Anotace
Bakalářská práce se zabývá podnikatelským prostředím Singapuru, jeho jednotlivými složkami a činiteli, které na něj působí. Práce je rozdělena na teoretickou a analytickou část. Práci tvoří čtyři hlavní kapitoly. První kapitola se zabývá podnikatelským prostředím, vymezuje základní pojmy a vztahy mezi nimi. Zabývá se důvody, které vedou jedince k rozhodnutí začít podnikat, a také kroky, které je nutné učinit, aby se jednotlivec stal podnikatelem. Druhá kapitola se věnuje mezinárodnímu podnikatelskému prostředí. Tato kapitola jmenuje specifika mezinárodního podnikání na zahraniční úrovni. Třetí kapitola se zabývá podnikatelským prostředím Singapuru, analyzuje ho po geografické, sociální, politické a právní stránce na základě platné legislativy a dostupných zdrojů. Ve čtvrté kapitole jsou za pomoci kvalifikovaného rozhovoru se zkušeným odborníkem z praxe verifikovány výstupy z analýzy podnikatelského prostředí Singapuru. Cílem této práce je tedy na základě informací získaných z teoretické rešerše a na základě výstupů z analytické části zhodnotit blízkost teoretických předpokladů reálnému prostředí a zhodnotit podnikatelské prostředí Singapuru pro vstupujícího českého podnikatele.
Klíčová slova
mezinárodní obchod, mezinárodní prostředí, podnik, podnikání, podnikatel, podnikatelské prostředí
Annotation
The bachelor thesis focuses on business environment of Singapore, its individual components and factors which influence it. The thesis is devided into theoretical and analytical part.
The thesis consists of four main chapters. The first chapter deals with the business environment, defines the basic terms and relations between them. It deals with the reasons that lead individuals to start a business and the steps that need to be taken to make the individual become an entrepreneur. The second chapter deals with the international business environment.
This chapter mentions the specifics of an international business at a foreign level. The third chapter deals with Singapore’s business environment, it analyzes it geografically, socially, politically and legally based on valid legislation and other resources. In the fourth chapter, with the help of a qualified interview with an experienced practitioner, were the results from analysis of Singapore’s business environment verified. The aim of this thesis is to evaluate the proximity of the theoretical assumptions to the real environment and to evaluate the Singapore’s business environment for the Czech entrepreneur.
Key Words
international business, international environment, business, entrepreneurship, entrepreneur, business environment
Obsah
Seznam zkratek ... 8
Seznam obrázků ... 9
Úvod... 10
1. Podnikatelské prostředí a jeho atributy ... 12
1.1 Vymezení pojmů podnikatel, podnikání a podnik ... 12
1.2 Důvody vedoucí k podnikání ... 15
1.3 Právní formy podnikání ... 16
1.4 Předpoklady pro podnikání ... 19
1.5 Podnik a jeho okolí ... 21
2. Mezinárodní podnikatelské prostředí a jeho atributy ... 24
2.1 Prostor realizace mezinárodních podnikatelských aktivit... 24
2.2 Vstup podnikatele do mezinárodního podnikatelského prostředí ... 26
2.3 Podniky podle míry orientace na zahraniční trhy ... 27
2.4 Specifika mezinárodního podnikání na zahraniční úrovni... 29
2.4.1 Právní formy podnikání v Singapuru ... 34
3. Podnikatelské prostředí Singapuru ... 41
3.1 Základní informace o teritoriu ... 41
3.2 Zahraniční obchod Singapuru... 43
3.3 Zahájení podnikání v Singapuru ... 47
3.3.1 Pracovní povolení v Singapuru ... 53
3.3.2 Finanční prostředí Singapuru ... 56
3.3.3 Daňové zatížení podnikatelských subjektů v Singapuru ... 58
4. Podnikatelské prostředí Singapuru z pohledu zkušeného odborníka z praxe ... 61
Závěr ... 71
Seznam použité literatury ... 73
Seznam zkratek
ACRA The Accounting and Corporate Regulatory Authority APEC Asia Pacific Economic Cooperation
ASEAN Association of Southeast Asian Nations DBS Development Bank of Singapore EFTA European Free Trade Agreement
ESFTA EFTA-Singapore Free Trade Agreement EU European Union
EP Employment Pass
ES Nařízení Evropského parlamentu a Rady GST Goods and Services Tax
HSBC Hongkong and Shanghai Banking Corporation IRAS Inland Revenue Authority ofSingapore
LLC Limited Liability Company LLP Limited Liability Partnership LP Limited Partnership
MAS Monetary Authority of Singapore
NAFTA Severoamerická dohoda o volném obchodu
OECD Organization for Economic Cooperation and Development PAP People’s Action Party
PEP Personalized Employment Pass SGD Singapurský dolar
Seznam obrázků
Obrázek 1: Exportní obchodní partneři Singapuru podle kontinentů ... 45 Obrázek 2: Importní obchodní partneři Singapuru podle kontinentů ... 45
Úvod
Singapur je malý městský stát v jihovýchodní Asii rozkládající se mezi Indonésií a Malajsií. Navzdory své malé rozloze s minimálními přírodními zdroji se stal vzorem výborně fungující ekonomiky. Singapur se každoročně nachází na horních příčkách předních světových ekonomických žebříčků.
Bakalářská práce je rozdělena na teoretickou a analytickou část. Teoretická část se zabývá vymezením základních pojmů – podnikatel, podnikání a podnik. Dále jmenuje důvody, které vedou jedince k rozhodnutí začít podnikat. Navazují současné právní formy podnikání uvozené platnou legislativou na českém území. Neopomíná dodat nutnou vybavenost podnikatele, potřebné předpoklady, zejména znalosti, které by měl mít, rozhodnutí, kterým bude čelit, a kroky, jež jsou nezbytné k zahájení podnikatelské činnosti, ať podnikatele jednotlivce, či obchodní korporace.
Poté, co jsou zcela ujasněny základní termíny a procedury týkající se podnikání, se práce přesouvá k okolnímu prostředí podniku, které nejdříve definuje jako celek a následně se zabývá samotnými činiteli okolí a rozebírá je jeden po druhém.
Druhá část teoretické části je zaměřena na mezinárodní podnikatelské prostředí. Nejdříve toto prostředí definuje jako celek, poté se zabývá podněty a důvody, které podniky vůbec motivují ke vstupu na zahraniční trhy. Dále rozděluje podniky podle míry jejich orientace na zahraniční trhy a nakonec uvádí specifika podnikání za hranicemi národního státu.
V souvislosti s tím uvádí i rizika, kterým je podnik při realizaci mezinárodních podnikatelských aktivit vystaven, a možnosti, jimiž může jmenovaná rizika snížit.
Zde se práce přesouvá k Singapuru, analyzuje ho po geografické, demografické, sociální, ekonomické a právní stránce. Zabývá se zahraničním obchodem Singapuru a zahájením podnikání z pohledu podnikatele vstupujícího do singapurského podnikatelského prostředí.
Poté se práce přesouvá k analýze podnikatelského prostředí z pohledu odborníka z praxe, v níž byl po důkladné úvaze zvolen kvalitativní výzkum, a jako výzkumný nástroj kvalifikovaný rozhovor, během něhož byly kladeny předem zvolené otázky, které byly vytvořeny na základě výstupů z odborné rešerše. Respondentem byl zkušený odborník
z praxe, viceprezident pro globální obchod a marketing české společnosti, pan Ing. Aleš Stýblo, který více než 6 let obchodně působil v Singapuru. Po zodpovězení otázek je provedena komparace jeho odpovědí s informacemi získanými v teoretické části.
Výsledkem kvalifikovaného rozhovoru by mělo být zjištění, zda volně dostupné informace jsou opravdu směrodatné a je žádoucí je znát v případě, že jednotlivec či firma uvažují o expanzi svých obchodních aktivit do Singapuru, nebo zda dojde ke tvrdé konfrontaci odpovědí odborníka z praxe s informacemi z literární rešerše.
Cílem této práce je na základě informací získaných z teoretické rešerše a na základě výstupů z analýzy zhodnotit blízkost teoretických předpokladů reálnému prostředí a zhodnotit kvalitu podnikatelského prostředí Singapuru pro českého podnikatele.
1. Podnikatelské prostředí a jeho atributy
Tato kapitola se zabývá vymezením pojmů podnikání, podnik a podnikatel jak prostřednictvím definic známých autorů, tak pomocí přesného znění v českém právním řádu. Dále se zabývá důvody, které vedou k tomu, aby jednotlivec začal podnikat. Uvádí, jaké možnosti forem podnikání současný český právní řád nabízí a zabývá se tím, čím vším by měl být podnikatel vybaven při rozhodnutí začít podnikat a jaké kroky je k tomu nutno učinit.
Další část se zabývá podnikem a jeho okolím, tedy otázkou, co je a čím je tvořeno podnikatelské prostředí. Jsou uvedena určitá rizika, která jsou spojena s podnikáním ve vztahu k okolnímu prostředí a také zmíněny možné přístupy, jak se s nimi vypořádat.
1.1 Vymezení pojmů podnikatel, podnikání a podnik
Výraz podnikatel pochází z francouzského slova entrepreneur a ve svém původním středověkém významu představoval prostředníka či zprostředkovatele, neboť tehdy se podnikatel podílel na zprostředkování obchodů. Již v 18. století si významný ekonom a publicista Richard Cantillon všiml, že s tímto typem podnikání je spojeno riziko, protože kupci, řemeslníci a zemědělci nakupují za jistou cenu, ale prodávají za cenu nejistou.
V důsledku této nejistoty jsou ve své činnosti vystaveni riziku. Toto byl zlomový bod, od kterého se podnikatel začal významově odlišovat od rentiéra. Dnes je rentiér chápán jako osoba, která poskytuje kapitál za určitou cenu, rentu, a podnikatel jako osoba, která realizuje určitý podnikatelský projekt za účelem dosažení zisku a nese riziko jeho úspěchu i neúspěchu (Veber, 2012).
Ve 20. století se přisuzuje podnikateli další rys – role inovátora. S pojmem podnikání bývá čím dál tím častěji spojováno slovo podnikatelství, které vyjadřuje činnost novou, inovativní a jedinečnou. Podnikání ve smyslu podnikatelství je spojováno především s podniky, které vznikají v souvislosti s využitím podnikatelských příležitostí (Veber, 2012).
První definici podnikání vytvořil francouzský ekonom Richard Cantillon v roce 1730, kdy podnikání chápal jako samostatnou výdělečnou činnost různého druhu. Na definici Cantillona navázali přední světoví ekonomové a učenci, jako byli například Adam Smith, Alfred Marschall, Jean Baptiste Say a Frank Knight, kteří uznali podnikání jako čtvrtý výrobní faktor, který je spojen s klíčovým principem a funkcí, a to převzetím rizika a zisku (Zapletalová, 2015).
V posledních patnácti letech pojem podnikání začal být velmi často skloňován při různých příležitostech, nicméně jeho interpretace není tak jednoduchá.
V ekonomickém pojetí lze podnikání chápat jako zapojení ekonomických zdrojů a jiných aktivit tak, aby došlo ke zvýšení jejich původní hodnoty. Je to dynamický proces vytváření přidané hodnoty (Veber, 2012).
V psychologickém pojetí je podnikání činnost motivovaná potřebou něco získat, něčeho dosáhnout, něco splnit. Podnikání v tomto pojetí je prostředek seberealizace, zbavení se závislosti a „postavení se na vlastní nohy“ (Veber, 2012).
Sociologie se na podnikání dívá jako na hledání cesty k dokonalejšímu využívání zdrojů vytvářením pracovních míst a příležitostí, na jehož konci je vytvoření blahobytu pro všechny zainteresované (Veber, 2012).
Jednou ze současných definic podnikání je např. formulace Zapletalové (2015, s. 13), která podnikání vymezuje jako „dynamický proces přeměny vstupů ve výstupy, které vykazují hodnotu spotřebovaného času, vědomostí, práce při přebírání odpovědnosti za nejrůznější rizika a získání výsledné odměny ve formě finančního a osobního uspokojení.“
K obecným rysům všech koncepcí podnikání patří:
cílevědomá činnost;
novost, inovace, kreativita;
organizování a řízení transformačních procesů;
praktický přínos, užitek a přidaná hodnota;
převzetí a zakalkulování rizika neúspěchu;
cyklický proces, opakování (Veber, 2012).
V českém právním řádu není v současné době podnikání samostatně upraveno, nicméně jeho koncepci lze odvodit z definice podnikatele, která je zakotvena v novém občanském zákoníku (dále i jen NOZ) platném od 1. 1. 2014. Jak uvádí (Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 420): „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“
Podnikání v pojetí NOZ je činnost soustavná, tedy je vykonávána s vidinou, že bude vykonávána i nadále, včetně úmyslu ji několikrát do roka opakovat. Nesmí se však jednat o činnost náhodnou, nahodilou nebo příležitostnou. Také je to činnost samostatná, kterou podnikatel provádí pod vlastním jménem. Nelze podnikat na někoho jiného. Dalším důležitým rysem je vlastní odpovědnost, kdy se nelze zbavit odpovědnosti a rizika vyplývajících z podnikání. A nakonec, dosažení zisku je hlavním cílem podnikatelského snažení. Za podnikání se obecně považuje i případ, kdy hospodaření skončí ztrátou, nelze z toho však vyvozovat, že právě ztráta byla účelem podnikání.
Podnikatelem podle občanského zákoníku je:
osoba zapsaná do obchodního rejstříku (podrobnosti stanovuje Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících);
osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění;
osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů.
Od podnikání a podnikatele je jen malý krůček k pojmu podnik. Pro jeho vymezení existuje opět řada výkladů, které závisejí na hledisku, ze kterého je pojem interpretován.
V nejobecnějším smyslu jde o subjekt, v němž dochází k přeměně zdrojů (vstupů) ve statky (výstupy). V užším smyslu je podnik chápán jako uspořádaný soubor prostředků, zdrojů, práv a jiných majetkových hodnot (ať vlastních či pronajatých), které slouží podnikateli k provozování podnikatelské činnosti (Veber, 2012).
V českém právním řádu je podnik od 1. 1. 2014 označen jako „obchodní závod“ a (Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 502) jej definuje jako „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti.“
V cizojazyčné odborné literatuře se v souvislosti s podnikáním objevují pojmy „business“,
„entrepreneurship“ a jejich spojení „entrepreneurial business“.
Samotné slovo „business“ je zde chápáno ve dvou rovinách. V první rovině jako samotná výměna mezi prodávajícím a kupujícím, kterému v češtině odpovídá slovo obchod.
V rovině druhé pak jako podnik provozující podnikatelské aktivity, což významově koresponduje s výrazem zavedeným novým občanským zákoníkem – obchodní závod (Zapletalová, 2015).
Výraz „business“ představuje jakoukoli organizaci nebo ekonomický systém, kde jsou zboží a služby směňovány navzájem nebo za peníze. Vedle toho výraz „entrepreneurship“
vyjadřuje schopnost a ochotu rozvíjet, organizovat a řídit podnik se všemi s tím souvisejícími riziky, za účelem dosažení zisku. V některých textech se lze setkat i se souslovím „entrepreneurial business“, které představuje jakoukoli snahu, kde primárním motivem je zisk a nikoli pouhý fakt mít práci (Webfinance Inc, 2017).
Z uvedeného vyplývá, že české literární zdroje i česká legislativa a zahraničních zdroje se shodují v tom, že podnikatelská činnost je provozována za účelem dosažení zisku.
Většina z nich vyzdvihuje to, že podnikání je činnost inovativní a kreativní, při které dochází k organizování a řízení. Nicméně zahraniční zdroje dávají větší důraz riziku.
1.2 Důvody vedoucí k podnikání
Rozhodnutí zahájit podnikání by měla předcházet seriózní úvaha. I když zapojení do podnikání není nevratný proces, je spojeno s vynaložením určitých nákladů, které mohou být nenávratně ztraceny, a také s možným poškozením prestiže apod., pokud se daný podnikatelský záměr nezdaří (Veber, 2012).
Veber (2012) uvádí nejběžnější důvody, díky nimž se jednotlivci rozhodnou podnikat.
Zájemce o podnikání má zaměstnání a jistotu pracovního místa, ale ve svém zaměstnání je nespokojený a řeší otázku, zda má stávající pracovní místo opustit a začít s něčím novým, s čím třeba zatím nemá dostatek zkušeností. Zde je nutné podotknout, že nedostatek zkušeností zde zvyšuje riziko neúspěchu. Dalším typem zájemce o podnikání je člověk, který ztratil zaměstnání a podnikání vidí jako vhodný způsob, jak sobě a své rodině zabezpečit finanční prostředky. Není však vhodné se na variantu podnikání spoléhat jako na jistotu vyprodukování zisku, neboť podnikání v prvních letech je spojeno spíše s „kladnou nulou“. Asi nejideálnější variantou je ta, kdy by jednotlivec rád realizoval své představy. Vynalezl jedinečný výrobní proces, který zefektivní stávající postupy či vyrobil jedinečný produkt a rád by s ním začal obchodovat. Nejprve však musí nalézt člověka, který má o jeho jedinečný produkt zájem, vnímá ho hodnotově podobně nebo má jiný produkt, o který má zájem druhá strana. Nalézt takového člověka bývá velmi obtížné.
Je třeba mít na paměti, že zhruba 90 % začínajících podniků selže kvůli nedostatku schopností a znalostí na straně jejich majitelů (Veber, 2012).
1.3 Právní formy podnikání
Prvním rozhodnutím, kterému budoucí podnikatel čelí, je rozhodnutí, jakou právní formu podnikání zvolit. Mimo to v ekonomické teorii je právě právní forma základním třídicím znakem podniků.
Samuelson rozlišuje podniky jednotlivce, pro které používá výraz single nebo individual proprietorship, dále podniky ve vlastnictví společenství (partnership), společnosti (company, corporation), družstva (kooperative societies) a státní podniky (government ownership). Podobně člení podniky české právní normy (Synek, 2015).
Od 1. 1. 2014 jsou činnosti související s podnikáním upraveny Zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, který má povahu obecného právního předpisu. Odlišnosti a specifika některých právních forem jsou poté upraveny speciálními právními předpisy, zejména Zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, tzv. zákonem
o obchodních korporacích a také Zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenským zákonem).
Podnikání lze provozovat buď samostatně jako fyzická osoba, nebo ve společenství více osob formou obchodní korporace, právnické osoby.
Podniky jednotlivce (podniky fyzické osoby) reguluje v české právní praxi Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Aby se jednotlivec mohl stát živnostníkem, musí splňovat všeobecné podmínky provozování živností. Některé profese vyžadují zvláštní podmínky pro provozování, jimiž jsou odborná nebo jiná způsobilost. Podnikat na základě živnostenského oprávnění vydaného živnostenským úřadem mohou fyzické i právnické osoby, jejichž údaje statistického a evidenčního charakteru jsou zapisovány do živnostenského rejstříku. Živnostník ručí za své podnikatelské aktivity celým svým majetkem.
Dřívější právní úprava (do konce roku 2013) poskytovala další možnost podnikání, a to tzv. sdružení bez právní subjektivity. To se zakládalo v případech, kdy dvě nebo více fyzických osob chtěly podnikat společně, ale neměly zájem zakládat nový právní subjekt.
Nový občanský zákoník tuto možnost neposkytuje, ale zároveň nabízí plnohodnotného nástupce těchto sdružení, kterého označuje jako společnost (bez přívlastků). Ta je rovněž bez právní subjektivity, resp. v souladu se současnou právní terminologií, bez právní osobnosti (Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Druhou základní možností je podnikání formou právnické osoby (tzv. obchodní korporace). Obchodní korporace jsou obecně zřizovány za účelem podnikání, realizace zisku. Jsou dále ještě členěny podle toho, zda je realizace zisku zásadním či dalším možným nebo také vedlejším účelem založení tohoto společenství osob. Přičemž společnost může založit i jen jedna osoba, pokud to povoluje zákon.
Zákonnou normou pro bližší specifika jednotlivých právních forem obchodních korporací je Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (také zákon o obchodních korporacích).
Obchodní korporace se člení na společnosti osobní, kapitálové a družstva. Zatímco kapitálové společnosti jsou zakládány jen za účelem podnikání, osobní společnosti bývají založeny i za účelem správy vlastního majetku. Vedle toho družstva jsou zakládána za účelem vzájemné podpory členů, třetích osob, případně za účelem podnikání.
Ryze osobní společností je veřejná obchodní společnost, kombinací osobní a kapitálové společnosti je komanditní společnost a mezi ryze kapitálové společnosti patří společnost s ručením omezeným a akciová společnost.
Na českém území je nejpoužívanější formou společnost s ručením omezeným (s.r.o.), jejíž minimální kapitálový obnos činí pouze 1 Kč, ale pro oko finančního úřadu a jiných institucí, potažmo dodavatelů či věřitelů, je vhodné vložit vyšší obnos. Společnost s ručením omezeným může založit i jen jedna fyzická nebo právnická osoba. Společníci ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně do výše souhrnu nesplacených vkladů všech společníků. Přičemž splacením vkladů všech společníků jejich ručení zaniká.
Společnost ručí za porušení závazků celým svým majetkem (Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech).
Oproti tomu veřejnou obchodní společnost (v.o.s.) musí založit minimálně 2 osoby, ať fyzické či právnické. Její založení není finančně náročné, neboť zákon nestanovuje minimální kapitál. Společníci ručí za závazky společnosti celým svým majetkem stejně jako v případě podnikání formou fyzické osoby.
Komanditní společnost (k.s.) se podobně jako ostatní obchodní společnosti zakládá společenskou smlouvou, zakladatelé musí být nejméně dva, fyzická nebo právnická osoba, a je zcela unikátní ve svém složení, neboť má dva typy společníků: komanditisty a komplementáře. Zatímco komanditisté mají podobné postavení jako společníci s.r.o., neboť ručí svým nesplaceným vkladem do výše tzv. komanditní sumy, na druhé straně, komplementáři ručí celým svým majetkem a jsou oprávněni k vedení a jednání za společnost stejně jako společníci u v.o.s.
Akciovou společnost (a.s.) může založit jedna fyzická nebo právnická osoba a zákonem stanovený minimální základní kapitál je 2 000 000 Kč nebo 80 000 € v případě, že společnost vede účetnictví v eurech. Společníci za závazky společnosti neručí.
Další podrobné informace o orgánech společnosti apod. lze nalézt v přesném znění zákona o obchodních korporacích. Výše uvedené právní formy podnikání jsou uvedeny pro srovnání se singapurskými společnostmi. Právním formám podnikání v Singapuru se věnuje kapitola 2.4.1.
1.4 Předpoklady pro podnikání
Existuje řada různých podnikatelských aktivit – obchodní, výrobní a další. Většina z nich však vyžaduje určitou vybavenost, ať materiální či nemateriální povahy.
V první řadě jsou to odborné předpoklady – znalosti zejména ekonomické a právní stránky podnikání. Na osobu podnikatele je kladena řada povinností účetních, daňových a je zde nutná znalost zákonů týkajících se podnikání. Kromě živnostenského zákona v případě fyzické osoby či zákona o obchodních korporacích v případě obchodní korporace, by měl podnikatel znát Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, včetně novel k němu náležejících, dále zákon o daních z příjmu č. 586/1992 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. a daňový řád č. 280/2009 Sb. ve znění podle pozdějších předpisů.
Aby podnikatel mohl podnikat, musí mít k tomu jisté oprávnění. Po pečlivém rozmyšlení, jakou právní formu podnikání zvolí, podnikatel zažádá o vydání živnostenského oprávnění v případě fyzické osoby nebo v případě obchodní korporace žádosti předchází ještě sepsání společenské smlouvy formou notářského zápisu a složení základního jmění společnosti nebo alespoň jeho části.
Po vydání podnikatelského oprávnění, pro které slouží výpis ze živnostenského rejstříku, přichází v případě obchodních korporací na řadu podání návrhu na zápis do Obchodního rejstříku (dále jen OR). Návrh na zápis do OR se provádí elektronicky na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti a je spojen s jistým poplatkem. Dnem zápisu do OR společnost vzniká.
Dále se podnikatel, a to fyzická i právnická osoba, musí registrovat u příslušných úřadů, zejména u finančního úřadu z důvodu daňové a účetní evidence. Pokud je podnikatel současně zaměstnavatelem, je povinen se nahlásit do Registru zaměstnavatelů.
Mimo to každý podnikatel často vstupuje do řady obchodních vztahů s dodavateli, odběrateli, zahraničními partnery apod. I když není nutností pro každý z těchto kontaktů uzavírat písemnou smlouvu, je vhodné ji upřednostňovat všude tam, kde finanční plnění přesahuje určitou částku, která je pro podnikatele významná (Veber, 2012).
Pro podniky zabývající se obchodní činností je stěžejní znalost povinností, k nimž se prodávající a kupující uzavřením kupní smlouvy zavazují, a také znalost náležitostí kupní smlouvy.
Nyní přichází na řadu předpoklady materiální povahy. Rozhoduje se o prostorech určených pro podnikatelské aktivity. Mohou to být prostory vlastní či cizí, získané formou pronájmu, investiční výstavbou apod. Vyjma případu disponování vlastními prostory, je obstarávání podnikatelských prostor samozřejmě spojeno se značnými náklady, které je třeba pokrýt dostatečnými finačními zdroji.
Podnikatel by měl mít důkladně promyšlené, jaké zdroje využije k financování podnikatelské činnosti. Potřeba kapitálu se také napříč různými firmami liší, to je dáno především oborovým zaměřením firmy a objemem produkce. Je logické, že požadavky na kapitál u firmy, která se zabývá například obchodní činností, budou vyšší než u firmy orientované na poradenství. Výše počátečního kapitálového vkladu souvisí i se zvolenou právní formou podnikání a platným právním předpisem v dané zemi upravujícím tyto sumy.
Podnikatel by měl disponovat určitým vlastním kapitálem a může také využít kapitálu cizího prostřednictvím bankovních služeb, kapitálu v rámci státních programů na podporu podnikání apod.
Existence každého podniku podléhá právnímu řádu dané země. Provozování podniku vyžaduje stanovené formy účetní evidence a plnění daňových povinností. Na podnikatele se vztahuje řada zákonných povinností, jejichž nedodržení může být předmětem značných sankcí.
V neposlední řadě musí podnik disponovat kvalitní pracovní silou. Čelí rozhodnutí, zda a v jakém poměru využije zahraniční pracovní sílu ku domácí pracovní síle. V případě využití zahraniční pracovní síly je nutná znalost procesu získávání pracovních povolení.
1.5 Podnik a jeho okolí
Podnik jako živý ekonomický organismus nemůže existovat osamoceně. Je obklopen vnějším světem, okolím, které na něj působí a ovlivňuje jeho chování. Podnik by měl své okolí velmi dobře znát, protože právě tam na něj čekají možné příležitosti, ale také ohrožení. Obecně lže říci, že vliv okolí na podnik je zpravidla velmi silný, zatímco možnost podniku ovlivňovat své okolí je spíše omezená (Synek, 2015).
Černá (2008, s. 1-3) okolí podniku vymezuje následovně: „Podnikatelské prostředí představuje souhrn faktorů ekonomického, politického, právního, technologického, sociálního a kulturního charakteru, které mají dopad na kvalitu podmínek, v nichž podnikatelské subjekty rozvíjejí svoje aktivity, a podstatným způsobem ovlivňují jejich konkurenceschopnost, výkonnost, růstový potenciál a determinují atraktivitu dané země pro zahraniční investory.“
Obecně lze tedy říci, že podnikatelské prostředí je tvořeno činiteli, které jsou v podstatě mimo podnikové ovlivňování. Vystupují jako svazek vnějších sil, faktorů a podmiňování, mezi nimiž existují různé souvislosti a tvoří tak pomyslný rámec pro podnikání daného subjektu. Každý podnik vnímá tento rámec na základě konkrétních podmínek a okolností a každý podnik ho také většinou jinak pociťuje. Podnikatel by měl nejen analyzovat činitele prostředí, sledovat jejich vývojové trendy, ale snažit se je i účelně využít pro další úspěšný rozvoj svého podniku.
Mezi základní činitele okolí podniku patří:
ekonomické činitele;
legislativní podmínky;
politická situace;
technologický vývoj;
ekologické činitele;
sociální činitele;
etický rámec podnikání;
kulturně historické pozadí (Synek, 2015).
Při poznávání okolí podniku je třeba si uvědomit, že v současné době jeho bezprostřední okolí tvoří takřka celý svět, hovoří se o tzv. globalizaci, která propojuje celý svět do jednoho celku.
Politickými činiteli mohou být polititické zájmy členů politických stran, koalic, opozic apod. Politické strany mohou vyznávat různé politické názory, jejichž realizace může mít významné důsledky pro podnikatelskou sféru. Podnikatelskou sféru mohou ovlivnit i „malé“ komunální politiky, jako jsou postoje a rozhodnutí obecních úřadů atd. Nelze opomenout ani vliv mezinárodních uskupení. Mezi politické činitele patří také konkurence a s tím spojená konkurenceschopnost podniku (Synek, 2015).
Nutno podotknout, že většina politických vlivů se prosazuje především prostřednictvím práva. V podnikatelských aktivitách musí být bezpochyby respektovány legislativní požadavky daného státu, jejichž nedodržení může znamenat udělení značných pokut nebo dokonce vést k pozastavení nebo zastavení činnosti podniku.
Právo a právní instituty vytvářejí rámec pro všechny podnikové činnosti a právě právní normy stanovují, jaké chování podniku je přípustné a jaké nikoliv.
Pokud jde o sociální činitele, každý podnik by měl zvažovat důsledky své činnosti pro společnost. Podniky ve své činnosti také musí stále více dbát na ekologii. Nutí je k tomu nejen státní instituce, ale i různá občanská sdružení (Synek, 2015).
Vedle toho změny technologií a obecně technologický pokrok umožňují podnikům dosahovat lepších hospodářských výsledků a zvyšovat konkurenceschopnost (Synek, 2015).
Ekonomičtí činitelé mají pro podnik zásadní význam. Podnik je ve svém rozhodování a chování ve značné míře ovlivněn celkovou hospodářskou situací země a její dynamikou.
Jedná se zejména o dostupnost výrobních faktorů a jejich ceny, daňovou zátěž podniků, hospodářský růst, měnový a devizový vývoj (Synek, 2015).
Daňová politika státu hledá rovnováhu mezi dvěma póly. Na jedné straně musí zajistit takový daňový výnos, který by naplnil státní pokladnu, ale současně nezatížil podniky takovým způsobem, aby neztratily motivaci k podnikání (Synek, 2015).
Neopomenutelný je v podnikání také etický rámec. V podnikatelské sféře znamená dodržování etických principů zejména poskytování pravdivých informací veřejnosti, korektní hospodářské soutěžení, poskytování férových služeb zákazníkům apod. Etické cítění je však podmíněno historicky a geograficky. Podnik by měl tedy činit v souladu s těmi etickými principy, které jsou uznávané na pro něj rozhodujícím území. V neposlední řadě musí podnik respektovat kulturně historické pozadí státu.
Jak již bylo zmíněno na začátku této kapitoly, v dnešním světě je patrný jistý globalizační jev, Podnik v souvislosti s ním by měl ve své činnosti vnímat celkové světové okolí, nikoli jen bezprostřední okolí podniku.
Vývoj vnějšího okolí podniku v důsledku změn výše uvedených činitelů může způsobit, že skutečně dosažené výsledky podniku se budou lišit od předpokládaných. Tato možná odchylka konečných výsledků od očekávaných, ať v pozitivním či negativním směru, se nazývá riziko. Podnikatelské riziko je součástí většiny podnikatelských rozhodnutí. Podnik by se proto měl snažit tato rizika omezit tím, že zvýší svou adaptabilitu vůči neočekávaným a nahodilým událostem a začne předvídat situace, které mohou nastat.(Machková, 2014).
Své okolí by měl podnik velmi dobře znát a měl by vědět, jaké hlavní činitelé působí na jeho podnikatelskou činnost v konkrétním podnikatelském prostředí. V návaznosti na výše uvedené se kapitola 3 zabývá konkrétními činiteli, které ovlivňují singapurské podnikatelské prostředí.
2. Mezinárodní podnikatelské prostředí a jeho atributy
Tato kapitola nejprve vysvětluje samotný pojem mezinárodní podnikatelské prostředí, kterému zmíněné literární zdroje přiřazují synonymum světová ekonomika, a popisuje nejdůležitější aktéry působící na úrovni světové ekonomiky, ať co se týče mezinárodních organizací, tak národních seskupení.
Následuje část zabývající se motivacemi, které vedou podnikatele ke vstupu do mezinárodního podnikatelského prostředí a poté rozděluje podniky na dvě skupiny, podle míry jejich orientace na zahraniční trhy, na ty podniky, které jsou pro internacionalizaci budovány již od počátku své existence a na ty, které se pro expanzi na zahraniční trhy rozhodnou v průběhu svého podnikání.
V poslední části vyzdvihuje specifika podnikání na mezinárodní úrovni a rozšiřuje výčet podnikatelských rizik o ta, která jsou charakteristická pro mezinárodní podnikatelské prostředí. V závěru kapitoly se práce plynule přesouvá do konkrétního, tedy singapurského, prostředí a podle platné legislativy uvádí tamější právní formy podnikání.
2.1 Prostor realizace mezinárodních podnikatelských aktivit
Místem realizace mezinárodních podnikatelských aktivit je mezinárodní podnikatelské prostředí, jinak také nazýváno světovou ekonomikou, které je tvořeno faktory a silami významným způsobem ovlivňujícími činnost podnikatelských subjektů.
Světová ekonomika představuje reálný sociálně ekonomický systém, který tvoří různé prvky, ekonomické subjekty (ekonomické celky), a vztahy mezi nimi. Mezi hlavní subjekty světové ekonomiky patří národní státy, integrační seskupení, mezinárodní organizace a velké tržní subjekty (transnacionální korporace). Mezi těmito subjekty existují rúzné vazby nebo ekonomické toky - převážně obchodní, kapitálové, měnové, politické apod. (Cihelková a kol., 2009).
Charakter a vývoj mezinárodních ekonomických vztahů je stále více ovlivněn mezinárodními institucemi, zejména organizacemi vládní povahy, které určují a ovlivňují práva a povinnosti subjektů světové ekonomiky (Cihelková et al., 2009).
Mezi hlavní aktéry na globální úrovni v oblasti mezinárodních ekonomických vztahů jednoznačně patří instituce jako Mezinárodní měnový fond, Skupina Světové banky, Světová obchodní organizace a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Důležitým prvkem světové ekonomiky jsou rovněž globální podniky, jejichž činnost není nikterak ovlivněna národními hranicemi států. Tyto společnosti kontrolují značnou část světové výroby a obchodu, a mohou tak snadno ovlivnit hospodářskou politiku národních ekonomik.
Mezi nejvýznamnější faktory působící z úrovně světové ekonomiky, které ovlivňují rozvoj mezinárodních podnikatelských aktivit, patří proces liberalizace a globalizace světové ekonomiky.
Mezinárodní podnikatelské prostředí je tedy celek, který je tvořen národními státy, mezinárodními organizacemi a globálními podniky, mezi kterými existují různé vazby.
Některé z nich mají tu pravomoc určovat pravidla chování v tomto prostředí, jiné se těmito pravidly musí řídit.
Současná světová ekonomika má také svá centra, která se v průběhu let vyvíjela a měnila.
Centrum světové ekonomiky lze chápat jako skupinu hospodářsky vyspělých zemí, nositelů inovací a vědeckotechnologického pokroku, v nichž je soustředěna podstatná část ekonomického potenciálu světa. V užším smyslu je centrem světové ekonomiky hospodářsky vyspělá země, nebo integrační seskupení, kolem níž jsou, díky těsným ekonomickým vztahům, seskupeny další země.
Největším a nejvyspělejším centrem jsou Spojené státy americké, jejichž další vývoj je značně ohrožen rizikem spjatým s politikou nové vlády. Dále následuje Rusko a Čína.
Vývoj ruské ekonomiky je silně spjat s vývojem cen ropy, které spíše klesají. Ekonomický růst Číny mírně zpomaluje, ale stále dosahuje výrazně vyšších hodnot než ostatní ekonomiky. Čínu však dohání Indie, která je v současné době považována za nejrychleji
rostoucí ekonomiku na světě a o níž se hovoří jako o budoucím lídru rozvíjejících se zemí.
Země těží z příznivé demografie, velmi nízkého podílu neproduktivního obyvatelstva vůči produktivnímu a daří se zejména bankovnímu sektoru a telekomunikacím. Singapur se řadí do skupiny nově industrializovaných asijských zemí s rychlým hospodářským růstem.
Přesto, že v současné době jeho ekonomický růst mírně zpomaluje, země patří mezi neobyčejně úspěšné ekonomiky světa (Fincentrum a.s., 2008-2017).
2.2 Vstup podnikatele do mezinárodního podnikatelského prostředí
Globalizační tendence, podnícené zejména liberálním chováním většiny států, mohou vyvolat u podnikatelů otázku, zda by nebylo výhodné podnikat v zahraničí.
Motivace, které vedou podniky k obchodování na zahraničních trzích, mohou být velmi různorodé. Na relativně malých národních trzích, ke kterým Česká republika i Singapur patří, bývá orientace na zahraniční trhy nezbytná nejen pro podniky velké, ale i pro značnou část malých a středních podniků. Ty se často pro tento postup rozhodují v situacích, kdy nemohou zcela naplnit svoji podnikatelskou strategii na domácím trhu a v umístění svých produktů a služeb na zahraniční trhy spatřují zvýšení odbytových možností své firmy (Machková, 2014).
Pokud jsou přímé vývozy znesnadněny, například celními bariérami, přistupují podniky k vybudování montážních závodů, popř. i provozů, v zahraničí. Zřízení provozních jednotek v zahraničí však může být motivováno i levnějšími surovinami, levnější pracovní silou, nižšími logistickými náklady apod. Předmětem expanze na zahraniční trhy může být i rozšiřování know-how mateřské firmy a jeho poskytnutí např. formou licence nebo zavedení a rozběhnutí výroby v zahraničí, investování volných finančních prostředků s přesvědčením, že budou v zahraničí lépe zhodnoceny než v mateřské zemi, nebo vytvoření základny ve strategicky zvolené zahraniční zemi pro expanzi do dalších zemí v regionu apod. (Veber, 2012).
Podnikatelé a podniky, kteří se rozhodnou pro realizaci své produkce na jiném než domácím trhu, spatřují v tomto rozhodnutí řadu výhod. První je beze sporu diverzifikace, v rámci níž zákazníci v zahraničí automaticky znamenají geografickou diverzifikaci
poptávky po výrobcích firmy. Odbyt v zahraničí je totiž přirozenou ochranou před kolísáním národního trhu.
Zvýšení výroby tak, aby uspokojila jak domácí, tak zahraniční trh, znamená snížení nákladů na jednu jednotku produkce, zvýšení plánovaného ziskového rozpětí a tím i zvýšení konkurenceschopnosti produktu na všech trzích.
Vývoz může napomoci i stabilizaci pracovní síly v případě, že je realizován na trhy s opačným cyklickým průběhem nebo výroba na vývoz v době útlumu na domácím trhu může napomoci k udržení kvalifikované pracovní síly a značně snížit fluktuaci pracovníků.
Vývoz může přispět ke stimulaci domácí ekonomiky v tom smyslu, že při zvýšení výroby je třeba více pracovních sil. Dojde ke zvýšení zaměstnanosti, zvýšení počtu pracovních míst a podnik, potažmo celá místní ekonomika, má užitek z vyššího zisku.
V neposlední řadě, realizace na zahraničních trzích je spojena s jistými finančními výhodami. Vývozcům je obvykle poskytováno podstatné množství úvěrů, protože je jednodušší převést část politických a ekonomických rizik na třetí osobu, když jsou kryta pohledávkou z exportu. Dále vývozci mohou využít různých daňových úlev apod.
(Machková, 2014).
Obecně lze říci, že zahraniční obchod ve vhodně zvoleném teritoriu může podnikům poskytnout širší prodejní i nákupní možnosti i nové podnikatelské příležitosti. Navíc účast podniků ve vývozu a dovozu snižuje jejich závislost na domácím trhu a vede většinou k větší stabilitě firmy.
2.3 Podniky podle míry orientace na zahraniční trhy
V odborné literatuře lze nalézt dvě skupiny podniků, které se ve své činnosti zabývají mezinárodními obchodními aktivitami. Tyto dvě skupiny se liší podle míry orientace na zahraniční trhy, tedy kdy učiní rozhodnutí do mezinárodního podnikatelského prostředí vstoupit - zda již v okamžiku svého vzniku nebo až po uplynutí nějaké doby působení na domácím trhu.
První skupinou jsou podniky, které se rozhodnou realizovat své podnikatelské aktivity v mezinárodním prostředí až po uplynutí nějakého času, co působí na tuzemském trhu.
Důvody, které je vedou ke vstupu na zahraniční trhy, jsou popsány v předešlé kapitole.
Tyto podniky procházejí určitými stádii internacionalizace, tedy „zmezinárodňování“.
Průběh a rychlost procesu internacionalizace podnikatelských aktivit závisí na významu a postavení mezinárodního podnikání v podnikatelské strategii podniku. V literatuře se nejčastěji uvádějí čtyři základní stádia procesu internacionalizace podnikatelských aktivit.
Jak uvádí (Zapletalová, 2015), první stadium procesu internacionalizace podnikatelských aktivit je časový úsek, kdy podnik podniká výhradně na tuzemském trhu, ale příležitostně přistupuje k plnění nevyžádaných exportních objednávek, tedy čas od času realizuje exportní aktivity. Podnik se tedy angažuje na zahraničních trzích pouze příležitostně a spíše pasivně, neboť čeká a poté reaguje na podněty ze zahraničí. Pro samotnou realizaci podnikatelských aktivit jsou využívány různé typy prostředníků.
Ve druhém stádiu internacionalizace je pro podnik stále prioritou tuzemský trh, ale podnik si je stále více vědom nutnosti rozvoje mezinárodních podnikatelských aktivit. V tomto stadiu začínají podniky realizovat buď aktivní export, anebo vstupují na geograficky nebo kulturně blízké trhy formou kapitálově nenáročných metod. Podnikatelské aktivity jsou většinou řízeny exportním útvarem, který je oddělen od řízení podnikatelských aktivit na tuzemském trhu (Zapletalová, 2015).
Třetí stádium internacionalizace podnikatelských aktivit je již známo jako mezinárodní podnikání. Podnik se stává multinacionálním. Mezinárodní podnikatelské aktivity se začínají vyrovnávat co do významu i rozsahu aktivitám tuzemským. Podnik vstupuje na jednotlivé zahraniční trhy se speciálně koncipovanými strategiemi a snaží se co nejvíce přizpůsobit místním podmínkám. Strategie mezinárodního podnikání napříč jednotlivými trhy však ještě není integrovaná a není ani integrovaná se strategií na trhu domácím (Zapletalová, 2015).
Čtvrté stádium internacionalizace podnikatelských aktivit je skutečně globálním řízením všech aktivit podniku. V této fázi vznikají globální podniky, které jsou známé jako transnacionální korporace. Tyto podniky využívají jednotnou promyšlenou strategii
mezinárodního podnikání, jejímž cílem je získat co největší celosvětový podíl na světovém trhu v cílovém segmentu a stát se leaderem na trhu. Světový trh je chápán jako jeden celek (Zapletalová, 2015).
Vedle toho stojí druhá skupina podniků, které se liší tím, že již od svého založení realizují mezinárodní obchodní aktivity.
Odborníci v literatuře se shodují na tom, že mezinárodní podnikání v tomto smyslu je chápáno jako rozvoj nových mezinárodních podniků nebo začínajících podniků, které jsou ve své orientaci mezinárodní již od svého vzniku. Podniky vidí doménu svého podnikání jako mezinárodní od počáteční fáze svého podnikání, neprocházejí žádnými fázemi internacionalizace, nýbrž už od začátku své existence usilují o vytvoření významné konkurenční výhody s cílem využít zdroje a zajistit prodeje svých produktů na mezinárodních trzích. V souvislosti s těmito novými podniky se nejčastěji vžívá pojem born globals (globálně narozené podniky), který byl poprvé zaznamenán v odborné literatuře v 90. letech 20. století v souvislosti se studií společnosti McKinsey & Co.
Ve studii byly tímto termínem označeny podniky, které se dívají na svět jako na svůj trh od počátku a tuzemský trh vidí jako podporu pro své mezinárodní podnikatelské aktivity (Zapletalová, 2015).
Obě skupiny podniků, ať ty, co prošly stádii internacionalizace, tak ty, které byly globálně již narozeny, se střetávají ve stejném mezinárodním prostředí, ve kterém musejí respektovat stejná pravidla.
2.4 Specifika mezinárodního podnikání na zahraniční úrovni
Ať se podnik rozhodne vstoupit na zahraniční trh již při svém vzniku nebo až po nějaké době podnikatelské činnosti, musí v obou případech tolerovat podmínky národního státu, do kterého svými podnikatelskými aktivitami vstupuje, neboť jednotlivé ekonomické celky jsou považovány za samostatné systémy a jako takové si samy stanovují podmínky pro působení tuzemských a zahraničních podnikatelských subjektů.
Všechny státy mají snahu zasahovat do podnikatelských aktivit přesahujících hranice státu v různých stupních – na jedné straně stojí liberální podnikatelské prostředí s minimálními zásahy státu do podnikatelské sféry, na druhé pak protekcionistické podnikatelské prostředí, které stojí v opozici volnému mezinárodnímu obchodu. Státní intervence mají většinou charakter politických rozhodnutí s cílem získat co nejlepší možnosti pro národ a jeho obyvatele. Vlády to dělají z několika prostých důvodů, mezi ekonomické důvody patří například prevence nezaměstnanosti, ochrana vznikajících odvětví, podpora industrializace nebo zlepšování ekonomických vztahů s jinými zeměmi. Mezi nejběžnější neekonomické důvody se řadí zachování nezbytného průmyslu (odvětví) a ochrana aktivit pomáhajících zachovávat národní identitu (Zapletalová, 2015).
Vstupuje-li podnik svými aktivitami na území nového státu, musí tyto ochranářské tendence respektovat a přizpůsobit se prostředí daného státu.
Prostředí národního státu představuje z pohledu vstupujícího podnikatele viditelné a neviditelné instituce, které ovlivňují jeho podnikání. Viditelnými institucemi jsou formální instituce a organizace poskytující podporu podnikatelským subjektům a k neviditelným institucím patří kulturní hodnoty, vzdělávací systémy, regulace a procedury právního charakteru, vládní politika a ekonomický systém (Zapletalová, 2015).
Tyto instituce a zákony deklarují, podobně jako je tomu v České republice, povolené právní formy podnikání, daňové sazby, podmínky pro využití bankovních a jiných finančních služeb pro podnikatele apod.
Zapojování se podniků do mezinárodního podnikání vede k intenzifikaci mezinárodních kontaktů, v rámci nichž dochází k setkávání s různými národními kulturami především prostřednictvím obchodních partnerů, zaměstnanců, místních podniků a organizací. Tento vliv kulturního prostředí je obzvlášť zesílen díky procesu globalizace, který propojuje celý svět do jednoho celku. Kulturní prostředí každého státu je vymezeno kulturou, kterou lze obecně chápat jako komplex hodnot, zvyklostí, tradic a dalších faktorů, které byly osvojeny a jsou sdíleny osobami určité skupiny, společnosti. Při formování podnikové
kultury a podnikové strategie na mezinárodních trzích je třeba dbát na tyto odlišné hodnotové preference (Gullová, 2013).
Pro některé země z těchto důvodů existují doporučení, jakou formu vstupu na tamější trhy zvolit. Například ve Švýcarsku je doporučeno své podnikatelské aktivity zpočátku realizovat pomocí obchodního zástupce, který disponuje potřebnou jazykovou vybaveností, respektuje a zná kulturní zvyklosti a etické principy uznávané na daném území a má potřebné kontakty.
Se vstupem do nového prostředí na mezinárodní úrovni jsou spojena i určitá rizika. Tato rizika mezinárodních ekonomických vztahů představují poměrně různorodou skupinu a dělení rizik ani jejich názvosloví není v literatuře zcela ustáleno.
Hlavní typy rizik, se kterými se podniky při provádění mezinárodního obchodu setkávají nejčastěji, jsou následující:
rizika tržní;
rizika komerční;
rizika přepravní;
rizika teritoriální;
rizika měnová;
rizika odpovědnostní (Machková, 2014).
Výčet není vyčerpávající, pokrývá však nejdůležitější oblasti.
Podniky se logicky snaží o snižování míry těchto rizik v mezinárodním obchodě a jedním z vhodných způsobů, jak toho lze docílit, je užívání mezinárodních standardů a zvyklostí.
Níže budou rozebrány jednotlivé standardy a situace, kdy je žádoucí je použít.
Při určování dodací parity je vhodné využít výkladová pravidla INCOTERMS (International Commercial Terms), díky kterým je možné se vyhnout nejistotě odlišných výkladů různých dodacích doložek v různých zemích.
U sjednání platební podmínky je důležité vhodně zvolit platební a případně i zajišťovací nástroj. Pro svou bezpečnost jsou často užívané dokumentární platy, ideálně zajištěné směnkou či jiným nástrojem.
Pro usnadnění logistického procesu je na místě využít unifikované dokumenty a mezinárodně uznávané úmluvy.
Stejně tak jako podnikatelé realizující se na vnitřním trhu, tak i podnikatelé podnikající přes národní hranice státu, pravděpodobně nejvíce v obchodních vztazích užívají kupní smlouvu.
V České republice upravuje problematiku mezinárodní kupní smlouvy hlavní tři právní prameny, a to Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále občanský zákoník, Zákon č. 89/2012 Sb. a významná je Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, tzv. Vídeňská úmluva z roku 1980, která je součástí českého právního řádu.
Rozdílnost právních řádů smluvních stran je v meznárodní kupní smlouvě řešena určením rozhodného práva. Smluvní strany si mohou zvolit právo jakékoliv země. Pokud však prodávající i kupující pocházejí ze zemí, které podepsaly a ratifikovaly Vídeňskou úmluvu, je vhodné ji užít současně se zvoleným rozhodným právem (Machková, 2014).
Jazyková bariéra může ještě dnes v obchodních kruzích představovat náročnou překážku, která často vede k nedorozuměním. Je pravdou, že v mnoha zemích současného světa jsou obchodní jednání realizována v angličtině. Některé země však stále preferují obchodní jednání ve své rodné řeči, příkladem může být Jižní Korea, kde neznalost korejštiny znemožňuje zahraničnímu vývozci oslovit místní partnery (Gullová, 2013).
Pomine-li se eurozóna, dalším specifikem je existence různých měn, v takových případech je vhodné do smluv zahrnout měnovou doložku, která pracuje s tím faktem, že kurz dotčených měn se v období mezi vystavením a přijetím faktury může změnit. Další možností je započtení určité rezervy na krytí případné kurzové ztráty do kupní ceny.
Negativní vliv kurzového rizika je také možné omezit operacemi na devizových trzích, tzv. finančními deriváty. Ty zpravidla nezajišťují do budoucna vyšší výnos transakce
oproti nezajištěnému obchodu, ale dávají možnost spolehlivějších kalkulací nákladů a výnosů pro účastníky mezinárodních hospodářských vztahů (Machková, 2014).
Těmito výše uvedenými nástroji lze chytře, ale v souladu s právem, předejít možným nejasnostem v důsledku rozdílnosti právních řádů domácí a zahraniční země, v důsledku přihození nahodilých událostí jako například neočekávaná změna devizového kurzu apod.
Nelze opomenout ani odlišnosti v obchodních zvyklostech. V některých zemích je obvyklé tradiční obchodní jednání začít tzv. rozhovorem o ničem, kdy mezi sebou obchodníci naváží neformální konverzaci, která uvolní napětí a navodí příjemnou atmosféru. Častá témata jsou rodina, sport, náboženství, to záleží na konkrétní zemi, jejím kulturním pozadí a etickém cítění. V některých zemích se však po potřesení rukou přechází přímo k obchodu. Proto je nutné si předem tyto zvyklosti zjistit a předejít tak možnému faux-pas.
Obvyklé jsou také různě upravené vztahy mezi zúčastněnými zeměmi pomocí obchodních a jiných bilaterálních a multilaterálních smluv, jako například uzavřené preferenční dohody či zóny volného obchodu, které poskytují výrazně příznivější podmínky pro smluvně zavázané země.
Poslední specifikací, která má vliv na mezinárodní kupní smlouvu, jsou obchodně politické, ekonomické a politické podmínky dané země, které mohou a nemusejí regulovat specifika obchodované komodity – kvalitativně či kvantitativně, vyžadovat určitá povolení k distribuci zboží nebo certifikáty o nezávadnosti použitých materálů apod.
Významnou bariérou, se kterou se podniky na mezinárodní úrovni setkají, jsou celní záležitosti.
V případě obchodování v rámci Evropské unie (EU) samozřejmě žádná cla ani žádné další poplatky vybírané při dovozu nebo vývozu nejsou. To se však netýká daní, zejména daně z přidané hodnoty, pro kterou platí obecné pravidlo, že je placena v zemi příjemce.
Spotřební daně pak patří do plné kompetence celních úřadů. Daňová povinnost vznikne uvolněním pro konečnou spotřebu, tedy dnem uvedení výrobku do volného daňového oběhu (Veber, 2012).
Celní záležitosti se zeměmi mimo EU podléhají Celnímu kodexu, který je základní legislativní normou, která upravuje pohyb zboží směrem ke třetím zemím nebo ze třetích zemí.
Základním nástrojem praktické realizace Celního kodexu je celní sazebník (TARIC), který obsahuje především smluvní celní sazby, tedy sazby které se používají při obchodování se signatáři Všeobecné dohody o clech a obchodu – GATT v případě, že nemají s EU uzavřeny dohody, které by jinak umožňovaly jejich celní zvýhodnění. V případě uzavřených preferenčních dohod, například dohod o zóně volného obchodu, se postupuje dle těchto dohod (Veber, 2012).
Při realizaci zahraničních obchodních aktivit musí podnik respektovat pravidla a omezení v zemi, do níž směřuje. Každý stát má svůj vlastní právní řád, který stanovuje jisté mantinely chování podniku v podnikatelském prostředí. Nelze opomenout ani politický a ekonomický vývoj v zemi, technologický vývoj a sociální úroveň a v neposlední řadě je třeba dbát na etický rámec chování a kulturní pozadí země.
A stejně tak, jako právní řád České republiky stanovuje právní formy podnikání, tak i právní řády ostatních zemí definují své vlastní právní formy podnikání a stanovují podmínky pro domácí i zahraniční podnikatelské subjekty. V následujícím textu budou rozebrány právní formy podnikání v Singapuru podle platné legislativy.
2.4.1 Právní formy podnikání v Singapuru
Hlavní dvě možnosti podnikání na území Singapuru jsou následující – buď podnikat jako Limited Liability Company, která je upravena předpisem Companies Act, který je obdobou českého zákona o obchodních korporacích, anebo podnikat podle předpisu Business Registration Act, který je obdobou českého živnostenského zákona.
Limited Liability Company (dále jen LLC) je upravena předpisem Companies Act, přičemž se jedná o obdobu českých akciových společností. Společnost musí mít alespoň jednoho vlastníka a jednoho ředitele. Obě tyto funkce sice může zastávat jedna osoba, ale banky a další instituce vyžadují dva signatáře. Její aktiva jsou omezena na množství
vydaných akcií. Závazky společníků jsou omezeny na aktiva ve společnosti a osobní majetek společníků je chráněn před obchodními závazky. LLC může mít dvě podoby (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
První z nich je Private Limited Company (soukromá akciová společnost), kde jsou akcie drženy méně než padesáti osobami a nejsou dostupné veřejnosti. Nové akcie mohou být vydány nebo existující akcie mohou být převedeny na jinou osobu kdykoli poté, co singapurská společnost projde procesem založení. Společnost omezuje právo na obchodování se svými akciemi a nezískává kapitál jejich úpisem či prodejem svých dluhopisů. Společnosti ve formě Private Limited Company obvykle končí zkratkou Pte Ltd. Akcionáři mohou být jak fyzické tak právnické osoby. 100% místní nebo zahraniční akcionáři jsou povoleni. Obecně se tato forma považuje za nejpokročilejší a velmi flexibilní druh obchodní firmy v Singapuru. Zdroje uvádějí, že je to nejvíce preferovaný typ singapurského podnikatelského subjektu pro seriózní podnikatele (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
Výhody této formy jsou následující. Společnost má svou právní identitu oddělenou od akcionářů a řídících členů. Společnost může uzavírat smlouvy, žalovat nebo být žalována vlastním jménem. Další výhodou je omezená odpovědnost, kdy závazek členů přispívat na dluhy společnosti je omezen pouze na množství, které každý z nich odsouhlasil, že přispěje do základního kapitálu. Výhodou je také to, že existence společnosti nezávisí na dalším členství kteréhokoli z jejích členů a že společnost bude i nadále existovat v případě úmrtí, rezignace nebo platební neschopnosti akcionáře nebo ředitele. Společnost vzbuzuje obraz důvěry u finančních a jiných bankovních institucí. Co se týče daňového zatížení, soukromá akciová společnost je velmi účinnou entitou.
Daňovému zatížení podnikatelských subjektů v Singapuru se věnuje kapitola 3.3.1.
Řídící funkci Private Limited Company vykonává minimálně jeden rezidentní ředitel.
Rezidentním ředitelem se rozumí singapurský občan, osoba s trvalým pobytem v Singapuru nebo osoba, která obdržela průkaz Entrepass, Employment Pass (pracovní průkaz) nebo Dependent Pass (závislý průkaz). Neexistuje žádný limit pro počet dalších místních nebo zahraničních ředitelů, nicméně jeden rezidentní ředitel je povinný.
Ředitelem musí být osoba starší 18 let, která nesmí být v insolvenci nebo v minulosti
účastna jakýchkoliv špatných praktik. Neexistuje žádný požadavek, že ředitel musí být současně akcionářem, to znamená, že i ten, kdo není držitelem podílu společnosti, může být jmenován ředitelem. Do 6 měsíců od založení společnosti musí být jmenován kvalifikovaný tajemník, který musí mít místo obvyklého pobytu v Singapuru. Minimální splacený kapitál pro registraci společnosti je 1 SGD (17,713 Kč1) a lze ho zvýšit kdykoliv po založení společnosti. Oficiální adresa společnosti musí být místní adresou Singapuru (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
Druhou variantou je Public Limited Company (veřejná akciová společnost), která musí mít více než padesát držitelů akcií a její akcie jsou dostupné veřejnosti. Společnost tedy má možnost získat kapitál úpisem svých akcií a prodejem svých dluhopisů, nicméně právě kvůli tomu, že má pravomoc získat finanční prostředky od veřejnosti, podléhá značně přísnějším pravidlům a nařízením. Veřejné akciové společnosti jsou obvykle kótovány na burze. Tato právní forma podnikání je vhodná zejména pro velké podniky (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
Druhou možností, jak podnikat na singapurském území, je podle předpisu Business Registration Act, který je obdobou českého živnostenského zákona. Tento předpis dovoluje vykonávat jakýkoliv druh obchodní činnosti, finančního podnikání, řemesel a dalších aktivit vykonávaných za účelem zisku. Formy podnikání, které dovoluje, jsou následující – lze podnikat ve formě Sole Proprietorship anebo Partnership, který má tři podoby.
Sole Proprietorship (jediný vlastník) představuje nejjednodušší, ale zároveň nejrizikovější formu podnikání v Singapuru. Z právního hlediska není tato forma samostatně založenou entitou. Vlastník osobně vlastní všechna aktiva a osobně zodpovídá za všechna pasiva společnosti. Neexistuje zde ochrana osobních aktiv před obchodními riziky a závazky, stejně jako tomu je u fyzické osoby podnikající podle živnostenského zákona na českém území. Singapurské úřady pro vysokovou rizikovost tuto právní formu podnikání nedoporučují (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
1 Přepočteno dle kurzu České národní banky ze dne 27. 4. 2017.
Partnership (partnerství) je podnik vlastněný více než jedním subjektem. Těmito subjekty mohou být fyzické osoby či společnosti. Důležitá je skutečnost, že partnerství není právně osamostatněné od svých partnerů, to znamená, že pokud dojde ke smrti, insolvenci nebo odchodu partnera, partnerství zaniká. Singapurské úřady opět podnikatelům nedoporučují tuto formu podnikání (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
Patnership má tři podoby. První z nich je General Partnership (generální partnerství), kde jsou oba partneři osobně odpovědní za závazky a dluhy společnosti a každý partner nese zodpovědnost za činy druhého a každého dalšího partnera (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
Druhou podobou je Limited Partnership (LP – omezené partnerství), které je konceptem velmi podobné komanditní společnosti, neboť zavádí koncept alespoň jednoho omezeného partnera vedle alespoň jednoho generálního. To znamená, že závazky omezených partnerů jsou omezeny na jejich investice do partnerství a takoví partneři se nemohou podílet na řízení podniku. Toto postavení je totožné s postavením komanditistů v komanditní společnosti. Vedle toho generální partneři ručí za závazky podniku neomezeně a mohou působit jako manažeři společnosti, což nápadně připomíná postavení komplementářů.
Třetí podobou partnerství je Limited Liability Partnership (LLP – partnerství s ručením omezeným). Mezi třemi typy partnerských podnikatelských subjektů je LLP nejnovější a nejvyspělejší strukturou, která kombinuje rysy partnerství a společností. Registrace LLP umožňuje majitelům fungovat jako partnerství a využívat mnoho výhod, které přicházejí s formami jako je soukromá akciová společnost. LLP je primárně určená k výkonu povolání (např. účetní, advokátní kanceláře, architekti atd.), kde dva nebo více odborníků chtějí vytvořit společnou praxi ve společném oboru. Tato forma je administrativně náročnější, protože vyžaduje podrobné dohody o tom, jak jsou rozděleny zisky, odpovědnost za řízení apod. Administrativní kroky vedoucí k registraci společnosti obvykle vyžadují služeb advokáta. Tato právní forma podnikání není vhodná pro obchodní podniky (Hawksford Singapore Pte Ltd, a2008-2017).
Následující formy vstupu, které nabízí singapurská legislativa zahraničním společnostem, patří mezi kapitálově náročné vstupy na zahraniční trhy. Tyto formy jsou vhodné zejména
