METODIKA NÁCVIKU HERNÍCH ČINNOSTÍ JEDNOTLIVCE V ODBÍJENÉ NA II. STUPNI ZŠ METODOLOGY OF REHEARSAL INDIVIDUAL VOLLEYBALL SKILS FOR HIGHER CLASSES OF ELEMENTARY SCHOOLS

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Tělesné výchovy Studijní

program: 2. stupeň Studijní obor

(kombinace) Tělesná výchova - Zeměpis

METODIKA NÁCVIKU HERNÍCH ČINNOSTÍ JEDNOTLIVCE V ODBÍJENÉ NA II. STUPNI

ZŠ

METODOLOGY OF REHEARSAL INDIVIDUAL VOLLEYBALL SKILS FOR HIGHER CLASSES

OF ELEMENTARY SCHOOLS

Diplomová práce: 09–FP–KTV– 236

Autor: Podpis:

Pavel MAŠEK

Adresa:

Školní 828

468 51 Smržovka

Vedoucí

práce: Mgr. Mojmír Štelzig

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

94 0 11 2 13 1

V Liberci dne: 25. května 2009

(2)

1 Prohlášení

Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Datum: 25. května 2009

Podpis:

Pavel Mašek

(3)

Poděkování

Děkuji všem, bez nichž bych tuto práci nedokončil. Za jejich podporu a trpělivost.

(4)

3

Anotace

Cílem diplomové práce bylo sestavit vhodnou metodickou řadu pro základní nácvik herních činností ve volejbalu. První část je zaměřena na věkové zvláštnosti žáků na II. stupni ZŠ, organizaci a uspořádání cvičení v rámci tréninkové jednotky. Následující část se zabývá teorií herních činností jednotlivce po stránce technické i taktické a dále jejich nácvikem. Přílohou diplomové práce je videozáznam seznamující diváka se správnou technikou, nejčastějšími chybami a ukázkami cvičení z metodické řady.

Summary

The aim of my diploma thesis was to elaborate a suitable methodology for basic teaching individual volleyball skills. The first part is focused on individual age differences of 11-15-year-old elementary school pupils, organization and structure of traing units. The following part deals with theory of individual volleyball skills (from technical and tactical points of view) and their training practice. In the appendix, there is video showing the correct technigues, the most common mistakes and examples of methodical training exercises.

Annotation

Das Ziel der Diplomarbeit war die passende Methodikreihe für Einübung der Spielstätigkeiten im Volleyballspiel auszuarbeiten. Erster Teil ist auf Altersbesonderheiten der Schüler auf der II. Stufe der Grundschulen, auf die Organisierung und Aufbau der Turnübung im Rahmen der Trainingseinheit gerichtet. Folgender Teil befasst sich mit der Theorie der Spieltätigkeiten der Einzelnen nach der technischen und taktischen Seite und weiter mit Einübung dieser Tätigkeiten. Die Anlage der Diplomarbeit ist die Videoaufnahme, die dem Zuschauer richtige Technik zeigt, die häufigsten Fehler und die Präsentation der Turnübung aus methodischer Reihe.

(5)

Obsah

1. Úvod... 6

2. Cíle práce... 7

3. Věkové zvláštnosti... 8

4. Motorické učení... 11

5. Vývoj volejbalu ... 14

5.1. Historie volejbalu ve světě ... 14

5. 2. Historie volejbalu v Česku ... 15

6. Pravidla volejbalu ... 16

6. 1. Šestkový volejbal ... 16

6. 2. Debly ... 18

6. 3. Beachvolejbal ... 19

6. 4. Minivolejbal... 20

7. Volejbal na ZŠ v rámci RVP ... 22

8. Organizační formy a metody ... 24

8.1. Metody nácviku... 24

8.2. Didaktické formy při nácviku volejbalu ... 26

9. Herní činnost jednotlivce ... 28

9. 1. Útočné herní činnosti jednotlivce ... 29

9. 1. 1. Podání... 29

9. 1. 2. Přihrávka... 32

9. 1. 3. Nahrávka... 36

9. 1. 4. Útočný úder... 38

9. 2. 1. Blokování ... 44

9. 3. Herní činnosti obranné... 48

9. 3. 1. Vybírání... 48

10. Průpravná cvičení... 49

11. Metodická řada pro vybrané HČJ... 52

11. 1. Metodika odbití obouruč vrchem... 52

11. 2. Metodika odbití obouruč spodem... 58

11. 4. Smeč ... 67

11. 3. Podání ... 78

(6)

5

11. 3. 1. Nácvik spodního podání... 78

11. 3. 2. Nácvik vrchního podání... 81

11. 5. Blokování... 85

12. Videozáznam herních činností ... 89

12. 1. Natáčení navrženého obsahu... 89

12. 2. Zpracování videozáznamu... 90

13. Závěr ... 91

14. Seznam literatury ... 92

(7)

1. Úvod

Volejbal je kolektivní sportovní hra s více než stoletou tradicí. Od dob svého vzniku si získal celou řadu příznivců, díky nimž patří k jedněm z nejpopulárnějších sportovních her. K jeho oblíbenosti přispívá i společenský charakter hry, kdy dochází k rozvoji a utužování sociálních vztahů a interpersonálních vazeb mezi jednotlivými účastníky hry.

Rekreační odbíjená není po fyzické stránce příliš náročnou sportovní aktivitou, avšak ovládnutí jednotlivých herních činností je technicky náročné a na jejich zvládnutí je závislá kvalita hry i sportovní výkon.

Ve své práci jsem se zaměřil na herní činnosti jednotlivce, jejich metodickou řadu a nácvik. Cílem práce je nejen poskytnout dostatečné teoretické znalosti, ale především praktickou představu o pohybových dovednostech, kterou si utvoříme pomocí video záznamu. Díky němu se žák/

hráč seznámí se správnou technikou, s chybami kterých by se měl vyvarovat a vhodným postupem nácviku.

Diplomová práce je tedy určena nejen učitelům TV, vedoucím sportovních kroužků a trenérům, ale také rekreačním hráčům, pro které je tato hra společensky i sportovně atraktivní.

(8)

7

2. Cíle práce

Hlavním cílem práce je zpracovat metodiku nácviku vybraných herních činností jednotlivce v odbíjené s ohledem na věkové zvláštnosti žáků II. stupně ZŠ.

Dílčí cíle práce:

1. Na základě analýzy dostupných pramenů provést výběr vhodných cvičení.

2. Poskytnout dostatečné teoretické znalosti a praktickou představu o pohybových dovednostech.

3. Seznámit žáka/hráče se správnou technikou a chybami.

4. Zpracovat videozáznam správné techniky HČJ, nejčastějších chyb a metodiku nácviku.

(9)

3. Věkové zvláštnosti

Pro efektivní výuku a žádoucí rozvoj osobnosti žáka v hodinách tělesné výchovy je třeba brát v potaz zvláštnosti a zákonitosti vývoje jedince. Jen tak dosáhneme požadovaného cíle, aniž bychom při tom odradili své žáky od rekreačního sportu.

Člověk se v průběhu svého života neustále vyvíjí a nejvýraznější změny prodělává právě v období dětství a dospívání. Změny ve stavbě těla, v jeho duševním vývoji, postupné pronikání a zařazování se do života, požadavky školy, rodiny i sportu znamenají poměrně vysokou zátěž na jedince. Vývoj člověka neprobíhá rovnoměrně, ale v určitých etapách, jejichž psychosociální a anatomicko-fyziologické zvláštnosti jsou v určitých věkových obdobích pro všechny jednotlivce charakteristické.

Pochopení a akceptování vývojových zákonitostí nám umožňuje vyvarovat se zbytečných chyb nevhodným zatěžováním organismu a zároveň umožní správný vývoj těch kvalit, které se v daném věku mohou snáze a silněji rozvíjet.

Charakteristiky jednotlivých období vývoje dovolují rozpoznat odlišnosti některých jedinců, které musejí být při individuálním přístupu brány v úvahu.

Metodická část práce je zaměřena na žáky II. stupně ZŠ. Žáci této úrovně z hlediska ontogenetického prochází etapou tzv. pubescence.¹ charakterizuje toto období takto:

Z hlediska vývoje motoriky je období pubescence nejbouřlivější fází přeměny dítěte v dospělého člověka. Silně se zde projevuje nerovnoměrný vývoj obou pohlaví, kdy u dívek nastává vlastní puberta poněkud dříve než je tomu u chlapců.

Období dospívání velmi ovlivňuje motoriku, neboť rychlý růst kostry a svalstva, zvláště končetin, je nerovnoměrný a dochází k morfologické i funkční nerovnováze. Ta se projevuje především v koordinaci pohybu.

Paže a nohy bývají dlouhé a slabé, naproti tomu trup je malý a nevyvinutý (říká se, že je „samá ruka, samá noha“). V druhé fázi pubescence, která u

1 ČELIKOVSKÝ, S. a kol. Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. 3., přepracované vyd. Praha: SPN, 1990. 286 s. ISBN 80-04-23249-5.

(10)

9

hochů přichází se zpožděním, se již zvýrazňují typické ženské a mužské morfologické znaky a jednotlivé růstové disproporce se začínají vyrovnávat.

Motoriku pubescenta ovlivňují všechny tyto růstové nerovnoměrnosti.

Morfologické disproporce přispívají k tomu, že se někteří cvičenci snaží vyhýbat pohybovým aktivitám. U některých jedinců a zvláště u těch, kteří neprovozují žádnou pravidelnou pohybovou aktivitu, dochází ke značnému zhoršení koordinace pohybů. To se projeví především u obratnostních dovedností (při akrobacii, gymnastice). Často se můžeme setkat s tím, že cvik dříve naučený se najednou pro cvičence stává obtížným. Platí zde přitom přímá souvislost – čím rychlejší růst a čím větší tělesná disproporcionalita, tím nápadnější jsou při pohybu nekoordinované znaky. Tento pokles koordinace se však nemusí odrážet v některých testech výkonnosti.

Při posuzování poklesu motoriky nemůžeme vycházet pouze z nerovnováhy tělesné, ale také z nerovnováhy nervové. U pubescentů se zhoršuje hlavně schopnost přesnosti a plynulosti pohybů. Mnohé pohyby, které dříve byly harmonické a ekonomické, jsou především v první fázi pubescence těžkopádné a často nekoordinované. Objevují se nadbytečné pohyby, neúměrně velký rozsah pohybů a dochází tak k poklesu efektivnosti motorické aktivity.

Z pohledu dynamiky pohybu se setkáváme s nepřiměřenou kontrakcí antagonistů, čímž je motorický projev strnulý. Často dochází k pohybům s nedostatečným úsilím, takže u pubescenta se projevuje určitá svalová ochablost. Především u pohybů paží využívá jedinec často zemskou přitažlivost a nezapojuje svalové brzdící pohyby.

Pubescentní mládež se na druhou stranu učí pohybům daleko uvědoměleji, je schopna analýzy a průběh pohybu je schopna lépe pochopit než v předchozích vývojových stadiích. U děvčat se někdy projevuje strach při nácviku nových pohybových struktur, které vyžadují určitou dávku odvahy.

Pubescent je motoricky neklidný, vyznačuje se neuvědomělými pohyby, neustále zaměstnává ruce, charakteristická je pro něj tzv. nemotivovaná tělesná činnost. Výše popsané negativní jevy vrcholí u děvčat průměrně ve třinácti letech, u chlapců o něco později, avšak vývojové individuální odchylky jsou časté a výrazné.

(11)

Ke konci pubescence (ve druhé fázi tohoto období) se proporce vyrovnávají a dochází k zvýraznění mužských a ženských anatomických znaků – projevuje se tak specifická mužská a ženská motorika. V pohybech mladé dívky převládá ladnost, plynulost mezi jednotlivými pohybovými celky. V motorice chlapce se po překonání puberty objevuje větší síla, pohyby nejsou zdaleka tak plynulé jako u dívek. Rychlé narůstání síly u chlapců je důvodem k tomu, že chtějí svou sílu projevit v pohybových činnostech a snaží se ji zvyšovat.

Postpubertální období je pro motorické učení nejen velmi příznivým, ale pro pěstování všestranné tělesné zdatnosti i velmi důležitým. U mládeže, která v období puberty pravidelně a intenzivně cvičila nemusíme pozorovat téměř žádné negativní motorické odchylky. U těchto dětí nedošlo k tak velké nerovnováze jako u dětí, které neprovozovaly pravidelnou pohybovou aktivitu.

Pravidelná a dostatečná tělesná výchova a sport v prepubescenci a pubescenci má velký vliv na další harmonický průběh dospívání. Růst do délky nepředbíhá u trénovaných růst do šířky tak jako u necvičících. Děti, které již před obdobím pubescence provozovali pravidelnou pohybovou aktivitu, jsou o poznání méně postiženi pubescentními motorickými poruchami. Tato pohybová příprava značně zmírnila nebo i zamezila disharmonii motoriky v období pubescence. Těm žákům, u nichž došlo ke zhoršení koordinace, se v postpubertě opět zvyšují výkony v porovnání s předchozím obdobím, ale výrazně méně než v obdobích předcházející pubescenci.

(12)

11

4. Motorické učení

Každý začátečník u jakéhokoliv sportu prochází motorickým učením a nácvikem pohybové dovednosti. Buchtel a Kaplan¹ označují nácvik za proces, ve kterém převládá zaměření na osvojení pohybových dovedností různého druhu, při nichž se prakticky vytvářejí podmínky pro motorické učení na základě předchozího rozhodnutí o výběru pohybového cíle, metod nebo forem.

Při nácviku působí na organismus cvičence – hráče relativně stálý soubor vnějších i vnitřních podnětů. V průběhu tohoto procesu se formuje odpovídající pohybový stereotyp činnosti jako funkčního systému konkrétních pohybových aktů.

„Výsledným cílem nácviku má být optimálně diferencovaná, časově a prostorově determinovaná nová pohybová struktura v individuálním nebo kolektivním projevu. Základní úlohu zde hraje proces motorického učení se svými charakteristickými znaky pro své jednotlivé fáze.“²

První fáze motorického učení (generalizační fáze) je fází, v níž dochází k seznámení se se sportovní technikou a k osvojování jejich základů. Hráč se s pohybovou dovedností seznamuje jednak prostřednictvím zraku (ukázka trenéra, demonstrátora, video apod.), sluchu, kdy učitel (trenér) verbálně objasňuje pohybovou dovednost – prvotně jednoduchý popis se postupně doplňuje uváděním detailů. Celkovou orientaci žák myšlenkově zpracovává a utváří si představu o pohybové činnosti.

V první fázi motorického učení jsou pohybové činnosti nekoordinované, zvláště v návaznosti jednotlivých pohybů. Cvičenec neprovádí pouze pohyby, které nacvičovaná aktivita vyžaduje, ale aktivací dalších nežádoucích svalových skupin uskutečňuje jiné doprovodné pohyby.

Racionální základ efektivního učení ve volejbalu v generalizační fázi vytvoříme:

- názornou ukázkou v jednoduchých podmínkách

1 BUCHTEL, J., KAPLAN, O. Odbíjená /Teorie a didaktika/. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 184 s.

Kapitola Nácvik, s.89

(13)

- dokonalou instruktážní ukázkou (film, smyčka, fotografie) - stručným a jasným popisem činnosti

- zdůrazněním nejdůležitějších míst a pravděpodobné chyby v provedení - ověřením stupně percepce

- korektivním způsobem

V celém procesu je stěžejní druhá fáze motorického učení tzv. fáze diferenciační. Hlavním mechanismem je upevňování pohybové dovednosti.

Vzruchy se koncentrují k motorickým oblastem mozkové kůry, jejichž podráždění má vztah k prováděnému pohybu. Hrubá pohybová představa cvičence se zpřesňuje a začíná se upevňovat jednak cestou pokusů a omylů, kdy se upevňují pouze správné reakce, ale také pochopením nových pohybových struktur. Vnější projev pohybové činnosti je do značné míry diferencovaný.

Pro trenéra je tato fáze charakteristická pozorováním cvičenců, měl by umět vystihnout chybu a její podstatu, přičemž vychází především ze svých zkušeností. Postup při opravování chyb má své zákonitosti – od závažných k detailním, od hromadných k individuálním.

Ve třetí fázi motorického učení (stabilizační fáze) pokračuje upevňování správných reakcí žáka z hlediska kvantitativních a kvalitativních stránek pohybu. Částečně osvojené pohybové dovednosti se dále upevňují a regulace pohybu přechází z vnějšího na vnitřní řídící okruh, což znamená, že hráč již pohybovou činnost nemá plně v ohnisku pozornosti a může se soustřeďovat např. na taktické úkoly.¹ V tomto stadiu jsou již pohyby koordinované a jeví se jako určitý automatismus. Zpětná vazba působí jako průběžná a přesná kontrola vykonávaných pohybů. Je uskutečňována slovem, didaktickou technikou nebo ve spojení s výkonem při soutěži. Je nutné důkladné hodnocení a rozbor případného selhání, důslednost a vyžadování plnění postupných cílů.

Čtvrtá fáze motorického učení je fáze tvořící asociace v užití pohybové dovednosti. Cvičenec používá naučené pohybové dovednosti ve stálých, ale i v proměnlivých podmínkách, dovede úspěšně přes volní úsilí zasahovat do

1 ŠŤILEC, M. a kol. Sportovní příprava dětí a mládeže. 1. vyd. Praha: SPN, 1989. 212 s. ISBN 80-7066-026-0

(14)

13

naučených pohybů a tvořivě je přizpůsobovat aktuálním podmínkám. Na základě zkušeností odhaduje možných průběh herních činností. Závěrečná fáze je nedílnou součástí vrcholové úrovně technicko-taktické dovednosti.

V procesu nácviku směřuje pohybová dovednost k určitému ideálu, který představuje nejefektivnější způsob provedení herních činností jednotlivce, herních kombinací i herních systémů v optimální, diferencované pohybové struktuře odpovídající individuálním funkčním zvláštnostem cvičence.¹

Ve volejbale je nácvik otevřeným a dlouhodobým procesem. Ve školní tělesné výchově nácvik převládá, ve výkonnostním sportu zaujímá v didaktickém procesu přibližně 40 – 60% celkového objemu.²

1 ŠŤILEC, M. a kol. Sportovní příprava dětí a mládeže. 1. vyd. Praha: SPN, 1989. 212 s. ISBN 80-7066-026-0

(15)

5. Vývoj volejbalu

5.1. Historie volejbalu ve světě

Volejbal se zrodil v USA na holyokské koleji, kde jeho základy položil profesor tělesné výchovy W. G. Morgan. Volejbal se začal hrát od roku 1895, když Morgan zpracoval základní pravidla této hry a dal jí název Minonette.

Poprvé byla tato hra veřejně předvedena ve Springieldu v roce 1896. Při této předváděcí akci byl přejmenován na To volley the ball. Podle původních pravidel se volejbal hrál na menším hřišti, s libovolným počtem hráčů. Síť byla vysoká 198 cm.

Volejbal se díky své nenáročné a přitažlivé formě stal oblíbenou doplňující tělocvičnou činností studentů v zimním období. Zanedlouho se začal hrát i ve volné přírodě. Pro malou náročnost na plochu i vybavení, jednoduchost pravidel, kolektivní charakter umožňující účast osob různého věku a pohlaví, se volejbal brzy stal jednou z nejoblíbenějších rekreačních her.

Asi od roku 1900 se volejbal rozšířil i za hranice USA (do Kanady) a od roku 1914 se začal hrát i v Evropě.

Na XI. OH v Berlíně v roce 1936 vznikla technická komise volejbalu, která se poprvé snažila zařadit volejbal do programu olympijských her, což se jim podařilo až v roce 1964 na OH v Tokiu. Po druhé světové válce, v roce 1947, vznikla v Paříži Mezinárodní federace volejbalu FIVB. Pod jejím vedením se poprvé uskutečnilo mistrovství světa mužů v Praze v roce 1949 a zároveň mistrovství Evropy žen.¹

1 MAČURA, I. a kol. Volejbal: Učebné texty pre školenie trenérov II. triedy. 1. vyd. Bratislava:

Šport, 1982. 230 s.

(16)

15

5. 2. Historie volejbalu v Česku

Volejbal se dostal do Československa v roce 1919. Místem prvního oficiálního zápasu byla Žilina, kde vznikl také jeden z prvních volejbalových svazů. V Praze předváděl první ukázky volejbalu profesor Pípala v roce 1920.

Mistrovství Československa se začala pravidelně konat od roku 1924.

Během okupace volejbal upadá, ale po válce se začal opět mohutně rozvíjet a rozšiřovat. V roce 1946 vznikl samostatný Československý volejbalový svaz.

Československý volejbal dosáhl významných úspěchů i na mezinárodním poli. Největší úspěchy zaznamenal na III. MS v Paříži v roce 1956 a v roce 1966 na VI. MS v Praze, kde naše družstvo mužů získalo titul mistrů světa. Titul Mistrů Evropy získali muži třikrát, na OH v Tokiu v roce 1964 získali stříbrnou medaili.¹ Na zatím posledním MS v Sapporu (2006) obsadilo České reprezentační družstvo společně s Argentinou 13. – 14. místo.²

Družstvo žen bylo dosud úspěšné v roce 1955 na IV. ME v Bukurešti, kde obsadili první místo, druhé místo na ME v Moskvě (1952) a třetí místo v Rio de Janiero v roce 1958.³ Na posledním mistrovství Evropy v Lucembursku v roce 2007 obsadilo reprezentační družstvo žen deváté místo.

Šport, 1982. 230 s.

2 Český volejbalový svaz. Mistrovství světa ve volejbale v Japonsku 2006. [online]. c2006,

poslední revize 26.12.2006 [cit. 2007-4-10]. Dostupné z

<http://www.cvf.cz/archi.php?action=open&year=2006>

Šport, 1982. 230 s.

(17)

6. Pravidla volejbalu 6. 1. Šestkový volejbal

Volejbal je kolektivní sportovní hra, která se hraje míčem o obvodu 65 – 67 cm a hmotnosti 260 – 280 g na hřišti o rozměrech 18 x 9 m rozděleného na dvě poloviny (9 x 9m) sítí a střední čarou. Síť je umístěna svisle nad střední čarou a její horní okraj pro jednotlivé soutěžní kategorie je uveden v tab. č. 1. V každém poli je dále vyznačena útočná čára ve vzdálenosti 3 m od osy střední čáry. Na hřišti smí být 6 hráčů - 3 hráči přední a 3 hráči zadní řady.

Tab. č. 1 Výška soutěžní sítě pro jednotlivé kategorie

Kategorie mužů Výška sítě [cm] Kategorie žen Výška sítě [cm]

Muži, starší dorostenci 243 Ženy, starší dorostenky 224

Mladší dorostenci 239 Mladší dorostenky 220

Starší žáci 235 Starší žákyně 215

Mladší žáci 220 Mladší žákyně 210

Zdroj: ¹

Cílem hry je dostat míč vymezeným prostorem nad sítí na zem do pole soupeře. Družstvo má právo na tři odbití (a to i po doteku míče blokem), aby vrátilo míč soupeři. Kterýkoli z blokařů může odbíjet míč po vlastním bloku a bude to prvý započítávaný zásah družstva.

Hra se zahajuje podáním. Hráč v prostoru za koncovou čarou hřiště odbíjí míč po nadhozu do pole soupeře. Míč musí proletět prostorem nad sítí mezi anténkami. V rozehře se pokračuje, dokud se míč nedotkne hřiště, nebo není míč mimo („aut“), nebo se družstvo dopustí chyby.

Družstvo, které vyhraje rozehru, získává bod. Hráči tohoto družstva postoupí o jedno postavení ve směru hodinových ručiček. V utkání vítězí

1 BUCHTEL, Jaroslav. Teorie a didaktika volejbalu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 194 s.

ISBN 80-246-1011-6.

(18)

17

družstvo, které vyhraje 3 sety. Set získává družstvo, které dosáhne hranice 25bodů, nebo překročí tuto hranici s minimálně dvoubodovým rozdílem od soupeře. V případě nerozhodného stavu setů (2:2) se pátý set hraje do 15 bodů s rozdílem mezi družstvy nejméně 2 bodů.

Míč je mimo („aut“) když:

- je část míče, která se dotkne hrací plochy zcela mimo čáry vymezující hrací plochu

- se dotkne předmětu, který je vně hřiště, stropu nebo osoby, která je mimo hru

- se dotkne provazů, antének, sloupků nebo sítě vně postranních pásek - přeletí prostor pod sítí

V průběhu hry s míčem se družstvo může dopustit chyb:

- čtyř odbití – družstvo odbije míč 4x (a více) než dostane míč zpět k soupeři

- odbití s dopomocí – k dosažení míče uvnitř hrací plochy hráč využije dopomoci spoluhráče, nebo při tom vystoupí na jakýkoliv předmět či zařízení

- chycení – hráč míč neudeří, ale chytí a následně vyhodí

- dvojdotek – hráč odbije míč dvakrát za sebou, nebo se jej míč dotkne vícekrát na různých částech těla (to je povoleno jen při prvním odbití po přeletu míče od soupeře)

Při odbití se míč může dotknout kterékoliv části těla a to dokonce i vícekrát, je-li toto odbití prvním dotekem při přeletu míče ze soupeřovi poloviny a je-li tento dotek v průběhu jedné akce.

Hráč se dopustí chyby jestliže:

- se dotkne sítě nebo antének

- se dotýká pole soupeře kteroukoli částí těla přesahující střední čáru s výjimkou nohou. Dotek pole soupeře nohou nebo nohama je dovolen za předpokladu, že alespoň část nohy (nebo nohou) zůstane ve styku se střední čarou nebo nad ní

(19)

- brání soupeři ve hře před, nebo v průběhu jeho útočného úderu

- vykonává herní činnost, která nepřísluší jeho postavení na hřišti (blokující či smečující hráč zadní řady v přední zóně) nebo herní specializaci (nahrávající libero)¹

Libero

Libero je relativně nová obranná hráčská specializace. Družstvo má právo určit za libero na začátku utkání jednoho z 12 hráčů na soupisce. Libero smí vyměnit kteréhokoliv hráče zadní řady, ale jeho herní činnost je omezena na činnosti zadní řady a není mu dovoleno:

- dokončit útočný úder, je-li míč nad úrovní horního okraje sítě - podávat, blokovat ani se o blok pokoušet

- nahrávat na útočný úder z přední zóny odbitím obouruč vrchem

Výměny uskutečněné liberem nejsou považovány za řádné střídání a počet výměn není v utkání omezen. Mezi jednotlivými výměnami musí proběhnout rozehra a výměna hráčů musí proběhnout v momentě, kdy je míč mimo hru.²

6. 2. Debly

Pravidla tahaných deblů jsou až na pár výjimek téměř totožná s pravidly šestkového volejbalu. Jejich rozdíl spočívá především ve velikosti hřiště, které je velké 9 x 9 m a následně rozděleno sítí (bez antének) na dvě poloviny. Hraje se na dva vítězné sety, přičemž třetí set se hraje normálním způsobem. Set je ukončen, když jeden z týmů dosáhne hranice 10bodů s minimálně dvoubodovým rozdílem, nebo když tým dosáhne hranice 12 bodů (set může být ukončen za stavu 12:11). Tým tvoří dvojice hráčů. Při hře míčem je povoleno tahání míče po jakkoliv dlouhé, ale přímé dráze a pouze shora dolů. Bloky se počítají jako první dotek míče. U tahaných deblů je povoleno, stejně jako u

1 ŠRITTER, Jan. VOLEJBAL.CZ. Pravidla. [online]. c2001, poslední revize 28.3.2007 [cit. 2007- 4-15]. Dostupný na <http://www.volejbal.cz/pravidla/>

2 ŠRITTER, Jan. VOLEJBAL.CZ. Pravidla. [online]. c2001, poslední revize 28.3.2007 [cit. 2007- 4-15]. Dostupný na <http://www.volejbal.cz/pravidla/?strana=41>

(20)

19

šestkového volejbalu, hrát nohou. Podání musí být provedeno v pravé třetině hřiště (při pohledu k síti). Dotek míče se sítí není chybou.¹

6. 3. Beachvolejbal

Družstvo tvoří dva hráči a během utkání (turnaje) nemohou být vystřídáni.

Hřiště je velké 8 x 16 m a je tvořeno pouze obrysovými čarami volně položenými na písku. Velikost míče 65 - 67 cm, váha 260 - 280 g. Každá chyba znamená bod pro soupeře. Hraje se na dva vítězné sety do 21 bodů s minimálně dvoubodovým rozdílem. Strany se střídají po sedmi odehraných bodech. V případě třetího setu hraného do 15 bodů se střídají po 5 odehraných bodech. Každé družstvo má nárok na jeden oddechový čas v setu po 30 vteřinách.

Příjem podání, je-li odbíjen obouruč vrchem, musí být zahrán zcela čistě.

Útočný úder musí být zahrán nataženými, nebo pokrčenými prsty, nebo udeřen dlaní. Útočící hráč nesmí použít „ulívky“ prsty. Útočný úder hraný obouruč vrchem prsty smí být poslán do pole soupeře pouze ve směru kolmém na osu ramen útočícího hráče. Blok je považován za první úder, po bloku už je tedy možné hrát pouze dvakrát. Hráč při hře na síti může překročit pomyslnou střední čáru, ale nesmí při tom bránit soupeři ve hře. Míč se při hře může dotknout sítě a to i při podání.²

1 Český volejbalový svaz. Pravidla volejbalových deblů. [online]. c2007 [cit. 2007-4-10].

Dostupný na <http://www.cvf.cz/?clanek=1714>

2 Český volejbalový svaz. Pravidla beachvolejbalu. [online]. c2007 [cit. 2007-4-12]. Dostupný na

<http://www.cvf.cz/soubory/737/pravidla_beachvolejbal_cestina.pdf>

(21)

6. 4. Minivolejbal

Minivolejbal je zjednodušený volejbal určený především pro žákovské kategorie. Dnes se v minivolejbale pořádá celá řada meziškolních i soutěžních utkání a ve školní TV jej lze vřele doporučit.

Družstvo tvoří tři hráči a dva náhradníci. V každém setu má družstvo tři možnosti střídání. Hřiště je široké 6 m a 9 m dlouhé, rozděleno sítí na dvě poloviny. Výška sítě a velikost míče pro jednotlivé věkové kategorie je uvedena v tab. č. 2

Tab. č. 2 Výška sítě a velikost míče v minivolejbale Věk Výška sítě Míč (obvod, hmotnost)

9 – 10 190 62 cm, 150 – 170 g

11 – 12 210 62 cm, 200 - 220 Zdroj:¹

Před prvním a třetím setem se provádí losování o podání nebo o stranu.

Před druhým setem se strany a podání vymění. Ve třetím setu se vymění strany, když jedno z družstev získá 8 bodů, postavení hráčů a právo podání zůstávají stejné jako před změnou.

Hráči stojí na své hrací polovině hřiště tak, že při svém podání stojí 2 hráči vpředu a 1 hráč vzadu – podává. Po podání mohou hráči na hřišti zaujmout libovolné místo. Hráči nejsou v herních činnostech omezeni, tzn. mohou smečovat, blokovat. Při zisku podání se hráči posouvají o jedno místo ve směru hodinových ručiček.

Každá rozehra je zahájena podáním, které provádí zadní hráč úderem jedné ruky do míče směřujícího přes síť do pole soupeře. Po podání hráč vstupuje do hřiště. Míč se při podání nesmí dotknout sítě, spoluhráče nebo jakéhokoli předmětu nad hřištěm nebo vedle hřiště, nesmí spadnout na zem mimo hřiště. Po úspěšném podání hráči odbíjejí míč jakoukoli libovolnou částí

(22)

21

těla nad pasem. Míč se odbíjí jedním krátkým dotekem, přihrává, nahrává a smečuje nebo jinak přehrává přes síť. Po maximálně třech odbitích míče hráči jednoho družstva musí být míč zahrán přes síť. Dotek na bloku se nezapočítává.

Míč nesmí být zahrán dvakrát jedním hráčem (s výjimkou blokování). Míč nesmí být chycen, házen či nošen nebo držen. Míč se nesmí dotknout země ve vlastním poli ani předmětu nad hřištěm nebo vedle hřiště a také nesmí padnout na zem mimo hřiště, jestliže se ho dotkl jeden ze spoluhráčů.

Hráči se nemohou dotknout sítě. Přešlápnutí do pole soupeře je povoleno jen pokud alespoň část nohy zůstane na střední čáře nebo nad ní.

Míč se může dotknout sítě (kromě podání) Hráči mohou přesahovat přes síť při blokování míče, který směřuje od soupeře. Dotknou-li se současně dva protihráči míče nad sítí, může kterékoli družstvo dále hrát na tři doteky v tom poli, do kterého míč přeletí.

Po podání je míč tak dlouho ve hře, dokud rozhodčí hru písknutím nepřeruší. Každé družstvo má nárok v jednom setu na dva oddechové časy po 30 vteřinách. Střídat se musí okamžitě po signálu rozhodčího. Oddechový čas a střídání vyžaduje trenér nebo kapitán družstva.

Družstvo vyhrává utkání, když dosáhne vítězství ve dvou setech. Set se vyhrává pokud družstvo dosáhne hranice 25 bodů s nejméně dvoubodovým rozdílem. V případě třetího setu se hraje do patnácti bodů minimálně s dvoubodovým rozdílem.¹

(23)

7. Volejbal na ZŠ v rámci RVP

V rámci RVP je tělesná výchova zahrnuta do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví, kde nabízí velmi obecnou osnovu pro tvorbu příslušných školních vzdělávacích programů. RVP nenabízí konkrétní náplň pro jednotlivé sportovní hry, ale předkládá jednoduchou a obecnou osnovu pro tvorbu vlastních školních vzdělávacích plánů. Dovednosti podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy RVP ZV se dělí takto:¹

1) Dovednosti s míčem odpovídající velikosti a hmotnosti

- cílem je především seznámení a kontakt s náčiním. Vychází se přitom ze základních motorických dovedností – házení, chytání, přihrávání v pohybu.

2) Herní činnosti jednotlivce

- zvládnutí herních činností daného sportu - přihrávka

- nahrávka - útočný úder - podání - blokování 3) Spolupráce ve hře

- rozvoj interakce mezi spoluhráči

- taktické zvládnutí základních herních systémů – střední hráč u sítě nahrávač

- herní kombinace

1 Vzdělávací a informační portál pro základní a střední školy. Rámcové vzdělávací programy.

[online]. c2005, [cit.2007-4-29]. Dostupný z <http://www.skolaonline.cz/scripts/detail.php?id

=3400>

(24)

23 4) Průpravné hry

- v rámci nácviku herních činností jednotlivce

- průpravné hry pro nácvik herních systémů a kombinací

5) Utkání podle zjednodušených pravidel

6) Pravidla - minisportů - minivolejbal

- volejbalové debly, plážový volejbal

(25)

8. Organizační formy a metody 8.1. Metody nácviku

Při nácviku se různou měrou uplatňují didaktické metody a formy.

Z didaktických metod používaných ve volejbale se nejvíce vyskytují metody založené na vztahu celku a části. Jsou to: metoda celostní, syntetická a metoda synteticko-analytická.¹

Metoda celostní (komplexní)

Je nejvhodnější pro nácvik jednoduchých HČJ a jednoduchých taktických úkolů. Charakteristické je to, že celá pohybová struktura zůstává i v začátku nácviku vcelku, např. podání, nahrávka, vykrývání. Komplexní metoda nácviku je pro samotné žáky na II. stupni nejpřijatelnější – mají pocit, že něco umí, že hrají. Naopak k rozčleňování pohybových dovedností do jednotlivých celků mají téměř „averzi“ – považují to za podceňování jejich vlastních dovedností.

Vzhledem k úrovni některých žáků a vzhledem k vlastním zkušenostem doporučuji k nácviku činností přistupovat komplexně a pak individuálně doplňovat syntetickou metodou a to především u těch žáků, kteří projevují zájem o danou činnost.

Metoda syntetická

S výhodou se uplatňuje při osvojování složitějších pohybových struktur nebo herních činností a při náročnějších herních kombinacích. Pohybový celek je nejprve rozkládán na části s ohledem na časovou nebo prostorovou posloupnost jednotlivých pohybů. Nacvičují se samostatně a potom se spojí v požadovaný celek. Touto metodou můžeme např. nacvičovat útočný úder.

Žáci nejprve nacvičují švihovou práci paže s úderem do míče, dále výskok z místa a nakonec rozběh. Části nemusíme spojovat najednou. Můžeme spojit nejprve dvě části a tyto potom s další, nebo používáme spojení opět do dvou částí a dále s částí, která již byla nacvičovaná. Obdobně je možné nacvičovat útočné a obranné kombinace.

(26)

25

Syntetická metoda není u žáků příliš oblíbená a většina z nich hledá nejrůznější příležitosti, jak nácvik ošidit. Vhodná je především u žáků, kteří dokáží k nácviku přistupovat uvědoměle, projevují zájem o danou činnost nebo jsou pohybově talentovaní.

Metoda analyticko-syntetická

Používá se tehdy, když trenér zjistí, že metodou v celku nácvik herní činnosti postupuje pomalu, nebo že žáci nejsou schopni takto zadaný úkol zvládnout. Herní činnost nebo taktický úkol se rozloží na části, ty se samostatně nacvičí a spojí se znovu v původní celek. V kvalitativně vyšší formě ji používáme také při nácviku herních kombinací a herních systémů.

(27)

8.2. Didaktické formy při nácviku volejbalu

Didaktické formy nácviku můžeme rozdělit do třech skupin a to:

1) Metodicko-organizační formy

a) Speciální průpravná cvičení zaměřená na procvičování technické stránky HČJ se používají ve všech fázích nácviku. Obvykle neodpovídají situacím vyskytujícím se v utkání. Žáci je mohou uskutečňovat individuálně, ve dvojicích, trojicích či větších skupinách, v zástupu, řadě, kruhu…

b) Herní cvičení s neměnnými podmínkami se využívají ke zdokonalování herních činností, v nichž žáci v podstatě zvládli techniku. Pro cvičení je charakteristické, že žáci předem znají herní situaci, kterou budou provádět.

c) Herní cvičení s proměnlivými podmínkami jsou náročnější na formu.

V měnících se herních situacích hráč adekvátně reaguje a volí takový způsob činnosti, který je momentálně nejvýhodnější.

d) Průpravná řízená hra navozuje herní situaci utkání. Vede k řešení herních situací tvůrčím způsobem a rozvíjí kolektivní spolupráci.

Pedagog sleduje a řídí rozhodující fáze hry.

2) Organizační formy

a) vyučovací hodina věnovaná nácviku pohybových dovedností a jejich zdokonalování, kondičnímu tréninku, hernímu tréninku

b) různé druhy utkání

c) tréninková jednotka (kolektivní) je nejčastější formou ve volejbalu

d) výcvikové tábory a tréninková soustředění – ve školní praxi se výrazně neuplatní¹

(28)

27 3) Sociálně interakční formy

Představují způsob kontaktu pedagoga s žáky, kdy komunikuje s kolektivem, skupinami a vůdčími osobnostmi kolektivu. Řídící činnost učitele ovlivňuje úroveň didaktické interakce a je jedním z faktorů, který nejvíce ovlivňuje konečný produkt jak v tělesné výchově, tak ve výkonnostním a vrcholovém sportu. Pro mladého sportovce je učitel (trenér) jakýmsi názorným příkladem a zvláště v mimoškolní pedagogice pak plní roli kamaráda a pro hráče je tak přirozenou autoritou¹.

1 ŠŤILEC, Miroslav a kol. Sportovní příprava dětí a mládeže. 1. vyd. Praha: SPN, 1989. 212 s.

ISBN 80-7066-026-0

(29)

9. Herní činnost jednotlivce

Herní činnost jednotlivce je promyšlený komplex pohybové činnosti hráče, konané v proměnlivém prostředí utkání. Každá herní činnost jednotlivce má stránku technickou (způsob provedení) a taktickou (výběr vhodného druhu činnosti). Ve volejbalu se vyskytuje oboustranný protiklad obrany a útoku. Nelze tedy jednoznačně rozlišit herní činnosti obranné a útočné.

Buchtel, Kaplan¹ rozlišují tři skupiny činností:

1) herní činnosti plnící převážně úkoly útoku - podání

- přihrávka - nahrávka - útočný úder

2) herní činnosti plnící úkoly útoku i obrany - blokování

3) herní činnosti plnící převážně úkoly obrany - vybírání

Herní činnost jednotlivce umožňují každému hráči podílet se na hře družstva. Účast se v jednotlivých vývojových etapách liší kvalitou i realizací.

Základem je samostatná volba hráče, která odpovídá řešení herních situací.

Rozhodování musí být v souladu se zásadami hry družstva.

Kapitola Základní pojmy a systematika volejbalu, s. 27

(30)

29

9. 1. Útočné herní činnosti jednotlivce 9. 1. 1. Podání

Podání je odbití míče do pole soupeře, kterým se zahajuje každá rozehra.

Pravidla stanovují: „Míč musí být udeřen jednou rukou nebo kteroukoliv částí paže poté, co byl nadhozen nebo puštěn z ruky(ou).“¹

Účinnost podání je dána nejen rychlostí a dráhou letu míče, ale především umístěním míče.

Z hlediska technické stránky se nejčastěji setkáváme:

1) spodní podání v čelném postoji (obr. č. 1) 2) vrchní podání (obr. č. 2)

a) v čelném postoji – prudké, pomalé, plachtící b) ve výskoku – prudké, plachtící

Z hlediska taktického spočívá především ve výběru určitého druhu podání a v jeho umístění. Cílem je dosáhnout co největší úspěšnosti podání, která je ovlivněna kvalitou zpracování přihrávky soupeřem (špatně přihrávající hráč, nabíhající nahravač, útočící smečař…). Při podání je třeba si uvědomit, že podání není pouhým uvedením míče do hry, nýbrž je to útočný úder s cílem znesnadnit soupeři založení útočných kombinací.

9. 1. 1. 1. Popis techniky podání

Spodní podání

Hráč stojí čelem k síti, nohy mírně rozkročeny a pokrčeny, trup mírně před- kloněn. Chodidla jsou od sebe vzdálena asi na šíři ramen a levá noha je

1 ŠRITTER, Jan. VOLEJBAL.CZ. Pravidla. [online]. c2001 [cit. 2007-4-11]. Dostupný na

<http://www.volejbal.cz/pravidla/?strana=33>

Obr. č. 1 Spodní podání

(31)

předsunuta (je-li podávající hráč pravák), resp. pravá, je-li hráč levák (další popis pro praváka). Hráč nadhazuje (upustí) míč levou rukou ve svislé rovině pravého ramena asi 30 cm před tělem. Současně s nadhozem zapaží nataženou pravou paži. Ze zapažení se paže pohybuje vpřed vzhůru a zasahuje nadhozený míč před pravým stehnem rukou sevřenou ve volejbalovou špetku – prsty natažené u sebe, palec přitisknout k záprstní kosti a k začátku prvního článku ukazováku.

Úder je proveden dlaní a posledními dvěmi články prstů. Po úderu pokračuje paže v pohybu vpřed vzhůru. Hmotnost těla, která spočívala na pravé noze, se přenáší na nohu levou, což umožňuje silnější úder do míče a také okamžitý start z místa, kde bylo podání provedeno.

Provádí-li hráč spodní podání v bočném postoji, pak stojí levým bokem k síti. Pravá paže zapažuje, švihá vpřed a zasahuje míč špetkou zdola do jeho pravé poloviny, čímž se docílí potřebné rotace. Větší síla úderu pak dává míči potřebnou výšku.

Uzlové body v technice spodního podání:

1) nadhoz míče před pravý bok, levé chodidlo předsunuto 2) rychlý pohyb paže podél těla (kolmý k čelné rovině těla) 3) zasažení míče špetkou před pravým stehnem

4) dokončení pohybu úderové paže vpřed vzhůru¹

Vrchní podání čelné

Hráč stojí v mírném stoji rozkročném levou vpřed. Míč nadhazuje jednou rukou nebo oběma rukama do výše 1 - 2 metrů před pravé rameno, přenáší hmotnost těla na pravou nohu a zaklání trup. Pravá paže je ohnuta v lokti a vzpažuje vzad, loket je držen co možno nejvýše.

1BUCHTEL, J. Teorie a didaktika volejbalu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 194 s. ISBN 80- 246-1011-6.

Obr. č. 2 Vrchní podání

(32)

31

Z této polohy se trup narovnává a předklání, paže švihá vpřed a zasahuje špetkou míč v rovině ramena před tělem. Rychlost a dráhu letu míče pokročilejší hráči usměrní aktivním pohybem zápěstím.

Uzlové body v technice vrchního podání 1) nadhoz míče do výše před pravé rameno

2) zasažení míče špetkou natažené paže před tělem 3) dokončení pohybu paže zaklopením zápěstí

Vrchní podání čelné plachtící

Hráč stojí v mírném stoji rozkročném čelném, levá noha je předsunuta, míč si nadhazuje levou rukou do výše 1 – 1,5 m před pravé rameno. Pravá ruka švihá z mírného zapažení vpřed (pohyb je téměř rovnoběžný s podlahou a kratší než u čelného prudkého podání) a zasahuje míč špetkou v rovině ramena před tělem. Paže je při úderu ohnutá, doba styku ruky s míčem je krátká. Ruka svírá s předloktím stále stejný úhel a její pohyb není dokončen sklopením zápěstí. Vrchní podání čelné plachtící je určeno pro pokročilejší žáky. K jeho nácviku přistoupíme poté, co žáci bezpečně zvládají podání vrchní čelné.

Nejčastější chyby v provedení jednotlivých druhů podání 1) Nesprávný základní postoj

- nohy jsou příliš u sebe – špatná stabilita - předsunuta souhlasná noha odbíjející paže

- trup je vzpřímený nebo v záklonu, případně v hlubokém předklonu (u spodního podání)

- trup je v nedostatečném záklonu či úklonu (u vrchního podání)

2) Nepřesný nadhoz míče

- nadhoz je příliš vysoký nebo nízký

- míč je nadhozen příliš vpřed, vzad, nebo do strany

(33)

3) Nesprávné vedení úderové paže - loket švihové paže je nízko

- švihová paže je vedena do strany

- ruka se nepohybuje přímočaře, ale po křivce (u plachtícího podání)

4) Nepřesný úder do míče

- míč je zasažen příliš uvolněným nebo tvrdým zápěstím - míč je zasažen příliš nízko nebo vysoko

- úder do míče je příliš slabý nebo silný bez pohybu zápěstí - míč v letu rotuje (plachtící podání)¹

9. 1. 2. Přihrávka

„Přihrávka je odbití míče letícího od soupeře záměrně usměrněné na spoluhráče, nebo do prostoru, kam spoluhráč naběhne tak, aby mohl provést nahrávku či jinou herní činnost.“² Přihrávka je prvním odbitím míče ve vlastním poli a vyznačuje se tím, že jí předchází odbití míče od soupeře. Přihrávka má letět středně vysokým obloukem (cca 4 m) co nejblíže k síti.

Podle způsobu odbití míče rozlišujeme:

1) odbití obouruč spodem 2) odbití obouruč vrchem

Obě tyto odbití mohou být provedeny na místě, po pohybu nebo v pádu.

Přihrávku budeme zahrávat:

1) po podání – příjem podání

2) v průběhu rozehry – po různých herních činnostech provedených soupeřem, při kterých míč přeletěl síť, a po vlastním bloku.

1BUCHTEL, J. Teorie a didaktika volejbalu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 194 s. ISBN 80- 246-1011-6.

Kapitola Herní kombinace s. 60

(34)

33

Z hlediska taktického neklade přihrávka na hráče velké nároky. Hráči nemusí rychle zhodnotit herní situaci a podle toho vybrat nejvhodnější druh přihrávky, nýbrž předem vědí, kam a na koho přihrávku umístit. Přihrávku směřujeme na nahravače u sítě nebo na vbíhajícího nahravače. Při přihrávce po podání mají i dostatek času soustředit se na správné provedení.

Přihrávka patří mezi jedny z nejdůležitějších HČJ, neboť její kvalita ovlivňuje výběr a použití vhodných útočných kombinací. Pokud je dostatečně přesná, umožňuje použití rychlých útočných kombinací. V opačném případě se musí použít vysokých nahrávek, které jsou pak zakončovány proti kvalitní obraně soupeře.

9. 1. 2. 1. Popis techniky přihrávky

Odbití obouruč spodem

Při odbití obouruč spodem (tzv. bagr) stojí hráč ve volejbalovém střehu.

Volejbalovým střehem rozumíme polohu hráče, kdy stojí v mírném stoji rozkročném (chodidla v šíři ramen), jedna noha je vysunuta mírně vpřed. Nohy jsou volně pokrčené v kolenou, trup je mírně předkloněn, hlava vzpřímena a těžiště těla přenesena na přední část chodidel. Paže jsou pokrčeny, lokty mírně od těla, předloktí vztyčena šikmo vzhůru a zápěstí uvolněná. Prsty jsou volně roztažené, palce se téměř dotýkají. Z tohoto volejbalového střehu hráč provádí zvolený způsob odbití míče.

Při odbití obouruč spodem se ruce spojují před tělem a to tak, že jedna ruka se vloží hřbetem dlaně do druhé ruky tak, aby se prsty obou rukou položi-

Obr. č. 3 Zakládání rukou při bagru Obr. č. 4 Složené ruce u bagru

(35)

ly kolmo přes sebe a palce sevřely prsty. Paže jsou natažené v loktech, předloktí přitisknuta co nejvíce k sobě, takže míč může dopadat na relativně velkou plochu předloktí. Paže svírají

s trupem ostrý úhel.

Odbití začíná napínáním nohou spojeným se vzpřimováním trupu.

Paže se pohybují proti míči a těsně před odbitím se pohyb přibrzdí. Po prudkém míči dochází často i k zpětnému pohybu, čímž je míč ztlumen a neodráží se do větší vzdálenosti.¹

Uzlové body v technice odbití obouruč spodem:

1) odbití míče v středním volejbalovém střehu

2) odbití míče předloktím natažených paží svírajících s trupem úhel 60^o 3) postupné napínání nohou v kolenou

4) odbití míče v dostatečné vzdálenosti od těla, která dovoluje natažení paží a dodržení výše uvedeného optimálního úhlu

5) při odbití stát vždy čelem ke hráči, kterému je míč odbíjen

Nejčastější chyby při odbití obouruč spodem:

1) nohy jsou při odbití málo pokrčené nebo dokonce natažené v kolenou 2) trup je příliš vzpřímen nebo zakloněn

3) paže jsou při odbití pokrčeny v loktech

4) paže jsou v okamžiku odbití nerovnoměrně spojeny 5) příliš prudký švih proti míči nebo pomalý švih

6) předloktí jsou při odbití příliš od sebe

7) míč není odbíjen v dostatečné vzdálenosti od těla (pokrčování v lokti, nedostatečné vytažení z ramen)

8) míč je odbíjen pouze pažemi, bez zapojení trupu a nohou

Obr. č. 5 Odbití obouruč spodem

(36)

35

Při některých herních situacích nestačí hráč odbít obouruč spodem před sebou a situace ho nutí odbíjet bagrem stranou od těla. Hráč otáčí a uklání trup, vysunuje paže stranou od těla a nastavuje je v takovém úhlu, který je pro odbití nejvýhodnější. Pro vlastní odbití platí stejné zásady jako u bagru před sebou.

Takové odbití je technicky náročné a jeho kvalita je závislá na zkušenostech hráče. Při základním nácviku přihrávky obouruč spodem je důležité, aby žáci stáli vždy kolmo k místu odbití a bezpečně tak zvládli odbití v základním postavení. Takové odbití nutí žáky vyhodnocovat dráhu letu míče (s nímž mají často potíže) a včas zahájit a dokončit přesun na místo odbití. Zvládnutí odbití mimo osu těla později přijde jaksi přirozeně a u talentovaných žáků jej můžeme podpořit výběrem vhodným cvičením.¹

(37)

9. 1. 3. Nahrávka

Nahrávka je odbití přihrávaného míče usměrněného tak, aby útočící hráč mohl provést útočný úder. Nahrávka je specializovanou herní činností jednotlivce, kterou ve družstvech výkonnostní a vrcholové úrovně provádějí specializovaní hráči – nahrávači. Pouze v odbíjené hrané na rekreační úrovni a začátečníků nahrávají všichni hráči, neboť tam nedochází ke specializaci hráčů.

Nahrávka je v pořadí druhým odbitím míče ve vlastním poli a vyznačuje se:

1) vysokými nároky na směr odbití nahrávky, její délku i rychlost

2) předchází jí odbití míče, který má relativně krátkou dráhu letu, nižší rychlost a malou (žádnou) rotaci

3) předchází jí odbití míče spoluhráčem, který se snaží přesně umístit přihrávku a vytvořit tak podmínky pro provedení přesné nahrávky

Z hlediska způsobu provedení nahrávky rozlišujeme:

1) nahrávku odbitím obouruč vrchem 2) nahrávku odbitím obouruč spodem 3) nahrávku odbitím jednoruč vrchem

Podle směru letu míče rozlišujeme nahrávku před sebe a nahrávku za sebe. Nahrávka za sebe má určité technické odlišnosti a jejím účelem je oklamání soupeřovy obrany na síti.

9. 1. 3. 1. Popis techniky nahrávky

Nahrávka se nejčastěji provádí odbitím obouruč vrchem. Před vlastním odbitím stojí hráč uvolněně ve středním volejbalovém střehu. Z tohoto střehu napíná nohy v kolenou a vzpřimuje trup.

Paže se během odbití pohybují tak, že se Obr. č. 6 Odbití obouruč vrchem „prsty“

(38)

37

napínají v loktech, které se přitom k sobě přibližují. Konečný styk s míčem se uskutečňuje bříšky posledních dvou článků prstů, mírně nad úrovní čela hráče.

Prsty jsou pružně zpevněny a přiměřeně od sebe vzdáleny tak, aby zaujaly co největší plochu na povrchu míče. Prostor mezi prsty obou rukou vytváří kosočtverec.

Uzlové body v technice:

1) odbití míče ve středním volejbalovém střehu

2) odbití míče posledními články volně roztažených prstů ve výši mírně nad čelem

3) pohyb zápěstí vzad v okamžiku dopadu míče do prstů a celkové snížení těžiště těla

4) aktivní pohyb (flexe) zápěstí po odbití míče

Nejčastější chyby v provedení odbití obouruč vrchem:

1) Chyby v postoji

- hráč stojí v širokém stoji rozkročném, noha není předsunuta - nohy jsou natažené v kolenou

- trup předkloněn, hráč se nedostane tělem pod míč - míč je odbíjen mimo osu těla

2) Chyby v postavení paží a rukou

- lokty nejsou od sebe v optimální vzdálenosti (cca 45 cm) - zápěstí v okamžiku dopadu míče nedostatečně uvolněná - ruce jsou při odbití blízko u sebe

- prsty jsou při odbití křečovitě natažené či povolené - palce směřují při odbití dopředu

- míč dopadá na dlaňovou část ruky

Nahrávka odbitím obouruč spodem (bagrem) se používá tehdy, když přihrávka nebo vybírání míče není přesné nebo je příliš nízká a nedovoluje nahrát odbitím obouruč vrchem. Nahrávka odbitím jednoruč prsty bývá nejčastěji prováděna ve výskoku, kdy přihrávka je příliš vysoká a míč by přelétl

(39)

na polovinu soupeře. Nahrávač je nucen vyskočit a jednoruč prsty z bezprostřední blízkosti sítě nahrát.¹

9. 1. 4. Útočný úder

Podle pravidel volejbalu jsou za útočný úder považovány všechny akce, po kterých míč směřuje do pole soupeře, kromě podání a bloku.²

Nejčastěji je útočný úder prováděn jednoruč ve výskoku s cílem znemožnit soupeři udržení míče ve hře. Útočný úder patří k nejdůležitějším herním činnostem jednotlivce, protože jím družstvo nejčastěji dosahuje bodu nebo ztráty ve svůj prospěch. Kvalita útočného úderu je dána výkonnostní úrovní hráče. V pořadí odbití může být útočný úder kterýmkoliv odbitím. Jeho účinnost spočívá:

1) v prudkosti letu míče, která ztěžuje soupeři odbití a zkracuje dobu potřebnou pro zaujmutí správného postavení 2) v umístění míče do nekrytého

nebo nedostatečně krytého prostoru

3) ve výběru nečekaného druhu útočného úderu

4) ve využití soupeřova bloku k potřebné změně směru letu míče

2 ŠRITTER, Jan. VOLEJBAL.CZ. Pravidla. [online]. c2001 [cit. 2007-4-11]. Dostupný na

<http://www.volejbal.cz/pravidla/?strana=34>

Obr. č. 8 Volejbalová špetka s prsty u sebe

Obr. č. 9 Volejbalová špetka s rozevřenými prsty

(40)

39

Míč může být odbit špetkou nebo dlaní s rozevřenými prsty. Při ulívce je míč odbit pouze prsty. Podle křivky a rychlosti letu míče pak hovoříme o smeči, drajvu nebo lobu.

Při smeči je míč zasažen seshora, zezadu a směřuje přímo k zemi. Při drajvu je míč zasažen zezadu, letí ploše, menší rychlostí a dopadá do zadní části soupeřova pole. Při lobu je míč udeřen zezadu, zespoda, letí nejprve vzhůru a později klesá k zemi. Při lobu nemusí být ruka v okamžiku úderu do míče nad úrovní pásky.

Z hlediska činnosti, která předchází otočnému úderu rozlišujeme:

1) útočný úder po nahrávce u sítě

2) útočný úder smečaře zadních pozic (ze 3 m) 3) útočný úder po nahrávce z pole

4) útočný úder po přihrávce

5) útočný úder po míči letícím od soupeře

Útočný úder po nahrávce u sítě je poměrně nejjednodušší. Nahrávač je v blízkosti sítě a nahrává buď rovnoběžně se sítí, nebo mírně k síti, či od sítě. Tento druh nahrávek dovoluje útočníkovi použít co nejvýhodnější způsob provedení útočného úderu.

Útočný úder po nahrávce z pole je třetím odbitím míče v poli a používá se

tehdy, když při prvním odbití nebyl míč dopraven do blízkosti sítě, ale směřuje do zadní části pole, nebo i mimo něj. Nahrávku k síti pak provádí kterýkoliv hráč v poli. Tento druh útočného úderu je do jisté míry nouzová činnost, avšak používá se ve hře velmi často.

Útočný úder po přihrávce je druhým odbitím míče v poli. Používá se tehdy, když míč od soupeře neletí velkou rychlostí a ihned se přihrává na útočníka nebo po špatném zpracování přhrávky, kdy je nutné míč udržet ve hře a nezbývá jiná možnost, než zahrát míč na soupeřovu polovinu hřiště. Do této skupiny můžeme rovněž zařadit útočný úder míče odraženého od bloku

Obr. č. 9 Smeč

(41)

spoluhráčů nebo vlastního bloku. Takové odbití míče a vyžaduje dostatečnou hráčskou pohotovost.

Útočný úder po míčích letících od soupeře se vyskytuje po chybách soupeře při přípravě útoku, nebo po vybíráních (příjmu), která směřují přes síť, či míčích odražených blokem soupeře. Jeho použití je výhodné, protože soupeř nestačí zorganizovat obranu ani na síti, ani v poli.

Vzhledem k soupeřově obraně na síti rozlišujeme útočný úder vedený proti bloku (jednoblok až trojblok) nebo útočný úder bez bloku. Útočný úder bez bloku se používá tehdy, když soupeř nestačil zformovat obranu na síti (většinou při použití kombinací na signál), a když soupeř neblokuje smečaře. Nejčastěji to bývá proto, že nahrávka není přesná, nebo smečař není tak kvalitní.

Útočný úder vedený proti bloku dává smečaři tyto možnosti:

1) Vyhnutí se bloku – hráč usměrňuje útočný úder tak, aby se míč nedotkl bloku a směřoval do nedostatečně kryté části soupeřova pole.

2) Vytlučení bloku – hráč udeří do míče tak, aby se míč odrazil od bloku a letěl buď mimo vlastní pole, nebo mimo pole soupeře tak, aby ho soupeř nemohl zpracovat.

3) Prorážení bloku – hráč využívá mezeru mezi rukama blokujících hráčů. Je ho možné použít na všech místech sítě při nekompaktním bloku soupeře.

4) Smečování přes blok – hráč provádí útočný úder ve značné výšce nad sítí. Předpokladem jsou vysoký výskok smečaře a dostatečné vytažení paže z ramen.

5) Ulití bloku – hráč umísťuje míč do nedostatečně kryté části pole tzv.

ulívkou.

6) Srážení míče blokem – hráč využívá chybu soupeře, kdy blok je postaven příliš daleko od sítě. Míč, který se od bloku odrazí se nevrátí zpět přes síť, ale padá do sítě, nebo přímo k zemi v poli soupeře¹.

1 BUCHTEL, J. Teorie a didaktika volejbalu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 194 s. ISBN 80- 246-1011-6.

(42)

41 9. 1. 4. 1. Popis techniky útočného úderu

Smeč

Hráč se rozbíhá dvěma až třemi kroky kolmo na síť. Posledním krokem rozběhu se lehce odrazí jednonož (odraz je veden pouze vpřed, nikoli vzhůru), dopadne na obě pokrčené nohy a vyskočí.

Výskok se skládá z těchto základních částí:

1) snižování postoje hráče

2) vlastní odraz vymezený od nejnižšího bodu snížení postoje do ukončení styku s podložkou

3) let vzduchem 4) dopad na podložku

Při snižování postoje se hráč předklání a snižuje těžiště pokrčením kolen, paže jsou v zapažení. Při odrazu se nohy napínají v kolenou, trup se vzpřimuje, pokrčené paže švihají vpřed a odraz se dokončí napnutím špiček. Při letu vzduchem se paže rychle zdvihají předpažením vzhůru do výše ramen, smečující paže pokračuje v pohybu do vzpažení, zatímco druhá paže vyrovnává celý pohyb těla (je v mírném předpažení). Při dopadu se hráč nejprve dotýká podlahy napnutými špičkami a potom celými chodidly, nohy má pokrčené v kolenou. Rychle se otáčí bokem k síti a je připraven provádět další činnost.

V průběhu výskoku se smečující paže napřahuje podél hlavy co nejvíce vzad, hlava i trup se zaklánějí, nohy se pokrčují v kolenou. Celé tělo pak vytváří tzv. smečařský luk, ze kterého se trup vzpřimuje a paže švihá vpřed. Úder do míče se provádí volejbalovou špetkou v rovině ramene, asi 20 – 40 cm před tělem. Úder dokončuje zápěstí usměrňující míč¹.

1 BUCHTEL, J. Teorie a didaktika volejbalu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 194 s. ISBN 80- 246-1011-6.