utváří v 2. polovině 19. století. Vzniká na podkladu romantismu a jeho znaků, na které dává ještě větší důraz.
Typickou formou novoromantismu se stává symfonická báseň, coţ je orchestrální skladba, která má nějaký mimohudební námět (obraz, báseň). Autor se snaţí hudebními prostředky tento mimohudební námět zobrazit. Jejím zakladatelem je Franz Liszt.
Významnými skladateli této doby byli Hector Berlioz, Franz Liszt, Richard Wagner, Johannes Brahms, Anton Bruckner, César Franck a Camille Charles Saint- Saëns.
Hector Berlioz (1803-1869) byl francouzský skladatel. Nejprve se hudbě moc nevěnoval, hrál na flétnu a kytaru, podle svého otce se měl stát lékařem. Po příchodu do Paříţe ho však hudba okouzlila a začal se jí plně věnovat. Hudbu studoval nejprve soukromně, poté na konzervatoři. Působil jako knihovník na paříţské konzervatoři, upravoval skladby. Hector Berlioz dal základ moderní programní hudbě. Stal se dirigentem i hudebním organizátorem. Vyuţíval nové nástroje nebo nové polohy běţně
27
uţívaných nástrojů. Vytvořil „idée fixe“, coţ je utkvělá představa, která nás provází celou skladbou. Harmonie je plná neočekávaných zvratů. Mezi jeho známá orchestrální díla patří Fantastická symfonie, symfonie Harold v Itálii a Romeo a Julie. Psal programní předehry Rob Roy, Král Lear i vokálně-instrumentální skladby Faustovo prokletí, Dětství Jeţíšovo. Věnoval se i operní tvorbě, která dnes není moc významná Beatrice a Benedikt, Trojané.
Franz Liszt (1811-1886) pocházel z Maďarska a je nejvýznamnější pianistou 19. století. Od dětství se mu dostávalo kvalitního hudebního vzdělání, velmi brzo začal koncertovat a stal se známým v paříţských salonech. Byl klavírním virtuosem, ve Výmaru zastával místo velkovévodského kapelníka, učil hru na klavír a také působil jako dirigent výmarské opery. Cestoval do Říma, Pešti, Výmaru, Bayreuthu. Jeho přínosem do hudebních dějin je hudební forma - symfonická báseň (viz výše). Jako příklad jeho symfonických básní uvedeme: Co slyšíme na horách, Prometheus, Tasso, Preludia. Věnoval se klavírní tvorbě, napsal sbírky etud Etudy vyšší výkonnosti, 6 etud na Paganiniho, klavírní cykly Léta putování a Consolation, klavírní sonáty Sonáta h moll. Mezi Lisztovy varhanní skladby řadíme Variace na Bachova témata, Preludium a fuga na jméno B-A -C-H. Dále psal programní symfonie Faustovská symfonie, Dantovská symfonie. Tvořil také v oblasti církevní hudby Requiem, Missa choralis, Uherská korunovační mše.
Richard Wagner (1813-1883) je německý skladatel, který se zasadil převáţně o reformu opery. „Podstata Wagnerovy reformy tkví v tom, ţe vrátil opeře dramatičnost a ţe z ní vytvořil všeumělecké dílo. Charakterizoval hlavní postavy a důleţité dramatické situace, tzv. leitmotivy, rozbil dualistický schematismus recitativu a árie vytvořením prokomponovaných scén. Posílil funkci orchestru v opeře na symfonickou úroveň, rozšířil ho a obohatil jeho barevnou paletu. Uplatnil veškeré vymoţenosti symfonické hudby (tematická práce, polyfonie atd.) v rámci hudebně-dramatického díla.“ (Navrátil 2011, s. 186)
Wagner v dětství studoval hudbu soukromně, později se jí věnoval na lipské konzervatoři. Byl sbormistrem a kapelníkem v různých městech. S nadšením jel do Paříţe, kde ho však nikdo nevítal s nadšením, nepodařilo se mu tedy prosadit provedení svých oper. V Dráţďanech sklidil úspěch a stal se zde šéfem dráţďanské opery. V roce 1864 se mu dostalo neomezených prostředků od bavorské krále Ludvíka II., kterému se Wagnerova hudba velmi zamlouvala. Dokonce nechal postavit v Bayreuthu nové divadlo, podle Wagnerových představ. Věnoval se, jak jiţ bylo
28
řečeno, převáţně operní tvorbě Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a Isolda, Prsten Nibelungův, který má čtyři části: Rýnské zlato, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů. Jako protiváhu těchto váţných děl sloţil operu Mistři pěvci norimberští.
Mimo opery psal kantáty Poslední večeře apoštolů, klavírní skladby Klavírní sonáta As dur a Polka G dur, symfonie Symfonie C dur. Svým skladatelským dílem i teoretickými spisy výrazně ovlivnil evropskou hudbu.
Johannes Brahms (1883-1897) byl německý hudební skladatel. Narodil se do hudebnické rodiny, kde jeho talent mohl být dostatečně rozvíjen. Věnoval se především klavírní hře. Koncertoval po Evropě, poté se natrvalo usadil ve Vídni. Stal se organizátorem koncertů Společnosti přátel hudby. Dnes je povaţován jako protiklad Wagnera, snaţil se vrátit k čistotě klasicismu. Věnoval se symfonické tvorbě Symfonie c moll, Symfonie D dur, Symfonie F dur – Heroická, Symfonie e moll, ouverturám, serenádám. Dále psal tvorbu koncertní Houslový koncert D dur, tvorbu klavírní Sonáta fis moll, tvorbu čtyřruční klavírní Uherské rapsodie, tvorbu vokální Německé requiem, tvorbu písňovou Píseň osudu. V jeho tvorbě nenajdeme jedinou operu.
Anton Bruckner (1824-1869) byl rakouský hudební skladatel a varhaník. Učil na vídeňské konzervatoři varhanní hru, kontrapunkt a harmonii. Jeho dílo je významné především v oblasti symfonické tvorby. Napsal 9 symfonií, jmenujme 4. Symfonii Es dur – Romantická nebo 9. Symfonii d moll. Dále psal mše Mše d moll, Mše f moll, smyčcové kvintety, církevní hudbu, motety Ave Maria.
César Franck (1822-1890) byl francouzsko-belgickým hudebním skladatelem a varhaníkem. Hudbu studoval na paříţské konzervatoři. Ţivil se jako soukromý učitel, varhaník, učil na konzervatoři. Do hudebního světa pronikl aţ v pozdějším věku. Jeho doménou se stala varhanní a klavírní tvorba Šest skladeb pro varhany, Preludium air a finále. Věnoval se také symfonické hudbě Symfonie d moll, symfonickým básním Vánky, Dţinové, oratoriím Vykoupení, Blahoslovenství, komorní hudbě i operám Hilda, Ghiséle.
Camille Charles Saint-Saëns (1835-1921) byl francouzský hudební skladatel věnující se hlavně tvorbě orchestrální a operní. Stal se výborným varhaníkem, klavírním virtuosem a improvizátorem, dirigentem, hudebním teoretikem i autorem hudby pro film. Studoval na paříţské konzervatoři. Koncertoval po celé Evropě, Americe i francouzské Indočíně. Psal symfonie Symfonie c moll, Symfonie Es dur, symfonické básně Tanec mrtvých, Kolovrat, opery Samson a Dalila, Jindřich VIII., církevní hudbu nebo koncerty klavírní, houslové, violoncellové.
29
1.9 Národní hudební kultury 19. století
Do 19. století se hudba neustále rozvíjela především v zemích, jako jsou Německo, Francie a Itálie. V 19. století se začíná utvářet vlastní národní hudba jednotlivých národů (Rusové, Poláci, Češi, Španělé, Angličané), která má za úkol podpořit národní uvědomění a hrdost. Autoři čerpali především z lidového umění a národní historie.
1.9.1 Ruská národní škola
Základy ruské národní hudbě dali Michail Ivanovič Glinka a Alexandr Sergejevič Dargomyţskij. Dále mezi ruské představitele patří členové Mocné hrstky – Milij Alexejevič Balakirev, Alexandr Porfirjevič Borodin, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Rimskij-Korsakov. Svůj podíl k utváření ruské národní hudby také přidali autoři, kteří sice nezapadali do ideálů Mocné hrstky, ale přesto mají na ruskou hudbu velký vliv – Anton Rubinštejn a Petr Iljič Čajkovskij.
Mocná hrstka byla skupina hudebních skladatelů, kteří se na základě tradic snaţí dosáhnout světové kompoziční úrovně. Spojují je nejen názorové postoje na hudební tvorbu, ale také to, ţe většina z členů Mocné hrstky nejsou profesionálními hudebníky, mají tedy jiné hlavní zaměstnání. Za ideového vůdce této skupiny můţeme povaţovat Vladimíra Vasiljeviče Stasova.
Michail Ivanovič Glinka (1804-1857) byl zakladatel ruské hudby. Zabýval se problémy národní ruské hudby, snaţil se vše zachytit realistickým pohledem.
Byl kapelníkem carské pěvecké kapely, díky čemuţ mohl zasahovat do ruského hudebního ţivota. Napsal dvě opery Ivan Susanin a Ruslan a Ludmila, díky níţ vytvořil typ národní pohádkové opery. Dále psal symfonickou hudbu Symfonie B dur, Valčíková fantazie h moll nebo španělskou ouverturu Noc v Madridu. Psal také písně, sborové skladby i komorní díla Violová sonáta d moll. Glinka ovlivnil nejen své ruské vrstevníky a nástupce, ale i naše české skladatele B. Smetanu a A. Dvořáka.
Alexandr Sergejevič Dargomyţskij (1813-1869) se spolupodílel na základech ruské hudby. Přínos jeho tvorby spočívá v operách Esmeralda, Pomsta, Rusalka nebo Kamenný most, která však zůstala nedokončená. Dále psal komorní hudbu a nástrojové obrazy.
30
Milij Alexejevič Balakriev (1836-1910) byl klavíristou, dirigentem, organizátorem Mocné hrstky i hudebního ţivota mimo ni. Roku 1862 zaloţil bezplatnou hudební školu. Jeho skladatelské dílo není moc rozsáhlé. Psal klavírní sklady Klavírní koncert Es dur, klavírní fantazie Islamey, symfonické básně Tamara, ouvertury V Čechách a Rus, symfonie Symfonie C dur, písně, romansy i tvorbu chrámovou.
Alexandr Porfirejevič Borodin (1833-1887) je ukázkou toho, ţe skladatelé Mocné hrstky nebyli profesionálními hudebníky. Svým povoláním byl významným lékařským chemikem. Proto tvořil velmi málo a velmi nesoustavně. Jeho největším dílem je opera Kníţe Igor. „Kníţe Igor patří mezi největší díla ruské hudby, nejen pro své vášnivé vlastenectví a hrdost, ale také pro své vynikající, ryze hudební hodnoty.
Orientální prvky, celotónová stupnice, kvartové harmonie, sloţitý rytmus, originalita nápadů a dokonalost zpracování působily na pozdější generaci ruské i sovětské hudby.“
(Navrátil 2011, s. 200) Borodin psal dále symfonie 1. symfonie Es dur – Ruská Eroica, 2. symfonie h moll – Bohatýrská, symfonické obrazy Ve střední Asii, písně i komorní díla.
Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881) byl zaměstnán u vojska, později se stal úředníkem. Je typem realistického skladatelem, chtěl vše zobrazovat tak, jaká byla realita, proto se jeho hudba místy můţe zdát příliš drsná. V Musorgského dílech můţeme spatřovat motivy lidskosti, demokracie, problémů lidské svobody. Vrcholným dílem jeho tvorby se stala opera Boris Godunov, ve které se mu podařilo hudbou vykreslit jednotlivé postavy. Další Musorského operou je Chovanština, která zůstala pouze v klavírní verzi (později ji zinstrumentoval Rimskij-Korsakov). Dále se Musorskij věnoval písňové tvorbě, známé jsou jeho cykly písní Dětská světnička, Bez slunce, Písně tance a smrti. Z orchestrální tvorby jmenujme symfonickou fantazii Noc na Lysé hoře, z klavírní tvorby jsou známé jeho Obrázky z výstavy. Musorgskij se svou tvorbou stal vzorem pro následující generace.
Nikolaj Rimskij-Korsakov (1844-1908) je v oblasti hudby nejvzdělanějším členem Mocné hrstky. Jeho původní povolání bylo lodní důstojník, později se stal profesorem hudby na petrohradské konzervatoři. Tvorba Rimského-Korsakova se inspirovala ruskou historií, bylinami i pohádkami. Vyuţíval různých kombinací nástrojů, aby docílil určité barevnosti, záměrně také vyuţíval „nemoderní“ modální postupy. Středem jeho tvorby se stala opera, jmenujme například Pskoviťanku, Májovou noc, Mozarta a Salieriho, Pohádku o caru Saltánovi nebo Zlatého kohoutka. Dále psal také orchestrální skladby Šeherezáda, Antar, orchestrální mezihry Let čmeláka,
31
ouvertury Ruské Velikonoce, klavírní skladby Klavírní koncert cis moll, tvorbu písňovou i komorní.
Anton Rubinštejn (1829-1894) nepatří do Mocné hrstky, jelikoţ píše v romantickém stylu. Přínos jeho osoby spočívá v ustavení Ruské hudební společnosti roku 1859 a zaloţení petrohradské konzervatoře roku 1862. Psal opery Feramos, Demon, klavírní skladby Klavírní koncert d moll, Barcarolle č. 2 a moll, symfonie Symfonie d moll – Dramatická, tvorbu písňovou Perské písně.
Petr Iljič Čajkovskij (1840-1893) nepatřil k Mocné hrstce, ani se nepřikláněl k ţádné ideové skupině. Jeho tvůrčí styl byl ryze osobní, spojující ruskou hudbu a evropskou hudbu. Finančně byl zabezpečen hraběnkou paní von Mekk, takţe se mohl plně věnovat svému skladatelskému umění a dirigování. Jeho tvorba je zaloţena na lidových prvcích, často čerpal z lidové písně. Operní tvorba Evţen Oněgin, Čarodějka, Mazeppa, Piková dáma, balety Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček. Dále psal symfonie 4. symfonie f moll – Evţen Oněgin, 6. symfonie – Patetická, tvorbu orchestrální Bouře, Romeo a Julie, Francesca di Rimini, smyčcové kvartety, klavírní tria, houslové koncerty, klavírní cykly Dětské album, Roční doby.
V neposlední řadě bych ráda zmínila Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova (1873- 1943), který byl světovým klavírním virtuosem. Zabýval se symfoniemi, klavírními skladbami i operami. Velký vliv na moderní hudbu měl i Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1872-1915), který dal základ pro atonální hudbu.
1.9.2 Česká národní škola
Hudební vývoj v Čechách v 19. století souvisí s dobou národního obrození.
Úkolem národních obrozenců bylo zbavení se vlivu německé hudební tradice, která je u nás velmi silná. Do této doby se zrodila spousta významných českých hudebníků, kteří se podíleli na vývoji evropské hudby, nebyla to však hudba česká. Začaly se sbírat lidové písně a velký důraz se dával na slavnou českou historii. V této době vznikla také česká národní hymna Kde domov můj, která se objevila ve hře Františka Škroupa Fidlovačka, text napsal Josef Kajetán Tyl.
Mezi hlavní představitele české školy řadíme Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a Leoše Janáčka.
Bedřich Smetana (1824-1884) je zakladatel české národní hudby. Jeho tvorba sice nedosáhla světových měřítek, přesto je velmi důleţitou pro českou hudbu. Dokázal
32
skloubit české hudební prvky s prvky evropského romantismu. Narodil se v Litomyšli do hudebnické rodiny. Od malička byl podporován ve hře na housle a klavír. Stal se soukromým učitelem v rodině hraběte Leopolda Thunna. V roce 1848 si zaloţil svůj hudební ústav, ve kterém i vyučoval. Část svého ţivota pobýval ve Švédsku. Stal se také předsedou hudebního oboru Umělecké besedy, byl sbormistrem pěveckého sboru Hlahol nebo kapelníkem v Prozatímním divadle. V závěru svého ţivota ohluchnul, ale přesto dále komponoval. Jeho silnou stránkou bylo komponování oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna a nedokončená opera Viola. Dále se ve velké míře věnoval klavírní tvorbě, psal převáţně mazurky a polky Jiřinková polka, Polka ze studentského ţivota, Luisina polka.
Napsal také symfonické básně, cyklus Švédské písně, který má 3 části: Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl. Významným se stal cyklus symfonických básní Má vlast, který má 6 částí: Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Dále se věnoval tvorbě sborové Věno i tvorbě komorní Smyčcový kvartet e moll - Z mého ţivota.
Antonín Dvořák (1841-1904) byl prvním světově známým českým hudebníkem.
Narodil se v Nelahozevsi, studoval na varhanické škole, hrál na violu v Prozatímním divadle pod taktovkou Bedřicha Smetany nebo soukromně učil hudbu. Na návrh J. Brahmse získal státní stipendium a mohl se věnovat komponování bez ohledu na finance. V 80. letech 19. století se jiţ stal světově známý. V Anglii mu byl dokonce udělen doktorát umění na Oxfordské univerzitě. Pracoval jako profesor skladby, nauky o hudební teorii a instrumentace na praţské konzervatoři. Za svého ţivota působil také v Americe, v níţ jeho tvorba získává nový nádech. Stal se také ředitelem konzervatoře v New Yorku. V jeho tvorbě můţeme najít jak rysy čistě slovanské a české, tak rysy hudby indiánské a afroamerické. Psal opery, které však nejsou tak významné jako u B. Smetany. Jmenujme Rusalku, Jakobína, Čerta a Káču. Významné jsou například jeho symfonie Symfonie e moll – Z nového světa, Symfonie c moll – Zlonické zvony, symfonické básně Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat, orchestrální tvorba Slovanské tance. Věnoval se také sborové tvorbě Moravské dvojzpěvy, vokálně-instrumentální hudbě Stabat mater, Requiem klavírní tvorbě Humoresky i komorní tvorbě Sonatina G dur.
Zdeňka Fibicha (1850-1900) můţeme povaţovat za nejvzdělanějšího hudebníka své doby. Studoval na konzervatořích v Lipsku, Manheinnu i Paříţi. Za svého ţivota byl 2. kapelníkem Prozatímního divadlo, pedagogem, sbormistrem. Vynikl především
33
svými melodramaty Věčnost, Štědrý den i trilogií Hippodamie s částmi:
Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie. Dále psal opery Šárka, Nevěsta messinská, Bukovín, tvorbu klavírní, cyklus Malířské studie, tvorbu sborovou Meluzína, symfonické básně i symfonie.
Leoš Janáček (1854-1928) se proslavil svým, dalo by se říci, folklórním výzkumem. Sbíral lidovou slovesnost a zaznamenával si melodii lidské mluvy (nápěvky mluvy), kterou pak vyuţíval ve svých dílech. Studoval na varhanické škole v Praze a konzervatoři ve Vídni i Lipsku. Stal se organizátorem hudebního ţivota, sbormistrem, hudebním kritikem, ředitelem varhanické školy. Jeho tvorba se vyznačuje prvky lidovosti, vyuţívá nápěvků mluvy, sčasovek (typický sled rychlých, výrazných, opakujících se tónů) a technického střihu. Psal opery Liška Bystrouška, Její Pastorkyňa, Výlety pana Broučka, tvorbu orchestrální Lašské tance, symfonickou hudbu Taras Bulba, Dunaj, tvorbu sborovou Marička Magdónova, Kantor Halfar, vokální díla Zápisník zmizelého nebo klavírní skladby, které spojoval do klavírních cyklů Po zarostlém chodníčku, V mlhách.
Neměli bychom opomenout ani další české představitele této doby, jako byl například Vilém Blodek, Karel Bendl, Pavel Kříţkovský, Josef Foerster, František Kmoch, Oskar Nedbal a Julius Fučík.
1.9.3 Severská škola
Severská škola stavěla na exotice svého severského folklóru. Patří sem hudba Dánska, Norska, Švédska i Finska.
Představitelem dánské hudby je Johann Peter Emilius Hartmann, který napsal například opery Malá Kristina a O zhavraněných tatarech. Carl August Nielsen se zabýval symfoniemi, komorními skladbami, koncerty i operami Maškaráda. Niels Wilhelm Gade psal symfonie, ouvertury, sborové skladby nebo předehry Dozvuky z Ossiana.
Norská škola ve svých dílech výrazně vyuţívá severský folklór i severský lid.
Toto je moţné zaznamenat v tvorbě Edvarda Hagerupa Griega. Známá je jeho hudba ke hře Peer Gynt a Klavírní koncert a moll. Věnoval se také i tvorbě orchestrální, komorní a sborové. Dalšími představiteli jsou Johann Severin Svendsen, který napsal například Norské rapsodie, a Christian Sinding, který se zabýval symfonickou tvorbou, operami, komorní tvorbou. Známá je jeho klavírní skladba Rašení jara.
34
Ze švédské školy budeme jmenovat Kurta Atterberga, který vytvořil například balet Panny pošetilé, a Franze Berwalda, který sloţil například symfonickou skladbu Symphonie singuliére.
Finskou školu zastupuje Jean Sibelius, který napsal symfonickou báseň Finnlandia, klavírní cyklus Ze země tisíců jezer nebo cyklus symfonických básní na motivy staroruského eposu Kalevala.
Na závěr této kapitoly ještě zmíníme méně výrazné národní školy. Jako první představíme polskou národní školu. Hlavním jejím představitelem je Stanislaw Moniuszko, který se proslavil operou Halka, dále psal melodramata, kantáty, orchestrální předehry, mše nebo requia. Dalšími zástupci polské hudby jsou Zygmund Noskowski, Wladislav Źelenski, Feliks Nowovrejsi nebo Ignac Paderewski.
Maďarská škola se vyznačovala orientální melodikou a uţíváním pentatoniky.
Jejím hlavní představitelem byl Ferenc Erkel, který je znám svými operami Bank-bán a Hunyadi. Mimo jiné je to také autor maďarské národní hymny.
Jako zástupce španělské národní školy můţeme jmenovat Isaaca Albénize, který napsal například Španělskou suitu, a Filipa Pedrella, který psal opery, sborové skladby i tvorbu operní.
Anglická škola zahrnuje Sira Edwarda Williama Elgara, který býval nazýván
„anglickým Brahmsem“. Věnoval se tvorbě vokálně-instrumentální, symfonické a komorní. Dále jmenujme Raplha Vaughana a Fredericka Deliuse.
1.10 Hudba 20. století
20. století z hlediska historického je stoletím pro uchopení velmi sloţitým. Je to století, které je nám časově blízké, nelze ho tedy hodnotit s nějakým větším nadhledem.
Dochází k výraznému rozvoji ve všech oblastech vědy a techniky - teorie relativity, zkoumání lidské duše, rozvoj humanitních věd, vývoj silniční, ţelezniční či letecké dopravy, rozvoj masmédií (rádio, televize), vznik gramofonových desek, telefonů, různých elektronických zařízení, které zjednodušovaly ţivot všem lidem.
Změnil se způsob ţivota.
Tento rozsáhlý a rychlý rozvoj světa však přerušily dvě světové války – 1. světová válka (1914-1948) a 2. světová válka (1939-1945). Bohuţel nám ukázaly, ţe vědecký a technický rozvoj má i svoji temnou stránku a je lehce zneuţitelný. Svět
