SYNDROM VYHOŘENÍ BURN-OUT SYNDROME Technická univerzita v Liberci

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce

Studijní obor: Sociální pracovník

SYNDROM VYHOŘENÍ BURN-OUT SYNDROME

Bakalářská práce: 09-FP-KSS-3036

Autor: Podpis:

Světlana Šafránková Adresa:

Bohatice 53

470 02 Česká Lípa 2

Vedoucí práce: PhDr. Zdena Michalová, Ph.D.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

98 39 0 8 35 2

V Liberci dne: 15. 04. 2010

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Uţiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

V Liberci dne: 15. 04. 2010 Světlana Šafránková vlastnoruční podpis

(5)

Poděkování:

Děkuji všem, kteří mi vyšli vstříc při mém výzkumu i při koncipování a zpracování bakalářské práce, vedoucím pracovníkům Centra pro zdravotně postiţené v České Lípě, Farní charity v České Lípě, Domova důchodců v Zákupech a Domova pro seniory v Zákupech, všem svým respondentům a zejména vedoucí mé práce paní PhDr. Zdence Michalové, Ph.D., za její cenné rady, nesmírnou péči a obdivuhodnou vstřícnost, bez níţ by práce nedosáhla této podoby. Také děkují mému manţelovi za jeho pomoc a podporu, bez něho bych svoji práci asi nedokončila.

(6)

Název bakalářské práce: SYNDROM VYHOŘENÍ Název bakalářské práce: BURN-OUT SYNDROM Název bakalářské práce: SYNDROM AUSBRENNEN Jméno a příjmení autora: Světlana Šafránková

Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2009/2010 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Zdena Michalová, Ph.D.

Resumé

Bakalářská práce s názvem Syndrom vyhoření se zabývala syndromem vyhoření ve vztahu k profesím, které jím jsou nejvíce ohroţeny. Nahlédnutím do prací renomovaných autorů předloţila charakteristiku problému, odkryla jeho příčiny, příznaky a následky, přiblíţila základní problémy, které daný jev provázely, upozornila na způsoby jeho eliminace a prevence. Čerpajíc z dat získaných výzkumem poukázala práce na úlohu zaměstnavatele při prevenci syndromu vyhoření a na vlastní aktivity pracovníka jako zásadní formy prevence syndromu vyhoření vše s cílem ověřit individuální projevy syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích a zhodnotit efektivitu dílčích aspektů vedoucích k jeho předcházení. Potvrdila předpoklady o uţívaných způsobech, jimiţ předcházejí organizace na Českolipsku syndromu vyhoření u svých zaměstnanců v pomáhajících profesích i přímou závislost mezi volnočasovými aktivitami pracovníků a jejich psychickým zdravím. Navrhla opatření, jimiţ je moţné obohatit a zkvalitnit preventivní opatření proti syndromu vyhoření a docílit jeho eliminace.

Klíčová slova:

dotazník, fáze, organizace, pracovní zátěţ, pracovník, prevence, příčiny, syndrom vyhoření, vzdělávání

Summary:

Bachelor thesis titled Burnout syndrome in relation to professions which are most threatened by it. By looking into the works of renowned authors presents the characteristics of the problem, reveals its causes, symptoms and consequences, introduces the basic problems that accompany the phenomenon, pointing out ways of elimination and prevention. Drawing on data obtained from research work highlights the role of employers to prevent burnout and worker's own activities as an essential

(7)

form of prevention of burnout, with the aim to verify the individual manifestations of burnout among workers in the helping professions and to evaluate the effectiveness of partial aspects for its prevention. Confirms the assumptions about used ways in which organizations in Česká Lípa prevent burnout of their staff in helping professions and the direct relationship between leisure activities for workers and their mental health. Proposes measures that can enrich and improve preventive measures against burnout and achieve its elimination.

Keyword:

burnout, causes, organization ouestionnaire, phases, prevention, staff, training, workload

Resumé

Die Bakkalararbeit, die Ausbrennungssyndrom genannt ist, beschäftigt sich mit dem Ausbrennungssyndrom in Beziehung zu den Berufen, die am meisten gefährdet sind.

Mit Einsichtnahme in die Arbeiten der namhaften Autoren stellt die Arbeit die Problemcharakteristik vor, deckt Ursachen, Merkmale und Auswirkungen ab, nähert die Basisprobleme an, die das genannte Phänomen begleiten, und weist auf die Eliminations- und Präventionsmethoden hin. Mit Entnahme von Daten, die aus einer Forschung gewonnen sind, weist die Arbeit auf die Rolle des Arbeitgebers bei der Prävention des Ausbrennungssyndroms und auf die eigenen Aktivitäten des Arbeitnehmers hin als auf eine grundlegende Form der Prävention des Ausbrennungssyndroms. Alles mit dem Ziel die individuellen Erscheinungsformen des Ausbrennungssyndroms bei den Mitarbeitern in helfenden Berufen zu überprüfen und die Effektivität der Teilaspekte, die zu seiner Vorbeugung führen, zu beurteilen.

Die Arbeit bestätigt die Voraussetzungen der gewandten Verfahren, mit denen die Organisationen in der Region Česká Lípa dem Ausbrennungssyndrom bei deren Mitarbeitern in helfenden Berufen vorbeugen, und den direkten Zusammenhang zwischen den Freizeitaktivitäten der Mitarbeiter und deren psychischer Gesundheit.

Sie schlägt die Vorkehrungen vor, mit denen die Präventionsmaßnahmen gegen Ausbrennungssyndrom bereichert werden können und deren Qualität erhöht werden kann, und mit denen die Elimination des Ausbrennungssyndroms erreicht werden kann.

(8)

Schlüsselwörterte:

Der Arbeiter, das Arbeitspensum, die Ausbildung, der Fragebogen, die Organisation, die Phase, die Prävention, Syndrom der Ausbrennung, die Ursache,

(9)

OBSAH:

1 Úvod ...10

2 Teoretické zpracování problému...14

2.1 Syndrom vyhoření ...14

2.1.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření ...16

2.1.2 Faktory, které vyhoření působí ...17

2.1.3 Příčiny vedoucí k vyhoření ...19

2.1.3.1 Dispozice osobnosti ...20

2.1.3.2 Pracovní podmínky ...21

2.1.3.3 Důsledky syndromu vyhoření ...23

2.2 Zátěţové situace v pomáhajících profesích ...23

2.2.1 Zdroje pracovní zátěţe ...26

2.2.2 Smysl práce a smysl ţivota ...27

2.2.3 Profesní vztah mezi pracovníkem a klientem ...30

2.2.4 Interakce mezi nadřízenými a podřízenými ...31

2.3 Prevence syndromu vyhoření ...33

2.3.1 Eliminace a prevence syndromu vyhoření u pracovníka ...33

2.3.2 Zdravý ţivotní styl ...36

2.3.3 Vědomí smyslu ...38

2.3.4 Studium ...39

2.3.5 Prevence syndromu vyhoření správnými, účinnými postupy managementu (organizace) ...41

2.3.5.1 Týmová spolupráce ...42

2.3.5.2 Supervize a sociálně psychologický výcvik ...45

2.3.5.3 Celoţivotní vzdělávání ...46

3 Praktická část ...48

3.1 Cíl praktické části ...48

3.1.1 Stanovení předpokladů ...48

3.2 Pouţité metody ...48

3.3 Popis zkoumaného vzorku ...52

3.4 Průběh výzkumu ...56

3.5 Výsledky a jejich interpretace ...57

3.5.1 Vyhodnocení a interpretace nestandardizovaného dotazníku ...57

3.5.2 Vyhodnocení a interpretace standardizovaného dotazníku ...66

3.6 Ověření předpokladů ...75

3.6.1 Ověření předpokladu č. 1 ...75

3.6.2 Ověření předpokladu č. 2 ...78

3.6.3 Porovnání získaných dat z dotazníků č. 1 a č. 2 s cílem potvrdit nebo vyvrátit předpoklady ...81

3.7 Shrnutí výsledků praktické části ...86

4 Závěr...89

5 Návrh opatření ...91

6 Seznam pouţitých zdrojů: ...93

7 Seznam příloh ...96

(10)

1 Úvod

Cílem předkládané bakalářské práce je ověřit individuální projevy syndromu vyhoření u pracovníků sociálních sluţeb a zhodnotit efektivitu dílčích aspektů vedoucích k jeho předcházení. Účelem této práce je potvrdit nebo vyvrátit předpoklady o uţívaných způsobech, jimiţ předcházejí organizace sociálních sluţeb na Českolipsku syndromu vyhoření u svých zaměstnanců v pomáhajících profesích.

Pomáhající profese jsou odborné profese, jejichţ náplní je takový přístup a jednání vůči druhému člověku, při kterém mu poskytují určitou pomoc v dané situaci. Tato pomoc můţe mít různé podoby. Některá povolání také ve svém konečném důsledku pomáhají, ale není to jejich prvotním a hlavním cílem. To je rozdíl mezi pomáhajícími a ostatními profesemi.

Škála pomáhajících profesí je rozsáhlá a jejich nabízené sluţby zasahují prakticky do všech oblastí lidského ţivota. Uţivatelé těchto sluţeb jsou lidé různých věkových kategorií, různého vzdělání apod.

Pracovník v pomáhajících profesích je v kaţdodenním kontaktu s klientem či klienty vyuţívajícími jeho pomoc, podporu nebo ochranu. Za svou práci odpovídá, ale zároveň nemůţe mít plně pod kontrolou chování klienta. Kvalita jeho práce spočívá v plném profesním zaujetí s optimální angaţovaností na osudech klientů.

Tyto skutečnosti však napomáhají vzniknout situacím, v nichţ je pracovník bezradný, nedokáţe vyřešit danou situaci, můţe mít pocit neúspěchu. Proto je důleţité, aby měl moţnost rozvíjet svou sebereflexi, aby pochopil dosud si neuvědomované souvislosti, vztahy, pocity a jejich vliv na vlastní pracovní činnost, aby se mohl o svůj pracovní problém, případně neúspěch s někým podělit a zhodnotit ho s jistým odstupem. Důleţitou roli tu hraje lidský vztah mezi ním a jeho klientem.

Velmi často pečuje o lidi, kteří potřebují spoluúčast, porozumění, pocit, ţe nejsou na obtíţ, ţe nejsou pomáhajícím podceňováni a odsuzováni. Proto se musí pomáhající svou činností angaţovat, coţ můţe být vedle pozitivního vlivu také zdrojem problémů. Individuální ţivotní zkušenosti člověka formují a ovlivňují jeho vnímání světa, a proto se stává, ţe pracovník v pomáhajících profesích proţívá v problému klienta svůj vlastní příběh, proţívá své vlastní emoce ve vztahu ke klientům, neumí

(11)

jim naslouchat, nedovede se ubránit proti jejich agresi, práce s klienty ho netěší a ubírá mu energii.¹

Mnoho těch, kteří se rozhodli působit v pomáhajících profesích, přistupuje ke své práci s entuziasmem a nadšením pro činnost, která je zajímavá, má smysl a která je sama o sobě motivuje k dalšímu profesnímu růstu. Největším nebezpečím pro takové ideální nasměrování člověka je syndrom vyhoření, který dokáţe zmařit nejenom počáteční, často idealizované nadšení pro určitou profesi. V konečných důsledcích můţe vést dokonce k ukončení pracovního poměru s psychickým rozladěním a s fatálními důsledky pro celý další ţivot. Snaha uplatnit všechno to, co člověk získal svým vzděláním i praxí, aby dosáhl skutečného uspokojení, nepochybně dává kaţdému nový impulz pro další práci. Je-li však v důsledku syndromu vyhoření narušen pracovní proces člověka, jako by se všechno v jeho ţivotě zbortilo.

Vstup do nového zaměstnání s sebou přináší velká očekávání. V pomáhajících profesích se většinou setkáváme s ideou uţitečnosti, pomoci druhým. Tato práce však současně často přináší i zklamání. Zároveň se svou sluţbou druhým se pracovník v pomáhajících profesích setkává s nevděkem ze strany klientů, někdy se ztrátou zdraví a nakonec i ţivota. A pokud není pevně zakotven v optimistickém světonázoru, často můţe dospět ke skepsi a rozpadu v počátku očekávaných nadějí z pracovní naplněnosti.

Vyrovnat se se vším tím, co povolání v pomáhajících profesích přináší a vyţaduje, je velmi náročné. Kaţdý klient je naprosto jiný jak svou povahou, celým ţivotem, který uţ proţil, tak závaţností a průběhem nemoci. Mají-li pracovníci vyhovět kaţdému klientovi, musí mít ohled na stav jeho nemoci i náladu toho kterého dne, a to je velmi vyčerpávající. Proto je nutné, aby např. osobní asistent opakovaně čerpal také optimismus, aby u něho nedošlo ke skepsi, vyhoření.

Pro syndrom vyhoření se také uţívá pojem burnout. Burnout postihuje lidi, kteří vstupují do zaměstnání s velkou mírou nadšení, kteří jsou vysoce motivováni a očekávají, ţe jim jejich práce dá smysl ţivota. Je to nebezpečné zvláště tam, kde ti, kteří danou práci konají, ji povaţují spíše za povolání neţli za zaměstnání (námezdnou práci). Domnívají se, ţe jsou povoláni k tomu, co dělají, vyšším

1 STAŇKOVÁ, K. Supervize v sociální práci. Ústí nad Labem, 2004. 70 s. Bakalářská práce na Sociálně ekonomické fakultě UJEP. Vedoucí bakalářské práce Eva Bärtlová

(12)

zájmem, vyšší autoritou, vyšší mocí.² Nejpodstatnějším znakem vyhoření je stres vycházející z pracovní činnosti, který můţe být doprovázen další zátěţí z osobního ţivota a také z okolí jedince. Mnohé profese jsou charakteristické vysokými nároky na výkon bez moţnosti delší úlevy a se závaţnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pocitem určitého „poslání“ profese.

Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou profesí, mezi ideály a skutečností.

Pokud má být jejich náročná práce kvalitní, musejí být pracovníci v sociálních sluţbách upřímně zaníceni pro svou činnost, která rozhodně není ani lukrativní, ani dostatečně finančně motivovaná. Pracovník by měl také pečovat o sebe, naučit se relaxovat, doma se oprostit od pracovních problémů, věnovat se tomu, co je pro něho příjemné, aby vyváţil stresové situace v zaměstnání a předešel syndromu vyhoření.

Téma syndromu vyhoření jsem si zvolila proto, ţe je to téma velmi diskutované a pro mou profesi patří k zásadním, a právě v mém zařazení osobní asistentky znamená velké riziko. Zároveň také proto, ţe usiluji o uspořádání uceleného vhledu do dané problematiky s cílem pomoci nalézt účinné kroky vedoucí k předcházení zmíněnému syndromu.

V bakalářské práci bude pozornost věnována pojmu syndrom vyhoření a hlavně způsobům, jak mu předcházet. Teoretická část bude zaměřena na zátěţové situace v pomáhajících profesích, na smysl práce a ţivota obecně a na profesní vztahy. Další kapitoly se soustředí na vysvětlení pojmu syndrom vyhoření, podrobněji tu budou popsána jeho vývojová stadia a příčiny. Charakteristika eliminace tohoto syndromu přejde v následný důraz na preventivní opatření proti jeho vzniku.

Se zřetelem na příčiny syndromu vyhoření bude koncipována praktická část, která má zjistit stav prevence v pomáhajících profesích státních organizací na Českolipsku sledováním příčin syndromu vyhoření ve vybraných organizacích.

Vyhodnocení dotazníků jednak ukáţe, jak pracovníci tomuto negativnímu jevu předcházejí, jednak jejich celkovou náchylnost ke stresu a syndromu vyhoření.

Účelem předkládané práce je potvrdit nebo vyvrátit předpoklady o způsobech,

jakými je předcházeno syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích na

2 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 11

(13)

Českolipsku. Údaje budou shromáţděny kvantitativní metodou pomocí

dotazníkového šetření u vzorku 60 pracovníků různých sociálních sluţeb a získaná data budou následně vyhodnocena. Pro výzkum bude uţit jednak standardizovaný dotazník z publikace autorů C. Henniga a G. Kellera „Antistresový program pro učitele“ (1996, s. 19–20), [cit. 15-08-2009] [on line] dostupné z:

(<http://search.centrum.cz/index.php?=cs&source=hp9&q=Hennig,+Keller,+dotazní k>), přiloţený v příslušné části této práce pod číslem 2, jednak dotazník nestandardizovaný (příloha č. 1), sestavený autorkou práce. Výsledkem bude hodnocení stavu prevence syndromu vyhoření v zařízeních sociální péče na Českolipsku.

(14)

2 Teoretické zpracování problému 2.1 Syndrom vyhoření

Pro syndrom vyhoření se všeobecně vţil termín burnout. „Burnout je odborný termín, který se objevil v psychologii a psychoterapii v sedmdesátých letech tohoto století. Pouţil ho poprvé Hendrich Freudenberger. Označil jím jev, který byl dobře znám, Freudenberger mu však dal jméno. Pojmenoval ho a mnoho dalších psychologů začalo tento jev soustavně studovat.

…Termín burnout (vyhoření) byl původně pouţíván pro označení stavu lidí, kteří zcela propadli alkoholu a ztratili o vše ostatní zájem. Později se tento termín začal pouţívat i pro toxikomany, pro ten jejich stav, kdy jejich zájem je soustředěn jen na danou drogu a vše ostatní jim je zcela lhostejné. Posléze se termínu burnout začalo pouţívat i pro lidi, kteří byli tak opojeni svou prací, ţe nic jiného, neţ to, co dělali, je nezajímalo. Pro nic jiného nebyli s to ţít. V práci se doslova utápěli. Začal se pro ně razit termín „workoholici“ – v odkazu na obdobu, kterou je moţno vidět u alkoholiků. I zde docházelo k apatii a při existenci těţkostí, překáţek a neúspěchů ke stranění se druhých lidí, depresím, lhostejnosti, celkové vyčerpanosti, únavě a osamění.“³

„Pracovní stres – podobně jako jiné kaţdodenní stresy – vyţaduje mobilizaci prostředků slouţících k zachování psychické a fyzické rovnováhy. Nakumulování pracovního stresu, neúspěšné vyrovnávání se se stresem, „vyčerpání“ z neustálé připravenosti a „nastavenosti“ pomáhat, nejistý efekt intervence, malá (respektive ţádná) pozitivní zpětná vazba, nerealistická očekávání klientů nebo traumatický záţitek z krizové intervence mohou u pracovníka v krizové intervenci vyústit v krizi.

Za nepříznivých okolností, při pasivitě nebo vyčerpání osoby proţívající pracovní stres, dochází k rozvoji dalších fází krize. Pokud není krize překonána včas, přechází do chronické krizové reakce – syndromu vyhoření.“⁴

Stres a syndrom vyhoření jsou často pokládány za siamská dvojčata, mnohdy se také pouţívají jako synonyma. Anglické označení „burn-out“ znamená silné a prudké vzplanutí v kamnech nebo také propálení pojistek. To zároveň znamená: Aby člověk

4 ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004.

s. 44

(15)

mohl vyhořet, musí být nejprve ohněm a plamenem. Jinými slovy, dotyčný byl kdysi schopen nadchnout se a výkonně pracovat...

V souvislosti s tím musí být zmíněna ještě posedlost prací. Kdo se pustí do práce, dře aţ do padnutí a je-li při tom úspěšný, stane se společensky vysoce váţeným.

Avšak pracovní mánie, droga přesčasových šampionů, má nutně i vedlejší účinky.

Práce dominuje všem oblastem ţivota, nejprve obšťastňuje (úspěch uvolňuje endorfiny – hormony štěstí). Jenţe podobně jako u Ikara, jehoţ křídla se na slunci roztavila, následuje často o to hlubší pád. Takoví lidé chtějí všechno a náhle stojí před ničím. Aniţ bychom hlouběji zacházeli k psychologickým důvodům posedlosti prací, je moţné drţet se faktu, ţe v pozadí často stojí motivy úniku (manţelství, rodina, vztahy) nebo hluboce zakořeněné pocity méněcennosti (musím se osvědčit) a deficity přijetí (pochvala a uznání). Posedlost prací vede v mnoha případech ke stresu a vyhoření. Nejpozději tehdy, kdyţ uţ si člověka v zaměstnání neváţí nebo jej – a to je ještě horší – nepotřebují. Stres a vyhoření mohou ovšem nastat i bez posedlosti prací, např. při jejím nedostatku nebo nekvalitnosti. Profesor Harald Traue, vedoucí psychologie zdraví na Univerzitě v Ulmu, říká: „Riziko vyhoření je zvláště zvýšené tehdy, stojí-li profesní šance daleko za vlastními schopnostmi.“⁵

„Syndrom vyhoření nevyhnutelně patří k pomáhajícím profesím, prakticky kaţdý pracovník po určité době má některé jeho projevy. Nespecifickou, obecnou příčinou jeho vzniku jsou zvláštní nároky, jeţ na pracovníka klade intenzivní kontakt s lidmi vyuţívajícími sociální sluţby. Při běţném, neprofesionálním pomáhání mezi lidmi mívá jeden pomáhající na starosti obvykle jednoho člověka v tísni a má moţnost kontakt s ním regulovat. Profesionální sociální práce přináší pracovníkům nepřetrţitý kontakt se skupinami lidí, jejichţ potřeby jsou akceptované, psychika je v nerovnováze a jejich představa o přiměřené pomoci není vţdy realistická. Této zátěţi jsou v některých případech vystaveni i dobrovolníci. Dlouhodobý kontakt s hendikepovanými lidmi vyţaduje ze strany pracovníka vysokou míru nezdolnosti a schopnost průběţně a efektivně se vyrovnávat s pracovním stresem, ze strany organizace vyţaduje zajištění podmínek minimalizujících popsaný specifický stres.“⁶

„Vyhoření“ je v posledních letech hodně naduţívaný termín. Stal se v pomáhajících profesích obdobou toho, co britská armáda nazývala „poválečnou

5 MERG, K., KNÖDEL, T. Jak přežit v práci. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. s. 47

6 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. s. 55

(16)

depresí“ a Američané „únavou z boje“; čemu generace našich rodičů říkala „nervy“ a co nynější generace nazývá „depresí“. Jde o jiné pojmenování pro „nezvládání“.

Vyhoření není nemoc ani rozpoznatelná událost nebo stav, nýbrţ to je proces, který často začíná uţ velmi záhy v průběhu kariéry pomáhajícího. Jeho zárodky mohou být dokonce obsaţeny v hodnotových systémech mnoha pomáhajících profesí a v osobnostech těch, které tyto profese přitahují⁷.

„Termín „burnout“, který se pro to, oč zde jde, v odborné psychologické literatuře pouţívá, znamená česky doslova „vyhořet“ či „vyhoření.“⁸

„Tento pojem se uţívá k označení závaţné reakce na chronický stres. Pojem

„vyhoření“ byl poprvé pouţit k označení syndromu, který se často vyskytuje u povolání zabývajících se péčí o druhé, jako jsou učitelé, lékaři, duchovní a sociální pracovníci (Freudenberger, 1974). Stojí za povšimnutí, ţe u těchto povolání je četnost sebevraţd a zneuţívání drog a alkoholu vyšší, neţ bychom očekávali (Maslach a Pines, 1979).“⁹

Autoři Ayala Pinesová a Elliot Aronson popisují vyhoření jako fyzické vyčerpání charakteristické úbytkem energie, stálou únavou a celkovou slabostí. Emocionální vysílení je provázeno pocitem beznaděje a dojmem, ţe člověku není pomoci.

Mentální vyčerpání přináší negativní postoj člověka k sobě samému i k práci a odmítavý postoj ke světu i ţivotu vůbec. Tito jedinci ale vyhoření nemusí chápat.¹⁰

2.1.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření

Vyhoření můţe postihnout kaţdého bez rozdílu věku, ale především toho, kdo pracuje s lidmi. Protoţe se stále zabývá problémy jiných, je téměř jisté, ţe dojde k vyhoření, které nakonec můţe vyústit aţ v rozvázání pracovního poměru. Práce s lidmi je nesmírně obtíţná. Teprve léty trpělivosti, empatie, vstřícnosti a s vkladem vlastních pevných a kladných osobnostních postojů pracovníka je moţné dosáhnout ţádoucích výsledků.

7 HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. s. 33

9 KENNERLEYOVÁ, H. Jak zvládat úzkostné stavy. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. s. 36

10 KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. s. 116

(17)

„Syndrom burnout není osamoceným jevem. Je do určité míry konečným stadiem procesu, který profesor Hans Selye – zakladatel souborného studia stresu – nazval GAS – General Adaptation Syndrom (obecný soubor příznaků procesu vyrovnávání se s těţkostmi). Tento proces zvaný GAS má podle Hanse Selyeho tři fáze: první fáze – působení stresoru, druhá fáze – zvýšená rezistence (obranyschopnost organizmu), třetí fáze – vyčerpání rezerv sil a obranných moţností. Do této fáze stresu se obvykle zařazuje průběh syndromu burnout.

…Jev zvaný burnout – vyhořování, vyčerpávání psychických sil a nadšení – není jevem statickým, jak by se zdálo při pozorování syndromu burnout, ale procesem, tj.

dějem, který má svůj začátek, průběh a výsledný stav. Tento dynamický jev zvaný burnout je někdy právě pro tento charakter časového průběhu přirovnáván k lidskému ţivotu.“¹¹

Fáze vývoje syndromu vyhoření řadí Tošner a Tošnerová následovně:

1. „Nadšení – vysoké nasazení, ideály.

2. Stagnace – poţadavky klientů a organizace nejsou v souladu s představami.

3. Frustrace – zklamání, pracovník vnímá klienty a pracoviště negativně.

4. Apatie – převládá nepřátelství, nezájem nejen o klienta, ale i o profesi.

5. Syndrom vyhoření – vyčerpání, ztráta smyslu práce, špatné sebehodnocení.“¹² V počáteční etapě syndromu vyhoření by bylo správné podstoupit preventivní postupy. Udělat rozbor stavu: provést analýzu rozvrţení sil, stanovit si poţadavky vůči sobě, vyjasnit si představu o vztazích a o vlastním povolání.

2.1.2 Faktory, které vyhoření působí

Druhem psychofyzické reakce na vnější a vnitřní zátěţ je stres. Stres a přesněji distres (Křivohlavý, 1994) podobně jako burnout patří mezi negativní emocionální záţitky. Je definován napětím mezi tím, co člověka zatěţuje (tzv. stresory) a zdroji moţností tyto zátěţe zvládat (tzv. salutory). Pro diagnostikování stresového stavu existují příslušné nástroje. Ty si všímají řady fyzických i psychických příznaků.

12 BARTLOVÁ, E. Supervize v sociální práci. 1. vyd. Ústí nad Labem: Fakulta sociálně ekonomická UJEP, 2007. s. 54

(18)

Do stresu se můţe dostat kaţdý člověk, avšak vyhoření (burnout) se objevuje jen i lidí, kteří jsou intenzivně zaujati svou prací. Mají vysoké cíle. Vysoká očekávání.

Mají výkonovou motivaci. Kdo takovouto vysokou motivaci (takovéto nadšení) nemá, můţe se dostat do stresu, ne však do stavu vyhoření. Stres se můţe objevit při rozličných činnostech, avšak burnout se obvykle objevuje jen u těch činností, kde člověk přichází do osobního styku (jednání) s druhým člověkem – při práci s lidmi.

Je zřejmé, ţe stres obvykle přechází do vyhoření, avšak ne kaţdý stresový stav dochází do této fáze celkového vyčerpání. Tam, kde je práce pro určitého člověka smysluplná a překáţky jsou zdolatelné, tam k vyhoření nedochází.¹³

„Vyhoření je cenou, kterou mnozí lidé platí za své značné úspěchy. Tento stav má deset nejběţnějších příčin:

o Pocit nutkání namísto povolání o Neschopnost přibrzdit

o Snaha udělat všechno sám

o Přehnaná pozornost cizím problémům o Soustředěnost na detaily

o Nereálná očekávání o Příliš velká rutina

o Nesprávný pohled na Boţí priority v našem ţivotě o Špatný tělesný stav

o Neustálé odmítání ze strany druhých.“¹⁴

„Příznaky stresu z přepracování nebo syndromu vyhoření se podobají příznakům jiných stresových poruch, ale liší se od nich tím, ţe si je postiţení obvykle nepřipouštějí, dokud se reakce na stres neprojeví velice výrazně. Nejvíce ohroţení touto poruchou jsou ti, kteří mají tendenci označovat stres jako „vzrušení“ a těší je ţivot v jednom kole a vysoká výkonnost“¹⁵

14 RUSH, M. D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2004. s. 18

(19)

2.1.3 Příčiny vedoucí k vyhoření

„Stres z přepracování se častěji objevuje u lidí s určitým typem osobnosti a pojí se s některými tělesnými nemocemi. V polovině šedesátých let popsali Roseman a kol.

osobnost „typu A“ a prokázali, ţe lidé s tímto typem osobnosti jsou náchylnější k srdečnímu infarktu. Lidé s osobností „typu A“ jsou soutěţiví, mají vysoké ambice, jsou netrpěliví a silně se ztotoţňují se svým povoláním. Potěšení, které jim jejich práce přináší, vede k tomu, ţe ignorují příznaky stresu ve snaze dosáhnout co nejlepších výsledků. Jejich neúnavná snaha po dosaţení co nejlepších výsledků vede také ke zvýšenému krevnímu tlaku, zvýšené hladině cholesterolu a ke zlozvyku kouření – a to vše poškozuje zdraví.

Syndrom vyhoření však postihuje i lidi, kteří mají ze své práce nedostatečné uspokojení. Trpí jím lidé, kteří v zaměstnaní jiţ dosáhli vrcholu svých moţností, ti, kteří nemají moţnost se při práci samostatně rozhodovat, nebo lidé, kterým práce přináší pocit nejistoty. V těchto případech se člověk obvykle cítí ve své práci nespokojen a frustrován.“¹⁶

Syndrom vyhoření charakterizuje:

„Ztráta ideálů“, ta souvisí s nadšením a vysokým očekáváním při nástupu do nového zaměstnání, někdy je téţ nazývána „ fenoménem prvních let v zaměstnání“.

Po počátečním nadšení přichází zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace. Ztráta důvěry ve vlastní schopnosti jde ruku v ruce se ztrátou smysluplnosti práce samé.

„Workoholismus“ je nutkavá vnitřní potřeba hodně pracovat, kdy do pracovních činností utíkáme mimo jiné i před vlastními pocity.

„Teror příležitostí“ ve smyslu neschopnosti stanovit si priority, zde jde o absenci odhadu, co bude stát kolik času, a někdy téţ o neschopnost odmítnout.

U syndromu vyhoření lze hovořit o třech komponentech vyhoření, těmi jsou tělesné, emocionální a duševní vyčerpání. Typickými znaky tělesného vyčerpání jsou chronická únava, nedostatek energie, slabost. Lidé trpící syndromem vyhoření jsou více náchylní k úrazům, častěji onemocní a častěji trpí poruchami spánku.

Emocionálně vyčerpaný člověk se cítí jako ubitý, má pocit bezmoci a beznaděje.

Člověk, který emočně vyhořel, se cítí emočně vysátý, je podráţděný a nervózní. U

(20)

lidí, kterým hrozí vyhoření, se objevují negativní postoje k sobě samým, k vlastní práci a vlastním úspěchům, ale také k okolí, klientům. Toto jsou znaky duševního vyčerpání. Mnohdy se zděšením zjišťují, ţe jsou schopni myšlenek a pocitů, které by u sebe nikdy nečekali. Vyhoření vede často k dehumanizaci postoje ke klientům, k nedostatečnému vědomí lidských atributů ostatních, k nedostatku lidskosti v interakci.¹⁷

2.1.3.1 Dispozice osobnosti

Sociální pracovníci mají nepochybně větší sklon trpět syndromem vyhoření neţ pracovníci jiní. Jejich práce není zaměstnáním v běţném slova smyslu, nemohou si jako pracovníci v jiných profesích odpočinout, kdyţ jsou unavení, ale musí i v tělesné nebo duševní indispozici a únavě slouţit klientům. Pracovat v sociální oblasti znamená sluţbu. Sluţbu lidem, s nimiţ jsou po celou svou pracovní dobu v kontaktu, sluţbu lidem většinou nějakým způsobem trpícím, postiţeným nebo nemocným. Kaţdý z nich potřebuje a vyţaduje jiný typ sluţby poskytované odlišným způsobem. Sociální pracovník tudíţ musí být dobrý psycholog, dobrý zdravotník a dobrý sluţebník navzájem. Den ode dne se práce liší, kaţdý klient je naprosto jiný – povahově, zdravotně i psychicky. To všechno znamená velkou zátěţ pro kaţdodenní práci sociálních pracovníků.

Někteří z nich přicházejí oslabení uţ z domova, oslabující myšlenkové a pocitové vzory, které vyvolávají stres, si osvojili během dětství ve své rodině. Ovlivnily je např. nepříliš vhodné způsoby výchovy v dětství, vztah rodičů i sourozenců k nim, rodinná atmosféra, dětský kolektiv ap. Jiní mohou trpět současnými neurovnanými vztahy v manţelství, v rodině, problémy s dospívajícími dětmi... Příčin, které oslabují sociálního pracovníka jako kaţdého jiného člověka, by bylo moţné vyjmenovat mnoho. Ale pracovníka v pomáhajících profesích mohou navíc skličovat potíţe s klienty, které otevírají cestu k syndromu vyhoření.

Velmi závaţnou příčinou syndromu vyhoření je také nedostatečná nebo nevhodná předchozí příprava pracovníků v pomáhajících profesích. Jejich odborné vzdělání je sice důleţité, avšak představuje pouze začátek profesní dráhy, pro jejíţ účinnost a

17 BARTLOVÁ, E. Supervize v sociální práci. 1. vyd. Ústí nad Labem: Fakulta sociálně ekonomická UJEP, 2007. s. 53

(21)

úspěšnost musí také získat zkušenosti, dovednosti i návyky, musí se naučit zvládat kaţdodenní nápor. Kaţdý začínající pracovník v pomáhajících profesích by měl dostatečně dlouhou dobu procházet pod dohledem a vedením zkušeného pracovníka všechna místa svého působení a postupně poznávat alespoň zhruba povahu a chování jednotlivých klientů. Měl by být veden tak, aby získal potřebný vhled do nastávající činnosti, aby ji mohl vykonávat kvalitně a v důsledku tudíţ aby cítil také uspokojení ze své práce. Nedostatečná praktická příprava můţe být velmi závaţnou dispozicí k tomu, ţe pracovník propadne malomyslnosti nebo i nechuti – a nakonec můţe dojít aţ k syndromu vyhoření.

2.1.3.2 Pracovní podmínky

„V souvislosti se zamyšlením nad úpravou pracovních podmínek s ohledem na prevenci stresu a vyhoření je moţno formulovat ideál vedení podniku (organizace, dílny atp.). Přáním kaţdého vedoucího je, aby v oddělení (podniku atp.), které vede, měl lidi dobře motivované, kteří se chtějí spolu s ním podílet na řešení úkolů, jeţ daný podnik (organizace, dílny atp.) má řešit. S ohledem na toto přání měl by nejprve provádět výběr pracovníků. Kdyţ by se mu tento úkol podařil, pak by vyvstal úkol číslo dva: zajistit těmto dobře motivovaným lidem takové pracovní podmínky, aby mohli co nejlépe pracovat. Do tohoto úkolu by pak spadalo i zabránit všemu, co by mohlo jejich úsilí mařit a jejich nadšení tlumit.“¹⁸

Nejrizikovější pracoviště jsou ta, kde „výdej“ převaţuje nad „příjmem“, kde zaměstnanci pracují s vysokým osobním a emočním nasazením, ale dostává se jim jen málo ocenění a uznání nebo výsledky jejich práce jsou málo uspokojivé.

Práce v pomáhající profesí můţe na jedné straně energii dodávat, na druhé straně ji můţe intenzivně odčerpávat. Právě taková dlouhodobě záporná energetická bilance vede k syndromu vyhoření. V procesu syndromu vyhoření vţdy figuruje otázka po smyslu vlastní práce. Kdyţ se práce daří, je záţitek smysluplnosti práce pomáhajícího silnější, neţ by byl v mnoha jiných povoláních. Kdyţ se nedaří, je zrovna tak silnější i pochybnost.¹⁹

19 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 28

(22)

Aby se stresům a vyčerpání předcházelo, je třeba organizovat práci co nejlépe a ujasnit si, co se od koho očekává, pracovní úkoly stanovit tak, aby je bylo moţné realizovat, je ţádoucí důsledná zpětná vazba, flexibilita, kompletizace, ale také uznání.

Aby u sociálních pracovníků nedocházelo k syndromu vyhoření, je nezbytné soustavně jim zajišťovat vhodné pracovní podmínky. Ta instituce, která je odpovědná za kvalitní provoz pracoviště, kde jsou sociální pracovníci zaměstnaní, ručí za to, ţe budou tyto podmínky na dobré úrovni – a to v průběhu celého roku, v kaţdém pracovním dni. Specifika jednotlivých pracovišť nedovoluje poţadavky konkrétně stanovit.

Do sféry sociální práce spadají také domovy důchodců, domovy pokojného stáří, penziony pro seniory apod. V nich je nutné zajistit kvalitní bydlení všem obyvatelům bez rozdílu, v zimních měsících teplo, stálou moţnost koupání, sprchování, praní prádla osobního a loţního, chutné a zdravé jídlo na celý den. V některých kuchyních berou ohled na stáří obyvatel a snaţí se pak vyhovět jejich poţadavkům co do úpravy i chuti jídla. Pokud jsou domovy dobře vybaveny, mají pak také pracovníci dobré podmínky pro svoji práci, mohou se plně věnovat své sluţbě pro obyvatele, rozhovorům s nimi, apod. Právě vlídný a chápající osobní kontakt je tu zásadní!

Sluţba klientům v domácím prostředí má samozřejmě svá specifika. K jejímu zvládnutí je naprosto nezbytné, aby měli pracovníci k dispozici auto, jehoţ provoz hradí zaměstnavatel. Dále je třeba poskytnout terénním pracovníkům odpočinkovou místnost v centru instituce, kde by si mohli mezi jednotlivými návštěvami oddechnout, přijít na jiné myšlenky, občerstvit se, pohovořit – eventuálně poradit se s vedoucím daného střediska.

Pracovníci, kteří se starají převáţně o leţící klienty, by měli být finančně zvýhodněni, protoţe stav klientů vyţaduje větší tělesnou námahu při péči o ně, zvláštní úkony jako jsou masáţe nebo rehabilitační cvičení v odborném zařízení.

Ideální by bylo zajistit takovým pracovníkům dokonce pobyt v lázních, kde by se tělesně i duševně zotavili – a mohli pak po celý rok svoji náročnou a vysilující práci vykonávat.

Osoby, které pracují v pomáhajících profesích, jsou mimořádně ohroţeny syndromem vyhoření. Aby nedošlo k vyčerpání především v podobě duševní únavy,

(23)

existují různé způsoby ochrany. Např. Pavel Bajer uvádí, ţe ve Spojených státech amerických si sociální pracovníci po dvou letech náročné práce s klienty berou volno a odjíţdějí na tři měsíce někam, kde jsou sami, aby tam načerpali nové síly. ²⁰

2.1.3.3 Důsledky syndromu vyhoření

Jaro Křivohlavý povaţuje za hlavní důsledky syndromu vyhoření ztrátu smyslu ţivota, ztrátu pozitivního vnímání sebe samého, pocit osamocenosti v dnešním světě, pocit zášti a hořkosti, pocit beznaděje. ²¹

Důsledky syndromu vyhoření jsou nepříznivé nejen z hlediska postiţení jednotlivců (například zvýšená nemocnost či nechutenství), ale i z hlediska celkové úrovně poskytované zdravotní péče – sníţení výkonnosti, sníţení kvality péče a zvýšení moţnosti profesionálního pochybení. Řešení problémů tohoto typu vyţaduje komplexní přístup, podporu vedení a osvojení technik podpory a zvládání emocionálního stresu.²²Nejsou-li problémy řešeny, bývá důsledkem ztráta motivace a bezmoc vedoucí často aţ k ukončení pracovního poměru.

2.2 Zátěžové situace v pomáhajících profesích

Práce v pomáhajících profesích přináší zátěţe, které mají značné důsledky na odolnost pracovníků. Se zátěţí fyzickou se setkávají především zdravotní sestry a ošetřovatelky. Všichni se navíc musí vyrovnávat se zátěţí způsobenou při práci na osobním počítači. Zátěţe psychické vznikají v důsledku nezbytného udrţení pozornosti v některých situacích (při práci s dětmi, při práci s mentálně retardovanými jedinci, při práci s podráţděnými a nervózními klienty), dále v situacích, kdy záporně reagují členové rodiny – a pracovník není schopen jim vše správně vysvětlit, v situacích, kdy klienti vyţadují něco, v čem v ţádném případě není moţné vyhovět…. Zátěţ přináší i nutnost pruţně reagovat na nové situace, na

20 BAJER, P. Sociální práce/Sociálna práca, Praha: ASVSP, 2005. roč. 3/2006 s. 23

21 RUSH, M. D. Syndrom vyhoření. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 2004. s. 48

22 Zdravotnické noviny. Syndrom vyhoření může být příčinou fluktuace a chyb zdravotníků. [on line].

URL:<http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/syndrom-vyhoreni-muze-byt-pricinou- fluktuace-a-chyb-zdravotniku-397466> [cit. 15-09-2009]

(24)

neobvyklé pracovní podmínky a jejich změny i na poţadavky z toho vyplývající.

Neadekvátní ohodnocení - a to nejen finanční - je téţ podstatnou zátěţí.

„Nejnáročnější práce je práce s klienty, kteří jsou v určitém zařízení nedobrovolně (vězení, výchovné ústavy, některá oddělení psychiatrických léčeben) nebo nejsou pro účast v určitém programu dostatečně motivováni, přesto do něj byli zařazeni a přijímají jej zcela pasivně, s klienty velmi váţně postiţenými (zejména mají-li kombinovaná postiţení, vrozený velký deficit rozumových schopností, demenci) nebo umírajícími, ať uţ v domácím prostředí, či v instituci (v nemocnici, v hospici, v domově důchodců) nebo s klienty, jejichţ chování je velmi vzdáleno sociální normě (osoby trpící akutní psychózou, sexuální deviací se zaměřením na děti) nebo se chovají agresivně, jsou k personálu hyperkritičtí nebo se snaţí zneuţívat sociální sluţby.“²³

Se stresem se v současné vypjaté době setkává snad kaţdý člověk, zvláště pracovník v sociální oblasti. Ten musí být předem připraven na to, ţe u téhoţ klienta můţe být kaţdý den situace jiná, ţe se mohou nečekaně zhoršit jeho zdravotní potíţe, ţe můţe dojít k podráţdění klienta z nejrůznějších důvodů zdravotních i osobních.

Někdy můţe pracovníka velice zatěţovat, nedostává-li se mu vůbec ţádného kladného ohodnocení, uznání. Při náročnosti výkonu pomáhajících profesí můţe pracovníka frustrovat právě nedostatečné pozitivní slovní, ale i finanční ohodnocení.

„Jistá zátěţ, podněty k činnosti, nároky jsou nezbytné. Dokonce i zátěţ mírně přesahující naše adaptační moţnosti můţe být prospěšná jako otuţování, posilování našeho organismu i jeho dalšího rozvoje. Kdyţ není dostatek rozvojových podnětů, zaostáváme, při nedostatku poţadavků a námětu, jimiţ bychom se mohli zabývat, tak se nudíme. Často také pociťujeme únavu, znechucení – přestoţe to, co děláme, není vůbec obtíţné, ale jednotvárné a monotónní.

…Ale všeho moc škodí. Stres můţe být tak silný, ţe k jeho zvládnutí je nutné vyvinout extrémní úsilí. A někdy nestačí ani to a člověk se hroutí. Stres tedy k ţivotu patří a zcela se z něj odstranit nedá.“²⁴

Podle Seyla (1998) není stres jako celek škodlivý.²⁵ Pouze je nutné naučit se ho zvládat. Lidé vystavení trvalé zátěţi v sociálně-emocionální oblasti trpí stresem

23 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. s. 55

24 PAULÍK, K., GRUBER, D. Trénink radosti. 2. vyd. Ostrava: Repronis, 2001. s. 81

(25)

často. Pokud stres nezvládají a jestliţe se jejich problémy vystupňují, hrozí vyhasnutí – vyhoření.

„K psychickému vyhoření dochází často tam, kde jsou kladeny příliš velké nároky na kladné emocionální vztahy mezi lidmi. Od lékaře se např. vyţaduje, aby se choval velice emocionálně kladně k pacientům. Podobně je tomu i u zdravotních sester.

Obdobné poţadavky jsou kladeny na pracovníky sociální sluţby, na policisty a úředníky, kteří přicházejí často do bezprostředního osobního kontaktu s klienty.

Situace, za nichţ se však tito lidé dostávají do bezprostředního kontaktu s druhými lidmi, jsou častokrát opačného charakteru. Zubní lékař se např. setkává s lidmi, kteří si naříkají na to, ţe jejich bolesti trvají vzdor všem lékařským zásahům, ţe se jejich stav nezlepšil tak, jak si oni představovali atp. Pracovníci sociálních sluţeb jsou vystaveni stěţujícím si klientům, kteří se k nim často chovají hrubě. Podobně jsou na tom např. kurátoři, advokáti „chudých“, pracovníci vězeňské sluţby, policie atp.“²⁶

Pro diagnostiku zátěţe byly vytypovány situace, které představovaly pravděpodobné pracovní stresory, většinou spojené s konkrétními činnostmi či profesemi. Tak například pro policisty vytvořil Smolander se svými kolegy (1985) dotazník identifikující situace, kdy policista pracuje na horní hranici své, především fyzické, kapacity. Tři škály zachycují u téţe profese zátěţe způsobené vztahy k rodině, k jiným spolupracovníkům a občanům, dále z náročné pracovní situace a extrémní situace typu pouţití střelné zbraně, napadení útočníkem, výslech aj. Bylo by moţné uvést poměrně rozsáhlou taxonomii zátěţových situací zdravotních sester, jejichţ autory jsou Dewe. Pp. J. (1988), Huckabay L.²⁷

Pracovníci pomáhajících profesí potřebují stále velkou podporu. Různé zátěţe, které při práci proţívají, se odráţejí hlavně na jejich psychice, s depresí a stresem v práci se setkávají denně.

Příznaky deprese negativně ovlivní schopnost člověka pracovat, tento stav způsobuje nesoustředěnost, nerozhodnost, člověk má pocit, ţe nezvládá činnost, jak by měl. V případě, ţe se krize nepřekoná zavčas, přechází do syndromu vyhoření.

Odolnost vůči zátěţi je dána jednak konstitučně, jednak vývojovými faktory a také je moţné ji trénovat.

25 HENNIG, C., KELLER, G. Antistresový program pro učitele. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. s. 15

27 VAŠINA, B. Psychologie zdraví. 1. vyd. Ostrava: OU v Ostravě, 1999. s. 27

(26)

Stres se můţe u různých jednotlivců projevovat odlišně – reakce závisí na mnoha okolnostech. Záleţí na zkušenostech s danou zátěţí, na hodnotě fyzických a psychických zdrojů, na současném zdravotním stavu jedince, na intenzitě a četnosti zátěţí atd. Záleţí také na tom, jak jedinec vyhodnotí danou situaci, zda ji pociťuje jako těţkou, náročnou nebo třeba nesnesitelnou, zatímco někdo jiný stejnou situaci můţe vnímat jako příjemně dráţdivou, provokující.

Člověk vystavený stresujícím vlivům není jen jejich pasivním příjemcem, ale je jejich aktivním zpracovatelem. Z toho se také odvíjí šance vědomě vyhodnotit zátěţové situace a přisoudit jim takovou míru závaţnosti, jakou skutečně mají. Dalo by se tedy říci, ţe vnímání stresoru a jeho kognitivní zpracování je jednou z moţností, jak stresující prvky modulovat.²⁸

2.2.1 Zdroje pracovní zátěže

„Zátěţ je vztah mezi úrovní poţadavků na člověka a jeho moţností tyto poţadavky zvládnout. Moţnosti znamenají míru schopností, dovedností, vycvičenosti, očekávání, potřeb člověka. Biologicky chápané jsou to vlastnosti antropometrické (vzrůst, tělesná hmotnost aj.), vlastnosti tělesných orgánů – např. na moţnost odolávat vnějším fyzikálním a biologickým činitelům či chemickým vlivům“²⁹

Do souboru pracovních zátěţí patří hluk, prach, vlhkost, průvan, zápach, přílišná či nízká teplota, tedy nepříznivé pracovní podmínky. Dalším faktorem zátěţe mohou být směnné provozy, tj. dvanáctihodinový nepřetrţitý nebo třísměnný provoz.

Potenciální pracovní zátěţí jsou i velké nároky na zaměstnance, jako jsou dovednosti a vědomosti nebo sloţitost pracovního cyklu, coţ s sebou nese vyšší časové nároky.

Zdroje zátěţe kaţdého pracovníka v pomáhajících profesích představuje široké spektrum moţností.

„Patří sem tyto faktory:

o Vlastní obsah a podmínky práce

28 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s.26

29 HLADKÝ, A. Hodnocení psychické pracovní zátěže. [on line]. URL:

<http://www.szu.cz/chpnp/pages/education/19_hladkydopol.pdf > [cit. 16-01-2009]

(27)

o Organizační role

o Vzájemné vztahy lidí v organizaci o Vývoj kariéry

o Organizační struktura a klima

o Vztah domov (mimopracovní oblast) – práce.“³⁰

2.2.2 Smysl práce a smysl života

„Kaţdý člověk se čas od času setká s otázkou po smyslu ţivota, pokud si ji sám nepoloţí. Otázka po smyslu ţivota bývá v některých kruzích otázkou téměř zprofanovanou, ale v pomáhajících profesích je otázkou, která má podstatný význam pro odpověď na otázku

o smyslu práce, kterou vykonává. E. Levinas se pokoušel svoji metafyziku vykládat poeticky jako „Touhu, která znamená chápat vznik bytosti – touhu, která plodí touhu – jako dobrotu

a něco, co přesahuje štěstí. Znamená to chápat vznik bytostí jako bytí pro druhého“

(E. Levinas: Totalita a nekonečno). Také základní existenciální výrok filosofie dialogu zní: „Bez Ty je Já nemoţné“ ³¹

Podle Viktora Emanuela Frankla by se neměl hledat nějaký abstraktní smysl ţivota, ale podle něho má kaţdý v ţivotě nějaké své specifické povolání a poslání.³² Právě toto poslání je smyslem ţivota kaţdého jednotlivého člověka.

Je to právě V. E. Frankl, který tvrdí, ţe na abstraktní smysl ţivota se nemáme ptát,

„ale máme na něj odpovídat tím, ţe za ţivot přebíráme odpovědnost“.³³

A právě proto klade V. E. Frankl na první místo důraz na konkrétnost všedního dne – konkrétní prostor ţivotní odpovědnosti. „V rámci tohoto prostoru je kaţdý člověk nenahraditelný a nezastupitelný.“ ³⁴

V. Frankl, který povaţuje hledání smyslu v ţivotě a v práci za základní lidskou motivaci, je také označován za zakladatele logoterapie. Vychází z pojmu

30 VAŠINA, B. Psychologie zdraví. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1999. s. 28

31 POLÁKOVÁ, J. Filosofie dialogu. 2. vyd. Praha: Jeţek, 1995. s. 13

32 FRANKL, V. E. Člověk hledá smysl. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické n., 1994. s. 71

33 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 113

(28)

„Logos“, který je v psychoterapeutickém systému V. Frankla pojmem vícevýznamovým. „Nejčastěji jej chápeme jako „duch“ nebo „smysl“. Protoţe logoterapie je zaloţena hlavně na rozhovoru, je oprávněný i význam „slovo“, neboť podstatou této psychoterapie je citlivá práce se slovem, je to svého druhu „terapie rozhovorem“. A protoţe logos umoţňuje člověku uzřít vlastní situaci a osobní problémy v celé bohaté síti vztahů a souvislostí, je na místě i význam slova „zákon“.

Frankl dokládá oprávněnost povaţovat logos za součást bytí poukazem na jeho terapeutické účinky, aniţ by se dovolával nějakých apriorních postulátů. Na mnoha klinických kazuistikách ukazuje on i jeho ţáci, ţe tam, kde je logos chápán jen jako uţitečná fikce, a kde se psychoterapeut spokojuje s vytvářením ţivotního smyslu v podobě různých potěšení, úspěchů a slávy, je terapeutický efekt velmi malý nebo dočasný, stejně jako kdyţ si ujasňuje jen povrchní a momentální souvislosti svého jednání a jeho výsledků.“³⁵

Frankl zdůrazňuje logoterapii, která je vhodnou terapií či prevencí před vyhořením, neboť vede člověka k vědomí odpovědnosti, které „vyrůstá na základě konkrétního osobního úkolu – poslání.“ ³⁶

„Ţít znamená „pro něco ţít“. Kdo nemá nic hodnotného, pro co by ţil, ten přestává ţít. Můţe ještě ţivořit, ale plný ţivot to obvykle není. To, oč nám v ţivotě jde, dává našemu ţivotu smysl. A ţít smysluplným ţivotem je první charakteristikou kvalitního ţivota – i kdyţ při tom zároveň platí, ţe dobře ţít znamená ţít pro něco opravdu hodnotného.“³⁷

Mnohým jedincům v pomáhajících profesích dává smysl vlastnímu ţivotu právě povolání. „Tuto šanci však dává kaţdé povolání, pokud je jen práce v něm správně vykonávána. Nenahraditelnost a nezastupitelnost, jedinečnost a jednorázovost spočívá vţdy v člověku, v tom, kdo koná, v tom, jak koná, a ne v tom, co koná.“ ³⁸

Taková práce většinou nebývá chápána jen jako „pouhý prostředek k vydělávání peněz – tedy k získání nutných prostředků pro vlastní ţivot“. ³⁹

35 FRANKLl, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 232

37 KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. s. 113

39 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta., 1995. s. 115

(29)

Pouhý tento důvod nemůţe člověka uspokojit, i kdyţ samozřejmě finanční prostředky jsou pro ţivot kaţdého člověka naprosto nezbytné. Pracovníci v pomáhajících profesích jsou si většinou od počátku svého působení v oboru vědomi toho, ţe finanční ohodnocení nebude v ţádném případě převratné. Tuto sluţbu si totiţ zvolili především proto, ţe chtějí pomoci trpícím a nějakým způsobem postiţeným lidem, ţe jim chtějí alespoň do jisté míry vrátit radost a spokojené proţívání kaţdého dne. To je ale vyčerpává tak, ţe v oslabení podléhají pocitu marnosti, pochybují o smyslu své kaţdodenní práce, a dokonce o smyslu svého ţivota.

Ztráta smyslu ţivota je důsledkem vyhoření. Takto postiţení vnímají sami sebe negativně, zdá se jim, ţe jsou na vše sami, pociťují zášť a hořkost, beznaděj, rezignují téměř na vše, někdy mají i přání zemřít. Pokud se takový člověk pokusí o návrat, musí sebereflektujícím způsobem nově hledat smysl ţivota. Musí se vrátit do minulosti a odhalit okamţiky, kdy vnímal svůj ţivot jako naplněný. Měl by intenzivně a zevrubně zvaţovat to, které činnosti a vztahy mu pomáhají zapomenout na sebe sama a zároveň musí zhodnotit, co je právě teď v jeho ţivotě důleţité, a dělat to, co je příjemné. Věnovat se příjemným činnostem, věcem, ze kterých můţe čerpat síly, aby cítil, ţe je na světě pro co ţít.

„Výkonní dříči jsou lidé, jejichţ ţivot a jednání má smysl. Nejenţe vědí, kam směřují a jak se tam dostat, ale mají jasno i v tom, proč dělají to, co dělají. Smysl té či oné činnosti nám odpovídá na otázku, proč ji vykonáváme, jde o hybnou sílu našeho ţivota.

Lidé, kterým smysl ţivota nechybí, uvádějí věci do pohybu. Ti, kteří ho postrádají, jim dávají volný průběh. Lidé se smyslem ţivota jsou ochotni čelit jakékoli nepřízni osudu. Jedinci bez ţivotního smyslu nejsou ochotní vyzkoušet nic, protoţe se nepřízně bojí.

Smysl ţivota znamená pro vysoce výkonného jedince totéţ, co palivo pro vesmírnou loď – poskytuje mu energii a je zárukou úspěchu jeho poslání. Lidé se nestávají výkonnými dříči kvůli svému přirozenému talentu (přestoţe mohou být velmi nadaní). Svého úspěchu dosahují díky smyslu ţivota, který je motivuje k tomu, aby cenu za úspěch – ať je jakákoli – zaplatili.

(30)

Smysl ţivota je největší motivační silou na světě. Důvod, pro který stojí za to ţít nebo naopak zemřít, uschopňuje lidi k tomu, aby dosahovali takových úspěchů a hrdinských činů, které se druhým zdají být neuskutečnitelné.“⁴⁰

„Pokud člověk pochybuje o smyslu své existence, jak tomu často při rozvoji pokročilejších fází vyhoření bývá, dostavuje se stav existenciální frustrace. Silně proţívané a dlouhodobě působící stavy existenciální frustrace mohou vyústit v depresi nebo v tzv. neogenní či existenciální neurózu, kterou popsali V. Frankl, S.

Maddi a další jako chronickou neschopnost uvěřit v důleţitost, uţitečnost a pravdivost všeho, co člověk dělá.“⁴¹

„Z nepřehledné řady studií případů lidí, kteří psychicky vyhořeli, se ukazuje, ţe otázka uspokojení či neuspokojení tzv. základní existenciální potřeby – smysluplnosti bytí – je jedním z hlavních faktorů jak při vzniku, tak při zvládání jevu burnout. Touto základní existenciální potřebou se rozumí proţívání smysluplnosti existence. Toto proţívání smysluplnosti existence je přitom jevem v jádru subjektivním. Vztahuje se jak k pocitu (představě) smysluplnosti práce, tak k pocitu smysluplnosti ţivota jako celku. Záţitek smysluplnosti práce je přitom dílčím úsekem celkové ţivotní spokojenosti a jednou z nejdůleţitějších sloţek smysluplnosti bytí.“⁴²

2.2.3 Profesní vztah mezi pracovníkem a klientem

Práce v pomáhajících profesích patří mezi ty nejnáročnější ve vztahu k syndromu vyhoření. Stres tu ohroţuje profesionála víc neţ klienta právě proto, ţe by si měl zachovat svou profesionalitu. Ve chvíli, kdy nelze klienta přesvědčit, aby plnil pro něho prospěšné rady, můţe pracovník situaci příliš proţívat, a tím se přibliţuje k syndromu vyhoření. Vztah mezi pracovníkem v pomáhajících profesích a klientem je naprosto zásadní. Nejedná se jenom o základní slušné mezilidské vztahy, ale především o profesní vztah, který umoţňuje a usnadňuje profesionální výkon.

Dlouhodobé setkávání s intimitou druhého člověka, zátěţe plynoucí z intenzivního zabývání se lidmi, kteří sami jsou ve stresu, klade nároky na osobnost

40 RUCH, M. D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2004. s. 49

41 KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Grafex, 1998. s. 5

(31)

zdravotní sestry, ⁴³ ale také na všechny pracovníky, kteří se musí zabývat existenciálními a existenčními otázkami klientů.

Vztah mezi pracovníkem a klientem by měl být zaloţen hlavně na důvěře.

Pracovníci v pomáhajících profesích se při své práci velice brzy přesvědčí o tom, ţe je třeba při kaţdém setkání vytvářet dobrý vzájemný vztah. Osvědčuje se hovořit s kaţdým klientem vlídným, příjemným tónem, mít stálý zájem o to, co klient dělal dříve ve svém povolání, pozorně naslouchat jeho názorům a vyprávění, mít další doplňující otázky, osvědčuje se prohlíţet si s ním rodinné fotografie, vyptávat se na jednotlivé členy rodiny, na jeho koníčky a na jeho celoţivotní zájmy vůbec.

2.2.4 Interakce mezi nadřízenými a podřízenými

Od zaměstnanců v pomáhajících profesích se vyţaduje dobré zvládání interpersonálních vztahů, které vznikají nejen v týmových profesích (např. kolektiv ošetřovatelů nebo zdravotních sester), ale i v pracovních rolích samostatnějších (sociální pracovník, kurátor aj.). Vţdy dochází k jistému řešení konfliktních zájmů, nepochopení ze strany kolegů a nadřízených, k přehlíţení či nedostatečnému (objektivnímu či subjektivnímu) ocenění práce.

Nebezpečí vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích hrozí velmi často při špatném vedení jejich nadřízenými. „Strategie řízení vţdy vypovídá o základním postoji vedoucího k podřízeným a o jeho názoru, jak k nim přistupovat – a v tomto pohledu existují dva přístupy k řízení:

a) strategie X – je zaloţena na předpokladu, ţe lidé pracují pouze z důvodů obţivy, neradi přijímají odpovědnost a riziko, a proto jsou nutné metody donucování a neustálá kontrola.“ ⁴⁴

V tomto případě hrozí vyhoření z nadměrného tlaku na pracovníky v pomáhajících profesích, neboť jejich pracovní motivovanost je z velké části jiná;

43 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 14

44 DOKTOROVÁ, B., ROZTOČIL, V., HEČKOVÁ, R. Kapitoly z personálního managementu. Stráţ pod Ralskem: IV VS ČR, 2002. s. 20

(32)

b) „strategie Y – vychází z přesvědčení, ţe činorodost je lidem vlastní a je provázena potřebou pracovat a přejímat odpovědnost, proto stačí usměrňování a odpovídající forma motivace.“ ⁴⁵

Tento model vedení pracovníků je příhodnější, neboť odpovídá zaloţení sledovaných profesí.

„Studie zaměřené na poznání faktorů ovlivňujících zrod a rozvoj burnout naznačily řadu důleţitých charakteristik jednání vedoucích pracovníků s podřízenými, které mohou – je-li jich vyuţito – působit preventivně s ohledem na burnout:

o Kladně, tj. proti burnout působícím faktorem se ukazuje být ten vztah vedoucího k podřízeným, kdy styk mezi nimi je pravidelný a ne jen tehdy, kdyţ se něco neobvyklého děje (kdyţ „hoří“).

o Kladně působí, kdyţ vedoucí sděluje podřízeným, oč mu opravdu jde a nepřistupuje k nim s určitým podezřením,

o Kdyţ se vedoucí pokouší vţdy spíše sladit (harmonizovat) vzájemné vztahy mezi svými podřízenými, neţli tam, kde je dostává do vzájemných sporů, o Kdyţ vedoucí sděluje svým podřízeným nejen krátkodobé úkoly, ale

seznamuje je i s dlouhodobými perspektivními záměry a plány vedení, o Kdyţ vedoucí mluví s podřízenými nejen o ryze technických věcech, ale kdyţ

s nimi hovoří zasvěceně i o věcech ekonomických a v podnikové filozofii (v cílech, záměrech a smyslu existence podniku),

o Kdyţ vedoucí má smysl nejen pro ryze technické věci, ale i pro věci morální (etické) a sám je v tomto smyslu podřízeným vzorem,

o Kdyţ vedoucí dává podřízeným zřetelně najevo, ţe si jejich práce váţí, a to jak on osobně, tak i jeho nadřízení.“⁴⁶

45 DOKTOROVÁ, B., ROZTOČIL, V., HEČKOVÁ, R. Kapitoly z personálního managementu. Stráţ pod Ralskem: IV VS ČR, 2002. s. 20