Poděkování
Velmi děkuji Mgr. Pavlíně Housové za odborné vedení, trpělivost a cenné rady při zpracovávání bakalářské práce.
Dále také děkuji pedagogům mateřských škol v okrese Jablonec nad Nisou za ochotu a poctivost, se kterou přistoupili k vyplňováním materiálů potřebných k realizaci praktické části.
V neposlední řadě bych ráda poděkovala své rodině a manželovi za trpělivost a psychickou podporu.
Anotace
Bakalářská práce s názvem Stres a syndrom vyhoření se zaměřovala na bližší specifikaci pojmů stres a syndrom vyhoření. Hlavním cílem práce bylo zjistit možný výskyt syndromu vyhoření u pedagogů mateřských škol v okrese Jablonec nad Nisou.
Práci tvořily dvě stěžejní oblasti. Byly jimi teoretická a praktická část. Teoretická část práce se zaměřovala nejprve na pojem stres a v druhé podkapitole objasňovala termín syndrom vyhoření. V podkapitole s názvem Stres se zaměřovala na vymezení pojmu stres, různé typy stresu, stresory a stresové situace, příčiny, projevy stresu a samozřejmě důležitá byla také prevence a zvládnutí stresu. V podkapitole Syndrom vyhoření objasňovala
historický vývoj tohoto termínu, vymezovala pojem syndrom vyhoření, přibližovala příznaky a rizikové faktory pojmu, popisovala jednotlivá stádia vývoje a druhy syndromu vyhoření.
Samozřejmě nedílnou součástí byla také diagnostika problematiky syndromu vyhoření, následné varianty pomoci při výskytu syndromu vyhoření a neméně důležitá oblast prevence.
V praktické části práce evalvovala ohrožení pedagogů syndromem vyhoření z různých hledisek. Ohrožení syndromem vyhoření u pedagogů z různých hledisek pohledu bylo graficky zpracováno i s krátkým komentářem výsledku.
Klíčová slova:
Stres, syndrom vyhoření, stresory, stresová situace, prevence a zvládnutí stresu, eustres a distres, sociální fobie, příčiny a projevy stresu, vymezení pojmu syndrom vyhoření,
historie termínu syndrom vyhoření, psychické, fyzické a sociální příznaky, rizikové a protektivní faktory, syndrom obnošení, syndrom podcenění, diagnostika syndromu
vyhoření, inventář projevů syndromu vyhoření, supervize.
The annotation
This bachelor essay which is called Stress And Burn-out Syndrome was focused on closer examination of stress and burn-out syndrome. The main object of this bachelor work was to find out the posibility whether pre-school teachers from Jablonec nad Nisou district suffer from this syndrome.
This bachelor paper consisted of two crucial parts, theoretical and practical. The theoretical part of the work focused primarily on stress and also explained the term burn-out syndrome. Theoretical part of the work focused in the subhead called Stress on specification of the term stress, various types of stress, stressors, stressfull situations, causes and manifestation of stress. Description of ways preventing and coping with stress became an essential part of the work too. In the subhead called Burn–out Syndrome the historical development of this term is explained as well as its meaning, its symptoms and risk factors; it also described individual stages of development and different types of the syndrome.
Diagnostics of the burn-out syndrome followed by various alternatives of treatment and prevention were also integral parts of the paper.
This bachelor work evaluated in its practical part the risk of being affected by the burn-out syndrome for teachers from various points of view. The different views were presented graphically with a short commentary.
Key words:
Stress, burn-out syndrome, stressors, stress situation, prevention and management of stress, eustress and distress, social phobia, the causes and manifestation of stress, definition of the term burn-out syndrome, history of the term burn-out syndrome, psychological, physical and social symptoms, danger and protective factors, worn-out syndrome, undervaluation syndrome, diagnostics of the burn-out syndrome, a list of the burn-out syndrome symptom, the supervision.
Die Annotation
Die Bakkalaureatsarbeit unter dem Titel -Stress und Syndrom der Ausgebrannung- hat sich auf die näherische Spezifikation der Begriffen Stress und Syndrom der Ausgebrannung gerichtet. Das Hauptziel der Arbeit war mögliches Vorkommen des Syndroms der Ausgebrannung bei der Pädagogischenarbeiter der Kindergarten im Kreis Jablonec nad Nisou zu feststellen.
Die Bakklaureatsarbeit haben zwei Säulgebite gebildet. Es waren der Theoritischen Teil und der Praktischen Teil. Der Theoritische Teil hat sich zuerst auf den Begriff Stress gerichtet und in dem zweiten Unterkapitel hat den Termin Syndrom der Ausgebrannung erklärt. Im Unterkapitel des Titels Stress hat sich auf die Abgrenzung des Begriffs Stress die verschiedene Stresstypen, die Stressefaktoren, die Stressesituationen, die Ursachen und die Ausdrücke des Stresses gerichtet und selbstverständliche Bewältigung den Stress bedeutend.
Der Unterkapitel Syndrom der Ausgebrannung hat die Geschitsentwicklung diesen Termin erklärt, hat den Begriff Syndrom der Ausgebrannung abgegrenzt, hat die Anzeichen und die Risikofaktoren der Entwicklung und die Arten des Syndroms der Ausgebrannung beschrieben. Selbstverständlich unteilbarer Bestandteil war auch die Diagnostik der Problematik Syndrom der Ausgebrannung und nicht wenig wichtiger Bereich der Prävention.
In dem Praktischen Teil hat die Arbeit die Gefährdung der Pädagogen mit dem Syndrom der Ausgebrannung aus der verschidenen Gesichtspunkten festgestellt. Die Gefährderung mit dem Syndrom der Ausgebrannung bei den Pädagogen aus verschidenen Gesichtspunkten war grafisch verarbeitet. Die Resultaten waren mit dem kurzen Kommentar ergänzt.
Die Schlüsselwörter:
Der Stress, der Syndrom der Ausgebrannung, die Stressefaktoren, die Stressesituation, die Prävention und die Bewältigung den Stress, der Eustress und der Distress, die Socialenphobie, die Ursachen und die Ausdrücke des Stresses, die Abgrenzung des Begriffs Syndrom der Ausgebrannung, die Geschichte des Termins Syndrom der Ausagebrannung, die psychische, körperliche und sociale Anzeichen, die Risikofaktoren und die Protektionistischefaktoren, das Abgenutztsyndrom, das Unterschätzungsyndrom, die Diagnostik des Syndroms der Ausgebrannung, das Inventar der Ausdrucks Syndrom der Ausgebrannung, die Supervision.
Obsah
1 Úvod ...10
2 Teoretická část ...12
2.1 Stres ...12
2.1.1 Vymezení pojmu stres ...12
2.1.2 Různé typy stresu ...13
2.1.3 Stresory a stresové situace ...15
2.1.4 Základní příčiny stresu ...19
2.1.5 Projevy stresu ...20
2.1.6 Prevence a zvládnutí stresu ...20
2.2 Syndrom vyhoření ...22
2.2.1 Historie termínu syndrom vyhoření ...23
2.2.2 Vymezení pojmu syndrom vyhoření ...24
2.2.3 Příznaky syndromu vyhoření ...26
2.2.4 Rizikové faktory syndromu vyhoření ...27
2.2.5 Stádia vývoje syndromu vyhoření ...31
2.2.6 Druhy syndromu vyhoření ...33
2.2.7 Diagnostika syndromu vyhoření ...33
2.2.7.1 Inventář projevů syndromu vyhoření ...34
2.2.8 Varianty pomoci při výskytu syndromu vyhoření ...35
2.2.8.1 Supervize jako pomoc ...36
2.2.9 Prevence syndromu vyhoření ...37
3 Praktická část ...40
3.1 Cíl práce ...40
3.2 Předpoklady práce ...40
3.3 Metody práce ...40
3.4 Popis zkoumaného vzorku ...41
4 Data získaná provedeným průzkumem ...43
4.1 Vyhodnocení inventáře projevů syndromu vyhoření ...43
4.2 Přehled počtu pedagogů ohrožených syndromem vyhoření z různých hledisek ...46
4.3 Přehled získaných informací a jejich interpretace ...66
5 Závěr ...70
6 Návrh opatření ...72
7 Seznam použitých zdrojů ...73 8 Seznam příloh ...75
1 Úvod
Jako téma bakalářské práce jsem si vybrala: Stres a syndrom vyhoření. Domnívám se, že toto téma je v naší společnosti velmi diskutované a zároveň skryté. Ta skrytost se více týká
syndromu vyhoření a to jednak tím, že míru k dosažení syndromu vyhoření má každý jinou a také tím, že vyhoření si skoro nikdo nepřizná. Právě proto, že má každý hladinu ohrožení
syndromem vyhoření jinou, je tak diskutovaným tématem. Oproti tomu pojem stres je velmi běžnou a často používanou ikonou pro vysvětlení různých situací. Dalo by se říci, že spousta situací či „náhod“ se velmi snadno „svede“ na to, že byl člověk ve stresu.
Stresem si prošel skoro každý jedinec v naší společnosti. K syndromu vyhoření došlo jen několik jedinců. A přece tyto dva pojmy jsou ve velmi úzké souvislosti a ve většině literárních zdrojích jsou uváděny spolu jako jeden název a jeden pojem.
Cílem bakalářské práce je zmapovat a zjistit možný výskyt syndromu vyhoření u pedagogů mateřských škol v okrese Jablonec nad Nisou. Tato problematika je objasněna jak
v celkovém náhledu, tak v devíti hlediscích, jako je hledisko dosaženého vzdělání, pohlaví, pracovního zařazení, roku narození, doby pedagogické praxe, místa pedagogické činnosti, typu zařízení, velikosti zařízení a také zvyšování si kvalifikace pedagogů.
Metody, které jsem v bakalářské práci použila, jsou studium odborné literatury, anonymní dotazník a inventář.
Uvedení do struktury práce:
Práci tvoří dvě stěžejní oblasti. Jsou jimi teoretická část a praktická část. Teoretická část je zpracována na základě studia odborné literatury, oproti tomu praktická část vychází z výsledků průzkumu.
Nejprve je v praktické části vysvětlen pojem stres a poté pojem syndrom vyhoření.
Pojem stres je zprvu vysvětlen a poté jsou uvedeny jeho různé typy či druhy. Abychom zjistili, zda je jedinec ve stresu, je důležité popsat také jeho příčiny, stresory či stresové situace, které ho způsobují. I na toto práce pamatuje. Část práce je také věnována projevům stresu a nakonec jsou nastíněny různé možnosti prevence proti stresu. V kapitole s názvem syndrom vyhoření je v první řadě objasňován historický vývoj termínu syndromu vyhoření od
minulosti po současnost. Dále je vymezen pojem jako takový, jsou popsány jeho možné příznaky a také rizikové faktory. Neméně důležité pro objasnění významu pojmu syndrom vyhoření je také popis stádií vývoje a jednotlivé druhy syndromu vyhoření. Proto i o tomto práce pojednává. Nedílnou součástí je také diagnostika problematiky, následné varianty pomoci při výskytu syndromu vyhoření a neméně důležitá je podkapitola s názvem prevence.
V druhé oblasti bakalářské práce je nejprve popsán zkoumaný vzorek, kterým jsou pedagogové mateřských škol v okrese Jablonec nad Nisou. Následuje celkový seznam mateřských škol patřících do okresu. Dále následuje popis výsledků z provedeného průzkumu. Nejprve jsou popsány výsledky sběru dat v inventáři projevů syndromu vyhoření a celkového ohrožení syndromem vyhoření u pedagogů. Z druhého úhlu sběru dat je ohrožení syndromem vyhoření přiřazováno k jednotlivým hlediskům pohledu. Veškeré výsledky jsou jak graficky znázorněny tak i stručně okomentovány. Předpoklady práce jsou zhodnocené zároveň s výsledky průzkumu v poslední podkapitole s názvem „ Přehled získaných informací a jejich interpretace“.
2 Teoretická část
2.1 Stres
S pojmem stres se v naší společnosti setkáváme zcela běžně. Jedná se o velmi často diskutovaný termín. Proto je třeba vymezit pojem a objasnit definici stresu, zjistit, co jsou to stresory, zjistit jaké jsou metody zvládání stresu a v neposlední řadě zjistit, jak se stresu bránit či jej úspěšně léčit.
2.1.1 Vymezení pojmu stres
„V psychologii je stres definován jako nadměrná zátěž neúnikového druhu, která vede k trvalé stresové reakci, ústící ve tkáňové poškození, k vysoké aktivaci adrenokortikálních funkcí a psychosomatických poruchách.“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 568)
„Z medicínského hlediska je pojem stres považován buď za soubor podnětů působících nadměrně na organismus, nebo jako stav živého organismu při mobilizování obranných opatření proti působení podnětů.“ (Klimeš, 1985, s.682)
Jak uvádí O. Matoušek ve slovníku sociální práce (2003, str. 228) „je pojem stres stav člověka vyvolaný jakýmkoli vnějším vlivem (stresorem), k jehož zvládnutí nemá podle svého mínění dostatečnou adaptační kapacitu.“
Termín stres vznikl z anglického slova „stress“. Tento pojem je dále odvozen z latinského slovesa „strigo, stringere, strinxi, strictum“. V překladu z latiny to znamená
„utahovati, stahovati, zadrhovati. Pod pojmem „být ve stresu“ si tedy představíme, že je někdo vystavěn nejrůznějším tlakům, je tedy v tísni.
Stres definoval již v roce 1920 americký filozof Canon jako stav, do kterého se dostává zvíře při stimulaci vyvolávající útěkovou nebo útočnou reakci.
Do širokého podvědomí se stres dostal díky práci psychologa Dr. Hanse Selyeho,
který podnikl originální průkopnickou práci v oblasti porozumění a definování stresu.
( Křivohlavý, 1994)
„Stres je podle dr. Selyeho „vlastní nespecifická reakce těla na požadavky, jež jsou na ně kladeny“. (Davidson, 1998, s. 39)
H. Coper a M. H. Appley v roce 1966 definují stres jako stav organismu, kdy je jeho integrita ohrožena a organismus musí zapojit všechny svoje schopnosti na svoji ochranu.
R. S. Lazarus ve stejném roce upozorňuje, že značnou roli hraje kognitivní (poznávací, vnímající, hodnotící) odhad, který může být jednou jako ohrožující a jindy jako zvládnutelný.
K. H. Pribram o rok později zjistil, že přehodnocení situace jedincem může redukovat stresovou reakci, proto kombinace kognitivních procesů, fyziologických reakcí a zpětné vazby z těchto reakcí znesnadňuje přijetí zjednodušující koncepce psychologie stresu. (Hartl, Hartlová, 2000)
„Stres bývá často definován jako jediná rozeznatelná zdravotní porucha spojená s hormonem adrenalinem, jehož produkce má za následek „útok nebo útěk“. Připravuje totiž jedince na to, aby se nebezpečí postavil („útok“) nebo se střetu vyhnul („útěk“). V moderním světě však není možné se takto se stresem vypořádat, a tak dochází k potlačení našich skutečných pocitů. Následkem toho nemají fyzické a emocionální účinky adrenalinu žádný přímý ventil. Čím déle v sobě musíme nějaký pocit dusit, tím více nám může uškodit.“
(Wildwoodová, 1998, s. 8)
2.1.2 Různé typy stresu
Nemůžeme jednoznačně říci, že je stres pouze škodlivý. Určitou míru stresu ke svému životu potřebujeme. Bez ní bychom měli nedostatek podnětů k překonávání překážek. Je však
nutné rozlišovat mezi přijatelným, „dobrým“ stresem, který se odborně nazývá eustres a negativním, škodlivým stresem, který má název distres.
Eustres
Eustres je kladným emočně působícím stresem. Je spojen s příjemným očekáváním a s překonáváním překážek (např. když sledujeme detektivku; je všude tam, kde máme situaci
pod kontrolou). (Praško, Prašková, 1996)
Distres
„Distres je zvláštní forma stresu. Na rozdíl od stresů je distres vždy vědomý a vede k pozorovatelným změnám. Subjektivně je vnímán jako neschopnost vyrovnat se s kladnými nároky a s pocitem, že subjekt sám nad situací, nebo i nad sebou ztrácí kontrolu. Distres tedy navozuje úzkost, depresi a někdy i beznaděj. Učí člověka vyhýbat se situacím, ve kterých došlo k distresu, případě se vyhýbat i situacím, které se jim v určitém ohledu podobají.“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 117) Objevuje se tam, kde přestáváme věci zvládat, ztrácíme jistotu a nadhled a cítíme se přetíženi.
Některé literární zdroje uvádějí dělení stresu na eustres, distres a prestres. Prestres má pozitivní adaptační úlohu vedoucí k větší odolnosti vůči závažnějšímu stresu. (Herman, Doubek, 2008)
Dále můžeme pojem stres rozdělit na stres vnitřní a vnější.
Vnitřní stres – „tento stres si způsobujeme sami. Jsou to špatné životní návyky jako kouření, nezdravá strava, pesimistické postoje, přílišné sledování televize. Tento stres z vlastního přičinění je mnohem významnější, než bychom si představovali. Na své únavě máme rozhodující podíl, rozhodně větší než prostředí, ve kterém žijeme. Vezměme si jako příklad kouření a vyhledávání zakouřených prostor, diskoték a nočních klubů. Ve srovnání se znečištěním ovzduším v každém větším městě se nakonec ukáže, že kouření je přibližně 3000x škodlivější (koncentrací prachu a oxidu uhličitého) než znečištěný vzduch v Praze. Stejně tak to platí i pro hluk – vlastní walkman dráždí nervy více než hluk z frekventované ulice.
V oblasti stravování je výběr potravin faktorem vnitřním a záleží na něm víc, než jestli jsou potraviny ošetřeny chemickým postřikem. Strava je nejdůležitější, a přitom nejvíce opomíjenou příčinou stresu. Toto přezírání vlivu správné stravy se nedatuje od posledního století, vždyť již Hippokrates před více než 2000 lety konstatoval, že „žádný lékař ještě nenapsal nic, co by stálo za zmínku v oblasti stravování. Tak důležitá otázka je stále opomíjena.“ (Comby, 1997, s.33)
Vnější stres – „pracovní podmínky, časový rozvrh, doprava – to všechno tvoří součást stresu působícího zvnějšku. Musíme ho akceptovat a minimalizovat jeho nepříjemné působení.
Současné odstranění několika základních příčin stresu způsobí, že stejná práce za stejných podmínek se bude zdát lepší a zajímavější.
Nejvíce rozšířenými původci stresu z vnějšího světa jsou práce, pracovní doba a doprava. Měli bychom je přizpůsobit našim potřebám, což bude doprovázeno zvýšením
životní vitality a ušetřením energie, kterou jsme před tím zbytečně ztráceli.“ (Comby, 1997, s. 32)
Jiné specifické druhy stresu:
Stres chtěný - je stres úmyslně vyvolaný. Jedná se o výjimečně navozený stav (skok padákem, hlubinné potápění, horolezectví, atd.), v dnešní době nazývaný adrenalinový sport.
Stres prodlužovaný – čím déle stres trvá, tím větší je pravděpodobnost psychosomatického onemocnění.
2.1.3 Stresory a stresové situace
Pod pojmem stresor si vysvětlujeme, že je to „činitel vnějšího prostředí vyvolávající v organismu stav stresu či stresovou reakci.“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 117)
Z jiného pohledu lze pod pojmem „stresor“ vidět na člověka negativně působící vliv.
Může jím být například materiální faktor, tzn. nedostatek potravy, finanční potíže, na někoho může stresově působit prudká změna počasí, mezi sociální stresory pak řadíme například agresivitu, které je mezi lidmi čím dál víc, dalším stresorem je i nedostatek času, samota, ztráta někoho blízkého atd. Zjednodušeně řečeno každý činitel, který nám působí zátěž je stresorem. Odpovědí organismu na stresor je pak stresová reakce. Stesory jsou tedy psychické a fyzické požadavky prostředí, které vyvolávají stres. (Křivohlavý, 1994)
W. Schmidbauer ve své knize Psychologie (1994) uvádí dvě skupiny stresových podnětů čili stresorů. Jsou jimi duševní stresory ( např. život ve špatném manželství, strach ze zkoušky, těžkosti v zaměstnání, nezaměstnanost, smrt bližšího člověka, atd.) a tělesné stresory (horko, chlad, infekce, hlad, otrava, poranění, atd.). Duševní stresory jsou však mnohem početnější a i častější. Člověk má samozřejmě tělesné a i duševní rezervy, které může ve stresových situacích použít, aby udržel svou rovnováhu. Jsou-li však tyto rezervy vyčerpány, může dojít k náhlému zhroucení.
Každodenní stresory
Prožívání stresu často souvisí s problémy v rodině, studiu a zaměstnání. Důvodem stresového prožívání bývá často neschopnost plánovat si čas, odkládání důležitých rozhodnutí či činností, neschopnost umět si říci o to, co potřebuji, atd. Zkrátka je třeba oddělit důležité od nedůležitého. Drobných stresových situací bývá během dne několik, na nás však je jak se s nimi vypořádáme. Jako příklad uvádím tyto situace:
• srovnávání se s druhými,
• kritika,
• potlačování vzteku,
• podceňování se,
• přehlížení ze strany okolí,
• nedostatek uznání či ocenění,
• chybování, selhání,
• nespravedlnost,
• odkládání činnosti na později,
• náhlá změna situace nepříznivým směrem, atd.
Druhy stresorů
Praško, Vyskočilová, Prašková (2006) uvádějí čtyři skupiny stresorů. Jsou jimi stresory pracovní a výkonové, vztahové, stresory související s životním stylem a nemoci, závislosti, handicapy jako stresory.
1) Pracovní a výkonové stresory:
- konfliktní vztahy na pracovišti – s kolegy, podřízenými či nadřízenými, - organizace práce – měnící se podmínky, chaotičnost, „nestíhání“, - neschopnost říci ne,
- problémy s delegováním práce na jiné lidi, - neohodnocení práce – pochvala, odměna, - nízký příjem,
- práce v těžkých podmínkách – prach, hluk, chemikálie, horko, vlhko, tma, atd., - velké dluhy a splátky, neuživení rodiny,
- hrozba ztráty zaměstnání či přímo ztráta,
- nuda, nevytíženost či nesmyslnost pracovní činnosti, - workoholismus – vlastní či partnerův.
2) Vztahové stresory:
- neshody s rodiči,
- společné bydlení s rodiči, - špatný kontakt s rodiči,
- citová či materiální závislost na rodičích, - citová či materiální závislost na partnerovi, - neshody s partnerem,
- rozvod, rozchod s partnerem, - nevěra,
- žárlivost,
- nesoulad v sexuálním životě,
- narození dítěte a jeho vliv na celou rodinu,
- problémy s dětmi – ve škole, výchovné problémy, puberta, - odchod dítěte z rodiny.
3) Stresory související s životním stylem:
- absence koníčků a zájmů, - izolace od okolí, absence přátel, - uzavřenost rodiny,
- absence příjemných aktivit, - nevyhovující bydlení,
- monotónní a stereotypní styl života.
4) Nemoci, závislosti, handicapy jako stresory:
- špatný tělesný a psychický stav rodičů, partnera, - nemoc sama sebe, partnera či v rodině,
- závislost u partnera, dětí či v rodině– drogy, alkohol, léky, hráčství, atd., - tělesný či psychický handicap člena rodiny.
Mezi stresory se dá také zařadit vliv životních událostí na člověka. Mezi nejčastější životní události způsobující nadměrný stres například patří:
• úmrtí,
• rozvod,
• sňatek,
• ztráta zaměstnání,
• úraz nebo vážné onemocnění,
• těhotenství,
• porod a příchod nového člena rodiny,
• změna zaměstnání,
• změna bydlení,
• konflikty v rodině,
• dopravní nehoda,
• nástup do školy,
• dovolená,
• Vánoce, Velikonoce, svátky, atd.
Podobně jako životní situace mohou být stresorem změny v životě. Jsou tím myšleny změny, při kterých dochází ke změnám životní role. Jsou to například změny:
ze studenta – na zaměstnance
ze svobodného – na vdanou, ženatého
z Mateřské dovolené – do zaměstnání
z dítěte – v rodiče
z produktivního jedince – v důchodce (Praško, Vyskočilová, Prašková, 2006)
Dalším stresujícím faktorem může být styk s lidmi, který může vést až k sociální izolaci neboli samotě. Ta bývá způsobena strachem ze sociálních situací a vyhýbáním se jakémukoliv styku s lidmi. Špatná sociální interakce (= vzájemné dorozumívání mezi dvěma nebo více jedinci či skupinami) může být velkým až nepřekonatelným problémem jak na pracovišti tak i ve společnosti. U někoho může sociální situace vzbuzovat silnou stresovou
reakci. Pokud je tato reakce výrazná, vede k vyhýbání. To nazýváme tzv. sociální fobií.
(Praško, Prašková, 1996)
Obr. č. 1 – Bludný kruh sociální fobie.
2.1.4 Základní příčiny stresu
„Základní příčiny stresu netkví v agresivním okolí, ale v naší vlastní reakci na ně.
Život ve stresu, neštěstí, nemoci je výsledkem četných vědomých chyb a prohřešků. Přitom stačí dodržovat několik jednoduchých pravidel a budeme v pohodě. Základní příčiny stresu jsou:
- špatná strava, - nedostatek pohybu,
- nerespektování biologických rytmů,
- absence pozitivního myšlení a vnitřního života.“ (Comby, 1997, s. 25)
SPOUŠTĚČ: PROBLÉMOVÉ CHOVÁNÍ:
večeře s přáteli, předem strach, že se
úplně znemožním
myšlenky:
Určitě se mi budou třást ruce! Už se třesou! Všichni to
emoce:
napětí, úzkost, strach
zlost,
vegetativní reakce:
třes rukou, červenání, zrychlený dech,
chování:
Odvádím pozornost jinam. Raději nejím.
Pozoruji, jak reagují.
Zvýšená citlivost Selektivní výběr faktů
Sebevýčitky, opakované myšlenky na to, co si o mně myslí.
Manželka je naštvaná a říká, že jsem nemožný.
Mám strach z další situace, kde budu muset jíst před druhými.
DŮSLEDKY
2.1.5 Projevy stresu
Většinou si všimneme tělesných projevů stresového prožívání. To může postrašit, zvláště, když nás nenapadne, že se jedná o tělesné reakce patřící prožívanému stresu. To vede k návštěvě obvodního lékaře.
Některé projevy stresu:
• zrychlený tep,
• bušení srdce,
• bolest hlavy,
• píchání na hrudi,
• bolesti žaludku,
• lapání po dechu,
• potíže se spánkem,
• nechutenství,
• zácpa a naopak průjem,
• nadměrné pocení,
• závratě,
• sucho v ústech, atd. (Praško, Vyskočilová, Prašková, 2006)
2.1.6 Prevence a zvládnutí stresu
Lidé se od sebe navzájem liší v tom, které situace a v jaké míře vnímají a prožívají jako stresové. Záleží na osobnosti, jakým způsobem zvládne stres, zda se rozhodne problém přijatelně řešit, nebo se alespoň pokusí o přijatelnou aktivitu, která může nepříjemné stavy rozptýlit. Samozřejmě je lepší předcházet projevům stresu než je léčit.
Prevence proti stresu
Základní součástí prevence jsou čtyři oblasti. Jsou jimi strava, fyzická aktivita, dodržování biologických rytmů a pozitivní myšlení či vnitřní život.(Comby, 1997)
Strava
První zásadou je nepřejídat se. Výsledky správného a zdravého stravování mohou být mnohem větší, než si dokážeme představit. Špatná strava je příčinou mnohých zdravotních potíží, které se mohou, ale nemusí projevit ihned. Naproti tomu správná strava nemá příznivý vliv pouze na zdraví, ale také na kvalitu života. Mezi příznivé účinky, které nastanou při dodržování zdravého stravování, můžeme např. zařadit zmizení nervozity, třesení a křečí, větší schopnost koncentrace, zmizení nespavosti, odstranění zácpy, zmizení nadměrného pocení a vlhkosti rukou, prevence nemocí oběhového systému, prevence rakoviny a nemocí selhání imunitního systému, zvýšení celkové obranyschopnosti organismu, apod.
Fyzická aktivita
Nedostatek pohybu je základní příčinou stresu. Přílišné zahlcení intelektuální prací a již zmíněný nedostatek pohybu, to jsou dva dobré důvody pro zařazení cvičení, tancování,
mluvení či zpívání do denního programu namísto pasivního příjmu. Pravidelná fyzická zátěž nejenom, že utužuje tělo, navíc také zlepšuje kondici pro intelektuální práci a dodává člověku rovnováhu a harmonii, která je pravým opakem stresu. Fyzická aktivita má např. tyto příznivé
důsledky: v první řadě již zmiňovanou prevenci proti stresu, dále pocit skvělé formy, klidu a síly, znovunabytí sebedůvěry v sebe sama, výhru nad nespavostí, snadnější trávení, posílení
svalů, kostí, šlach a především vůle.
Respektování biologických rytmů
Co se týká stresu, hraje v těle prvotní úlohu střídání dominantního vlivu jednoho ze dvou nervových systémů: sympatického či parasympatického nervstva. Problémy zapříčiněné stresem mohou být odstraněny několika základními znalostmi o spánku, trávení, odpočinku, meditaci, modlitbě (dominance parasympatiku) a také o aktivitách intelektuálních i fyzických (dominance sympatiku). V životě člověka můžeme rozlišovat tyto nejzákladnější cykly:
dýchání, bdělosti a únavy, dne a noci, cyklus týdne, měsíce a roku. Existence těchto rytmů je zřejmá. Každému tomuto cyklu odpovídá fyziologický stav organismu. V důsledku toho bychom měli upravovat i naši činnost.
Pozitivní myšlení a vnitřní život
Pozitivní myšlení a systematické uvolňování se od myšlenek na problémy snižuje stres v organismu. Proto nejlepším lékem je právě pozitivní myšlení. Po dosažení životních cílů v práci, doma, v rodině v každém člověku zůstane nevyplněný vnitřní prostor. Pokaždé, když
máme přání něčeho dosáhnout a nedostaneme to, vzniká pocit frustrace a stresu. Proto se naučme „nic“ nevyžadovat. Skvělou radou na toto je brát život a všechny jeho formy jako takovou řadu dárků. To nás může učinit šťastnými a také předcházet stresu jako takovému.
(Comby, 1997)
Zvládnutí stresu
Úspěšně se daří zvládnout stres jakoukoliv činností nebo pohybovou aktivitou (úklid domu, práce na zahradě, sportovní činnosti, apod.). K zvládnutí stresu nepomůže uzavírat se před přáteli a stále přemítat o tom, jak jsme nešťastni a kdo situaci zavinil. Právě při vyrovnávání se se stresem je důležitá podpora blízkých lidí, členů rodiny a přátel. Je dobře, najde-li člověk někoho, komu se může bez obav svěřit se svými starostmi a těžkostmi. Často přispěje k ulehčení situace už jen to, že vás někdo blízký pozorně vyslechne.
Měli bychom být schopni zaktivizovat své vnitřní síly, uvědomit si, že nejsou v životě pouze těžké chvíle, ale také ty světlejší. Stresu se v životě v žádném případě nemůžeme vyhnout, můžeme se ale prostřednictvím výchovy již od dětství učit, jak stresům předcházet nebo je přiměřeně zvládat. (Rozsypalová, Čechová, Mellanová, 2003)
2.2 Syndrom vyhoření
Nejčastěji se setkáváme s pojmem syndrom vyhoření v profesích, které jsou označovány jako pomáhající – tedy u sociálních pracovníků, pracovníků neziskového sektoru, asistentů, dobrovolníků, atd. Dále pak v profesích, kde je bezpodmínečně nutný častý mezilidský kontakt – tedy u zdravotníků, pedagogů, jedinců pracujících v týmech, atd.
Syndrom vyhoření se projevuje ztrátou energie a idealismu, které vedou ke stagnaci, frustraci a apatii. Ač nepostihuje pouze lidi pracující v pomáhajících profesích, právě u nich se projevuje nejčastěji a nejnápadněji.
Abychom se vyhoření mohli vyvarovat, předcházet mu nebo zmírnit jeho účinky, je důležité ho lépe poznat a vědět, co jej způsobuje a co proti němu můžeme dělat. (Jeklová, Reitmayerová, 2006)
2.2.1 Historie termínu syndrom vyhoření
První zmínky o syndromu vyhoření, vyhaslosti, byly publikovány v USA v letech 1974 – 1975. Pojem burn-out začal užívat H. J. Freudenberger. Postupně se vyhoření stalo jednou z nejzkoumanějších oblastí při studiu dopadu pracovního stresu na psychiku člověka.
Od těchto dob byl tento fenomén různě definován a dodnes není ustálený. V některých případech je syndrom vyhoření, vyhaslosti konceptualizován jako specifická, stabilní osobnostní vlastnost, někdy jako copingový mechanismus a v jiných případech je široce pojímán jako rovnocenný termín takovým pojmům, jako jsou odcizení, deprese, úzkost, ztráta idealismu či energie. Přesto však lze konstatovat, že v současné psychologické literatuře převládá pojetí syndromu vyhoření ve smyslu psychického stavu vyčerpání, které je důsledkem chronických stresových pracovních podmínek. (Bartošíková, 2006)
Jak píší ve své knize V. Kebza a I. Šolcová (1998, s. 6) „hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se začala zvedat na přelomu 70. a 80. let, a to ve vztahu k převážné většině profesí, u nichž lze výskyt syndromu vyhoření předpokládat. Rešerše, provedená v databázi MEDLINE ukázala, že z tohoto nejplodnějšího období (to je od počátku do druhé poloviny 80. let, konkrétně pak v letech 1982 – 1987) pochází celkem dvě stě sedm psychologicko- medicínsky orientovaných studií, zatímco například v 70. a 90. letech je jich registrováno vždy jen několik (cca 5-20) ročně.
Na základě některých rozsáhlejších přehledových studií, jejichž autory jsou například M. Leiter, D. Kleiber a D. Enzmann, lze pouze velmi zhruba odhadovat, že v současné době je k dispozici ji něco mezi čtyřmi až čtyřmi a půl tisíci anglicky psaných publikací k tomuto
tématu. Přes skutečnost, že počet ročně publikovaných prací již nyní nedosahuje úrovní z „nejproduktivnějších“ let, se nelze domnívat, že by syndrom vyhoření přestal být aktuálním
tématem.“
Trochu jiné pojetí vzniku termínu syndrom vyhoření je popsán v knize M. Jeklové a E. Reitmayerové (2006). Burn-out, tedy syndrom vyhoření byl jako jev rozpoznáván a původně spojován se stavem alkoholiků, kteří kromě alkoholu o vše ostatní ztratili zájem.
Později se tento jev rozšířil i pro oblast drogových závislostí, kde toxikomani ztráceli zájem o cokoliv jiného mimo drogy a svět se jim zúžil jen na tuto oblast. Postupně pronikal i do
jiných oblastí. Předcházel například pojmu workoholik, který vypovídá o stavu
přepracovanosti, kdy se lidé cítí apatičtí, vyčerpaní, nedokáží překonávat běžné překážky a začínají se stranit ostatních lidí.
„Stav, který pojem burn-out popisuje, je však známý a vyskytuje se odnepaměti.
V krásné literatuře lze najít nejrůznější zmínky, které souvisejí s tímto stavem naprosté vyčerpanosti a neschopnosti pokračovat dál v původní profesi nebo činnosti související s mezilidským kontaktem.“ (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 7)
2.2.2 Vymezení pojmu syndrom vyhoření
„Poprvé tento pojem použil psycholog H. J. Freudenberger ve své knize Burn-out: The
Cost of High Achievement, kde syndrom burnout definoval jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že
práce nepřináší očekávané výsledky. Syndrom je spojován se stavem psychického i fyzického vyčerpání následujícího po vyčerpávajícím a dlouhotrvajícím stresu. Jedná se o „vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem pomoci v jejich těžkostech a pak se cítí sami přemoženi jejich problémy)“.“ (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 7)
„Pojem burn-out je svým způsobem velmi výstižnou metaforou. Anglické sloveso „to burn“ znamená hořet, ve spojení „brun-out“ pak dohořet, vyhořet, vyhasnout. Původní silně
hořící oheň, symbolizující v psychologické rovině vysokou motivaci, zájem, aktivitu a nasazení, přechází u člověka stiženého příznaky syndromu vyhoření do dohořívání a vyhaslosti. Jednotná, všemi uznávaná definice pojmu neexistuje.“ (Novák, 2010, s. 43)
„Syndrom vyhoření (burn-out – původně burn-out, dříve také u nás překládaný jako syndrom vyhaslosti, vypálení) vzniká dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou
emocionálně náročné. Objevuje se při práci s lidmi v tzv. „pomáhajících profesích“.“
( Bartošíková, 2006, s. 20 - 21) Pedagogická profese mezi ně bezesporu patří.
Syndrom vyhoření souvisí jednak se zátěží, ale také je důsledkem selhání osobních
„coping mechanismů“ (mechanismů zvládání nároků). Při jeho vzniku se kombinují subjektivní příčiny (velké očekávání pracovníka) a objektivní podmínky (zátěže, které plynou
z vysokých nároků). Opakovaný zážitek pracovníka, že už nemůže dále těmto nárokům dostát, ve spojení s přesvědčením, že vložené úsilí je naprosto neadekvátní nízkému výslednému efektu nebo ohodnocení, vede k vyhoření. (Bartošíková, 2006)
„Syndrom vyhoření, vypálení, je soubor příznaků vyskytujících se u pracovníků pomáhajících profesí odvozovaný z dlouhodobé nekompenzované zátěže, kterou přináší práce s lidmi. Je to stav psychického, někdy i celkového vyčerpání doprovázený pocity beznaděje, obavami, případně i zlostí. Pracovní motivace klesá, výkon se zhoršuje, klesá i sebevědomí.
V chování ke klientům je patrný zvětšující se odstup, důraz na pravidla a disciplínu, na formální stránky programů, na racionalitu, někdy i vysloveně odmítavé nebo negativní postoje.“ (Matoušek, 2003, s. 263)
Z medicínského hlediska je syndrom vyčerpání, vyhoření, charakterizován pocitem úplného fyzického i psychického vyčerpání, depersonalizací, negativním postojem k sobě samému. Člověk má najednou negativní postoj ke své profesi, ztrácí zájem a vztah ke klientům i spolupracovníkům. (Štětina a spol., 2000).
Podle F. Ertlové a J. Muchy (2004, s. 138) „je syndrom vyhoření stav, kdy časem začneme při výkonu náročné profese postrádat další motivaci a sílu pro práci, svou práce vykonáváme s velkým sebezapřením, bez zaujetí, rutinním způsobem.“
„V psychologickém slovníku je syndrom vyhoření popisován jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí příslušníka některých z pomáhajících profesí,
nejčastěji je to spojeno se ztrátou činorodosti a poslání. Projevuje se pocity zklamání a hořkosti při hodnocení minulosti. Postižený ztrácí zájem o svou práci, spokojuje se
s každodenním stereotypem, rutinou, nevidí důvod pro další sebevzdělávání a osobní růst.
Snaží se pouze přežít a nemít problémy. Jde o stav konečný, ačkoliv vývoj je plíživý a tím nebezpečný.“ (Hartl, Hartlová, 2000, s.586)
Jak píší V. Kebza a I. Šolcová (2003, s.7), „v průběhu téměř 30 let výzkumu tohoto problému se objevila ve světové literatuře řada pojetí a vymezení syndromu vyhoření, jež se často v různých aspektech vzájemně liší. Lze však konstatovat, že většina pojetí se shoduje alespoň v následujících bodech:
1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání.
2. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně
„práci s lidmi“.
3. Tvoří jej řada symptomů, především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální.
4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.
5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu.“
Můžeme tak shrnout, že syndrom vyhoření lze především definovat jako:
• stav vyčerpání, citového oploštění, ztráta důvěry ve smysl osobní angažovanosti,
• vyčerpání z opakující se rutiny,
• pocit ztráty, obrazně vyhoření vlastní schopnosti prožívat uspokojení a radost z práce.
2.2.3 Příznaky syndromu vyhoření
Jednotlivé příznaky syndromu vyhoření rozdělujeme do třech základních úrovní. Jedná se o úroveň psychickou, fyzickou a úroveň sociálních vztahů.
Úroveň psychická
Mezi nejčastější psychické příznaky patří výrazný pocit celkového, avšak především duševního vyčerpání, které provází výrazný pokles až ztráta motivace. Postižení syndromem vyhoření popisují okolí svoji únavu dosti expresivně jako např. „mám toho po krk“, „jsem úplně na dně“, apod. Dochází u nich k utlumení celkové aktivity, zvláště však k redukci
kreativity, iniciativy a invenci, kdy jejich pracovní činnost je redukována na rutinní postupy a užívání stereotypních frází a klišé. S tím souvisí také naprostá ztráta zájmu o témata
související s profesí a mnohdy také negativní hodnocení instituce, ve které je práce
vykonávána. Naopak převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, beznaděje a bezvýchodnosti, objevuje se také přesvědčení o vlastní postradatelnosti. Mohou se také
vyskytnout projevy negativismu a cynismu ve vztahu k osobám, které jsou součástí profesionální práce, zejména však vůči svým klientům. (Kebza, Šolcová, 2003), (Kebza, Šolcová, 1998)
Úroveň fyzická
Lidé postižení syndromem vyhoření mohou vykazovat celou řadu fyzických příznaků.
Zejména se však jedná o stavy celkové únavy organismu, apatii, ochablost, rychlou únavitelnost, která se dostavuje po krátkých etapách relativního zotavení. Mohou se objevovat také bolesti u srdce, změny srdečního rytmu, zažívací či dýchací obtíže, bolesti hlavy, poruchy krevního tlaku. Často se také mohou objevovat poruchy spánku a postižení jsou také vystaveni zvýšenému riziku závislostí všeho druhu. (Kebza, Šolcová, 2003), (Kebza, Šolcová, 1998)
Úroveň sociální
Na úrovni sociálních vztahů se příznaky projevují zvláště výraznou tendencí redukovat kontakt s klienty, kolegy a často i všemi ostatními osobami, které mají nějaký vztah k jím vykonávané profesi. Objevuje se také zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (např. dohadování schůzek s klienty, zpracovávání výsledků, plnění harmonogramu práce). Jednotlivé konflikty mohou postupně narůstat, a to zejména díky tomu, že postižení dávají svému okolí najevo svůj nezájem, lhostejnost a „sociální apatii“. (Jeklová, Reitmayerová, 2006), (Kebza, Šolcová, 2003)
2.2.4 Rizikové a protektivní faktory syndromu vyhoření
Rizikové faktory jsou v různých literaturách pojímány různě. Pro porozumění a lepší přehlednost jsem uvedla více způsobů dělení rizikových faktorů a to podle tří literárních zdrojů. Je třeba také uvést protektivní (ochranné) faktory ve vztahu k syndromu vyhoření.
Mezi rizikové faktory dle Kebzy a Šolcové (2003) patří:
• život v současné společnosti s rostoucím tempem a nároky na člověka,
• příslušnost k profesi, obsahující práci a kontakt s lidmi,
• nutnost čelit chronickému stresu,
• vysoké či nadměrné požadavky na výkon, nízká autonomie pracovní činnosti, monotónní práce,
• poměrně vysoký pracovní entuziasmus, angažovanost, zaujetí pro věc,
• chování typu A s důrazem na soutěživost a hostilitu,
• vysoká empatie, obětavost, zájem o druhé,
• střední až vysoká senzitivita,
• nízká asertivita,
• vysoký perfekcionalismus, pedantství, odpovědnost,
• neschopnost relaxace,
• vyšší skóre životních událostí,
• syndrom “hopelessness-helplessness” ( prožitek bezmoci a beznaděje),
• stabilně prožívaný hněv, hostilita a agrese (tzv. AHA syndrom),
• přesvědčení o nízkém společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese,
• permanentně prožívaný časový tlak.
Mezi protektivní čili ochranné faktory řadíme tyto ( Kebza, Šolcová, 2003):
• chování typu B, dostatečná asertivita,
• schopnost a dovednost relaxovat,
• umění nedostat se pod časový tlak (time-management),
• pracovní autonomie, pestrost a proměnlivost práce,
• víra ve vlastní schopnosti a sebeuplatnění,
• optimismus,
• sociální opora – v případě syndromu vyhoření se jeví jako nejefektivnější opora ze strany spolupracovníků stejného postavení,
• pocit adekvátního společenského a ekonomického uplatnění a hodnocení,
• pocit osobní pohody – podle E. Dienera zahrnuje – životní spokojenost, pozitivní
emoce a štěstí, které Wilson definuje souborem adjektiv: mladý, zdravý, vzdělaný a vychovaný, vykonávající zaměstnání, které jedince uspokojuje, dobře placený,
extravertovaný, optimistický, bezstarostný, věřící, ženatý (vdaná), mající vysoké sebehodnocení, sebeúctu a pracovní morálku, s mírnými a splnitelnými aspiracemi (usilováním) a se širokou inteligencí.
Úplně jiné dělení faktorů syndromu vyhoření uvádějí M. Jeklová a E. Reitmayerová (2006) ve své publikaci „Syndrom vyhoření“. Ty dělí rizikové faktory do tří skupin, a to na
vnější rizikové faktory, vnitřní rizikové faktory a profesní podmínky vzniku syndromu vyhoření.
Vnější rizikové faktory
Vnější rizikové faktory se dají vymezit ve třech skupinách jako je zaměstnání, rodina a společnost.
Oblast zaměstnání:
velmi náročné pracovní podmínky,
dlouhodobé či opakované jednání s lidmi,
nedostatek personálu, času, finančních prostředků, odborných zkušeností,
nedostatek odpočinku v průběhu práce, velmi mnoho pracovních úkolů, které mají být zvládnuty, pracovní přetížení,
nedostatek ocenění práce ze strany vedení či klientů,
dlouhodobé trvání nepříznivých podmínek,
existence náročných soutěživých podmínek na pracovišti,
velmi náročné pracovní termíny či pracovní, kvalitativní a kvantitativní požadavky,
snížená možnost tvůrčího rozvoje, pracovní rutina,
odmítání ze strany druhých,
snaha o postup na profesním žebříčku,
špatní nadřízení, kteří nedokáží ocenit schopnosti jedince a poskytnout mu adekvátní pracovní vytížení.
Oblast rodiny:
špatné bytové či finanční podmínky,
přehnaná pozornost problémům ostatních,
partnerské problémy a konflikty,
nemoc či jiná zátěž v rodině.
Oblast společnosti:
falešný obraz úspěchu – společensky uznávaný, úspěšný člověk je ten, kdo dostatečně vydělává peníze, má rodinu, prestižní zaměstnání, atd.,
soutěživý charakter naší společnosti – vede soutěživé jedince k tomu, aby si stanovovaly stále vyšší a vyšší cíle, které jednoho dne začnou překračovat jejich fyzické a emoční možnosti,
tempo naší společnosti – zrychlující se tempo přísunu informací, dopravy, atd. si činí nemalé nároky na jedince žijícího v této společnosti,
snaha nebýt pozadu za ostatními – snaha udržet krok s ostatními kolem nás,
tlak vyvíjený na ženy v domácnosti, aby nastoupily do práce – často plný pracovní úvazek v zaměstnání, k tomu domu plní ještě funkci matky a hospodyně.
Vnitřní rizikové faktory
veliké nadšení pro práci,
tendence k soutěživosti a srovnávání s druhými,
subjektivní vnímání obtížnosti vlastních životních podmínek,
špatné sebehodnocení,
silné vnímání neúspěchu,
nepravidelný denní biorytmus,
špatný fyzický stav,
snaha udělat si všechno sám,
neschopnost říci ne,
nezvládání konfliktů,
potřeba mít vše pod kontrolou,
neschopnost aktivního i pasivního odpočinku či relaxace,
velká odpovědnost a pečlivost,
neschopnost přibrzdit,
velmi vysoké nároky na sebe sama.
Profesní podmínky vzniku syndromu vyhoření
Podmínky na pracovišti jsou jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů a příčin vzniku syndromu vyhoření. Riziková pracoviště z hlediska rozvoje syndromu vyhoření jsou taková, která:
1. nevěnují pozornost potřebám zaměstnanců,
2. nezacvičují nové zaměstnance těmi staršími a zkušenějšími,
3. nepracují s plány osobního rozvoje, 4. nevěnují pozornost potřebě supervize,
5. neumožňují pracovníkům sdělit někomu kompetentnímu, že ve své činnosti narazil na nějaké potíže a poradit se s ním,
6. se vyznačují soupeřivou atmosférou, 7. čelí častým konfliktům mezi zaměstnanci,
8. jsou byrokraticky zaměřená, zejména s ohledem na častou kontrolu chování pracovníků.
Vznik syndromu vyhoření je pravděpodobnější, čím více rizikových faktorů se u jedince vyskytuje a kumuluje. Společně se znásobuje jejich vliv. (Jeklová, Reitmayerová, 2006)
Ještě jedno vyjádření o rizicích vzniku syndromu vyhoření popisuje ve své knize A. Kallwass. „Rizikovým faktorem, který může v zaměstnání působit na vznik syndromu
vyhoření, je nedostatečná zpětná vazba. Dalším rizikovým faktorem je situace, kdy nejsou jasně rozděleny úkoly a kompetence. Tak se člověk snadno dostane do úzkých, což si okolí obvykle vykládá spíše jako osobní nekompetentnost. Podstatným faktorem je rovněž konkurenční situace v pracovním prostředí. A nesmíme zapomenout ani na špatné pracovní podmínky a jednotvárnou práci.“ ( Kallwass, 2007, s. 43)
2.2.5 Stádia vývoje syndromu vyhoření
Burn-out syndrom může být chápán jednak jako stav vznikající v důsledku řady okolností a jednak jako permanentně se vyvíjející proces. V mnoha publikacích bylo uvedeno několik přístupů ke stanovení různého počtu fází vzniku a utváření syndromu vyhoření.
Jedním z přístupů ke stanovení fází je koncepce čtyř základních stádií syndromu vyhoření, reprezentovaná pracemi Ch. Maslachové, autorky řady prací o syndromu vyhoření.
Podstatnou prvního stádia je prvotní nadšení a zaujetí pro věc, spojené s déle trvajícím přetěžováním. Ve druhém stádiu se potupně objevuje psychické i fyzické vyčerpání. Ve třetím stádiu nastupují počátky dehumanizované percepce okolí jako obranného mechanizmu před
dalším vyčerpáním. Ve čtvrtém stádiu převažuje totální vyčerpání, negativismus, nezájem a lhostejnost. (Kebza, Šolcová, 1998)
Syndrom vyhoření se může projevovat různými způsoby v závislosti na tom, v jakém stádiu se jedinec nachází. Určité názorné dělení přinesli Edelwich a Brodsky:
• V prvním stadiu je nadšení, idealismus a nereálné očekávání – práce se pro jedince stává nejdůležitější součástí života, člověk neefektivně vydává vlastní energii,
„dobrovolně se přepracovává“.
• Stádium stagnace – slevování ze svých očekávání, vnímání reálných podmínek pro
svou práci, pomalé zaměřování na uspokojování vlastních potřeb v podobě platu a volného času.
• Stádium frustrace – jedinec začíná pochybovat o smyslu své práce, objevují se první výraznější psychické a fyzické potíže, problémy ve vztazích, jedinec přemýšlí o tom, zda má vůbec smysl někomu pomáhat.
• Stadium apatie – jedinec je trvale frustrován, neschopen změnit situaci podle svých očekávání, pracuje jen tak, jak je to nezbytně nutné a vyhýbá se novým úkolům.
• Stádium intervence – přerušení práce, životní změna, více času pro své vlastní zájmy nebo přehodnocení situace a realistický náhled. (Jeklová, Reitmayerová, 2006)
Jiný způsob členění procesu vyhoření popisuje A. Laengle:
• Fáze nadšení – jedinec se pro něco velmi nadchl, má konkrétní cíl, jeho konání mu připadá smysluplné, protože usnadňuje cestu k vytyčenému cíli. Hlavním tématem je zde smysluplnost.
• Fáze vedlejšího zájmu – jedinec již není motivován samotným cílem a jeho dosažením, ale prostředky, které za tuto práci získává. Přestává být tím, kým chtěl, čeho chtěl dosáhnout, přesto v profesi dále funguje. Jeho nadšení začíná pohasínat.
• Fáze popela – jedinec ztrácí úctu k ostatním lidem, ke klientům, nerespektuje je, vidí v nich věci či stroje, zároveň ztrácí i úctu k sobě samému. Neváží si vlastního snažení, přesvědčení a ztrácí smysl života. (Jeklová, Reitmayerová, 2006)
Všechna členění, která jsme si zde uvedli, nám velmi názorně ukazují postupný vývoj
syndromu vyhoření. Zatímco na počátku je nadšení pro práci, vlastní pocit smysluplnosti a jasné směřování k cíli, na konci je to právě ztráta těchto důležitých věcí. Ty vedou
k vnitřnímu rozkladu z něhož jedinec většinou nenajde cestu zpět a často skončí tím, že musí zaměstnání opustit.
2.2.6 Druhy syndromu vyhoření
V odborných pramenech se občas můžeme setkat nejen s pojmem burn-out, ale také s pojmem copout. Copout je chápán, jako selhání jedince a jeho útěk od zodpovědnosti, zatímco burn-out je charakteristický vysokou výkonností a nadšením a v pozadí tohoto se však chystá emocionální a fyzické selhání.
Ve výzkumu syndromu vyhoření u ohrožených profesí, zvláště u učitelů, zdravotníků či sociálních pracovníků dospěli psychologové k tomu, že lze rozlišit několik verzí. Jedním z verzí byl popsán tak zvaný „syndrom obnošení“, který je charakterizovaný pocitem naprostého vyčerpání u dlouhotrvajícího, stereotypního stresu. Dalším druhem syndromu vyhoření je uváděn „syndrom podcenění“. Ten se dostavuje v situacích, kdy jedinec vykonává delší dobu monotónní práci, která je pod úrovní jeho kvalifikace. (Kebza, Šolcová, 2003)
2.2.7 Diagnostika syndromu vyhoření
Identifikace syndromu vyhoření vychází ze tří aspektů. Jednak se jedná o pozorování jednotlivých symptomů u osob, v jejichž chování se burn-out začíná projevovat, jednak z prožitků u postižených osob, jenž lze lépe identifikovat pokud o charakteristice tohoto syndromu něco ví, a konečně ze speciálních psychologických metod, jež byly k diagnostice zkonstruovány. Diagnostika z prožitků postižených osob syndromem vyhoření je jeden z důvodů, proč by pracovníci pomáhajících profesí měli být informováni o možném riziku vzniku syndromu vyhoření a měli by znát jeho projevy.
Mezi nejpoužívanější metody diagnostiky patří dotazníky založené na posuzovacích
škálách. Jeden z dotazníků je takzvaný MBI (Maslach Burnout Investory) autorek Ch. Maslachové a S. Jacksonové. Tento dotazník diagnostikuje emocionální vyčerpání,
depersonalizaci a snížený pracovní výkon. První verze MBI byla koncipována tak, že dotazovaný měl odpovídat na určité množství otázek a měl je hodnotit:
1) z hlediska frekvence výskytu posuzovaných prožitků 2) z hlediska jejich intenzity.
Postupně byly vytvářeny další a další varianty dotazníku MBI. Například druhá verze dotazníku byla zjednodušena, autorky vypustily škálu intenzity. Po deseti letech byla publikována třetí verze, kde došlo k zásadnějším změnám. Citelná změna nastala v tom, že byly vytvořeny tři nové subškály. (Kebza, Šolcová, 1998), (Bartošíková, 2006)
Dalším dotazníkem je BM – Burnout Measure, od autorů A. Pinesové, E. Aronsona a D. Kafryho. Tento dotazník měří :
1) pocity fyzické exhausce (vyčerpanosti) 2) pocity emocionální exhausce (vyčerpanosti)
(Kebza, Šolcová, 2003), (Bartošíková, 2006)
2.2.7.1 Inventář projevů syndromu vyhoření
Z českých řad vytvořili dotazník diagnostiky syndromu vyhoření mimo jiné i Jiří Tošner a Tamara Tošnerová. Tento dotazník se jmenuje „Inventář projevů syndromu vyhoření“ (viz. Příloha č. 2). Dotazník obsahuje 24 otázek, které jsou rozděleny do čtyř rovin:
1. rozumová rovina 2. emocionální rovina 3. tělesná rovina 4. sociální rovina
Každá z rovin tedy obsahuje šest otázek. Každá z otázek je ohodnocena body 0 až 4 body a to podle toho co respondent zaškrtne v pětibodové škále. Škála má tyto možnosti pro odpověď na otázky:
odpověď na otázku počet bodů
vždy 4
často 3
někdy 2
zřídka 1
nikdy 0
„Vyhodnocení inventáře projevů syndromu vyhoření“ (viz Příloha č. 3) je druhá část dotazníku. V tomto formuláři se sečtou body v jednotlivých rovinách a podle součtu lze usuzovat v jaké rovině je respondent náchylný a ve které není. Z celkového součtu bodů všech čtyř rovin se dá usuzovat jaká je možnost náchylnosti k syndromu vyhoření. Tento dotazník byl použit v praktické části této bakalářské práce. (Tošner, Tošnerová, 2008)
2.2.8 Varianty pomoci při výskytu syndromu vyhoření
Jestliže člověk dospěje do nějaké z fází syndromu vyhoření, byť třeba až do té poslední, je třeba si položit otázky: Existuje cesta zpět? Je možné se vrátit a začít znovu?
Nejprve by si měl člověk uvědomit to, že není něco v pořádku. Za druhé by měl být seznámen s tím, že trpí syndromem vyhoření a že se jedná o vážný stav. Za třetí by měl „nemocný“
člověk chtít se svým stavem něco dělat (léčit se). Za čtvrté by mělo být důležité, jaké podmínky pro proces uzdravení vytváří samotné pracoviště (zda jedince podporuje či nikoli a zda mu vytváří prostor pro ozdravný proces). Za páté je hlavně důležitá dostatečná podpora jedince doma a v osobním životě.
Varianty pomoci lze rozdělit do dvou skupin. Jedná se o pomoc jedince sám sobě a o pomoc ze strany okolí. ( Jeklová, Reitmayerová, 2006)
Pomoc jedince sám sobě
„Mezi konkrétní praktická jednoduchá opatření napomáhající potlačení vyhoření, která může snadno aplikovat na sebe každý z nás, můžeme zařadit:
snížit příliš vysoké nároky na sebe,
naučit se říkat NE,
předcházet komunikačním problémům,
vyjadřovat otevřeně své pocity,
hledat věcnou podporu,
doplňovat energii,
vyhledávat konkrétní ohraničené výzvy,
zajímat se o své zdraví,
nepropadat syndromu pomocníka,
stanovit si priority,
plánovat,
hledat emocionální podporu,
vyvarovat se negativního myšlení,
v kritických okamžicích zachovat rozvahu,
využívat nabídek pomoci,
dělat přestávky.“ (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 26)
Pomoc ze strany okolí
Pod pojmem pomoc ze strany okolí je myšlená pomoc ze strany zaměstnavatele.
Přichází v okamžiku, kdy zaměstnavatel zjistí určité potíže či v okamžiku kdy sám trpící syndromem vyhoření o pomoc požádá. Jedná se o různé druhy pomoci:
úprava pracovních podmínek – vymezení pracovních úkolů a kompetencí, dostatečné znalosti a dovednosti svěřených úkolů, nepřetěžování pracovníků,
odpočinek – mít jasně vymezené místo na pracovišti kam se dá jít odpočinout, jasně naplánovaný odpočinkový čas (dovolená či pauza na oběd, atd.),
fungující tým,
obohacení práce a porad – zabránění monotónnosti pracovní náplně různými zajímavými činnostmi,
zjednodušení administrativy či složitých pracovních postupů. (Jeklová, Reitmayerová, 2006)
2.2.8.1 Supervize jako pomoc
Ke korekci profesionálního chování a také hlavně k zajišťování prevence v rámci syndromu vyhoření se používá právě proces zvaný supervize. Jedná se o organizovanou pomoc při řešení profesionálních problémů, v příjemné atmosféře a za určitých podmínek průběhu tohoto procesu. Supervize slouží k osobnímu a profesionálnímu rozvoji a dále také k očištění myšlenek a emocí, které v hlavě uvíznou.
„Odborně prováděná, pravidelná supervize je jedním z nejlepších preventivních opatření proti syndromu vyhoření.“ (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 27)
Ke správnému pochopení procesu supervize je třeba odpovědět si na pár otázek:
Kdo supervizi provádí?
Supervizi provádí speciálně vyškolený pracovník, kterému se říká supervizor. Ten by měl mít autoritu, být důvěryhodný, být zkušeným odborníkem, atd. Supervizor může být interní a externí. Interní supervizor je proškolený zaměstnanec organizace, ve které supervizi provádí. Naopak externí supervizor není zaměstnancem organizace, ve které se supervize provádí. Jednoznačně lepším řešením je externí supervizor, ale o tom se dá určitě polemizovat.
Komu je supervize určena?
Především je určena lidem, kteří pracují v zaměstnání, kde je velká pravděpodobnost výskytu syndromu vyhoření (zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé, atd. – jedním slovem pracovníci v pomáhajících profesích).
Supervize je určena jednotlivcům, týmu či skupině. Podle toho se i rozlišuje název na supervizi individuální, týmovou či skupinovou. Jednotlivé supervize se též liší v pravidlech průběhu a jednotlivá seskupení něco znemožňují a naopak umožňují.
Jak je supervize prováděna?
Známe tři druhy supervize. První je supervize administrativní, která je založená na principu objasňování a motivování supervidovaného (účastník supervize), aby uspěl v dosahování zadaných cílů. Druhou supervizí je výuková, kdy jedinec má dosáhnout určitých
znalostí, dovedností a postojů. Třetí a poslední je podpůrná supervize, kdy se jedná o dodávání odvahy, dodávání síly, překonávání obtíží v práci a ve vztazích s kolegy, atd.
(Bartošíková, 2006)
2.2.9 Prevence syndromu vyhoření
Důležité je si položit následující otázku: Jaké jsou možnosti prevence syndromu
vyhoření? Jestliže je vyhoření důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním
a profesní realitou, je možné tuto diskrepanci zmenšit jednak ze strany jedince, tak ze strany zaměstnavatele. Ze strany jednotlivce je to např. osvojení si základních postupů stresových situací a strategií zvládání stresu. Ze strany zaměstnavatele jde o změnu organizace a kultury na pracovišti. ( Kebza, Šolcová, 2003)
Hlavní faktory předcházení syndromu vyhoření jsou uváděny v následujících třech skupinách:
1. nalezení smysluplné pracovní činnosti,
2. získání a převzetí profesionální autonomie a opory,
3. konstituování přirozeného vztahu k práci. (Kebza, Šolcová, 1998)
„Prevence na úrovni osobní tedy představuje vytváření si zdravého systému sebepodpory – což znamená postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího.“ (Bartošíková, 2006, s. 42)
Jako prevenci syndromu vyhoření je třeba si uvézt několik poučení, které jsou pro úspěšnou prevenci syndromu vyhoření nezbytné.
• Pokud vidím situaci jako ztrátu, ať už energie nebo času, spíše nežli přínos jde o situaci stresující,
• je důležité problémy vidět ve vztahu k jiným, již překonaným problémům,
• neúspěch hodnotit z hlediska snahy – pokud člověk udělal vše co bylo v jeho silách, není třeba prožívat neúspěch jako tragédii,
• vyhnout se osobnímu prožívání různých problémů. ( Kebza, Šolcová, 1998)
„Při řešení životních situací má rozhodující význam náš aktivní přístup k životu, naše schopnost tvrdě a usilovně bojovat vlastními silami se všemi obtížemi, se kterými se v životě setkáváme. Aktivní přístup k životu v sobě zahrnuje následující zásady:
1. Otevřenost tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí a snaha chápat veškeré události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné.
2. Nebát se změn. Chápat a přijímat je jako něco naprosto běžného, přirozeného a obvyklého a považovat je za příležitost k tomu, ukázat, co dovedu.
