Analýza manažerských teorií firmy (alternativních teorií firmy) v chování
současných firem
Diplomová práce
Studijní program: N6208 – Ekonomika a management Studijní obor: 6208T085 – Podniková ekonomika Autor práce: Bc. Patrik Beneš
Vedoucí práce: Ing. Mgr. Marek Skála, Ph.D.
Liberec 2016
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum: 2. 5 2016
Podpis:
Anotace
Diplomová práce se zabývá problematikou alternativních teorií, zejména jejich výskytem a aplikovatelností v rozhodování současných firem. První kapitola se zabývá obecným vymezením alternativních teorií a vymezením základních rozdílností oproti neoklasické teorii. Stručně jsou rozebrány institucionální a postkeynesovské teorie. Druhá a třetí kapitola přináší detailnější pohled na problematiku manažerských, respektive behaviorálních teorií. Ve čtvrté kapitole je rozebrán přístup strategického managementu v korespondenci na vybrané aspekty alternativních teorií. Pátá kapitola přináší shrnutí poznatků získaných konfrontací alternativních teorií a přístupů strategického managementu při řízení moderní firmy.
Klíčová slova:
Současná firma, alternativní teorie, neoklasická teorie, manažerské teorie, behaviorální teorie, manažer, vlastník, užitková funkce, cíle firmy.
Annotation
The Analysis of Managerial Firm Theories (the Alternative Firm Theories) in Behaviour of Contemporary Firms
Diploma thesis deals with alternative theories, especially their appearance and applicability in decision making process of contemporary firms. First chapter deals with general specifying of alternative theories and with specyfing basic differences in comparison to neoclassical theory. There is brief focus on institutional and postkeynesian theories.
Second and third chapter brings more detailed view on managerial or bahavioural theories.
In fourth chapter is an analysis of stretegic management approach in context of chosen aspects of alternative theories. Fifth chapter brings summary of findings obtained by confronting alternative theories and strategic management approaches on managing modern firm.
Key words:
Contemporary firm, alternative theory, neoclassical theory, managerial theories, behavioural theories, manager, owner, utility function, firm goals.
7
Obsah
Anotace ...5
Annotation ...6
Obsah ...7
Seznam ilustrací a tabulek ...9
Seznam zkratek a značek... 10
Úvod ... 12
1 Alternativní Teorie ... 14
1.1 Firma ... 15
1.2 Neoklasická firma ... 17
1.3 Firma z pohledu alternativních teorií ... 20
1.3.1 Meansova teorie firmy ... 21
1.3.2 Galbraithova teorie ... 22
1.3.3 Rotschildova teorie ... 22
1.3.4 Baranova a Sweezyho teorie firmy ... 23
1.3.5 Kaleckého model ... 23
1.3.6 Eichnerův model ... 24
1.3.7 Labiniho model ... 24
2 Manažerské teorie ... 26
2.1 Scitovského model ... 26
2.2 Baumolův model ... 29
2.2.1 Statická verze ... 30
2.2.2 Výdaje na reklamu ... 32
2.2.3 Dynamická verze ... 35
2.3 Williamsonův model ... 37
2.3.1 Williamsonův model s výdaji na zaměstnance... 38
2.3.2 Model s vedlejšími výhodami ... 42
2.3.3 Model s výdaji na zaměstnance a vedlejšími výhodami – syntéza... 46
2.4 Marrisův model... 49
3 Behaviorální teorie ... 56
3.1 Simon: Administrativní chování ... 56
3.2 March, Simon: Organizace ... 57
8
3.3 Cyert, March: Behaviorální teorie firmy ... 60
3.3.1 Cíle organizace ... 60
3.3.2 Očekávání organizace ... 62
3.3.3 Volby učiněné organizací ... 62
3.3.4 Řízení organizace... 62
3.3.5 Kvazi řešení konfliktů ... 63
3.3.6 Vyhýbání se nejistotě ... 63
3.3.7 Vyhledávání na základě problému... 64
3.3.8 Organizační vzdělávání ... 64
3.4 Simon: Modely omezené racionality ... 64
3.4.1 Teorie pracovního vztahu ... 64
3.4.2 Úloha Informace ... 66
3.4.3 Teorie omezené racionality ... 66
3.4.4 Od substantivní k procedurální racionalitě ... 67
4 Strategický management ... 68
4.1 Vize ... 70
4.2 Mise... 70
4.3 Strategické cíle ... 71
4.4 Analýza prostředí firmy ... 72
4.5 Pohled na firmu z hlediska zdrojů (Resource-based view) ... 73
4.6 Generické strategie, grand strategie, metoda BSC ... 74
4.7 Organizační kultura, systém odměn a corporate governance ... 77
4.8 Moderní korporace: oddělení vlastníků od managementu ... 79
4.9 Agency teorie... 80
4.10 Manažerské motivy a rozpor s tvorbou hodnoty ... 84
5 Závěr ... 86
5.1 Manažerské teorie ... 86
5.2 Behaviorální teorie ... 88
5.3 Strategický management ... 89
Seznam bibliografických záznamů ... 93
Citace ... 93
Bibliografie ... 94
9
Seznam ilustrací a tabulek
Obrázek 2.1 Scitovského model I 22
Obrázek 2.2 Scitovského model II 23
Obrázek 2.3 Baumolův model, statická verze 26
Obrázek 2.4 Analýza reklamních výdajů, Baumolův model 27
Obrázek 2.5 Baumolův model, dynamická verze 31
Obrázek 2.6 Williamsonův model s výdaji na zaměstnance 34 Obrázek 2.7 Williamsonův model s vedlejšími výhodami 38
Obrázek 2.8 Williamsonův model syntéza 41
Obrázek 2.9 Marrisův model situace I 48
Obrázek 2.10 Marrisův model situace II 49
Obrázek 3.1 Model adaptivního chování 53
Tabulka 3.1 Vztah mezi stimuly a příspěvky organizaci 60
10
Seznam zkratek a značek
i alternativní náklady kapitálu (úroková míra)
T autonomní daň
TT celkové daně
TR celkové příjmy
TC celkové náklady
NTR čisté celkové příjmy
r diskontní míra
πD diskreční zisk
S dlouhodobé celkové příjmy
t důchodová daň
GBP hranice možností růstu
CEO Chief executive officer – generální ředitel
IC indiferenční křivka manažerů
I investiční náklady
P jednotková cena produkce
πmax maximálnídosažitelný zisk
π0 minimální požadovaný zisk
g míra růstu firmy
i nečinnost vlastníka
πe očekávaný zisk
C ostatní náklady trvalého růstu
u1,u2 parciální derivace
m peněžní příjem vlastníka
AC průměrné náklady na reklamu
IS přímka konstantních dlouhodobých příjmů
VK relativní hodnota firmy
11
πA skutečný zisk
V tržní hodnota firmy
i úroková míra
CK úroveň výdajů na udržitelný růst vzhledem k velikosti
firmy
U užitek manažera
M vedlejší výhody
K velikost firmy
AE výdaje na reklamu
S výdaje na zaměstnance
πK vykazovaná míra zisku na aktiva
πR vykazovaný zisk
Q vyráběné množství
π0K základní míra zisku na aktiva
π0 základní zisk
π zisk
12
Úvod
Práce se zabývá problematikou alternativních teorií a prosazováním jejich implikací při řízení moderní firmy. Zaměření je zejména na behaviorální a manažerské alternativní teorie. Nicméně jsou nastíněni i základní koncepty institucionálních a postkeynesovských teorií. Pojem alternativní teorie je velice široký, jako alternativní lze chápat veškeré přístupy, které vychází z jiných předpokladů, než neoklasická teorie. Postulují často jiné cíle firmy, než které vyplývají z neoklasické teorie. Z tohoto důvodu se práce zaměřuje pouze na dva vybrané alternativní proudy.
Neoklasická teorie je často kritizována kvůli své abstraktnosti. Je však třeba mít na paměti, že stále chybí aktuálnější model, který by jí nahradil. O to se do jisté míry pokouší alternativní koncepty. Ve většině případů jsou však tak úzce zaměřeny nebo jim chybí
„jazyk ekonomie“ (zejména pak exaktní matematické vyjádření), že mohou být doplňkem neoklasické teorie v určitých specifických situacích, nikoliv jejich náhradou. Je evidentní snaha o překonání bariér jednotlivých vědních oborů. Zejména teoretikové strategického managementu se snaží využít všech dostupných poznatků pro dobro svého oboru. Je patrné prolínání vlivu psychologie, počítačových věd, organizační ekonomie a dalších.
Autor práce vnímá aktuálnost problematiky. Prostředí moderní firmy je natolik odlišné od prostředí neoklasické firmy, že je skutečně potřeba přehodnotit některé předpoklady a implikace neoklasického přístupu. Téma alternativních teorií je velice aktuální, přesto do značné míry chaotické a opomíjené. Práce má za cíl prozkoumat, do jaké míry se projevují alternativní teorie při rozhodování a řízení moderní firmy. K tomu si klade následující otázky:
1. Je prostředí firmy bližší výkladu alternativních konceptů nebo je neoklasická teorie postačující?
2. Jsou manažerské a behaviorální modely používány při tvorbě rozhodnutí v prostředí dnešních firem?
13
3. Přinášejí manažerské a behaviorální modely uspokojivější odpovědi na otázky spojené s řízením v porovnání s neoklasickou teorií?
4. Nasvědčuje současný vývoj teorie firmy syntéze alternativních konceptů s neoklasickou teorií a do jaké míry?
Kromě snahy o zodpovězení těchto otázek je formulována i následující hypotéza:
Alternativní teorie jsou validní a použitelné v rozhodování při řízení firmy.
Autor používá k vyvození závěrů zejména metodu verbální dedukce na základě zjištěných poznatků.
Práce začíná úvodní kapitolou, která má čtenářovi přiblížit základní myšlenky alternativních konceptů. V této kapitole jsou okrajově rozebrány alternativní přístupy postkeynesovských a institucionálních teorií. Druhá a třetí kapitola přináší detailní pohled na behaviorální a manažerské teorie. Čtvrtá kapitola zkoumá přístupy strategického managementu. Tato část má za cíl určit, do jaké míry jsou alternativní přístupy používány při řízení a rozhodování současných firem. Závěrečná kapitola pak shrnuje tyto poznatky a přináší odpovědi na výše položené otázky.
14
1 Alternativní Teorie
Následující kapitola se zabývá důvodem vzniku alternativních teorií, vymezením firmy, jakožto subjektu pohybujícího se na trhu a zhodnocením neoklasické teorie firmy.
Alternativní teorie se shodují v jednom: kritice vůči neoklasické doktríně. Připouštějí jinou cílovou funkci. Právě pohled na cíl firmy je odlišuje od neoklasického přístupu. Mnohdy také vycházejí ze zcela jiných podmínek, než v jakých operuje neoklasická firma.
Optimalizace, jež vychází z předpokladu dokonalých informací a schopnosti ekonomických subjektů vždy zvolit variantu s největším užitkem (ziskem), je nahrazena satisfakcí.
Cíle vlastníka firmy, který je v popředí neoklasické teorie, jakožto jediná rozhodovací entita, jsou doplněny cíli jiných zainteresovaných skupin. Neoklasická teorie totiž předpokládá neoddělenost vlastnictví od řízení, jinými slovy vlastník = manažer (osoba s právem rozhodování). To je však v praxi nerealistický předpoklad. Velké akciové společnosti jsou řízeny manažery, kteří se zodpovídají vlastníkům. Je velmi běžné, že velké společnosti jsou vlastněny velkým množstvím drobných i institucionálních investorů.
Zájmy investorů má reprezentovat právě jimi dosazené vedení. S velkým počtem investorů však klesá jejich možnost ovlivnit chod firmy. Pokud nejsou s hospodařením spokojeni, mohou vyvinout tlak na změnu managementu. V praxi je však častější, že odprodají své podíly.
To poskytuje větší prostor pro manažery, kteří mohou sledovat další cíle než zisk. Jaké cíle to jsou, je mimo jiné předmětem zkoumání alternativních teorií. Složitá vlastnická struktura a oddělení vlastnictví od řízení s sebou nesou řadu problémů, jako například organizační problémy, konflikty mezi skupinami uvnitř firmy, informační asymetrii a jiné.
15
1.1 Firma
Firma je základní stavební kámen moderních ekonomik (Soukupová, 1996, s. 205) Je jednotkou přeměňující zdroje (vstupy) na statky (výstupy). Vytváří hlavní část nabídky na trhu výrobků a služeb. Za obecné příčiny existence firmy se uvádí výhody týmové práce a snížení nákladů spojených s uzavíráním kontraktů (transakčních nákladů). Specializovaná práce, která je nutná k výrobě většiny výrobků, jež používáme, by sice mohla být organizována pomocí multilaterálních smluv, takováto organizace by však byla příliš nákladná díky existenci transakčních nákladů. Proto je z ekonomického hlediska většinou racionálnější organizovat výrobu prostřednictvím firem.
Pokud chceme definovat cíl firmy, v souladu s neoklasickou teorií se jedná o maximalizaci zisku. Zisk (ekonomický) je zde chápán jako rozdíl mezi příjmy a náklady. Náklady představují v tomto pojetí jednak náklady reálně vynaložené na nákup výrobních faktorů ve vlastnictví jiných subjektů – tzv. explicitní náklady, tak i náklady alternativ nebo ušlých příležitostí – tzv. implicitní náklady.
Zisk má ve firmě několik základních funkcí (Synek, 2011, s. 134):
Kriteriální funkce: ziskovost je základním kritériem pro rozhodování o všech základních otázkách ekonomiky podniku (rozhodnutí o vývoji nových výrobků, expanzi na nové trhy, volbě strategie vůči konkurenci a jiné).
Rozvojová funkce: hlavní zdroj akumulace zdrojů, sloužících pro další rozvoj podniku.
Rozdělovací funkce: ze zisku se vyplácí dividendy vlastníkům firmy, úroky investorům a daně státu, je základem pro rozdělování důchodů.
Motivační funkce: každý podnikatel, pokud pomineme uspokojení z práce, vnitřní naplnění, či jiný nehmotný motiv, podniká výhradně pro dosažení zisku, ten může být i základem hmotné zainteresovanosti pracovníků.
Jak uvádí Coase (1937, s. 390), je vznik firmy dán výsledkem existence tržních nákladů.
Podle něj je užívání cenového mechanismu spojeno s transakčními náklady. Nejvíce
16
očividným nákladem spojeným s organizováním produkce skrze cenový mechanismus je zjištění relevantních cen. Mezi tyto transakční náklady můžeme zařadit náklady na vyjednávání, vypracování smluv, jakožto náklady na vynucení smlouvy nebo náklady plynoucí z nedodržení smlouvy, náklady spojené s vyhledání potenciálních kupujících nebo prodávajících apod. Jinými slovy náklady spojené se sjednáváním a realizací transakcí.
Vyvstává otázka, pokud je možno organizováním eliminovat určité náklady a ve skutečnosti tím tak snížit cenu produkce, proč produkci neprovádí jedna velká firma?
Coase uvádí několik důvodů. Jedním z nich je růst nákladů spojený s růstem firmy. S tím je spojen růst nákladů na organizaci dodatečných transakcí. Firma pak dosáhne bodu, kde cena organizování dodatečné transakce uvnitř firmy je rovna ceně, při jaké by tuto transakci provedl otevřený trh nebo jiný podnikatel. Optimální velikost je dána vyrovnáním mezních transakčních nákladů s mezními náklady na řízení (organizaci).
„Nákladově optimální velikosti firmy je dosaženo, jakmile je již dodatečná úspora transakčních nákladů právě vyvážena přírůstkem nákladů řízení.“ (Holman, 2007, s. 147).
Dalším důvodem může být neschopnost podnikatele s rostoucím množství transakcí využívat výrobní faktory způsobem, kdy vytvářejí největší hodnotu, jinými slovy neefektivní využití výrobních faktorů. Pak musí být dosaženo bodu, kdy ztráty plynoucí z plýtvání (neefektivního využití) zdrojů jsou vyrovnány s tržní cenou transakce na volném trhu nebo ztrátou, která by vznikla při organizaci transakce jiným podnikatelem. Velikost firmy je, jak uvádí Coase (1937, s. 394 – 395) dána schopností podnikatele realizovat transakce levněji než kdyby byly prováděny pomocí trhu. Firma se stává větší, když dodatečné transakce, jež by mohly být transakcemi koordinovanými cenovým mechanismem, jsou organizovány podnikatelem. Menší se pak stává, když od těchto transakcí upouští.
17
1.2 Neoklasická firma
Teorie firmy maximalizující zisk je zásluhou především Alfreda Marshalla. Firmy znají mezní veličiny (mezní náklady, mezní příjmy) a porovnáním získávají bod, kde firma dosahuje největších zisků. Analýza mezních veličin byla použita již Cournotem, při zkoumání duopolu. Předpokladem optimálního množství maximalizujícího zisk je rovnost mezních nákladů produkce s mezním příjmem z dodatečné prodané jednotky. Takto je matematicky dosaženo maxima funkce zisku, definovaného jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady firmy. Cílem analýzy není žádná specifická firma, nýbrž charakteristika obecného chování reprezentativní firmy. Hlavním cílem je tedy maximalizace zisku. Teorii nezajímá jakými prostředky je tohoto cíle dosaženo, respektive jaké kroky k němu vedou. Firma jedná jako „černá skříňka“, co se odehrává uvnitř (čili zejména jaké hnací síly vedou k volbě toho či onoho rozhodnutí) je pro neoklasickou teorii irelevantní (Crossan, 2014, s. 3).
Neoklasická teorie vychází z určitých předpokladů, zejména (Pošta, 2006, s. 13 – 15):
Neoddělenost vlastnictví od řízení: vlastník sám firmu řídí, má neomezený čas na rozhodnutí, neomezené informace, jež mu umožní učinit nejlepší rozhodnutí.
Princip optimalizace: předpoklad že subjekty maximalizují, vybírají nejlepší dostupnou variantu, v teorii firmy tedy maximalizují zisk.
Dokonalé informace: zejména ve smyslu dostupnosti a úplnosti relevantních informací, pro firmu pak zejména znalost příjmových a nákladových funkcí (právě znalost těchto funkcí je často kritizována z důvodu existence nejistoty, např.
nejistota o velikosti budoucí poptávky), firma se pohybuje ve světě jistoty (opačné stavy jsou rozebrány v textu níže).
Homogenní struktura firmy: firma je vnitřně stejnorodá, postrádá zájmové skupiny, které by sledovaly své protichůdné cíle.
Firma se pohybuje v určitém časovém horizontu, maximalizace zisků v těchto obdobích vede k uspokojení primárního cíle – maximalizace dlouhodobého zisku.
18
Z výše uvedených skutečností plyne abstraktnost teorie. Ta rozhodně nemá sloužit k popisu konkrétního chování konkrétních firem, ale jako nástroj pro vysvětlení dopadu určitých faktorů na změny tržních cen. Tento problém ilustruje Malchup (1967 s. 8 – 9).
Nabízí čtyři typické otázky ohledně cenového mechanismu a v souladu s teorií cen se je snaží zodpovědět.
Tyto otázky jsou:
Jaké budou ceny bavlněného textilu?
Jaké ceny bude účtovat korporace X?
Jak budou ceny bavlněného textilu ovlivněny nárůstem mzdových sazeb?
Jak změní korporace X své ceny, když dojde k růstu mzdových sazeb?
Podle něj konvenční teorie cen není schopná poskytnout odpověď na žádnou kromě třetí otázky; mohla by také navrhnout vyvratitelnou odpověď na čtvrtou otázku. Nicméně otázky jedna a dva jsou mimo dosah. Z uvedeného vyplývá omezení neoklasické teorie. Ta může poskytnout odpověď na otázky související se změnou tržních cen, nikoliv však odpověď na rozhodování konkrétní firmy o cenách svých výstupů. Malchup dodává, že úlohou modelu firmy v této teorii není, na rozdíl od výkladu mnoha autorů, navržen aby sloužil k vysvětlení a predikci chování reálných firem. Místo toho je navržen, aby vysvětlil a předpověděl změny u pozorovaných cen, jakožto výsledek změn v podmínkách (mzdové sazby, úrokové sazby, cla, technologie atd.). Firma je v této spojitosti pouze teoretickým pojítkem pomáhajícím vysvětlit, jak se z příčin stane následek. Je tedy potřeba uvědomit si omezenou vypovídací schopnost neoklasického modelu (zejména díky abstraktním a nerealistickým předpokladům) a jeho neaplikovatelnost na určení chování konkrétní firmy.
Kritiku přílišné zjednodušenosti modelu do dvou prostých proměnných (mezní příjem, mezní náklady) nalezneme například u Lester (1946, s. 68). Ten tvrdí, že je díky tomu nepoužitelná. Nicméně argument, že i jiné faktory mají vliv na rozhodnutí o výstupu, ceně, zaměstnanosti nefalsifikuje marginalistický přístup. Ekonomové vždy chápali důležitost ostatních faktorů, jež mohou ovlivnit chování jedinců, kteří řídí firmy. Je možné zkonstruovat model zahrnující všechny možné faktory, ovlivňující rozhodování firmy. Ten by zahrnoval užitkovou funkci majitelů (obsahující všechny informace o nákladech, ziscích a uspokojení) té dané firmy. Nicméně to by však byl model konkrétní firmy, ne
19
teorie firmy jako takové. Marginalistický přístup je abstrakcí reality. Dokud je maximalizace zisku cílem, cateris paribus, pro většinu firem pak má teorie vypovídací hodnotu. Jak Malchup (1967, s. 11) postuluje, cílem analýzy firmy není vysvětlit všechny postupy a jednotlivé kroky, jež každá konkrétní firma ve své existenci činí. Za úspěch lze podle něj považovat, pokud můžeme vysvětlit silné tendence v reprezentativním sektoru obchodu. Pokud tedy průměrný manažer/podnikatel usiluje o maximalizaci zisku, pak má neoklasická teorie smysl a maximalizace zisku je obecným pravidlem chování firem.
Pokud je teorie schopná určit průměrné nebo normální chování většiny jedinců, pak má vypovídající hodnotu. Z tohoto důvodu jsou Lesterovy útoky vůči marginalistickému přístupu neoprávněné (Crossan, 2014, s. 2).
Jak již bylo zmíněno, pohybuje se neoklasická firma v prostředí dokonalých informací.
Pokud však připustíme existenci rizika a nejistoty, jež ve skutečném světě hrají velkou roli při rozhodování firem, cíl maximalizace zisku vzhledem k neschopnosti odhadnout budoucí stavy světa je nereálný. Jak uvádí Alchian (1950, s. 212), maximalizace zisku dokonce vůbec nemá smysl v případě nejistoty. Pojmy riziko a nejistota se jako jeden z prvních zabýval Frank Knight (1921). Podle něj hovoříme o riziku, když nastane situace, ve které neznáme následek dané situace, ale můžeme přesně změřit pravděpodobnost.
Nejistota se pak vztahuje na situace, kde nemůžeme obstarat všechny potřebné informace pro stanovení přesné pravděpodobnosti. Jinými slovy o riziku hovoříme při perfektní (nebo alespoň značné) znalosti prostředí – analogií může být ruleta, kde jsou všechny pravděpodobnosti známé a vypočitatelné. Nejistota se pak vztahuje téměř na vše ostatní.
Kritika neoklasické teorie je patrná zejména v dvou rovinách. První je kritika maximalizace zisku jako jediného cíle. Na to reagují alternativní teorie, které přichází s alternativními cíli, jako například maximalizace tržeb, maximalizace užitkové funkce manažera (obsahující víc vstupních proměnných než jen zisk), dosažení uspokojivého růstu, uspokojivé míry zisku apod. Simon (1959, s. 262) kritizuje maximalizaci v následujících bodech:
20
Často není specifikováno, o jaký zisk se jedná, zda o krátkodobý nebo dlouhodobý zisk, který má být maximalizován.
Podnikatel může sledovat uspokojování své užitkové funkce. Podstatnou částí může být i psychický příjem (například dobrý pocit z toho, že vlastnictví firmy přináší soběstačnost). Pro dosažení určité míry uspokojení může podnikatel obětovat část zisku; maximalizace potom ztrácí smysl.
Podnikatel může chtít dosahovat jen určitých uspokojivých úrovní výnosů.
Stále častěji dochází k oddělení řízení a vlastnictví.
V prostředí nedokonalé konkurence se pojem maximalizace zisku stává nejednoznačným. To pramení z faktu, že co je pro danou firmu v dané situaci optimální, závisí na chování ostatních firem na trhu.
Další rovinou pak může být opomíjení prostředků, které vedou k dosažení cíle. Jak již bylo poznamenáno, neoklasickou teorii nezajímá, jaké rozhodovací procesy vedly ke zvolení té či oné varianty, kdo má klíčový rozhodovací vliv, jaké síly působí uvnitř firmy. Procesy rozhodování se zabývají zejména behaviorální teorie, jež se snaží oprostit od strnulosti klasické ekonomie. Tu nikdy nezajímaly skryté pohnutky za činy jednotlivců, až panicky se pozorování těchto subjektivních motivů vyhýbala. Behaviorální teorie kombinují přístupy několika dalších vědních oborů, mimo ekonomii. Zejména je pak jasný vliv kognitivní psychologie.
1.3 Firma z pohledu alternativních teorií
V dalším textu bude osvětleno několik alternativních pohledů na hlavní cíl firmy, ať se již jedná o maximalizaci obratu, maximalizaci příjmu na zaměstnance, maximalizace manažerských výhod, dosažení optimálního růstu, či jiné. Alternativní teorie se snaží v podstatě zodpovědět stejné otázky jako standardní teorie, nicméně předpoklady na kterých jsou vyvinuty, jsou odlišné. V následujícím textu se podíváme na čtyři hlavní alternativní proudy a krátce je zhodnotíme. Podrobnější zhodnocení vybraných teorií (manažerských a behaviorálních) poskytnou kapitoly dva a tři.
21
Skála (2010, s. 117 – 122) nabízí dělení alternativních teorií na 4 hlavní proudy:
Manažerské
Behaviorální
Institucionální
Postkeynesovské
Pro institucionální teorie je typické zkoumání prostředí, ve kterém firma působí, čili zkoumání firem v širším ekonomickém, politickém či sociálním kontextu. Snaží se objasnit příčiny existence a limity velikosti firmy. Je spojována s teorií transakčních nákladů a vlastnických práv. Zaměřuje se zejména na velké, kapitálově silné a technicky progresivní korporace. Vychází z předpokladu omezené racionality. V případě cílů tedy nejde o optimalizační chování ale o uspokojování. Existence nejistoty a neschopnost predikce vývoje ekonomických veličin znemožňuje firmě maximalizovat hodnotu, proto se snaží zejména omezit nebo eliminovat konkurenci pomocí cenové politiky. Institucionální teorie firmy popisuje chování v rámci celé ekonomiky se závěry ohledně rostoucí monopolní síly, rigiditě cen nebo propojování politiky s obchodní sférou. Zejména pak novodobá institucionální ekonomie je podle mnoha autorů (Sojka, 2009) vnímána jako nástupce neoklasického dogmatu, schopná uspokojivěji vysvětlit chování korporací v moderním světě.
V následujícím textu bude poskytnut souhrn čtyř modelů spadajících do institucionálních teorií. Jedná se o (Skála, 2010, s. 119 – 121):
1.3.1 Meansova teorie firmy: rigidita administrovaných cen
V tomto modelu určí korporace cenu pro období s neměnnými cenami vstupů, kterou pak administruje zákazníkům a konkurenci. Jakmile je cena stanovena, je udržována beze změn. Dle Meanse dochází ke změně administrované ceny, pouze pokud růst nákladů vybočí z přijatelného rozpětí. Průměrné variabilní náklady se s množstvím produkce nemění a tvoří podstatnou část celkových průměrných nákladů. Průměrné fixní náklady jsou v moderní korporaci nevýznamné. Dále postuluje závěr, že korporace reaguje na změnu nákladů zvýšením ceny. Ke změně ziskové přirážky dochází jen, pokud očekává
22
významnou a dlouhodobou změnu poptávky. Model je přínosný popisem chování velkých korporací při stanovení cen a výstupu v oligopolní struktuře. Je založen na empirických údajích velkých korporací.
1.3.2 Galbraithova teorie: deskripce moderní korporace
Dle Galbraitha jsou korporace řízeny rozhodovací elitou – technostrukturou. Ta přijímá strategická rozhodnutí, disponuje tržní mocí, kontroluje vnější prostředí (ekonomické i politické). Pomocí plánování aktivit technostruktura snižuje výkyvy trhu. Pak může dojít k tomu, že celý sektor korporací se bude chovat jako plánovaný sektor. Korporace uplatňují politiku relativně nízkých a stálých cen, což zmenšuje vliv konkurence nebo možnost politických tlaků. Korporace se v této teorii zaměřuje na maximalizaci tržeb.
Technostruktura má však zájem na dosažení určité míry zisku, zejména z hlediska uspokojení akcionářů (čímž si zachovává autonomii) a zajištění prostředků pro obnovu kapitálu a růst firmy. Teorie vychází z předpokladu oddělení vlastnictví od řízení.
Rozdílem oproti manažerským teoriím je zejména způsob, jakým se technostruktura snaží o udržení autonomie řízení v korporaci, což provádí skrze kontrolu vnějšího prostředí.
Negativem je popis typicky americké korporace a užití metody deskripce, jež znemožňuje formulaci testovatelných hypotéz.
1.3.3 Rotschildova teorie: analýza oligopolní struktury
Teorie se zabývá oligopolem, který žije v neustálém nebezpečí útoku ze strany konkurence a zároveň disponuje monopolní silou, jež mu umožňuje ovlivňovat poptávku. Dle Rotschilda je však sektor oligopolních firem stabilní. Z analýzy modelu vyplývá, že mezi hlavní cíle manažerů patří dosahování bezpečného zisku (na úrovni, která neláká další konkurenci a nepodněcuje k cenovým válkám). Z toho plyne i snaha udržet cenu co nejdéle neměnnou. K upevňování své pozice bude oligopolní firma používat nástroje jako finanční moc, růst korporace, horizontální nebo vertikální integraci, ale i neekonomické aktivity jako lobbing.
23
1.3.4 Baranova a Sweezyho teorie firmy: větší efektivita megakorporací při dosahování zisku oproti neoklasické firmě
Dle Barana a Sweezyho mají manažeři mnohem lepší podmínky pro dosahování zisku, než jaké má neoklasická firma, zejména z důvodů manažerské revoluce (oddělení vlastnictví od řízení). Na druhou stranu vyvstává problém vychýlení rovnováhy mezi dividendami a zadrženým ziskem. Manažeři řeší problém jednak maximalizace zisku (nebo alespoň dosažení co nejvyššího možného) a zároveň jeho rozdělení na dividendy a zadržený zisk.
Ve smyslu maximalizace zisku hovoříme v tomto modelu o maximalizaci současné hodnoty firmy. Model dochází k závěru, že je firmu třeba analyzovat v širším společenském i ekonomickém kontextu (typické pro institucionální teorie), oproti neoklasické teorii. Dalším závěrem je fakt, že manažeři a větší akcionáři mají zájem na nižších dividendách a větším zadrženém zisku, což snižuje současnou hodnotu firmy.
Firmy dle postkeynesovské teorie působí ve světě nejistoty. Proto postkeynesovské modely odmítají maximalizaci zisku. Hlavní pozornost je zaměřena zejména na výrobní proces a s ním spojené používání technologií, které v důsledku ovlivňují stanovení relativních cen produktů. Nezabývají se oproti institucionální teorii trhem a konkurencí. Společný rys s institucionálními teoriemi je zdůraznění důležité úlohy institucí v ekonomice. Dále pak nemožnost maximalizace zisku, pramenící z povahy prostředí, kde firma operuje. Přináší odpověď na otázky spojené s rigiditou cen.
Zhodnocení Kaleckého, Eichnerova a Labiniho modelu (Skála, 2010, s. 117 – 118) nabízí následující část:
1.3.5 Kaleckého model: tvorba cen přirážkou k variabilním nákladům a jejich značná nepružnost
V tomto modelu firmy stanovují cenu pomocí přirážky k variabilním nákladům. Přirážka zahrnuje zisk i příspěvek na hrazení fixních nákladů. Firma zohledňuje při tvorbě cen monopolizaci odvětví a ceny konkurence. Kalecki postuluje závěr, že při neměnných variabilních nákladech bude vyráběno jakékoliv množství beze změn v cenách produkce.
Změna (růst) nákladů se pak promítne v růstu cen. Ke změně přirážky mají firmy averzi.
Při pozitivní technologické změně jsou ceny však značně nepružné. Snížení nákladů
24
z důvodu zavedení lepší technologie není doprovázeno snížením ceny. Tento model pracuje s firmou, jež operuje ve světě nejistoty. To se odráží i na tvorbě cen. Přínosem modelu je komplexnější pohled na problematiku firmy (výstup, ceny), v tomto směru by mohl nahradit neoklasickou teorii. Otázkou však je, zda se firmy skutečně stanovují ceny pomocí přirážkové metody (nedostatek empirických důkazů podporujících tuto teorii).
1.3.6 Eichnerův model: tvorba cen zohledňující cílovou míru výnosu
I zde je pro firmu typická tvorba cen pomocí přirážky. Ta kryje fixní náklady a přispívá na tvorbu rezervního fondu. Ceny jsou tvořeny tak, aby při běžných podmínkách (normální objem produkce) firma dosahovala určité míry výnosnosti fixního kapitálu. Zvyšování přirážky je pro firmu jediným interním zdrojem financování investic, pokud upustíme od možnosti snižování dividend (to je často proti vůli vlastníků). Zvýšení přirážky je rizikový krok, který se promítne v růstu požadované výnosnosti vnitřních zdrojů. Přínosem modelu je zapracování závěrů finančního managementu do teorie firmy. Model může sloužit jako doplněk neoklasické teorie, není schopen ji však nahradit (zejména z důvodu zabývání se specifickým případem, kdy došlo ke stanovení cenové přirážky s ohledem na požadovanou míru výnosu – v praxi mohou nastat i další důvody).
1.3.7 Labiniho model: tvorba cen jako strategie konkurenčního boje
Stanovení ceny v tomto modelu má odradit potenciální konkurenci od vstupu do odvětví, případně zlikvidovat současnou konkurenci. Firma v krátkém období použije cenu, která nehradí ani variabilní náklady. V tomto bodě je vhodnější vystoupení z odvětví. Firma je schopná existence za těchto podmínek jen krátkodobě. Cena v dlouhém období je stanovena tak, aby konkurenční firmy nebyly schopny uhradit variabilní náklady a přirážku (ta podobně jako v předchozích modelech přispívá na úhradu fixních nákladů a přináší minimální požadovanou míru výnosu). Z modelu plyne, že identická struktura odvětví může existovat při několika rovnovážných cenách, což je v rozporu s jedinou rovnovážnou cenou, kterou postuluje neoklasická teorie. Firma je při výrobě omezena technologií. Není schopna vyrábět spojitý objem produkce (jako neoklasická firma), nýbrž vyrábí v produkčních skocích.
25
Behaviorální teorie se zaměřují zejména na rozhodovací procesy probíhající uvnitř firmy.
Homogenita firmy je narušena připuštěním existence zájmových skupin. To má za následek existenci několika, často vzájemně si odporujících, cílů. V organizaci je neustále přítomný konflikt a sledování cíle jedné zájmové skupiny na úkor jiné, by tento konflikt ještě vyostřilo. Proto je zde cílem uspokojení principem satisfakce. Behaviorální teorie, jmenovitě pak Simon, přichází s konceptem omezené racionality, na základě které se subjekty rozhodují. O optimalizaci proto nemůže být řeč, vzhledem k neschopnosti subjektů shromáždit všechny relevantní informace, natož je všechny posoudit se stoprocentní znalostí následků.
Předpoklad oddělenosti vlastnictví od řízení je typickým rysem manažerských teorií. Firma neoperuje v prostředí dokonalé konkurence. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí realizují manažeři, mohou sledovat jiné cíle než vlastník. Společným aspektem s neoklasickou teorií je optimalizační chování, což činí manažerské teorie plně integrovatelné do neoklasické teorie. Optimalizuje se však jiná než zisková funkce. Manažeři se snaží o maximalizaci svého užitku, který se odvíjí například od hmotných i nehmotných výhod spojených s pozicí, počtu podřízených které manažer řídí, mírou růstu společnosti. Jejich rozhodnutí však podléhají omezení v podobě minimální výše zisku. Mezi manažery a vlastníky může panovat informační asymetrie. Vyvstává problém zmocnitel – zmocněnec (principal – agent).
26
2 Manažerské teorie
Manažerské teorie zkoumají vliv oddělenosti vlastnictví od řízení na rozhodování firmy.
Zájmy vlastníků hájí manažer, který přijímá rozhodnutí. Tato rozhodnutí mohou, ale nemusí být v souladu se zájmy vlastníků. Manažerské teorie nám přináší odpověď na otázku, kdy je chování manažerů shodné s cíli vlastníků. Předpokladem teorií je operování firmy v prostředí nedokonalé konkurence. V souladu s neoklasickou teorií vykazují manažeři optimalizační chování (maximalizační). Optimalizují však jinou než ziskovou funkci. Manažeři sledují cíle jako maximalizaci tržeb, maximalizaci růstu nebo se snaží maximalizovat svůj užitek. Tyto cíle však nejsou na zisku nezávislé. Manažeři jsou při rozhodování omezeni výší minimálního požadovaného zisku. Akcionáři požadují zhodnocení svých prostředků, které manažeři nemohou přehlížet. Při nespokojenosti vlastníků je ohroženo setrvání managementu ve funkci. Míra růstu firmy je také ovlivněna velikostí zisku (ať už z hlediska samofinancování investic, či přístupu k prostředkům pomocí kapitálového trhu).
2.1 Scitovského model
Tento model zkoumá, kdy je maximalizace zisku manažerem shodná s maximalizací zisku (firmy).
Analýzu začneme na obrázku 2.1 (Pošta, 2006, s. 60 – 62), zde na horizontální ose měříme nečinnost podnikatele (i). Na vertikální ose je zanesena velikost peněžního příjmu (m).
V bodě i1 je nulová činnost podnikatele, čili absolutní nečinnost. Vzhledem k tomu, že podnikatel se vůbec neúčastní výrobního procesu, celkové příjmy (TR) i celkové náklady (TC) jsou v tomto bodě nulové. Z obrázku je odvozena křivka celkových čistých příjmů (NTR). Ta představuje rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Náklady i příjmy rostou společně s rostoucím úsilím vlastníka (tedy s klesající nečinností). Křivka celkových příjmů představuje předpoklad nedokonalé konkurence – měnící se elasticitu poptávky po produkci firmy. Křivka čistých příjmů (NTR) je shodná se ziskovou funkcí, vzhledem k tomu, že menší pasivita znamená větší množství produkce.
27 Obrázek 2.1
Scitovského model I (Pošta, 2006, s. 60)
Pro nalezení odpovědi, kdy je maximalizace zisku manažery shodná s celkovou maximalizací zisku, zavedeme indiferenční křivku vlastníka, která zachycuje různé kombinace nečinnosti a peněžního příjmu přinášející stejný užitek. Bod dotyku křivky celkových čistých příjmů (NTR) s nejvyšší indiferenční křivkou představuje takový objem výstupu, přinášející podnikateli největší uspokojení. Příjem podnikatele je nutno rozdělit na dvě složky. První představuje normální zisk, který odpovídá implicitním nákladům.
Druhou složkou je zisk ekonomický (ekonomická renta), který představuje rozdíl mezi realizovaným ziskem a normálním ziskem. Ekonomický zisk reflektuje osobní nasazení vlastníka. Maximalizací zisku rozumíme v tomto modelu maximalizaci ekonomické renty.
Pro grafické vymezení ekonomického a normálního zisku poslouží pomocná indiferenční křivka IC1 vycházející z bodu i1. Velikost celkového příjmu při daném výstupu představuje úsečka AC. Ten pak můžeme rozdělit normální zisk (úsečka AB) a ekonomickou rentu (úsečka BC).
28 Obrázek 2.2
Scitovského model II (Pošta, 2006, s. 61)
Z grafické analýzy obrázku 2.2 vyplývá, že ekonomický zisk je maximální při největší vzdálenosti mezi indiferenční křivkou vlastníka (IC1) a křivkou celkových čistých příjmů.
Indiferenční křivka (IC1) prochází bodem nulové aktivity (i1). Proto je indiferenční křivkou při běžném zisku. Při velikosti nečinnosti představované bodem A je běžný zisk (AB) a maximální ekonomický zisk (BC). V bodě maximální vzdálenosti mezi křivkami (tedy v bodě maximalizace ekonomické renty) mají tečny ke křivkám stejný sklon. Z toho plyne, že vlastník bude maximalizovat ekonomickou rentu (tedy zisk v neoklasické teorii), při stejném sklonu tečen k indiferenčním křivkám. Proto mapa indiferenčních křivek musí být vertikálním posunem indiferenční křivky (IC1). To je podmíněno tím, aby motivace podnikatele dále pracovat nebyla ovlivněna získaným příjmem. S rostoucím příjmem vlastníka se nemění jeho substituce mezi příjmem a velikostí nečinnosti (volným časem).
Nedochází tedy k důchodovému efektu (analogicky důchodový efekt na trhu práce).
29
Vlastník proto s rostoucím příjmem, při maximalizaci ekonomické renty, nesnižuje ekonomickou aktivitu. Podnikatel proto nepodniká primárně kvůli příjmu, tedy aby uspokojil své potřeby nákupem různých statků, příjem je spíše vedlejší produkt jeho činnosti, sama podnikatelská aktivita mu přináší užitek.
Je realistické předpokládat takovéto chování u top manažera (tedy předpokládat, že hlavním stimulem není příjem, nýbrž uspokojení z podnikatelské činnosti)? Nejspíše ne.
Z analýzy chování subjektů na trhu práce je známé, že při vyšším příjmu začíná převládat důchodový efekt nad substitučním. Subjekty preferují při vyšších příjmech volný čas. Je proto realistické předpokládat, že budou snižovat svou aktivitu.
Na Scitovského model navazují ostatní manažerské teorie. Představuje proto jakousi výchozí analýzu. Zkoumá, zda oddělení vlastnictví od managementu bude mít za následek rozdílné chování manažerů a vlastníků. Postuluje spíše pozitivní závěr. Tedy, že manažeři mohou, ale nemusí maximalizovat zisk. Za přínos modelu (oproti například behaviorálním modelům) lze považovat užití graficko-analytického aparátu (indiferenční analýza), který je kompatibilní s neoklasickou teorií.
2.2 Baumolův model
Hlavním rysem Baumolova modelu je fakt, že manažeři nesledují maximalizaci zisku, jak tomu je v neoklasické teorii, nýbrž se zaměřují na maximalizaci příjmů (Skála, 2010, s.
23). Proč se snaží o maximalizaci příjmů místo zisku? Klesající příjmy mohou mít za následek pokles popularity daného výrobku (zejména pokud se s jeho užíváním váže prestiž – výrobky se s klesající prestiží firmy stávají méně populární mezi spotřebiteli), což vyústí v přechodu zákazníků ke konkurenci a ke snížení tržního podílu firmy. Firma tak může přijít i o své současné distributory, kteří nebudou mít zájem dále distribuovat nepopulární výrobky. Snižující příjmy jsou negativním signálem pro subjekty finančního trhu (firma se pak stává méně atraktivní z pohledu investorů, ale i z pohledu věřitelů, u
30
kterých dojde k poklesu ochoty půjčovat volné peněžní prostředky). Klesající příjmy se negativně odrazí i na pracovních vztazích ve firmě. Bude docházet k častým změnám vedení a k propouštění zaměstnanců. To je situace, která není pro manažery žádoucí. Navíc odměny manažerů jsou častěji než na zisk vázány na příjmy. Proto je nasnadě předpokládat, že manažeři budou více sledovat příjmy než zisk. Dalším důvodem pro sledování příjmů je fakt, že akcionáři se zajímají nejen o rentabilitu investic (tedy o ziskovost firmy), ale i o růst firmy (reflektovaný růstem tržního podílu).
Výše uvedené důvody pro větší zaměření na příjmy však neznamenají opomíjení důležitosti zisku (Skála, 2010, s. 23). V modelu je explicitně dané ziskové omezení maximalizace příjmů. To se projevuje stanovením minimálního požadovaného zisku.
Vzhledem k tomu, že se manažeři zodpovídají vlastníkům, musí plnit jejich požadavky a cíle. Mezi tyto požadavky můžeme zařadit určitou výši dividend (tedy určitou ziskovost firmy). Maximalizací příjmů rozumíme spíše než maximalizaci dnešních příjmů, maximalizaci dlouhodobého toku budoucích příjmů. Toto znamená, že firma sledující tento cíl, musí dlouhodobě růst (dlouhodobý růst příjmů je dosažen prostřednictvím zvyšování objemu aktivit). Aby mohla firma růst, musí získat dostatečnou výši prostředků, které investuje. Ty mohou pocházet z interních zdrojů (zisk, odpisy) nebo externích zdrojů (bankovní úvěry, emise dluhopisů nebo akcií). Externí zdroje jsou závislé na ziskovosti firmy. Při nedostatečné ziskovosti firma nepřiláká investory. Stejně tak ochota bankovních institucí poskytovat půjčky bude nižší. Příliš vysoký zisk však snižuje současné příjmy.
Příliš nízký zisk snižuje finanční zdroje pro růst firmy (interní financování). Krátkodobě je tak velikost minimálního požadovaného zisku exogenně daná (závisí na požadavcích akcionářů), zatímco v delším časovém horizontu se stává aktivním nástrojem pro řízení firmy.
2.2.1 Statická verze
Grafické znázornění nalezneme na obrázku číslo 2.3 (Pošta, 2006, s. 62 – 66), kde na horizontální ose měříme velikost produkce, na vertikální celkové příjmy (TR), celkové náklady (TC) a zisk, respektive jeho kladnou část (π). Z obrázku je patrné, že firma
31
maximalizující příjem bude vyrábět množství větší, než firma maximalizující zisk. Jedná se o množství Q2. Firma maximalizující zisk by produkovala množství odpovídající bodu Q1. Jak již bylo nastíněno dříve, manažeři jsou v realitě ve svém rozhodování omezeni určitou minimální výší zisku, který požadují akcionáři. Pokud bude například stanovena minimální výše zisku na úrovni π1, nebude firma vyrábět množství Q2 nýbrž Q3. I tento objem výstupu však bude větší, než jak by tomu bylo u neoklasické firmy maximalizující zisk. Z toho plyne závěr, že manažeři v Baumolově modelu jednají suboptimálně. Navíc je evidentní, že velikost zisku determinuje velikost výstupu firmy.
Obr. 2.3
Baumolův model, statická verze (Pošta, 2006, s. 64)
32 2.2.2 Výdaje na reklamu
Jak by bylo naloženo s volnými prostředky, kdyby byla požadovaná výše zisku na tak nízké úrovni, že by umožňovala vyrábět množství Q2? Touto problematikou se zabývá analýza reklamních výdajů (Pošta, 2006, s. 64). Maximalizace příjmů je spjata s užitím reklamy. Z pohledu manažerů je reklama bezpečnější nástroj k ovlivnění příjmů než přizpůsobování ceny. Pokud by byl vyráběn výstup v neelastické části individuální poptávky, mělo by snížení cen za následek snížení celkových příjmů. Z tohoto důvodu se jeví reklama jako bezpečnější prostředek ke zvýšení příjmů.
Obr. 2.4
Analýza reklamních výdajů, Baumolův model (Pošta, 2006, s. 65)
Křivka AC představuje reklamní náklady, které jsou lineárně rostoucí v závislosti na objemu reklamních výdajů AE. Křivka AC (svírající úhel 45% s horizontální osou) tak pouze přenáší výdaje měřené na horizontální ose na celkové náklady na ose vertikální.
Křivka TC značí celkové náklady. Ty jsou vertikálním posunem křivky AC o výši
33
ostatních nákladů (fixních a variabilních). Celkové příjmy jsou opět představovány křivkou TR a celkový zisk π. Předpokladem modelu je neustále rostoucí křivka celkových příjmů (s rostoucím objemem reklamních výdajů). Ta však od určitého bodu roste pomaleji (je konkávní). Z grafu je evidentní, že pokud je minimální požadovaný zisk nižší než maximální zisk, pak tento rozdíl bude vynaložen na reklamní výdaje (AE2 – AE1). Jak bylo uvedeno, vyšší reklamní výdaje vedou k vyšším celkovým příjmům. Z toho je patrné, že objem výdajů na reklamu u firmy sledující maximalizaci celkových příjmů bude vyšší, než u firmy sledující maximalizaci zisku.
Matematické řešení:
Cílem manažerů je maximalizace funkce celkových příjmů
𝑇𝑅 = 𝑃. 𝑄 (2.1)
Omezujícími podmínkami jsou nezápornost výstupu Q ≥ 0 a dosažení alespoň minimálního požadovaného zisku π ≥ π0. Matematicky je možno zapsat omezující podmínky ve tvaru
𝑄 ≥ 0 (2.2)
𝜋0– (𝑇𝑅 – 𝑇𝐶) ≤ 0, (2.3)
kde Q je výstup, TR celkové příjmy, TC celkové náklady, π0 minimální požadovaný zisk, 𝜋 = (𝑇𝑅 – 𝑇𝐶) dosahovaný zisk.
Řešení dostaneme za použití Lagrangerovy funkce, zjednodušením podmínky (2.2) do tvaru (𝑇𝑅 – 𝑇𝐶)– 𝜋0 = 0, tedy rovnost skutečného zisku a požadovaného minimálního zisku.
Lagrangerova funkce
34
𝐿(𝑄, λ) = 𝑃 × 𝑄 + λ [(TR − TC) −π0] (2.4)
Derivace Lagrangerovy funkce (2.4) jsou
𝜕𝐿
𝜕𝑄= 𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑄 + λ × (𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑄 −𝜕𝑇𝐶
𝜕𝑄) = 0 (2.5)
𝜕𝐿
𝜕λ= (𝑇𝑅 − 𝑇𝐶) − 𝜋0 = 0 (2.6)
Upravme výraz (2.5) do tvaru
𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑄 = λ
1+λ×𝜕𝑇𝐶
𝜕𝑄 (2.7)
Pokud nejsou manažeři při svém rozhodování limitováni minimálním ziskem (tedy λ = 0), má rovnice (2.7) tvar:
𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑄 = 0 (2.8)
V tomto případě manažeři sledují zcela svůj cíl maximalizace celkového příjmu a mezní příjmy jsou nulové.
Existuje požadavek minimální výše zisku. Protože λ
1+λ< 1, pak musí platit:
𝜕𝑇𝐶
𝜕𝑄 >𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑄 (2.9)
35
Firma vyrábí výstup s mezními náklady převyšujícími mezní příjmy. Je tedy za bodem maximalizace zisku (kdy jsou mezní náklady v rovnosti s mezními příjmy). Nicméně oproti situaci bez omezení (λ = 0) nejsou příjmy maximální.
2.2.3 Dynamická verze
Chování manažerů v dlouhodobém horizontu popisuje dynamická verze Baumolova modelu (Pošta, 2006, s. 66 – 68). Dlouhodobě je maximalizace příjmu podmíněna růstem firmy. Z důvodu zajištění dostatečných prostředků pro expanzi, se budou manažeři snažit o určitou výši zisku v současnosti, která nesmí být příliš velká, aby nedocházelo ke snižování současných příjmů. Na druhé straně musí být zisk schopný financovat růst. Model postuluje hypotézu, že firma maximalizující zisk bude vykazovat menší míru růstu než firma maximalizující příjmy.
Matematické řešení:
Funkce zisku (dynamická verze) pak má tvar:
𝜋 = 𝑓(𝑇𝑅, 𝑔, 𝑖) (2.10)
Velikost zisku je závislá na příjmu v současnosti (TR), dynamičností růstu (g) a alternativních nákladech kapitálu (i).
𝑆 = ∑ 𝑇𝑅 ×(1+𝑔)𝑡
(1+𝑖)𝑡
𝑡 = 𝑇𝑅 × (1+𝑖)
(1−𝑔) (2.11)
Z rovnice (2.11) plyne, že příjmy v dlouhém období (S) jsou determinovány růstem současných příjmů (𝑇𝑅 × (1 + 𝑔)𝑡) diskontovaným k současnosti (× 1
(1+𝑖)𝑡).
36
Model předpokládá, že míra růstu (g) závisí na investicích (I) a běžných příjmech (TR) a investice jsou závislé na výši očekávaného zisku (𝜋𝑒), tedy
𝑔 = 𝑓(𝐼, 𝑇𝑅) (2.12)
𝐼 ≤ 𝑓(𝜋𝑒) (2.13)
Body uvnitř hranice možnosti růstu (GPB = growth possibility boundary) představují kombinace příjmů (TR) a míry růstu (g), které jsou kompatibilní s danou výší investic.
Přímka konstantních dlouhodobých příjmů (IS), představující kombinace růstu (g) a příjmu (TR) při konstantních dlouhodobých příjmech, je odvozena z rovnice (2.11). Z obrázku 2.5 je patrné, že vyšší příjem v současnosti (TR) snižuje zisk, tím pádem i investice a generuje tak nižší míru růstu v budoucnosti.
Obrázek 2.5
Baumolův model, dynamická verze (Pošta, 2006, s. 68)
37
Bod dotyku (E) přímky konstantních příjmů (IS) a hranice možnosti růstu (GPB) je bodem maximalizace dlouhodobých příjmů. Firma maximalizující zisk se pohybuje v oblasti označené šipkou. Kdyby firma maximalizovala současné příjmy (TR), dosahovala by nižší míry růstu než v situaci, kdy maximalizuje dlouhodobé příjmy, zároveň by však vykazovala vyšší míru růstu než firma maximalizující zisk. Situaci znázorňuje bod A (nejvyšší vertikální bod na hranici možnosti růstu). Skutečnost, že zisk je dlouhodobě nástroj pro expanzi firmy a není jen exogenním omezením, je znázorněna posunem čárkovaných elips (při změnách ziskových cílů).
Baumolův model analyzuje chování manažerů, kteří se zaměřili na maximalizaci příjmů.
V praxi je analogií zaměřenost manažerů na dobré marketingové výsledky. Pro potvrzení hypotézy je použit exaktní matematicko-grafický aparát. Model však z důvodu absence úplnosti pohledu na firmu není schopen nahradit neoklasickou teorii.
2.3 Williamsonův model
Model pracuje s užitkovou funkcí manažerů. Její jednotlivé komponenty je možné kvantitativně vyjádřit, jsou proto vhodné pro matematickou analýzu. Model je možné rozdělit na tři části: model s výdaji na zaměstnance, model s vedlejšími výhodami a jakousi syntézu obou zmiňovaných. Přejděme nyní ke specifikaci užitkové funkce manažerů. Ta se skládá z následujících komponent (Pošta, 2006, s. 69):
Plat
Bezpečnost
Status
Moc
Prestiž
Sociální služba
Vysoká pracovní výkonnost
38
Komponentu sociální služba nepovažuje Williamson za významnou, proto v modelu nevstupuje přímo do užitkové funkce. Status, moc a prestiž jsou souhrnně označovány pojmem dominance. Pro matematické vyjádření jsou těmto kvalitativním cílům přiřazeny tři kvantitativní ekvivalenty:
Výdaje na zaměstnance – čím více podřízených manažer má, tím vyšší je jeho moc, postavení i prestiž, tedy dominance, navíc existuje vazba mezi výdaji na zaměstnance a platem manažera (růst počtu podřízených vede k růstu platu manažera).
Vedlejší výhody – model postuluje vazbu mezi vedlejšími výhodami a postavením s prestiží (čím vyšší postavení a prestiž mají manažeři ve firmě, tím vyšší budou jejich vedlejší výhody); přesto, že by manažeři pravděpodobně preferovali pouze finanční odměny, z důvodu daňových úlev a skrytosti vedlejších výdajů před akcionáři, usilují i o nepeněžní vedlejší výhody.
Diskreční zisk – představuje rozdíl mezi skutečným ziskem a požadovaným minimálním ziskem, představuje prostředky nutné pro růst firmy, je navíc i symbolem úspěchu manažerů.
2.3.1 Williamsonův model s výdaji na zaměstnance
V souvislosti výdajů na zaměstnance můžeme pozorovat analogii s Baumolovým modelem (dopad výdajů na reklamu). Výdaje na zaměstnance tedy zvyšují příjmy, na druhé straně dochází rovněž k růstu nákladů. Do určité výše výdajů na zaměstnance rostou příjmy více než náklady, dochází tedy i k růstu zisku. Od této výše pak náklady rostou rychleji než příjmy a dochází k snižování zisku (Pošta, 2006, s. 70 – 72).
39 Obrázek 2.6
Williamsonův model s výdaji na zaměstnance (Pošta, 2006, s. 71)
Na horizontální ose měříme výdaje na zaměstnance (S), na ose vertikální zisk (πd), užitek manažera představuje indiferenční křivka (IC). Z obrázku je patrné, že firma maximalizující zisk volí nižší úroveň výdajů na zaměstnance (velikost S0), než jak je tomu v případě manažerů, sledujících svou užitkovou funkci. Manažeři zvolí velikost výdajů (S1), která jim přináší vyšší užitek, ale zároveň je spojena s nižším ziskem.
Matematické řešení:
Model pracuje s třemi druhy zisku
Skutečný zisk (πA).
π𝐴 = 𝑇𝑅 − 𝑇𝐶 − 𝑆, (2.14)
40
kde (TR) představují celkové příjmy, (TC) celkové náklady a (S) výdaje na zaměstnance
Vykazovaný zisk (πR), představuje rozdíl mezi skutečným ziskem (πA) sníženým o vedlejší výhody manažerů (M).
π𝑅 = π𝐴− 𝑀 (2.15)
Diskreční zisk (πD), tvořený rozdílem mezi skutečným ziskem (πA), požadovaným minimálním ziskem (π0) a daněmi (TT).
π𝐷 = π𝐴− π0− 𝑇𝑇 (2.16)
Manažeři usilují o maximalizaci užitkové funkce
𝑈 = 𝑈(𝑆, π𝐴− π0− 𝑇𝑇) (2.17)
Celkový užitek je funkcí výdajů na zaměstnance (S) a diskrečního zisku (π𝐴− π0− 𝑇𝑇).
Protože model s výdaji na zaměstnance nepředpokládá vedlejší výhody manažerů, je ve funkčním zápise místo vykazovaného zisku uveden skutečný.
Omezující podmínkou je pro manažery výše skutečného zisku (πA). Ta musí být větší nebo rovna součtu daňové zátěže (TT) a minimálního požadovaného zisku (π0)
π𝐴 ≥ π 0+ 𝑇𝑇 (2.18)
41 Přepišme rovnici (2.18) do tvaru
π𝐴 − π0− 𝑇𝑇 ≥ 0 (2.19)
Protože je podmínka (2.19) součástí užitkové funkce (2.17), bude splněna vždy. Manažeři tak budou vždy vytvářet zisk větší, než je minimální požadovaný zisk akcionáři a daně.
Se zavedením autonomní daně (T) a důchodové daně (t) lze rovnici (2.17) vyjádřit jako
𝑈 = 𝑈(𝑆, (1 − 𝑡) × (𝑇𝑅 − 𝑇𝐶 − 𝑆 − 𝑇) −π0 ) (2.20)
Nutné podmínky optimalizace jsou rovnosti derivací funkce (2.20) podle množství (Q) a výdajů na zaměstnance (S) nule
První podmínka
𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑄 −𝜕𝑇𝐶
𝜕𝑄 = 0 (2.21)
Druhá podmínka
𝑢1+ (1 − 𝑡) × 𝑢2×𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑆 − (1 − 𝑡) × 𝑢2 = 0 (2.22)
kde u1 a u2 představují příslušné parciální derivace funkce (2.20), upravme podmínku (2.22) do tvaru
42
𝜕𝑇𝑅
𝜕𝑆 = 1 − 1
1−𝑡×𝑢1
𝑢2 (2.23)
Z podmínky (2.21) je patrná rovnost mezních příjmů a mezních nákladů, dochází tedy k maximalizaci zisku. Nicméně z hlediska optimalizace výdajů na zaměstnance (S) se manažeři chovají suboptimálně. V případě maximalizace zisku by se výraz (2.23) rovnal jedné (𝜕𝑇𝑅/𝜕𝑆 = 1). Poměr parciálních derivací je při maximalizaci zisku roven nule (vyjadřuje substituci mezi ziskem a výdaji na zaměstnance, firma v tomto případě zvolila takové výdaje na zaměstnance, při kterých je zisk maximální). Williamson postuluje, že manažeři mají zájem zvyšovat výdaje na zaměstnance z mnoha důvodů. Více podřízených reflektuje vyšší moc, postavení prestiž, vede k růstu platu manažera. Poměr substituce mezi ziskem a výdaji na zaměstnance (𝑢1/𝑢2) není nulový jako při maximalizaci zisku.
Celý výraz (2.23) je menší než jedna. Nárůst výdajů na zaměstnance vyvolá menší nárůst příjmů (𝜕𝑇𝑅/𝜕𝑆 < 1) a sníží zisk. Manažeři se pohybují za bodem maximalizace zisku
2.3.2 Model s vedlejšími výhodami
Situace je podobná modelu s výdaji na zaměstnance, nicméně nyní v modelu vystupují dvě explicitní proměnné užitkové funkce manažerů (Pošta, 2006, s. 73 – 75). Jsou jimi diskreční zisk (πD) a vedlejší výhody (M). Užitková funkce má pak tvar
𝑈 = 𝑈(𝑀, π𝐴 − π0− 𝑇𝑇) (2.24)
Výdaje na zaměstnance již nejsou explicitní proměnou, vystupují v rovnici skutečného zisku (2.14) π𝐴 = 𝑇𝑅 − 𝑇𝐶 − 𝑆. Jejich výše odpovídá situaci při maximalizaci zisku.
43 Obr. 2.7
Williamsonův model s vedlejšími výhodami (Pošta, 2006, s. 75)
Na obrázku 2.7 je zachycena volba diskrečního zisku (πD) a vedlejších výhod (M).
Rozpočtová přímka udává možnost substituce mezi diskrečním ziskem a vedlejšími výhodami. Její sklon je dán velikostí důchodové daně. Rozlišme dva případy:
Nulová důchodová daň (𝑡 = 0)
V této situaci je sklon rozpočtové přímky 45 stupňů, nahrazování diskrečního zisku (πD) vedlejšími výhodami (M) probíhá v poměru 1:1. Manažeři by volili velikost diskrečního zisku (πD1) a vedlejší výhody ve velikosti (M1).
Existence důchodové daně (𝑡 > 0)
V tomto případě je sklon rozpočtové přímky menší než 45 stupňů. Existence důchodové daně pak povede manažery k preferování vedlejších výhod (M) na úkor diskrečního zisku (πD2). Manažeři by volili kombinaci diskrečního zisku (πD1) a vedlejších výhod ve velikosti (M2).
44
Z grafické analýzy vyplívá, že při vyšší důchodové dani (t) budou manažeři z daňových důvodů preferovat vedlejší výhody (M) před diskrečním ziskem (πD).
Matematické řešení:
Užitková funkce manažerů
𝑈 = 𝑈(𝑀, π𝐴 − π0− 𝑇𝑇) (2.25)
Manažeři jsou omezeni velikostí vykazovaného zisku (πR), ta musí být větší nebo rovna minimálnímu požadovanému zisku (π0) a daním (TT)
π𝑅 ≥ π 0+ 𝑇𝑇 (2.26)
Přepišme nyní opět rovnici (2.26) do tvaru
π𝑅 − π0− 𝑇𝑇 ≥ 0 (2.27)
Analogicky k modelu s výdaji na zaměstnance je podmínka (2.27) součástí cílové funkce manažerů (2.25), proto bude splněna vždy. Manažeři budou vždy vytvářet větší zisk než je minimální požadovaný zisk (π0) a daně (TT).
Se zavedením autonomní daně (T) a důchodové daně (t) lze rovnici (2.25) vyjádřit jako
𝑈 = 𝑈(𝑀, (1 − 𝑡) × (𝑇𝑅 − 𝑇𝐶 − 𝑆 − 𝑀 − 𝑇) − π0 ) (2.28)
