inspirace
church on the water - tadao ando vodní hladina
st. lawrence chapel - avanto architects interiér, materiály
krematorium bratislava - ferdinand milučky prolínání interiéru a exteriéru
vývoj návrhu
Smuteční síň
Pohřeb je ceremoniál posledního rozloučení se zemřelým člověkem. Je to velmi smutný akt, kde vnímáme bolest nad ztrátou a zároveň bezmoc zasáhnout do běhu času. Prostory pro tyto okamžiky proto mají velmi zvláštní smysl. Svým umístěním v krajině, pojetím a chápáním jejich významu je možné pomoci pozůstalým k duchovnímu vyrovnání se s tímto bolem. V těchto chvílích není na místě ohromovat složitou architekturou, neboť jediné důležité je člověk sám. Jednoduché linie, přírodní materiály, světlo a oheň. Nic nemůže a nesmí zastínit fakt, pro který sem člověk přichází. Smrt.
Umístění smuteční síně jsem volila na nejvyšším místě hřbitova, umožňující výhled do krajiny
lesoparku, kde stromy působí dojmem stálosti a klidu, stejně jako bolest nezmizí, ale dojde k usmíření a pochopení. Z cesty, jež přivádí pozůstalé k poslednímu rozloučení, je nutné odbočit, což symbolizuje změnu běhu, v němž člověk setrvává. Tato část cesty je přímá, jednoduchá, lemovaná pruhem svě tla vycházejícího z povrchu země, snad aby člověka vedlo dál, ke svému konci, jako poslední posel, kde se mění v dominantní stěnu, tvořící linku života a smrti. Mohutná stěna obložená tmavou žulou dává najevo sílu a nezvratnost skutečnosti. Prochází celým interiérem a vychází z něho na opačném konci nezměněna ve své síle ven. Je dominantou tohoto prostoru, vyjadřuje velikost a nekompromisnost okamžiku. Snažila jsem se navržením interiéru smuteční síně respektovat jednoduchost a lehkost.
Použití obkladů z travertinu na podlaze i stěnách, zavěšená světla osvětlující obě plochy stejně spravedlivě – zem i strop, vše je jednoduché, nekompromisní, čisté. Velmi důležitý je význam
prosvětlení všech vnitřních prostor, dosažený prosklenou vstupní částí, ale i prosklenou zadní stěnou, umístěnou za obřadní síní, což opět umocňuje pocit sounáležitosti s vlastním dějem. Před pozůstalými je umístěna rakev s ostatky jejich blízkého jakoby v prostoru, ve světle plného dne. Člověk tak není poután, necítí další sevření neprůhlednými stěnami. Sepětí s přírodou vyjadřuje umístění vodní hladiny a ohně. Zbylá část budovy se snaží jakoby nerušit. Splnit vše, co musí být, respektovat.
